Praktické využití reminiscenční terapie v domovech pro seniory

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Praktické využití reminiscenční terapie v domovech pro seniory Bc. Zuzana Mansfeldová Vedoucí práce: doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Brno 2016

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma: Praktické využití reminiscenční terapie v domovech pro seniory vypracovala samostatně pouze s použitím uvedených zdrojů. V Brně dne Zuzana Mansfeldová 2

3 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu své práce, doc. PhDr. Pavlu Navrátilovi, Ph.D., který mi věnoval svůj čas, odbornou pomoc a cenné rady, které mi pomohly při vypracovávání mojí diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat respondentům za jejich čas, vstřícnost a otevřenost při realizovaných rozhovorech, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout. Děkuji také svým blízkým, kteří mi byli oporou při psaní této práce i během doby celého studia. 3

4 Obsah ÚVOD STÁŘÍ, STÁRNUTÍ, SENIOŘI STÁRNUTÍ POPULACE A VNÍMÁNÍ SENIORŮ SPOLEČNOSTÍ PÉČE O SENIORY SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY DOMOVY PRO SENIORY ŽIVOTNÍ SITUACE SENIORŮ SOCIÁLNÍ FUNGOVÁNÍ Teorie potřeb ŽIVOTNÍ SITUACE SENIORA JAKO KLIENTA DOMOVA PRO SENIORY AKTIVIZACE SENIORŮ ROLE VZPOMÍNÁNÍ V LIDSKÉM ŽIVOTĚ TAXONOMIE VZPOMÍNÁNÍ TYP INTEGRATIVNÍ TYP INSTRUMENTÁLNÍ TYP TRANSMISIVNÍ TYP NARATIVNÍ TYP ÚHYBNÝ TYP OBSESIVNÍ TYPOLOGIE VZPOMÍNAJÍCÍCH FUNKCE VZPOMÍNÁNÍ REMINISCENČNÍ TERAPIE VZNIK A VÝVOJ REMINISCENČNÍ TERAPIE REMINISCENČNÍ TERAPIE V SOCIÁLNÍ PRÁCI FORMY REMINISCENČNÍ TERAPIE INDIVIDUÁLNÍ REMINISCENČNÍ TERAPIE SKUPINOVÁ REMINISCENČNÍ TERAPIE PŘÍNOS REMINISCENČNÍ TERAPIE PRINCIPY ÚSPĚŠNÉ REMINISCENCE VZPOMÍNKOVÉ AKTIVITY A POMŮCKY REMINISCENČNÍ TERAPIE VZPOMÍNKOVÉ AKTIVITY

5 4.6.2 REMINISCENČNÍ POMŮCKY REMINISCENČNÍ TERAPEUT POSTOJE KOGNITIVNÍ DIMENZE EMOCIONÁLNÍ DIMENZE BEHAVIORÁLNÍ DIMENZE METODA VÝZKUMU A ZÍSKÁVÁNÍ DAT VÝZKUMNÁ STRATEGIE METODA SBĚRU DAT VÝZKUMNÉ OTÁZKY A OPERACIONALIZACE JEDNOTKA ZKOUMÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ PRŮBĚH VÝZKUMU A JEHO ETICKÉ HLEDISKO INTERPRETACE DAT POSTOJE K REMINISCENČNÍ TERAPII Z HLEDISKA KOGNITIVNÍ DIMENZE VÝZNAM VZPOMÍNEK A VZPOMÍNÁNÍ PŘEDSTAVY O PERSONÁLU DOMOVA PRO SENIORA PŘEDSTAVY O PROSTŘEDÍ VHODNÉM PRO REMINISCENČNÍ TERAPII DÍLČÍ ZÁVĚR POSTOJE K REMINISCENČNÍ TERAPII Z HLEDISKA EMOCIONÁLNÍ DIMENZE PROŽÍVÁNÍ REAKCE KLIENTŮ EMOČNÍ VAZBY KE KLIENTŮM DÍLČÍ ZÁVĚR POSTOJE K REMINISCENČNÍ TERAPII Z HLEDISKA BEHAVIORÁLNÍ DIMENZE OSOBA REMINISCENČNÍHO TERAPEUTA Vzdělaný v oblasti reminiscenční terapie Provádějící aktivizační činnosti Spolupracující s dalšími zaměstnanci v zařízení Bez věkového omezení PŘÍSTUP KE KLIENTŮM PŘI VYUŽÍVÁNÍ REMINISCENČNÍ TERAPIE Formy reminiscenční terapie Zásady reminiscenční terapie Aktivity reminiscenční terapie PROSTŘEDÍ REMINISCENČNÍ TERAPIE

6 7.3.4 DÍLČÍ ZÁVĚR POSTOJE K DLOUHODOBÉ ŽIVOTNÍ SITUACI SENIORŮ PROSTŘEDKY ÚČINNÉ REMINISCENČNÍ TERAPIE REMINISCENČNÍ TERAPIE JAKO ZPŮSOB ADAPTACE REMINISCENČNÍ TERAPIE JAKO NÁSTROJ PODÍLEJÍCÍ SE NA ŽIVOTNÍ POHODĚ REMINISCENČNÍ TERAPIE JAKO PROSTŘEDEK K NAVÁZÁNÍ VZTAHŮ DÍLČÍ ZÁVĚR ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ANOTACE ABSTRACT JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK PŘÍLOHY STAŤ

7 Úvod Ve své diplomové práci jsem se rozhodla zabývat tématem reminiscenční terapie, která se využívá převážně při práci se seniory. Cílovou skupinu senioři jsem si vybrala hned z několika důvodů. Jednou z prvotních pohnutek bylo bakalářské studium oboru sociologie, kde jsem poprvé slyšela o fenoménu stárnutí populace, který Rabušic (1995) definuje jako proces, během jehož průběhu se postupně mění věková struktura obyvatelstva a to tak, že roste podíl osob starších 60 nebo 65 let a snižuje se podíl osob mladších 15 let. V té době jsem si začala uvědomovat, že péče o stárnoucí osoby bude pravděpodobně čím dál aktuálnějším tématem a měla bych mu věnovat větší pozornost. Dalším důvodem pro výběr tématu diplomové práce pojícím se seniorskou populací byla moje zkušenost se seniory během absolvování školní odborné praxe v průběhu magisterského studia, kterou jsem vykonávala v domově pro seniory. Tato zkušenost mě velice obohatila a měla jsem potřebu dozvědět se více informací jak o seniorech, tak o přístupech, které se využívají v domovech pro seniory. Strávený čas v tomto zařízení pro mě zároveň znamenal seznámení se s přístupem reminiscenční terapie v praxi při opravdové práci s klienty. Reminiscenční terapie pro mě osobně představuje velice originální a kreativní způsob práce s klientem, zároveň ji považuji za velice vhodnou formu aktivizace klienta. Vzpomínky podle mého názoru neodmyslitelně ke stáří patří a představují nezanedbatelnou součást osobnosti klienta-seniora. Cílem mojí práce tedy bude zodpovězení hlavní výzkumné otázky, která zní: Jaký postoj zaujímají sociální a aktivizační pracovníci k reminiscenční terapii vzhledem k životní situaci seniorů v domovech pro seniory?. V teoretické části práce budou nejprve popsány pojmy stáří, stárnutí a senior a to za účelem uvedení čtenáře do dané problematiky. Následně na to budou představeny způsoby péče o seniory v ČR, jednotlivé sociální služby, konkrétně pobytová služba domov pro seniory a v návaznosti na to bude uveden pojem životní situace a s tím související jednotlivé aspekty životní situace seniora v domově pro seniory, v neposlední řadě bude čtenář seznámen s definicí pojmu aktivizace seniora a možných způsobů jejího využití v praxi. Další kapitoly diplomové práce se budou týkat role vzpomínání v lidském životě a samotné reminiscenční terapii. Při popisování reminiscenční 7

8 terapie budou vyčerpána veškerá témata, která nabízí dostupná literatura. Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky bude nezbytné zařadit do teoretické části práce také část o postojích, které budou popsány v rámci třídimenzionální škály. V metodologické části magisterské práce bude popsán způsob průběhu výzkumu a výběr výzkumné strategie pro jeho uskutečnění. Součástí této části práce budou také jednotlivé dílčí výzkumné otázky a jejich operacionalizace, dále bude popsána jednotka zkoumání a zjišťování a nakonec průběh výzkumu a jeho etické hledisko. V závěrečné interpretační části práce budou interpretovány získané informace a vyvozeny patřičné závěry, které povedou k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Budou shrnuta také jednotlivá doporučení pro další praxi související s péčí o seniory a reminiscenční terapií. Tato diplomová práce si neklade za cíl propagovat reminiscenční terapii jako jedinou správnou metodu aktivizace seniora, ale chce ji popsat jako jednu z možných metod aktivizace klienta-seniora v domově pro seniory. 8

9 1 Stáří, stárnutí, senioři Tato kapitola bude věnována jednotlivým vymezením pojmu stáří, rozlišením stáří na jednotlivé typy, které se používají napříč různými relevantními obory, dále vymezením jednotlivých období stáří a také existujících pohledů na stáří v soudobé společnosti. Přibyl (2015) uvádí, že existuje až okolo tří set definic vymezujících stárnutí a stáří. Podle téhož autora není možné žádnou z nich považovat za obecně platnou a definitivní. Jednotlivé definice ovlivňuje především to, jakou optikou je na stárnutí a stáří nahlíženo. Napříč jednotlivými definicemi existuje ovšem mezi autory shoda o tom, že stáří neboli senium označuje konečnou etapu života, kdežto stárnutí neboli senescence značí fyziologický proces, kterému se žádný člověk nemůže vyhnout (Přibyl, 2015). Ondrušková (2011) označuje stárnutí jako celoživotní biologický proces, který je neodvratný a na jehož konci je stáří. Stárnutí postihuje veškeré živé organismy kontinuálně již od jejich početí, jedná se o dynamický, komplexní a nevratný proces. Jako stáří je označována poslední vývojová etapa lidského života, která končí smrtí. Odborná literatura není jednotná v pojetí stáří a taktéž se rozchází v periodizaci stáří. Ve většině případů však panuje shoda v rozlišení stáří na kalendářní, biologické a sociální (Přibyl, 2015). Kalendářní, chronologický či matriční věk se odvíjí od data narození. Kalendářní stáří je tedy dáno dosažením určitého dohodnutého věku, jedná se tedy pouze o sociální konstrukt a nemá žádnou vypovídající hodnotu o involučních změnách, pracovních schopnostech či změnách sociálních rolí v životě jedince. Svoji praktickou funkci plní například v administrativě sociálních opatření (vyplácení starobního důchodu), dále má význam třeba pro demografické nebo statistické účely (Haškovcová, 2010; Ondrušková, 2011; Přibyl, 2015). Chronologický věk proto nemůže být pokládán za spolehlivý prediktor životního stavu konkrétního jedince; přinejlepším může naznačovat stav průměrného člověka. (Stuart- Hamilton, 1999:19). Obecně uznávanou periodizaci lidského věku vytvořila Světová zdravotnická organizace WHO, která dělí život člověka do tří period v patnáctiletém cyklu: 9

10 let: stárnutí, rané stáří, senescence let: vlastní stáří, kmetství, senium - 90 a více let: dlouhověkost, patriarchium (Přibyl, 2015). V aktuální literatuře se můžeme setkat se členěním, které bere ohledy na zlepšující se zdravotní a funkční stav stárnoucí populace a ke kterému se přiklání čím dál větší množství autorů: let: mladí senioři (young-old) let: staří senioři (old-old) - 85 a více let: velmi staří senioři (oldes-old, very old-old) (Přibyl, 2015). Stáří biologické vypovídá o celkovém stavu organismu a tento termín se používá především v lékařství. Biologické stáří je charakterizováno jako hypotetické označení míry involučních změn, která je u každého jedince individuální. U starého člověka je možné pozorovat řadu vnějších změn, které jsou obrazem biologického stáří. Jedná se například o svrašťování a vysušování kůže, úbytek a šedivění vlasů a ochlupení, změny hormonální produkce a sekrece, ochabování svaloviny, zhoršování sluchu, zraku, změny postavy, chůze apod. Lidé stejného kalendářního věku se často liší mírou involučních změn a mírou zdatnosti. (Ondrušková, 2011; Přibyl, 2015). Sociální stáří je zmiňováno v souvislosti s periodizací lidského života, kdy se na základě produktivity a sociálních rolí dělí lidský život do jednotlivých životních období, tzv. věků. První, druhý a třetí věk označují mládí, dospělost a stáří. Čtvrtý věk je potom chápán jako fáze závislosti, sociální stáří je spojeno s odchodem do starobního důchodu a vznikem nároku na výplatu dávek s tím spojených (Haškovcová, 2010; Přibyl, 2015). Sociální věk se vztahuje ke společenskému očekávání chování přiměřeného určitému biologickému věku. V západních společnostech se očekává, že lidé, kterým je více jak šedesát let se budou chovat klidně a usedle, za znak počátku stáří se tedy v souvislosti s tím považuje ukončení pracovního poměru a odchod do důchodu (Stuart-Hamilton, 1999). Pro označení jedince prožívajícího období stáří je nejvhodnější používat termín senior. Jedná se o termín, který je přijatelný pro různé vědecké disciplíny a lze jím označit člověka během celého senia bez ohledu na míru soběstačnosti. Označení důchodce se považuje za velice nevhodné, protože označení samotné v sobě evokuje jedince pobírající 10

11 dávku důchodového pojištění, kterých je však hned několik starobní, invalidní, sirotčí, vdovský a vdovecký, každý důchodce tedy nemusí být seniorem (Přibyl, 2015). 1.1 Stárnutí populace a vnímání seniorů společností V návaznosti na předchozí kapitolu se následující část textu bude zabývat fenoménem stárnutí populace, který s sebou do dnešní společnosti přináší různé obrazy o stárnutí, a to jak pozitivní, tak negativní. K celkovému dokreslení situace o seniorech a jejich vnímání většinovou společností je v této diplomové práce zařazen text o pohledech na stáří a s tím spojenou problematiku ageismu a mýtů o stáří. Shromážděné informace budou nápomocny k lepšímu pochopení důvodů, proč jsou senioři vážení členové společnosti a měla by jim být věnována taková péče, kterou si zaslouží. Poprvé v celé historii existence našeho globu lidstvo jako celek zažívá fenomén, který demografové pojmenovali jako stárnutí. (Rabušic, 1995:12). Rabušic (1995) definuje stárnutí populace jako proces, během jehož průběhu se postupně mění věková struktura obyvatelstva a to tak, že roste podíl osob starších 60 nebo 65 let (existují různé definice hranice stáří, kdy je možné se setkat jak s věkovou hranicí 60+ tak 65 +) a snižuje se podíl osob mladších 15 let. Existuje prognóza populačního vývoje České republiky (Burcin, Kučera, 2010), která mimo jiné hovoří o tom, že populace bude dále progresivně stárnout, přičemž významné faktory tvoří očekávaný pokles porodnosti a prodlužování lidského života. Již nyní je jisté, že věková kategorie seniorů, tedy osob ve věku 65 let a více, bude jedinou částí populace, která poroste. Na základě informací z Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV, 2015) by mohl být počet obyvatel ve věku 65 let a více v roce 2050 až dvojnásobný ve srovnání s aktuálním stavem. Předpoklady hovoří o tom, že podíl osob ve věku 65 a více let k stoupne z 16,8 % k na 32,5 %. Zákonitě se bude zvyšovat také počet nejstarších osob, kdy se předpokládá nárůst počtu osob starších 85 let na 0,8 milionu, což je 4 krát více než tomu bylo v roce 2013 (MPSV, 2015). Podle Rabušice (1995) o české společnosti můžeme hovořit jako o populačně staré již od roku Přibližně až od 70. let však došlo ke vzniku paniky, která pramení z příliš velkého počtu stárnoucích osob přinášejících zvyšující se náklady na státní rozpočet. Populační stárnutí je v dnešní společnosti vnímáno negativně především z toho důvodu, že 11

12 mu byl přisouzen negativní význam, do té doby se jednalo v podstatě o neutrální proces (Petrová Kafková, 2013). Vidovićová (2008) uvádí, že v souvislosti s nárůstem počtu seniorů a jeho negativním chápáním, doprovází stáří v moderní společnosti výrazná změna jeho sociálního statusu. Došlo totiž k jeho výraznému snížení a to často až na takovou úroveň, že se v souvislosti s tím začíná mluvit o diskriminaci seniorů z důvodu věku. Stárnutí je ve společnosti prezentováno jako něco nepřirozeného a nenormálního, v důsledku toho trpí nízkou prestiží a statusem a jeho zástupci jsou vylučováni ze společnosti (Vidovićová, 2007). Jedná se o tzv. ageismus a tento pojem poprvé použil americký psychiatr Robert Butler v roce 1968 během debaty o bytové politice (Vidovićová, 2008). Dle Přibyla (2015) jsou v dnešní době často senioři vnímáni jako přítěž, o kterou se musí rodina nebo stát starat. Zkušenosti a vědomosti starších lidí příliš nikoho nezajímají, neboť jsou zastaralé a neaktuální. Všechny potřebné informace jsme si schopni najít online a staré lidi neuznáváme, jako tomu bylo v dřívějších dobách. Do popředí se tak dostává fenomén ageismu, který Butler (1975) popisuje jako proces systematického stereotypizování a diskriminace osob pro jejich stáří. Staří lidé jsou podle téhož autora chápáni jako senilní, rigidní v jejich myšlení a způsobech, staromódní v morálních otázkách a dovednostech. Mladší generace vidí díky ageismu starší generace jako jim odlišné, na základě čehož se s nimi nedokážou identifikovat jako s lidskými bytostmi. Vidovićová, která se tématu ageismu dlouhodobě věnuje, navrhuje následující vlastní definici: Ageismus je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovaná skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité kohortě/generaci. (Vidovićová, 2005:13). Butler (1975) dále uvádí, že ageismus může mladším generacím společnosti sloužit jako metoda pro zbavení se části vlastní odpovědnosti vůči seniorům nebo může fungovat jako ochrana před přemýšlením o věcech, ze kterých mají strach (stárnutí, nemoci, smrt). Přibyl (2015) vidí jako hlavním zdroj ageismu strach ze smrti, a to z toho důvodu, že spolu s pokrokem lékařské vědy je téma smrti tabuizováno a smrt je vnímána spíše jako nepřirozená součást životního cyklu. Jak je z výše uvedeného patrné, existuje ve společnosti pohled na stáří, který můžeme nazvat jako stereotypní, pohled přijímaný většinovou společností. Tento stereotypní pohled pojímá staré lidi jako homogenní skupinu s absencí individuálních rozdílů, která je pro společnost spíše zatěžující, protože odčerpává významnou část finančních zdrojů na pokrytí 12

13 výplaty důchodů a nákladů na zdravotní a sociální péči. Je patrné, že tento pohled postrádá jakoukoliv snahu najít pozitivní hodnoty stáří a zaznamenávat prospěch a významnou roli seniorů pro společnost (Janečková, 2010). Tyto stereotypy o stáří vznikají podle Tošnerové (2002) z předčasného a zjednodušovaného hodnocení nebo černobílého myšlení o seniorech. S projevy ageismu souvisí i mýty o stáří, které panují ve společnosti a které mají nemalý vliv na vnímání stáří. Seniorům jsou přisuzovány určité vlastnosti automaticky jen z toho důvodu, že patří ke starší věkové skupině obyvatel (Přibyl, 2015). Böhm (2015) dodává, že představy o seniorech panující ve společnosti, jsou generalizovaným pojetím jejich psychofyzické regrese. Nejčastěji panuje ve společnosti představa, že všichni staří lidé jsou nemocní, postižení, unavení, bez sexuálního zájmu, zbrzdění v myšlenkových pochodech, zapomnětliví, dezorientovaní, rigidní, izolovaní a neproduktivní. Tyto negativní představy mohou mít naneštěstí dopad i na samotné seniory, kteří se na základě očekávání přizpůsobují situaci (Böhm, 2015). Odlišný pohled na danou problematiku nabízí studie, které se tázaly přímo seniorů na jejich osobní zkušenost se stárnutím, a které poukazují na fakt, že staří lidé často vnímají svoje stáří pozitivně a to jako možnost růstu, rozvoje a pozitivních změn (Valliant, 2002 in Janečková, Vacková, 2010). Tato zjištění korespondují s konceptem tzv. třetího věku (Laslett, 1996) který ukazuje, že stáří nemusí být nutně spojeno s nemocemi a omezenými možnostmi činností. Britský autor Laslett ve své studii nabízí pohled, který stáří chápe jako nové období životního běhu, které otevírá nové možnosti, svobodu a potenciál pro stárnutí (Petrová Kafková, 2013). Laslett (1996) charakterizuje třetí věk jako období pro sebenaplnění, kdy senior prožívá životní období plné šancí a voleb. V jeho popisu figuruje toto období života jako ta nejsvobodnější fáze, která nabízí nové příležitosti pro seberealizaci, aniž by byl jedinec omezován strukturami pracovního trhu. Na toto životní období poté navazuje čtvrtý věk, který je charakteristický novou závislostí a končí smrtí (Laslett, 1996). S třetím věkem souvisí koncept aktivního stárnutí, který ho vyobrazuje jako příležitost pro redefinování významů stáří na rozdíl od demografické paniky, která reaguje na stárnutí populace jako na hrozbu (Hasmanová Marhánková, 2013). Pojem aktivního stáří byl vytvořen v 90. letech 20. století Světovou zdravotnickou organizací, kdy byl nahrazen na místo dosavadního konceptu zdravého stárnutí. Koncepce aktivní stárnutí v sobě představuje spojení zdraví a aktivity (Petrová Kafková, 2013). WHO (2002) definuje aktivní stáří poměrně široce a chápe ho jako 13

14 proces co nejlepšího využití příležitostí pro zdraví, participaci a bezpečnost ke zlepšení kvality života lidí v průběhu stárnutí. (WHO, 2002:12). Cílem třetí fáze života, tedy stáří, je podle Křivohlavého (2011) kulturně i osobnostně zrát a dozrát v plně rozvinutou, ucelenou a úctyhodnou harmonickou osobnost, která se podílí na kulturním dědictví a dále je předává. Křivohlavý (2011) stejně jako Šolcová (2009) zdůrazňují, že u starých lidí je třeba oceňovat jejich moudrost. Učit se ze zkušenosti druhých lidí nejen z knih, ale i z nich. Lord Baden-Powell (Křivohlavý, 2011:129). 14

15 2 Péče o seniory Následující kapitola se bude věnovat způsobům péče o seniory v České republice, sociálním službám, které pomáhají seniorům, a také bude blíže zpracované téma domovů pro seniory, jejichž charakteristika je pro účely této diplomové práce nezbytná. Další část textu bude věnována také životní situaci seniorů a způsobům aktivizace seniorů. Nutnost pečovat o staré lidi přichází v mimořádných situacích, které jsou způsobeny sociálními nebo zdravotními faktory. Kalendářní věk jedince tedy automaticky neimplikuje nutnost zvýšené péče o jedince. Sociální práce tedy směřuje do oblasti péče o seniory, jejichž zdravotní stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačnosti (Janečková, 2010). Dvořáčková (2012) uvádí, že pokud vzhledem k aktuálnímu nárůstu počtu seniorů ve společnosti, nemá dojít ke snížení kvality poskytovaných služeb, je nutné usilovat o pochopení jejich potřeb. Dále uvádí, že poskytovatelé služeb by však neměli znát pouze potřeby seniorů, ale také faktory, které ovlivňují kvalitu jejich života. Podle Janečkové (2010) sociální pracovník funguje v kontaktu se seniorem jako pomocník při hledání řešení obtížné životní situace a podpora klienta i jeho rodiny v jejich společném rozhodování. Senior sám má vždy právo rozhodovat o způsobu, jakým s ním bude zacházeno a o řešení jeho budoucnosti. Možnost volby, a to i v maličkostech týkajících se každodenního života, posiluje v člověku pocit kontroly nad vlastním životem. Pokorná (2010) zdůrazňuje, že základem pro správné poskytování péče o seniory, je nutné rozpoznat jejich potřeby, což je možné s pomocí efektivní sociální interakce a komunikace se seniory a jejich příbuznými. Poskytovatelé péče mají za úkol rozpoznat potřeby seniorů a k tomu je potřebné, aby byli oproštěni od stereotypních náhledů na stáří a ageistických postojů k seniorům. Hlavním cílem péče o starého člověka by měla být podpora samostatnosti v péči o sebe sama a zachování si zájmu a aktivity. Dle Janečkové (2010) by měl být pracovník, který má zájem na poskytování účinné pomoci starým lidem, trénován ve speciálních komunikačních dovednostech. Tím nejdůležitějším nástrojem sociálního pracovníka při individuální práci s klientem je rozhovor. Slovo a rozhovor jsou jeho základní nástroje a můžeme je považovat za odborné výkony. 15

16 (Dvořáčková, 2012:88). Rozhovor slouží jako prostředek umožňující získat velké množství informací o seniorovi, jeho minulosti, zájmech, minulých zaměstnáních, historických souvislostech apod. (Janečková, 2010). Pichard a Thareauová (1998) uvádějí, že při komunikaci se starými lidmi je nutné činit zvláštní opatření a to s ohledem na jejich specifika, jež mohou souviset s vyšším věkem jedince. Během komunikace s člověkem nedoslýchavým se pracovník musí více soustředit na celý komunikační proces a dodržovat zásady, díky čemu senior porozumí pracovníkovu sdělení. Je možné, že starý člověk bude komunikovat velmi pomalu a proto je nutné se přizpůsobit jeho rytmu. Nejdůležitější při práci se seniorem je schopnost naslouchat a komunikovat beze slov pomocí mlčení, pohledu či dotyku. Statistiky dokázaly, že pro porozumění určitého sdělení se význam slov uplatňuje pouze ze 7 %, naopak zabarvení hlasu na tom má podíl z 38 %, všechna ostatní gesta (zaujatá pozice, výraz obličeje ) zastupují 55 % (Pichard a Thareauová, 1998). 2.1 Sociální služby pro seniory Sociální služba pomáhá nebo podporuje člověka, který se ocitl v situaci, jež není standardní pro jeho normální život a způsobuje mu omezení v činnostech, které byl předtím schopen vykonávat bez cizí pomoci. Toto omezení je zpravidla způsobeno zhoršením zdravotního stavu z důvodu věku, který je důsledkem snížené soběstačnosti člověka (Holmerová et al., 2014). Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV, 2016) uvádí, že cílem sociálních služeb je podpora rozvoje nebo přinejmenším zachování stávající soběstačnosti uživatele, jeho návrat nazpět do domácího prostředí, obnovení či zachování původního životního stylu, snížení sociálních a zdravotních rizik souvisejících se způsobem žití uživatelů. Při poskytování sociálních služeb jsou mezi základní činnosti řazeny: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. (MPSV, 2016). Rozlišujeme celkem tři druhy sociálních služeb: terénní sociální služby, jež se poskytují v domácnostech seniorů, pobytové sociální služby spojené s ubytováním a ambulantní sociální služby, za kterými může člověk docházet nebo za nimi být doprovázen. 16

17 Výběr druhu sociální služby se odvíjí od míry soběstačnosti jedince nebo od míry schopnosti pečovat sám o sebe. Pobytové sociální služby jsou určeny lidem, kteří již nejsou schopni postarat se o sebe sama a nedokážou bez celodenní pomoci zůstat sami doma (Holmerová et al., 2014). Mezi pobytové sociální služby patří odlehčovací služba, týdenní stacionáře, domy s pečovatelskou službou, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem (Zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.) Domovy pro seniory Samotný pojem domov pro seniory se začal objevovat v českém názvosloví od roku 2006 spolu s přijetím zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. (Janečková, 2010). Do roku 2006 jsme se setkávali s těmito typy residenčních služeb: domov důchodců, domov s pečovatelskou službou a domov-penzion pro důchodce. Všechny tyto služby nyní zahrnuje česká legislativa pod označením domov pro seniory (Matoušek et al., 2011). Domovy pro seniory jsou zákonem vymezeny jako pobytová zařízení sociálních služeb poskytující sociální péči starým lidem a to zpravidla osobám nad 65 let, které se ocitly v situaci závislosti na pomoci druhé osoby. Zákon zároveň stanovuje, že domovy pro seniory nejsou určeny pro seniory zdravé a soběstačné. Domovy pro seniory v České republice poskytují podporu a péči pouze těm lidem v určitém věku, kteří trpí trvalými a nevratnými změnami zdravotního stavu a na základě čehož jim byl přiznán střední až vyšší stupeň závislosti a poskytnut příspěvek na péči (Janečková, 2013). Domov pro seniory je zařízení s celodenní péčí, stravou a ubytováním, které dále zajišťuje jak péči sociální tak zdravotní. Domovy pro seniory svým klientům nabízí i aktivizační činnosti, čímž se chápou různé zájmové aktivity, účast na kulturních a společenských akcích apod. (Holmerová et al., 2014). Domovy pro seniory jsou definovány jako forma náhradního bydlení starých lidí, kteří z různých důvodů nemohou nebo nechtějí žít ve svém původním domácím prostředí a v přirozené komunitě. Na základě toho tedy volí bydlení ve společenství stejně starých jedinců, kde jsou zajištěny určité služby odpovídající specifickým potřebám seniorů. Senioři se uchylují k této formě bydlení z důvodu tíživé sociální situace nebo dlouhodobého zhoršení zdravotního stavu, jež klade vysoké nároky na péči, kterou nejsou rodina či terénní služby schopny poskytnout (Janečková, 2013). 17

18 Janečková (2013) dále uvádí, že v současné době směřuje pojetí služby k její deinstitucionalizaci 1, sociální integraci klientů a k orientaci na člověka. Tento přístup ke klientům má za cíl odstranit institucionální charakter domovů pro seniory a vést k jejich humanizaci a péči zaměřenou na konkrétní individuální potřeby jedince. V rámci snahy o zvyšování kvality služeb domovů pro seniory byly zavedeny standardy kvality sociálních služeb, které zdůrazňují dodržování práv uživatelů, individuální přístup, zachování soukromí, plánování služby na základě osobních cílů a aktivní podporu důstojnosti klientů (Janečková, 2013). 2.2 Životní situace seniorů V této části práce bude věnována pozornost tomu, kdo je klientem domova pro seniory z hlediska jeho životní situace. K pochopení pojmu životní situace v jeho obecné rovině bude využita odborná literatura zabývající se také sociálním fungování a teorií potřeb. Následně na to bude představena konkrétně životní situace seniorů v domovech pro seniory. Na koncept životní situace lze dle Navrátila (2003) nahlížet jako na průsečík dynamické a statické roviny. Dynamická rovina životní situace je nazývána také jako sociální fungování, statickou rovinu představují prvky a systémy, které utvářejí danou situaci (Navrátil, 2003). Nejprve bude blíže rozpracován koncept sociálního fungování a s tím související teorie potřeb a následně bude popsána statická rovina životní situace. Díky vysvětlení jednotlivých pojmů bude snadnější chápat životní situaci seniorů v domovech pro seniory. 1 Deinstitucionalizace - Proces institucionálních změn, jehož cílem je oslabení tradičních ústavních forem péče a posílení služeb spojených s vlastním bydlením, s místní komunitou, s individuálním přístupem ke klientovi, včetně upevnění role rodiny a neformálních poskytovatelů pomoci. Uživatel služeb je navzdory svým limitům považován za člověka, který je schopen nést odpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí, naplňovat svá přání a volit životní cestu. (Kubalčíková 2013: 248). 18

19 2.2.1 Sociální fungování Aby bylo možné definovat pojem životní situace, je nejprve nutné blíže popsat koncept sociálního fungování, jehož základní popis představuje Bartlettová v knize The Common Base of Social Work Practice (1970). Bartlettová (1970) definuje sociální fungování jako sociální interakci probíhající mezi požadavky prostředí a lidským zvládáním. Autorka dále uvádí, že pokud je v tomto vztahu narušena rovnováha, tak následkem toho vznikají u člověka problémy. Tato nerovnováha může být způsobena důsledkem nedostatečné kompetence jedince nebo jako následek nepřiměřených požadavků prostředí. Nastolená nerovnováha lze uvést zpět do rovnovážného stavu na základě intervence sociálního pracovníka, který se bude snažit o posilování schopností klienta s ohledem na jeho jedinečnost, jež vyžaduje individuální přístup (Bartlettová, 1970). Přehlednou sumarizaci konceptu sociálního fungování vyplývající z myšlenek Bartlettové (1970) předkládá Navrátil (2003:87): (1) Lidé a prostředí jsou trvale v interakci. (2) Prostředí klade na člověka určité požadavky (formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat. (3) Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha. Pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísána a vzniká problém. (4) Někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají. (5) Příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být jak nedostatek dovedností na straně klienta, tak nepřiměřenost požadavků vůči němu. (6) Předmětem intervence sociálního pracovníka je interakce mezi způsobilostí klienta zvládat a tím, co od něj prostředí očekává. Jeho cílem je podporovat sociální fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a této kapacitě více či méně přiměřenými požadavky prostředí Teorie potřeb Potřeba je dle Murrayho (Plháková, 2003) síla organizující vnímání, myšlení, snažení a jednání za cílem změnit aktuální neuspokojivou situaci. Teorií potřeb se zabývalo množství výzkumníků a teoretiků. Jedním z nejznámějších teorií je Maslowova pyramida je založena 19

20 na pořadí naléhavosti a na pořadí, ve kterém se základní lidské potřeby projevují (Říčan, 2007). Maslow uvádí celkem pět úrovní potřeb, od nejnižší po nejvyšší, kam řadí potřeby fyziologické, potřeby jistoty a bezpečí, sociální potřeby, potřeby úcty a uznání a na vrcholu stojí potřeby seberealizace. Předpokládá, že všechny tyto potřeby se objevují u člověka současně, ale k naplnění vyšších potřeb dochází vždy až v momentu, kdy jsou naplněny potřeby nižší (Dvořáčková, 2012) Životní situace seniora jako klienta domova pro seniory Životní situace v sobě zahrnuje jednotlivé charakteristiky, které usnadňují pochopení konceptu životní situace v jeho komplexnosti. Nejprve budou vymezeny charakteristiky životní situace související s osobou seniory, dále charakteristiky vycházející z povahy prostředí a nakonec charakteristiky vyplývající ze vzájemných interakcí mezi seniorem a prostředím (Staňková, 2011). Navrátil a Musil (2000) uvádějí, že v životních situacích lidí je možné určit celkem čtyři základní dimenze, jež představují jednotlivé typy lidských potřeb: biologickou, psychologickou, sociální a spirituální. Toto rozdělení je možné chápat, na základě charakteristik dle Staňkové (2011), jako životní situaci seniora v pobytovém zařízení související s jeho osobou. Dle autorů (Navrátil, Musil, 2000) je sociální fungování podmíněno naplněním těchto potřeb a životní situaci jedince je možné rozpoznávat na základě jeho schopnosti tyto potřeby uspokojit. Staňková (2011) dále uvádí, že charakteristiky vycházející z povahy prostředí je možné rozdělit na očekávání a podporu. Jednotlivá očekávání podle ní mohou vycházet z požadavků rodinných příslušníků, ze strany pracovníků v zařízení, ze strany dalších residentů a dalších zainteresovaných osob. Senior se může octnout v domově pro seniory i souvislosti nedostatečné podpory ze strany jeho prostředí. Mezi charakteristiky vyplývající ze vzájemných interakcí mezi seniorem a prostředím Staňková (2011) zařazuje intenzitu kontaktů s rodinou, osobami blízkými a vrstevníky. Uvádí, že mezi nejčastější důvody přispívající k rozhodnutí seniora o odchod do domova pro 20

21 seniory patří obava z osamělosti, potřeba kontaktu s vrstevníky anebo neexistence osob, jež by se o seniora postaraly. Každému klientovi je v době adaptace podstatné věnovat dostatečnou pozornost a být mu nápomocen v procesu vyrovnávání se s aktuální životní situací. Za pomoci individuálního plánování 2 je možné díky komplexnímu posouzení životní situace jedince vybrat adekvátní způsob podpory kvality jeho života v domově pro seniory (Staňková, 2011). Musil a Navrátil (2007) uvádějí, že posouzení životní situace klienta by mělo mít tyto následující fáze: příprava, kdy by došlo k vypracování projektu posouzení, zjišťování, dále reflexe nad výsledky zjišťování, poté tvorba individuálního plánu a provedení intervence a nakonec volba přístupu. 2.3 Aktivizace seniorů Podle Zákona o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.) v sobě aktivizační činnosti v domovech pro seniory zahrnují volnočasové a zájmové činnosti, poskytnutí pomoci při obnovení nebo udržení kontaktu s přirozeným sociálním prostředím, pomoc při nácviku a upevnění motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností klienta. U cílové skupiny seniorů je možné setkat s pojmy aktivace či aktivizace. Sociální pracovníci mohou v rámci aktivizace klientům nabízet různé aktivity nebo programy. Velice důležité je, aby jednotlivé aktivity vždy kopírovaly zájmy, názory a životní situaci klienta (Hora, 2013). Malíková (2011) uvádí, že aktivační charakter v sobě zahrnuje vhodně zvolená komunikace a přístup ke klientovi, přiměřená míra poskytované pomoci, individuální plánovaní, zapojení do různorodých aktivit a uplatňování pomocných metod. 2 Individuální plánování služby by mělo vycházet z komplexního posouzení životní situace klienta, které tvoří základ pro plánování postupu vedoucího ke zlepšení této situace (Musil, Navrátil, 2007). Individuální plán péče vychází ze zhodnocení zdravotního a duševního stavu klienta, odhadu jeho soběstačnosti a posouzení potřeb. Plán stanoví nejzávažnější problémy klienta a postupné kroky, které mohou napomoci zlepšit jeho aktuální stav nebo alespoň zlepšit kvalitu jeho života. Plán též stanoví časový horizont a úkoly pro jednotlivé členy týmu. Plán umožňuje pravidelné hodnocení stavu a změn v potřebách klienta a nové stanovení konkrétního cíle. Hlavním aktérem při sestavování individuálního plánu péče je ovšem klient především on zde má příležitost si uvědomit, co pro sebe může a chce udělat. (Janečková, 2010: 182). 21

22 Rheinwaldová (1999) uvádí, že v případě, kdy senioři vyžadují celodenní péči a dohled, je často v dnešní době nevyhnutelné jejich umístění do domova pro seniory či jiného podobného zařízení. Měli by tam najít nový domov, kde se budou cítit bezpečně a spokojeně. Toto nové bydlení by však mělo zajišťovat více než nutnou zdravotní péči, ale také prevenci fyzického a duševního chátrání. Seniorům by měla být poskytnuta radost a motivace k životu, díky novému domovu by měli mít možnost se bavit, mít se na co a z čeho těšit. Volný čas by měl být vyplňován činnostmi a ne jen čekat na jídlo a na léky, pozornost by měla být věnována klientům domova a ne jen jejich nemocem (Rheinwaldová, 1999). Pro seniory je důležitá pozitivní akceptace, emoční podpora, příležitost sdílet pocity a myšlenky a obecně je pro ně důležitá také pozornost druhých lidí (Suchá, 2013). Obyvatelé residenčních zařízení mohou být odsouzeni ke stresu z nudy, nedostatku aktivity a stimulace, na základě čehož se může dostavit apatie a deprese. Díky modernímu přístupu ke stárnutí, kdy samotné stáří není chápáno jako nemoc, se situace zlepšuje. Vykonáváním činnosti se funkce lidského těla i mysli posilují, udržují a rozvíjejí, nečinností se naopak ztrácejí. Vždy musí být pečováno stejně o fyzické, psychické i duchovní potřeby seniorů a každému rezidentovi poskytnuta individuální péče. U každého jedince je nutné sledovat cíl péče, který povede ke zlepšení jeho současného stavu nebo alespoň bude zabraňovat jeho zhoršování (Rheinwaldová, 1999). V jakémkoliv stavu má být o obyvatele pečováno tak, aby se cítil spokojený a klidný, aby byla jeho lidská důstojnost a hodnota zachována. (Rheinwaldová 1999:11). Janečková (2010) dále uvádí, že cílem nabízených aktivit v domovech pro seniory by mělo být posílení pocitu hodnoty jejich života, posílení funkčních schopností, podpoření fyzické zdatnosti, pohybových a kognitivních schopností a podpora té nejlepší možné kvality života navzdory možným limitům, jež způsobuje zdravotní stav. Suchá, Jindrová, Hátlová (2013) vymezují jednotlivé aktivity seniorů, které by měly být součástí kvalitní komplexní péče o klienta seniorského věku. Činorodost podle nich i ve vysokém věku může snižovat různé negativní důsledky stárnutí. Mezi aktivity využívané v domovech pro seniory a dalších zařízeních pečovatelského typu zařazují: aktivity na podporu kognitivních funkcí, pohybové aktivity, stolní a zábavné hry, vzpomínkové aktivity (reminiscence), aktivity s hudbou a zpěvem, aktivity se zvířaty, výtvarné činnosti, vaření, duchovní aktivity, stimulace smyslů, čtení, zahradničení, práce s přírodními materiály, mezigenerační aktivity, procházky, výlety, kulturní akce. 22

23 V této diplomové práci bude věnována pozornost především aktivitám vzpomínkovým, které budou v dalších dvou kapitolách detailně představeny. 23

24 3 Role vzpomínání v lidském životě Když bohové chtějí člověka nejvíce potrestat, vezmou mu jeho vzpomínky. prof. PhDr. Dušan Šimek Následující kapitola bude věnována vzpomínkám, které jsou nedílnou součástí života každého člověka. Obecně se tvrdí, že staří lidé se uchylují do vzpomínek, aby utišili ruch současnosti (Böhm, 2015). Vzpomínání je přirozenou a běžnou aktivitou, každý z nás někdy na někoho nebo na něco vzpomínal nebo vzpomíná (Špatenková, Bolomská, 2011). Schopnost aktivně si vybavovat vzpomínky patří k základním vlastnostem lidské psychiky. (Janečková, Vacková 2010:14). Americký psychiatr a gerontolog Robert Butler (1963:12) vytvořil jednu z prvních základních charakteristik vzpomínání: Vzpomínání je jednotlivý akt či proces znovuvybavování si minulosti. Z úst starých lidí můžeme často slyšet, že jejich paměť je čím dál tím horší. Je nutné ale rozlišovat mezi vzpomínkou a pamětí. Obojí se vztahuje k minulosti, paměť ale může mít jedinec např. na data, na jména, letopočty, tváře apod., kdežto vzpomínky jsou zakořeněny hlouběji uvnitř (Böhm, 2015). U vzpomínky se jedná o součásti vlastního života, tedy skutečnosti, které mají pozitivní nebo negativní význam a dávají životní souvislosti smysl. (Böhm, 2015:77). Vzpomínky jsou určitým způsobem emocionálně zabarvené a ovlivněné osobností vzpomínajícího. S vybavováním si minulých událostí se pojí senzorická nebo vizuální zkušenost a také emoce, díky tomu je minulost jakoby znovu prožívána (Špatenková, Bolomská, 2011). Vzpomínáním na minulé události má člověk možnost znovu prožívat události svého života, různě je přehodnocovat a opět začleňovat do vlastního životního příběhu a tím i do obrazu sebe sama. Vzpomínání má v duševním životě člověka nenahraditelné místo. Vzpomínky mohou pomáhat starým lidem s jejich snahou o začlenění do společnosti, jsou spojeny s předáváním zkušeností a životní moudrosti a podílejí se na překonání osamělosti a závislosti na pomoci druhých. Díky vzpomínkám senioři mají možnost nově vidět současnou realitu a zprostředkovávat vědomí návaznosti života jednotlivce i celé komunity (Janečková, Vacková, 2010). 24

25 3.1 Taxonomie vzpomínání Nyní budou popsány jednotlivé typy vzpomínání, se kterými je se možné setkat a které mohou sloužit jako základní návody k tomu, jak je možné se seniory v rámci reminiscenční terapie pracovat. Watt a Wong (1991) rozlišili celkem šest základních typů reminiscence, které vycházely z dosavadních, podle nich však nedostatečných, typologií různých autorů. Při vytváření kompletní taxonomie vycházeli zároveň ze zjištění získaných na základě výzkumu zaměřeného na koncept úspěšného stárnutí 3. Byly identifikovány následující typy reminiscence: integrativní, instrumentální, transmisivní, narativní, úhybný a obsesivní. Důležité je však zmínit, že jen některé z těchto typů jsou přínosné pro úspěšné stárnutí (Watt, Wong, 1991) Typ integrativní Hlavní funkcí intergrativní reminiscence je dosažení pocitu vlastní hodnoty, koherence a smíření s vlastní minulostí (Wong, Watt, 1991). Tento typ reminiscence je podobný přístupu životní rekapitulace (life-review theory of reminiscence) Roberta Butlera (1963). Životní rekapitulace je považována za speciální formu reminiscence, jedná se o proces prozkoumávání, organizování a hodnocení celkového obrazu jednotlivce (Woods, 2002 in Janečková, Vacková, 2010). Butler (1963) dodává, že se jedná se o vybavování vzpomínek při rozhovoru terapeuta s jedním účastníkem nebo malou skupinou osob za účelem celkové reflexe, tedy porozumění života i se všemi jeho negativními aspekty, hledání smyslu života a jeho přijetí jako takového. Tento proces může být někdy hodně rozporuplný, obsahující momenty tragické i šťastné. 3 Model úspěšného stárnutí (successful ageing) představili Rowe a Kahn (1997) v 60. letech 20. století v USA. Staví se do protikladu k tzv. běžnému pojetí stárnutí, jedná se o třídimenzionální konstrukt, který je charakterizován přítomností tří základních komponent: nízká pravděpodobnost nemocí a postižení; vysoká fyzická a kognitivní způsobilost; aktivní zapojení do života, včetně udržování interpersonálních vztahů a produktivní aktivity (Rowe, Kahn, 1997). 25

26 Wong a Watt (1991) řadí mezi základní charakteristické znaky integrativní reminiscence: vnímání minulosti jedince jako užitečné, zmenšování rozdílu mezi ideálem a realitou, akceptace negativních životních událostí a řešení konfliktů z minulosti Typ instrumentální Tento typ vzpomínání slouží k tomu, aby jedinec na základě svých vzpomínek z minulosti získal zkušenost k vyřešení problému, který ho trápí v přítomnosti. Senior vzpomíná na strategie dříve používané pro řešení problémových životních situací, což ho může dovést k vyřešení problému a vyrovnání se s ním. Lidé využívající tento způsob vzpomínání se dokáží lépe adaptovat na stáří, s čímž koresponduje i fakt, že instrumentální vzpomínání souvisí s konceptem úspěšného stárnutí (Wong, Watt, 1991) Typ transmisivní Wong a Watt (1991) uvádějí, že transmisivní vzpomínání souvisí s předáváním kulturního dědictví a osobního odkazu z generace na generaci. Starší generace předává své hodnoty, vzory a modely chování na mladší generace, díky čemuž neupadají v zapomnění tradiční hodnoty, kulturní ideály a získaná osobní moudrost Typ narativní Narativní reminiscence slouží primárně k účelu poskytnutí rutinních biografických informací, jako je rok a místo narození, a dále také jako prostředek k vyprávění příběhů z minulých dob, které provázejí příjemné zážitky a pozitivní emoce (Wong, Watt, 1991). Tento přístup pracuje s vyprávěnými vzpomínkami. Základem jsou spontánně vyjadřované vzpomínky a to buď mezi dvojicí, ve skupině, individuální vzpomínání nebo psané vzpomínky. Nejčastěji se jedná o vyprávění příběhů ze života v atmosféře, která působí uvolňujícím a bezpečným dojmem (Janečková, Vacková, 2010). 26

27 3.1.5 Typ úhybný Tento typ je charakteristický tendencí k velebení minulosti a odmítání či devalvování přítomnosti. Vzpomínající se uchyluje k tzv. starým dobrým časům za účelem vyhnout se konfrontaci s ponurou přítomností, ve které nevidí žádné pozitivní stránky. Úhybné vzpomínání může být chápáno jako dobré ve chvíli, kdy pomáhá jedinci osvobodit se od tíživé a bolestivé současnosti. Jako rizikové se dá však chápat ve chvíli, kdy se osoba zcela oddá snění o minulosti a tím dojde k odpoutání od přítomnosti (Wong, Watt, 1991) Typ obsesivní Obsesivní vzpomínání pramení z pocitů viny vztažených k nějaké minulé události. Jedinec se s touto událostí nedokáže vyrovnat a v myšlenkách se k ní neustále vrací. Obsesivní vzpomínky jsou naplněny pocitem viny, hořkostí a zoufalstvím (Wong, Watt, 1991). Butler (1963) uvádí, že obsesivní vzpomínání zvyšuje u jedinců riziko výskytu deprese, panických stavů nebo dokonce sebevražd. 3.2 Typologie vzpomínajících Anglický psycholog a gerontolog Peter G. Coleman (1986) se podrobněji zabýval vzpomínáním a na základě výzkumu sestavil určitou typologii vzpomínajících. Tato typologie se pokouší rozlišovat spojitost mezi typem vzpomínajícího a jeho celkovou spokojeností se životem a postojem k současnosti. Vzpomínající řadí do čtyř následujících kategorií: - lidé, kteří vzpomínají často a cení si svých vzpomínek; - lidé, kteří vzpomínají často, ale trápí se svými vzpomínkami; - lidé, kteří vzpomínají zřídkakdy, protože nevidí ve vzpomínání žádný smysl; - lidé, kteří se vzpomínání vyhýbají, protože jim jejich vzpomínky evokují ztráty, které prožili. Na základě této typologie lze usuzovat, že vzpomínání nemusí být jen příjemné a povzbudivé, může naopak přinášet jedincům trápení a obavy. V některých případech je proto logické, že se někdo vzpomínání raději vyhýbá (Coleman, 1986). 27

28 Se vzpomínkami lze pracovat jak přirozeně a spontánně v interakci se seniory tak i záměrně a využívat je tak ke zvyšování kvality života seniorů v institucionální péči. Vzpomínky mají velký význam pro osoby s přibývajícím věkem. Vzpomínání naplňuje jednu zásadní funkci, a to jeho přínos k adaptaci na změny přicházející společně se stářím a stárnutím. Vzpomínání může sloužit jako prostředek k dosažení integrity osobnosti ve vyšším věku a zároveň může pomoci k získání pocitu celistvosti (Špatenková, Bolomská, 2011). Vzpomínání může být pro starší lidi pomůckou jak se přizpůsobit nové životní zkušenosti spojené se ztrátou role ve společnosti, pocitem životní prázdnoty, hledáním smyslu své vlastní existence. Tendence vzpomínat se pojí ke snaze porozumět sobě samému (Janečková, Vacková, 2010). 3.3 Funkce vzpomínání Jako zásadní funkci vzpomínání Špatenková a Bolomská (2011) spatřují v jeho přínosu k adaptaci na nespočet změn, které stárnutí a stáří přinášejí. Vzpomínání podle nich však může naplňovat hned několik dalších důležitých funkcí: - zdůraznění pozitivních stránek osobnosti jedince a zachování sebepojetí, přičemž důraz by měl vždy být kladen na činnosti, kterých je jedinec stále schopen, díky čemu si může stále vážit sebe sama; - zvýšení hodnoty sebe sama díky příležitosti sdílet, dál předávat a dělit se o zkušenosti a moudrost nastřádané za celý život; - udržení pocitu osobní identity právě díky vzpomínkám, které v sobě zachovávají dosažené úspěchy, zkušenosti a pozitivní zážitky; - narušení stereotypů o stáří a to na základě toho, že se ostatní dozví více o životě vzpomínajícího a o jeho plnohodnosti, i navzdory zažitým negativním stereotypům bude vnímán jako jedinečná a originální bytost; - získání příjemné zkušenosti, kterou může právě vzpomínání na radostné zážitky přinášet; - nabytí nesmrtelnosti díky předávání vzpomínek našim dětem nebo v našich dílech. Také Cohen (1998 in Janečková, Vacková, 2010) přináší další rozdělení funkcí vzpomínání rozdělených do následujících tří kategorií: 28

29 - intrapersonální vzpomínání slouží k udržení vnitřní emoční rovnováhy a vědomí sebe sama, hraje významnou roli při hledání smyslu života; - interpersonální vzpomínání probíhá v rozhovoru s druhými lidmi, vzpomínky poskytují impulsy pro přátelskou sociální interakci; - informační, poznávací, výukovou vzpomínky mohou pomáhat také při řešení problémů, jsou předávány jako informace o minulých událostech. Pokud využíváme vzpomínání v domovech pro seniory záměrně s cílem zlepšit kvalitu jejich života, hovoříme pak o reminiscenční terapii. Špatenková a Bolomská (2011:9) uvádějí, že Reminiscenční terapie je speciální metoda práce se seniory, která je založena na uznání důležitosti vzpomínání.. 29

30 4 Reminiscenční terapie Tato obsáhlá kapitola diplomové práce budu věnována samotné reminiscenční terapii. Konkrétně zde bude popsán vznik a vývoj reminiscenční terapie, ukotvení reminiscenční terapie v sociální práci, jaké existují formy reminiscenční terapie a jaké mají účinky na osoby seniorského věku. Kapitola se bude dále věnovat popisu principů úspěšné reminiscence a výčtu pomůcek využívaných při reminiscenční terapii, nakonec bude věnován prostor osobě reminiscenčního terapeuta. 4.1 Vznik a vývoj reminiscenční terapie Slovo reminiscence pochází z latinského reminiscere, což znamená vzpomínat si, rozpomínat se, obnovovat v paměti. V rámci reminiscenční terapie se snažíme o znovu vyvolání příjemných vzpomínek z dřívějška, a který je využíván především ke zlepšení komunikace a aktivizaci u lidí s kognitivní poruchou. Stejně tak lze ale reminiscenci využívat i u zdravých lidí, u kterých má preventivní význam (Suchá, 2013). Používání pojmu reminiscence je preferováno některými autory, další naopak hovoří o reminiscenční terapii, jiní pak používají oba tyto pojmy jako synonyma. Můžeme však říci, že označení reminiscenční terapie označuje záměr využívání vzpomínek při práci se seniory pro léčebný efekt této aktivity (Špatenková, Bolomská, 2011). V literatuře se můžeme často setkat s definicí Roberta Woodse (1992 in Janečková, Vacková 2010) a jeho spolupracovníků, kteří reminiscenci definují jako hlasité nebo tiché vybavování událostí ze života člověka, které probíhá buď o samotě nebo spolu s jinou osobou či skupinou lidí. Pojem reminiscence je chápán jako vybavování si událostí ze života člověka a pojem reminiscenční terapie je pak definován jako rozhovor terapeuta se seniorem nebo skupinou seniorů o jeho nebo jejich životě, dřívějších aktivitách, prožitých událostech a dosavadních zkušenostech (Janečková, Vacková, 2010). Nejčastěji se můžeme o reminiscenční terapii dočíst jako o procesu, během kterého je ve skupinách podporováno vzpomínání na příjemné události z minulosti. Impulsem k navození těchto příjemných vzpomínek mohou sloužit staré fotografie, filmy, hudební 30