Proměny humpoleckého soukenictví v 2. polovině 19. a na počátku 20. století. Hana Palánová

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Proměny humpoleckého soukenictví v 2. polovině 19. a na počátku 20. století (bakalářská diplomová práce) Hana Palánová Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. Brno 2007

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny. datum Hana Palánová 2

3 Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé práce Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za ochotnou pomoc a podnětné připomínky. Hana Palánová 3

4 OBSAH 1. Úvod Živnostenské společenstvo soukeníků v Humpolci 2.1 Vznik a organizace společenstva Soukenická zařízení společenstva a jejich modernizace Armádní dodávky Krize a vzestupy soukenictví Tovární výroba 3.1 Počátky strojní a tovární výroby v Humpolci Vztahy továrníků s živnostenským společenstvem a vliv tovární výroby na soukenictví v Humpolci Instituce spjaté s činností soukeníků 4.1 Odborná tkalcovská škola Živnostenská záložna, železnice Činnost soukeníků v sociální sféře Nejvýznamnější osobnosti humpoleckého soukenictví v letech Předsedové společenstva Jakub Hruška a Klement Dubský Továrník Emerich Dítě Podnikatelská rodina Joklových Závěr Seznam použité literatury a pramenů Přílohy

5 1. ÚVOD Soukenický a textilní průmysl vůbec, patřil v českých zemích od počátku novověku mezi nejdůležitější výrobní odvětví. V Humpolci, malém českém městě v blízkosti hranic s Moravou, se soukenické řemeslo uplatňovalo již v době kolem poloviny 15. století, kdy zde vznikl cech soukeníků 1. Toto lokální středisko textilního průmyslu rostlo ve stínu rozdílně se vyvíjejících center soukenictví jako Jihlava, Brno nebo Liberec. Současný výzkum přikládá velký význam Liberci a Brnu jako dynamickým střediskům rozvoje textilního průmyslu a do protikladu k nim dává města jako Jihlava nebo Třebíč, kde soukenická malovýroba neodolala tlaku velkotováren. Zatímco vrchol jihlavský textilní průmysl zaznamenal v letech a od 30. let 19. století pozvolna upadal 2, v Brně se tvořilo moderní středisko tovární velkovýroby, které ještě předčil severočeský Liberec. Těmto centrům textilního průmyslu mohlo regionální středisko typu Humpolce jen stěží konkurovat. Přesto právě v tomto městě nalézáme výzkumem dnes opomíjený typ soukenické výroby, jejíž způsob organizace umožnil alespoň dočasné přežití jednotlivým malovýrobcům. Zatímco například Brno představovalo typ průmyslového střediska vybudovaného bez předchozí větší tradice, v Humpolci mělo soukenictví dlouhou historii. V 19. století, zejména v jeho druhé polovině, zde došlo k velkému rozmachu a modernizaci soukenictví. Toto odvětví průmyslu se stalo určujícím pro rozvoj a život města. Podle J. Janáka zde bylo v roce 1869 zaměstnáno v soukenickém průmyslu 10,7 % obyvatelstva humpoleckého soudního okresu 3, přičemž vrchol rozvoje se nachází někde v 90. letech 19. století. V roce 1859 byl zrušen soukenický cech a nahrazen živnostenským společenstvem, které sdružovalo všechny humpolecké soukeníky. Společenstvo vlastnilo, udržovalo a pronajímalo svým členům barevny, prádelnu, valchy a jiná soukenická zařízení a jeho prostřednictvím se také přidělovaly státní zakázky zejména pro armádu a železnice. Většina výrobců byli samostatně nebo jen s několika zaměstnanci a často rodinnými příslušníky pracující mistři. Zároveň zde začaly, ovšem později než ve větších střediscích soukenictví, vznikat první mechanizované dílny a továrny na výrobu soukenných látek. První továrnu se stroji s parním pohonem založil v roce 1855 Prokop Skorkovský, dalším 1 Srov. Lukášek, Josef: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha 1946, s.7 uvádí, že podle písemných zpráv jsou nejstarším cechem krejčí a postřihači (zal. 1462), jejichž služby soukeníci potřebovali, z čehož soudí, že soukeníci byli v Humpolci ještě dříve a více rozšířeni. Viz. také Janák, Jan: K počátkům dělnického hnutí v Humpolci. In: Vlastivědný sborník Vysočiny. Jihlava 1961, s Sobotková, Dagmar: Několik kapitol z jihlavského soukenictví. Brno 1973, s.36, 74. Srov. též Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy Brno Janák, J.: K počátkům dělnického hnutí v Humpolci, s

6 továrníkem se v roce 1870 stal Emerich Dítě a v roce 1910 v Humpolci existovalo šest továren dohromady se 560 zaměstnanci 4. Jaká byla tedy úloha Živnostenského společenstva a továrníků ve vývoji soukenického průmyslu v Humpolci? Společenstvo mohlo být pro své členy dobrou zastřešující organizací, poskytující zakázky, spolupráci s ostatními mistry a sociální pomoc v těžších životních situacích a také se snažilo uplatňovat inovace ve výrobě sukna. Nabízí se ovšem otázka, zda stanovy společenstva nebyly pro dobrý rozvoj podnikání spíše svazující, zda zde neměli například převahu někteří jednotlivci či skupiny využívající výhod společenstva na úkor druhých. Dvojí může být také úloha továrníků. Rozvíjející se větší podniky mohly být (a také určitě byly) velkou konkurencí pro malé výrobce, kteří pro získání větších zakázek potřebovali zastřešující a přerozdělující činnost živnostenského společenstva. Pracovní podmínky v továrnách také mohou být cílem kritiky, zároveň však zaměstnání v nich znamenalo relativně zajištěný stálý příjem. Někteří schopní továrníci se známostmi v úřadech monarchie mohli být také nápomocni společenstvu při získávání státních zakázek, na kterých se pak z větší části podíleli. Humpolečtí soukeníci totiž většinou dodávali na regionální, maximálně zemské trhy a státní zakázky zejména pro armádu pro ně představovaly důležitý, i když nestálý zdroj příjmů a také možnost proniknout na vzdálenější trhy. S činností soukeníků a jejich živnostenského společenstva v Humpolci úzce souvisí i existence a činnost některých institucí. V prvé řadě je to Tkalcovská odborná škola v Humpolci, která zde fungovala v letech , na jejímž založení a chodu se soukeníci výrazně podíleli, a která měla přispět k rozvoji vzdělanosti a lepší odbornosti soukeníků. Další institucí u jejíhož založení stáli roku 1870 soukeničtí mistři, byla Živnostenská záložna. Usilovná snaha společenstva a továrníků stojí také za dovedením železniční tratě z Německého Brodu (od r Havlíčkův Brod) do Humpolce v roce Napojením na tento železniční uzel se velmi usnadnila a také zlevnila doprava vlny, uhlí a strojů do výroben. Se vzrůstem společenské prestiže a bohatnutím některých soukeníků souvisí také růst jejich angažovanosti v sociální sféře města. Továrníci a mistři se také prostřednictvím živnostenského společenstva stávají podporovateli škol, kostelů a městské chudiny a zakladateli sirotčinců a nemocnic. Je nepochybné, že tato aktivita soukeníků přispívala k rozkvětu města Humpolce. Protože textilní průmysl byl ve městě a 4 Státní okresní archiv (dále SOkA) Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 586, kart. 112 seznam živnostníků a provozoven. 6

7 jeho okolí dominantním, je zřejmé, že prosperita města úzce souvisela s prosperitou a fungováním soukenictví. Dlouhou historii textilního průmyslu v Humpolci vytvářelo velké množství soukenických mistrů, jejich rodin a učňů, z nichž někteří vystupují v pramenech jako lidé, kteří měli na rozvoj soukenictví značný vliv. Ve sledovaném období 2. poloviny 19. a počátku 20. století působilo v Humpolci několik osobností, které hrály velkou roli v oblasti soukenického průmyslu i v životě města. Jsou jimi především dlouholetý starosta města a zároveň předseda živnostenského společenstva Jakub Hruška, továrník Emerich Dítě a soukenická rodina Joklových. Přes dlouhou tradici soukenictví v Humpolci a jeho velký význam pro město zejména v století nebyla tomuto tématu dosud věnována žádná historická práce. Výjimkou v tomto ohledu je studie Jana Janáka K počátkům dělnického hnutí v Humpolci uveřejněná v roce1961 ve Vlastivědném sborníku Vysočiny 5 a diplomová práce Evy Vondrové Historie soukenické výroby v Humpolci z roku , která je však zaměřena jako výuková příručka pro školy, autorka v ní vychází především z již publikované dobové literatury a nepracuje s prameny a proto ani nepřináší nic nového. Nejobšírnější informace o humpoleckém textilním průmyslu podává kniha dr. Josefa Lukáška Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci z roku Autor v této vlastivědně-historické publikaci vycházel většinou z vlastních vzpomínek a výpovědí pamětníků, pro starší období používal a někdy i doslova přetiskoval rovněž prameny v podobě listin a části pamětních knih, z nichž některé se nedochovaly. Velká část knihy je věnována soukenickému folklóru a osobnostem soukeníků, které autor sám znal. I z tohoto důvodu je kniha jedinečným pramenem (tvoří i hlavní podklad pro práci E. Vondrové), přestože se autor nevyhnul drobným faktografickým chybám a nepřesnostem. Realitu Humpolce v 19.století přibližuje další vlastivědná publikace První století města Humpolce Hlavní pramennou základnu pro výzkum soukenictví a vůbec dějin Humpolce poskytuje Státní okresní archiv (dále SOkA) Pelhřimov, zvláště fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, Obecní úřad Humpolec a nově zpracovaný (od r. 2006) fond Archiv města Humpolec, kde se nacházejí zejména knihy se zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva, jeho stanovy a nájemní smlouvy, dále materiály z archivu tkalcovské školy, 5 Janák, J.: K počátkům dělnického hnutí v Humpolci. In: Vlastivědný sborník Vysočiny. Jihlava 1961, s Vondrová, Eva: Historie soukenické výroby v Humpolci. Brno Lukášek, Josef: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha Kobliha, Gustav: První století města Humpolce Humpolec

8 prameny týkající se válečných dodávek a další. Doplňující materiál mohou poskytnout skromné fondy Muzea města Humpolce. 8

9 2. ŽIVNOSTENSKÉ SPOLEČENSTVO SOUKENÍKŮ V HUMPOLCI 2.1 Vznik a organizace společenstva V Humpolci, jako všude jinde byla soukenická výroba podřízena cechovní organizaci, která se však postupem času stala zastaralou a brzdila rozvoj průmyslu tím, že uměle omezovala tovární produkci a modernizaci výrobních postupů. Liberální živnostenský řád z roku 1859 cechy rušil a nahrazoval je živnostenskými společenstvy, která nadále sdružovala všechny živnostníky pracující v daném oboru. Od roku 1861 bylo toto členství dobrovolné. 9 V Humpolci se přeměna cechu na živnostenské společenstvo soukeníků dovršila v roce 1865, kdy byly valnou hromadou společenstva schváleny jeho nové stanovy, které platily od ledna roku Je ovšem třeba dodat, že v zápisech pamětních knih i v úředních dopisech bylo stále označováno jako cech a pojmenování živnostenské společenstvo bylo používáno zřídka a plně se prosadilo až zhruba od roku Společenstvo sdružovalo od počátku všechny soukenické mistry ve městě, z nichž byli na základě tzv. řemeslnické novely živnostenského řádu z roku 1883 vyloučeni továrníci 11, většina z nich se však dále účastnila valných hromad společenstva a zejména jednání o rozdělování vojenských zakázek, na nichž měli podíl. Společenstvo bylo také vlastníkem valch, bareven, prádelen a sušíren vlny a dalšího soukenického zařízení, které společně spravovali a používali všichni členové. Jeho prostřednictvím se také přidělovaly státní zakázky zejména pro vojsko a železnice. Stanovy z roku 1866 se nedochovaly, jak ovšem víme ze zmínek z knihy zápisů ze schůzí společenstva, měnily se jen v detailech a v roce 1893 musely být znovu vydány tiskem, aby mohly být rozšířeny mezi všechny členy. 12 Podle předmluvy těchto stanov: Jest účelem společenstva pěstovati ducha pospolitého, udržovati a zvelebovati čest stavu mezi členy a příslušníky společenstva, jakož i podporovati společné živnostenské prospěchy jeho členů a příslušníků zřizováním záložen, skladů surovin, tržnic, zaváděním společné práce pomocí strojů a jiných způsobů vyráběcích. 13 Členy společenstva byli všichni samostatní živnostníci, kteří působili v obvodu soudního okresu Humpolec. Jako pomocníci jsou označováni jejich zaměstnanci a učedníci. Soukeník, který začal provozovat živnost se automaticky stával členem 9 Janák, J.: Hospodářský rozmach Moravy , s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Janák, J.: Hospodářský rozmach Moravy , s.51, SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.9 Stanovy Společenstva soukeníků v Humpolci. Praha Tamtéž. 9

10 společenstva, uhradil zápisné 5 zlatých a musel se podílet na spolkových výdajích, které nemohly být uhrazeny ze společného jmění, podle výše výdělkové daně, kterou odváděl. 14 Členové společenstva byli přitom rozděleni na původní a na ty, kteří přistoupili později, a podle toho byl určován jejich vztah k majetku společenstva (valchy a barevna). Za původní členy byli považováni mistři, jejichž rodiny patřily k cechu jaksi odedávna a kteří se proto rozhodující měrou podíleli na výstavbě těchto zařízení. Tito členové a jejich dědicové pak mohli cechovní zařízení používat za nižší poplatek než běžní mistři a jen oni se také podíleli na udržování a dalším zařizování těchto podniků. Do doby, než tyto stanovy vstoupily v platnost, mohl se každý další člen po zaplacení stanoveného poplatku a se souhlasem původních členů dostat do tohoto původního společenství. Celkem zbytečné pak bylo ustanovení, že jakmile nebudou ve společenstvu žádní původní členové, nabudou všichni členové společenstva stejného nároku na užívání spolkového majetku. 15 Tímto opatřením chtěli zřejmě mistři ze zavedených soukenických rodin ztížit přistěhovalým nebo novým soukeníkům podmínky jejich podnikání a tím zmírnit dopad rostoucí konkurence. Společenstvo také určovalo, za jakých podmínek smí být přijímáni a školeni učedníci, mělo mu být hlášeno najímání a propouštění pomocníků a mělo dohled nad tzv. pomocnickou hromadou, na které se minimálně dvakrát do roka scházeli všichni dělníci a tovaryši za účasti dvou zástupců mistrů s právem poradního hlasu. 16 Práci hledající pomocníci se měli obrátit na společenstvo, kde se zapsali do zvláštní knihy spolu s živnostníky, kteří hledali pracovníky. V roce 1895 předsednictvo společenstva rozhodlo o zřízení soukenické hospody pro přespolní tovaryše a poptavárny, kde mohli pomocníci hledat práci. 17 Co se týče organizace živnostenského společenstva, to bylo vedeno voleným představenstvem, které tvořil předseda, jeho náměstek, dvanáctičlenný výbor a tři náhradníci. Tito zástupci byli voleni valnou hromadou společenstva na tři roky, přičemž každý rok vystoupili tři členové výboru a jeden náhradník a byli nahrazeni novou volbou. Valná hromada společenstva byla svolávána nejméně dvakrát do roka, na jaře pro přehlédnutí ročních účtů a na podzim za účelem schválení rozpočtu na příští rok a případné 14 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.9 Stanovy Společenstva soukeníků v Humpolci. Praha Tamtéž. 16 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.9 Stanovy pomocnické hromady pomocníků zaměstnaných při Společenstvu soukeníků v Humpolci SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

11 volby. 18 Hromada se také svolávala při projednávání důležitých událostí a věcí, o kterých museli hlasovat všichni členové, jako byla např. stavba nové valchy. V 2. polovině 19.století se ve funkcích předsedů a náměstků střídali vážení mistři z rodin humpoleckých soukenických starousedlíků na období kolem tří až sedmi let. 19 Jedním z těch, kteří z pramenů vystupují jako osobnosti s velkým vlivem na společenstvo a život Humpolce vůbec, je Jakub Hruška. Tento soukeník byl předsedou společenstva v letech a , 20 navíc plných 17 let stál v čele města jako starosta a v letech byl zemským poslancem za Humpolec. 21 Pravidelnost ve střídání předsedů byla přerušena v roce 1897, kdy se jím stal Klement Dubský, který tuto funkci zastával bez přerušení do roku 1929, tedy 33 let. 22 Předsedou se nikdy nestal žádný továrník a až na výjimky tito podnikatelé také nepůsobili ve výboru společenstva. 23 Zvláštní skupinu soukeníků, kteří byli pouze omezeně připuštěni k rozhodování o společenstvu a byli jeho neplnoprávnými členy, tvořily ženy. Samostatně provozovaly soukenickou živnost většinou vdovy, které ji převzaly po svých manželích, soukenických mistrech. Tato praxe byla v Humpolci běžná například v roce 1835 se zde soukenickou výrobou kromě 368 mistrů zabývalo též 50 vdov. 24 Vdovy, které přistoupily do společenstva, nemusely platit zápisné, pokud setrvaly ve vdovském stavu. Bylo počítáno, že už zaplatil jejich manžel, po kterém živnost přebíraly. Stejná podmínka ostatně platila i pro nezletilé dědice, až do doby jejich zletilosti. 25 Tím ovšem výhody podnikajících žen končily. Důkazem, že ženy nebyly brány jako plnoprávní členové společenstva, je spor Marie Hořínkové s představenstvem a její stížnost na volby v roce Živnostnice si stěžuje, že nebyla jako ostatní členové obeslána, aby se dostavila k volbám představenstva a tím je krácena ve svých právech daných stanovami společenstva. Příznačné pro danou dobu je, že žena chtěla pověřit volbou svého manžela. Ještě příznačnější je ovšem konečné rozhodnutí okresního hejtmana Sagassera, který volby prohlásil za neplatné, protože se jich účastnili zástupci tří živnostnic, kteří se dostavili bez pozvání a volili. Volby byly zrušeny proto, že se nekonaly 18 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.9 Stanovy Společenstva soukeníků v Humpolci. Praha Podle SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.7 Seznam mistrů Tamtéž. 21 Kobliha, G.: První století města Humpolce, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.7 Seznam mistrů Tuto výjimku tvořili např. Emerich Dítě nebo starší členové rodiny Joklů. 24 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.9 Stanovy Společenstva soukeníků v Humpolci. Praha Korespondence mezi M. Hořínkovou, Živnostenským společenstvem v Humpolci a Okresním hejtmanstvím v Něm. Brodě: SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 592 Záležitosti živnostenských společenstev , kart

12 podle zavedeného pořádku, do kterého ženy neměly nevstupovat. Strach z konkurence je cítit z rozhodnutí výboru společenstva z října 1912, aby majitelky soukenických živností byly nadále vyloučeny ze zadávání státních dodávek. Jeden ze soukeníků dokonce upozorňuje, že kdyby se všechny ženy ucházely o podíly na těchto dodávkách, zavládly by neblahé poměry Soukenická zařízení společenstva a jejich modernizace Do majetku a společné správy společenstva patřila pro každého soukeníka zařízení nezbytná k výrobě, především valchy a barevny. Práva jednotlivých členů k těmto zařízením byla dána, jak bylo výše řečeno, stanovami podle toho, jestli byl soukeník synem někoho z původních členů společenstva. Co se týče správy valch, společenstvo je vždy na několik let pronajímalo valcháři, který zpravidla bydlel v samotné valše nebo v její blízkosti. Jmenovaný valchář musel složit do cechovní pokladny kauci, kterou ručil za zařízení valchy, jeho povinností bylo starat se o válení a drobné opravy. Cenu za válení jednotlivých kusů suken určoval výbor společenstva na návrh valcháře. Valchář a jeho rodina navíc hospodařili na pozemcích u valchy, pronajatých také od společenstva, což jim zajišťovalo obživu v dobách, kdy se vlivem zimy nebo nedostatku vody nemohlo válet. 28 Povoláním valcháře se někteří zabývali velmi dlouhodobě a např. rodiny Kratochvílova a zvláště Šamanova bydlely na valše tak dlouho, že se podle nich samotná valcha označovala. Valchář spolu se zařízením přebíral také zodpovědnost za válená sukna a za jejich zničení mu hrozila pokuta od společenstva a placení náhrady poškozenému mistrovi. V 2. polovině 19. století patřily valchy mezi zařízení zcela závislá na vodní síle. Nutnost pohánět valchu vodním kolem určovala její polohu na vodních tocích nebo u rybníků s dobrým přítokem vody. Protože zdroje vody v okolí Humpolce byly omezené, bylo při tomto starém způsobu válení nutné mít několik valch na různých místech v okolí města. 29 Obrovskou nevýhodou tohoto uspořádání byla zdlouhavá doprava sukna a palet na válení, které byly vydávány vždy jedním určeným mistrem v Humpolci. Na začátku 60. let vlastnilo společenstvo jednu valchu v Brunce a tři na řece Želivce - dvě u obce Petrovice 30 (Nová a Dolní valcha), postavené v roce 1835 (Nová valcha) a v roce 1851 (Dolní valcha zvaná také Šamanova) a valchu u Kordovských u Sedlice 31 v blízkosti dnešní 27 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.3 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s.63-64, Např. obce Skála a Věž vzdálené 6,5 a 8 km, Herálec 8 km. 30 Ve vzdálenosti 3,5 a 6,5 km od Humpolce. 31 Asi 10 km od Humpolce. 12

13 hydroelektrárny vystavěnou v roce Ani tato všechna zařízení však v době, kdy byl nedostatek vody a nebo zvýšená potřeba urychlené práce, nestačila obsloužit všechny humpolecké soukeníky. V roce 1865 se proto na valném shromáždění společenstva projednával návrh, aby byl do Nové valchy pořízen parní stroj, který není závislý na proměnlivém stavu vody. 33 Tento návrh byl několikrát schválen a zase zamítnut, podle toho, zda zrovna mezi mistry zavládlo nadšení pro pokrok nebo obavy z velkých výdajů s nejistými výsledky. Nakonec převládlo opatrnictví, když členové společenstva zjistili, že by museli na získání finančních prostředků odprodat jednu z valch a několik pozemků. Členům společenstva se zřejmě ještě pořád zdálo lepší vlastnit nějaké pozemky než stroj, se kterým nemají žádné zkušenosti, je na jejich poměry drahý a jeho umístění v Nové valše 6,5 km od Humpolce stejně problémy s dopravou neřeší. Další valcha, nazývaná U Kordovských, byla z nedostatku postavena v roce 1869 blízko ostatních na řece Želivce. 34 Valcha v Brunce, kterou již několikrát chtělo společenstvo prodat, byla v roce 1869 propachtována a soukeníci ji nadále nepoužívali. Stavba nakonec v dubnu 1874 vyhořela 35, v tomtéž roce byla prodána Františku Joklovi 36 a jeho synové zde vybudovali prosperující továrnu. S modernizací spolkových valch se opět začalo až v 90. letech 19. století. V letech 1890 a 1892 byly do všech valch pořizovány nové válecí stroje a rychlovalchy. Společenstvo se kvůli zařízení valch obracelo i na zemskou vládu, která prostřednictvím pražské obchodní komory pomáhala menším živnostníkům se zřizováním parních strojů a motorů. Žádosti o parní stroj zřejmě nebylo vyhověno a proto se společenstvo konečně rozhodlo pořídit parní stroj do valchy na vlastní náklady. Na počátku roku 1894 začali mistři s přestavbou Nové valchy, která zahrnovala rozšíření budovy, instalaci nového kotle a parního stroje. Ten byl slavnostně spuštěn v září 1894, když už továrníci mimo společenstvo parní sílu dávno používali. 37 Nevýhodou pro společenstvo při stavbách a modernizaci zařízení byl nedostatek finančních prostředků. Protože příjmy tvořilo pouze zápisné, výdaje na valchy a barevnu byly většinou vyšší než zisky z nich a schodek v rozpočtu byl rozdělován na 32 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s.58, SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Zápisky soukenického mistra Augustina Krištůfka Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s. 69. a SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 13

14 zaplacení členům podle výše výdělkové daně, nemělo společenstvo žádné peněžní rezervy, z kterých by mohlo více investovat. Tento stav řešilo představenstvo společenstva většinou půjčkou od Živnostenské záložny, vzniklé v Humpolci v roce V případě přestavby Nové valchy v roce 1894 vyřešil výbor nedostatek hotových peněz tak, že účty postupně platil předseda Josef Antonín Závodský ze svého, to mu bylo zapisováno na šestiprocentní úrok. Po dokončení stavby si společenstvo vzalo dluh u záložny a splatilo předsedovi celkovou částku najednou. 38 Tato transakce byla bezpochyby výhodná pro předsedu výboru živnostenského společenstva, řešení finančních problémů však nepřinesla. Důležitou součástí soukenické výroby bylo také barvení sukna. To se dělalo ve spolkové barevně, která stála v centru města mezi dvěma náměstími u dnes již zrušeného rybníka Na Hrázi. V roce 1865 byla zřízena nová prostornější barevna s většími kotli a novým zařízením u rybníka Na Mlýnku, dále od středu města. 39 Barvení přímo ve městě a vypouštění vody z provozu do potoka s sebou však přinášelo dílčí problémy, které si ale společenstvo nechtělo připustit. V květnu 1896 nařídilo okresní hejtmanství na doporučení lékaře zřídit filtrační jámy na čištění vody vytékající z barevny. Mistři z výboru se na tuto výzvu rozhodli hejtmanovi vysvětlit, že : tyto vody, které tam již od staletí tečou, nejsou lidskému zdraví škodlivy, ba právě naopak. Páni tak soudili proto, že mnohé látky, užívané při barvení se také používaly jako desinfekční prostředky. 40 Nakonec byli nadřízeným úřadem k vykopání jam stejně donuceni. Správa bareven se řešila pronájmem na rok, později na delší dobu. Pachtýř musel složit kauci, staral se o barvení a pořádek v barevně. Jinak zařízení opravovalo a zajišťovalo společenstvo. Časem rostly nároky na barevnost sukna s tím, jak se začalo vyrábět módní zboží. Také armáda a jiné státní instituce měly přesné požadavky na kvalitu a barvu látek. Tovární podnikatelé si barvení zajišťovali sami ve svých vlastních barevnách, ale společenstvo pociťovalo stále větší potřebu moderní barevny s parním pohonem. Návrh na zřízení parní barevny v roce 1898 byl však na valné hromadě společenstva zamítnut pro nedostatek peněz. 41 V této době se také společenstvo potýkalo se skutečností, že mnozí mistři raději váleli a barvili svá sukna u některých továrníků. Zde měli lepší vybavení a nemuseli se přít o pořadí. Také z tohoto důvodu byly zřejmě podniky společenstva ztrátové. Až v roce 1908 začalo společenstvo znovu pomýšlet na modernizaci barevny. 38 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 14

15 Nakonec bylo místo o rekonstrukci staré budovy rozhodnuto o postavení nové parní barevny na zahradě společenstva ve městě. Na podanou žádost dostalo společenstvo na tuto akci bezúročnou půjčku korun od fondu Františka Josefa I. a korun od ministerstva veřejných prací. 42 Bez těchto peněz by soukeníci nemohli na stavbu ani pomyslet. Práce na barevně byly ukončeny v roce 1911, ale hned v roce 1913 vyhořela stará barevna a tak společenstvo znovu stavělo a muselo se zadlužit. Z důvodu dluhů byl také zamítnut návrh skupiny 14 mistrů na zřízení společné dílny na principu továrny, kam by si každý mohl postavit své stroje. 43 Sdružení výroby by jistě znamenalo úsporu energie a lepší pracovní podmínky, většina mistrů se však tomuto způsobu organizace práce bránila. Aby si soukeníci sdružení ve společenstvu vzájemně příliš nekonkurovali a neruinovali se nízkými cenami, dohadovali se mezi sebou opakovaně o prodejních cenách sukna resp. o jejich zvýšení. 44 Snahu o zařízení společného odbytu dokládá prodejní sklad řízený společenstvem, založený v roce 1865 v Praze. Zde měl najatý pomocník prodávat po kusech i v malém (tedy po loktech) sukna dodaná jednotlivými soukeníky. Nájem a náklady na zařízení skladu pak měly být hrazeny společně procenty z utržené částky. 45 Tato dohoda byla uzavřena na rok a protože žádné další doklady o skladu neexistují, lze předpokládat, že se ani tento nápad na zlepšení podmínek humpoleckých soukeníků neujal. Společenstvo nemohlo začít fungovat na principu výrobního družstva, protože jednotliví mistři příliš trvali na samostatné výrobě. Vystupovalo tedy spíše jako obchodní sdružení s jednotnými podmínkami prodeje individuálně vyrobeného sukna. Pro své účastníky zajišťovalo některá finančně náročná zařízení (valcha, barevna), která také společně udržovalo a dále působilo jako zprostředkovatel a organizátor výroby pro státní instituce. Existence takové organizace měla velký podíl na tom, že v Humpolci po nástupu továren úplně nezkrachovala domácí malovýroba. 2.3 Armádní dodávky Textilní výroba v Humpolci se vždy orientovala na důkladná pevná sukna tzv. lodeny, zdejší soukeníci většinou vůbec nevyráběli jemné módní látky, které by se daly vyvážet na trhy do větších měst. Důkladné, ale hrubé sukno se však výborně hodilo na vojenské uniformy, pláště, přikrývky a další. Právě zakázky pro státní instituce, zejména pro 42 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 44 V roce 1900 dohodnuto zvýšení cen o 20%, v roce 1906 o 10%. SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 592 Záležitosti živnostenských společenstev , kart. 122, fol. 9,10. 15

16 ministerstvo vojenství, představovaly pro humpolecké soukeníky jeden z hlavních zdrojů obživy již za vlády Marie Terezie. Přestože stát platil soukeníkům za dodané zboží méně než bylo obvyklé na trzích, zajišťovaly vojenské zakázky poměrně stálou práci a jistý výdělek. Nejvíce zakázek pro vojsko dostávali soukeníci zpočátku v době válečných konfliktů. Maďarská revoluce roku přinesla humpoleckým soukeníkům mnoho práce. Dodávali své výrobky jak povstaleckým jednotkám Lajose Koshuta, tak chorvatské armádě bána Jelačiče. 46 Krizi pro humpolecký textilní průmysl znamenala krymská válka. Při jejím vypuknutí začali soukeníci v očekávání nové vojenské zakázky rychle vyrábět, zvláště, když válka trvala už déle, sukno bylo nedostatkové a jeho cena tedy značně stoupla. Než však byly dohodnuty podmínky dodávek, byl v roce 1856 uzavřen mír. Soukeníci měli na skladě mnoho nepotřebného vojenského zboží, které rázem ztratilo na ceně a k tomu velké zásoby vlny. 47 Údajný propad ceny za kus (17 m) byl z 55 na 20 zlatých. 48 Poté se situace částečně zlepšila také díky prusko-rakouské válce roku 1866, která však skončila příliš brzy na to, aby zajistila dlouhodobější zvýšenou potřebu sukna. Navíc hned po jejím skončení došlo ke změně při zadávání zakázek pro armádu. Při množství malých dodavatelů byla sukna různé kvality a nebylo zaručeno, že budou mít všechna předepsanou barvu. Navíc pro drobné soukeníky nebylo možné udržovat stálou zásobu suken pro případ naléhavé potřeby. I z organizačního hlediska bylo jednodušší zadat celou dodávku velkotovárnám. Monopol na dodávání sukna tak získaly na několik let brněnské společnosti J. H. Offermann a Skene a spol. 49 Vlivné rodiny velkoprůmyslníků s vazbami na říšskou radu a vládu se u ministerstva obchodu, které mělo dodávky na starosti, prosazovaly lépe než společenstvo nebo malí továrníci z provinčního Humpolce. Živnostenské společenstvo bylo vyzváno, aby se vzdalo dalšího dodávání a vyjádřilo se, jakou náhradu požaduje za již vyrobené zboží. 50 Tímto krokem ministerstva humpolečtí soukeníci velmi utrpěli. V posledních minimálně dvaceti letech byla produkce orientována z větší části na vojenská sukna a výroba pouze pro domácí trhy nemohla všechny soukeníky uživit. V této době jich mnoho odcházelo za 46 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s Janák J.: K počátkům dělnického hnutí v Humpolci, s Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s Dítě, Bohumil: O vojenských dodávkách soukenického průmyslu v Humpolci. In: Zálesí XIV, , s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

17 prací jinam, například na stavbu Severozápadní dráhy. Společenstvo soukeníků se proto opakovaně pokoušelo získat alespoň část ze zakázek. Také obecní rada si byla vědoma důležitosti státních dodávek pro humpolecký průmysl a přidávala se k námitkám společenstva. Soukeníci se na ministerstvo obchodu obraceli s protesty například v letech 1869, 1873, v roce 1874 se k jejich protestu připojily organizace soukeníků a obuvníků z Ústí nad Orlicí a Hlinska. V roce 1876 byla v této věci zaslána petice říšské radě. 51 Tyto snahy vyšly na prázdno, soukeníci ale přišli na to, že dodávek se budou moci účastnit jako členové konsorcia s několika společníky. Živnostenské společenstvo si za svého mluvčího zvolilo továrníka Emericha Dítěte, který měl o zakázku také velký zájem. Ten zprostředkoval domluvu s jihlavským soukenickým společenstvem a spolu se starostou Humpolce Jakubem Hruškou žádali na audienci u císaře ve Vídni o možnost pracovat na vojenských zakázkách. Žádost byla kladně vyřízena a humpolecké a jihlavské společenstvo utvořilo spolu s firmami A. Schumpeter a Adolf Münch z Třeště a Emerich Dítě z Humpolce společnost pro dodávání látek a uniforem pro zemskou zeměbranu. 52 Společenstvo se dále na zakázkách podílelo prostřednictvím přídělů od společnosti J. H. Offermann a Quitner a Brdlík jako subdodavatelé. Jednání s těmito partnery a odvod dodávek do skladu v Brně zajišťoval pro humpolecké společenstvo opět E. Dítě. Továrník působil jako zprostředkovatel mezi konsorciem a společenstvem tak, že podle smlouvy z roku 1891 zpracovávalo společenstvo 25% dodávky, kterou on přijal. 53 Dítě navíc za společenstvo složil kauci, kterou každý dodavatel ručil za včasné vyhotovení a odvod kvalitního sukna, od roku 1897 ve své továrně zajišťoval také impregnaci sukna na pláště a čepice a zřídil i stříhárnu, kde se šily hotové uniformy. 54 Převzetí velké části zodpovědnosti za státní zakázky z Humpolce zajišťovalo továrníkovi kontrolu nad nimi a velký vliv na společenstvo. Proti této praxi se čas od času ozývaly protesty některých členů společenstva, kterým se nelíbilo, že Dítě má pod kontrolou korespondenci s brněnskými továrníky a s ministerstvem vojenství a zasahuje do rozdělování zakázky mezi ostatní členy. U členů společenstva ale nakonec vždy převážily výhody tohoto uspořádání a tak E. 51 SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 855 Dodávky pro armádu. 52 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků a Dítě, Bohumil: O vojenských dodávkách soukenického průmyslu v Humpolci. In: Zálesí XIV, , s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 17

18 Dítě i poté, co v roce 1907 prodal svou továrnu, vedl odvod dodávek a stříhárnu společenstva až do roku Menší zakázky společenstvo zpracovávalo i pro další státní instituce pro úředníky a zaměstnance drah, pošt a věznic. Humpolecké sukno putovalo i k srbské, bulharské armádě a do Černé Hory Krize a vzestupy soukenictví Jak bylo vidět v předchozí kapitole, velký vliv na propady a vzestupy soukenictví v Humpolci měla práce pro státní instituce. Na vývoj textilního průmyslu dále působily probíhající hospodářské krize, průmyslová a celní politika státu a postupné prosazování tovární výroby. Nezanedbatelným činitelem byly také aktivity samotného humpoleckého živnostenského společenstva a jeho součinnost s městskou radou a rozvíjejícími se továrnami. Národnostní situace v monarchii měla na zdejší soukenictví mizivý vliv. Většinu populace města tvořili Češi a jen přechodně zde žila nějaká německá rodina, 57 jak jsme také viděli, tak obchodními partnery společenstva byli jak Češi, tak Němci. Kolem poloviny 19. století byla zřejmě i vlivem vojenských zakázek situace textilního průmyslu uspokojivá. Do roku 1870 ještě na humpolecké soukenictví neměla velký vliv tovární výroba a při posuzování vývoje nám tedy může pomoci statistika mistrů přijatých v Humpolci. 58 Vysoké počty přijímaných mistrů projevující se v letech naznačují rozkvět řemesla. Místní propad po krymské válce nebyl velký a záhy se vyrovnal. Zatímco mezi léty bylo přijato 26 mistrů, v následujících pěti letech to bylo již 59 mistrů a tato tendence vydržela až do roku Další krizi napomohla liberální průmyslová a obchodní politika státu. Poté, co v roce 1865 uzavřelo Rakousko obchodní smlouvu s Anglií, dováželo se sem mnoho levnějšího sukna vyrobeného v továrnách. Běžné oděvní sukno nešlo na odbyt a proto se humpolečtí výrobci zvláště po vypuknutí rakousko- pruské války soustředili na produkci pro armádu. Tyto dvě skutečnosti napomohly v Humpolci vypuknutí krize, která se v celé monarchii projevila nejdříve v textilním průmyslu. Tato krize byla nejvýraznější v letech , poté v 80. a první polovině 90. let nastala nová fáze industrializace. 60 Konkrétně v Humpolci spadá nová fáze rozvoje zhruba do stejného časového období. Asi od roku 1880 začíná 55 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž a Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s Např. v roce 1891 zde z 5913 obyvatel bylo pět Němců. 58 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.7 Seznam mistrů viz příloha č.1 Tabulka počtu přijatých mistrů v letech Viz příloha č.1 Tabulka počtu přijatých mistrů. 60 Janák, J.: Hospodářský rozmach Moravy , s

19 opravdu znatelný rozvoj továren, podnikatelé staví moderní budovy s mechanickými stavy a valchami poháněnými parními stroji. Rozvoj továren se odrazil i na celkovém počtu samostatně pracujících soukeníků ve městě. Od roku 1885 je znatelný velký pokles počtu nově přijatých mistrů oproti předchozímu období a tato tendence se projevuje jako trvalá. Zároveň s tím, jak klesal počet samostatných výrobců, stoupal počet dělníků pracujících ve zdejších továrnách. Od počátku 90. let začalo s modernizací svých zařízení také živnostenské společenstvo. 61 Ke zlepšení situace soukenického průmyslu přispělo také založení Odborné tkalcovské školy v Humpolci v roce První desetiletí 20. století znamenalo dále rozkvět spíše pro továrníky. Zatímco v Jihlavě již v této době soukenictví téměř neexistovalo a výroba se přesunula do továren v okolí, 62 v Humpolci byly zakládány nové závody, které se vesměs udržely až do roku 1948, kdy zde bylo znárodněno 11 továren i samotné společenstvo soukeníků Viz kapitola Sobotková, Dagmar: Několik kapitol z jihlavského soukenictví. Brno Novák, František: Cesta k radostným zítřkům. In: Humpolec let soukenictví, s

20 3. TOVÁRNÍ VÝROBA 3.1 Počátky strojní a tovární výroby v Humpolci Tradiční ruční domácí výroba přetrvala v Humpolci velmi dlouho. První stroje na zpracování vlny se sem začaly šířit z větších a významných středisek textilní výroby, kde se již uplatňovala tovární výroba. První stroje do Humpolce přivezl Josef Kiczka ze slezského Bílska v roce Jeho spřádací stroj však byl mezi místními výrobci spíše raritou. Skutečně zásadním způsobem se zpočátku dřevěné stroje začaly ve výrobě uplatňovat až po polovině 19. století, kdy soukeníci stavěli své spřádací stroje v pronajatých mlýnech, kde bylo předení poháněno vodní silou. Nevýhodou tohoto postupu byla zdlouhavá doprava vlny do a z mlýnů v okolních obcích. Někteří soukeníci vlastnili také stroje hnané tzv. šajbou, kterou uváděl do pohybu kůň chodící dokola nebo po nakloněné ploše. 65 První zmínka o používání parního pohonu pochází z roku 1867, kdy parní stroj ve své továrně postavil Prokop Skorkovský a do roku 1890 měli toto zařízení již čtyři továrny. 66 Protože do roku 1894 nevedla do Humpolce železnice a doprava uhlí ze stanice v Německém Brodě byla drahá, topilo se nejdříve v parních kotlích dřevem nebo tzv. borkami, tj. sušenými cihlami z rašeliny, které používal právě Prokop Skorkovský. 67 Továrníci uplatnili parní stroj k pohonu spřádacích strojů a valch. To umožňovalo soustředit celou výrobu do jediného areálu. Jak již víme, společenstvo soukeníků si parní stroj k pohonu valchy pořídilo v roce V tomto směru tedy jako průkopníci působili soukromí továrníci. Také oni si jako první začali pořizovat železné spřádací stroje. První takovýto polomechanický stroj jenny (jak se v Humpolci říkalo žinii ) koupil továrník Emerich Dítě, 68 který také od roku 1880 vlastnil první zcela mechanické spřádací stroje, které už byly starší. 69 Humpolečtí průmyslníci tak zprostředkovaně využili dočasného bezcelního dovozu textilních strojů z let, 70 když od továren v Liberci, Brně nebo Bílsku odkupovali starší stroje. Zřejmě v roce 1878 si Emerich Dítě a Prokop Skorkovský pořídili první mechanické železné stavy, kterým se pro pomalost říkalo loudáky pracovaly totiž stejně rychle jako zručný tkadlec. 71 Továrníci si postupně kupovali novější a lepší textilní stroje, ovšem až od roku 1900 zcela upustili od práce na ručních stavech. 64 Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Tamtéž, s Tamtéž, s a Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Rukopis pamětí soukeníka Adolfa Havelky Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Rukopis pamětí soukeníka Adolfa Havelky Tamtéž. 69 Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Janák,J.: Hospodářský rozmach Moravy ,s Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Rukopis pamětí soukeníka Adolfa Havelky

21 Svědčí o tom výkazy o stavu továren pro okresní hejtmanství, kde je ještě v roce 1898 vzájemný podíl ručních a mechanických stavů půl na půl, v roce 1900 však již má všech pět humpoleckých továren dohromady 125 mechanických stavů a žádný ruční. 72 Drobní živnostníci se podle svých možností snažili v modernizaci výroby továrníky následovat. Podle statistiky z roku 1902, kterou otiskuje Lukášek (originál se nedochoval), je mezi menšími výrobci s šesti až patnácti zaměstnanci počet mechanických a ručních stavů asi stejně vysoký, soukeníci s pěti a méně pracovníky pak pracovali pouze na mechanických stavech. 73 Od počátku 70. let 19. století také někteří soukeníci umisťovali v továrnách své stroje a platili majitelům nájem za místo a parní pohon. 74 První továrnu nebo spíše větší soukenickou dílnu založil v roce 1855 Prokop Skorkovský se svým bratrem Janem. 75 Skorkovští patřili k průkopníkům moderní soukenické výroby v Humpolci. Jako první používali dřevěné spřádací stroje poháněné ruční silou 76 a mezi prvními také měli své stroje využívající vodní energií umístěné v okolních mlýnech. Opravdový rozvoj firmy nastal po roce 1868, kdy bratři dostavěli moderní tovární budovu s parním kotlem. 77 Po smrti Prokopa Skorkovského v roce 1902 továrnu zdědil jeho syn Jindřich, který zrušil výrobu a začal se věnovat obchodu se suknem. 78 Druhým továrníkem v pořadí se stal soukenický mistr Emerich Dítě. V roce 1870 koupil dům v ulici Na Americe a založil zde továrnu, která se později stala největším podnikem v Humpolci. Ve výrobě uplatňoval strojní mechanizaci a moderní postupy, kterým se naučil za svých vandrovních let v Bílsku. Továrna začala od poloviny 80.let dobře prosperovat a tak mohl Dítě vykoupit i sousední domy a pozemky i s rybníkem Na Hrázi a postupně rozšířit svou továrnu v letech 1887 a V roce 1897, kdy vystavěl nový komín a parní kotle, pořídil také zařízení na impregnaci látky, které používali všichni soukeníci pracující na dodávkách pro armádu. 80 Své přední postavení mezi humpoleckými továrnami si firma Emerich Dítě udržela i poté, co ji její zakladatel v roce 1907 prodal vídeňským továrníkům bratrům Beckovým. Jako největší zaměstnavatel fungovala téměř až do krachu v roce 72 SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 586, kart. 112, fol. 37, Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Zápisky soukenického mistra Augustina Krištůfka Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Tamtéž. 80 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

22 Příkladem neúspěšného pokusu o tovární podnikání je závod bratří Skočdopolů. Továrna byla postavena v roce 1871 z bývalé barevny, už za dva roky ale podlehla požáru. Bývalí majitelé, kteří byli v podezření, že svou továrnu sami zapálili, poté odjeli do Ameriky. 82 Mezi významné soukeníky patřil také rod Joklů. U zrodu úspěchu stál František Jokl, který v roce 1874 koupil od společenstva soukeníků bývalou brunskou valchu a zařídil si tady soukenickou dílnu. Jeho syn František Jokl mladší postavil v roce 1892 továrnu v sousedství spolkové barevny 83 a mladší synové Jan, Bedřich a Ferdinand se v roce 1906 stali zakladateli prosperujícího závodu právě v bývalé valše na Brunce. 84 Velikost a počet továren odpovídá měřítku Humpolce, který měl na přelomu století přibližně šest tisíc obyvatel.v roce 1910 bylo v Humpolci šest továren dohromady s 560 zaměstnanci Vztahy továrníků s živnostenským společenstvem a vliv tovární výroby na soukenictví v Humpolci Rozvoj továren a modernizace výroby s sebou samozřejmě přinesly změny nejen pro samotné podnikatele, ale také pro ostatní humpolecké soukeníky a pro celé město. Na společenstvu nezávislá strojní výroba byla pro ostatní velkou konkurencí, která vedla k postupnému snižování počtu soukenických malovýrobců ve městě. Svou činností však továrníci neovlivňovali soukenické řemeslo pouze negativně a působili také jako součást společenstva. Jak již bylo řečeno, od roku 1883 mohli být továrníci pouze dobrovolnými členy soukenického společenstva, předsedou nebyl nikdy zvolen žádný člen společenstva vyrábějící po továrnicku a působení např. E. Dítěte nebo F. Jokla ve výboru bylo spíše výjimkou. Přesto se továrníci jako dobrovolní členové občas zúčastňovali valných hromad společenstva, zvláště když se jednalo o rozdílení státních zakázek. Můžeme říci, že zvláště ve fázi boje o získávání a udržení zakázek od institucí monarchie v letech byly zásahy továrníků v této věci pro společenstvo příznivé. Sami továrníci, kteří se v této době také zabývali téměř výhradně výrobou vojenských suken, velmi usilovali o získání zakázek. Nedostatek práce byl v počátcích strojní výroby v Humpolci nejčastějším důvodem zániku nově vzniklých továren. Například v roce 1872 píše starosta města okresnímu hejtmanovi, že tři zdejší továrny (P. Skorkovský, E. Dítě a bří. Skočdopolové) 81 V roce 1922 měla 350 zaměstnanců, druhá největší továrna bratří Joklů zaměstnávala 150 lidí. SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 586, kart. 112 seznam živnostníků a provozoven. 82 Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Zápisky soukenického mistra Augustina Krištůfka a Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Rukopis pamětí soukeníka Adolfa Havelky SOkA Pelhřimov, fond Okresní úřad Humpolec, inv. č. 745, kart. 147 Jokl Fr. ml. 84 SOkA Pelhřimov, fond Okresní úřad Humpolec, inv. č. 745, kart. 148 br. Joklové v Brunce 85 SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 586, kart. 112 seznam živnostníků a provozoven. 22

23 jsou schopné vyrobit nejméně 2000 loket vojenského sukna týdně. Protože však nemají práci, většina jejich strojů stojí a továrnám hrozí zánik. 86 Ještě v roce 1894 se ve statistice pro okresní hejtmanství dočteme, že údaj o 90 dělnících pracujících dohromady v továrnách P. Skorkovského a E. Dítěte udává maximální počet zaměstnanců, kteří jsou zde pouze v době práce na armádních dodávkách. 87 Z uvedeného vyplývá, že také továrníci byli na práci pro armádu značně závislí a spolupráce se společenstvem pro ně byla přínosem. Jak jsme viděli v kapitole o armádních dodávkách, na získávání těchto zakázek měl kromě starosty Humpolce a předsedy společenstva Jakuba Hrušky největší podíl továrník E. Dítě a také díky tomu získal ve společenstvu nemalý vliv. Nejvíce činným však začal Dítě být ve výboru společenstva poté, co v roce 1907 prodal svou továrnu. Vystoupil sice ze společnosti pro dodávání sukna pro zemskou obranu, ale nadále pro společenstvo zajišťoval odvod státních dodávek a vedl spolkovou stříhárnu, která byla z jeho bývalé továrny přestěhována k jinému členovi společenstva. 88 Přestože si někteří členové stěžovali na neprůhlednost jeho hospodaření 89, byl Dítě pro svou zkušenost s jednáním s vyššími úřady a s vedoucími brněnskými továrníky a pro své známosti ve Vídni pro společenstvo těžko postradatelný a nahraditelný. Vzájemně výhodné bylo pro továrníky a samovýrobce také pronajímání místa a pohonu pro stroje ve zpočátku málo využitých prostorách továren. I mistr, který pracoval sám nebo jen s rodinnými příslušníky, si tak mohl dovolit výrobu na moderním stroji s parním pohonem. Soukeníci také proto neměli potřebu zařizovat si společnou dílnu v rámci živnostenského společenstva. Při modernizování provozu továren využívalo společenstvo také možnosti odkoupit od podnikatelů starší stroje např. do valch. 90 Továrny měly zároveň vliv na život celého města. V obdobích prosperity si mohli podnikatelé, kteří často měli své místo v městské radě, dovolit finančně podporovat školy, kostely podle svého vyznání nebo např. stavbu Sokolovny. Někteří se stávali i podporovateli a zřizovateli sirotčinců. Na druhou stranu v době poklesu výroby a hospodářské krize byli pro město velkou sociální zátěží propuštění dělníci. Soukeničtí malovýrobci byli často majiteli menších pozemků, které je mohly v případě nedostatku práce uživit. Novodobí dělníci však často neměli žádnou půdu nebo místo, kam by se mohli vrátit a tak zůstávali na starost obci. 86 SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 855 Dodávky pro armádu. 87 SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 586, kart. 112 seznam živnostníků a provozoven. 88 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.3 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 90 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

24 Na počátku 20. století se zřejmě zostřil konkurenční boj mezi zbylými živnostníky a továrníky. Projevuje se to nejvíce ve sporech o rozdělení přidělených zakázek pro armádu. Malí živnostníci většinou stále vyráběli pouze jednoduché látky a vojenská sukna, zatímco některé továrny se soustředily také na výrobu moderních jemných vzorkovaných látek. Členové společenstva se proto bránili tomu, aby se dodávky pro armádu rozdělovaly také mezi továrníky s tím, že jim berou práci a obživu. 91 Společenstvo se proto snažilo nějakým způsobem alespoň výši přídělu pro továrny omezit. Největší spor se rozhořel s bratry Joklovými, jejichž továrna v Brunce neležela v katastru Humpolce. Po neúspěšném pokusu vyloučit je ze společenstva (zasáhl proti tomu okresní hejtman a najatý právník), protestovali bratři proti tomu, že je jim přidělován jen jeden díl dodávek, ačkoli jsou všichni tři soukenickými mistry a členy společenstva. 92 Firma také v letech marně usilovala o přizvání do konsorcia pro dodávky pro zemskou obranu. Nebyla přijata na nátlak společenstva. 93 Přestože vztahy mezi živnostenským společenstvem a továrníky nefungovaly nikdy zcela ideálně, neměl rozvoj tovární výroby pro soukeníky pouze negativní důsledky a vedl k modernizaci průmyslu ve městě. 91 Opakované stížnosti se objevují v zápisech. SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.3 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 93 Tamtéž. 24

25 4. INSTITUCE SPJATÉ S ČINNOSTÍ SOUKENÍKŮ 4.1 Odborná tkalcovská škola Aby se mohl textilní průmysl ve městě dále rozvíjet, bylo potřeba nejen zlepšovat výrobní stroje a zařízení, ale také zvyšovat odbornost soukeníků. Většina výrobců se řemeslu vyučila doma u svých otců nebo u mistra z nejbližšího okolí a tak se předával zaběhnutý postup výroby stále stejného obyčejného sukna, které převažovalo i z důvodů zaměření produkce na dodávky pro armádu. Na povinném vandru se soukeničtí tovaryši mohli seznámit i s výrobou jinde a postupem času jich stále větší počet pracoval v některé továrně ve větším centru textilní výroby v českých zemích nebo v Rakousku 94. Stoupal tak počet soukenických mistrů, kteří poznali přednosti strojní výroby a uplatnili ji potom ve své živnosti. Zvláště továrnám pak ovšem chyběli odborně vzdělaní lidé, kteří by byli schopni zavést a řídit výrobu nových módních látek, kteří by měli teoretické znalosti o strojích, materiálu nebo odborném kreslení použitelné v praxi. Soukeníkům dále chyběly širší znalosti o účetnictví a písemné agendě potřebné k vedení živnosti. Společenstvo soukeníků si uvědomovalo, že dostatečné odborné vzdělání a tím zlepšení situace průmyslu ve městě po hluboké krizi v 70. letech, by mohlo přinést založení odborné školy. Tento nápad se zrodil přibližně v roce 1880 a městská rada spolu s živnostenským společenstvem začala usilovat o založení školy peticí říšské radě v roce 1881 a prostřednictvím svého říšského poslance dr. Dostála. 95 Ministerstvo kultu a vyučování se rozhodlo vyhovět žádosti za říšskou radu a zřídit v Humpolci tkalcovskou školu pod podmínkou, že město zajistí prostory pro vyučování zdarma. Škola začala fungovat od prozatímně v nepotřebných místnostech obecné školy (dnes budova městského muzea). 96 Už od počátku výuky bylo ale jasné, že umístění je nevyhovující a škola by potřebovala větší samostatné prostory. V roce 1886 bylo proto rozhodnuto o stavbě nové budovy, která by byla dostatečně velká pro teoretické i praktické učebny a umístění 16 ručních a 5 7 mechanických stavů a parního stroje k jejich pohonu. Na vysokých nákladech na stavbu a vybavení budovy se rovným dílem podílelo město, Živnostenská záložna a společenstvo soukeníků a každá instituce tedy vlastnila třetinu školy. 97 Město si na zaplacení své části muselo vzít půjčku a společenstvo svůj díl platilo 94 Např. pozdější továrník E. Dítě pracoval za vandru v továrně v Bílsku, soukeník Aug. Kryštůfek zamířil do Vídně. Viz Muzeum města Humpolce, rodina Dítětova, i.č a Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č Zápisky soukenického mistra Augustina Krištůfka SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 770, kart. 202, fol Tamtéž, fol SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

26 městu pravidelnou roční splátkou. Škola byla slavnostně otevřena a živnostenské společenstvo při té příležitosti naposledy pořádalo soukenickou cechovní slavnost kasát. 98 Tkalcovská škola měla dva ročníky denního a dva večerního studia, kam přijímala žáky starší 14ti resp. 16ti let s dokončeným základním vzděláním. Výuka byla bezplatná, požadovalo se pouze zápisné 2 resp. 1 zlatý a vyučovala se zde teorie a praxe ručního a mechanického tkalcovství a výroby bavlněných, lněných a hedvábných látek. Od školního roku 1902/1903 byla přidána dvouletá výuka účetnictví a tzv. zdokonalovací běh, který mohli absolventi navštěvovat ještě několik let. V rámci výuky byly také pořádány exkurze do barevny a valchy společenstva a do továren v Humpolci, Třešti nebo Chotěboři. 99 Na financování školy se spolu s městem podílelo společenstvo soukeníků tím, že hradilo náklady na pořízení vlny a dalšího materiálu pro praktickou výuku a každoročně věnovalo dvě stipendia po 50 zl. pro chudé žáky a menší částku na byt pro ředitele. Společenstvo, které mělo vždy nedostatek prostředků, tíživě pociťovalo povinnost platit městu svůj příspěvek na školu a roku 1898 tento svůj závazek odmítlo a vzdalo se vlastnictví třetiny školy. 100 Splátky a nakonec i správu školy převzalo v roce 1901 ministerstvo kultu a vyučování, protože také zadlužené město na ni nechtělo dále vydávat peníze. 101 Společenstvo soukeníků se také podílelo na dozoru nad školou. Tři jeho zástupci byli členy školního výboru, který se měl starat hlavně o ubytování přespolních žáků, o zajišťování stipendií a podporovat spolupráci školy s místními podnikateli. 102 I přes problémy s financováním neměla tkalcovská škola až do počátku 1. světové války nouzi o studenty, z nichž většina pocházela z Humpolce a okolí a jejich počet se nejčastěji pohyboval mezi 30 až Absolventi se pak v největší míře uplatňovali ve vlastních humpoleckých živnostech a nebo v továrnách jako mistři, dílovedoucí nebo úředníci. 104 Škola bezesporu přispívala k zlepšování vzdělání soukeníků a tím měla pozitivní vliv na situaci textilního průmyslu ve městě. Tkalcovská škola byla přes protesty zastupitelstva a společenstva soukeníků v důsledku reorganizace školství v roce 1923 zrušena a dnes v její budově sídlí zvláštní škola. 98 SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 770, kart Tamtéž. 100 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 770, kart SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 770, kart Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 770, kart

27 4.2 Živnostenská záložna, železnice Aby místní soukeníci mohli své živnosti rozvíjet nebo vůbec s podnikáním začít, potřebovali peníze na nákup strojů případně na stavbu dílny nebo továrny. Za tímto účelem v Humpolci v 2. polovině 19. století vznikly tři finanční ústavy Živnostenská, Svatováclavská a Hospodářská záložna. 105 Nejstarší z nich byla Živnostenská záložna. Začala fungovat v roce 1870 a k jejímu založení dal podnět soukenický mistr Jan Skorkovský, bratr zakladatele první humpolecké továrny. Hodně členů záložny tvořili soukeníci, zejména továrníci, J. Skorkovský byl jejím starostou a vedl záložnu až do své smrti v roce Dále se ve vedení finančního ústavu střídali soukeníci jako např. továrník Adolf Trnka nebo František Jokl. Od roku založení do 1920 vzrostl počet členů z 27 na Živnostenská záložna byla zdejšímu textilnímu průmyslu prospěšná zejména půjčkami na nákup strojů a zařízení a také svou podporou stavby tkalcovské školy. Velký problém pro podnikání soukeníků představovala v Humpolci doprava. Bylo třeba dovážet vlnu a s rozvojem tovární výroby a používání parního pohonu i stroje a uhlí a vyvážet hotové látky. Doprava povozy byla zdlouhavá a tak místní podnikatelé usilovali o přivedení železnice do města. Humpolec měl kolem roku 1870 šanci na spojení s Rakouskou severozápadní dráhou, to se však na nátlak skupiny zabývající se povoznictvím neuskutečnilo. Nejbližší úsek železnice byl v roce 1871 otevřen na trati Jihlava Německý Brod Rosice nad Labem. 107 Společenstvo soukeníků a městská rada v čele s novým starostou Jakubem Hruškou začala znovu usilovat o spojení Humpolce železnicí s Něm. Brodem. Společenstvo odsouhlasilo příspěvek na stavbu již v roce , v roce 1888 byla ustavena komise k jednání s úřady a v říšské radě se znovu osvědčila podpora poslance dr. Dostála. Jednokolejná dráha byla slavnostně zprovozněna Činnost soukeníků v sociální sféře Jak jsme již viděli, živnostenské společenstvo soukeníků nefungovalo jen jako zastřešující organizace pro společnou práci drobných živnostníků a zprostředkovatel státních zakázek, ale podporovalo také rozvoj soukenictví a města příspěvky na financování tkalcovské školy nebo železnice. Podobným způsobem se společenstvo uplatnilo v sociální sféře. Předně se snažilo alespoň částečně zajistit své členy, kteří přišli o majetek nebo byli příliš 105 Kobliha, G.: První století města Humpolce, s Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s Dítě, Bohumil.: Počátky naší lokálky. In: Zálesí XVI, , s a Caska, Jiří Rychetský, Jiří: 100 let tratě Havlíčkův Brod Humpolec Humpolec SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

28 staří. Ze společné pokladny se platily drobné jednorázové příspěvky např. vdovám nebo sirotkům po mistrech. V roce 1887 byl na tyto účely u Živnostenské záložny zřízen fond pro zchudlé mistry. 109 Pro trvalejší zajištění ve stáří si společenstvo založilo v roce 1902 starobní fond. Zápisné bylo 10 korun a každý člen měsíčně přispíval 40 haléřů. Kromě toho do fondu peníze nepravidelně věnovali zámožnější soukeníci. Největší příspěvek korun fondu daroval továrník Emerich Dítě po prodeji svého podniku v roce Společenstvo dále každoročně přispívalo na chod obecné a měšťanské školy a evangelické školy a věnovalo 500 zlatých na její stavbu, prostředky na novou věž evangelického a opravu katolického kostela, dále na stavbu městské nemocnice a finančními příspěvky byl podporován i dělnický spolek Školka založený v roce Charitativní činnost se ale neomezovala pouze na společenstvo soukeníků. Také zámožnější továrníci se zcela v duchu dobových zvyklostí vyznačovali větší či menší dobročinností. Nejčastěji se jednalo o jednorázové dary nebo posmrtné odkazy např. některé ze škol, kostelů nebo pro soukenický starobní fond. Mezi nimi vyniká továrník E. Dítě, který se svou manželkou v roce 1898 založil a městu věnoval sirotčinec. Nechal postavit a vybavit budovu a dal ústavu základní fond 6000 korun. Manželé Dítětovi také každoročně dětem darovali látku na ošacení. 112 Budova, zařízená asi pro 30 dětí, měla dvě ložnice, kuchyň, koupelnu a byt pro opatrovatele a chovanci zde zůstávali nejdéle do čtrnáctého roku věku. K tomuto ústavu přibyl v roce 1908 evangelický sirotčinec, který vznikl v bývalém domě Jakuba Hrušky a na jehož zařízení se podílel Fr. Jokl mladší. 113 Významným mecenášem se stal i Jan Jokl, který velmi přispěl ke stavbě městské elektrárny v roce Jokl byl veřejně činný především v období první republiky, kdy daroval 100 tisíc korun na stavbu nové Sokolovny a obnovil mezitím zrušený evangelický sirotčinec SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 112 Muzeum města Humpolce, rodina Dítětova, i.č SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 731, kart Městský Dítětův sirotčinec. 114 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s

29 5.NEJVÝZNAMNĚJŠÍ OSOBNOSTI HUMPOLECKÉHO SOUKENICTVÍ V LETECH V dlouhé řadě lidí, kteří tvořili dějiny soukenictví v 2. polovině 19. a na počátku 20. století, se vyskytují konkrétní osoby, které měly výrazný vliv na rozvoj a fungování textilního průmyslu v Humpolci. V případě předsedů živnostenského společenstva soukeníků si zaslouží pozornost zejména soukeničtí mistři Jakub Hruška a Klement Dubský. Velký podíl na rozvoji moderní tovární výroby ve městě a také na prosperitě živnostenského společenstva měl továrník Emerich Dítě. Podnikatelská rodina Joklových pak patří mezi ty, kteří se svým podnikáním začali na přelomu 19. a 20. století v Rakousko-Uhersku a prosperující a stále se rozvíjející tovární výrobu udrželi až do roku Předsedové společenstva Jakub Hruška a Klement Dubský Jakub Hruška se narodil 24. července v bohatší rodině humpoleckého soukeníka. Jak bylo zvykem, vyučil se tomuto řemeslu u svého otce a v roce 1847 byl přijat za mistra. 116 Od mládí vynikal svou veřejnou činností v mnoha oborech. Od roku 1856 byl cechovním písařem 117 a v letech a stál v čele společenstva jako jeho předseda, po většinu svého působení ve společenstvu byl ve výboru. 118 Humpoleckým soukeníkům bylo prospěšné zejména jeho vyjednávání o vojenských dodávkách, často také jezdil kvůli záležitostem společenstva do Vídně. V jeho osobě měli soukeníci také velkou podporu obecní rady. V politice se angažoval již v roce 1848 při podpoře volby K. H. Borovského říšským poslancem. 119 V letech a zastával úřad starosty města a zároveň byl v letech poslancem na českém zemském sněmu. 120 Jako aktivní věřící působil v místní evangelické církvi, kterou podporoval i jako starosta. Za jeho vedení město značně přispělo na stavbu nové evangelické školy a věže evangelického kostela. 121 Pro jeho rozsáhlou veřejnou činnost mu nezbývalo dost prostoru na to, zabývat se také vlastní živností, k jeho zchudnutí také zřejmě přispěly nevýhodné obchody, které Hrušku ve stáří připravily o majetek. 122 Jakub Hruška zemřel 7. prosince 1897 a jeho dům zakoupila pro svůj sirotčinec evangelická církev Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.7 Seznam mistrů Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, inv.č.7 Seznam mistrů Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Kobliha, G.: První století města Humpolce, s Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s Muzeum města Humpolce, soukenictví, inv.č

30 Další významný předseda živnostenského společenstva soukeníků Klement Dubský nepatřil ve své době mezi významné občany proto, že by vynikal majetkem nebo politickým vlivem. Byl vážený pro léta, která ve svém dlouhém životě věnoval práci ve společenstvu. K. Dubský žil v letech , za mistra byl přijat v roce 1869 a funkci předsedy společenstva zastával plných 33 let ( ). 125 Lze spekulovat o tom, že tato funkce časem ztratila na prestižnosti, Dubský byl zkušeným a osvědčeným vůdcem a proto byl vždy znovu jednohlasně zvolen do čela výboru společenstva. Za svůj život byl Dubský svědkem proměny soukenictví v Humpolci od transformace cechu v živnostenské společenstvo, přes začátky strojní výroby až po téměř úplné nahrazení domácí malovýroby moderním továrním průmyslem na pozadí velkých změn, které prodělala společnost za téměř sto let. 5.2 Továrník Emerich Dítě Emerich Dítě se narodil v roce 1841 v evangelické rodině soukenického mistra Martina Dítěte v Humpolci. Po absolvování základní školní docházky se doma u svého otce vyučil soukenickému řemeslu. V době svého vandru pracoval v Zipoerově továrně v Bílsku ve Slezsku, kde se naučil zacházet s textilnickými stroji. 126 Poté, co byl 24. června 1864 přijat za mistra, 127 začal pracovat ve své domácí dílně na dvou stavech spolu s manželkou Karolínou. 128 E. Dítě je příkladem podnikavého člověka, který dokázal využít své zkušenosti s rozvíjející se strojní výrobou a z domácí produkce vypracoval svůj podnik na prosperující továrnu. Jak jsme již viděli dříve udržoval také vzájemně prospěšné vztahy s živnostenským společenstvem soukeníků a byl veřejně činný například v sociální oblasti a jako člen městské rady. Snad v každém materiálu o humpoleckém soukenictví je zmiňována příhoda, která svědčí o kvalitě a rychlosti práce továrny Emericha Dítěte. Roce 1873 uzavřel továrník v hostinci u Pujmanů sázku s obchodníkem Bauerem o 100 zlatých, že za 12 hodin vyrobí úplný černý oblek. Od stříhání vlny z ovcí až po ušití trvalo zhotovení obleku 11 hodin a Dítě tedy sázku vyhrál. Tento oblek byl vystaven na světové výstavě ve Vídni a výrobce byl vyznamenán cenou. Této příhody využil okresní hejtman Sagasser, který se chtěl ve Vídni zviditelnit a pochlubit vyspělostí humpoleckého průmyslu. U příležitosti stříbrné svatby Františka Josefa I.a císařovny Alžběty v roce 1879 vyzval hejtman továrníka, aby se 124 Lukášek,J.: Dějiny soukenického průmyslu, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, kniha č. 7 Seznam mistrů Muzeum města Humpolce, rodina Dítětova, i.č SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, kniha č. 7 Seznam mistrů Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s

31 pokusil svůj výkon zopakovat a ušít pro císaře v rekordním čase lovecký oblek. Na práci dohlížela zvláštní komise a k řízení ušití obleku, kterého se účastnilo dvanáct místních krejčích, byl vyslán dvorní krejčí J. Gunckel z Vídně. Aby Dítě ukázal svou zručnost v oboru, sám uvázal osnovu a utkal celou látku. Oblek byl hotov za 11 hodin ruční práce a poslán císaři. Emerich Dítě byl za zásluhy o soukenický průmysl vyznamenán velkou zlatou medailí Viribus unitis a jmenován dvorním dodavatelem. V roce 1893 obdržel zlatý záslužný kříž s korunou a 30.listopadu 1895 rytířský řád Františka Josefa. 129 Z žádosti firmy Emerich Dítě o možnost dalšího užívání císařského orla z roku 1911 se dozvídáme, že továrníkovi bylo uděleno vyznamenání užívat císařského orla na štítu a v pečeti. 130 Jako zajímavost působí továrníkova známost s historikem a ministrem rakouské vlády dr. Antonínem Rezkem, který u Dítěte pobýval v letech na letním bytě. Roku 1904 byl Rezek zvolen zemským poslancem za Humpolec a Německý Brod. 131 Emerich Dítě měl se svou ženou Karolínou tři děti. Dcera Růžena se provdala za vojenského lékaře Mudr. Adolfa Švandu z Hradce Králové, syn Ladislav, nadějný právník tragicky zemřel v roce Poslední potomek, syn Bohumil se narodil v roce a pracoval v kanceláři v továrně svého otce. Ač měl tedy E. Dítě minimálně jednoho kompetentního dědice, v roce 1907 svou továrnu prodal bratrům Beckovým, vlastníkům konfekční firmy ve Vídni za korun, v čemž byly zahrnuty veškeré budovy, dělnické domy a soukromá vila. 134 Podle dr. Lukáška prodal Dítě továrnu německým bratrům, přestože měl prodej již ujednaný s místním továrníkem Janem Joklem. 135 Spor mezi oběma muži potvrzují i zápisy v knihách živnostenského společenstva, Dítě byl údajně označen za napomahače německého kapitálu. 136 Výbor společenstva se stavěl za E. Dítěte a tento stav předznamenával pozdější spory a konkurenční vztah společenstva a bratrů Joklových. Za prodejem továrny nejspíše stál špatný zdravotní stav podnikatele, neschopnost nebo nechuť syna Bohumila převzít podnik nebo rodinné rozepře. Emerich Dítě tedy odešel na odpočinek do domu, který si nechal na stáří postavit a do své smrti 129 Dítě, Bohumil: Soutěž českého soukenického mistra s anglickým továrníkem. Lidové noviny 3, , č.162, s SOkA Pelhřimov, fond Obecní úřad Humpolec, i.č. 745, kart. 146, fol Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s Muzeum města Humpolce, rodina Dítětova, i.č. 8397, vlastní zápis B. Dítěte. 134 SOkA Pelhřimov, fond Okresní úřad Humpolec, i.č. 745, kart. 146, fol Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.2 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků

32 v roce 1913 ještě spolupracoval s živnostenským společenstvem. Po tomto roce je jako jeho univerzální dědic zmiňován zeť Adolf Švanda. 137 Dítětův syn Bohumil byl teprve roku 1908 přijat v Humpolci za soukenického mistra, 138 nevíme ale jestli tuto živnost někdy provozoval, v Humpolci žil údajně jako továrník na odpočinku, v letech působil v obecním zastupitelstvu 139 a roku 1943 zemřel Podnikatelská rodina Joklových Zakladatelem podnikatelského úspěchu soukenické rodiny Joklových byl František Jokl starší. Tento soukenický mistr provozoval živnost v Humpolci od roku Ve své dílně si mezi prvními pořídil šajbu na pohánění spřádacích strojů. V roce 1874 koupil od společenstva soukeníků vyhořelou valchu v Brunce 142, kde v roce 1887 umístil spřádací stroje na vodní pohon. 143 Fr. Jokl starší byl pět let předsedou Živnostenské záložny v Humpolci a opakovaně se stal členem výboru společenstva soukeníků za který například dohlížel na stavbu nové barevny u rybníka Na Mlejnku. 144 Soukenickému řemeslu se vyučili všichni čtyři Joklovi synové František, Jan, Bedřich a Ferdinand. Bratři také navštěvovali na přání otce odbornou tkalcovskou školu 145 a pracovali společně v rodinné dílně. Jako první se osamostatnil nejstarší syn František, který se stal soukenickým mistrem v roce Vedle domu svého otce si postavil svůj dům a zařídil si zde dílnu. V roce 1893 dostavěl na pozemku sousedícím s barevnou živnostenského společenstva továrnu s parním pohonem, většinu místa pro stroje pronajímal ostatním soukeníkům. 147 V září 1901 kvůli technické závadě továrna vyhořela, ještě téhož roku Jokl žádal o povolení na novou stavbu a ani ne za rok se zde již znovu pracovalo, protože se továrník bál ztráty zakázek. Nový impuls k rozvoji továrny dalo zřejmě vypuknutí první světové války. V září 1914 žádal Fr. Jokl o povolení na přístavbu nové barevny a dílen a pořídil si nový parní stroj s dvakrát větším výkonem. V roce SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv.č. 731, kart. 186 městský Dítětův sirotčinec, fol SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č. 6 Seznam mistrů živn. spol. soukeníků v letech , s Muzeum města Humpolce, rodina Dítětova, i.č Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, kniha č. 7 Seznam mistrů SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec, kniha č.1 Zápisy ze schůzí Živnostenského společenstva soukeníků Tamtéž. 146 SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, kniha č. 7 Seznam mistrů SOkA Pelhřimov, fond Okresní úřad Humpolec, i.č. 745, kart

33 předal Jokl továrnu svému synovi Františku Vilémovi 148 a ten si podnik udržel až do znárodnění v roce Mladší bratři Františka Jokla Jan (přijat za mistra roku 1894), Bedřich a Ferdinand (přijati roku 1900) 149 v roce 1906 společně založili a vedli továrnu v Brunce. Bratři zpočátku vyráběli pouze obyčejné sukno stejně jako většina humpoleckých živnostníků, ale brzy si začali pořizovat stavy na tkaní jemných a vzorkovaných látek. 150 Jejich zboží poté mohlo konkurovat i produkci moderních velkoměstských továren a oni sami přestávali být závislí na množství přidělených zakázek pro armádu. Podnik se tak rychle rozvíjel, v roce 1910 měl již 100 zaměstnanců 151 a po druhé světové válce byl největším závodem v Humpolci s 500 pracovníky SOkA Pelhřimov, fond Okresní úřad Humpolec, i.č. 745, kart SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků, kniha č. 7 Seznam mistrů Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec, inv. č. 586, kart. 112 seznam živnostníků a provozoven. 152 Lukášek, J.: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci, s

34 6. ZÁVĚR V druhé polovině 19. století, kdy mnohá tradiční střediska soukenického průmyslu jako např. Jihlava upadala a naopak vznikala a rozvíjela se jiná centra textilní výroby ve větších městech typu Liberce nebo Brna, dostala tradiční soukenická výroba v Humpolci nové impulsy k rozvoji. Ty přinášela za prvé od roku 1859 nová organizace a transformace cechu v živnostenské společenstvo, za druhé mechanizace a modernizace výroby spojená se vznikem továren. V podmínkách města Humpolce bylo možné, aby vedle sebe fungovala a prosperovala staletí existující malovýroba jednotlivých soukenických mistrů a nově se vytvářející tovární produkce, které se vzájemně ovlivňovaly. Na tom, že v Humpolci úspěšně podnikali drobní živnostníci vedle továrníků, mělo velký podíl fungování společenstva soukeníků. Toto sdružení se nestalo jen formálním pozůstatkem cechu, ale bylo aktivním družstvem. I v éře vrcholného liberalismu, v monarchii trvající do roku 1873, bylo společenstvo v dobrém slova smyslu jakousi svazující organizací zdejších soukeníků. Zděděná cechovní zařízení se nestala prodejem soukromým majetkem, ale dále sloužila všem členům společenstva. Valchy a barevny byly také spravovány, modernizovány a dále pořizovány z prostředků, na které se složili, případně si je půjčili, všichni členové. Tato zařízení se však zvláštním majetkovým ustanovením vázala jen k určité skupině původních členů, kteří měli ve společenstvu určité výhody a ty se dědily. Do této skupiny však podle všeho nepatřili pouze nemnozí přistěhovalci a mistři z rodin, které se dříve soukenickému řemeslu nevěnovaly. Protože soukenictví bylo ve městě jedním z hlavních řemesel, mohla si velká skupina soukeníků dovolit pořídit si do svých zařízení i modernější strojní vybavení, na které by samostatný výrobce neměl prostředky. I finance však byly slabou stránkou společenstva, které mělo větší vydání než příjmy a žádný základní fond, ze kterého by mohlo více investovat. Přesto společenstvo aktivně podporovalo tkalcovskou školu fungující v letech , aby tak podpořilo zlepšení odborného vzdělání soukeníků. Důležitou funkci zastávalo společenstvo také při obstarávání práce svým členům, kteří si mezi sebe rozdělovali společenstvu přidělené zakázky pro státní instituce. Místní soukenický průmysl byl z větší části závislý zejména na produkci pro armádu a v této oblasti se nejvíce projevuje spolupráce živnostenského společenstva s humpoleckými továrníky, kteří se nejen podíleli na výrobě, ale také pomáhali zakázky obstarávat. Ve spolupráci se společenstvem nejvíce vynikl továrník Emerich Dítě, který obstarával také impregnaci látek a šití obleků pro vojsko. Společenstvo svým členům dále zajišťovalo alespoň minimální podporu ve stáří prostřednictvím starobního fondu založeného v roce 34

35 1902 a finančně podporovalo místní školy a sociální instituce. Společenstvo se tedy stalo sdružující organizací zajišťující zakázky a správu některých nákladných společných výrobních zařízení a objevovaly se zde i pokusy domluvit jednotnou prodejní cenu, nikdy se však nestalo výrobním družstvem. Žádný návrh nebo pokus o zřízení společné dílny nebyl uskutečněn a každý soukeník pracoval se svou vlnou na vlastních strojích doma případně v pronajatých prostorách v některé z továren. S rozvojem mechanizace textilní výroby začaly také v Humpolci vznikat první továrny na sukna, jejichž zakladateli byli např. Prokop Skorkovský, Emerich Dítě nebo bratři Skočdopolové. V první etapě tovární výroby asi v letech byla ale prosperita podniků i počet dělníků značně ovlivňovány situací s vojenskými zakázkami a většinu nevyužitého prostoru v dílnách a parní pohon továrníci pronajímali ostatním soukeníkům. V těchto podnicích se také obvykle jako první projevovala modernizace výroby sukna. Továrníci si pořizovali železné spřádací a tkací stroje a parní kotle a ostatní soukeníci i jejich společenstvo je napodobovali, případně od nich odkupovali starší zařízení. I továrny tak společně s tkalcovskou školou přinášely do města nové podněty pro zkvalitnění výroby. Můžeme říci, že továrny měly na poklesu počtu živnostníků stoupající vliv asi od poloviny 80. let 19. století. Jak se snižoval počet samostatně pracujících živnostníků, zvyšoval se počet zaměstnanců továren a mnozí soukeničtí mistři se stávali dílovedoucími v nich. Vztahy mezi podnikateli a společenstvem soukeníků byly různorodé. Obecně můžeme říci, že starší generace zakladatelů továren byla se společenstvem více svázána a měla s ním lepší vztahy. Lidé jako E. Dítě, P. Skorkovský nebo F. Jokl starší se podíleli na chodu společenstva prací v jeho výboru a obstaráváním a vedením odvodu státních zakázek, zatímco generace např. bratří Joklů, kteří začali podnikat na počátku 20. století, se již ve společenstvu neangažovala a spíše s ním měla konkurenční spory. Soukeníci, kteří vynikli v tomto pro Humpolec nejdůležitějším průmyslovém odvětví, byli váženými občany města a svou dobročinností se podíleli na zlepšení jeho sociální situace. Dobrým příkladem toho je sirotčinec, který městu věnoval E. Dítě nebo veřejná činnost Jana Jokla. Soukeníci také podporovali podniky, které byly prospěšné nejen pro město, ale také pro jejich podnikání, jako bylo zřízení Živnostenské záložny nebo dovedení železnice z Německého Brodu. Mezi nejváženější občany, kteří se zároveň podíleli na rozvoji soukenictví v Humpolci ve sledovaném období patřili předsedové živnostenského společenstva Jakub Hruška, který působil současně jako starosta města a zaručoval dobré vztahy s městskou radou a Klement Dubský, který společenstvo vedl 33 let. Mezi 35

36 továrníky vynikl jeden z průkopníků mechanizované výroby Emerich Dítě a bratři Joklové, kteří vedli dva úspěšné tovární závody až do roku Na situaci humpoleckého soukenictví se podílely také státní politika a probíhající hospodářské krize. Výrazně se zde projevil vliv liberální politiky monarchie v letech spojený s nepříznivým způsobem přidělování státních zakázek, který předznamenal hospodářskou krizi, která stejně jako v celé zemi proběhla v Humpolci přibližně v letech Na krizi navazovala nová fáze industrializace spojená zde s modernizací zařízení, rychlejším rozvojem tovární výroby a poklesem počtu samostatných živnostníků. Po roce 1900 společenstvu soukeníků velmi pomohly státní bezúročné půjčky, které mu umožnily investovat do nových výrobních zařízení a na počátku 20. století také vzniklo několik nových továren, které jako rodinné podniky zdařile fungovaly i v nové republice. V roce 1923 padla za obět reorganizaci školství místní odborná tkalcovská škola jako již zastaralé zařízení. Po únoru 1948 byly všechny textilní továrny ve městě zestátněny a začleněny do dvou národních podniků Sukno a Českomoravský len. Textilní výroba v Humpolci v podstatě skončila po privatizaci podniků v 90. letech 20. století. 36

37 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ Literatura Caska, Jiří Rychetský, Jiří: 100 let tratě Havlíčkův Brod Humpolec Humpolec Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy Brno Janák, Jan: K počátkům dělnického hnutí v Humpolci. In: Vlastivědný sborník Vysočiny. Jihlava 1961, s Lukášek, Josef: Dějiny soukenického průmyslu v Humpolci. Praha Novák, František: Cesta k radostným zítřkům. In: Humpolec let soukenictví. Sobotková, Dagmar: Několik kapitol z jihlavského soukenictví. Brno Vondrová, Eva: Historie soukenické výroby v Humpolci. Brno Prameny Dítě, Bohumil: O vojenských dodávkách soukenického průmyslu v Humpolci. In: Zálesí XIV, , s Dítě, Bohumil.: Počátky naší lokálky. In: Zálesí XVI, , s Dítě, Bohumil: Soutěž českého soukenického mistra s anglickým továrníkem. Lidové noviny 3, , č.162, s. 3. Kobliha, Gustav: První století města Humpolce Humpolec Státní okresní archiv Pelhřimov (dále SOkA), fond Archiv města Humpolec SOkA Pelhřimov, fond Živnostenské společenství soukeníků Humpolec SOkA Pelhřimov, fond Okresní úřad Humpolec 37

38 PŘÍLOHY Tab. č. 1. Počty přijatých mistrů v letech rok počet přijatých rok počet přijatých rok počet přijatých rok počet přijatých

39 Jakub Hruška ( ) Klement Dubský ( ) Emerich Dítě ( ) Prokop Skorkovský ( ) 39

40 František Jokl ml. (zemř. 1926) Jan Jokl (zemř. 1932) Bedřich Jokl (zemř. po r. 1946) Ferdinand Jokl (zemř. po r. 1946) 40

41 Budova odborné tkalcovské školy krátce po dokončení 41