PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE SHRNUTÍ POSOUZENÍ DOPADŮ. BÍLÁ KNIHA o. žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES

Transkript

1

2 KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ V Bruselu dne SEC(2008) 406 v konečném znění PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE SHRNUTÍ POSOUZENÍ DOPADŮ BÍLÁ KNIHA o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES {KOM (2008) 165 v konečném znění SEC(2008) 404 SEC (2008) 406}

3 PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE SHRNUTÍ POSOUZENÍ DOPADŮ BÍLÁ KNIHA o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES

4 SHRNUTÍ 1. Zásadní otázkou, kterou se bílá kniha o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES zabývá, je potřeba efektivního právního rámce pro soukromoprávní žaloby domáhající se náhrady škody způsobené občanům a podnikům v důsledku porušení práva ES v oblasti hospodářské soutěže. Zatímco orgány pro hospodářskou soutěž, jež prosazují právo ve veřejném zájmu, trestají porušování práva hospodářské soutěže, odškodnění poškozených lze dosáhnout pouze prostřednictvím vnitrostátních soudů podle vnitrostátních procesních pravidel. 2. Ačkoli Soudní dvůr v roce 2001 potvrdil, že osoby poškozené porušením práva ES v oblasti hospodářské soutěže mají nárok na odškodnění za veškerou újmu, kterou utrpěly, tyto osoby náhradu škody málokdy skutečně obdrží. Ve své zelené knize z roku 2005 dospěla Komise k závěru, že příčinou tohoto selhání je ve značné míře obstrukční povaha pravidel a procesů, jimiž se řídí projednávání žalob o náhradu škody v oblasti antimonopolního práva v členských státech. S cílem vytvořit právní rámec, který by umožňoval účinnější nápravná opatření, považuje Komise za vhodné prostřednictvím bílé knihy doporučit soubor minimálních pravidel, která by žalobám o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel poskytla efektivní systém. 3. V rámci této zprávy se předkládá pět ucelených souborů politických řešení, pomocí kterých lze nejpravděpodobněji daného cíle dosáhnout. Politická volba na jednom konci tohoto spektra předpokládá legislativní opatření, která by žaloby o náhradu škody maximálně usnadňovala a podporovala, zatímco možnost na druhém konci nepředpokládá na úrovni EU žádná opatření. 4. Dopad jednotlivých politických možností je hodnocen z hlediska přínosů a nákladů takto: jednotlivé politické možnosti se jeví jako výhodnější, podle toho, do jaké míry 1) zajišťují plné odškodnění celkové utrpěné újmy, 2) vedou k větší informovanosti o pravidlech hospodářské soutěže a k jejich výraznějšímu prosazování, 3) zlepšují přístup ke spravedlnosti a 4) umožňují účinnější využívání soudního systému a v neposlední řadě také 5) přispívají k vytváření rovných podmínek pro spotřebitele i podniky v Evropě. Pokud jde o náklady, ukazuje tato zpráva dopad jednotlivých politických řešení na 1) náklady na soudní spory, 2) administrativní zatížení, 3) náklady vzniklé v důsledku pochybení a 4) náklady na provedení navrhovaného opatření ve vnitrostátním právním systému. V obecnější rovině pak daná zpráva u jednotlivých politických možností hodnotí rovněž pravděpodobný makroekonomický dopad a dopad na malé a střední podniky i na spotřebitele. 5. Po zhodnocení nákladů a přínosů těchto pěti politických možností dochází zpráva k závěru, že nejúčinnější cestou k dosažení daných cílů při nejnižších možných nákladech je politická varianta 2. Z hlediska nákladů by ovšem byla ještě výhodnější kombinace politických možností 2, 3 a 4. Umožnila by další snížení nákladů při zachování značné části přínosů. Zprávu uzavírá analýza celkového dopadu z hlediska nákladů a přínosů právě této preferované politické možnosti. 6. Hlavními rysy preferované politické možnosti jsou: 3

5 žádat odškodnění za utrpěnou újmu může kterákoli osoba (přímí i nepřímí odběratelé), existuje-li příčinná souvislost mezi touto újmou a porušením pravidel hospodářské soutěže; osoby poškozené porušením práva hospodářské soutěže mají nárok na plnou náhradu vzniklé škody. To zahrnuje náhradu skutečné škody, ušlého zisku a úroků; na požádání některé ze stran může vnitrostátní soud druhé straně (případně třetím stranám) nařídit zpřístupnění jistých kategorií informací, které lze použít pro účely dokazování. Příkaz zpřístupnit dané informace musí být přiměřený předmětu žaloby. Prohlášení podniků (prohlášení učiněná v souvislosti s programem shovívavosti) však zpřístupnit nelze; v případě, že přímý odběratel (částečně) přenesl škodu, která vznikla v důsledku protiprávního jednání (účtování vyšších cen), na své vlastní zákazníky (nepřímé odběratele), může žalovaná strana použít tento přenos na svoji obhajobu proti žalobě vznesené přímým odběratelem; naopak pro usnadnění žalob vznesených nepřímými odběrateli se zjednodušuje dokazování skutečnosti, že zvýšené náklady na ně byly přeneseny; vnitrostátní soudy, které projednávají žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, nemohou jednat v rozporu se zjištěními, která učinily orgány pro ochranu hospodářské soutěže a která potvrzují porušení pravidel hospodářské soutěže; v členských státech, ve kterých není uplatňován princip objektivní odpovědnosti za škodu, se předpokládá zavinění, jakmile je prokázáno protiprávní jednání. V případě omluvitelného omylu může však být žalovaná strana zproštěna viny; osoby, jež byly poškozeny porušením práva hospodářské soutěže, mohou využít mechanismů kolektivního vymáhání; žaloby o náhradu škody mohou být podány v zastoupení nebo kolektivně; žaloba o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel může být podána do pěti let od okamžiku, kdy lze rozumně předpokládat, že se poškozená osoba o protiprávním jednání a o škodě, kterou toto jednání způsobilo, dozvěděla. Pokud tento případ projednává orgán pro ochranu hospodářské soutěže, mohou poškození podat žalobu o náhradu škody do dvou let od okamžiku, kdy rozhodnutí tohoto orgánu nabylo právní moci; možnost, že by vnitrostátní soudy mohly přesunout veškeré náklady nebo jejich část na žalovanou stranu, která spor vyhrála, je třeba zvážit na základě stávajících osvědčených postupů v členských státech; v zájmu ochrany programů shovívavosti evropských orgánů pro ochranu hospodářské soutěže by strany, kterým byla prominuta pokuta, měly nést odpovědnost pouze za škodu, kterou způsobily, nikoli za celkovou škodu vzniklou v důsledku protiprávního jednání. 4