Národní parky jako dar

Transkript

1

2 Národní parky jako dar

3 Národní parky byly neustále bitevními poli ochrany přírody a zůstávají jimi i nadále. Avšak i bitvy mohou být povzbuzující a poučné. A nejenom parky, ale i naše představy cílů se stále vyvíjejí. Lze říci, že vyhlášení národního parku je teprve začátek. Když to učiníme dobře, nepřestaneme nikdy s vytvářením národního parku, protože nikdy nepřestaneme se snahou něco se o něm, ale i o nás samotných, dozvědět. Malý Polec Foto: Tomáš Jiřička Teprve s pokrokem ekologie dozrálo vědomí, že v parku je vše navzájem propojeno. Pomalu jsme si ujasňovali, že nezáleží na tom, kolik hektarů květnatých luk má národní park, a že park není zoologickou zahradou. Místo toho se pokoušíme uchovat jako celek vše, co zde leze, létá, pase se, zmocňuje se kořisti, roste, eroduje, stéká, vzniká či vyvíjí se, ať již to nazýváme dle svého zaměření divočinou, přírodou či ekosystémem. Je to propojený celek procesů, jež musíme chránit. Má to i pár důsledků, a ty nám nejsou vždy milé. Necháváme pstruhy žít v potocích, aby se vydry mohly nasytit, netrháme květy a nesbíráme minerály. Nekrmíme zvěř, ale ponecháváme zvířata žít svým životem v souladu s okolní přírodou. Zkrátka to znamená radikální změnu našeho chápání přírody. Jako národ jsme se rozhodli pro to, dát přírodě v několika málo jedinečně cenných chráněných územích právo své volby cesty. Tyto parky jsou scénami, jevišti, jež nám umožňují nahlédnout hlouběji do nitra přírody a učí nás uvědomit si, čím jsou pro duši člověka. Lehké tyto lekce nejsou, ale stojí to vždy za jejich podstoupení. Paul Schullery 03

4 Před 20 lety 04

5 Michal Valenta / Šumava a ochrana přírody Na Českých Žlebech Foto: Vladislav Hošek Milan Pokorný / Včera jako dnes?

6 Šumava a ochrana přírody Text Michal Valenta Šumava, toto od věků tajuplné pohoří ohraničující již starým Římanům severní obzor za Dunajem, je svou odlehlostí a rozlohou souvislých lesních masivů snad předurčeno být i do budoucna pokladnicí přírodních hodnot pro celý středoevropský prostor. Již Karel IV. ve 14. století navrhl ochranu pomezního hvozdu na česko-německých hranicích, i když ochrana přírody tehdy ještě nebyla hlavním důvodem jeho úsilí. I v dalších staletích lze najít zmínky o ochraně, tentokrát zvěře obecně (roku 1436 Zikmund), nebo konkrétně, např. o ochraně medvěda (roku 1721 A. F. Schwarzenberg). Teprve 19. století je nejen v Evropě (připomeňme si vznik prvního národního parku světa Yellowstone v roce 1873) stoletím, v němž člověk nejprve z romanticky pociťované lásky k domovské krajině začal chránit krásné a cenné přírodní lokality. Šumava z Obřího hradu Foto: Hana Cimburková Šumava je dokladem bohatství a krásy přírody tohoto jižního koutu Čech. Po dvou nejstarších českých přírodních rezervacích - pralesovitých zbytcích Žofínského pralesa a Hojné Vody v Novohradských horách, vyhlášených rezervací v roce je i třetí nejstarší chráněné území Čech, Boubínský prales na Šumavě (chráněný od roku 1858), dodnes jedním z nejznámějších symbolů evropské ochrany přírody vůbec. Ochrana Boubínského pralesa, navržená praktickým lesníkem J. Johnem, doporučená mnoha významnými lesníky a uskutečněná roku 1858 majitelem J. A. Schwarzenbergem, je totiž i mezníkem změny náhledu na úlohu chráněného území. Již to není jen památník věků dávno minulých, ale i studijní objekt přírodovědeckých zájmů, s cílem poznávat zákonitosti přirozeného vývoje lesa i přírody vůbec. Teprve po dlouhé době (v roce 1911) byla vynikajícím přírodovědcem dr. Hugo Conwentzem navržena k ochraně snad dodnes nejatraktivnější turistická lokalita Šumavy - Černé a Čertovo jezero v Královském hvozdu se svými kary, jezerními stěnami, horskými smrčinami a subalpinskou vegetací. Ochrany se však oblast jezer dočkala až v roce 1922, podobně jako v následujících dvou letech v rámci tzv. pozemkové reformy i další šumavské přírodní rezervace (např. Buková slať u Knížecích Plání v roce 1923). 06

7 Mrtvý luh Foto: Jiří Kadoch Šumavy se dotkl také takzvaný silvestrovský výnos z 31. prosince 1933, kdy byla vyhlášena či potvrzena ochrana většiny nejznámějších a nejcennějších státních přírodních rezervací, zejména rašelinišť - Jezerní slatě u Kvildy, Rokytské a Mlynářské slatě na Modravsku, ale i Trojmezná hora v oblasti nejvyššího českého vrcholu Šumavy Plechého (1378 m n.m.) s perlou Šumavy - ledovcovým Plešným jezerem s okolními horskými smrčinami pralesovitého charakteru. Zahrnuta byla i plošně nejmenší rezervace Šumavy - Lipka u Vimperka s necelým 1 ha plochy, vyhlášená k ochraně vzácného rostlinného druhu všivce žezlovitého (dnes již řadu desetiletí nezvěstného). Státem byla také znovupotvrzena ochrana Boubínského pralesa. Teprve po druhé světové válce, v roce 1948, se ochrany dočkalo i údolní rašeliniště Mrtvý luh nad soutokem Teplé a Studené Vltavy. Šumava zadumaná Foto: Pavel HUbený Šumava se tak do poloviny 20. století mohla pochlubit v rámci ochrany jednotlivých lokalit mnohem větší úspěšností než různé, k nezdaru odsouzené pokusy o ochranu velkoplošnou - ať již to byl první neúspěšný návrh na zřízení národního parku na Šumavě, který přednesl dr. Jeřábek v roce 1911 na zemském sněmu v Praze, nebo u nás poměrně neznámý válečný návrh na vytvoření velkého národního parku na česko-bavorsko-rakouském území Šumavy v roce 1942, zahrnující na české straně rozsáhlé části Šumavy včetně masivu Boubína. Naopak známé je u nás symbolické provolání uznávaného přírodovědce profesora Julia Komárka Poslední příležitost pro národní park z roku Boubínská vrchovina Foto: Pavel Hubený 07

8 Chráněná krajinná oblast (CHKO) Šumava Novohuťská slať a Nové Hutě Foto Jiří Kadoch CHKO Šumava byla vyhlášena v roce 1963 na základě Ochranářského průzkumu Šumavy, vedeného Ladislavem Vodákem. Se svými ha plochy byla největším velkoplošným chráněným územím tehdejšího Československa. Až do doby vzniku Národního parku (dále jen NP) Šumava v roce 1991 zaujímala téměř celou Šumavu, včetně částí jejího předhůří a patřila k nejrozsáhlejším evropským velkoplošným chráněným územím. Územní rozsah byl sám o sobě obrovský: délka území vzdušnou čarou 113 km, šířka CHKO mezi 7-23 km. Dosahovanou nejvyšší nadmořskou výškou (1378 m na vrcholu Plechého) se Šumava sice nevyrovná Krkonoším či Jeseníkům, zato však je plošně největším českým horstvem, ba dokonce plné 2/3 území Čech s nadmořskou výškou vyšší než 1000 m se nacházejí právě na Šumavě. Již to samo o sobě, spolu s existencí řady rozptýlených přírodně cenných lokalit (postupně vyhlašovaných za přírodní rezervace, v osmdesátých letech, pak i za tzv. chráněné přírodní výtvory a celkově nízkou hustotou osídlení) bylo dostatečným zdůvodněním pro velkoplošnou ochranu. Území bylo navíc z více než 1/3 tvořeno zcela vylidněným a znepřístupněným hraničním pásmem, desetitisíce hektarů zaujímaly plochy vojenských výcvikových prostorů: Dobrá Voda v západní části Šumavy na Prášilsku, v jižní části na Hornoplánsku vojenský prostor Boletice. Součástí území CHKO Šumava byla ale i převážná část hladiny lipenské přehradní nádrže a jeden z nejvýše ležících rybníků Čech, rybník Olšina u Horní Plané, v nadmořské výšce 731 m. CHKO Šumava se svým územně omezeným akčním prostorem umožňovala turistické využívání jen v přístupných částech. Řada zařízení a objektů pro turistické poznání i přírodně cenných lokalit, vybudovaných přímo pracovníky obou tehdejších správ jihočeské a západočeské části CHKO Šumava, je dodnes základem nabídky pro veřejnost. V rámci této činnosti a spolupráce i s jinými subjekty vznikla například i řada naučných stezek - první byla v roce 1967 Medvědí stezka. Dále vznikaly ministezky na Jezerní, Chalupské a Tříjezerní slati, stezka okolo Boubínského pralesa, Klostermannova stezka na Churáňově, Stifterova stezka u Horní Plané, naučná stezka Povydří, či stezka Železnorudsko. Řada těchto zařízení se stala dobrým základem pro další budování uceleného informačního systému v následně vyhlášeném národním parku. CHKO Šumava, její zbývající část po vyhlášení Národního parku Šumava, je jen jakýmsi jeho oficiálně nevyhlášeným ochranným pásmem, byť o rozloze téměř 1000 km 2. Z významných horských celků Šumavy v ní plně leží jen jedinečná oblast Královského hvozdu v severozápadní části s nejvyšším vrcholem Jezerní horou (1343 m n.m.) a atraktivním skalnatým Ostrým (1283 m n.m.), rozlehlý masiv Boubínské hornatiny s Boubínem (1362 m n.m.) a Bobíkem (1263 m n.m.) ve střední části, z velké části i přírodně dochovaný lesnatý masiv Želnavské hornatiny s Knížecím stolcem (1236 m n.m.) nad Vltavickou brázdou. Už to dokládá, že dnešní CHKO Šumava zůstává plnohodnotným chráněným územím a důstojným předpolím Národního parku Šumava. 08

9 Národní park Šumava Přípravnou fází vyhlášení nejcennějších částí Šumavy za vyšší kategorii národní park byla pozdní 80. léta 20. století. Vzhledem k tehdejším cílům ochrany přírody, postaveným na klasické ochraně druhů či společenstev, se však vesměs jednalo spíše o cíle lepší CHKO. Mezinárodní kritéria (preferující v národních parcích stále více zejména ochranu možnosti průběhu přirozených procesů), byla kdesi v pozadí a poslání národního parku (dnes kategorie II. IUCN) s prioritou ochrany procesů v tehdejší jasně převažující ochraně druhů, max. biotopů zůstávala prakticky utopickou chimérou a nikdo o ní ani vážněji kromě mála přesvědčených ochranářských snílků ani neuvažoval. V počátečních fázích příprav v rámci KSSPPOP (Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody) jsme se sice pokusili prezentovat i možnosti ostrovního charakteru vymezení navrhovaného národního parku. To však bylo rázně zamítáno, rovněž tak případně úvahy o větších souvislejších celcích, jež by snad měly být ponechány přirozenému vývoji. Zkušebním kamenem tehdejší i ochranářsky na západočeskou a jihočeskou část rozdělené Šumavy, bylo vymezení hranic a rozsahu NP. Při jednoznačné premise souvislého vymezení budoucího národního parku a snahách zahrnout do něj i okrajové významné části, byl nakonec schválený návrh tzv. střední varianty (zmocněnec Janda 1990) v konečné rozloze dnešních ha kompromisem mezi velkými variantami (včetně např. masivu Boubína a Královského Hvozdu v rozlohách kolem ha něco jako v roce 1942) a malými (v podstatě tzv. obecní varianty se zhruba ha v oblasti pouze centrální kvildsko-modravské části). Hranice byly tedy vedeny po jasných komunikačních liniích (silnicích či tocích) se zahrnutím celých obcí (to už z dnešního pohledu samo o sobě signalizuje pojetí spíše lepší CHKO než NP kategorie II, operujícího v podstatnějších rysech s cílovou ochranou přirozených procesů a tedy logicky převahy přírodních, resp. přírodě blízkých lokalit). Do procesu přípravy NP a jeho zonace jako dalšího prubířského kamene navíc ještě v r vstoupilo vyhlášení Biosférická rezervace Šumava zčásti i na ploše mimo území CHKO s další zonací dle poslání Biosférické rezervace což v podstatě znamenalo další princip vstupující do hry. Mezinárodně uznávané poslání NP (dle kategorie II IUCN) bylo tehdy zcela v pozadí v duchu tehdejší ochrany přírody v ČR (max. pojetí KRNAPu dnes veden v kategorii V IUCN, tedy chráněné krajiny ), a i proto mělo v cílech zejména zlepšení přírody, max. uchování, ale péči. Princip bezzásahovosti jen velmi výjimečně. Suchopýry na Zhůřských loukách Foto: Vladimír Kunc 09

10 Včera jako dnes? Text Milan Pokorný (někdy v roce 1990) Při jedné redakční radě časopisu Šumava jsem byl požádán, abych napsal článek o názorové hladině lidí na Národní park Šumava. Už kdysi se říkávalo, že hlas lidu je hlasem božím, a byl jsem moc rád, když na mou první otázku, zda park ano či ne, jednoznačně všichni odpověděli kladně. Nejsem matematik-analytik, ani statistik, abych procenty vyčíslil odpovědi všech, jichž jsem se ptal. A ti všichni představovali nejrůznější věk, profese i vzdělání, i se mnou hovořili z nejrůznějších důvodů. Nemohu tedy posloužit přesným číselným rozborem, jímž bych třeba doložil, kolik žen ve věku mezi léty, středoškolsky vzdělaných (k tomu třeba ještě klostermannovsky kyprých blondýn) je pro park a kolik ne, ale ucelený obrázek o názorech lidí na park jsem si přece jen udělal. V podstatě jsem otázky zaměřoval do tří okruhů: - park ano nebo ne, - jak by měl vypadat, - co si od vytvoření lze slibovat do budoucnosti? Hovořil jsem s mnoha lidmi při slavnostním znovuotevření železniční trati mezi oběma Železnými Rudami, sondoval jsem názory při doprovodech turistů, ať to byla třeba parta mechaniků kancelářských strojů při své každoroční turistice, nebo zájezd Agrostavu Hronov, při výletu družstevníků ZD Budětice, při dětských školních výletech, jako účastník zájezdu učitelů zeměpisu okresu Klatovy do Bavorského národního parku atd. Vyzpovídal jsem i zdravotníky ÚNZ Horažďovice cestou k pramenům Vltavy, stejně jako mnohé své kamarády a přátele. Jak už jsem předeslal, otázku existence parku zodpověděli všichni kladně. Zřízení parku uvítali a do jednoho všichni chápali, že nelze jeden den vyhlásit národní park a druhý den mít vše hotovo. Tak se totiž prezentovaly někdy názory v denním tisku, kdy nejrůznější pisatelé v době, kdy skuteční odborníci a tvůrci národního parku měli mít potřebný klid k práci a důvěru široké veřejnosti, rozviřovali téměř žabomyší války o tom neb onom. Dnes se vyhlásí park, zítra budou všude tabule, dostatek propagačního materiálu, fungující ředitelství, vyznačené cesty a hotovo! Potěšilo mne, že obyčejní, rozumní lidé, chápali vznik parku jako výsledek dlouholeté cílené koncepční práce, která zdaleka není hotová a nikdy vlastně hotovou nebude. Že park zůstane živým proměnným organismem, který bude pružně reagovat na vše nové a potřebné. Těžko někdo z odborníků dnes najisto může odpovědět, co bude třeba v přírodě chránit v roce 2000 nebo 2010, ale park bude existovat stále. 10

11 Roklanská slať Foto: Vladimír Kunc U druhé otázky bylo patrné názorové rozrůznění. Inu, každý vidí Šumavu jinak a každý si také představuje svůj vztah ke krajině národního parku po svém. I tady sehrály veřejné sdělovací prostředky velmi negativní úlohu. Namísto hovořit s mistry kováři často šli za kováříčky a výsledky jitřily čtenářskou nebo posluchačskou obec. Své také sehrávalo poznávání německé části Šumavy. Mnoho lidí totiž nedokázalo přesně rozlišit, co je v Bavorsku Natur Park a co je National Park. A tak slyšíte názor, že na Velkém i Malém Javorském jezeru lze jezdit dokonce na lodičkách a u nás se nebude smět ani k Prášilskému jezeru. Jiná dotazovaná považovala za národní park v Bavorsku jen celé zařízení v Neuschönau! Myslím, že nejtrefněji se na toto téma vyslovil v televizi sušický pracovník CHKO Šumava ing. Pavel Musiol: Národní park není lunapark". A skutečně, velké procento dotazovaných má svou představu jakéhosi lesního parku, kde se budou lidé procházet, kde by bylo i něco podobného jako v Neuschönau, ale proč by to byl park, těžko už dovedli vyslovit. Nejčastěji jsem se setkal s odpověďmi typu - nesmělo by se tam práškovat, nedělaly by se tam meliorace, nesměl by se tam nějak kazit vzduch. Uvědomil jsem si, jak v propagování národního parku, ještě předtím, než byl vyhlášen, jsme zůstali lidem moc a moc dlužni. Že lidé přesně nechápou poslání parků, že jim není jasný ani systém reservací, ochranných pásem a pod. Ve výchovném poslání národního parku zůstáváme veřejnosti mnoho dlužni. Nejvíce mne zaujala odpověď pana Beneše, nadšeného ctitele Šumavy, zaměstnance hronovského Agrostavu: Jak by měl park vypadat? To přece nejlépe musíte vědět vy, odborníci!" Mohl jsem být hrdý na své zařazení mezi jakousi skupinu odborníků, která by měla vytvářet národní park, kdybych... kdybych si neuvědomil hlubokou filosofii jeho slov. Znamenala - já nejsem odborník v této věci, nehodlám do ní mluvit, plně důvěřuji těm, kdo to dělají, a věřím, že to udělají dobře. Vzpomněl jsem si na nejrůznější besedy, diskuse, hovory o národním parku, kdy člověk žasl, kolik lidí si osobuje právo hovořit k této problematice. Slova pana Beneše jsem si znovu připomněl při výstupech na naše i bavorské vrcholy Šumavy. Teď, když každý řadový milovník Šumavy se konečně může pokochat po léty zakázanými výhledy, žasneme, jakou úžasnou plochu zeleně Šumava představuje. Jaké obrovské přírodní bohatství jsme dostali od desítek předchozích generací, a jak málo chybělo k tomu, aby naše generace druhé poloviny 20. století dostaly přídomek generace Vandalů, Ničitelů a Likvidátorů Šumavy! A tedy jakou obrovskou odpovědnost nejen před dnešní generací, ale před mnoha a mnoha dalšími my všichni neseme. Jak jsme povinni zděděné bohatství udržet a dále předat! Krásnou neporušenou přírodu, čistou křišťálovou vodu, čistý vzduch nad sebou - tak by se daly shrnout názory lidí při odpovědích na třetí otázku. Opět kupodivu jednoznačnost. Ano, lidé vědí, co všichni zrovna nyní nejvíce potřebujeme k existenci - zachovat neporušené životní prostředí. A ono zachování spojují právě nejvíce s existencí národních parků včetně toho šumavského. Potěšily mne i názory opravdových turistů, kteří by chtěli ponechat šumavskou přírodu panensky čistou, bez pensionů, chat, útulen, sítě dopravy a služeb. Prostě vzít batoh s trochou jídla na ramena a celý den se toulat pláněmi, lesy, loukami a obdivovat nádheru Šumavy. Jistá různorodost tady vznikala jen při otázce, kolik hektarů by měl park mít. Ukázalo se, že lidem vůbec nejde o hektary (jak nesmyslně opět některé sdělovací prostředky bojovaly za tu nebo onu dle nich úplně přesnou a správnou rozlohu), ale jde jim o způsob uchování toho nejcennějšího, co na Šumavě je. Zpravidla si nechali vysvětlit, kde se vlastně jádro nachází. Ti, kteří z dřívějška Šumavu aspoň částečně znali, se pochopitelně zajímali o oblasti do parku nezařazené. Proč to např. není Železnorudsko, oblast kolem Plešného jezera, Medvědí stezky, Boubína a pod. Na závěr bych jako poselství všem tlumočil slova Dr. Antonína Jetmara z Prahy: Buďte rádi, že jste u toho. Nezávidím vám to, ale ze srdce přeji. Splnil se vám váš velký sen. Jen se nenechte otrávit, sebrat si tvůrčí optimismus a elán." Ano, přání mnoha předchozích generací, vyslovená třeba ústy Karla Klostermanna, či dr. Julia Komárka, nesměle realizovaná napřed plány na vznik CHOŠKY, později na její přeměnu v systém národního parku se splnila. A záleží skutečně na každém z nás, jak budoucí generace zhodnotí v dějinách Šumavy devadesátá léta 20. století. A jak vykročíme do století jednadvacátého! 11

12 Střípky z šumavské přírody 12

13 Luděk Bufka / Zoologický výzkum a monitoring na Šumavě... Iva Bufková / Revitalizace šumavských rašelinišť Milan Skolek / O bezlesí Aleš Kučera / Bude Šumava i nadále rájem lesů??? Šumava z Oblíku Foto: Vladimír Kunc Eva Zelenková / Trnitá cesta k divočině

14 Zoologický výzkum a monitoring na Šumavě: důsledky pro ochranu přírody a management Text Luděk Bufka Šumava je oblastí s dlouholetou tradicí zoologického výzkumu. Od počátku 90. let 20. století se výzkumné aktivity začaly rozvíjet ve větším rozsahu. To bylo umožněno otevřením širokého hraničního pásma, dlouhodobě prakticky nepřístupného, a velké části bývalých vojenských prostorů. Sýc rousný Aegolius funereus Reprezentuje boreální prvek šumavské avifauny. Foto: Luděk Bufka Puštík bělavý Strix uralensis Vrací se na Šumavu v rámci projektu repatriace. Foto: Ivan Dudáček Okáč rudopásný Erebia euryale Motýlí fauna Šumavy je poměrně podrobně popsána. Okáč je typický obyvatel vyšších poloh na Šumavě. Foto: Kristina Daniszová 14

15 Netopýr severní Eptesicus nilssonii Netopýři jsou dlouhodobě studovanou skupinou živočichů na Šumavě. Na obrázku zimující jedinci. Foto: Luděk Bufka Významnou hnací silou a motivací pro podrobný výzkum území se stalo také vyhlášení Národního parku Šumava na značné části dosavadní chráněné krajinné oblasti, ke kterému došlo v roce Prováděly se především faunistickoekologické průzkumy. Různé modelové skupiny a taxony bezobratlých i obratlovců byly studovány na různých stanovištích, v různém prostředí. Výsledky se staly základem přehledné zoologické charakteristiky jednotlivých ekosystémů. Přinesly údaje o fauně významných primárních stanovišť, jako jsou zejména rašeliniště, přirozené smíšené porosty, horské smrčiny, ledovcová jezera, vodní toky či kamenné sutě. Pozornost byla věnována také druhotným nelesním stanovištím podmíněných činností člověka. Kromě výzkumů zaměřených na plošné mapování fauny různých stanovišť, přibývalo studií zabývajících se biologií a ekologií jednotlivých druhů, zejména těch klíčových, které určitým způsobem reprezentují dané území, či jsou významné z hlediska ochrany přírody (například perlorodka říční, jeřábek lesní, datlík tříprstý, tetřev hlušec, rys ostrovid aj.). Mnohá poznání z jejich života pomáhají při zodpovědném rozhodování o vhodném způsobu ochrany vzácných druhů. Zvláštní pozornost je věnována komplexnímu výzkumu velkých savců. Typickým znakem těchto zvířat jsou značné prostorové nároky. Význam Šumavy jako rozsáhlého zalesněného území, unikátního i z hlediska střední Evropy, stejně jako potřeba jeho funkčního ekologického propojení s okolní krajinou, je například jedním z důležitých aspektů výzkumu a úvah o efektivní ochraně populace rysa ostrovida. S ohledem na neustále se měnící podmínky prostředí narůstá potřeba a význam kvalitního dlouhodobého monitoringu, tj. dlouhodobého sledování populací jednotlivých druhů a změn jejich prostředí. Taková sledování se provádějí obvykle opakováním v delším intervalu několika i více let (například hnízdní společenstva ptáků), nebo kontinuálně každým rokem (například populace netopýrů). Pozornost je zaměřena také na dlouhodobé sledování populací druhů, které jsou významné z hlediska celoevropské ochrany přírody. Mezi takové patří například rys ostrovid, netopýři a druhy ptáků, pro které byla vyhlášena Ptačí oblast Šumava. Na zoologických výzkumech na Šumavě se podílí řada odborníků - jednotlivců i týmů z vědeckých institucí i Správy NP a CHKO Šumava. Výstupy zoologického výzkumu a monitoringu jsou nenahraditelným zdrojem údajů pro seriózní a odpovědné rozhodování v ochraně druhů a volby vhodného způsobu péče o chráněné území. Monitoring, tedy průběžné sledování, vytváří důležitou zpětnou vazbu pro posuzování účinnosti ochranných opatření a vhodného managementu. Základní faunistická data a zoologická charakteristika jednotlivých stanovišť a ekosystémů dobře ilustrují význam území jako celku a jeho nevyčíslitelnou cennost. Dávají základní podklady a důvody ochrany, konzervace primárních stanovišť, eventuálně jejich revitalizace a jsou základem pro vhodný management druhotných stanovišť. Účinným nástrojem ochrany druhů je především ochrana jejich přirozených biotopů. Na základě podrobných znalostí specifických nároků konkrétního druhu může být vhodně zvolen přístup, od speciálního managementu prostředí (např. tetřívek obecný) po umělé posilování populací (např. perlorodka říční), až po repatriaci (puštík bělavý). Škála účinných opatření je široká, pohybuje se od úprav mikrobiotopu až po proklamování obecných přístupů na rozsáhlých plochách. Jako příklad lze uvést revitalizace rašelinišť či speciální péče o bezlesí, které jsou zásadní pro vzácné i běžnější druhy bezobratlých živočichů, nebo velkoplošná opatření v rámci zachování životaschopné populace např. tetřevovitých, či rysa ostrovida. Mimo to přináší zoologický výzkum informace důležité pro odhad možných ohrožujících faktorů. Posledních 20 let zoologického výzkumu probíhajícího v rámci NP a CHKO Šumava přineslo velmi solidní základ znalostí o území a výrazně přispělo k pochopení složité sítě přírodních vazeb. Bohužel, využití těchto znalostí v praktické ochraně přírody Šumavy bylo a je trnitou cestou s řadou často nešťastných kompromisů. Mnohá důležitá rozhodnutí o budoucí tváři území jsou vedena politickou cestou a odborným argumentům se přikládá stále menší význam. Lze si jen přát, aby se v budoucnu existence a obsah národního parku odvíjely především od odborné diskuse a nebyly vláčeny úzkými, krátkozrakými, nebo dokonce zištnými zájmy. Jsme však dostatečně morálně odpovědní a ochotní se omezit alespoň na malém kousku naší země? Je pochopitelné, že udržení dochovaného stavu krajiny a přírody Šumavy, včetně její zvířeny, není možné bez omezení řady lidských aktivit. Národní park chrání jedinečné přírodní hodnoty pro podporu duchovního a kulturního rozvoje naší společnosti, nikoliv k postupné exploataci území. Národní park chrání přírodu pro nás všechny. Datel černý Dryocopus martius Patří mezi celoevropsky chráněné druhy ptáků. Foto: Ray Wilson 15

16 Revitalizace šumavských rašelinišť aneb voda ztracená a vrácená Text a foto Iva Bufková Rašeliniště jsou symbolem šumavské krajiny. Dokreslují její tvář, poskytují útočiště mnoha vzácným a ohroženým druhům a hrají důležitou roli ve vodním režimu. Podrobný průzkum rašelinišť, který Správa NPŠ provedla v 90. letech, však ukázal, že mnoho lokalit bylo v minulosti ovlivněno povrchovým odvodněním. Ukázalo se také, že narušený vodní režim způsobil řadu nepříznivých změn, které můžeme na odvodněných rašeliništích vidět dodnes. Od roku 1999 je proto na území Národního parku Šumava realizován Program revitalizace šumavských mokřadů a rašelinišť, který je zaměřen hlavně na revitalizaci, čili znovuoživení odvodněných rašelinišť a celkovou nápravu vodního režimu v krajině. Snahou je přitom obnovit podmínky, které by na lokalitách existovaly, pokud by odvodnění nebylo provedeno. V rámci revitalizací byly odvodňovací kanály přehrazovány a zasypávány přírodním materiálem. Díky těmto opatřením kanály přestaly odvádět vodu z rašeliniště a zaklesnutá hladina podzemní vody se opět zvedla na úroveň, která odpovídá přirozeným rašeliništím v nepoškozeném stavu. Na takto znovu zavodněných rašeliništích se obnovují procesy tvorby rašeliny i podmínky nezbytné pro existenci mimořádně vzácných druhů a společenstev. Od doby zahájení Revitalizačního programu bylo na území NP Šumava celkem revitalizováno téměř 500 ha rašelinišť. Revitalizace přitom nebyly omezeny výhradně jen na samotná rašeliniště, ale nápravná opatření byla prováděna pokud možno v celém rozsahu drobných povodí. Pramenné oblasti a horní části povodí přitom byly řešeny přednostně. Pro oblast Šumavy byla zpracována velmi podrobná metodika, jakým způsobem revitalizace provádět v závislosti na konkrétních podmínkách stanoviště. Tato originální metoda je založena na konceptu cílové hladiny vody a je použitelná a dokonce již využívaná i na rašeliništích mimo region Šumavy. Ukázka rašeliniště první a šestý rok po revitalizaci. Cílem prováděných opatření je, aby odvodňovací kanály přestaly fungovat, a také aby časem zcela zmizely z krajiny (Vrchové slatě). Revitalizační program je na území Šumavy úzce propojen s výzkumem rašelinišť. V území jsou podrobně sledována nenarušená a odvodněná rašeliniště, na kterých je zaznamenávána např. hladina podzemní vody, chemické složení vody, odtoky vody z povodí a změny ve vegetaci. Toto propojení je velmi důležité, neboť umožňuje vyhodnotit úspěšnost prováděných revitalizačních opatření. Součástí revitalizací jsou také akce pro veřejnost, kdy se do programu na záchranu rašelinišť mohou zapojit návštěvníci národního parku, místní obyvatelé i další dobrovolníci. Příkladem mohou být pravidelné Dny pro rašeliniště, které jsou pořádány od roku Tyto akce v sobě vždy spojují práce na rašeliništi s exkurzemi do zajímavých a nepříliš známých koutů Šumavy s výkladem. 16

17 Vzhledem k jedinečným přírodním hodnotám a obtížné dostupnosti nebylo zpravidla možné využít při revitalizacích těžkou techniku. Většina prací včetně transportu materiálu se proto prováděla ručně (Blatenská slať). Revitalizované rašeliniště Schachtenfilz. Přehled revitalizovaných lokalit na území NP Šumava. Do záchrany rašelinišť se v rámci Dnů pro rašeliniště zapojilo již mnoho lidí z regionu i celé České republiky. 17

18 O bezlesí Text Milan Skolek Stopy minulosti Šumava je prastaré, rozsáhlé, lesnaté pohoří s velkou koncentrací přírodních hodnot a krajinných krás. Je také neopomenutelným významným zdrojem přírodního bohatství, zvláště lesů. Toho všeho si byly vědomy i generace našich předků, kteří přírodní bohatství Šumavy dosti hojně využívali, ať již to bylo hornictví, sklářství, dřevařství, nebo zemědělství. S tím také úzce souviselo osídlování, odlesňování, rozvoj řemesel, obchodu, dopravy a dalších lidských činností. Tak se postupně vytvářelo na Šumavě bezlesí, jako doprovodný prvek houstnoucího osídlení. Osídlení a s ním úzce spojené zemědělství zanechalo své stopy v krajině, někde až do dnešní doby. Typickým krajinotvorným prvkem bylo vytváření tzv. plužin, souvisejících s daným typem osídlení a hospodaření v krajině. Gsenget Foto: Jiří Kadoch Vývoj bezlesí NP za posledních 20 let Za bezlesí je s trochou nadsázky možno považovat území, kde v současné době zapojený les neroste a jsou to plochy, které nejsou součástí lesního půdního fondu. Převážnou část bezlesí můžeme označit za bezlesí sekundární, to je vytvořené činností člověka. Člověk v různých historických epochách krajinu přetvářel a přizpůsoboval svým požadavkům. Na úkor lesa vytvářel bezlesé plochy, které dále využíval pro svoji potřebu, jako je stavba obydlí, hospodářských budov, cestní sítě, či průmyslových objektů, a zejména pro zajištění obživy svých rodin. Postupně tak vznikaly bezlesé plochy, na nichž byla zakládána políčka a pastviny pro dobytek, čímž byl i položen základ extenzivního zemědělství, spjatého se životem na vesnici. V tomto duchu s různými obměnami se život na Šumavě odehrával cca do čtyřicátých let minulého století a struktura šumavské krajiny se udržela zhruba do poloviny 20. století. Po té došlo k zásadní změně v jejím využívání a tím i k postupným změnám. V poválečném období po vysídlení obyvatelstva ze šumavského pohraničí zde bylo vytvořeno hraniční pásmo a vojenské výcvikové prostory, kde byl silně omezen vstup, i veškeré hospodářské činnosti. Tím byl také novodobě otevřen prostor návratu přírody do míst, které byly v minulosti člověkem pozměněny. Po vyhlášení NP Šumava prošlo bezlesí strukturálním vývojem, zejména s ohledem na změnu vlastnických poměrů k půdě a ve vztahu k restrukturalizaci zemědělské výroby. Postupně vznikaly soukromé zemědělské farmy nebo zemědělské společnosti, včetně ekologických, většinou zaměřené na extenzivní chovy skotu bez tržní produkce mléka. S extenzifikací zemědělské prvovýroby byly eliminovány i vstupní nákladové položky, jako byly náklady na umělá hnojiva, pesticidy a vklady do půdy na její zúrodnění (meliorace, rekultivace atd.). To samozřejmě mělo dopad na strukturu i oživení krajiny (eliminace chemických vstupů). Veškeré zemědělsky využitelné pozemky byly převedeny na trvalé travní prosty. Jsou využívány jako louky a pastviny pro hospodářská zvířata. Z hlediska péče o krajinu lze konstatovat, že zemědělská činnost uskutečňovaná v daném rozsahu udržuje krajinu v kulturním stavu, zamezuje rozšiřování náletových dřevin, dotváří krajinnou mozaiku spolu s lesem. Nedostatkem současného zemědělského hospodaření a nastavení dotačních titulů je, že resort zemědělství nedokáže pečovat o bezlesou krajinu jako celek. Zemědělci ke svému hospodaření využívají pouze pozemky, které jsou obhospodařovatelné běžnou velkovýrobní zemědělskou technikou. Ostatní pozemky, které by vyžadovaly převážně speciální péči, jsou bez údržby. Tyto pozemky jsou však nositeli druhové i biotopové diverzity, ale žel podléhají sukcesi dřevin a bez prováděné údržby hrozí jejich zánik. O nejcennější z nich je pečováno Správou NP a CHKO Šumava, prostřednictvím dotačních programů MŽP (PPK, SFŽP aj.). Tato opatření však nedokáží cenné bezlesí udržet v potřebném rozsahu. Pozitivní změny, úspěchy OP na úseku péče o bezlesí Restrukturalizace zemědělské výroby (postupný převod orné půdy na TTP, vyloučení umělých chemických látek, umělých hnojiv a pesticidů ze zemědělské výroby, zavedení chovu skotu BTPM). Ukončeno systematické odvodňování krajiny (zemědělské meliorace). Ukončeny zemědělské rekultivace odstraňování krajinné zeleně a jiných krajinných prvků meze, kamenné tarasy, kamenné snosy aj. Zavedení systému ekologického zemědělství. Zajištěná údržba pozemků vhodných pro zemědělskou výrobu (zamezení sukcese dřevin udržení bezlesí na těchto plochách). Bylo zahájeno a z velké části realizováno vegetační mapování na bezlesí NP (Správa NP a CHKO Šumava). Postupné převádění státní půdy na bez-lesí na Správu NP a CHKO Šumava za účelem realizace speciálních managementů v praxi se jeví jako pomalé a nedostatečné. Provádění speciální managementové péče o nejcennější bezlesí v rámci PPK (druhová a biotopová ochrana) Správa NP a CHKO Šumava. 18

19 Finanční zajištění speciální managementové péče o cenné bezlesí v rámci Programu péče o krajinu (MŽP) a projektu Péče o bezlesí v NP Šumava (POB) financování ze SFŽP, (druhová a biotopová ochrana) Správa NP a CHKO Šumava. Zavedení soustavy Natura 2000 mapování biotopů, vyhlášení ptačí oblasti Šumava. ÚSES - vytváření územního systému ekologické stability v rámci územního plánování. Pozemkové úpravy zahájení komplexních pozemkových úprav v z.č. NP. Zlepšení vzájemné komunikace se zemědělskými subjekty respektování požadavků na ochranu přírody při zadávání managementových opatření. Negativa vyskytující se v péči o bezlesí Velké koncentrace hospodářských zvířat, hlavně na zimovištích v přírodě, rozšlapy terénu, polní skládky chlévské mrvy - ohrožení podzemních i povrchových vod, eutrofizace okolí. Opuštěné, částečně devastované bývalé zemědělské areály. Pozemky nevhodné pro běžnou zemědělskou činnost jsou bez pravidelné údržby kompetičně slabé druhy mizí, snižování druhové diverzity. Zarůstání sekundárního bezlesí dřevinami, které postrádá pravidelnou péči rozloha bezlesí se snižuje. Zastavování i přírodovědně cenných pozemků. Toto je jen kratičký výčet hlavních faktorů, které zásadním způsobem v minulosti ovlivňovaly nebo dosud ovlivňují krajinné prostředí na bezlesí. Je nutno si uvědomit, že krajinné prostředí ovlivňujeme všichni, kteří zde máme co do činění, někdo více, jiní méně. Věřme, že se nám jako lidské společnosti i v budoucnu podaří udržet krajinu v co nejlepším stavu pro život náš Narušování krajinného rázu i všech jejích přírodních složek. (zahušťování tradiční rozptýlené zástavby v architektonicky a urbanisticky cenných lokalitách, umísťování architektonicky nevhodných a objemově nadměrných objektů Z vlhkého do přírodního mechu a cenného na tlejícím prostředí). dřevě svých Nekontrolované předků vyrůstá nová šíření generace některých šumavských druhů invazních lesů, jako rostlin, nová naděje zejména pro v harmonické důsledku provádění soužití lesa výkopových a lidí. prací u všech druhů staveb, zvláště liniových a vlivem zvýšené míry turismu. Šíření ruderální vegetace (na pastvinách, kolem skládek hnoje, na zimovištích hospodářských zvířat, na skládkách odpadů apod.). Chybí komplexní gesce za krajinu jako celek (rezortní roztříštěnost). Zimoviště skotu Foto: Milan Skolek Květnatá louka a Prstnatec májový Foto: Libor Ekrt 19

20 Bude Šumava i nadále rájem lesů??? Šumavské lesy před a po Kyrillu Text Aleš Kučera, Foto Marek Drha Šumavské lesy jsou fenomén, který již od dob Karla IV. poutal pozornost společnosti. Vysoká lesnatost Šumavy je dána půdními a klimatickými podmínkami, které již od poslední doby ledové jsou příznivé pro zachování a obnovu lesních společenstev. Kromě měnících se klimatických vlivů silně ovlivnila druhovou skladbu a strukturu šumavských lesů činnost člověka. Původně (v období čtvrtohor kvartéru, který dosud trvá) na většině území převládaly přirozeně smíšené porosty horských lesů, se skupinovým zastoupením buku, smrku, jedle a klenu v přirozených společenstvech květnatých a acidofilních horských bučin. Pouze na nejvyšších hřbetech a vrcholech (nad 1200 m n.m.) a v inverzních a podmáčených mrazových polohách šumavských plání dominoval zcela smrk, nanejvýš s vtroušenou jedlí, resp. jinými horskými dřevinami. Za doby historicky významného působení člověka, především během kolonizace agrární (od 13. století), sklářské (od 14. do 18. století) a dřevařské (koncem 18. a v 19. století) byly původní pralesy postupně nahrazovány rozsáhlými smrkovými monokulturami, které nejlépe splňovaly předpoklady hospodářského výnosu. Rovněž i v době nedávné (až do vyhlášení NP Šumava v roce 1991), byly na velkých plochách obnovovány smrčiny. Výsledkem několik staletí trvajícího spolupůsobení přirozených vlivů a lidských zásahů je současný stav, to je skutečnost, že nejrozšířenější dřevinou současných šumavských lesů je smrk (80 % z původních 50 % přirozeného zastoupení). Tato dřevina v porovnání s ostatními klimaxovými druhy, tedy bukem a jedlí tvoří i ve smíšených lesích vývojově nejlabilnější a potenciálně nejdynamičtější složku přírodních společenstev. Pasečné pěstování smrku vždy provázelo vysoké riziko náhlého velkoplošného rozpadu těchto porostů, jak se to opakovaně stalo již v minulosti (konec 19. století). V roce 1991, kdy byl zřízen Národní park Šumava Nařízením vlády České republiky č. 163/1991 Sb. ze dne 20. března, se staly z převážně opečovávaných hospodářských lesů lesy zvláštního určení, jejichž primárním posláním je naplňování ekosystémových funkcí, včetně rekreačního a turistického využití v rozsahu, které nezhoršuje přírodní prostředí. Během historie národního parku postihla lesy řada vichřic (v roce 1993, 1995 a 2002) a následných kůrovcových epizod. Historicky nejvýznamnější byl ale orkán Kyrill z ledna 2007, který rozsáhle ovlivnil lesní ekosystémy Šumavy. Tyto náhlé a mimořádné přírodní události, ať způsobené větrem či přemnožením kůrovce, nebo v důsledku souhry více vlivů (náhlé klimatické změny), jsou významné faktory, které usměrňovaly vývoj šumavských lesů v minulosti a budou přirozeně měnit jejich podobu i v budoucnosti. Příčinou značného souvislého ovlivnění lesů zasažených orkánem Kyrill byla nejen velká rychlost větru (max. 38 m/s Churáňov, ), ale i narušená stabilita porostů, které z větší části vznikly jako stejnověké opakovaně doplňované monokultury na rozsáhlých pokalamitních plochách konce 19. a počátku 20. století. Značný vliv měl orkán Kyrill na horské smrkové lesy 8. lesního vegetačního stupně a na ně navazující převážně smrkové porosty nižších vegetačních stupňů. Jen pro připomenutí, podle údajů LHP pro jednotlivé lesní hospodářské celky je celková rozloha horských smrkových lesů v NP Šumava ha s evidovanou zásobou 2,8 mil. m 3. Z toho bylo orkánem 20

21 Kyrill ovlivněno ha, tj. 87 % z celkové výměry porostů 8 lvs. K ponechání části polomové hmoty bez zpracování a bez následných zásahů proti kůrovci došlo v roce 2007 na základě příkazu ministra životního prostředí a se souhlasem orgánu ochrany přírody MŽP. Toto, pro dosavadní koncepci péče o les, přelomové rozhodnutí vzniklo v podmínkách naléhavého řešení následků po Kyrillu a bez širší společenské diskuse. Výsledkem politicky ovlivňované koncepce a typu rozhodování o nás bez nás jsou vyhrocené spory, kterými nejvíce utrpěla důvěra místních lidí včetně zaměstnanců Správy NP a CHKO Šumava (na rozdíl od lesa, který mimořádné události v podobě vichřic a kůrovce ve své dlouhé evoluci zažil už mnohokrát). Jsou to spory v péči o les, zda kácet nekácet, chránit nebo ne, a hlavně co, jak a před kým? Nejrychlejším řešením sporů se nabízí příprava zákona o NP Šumava, jako respektované právní normy, která má přinést záruku, že se podobné rozhodovací přemety nebudou opakovat, ať bude u politického kormidla kdokoli. Nejpodstatnější otázka při tvorbě zákona však zůstává bez odpovědi: Do jaké míry a rozsahu budou společensky akceptovatelné další přirozené události (vichřice) a rovněž, nakolik účelné a efektivní je zasahování člověka do přírodních procesů v národním parku. Prvním krokem k dohodě znesvářených stran je především vyřešení otázky cílové podoby NP Šumava a časového harmonogramu jeho dosažení. Domluvit by se měli především ti, kteří vnímají Šumavu, kde žijí, jako krajinu našich předků, kde je dost místa pro spontánní přírodu i pro život lidí šetrný k přírodě. A kteří společně usilují o její zachování v původní podobě i pro příští šumavská pokolení. Aby i naši potomci mohli znovu objevovat moudrost popisovanou v knize spisovatele Šumavy Karla Klostermanna Ze světa lesních samot: Bůh dal les, prý říká (revírník Malý z Roklanské hájovny pozn. autora článku), a dal slatiny, aby vlhko po celý rok se udržovalo a řeky v kraji se přebytkem vlhka živily; člověk prý se Prozřetelnosti do řemesla míchati nemá. To i řekl při konferenci lesníků, která před rokem v Dlouhé Vsi se odbývala, a nemálo se zarazil, když pan lesmistr mu řekl, aby mlčel, že ničemu nerozumí. Z vlhkého mechu a na tlejícím dřevě svých předků vyrůstá nová generace šumavských lesů, jako nová naděje pro harmonické soužití lesa a lidí. Smrk je hlavní dřevinou šumavských lesů, ale také vývojově nejlabilnější a potenciálně nejdynamičtější složkou přírodních lesních společenstev, neboť často podléhá vichřicím a také kůrovci. Hraničník - historicky nejvýznamnější událostí byl orkán Kyrill z ledna 2007, který rozsáhle ovlivnil lesní ekosystémy Šumavy. Hledáme odpověď na otázku: Do jaké míry a rozsahu budou společensky akceptovatelné další přirozené události (vichřice) a rovněž, nakolik účelné a efektivní je zasahování člověka do přírodních procesů v národním parku. 21

22 Trnitá cesta k divočině Text a foto Eva Zelenková Okouzlení dochovanou krásou krajiny, nadšení a obdiv k přírodě bývají prvotním impulzem pro úvahy o ochraně přírody, o uchování toho krásného a cenného i pro následující generace. I myšlenky o vzniku Národního parku Šumava byly podníceny tím, že na Šumavě se koncentruje mnoho přírodních cenností, které v současné době jsou stále méně a méně k vidění. Rašeliniště jedinečné ostrovy s unikátní flórou a faunou, horské smrkové lesy s tolik diskutovaným procesem odumírání a nového zrodu, nivy potoků a horských řek s vodou zbarvenou dohněda, pralesovité zbytky smíšených horských lesů s nepřehlédnutelnými torzy lesních velikánů. Mezi velké množství živočišných druhů, které v člověkem intenzivně využívané krajině již ztratily životní prostor, patří na Šumavě bezesporu rys nebo tetřev. Národní parky jsou zakládány a slouží k tomu, aby ochraňovaly přírodní procesy, protože jedině ty jsou hybnou silou přírodního vývoje, ať si o tom člověk samotný myslí co chce. Příroda vyvíjející se bez usměrňujících zásahů člověka to je podstata národních parků, tak je celosvětově chápána. Ekosystémy vzniklé bez přispění člověka, jako jsou například lesy nebo rašeliniště a všechny jejich živočišné i rostlinné složky, nepotřebují ke svému životu člověka naopak. Bez jeho vlivu se mohou vyvíjet přirozeným způsobem a ve vší úctě k lidskému poznání, člověk nedokáže postihnout všechny vlivy, vazby a souvislosti v tak složitém systému. Proto to nejlepší, co pro ochranu takových systémů můžeme udělat, je nechat je přírodě samé a jejímu nerušenému vývoji. Při založení NP Šumava v roce 1991 bylo původní nadšení, vyjádřené také plánem péče a vymezením poměrně rozsáhlé I. zóny (cca 25 % rozlohy NP), poněkud zchlazeno diskusemi, zejména o managementu lesních ekosystémů. Do jaké míry usměrňovat jejich vývoj - aktivně ochraňovat les před působením kůrovce a vylepšovat druhovou skladbu podle našich představ, nebo nechat samovolnému vývoji volné pole působnosti. A když samovolný vývoj, tak na jak velké ploše? Spolu se střídáním ředitelů NP a ministrů životního prostředí se střídaly i základní náhledy na celkovou strategii a koncepci NP Šumava. Tyto debaty posléze vyústily ke schválení změny ve vymezení I. zóny v roce Vzniklo 135 částí I. zóny (cca 13 % rozlohy NP), které měly být člověkem nedotknutelné a měly se stát základem pro postupné rozšiřování takto bezzásahově pojaté I. zóny. Postupně ale začalo docházet k intervencím i do těchto částí NP, zejména v souvislosti se zásahy proti kůrovci. K určitému zlomu došlo až v roce 2007, kdy část vyvrácených porostů působením orkánu Kyrill byla ponechána samovolnému vývoji spolu se značnou částí území NP, zejména v polohách horských smrčin. Začala se také slibně rozvíjet intenzivní spolupráce se sousedním NP Bavorský les, který je celosvětově uznávaným národním parkem. Tato spolupráce byla navenek vyjádřena deklarací společného jádrového území obou národních parků Divokého srdce Evropy, kde se oba parky shodly na společném přístupu. Jasnou přednost zde mají přirozené procesy a člověku je dovoleno pouze pozorovat a studovat. Divočina slovo, které vyjadřuje přírodu ponechanou samu sobě. Pro někoho synonymum nepořádku, anarchie a nezodpovědného přístupu k ochraně přírody, pro jiné symbol národních parků a vyjádření pokory a úcty k přírodě samotné. Nalezne-li své místo i v Národním parku Šumava ukáže až budoucnost. Záleží na společnosti, na lidech, kteří se nebudou bát kráčet dál po naznačené cestě a vezmou za své představu o národním parku, kde zánik staré a zrod nové generace lesa se neřídí lidským přáním, ale přírodními zákony. Nespoutané toky vytváří nové biotopy. Dřevo v tocích podporuje dynamiku toku a přispívá k rozmanitosti prostředí. 22

23 Padlý velikán uvolnil místo nové generaci. 23

24 Na Březníku Foto: Tomáš Jiřička Šumava lidem,lidé Šumavě 24

25 Jiří Kadoch / Pro poznání přírody Martina Kučerová / Národní park Šumava je tou nejlepší učebnou pod širým nebem

26 Pro poznání přírody Text Jiří Kadoch Šumava byla již za první republiky, kdy se rozvíjela turistika, územím pro turisty velmi zajímavým. Svědčila o tom kromě relativně rozsáhlé turistické sítě i řada zařízení, vybudovaných turistických chat a veřejnosti známých a navštěvovaných míst. Poválečný vývoj turistické využití Šumavy zbrzdil a příhraničí uzavřel. S vyhlášením Chráněné krajinné oblasti Šumava, koncem roku 1963, vznikla organizace, jejímž prvotním úkolem byla ochrana zachovalé šumavské přírody. vývojem byly tyto základní sítě postupně rozšiřovány a upravovány. Posledním významným krokem při realizaci celé sítě je projekt etapovitého budování cyklistické stezky plánované přes celé území národního parku. Hned od počátku vyhlášení národního parku se rozjela intenzivní spolupráce se sousedním Národním parkem Bavorský les. Prvním počinem bylo vybudování společného samoobslužného informačního bodu na hranici obou NP, na Bučině. Spolupráce následně pokračovala společným projektem s názvem Zažít přírodu a historii, díky kterému vznikly První značení cyklotras Foto: Vladislav Hošek Porevoluční otevření hraničního prostoru a následné vyhlášení Národního parku Šumava v roce 1991 bylo impulsem k rychlému vybudování návštěvnické infrastruktury v nově vyhlášeném chráněném území. Počátkem zimy roku 1992 začala příprava cyklistických tras s řadou projednávání v té době ještě s Lesy ČR a Vojenskými lesy, jako správci lesních cest. Na jaře pak mohla být tato základní síť v rozsahu cca 250 km, vedená výlučně po zpevněných cestách, v terénu proznačena zatím vlastní symbolikou. Obdobným způsobem proběhla přes léto roku 1993 příprava zimních běžeckých tras, která však v řadě případů narážela na zimní údržbu lesních cest pro provoz lesních správ. Přesto byla základní síť do zimy utvořena a proznačena. Probíhala také intenzivní spolupráce s Klubem českých turistů za účelem vytvoření základní turistické sítě v celém území národního parku, zvláště v území bývalého hraničního pásma. Následným Z otevření cyklo a lyžařské trasy na Mechově Foto: Jiří Kadoch Nová cyklotrasa u Srní Foto: Josef Štemberk 26

27 Z otevření společného informačního střediska NP Šumava a Bavorský les na Bučině Foto: Vladislav Hošek přírodně poznávací okruhy na Borové Ladě, Kvildě, při hranici na Bučině, u obcí Mauth a Finsterau. Projekt byl veřejnosti slavnostně předán v roce Pro potřeby výroby terénních informačních panelů a v rámci sjednocení vzhledu informačních systémů obou sousedících národních parků, byla Správě NP a CHKO Šumava od bavorských kolegů za symbolickou cenu předána gravírovací fréza pro výrobu dřevěných informačních systémů. Po počátečních problémech se sehnáním české sady písem, sehnání vhodného materiálu pro výrobu panelů a vybudování dílny v prostorách vimperského zámku, se rozjela okamžitě výroba informačního značení pro území Šumavy. Šumava byla v rychlém sledu vybavována informačním systémem z přírodního, pro chráněné území příznačného materiálu dřeva. Informační bod na Borových Ladách Foto: Vladislav Hošek Z výroby gravírovaných panelů Foto: Vladislav Hošek Pracovní skupina projektu Zažít přírodu a historii Foto: Vladislav Hošek Všechny schůzky a přátelská setkání partnerů z obou stran hranice měla jeden společný podtext vytvoření společného, do budoucna jednotného území ochrany přírody. Se zvyšující se návštěvností Šumavy a s rozvojem turistické infrastruktury se objevila i potřeba informačních středisek. První vlaštovkou bylo středisko v centru národního parku, v Kvildě. Během několika let byla vybudována další střediska v Svinné Ladě, Kašperských Horách, na Rokytě, Stožci, Idině Pile, či přechodně v Českých Žlebech. Dalším společně vybudovaným a do jisté míry i symbolickým zařízením bylo středisko umístěné v prostorách hraničního nádraží v Alžbětíně u Železné Rudy. Vzniklo v místě hranice dvou do nedávné doby nepřátelských států, v místě styku hranic Národního parku Bavorský les, 27

28 Naturparku Bavorský les, Národního parku Šumava a CHKO Šumava. Jedním ze zajímavých projektů byl i putující informační vagon, který byl zapůjčen Českými drahami a Správa jej vybavila expozicí a informacemi. Vagon putoval jako mobilní informační bod s obsluhou v letních měsících roku 1995 až 1997 po šumavských železničních zastávkách. V dalším sledu vznikla i menší informační zařízení, například na Březnické hájence na počátku Luzenského údolí, atypicky řešený dočasný informační bod na Modravě, věnovaný nástupu kůrovcové kalamity, či další drobné stavby, přístřešky a odpočinková místa na turistických trasách, nebo výhledové panely. Vybudovány byly i geologické expozice v zázemí informačních středisek v západní části NP na Rokytě a v jižní části ve Stožci. Významnou stavbou byla přestavba bývalého vojenského zařízení na Poledníku na rozhlednu s odpočinkovým a výhledovým místem i do sousedního Národního parku Bavorský les. Ihned se stala jedním z nejnavštěvovanějších míst v Národním parku Šumava. Svoji zvláštní kapitolu v historii národního parku má řešení dopravy a pohybu návštěvníků po území. V roce 1996 byl na základě zkušeností ze sousedního Národního parku Bavorský les spuštěn i na území Šumavy projekt Zelené autobusy. Ten si vzal za cíl řešit rekreační dopravu návštěvníků s odstavením jejich automobilů na parkovacích plochách a nabídnout náhradní ekologickou dopravu územím. Celý projekt je v postupně rozšiřované podobě v provozu dodnes s náklady, které nese převážně Správa. Obdobným projektem je Dostupná Šumava, která od roku 1998 nabízí v období mimo sezónu dopravu osobám důchodového věku a osobám s pohybovým Systém značení v NP Bavorský les na hraniční stezce Foto: Vladimír Kunc Informační středisko Kvilda Foto: Jiří Kadoch Informační středisko ve vagonu Foto: Vladislav Hošek 28