MASARYKOVA UNIVERZITA. Postavení ženy ve společnosti

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Postavení ženy ve společnosti Diplomová práce Brno 2007 Autor práce: Roman Šimáček Vedoucí práce: Mgr. Lenka Gulová, PhD.

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby má práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne Roman Šimáček

3 Poděkování Děkuji Mgr. Lence Gulové PhD. za odborné vedení a cenné rady při zpracování diplomové práce.

4 ÚVOD ŽENA V PRŮBĚHU HISTORICKÝCH OBDOBÍ Žena v historii lidstva Pravěký matriarchát Starověká společnost a ženy Středověká společnost, vliv křesťanství Ženy v devatenáctém století Ženy dvacátého století Feminismus ŽENA A MUŽ Sociální determinovanost muže a ženy Biologická podmíněnost ano nebo ne? Rodina Plánované rodičovství Násilí na ženách ČESKÁ ŽENA V SOUČASNOSTI Kariéra nebo žena v domácnosti Postavení žen ve státní správě v rámci Evropské unie Zastoupení žen ve státní správě České republiky Vzdělání a ženy Zaměstnanost žen METODOLOGICKÉ ŠETŘENÍ Kvantitativní výzkumné šetření Cíl výzkumného šetření Stanovení hypotéz Kvantitativní dotazník a výzkumný vzorek Výzkumný vzorek Zpracování zjištěných údajů a jejich interpretace Ženám záleží na zaměstnání a chtějí budovat svoji kariéru Většina žen neupřednostňuje klasické rozdělení rolí muže a žena Ženy mají rovné podmínky ve společnosti a v zaměstnání V naší současné společnosti se projevuje diskriminace žen Ověřování hypotéz...89

5 4.8. Zhodnocení výzkumu...90 ZÁVĚR...92 LITERATURA...94 RESUMÉ...98 PŘÍLOHY

6 ÚVOD Žena je člověkem vyjadřujícím citovou a mateřskou stránku člověčenství. Žena je v muži účastna všech práv lidských a muž cítí sebe v ženě. Talmud Téma diplomové práce jsem si vybral na základě mých vlastní zkušeností z prostředí Instituce vzdělávání dospělých. Moje spolupracovnice i posluchačky jsou vesměs ženy různých věkových kategorií, různého stupně vzdělání a odlišných sociálních skupin. V průběhu každého roku projde vzdělávacím institutem, ve kterém pracuji, několik set posluchačů. Ti si často sdělují dojmy z rodiny, ze zaměstnání a své dobré i negativní zkušenosti z partnerských vztahů. To mě přivedlo k rozhodnutí zvolit si ke studiu obor sociální pedagogiky a také k tématu mé diplomové práce. Diplomová práce je orientovaná na problematiku žen, na jejich postavení v rodině, zaměstnání a zapojení ve vedoucích a politických funkcích. Princip rovného zacházení s muži a ženami je jedním ze základních principů občanské společnosti a proto je v současné době nejen v zemích Evropské unie, ale i v zemích po celém světě této problematice věnována velká pozornost. V našem Zákoníku práce je zakotvena zásada rovného zacházení pro muže a ženy pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu, služební povýšení a pracovní podmínky a také zákaz jakékoliv diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace atd. První část diplomové práce popisuje postavení žen v průběhu jednotlivých historických obdobích a zejména pak v současnosti. Tak alespoň částečně nastiňuje vývoj vztahů mezi muži a ženami. Další část práce se zaměřuje na některé problémy současné rodiny, rodičovství, rozvodovosti a na měnící se role ženy a muže v rodině. Práce také poukazuje na hledání vztahu mezi zaměstnaností žen, jejich pracovní kariérou, zapojením do politiky státu a na možnosti, jak toto sloučit s funkcí ženy v rodině, manželství, partnerském vztahu. Prostřednictvím výzkumného šetření bude v diplomové práci zmapováno, jak

7 ženy a muži pohlížejí na otázku zaměstnanosti žen v souvislosti s rodinou, zda v našem prostředí vnímají diskriminaci, jak se tato diskriminace projevuje a ve kterých oblastech se s ní ženy setkávají nejvíce. Bude poukázáno i na otázku násilí na ženách, které je jedním z významných společenských problémů a má důsledky nejen pro život, psychické a fyzické zdraví žen, ale i pro fungování společnosti celkově. Budou zaznamenány i některé názory a představy žen na možnosti jejich zapojení do společenského života a také do nejvyšších politických funkcí. V roce 2005 bylo podle údajů Českého statistického v České republice obyvatel, z toho žen. Žen je více než polovina. Už z tohoto důvodu je třeba věnovat otázce žen velkou pozornost. Doba, kdy ženy byly skutečně diskriminovány oproti mužům, je alespoň ve vyspělých evropských a severoamerických zemích dávnou minulostí. Žena v současné civilizaci zažívá nejrovnější přístup v historii. Účastní se na politickém procesu a má stejná práva, přístup ke vzdělání a nárok na rovnou mzdu. Přes to bude ještě dlouho trvat, než se muž před ostatními otevřeně přizná k domácím pracím nebo k hrdosti na svoji lépe vydělávající ženu. Stále ještě přetrvává tradiční model dělby práce v rodině, kdy hlavní péči o domácnost a děti zabezpečuje žena. Výzkumy CVVM z ledna 2003 ukázaly, že podle 64 % obyvatel má rodinu finančně zajišťovat právě muž. Obecně lze říci, že pozice žen v českých domácnostech se zlepšuje s klesajícím věkem a stoupajícím vzděláním, pak si obvyklé ženské role rozdělují oba partneři mezi sebe. Jedná se zejména o rodinný rozpočet, vzdělávání a koníčky. Starší lidé zůstávají u tradičního rozdělení rolí v domácnosti. Ve srovnání rovného zastoupení v kategorii zákonodárců, vedoucích a řídících pracovníků, v poměru platů mužů a žen, nebo v počtu ekonomicky aktivních žen a mužů se příliš nelišíme od vyspělých evropských zemí.

8 1. ŽENA V PRŮBĚHU HISTORICKÝCH OBDOBÍ Velikost v ženě? Je to vůbec možné? Není to smiřování nesmiřitelného, není to tolik, co sucho v mokrotě? L. Klíma 1.1. Žena v historii lidstva Pokud chceme alespoň částečně pochopit vztahy mezi muži a ženami současnosti, podívejme se stručně na ženu jednotlivých historických období. V souvislostí s rozvíjejícím se pracovním procesem je třeba se zabývat se otázkou pracovní kariéry ženy a jak se tato slučuje s funkcí ženy v rodině, funkcí rodiny, manželství a partnerského vztahu. Postoje, hodnoty a chování, které jsou nám v dospělosti vlastní, nejsou jen výsledkem naší genetické podstaty, kterou navíc můžeme jen obtížně identifikovat, ale jsou determinovány prostředím, ve kterém člověk vyrůstá a vyvíjí se. Nikdo nezpochybňuje skutečnost, že muž a žena se od sebe v mnohém liší. Jedním z nejdůležitějších biologických rozdílů je to, že jen žena je schopna rodit a kojit dítě. Právě tato okolnost způsobila, že žena má mnohem méně možností opouštět domácnost. Někteří antropologové tím vysvětlují, proč jí byla přisouzena role pečovatelky o děti a domácnost, zatímco z muže se stal především ochránce, bojovník a lovec. Tomu všemu napomáhaly i další fyzické rozdíly, jako například přirozená síla a tělesná velikost muže, které pak vedly k výhodám sociálním, ekonomickým a politickým. V časovém období překračujícím několik tisíciletí jsou známa jména nejslavnějších protagonistů, kteří spoluurčovali vývoj společností. Málo však zůstalo v dějinné paměti o osudech žen, ať už korunovaných nebo nekorunovaných, které působily na mnohá důležitá rozhodnutí. Participaci politické a náboženské moci měli totiž až do devatenáctého století výhradně muži a jen tu a tam se objevily výjimky. Možná tou největší byla panovnice pozdních antických

9 dějin Kleopatra VII., která proslula jako žena ctižádostivá, sebevědomá a na svou dobu nadmíru emancipovaná. I naše kroniky a legendy přinášejí spolehlivá svědectví o tom, že české dějiny nejstarších dob nepatřily pouze mužům. Příkladem může být životní příběh první historicky české ženy Ludmily. Ta, jak uvádí Čechura (1994, s.10), se jako česká kněžna účastnila převratných událostí, jakými byly přijetí křesťanství Přemyslovci, založení Pražského hradu, zánik Velké Moravy, poručnická vláda v zemi, vyústění konfliktu se snachou Drahomírou v tetínskou vraždu, která představovala prolog konfliktu mezi jejími vnuky Václavem a Boleslavem. Už v 11. století se stala první slovanskou světicí. Kromě nejvýraznější ženy středověku Johanky z Arku, která doplatila na oblíbený soudní rozsudek 12. století téměř výhradně určený ženám, a to osočení z čarodějnictví, jsou tu další ženy, jako například Eliška Rejčka nebo markýza de Pompadour, s politickými a mocenskými ambicemi, které svým šarmem ovlivnily mocné muže své doby. Teprve v osvícenectví, které přináší rozsáhlejší společenské diskuze, se objevují velké panovnice. Například anglická královna Alžběta I. ve světě velké politiky mužů s naprostou samozřejmostí prokázala nevšední panovnické schopnosti, nebo rozhodná a krutá ruská carevna Kateřina Veliká, reformátorka usilující o zvýšení úrovně ruské moci, vzdělanosti dětí, zejména dívek a o zlepšení zdravotní péče. Pro nás je z této doby nejzajímavější císařovna Marie Terezie. Na konci své vlády zanechala zahraničně politicky zajištěnou a absolutisticky spravovanou monarchii a pověst příkladné matky, která dle Čechury (1994, s.161)... jestliže je unavena, jde se podívat na své děti a činí tak ve všechny dny bez výjimky. Je něžnou, ale přitom přísnou matkou. Z devatenáctého století můžeme jmenovat Angličanku Mary Kingsleyovou, významnou cestovatelku po Africe, anglickou reformátorku Elisabet Fryovou, Susan Brownell Anthonyovou, americkou bojovnici za práva žen, nebo britské bojovnice za volební práva žen Emmeline a Christabel Pankhurtovy. Významných žen dvacátého století lze jmenovat dlouhou řadu, ať už z oblasti sportu, kultury a v neposlední řadě i z oblasti vědeckého a politického života. Jako příklad uvádím alespoň jména nositelek Nobelovy ceny za objevy Marie

10 Curiové a Doroty Hodgkinové, argentýnské politické vůdkyně Evy Perónové, obětavé bojovnice za ženská práva. Další pak jméno Margaret Thatcherové, první ženy ve funkci ministerské předsedkyně, která získala respekt mnoha lidí po celém světě, nebo Benazir Bhutttové, ministerské předsedkyně Pákistánu a první ženy v historii, která se stala představitelkou muslimského státu, jméno nositelky Nobelovy ceny míru Matky Terezy, indické křesťanské misionářky, která zakládala domovy pro nemocné a malomocné a také více než 60 škol po celém světě a také Judy Williamsové, bojovnici proti nášlapným minám. Role ženy, podobně jako role muže, byla ve společnosti a samozřejmě i v rodině v jednotlivých historických obdobích různá Pravěký matriarchát V pravěku, v lovecko-sběračských společnostech měly ženy téměř výhradně na starosti sbírání rostlinné potravy, kdežto muži lovili pro maso. Ženy musely mít dobré znalosti ze života rostlin a podle antropologů právě ony vedly neolitickou revoluci a staly se prvními průkopníky zemědělství. Žena v té době získala postavení, jaké v pozdějších společnostech nemělo obdoby. Toto období, kdy se žena matka se stala skutečnou vládkyní rodu, se nazývá matriarchát. Nálezy z jihovýchodní Evropy a Blízkého Východu dokládají existenci usedlé neolitické kultury, která byla postavena na ženských hodnotách. Ve společnosti patriarchální je základní sociální skupinou rodina, v matriarchátu tuto roli plnila sociální jednotka tzv. gent, v jehož čele byla nejstarší žena, pramáti. Internetové stránky Feminismus, (2007) uvádí, že žena na nejvyšším hierarchickém stupni, tedy matka rodu, měla moc soudní a náboženskou. To se projevovalo i v mytologii. Ženské bohyně (Matka Země, Matka všech stvoření, Paní nebe) byly vždy spodobněním plodivé síly přírody. Ženský princip, který se projevoval především rozením dětí, péčí o ně, byl posvátný. Zdrojem obživy té doby bylo především pěstování plodin, jehož se účastnili muži i ženy. Ženy se pak specializovaly na výrobu keramiky, předení, tkaní a upravování potravin. Byly v té době nedotknutelné. Vražda ženy, matky byla

11 nejhorším zločinem a jeho spáchání bylo důvodem ke krevní mstě. Ta byla výhradní záležitosti mužů příslušného gentu, bylo jejich výhradní povinností trestat všechny zločiny a bezpráví. Lov, tradiční sféra mužů, měl doplňkový význam. Mužská božstva se vyskytovala pouze mezi nižšími bohy (Bůh žní a Bůh smrti). Tato kultura v podstatě nevedla války. Později, dokud byla ještě výroba životních prostředků na nízkém stupni a uspokojovala jen skromné společenské požadavky, nebyla činnost ženy a muže prakticky diferencovaná. Se vzrůstající vyspělostí vědomostí a techniky však nároky společnosti rostly, a tak vznikala potřeba specializace. Došlo k dělbě práce. Rybolov, chov dobytka, lov zvěře, to vše vyžadovalo zvláštní vědomosti a úzkou specializaci. To prokazatelně lépe obsáhli muži, kteří také museli vytvořit nástroje potřebné k těmto činnostem. Se vznikem rozvinutějšího zemědělství se situace ještě prohloubila, společnost získávala bohatství, které převyšovalo její nároky. Za nadprodukci měl největší zásluhu muž, který se stával majitelem bohatství. Vznik obchodu a relativního blahobytu byl důsledkem růstu počtu obyvatelstva, které potřebovalo stále větší prostor. To vše bylo příčinou bojů o půdu. Potřeba zbraní a nástrojů dala podnět k vytvoření třídy řemeslníků. Tyto změny přivodily změnu společenského zřízení a kultura žen tak byla postupně vyvrácena agresivnější válečnickou kulturou mužskou. Postupným rozvojem vojenství, řemesel a obchodu s diferenciací společenského postavení podle majetku a se vznikem státu se postupně do popředí dostávají muži a pod jejich tlakem vzniká nová autonomní sociální skupina párová rodina. Gent se stává pouhým náboženským útvarem a ztrácí hospodářský význam. Mateřské právo zaniklo, vzniklo právo otcovské patriarchát Starověká společnost a ženy Starověká společnost je již zcela založena na patriarchálním modelu, ženy se staly podřízenými ve vztahu k mužům a vykonávaly především práce spojené s udržováním domu a výchovou dětí. Výdělek zajišťoval muž. V Řeckých Athénách mělo vytvoření práva otcovského za následek vyžadování

12 manželské věrnosti, neboť uznávalo za dědice pouze dítě, které bylo prokazatelně vlastní. To připoutávalo ženy k domácnosti, zdržovaly se převážně ve vyhrazené části domu a ven vycházely co nejméně. Podle Gyenessovy encyklopedie (1992, s.370) byl řecký dům uzavřený. Všechna okna vedla na dvůr. Byl přísně rozdělen na dvě části ženskou (gynaikeion) a mužskou (andreion). Do ženské části směl vstoupit kromě žen a hodně malých dětí pouze pán domu. Tam byla také umístěna manželská ložnice. Vdaná žena pečovala o řádný chod domácnosti a co bylo za zdmi jejího domu se jí netýkalo. Muž nepobýval doma často a i s ženou jen velmi málo komunikoval. Počet sexuálních styků s legitimní manželkou doporučoval mužům zákonodárce, aby tak bylo zajištěno narození legitimního mužského dědice. Kromě toho se ale mohl muž sexuálně stýkat i s konkubínami a jinochy. Pokud se však cizoložství dopustila žena, mohla být potrestána i smrtí nebo prodána jako otrokyně. Ženy se vdávaly na konci puberty, muži okolo třicítky. Sňatek domlouval otec nevěsty s ženichem, který při volbě nevěsty musel respektovat mínění svého otce. Pád gentového uspořádání tedy vzal ženě svobodu a možnost veřejného vystupování. Pokud vůbec opustila dům, musela být zahalena, aby nepoutala zraky jiných mužů. Ženy této společnosti se vzdělávaly jen minimálně, pouze doma a jenom ve styku s ženskými členkami domácnosti. Ve starověkém Řecku to pak znamenalo obrovský propad společenského postavení ženy a ve svém důsledku vedlo až k nepřirozené podobě naprostého nedostatku úcty k ženě. Její individualita byla snížena na strážkyni domu, na roditelku, služku a otrokyni. V této době měla žena dosud nejhorší postavení. V době, kdy v řeckých Athénách panoval patriarchát, ve Spartě dál přetrvával gentový řád, ale byl ovlivněný společenskou situací Sparty. Všichni, chlapci i dívky, byli v sedmi letech svěřováni do péče státu. Protože mužům i ženám se dostávalo stejné výchovy, nebyly sparťanské ženy odlučovány od veřejného života tak jako ženy v Athénách. Fakt, že sparťanská výchova byla založena na společné státní výchově dětí, umožňoval volné mravy v této společnosti. Nezáleželo na tom, jestli je žena svobodná nebo provdaná, obě měly stejná práva. Muži se ženili nejpozději do

13 třiceti let a běžně se nejstarší bratr dělil o ženu s mladšími, případně s přáteli Ve starém Římě se na rozdíl od Řecka těšila žena opravdové úctě. Římané označovali rodinu za základ státu. Žena byla vysoce vážena jak společensky tak mravně. Právně však byla dívka v poručnictví otce, dokud se neprovdala, pak o všech důležitých a majetkových záležitostech rozhodoval manžel. Žena se plně podílela na chodu rodiny a na všech společenských aktivitách. Řada ženských postav z římských dějin je uváděna jako vzory mateřství, hrdého ženství a lásky. S krizí římské republiky a následným pádem Říma dochází k mravnímu úpadku a do krize se dostává i římská rodina. Tím se změnilo i postavení ženy ve této společnosti Středověká společnost, vliv křesťanství V Evropě se rozmáhá nové náboženství, křesťanství. To zpočátku ženě navrací její lidskou důstojnost a odsuzuje dvojí morálku jednu pro muže a jednu pro ženy. Později je však žena ze společenského života vyčleněna. Je považována za původkyni lidských hříchů, jak praví Starý zákon, manželství a tělesná láska je jsou považovány pouze za nutné zlo k reprodukci lidstva. Tyto názory se dostávají do konfrontace s pohledem na ženu ve společnostech Germánů a Slovanů, kde oslavovali především její schopnost mateřství a ctili ji jako dárkyni života. Přes určité sociální handicapy, nevlastnila majetek, byla v poručnictví otce nebo manžela, nebyla zde žena omezována společensky. Obohacením germánských zvyků o křesťanství vzniká postupně zbožná, vážná a dobročinná žena románského období. Sociální role vzrůstá v důsledku zakládání klášterů, středisek učenosti, určených v té době pouze ženám. Představené klášterů měly značný vliv na řízení tehdejšího státu. Zpočátku středověku byla společnost společností agrární. Pěstování zemědělských plodin mělo mnohem větší hospodářský význam než řemesla. Středověká společnost žila ve velké existenční nejistotě, často na pokraji hladu. Mnohokrát zápasila s epidemiemi nemocí, zejména moru, které decimovaly podstatnou část obyvatel, stejně tak jako časté války bezohledně drancující zem.

14 Pozdější rozvinutá středověká společnost se změnila ve společnost stavovskou. Každý ze stavů měl jiný životní styl, pro každý platily jiné právní normy, právo se dokonce lišilo i v rámci jedné země. Každý stav měl také specifický model rodiny. Nejvyšším stavem byla šlechta s novým ideálem ženy, ženy jemné, přecitlivělé, která potřebuje oporu rytíře. Rytíř ale věnoval lásku Bohu a církvi a žena byla považována za bytost pohlavní. Kelly uvádí (1984,s.168). dáma není žádoucí, ani ji nikdo nemiluje pro ni samotnou. Je přinucena k nečinnosti a cudnosti, je svazována těžkým nákladným oděvem, který skrývá její tělo, zatímco vystavuje na odiv manželovo šlechtické postavení... Nejpočetnějším stavem v tomto období byli venkované. O životě prostých lidí není mnoho známo, protože se jím v podstatě nikdo nezabýval. V té době v vlastně nelze mluvit o sociálním a kulturním vývoji na venkově. Dětství zde bylo krátké, zhruba do osmi let. Pak se dítě stalo v jednom okamžiku dospělou osobou a buď začalo pracovat v zemědělství, nebo šlo do učení, obvykle mimo domov. Dítě, které tak z domova odešlo, už nemuselo své rodiče nikdy spatřit, neboť umírali velmi brzy, ženy často při porodu. Středověká rodina se v mnohém podobá rodině antické. Trvá vedoucí postavení muže a podřízená role ženy, vysoká oddělenost mužské a ženské role, necitelnost vůči nenarozeným nebo čerstvě narozeným dětem, vázanost rodiny na majetek, dům, hospodářství. Rodina je nejen společenskou jednotkou, je i jednotkou výrobní a institucí výchovnou. Předsudky minulých staletí překonává nová doba renesanční. Jak uvádí internetové stránky Feminismus (2007), žena již není světicí nebo milenkou, stává se bytostí lidskou se všemi taji a krásami. To se projevuje i v tom, jak jsou ženy ztvárněny v umění a literatuře. Prohlubuje se i jejich vzdělání, a dostává se jim ucelenějších informací, zakládají spolky, kde debatují o umění, duchovnu, krásnu a co víc, objevuje se i jejich tvorba vlastní, která je konfrontovaná s opravdovým životem. Tak byl konečně překonán po staletí panující předsudek, že žena není schopna intelektuální činnosti a že snaha vymknout se svému určení ji pouze poškozuje a ničí její pravé kouzlo. Tento vývoj oboha-

15 til kulturu a umění o ženský prvek, o ženský způsob vnímání světa. Tato zkušenost se samozřejmě přenesla i do rodinného života. Sedmnácté a osmnácté století pokračuje v linii, kterou nastínila renesance, emancipace ženy zdárně pokračuje. Protože společenský systém nedovoloval prostým lidem dosáhnout vyššího vzdělání, byli na tom muž a žena z hlediska sociálního a politického v podstatě stejně. Zásadní rozdíly mezi muži a ženami začaly být patrny až ve chvíli, kdy se celá společnost uvolnila, byly zavedeny nové způsoby vládnutí a společenský život se otevřel širokým masám Ženy v devatenáctém století V devatenáctém století přichází řada změn. Zrušení nevolnictví, průmyslová revoluce, vznik ústav, situace po napoleonských válkách ve Francii, rozmach Ameriky ovlivňuje evropskou společnost. Společnosti založené na občanských principech umožňovaly, aby vznikala ženská hnutí nejen ve vyšších sociálních třídách, ale i ve střední a dělnické třídě. Po období reforem, kdy se žena začala vymaňovat z klasického modelu patriarchální společnosti, nastal opět návrat k bývalému stavu a postavení ženy se leckde i zhoršilo. Ženám zemědělských dělníků, které pomáhaly na poli a většinou ještě pracovaly i jako domácí přadleny, nezbývalo mnoho času na domácnost a děti. Stejně tak i rodinách továrních dělníků, kde byly ženy i čtrnáct hodin zaměstnány, bylo považováno za slabost mužů pomáhat s domácími pracemi. Sňatky, až na výjimky, nebyly záležitostí citů, ale jako už po celá dlouhá staletí před tím, byly uzavírány na základě dohody rodičů a hrály v nich rozhodující úlohu společenské konvence, hospodářské, politické nebo rodové zájmy. Jak uvádí internetové stránky Gender Studies, o.p.s. (2007), teoretickým přínosem této doby bylo to, že se začalo o ženské problematice mluvit. Ke stěžejním dílům tohoto období patří například Obhajoba ženských práv od Mary Wollstonecraftové. Poprvé vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen a podporou emancipace žen.. Říká: zdá se, že muži si ve své většině rozumově

16 ospravedlňují předsudky, o nichž dnes sotva vědí, jak je získali, spíše než by se jich snažili zbavit. Sdružení amerických žen požaduje stejná práva mužů a žen. Další dílo Poddanství žen otevřeně vystupující proti násilí na ženách a ženských právech je od člena anglického parlamentu Johna Starta Milla. Byl zastáncem volebního práva žen, jejich situaci přirovnával k situaci otroků a sluhů. Francii ovlivňuje Olympie de Gouges s deklarací ženských práv, ve které se například říká:. národ a lidstvo se skládá z mužů a žen, proto je třeba umožnit ženám, aby se podílely na veřejných věcech, neboť zákonodárství má být vůlí celého národa. Za rovnoprávnost žen bojoval i britský právník Richard Pankhurst se svoji ženou Emmeline. Ta spolu s dcerou Christabel založila Sociální a politickou unii žen, která měla cíl dosáhnout přiznání volebního práva ženám. Stoupenkyně - feministky, také nazývány sufražetky, byly radikálními bojovnicemi za politická práva žen a využívaly extrémní formy boje např. hladovky, rozbíjení oken ve státních budovách a i pumové atentáty. V knize Významné osobnosti (2002,s.254) Pankhurstová k tomu říká,.našim cílem je domáhat se našich ženských práv, nikoli svobodné být, ale za svobodu bojovat. To je naším právem a povinností. Devatenácté století je považováno za jednu z nejvýznamnějších epoch lidstva s obrovskými společenskými, hospodářskými, technologickými a demografickými změnami. Dalo vzniknout myšlenkám, že schopnosti, um, nadání, ale i vzdělání se stávají hlavními kritérii pro získání práce a úspěchu. A to se samozřejmě muselo odrazit i v životě žen. Mnoho jich studuje, stávají se významnými spisovatelkami, malířkami, herečkami i podnikatelkami, dokonce i vědeckými pracovnicemi. Ženy se zajímají o politiku, umějí se v ní orientovat, ovlivňují voliče a podporují jednotlivé politické strany. Rozšířila se lidská práva, pracuje se s veřejným míněním, mění se sama definice veřejnosti, která byla do té doby představovaná konzervativní rodovou a hospodářskou elitou. To vše připravilo prostředí pro úplnou a dokonalou emancipaci ženy. Přestože už byly přesně stanoveny složky a cíle emancipačního hnutí, kterých chtěli jeho zastánci dosáhnout už v tomto století, nebyly právně kodifikovány. To se stalo až ve století dvacátém.

17 Co vlastně emancipace je. Slovník cizích slov (1998, s.152) ji definuje jako osvobození, vymanění, zrovnoprávnění týkající se především žen, psychologický slovník jako úsilí o rovnoprávné postavení žen jde tedy o emancipaci od mužů a od společnosti, která ženy svazuje. Brož (2007, s. 159) považuje za hlavní složky ženského emancipačního hnutí: - úsilí o individuální uvolnění a požadavek neomezeného přístupu ke vzdělání - uvolnění sociální a etické, spojené s požadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské činnosti - odstranění dvojí morálky, nuceného celibátu a prostituce - uvolnění politické, spojené s bojem za právo na svobodné sebeurčení ve státě, tedy za volební právo - úsilí o změnu zákonů znevýhodňujících ženy - uvolnění rodinné, usilující o mravní a právní rovnost v rodině, hospodářskou nezávislost a omezení vlivu a moci rodičů. Z předchozího výčtu vidíme, že některé jeho složky byly v této době splněny, jiné, například odstranění nuceného celibátu nebo omezení vlivu rodičů, samy od sebe ztratily význam a nebylo je třeba řešit. Přestože v tomto období došlo k podstatnému uvolnění života žen ve společnosti, jejich právní postavení se příliš nezlepšilo. Příkladem může být situace, ve které se nacházely ženy v nejvyspělejší zemi Evropy ve Velké Británii. A právě anglosaské země se později staly kolébkou feminismu. Ani zde však nepřiznávali ženám stejná práva a rovnost s muži. Například teprve manželství dávalo ženě právní subjektivitu, ale pouze v tom smyslu, že se muž a žena stali jediným subjektem pod plnou mocí muže. Podle Brože (2007) žena musela muži sloužit a tvořit s ním manželské společenství. Měla právo na vdovský podíl, nemohla ale napsat závěť nebo rozhodnout o pěstounství dětí a v případě škody neměla nárok na její náhradu. Povinností muže bylo obstarávat živobytí a převzít odpovědnost za ženin majetek, za případné dluhy nebo i zločiny. Mluvíme tady pouze o formálně - právním postavení ženy ve společnosti. Její reálná situace byla již kolem roku 1815 diametrálně odlišná. Tehdejší britská

18 společnost pochopila, že tato diskriminace její rozvoj brzdí. A tak nečekala na vyhlášky, výnosy či zákony a začala si počínat, jako by změny určené ženám již nastaly. Proto se navzdory právním předpisům ženy stávají úspěšnými podnikatelkami, správkyněmi pozůstalostí či vykonavatelkami závětí a uzavírají pro sebe výhodné předmanželské smlouvy. Jiná situace byla například ve Francii. Revoluce z roku 1789 přinesla změny, které postavení francouzských žen zlepšily. Podařilo se přijmout zákon o rozvodu, který umožňoval manželství rozvést, pakliže obě zainteresované strany souhlasily. Přijetí zákona mělo ale ten důsledek, že do konce devatenáctého století skončilo ve Francii rozvodem přibližně každé třetí manželství. Zacházení s majetkem však bylo ženě, pokud nebyla regulérně registrována jako obchodnice, přesně právně vymezeno. Ženské kluby, které začaly vznikat v roce 1789, zde byly opět v roce 1793 zrušeny. Výbor pro veřejné blaho pak ženám výslovně zakázal vstupovat do vlády, požívat politických práv a sdružovat se v klubech. Po Napoleonově pádu protiženská politická linie ještě zesílila a tlaky k návratu patriarchální společnosti osmnáctého století zintensivnili. Ve Spojených státech, kde společenský vývoj rovněž předběhl právní normy, se právní postavení žen rychle lepšilo. Výraznou osobností byla Mary Jonesová, která věnovala svůj život práci v organizacích pro pracující, boji proti dětské práci a úsilí o dosažení beztřídní sociálně spravedlivé společnosti. V roce 1890 byla založena Národní ženská asociace za volební práva, kterou vedla Carrie Wattová. Tato a další hnutí sice nedosáhla svých cílů, ale pozitivně ovlivňovala dění jinde ve světě. Na českém území byla koncem devatenáctého století situace pro emancipaci žen příznivá. V době, kdy ve vyspělých evropských zemích získaly ženy první občanská práva, například právo vlastnit majetek nebo právo na vzdělání, vznikají v Čechách ženské spolky, například už v roce 1890 Ženský výrobní spolek český.

19 V ženském hnutí se prosazovaly zejména ženy spisovatelky. České feministky devatenáctého století, například Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková, Karolína Světlá nebo Magdalena Dobromila Rettigová, byly ovlivněny a nadšeny názory zastánce ženských práv již zmíněným Angličanem J.S. Millem. V roce 1890 založila Krásnohorská Minervu, první dívčí gymnázium ve střední Evropě. Hlavní náplní rodící se české ženské emancipace byl boj za volební právo. Čeští muži podporovali získání volebního práva pro ženy, viděli tak větší možnost rozšířit vlasteneckou volební základnu v rámci Rakouska Uherska. Výbor pro volební právo žen, který vznikl v roce 1905, měl u lidí probudit zájem o tuto problematiku. Jedním z hlavních výsledků pak bylo zvolení první ženské poslankyně Sněmu království Českého v roce Ženy dvacátého století Většina historiků poukazuje na souvislost rozvoje průmyslu a kapitálu s hlubokými změnami ve společenských a politických systémech. Vznikla tak příležitost a v určitých vrstvách a systémech i nutnost placené práce žen a tím možnost ekonomické nezávislosti na mužích a rodině. Lze říci, že snaha o úplnou emancipaci žen byla ve dvacátém století dovršena, ale nebylo to výsledkem bojů uvědomělé ženské menšiny za svá práva. Tyto snahy měly nesporně na emancipaci vliv. Hlavní podíl sehrála především celková demokratizace společnosti, která se stala, i zásluhou médií, závislou na mínění veřejnosti a veřejnost tvoří jak ženy, tak muži. Stav, kdy rozhoduje pouze určitá skupina lidí nebyl udržitelný a všeobecné volební právo, výdobytek dvacátého století, muselo platit pro muže i pro ženy. Určujícím kritériem ke způsobilosti volit a být volen se staly pouze věk a duševní způsobilost a ne postavení a pohlaví. Pokud se sledujeme vývoj volebního práva žen, jak uvádí Gender Studies, o.p.s.(2007) dostaly ho v průběhu let 1893 až Jako první bylo zavedeno pro ženy Nového Zélandu v roce 1893 a pak v Austrálii. Saudská Arábie zůstává jediným státem, kde ženy nemohou na celostátní úrovni dosud volit. Po první světové válce dochází k přidělení práv téměř ve všech zemích, včetně

20 Československa. Ve Velké Británii bylo zavedeno všeobecné volební právo pro majetné ženy v roce 1920, pro všechny ženy pak v roce Mezi země, které nejdéle otálely patřily islámské země, poslední evropskou zemí bylo Švýcarsko, teprve v roce Důležitou roli pro ženy v tomto období sehrálo i zapojení do pracovního procesu. Tradiční pracovní zaměření žen ovlivnily válečné konflikty dvacátého století. Do té doby byl počet zaměstnaných žen velmi nízký, většinou šlo o služky a posluhovačky, výjimečně pracovaly svobodné ženy v továrnách, obchodech nebo kancelářích. Během první světové války se ale musely postarat o většinu výroby a jejich zaměstnanost prudce stoupla. Opět se objevují revoluční myšlenky zaměřené na zlepšení postavení ženy ve společnosti, tentokrát přicházejí z Ruska. Měly zajišťovat ženám právo na interrupci, na občanský sňatek, právo na rozvod, vzdělání bez ohledu na pohlaví, zaměřovaly se na odstranění negramotnosti a nevzdělanosti a byla i rozšířena předškolní péče otevřená všem dětem. Za Stalinovy vlády však došlo k posunu zpět, protože jejím cílem se stalo rozdělit společnost na ty, kdo řídí, rozhodují a na ty, co mají poslouchat. V novém Československu získaly ženy po první světové válce volební právo. Jejich aktivity byly podporovány i prezidentem T.G. Masarykem, který bývá nazýván prvním českým feministou. Ženská národní rada založená roku 1923 sdružovala všechny tehdejší ženské organizace v republice. Ženské otázky řešil i časopis Ženský svět, do kterého přispíval například i F.X. Šalda. Během druhé světové války měli muži i ženy stejného nepřítele, fašismus. Válečné útrapy sdíleli stejnou měrou a vzájemně se podporovali. Protože většina mužů byla na frontě, do výroby byly zapojeny hlavně ženy a jejich zaměstnanost prudce stoupla. Hned po válce se muži vrátili do svých zaměstnání a navrací se dřívější tradiční schéma, známý model společnosti, žena rodička a hospodyně a muž živitel. V čase po skončení druhé světové války došlo k obrovským změnám v lidské společnosti. Svět se rozdělil na dva politické bloky. Jeden, kapitalistický, byl produktem přirozeného vývoje a žil svobodně. Druhý, komunistický, byl výsled-

21 kem idealistických plánů uvedených do praxe pod útlakem zločinných režimů. Přes tyto celosvětové problémy se postavení ženy ve společnosti zlepšovalo. V Československé socialistické republice a dalších komunistických zemích byla deklarace rovnosti žen a mužů pouze formální. Ženy měly na rozdíl od západních kolegyň právo na práci a s tím spojené právo na hospodářskou emancipaci. Podle zákona ale bylo povinné pracovat, bez možnosti volby. Současně zde existoval i model žena matka, pečovatelka o domácnost. To samozřejmě zhoršovalo kvalitu života žen, měly totiž obvykle dvě práce zaměstnání a domácnost. Za stejnou práci jim byla v plánovaném hospodářství tabulkami přisouzena nižší mzda a vrcholné funkce byly pro ženy nepřístupné. Ženská organizace, Československý svaz žen, který vznikl v roce 1967, na základě svých stanov uznával vedoucí úlohu KSČ a ve své činnosti vycházel z jejího programu přispíval k jeho realizaci. Vylučoval ve svých stanovách jakoukoliv samostatnou aktivitu, nezávislost a kreativitu. Komunistickou ideologií byla zatížena i tehdejší ženská periodika z nakladatelství Mona (např. Žena a móda, Praktická, žena, Vlasta), kde obraz ženy byl zúžen na ženu matku a ženu hospodyni, které bylo třeba neustále radit. Na politické scéně bylo žen velmi málo a neměly téměř žádnou moc ani popularitu. Po pádu komunistického režimu přichází do Čech řada nových demokratických směrů, mezi nimi i feminismus. Vzhledem k tomu, že média se zabývala aktuálními tématy, na úvahová nezbýval čas. A proto obraz feministického hnutí byl většinou zkreslen. Noviny psaly o fanatických davech žen, které pobíhají po ulicích nahé a odmítají být matkami a sexuálními objekty, o ženách, které bojují samy proti sobě a nevědí, co chtějí. K tomuto odpudivému feminismu se nechtěl nikdo hlásit. V roce 1991 bylo založeno Centrum pro Gender Studies, které se snaží nepřijímat cizí západní feminismus, ale hledá specifickou cestu pro české prostředí. Shromažďuje články týkající se násilí na ženách, prostituce, feminismu. O feminismu informuje sefriózně i denní tisk, zejména Lidové noviny, MF Dnes, Respekt nebo Reflex., objevují se závažné problémy typu: nižší

22 platy žen, svobodná interrupce, diskriminace při přijímání do zaměstnání na vyšší funkce atd. Hnutí žen se v Evropě i v Severní Americe prosazuje s nebývalou razancí zejména v šedesátých letech. Vznikla významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál. Relativně prosperující společnost však o ně neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, chtějí konfrontovat své zkušenosti. Spolčují se do živelných ale i organizovaných setkání a otevřeně vstupují do veřejného i politického života. V sedmdesátých letech se do popředí dostávají konzervativní vlády, které podporují hodnotu domova a domácnosti, zárukou má být tradičně chápané ženství. Feministické teorie této doby zastávají názor, že nerovnost mezi mužem a ženou není biologická danost, ani boží soud. Tato nerovnost je kulturně a společensky vytvořena. Feministické učení chce zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby byly odhaleny mechanismy útlaku, dominance a moci. Žena je v podstatě vystavena dvojímu útlaku. První vyplývá z hmotných omezení s daném společenském systému. Druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života, uvádí Gender Studies, o.p.s. (2007) Změna společenského zázemí v osmdesátých letech přináší i změnu v myšlenkové povaze ženského hnutí. Přední americké univerzity zakládají katedry ženských studií s takzvaným akademickým feminismem. V právních systémech a v organizaci společnosti se uskutečňuje značná část požadavků feministického hnutí. I v muslimských zemích se postavení ženy rapidně mění. Podle Guinnesovy encyklopedie (1992, s.379) muž sice může mít stále až čtyři manželky, ale většinou má pouze jednu. Podle tradic je možné, aby se se svou ženou rozvedl, řekne-li jé třikrát, že se chce rozvést, ale žena to udělat nemůže. V některých muslimských zemích došlo k reformě a za určitých okolností se může i žena rozvést, třeba vezme-li si muž ještě jinou manželku, přestože ve svatební smlouvě napsal, že ona bude jeho jedinou manželkou. Některé ženy nosí stá-

23 le přísné islámské oblečení, které zakrývá všechny části těla včetně obličeje, rukou a vlasů, jiné odkrývají tvář a ruce. Jsou ale i muslimské ženy, které se nosí neokázalé západní oblečení a islámské pouze při návštěvě mešity a motlitbě. Mnohé mladé provdané ženy zde pracují, řídí své vlastní společnosti nebo dosáhly významné postavení ve vládě, například již zmíněná Benazir Bhutttová, ministerské předsedkyně Pákistánu Feminismus V současné době je žena svobodná, má tedy stejná práva i povinnosti jako muž, může se účastnit veřejného života jako občan svobodného státu. Vyskytl se však jiný problém. V boji o osobní a společenský úspěch byla stanovena přesná startovací čára, která v rámci platných zákonů nikoho nezvýhodňuje ani nepreferuje. Jediné, co může člověka v tomto souboji s ostatními diskvalifikovat, jsou jeho schopnosti a vlastnosti. V praxi to znamená, že šance jsou na počátku stejné pro muže i ženy. Ale výsledky stejné být nemohou. Jestliže jsou vlastnosti a schopnosti chápány jako skutečnosti, které jednotlivce znevýhodňují už od samé startovací čáry, nebo mu dokonce v přístupu zabraňují, dochází k umělému znevýhodňování schopnějších. Je-li znevýhodňovaným jednotlivcem žena, dostáváme se k fenoménu devadesátých let dvacátého století feminismu. Psychologický slovník (2000, s.162) definuje feminismus jako organizovanou činnost zaměřenou na dosažení ženských práv. Feminismus je název pro komplex ideologií, sociálních teorií a politických hnutí. Mají za úkol zkoumat a potírat jevy, které jsou považovány za projevy a součásti útlaku ženského pohlaví. Za základ moderního feminismu lze považovat světový bestseller S. de Beauvoir z roku 1949 nazvaný Druhé pohlaví a knihu Mystika ženy od B. Friedmanové z roku 1963, namířenou proti pasivním rolím ženy a mužské dominanci.

24 Hnutí žen v Evropě v Americe se prosazuje s nebývalou razancí zejména v šedesátých letech. V roce 1966 byla v USA založena Národní organizace žen, kterou následovaly organizace v dalších zemích se snahou o změnu pojetí ženy dosud chápané jako tvora emocionálního, slabého, pasivního a závislého. Ženy začaly požadovat větší svobodu, možnost pracovat a stát se nejen ekonomicky ale i psychologicky nezávislými, usilovaly o možnost podílet se na politické moci a rozhodování ve veřejném životě, uvádí internetové stránky Feminismus, (2007). Vznikla významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál. Relativně prosperující společnost však o ně neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, chtějí konfrontovat své zkušenosti, spolčují se do živelná ale i organizovaná setkání a otevřeně vstupují do veřejného a politického života. V sedmdesátých letech se do popředí dostávají konzervativní vlády, které podporují hodnota domova a domácnosti, jejich zárukou má být tradičně chápané ženství. Podle internetových stránek Feminismus, (2007 zastávají feministické teorie této doby názor, že nerovnost mezi mužem a ženou není biologická danost, ani boží soud. Je kulturně a společensky vytvořena. Feministické učení chce zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby byly odhaleny mechanismy útlaku, dominance a moci. Žena je v podstatě vystavena dvojímu útlaku. První vyplývá z hmotných omezení s daném společenském systému. Druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života. Změna společenského zázemí v osmdesátých letech přináší i změnu v myšlenkové povaze ženského hnutí. Přední americké univerzity zakládají katedry ženských studií s takzvaným akademickým feminizmem. Ten se zaměřuje na zkoumání nerovnosti pohlaví a změny v sociálním postavení žen, studiem vztahů uvnitř společnosti se snaží najít cesty vedoucí k zrovnoprávnění mužů a žen. V právních systémech a v organizaci společnosti se uskutečňuje značná část požadavků feministického hnutí. Politické vystupování feministek je zaměřeno na kampaň o právo na děti, násilí na ženách, násilí v partnerském

25 vztahu, mateřství, právo na interrupce, rovné platové podmínky, sexuální obtěžování, diskriminaci pohlaví a sexuální násilí. Feministické hnutí má mnoho směrů, od umírněných, které prosazují základní lidská práva pro ženy například v muslimských zemích, až po nejradikálnější, které jdou až k popírání rozdílu v dispozicích pohlaví, dokonce propagují nepřátelský přístup k mužům. V Heywoodově Politické ideologii je feminismus dělen na liberální feminismus, který se objevuje už od poloviny 19. století v souvislosti s bojem za volební a majetkové právo žen a s bojem proti všem formám diskriminace. Považuje rozdíly mezi mužem a ženou za překonatelné, protože podstata a rozumové schopnosti u lidí jsou stejné. Liberální hodnoty - autonomii, sebenaplnění, sebeuskutečnění - má zaručit stát zachováním občanských svobod a práv. Marxistický feminismus tvrdí, že lidská podstata a přirozenost jsou biologicky dány. Lidské pohnutky, zájmy a schopnosti jsou určeny způsobem přetváření, způsobem výroby nástrojů k tomuto přetváření využívaných. Marxismus, tedy Marx a Engels, vidí ženu ve výrobních vztazích, kde představuje výrobní sílu. Potlačení žen považují za důsledek uplatňování třídních zájmů, specifické problémy žen neuznávají. Žena, podobně jako muž, je určena svým třídním zařazením. Je utlačena, pokud je vyloučena z veřejné společenské výroby. Paradoxně je tedy dělnice v této teorii svobodnější než nepracující, nevyrábějící žena. Radikální feminismus se objevil až koncem šedesátých let dvacátého století. Právo na svobodné rozhodování o otázce založení rodiny a výchovy dětí mohlo být hájeno teprve až se dostatečně rozvinula moderní medicína, snížila se úmrtnost dětí, byla vyvinuta antibiotika, umělé náhražky mateřského mléka nebo antikoncepční prostředky. Radikální feministé usilují o veřejné odhalení a prezentaci dominantního vlivu mužů nad ženami. Pojem rodu nepovažují za biologickou danost, ale za sociálně a kulturně vytvářený systém útlaku žen. Na konstrukci rodu se podílí mužská záliba v ovládání. Ženský cit, empatie, mimoslovní komunikace nebo přizpůsobivost jsou oslavovány jako hodnota

26 ženství. Za hlavní nástroj útlaku ženských vlastností je považován neomylný rozum mužů, základním rysem společnosti je prý sexuální útlak. Představitelky radikálního učení z osmdesátých let, Shulamit Firestonová a Kate Milletová soudí, že útlak žen je založen především na skutečnosti, že ženy rodí děti. Mohou se osvobodit pouze tím, že se zbaví břemene těhotenství, rození a výchovy dětí. Radikální feministky tvrdí, že rozdíly mezi muži a ženami se musejí postupně stírat. Prosazují společný rodový základ lidského jedince bez rozdílu pohlaví, androgyny. Socialistický feminismus, který patří k nejmladším odvětvím, vychází z marxistické analýzy patriarchální společnosti. Odmítá ostré oddělování soukromé a veřejné sféry života, protože to byl kapitalismus, který umožnil vnímat soukromý život jako něco přírodního, tedy méně lidského, co je nutno ukrýt před veřejností. Přestože se socialistické feministky shodují v tom, že ženskou otázku není možné oddělovat od sociálního a ekonomického života, panuje mezi nimi hluboká neshoda ohledně charakteru této vazby. Feministky navazující na marxismus podle Heywooda (1994,s. 220) tvrdí, že třídní vykořisťování je hlubší a důležitější proces než sexuální útlak. Ženy nejsou utlačovány pouze muži, ale utlačuje je zejména institut soukromého vlastnictví, tj. kapitalismus. Znamená to také, že emancipace bude vedlejším produktem sociální revoluce, která svrhne kapitalismus a nastolí socialismus. Socialistické feministky identifikovaly prostředek útlaku žen i v rodině. Buržoázní rodina byla patriarchální a utlačovatelská, muži měli zajištěno, že majetek přecházel jen na jejich syny. Ekonomickou závislost žen na mužích, kteří pracují mimo domov za mzdu, prohlubuje jejich neplcená práce v domácnosti. Většina socialistických feministek souhlasila s tím, že uzavření žen do sféry domácích prací a mateřství slouží ekonomickým zájmům kapitalismu. Konečné vyřešení otázky žen nastane teprve tehdy, skončí výroba pro soukromý zisk, rozplyne se třídní antagonismus. Teprve vítězství socialismu a pak komunismus může zajistit ženám skutečnou rovnoprávnost. Socialistické feministky často tvrdily, že s odstraněním vykořisťování dojde k výrazným změnám v postavení ženy Propagovaly dokonce zrušení monogamie, volnou lásku, a odstranění patriarchálního manželství, uvádí internetové stránky Feminismus (2007).

27 K hlavním představitelkám socialistického feminismu patřila Klára Zetkinová, komunistka a poslankyně německého Říšského sněmu, která organizovala mezinárodní konference socialistických žen v letech 1907 a 1910.

28 2. ŽENA A MUŽ Obraťte se na muže, chcete-li něco vysvětlit. Obraťte se na ženu, chcete-li něco zařídit. Margaret. Tchatcher 2.1. Sociální determinovanost muže a ženy Mezi hodnoty, které společnost pokládá za významné patří i oblast sexu, rozmnožování lidského rodu, tedy nejenom výrobní vztahy. Boj o ovládání společenských zdrojů v dějinách lidstva vždy zahrnoval i boj o řízení reprodukčních schopností žen. Jeden z hrdinů českého filmu Samotáři říká: Muži a ženy jsou dva různé světy. Celé lidstvo je takto rozděleno, na muži a ženy, na základě biologických odlišností, které jsou jasné a evidentní. Každý z nás má v sobě určitý poměr ženského nebo mužského elementu. Kromě pohlaví, které se v čase nemění a není závislé na vnějších faktorech, můžeme u každého člověka mluvit o sociokulturním pohlaví, genderu. Ten v sobě zahrnuje specifické role, vzorce chování a normy pro ženy a muže. Přesto není nikdo absolutně stoprocentní muž nebo stoprocentní žena. Oukley (2000, s. 165) k tomu říká. být mužem nebo ženou, chlapcem nebo dívkou je stejně záležitostí oblečení, gestikulace, povolání, sociální sítě... Za typicky maskulinní charakteristiky jsou považovány například: nezávislý, agresivní, dominantní, aktivní, odvážný, soutěživý nebo sebejistý. Feminitu charakterizuje emocionálnost, citlivost, závislost, něžnost, soucítění apod. Tyto vlastnosti se vyskytují u jednotlivců nezávisle na jejich pohlaví, i když ve větším množství odpovídá feminita psychologickému profilu ženy a maskulinita profilu muže. V populaci se vyskytuje i genderový profil jedince, kdy člověk může být zároveň maskulinní a femininní, nazývaný androgyny. Tato kombinace umožňuje lidem jednat více nezávisle na kulturních stereotypech vážících se k jejich pohlaví, jsou v sociálním prostředí adaptabilnější. Odlišnost se projevuje i v mužském a ženském jazyce, kdy každý pod stejnými slovy rozumí něco jiného. Muž bývá v jazyce jednoznačnější, dokáže snadněji

29 porozumět objektivnímu světu. Žena má jazyk bohatší, vlídnější, s větší schopností vcítit se do sdělení druhého člověka. Vstřícný vztah pro ženu znamená zájem o rozhovor. Zde často vzniká z mužovy strany neporozumění. Partnerský rozhovor má být především prostorem k ujištění o vzájemném vztahu, potom teprve slouží ke sdělování věcí a k řešení. Muž prokazatelně neumí přiznat, že udělal chybu. Neumí se zeptat na cestu, když zabloudí, neumí se dohodnout. Musí bojovat a vítězit, operovat, jednat a to vše hned, protože je tak evolucí naprogramován. A je to právě žena, která nemyslí na politickou funkci, ale na své děti, na budoucnost rodiny a navíc umí to, čeho není fyzicky muž schopen, mluvit a zároveň naslouchat. Muž se cítí výrazně realizován svoji prací a možností ovlivňovat vnější svět, pro ženu bývá důležitou hodnotou její vztahová síť, osobnější a menší svět. Podle Matouška ( 1997, s.144) je pro muže důležité, aby byl vnímán významným třeba jen v nejmenším teritoriu, pro ženu je zase důležité potvrzení v blízkých vztazích, třeba v mateřství. Samec druhu homo sapiens má podobně jako samec všech vyšších živočišných druhů biologicky naprogramovánu větší průbojnost než samice. Samice většiny vyšších druhů méně bojují o teritorium, méně soupeří s příslušníky stejného druhu a chovají se méně výbojně i při námluvách. Agresivita samic bývá skoro výlučně vázána na ochranu potomstva. Vznik rodičovského páru by nebyl možný bez doplňkových způsobů chování muže a ženy, přičemž pro muže je typický postoj aktivního získávání, dobývání, imponování, kdežto pro ženu je typický postoj podvolování, zdráhání. Není-li v chování muže a ženy tento rozdíl patrný alespoň v náznaku, nemohou se sblížit a vytvořit vztah Nadace Gender Studies, o.p.s. (2007) uvádí, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou a společností. Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií, se ukazuje, že určení rolí, chování a norem vztahujících se k ženám a mužům je v různých společnostech v různých obdobích či různých sociálních skupinách rozdílné. Jejich závaznost či determinace není přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje sociálních vztahů mezi muži a ženami.