Psychologický výklad pohádek. Marie-Louise von Franz

Transkript

1 Psychologický výklad pohádek Marie-Louise von Franz

2 Název: Psychologický výklad pohádek Autor: Marie-Louise von Franz Nakladatelství: Portál, 1998 Stav: od nakladatele Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * M. L. von Franz Psychologický výklad pohádek nakladatelství Portál Praha, 1998 Obsah Předmluva k českému vydání 7 Předmluva k německému vydání Význam archetypu Praktický postup Klasická proměna krále Mužský stín Mužská anima Ženský stín Ženský animus Motiv vztahu Dodatek: Teorie pohádek, literatura a pomůcky 167

3 Předmluva k českému vydání První dílo Marie-Louise von Franz v českém překladu vychází několik měsíců po její smrti (zemřela ve věku osmdesáti tří let v únoru 1998 v Küsnachtu ve Švýcarsku) a širší okruh českých čtenářů se konečně může seznámit jak s autorkou, tak se vzrušujícím tématem, které u nás zatím bylo jen velmi málo známé a zpracované. Ve smuteční promluvě na rozloučenou připomněla Dr. Anne Maguiereová mimo jiné okolnosti jednoho osudového setkání (cituji volně záznam z internetu): V r. l933 se Marie-Louise von Franz poprvé, tehdy jako osmnáctiletá, setkala s Carlem Gustavem Jungem. Tehdy byla zasvěcena do zcela jiného druhu reality - do skutečnosti skrytého vnitřního světa. Když se Jungovým prostřednictvím setkala s nevědomím, byla úplně ohromena. Během toho odpoledne Jung popisoval jednu svou pacietku, která žila na Měsíci. Když to Marie-Louise slyšela, rozhodla se přistoupit k profesorovi a zeptat se ho, zda tím myslí jako by na Měsíci. Dr. Jung jí odpověděl, že to nebylo jako by, ale že ta dívka opravdu na Měsíci žila. V té chvíli si Marie Louise pomyslela: Buď je blázen on, nebo já. Toto setkání pak vymezilo osudový moment proměny v jejím životě. Následujícího roku začala pracovat s C. G. Jungem a v této práci pokračovala až do jeho smrti v r Jungovo tvrzení, které ji tak ohromilo, vedlo k celoživotnímu hledání vnitřní pravdy skryté v nevědomém světě objektivní psyché. Bylo to poté, kdy poznala důležitost snů jako poselství z vnitřního světa... Její skvělý racionální intelekt i schopnost pevně uchopit a rozpoznávat byly ostré jako meč, vždy byla schopná vysvětlit problém v celém jeho rozsahu vybraně, ale nesmírně pečlivě a jasně. Tento aspekt její osobnosti náležel k archetypu učitele, na tomto poli byla nepřekonatelná. Jas vědomí si podržela až do své smrti... Jako multilingvistka a znalkyně středověké latiny spolupracovala s Jungem při studiu alchymie a přispívala svými pracemi do dvou z jeho hlavních děl - Aion a Mysterium Coniunctionis, s Jungovou ženou Emmou zpracovala psychologické aspekty legendy o sv. Grálu. V začátcích své psychoterapeutické práce měla sen, že se prochází po zemi, kde ještě nikdo předtím nekráčel. Poněkud později začala pracovat na svém monumentálním díle o pohádkách a později o archetypovém světě čísel. Těmto dosud neprozkoumaným oblastem věnovala mnoho let všechnu svou energii. (Konec volné citace.) Studium pohádek tvoří dnes samozřejmou a nepostradatelnou součást psychoterapeutického - a zejména analytického, resp. jungovského - vzdělávání. Právě v této oblasti je dílo Marie-Louise von Franz zakladatelské (rozhodujícím způsobem patrně přispěla i ke kvalitám klasické trojsvazkové publikace Hedwigy von Beit). Pohádka je kus mocné vnitřní symbolické skutečnosti, která znovu ožívá v každém vyprávění a přirozeně vybízí k interpretaci. Psychologická interpretace pro Marie- Louise von Franz znamená, že amplifikovaný (tedy paralelami rozhojněný a obohacený) příběh se překládá do psychologického jazyka. Takový výklad dovoluje v pohádce hledat a nacházet úplný základ pocitů, emocí, fantazie a jednání. Pohádky, podobně jako kolektivní mýty anebo individuální sny jsou v jungovském pojetí poselstvím a vyjádřením vnitřního, opravdového bytostného jádra (Selbst) člověka. Řadu podobných základních pohádkových motivů nacházíme na celém světě - jde o jakési kolektivní sny, které zachycují typické situace vědomého i nevědomého života. Mají mocný psychoterapeutický a výchovný potenciál - jsou dítěti (dítěti v nás) na jeho životní cestě ukazatelem, průvodcem i pomocníkem. Marie-Louise von Franz upozorňuje na úskalí úzce personalistického výkladu pohádek, varuje před jejich výhradním vztahováním k individuální neuróze klienta. To ovšem neznamená, že pohádek nelze přímo terapeuticky využít. K tomu právě v této knížce sama autorka bohatě přispívá především svým brilantním poučeným i inspirovaným vykladačským uměním, dále

4 pak zasvěcenými exkurzy do mužské i ženské psychologie z vývojového i strukturálního hlediska. Sama neopomene zdůraznit, že hlavní terapeutickou sílu vidí ve vyprávění archetypového příběhu. Archetypové vyprávění, tato základní duchovní činnost, je vlastně imaginativní aktivita vytvářející přechodný prostor, kde se lidé mohou setkávat navzájem i každý sám se sebou. Takové vyprávění slouží prožitku, ne jen předávání informací. Pohádka tvoří neocenitelný materiál k tzv. amplifikaci v analytickém procesu - při výkladu snů atp. Zkušení terapeuti vědí, že terapeutku či terapeuta může pohádka napadnout v průběhu terapie jako výraz archetypového protipřenosu a že se tak může analyzandovi nabídnout možnost pracovat na vnitřním konfliktu, přerůstat jej i vytvářet novou perspektivu chování. Sám symbolický proces, jak je vyjádřený v pohádce, může plnit funkci přechodného objektu (Winnicot). Práce na takové pohádce pak může pomoci uvolnit klientův vztah k terapeutovi, oba se společně soustředí na cosi třetího, otevírá se vlastně jakási transcendentní dimenze. Společná práce na pohádce (či jiném symbolickém a zvláště na mytologické motivy bohatém materiálu) v rámci terapie není jen nezávazná hra v symbolickém světě. Jádrem terapie je změna. Chápeme-li symbol i jako most ke každodenní konkrétní realitě, je práce s pohádkami příspěvek k proměně postoje k této realitě - a to bývá nezbytnou podmínkou k opravdovým proměnám na dalších úrovních skutečnosti. Knížka Psychologický výklad pohádek je určena všem, kdo hledají hlubší vhled do lidské duše, do symbolického života - tedy psychologům, lékařům, pedagogům, teologům, psychoterapeutům, zajímavá je však i z hlediska folkloristického či z pohledu teorie literatury. I když je text dosti hutný, jeho četba je velice napínavá, plná moudrých postřehů, srovnávacího materiálu, nechybí zajímavý příspěvek k teorii a vynikající přehled literatury k tématu. Neznám lepší úvod do hlubinně psychologické interpretace pohádek, než je tato útlá knížka. Je ovšem také skvělou ukázkou, a dá se říci i učebnicí archetypové školy analytické psychologie. PhDr. Ludvík Běťák V Brně 3. srpna 1998

5 Předmluva k německému vydání Tato kniha vychází z mých přednášek, které se konaly před dvaceti lety v Institutu C. G. Junga v Curychu; přepis magnetofonových nahrávek byl uveřejněn nejprve v angličtině v roce Před tímto německým vydáním jsem text důkladně prošla a aktualizovala. Ve zmíněných přednáškách jsem pro studenty shrnula své zkušenosti na základě interpretací, jimiž jsem přispěla k práci Hedwigy von Beit Symbolik des Märchens (Symbolika pohádky). Tehdy nebyly kromě raných studií freudovské školy a drobných článků od autorů jungovského směru - Alfonse Maedera, Franze Riklina a Wilhelma Laiblina - žádné výklady pohádek zpracovány. Šlo mi tehdy především o to, abych studentům otevřela přístup k archetypové dimenzi pohádky. Proto jsou etnologické a národopisné aspekty pouze naznačeny, což však neznamená, že je nepokládáme za důležité. Od té doby jsme svědky skutečného rozkvětu hlubinně psychologických interpretací pohádek. Z freudovského směru je třeba uvést především knihu Bruna Bettelheima Kinder brauchen Märchen (Děti potřebují pohádky). Prací napsaných z jungovské perspektivy je však takové množství, že je zde nemohu jednotlivě vyjmenovat. I když mi nepřísluší jmenovitě posuzovat své kolegy, přece jen bych chtěla vyjádřit velmi osobní názor: U mnoha údajně jungovských pokusů o výklad můžeme pozorovat regresi k personalistickému směru. Interpreti posuzují hrdiny nebo hrdinky jako obyčejné lidské já a pohromy, které prožívají, jako obraz jeho neurózy. Jelikož se posluchač pohádky přirozeně identifikuje s nositelem děje, je tento způsob výkladu obecně přesvědčivý. Ignoruje však pravidlo, které podle Maxe Lüthiho rozhodně u pohádky platí: její hrdinové jsou - na rozdíl od pověstí - abstrakce, tj. v našem jazyce archetypy. Jejich spletité osudy tedy nejsou neurotickými komplikacemi, ale zobrazují potíže a nebezpečí, jimiž nás zatěžuje příroda. Personalistický výklad léčivý účinek archetypového vyprávění přímo anuluje. Uveďme si příklad: Dětský hrdina bývá v pohádce skoro vždy opuštěn. Vyložíme-li jeho osud jako neurózu odmítnutého dítěte, vtáhneme celek příběhu do neurotické rodinné romance naší doby. Ponecháme-li jej naopak v jeho archetypovém kontextu, bude znamenat něco mnohem hlubšího - totiž že nový bůh své doby se vždy narodí v opomíjeném, hluboce nevědomém zákoutí psyché (narození Krista ve chlévě). A strádá-li někdo neurotickým utrpením odmítnutého dítěte, bude povolán, aby se ve vlastním nitru obrátil k tomuto odmítnutému bohu, místo aby se s fňukáním identifikoval s jeho utrpením. Hans Giehrl ve své knize Volksmärchen und Tiefenpsychologie (Lidové pohádky a hlubinná psychologie) vyčítá - podle mého soudu zčásti oprávněně - autorům hlubinně psychologických výkladů, že vkládají své subjektivní problémy do pohádek tam, kde vůbec nejsou. V žádné vědě se nedá zcela vyloučit ze hry subjektivní faktor. Věřím však, že svědomité mytologické amplifikace mohou podstatně přispět k tomu, abychom tento subjektivismus udrželi v patřičných mezích a abychom se alespoň přiblížili k obecně platnému výkladu. Jiný prostředek k dosažení určité objektivity spočívá v tom, že přihlížíme ke kontextu. Zde však Giehrl vznáší kritiku, která podle mého názoru nesedí. Domnívá se, že pokud někdy varianty téhož příběhu obsahují protikladné motivy, a jsou proto vynechány, naruší se objektivita zkoumání kontextu. Podíváme-li se však na věc přesněji, mění každý protichůdný motiv zároveň celý kontext a svědčí o pravém opaku. Ruská pohádka Krásná Vasilisa líčí setkání děvčete s babou Jagou, které končí pozitivně. Německá paralela Paní Trude končí negativně. Podíváme-li se na obě varianty pečlivěji, je dívka z ruské pohádky dobrosrdečná, poslušná a rozumná, dívka z německé varianty je naproti tomu neposlušná, prostořeká a drzá.

6 Tyto skutečnosti prolínají celým kontextem a vyplývá z nich, že není možné obě pohádky vykládat stejně, přestože obě krouží kolem téhož archetypu - vypořádání se s velkou matkou. V následujícím textu se snažím vyložit několik klasických příběhů, určité základní typy důležitých pohádkových dějů, aby bylo pro čtenáře pokud možno zjevné, v čem proces výkladu spočívá. Jestliže to čtenáře zláká, aby se pustil do vlastních výkladů jen tak pro své potěšení, bude cíle této knihy dosaženo, Küsnacht, duben 1986 Marie-Louise von Franz

7 kapitola i. Význam archetypu Pohádky jsou nejčistším a nejjednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů. Jejich hodnota pro vědecký výzkum nevědomí tedy převyšuje hodnotu všeho ostatního materiálu. Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší, nejhutnější a nejpřesnější podobě. V tomto čistém tvaru nám archetypové obrazy poskytují nejlepší návod k porozumění procesům, které se odehrávají v kolektivní psyché. V mýtech, ságách nebo jiném komplikovanějším mytologickém materiálu jsou základní vzorce lidské psyché překryty dalším kulturním materiálem. V pohádkách je naproti tomu specifického, vědomého, kulturního materiálu daleko méně, takže se v nich základní vzorce psyché zračí jasněji. Podle C. G. Junga je každý archetyp ve své podstatě nevědomým psychickým faktorem, a proto je naprosto nemožné přeložit jeho obsah do intelektuálních pojmů. Nejlepší, co můžeme udělat, je popsat ho na základě vlastní psychologické zkušenosti a srovnávacího výzkumu a vynést tak říkajíc na světlo celou síť asociací, do níž jsou archetypové obrazy vetkány. Pohádka je sama sobě tím nejlepším vysvětlením - její význam spočívá v souhrnu jejích motivů, jež jsou vzájemně svázány nitkami děje. Proč jim tedy nerozumíme přímo? Nevědomí je, obrazně řečeno, ve stejné pozici jako ten, kdo měl určitou původní vizi nebo zkušenost a rád by ji sdělil. Jelikož se jedná o událost, která ještě nikdy nebyla vyřčena v pojmech, vůbec neví, jak ji vyjádřit. V takové situaci se člověk znovu a znovu snaží daný obsah zprostředkovat a ve svých posluchačích vyvolat odezvu tím, že oslovuje jejich intuici a užívá analogie s již známým materiálem. Právě tak můžeme vyslovit hypotézu, že každá pohádka je relativně uzavřeným systémem, který obsahuje jedinou podstatnou psychologickou výpověď, kterou vyjadřuje řadou symbolických obrazů a událostí, v nichž ji můžeme objevit. Po letech práce v této oblasti jsem dospěla k závěru, že všechny pohádky usilují o to, aby popsaly jednu a tutéž psychickou skutečnost. Tato neznámá skutečnost je však natolik komplexní a obsáhlá a pro nás ve všech svých rozmanitých aspektech tak obtížně rozpoznatelná, že je třeba stovek pohádek a tisícerých opakování, aby ji bylo možné vědomí zprostředkovat; a ani pak nebude toto téma nikdy vyčerpáno. Tuto neznámou skutečnost nazývá Jung Selbst (self; v českém překladu bytostné Já)* - představuje zároveň psychický celek individua a paradoxně i regulující centrum celého kolektivního nevědomí. Každý jedinec a každý národ však prožívá tuto psychickou realitu po svém. Různé pohádky poskytují průřezy rozličných fází této zkušenosti. Někdy prodlévají déle v počátečních stadiích, která se zabývají zážitkem stínu, a to, co následuje, načrtnou jen v hrubých rysech. Jiné pohádky zdůrazňují zkušenost s animem a animou a otcovské a mateřské obrazy, které stojí za nimi, předchozí problém stínu i to, co následuje, jednoduše smetou ze stolu. Jiné zdůrazňují motiv nedostupného nebo obtížně dosažitelného skvostu nebo centrální zkušenosti. Mezi těmito pohádkami není žádný rozdíl v hodnotě, neboť v archetypovém světě neexistuje žádné odstupňování hodnot právě proto, že každý archetyp je ve své podstatě toliko jedním aspektem kolektivního nevědomí, ale na druhé straně zároveň zobrazuje i celé kolektivní nevědomí. V této knize překládáme Selbst termínem bytostné Já. Přestože je tento způsob překladu do jisté míry problematický, přidržujeme se ho ze dvou důvodů: doposud nebyl nalezen vhodnější termín a ponechání původního Selbst je nevhodné, jelikož ho v poněkud jiném významu volí i další hlubinně psychologické školy - např. škola Kohutova.

8 Pro lepší pochopení rozdílu já a bytostného Já uvádíme následující pasáž z Jungova spisu Zwei Schriften über analytische Psychologie (GW 7,2): Úplné bytostné Já je veličina, která je nadřazena vědomému já. Zahrnuje nejenom vlastní bytost vědomou, nýbrž i nevědomou psyché, a je proto tak říkajíc osobností, kterou také jsme... Neexistuje žádná naděje, že někdy dosáhneme byť jen přibližného uvědomění úplného bytostného Já, neboť ať si z něho uvědomíme sebevíc, stále ještě bude existovat neurčité a neurčitelné množství nevědomí, které náleží k totalitě úplného bytostného Já. Každý archetyp je relativně uzavřeným energetickým systémem a proud jeho energie probíhá všemi aspekty kolektivního nevědomí. Archetypový obraz si nesmíme představovat pouze staticky, protože se vždy jedná o proces, který zahrnuje specifickým způsobem i ostatní obrazy. Archetyp představuje určitý psychický impulz, který působí jakoby v jednom lineárním paprsku, ale zároveň se jedná o celé magnetické pole, které se rozprostírá všemi směry. Důsledkem pak je, že proud psychické energie systému určitého archetypu probíhá i všemi ostatními archetypy. I když je nám tedy zřejmé neurčité rozplývání archetypového obrazu, musíme být připraveni přijmout jeho ostré linie a zdůraznit jeho rozmanité aspekty. Musíme se co možná nejvíce přiblížit ke specifickému, určitému charakteru každého obrazu a pokusit se tak přesně vyjádřit specifickou podstatu psychické situace, kterou obsahuje. Nedorozumění, k němuž podstata archetypu svádí intelektuály, tkví v tom, že jsou v pokušení pojímat archetyp jako filozofickou myšlenku. Významný učenec Adolf Bastian Beiträge zur vergleichenden Psychologie (Příspěvky ke srovnávací psychologii, Berlín 1868) vytvořil zajímavou teorii, že všechny základní mytologické motivy jsou, jak říká, elementárními myšlenkami lidstva. Jeho hypotéza zněla, že lidstvo vlastní určitou zásobu elementárních myšlenek, které neputují, ale jsou každému jedinci vrozené, a že se rozmanitý výběr těchto elementárních myšlenek objevuje v Indii, v Babyloně a dokonce třeba i v příbězích z jižních moří. Místní specifické příběhy pak Bastian nazval národními myšlenkami. Jeho představa se zřetelně podobá pozdější Jungově představě o archetypu a archetypovém obraze, neboť archetyp je základní strukturální uspořádání, jež nacházíme v pozadí určitého mytologématu, a archetypový obraz představuje specifickou formu, v níž nabývá podoby. Elementární myšlenky jsou podle Bastiana hypotetickým faktorem - nikdy je nevidíme, ale mnohé národní myšlenky poukazují na to, že v jejich pozadí existuje jedna základní myšlenka. S Bastianem nesouhlasíme pouze v tom, že o těchto motivech hovoří jako o myšlenkách. Byl to silně filozoficky orientovaný člověk, zjevně myslivý typ, a pokoušel se dokonce interpretovat jednotlivé elementární myšlenky tak, že je uváděl do souvislosti s Kantovými a Leibnizovými idejemi. Pro nás však není archetyp jen elementární myšlenkou, ale právě tak elementárním poetickým obrazem a fantazií, elementární emocí, a dokonce i elementárním podnětem k jednání. Podle nás tedy k němu patří úplný základ pocitů, emocí, fantazie a jednání, který Bastian do své teorie nezahrnoval. Výklad archetypů nám připravuje ještě další potíže - jakmile se k nějakému archetypu přiblížíme tímto způsobem, stane se ze všeho všechno. Začnete-li u stromu světa, můžete snadno dokazovat, že každý mytologický motiv nakonec směřuje ke stromu světa. Začnete-li se sluncem, můžete snadno dokázat, že vše poukazuje na význam slunce. A tak se prostě ztratíte v chaosu vzájemných souvislostí a významových přesahů, které jsou všem archetypovým obrazům společné. Zvolíte-li si jako motiv velkou matku, strom světa, podsvětí, oko nebo něco jiného, můžete vršit srovnávací materiál donekonečna, ale nezískáte pro svou interpretaci žádný archimedovský bod. Ve svých Vzpomínkách poukazuje Jung na to, že intelektuálním typům hrozí velké pokušení, protože přehlížejí emocionální a citový faktor, který je s archetypovým obrazem vždy spjat. Archetypový obraz není jen myšlenkový vzorec (jako myšlenkový vzorec je spojen se všemi ostatními myšlenkovými vzorci), je také emocionální zkušeností - emocionální zkušeností

9 jedince. Pouze když má pro člověka emocionální a citovou hodnotu, je archetypový obraz živý a plný významu. Jak řekl Jung, můžete sesbírat všechny velké matky na světě, všechny svaté a všechno ostatní, ale to vše neznamená absolutně nic, pokud vynecháte citovou zkušenost jedince. Právě v tom je potíž, neboť celé naše akademické vzdělání má sklon citový faktor vyloučit. Na gymnáziu, a především při studiu přírodních věd, vám učitel například ukáže krystal. Zvláště děvčata pak s oblibou zvolají: Ten krystal je ale krásný! Učitel na to řekne: Teď ovšem nebudeme obdivovat krásu, nýbrž budeme analyzovat strukturu tohoto objektu. Od začátku jste tedy neustále vychováváni, abyste potlačovali svou osobní emocionální reakci a abyste svůj rozum vedli k tomu, čemu říkáme objektivita. Potud je všechno v pořádku. Do určité míry s tím souhlasím, ale v psychologii si tak počínat nemůžeme. Jak říkal Jung, právě v tom je obtížná pozice psychologie jako vědy, neboť si v protikladu ke všem ostatním vědám nemůže dovolit přehlížet cit. Musí brát ohled na citový podtón a emocionální hodnotu vnějších i vnitřních faktorů, včetně citové reakce pozorovatele. Jak víte, moderní fyzika akceptuje skutečnost, že pozorovatel a teoretická hypotéza, na jejímž základě je experiment vystavěn, hraje roli ve výsledku zkoumání. Dosud se však neuznává, že u pozorovatele může sehrát roli i emocionální faktor. Fyzikové tyto souvislosti budou muset znovu promyslet, protože, jak ukázal W. Pauli, nemáme žádný apriorní důvod je odmítat. Zcela jistě můžeme říci, že v psychologii na emocionální faktor ohled brát musíme. To je důvod, proč mnozí akademičtí vědci pokládají jungovskou psychologii za nevědeckou - bere totiž ohled na cit, který se dosud pro mnohé s vědeckým postojem vylučuje. Naši kritici si však neuvědomují, že tu nejde jen o naši náladu a že přece nejsme tak dětinští, abychom nedokázali svůj osobní citový vliv na materiál vyloučit. Došli jsme k jasnému vědomí, že tyto pocity jsou nutné a že patří k psychologické metodě, chceme-li se opravdově přiblížit k psyché. Má-li jedinec archetypový zážitek, například úchvatný sen o orlovi, který k němu vnikne oknem, nejedná se jen o myšlenkový vzorec, o němž byste mohli říci: No jistě, orel je posel boží, byl to posel Diův a Jupiterův a v severoamerické mytologii se objevuje orel jako bůh stvořitel, atd. Intelektuálně by to bylo sice zcela na místě, protože jste archetyp amplifikovali, ovšem chyba je, že jste přehlíželi emocionální prožitek. Proč je to orel, a nikoli havran, liška, nebo anděl? Mytologicky vzato, jsou anděl a orel totéž - angelos, okřídlený posel pocházející z nebe, z jiného světa, od božstva. Pro snícího je však obrovský rozdíl mezi tím, co všechno pro něj znamená anděl, o němž se mu zdá, a všemi pozitivními i negativními reakcemi, které v něm vyvolává sen o orlovi. Emocionální reakci snícího prostě přeskočit nemůžete, i když vědci jako Eliade, Huth, Fromm a jiní by jednoduše řekli, že oba - anděl i orel - jsou poslové z jiného světa. Intelektuálně je to totéž, ale emocionálně je tu rozdíl. Proto nemůžete ignorovat jedince ani celou situaci, s níž je prožitek spojen. Zastánci intelektuálního přístupu se pokoušejí včlenit výsledky jungovské psychologie zpět do starých kolejí akademického myšlení a odsunout nejdůležitější faktor, který Jung zavedl do vědy o mýtech - totiž základní lidskou situaci, z níž ty které motivy povstávají. Avšak nemůžete zkoumat rostliny, aniž byste zkoumali zemi, v níž rostou. Melouny například rostou nejlépe na hnoji, a nikoli na písku, a jste-li dobrý zahradník, znáte zemi právě tak dobře jako rostliny. V oblasti mytologie jsme zemí symbolických motivů my, jednotliví lidé. Tuto skutečnost nemůžeme ignorovat. Myslivé typy a intelektuálové jsou však silně vystaveni pokušení tento fakt popřít, protože to zapadá do jejich navyklého postoje. Vezměme si kupříkladu motiv stromu. Předpokládejme, že jsem badatelka s komplexem stromu, takže začnu se stromem. Strom mě emocionálně fascinuje, a tak řeknu: Sluneční mýtus a mýtus stromu jsou ve vzájemném vztahu, protože ráno se slunce rodí na východě ze stromu. Máme tu například vánoční strom a každé Vánoce rodí strom v okamžiku zimního slunovratu nové světlo. Všechny sluneční mýty jsou tudíž v jistém smyslu zároveň

10 mýty o stromu. Ovšem strom je také matka. Možná víte o tom, že se v Sasku dodnes říká, že pod listy stromů rostou hezká děvčata, a mohla bych vám ukázat obrazy, na nichž děti vycházejí ze stromů. Pod listy stromů šelestí duše nenarozených dětí, a proto stojí uprostřed všech německých, rakouských a švýcarských vesnic stromy. Strom je tedy velká matka. Ale není to jen matka života, ale také matka smrti, protože ze stromů se dělají rakve a někdy se i pohřbívá do korun stromů. Šamani za polárním kruhem a lidé z některých severokanadských kmenů bývají pohřbíváni na stromy. I babylonské zikkuraty a sloupy, na něž Peršané kladli své mrtvé, jsou pravděpodobně jen proměnou stromu. Zamysleli jste se někdy kromě toho nad souvislostí mezi stromem a studní? Pod každým stromem je pramen. Existuje například strom světa - jasan Yggdrasil, zpod něhož tryská pramen Urd. Mohu vám ukázat babylonskou pečeť, na níž je vidět strom pod studní života. Všechny motivy vody života jsou tedy ve skutečnosti spjaty s motivem stromu. To je úplně jasné, vidí to každý! Ale mohli bychom sem vnést i měsíc. Stejně jako matka bývá strom často ženského rodu, ale představuje zároveň i otce, protože strom je falický symbol. V aztéckých kronikách má například znak pro zemi, z níž původně připutovali Aztékové a Mayové, význam olámaný kmen stromu - jeho podoba je falickým obrazem otce. Existují příběhy o ženě, která šla kolem stromu a semeno z něj jí proniklo do klína. Strom je tedy jednoznačně otec, a to se hodí ke stromu, který zároveň představuje slunce, což je také otcovská figura. Máte-li sluneční komplex, vztahuje se pro vás všechno ke slunci, a máte-li komplex měsíce, je všechno lunární. V nevědomí jsou totiž všechny archetypy vzájemně kontaminovány. Je to, jako by se přes sebe částečně zkopírovalo několik fotografií - obraz se nedá rozuzlit. Důvodem pravděpodobně je, že v nevědomí je čas i prostor relativní. Jako bychom tu měli množství obrazů, které jsou k dispozici všechny zároveň. Teprve chápající náhled vědomí je s to vybrat jediný motiv, neboť vrhne světlo svého reflektoru a záleží jen na tom, kam jej nejprve namíří - v určitém ohledu dostanete vždy celé kolektivní nevědomí. Proto je pro jednoho vědce vším matka, pro jiného vegetace a pro dalšího zase sluneční mýtus. Zábavné na tom je, že jakmile všichni tito intelektuálové spatří takové spojení - například mezi stromem, sluncem nebo rakví - řeknou samozřejmě, zjevně či přirozeně. Takže strom je pro jednoho zjevně matka. Dávám si pozor, kde vědec tato slova používá. Je to svůdně prosté, neboť archetypové vztahy jsou zjevné a přirozené, takže autor říká přirozeně nebo zjevně a je si jist, že všichni jeho čtenáři vlezou do stejné pasti. Někteří se po chvíli vzbouří, protože zjistí, že není možné, aby cokoli znamenalo všechno ostatní, a vrátí se k emocionálnímu rozdílu hodnot mezi symboly. K interpretaci pohádky můžete skutečně využít kteroukoli ze čtyř funkcí vědomí. Myslivý typ bude poukazovat na strukturu a způsob, jakým jsou jednotlivé motivy spojeny. Citový typ je uspořádá do hodnotové hierarchie, což je také zcela racionální. Citová funkce umožňuje dobrou a úplnou interpretaci pohádky. Percepční typ si prostě symboly velmi přesně prohlédne a bude je amplifikovat. Intuitivní typ uvidí soubor obrazů tak říkajíc v jeho jednotě. Bude mít největší nadání k tomu, aby ukázal, že celá pohádka není rozvláčný příběh, ale ve skutečnosti jediné poselství rozštěpené do mnoha fazet. Čím jsou vaše funkce diferencovanější, tím lepší mohou být vaše interpretace, neboť byste měli kolem příběhu kroužit pokud možno s využitím všech čtyř funkcí. Čím více funkce svého vědomí rozvíjíte a obohacujete, tím lepší a barvitější budou vaše interpretace. Jde o umění, které se musí cvičit. Nemůžete se mu naučit - s výjimkou několika obecných pokynů, které se tu snažím poskytnout. Studentům vždy říkám, aby se mé přednášky neučili, ale pokoušeli se sami pohádky interpretovat. Interpretace je umění, či vlastně řemeslo, které nakonec závisí zcela na vás. Semináře, při kterých účastníci interpretují tutéž pohádku, jsou něco jako zpověď a Rorschachův test současně. Tomu se nelze vyhnout, a je to tak dobře - člověk musí nasadit celou svou bytost.

11 Musíme začít s otázkou, proč se v jungovské psychologii vůbec zajímáme o mýty a pohádky. Jung jednou řekl, že na pohádkách lze studovat srovnávací anatomii psyché. U mýtů, pověstí nebo jiného složitého mytologického materiálu je základní vzorec lidské psyché skryt pod množstvím kulturního materiálu. V pohádkách je však takového specifického vědomého kulturního materiálu mnohem méně, a proto se v nich základní vzorce psyché zračí daleko jasněji. Ostatní psychologické školy nám předhazují, že všude kolem sebe vidíme archetypy, že se o nich našim pacientům zřejmě každou noc zdá, ale že jejich pacienti podobný materiál nikdy nepřinesou. Pokud analytik neví, co jsou to archetypové motivy, samozřejmě si jich nevšimne; interpretuje je osobně, protože je spojuje s osobními vzpomínkami pacienta. Abychom mohli objevit archetypový materiál, musíme o něm mít nejdřív obecné znalosti - proto se snažíme dovědět se o těchto motivech a jejich různých konstelacích co možná nejvíce. A je tu ještě další důvod, který se ukazuje prakticky daleko důležitější a který vede k podstatnějším problémům. Když se někomu něco zdá a vy už znáte anamnézu, to jest obecnou vnitřní i vnější historii jeho života, pak jste si již většinou vytvořili - i když se tomu snažíte vyhnout - všeobecnou hypotézu o tom, jaký má snící člověk problém: že je to muž vázaný na svou matku nebo dcera vázaná na otce, žena, kterou posedl animus nebo něco podobného. Máte třeba hypotézu, že určitou analyzandku trápí její animus, a když vám pak vypráví, že se jí zdálo o zloději, který ji strašlivě vylekal, pak zareagujete: Aha, už to tu máme! Možná si ani nevšimnete, že sen vůbec neinterpretujete, ale že v něm jen znovu rozpoznáváte to, co jste již věděli. Potom asi řeknete, že lupič je vlastně animus, a celé to bude vypadat jako objektivní interpretace. Ve skutečnosti jste se však nenaučili interpretovat sen odborně, protože jinak byste si nemohli předem nic myslet o tom, co vyplývá z jeho motivů. Na sny bychom se měli dívat pokud možno objektivně a teprve na konec vyvodit nějaký závěr. Sen totiž vždy přináší nějaké nové poselství, které předem nezná ani analytik, ani analyzand. Tuto objektivní metodu se naučíte nejlépe, když se cvičíte v práci s pohádkovými motivy, které neobsahují nic osobního, a vy o dané vědomé situaci nevíte nic, co by vám mohlo pomoci. Studium pohádek je pro nás důležité, protože pohádky popisují obecně lidské základy. Zvláště důležité jsou, pokud analyzujeme lidi z jiného konce světa; když přijde do ordinace Ind nebo Australan a my jsme se dosud zabývali pouze vlastními mýty, nepodaří se nám vůči němu vybudovat lidský most. Pokud však analytik zná základní lidské struktury, může k němu lépe najít vztah. Četla jsem o misionáři z ostrovů v jižních mořích, který říkal, že nejjednodušší způsob, jak nalézt vztah k místním lidem, je vyprávět jim pohádky. Je to řeč, v níž si všichni rozumějí. Kdyby vyprávěl nějaký velký mýtus, bylo by to obtížnější. Základní materiál musí použít v jednoduché formě, která vyjadřuje nejobecnější a současně nejhlubší lidské struktury. Pohádka stojí mimo kulturní a rasové rozdíly; proto může tak snadno putovat. Řeč pohádek se tedy jeví jako mezinárodní jazyk celého lidstva - všech dob, ras i kultur. Gilbert Durand a C. G. Jung dospěli pravděpodobně nezávisle na sobě k závěru, že nejarchaičtější formou archetypu je rituální gesto. Ve své knize Primitive Culture (Primitivní kultura) se již Tylor pokoušel využít své animistické teorie, aby odvodil pohádky z rituálu. Tvrdil, že bychom je neměli pojímat jen jako zbytky zašlé víry, ale že jsou vlastně zbytkem starého rituálu: rituál zemřel, ale jeho příběh přežil ve formě pohádky. Podle mého mínění není základem ani tak rituál jako spíše archetypový zážitek. Rituály jsou však tak prastaré, že se můžeme jen dohadovat, jak asi vznikly. Nejlepší příklady toho, jak mohly vzniknout rituály, jsem našla ve dvou následujících

12 příbězích. První se nalézá v autobiografii Černého Losa, šamana indiánského kmene Siouxů Oglalů (Black Elk, Ich rufe mein Volk. Olten, Walter, 7. vyd.): Když byl jako chlapec těžce nemocen a ležel téměř v kómatu, měl Černý Los vizi či zjevení, v němž byl přiveden do nebe, kde k němu ze čtyř světových stran přišla spousta koní a kde pak obdržel duchy svých praotců a léčivou bylinu pro svůj národ. Chlapec byl touto vizí hluboce otřesen a nechal si ji pro sebe, jako by to udělal každý normální člověk. Později se však u něj rozvinula akutní fobie z bouřek, takže se třásl strachy, i když se na obzoru objevil jen malý mráček. To jej přimělo, aby vyhledal šamana, který mu řekl, že je nemocný proto, že si vizi nechal pro sebe a nepodělil se o ni se svým kmenem. Šaman Černému Losovi řekl: Synovče, už vím, kde je chyba! Musíš udělat to, co po tobě chtěl hnědý kůň ve tvé vizi. Musíš tu vizi předvést svému lidu na zemi. Musíš lidem především ukázat koňský tanec, pak tě strach opustí. Když to však neuděláš, přihodí se ti něco velice zlého. A tak Černý Los, jemuž bylo tehdy sedmnáct, sehnal se svým otcem a matkou a několika dalšími členy kmene přesný počet koní - určitý počet bílých, určitý počet černých, určitý počet červenohnědých, určitý počet plavých a jednoho hnědáka, na němž měl jet on sám. Černý Los se naučil písně, které slyšel během svého zážitku. Když svou vizi předvedl, na celý kmen to hluboce zapůsobilo; její účinek byl dokonce léčivý, takže slepí viděli, ochrnutí chodili a byly vyléčeny další psychogenní nemoci. Kmen se rozhodl vizi předvést znovu a já jsem přesvědčena o tom, že by se z vize vyvinul rituál, kdyby kmen nebyl krátce poté téměř zcela zničen bělochy. V této zprávě jsme sami zažili, jak může vzniknout rituál. Další náznak původu rituálu jsem našla v eskymáckém vyprávění Orlí dar, které uvádí Knut Rassmussen (Die Gabe des Adlers. Frankfurt 1923). Některé polární arktické kmeny slaví svátek orla. Vyšlou posly, kteří si na hole nalepí pera, aby pozvali k oslavě velkého svátku ostatní kmeny. Hostitelé vybudují jako shromaždiště velké iglú, někdy velký dřevěný dům. Jednou do roka sem přijedou lidé na psích spřeženích. V hale je vycpaný orel a všichni přítomní tančí, vyprávějí příběhy, vyměňují si ženy a obchodují. Svátek orla představuje velké, napůl náboženské a napůl světské setkání všech kmenů. Toto je původní příběh onoho svátku: Osamělý lovec kdysi zastřelil obzvláště krásného orla. Vzal jej - patrně s velikým pocitem viny - domů a vycpal ho. Čas od času měl pocit, že by mu měl přinést malou oběť - nějaké jídlo. Jednou se dostal při lovu do sněhové bouře. Schoulil se k zemi a najednou před sebou spatřil dva muže s holemi, na nichž byla nalepena pera. Muži na sobě měli zvířecí masky a poručili mu, aby šel s nimi a pospíšil si. A tak se v té sněhové bouři zvedl, muži šli velmi rychle a on na pokraji vyčerpání s nimi. Pak zahlédl v mlze vesnici, z níž byl slyšet neznámý dunivý zvuk. Zeptal se, co to bušení znamená, a jeden z mužů smutně odpověděl: To je tlukot mateřského srdce. Vzali ho do vesnice a přivedli ke vznešené ženě v černém. V tu chvíli poznal, že to je matka orla, kterého zastřelil. Orlí matka mu řekla, že se k jejímu synovi chová velmi hezky, a protože mu prokázal čest, přeje si, aby v tom pokračoval. Dále řekla, že by mu ráda ukázala celý svůj národ (všichni lidé byli ve skutečnosti orlové, kteří na sebe dočasně vzali lidskou podobu), jenž mu předvede svátek orla. Lovec si měl slavnost dobře zapamatovat, aby byl schopen po návratu vše povědět svému kmeni. Orlí matka si přála, aby lovcův kmen slavil tuto slavnost každý rok. Když národ orlů předvedl svoji slavnost, všechno v okamžiku zmizelo a lovec se opět ocitl ve sněhové bouři, byl jako omámený a napůl zmrzlý. Dovlekl se zpět do své vsi, shromáždil muže a vše jim vyřídil. Říká se, že od té doby se svátek orla slaví tímto přesně předepsaným způsobem. Lovec byl zjevně na pokraji zmrznutí a ve stavu hlubokého bezvědomí prožil to, co bychom nazvali archetypovou vizí. Když vše náhle zmizelo a on opět přišel k sobě, spatřil vedle sebe ve sněhu zvířecí stopy - poslední stopy poslů. Zde opět vidíte, že rituál vznikl podobně jako v případě Černého Losa - skrze

13 individuální archetypový zážitek. Při dostatečně silném účinku archetypového zážitku vznikne potřeba šířit jej dále a nenechávat si ho pro sebe. Při analýze jsem v menším rozměru narazila na něco podobného, když analyzand nebo analyzandka měli archetypový zážitek a nechali si ho pro sebe. Je to přirozená reakce, protože zážitek je osobní tajemství a člověk nechce, aby s ním ostatní nakládali opovržlivě. Poté však přišly další sny, které naznačovaly, že by se měl jedinec těchto vnitřních vizí ujmout, vypovědět je své ženě nebo manželovi a říci: Měl jsem tento zážitek a musím mu zůstat věrný. Musím ti o něm povědět, protože jinak bys nepochopila mé chování. Musím být této vizi věrný a jednat podle ní. V manželství nemůžeme najednou změnit své chování, aniž to vysvětlíme. Jindy je třeba vizi sdělit širšímu okolí, někdy dokonce i skupině, jak se to stalo Černému Losovi. Z obou těchto příběhů vyvozuji, jak lze rituál pravděpodobně vysvětlit. Na eskymáckém příběhu vidíme, že základem rituálu je vpád archetypového světa do kolektivního vědomí a že prostředníkem tohoto vpádu je jedinec. Nejdříve má zážitek jedna osoba a ta pak sdělí svou vizi někomu dalšímu. Již existující rituál mohou později pozměnit drobné průlomy nevědomí či sny. U australských primitivů přetrvává již po třicet let proslulý rituál zvaný Kunapipi. Paní Berndtová, zasloužilá etnoložka, sbírala sny, které se k tomuto rituálu vztahují. Australští domorodci říkají, že se jim o rituálu zdá, a paní Berndtová ve své knize Kunapipi uvádí všechny sny, které způsobily jakékoli změny rituálu nebo vedly třeba i k nepatrným dodatkům. Sen je vždy vyprávěn kmeni, a pokud se změna jeví jako vhodná, připojí se k rituálu. Při analýzách katolíků jsem zpozorovala, že totéž funguje v určitém ohledu i u nich. Vzpomínám si na jednu řeholnici, které se zdálo o mši: celá bohoslužba probíhala normálně až po sanctus, ale po zazvonění zvonků byla mše přerušena. V tomto nejposvátnějším okamžiku mše, ve chvíli proměňování, vystoupil na kazatelnu biskup a proslovil krátký, prozaický a střízlivý výklad o tom, co znamená, že se Bůh stal člověkem. Potom mše pokračovala. Jako by nevědomí této řeholnice chtělo upozornit na to, že se cosi z pochopení tohoto tajemství vytratilo. Za zmínku zřejmě stojí ještě jeden druh archetypového příběhu. Studujete-li světové pohádky, zjišťujete, že určité etnické skupiny nazývají pohádkou prakticky výhradně příběhy o zvířatech - spoustu takových příběhů najdete dokonce i ve sbírce bratří Grimmů. Podle knihy L. van der Posta Das Herz des kleinen Jägers (Srdce malého lovce) tvoří příběhy o zvířatech přes osmdesát procent vyprávění křováků. Slovo zvíře není v této souvislosti příliš přiléhavé, protože jak každý ví, i když jde o postavy zvířat, jedná se současně o antropomorfní bytosti. V jádru křováckých historek je táž myšlenka jako v příběhu o svátku orla, kde se orli stanou lidmi a za dvě minuty jsou z nich opět orli. Křováci někdy dokonce říkají: Hyena - byl to samozřejmě člověk - řekla své ženě... Často se to sice výslovně neříká, ale hyena v příběhu např. vezme luk nebo udělá loď atd. Tyto postavy jsou lidé ve zvířecí nebo zvířata v lidské podobě; nejsou tím, co bychom my dnes nazvali zvířaty. Antropologové se dohadují o tom, zda příběhy vypráví o lidech převlečených za zvířata, nebo o zvířatech převlečených za lidi. Ale podle mého mínění to nemá smysl - jsou prostě tím, čím jsou! Jsou to zvířata i lidé a žádný primitiv by si tím hlavu nelámal; není v tom žádný rozpor. Z našeho hlediska to jsou symbolická zvířata, protože my rozlišujeme jinak: říkáme, že zvíře je tu nositelem projekcí lidských psychických faktorů. Dokud ještě trvá archaická identita a dokud jste své projekce nestáhli zpět, je zvíře i to, co jste do něj promítli, identické; jsou jedno a totéž. Hezky je to vidět v příbězích o zvířatech, která zobrazují archetypové lidské sklony. Tato zvířata jsou lidská, protože ve skutečnosti nezobrazují instinkty zvířat, ale naše zvířecí instinkty, a v tomto smyslu jsou skutečně antropomorfní. Řekneme-li například, že tygr v jednom příběhu znázorňuje chamtivost, neznázorňuje chamtivost skutečného tygra, ale naši vlastní tygří chamtivost. Když jsme chamtiví jako tygr, zdá se nám o tygrovi. Je tedy řeč o antropomorfním tygrovi. Takové příběhy o zvířatech jsou velmi časté a existuje řada vědců,

14 kteří tvrdí, že se jedná o nejstarší typ mytologického příběhu. Jsem ve velkém pokušení věřit, že jedny z nejstarších a nejzákladnějších forem archetypových příběhů mají právě tuto podobu - jsou o antropoidních zvířecích bytostech, kde např. liška hovoří s myší a zajíc s kočkou. Jelikož se o mně ví, že se zajímám o pohádky, v rodinách po mně často chtějí, abych je dětem vyprávěla. Při té příležitosti jsem si všimla, že děti dávají v určitém věku přednost příběhům o zvířatech. Začne-li se s příběhy o princích a princeznách, které odnesl čert, zeptají se: Co je to čert? atd. Potřebují to pořádně vysvětlit. Ale když řeknete: Pes řekl kočce, - poslouchají velmi napjatě. Zdá se tedy, že se jedná o základní materiál, nejhlubší a nejstarší formu vyprávění.

15 kapitola ii. Praktický postup Dalším problémem je metoda interpretace pohádek. Jde o to, jak se přiblížit smyslu pohádky, nebo spíše jak mu nadběhnout - skutečně to vypadá, jako bychom šli na lov jelena, kterého jen tak nezaskočíte. A proč interpretujeme? Vědci a specialisté na mytologii totiž mají stále námitky proti jungiánům, neboť, jak říkají, mýtus hovoří sám za sebe. Co mýtus říká, je třeba jen rozluštit, a k tomu žádnou psychologickou interpretaci nepotřebujeme, protože ta do mýtu vnáší něco, co v něm není - mýtus je se všemi svými detaily a amplifikacemi zcela jasný sám o sobě. Zdá se mi, že je to jen poloviční pravda. Toto tvrzení jistě platí ve stejném smyslu, jako když Jung říkal, že nejlepším vysvětlením snu je samotný sen. To znamená, že interpretace snu je vždy méně dobrá než sen samotný. Sen je nejlepším možným výrazem vnitřní skutečnosti a právě tak lze říci, že pohádka a mýtus jsou nejlepším možným vyjádřením toho, co chtějí říci. V tomto smyslu mají pravdu ti, kdo odmítají jakoukoli interpretaci a tvrdí, že stačí mýtus sám o sobě. Interpretace je zatemněním původního světla, které v mýtu září. Když vám však někdo celý rozčilený vypráví nádherný sen a vy zůstanete odtažití se slovy: Ano, to byl váš sen!, pravděpodobně vám řekne: Ale já bych rád věděl, co to znamená! Pak můžete odpovědět: Tak se na ten sen podívejte! Říká vám všechno, co může. On sám je svou vlastní nejlepší možnou interpretací. Má to jistě své výhody, neboť ten člověk pak může jít domů a dál o tom snu přemýšlet. Třeba náhle zažije osvícení. A tento proces, kdy třeme svůj kámen Churinga - to znamená, že zacházíme se snem tak, jak bychom se chovali ke kameni Churinga nebo k talismanu, má-li nám dát svou sílu - neruší nikdo třetí, kdo by se postavil mezi snícího a jeho sen. Na druhé straně však tato metoda mnohdy nestačí, protože tomu nejúžasnějšímu a nejkrásnějšímu snovému poselství často nerozumíme. Snící člověk je pak jako někdo, kdo vlastní nesmírně vysoké bankovní konto, a nic o něm neví, protože ztratil klíč od sejfu nebo ztratil číslo konta. Co je mu to pak platné? Je jistě pravda, že máme být taktní, že máme doufat a vyčkávat, zda sen nevystaví vlastní most k vědomí toho, komu se zdál. Začne-li tento proces sám od sebe, je jistě pravý. Na člověka má navíc daleko větší vliv to, na co u svých snů přijde sám, než nabídka třeba i dobré interpretace. Velmi často však přijdou miliony v bance nazmar a lidé zůstanou chudí. A je tu ještě další důvod, proč je nutno interpretovat: lidé mají tendenci interpretovat vlastní sny a mýty ve smyslu svých vědomých domněnek. Např. myslivý typ bude mít samozřejmě sklon dojít k nějakým filozofickým myšlenkám, u nichž má pocit, že je sen obsahuje, a snadno přehlédne emocionální poselství a citové okolnosti. Znala jsem také lidi, byli to hlavně muži, kteří polapeni náladou své animy promítli do snu svou vlastní náladu a viděli jen jeho negativní aspekty. Potom je vykladač snů užitečný, neboť řekne: Jistě, jen se na to podívejte! Sen sice začíná dost špatně, ale rozuzlení je velmi dobré. Nepochybně říká, že jste dosud hlupák nebo napůl slepý, ale říká také, že je tu pro vás skrytý nějaký poklad. Interpretace je pak o trochu objektivnější než vlastní výklad. Sen nebo příběh se tak nestanou pouhou součástí dosavadní tendence vědomí. Proto má v analýze interpretace své místo. Jak jsem již naznačila, interpretace je umění či řemeslo a lze se jí naučit jen cvičením a zkušeností. Existuje však několik pravidel, která vás mohou vést. Stejně jako sen rozdělujeme i archetypový příběh na různé aspekty. Začínáme s expozicí (místem a časem). V pohádce jsou místo a čas vždy zřejmé, protože pohádky často začínají

16 Byl jednou jeden... nebo nějak podobně. To znamená, že místem příběhu je ono kdesi kolektivního nevědomí, jemuž chybí prostor a čas. Například: Daleko, až na samém konci světa, za sedmi sty horami, byl jednou jeden král... Na konci světa, kde je svět zatlučen prkny... Za časů, kdy ještě Pánbůh putoval po zemi... Existuje spousta poetických způsobů, jak vyjádřit ono kdesi, ono byl jednou jeden, to, co podle Mircey Eliadeho nazývá většina mytologů illud tempus, bezčasá věčnost, nyní a po všechny časy. Poté bývají představeny dramatis personae (zúčastněné osoby). Doporučuji sečíst počet osob na začátku a na konci příběhu. Začíná-li pohádka slovy Král měl tři syny..., všimneme si, že jsou zde čtyři osoby, ale chybí matka. Příběh možná skončí s jedním z oněch synů, s jeho nevěstou, dále s nevěstou jeho bratra a nějakou další nevěstou - což znamená, že tu budou opět čtyři osoby, ale v jiném seskupení. Jestliže jsme na začátku příběhu viděli, že chybí matka, a na konci již jsou ženy tři, můžeme tušit, že se celé vyprávění zabývá osvobozením ženského principu, jako je tomu v jednom z příběhů, které uvedu později jako názorné příklady. Další fází pohádkového příběhu je expozice neboli počátek problému. Setkáme se s ním například v postavě starého krále, jenž je nemocen, nebo krále, který zjišťuje, že mu je každou noc ze stromu ukradeno zlaté jablko nebo že jeho kůň nemá hříbata nebo že je jeho žena nemocná, a někdo řekne, že potřebuje živou vodu. Na začátku příběhu se vždy vynoří nějaká potíž, protože jinak by to nebyl žádný příběh. Určete tedy, jak nejlépe dovedete, o co v této potíži psychologicky jde, a pokuste se to pochopit. Potom přijde peripetie, která může být buď krátká, nebo dlouhá - přijdou výšky a hloubky příběhu. Příběh může pokračovat na mnoha stránkách, protože těchto peripetií může být hodně; nebo má třeba jen jednu a pak se dospěje obvykle k vyvrcholení, k rozhodujícímu bodu, kde se všechno vyvine buď v tragédii, nebo to dobře dopadne. Napětí zde vrcholí. Poté následuje, až na několik málo výjimek, lysis - vyvrcholení - nebo někdy katastrofa. Můžeme také hovořit o pozitivní nebo negativní lysis, o konečném výsledku, který spočívá buď v tom, že princ dostane své děvče, vezmou se a jsou navždy šťastni, nebo všichni spadnou do moře, zmizí a už o nich nikdy nikdo neuslyší (přičemž poslední varianta je buď pozitivní, nebo negativní, podle toho, jak to bereme). V některých velmi primitivních pohádkách není ani lysis ani katastrofa, ale příběhy se prostě jakoby vsáknou do písku. Náhle zhloupnou a doznějí, jako by o ně jejich vypravěč náhle ztratil zájem a usnul. Lysis může mít také někdy dvojitý konec, něco, co u ság nebo jiného mytického materiálu nenajdeme: je to šťastný konec, za nímž následuje negativní poznámka vypravěče. Například: A pak se vzali a byla velká svatba. Měli tam pivo, víno a pořádný kus masa, ale když jsem do kuchyně zašel, abych si ho kousek vzal, kuchař mně do zadnice nakopal a já jsem se propadl až sem, abych vám ten příběh vyprávěl. Rusové své pohádky někdy zakončují: Vzali se a byli velice šťastni. Vypili hodně piva a vína, a mně jen po bradě teklo, ale do úst nenateklo. Anebo jak říkají někteří Cikáni: Vzali se a byli šťastní a bohatí až do smrti, ale my ubožáci tady stojíme, třeseme se a hlady bychom cucali vlastní zuby! - A pak chodí s kloboukem dokola a vybírají. Taková strofa na konci pohádky představuje rite de sortie (výstupní rituál), protože pohádka člověka odnese daleko, do dětského snového světa kolektivního nevědomí, kde nesmíme zůstat. Představte si, že žijete na statku, prodléváte v pohádkové náladě, a najednou musíte do kuchyně mýt nádobí. Pokud se sami nekopnete, abyste se z příběhu vyprostili, určitě spálíte pečeni, protože jste myšlenkami stále u prince a princezny. A tak se musí na konci příběhu zdůraznit: Ano, je to pohádkový svět, ale zde je

17 hořká realita. Musíme se vrátit ke své každodenní práci, nesmíme být duchem nepřítomni a jen si lámat hlavu příběhem. Z pohádkového světa musíme být zase vyvedeni nazpět. Potud obecná metoda, která nám umožní, abychom si prohlédli strukturu a uspořádali materiál; jak už jsme řekli, měli bychom především spočítat postavy a všimnout si jak symboliky čísel, tak role, kterou hraje. Někdy se vydávám i jinou cestou, ale ta není možná u všech příběhů. Tak například ruský příběh, kde má car tři syny, můžeme zobrazit tak, jak to ukazuji na str. 34: Na počátku je kvaternita, v níž chybí matka, a čtvrtý v systému - hrdina - odchází do jiného světa (řekli bychom do nevědomí), kde jsou tři ježibaby (baby Jagy) a princezna Marie, kterou princ získává. Hrdina nakonec Marii osvobodí, vezmou se a narodí se dva synové. Existuje tedy čistě mužská a čistě ženská kvaternita a na závěr (uprostřed) máme kvaternitu smíšenou, která se skládá ze tří mužů a jedné ženy. Toto schéma se nedá vytvořit u všech pohádek, takže se do něj nepokoušejme příběhy napěchovat, pokud se samo nenabízí. Existuje však spousta příběhů, které jsou strukturovány právě takto. Pokud ne, pak i to je velmi poučné, neboť i nedostatek struktury je výmluvný, stejně jako nepravidelná struktura ve vědě. K pravidelným jevům patří i výjimka, jenom je třeba objasnit proč. Vraťme se opět k pravidlům. Chopíme se jednoduše prvního symbolu. Řekněme, že byl jeden starý král, který byl nemocný, protože potřeboval živou vodu, nebo že nějaká matka měla neposlušnou dceru. Nyní musíme tento symbol amplifikovat, což znamená, že si musíme prohlédnout všechny motivové paralely, které lze najít. Říkám všechny, protože ze začátku jich asi moc nenajdete - až jich budete mít přibližně dva tisíce, můžete přestat! V ruské pohádce Žabka carevna se například na začátku setkáme se starým carem a jeho třemi syny. Nejmladší syn je prosťáček - hrdina celého příběhu. Carovo jednání jsem přirovnala k hlavní funkci a synovo ke čtvrté, ale je to sporné. V této pohádce nelze tento závěr dokázat, protože car není v závěru ani vyřazen, ani svého syna neporazí. Když však vezmete v úvahu všechny ostatní paralelní příběhy, je zcela jasné, že car reprezentuje vyčerpanou hlavní funkci a třetí syn je tím, kdo přináší obnovu - tzn. funkcí méněcennou. Dříve než vyslovíme jakékoli závěry, musíme si projít srovnávací materiál. Musíme se ptát, zda se tento motiv vyskytuje i v jiných pohádkách a jak se tam projevuje - jedině když vezmete v úvahu jejich průřez, bude mít vaše interpretace relativně jistý základ. Například se můžete setkat s pohádkou, ve které je bílá holubice vylíčena jako špatná. A tak si řeknete, bílá holubice reprezentuje ježibabu nebo čaroděje. Jistě, v tomto příběhu to tak možná je, ale když si projdete, co běžně znamená bílá holubice, budete překvapeni. V křesťanské tradici představuje zpravidla Ducha svatého a v pohádkách obvykle symbolizuje milující ženu, podobnou Venuši. A tak se musíte ptát, proč se v jednom konkrétním příběhu projevuje negativně to, co obyčejně bývá symbolem pro pozitivní eros. Obraz pak ve vás vyvolá zcela jiný dojem než v případě, kdy si nedáte tu námahu a jiné příběhy si neprohlédnete. Řekněme, že jste lékař, provádíte svou první pitvu, najdete slepé střevo na levé straně a nevíte ze srovnávací anatomie, že slepé střevo patří normálně napravo. Podobně je tomu s pohádkou: Musíte znát průměrnou situaci, a právě proto potřebujete srovnávací materiál, který umožní poznat srovnatelnou strukturu všech symbolů. Díky takovému zázemí lépe porozumíte zvláštnostem a jenom tak můžete plně pochopit výjimku. Amplifikace představuje rozšíření pohledu díky množství paralel. Když shromáždíte paralely, můžete přejít k dalšímu motivu, a tak propracujete celý příběh. Nyní nutně následují další dva kroky, neboť musíme rozvinout kontext příběhu. Řekněme, že v pohádce vystupuje myš a že jste ji amplifikovali - vidíte nicméně, že se ta myš chová určitým způsobem. Četli jste například, že myši představují někdy duše mrtvých, jindy

18 ježibab, že jsou to ďáblova zvířata, že jsou to zvířata Apollonova v jeho zimním aspektu, že jsou nositeli moru a že to jsou také zvířata duše, protože když někdo zemře, z jeho mrtvoly vyjde myš nebo se sám objeví v podobě myši atd. Podíváte se tedy na myš ve svém příběhu - některé myši ve vašich amplifikacích se k myši v příběhu hodí a objasňují ji, ale jiné nikoli. Co tedy uděláte? Já v takovém případě vezmu nejprve v úvahu ty aspekty, které myš z příběhu vysvětlují, ovšem ostatní aspekty myši si ponechám v záloze nebo v poznámce pod čarou. Někdy se totiž stane, že se v příběhu později vynoří jiná konstelace a s ní i jiné aspekty obrazu. Řekněme, že máte ve své pohádce jednu myš, která vystupuje pozitivně, a žádná ježibabí myš kolem neběhá. Později se však v příběhu může objevit něco s ježibabou, a tak si řeknete: Aha! Mezi oběma obrazy je určité spojení! Je tedy dobře vědět, že mezi obrazy myši a ježibaby je jisté spojení. Následuje další podstatný krok, a sice samotná interpretace, to jest úloha přeložit amplifikovaný příběh do psychologického jazyka. Nebezpečí spočívá v tom, že člověk setrvá v napůl mystickém způsobu vyjadřování a mluví pak třeba o strašlivé matce, kterou hrdina přemůže. Výpověď je správná jen tehdy, řekneme-li např.: Setrvačnost nevědomí byla překonána impulzem směřujícím k vyšší úrovni uvědomění. To znamená, že musíme užívat přísně psychologický jazyk. Teprve pak víme, co je to interpretace. Jste-li nyní kriticky naladěni, řeknete si: Dobře, ale pak prostě nahrazujeme jeden mýtus jiným - tím svým, řekněme jungovským. Na to se dá odpovědět pouze: Ano, to skutečně děláme, ale vědomě. Víme o tom a víme také velice dobře, že pokud bude někdo za dvě stě let číst naše interpretace, možná si řekne: Není to komické? Přeložili pohádkový mýtus do jungovské psychologie a mysleli si, že je to ono! Ale my víme, že je to... Dodá pak novou interpretaci a naše bude považována za zastaralou - stane se z ní jen dokreslení toho, jak se s takovým materiálem zacházelo v určité době. Jsme si této možnosti vědomi a víme, že naše interpretace jsou relativní, že nejsou absolutně pravdivé. My však interpretujeme ze stejného důvodu, z jakého byly vyprávěny pohádky a mýty: kvůli oživujícímu účinku. Interpretace, stejně jako vyprávění pohádek a mýtů, nám totiž působí uspokojení a smiřují nás s naším vlastním nevědomým instinktivním základem. Psychologická interpretace představuje náš způsob, jak vyprávět příběhy. Máme totiž stále tytéž potřeby a toužíme po obnovení, které vychází z pochopení archetypových obrazů. Víme ovšem velmi dobře, že jde jen o náš mýtus. Vysvětlujeme X pomocí Y, protože se nám zdá, že Y do toho dobře zapadá. Jednoho dne už tomu tak nebude a bude potřeba nové vysvětlení Z. Neměli bychom proto nikdy prezentovat svou interpretaci s podtónem to je ono. Byl by to podvod. Můžeme jen říci psychologickým jazykem, co pravděpodobně mýtus představuje, a pak jej v této psychologické formě modernizovat. Kritérium interpretace je stále totéž: je uspokojivá a zapadá do mého života i do života jiných lidí? Souhlasí s ní i mé vlastní sny? Když vytvářím nějakou interpretaci, dávám stále pozor na své sny, abych viděla, jestli jsou s ní v souladu. Pokud ano, vím, že interpretace odpovídá alespoň mým možnostem - že jsem materiál interpretovala uspokojivě ve vztahu ke své vlastní povaze. Pokud mi psyché neřekne: Je to v pořádku, ale ještě jsi neodpověděla na toto!, vím, že nemusím pokračovat. Příběh sice ještě může skrývat další odhalení, ale já jsem dosáhla svých hranic a nemohu překročit sama sebe. Pokud jsem snědla to, co jsem s to strávit, mohu spokojeně odpočívat. Potravy je tu sice ještě více, ale psychicky ji již nemohu strávit. Pokud jsem vyprávění nepochopila vůbec nebo jsem ho pochopila nedostatečně, vždy se dostaví sny. Vezměte si nějakou pohádku, zkuste to s ní a uvidíte. Ještě jsem nepoznala nikoho, kdo interpretoval pohádku s jistým nadšením, aniž by na ni současně nezareagovalo jeho nevědomí. Nevědomí se z jakéhosi důvodu o interpretaci pohádek velice zajímá. Lze říci, že vykládání pohádek na ně obvykle působí povzbudivě, a když se dostanete opravdu na

19 scestí, nevědomí svým vlastním způsobem zareaguje. Spoléhám se na ně. Neznám nic lepšího. Absolutně průkazné kritérium našich interpretací nemáme, takže snad nejlepší je říci, že mě interpretace uspokojuje, že jsem díky ní zdravá a šťastná, a pokud mé nevědomí nemá co dodat, udělala jsem vše, co jsem mohla. Nikdy to však není poslední slovo.

20 Kapitola iii. Klasická proměna krále Nyní můžeme přejít k praktičtějším problémům interpretace. Z didaktických důvodů jsem vybrala k interpretaci velmi jednoduchou pohádku bratří Grimmů, a to nikoli proto, aby to vypadalo oslnivě nebo zajímavě, ale prostě proto, abych vám názorně ukázala metodu interpretace. Pokusím se vám ukázat, jak musíte postupovat, abyste se dopátrali smyslu příběhu. Pohádka zní takto: Tři pera Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Dva byli chytří, ale ten třetí moc nemluvil, byl hloupý a říkali mu Prosťáček. Král byl starý a slabý, pomýšlel na smrt a nevěděl, který z jeho synů by měl zdědit království. A tak jim řekl, aby šli do světa a že ten, který mu přinese nejkrásnější koberec, bude po jeho smrti králem. Aby předešel svárům, vyšel král před zámek, vzal tři pírka, foukl do nich a řekl: Půjdete tam, kam pírka poletí. Jedno pírko letělo na východ, druhé na západ, ale třetí spadlo již po několika metrech na zem. A tak šel jeden z bratrů napravo, druhý nalevo a Prosťáčkovi se vysmívali, že musí zůstat tam, kam spadlo třetí pírko. Prosťáček se posadil na zem a velice zesmutněl. Náhle si však všiml, že hned vedle pírka jsou v zemi padací dveře. Zvedl je, pod nimi našel schody, a tak sestoupil do hloubi země. Po chvíli přišel k jiným dveřím, zaklepal na ně a zevnitř uslyšel: Panenka zelená, vrásčitá kolena, čarodějky psíček běhá sem a tam, kdo je venku, ať se rychle podívám. Dveře se otevřely a Prosťáček uviděl, že uvnitř sedí obludná, tlustá ropucha a kolem ní v kruhu malé ropuchy. Tlustá ropucha se Prosťáčka zeptala, co chce, a on odpověděl, že by rád ten nejjemnější a nejkrásnější koberec. Ropucha zavolala mladou ropuchu a řekla: Panenka zelená, vrásčitá kolena, scvrklý psíček sem a tam honí čarodějnici, přines mi tu velkou krabici. Mladá ropucha přinesla velkou krabici, velká ropucha ji otevřela a podala z ní Prosťáčkovi nádherný koberec - byl tak krásný a jemný, že by jej nesvedl utkat nikdo na zemi. Prosťáček poděkoval a vydal se na zpáteční cestu. Druzí dva bratři pokládali svého nejmladšího bratra za příliš hloupého, než aby dokázal nějaký koberec obstarat, a tak koupili kus drsného lněného plátna, které na sobě měla první pasačka ovcí, kterou potkali, a vrátili se s ním ke králi. Ve stejné době dorazil domů Prosťáček se svým krásným kobercem, a když ho král uviděl, řekl: Podle práva patří království nejmladšímu. Druzí dva bratři však nenechali svého otce na pokoji, říkali, že Prosťáček přece nemůže zdědit království kvůli své hlouposti, a prosili o další úkol. Dobrá tedy, řekl král, kdo přinese nejkrásnější prsten, ten dostane království. Zopakoval stejný rituál se třemi pírky a zase šli oba starší na východ a na západ a Prosťáčkovo pero opět