Dějiny českého státu

Transkript

1 Variace 1 Dějiny českého státu Autor: Mgr. Jaromír JUŘEK Zpracováno podle údajů uvedených na Kopírování a jakékoliv další využití výukového materiálu je povoleno pouze s uvedením odkazu na

2 1. Úvod Vše podstatné z českých dějin Dějiny jsou svědky času, živou pamětí, učitelem života a poslem minulosti Text je převzatý z internetových stránek Cílem této akce je popularizace a podnícení zájmu o dějiny. 2. První Slované na českém území Česká republika se z historického pohledu skládá ze tří částí, z Čech, Moravy a části Slezska, nazývaných souhrnně české země. Tato území spolu existovala již od středověku v rámci jednoho státu, respektive soustátí a přetrvala tak dlouhá staletí. Geograficky se teritorium Čech na jedné straně a Moravy s částí Slezska na straně druhé od sebe poměrně značně liší. Čechy obklopují pohoří, jejichž původ sahá do prvohor - Šumava, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Broumovské mezihoří a Českomoravská vrchovina, kdežto Morava, pomineme-li Jeseníky, se svými nížinami otvírá do rakouských zemí a slovenského Podunají. České země v pravěku České země byly osídleny již ve starší době kamenné, nejstarší nález pozůstatků člověka na českém teritoriu je datován do období před lety, ale významem je předčí doklady o činnosti lovců mamutů, zejména z moravských lokalit Předmostí u Přerova, Pavlov a Dolní Věstonice z časů před lety. Od těch časů jsou poznamenány stopami lidského působení, směrem k přítomnosti pramenů přibývá. Keltové a germánské kmeny V období vzestupu antického Říma ( století př. n. let.) obýval české teritorium keltský kmen Bójů, zvaný též Bohémi. Podle nich se dostalo naší zemi latinského pojmenování Bohemia (odtud i německé označení Böhmen). Na přelomu letopočtu, v čase sílícího tlaku římského impéria, vystřídal Kelty germánský kmen Markomanů, jejichž vládce Marobud bojoval s Římany (17. rok po Kristu). Čechy a Morava však zůstaly mimo rámec starověké Římské říše, jejíž opevněná hranice (lines Romanus) se dotkla tohoto prostoru pouze okrajově (lokalita Mušov na jižní Moravě). České země tedy nepřišly s antikou do soustavnějšího styku, což se promítlo do jejich dalšího civilizačního vývoje. Příchod Slovanů, předěl století Několik staletí trvající období stěhování národů zásadním způsobem proměnilo etnickou skladbu obyvatel na dnešním českém a moravském území. Od přelomu století začaly do moravských nížin a i do české kotliny pronikat z jihovýchodu slovanské kmeny, které odtud postupně vytlačovaly germánské kmeny, tentokrát 2

3 Langobardy a Durynky. Archeologické nálezy z této doby jsou však skromné, a tak jedním z mála záchytných bodů zůstává písemná zpráva byzantského historika Prokopia, který se zmiňuje přibližně k roku 512 o přítomnosti Slovanů v českých zemích. V některých oblastech žili Slované a Germáni určitý čas vedle sebe, ale toto soužití od počátku narušovaly vpády Avarů, kočovníků turkotatarského původu, kteří se zmocnili Panonie (latinské zeměpisné označení časti nynějšího Maďarska západně od Dunaje) a podnikali nájezdy i na Franskou říši. Všechny tyto změny urychlily na konci 6. století zánik germánských etnických skupin v českomoravském prostoru. Příslušníci germánských kmenů buď odešli nebo splynuli se Slovany, kteří se stali jedinými obyvateli země. Odlišný životní styl slovanských kmenů a sousedních Avarů zákonitě přinášel vzájemné konflikty. Zatímco Slované žili v zemědělských osadách, kočovní Avaři byli mobilnější, výbojnější a část slovanského obyvatelstva si dokonce podmanili. Někdy kolem roku 620 propuklo povstání slovanských kmenů proti avarské nadvládě. Vznik Sámovy říše Povstalí Slované dosáhli výrazného úspěchu v letech , kdy v jejich čele stanul kupec Sámo, pocházející asi z dnešní střední Francie. Po odražení Avarů byl Sámo uznán sjednocenými slovanskými kmeny za vládce rozsáhlé říše, zahrnující teritorium Čech, Moravy, části Slovenska a zřejmě i část bavorského území, obývaného tehdy Slovany. Byla to první říše, kterou západní Slované vytvořili, ale spíše než o státní útvar v pravém slova smyslu, šlo o kmenový svaz, spojený osobou panovníka. Jeho centrum leželo zřejmě v jihomoravských nížinách kolem řeky Moravy, kde již tehdy vznikla opevněná sídliště - hradiště. Sámo vládl přibližně pětadvacet let a vedl úspěšnou obrannou válku proti franskému králi Dagobertovi, jehož vojska roku 631 porazil u hradiště Vogastisburgu (snad v severozápadních Čechách). Po Sámově smrti, někdy v letech , se jeho říše rozpadla. Poté na téměř 150 let písemné zprávy o českých zemích víceméně mlčí. 3. Velkomoravská říše Zrod Velkomoravské říše Teprve od počátku 30. let 9. století se řeč pramenů stává zřetelnější. Na dolním toku Moravy se v té době formuje jádro státního útvaru, pro který historikové nejčastěji používají název Velkomoravská říše. Prvním známým velkomoravským panovníkem byl Mojmír I., který po roce 833 připojil ke svému teritoriu Nitransko, ležící na území dnešního jižního Slovenska. V těchto časech již působily v mojmírovské říši křesťanské misie, přicházející především z Bavorska a Salcburska. Nové náboženství přijímal především kníže, jeho příbuzní a vojenská družina, zatímco většina prostého obyvatelstva nadále uctívala svá dosavadní božstva. Největšího územního rozsahu dosáhla Velká Morava za Mojmírových nástupců, k původnímu centru a k jižnímu Slovensku vzala pod svou svrchovanost slovanské kmeny v Čechách, v Panonii a v okolí řeky Visly na území dnešního Polska. Centry politického, kulturního a náboženského života byla jihomoravská hradiště Mikulčice a Staré Město (u nynějšího Uherského Hradiště). Cyrilometodějská mise 863 Mojmírův nástupce Rastislav (Rostislav) se snažil vytvořit protiváhu vlivu Východofranské říše ve střední Evropě, a proto se programově orientoval na Byzantskou říši. Od byzantského císaře si také vyžádal vyslání křesťanské misie, v jejímž čele stáli bratři Konstantin (později přijal klášterní jméno Cyril) a Metoděj, původem Řekové ze Soluně. Na Moravu přišli roku 863 a začali zde prosazovat slovanskou liturgii, srozumitelnou všemu obyvatelstvu. Pro tento účel sestavil Konstantin na základě jihoslovanského nářečí umělý slovanský jazyk - staroslověnštinu, a vytvořil i zvláštní písmo, hlaholici. Společně s bratrem pak do staroslověnštiny překládali bohoslužebné texty a Nový zákon. Není vyloučeno, že se jim podařilo přeložit i celou Bibli, přímý doklad o tom však chybí. Metoděj později dosáhl jmenování arcibiskupem moravsko-panonské arcidiecéze, jeho sídlem byl kostel na Velehradě (zřejmě nynější Sady u Uherského Hradiště, kde archeologové odkryli základy velké svatyně). Po Metodějově smrti roku 885 vyhnal kníže Svatopluk, Rostislavův nástupce, přívržence slovanské bohoslužby a přiklonil se zpět k latinské formě. Nedlouho před svým úmrtím však Metoděj stačil pokřtít českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu. Metodějovou smrtí však slovanská liturgie nezahynula. Metodějovi žáci poté působili v Čechách, ale i v dalších slovanských oblastech, slovanská bohoslužba tak zapustila kořeny i v Kyjevské Rusi. Přispělo k tomu i nové písmo, tzv. cyrilice, z níž se vyvinula azbuka. Soluňští bratři byli později prohlášeni za svaté. Zánik Velké Moravy 907 Po Svatoplukově smrti roku 894 se ujal vlády jeho syn Mojmír II. Poměry se podstatně zhoršily, když na přelomu století do střední Evropy vpadli kočovní Maďaři. Vnějšího ohrožení Moravy využila některá kmenová knížata k vymanění se z moravského područí. Brzy po Svatoplukově smrti složila česká knížata, mezi nimi též Bořivojův syn Spytihněv, vazalský hold východofranskému králi Arnulfovi. 3

4 Po letech bojů Velkomoravská říše kolem roku 907 maďarským nájezdníkům podlehla. Maďaři však jádro moravského území neobsadili, ale stáhli se zpět do rozlehlých nížin kolem řek Tisy a Dunaje. Tím v Evropě skončilo období stěhování národů. Velká Morava po sobě zanechala pozoruhodné kulturní dědictví, které svět poznal až prostřednictvím archeologických objevů po roce Velkomoravská říše ovšem nebyla prvním společným státem českého a slovenského národa, jak se občas tvrdí, nýbrž státním útvarem víceméně dobrovolně sjednocených slovanských kmenů se společným panovníkem, hovořících příbuznými dialekty. Proces formování národů a národních států začal ve střední Evropě až po jejím rozpadu. 4. Počátky českého státu Počátky českého státu, konec 9. století Řadu velkomoravských kulturních podnětů přejal nově vznikající český stát. Otázka, zda na českém teritoriu žilo v 9. století více slovanských kmenů nebo kmen jediný, není důležitá. Evropští vzdělanci nazývali všechny obyvatele Čech souhrnným pojmenováním Bohemi. Slovanský název Češi, Čechové se objevil asi až na konci 9. století a zprvu zřejmě označoval skupinu lidí, obklopující vládnoucího knížete a podílející se na politické moci. Postupně se pojmenování Češi přeneslo na veškeré slovanské etnikum, které sídlilo v Čechách a dorozumívalo se českým jazykem, a tím tvořilo středověký český národ. Vznik českého státu a vznik středověkého českého národa tedy spolu úzce souvisely. Knížetem, který stál u počátku zrodu českého státu, byl již zmíněný Bořivoj, který je prvním historicky doloženým příslušníkem dynastie Přemyslovců, odvozující svůj původ od bájného knížete Přemysla (prý oráče), který uzavřel sňatek s věštkyní Libuší. Bořivoj původně sídlil na Levém Hradci (severně od Prahy). Zde také, po přijetí křtu z rukou Metodějových, založil kostel sv. Klimenta, zřejmě nejstarší v Čechách. Pravděpodobně kolem roku 885 přemístil své sídlo na hradiště, zvané Praha (na místě nynějšího Pražského hradu). Motivy byly nejspíše praktické povahy, neboť pražské hradiště střežilo významný brod přes Vltavu a stalo se tak důležitým obchodním střediskem. Od té doby je Praha hlavním politickým a kulturním centrem českého státu. Bořivoj byl až do své smrti kolem roku 890 věrným spojencem Velkomoravské říše, z jejíhož vlivu se vyprostil až jeho syn Spytihněv I.. Spytihněvova orientace na Bavorsko v podstatě rozhodla o příklonu české země ke kultuře latinského Západu. Důsledky tohoto kroku se však neprojevily okamžitě, po celé 10. a 11. století v Čechách vedle sebe působily dvě kultury, latinská a zvolna ustupující staroslověnská. Zavraždění kněžny Ludmily 921 Po Spytihněvově úmrtí převzal vládu jeho bratr Vratislav I., zakladatel kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Když i on zemřel, došlo ve vládnoucím rodě ke sporům. Jejich vyvrcholením bylo zavraždění kněžny Ludmily, vdovy po knížeti Bořivojovi a babičky budoucího knížete Václava. Tento čin vykonali v září 921 na hradišti Tetín (nad řekou Berounkou, nedaleko pozdějšího hradu Karlštejna) vikingští bojovníci, najatí kněžnou Drahomírou, vdovou po Vratislavovi I.. Motivem pravděpodobně bylo soupeření o vliv na Václavovu výchovu. Zavražděná Ludmila byla později svatořečena a její kult byl pěstován především v pražském kostele sv. Jiří, kde kněžniny tělesné ostatky nalezly místo posledního odpočinku. 5. Kníže Václav I. a Boleslav II. Období vlády knížete Václava a jeho zabití 935 Tím však nesváry uvnitř přemyslovské dynastie neskončily. Vláda knížete Václava se zpočátku vyvíjela úspěšně. Na svou dobu nebývalé vzdělaný panovník pokračoval v expanzivní politice svého rodu a provedl změnu zahraničně politické linie, místo na Bavorsko se začal orientovat na Sasko, jemuž připadla vůdčí úloha v německých oblastech. Výrazem této vazby bylo i založení kostela sv. Víta na Pražském hradě, na jehož místě později vyrostla gotická katedrála. Potom se však Václav z blíže neznámých důvodů, lze o nich jen spekulovat, ocitl ve sváru s mladším bratrem Boleslavem. Dne 28. září 935 (některé prameny uvádějí rok 929) byl kníže Václav na hradišti Boleslavi (dnes Stará Boleslav) zabit Boleslavem najatými vrahy, poté se Boleslav ujal vlády. Václav byl, podobně jako jeho babička Ludmila, prohlášen za svatého a později se stal symbolem české státnosti i její kontinuity a nebeským patronem české země. Tuto státotvornou funkci plnil svatováclavský kult i v našich moderních dějinách. Jeho mladší bratr Boleslav I. se přičinil významným podílem na upevnění raně středověkého českého státu. Válečnou zdatností jej rozšířil a posílil i jeho hospodářství. Z dob Boleslavova panování se zachovaly první doložené české mince - stříbrné denáry. 4

5 Panování Boleslava II. a zřízení pražského biskupství Největší rozlohy v první fázi své existence dosáhl český stát za panování Boleslava II. v poslední třetině 10. století. Jeho územní rozsah tehdy zahrnoval jak vlastní Čechy a Moravu, tak i vzdálenější oblasti nynějšího Slovenska a Haliče. Před rokem 970 založila Boleslavova sestra Mlada první klášter v Čechách. Umístila jej k pražskému kostelu sv. Jiří. Brzy poté, roku 973, byla Boleslavem II. završena mnohaletá snaha o zřízení pražského biskupství, čímž se v církevně správním smyslu české území vymanilo ze závislosti na řezenské diecézi. Nové biskupství bylo podřízeno arcidiecézi v Mohuči. Mučednická smrt biskupa Vojtěcha 997 V tehdejších poměrech bylo běžné, že se světský panovník cítil nadřazen církevnímu představiteli, v němž spatřoval svého kaplana. Snahy o emancipaci církve byly teprve na počátku. V Čechách o posílení prestiže církve a o hlubší pochopení principů křesťanského života (pohanské zvyky stále přežívaly i na knížecím dvoře) usiloval druhý pražský biskup Vojtěch (Adalbert). Evropsky vzdělaný a zcestovalý muž se zasloužil o založení prvního mužského kláštera roku 993 v Břevnově u Prahy, kam přivedl členy benediktinského řádu. Vojtěchova činnost však narazila na nepochopení Boleslava II.. Jeho nechuť násobil fakt, že pražský biskup pocházel z knížecího rodu Slavníkovců, kteří měli pod svým vlivem východní a jihovýchodní Čechy, svou mocí tak konkurovali Přemyslovcům. V roce 995 Boleslavova vojenská družina zaútočila na slavníkovské hradiště v Libici nad Cidlinou a pobila všechny přítomné členy rodu. Tím Přemyslovci ovládli celé Čechy. Vojtěch tehdy pobýval v cizině, kde také roku 997 nalezl mučednickou smrt při misijní cestě k pobaltským Prusům. Nad Vojtěchovým hrobem v polském Hnězdně vzniklo z iniciativy císaře Oty III. a polského panovníka Boleslava Chrabrého arcibiskupství. Vojtěch, který v Čechách za svého života nenašel pochopení, se dočkal uznání alespoň po smrti. Byl svatořečen a přiřadil se tak k svaté Ludmile a k svatému Václavovi, jehož kult sám prosazoval. Později k této trojici přibyl ještě opat Prokop, zakladatel Sázavského kláštera (po roce 1030), jediného českého místa se slovanskou liturgií, která v jeho zdech přežívala až do roku Prokop byl kanonizován až roku 1204 a spolu s Václavem, Ludmilou a Vojtěchem tvoří dodnes uctívanou velkou čtveřici českých patronů. 6. První český král Čechy poprvé uděleny jako říšské léno 1002 Na rozhraní 10. a 11. století se český stát ocitl v hluboké krizi, jejíž původ měl dva důvody. Jednalo se především o vznik a expanzi nových sousedních států, Uher a Polska, a dále o spory mezi syny Boleslava II.. Během těchto časů ztratili Přemyslovci mnohé územní zisky a jejich stát zůstal omezen na vlastní Čechy. Oslabení přemyslovské dynastie využil polský panovník Boleslav Chrabrý, který roku 1002 protlačil na pražský stolec svého exponenta Vladivoje. Tento kníže si dal, jako první český vládce, své postavení potvrdit od panovníka Římské říše Jindřicha II.. Ten poté udělil Vladivojovi Čechy jako říšské léno - vznikla tak nová významná tradice, která se udržela po dlouhá staletí. Fakt, že římští panovníci, pocházející obvykle z německých rodů, udělovali českým vládcům český stát v léno, neznamenal v žádném případě podřízení českých zemí a jejich obyvatel Němcům. Římské impérium, obnovené roku 967 císařem Otou II., bylo postaveno na ideji středověkého křesťanského univerzalismu a mělo tedy zahrnovat veškeré křesťanstvo, podřízené duchovně papeži a z hlediska světské moci císaři. V praxi však Římská říše (od 12. století se užívalo označení Svatá říše římská) obsáhla pouze oblasti nynějšího Rakouska, Švýcarska, Beneluxu, Slezska, Čech, Moravy, Německa a severní Itálie. Ale i v tomto prostoru byla politická autorita jejího panovníka, který po korunovaci v Římě dostával císařský titul, spíše formální povahy. Jednotlivá knížata zůstávala na svých územích suverény, což se týkalo i panovníků českého státu. Vztahy mezi českými vládci a králi, resp. císaři Římské říše nebyly však bezproblémové. Fakticky záleželo na osobnosti a schopnostech každého českého vládce, jakou míru nezávislosti si dokázal udržet. Energický římský panovník se obvykle snažil zasahovat do české politiky, zatímco slabý vládce ponechával Přemyslovcům volnost a prostor. Třecí plochy však byly více než časté a mnohdy vedly k válečným konfliktům. Tak tomu bylo i za vlády knížete Břetislava I. ( ), nazývaného český Achilles. Kromě toho, že svou nastávající ženu Gutu (česky Jitku) unesl z kláštera, připojil spolu se svým otcem Oldřichem k českému knížectví opět Moravu, podnikl kořistnickou výpravu do Polska a podílel se na vydání prvního známého českého zákoníku. Roku 1054/1055 ustavil, že vládcem v Čechách má vždy být nejstarší příslušník přemyslovské dynastie. Tato zásada později vedla k častým sporům uvnitř přemyslovského rodu. Jeho mladší synové obdrželi knížecí úděly na Moravě (Brno, Olomouc, Znojmo), což přispělo k vzestupu těchto, dodnes významných lokalit. Vratislav II. prvním českým králem

6 Nejslavnějším ze synů Břetislava I. byl bezesporu Vratislav II. ( ). Už v počátcích své vlády prokázal panovnickou prozíravost, když ve snaze oslabit moc pražského biskupa založil roku 1063 biskupství v moravské Olomouci. Za podporu jež poskytl římskému císaři Jindřichovi IV. v jeho sporu s papežem Řehořem VII., obdržel roku 1085 titul krále, avšak pouze pro svou osobu. U příležitosti Vratislavovy korunovace vznikl drahocenný rukopis - Kodex vyšehradský, obsahující nádherné románské knižní malby. Udělení královského titulu českému panovníkovi potvrdilo důležitost českého státu v rámci Římské říše a přední postavení jeho panovníka mezi feudály tohoto nadnárodního útvaru. Z následovníků Vratislava II. patřil k nejvýznamnějším kníže Soběslav I. ( ), s jehož jménem je spjata přestavba Pražského hradu v kamennou románskou pevnost. Za vlády jeho nástupce Vladislava II. ( ) tato činnost pokračovala. Vedle Pražského hradu se výrazně proměňovala i tvář kupeckých a řemeslnických osad v podhradí, kde vyrůstaly kamenné domy, a oba vltavské břehy spojil kamenný Juditin most, druhý nejstarší ve střední Evropě. Svému poslání sloužil až do roku 1342, kdy se zřítil. Románská architektura se uplatňovala i při stavbách klášterních objektů různých církevních řádů (v průběhu 12. století přišli do Čech premonstráti, jimž patřil známý Strahovský klášter v blízkosti Pražského hradu, cisterciáci a johanité). Četné kostely v románském stylu vznikaly i na českém a moravském venkově. 7. Zlatá bula sicilská Vladislav II. druhým českým králem 1158 Vladislav II. se více než jiní čeští panovníci zapsal do podvědomí Evropy. Jako spojenec římského císaře Friedricha Barbarossy se zúčastnil vojenské výpravy do Itálie a tím si vysloužil roku 1158 královskou korunu, ovšem zřejmě jen opět pro svou osobu. V časech jeho panování výrazně pokročil proces kulturního přibližování českých zemí k evropskému Západu. Vladislavovi nástupci nedokázali vůči Friedrichovi Barbarossovi provádět obratnou, respektu hodnou politiku, čehož císař využil k přímému zasahování do českých záležitostí. V průběhu osmdesátých let 12. století se pokusil rozdělit české země na tři samostatné celky, podřízené přímo římskému panovníkovi. Tento krok však neměl pro integritu českých zemí závažnější následky, poněvadž Friedrich Barbarossa brzy zemřel a jeho nástupci postrádali autoritu. Pouze Morava si uchovala označení markrabství. Tím ze státoprávního hlediska získala postavení svébytného útvaru a podržela si je až do novověku, ač vždy tvořila, až na krátkou pozdější epizodu, jedno soustátí s Čechami. Pevné spojení obou zemí potvrzovalo obsazování úřadu moravského markraběte. Od samého počátku tuto funkci vykonával člen dynastie vládnoucí v Čechách a po roce 1411 pak téměř pravidelně samotný český panovník. Zlatá bula sicilská 1212 Konec 12. století byl obdobím stabilizace poměrů. Přispělo k tomu několik okolností. Předně potvrzení práv šlechty (v tzv. statutech knížete Konráda Oty roku 1189), jež se konstituovala jako vrstva svobodných a dědičných vlastníků půdy, dále celkový hospodářský vzestup a oslabení pozic římských panovníků, kteří nyní pro změnu potřebovali pomoc českých vládců. Této situace využil český panovník Přemysl Otakar I., jenž roku 1198 obdržel královský titul a posléze mu v roce 1212 vydal římský a sicilský král Friedrich II. listinu, zvanou Zlatá bula sicilská. Její text upravoval poměr českého státu k Svaté říši římské. Český panovník získal definitivně královskou hodnost, Čechy se z knížectví staly královstvím a zároveň nejpřednějším útvarem v rámci římské říše. Ještě před polovinou 12. století byl českému panovníkovi přiznán čestný titul říšského arcičíšníka. Významnější ovšem byla kurfiřtská hodnost, která z českého krále učinila jednoho ze sedmi kurfiřtů (volitelů) římského panovníka. Český stát vykročil na cestu vedoucí k velmocenskému postavení ve střední Evropě. Tato pozice by nebyla možná bez kvalitního hospodářského zázemí. Již ve 12. století začala pod tlakem potřeb a i z iniciativy panovníka, klášterů a šlechty systematická kolonizace dosud neobydlených oblastí a přeměna rozsáhlých lesů a bažin na zemědělsky užívané plochy. 8. Příchod gotické kultury Příchod německých kolonistů a budování měst Tento proces dostal velký impuls ve 13. století, kdy do Čech a Moravy (ale i Slezska a Uherského království) přicházel početný proud kolonistů z přelidněných německých oblastí. Němečtí kolonisté se výrazně podíleli na osidlování těžko přístupných pohraničních hvozdů. Zároveň sebou přinášeli dokonalejší zemědělskou techniku. Lidská sídla, kdysi soustředěná do úrodných nížin, nyní pokryla celé Čechy a Moravu, s výjimkou vysokých pohraničních pohoří, kolonizovaných až v století. Kolonisté z německých oblastí se opírali i o vyspělejší právní systém, přesně vymezující vztahy mezi poddaným zemědělcem a feudálem. Poddaní odváděli své vrchnosti pravidelně dvakrát do roka pevné peněžní dávky. Součástí kolonizace byl i vznik relativně husté sítě královských (tj. 6

7 pod panovníkovu svrchovanost spadajících) a poddanských (šlechtické či církevní vrchnosti podléhajících) měst. Němečtí kolonisté sebou přinesli také právní instituci města. Města jako střediska řemesel a obchodu vznikala buď z osad u významných hradů (v Čechách např. Litoměřice, Hradec Králové a na Moravě Brno, Olomouc a Znojmo) nebo byla zakládána zcela nově (např. České Budějovice, Plzeň a Nymburk). Větší a důležitější byla města královská (v Čechách jich do roku 1300 vzniklo 32, na Moravě 18), která od panovníka dostávala významná privilegia (právo stavět hradby, právo trhu, právo vařit pivo), ale zároveň jejich daně byly zdrojem příjmů královské pokladny. Také pražská aglomerace se proměnila v města až ve 13. století (dnešní Staré Město pražské po roce 1230, Malá Strana roku 1257). Mimořádné postavení měla tzv. horní města, zabývající se těžbou a zpracováním drahých kovů, v českých zemích především stříbra. Na Moravě to byla Jihlava, ovšem nejvýznamnějšími ložisky disponovala Kutná Hora. Bohatství stříbrné rudy umožnilo českému panovníkovi provést za pomoci italských odborníků mincovní reformu a zahájit v roce 1300 ražbu hodnotné mince, zvané české či pražské groše. Tyto mince nahradily již zmíněné starší peníze, ražené v Čechách už od druhé poloviny 10. století. Kolonizace přirozeně významně změnila národnostní skladbu v českých zemích. Původní jednolité, česky mluvící etnikum přestalo být výhradním obyvatelem českomoravského prostoru, ten začal být obýván dvěma národy, tento stav vytrval až do roku Soužití obou národů kolísalo po celých sedm století v širokém rozpětí, od poklidného soužití až k vzájemné rivalitě a řevnivosti, přispívající na obou stranách k vyhraňování národního vědomí, a někdy až k projevům bojovného nacionalismu a xenofobie. Počátky gotické kultury V průběhu 13. století přejímaly české země i vyspělejší kulturu západní Evropy, pro níž byl charakteristický gotický styl. Panovník i šlechta si osvojili dvorsko-rytířský způsob života a začali budovat kamenné hrady (např. Bezděz, Zvíkov, Český Krumlov a Landštejn), souběžně vznikaly i pozoruhodné církevní objekty. Výrazem prohloubené víry byl vznik a činnost nových řádů, františkánů a klarisek (klášterní komplex v Praze na Františku). V tomto směru působila též dcera Přemysla Otakara I., zbožná Anežka Česká ( 1282), zakladatelka řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ve středověku byla uctívána, ale na svatořečení čekala až do podzimu roku Ochránkyní a léčitelkou chudých a zakladatelkou dominikánských klášterů byla blahoslavená Zdislava ( 1252). 9. Vymření Přemyslovců Přemysl Otakar II., král železný a zlatý Prudký vzestup českého státu se odrazil také v mezinárodních vztazích. Čeští králové získali kombinací sňatkové politiky a vojenského nátlaku pod svou vládu i rakouské země, ale nespokojili se s tím. Přemysl Otakar II., zvaný pro své bohatství a vojenskou moc "král železný a zlatý", ovládl též Korutany, Štýrsko i Kraňsko a vztahoval ruku po koruně římského krále. Jeho sílící postavení ale nebylo ostatním kurfiřtům po chuti, a tak prestižní titul získal roku 1273 hrabě Rudolf Habsburský, jehož rod se tímto poprvé výrazně zapsal do evropských dějin. Když se Přemysl musel vzdát rakouských a alpských zemí, stal se boj mezi ním a novým římským panovníkem neodvratným. Roku 1278 se na Moravském poli odehrála bitva, v níž však Přemysl Otakar II. zahynul. Vymření Přemyslovců 1306 Porážka mocenskou expanzi českého státu zbrzdila, nikoli však zastavila. Král Václav II., Přemyslův syn, obrátil pozornost východním a severním směrem. V roce 1300 získal polskou korunu a po vymření dynastie Arpádovců v Uhrách se mu podařilo dosáhnout korunovace svého syna Václava na uherského krále. Inteligentní, byť negramotný Václav II. však roku 1305 zemřel. Jeho jediný syn Václav III. se pak musel zříci uherské koruny a soustředil se na udržení Polska, kde proti němu vystoupila silná opozice. Při vojenském tažení však byl v Olomouci roku 1306 za nevyjasněných okolností zavražděn. Touto událostí došlo k vymření dynastie Přemyslovců po mužské linii, stalo se tak po více než 400 letech jejich vlády v českém státě. Nástup Lucemburků na český trůn 1310 Uvolnění trůnu sebou téměř vždy přinášelo nebezpečí destabilizace, nejinak tomu bylo v Českém království. Naštěstí nestabilita trvala jen krátce a ze zápasu o trůn vyšel roku 1310 vítězně Jan Lucemburský, manžel Elišky Přemyslovny, sestry posledního Přemyslovce. Jan byl synem římského krále a později císaře Jindřicha VII., který však již roku 1313 zemřel, aniž mohl prvorozenému potomkovi účinně pomoci. Mladý Jan, vychovaný v dětství na francouzském královském dvoře, si v Českém království nikdy nezvykl. Bylo tomu tak i proto, že musel čelit politickým aspiracím sebevědomé české šlechty. Z tohoto důvodu na vnitřní politiku rezignoval a raději se věnoval převážně zahraničněpolitickým záležitostem, v nichž dosáhl viditelných výsledků, získal Horní Lužici, připojil Chebsko a některá území ve Slezsku. 7

8 10. Panování Karla IV. Období panování Karla IV Po Janově boku se začal již od roku 1331 prosazovat jeho prvorozený syn, křtěný původně Václav, avšak při biřmování ve Francii přijal nové jméno Karel. Tento inteligentní chlapec vyrůstal od 7 let na pařížském dvoře, kde se mu dostalo mimořádné péče a nadprůměrného vzdělání. V mládí poznal i Lucembursko a severní Itálii, takže když se v roce 1333 vrátil do Čech, uměl aktivně francouzsky, italsky, německy, latinsky a záhy si osvojil i češtinu. Od svého příchodu se soustavně věnoval vnitročeským záležitostem, takže jej otec později učinil svým spoluvládcem. K významným Karlovým počinům z té doby patřila úspěšně dokončená snaha o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344 a v souvislosti s tímto aktem zahájení přestavby kostela sv. Víta na Pražském hradě v mohutnou gotickou katedrálu. Zároveň vymohl i zřízení nového biskupství se sídlem ve východočeské Litomyšli. Ještě za Janova života vstoupil český princ energicky na mezinárodní scénu a s podporou papeže dosáhl v roce 1346 koruny římského krále, a to jako Karel IV. Krátce poté padl jeho otec Jan Lucemburský v bitvě u Crécy, kde bojoval na straně francouzského krále proti Angličanům. Ve stejném roce tedy Karel IV. dosedl i na uvolněný český trůn. Karel IV. byl prvním českým vládcem, který dosáhl koruny římského krále a po korunovaci v Římě roku 1355 i císařského titulu. Jako římský král a císař se tak stal světskou hlavou celého západního křesťanstva. Propojení této hodnosti s českou korunou dramaticky ovlivnilo další vývoj českých zemí. Důležitým mezníkem posílení prestiže českého státu byl rok 1348, kdy Karel vydal ústavní listiny, které právně stvrdily vznik zemí Koruny české, soustátí zahrnujícího České království a tzv. vedlejší země - Markrabství moravské, slezská knížectví, Horní Lužici, a od roku 1368 Dolní Lužici a od roku 1373 i Braniborsko. Tento státní celek existoval v uvedeném rozsahu (s výjimkou Braniborska) až do roku Karel ve Zlaté bule pro Říši, přijaté roku 1356, zřetelně stanovil poměr Českého království k Svaté říši římské. Českému panovníkovi podle ní připadlo první místo mezi kurfiřty. Karel považoval od počátku za centrum své moci České království. Praha se tak stala i hlavním městem Římské říše. Tomu musel odpovídat i její charakter. Již roku 1348 rozšířil Karel IV. areál pražského souměstí o velkoryse budované Nové Město pražské a bezprostředně nato založil v Praze univerzitu, první vysoké učení ve střední Evropě. Prahu ozdobily četné a skvostné gotické objekty. Vedle přestavby královského paláce na Pražském hradě a celkové rekonstrukce Vyšehradu to byly zejména mnohé kostely a velkolepý Kamenný most (nyní Karlův), vybudovaný na místě starého Juditina mostu. Od té doby jej na pravém břehu střeží pozoruhodná Staroměstská mostecká věž, dílo stavitele Petra Parléře, který rozhodujícím způsobem ovlivnil podobu katedrály sv. Víta. Zhruba 30 kilometrů od Prahy dal Karel IV. vybudovat hrad Karlštejn, sloužící jako pevnost k ochraně říšských korunovačních klenot. Na výzdobě hradu se podíleli četní umělci, mezi nimi mistr Theodorik. Gotické umění se prosadilo i v mnoha českých a moravských městech. Příkladem působivé gotické výstavby z pozdějšího období je královské horní město Kutná Hora. Když roku 1378 Karel IV. zemřel, český stát patřil k nejmocnějším v Evropě a plně dohnal zpoždění, které měl v dřívějších dobách v porovnání se západoevropskými a jihoevropskými oblastmi. Doplňková videoprojekce Mistr Jan Hus Krize českého státu a společnosti Krátce nato však došlo k nepříznivému obratu. V roce 1380 zasáhla České království silná morová epidemie, která ve většině Evropy zuřila v letech Donedávna prosperující země se ocitla v hluboké krizi, vyvolané prudkým úbytkem obyvatel (10-15%) a násobené s tím souvisejícími jevy, chudnutím šlechty, pustnutím a vylidňováním celých oblastí. V této nečekaně změněné situaci se stát nemohl opřít o dobrého panovníka. Karlův prvorozený syn, vzdělaný Václav IV. ( ), se totiž raději než politice věnoval svým zálibám. Mezinárodní pozici Českého království oslabily i panovníkovy spory s představiteli bohaté církve a šlechtickými velmoži. Této situace využila část říšských knížat a v roce 1400 sesadila Václava z římského trůnu. 8

9 Česká společnost, jejíž kulturní úroveň v časech Karlovy vlády nebývale vzrostla, hledala příčiny prudkého propadu a zároveň východisko z neutěšených poměrů. Názory odpovídaly tehdejší době. V krizových jevech lidé spatřovali boží hněv a trest za porušení principů božího zákona, obsaženého v Bibli. Podle tohoto mínění zavinila úpadek především církev, která si začala libovat v bohatství a přepychu, zasahovala do světské politiky a opustila své prvotní pastýřské poslání i apoštolský vzor. Existující papežské schisma (na počátku 15. století působili tři papežové) utvrzovalo kritické hlasy v jejich názoru. Postoj reformních myslitelů se dá shrnout do jediné věty: Vrátíli se církev k životu podle novozákonních ideálů, brzy dojde i ke zlepšení stavu v celé společnosti. Mistr Jan Hus, počátek české reformace 1402 Hlasatelem tohoto názoru se stala skupina českých mistrů na pražské univerzitě. V jejím čele stanul mistr Jan Hus, od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Hus se přiklonil k učení anglického myslitele Johna Wyclifa, jenž tvrdil, že se církev dobrovolně pozemkového bohatství i politického vlivu nevzdá, a že k apoštolskému životu ji může donutit pouze stát a jeho představitelé. Kritika vedená univerzitními vzdělanci brzy dosáhla mocné odezvy jak na českém královském dvoře a v řadách šlechty, tak i mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Proti Husovým návrhům se ovšem postavili církevní představitelé a měšťané německé národnosti, jejichž počet i pozice oslabily morové epidemie a sílící český vliv ve velkých městech. V Čechách žijící Němci se začali obávat vzestupu českého živlu. I to byl důvod, proč němečtí pedagogové na pražské univerzitě s Husem nesouhlasili. Napětí na univerzitě vyřešil roku 1409 Václav IV. vydáním Dekretu kutnohorského, jímž fakticky odevzdal pražské vysoké učení do rukou Husovy skupiny. Němečtí učitelé a studenti pak na protest opustili Prahu a založili univerzitu v Lipsku. Upálení Jana Husa 1415 V roce 1414 Jan Hus přijal pozvání od říšského krále Zikmunda na církevní koncil do říšského města Kostnice v naději, že shromáždění učených mužů, rovněž usilujících o nápravu křesťanstva, přesvědčí o správnosti svých myšlenek. V tom se však mýlil, jelikož názory koncilu a Husovy skupiny se v konkrétních otázkách výrazně rozcházely. Brzy po příjezdu do Kostnice byl Hus zatčen, a následně v inkvizičním procesu odsouzen a 6. července 1415 jako kacíř upálen. O necelý rok později zahynul v Kostnici stejnou smrtí Husův přítel Jeroným Pražský. Svými přívrženci, jimž protivníci dali jméno husité, byli oba muži uctíváni jako mučedníci. 12. Husitské války Po smrti Václava Zikmund přijel do Prahy, na Pražském hradě byl korunován za českého krále ( ). Husitská šlechta ho odmítla. Roku 1420 byl založen Tábor u Sezimova Ústí a hned se stal velkým vojenským bodem. V zemi v té době převažuje radikální chudina, snaží se vytvořit společný majetek v kádích ( utopický komunismus ), prosazuje rovnost mezi lidmi. V čele stojí hejtmané do čela se dostává Jan Žižka z Trocnova ( ). Byl výborný voják, bojoval už v Polsku proti křižákům, a dále v bitvě u Sudoměře proti jihočeským katolíkům. První křížová výprava se uskutečnila roku Jednalo se o známou bitvu na Vítkově. Ve stejném roce jí předcházela ještě bitva u Sudoměře. Husité se začínají diferencovat. První skupinu tvoří tzv. umírnění (panstvo, inteligence) snaží se zabavit církevní majetek, prosazují rovnost náboženskou. Druhou skupinou jsou příznivci tzv. středu (pražané), třetí skupinu tvoří radikálové (chudina) táboři. Jsou nesmlouvaví, působí vizionářstvím (dokáží předpovídat objektivně budoucnost), jejich vlastností je absolutní chudoba, vzájemné spory, ale jednota proti křižákům. Poslední skupinou jsou Chilialisté a adamité (nazí) vypuzeni a zlikvidováni jako kacíři (pohled na svět odlišný od aktuálně platné víry). Roku 1421 se konal husitský sněm v Čáslavi. Programem husitů se staly čtyři pražské artikuly (svoboda hlásání slova božího, přijímání podobojí, konec světského panování církve, trestání smrtelných hříchů bez rozdílu umírněný program). Zikmund je sesazen. Zvolena byla dvacetičlenná zemská vláda (5 pánů, 7 rytířů, 8 měšťanů). Morava se k husitům nepřipojila! Druhá křížová výprava proběhla u Německého Brodu roku Roku 1424 proběhla bitva radikálních husitů proti katolíkům, pražanům a umírněné šlechtě u Malešova. Prahu Žižka nepotrestal. Roku 1424 umírá Žižka u Přibyslavi. Novým vojevůdcem se stává Prokop Holý vzniká tzv. sirotčí vojsko. Třetí křížová výprava se odehrála u Ústí nad Labem roku

10 Čtvrtá křížová výprava se uskutečnila u Tachova roku Z této bitvy křižáci utekli. Pátá křížová výprava - tentokráte bitva u Domažlic - se datuje k roku Průběh měla podobný jako u Tachova. Dále pokračovaly spanilé jízdy husitů do zahraničí. Jejich cílem bylo šířit husitství, přenést válku do Evropy, získat kořist (hlavně Moravu, Slovensko, Polsko, Německo). Ohlas byl ale spíše negativní. V letech proběhl koncil v Bazileji. Pozváni byli husité a došlo k dohodě s umírněnými a koncil souhlasil s podobojím. Zároveň došlo ke smíření se Zikmundem. Radikálové (Prokop Holý) na protest odjeli. Dochází k rozštěpení husitství. 30. května 1434 se odehrála velmi významná bitva u Lipan. Zde umírnění husité porazili radikální tábority a sirotky. Dvě tisícovky husitů byly upáleny, padl i Prokop Holý. Roku 1436 na jihlavském sněmu byla vyhlášena tzv. bazilejská (jihlavská) kompaktáta, což byla dohoda o legalizaci dvojí víry (katolíci a kališníci v čele stanul arcibiskup Jan Rokycana), souhlas pouze s podobojím, potvrzeny byly konfiskace církevního majetku. Papež ale tento závěr neuznal, potvrdil ho jen koncil! Zikmund byl opět přijat za českého krále ( ). Roku 1437 byl popraven radikální kališník Jan Roháč z Dubé. Zikmund porušuje úmluvy, dochází k odporu šlechty, Zikmund odjel do Uher, ve Znojmě pak umírá Jiří z Poděbrad a Jagelonci V následujícím roce však císař Zikmund zemřel a na uprázdněný český trůn zasedl po svém zvolení krátce Albrecht Habsburský ( ), manžel Zikmundovy dcery (první krátká epizoda Habsburků na českém panovnickém trůnu byla již v letech prostřednictvím Rudolfa Habsburského). Po jeho smrti se narodil syn Ladislav, zvaný Pohrobek. Soužití katolických panovníků s husity, tvořícími 70 % obyvatelstva, nebylo bez problémů. Roku 1452 byl sněmem, za souhlasu i mnoha katolíků, ustanoven správcem země Jiří z Poděbrad. Bezvládí definitivně skončilo v roce 1453, kdy došlo ke korunovaci 13letého Ladislava Pohrobka ( ) za českého krále, ten se následně ujal vlády i ve všech ostatních dědičných zemích. Po Ladislavově náhlém úmrtí zvolil český zemský sněm roku 1458 za českého krále právě Jiřího z Poděbrad, šlechtického vůdce husitské strany. Byl to výjimečný čin v českých dějinách, poněvadž se koruna ocitla na hlavě muže, jenž nepocházel z dynastického rodu a kterého téměř celá Evropa pokládala za kacíře. Jiří z Poděbrad se snažil být dobrým panovníkem "dvojího lidu" (tj. husitů i katolíků), a snažil se i o vylepšení své pověsti v zahraničí. Součástí této snahy byl návrh projektu na vytvoření mírové unie evropských panovníků z roku 1464, připomínající řadou rysů principy pozdější Organizace spojených národů. Evropští vládci jej však odmítli. Když papež prohlásil kompaktáta za neplatná a vyzval křesťany k nové válce s husity, Jiří zůstal osamocen. Podpory papeže využili čeští katolíci a uherský král Matyáš Korvín, který proti Jiřímu bojoval se střídavými úspěchy v letech Lužické, slezské, moravské a české katolické stavy sice zvolily Matyáše roku 1469 v Olomouci českým panovníkem, ale po Jiřího smrti roku 1471 respektovali stoupenci "husitského krále" jeho přání a svatováclavskou korunu usadili na hlavu polskému princi Vladislavu Jagellonskému. Jagellonci na českém trůnu Dvojvládí v zemích Koruny české definitivně ukončila smrt Matyáše Korvína roku Vladislav Jagellonský spojil celé soustátí pod svým žezlem a navíc se stal i uherským králem. České katolické stavy uznaly v roce 1485 na sněmu v Kutné Hoře kompaktáta jako základní zemský zákon a uzavřely s husity náboženský mír. Česká země se tak po bouřlivém období stala oblastí náboženské snášenlivosti. Byla to ovšem tolerance z nutnosti, neboť politická reprezentace si uvědomila, že po dlouhém období rozvratu, kdy Čechy ztratily až 40 % obyvatel a potýkaly se s hospodářskými problémy, potřebuje stát klid. O celkové stabilitě se však mluvit nedalo, jelikož po utlumení rozporů v náboženské sféře, došlo takřka ihned k vyostření vztahů mezi královskými městy a šlechtou, tedy skupinami, které v husitském období nejvíce získaly. Jejich dvacet let trvající zápas skončil roku 1517 kompromisní Svatováclavskou smlouvou. Města se vzdala některých středověkých privilegií (např. tržního práva a práva vařit pivo) a šlechta musela souhlasit s jejich zastoupením na sněmu. Tímto způsobem se v Čechách prosadil stavovský model státu, v němž se panovník dělil o politickou moc se stavy, dva byly šlechtické, tj. panský a rytířský, česká královská města tvořila stav třetí. 10

11 Stavovský model však brzy čekala těžká zkouška. V roce 1526 zahynul v boji s Turky nedaleko uherského Moháče král Ludvík Jagellonský. 14. Nástup Habsburků Nástup Habsburků na český trůn 1526 České stavy po této události zvolily roku 1526 za nového panovníka rakouského arciknížete Ferdinanda I., manžela Anny Jagellovny, člena habsburské dynastie. Důvodem byla i obava z turecké invaze do střední Evropy. Ferdinand I. časem získal i uherskou korunu. Habsburkové tak dovršili svůj mocenský nástup, neboť jeho bratr Karel V. byl králem (od roku 1530 císařem) Svaté říše římské národa německého a současně králem španělským. Ferdinand I. byl obratný politik, usilující o posílení centrální moci a oslabení vlivu stavů. Opíral se o výkonnou byrokracii a podporoval katolickou církev proti kališnické církvi a proti novým reformačním církvím (luteráni, později kalvinisté), k nimž svým způsobem patřila i jednota bratrská vzniklá, v Čechách na základě myšlenek Petra Chelčického kolem roku Ferdinand do českých zemí pozval roku 1556 řád jezuitů, předvoj bojovného katolicismu. Centralistické kroky Ferdinanda I. a jeho nástupců se střetly se snahami českých, moravských a slezských stavů uchovat si rozhodující politický vliv. Tento svár se projevoval jak v rovině politické, roku 1547 potlačil Ferdinand první protihabsburský odboj české šlechty a měšťanstva, tak i v rovině náboženské, stavy se snažily získat od Habsburků potvrzení konfesních svobod. Rakouští Habsburkové s ohledem na bohaté katolické příbuzné ve Španělsku váhali, nicméně roku 1575 Maxmilián II. vyslovil ústní souhlas s textem tzv. České konfese. Období vlády Rudolfa II Jejího písemného schválení dosáhly stavy až v roce 1609 majestátem císaře a krále Rudolfa II. Katolicky zbožný a podivínský panovník tak v rozporu se svým přesvědčením legalizoval v Českém království rozsáhlou náboženskou svobodu, která neměla v tehdejší Evropě obdobu. Rudolf II. vstoupil do dějin též jako sběratel uměleckých předmětů, mecenáš výtvarníků, spisovatelů a vědců. V Praze za jeho vlády působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler, nezřídka však i podvodníci, snažící se využít jeho štědrosti. Za vlády Rudolfa II., posledního Habsburka sídlícího v Praze, v Čechách plně zdomácněla renesance a humanismus, šířící se do střední Evropy z italských oblastí, znamenající pod vlivem nových všeobecných poznatků a objevných plaveb nový ideál vzdělávání - namísto poznávání boha, rozvoj přírodních věd a poznávání člověka. 15. Třicetiletá válka II. pražská defenestrace - počátek třicetileté války 1618 Vydání Rudolfova majestátu situaci nezklidnilo, bojovní katolíci tento čin chápali jako porážku. Napětí mezi evangelickými stavy a katolíky vyvrcholilo v roce 1618, kdy skupina opozičních šlechticů, nespokojených s politikou českých místodržících (vysokých úředníků zastupujících krále), vnikla na Pražský hrad a dva prohabsburské exponenty svrhla z oken. Postiženým se sice nic nestalo, ale to nebylo podstatné. Konflikt mezi českými nekatolickými stavy a Habsburky vzplál plnou silou, a díky střetu mocenských zájmů evangelíků a katolíků přerostl v dlouhodobé evropské střetnutí zvané třicetiletá válka, odehrálo se v období Bitva na Bílé hoře 1620 České stavy vstoupily do třicetileté války víceméně osamoceny, což pro ně mělo osudové následky. Boj zahájily sice úspěšně, na český trůn zvolily říšského knížete Friedricha Falckého, zetě anglického krále, ale poměry se však brzy změnily. Stavovské vojsko, složené z žoldnéřů různorodého původu, utrpělo v listopadu 1620 porážku v bitvě na Bílé hoře. Friedrich Falcký uprchl ze země a Habsburkové triumfovali. Ferdinand II. nechal stíhat povstalce a začal budovat absolutistickou monarchii, řízenou výhradně panovníkem a jeho nejbližšími rádci. Vůdci stavovského povstání, pokud neodešli do ciziny, byli pozatýkáni a 27 z nich bylo roku 1621 exemplárně popraveno na Staroměstském náměstí. Ostatním povstalcům byli zkonfiskovány jejich statky a další majetky. Tyto první Ferdinandovy kroky vedly k zániku stavovského státu. 11

12 Doba temna Takřka současně začal systematický proces katolizace. Rudolfův majestát z roku 1609 o náboženské svobodě byl zrušen a završením tohoto procesu bylo vydání nové ústavy Obnoveného zřízení zemského, jejíž ustanovení vstoupila roku 1627 v platnost na území Českého království a o rok později v Markrabství moravském. Všichni příslušníci stavovské společnosti (tj. šlechtici a měšťané), pokud si chtěli ponechat nekatolické vyznání, museli české země opustit. Poddaným nezbývalo než zůstat a přestoupit ke katolicismu. Ústava prohlašovala český trůn za dědičný v habsburské dynastii, v zemském sněmu zasedlo duchovenstvo a němčina byla zrovnoprávněna s češtinou, byl to začátek germanizačních snah. V důsledku vydání nové ústavy emigrovaly z českých zemí desetitisíce lidí, mezi nimi mnoho inteligence, včetně tvůrce novodobé pedagogiky Jana Amose Komenského ( ). Rekatolizace proběhla poměrně rychle a úspěšně, takže saské a švédské oddíly, které během třicetileté války vstoupily na české a moravské teritorium, nezískaly podporu obyvatel. Velké známosti dosáhl v průběhu válečného konfliktu český vojevůdce a zámožný podnikatel Albrecht z Valdštejna, který zároveň vykonával funkci vrchního velitele habsburských vojsk. V průběhu konfliktu nashromáždil značný majetek a disponoval silou až stotisícového soukromého vojska. Po jeho roztržce s císařem upřeli k Valdštejnovi své naděje předáci české emigrace a protihabsburské mocnosti (Švédsko, Francie). Ferdinand II. jej však nechal roku 1634 s jeho spolupracovníky v Chebu zavraždit. Po skončení třicetileté války roku 1648 (konec byl doprovázen marným pokusem švédských vojsk o obsazení Prahy), drželi v Čechách téměř polovinu šlechtického majetku příslušníci cizích rodů. Skutečnost, že počet národně uvědomělé české šlechty klesl, se zákonitě odrazila v následujícím politickém a kulturním vývoji. Třicetiletá válka po sobě zanechala zdevastované hospodářství a zároveň zredukovala počet obyvatel přibližně o třetinu. Cesta z úpadku byla dlouhá a bolestivá. Poddaní rolníci museli platit vysoké daně, ale především byli znevolněni, tj. připoutáni k půdě, bez souhlasu vrchnosti se nesměli stěhovat a museli plnit robotní povinnosti na panských pozemcích. Sedláci se s tímto stavem nehodlali smířit a několikrát proti němu povstali, nejsilněji roku 1680, vždy ale byli krutě potlačeni. V průběhu toto období však současně, díky všudypřítomné centralizaci, došlo k rozsáhlejší kodifikaci práva, čímž byly položeny základy moderního práva, a k vytvoření základních kapitalistických vztahů. Nejtíživější poměry trvaly do počátku 18. století, potom se hospodářská situace na vesnici i ve městech začala zlepšovat. 16. Osvícenské reformy Nástup baroka v českých zemích Po třicetileté válce v českých zemích zapustilo kořeny baroko, dalo tvář českým městům a vesnicím na několik století. Dokladem jsou četné měšťanské domy a vesnické statky, vybudované v tomto stylu. K charakteristickým stavbám barokní architektury však hlavně patřily církevní objekty a šlechtická sídla. V tomto období došlo pod vlivem zažitých útrap z prodělaných válek a morových epidemií k návratu k náboženství. Mezi nejvýznačnější barokní architekty v Čechách patřil K. I. Dientzenhofer, ze sochařů vynikl F. Brokof a M. B. Braun, z malířů P. Brandl a V. Reiner. Evropsky proslulou záležitostí se stalo české hudební baroko, skladby Adama Michny se dodnes hrají stejně jako stovky opusů méně známých kantorů. České baroko se může chlubit i svým světcem, stal se jím sv. Jan Nepomucký, svatořečený roku Vláda Marie Terezie Centralizovaná absolutistická habsburská monarchie se na přelomu století zařadila mezi evropské velmoci. Zahrnovala země Koruny české (již bez Lužice, kterou získalo roku 1635 Sasko), rakouské oblasti a Uhry, odkud ustupovali Turci, ale i další území. Habsburkům však v sousedství vyrostl mocný soupeř. Bylo jím Prusko bojovného krále Friedricha II., který s odůvodněním, že neuznává dědická práva Marie Terezie, se rozhodl po jejím nástupu na trůn anektovat průmyslově vyspělé oblasti Slezska. Tento záměr se mu podařilo naplnit ve vleklé válce o dědictví rakouské v letech , která probíhala i na českém území. Na připojení velké části Slezska a Kladska k Prusku nic nezměnila ani středoevropská tzv. sedmiletá válka v období Porážky v zápasech s Pruskem ukázaly přežilost, neefektivnost a hlavně nekonkurenceschopnost centralistického absolutismu. Proto Marie Terezie ustoupila od linie svých předchůdců a v duchu osvícenských zásad se snažila přebudovat habsburské soustátí tak, aby se vyrovnalo vyspělým evropským velmocím, jakými byly Anglie a Francie. Se svými spolupracovníky věnovala pozornost hlavně reorganizaci státní správy (zrušila českou dvorskou kancelář, čímž fakticky učinila tečku za českou státní individualitou), reformě svého vojska, a důraz též kladla na rozvoj zemědělské a průmyslové výroby. Po ztrátě většiny Slezska se právě české země měly stát průmyslovou základnou monarchie, zatímco Uhry se měly specializovat na zemědělskou produkci. Nedílnou složkou osvícenských reforem bylo vytvoření školské sítě, povinná školní docházka byla zavedena roku

13 Dovršení osvícenských reforem Josefem II Dovršením reforem bylo vydání tolerančního patentu v roce 1781, který legalizoval luterské, kalvínské i pravoslavné vyznání a patentu o zrušení nevolnictví v Čechách, na Moravě a ve zbytku Slezska (robotu ukončil až revoluční rok 1848). K odstranění nevolnictví významně přispělo poslední velké selské povstání v roce Zveřejnění obou zásadních aktů bylo spojeno již se jménem nového císaře Josefa II., syna Marie Terezie. Dobové dokumenty: České národní obrození Počátek českého národního obrození, přelom 18. a 19. století Osvícenské reformy byly řízeny bez ohledu na specifika jednotlivých oblastí mnohonárodnostní habsburské říše. Právě tato okolnost spolu s necitlivým zaváděním němčiny a omezováním české svébytnosti podnítily opětovný růst českého národního povědomí a stály na počátku etapy formování novodobého českého národa. Tento proces, který začal na konci 18. století a pokračoval až do šedesátých let 19. století, se nazývá národní obrození. Prvotní snaha obrozenců povznést úroveň českého jazyka a vytvořit plnohodnotnou českou národní kulturu v sobě přirozeně skrývala politický podtext. Kulturní emancipace českého národa, zbaveného v průběhu 17. a 18. století politické svébytnosti, předjímala úsilí po znovuobnovení české státnosti. V první polovině 19. století však nebyly poměry k těmto snahám příznivé. Po napoleonských válkách, které zasáhly i české a moravské území (slavné Napoleonovo vítězství nad ruskými a rakouskými vojsky roku 1805 u jihomoravského Slavkova), přitvrdil rakouský absolutismus dohled nad pokusy o národní emancipaci a účinně je brzdil. Předtím roku 1804 František I. vyhlásil rakouské císařství, aby tak předešel očekávané ztrátě císařského titulu, zánik Svaté říše římské německého národa nastal roku Mezi nejvýznamnější představitele českého národního obrození patří J. Dobrovský, J. Jungman, Fr. Palacký, F. L. Čelakovský, J. K. Tyl, K. H. Borovský a B. Němcová. Revoluční události v Čechách roku 1848 Naděje obrozenců nesplnil ani celoevropský revoluční rok 1848, kdy česká reprezentace poprvé vystoupila s ucelenými politickými požadavky. Obsahovaly představu přebudovat habsburskou říši na federalistickém principu, který by respektoval práva slovanských národů (tzv. austroslavismus), a dále např. požadavky na jazykovou rovnost, zrušení cenzury, poddanství a roboty a zavedení obecní samosprávy. V souvislosti s červnovým Slovanským sjezdem (sjezd rakouských Slovanů), který byl zahájen v Praze, došlo ke konfliktu s vojenskými jednotkami zemského velitele generála Windischgrärtze, a následně vypuklo ozbrojené povstání. Po předchozím bombardování Prahy však bylo povstání potlačeno. Veškeré představy o naplnění požadavků s konečnou platností zmařilo rozpuštění říšského sněmu roku 1849, vydání oktrojované ústavy a zásahy proti opozičním představitelům (internace novináře K. H. Borovského v jihotyrolském Brixenu) a do činnosti obrozenských kulturních institucí, k nimž patřilo roku 1818 založené pražské Národní muzeum a roku 1831 ustavená Matice česká. Jediným výsledkem buržoazní revoluce bylo zrušení poddanství a roboty. Dobové dokumenty: České země v půli 19. století Industrializace českých zemí Dusné politické ovzduší v letech , tzv. Bachův absolutismus (styl ministra vnitra), však neutlumilo hospodářskou aktivitu. České země se proměnily v jednu z nejprůmyslovějších oblastí střední Evropy. Do povědomí 13

14 vstupovaly takové podniky jako Vítkovické železárny, Škodova továrna v Plzni nebo plzeňský Měšťanský pivovar. Chloubou českého průmyslu se v této době stávalo i cukrovarnictví. Neobyčejně hustá železniční síť spojila jednotlivá průmyslová centra v českých zemích a zároveň celý českomoravský prostor s Evropou. Vedle Prahy se koncentrovala průmyslová výroba na Ostravsku, Kladensku (hutě a těžba uhlí), do Brna (strojírenská výroba), severních (sklářství) a severovýchodních Čech (textilní výroba). Prudký industriální rozvoj Podkrušnohoří (povrchové uhelné doly, chemická výroba), nastal v závěru 19. století. Staročeši a mladočeši - první české politické strany Teprve uvolnění po roce 1860, kdy se císař František Josef I. ( ) slavnostně vzdal absolutismu a habsburské soustátí se vydalo cestou vytváření občanské společnosti, znamenalo oživení českých politických snah. Mocný impuls jim dodalo vydání tzv. únorové ústavy v roce 1861, na jejímž základě proběhly první volby do zemských sněmů a do vídeňské říšské rady, parlamentu celého habsburského soustátí. V čele české národní strany stanul historik František Palacký ( ), autor monumentálních Dějin národa českého v Čechách a na Moravě, a jeho zeť František Ladislav Rieger ( ). Jejich opatrná, ale prozíravá politika vzbuzovala nesouhlas radikálněji smýšlejících kruhů české společnosti, tzv. mladočechů (vlastní politickou stranu založili až v roce 1874). V zásadě však Palackého a Riegrovy "staročechy" i "mladočechy" spojovalo úsilí obnovit české státní právo a dosáhnout přeměny habsburské říše ve federaci historicky vzniklých celků. Rakousko - uherské vyrovnání 1867 Vhodná chvíle pro uskutečnění tohoto záměru nastala po roce 1866, kdy Rakousko utrpělo další těžkou porážku, tentokrát s Bismarckovým Pruskem v bitvě u Hradce Králové, související se sjednocováním Německa. Vídeňská vláda následně ustoupila Maďarům a v roce 1867 souhlasila s přeměnou dosud centralizovaného státu v Rakousko- Uhersko, tzv. dualismus. Státoprávní vyrovnání povzbudilo české politiky, kteří zahájili rozsáhlou kampaň za uznání českého státního práva a rozšíření dualismu v rakousko-uhersko-český trialismus. Téměř tři roky probíhaly mohutné mítinky (jeden z nejslavnějších se konal při příležitosti položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868), ale cíle nedosáhly. Odpor Maďarů zmařil sen o české politické svébytnosti v rámci habsburského soustátí, ačkoli její zásady byly roku 1871 zformulovány v tzv. fundamentálních článcích. Dobové dokumenty: Česká politika do roku 1918 Diferenciace české politiky, přelom 19. a 20. století Neúspěch ve státoprávním zápase poznamenal v následujících desetiletích tvář české politiky. Její hlavní trauma pramenilo z faktu, že překotnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji českého národa neodpovídalo jeho politické postavení. Česká politická reprezentace se až do vypuknutí první světové války pokoušela, ovšem bezúspěšně, v zájmu dosažení státoprávních požadavků měnit taktiku. Docházelo k přechodu od pragmaticky chápané loajálnosti vůči Vídni až po radikálně nacionalistické postoje, vyvolávající v českých zemích odpor německého etnika, tvořícího zhruba jednu třetinu obyvatel. Soužití Čechů a Němců v rámci jednoho státního útvaru nabývalo stále více konfrontačních rysů. V posledním desetiletí 19. století měla již česká společnost téměř všechny rysy moderní vyspělé společnosti. Složitému sociálnímu rozvrstvení odpovídala i struktura politických stran. Tradiční staročechy, mladočechy a roku 1878 založenou dělnickou Českoslovanskou sociální demokracii doplnily po roce 1890 strany křesťanskosociální, národně sociální, agrární, ale i malá a vlivná realistická strana, vedená vysokoškolským profesorem T. G. Masarykem. Ve volbách roku 1907, poprvé konaných podle všeobecného hlasovacího práva, získali nejvíce hlasů agrárníci a sociální demokraté. Do popředí se stále více dostávala díky svému vlivu organizovaná dělnická hnutí. Ačkoli v kulturní sféře od počátku národního obrození převažoval romantický styl (typickým představitelem byl K. H. Mácha), před rokem 1900 se začaly v českém umění pozvolna prosazovat moderní směry. Česká kultura se více otevřela světu a slavila velké úspěchy, zejména v hudbě skladbami Antonína Dvořáka a operami Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka, ale i v malířství prostřednictvím Alfonse Muchy. V literatuře se nezapomenutelným způsobem zapsal svým celoživotním dílem Alois Jirásek a dále se úspěšně projevil Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, Jiří Wolker a Jaroslav Hašek. Mezinárodním pojmem se stala i pražská secese. Vypuknutí I. světové války

15 K uskutečnění dávných českých tužeb napomohla až první světová válka. Bezprostředním důvodem jejího vypuknutí byl sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda v roce Avšak vypuknutí tohoto konfliktu mělo hlubší mezinárodní důvody, souvisely s dlouhodobou nerovnoměrností ve vývoji jednotlivých velmocí, s množstvím jejich protichůdných zájmů a touhou po nových koloniích. V českomoravském prostoru sice neprobíhaly válečné operace, ale obyvatelstvo zažívalo mnohé útrapy - nedostatek potravin, prudký růst cen a spekulaci. Česká politika se zpočátku obávala rychlého vítězství Německa, jehož bylo Rakousko-Uhersko spojencem. Případný triumf Němců by totiž nebezpečně zvýšil jejich převahu ve střední Evropě, s nepochybně vážnými následky pro české snahy. Vídeň ihned od počátku války zpřísnila dohled nad poměry v českých zemích a v zárodku se snažila utlumit všechny opoziční projevy, umocňované zprávami o dezercích českých vojáků na ruské, srbské a později i na italské frontě. Počátek Masarykovy zahraniční akce 1915 Ve srovnání s lavírující domácí politikou měl zcela jasný program T. G. Masaryk ( ), který již na počátku války odešel do zahraničí s cílem zahájit odboj proti Vídni. Masaryk vsadil vše na vítězství Dohody (Francie, Velká Británie, Itálie a posléze i USA) a v roce 1915 se v Ženevě vyjádřil pro rozbití habsburské monarchie a vznik nového státu - Československa. Jeho zrod zdůvodňoval kombinací historického práva (české země) a přirozeně právního principu (Slováci, odnárodňovaní a potlačovaní Maďary, byli v Masarykově koncepci větví československého národa a měli tudíž právo žít v jednom státě s Čechy). Postupem času Masaryk získal se svými spolupracovníky, sociologem a právníkem Edvardem Benešem a slovenským astronomem M. R. Štefánikem mezinárodní podporu, k níž přispěl jak vývoj na frontách, tak i vystoupení legií, zformovaných z českých zajatců a bojujících proti rakouskouherským, německým a později i bolševickým vojskům. Po smrti císaře Františka Josefa I. ( ) a nástupu nového císaře Karla I. ( ) se v českých zemích poměry uvolnily. Dobové dokumenty: První československá republika Vyhlášení samostatného Československa 1918 Aktivizace domácí politické scény a neúspěchy německých a rakouských vojsk vyústily 28. října 1918 ve vyhlášení samostatnosti československého státu. O dva dny později představitelé Slováků přijali v Turčianském Sv. Martině deklaraci o společném soužití s Čechy. Zrod nového státního útvaru, který společně s Polskem, Jugoslávií, Rakouskem a Maďarskem patřil k nástupnickým státům Rakousko-Uherské monarchie, nebyl bez problémů. Německé obyvatelstvo v Čechách a na Moravě nechtělo žít s Čechy a Slováky v jedné republice. Podobný postoj měla i silná maďarská menšina na jižním a východním Slovensku a Poláci na Těšínsku. Nakonec versaillská mírová konference definitivně stanovila hranice nového státu, jehož součástí se stala i Podkarpatská Rus, předtím patřící Uhrám. Prezidentem byl na první schůzi Národního shromáždění zvolen 14. listopadu 1918 T. G. Masaryk a současně byla vyhlášena republikánská forma státu. 15

16 Meziválečné Československo (tzv. první republika), se v zahraniční politice opíralo o spojenectví s Francií, ve střední Evropě pak úzce spolupracovalo s Jugoslávií a Rumunskem (podpis tzv. Malé dohody v roce 1920), které se rovněž obávaly maďarských restauračních snah. Co se týče vnitřního zřízení, ústava přijatá roku 1920, inspirovaná francouzským a americkým vzorem, prohlašovala československý stát za demokratickou republiku. Její stabilita spočívala na parlamentním systému, na spolupráci představitelů nejvlivnějších politických stran (agrárníci, sociální demokraté, národní socialisté a křesťansko-sociálně orientovaní lidovci) a na autoritě prezidenta Masaryka. Komunistická strana Československa, vzniklá roku 1921 odštěpením od sociálních demokratů, stála v opozici a vzhlížela se v Sovětském svazu. Hospodářská krize, počátek 30. let Ve dvacátých a třicátých letech tohoto století patřilo Československo mezi deset nejvyspělejších států světa, mělo rozvinutý těžký i spotřební průmysl a dobře fungující zemědělství. Mezi jednotlivými oblastmi státu však existovaly rozdíly, což se negativně projevilo zvláště v době celosvětové hospodářské krize po roce Krize silně postihla zaostalé regiony Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale vzhledem k průmyslové struktuře též vyspělé Sudety (české a moravské pohraničí, obývané převážně Němci). Hospodářské napětí přispělo k vyhrocení národnostních problémů, zejména v Sudetech a na Slovensku. Slovenská Hlinkova ľudová strana od první poloviny třicátých let vedla zápas za autonomii Slovenska a nesouhlasila s čechoslovakistickou koncepcí jednotného československého národa. Němečtí obyvatelé zase stále častěji obraceli svou pozornost k sousednímu Německu, v němž se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, netající se snahou sjednotit všechny Němce v jednom státě a toužící po novém "životním prostoru" ve východní Evropě. Dobové dokumenty: Mnichovská dohoda Mnichovská dohoda 1938 V roce 1935 dosáhla Sudetoněmecká strana, vedená Konrádem Henleinem, velkého úspěchu v parlamentních volbách a začala stupňovat požadavky vůči československé vládě. Od prosince téhož roku stál v čele republiky prezident Edvard Beneš, který nahradil abdikujícího nemocného Masaryka. V složité mezinárodní situaci, vyznačující se strachem z možného válečného konfliktu, zůstalo Československo svými spojenci opuštěno. Českoslovenští představitelé nakonec ustoupili mezinárodnímu tlaku a 30. září 1938 přijali závěry mnichovské dohody, uzavřené o den dříve na schůzce Adolfa Hitlera, Neville Chamberlaina (Velká Británie), Eduarda Daladiera (Francie) a Benita Mussoliniho (Itálie). Dohoda znamenala odstoupení Sudet - pohraničních teritorií českých zemí Hitlerovu Německu. Následujícího dne vláda vyslovila souhlas i s odstoupením Těšínská Polsku, zatímco jižní a jihovýchodní oblasti Slovenska připadly 2. listopadu 1938 (tzv. vídeňská arbitráž) Maďarsku. Tyto dohody dále znamenaly, že Čechů a Slováků muselo do deseti dnů opustit své domovy a zanechat tam takřka veškerý svůj majetek. Zánik první republiky potvrdila demise prezidenta Beneše, který se 5. října 1938 vzdal úřadu a odcestoval do Velké Británie. Skončilo tak dvacet let existence státu, který proslul i vysokou kulturní úrovní, jež dokládají jména jako Karel Čapek nebo německy píšící autoři Franz Kafka a Max Brod, či hudební skladatel Bohuslav Martinů. 16

17 Podrobnosti Mnichovské dohody: Mnichovská dohoda obětovala Československo, válce ale nezabránila Mnichov - Mnichovskou dohodu, která v podstatě předznamenala počátek druhé světové války, podepsali v noci 29. září premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce Adolf Hitler. Mnichovský diktát nejen zlikvidoval tehdejší demokratické Československo, ale také výrazně usnadnil naplňování Hitlerových expanzivních plánů. Československo bylo přitom 17

18 z těchto jednání vyloučeno a jeho představitelům bylo pouze doporučeno, aby podmínky dohody "prostě přijali". Vláda tak učinila již dopoledne 30. září. Bezprostředním následkem mnichovského diktátu bylo nucené postoupení Sudet Německu a dalších československých území Polsku a Maďarsku. Neněmečtí obyvatelé, kteří se nechtěli stát druhořadými občany Německé říše, museli rychle opustit své domovy a přesídlit do vnitrozemí. Na rozhodování byla velice krátká doba - německá armáda překročila hranice již 1. října ve 14:00 hodin. Přijetí dohody vyvolalo mezi obyvatelstvem šok Prezident Edvard Beneš jedno ze svých nejtěžších rozhodnutí ve funkci obhajoval slovy: "Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn." Bránit zemi bylo ještě šest dní před Mnichovem připraveno více než milion mužů ve zbrani, bezmála tisícovka letadel a tři stovky tanků. I kdyby se však československá vláda rozhodla Německu vzdorovat, byla by podle historiků s největší pravděpodobností poražena. Republika přišla o 30 procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 opustilo více než Čechů, německých antifašistů, 7000 Židů a přibližně tisíc osob jiných národností. Pod svrchovanost Německa, Maďarska a Polska se dostalo přes jeden milion osob české, slovenské, případně ukrajinské národnosti. Československo ztratilo rovněž obrovský ekonomický potenciál a Hitler navíc bez boje získal pásmo pohraničních pevností. Ilustrační obrázek vybudovaných opevnění pro obranu naší země 18

19 Mnichovský diktát - podle Západu měl zajistit mír v Evropě Dohoda z Mnichova byla zpočátku vydávána za akt, který Evropě zajistí mír. Klíčovou roli v tom sehrála Velká Británie, kterou, na rozdíl od Francie, nevázala s Československem spojenecká smlouva. Britský premiér Chamberlain, hlavní představitel tzv. politiky appeasementu (usmiřování), věřil v dohodu s Hitlerem. Americký deník The Christian Science Monitor v září 1994 napsal, že v Mnichově se rozhodlo o Hitlerově politické budoucnosti, protože podle výpovědí jeho generálů by býval 1.října přepadl Československo a rychle prohrál. Většina historiků se však v současnosti shoduje v názoru, že by československá obrana byla spíše symbolická, neboť mnohem početnější a především v letectvu lépe vyzbrojená německá armáda by Československo "porazila". Kromě toho se na Hitlera podle amerického deníku chystal atentát, který mnichovská dohoda překazila. Hitler údajně sám nevycházel z údivu, že nikdo z vůdců Británie a Francie si neuvědomil důsledky toho, co právě učinili pro prosazení jeho plánů. Text Mnichovské dohody: Mnichovská dohoda (1938) Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého sdružení, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení. 1 Vyklizování započne 1. října. 2 Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení. 3 Podmínky vyklizení podrobně určí mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, France, Itálie a Československa. 4 Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1. října. Čtyři územní úseky, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: úsek označený I. 1. a 2. října, úsek označený II. 2. a 3. října, úsek označený III. 3., 4. a 5. října, úsek označený IV. 6. a 7. října. Výše uvedený mezinárodní výbor bez odkladu vymezí zbývající území převážně německého charakteru a německé oddíly je obsadí do 10. října. 19

20 5 Mezinárodní výbor uvedený v 3 určí území, v nichž se má provést lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor stanovení rovněž den, kdy se lidové hlasování bude konat; tento den nesmí být pozdější než konec listopadu. 6 Konečné vymezení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech menší odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež mají být převedena bez lidového hlasování. 7 Zavede se opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Opce musí být provedena během šesti měsíců ode dne uzavření této dohody. Německo československý výbor určí podrobnosti opce, uváží způsob, jak usnadnit výměnu obyvatelstva, a vyjasní základní otázky, které z této výměny vzniknou. 8 Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy. Mnichov 29. září 1938 A. Hitler Ed. Daladier Mussolini Neville Chamberlain Dodatek k dohodě Vláda jeho Veličenstva ve Spojeném království a francouzská vláda se připojily k této dohodě s tím, že stojí za návrhem obsaženým v 6 anglo francouzských návrhů z 19. září, týkajícím se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie Československu záruku ze své strany. Mnichov 29. září 1938 A. Hitler Ed. Daladier Mussolini Neville Chamberlain Doplňující prohlášení Čtyři přítomné hlavy vlád se shodují v tom, že mezinárodní výbor předvídaný dnešní dohodou bude složen ze státního sekretáře německého ministerstva zahraničních věcí, z anglického, francouzského a italského velvyslance, akreditovaných v Berlíně, a z jednoho zástupce, jmenovaného československou vládou. Mnichov 29. září 1938 A. Hitler Ed. Daladier Mussolini Neville Chamberlain Doplňující prohlášení Všechny otázky vyplývající z postoupení území podléhají příslušnosti mezinárodního výboru. Mnichov 29. září 1938 A. Hitler Ed. Daladier Mussolini Neville Chamberlain Doplňující prohlášení Hlavy vlád čtyř mocností prohlašují, že nebude li do tří měsíců problém polských a maďarských menšin v Československu 20