VÝROČNÍ ZPRÁVA DIVADLA JOSEFA KAJETÁNA TYLA, P.O. o činnosti a hospodaření za rok doc. MgA. Martin Otava, Ph.D

Transkript

1 VÝROČNÍ ZPRÁVA DIVADLA JOSEFA KAJETÁNA TYLA, P.O. o činnosti a hospodaření za rok 2018 doc. MgA. Martin Otava, Ph.D

2 Úvod Úvod 1. ÚVOD Pro Divadlo Josefa Kajetána Tyla byl rok 2018 výjimečný ve více směrech. Hned na začátku roku jsme umožnili ve Velkém divadle natáčení francouzského filmu Edmond, kde řada našich zaměstnanců a také diváků v komparzu získala nové a cenné zkušenosti a novou vazbu k DJKT. Vedle našeho stálého repertoáru jsme uvedli dvě mimořádné open air produkce, již tradiční Noc s operou (tentokrát to byla Pucciniho Turandot), kterou navštívilo přes šest tisíc diváků, a Prodanou nevěstu, kterou jsme společně s Plzeňským krajem, městem Plzeň a Agenturou Nashledanou představili na počátku září pod širým nebem v prostoru náměstí Republiky při příležitosti 100. výročí vzniku republiky a na kterou byl vstup pro všechny diváky volný. Prodané nevěstě předcházel Průvod Vendelín, který otevírá kulturní sezónu v Plzni a Plzeňském regionu. Naše divadlo navštívilo v uplynulém roce diváků z toho předplatitelů, uvedli jsme 25 nových premiér, celkově nabídli 62 titulů a odehráli 619 představení a 22 tuzemských a 4 zahraniční zájezdy. Na celkové produkci se soubor opery podílel 138, soubor muzikálu 185, soubor činohry 190 a soubor baletu 93 představeními, 13 představení bylo odehráno hostujícími soubory. Vedle veřejných představení jsme uspořádali řadu koncertů, výstav, pravidelný cyklus operních Matiné jsme rozšířili o Muzikálová matiné a za zmínku jistě stojí pořádání Mezinárodních dirigentských kurzů, koncertů vítězů Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka nebo pořádání Mezinárodní baletní soutěže. Stranou jsme nenechali ani doprovodné a vzdělávací programy, jako Literární kavárna či třístupňový projekt pro děti z mateřských škol Kouzelná flétnička. Po úspěchu zkušebního, tzv. nultého ročníku, jsme začali tradici nového muzikálového festivalu Na scénu!, podíleli se již na 26. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo a zúčastnili se řady zahraničních i domácích festivalů. Vzpomínkovým večerem, který natáčela Česká televize, jsme 10. listopadu zavzpomínali na plzeňskou hereckou ikonu Miroslava Horníčka, jehož jménem jsme slavnostně pojmenovali foyer Malé scény a odhalili zde jeho bronzovou bustu. V září 2018 jsme otevřeli Mecenášský klub DJKT, s jehož pomocí chceme revitalizovat divácké prostory ve Velkém divadle. Na celkovém zvyšování komfortu pro naše diváky pracujeme neustále, o divadelních prázdninách jsme díky podpoře města upravili schody v hledišti Nové scény. Ke schodům bylo přidáno nové čelo, mají tedy osvětlenou horní i spodní hranu. Opravy přitom nebyly nikterak jednoduché, protože jsou součástí nouzového osvětlení, a bylo třeba dodržet bezpečností opatření. Divadlo Josefa Kajetána Tyla je moderní uměleckou institucí, která svým rozmanitým repertoárem a dalšími doprovodnými aktivitami poutá pozornost široké veřejnosti nejen z našich regionů, ale i za hranicemi České republiky. V roce 2018 splnilo všechny stanovené úkoly a plány a v některých důležitých ukazatelích je i překročilo. Tyto úspěchy jsou podmíněné kvalitní práci umělců, pracovníků umělecko-technického provozu, divadelních dílen a administrativních pracovníků. Podstatnou část samozřejmě hraje i spolupráce s orgány a odbornými útvary zřizovatele a řadou veřejných i soukromých institucí a organizací města Plzně i celého regionu. Obsah 1. ÚVOD ÚDAJE O ORGANIZACI Základní údaje Poslání a cíle organizace Struktura organizace Zaměstnanci ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE Hlavní činnost Premiéry Zahraniční zájezdy Tuzemské zájezdy Ceny a nominace Spolupořadatelství mezinárodních festivalů Pořádání nebo spolupořádání festivalů Kontakt s různými věkovými skupinami diváků Účast na celostátních akcích festivalech a přehlídkách Výstavní činnost Významné akce, další aktivity Další příležitosti k setkávání s diváky Publikační činnost DJKT v roce Doplňková činnost ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ Základní ukazatele rozpočtu Komentář Náklady Vlastní výnosy Příspěvek na provoz Vývoj stavu majetku a inventarizace Vývoj fondů organizace Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli Produkce Poskytování informací podle zákona č. 106/1999 o svobodném přístupu k informacím ZÁVĚR PŘÍLOHY doc. MgA. Martin Otava, Ph.D. ředitel DJKT 2 3

3 Údaje o organizaci Údaje o organizaci 2. ÚDAJE O ORGANIZACI Vnitřní struktura organizace: 2.1. ZÁKLADNÍ ÚDAJE ředitelství Název organizace: Sídlo: Statutární zástupce: Zřizovatel: IČO: DIČ: 2.2. POSLÁNÍ A CÍLE ORGANIZACE Základním posláním organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: A) hlavní činnost B) doplňkové činnosti Divadlo Josefa Kajetána Tyla, příspěvková organizace Palackého náměstí 30, Plzeň doc. MgA. Martin Otava, Ph.D., ředitel Statutární město Plzeň CZ pořádání veřejných divadelních představení (opera, opereta, činohra, balet a muzikál) v budovách divadla i v jiných kulturních zařízeních pořádání koncertů ve stejném rozsahu jako u divadelních představení pořádání i poskytování jiných kulturních, vzdělávacích, osvětových a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů vydávání periodických a neperiodických tiskovin Divadlo Josefa Kajetána Tyla je členem zájmového sdružení právnických osob Mezinárodní festival Divadlo, Plzeň provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance organizace půjčování předmětů divadelních výprav hudební, dramatická, pohybová a baletní výuka pro děti a mládež výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele úsek ředitele úsek náměstka umělecké soubory soubor opery soubor muzikálu soubor činohry soubor baletu umělecko-technický provoz Velké divadlo (VD) Nové divadlo (Nová scéna NS, Malá scéna MS) dílny Organizační schéma DJKT v příloze č ZAMĚSTNANCI Počet pracovníků ve fyzických osobách vykazuje 416 osob, v přepočtu 392,47 úvazků. Nejsou naplněny zejména plánované stavy v uměleckých souborech muzikálu a činohry, vzhledem k náročnosti a rozmanitosti repertoáru jsou zejména v muzikálu a opeře více využíváni externí umělci. Oproti roku 2017 se podařilo zaplnit stavy u umělecko-technického personálu a naopak vzhledem k náročnému hracímu plánu pro rok 2019 bude třeba hledat pracovníky technických složek STRUKTURA ORGANIZACE Divadlo Josefa Kajetána Tyla (DJKT) je čtyřsouborové divadlo se třemi domácími scénami: Velké divadlo Nové divadlo Nová scéna Malá scéna 4 5

4 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE 3. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2018 celkem 619 představení na vlastních scénách a 26 zájezdových přestavení, 22 v tuzemsku a 4 v zahraničí. Divákům jsme představili 25 premiér + 2 open air produkce. Průměrná návštěvnost činila 85,86 % při průměrné ceně vstupenky 246 Kč. Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 75 představení, z toho 61 školních představení, které zhlédlo studentů a 14 představení pro seniory, které zhlédlo seniorů. Tržby za vstupné vč. zájezdů činily ,50 Kč. Celkově jsme hráli 62 různých titulů vlastní produkce. Produkci na domácích scénách navštívilo diváků, zájezdová představení zhlédlo diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT byla diváků (v údajích není započítán Mezinárodní festival Divadlo) HLAVNÍ ČINNOST PREMIÉRY V roce 2018 se na 3 scénách Divadla J. K. Tyla uskutečnilo celkem 25 premiér. Dirigenti: Jiří Petrdlík, Dalibor Bárta Dramaturgie: Pavel Bár Pohybová spolupráce: Martin Šinták Scéna a kostýmy: Dave Benson Sbormistryně: Sára Bukovská Korepetice: Sára Bukovská, Pavel Kantořík Sound design: Matouš Pilný Light design: Vratislav Mikan LINIE KRÁSY Velké divadlo Překlad: Michala Marková Režie: Natália Deáková Dramatizace: Matěj Samec Dramaturgie: Vladimír Čepek, Marie Špalová Scéna: Lukáš Kuchinka Kostýmy: Jana Smetanová Hudba: Jakub Kudláč Light design: Jakub Sloup Sound design: Petr Šolc PŘEHLED PREMIÉR DJKT ZA ROK 2018 OKOUZLUJÍCÍ SLEČNA Malá scéna PROMĚNA Malá scéna Libreto, choreografie a režie: DEKKADANCERS - Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát Hudba: Hauschka a další Scéna a kostýmy: Pavel Knolle Light design: Karel Šimek HAMLET Nová scéna Hudební nastudování: Norbert Baxa Dirigenti: Norbert Baxa, Jiří Štrunc Režie: Martin Otava Scéna: Pavel Kodeda Kostýmy: Aleš Valášek Světelný design: Antonín Pfleger Dramaturgie: Zbyněk Brabec Sbormistr: Zdeněk Vimr Hudební příprava: Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek SWEENEY TODD - ĎÁBELSKÝ LAZEBNÍK Z FLEET STREET Hudba a texty písní: Stephen Sondheim Libreto: Hugh Wheeler Podle divadelní adaptace Christophera Bonda Původní režie na Broadwayi: Harold Prince Instrumentace: Jonathan Tunick Překlad: Hana Nováková Režie: Lumír Olšovský Hudební nastudování: Jiří Petrdlík Malá scéna 6 Hudební nastudování: Jiří Petrdlík Dirigenti: Josef Kurfiřt, Jiří Petrdlík Režie: Zbyněk Brabec Scéna: Pavel Kodeda Kostýmy: Josef Jelínek Choreografie: Martin Šinták Světelný design: Antonín Pfleger Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek 7 ŠUMAŘ NA STŘEŠE Velké divadlo Podle povídek Šoloma Alejchema se zvláštním povolením Arnolda Perla Libreto: Joseph Stein Hudba: Jerry Bock Texty písní: Sheldon Harnick Režie a choreografie původní produkce: Jerome Robbins Původní produkce: Harold Prince Překlad: Pavel Šrut Režie: Lumír Olšovský Hudební nastudování: Kryštof Marek Dirigenti: Kryštof Marek, Pavel Kantořík Dramaturgie: Pavel Bár Choreografie: Denisa Kubášová Scéna: Dave Benson Kostýmy: Kateřina Bláhová Sbormistryně: Sára Bukovská Choreografická spolupráce: Lumír Olšovský Odborná konzultace: Sylvie Wittmannová

5 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE Sound design: Petr Košař Light design: Jakub Sloup CHAPLIN Nová scéna Libreto, choreografie, režie: Jiří Pokorný Scéna a kostýmy: Dana Haklová Světelná koncepce: Tomáš Pilař 50 ODSTÍNŮ (ČESKÉ PORNO) Malá scéna Režie: Ján Šimko Dramaturgie: Vladimír Čepek Výprava: Dáša Krištofovičová Hudba: Matúš Homola, Ján Hančic Dirigent: Pavel Kantořík Dramaturgie: Pavel Bár Choreografie: Ivana Hannichová Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Zuzana Straková Sbormistryně: Sára Bukovská Korepetice: Sára Bukovská, Pavel Kantořík Sound-design: Matouš Pilný Light-design: Jakub Sloup V ŽEN KARLA IV. Režie: sdružení MOPED ORFEO MALÁ SCÉNA VELKÉ DIVADLO NEVĚSTA MESSINSKÁ Hudební nastudování: Jiří Štrunc Dirigent: Josef Kurfiřt, Jiří Štrunc Režie: Martin Otava Scéna: Ján Zavarský Kostýmy: Dana Haklová Světelný design: Antonín Pfleger Dramaturgie: Zbyněk Brabec Sbormistr: Zdeněk Vimr ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO VELKÉ DIVADLO MALÁ SCÉNA Autor básní: Ozef Kalda Hudební nastudování a klavírní doprovod: Maxim Averkiev, Martin Marek Scénář, režie, výprava, světelný design: Martin Otava Choreografie: Richard Ševčík Režijní spolupráce a inspice: Michal Lieberzeit Audio mix: Ondřej Urban DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ Režie: Filip Nuckolls Dramaturgie: Klára Špičková, Vladimír Čepek Scéna: Lukáš Kuchinka Kostýmy: Jan C. Löbl Hudba: Ondřej Švandrlík DONAHA! NOVÁ SCÉNA Libreto: Terrence McNally Hudba a texty písní: David Yazbek Překlad: Pavel Dominik Režie: Dalibor Gondík Hudební nastudování: Pavel Kantořík VELKÉ DIVADLO 8 Hudební nastudování a dirigent: Vojtěch Spurný Režie: Tomáš Pilař Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Aleš Valášek Světelný design: Daniel Tesař Scénické projekce: Petr Hloušek Dramaturgie: Zbyněk Brabec Choreografie: Martin Šinták Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek CO TAKHLE SVATBA, PRINCI? MALÁ SCÉNA Libreto: Jiří Chalupa Hudba: Jiří Zmožek Texty písní: Zdeněk Borovec Úprava: Pavel Bár, Lukáš Ondruš Instrumentace: Erich Ciompa Režie: Lukáš Ondruš Hudební nastudování: Pavel Režný Dramaturgie: Pavel Bár Choreografie: Charlotte Pščolková Scéna: Lukáš Ondruš Kostýmy: Andrea Pavlovičová Korepetice: Pavel Režný Sound design: Tomáš Lorenc Light design: Vojtěch Kadlec ZÁCPA NOVÁ SCÉNA Režie: Antonín Procházka Scéna: Aleš Valášek Kostýmy: Šárka Hejnová Hudba: Kryštof Marek Dramaturgie: Marie Caltová 9

6 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE U NÁS TO BALETÍ MALÁ SCÉNA Libreto a režie: Václav Janeček Choreografie: David Mikula, Helena Kazárová, Eva Denková, Martin Šinták Scénář: Václav Janeček, Lukáš Ondruš, Pavel Klimenda Scéna a projekce: Václav Janeček, Marian Smutný Kostýmní spolupráce: Alice Stuchlová DUCH (GHOST THE MUSICAL) NOVÁ SCÉNA Libreto a texty písní: Bruce Joel Rubin Hudba a texty písní: Dave Stewart, Glen Ballard Překlad: Adam Novák Podle filmu společnosti Paramount Pictures scénáristy: Bruce Joel Rubina Režie: Lumír Olšovský Hudební nastudování: Dalibor Bárta Dirigent: Dalibor Bárta, Kryštof Marek Dramaturgie: Pavel Bár Choreografie: Simon Eichenberger Scéna: Dave Benson Kostýmy: Kateřina Bláhová Pěvecké nastudování: Sára Bukovská Projekce: Petr Hloušek Sound design: Matouš Pilný Light design: Jakub Sloup PRODÁVÁME NEVĚSTU MALÁ SCÉNA Hudební nastudování: Josef Kurfiřt Režie: Jakub Hliněnský Scéna: Lukáš Kuchinka Kostýmy: Lenka Polášková Dramaturgie: Zbyněk Brabec Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek Light design: Antonín Pfleger NABUCCO VELKÉ DIVADLO Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Nina Stillmark Hudba: Ivan Acher JENOM KONEC SVĚTA Překlad: Kateřina Neveu Režie: Tomáš Loužný Dramaturg: Kateřina Slezáková Úprava: Tomáš Loužný, Kateřina Slezáková Výprava: Petr Vítek Hudba: Ivo Sedláček ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY MALÁ SCÉNA VELKÉ DIVADLO Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková Hudba: Jan Kučera Hudební nastudování a dirigent: Jan Kučera, Jiří Petrdlík Scéna: Richard Pešek jr. Kostýmy: Aleš Valášek JOSEF A JEHO ÚŽASNÝ PESTROBAREVNÝ PLÁŠŤ Libreto: Tim Rice Hudba: Andrew Lloyd Webber Překlad: Michael Prostějovský Režie: Gabriela Petráková Hudební nastudování: Pavel Kantořík Dirigent: Dalibor Bárta, Pavel Kantořík Dramaturgie: Pavel Bár Choreografie: Ladislav Cmorej, Simona Machovičová Scéna: Ondřej Zicha Kostýmy: Lucie Loosová Pěvecké nastudování: Sára Bukovská Korepetice: Sára Bukovská, Pavel Kantořík, Monika Kudrnová Sound design: Tomáš Lorenc Light design: Jakub Sloup NOVÁ SCÉNA Hudební nastudování: Norbert Baxa Dirigent: Norbert Baxa, Jiří Štrunc Režie: Tomáš Pilař Scéna a kostýmy: Aleš Valášek Světelný design: Antonín Pfleger Dramaturgie: Zbyněk Brabec Sbormistr: Zdeněk Vimr Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek TARTUFFE NOVÁ SCÉNA Režie: Martin Čičvák Dramaturgie: Vladimír Čepek 10 MODROVOUS VELKÉ DIVADLO Režie: Natália Deáková Překlad: Jiří Konůpek Dramaturgie: Marie Špalová Hudba: Jakub Kudláč Pohybová spolupráce: Jarmila Hruškociová Scénografie: Lukáš Kuchinka Kostýmy: Jana Smetanová Světelný design: Jakub Sloup Zvukový design: Petr Šolc, Tomáš Kučera Recenze k premiérám jsou uvedené v příloze č. 3

7 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE Bayreuth Orfeo (3 představení) Bratislava Talentovaný pan Ripley Karel Audy Manon, role Pana Duvala Jarmila Hruškociová Slečna Julie, titulní role Zuzana Kajnarová Marilyn (Překrásné děcko), titulní role Tomáš Kořínek Jakub Jan Ryba, titulní role Radek Antonín Shejbal Zahrada divů, role Gumpána TUZEMSKÉ ZÁJEZDY Městské divadlo Karlovy Vary Romeo a Julie 2018 Městské divadlo Mariánské Lázně Jednotka intenzivní lásky 2018 Východočeské divadlo Pardubice Libuše 2018 Městské divadlo Karlovy Vary Edith, vrabčák z předměstí 2018 Divadlo v Dlouhé Tobiáš Lolness 2018 La Fabrika Howie a Rookie Lee 2018 Divadlo A. Dvořáka Příbram O Rusalce 2018 Městské divadlo Karlovy Vary Rusalka 2018 Městské divadlo Brno Sweeney Todd 2018 Kulturní dům Duha Prostějov Howie a Rookie Lee 2018 Kutná Hora Butterfly 2018 Lázně Kynžvart Kdyby tisíc klarinetů (výběr písní koncert) 2018 Plzeň (Zach s Pub) 50 odstínů (České porno) 2018 Plzeň (nám.republiky) Prodaná nevěsta 2018 Plzeň (Malá scéna) Sweeney Todd 2018 Plzeň (Velké divadlo) Linie Krásy 2018 Ústí nad Labem Howie a Rookie Lee 2018 Městské divadlo Karlovy Vary Edith, vrabčák z předměstí 2018 Rakovník Tobiáš Lolness 2018 Praha (Ungelt) Howie a Rookie Lee 2018 Hradec Králové Malá mořská víla 2018 Děčín Marilyn (Překrásné děcko) NOMINACE NA UMĚLECKOU CENU MĚSTA PLZNĚ ZA ROK 2017 Pavel Režný nominace na Uměleckou cenu města Plzně pro umělce do 30 let Marie Caltová nominace na Uměleckou cenu města Plzně v kategorii Cena za celoživotní dílo Tomáš Kořínek nominace na Uměleckou cenu města Plzně za mimořádný umělecký počin pro umělce nad 30 let Noc s operou nominace na Uměleckou cenu města Plzně v kategorii Významná kulturní událost roku NOMINACE NA VÝROČNÍ CENY OPERA PLUS ZA ROK 2017 BALET (vyhlášeno na začátku roku 2018) Karel Audy Manon, Pan Duval Jarmila Hruškociová Slečna Julie, titulní role Kristýna Miškolciová Malá mořská víla, titulní role Libor Vaculík Slečna Julie, choreografie NOMINACE NA CENU MARKA RAVENHILLA Iluze Nominace na Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou inscenaci nové hry NOMINACE NA CENU FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO Lumír Olšovský nominace za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu CENY A NOMINACE NOMINACE NA CENU NEVIDITELNÝ HEREC NOMINACE NA CENY THÁLIE ZA ROK 2017 (březen 2018) v 22. ročníku ankety neviditelný herec se mezi 35 herci a herečkami umístil člen činohry DJKT Jan Holík PŘÍMÉ NOMINACE NA CENY THÁLIE Pavel Režný West Side Story, role Tonyho 12 13

8 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE SPOLUPOŘADATELSTVÍ MEZINÁRODNÍCH FESTIVALŮ UMĚLECKÁ CENA MĚSTA PLZNĚ ZA ROK 2017 Tomáš Kořínek Cena za mimořádný umělecký počin pro umělce nad 30 let (Jakub Jan Ryba, titulní role) Marie Caltová cena za celoživotní dílo CENY SENIOR PRIX udělované nadací život umělce Milan Kolman, dlouholetý člen orchestru opery DJKT VÝROČNÍ CENY SERVERU MUSICAL-OPERETA.CZ ZA ROK 2017 West Side Story třetí místo v kategorii Mimořádná inscenace roku 2017 Cena odborné kritiky West Side Story čtvrté místo v kategorii Nejoblíbenější inscenace Pavel Režný třetí místo v kategorii Nejoblíbenější herec MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO, PLZEŇ 26. ROČNÍK Divadlo J. K. Tyla bylo ve dnech září 2018 opět hlavním spoluorganizátorem významného evropského festivalu, k jehož zakladatelům patří. Představení v rámci festivalu probíhala na všech třech scénách DJKT ve Velkém divadle, na Nové scéně a na Malé scéně. Tvorbu DJKT reprezentovaly inscenace Sweeney Todd Ďábelský lazebník z Fleet Street a Linie krásy. MEZINÁRODNÍ DIRIGENTSKÉ KURZY Repríza Dvořákovy opery Rusalka 9. června 2018 byla spojena s třetím ročníkem Mezinárodních dirigentských kurzů. Tři studenti Vysoké hudební školy v Curychu se v Plzni týden připravovali pod vedením šéfdirigenta orchestru DJKT Norberta Baxy na představení, během kterého se střídali u dirigentského pultu POŘÁDÁNÍ NEBO SPOLUPOŘÁDÁNÍ FESTIVALŮ NA SCÉNU! FESTIVAL MUZIKÁLOVÝCH NADĚJÍ CENA FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO Lumír Olšovský Cena Františka Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu První ročník festivalu NA SCÉNU! se konal na Malé scéně DJKT od 19. do 24. června 2018 a seznámil diváky s mladými absolventy muzikálových škol a zároveň s původní domácí muzikálovou tvorbou. Součástí festivalu byl bohatý doprovodný program, kde se mezi tuzemskými i zahraničními lektory objevili např. Hana Pecková, Simon Eichenberger, Eva Spoustová, Steve Josephson, Lumír Olšovský, Pavel Bár, Dave Benson a další. 6. MEZINÁRODNÍ BALETNÍ SOUTĚŽ Gaëtan Pires první místo v kategorii A - muži Aoi Hokama třetí místo v kategorii A - ženy KONTAKT S RŮZNÝMI VĚKOVÝMI SKUPINAMI DIVÁKŮ KLUB PŘÁTEL DIVADLA J. K. TYLA DVORANA SLÁVY PLZEŇSKÉHO KRAJE Monika Švábová Dvorana slávy je ocenění, kterým Plzeňský kraj vyznamenává osobnosti, které se zde narodily nebo dlouhodobě žijí a výsledky jejich práce přesahují hranice regionu. HISTORICKÁ PEČEŤ MĚSTA PLZNĚ Lilka Ročáková obdržela historickou pečeť města Plzně za zásluhy v Divadle J. K. Tyla a za dlouholetou pedagogickou činnost Divadlo pravidelně pořádá setkání umělců s členy Klubu přátel Divadla J. K. Tyla, který funguje již 52 let. LITERÁRNÍ KAVÁRNA DJKT V roce 2018 se odstartoval již čtvrtý ročník projektu Literární kavárna, který podporuje tvůrčí činnost literárně nadaných mladých lidí ve věku let. Soutěž probíhá ve čtyřech kolech, přičemž nejlepší texty se představí na závěrečném galavečeru 11. června 2019 na Malé scéně DJKT a vyjdou v tištěné verzi sborníku Literární kavárny. Herečka Apolena Veldová a dramaturg činohry DJKT Vladimír Čepek pomáhají autorům s přípravou prezentace jejich díla a pro zájemce organizují celodenní workshopy na témata dramatizace textu, prezentace textu a práce s hlasem

9 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE SPOLUPRÁCE SE ZÁPADOČESKOU UNIVERZITOU Deklarace o vzájemné spolupráci mezi DJKT a ZČU DJKT poskytuje zvýhodněné vstupné pro studenty a zaměstnance ZČU, tzv. last minute vstupenky. V minulém roce se spolupráce rozšířila i o praktickou stránku. Ve spolupráci s Fakultou umění a designu Ladislava Sutnara ZČU v Plzni vzniklo logo k festivalu NA SCÉNU!, jehož autorkami jsou Tereza Fialová, Anna Eštoková, Tereza Kovářová. Logo vychází z vizuální identity celého divadla, scéna značí plochu nebo místo, kde má herec možnost vystoupit z řady, na tvoří jakýsi stupínek a první krok k novým příležitostem ÚČAST NA CELOSTÁTNÍCH AKCÍCH FESTIVALECH A PŘEHLÍDKÁCH PARDUBICKÉ HUDEBNÍ JARO 4. března 2018 Libuše SMETANOVSKÉ DNY 38. ROČNÍK MULTIŽÁNROVÉHO KULTURNÍHO FESTIVALU 16. března 2018 Jakub Jan Ryba FESTIVAL DÍTĚ V DLOUHÉ 19. dubna 2018 Tobiáš Lolness MEZINÁRODNÍ DEN TANCE 2018, STŘELECKÝ OSTROV, PRAHA 29. dubna 2018 ukázka z baletu Proměna HUDEBNÍ FESTIVAL ANTONÍNA DVOŘÁKA PŘÍBRAM 3. května 2018 O Rusalce WOLKRŮV PROSTĚJOV června 2018 Howie a Rookie Lee MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL OPERNÍ TÝDEN KUTNÁ HORA, 22. ROČNÍK 24. června 2018 Madama Butterfly FESTIVAL MUSICA BAYREUTH, 57. ROČNÍK června 2018 Orfeo (3 představení), Bayreuth FESTIVAL DOKOŘÁN června 2018 Sweeney Todd ďábelský lazebník z Fleet Street VÝSTAVNÍ ČINNOST VÝTVARNÍCI DIVADLU, DIVADLO VÝTVARNÍKŮM Od 12. prosince 2017 do 11. března 2018 ve foyer Nové scény výstava Unie výtvarných umělců Plzeň na téma Divadlo. JAK SE DĚLÁ DIVADELNÍ KOSTÝM Od 13. března 2018 až do konce měsíce června 2018, expozice Jak se dělá divadelní kostým je druhá ze série výstav nazvané Jak se dělá divadlo a vzdává hold všem divadelním profesím, které se významně podílejí na vzniku inscenace. PLZEŇSKÝ SALÓN 2018 Od 29. srpna 2018 do 28. října 2018, výstavu nazvanou 100 let reflexe osmičkových roků v dílech současných umělců regionu pořádalo Divadlo J. K. Tyla ve spolupráci s Unií výtvarných umělců Plzeň ke stému výročí vzniku republiky. JAK SE DĚLÁ DIVADELNÍ SCÉNA Od 30. října 2018 do konce ledna 2019, expozice Jak se dělá divadelní scéna je třetí ze série výstav nazvané Jak se dělá divadlo a vzdává hold všem divadelním profesím, které se významně podílejí na vzniku inscenace. 50 SEZÓN MONIKY ŠVÁBOVÉ Říjen 2018, výstava na počest přední herečky činoherního souboru Moniky Švábové. MIROSLAV HORNÍČEK 100 LET 10. listopadu 2018, retrospektivní výstava fotografií s významných životních milníků Miroslava Horníčka. STAVBA PLZEŇSKÉHO KRAJE Prosinec 2018, putovní výstava fotografií staveb přihlášených do soutěže Stavba roku Plzeňského kraje. PRODEJNÍ VÝSTAVA SOUBORU MUZIKÁLU Od listopadu 2018 do ledna 2019, výstava fotografií Marka Lhotského, který na fotoportrétech zvěčnil členy muzikálového souboru. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO PLZEŇ, 26. ROČNÍK 11. září 2018 Sweeney Todd 16. září 2018 Linie krásy FESTIVAL DRAMA QUEER BRATISLAVA 24. říjen 2018 Talentovaný pan Ripley 16 17

10 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE VÝZNAMNÉ AKCE, DALŠÍ AKTIVITY PRŮVOD VENDELÍN zahájení kulturní sezóny v Plzni, 7. září 2018 Průvod s bohatým programem pořádalo DJKT již popáté za účasti zástupců města, plzeňských NOC S OPEROU Turandot, 29. června 2018, lochotínský amfiteátr, Plzeň kulturních a neziskových institucí, spolků a příznivců kultury z města a kraje. Čtvrtý ročník operní produkce pod širým nebem přinesl známou Verdiho operu Turandot a přilákal přes diváků. Cílem celého projektu je popularizovat vážnou hudbu u široké REPREZENTAČNÍ 18. DIVADELNÍ PLES, 2. března 2018 v Měšťanské besedě veřejnosti. PRODANÁ NEVĚSTA open air, 7. září 2018, náměstí Republiky, Plzeň Plzeňský kraj se spolu s partnery a DJKT rozhodl uvedením opery oslavit 100 let výročí vzniku republiky. Představení se uskutečnilo pouze jednou a bylo přístupné pro veřejnost zdarma. MIROSLAV HORNÍČEK 100 LET, 10. listopadu 2018, Velké divadlo Vzpomínkový večer na slavného plzeňského rodáka režíroval a moderoval člen činohry, autor a režisér Antonín Procházka. Mezi jeho hosty se objevili Monika Švábová, Pavel Pavlovský, Martin Stránský, Stanislava Topinková Fořtová, Chantal Poullain, Boleslav Polívka, Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Petr Kostka, Carmen Mayerová, Libuše Švormová, Alena Činčerová a Jaroslav Uhlíř. Pojmenování foyer Malé scény na Foyer Miroslava Horníčka, 10. listopadu V rámci oslav výročí narození významného plzeňského rodáka Miroslava Horníčka došlo k přejmenování foyer Malé scény na Foyer Miroslava Horníčka. Během slavnostního ceremoniálu byla odhalena bronzová busta Miroslava Horníčka. PROHLÍDKY NOVÉHO A VELKÉHO DIVADLA V roce 2018 se konaly veřejné prohlídky obou budov v pravidelných termínech, které jsou předem zveřejněné na webových stránkách a tištěných materiálech DJKT. LEKTORSKÉ ÚVODY VE FOYER Divadlo J. K. Tyla pořádá lektorské úvody před každou premiérou. OSLOVOVÁNÍ NOVÝCH DIVÁKŮ Divadlo J. K. Tyla se snaží oslovovat nové diváky a prezentovat se více na veřejnosti. Kromě open air produkce Noc s operou, která si klade za cíl popularizovat operu a kterou tradičně navštěvují celé rodiny i s dětmi, pořádá Průvod Vendelín, který vrcholí kulturním programem na náměstí Republiky a do kterého se zapojují ostatní kulturní organizace města. BALET TANČÍ REPUBLICE, 23. listopadu 2018, Velké divadlo Baletní večer při příležitosti 100. výročí vzniku republiky ve spolupráci s Nadačním fondem pro taneční kariéru v rámci projektu Vstupenka, která pomáhá českému tanci 6. MEZINÁRODNÍ BALETNÍ SOUTĚŽ, prosince 2018, Nové divadlo Tento projekt pořádá Taneční sdružení ČR ve spolupráci s DJKT v Plzni a v mezinárodním formátu funguje již od roku 2003, plynule navazuje na soutěžní baletní přehlídky, jež byly původně organizované pro domácí tanečníky a jejichž tradice se datuje od roku KOUZELNÁ FLÉTNIČKA V roce 2018 pokračovalo DJKT v mimořádně úspěšném vzdělávacím programu Kouzelná flétnička, který hravou formou vychovává mladé publikum. Program má tři kroky, v první fázi Hledá se Papagena provází herci děti z mateřské školy budovou Velkého divadla. V druhé fázi Hrajeme si na Kouzelnou flétnu přivítají děti na oplátku herce v mateřské škole, vyvrcholením cyklu je návštěva představení Papageno v kouzelném lese na Malé scéně DJKT. NOC DIVADEL, 17. listopadu 2018 V roce 2018 se DJKT opět připojilo k celoevropskému projektu Noc divadel. Tentokrát bylo zpřístupněno Velké i Nové divadlo, kde se návštěvníci setkali s pracovníky, kteří jsou jindy skrytí před zraky diváků. Zájemci si tak mohli vyzkoušet práci zvukařů, osvětlovačů i jevištních techniků. NOC LITERATURY 2018, 9. května 2018 Ideou projektu je představit během jednoho večera současnou evropskou literaturu v překladu do místního jazyka, v podání známých osobností či herců. Plzeňská Noc literatury v roce 2018 nabídla šest stanovišť v lokacích se společným jmenovatelem Black, v DJKT četl Lumír Olšovský DALŠÍ PŘÍLEŽITOSTI K SETKÁVÁNÍ S DIVÁKY Setkání před premiérou Tradiční akce souboru muzikálu, která se koná před každou muzikálovou premiérou, při které se fanoušci a diváci mohou setkat s inscenátory a protagonisty jednotlivých muzikálů. Povídání s činohrou Povídání s Kazimírem a Karolínou 6. ledna 2018 proběhla beseda spojená s autogramiádou s herci a inscenátory činohry Kazimír a Karolína. Povídání o Linii krásy 21. března 2018 se konala beseda s herci a inscenátory činohry Linie krásy. Jak jde čas s Monikou Švábovou 27. září 2018 bylo představení Drahomíra a její synové věnované Monice Švábové, která započala svou 50. sezónu v DJKT. Po představení se uskutečnilo setkání a autogramiáda s herečkou. Baletní ateliéry Neformální akce baletního souboru, při kterém zkušení tanečníci zasvěcují diváky do tajů tanečního světa

11 ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE PUBLIKAČNÍ ČINNOST DJKT V ROCE 2018 Vydání katalogu k výstavě PLZEŇSKÝ SALÓN 2018 PŘEDPLATNÉ 2019 informační repertoárová brožura nejen pro abonenty DIVADELNÍ PROGRAMY ke všem inscenacím a koncertům INFOLIST leden 2018 prosinec čísel pravidelného měsíčního informačního bulletinu J. K. TYL THEATER IN PILSEN 2018/2019 infolist v němčině 16. ROČNÍK REPREZENTATIVNÍHO ČASOPISU DIVADELNÍ REVUE DJKT 1 5 / 2018 SBORNÍK LITERÁRNÍ KAVÁRNY 2017/2018 DĚTSKÝ OPERNÍ SBOR DJKT založen v lednu 2014 přípravný sbor 20 dětí ve věku 6 11 let koncertní sbor 42 členů ve věku let členové sboru jsou zapojeni do operních inscenací DJKT, účinkovali např. v opeře Jakub Jan Ryba a podíleli se na projektu Noc s operou vystupují při samostatných koncertech či příležitostných kulturních akcích, mj. rozsvícení vánočního stromečku na náměstí Republiky MUZIKÁLOVÉ STUDIO DJKT Založeno v roce 2017, zaměřuje se na systematické všestranné rozvíjení hereckých, pěveckých a pohybových dovedností žáků formou specializovaného muzikálového školení. Je určeno pro děti ve věku 7 15 let, hodiny se konají každou středu po 2 hodinách na zkušebně muzikálu DJKT. Výuku vedou členové muzikálového souboru DJKT. Garantem výuky je Lukáš Ondruš DOPLŇKOVÁ ČINNOST BALETNÍ ŠKOLA DJKT ve školním roce 2018/2019 má baletní škola 250 žáků (4 30 let) žáci jsou rozděleni do 16 ročníků (4x baletní přípravka, 11x baletní ročník, 1x contemporary dance) vyučuje se každý všední den od 14:45 nebo 15:00 do 18 hod. (v pondělí do 20:30) výuka probíhá na baletním sále Velkého divadla, v baletní zkušebně Nového divadla a v některých dnech i na zkušebně muzikálu vždy tak, aby nebránila ve zkouškách muzikálového souboru a Muzikálového studia DJKT délka lekce je buď 75 min., nebo 90 min. 2 lekce týdně má 6 ročníků, zbytek tančí 1x týdně v BŠ vyučuje 12 pedagogů z toho 11 členů baletního souboru DJKT a na klavír je doprovází 4 korepetitoři aktuálně účinkuje 8 žáků v baletní inscenaci Chaplin žáci se každoročně zúčastňují baletních soutěží jako např. Plzeňský střevíček, Taneční korunka apod. pravidelně vystupují na podzimním mezinárodním Balet Gala, na slavnostním rozsvěcení vánočního stromku ve foyer Nové scény nebo na náměstí Republiky, či svými tanečními čísly zahajují slavnostní plesy a charitativní akce školní rok již tradičně ukončují 2 závěrečná představení na jevišti Velkého divadla 20 21

12 Zpráva o hospodaření Zpráva o hospodaření 4. ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2018 celkem 619 představení na vlastních scénách a 26 zájezdových přestavení, 22 v tuzemsku a 4 v zahraničí. Divákům jsme představili 25 premiér + 2 open air produkce. Průměrná návštěvnost činila 85,86 % při průměrné ceně vstupenky 246 Kč. Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 75 představení, z toho 61 školních představení, které zhlédlo studentů a 14 představení pro seniory, které zhlédlo seniorů. Tržby za vstupné činily Kč (včetně zájezdů a kompenzace za pronájem VD). Celkově jsme hráli 62 různých titulů vlastní produkce. Produkci na domácích scénách navštívilo diváků, zájezdová představení zhlédlo diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT byla diváků (v údajích není započítán Mezinárodní festival Divadlo). Odvod z odpisů Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k Limit mzdových prostředků na hlavní činnost 0 tis. Kč 0 tis. Kč 0 tis. Kč Schválený limit Upravený limit Skutečnost k tis. Kč tis. Kč tis. Kč % z upraveného limitu 102,8 % 4.1. ZÁKLADNÍ UKAZATELE ROZPOČTU Usnesením Zastupitelstva města Plzně č. 524 ze dne , byl příspěvkové organizaci Divadlo J. K. Tyla schválen pro rok 2018 rozpočet: Pracovníci Schválený prům. přepočtený počet Skutečnost k a) prům. přepočtený počet ,47 % ze schváleného počtu 96,9% b) fyzický počet 416 Příspěvek na provoz Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k a) zřizovatel město Plzeň tis. Kč tis. Kč tis. Kč b) státní rozpočet MK ČR tis. Kč tis. Kč tis. Kč c) rozpočet Plzeňského kraje tis. Kč tis. Kč tis. Kč Celkem tis. Kč tis. Kč tis. Kč % z celkového rozpočtu 100% Podrobnější přehled je uveden v přílohách: Příloha č. 4 Přehled hospodaření Příloha č. 5 Výkaz zisků a ztrát Příloha č. 6 Rozvaha vč. příloh 4.2. KOMENTÁŘ Hospodářský výsledek Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k tis. Kč 0 tis. Kč tis. Kč Usnesením Zastupitelstva města Plzně č. 524 ze dne , byl příspěvkové organizaci Divadlo J. K. Tyla schválen pro rok 2018 rozpočet: NÁKLADY Příspěvek na investice Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k tis. Kč 0 tis. Kč 0 tis. Kč Celkové náklady byly rozpočtovány ve výši tis. Kč, vyčerpáno za rok 2018 bylo tis. Kč, tj. 97,3 % z upraveného rozpočtu. Z toho na hlavní činnost tis. Kč a na vedlejší činnost tis. Kč 22 23

13 Zpráva o hospodaření Zpráva o hospodaření Materiálové náklady byly čerpány na 91,6 % ročního rozpočtu, tj. ve finančním vyjádření částka tis. Kč což je o 838 tis. Kč více než v loňském roce, zvýšení způsobily vzrůstající náklady na výrobu scénických dekorací, zejména se jedná o koprodukci s Hudebním divadlem Karlín (HDK). K vypořádání koprodukčních nákladů ze strany HDK došlo až v lednu 2019, kdy měla inscenace v HDK premiéru. Náklady na pořízení DDHM a DDNM byly v roce 2018 ve výši tis. Kč. V roce 2018 bylo i díky zvýšené dotaci Ministerstva kultury pořízeno zejména další dovybavení Nového i Velkého divadla, které je nezbytné pro zajištění činnosti organizace a vybavení divadelních dílen. Celkový objem čerpaných finančních prostředků je o 741 tis. Kč nižší než v roce U nákladů na energie byla vykázána částka tis. Kč, což představuje čerpání ve výši 81,6 % upraveného rozpočtu. V roce 2017 byly náklady na energie ve výši tis. Kč, v roce 2018 došlo k úspoře 994 tis. Kč, a to zejména v platbách za elektrickou energii, projevují se zde nižší ceny energií a také provedená úprava elektrocentrály v ND. Náklady na služby byly čerpány na 98,8 % upraveného ročního rozpočtu, ve finančním vyjádření tis Kč. Převážná část nákladů byla vyčerpána na služby spojené s divadelní činností, tj. na náklady na honoráře, poplatky za užití díla a půjčovné hudebních materiálů a dále na služby spojené s úklidem, ostrahou, opravami a povinnými revizemi budov. Dále se zde projevují náklady spojené s hrazením podnájemného o.s. Sylván za budovu Nového divadla. Oproti původnímu schválenému rozpočtu tis. Kč byly výdaje za služby v průběhu roku 2018 navýšeny o tis. Kč, toto navýšení souvisí s vyšší částkou dotace ze státního rozpočtu v roce Oproti nákladům na služby v roce 2017 byly celkové výdaje na služby v roce 2018 vyšší o tis. Kč. Snížili jsme výdaje za autorské a licenční poplatky a za půjčovné za hudební materiál, naopak vzrostly výdaje na honoráře zahraničních umělců, a to zejména v projektu barokní opery Orfeo a koprodukční inscenace souboru muzikálu Duch, a to o tis. Kč. Výdaje vzrostly také za úklid Nového divadla o 337 tis. Kč v souvislosti s novým dodavatelem těchto služeb. Další nárůst výdajů byl v oblasti propagačních služeb o 500 tis. Kč. Stejně tak náklady na opravy a udržování zejména divadelních technologií a hudebních nástrojů vzrostly oproti roku 2017 o 475 tis. Kč. Položka Daně a poplatky bylo čerpáno 295 tis. Kč z celkového rozpočtu 350 tis. Kč. Mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši tis. Kč, což představuje 99,3 % celkových rozpočtovaných nákladů roku Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven pouze na hlavní činnost ve výši tis. Kč, skutečné mzdové náklady na hlavní činnost byly tis. Kč, rozdíl mezi skutečnými mzdovými náklady a stanoveným limitem mzdových prostředků na hlavní činnost byl dofinancován z fondu odměn DJKT částkou ve výši tis. Kč. jednou z hlavních překážek při obsazování pracovních míst nejen špičkovými uměleckými pracovníky a specializovanými odborníky technických profesí obsluhy jevištních technologií, ale i řadových odborných a uměleckých pracovníků. Vedení DJKT vypracovalo projekt revize platového systému, která s navyšováním průměrných platů ve všech složkách počítá, výhled financování těchto potřeb je zpracován do roku Zároveň došlo ke změně systému odměňování v souboru muzikálu, kde uplatňujeme tzv. rolné. V souvislosti s navýšením rozpočtu mzdových prostředků byly adekvátně upraveny také položky Sociální a zdravotní náklady a Ostatní sociální náklady, tis. Kč. Ostatní nákladové položky byly čerpány v souladu s rozpočtem. Náklad na jednoho návštěvníka domácí scény byl ve výši Kč, průměrná cena vstupenky byla 246 Kč, a tedy doplatek na jednu vstupenku na domácí scéně byl v roce Kč. Je třeba uvést, že do těchto nákladů se promítají zvýšené mzdové náklady a také náklady na pronájem budovy Nového divadla ve výši tis. Kč. Průměrná cena vstupenky ve výši 246 Kč byla o 17 Kč vyšší než v roce V tomto rozdílu se projevuje větší zastoupení představení souboru muzikálu, kde je průměrná cena vstupenky vyšší VLASTNÍ VÝNOSY Celkové vlastní výnosy dosáhly částky tis. Kč a byly plněny na 97,7 % z celkového upraveného ročního rozpočtu. Oproti roku 2017 vzrostly vlastní výnosy o tis. Kč, a to zejména o výnos z krátkodobého pronájmu Velkého divadla v lednu A/ Tržby ze vstupného činí tis. Kč a jsou plněny na 99,8 % celkového upraveného ročního rozpočtu. Oproti roku 2017 jsou sice o 977 tis. Kč nižší než v roce 2017, ale ztráta tržeb byla kompenzována v rámci vypořádání pronájmu VD, a to ve výši tis. Kč. Bylo dosaženo 85,86 % průměrné návštěvnosti. B/ Další vlastní výnosy činí tis. Kč. Tato částka zahrnuje zejména výnosy z doplňkové činnosti /pronájmy budov, nájemné za služební byty, prodej reklamy, půjčování kostýmů, školné baletní škola a operní sbor apod./ a tržby ze zájezdové činnosti DJKT ve výši tis. Kč. V této částce je zahrnuto také čerpání fondů ve výši tis. Kč. Počet pracovníků ve fyzických osobách vykazuje 416 osob, v přepočtu 392,47 úvazků. Nejsou naplněny zejména plánované stavy v souboru muzikálu a činohry, vzhledem náročnosti a rozmanitosti repertoáru jsou více využíváni externí umělci. Oproti roku 2017 se podařilo zaplnit stavy u umělecko-technického personálu a naopak vzhledem k náročnému hracímu plánu pro rok 2019 bude třeba hledat pracovníky technických složek. Průměrný plat za rok 2018 ve výši Kč byl sice proti roku 2017 vyšší o Kč, ale i přes navyšování platů v roce 2017 stále zůstává i nadále pod průměrným platem ČR i Plzeňského kraje a je 24 25

14 Zpráva o hospodaření Zpráva o hospodaření PŘÍSPĚVEK NA PROVOZ VÝVOJ FONDŮ ORGANIZACE Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce tis. Kč. Organizace vytváří Plzeňský kraj schválil příspěvek pro DJKT na tis. Kč, kdy 500 tis. je účelově vázáno na akci Noc s operou. Ministerstvo kultury v prvním pololetí rozhodlo o výši dotace pro DJKT v částce tis. Kč. Plzeňský kraj dále poskytl DJKT dotaci ve výši Kč na realizaci akce Prodaná nevěsta na náměstí Republiky Fond kulturních a sociálních potřeb je naplňován 2 % ze skutečně vyplacených mezd za příslušný rok ve výši tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k byl ve výši tis. Kč VÝVOJ STAVU MAJETKU A INVENTARIZACE PŘÍSPĚVEK NA INVESTICE Zřizovatelem nebyl pro rok 2018 poskytnut příspěvek na investice. INVESTIČNÍ ČINNOST V roce 2018 byly dokončeny investiční akce za celkem tis. Kč. V roce 2018 byla inovována digitální infrastruktura pro scénické osvětlení Velkého divadla a bylo rekonstruováno řízení jevištních tahů Velkého divadla. Dále byly zakoupeny hudební nástroje pro orchestr operního souboru, zvukový pult na Malou scénu a mediaserver pro odbavování projekcí ve Velkém divadle. INVENTARIZACE V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace. Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem. Fond odměn vznikl ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let. V průběhu roku 2018 bylo z Fondu odměn čerpáno tis. Kč na plánované dofinancování mzdových nákladů vč. mimořádných odměn vyplacených v roce Aktuální zůstatek fondu k byl tis. Kč. Rezervní fond vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let. Kromě rozděleného hospodářského výsledku ve výši 974 tis. Kč, sem byly připsány dary: 171 tis. Kč neúčelové dary Mecenášský klub, 35 tis Kč účelové dary operní festival Kutná hora 130 tis. Kč účelový dar představení Dům Bernardy Alby V roce 2018 bylo z rezervního fondu čerpáno 35 tis. Kč na operní festival Kutná Hora a 500 tis. Kč bylo převedeno do Investičního fondu. Aktuální zůstatek fondu k byl tis. Kč. Investiční fond je tvořen odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele nebo převodem z rezervního fondu se zůstatkem k ve výši 755 tis. Kč. V roce 2018 byly do tohoto fondu převedeny odpisy ve výši tis. Kč a čerpáno celkem tis. Kč na úhradu investičních potřeb

15 Zpráva o hospodaření Závěr / Přílohy REKAPITULACE ZÁVĚŘŮ FINANČNÍHO VYPOŘÁDÁNÍ VŮČI ZŘIZOVATELI HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK V roce 2018 skončilo hospodaření divadla zlepšeným hospodářským výsledkem tis. Kč Hospodářský výsledek byl v rámci finančního vypořádání rozdělen do fondů organizace takto: tis. Kč převést do Fondu odměn tis. Kč převést do Rezervního fondu. 5. ZÁVĚR Divadlo J. K. Tyla, p.o. má za sebou další úspěšný rok, kdy naplnilo své cíle v umělecké oblasti a dosáhlo zlepšeného hospodářského výsledku. DJKT splnilo všechny stanovené ekonomické ukazatele pro rok 2018 a v některých ohledech tyto ukazatele i značně překročilo, což si vyžádal soustavný provoz na třech scénách a poptávka diváků. Divadlo v roce 2018 dosáhlo 21,53% soběstačnosti. Základní problém úrovně mezd zaměstnanců divadla bohužel i nadále přetrvává, a to i přes provedená navýšení vlivem úpravy mzdového systému DJKT a legislativním zvýšením platových tarifů. Průměrný plat, který stále nedosahuje na standard kraje a republiky, je stále velkou překážkou při obsazování míst kvalitními pracovníky jak v uměleckém ansámblu, tak v umělecko-technickém provozu PRODUKCE Ve sledovaném období bylo nastudováno 25 premiér (+ 2 open air produkce), na vlastních scénách odehráno 619 představení. V roce 2018 bylo odehráno také 26 zájezdových představení, v tuzemsku 22 a v zahraničí 4 představení. Na celkové produkci se soubor opery podílel 138, soubor muzikálu 185, soubor činohry 190 a soubor baletu 93 představeními, 13 představení bylo odehráno hostujícími soubory. V nabídce divadla bylo celkem 62 titulů. Produkci na domácích scénách navštívilo celkem diváků, z toho předplatitelů. 6. PŘÍLOHY Příloha č. 1 Organizační struktura Příloha č. 2 Přehled produkce DJKT Recenze Příloha č. 4 Přehled hospodaření DJKT Příloha č. 5 Výkazy 4.3. POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ PODLE ZÁKONA Č. 106/1999 O SVOBODNÉM PŘÍSTUPU K INFORMACÍM V roce 2018 nebyla organizace požádána o žádnou informaci podle zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím

16 Příloha č. 1 Dílny Počet zaměstnanců - 68,70 SPRÁVA DOPRAVA VÝROBA KOSTÝMŮ VÝROBA DEKORACÍ PRODUKCE DJKT ZA OBDOBÍ LEDEN - PROSINEC 2018 Příloha č. 2 ŘEDITEL DJKT doc. MgA. Martin Otava. Ph.D. Náměstek ředitele Obchodní útvar Finanční útvar Personální a mzdový útvar Kancelář ředitele a náměstka Počet zaměstnanců - 5,00 Počet zaměstnanců - 3,50 Počet zaměstnanců - 5,50 Počet zaměstnanců - 12,00 OBCHODNÍ ODDĚLENÍ MARKETINGOVÉ ODDĚLENÍ TISKOVÉ ODDĚLENÍ Umělecko - technický provoz Počet zaměstnanců - 228,45 Nové divadlo Velké divadlo Počet zaměstnanců - 54,50 Počet zaměstnanců - 36,55 SPRÁVA SPRÁVA JEVIŠTNÍ TECHNIKA JEVIŠTNÍ TECHNIKA ZVUK ZVUK SVĚTLA SVĚTLA PRODUKCE CELKEM scéna počet představení počet premiér počet návštěvníků tržby Velké divadlo ,00 Nová scéna ,00 Malá scéna ,00 Amfiteátr Lochotín ,00 Tuzemské zájezdy ,00 Zahraniční zájezdy ,50 Celkem ,50 Pronájem VD leden kompenzace za ušlé tržby ,00 Celkem ,50 PRODUKCE DLE SOUBORŮ NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH soubor počet představení počet premiér počet návštěvníků průměrná cena vstupenky tržba v kč opera , ,00 muzikál , ,00 činohra , ,00 balet , ,00 zaměstnanci , ,00 hosté , ,00 celkem , ,00 OPERA MgA. Tomáš Pilař Počet zaměstnanců - 115,70 SPRÁVA SOUBORU - 10,00 OPERA SOLI - 11,00 OPERA SBOR - 29,00 ORCHESTR - 65,70 Muzikál MgA. Lumír Olšovský Počet zaměstnanců - 30,50 SPRÁVA SOUBORU - 9,30 SÓLISTÉ S POVINOSTÍ SBORU - 20,75 ČINOHRA MgA. Natália Deáková Počet zaměstnanců - 31,50 SPRÁVA SOUBORU - 6,00 HERCI - 25,50 BALET Jiří Pokorný Počet zaměstnanců - 35,00 SPRÁVA SOUBORU - 4,00 TANEČNÍCI - 31,00 30 Pronájem VD leden kompenzace za ušlé tržby ,00 celkem ,00 31

17 Příloha č. 2 Příloha č. 2 PRODUKCE CELKEM NA VLASTNÍCH SCÉNÁCH Ukazatelé Skutečnost r počet představení 619 počet uvedených titulů 62 z toho premiér 25 počet návštěvníků z toho abonentů návštěvnost v % 85,86 tržby za představení ,00 prům. cena vstupenky 246,00 CELKOVÁ TRŽBA Z HLAVNÍ ČINNOSTI VČ. ZÁJEZDŮ V TIS. KČ CELKOVÁ NÁVŠTĚVNOST PRŮMĚRNÁ CENA VSTUPENKY porovnání

18 Příloha č. 2 Příloha č. 2 CELKOVÝ POČET NÁVŠTĚVNÍKŮ ZA ROK 2018 TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 8011 ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 1588 PŘEDPLATNÉ porovnání počtu abonentů ročního předplatného ,90 % 3,42 % MATEŘSKÁ SCÉNA ,68 % PŘEDPLATNÉ porovnání počtu abonentů ročního předplatného

19 hmyzu umocnil vyloučenost a němost. Pod dojmem z tíživého zážitku Kafka během několika nocí napsal pekelný scénář, jenž nazval Proměna. V ústřední metafoře hmyzu zhutnělo to, co Kafka zažil. Svůj život tak proměnil v literaturu charakteristickou až děsivou resonancí mezi skutečností a fikcí. JAKÝSI OBLUDNÝ HMYZ Předtím než se zaposloucháte do vybraných úryvků z Kafkovy povídky, Richard Ševčík v tichu bílou páskou vymezuje hrací plochu, na níž se posléze odehrává bizarní příběh o odcizenosti, přetvářce a bezcitné krutosti. Nejhlubším tajemstvím této povídky není její autobiografický podtext, ale hladce vyleštěný povrch, pod nímž se skrývá cosi děsivého. Tento evidentní kontrast vystihuje v určitých sekvencích četba Kafkova textu Jiřím Lábusem, jehož zabarvení hlasu a deklamace dokreslují absurdnost situací. PROMĚNA Premiéra 6. ledna 2018 na Malé scéně DJKT PROMĚNA KDYŽ KAFKA REZONUJE I BEZE SLOV Lucie Dercsényiová, TANEČNÍ AKTUALITY, 11. ledna 2018 Dramaturgie plzeňského baletu vedle titulů pro velká jeviště pravidelně zařazuje premiéry vytvořené pro Malou scénu Divadla Josefa Kajetána Tyla. Daří se oslovovat umělce, pro které je blízkost interpretů a diváků tou správnou výzvou. Premiéra Proměny v nastudování Dekkadancers, konkrétně Štěpána Pechara, Ondřeje Vinkláta a Štěpána Benyovszkého, jen dokazuje, že právě jisté sevření prostoru dodává produkcím větší naléhavost a autenticitu. Čím blíže se totiž ocitáte tváří v tvář protagonistům slavné Proměny Franze Kafky, tím více se obnažuje aktuálnost textu a jeho nadčasovost. Nápad na Proměnu Kafku zastihl přesně tam, kde šok z obludné podoby zaskočil samotného hrdinu Řehoře Samsu: v posteli, po probuzení. Bylo to 17. listopadu roku 1912, kdy se Kafkovi nechtělo vstávat, neměl do ničeho chuť. Cítil se opuštěný a o tom, co si v tento krušný moment uvědomoval a co na něj z hloubi duše dolehlo, napsal ještě večer Felicii Bauerové, do níž se zamiloval: Leže v posteli budu mít podobu velkého brouka, řekl bych roháče nebo chrousta. Ano, velké tělo brouka. (Reiner Stach: Kafka/Roky rozhodování. Argo, 2017). Tuto svou bizarní představu Kafka zformuloval již v nedokončených Svatebních přípravách na venkově, kde zdráhající se ženich sní o tom, že své oblečené tělo pošle na svatbu a sám zůstane ležet v posteli. Šlo o myšlenkovou hříčku, žert. Byla to lest, jak uniknout před pochybnostmi o vlastní existenci. Metafora proměny ve zvíře byla pro Kafku lákavá, protože pohled zvířete na člověka je pohledem zvenčí je to personifikace vlastního já, bezbranného a nemluvného. Kafka do svých děl zakomponoval své zážitky a pocity, když se uprostřed své rodiny, mezi těmi nejlepšími, nejláskyplnějšími lidmi cítil cizeji než cizinec. Do povídky vložil asociace, obrazy a vnitřní výjevy, v obrazu Na jevišti se odehrává to, co herec říká: Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve své posteli, že je proměněn v jakýsi obludný hmyz. Ležel na krunýřovitém tuhém hřbetě, a když trochu nadzdvihl hlavu, viděl vypouklé, hnědé, obloukovitými výztuhami členěné břicho. R. Ševčík se nervózně převaluje na velké černé posteli; náhle má spoustu nožiček, které se ustavičně roztodivně pohybují a které nedokáže ovládat. Přesně jako v knize, kdy Řehoř porušil absolutně závaznou odpovědnost řádu, jejž právě tato odpovědnost vytváří. Bez tohoto aspektu by povídka postrádala hlubší smysl, šlo by jen o hrůzný nebo groteskně hororový příběh. U Řehoře Samsy dochází ke konfliktu mezi jeho vnitřní a vnější existencí, nachází se v krizovém momentu, který vyvrcholí v proměně, v definitivním odcizení, ve ztrátě niterného vědomí. Odcizené já bere na sebe složitě metaforickou podobu odpudivého tvora. Samsa se ztrácí sám sobě v tento okamžik poklepávají na desku postele prstíky v černých rukavicích a po chvíli vylézá zpoza ní pět černých postav s černými kuklami přes obličej, které naléhají na Řehoře a přirůstají k němu. Své nové neuvěřitelné podobě nemůže hrdina uvěřit těla tanečníků jsou propojena v jeden organismus, kdy pětice neidentifikovatelných vetřelců požírá nejen samotného Řehoře, ale vkrádá se do jeho mysli jako marné úsilí o zpětné zlidštění. Prapodivné stvoření se hemží po scéně, choreografie je nápaditá a působivá, výjevy dojímají a děsí zároveň stejně jako povídka. MUSÍME SE TOHO HLEDĚT ZBAVIT Jestliže v úvodu zní ambiente music a obrazy, které v inscenaci podtrhují grotesknost postav, doprovázejí songy 20. let minulého století, v momentu proměny má pak hudební produkce vážnější tón (odbýt ovšem autory a názvy záznamů písní a skladeb v programu jen skoupým Hauschka a další se opravdu nesluší!). Začíná Samsův zápas s odcizením, který se rozvíjí ve střetech s rodinou. Otec, matka a sestra Markétka reagují na Řehořovu proměnu s brutalitou zdravého rozumu. Berou ji jako fakt, jako boží dopuštění, které postihlo je, a ne jejich syna, bratra. Jejich charaktery jsou zachyceny v nadsázce, se suchým černým humorem ve výrazných, rychlých změnách postur, vyjadřujících jejich pokrytectví a neschopnost rozklíčovat to, co se tu děje, když si postesknou: Kdyby nám rozuměl. Krutá grotesknost gest, způsob, s nímž se aktéři pohybují za textového doprovodu, charakterizuje jejich odlidštění. To spočívá v tragické nechápavosti spokojeného člověka vrcholící v závěrečném uspokojení nad Řehořovou smrtí a finální scéně. Jediná Markétka tančí se svým bratrem dojemný duet za pomyslnou stěnou oddělující jejich pokoje. Vypadá to, že se snaží pochopit, co se s Řehořem stalo, ale nakonec právě ona vyřkne: Musíme se toho hledět zbavit

20 V povídce zametá mrtvého Samsu posluhovačka. V plzeňské, téměř hodinové, produkci pro něho není úniku tanečníci v bílých pláštích kolem něho krouží, když předtím jsou bílé pásky z podlahy strženy a vymezené hranice mizí. Svět kolem hrdiny se však uzavírá, nenabízí mu vysvobození z bolestného poznání a děsů. Samsa zcela osamocen tančí. Je uvězněn nejen sám v sobě, je připoután také k posteli, a když se ze svírající pavučiny vyvléká, ohraničuje si páskou okno, do něhož usedá a padá SÍLA KONTRASTŮ V závěrečné scéně ožívá životaschopnost jeho rodiny, člověka jako takového, opět tu tryská energie neproměněného života. Samsovi blízcí hned po tragédii bez uzardění jiskří elánem, novými sny a úmysly. V literární předloze jedou v tramvaji. Na Malé scéně otec, matka a Markétka v dobových oblecích dvacátých let vesele piknikují. Jejich dcera jako první vstává a protahuje své mladé tělo, přesně tak jak napsal Kafka v poslední větě Proměny. Tvůrčí tým, který sáhl po Kafkově povídce, udělal skvělý tah. Štěpán Pechar spolu s Ondřejem Vinklátem za režijního a dramaturgického vkladu Štěpána Benyovszkého vystihli typické kafkovské napětí mezi tématem a použitým jazykem (stylem), souhru reálných a nereálných prostředků. I jim je blízká groteskní vize (jak dokázali ve svých předchozích produkcích). V nastudování Dekkadancers zůstává Kafkova Proměna nejen sžíravou kritikou maloměšťácké společnosti, vyhrocené v karikaturistické loutkovitosti postav, ale také palčivou výpovědí o nás samých. Výrazné parodické zabarvení má v taneční verzi zvláště Samsova rodina a prokurista (u Kafky zejména tři nájemníci v bytě Samsových, kteří v baletu nefigurují). Kafka používá popisný sloh, neemotivní jazyk, jehož pragmatičnost vyvolává o to intenzivnější emoce. Právě tento paradox zachytili autoři plzeňské inscenace v plné síle. Dojem umocňuje černo-bílá kombinace výtvarného návrhu scény i kostýmů. Zvolená nebarevnost vzdaluje výjevy realitě, jejíž rozporuplnost a drásavost dva kontrastní témbry naopak vydatně zostřují. Resonanci jevištnímu dění dodávají tanečníci pohroužení do Kafkových postav. Pro Richarda Ševčíka je Řehoř Samsa životní rolí, do níž dozrál svým naturelem. Naplňuje trýznění Samsy přesvědčivostí v zachycení jeho niterného boje. Sedí mu také taneční struktura v duchu contemporary dance, jenž choreografové dotvářejí ve vlastním stylu. Ti mají dobré nápady, výtečně si poradili s proměnou hrdiny. Pracují s vyváženou a bohatou dynamikou, jasně dotahují bryskní změny pohybových rovin i ztišující segmenty (jen bláznivá honička Samsy s jeho pronásledovateli by chtěla více dotáhnout). Markétka v podání Kristýny Potužníkové, Michal Kováč a Andronika Tarkošová ztvárňující rodiče, Gaëtan Pires coby Prokurista jsou rovněž výteční nejen jako tanečníci, ale i herci. A beze slov. BALETNÍ PROMĚNA DÁVÁ PROSTOR DIVÁKOVĚ FANTAZII Bedřiška Terezie Brůhová, PLZEŇSKÝ DENÍK, 29. ledna 2018 Soubor baletu Divadla J. K. Tyla (DJKT) v Plzni se v lednu na Malé scéně představil dalším nekonvenčním představením. Tentokrát přivádí diváka do absurdního příběhu Franze Kafky, jednoho z nejvýznamnějších literátů 20. století. Tančí se na téma Kafkovy povídky Proměna, v níž v Praze žijící avšak německy píšící autor židovského původu zachytil pocity soukromé osamělosti i odcizenosti. Na literárním půdorysu a experimentální hudbě německého klavíristy s pseudonymem Hauschka stvořili inscenaci členové uměleckého uskupení Dekkadancers. Dramaturgie, libreto a režie náleží Štěpánu Benyovszkému, Štěpánu Pecharovi a Ondřeji Vinklátovi. Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát jsou i autory choreografie. Jednotlivým tanečníkům propůjčuje hlas herec Jiří Lábus a přítomný humor umocňuje vážnost tématu. Hlavní postava Kafkova díla poctivý Řehoř Samsa, který živí rodinu, se jedno ráno bez jakéhokoli vysvětlení probudí jako obrovský nestvůrný hmyz. Jeho pocitová lidská stránka, kterou rodina v proměně nevidí, však zůstává nezměněná. Řehoř proto těžko chápe měnící se vztahy. Sestra se mu zpočátku snaží pomáhat, ale nakonec spolu s matkou přejde k nenávisti. Otec ho zasáhne jablkem a způsobí mu vážné zranění. Odporný brouk zůstává všem na obtíž. Opuštěný a nechtěný Řehoř v povídce raději umírá. V optimistickém vidění baletní režie se osvobodí a na černé stěně vylepuje bílý obrys okna, kterým odchází. Odvážné umělecké pojetí děje rozehrávají kontrasty černé a bílé budované experimentální minimalistickou scénografií Pavla Knolla. S ní souzní i převážně bílé a černé kostýmy. V alternaci první lednové reprízy byl do úlohy Řehoře obsazen vynikající sólový tanečník a nositel Thálie Richard Ševčík (na snímku). Úvodem baletu obcházel prázdnou plochu černého jeviště a bílou páskou v perspektivě vylepoval obrysy bytu a neexistujícího mobiliáře. Z temného prostoru vystupovala jen nasvícená reálná postel. Posléze se na ní Řehoř probudil v podobě hmyzu. Od této chvíle sugestivně nepřekonatelná choreografie diváky donutila přijmout brouka jako skutečnost. Spolu s Richardem Ševčíkem na pohybové detaily soustředěných pět dalších anonymně černých tanečníků, jimiž byli Michal Lenner, Ondřej Martiš, Grzegorz Mołoniewicz, Miroslav Suda a Heyjun Park, dokázalo v této šestinásobné nestvůře uvěřitelně vyjadřovat významové hmyzí kreace. Dokázali i vyvolat sevřenou představu jediného hmyzího těla. Skvělý Richard Ševčík vedle partu brouka zaujal i v sólech, duetech a dramatice měnícího se výrazu. Od choreografie netvora se pak v dějové linii odlišoval taneční jazyk dalších představitelů. Roli sestry tančila Kristýna Potužníková, matku ztvárnila Andronika Tarkošová, otce Michal Kováč a prokuristu Gaëtan Pires. Zkušení tanečníci lehce zvládali neoklasické variace, kontrastní silnou rytmizaci i plochu popisné pantomimy. Nevšední představení, ve kterém mnoho zůstává na fantazii publika, však má, i když v metafoře, ambici poselství varujícího před sobectvím, jež dokáže pro vlastní prospěch zavrhnout člena rodiny. Během představení si protagonisté často zakrývají oči. Schovávají se před skutečností, která se jim jeví nesnesitelná nebo obyčejná...? Kafka vysvětluje: Obyčejnost je přece zázrak! Já ho jenom zaznamenávám. Možná, že věci trochu osvětluji, jako osvětlovač na polosetmělém jevišti. To však není správné. Ve skutečnosti není jeviště vůbec setmělé. Je na něm plno denního světla. Proto zavírají lidé oči a vidí tak málo. (Franz Kafka: Proměna. Doslov. Státní nakladatelství krásné literatury, 1962). Proto se je nebojte otevřít. Proměna v Plzni stojí více než jen za vidění! 38 39

21 HAMLET Premiéra 20. ledna 2018 na Nové scéně DJKT OPERNÍ HAMLET: DEVIZOU JE OBSAZENÍ Petr Novák, PLZEŇSKÝ DENÍK, 30. ledna 2018 Třetí premiérou souboru opery Divadla J. K. Tyla (DJKT) v Plzni v letošní sezoně bylo lednové uvedení francouzské opery Ambroise Thomase podle Shakespearova dramatu Hamlet na Nové scéně v originále s českými titulky. Libreto opery vytvořila významná dvojice autorů Michel Carré a Jules Barbier. Na rozdíl od Shakespearovy předlohy vystupuje v opeře méně postav, jakési zjednodušení je však pro diváka příznivé. Plzeňská inscenace v režii Martina Otavy plně využívá technických možností Nové scény. Velmi zaujme zejména jednoduchá scéna se zrcadly Pavla Kodedy. Efektní je, že se děj odehrává mnohdy ve dvou horizontálních rovinách za pomoci zvedajících se segmentů jeviště. Rovněž sborové části připraveny sbormistrem Zdeňkem Vimrem vyznívají díky postupně zvedajícím se schodům, které již byly použity i v dřívějších inscenacích, impozantně. Celé barevné ladění do šediva podtrhují i tentokrát mírně nadčasově, až kosmicky navržené kostýmy Aleše Valáška. Hudebního nastudování a dirigentské taktovky se při premiéře ujal Norbert Baxa. Orchestr podal vynikající výkon a díky akustice Nové scény je všem protagonistům na jevišti vždy výborně rozumět. Hlavní devizou nového nastudování je však obsazení včetně všech alternací. Hamleta při premiéře ztvárnil vynikající mladý rakouský barytonista, mající s hlavním hrdinou i podobný osud v podobě předčasné smrti otce, Thomas Weinhappel. Ofélii propůjčila svůj čistý hlas i vynikající hereckou dikci sopranistka Doubravka Součková, sólistka opery Národního divadla. Roli královny při premiéře vytvořila plzeňskému publiku již ne neznámá výborná slovenská pěvkyně Katarína Jorda. Úlohy krále se ujal sólista opery Národního divadla František Zahradníček. Z dalších postav zaujaly svým nasazením třeba postavy dvou hrobníků (Dalibor Tolaš a Josef Jordán). Na další reprízy velmi zdařené inscenace opery Hamlet zve DJKT v termínech 2. a 10. února, 14., 21. a 30. března. Aktuální obsazení jednotlivých repríz najdou diváci na webových stránkách DJKT. NA HAMLETA DO PLZNĚ! Anna Šerých, HUDEBNÍ ROZHLEDY, 2. března 2018 Francouzský skladatel Ambroise Thomas se profiloval hlavně jako úspěšný operní skladatel, například jeho Mignon v pařížské Opera Comique, pro kterou byla psána, dosáhla záhy rekordních více než tisíce repríz! Úspěšný byl také roku 1868 tamtéž premiérovaný Hamlet, dílo zralého, zkušeného skladatele. Z následného propadla dějin se Thomasův Hamlet vynořil v konci šedesátých let minulého století a teď pravidelně atakuje operní scény. Neodolatelná balada Oféliina šílenství patří i k frekventovaným koncertním gala koloraturních sopranistek. Mladá Britka Emilly Bradley předvedla v Plzni intonační čistotu, imponující svěží hlas i jemně dramatické vnímání role. Do Elsinoru nás zavede slavnostní marš, nástup dvořanů ke korunovaci a sňatku královny Gertrudy s Claudiem, bratrem mrtvého krále. Otevírací scéna nasadí styl inscenace, po celé představení zůstane neměnný. Režisér Martin Otava a scénograf Pavel Kodeda vycházejí z danosti plzeňské Nové scény, z určitého ponoru scény (i orchestřiště), hlavně však z její mobilní vybavenosti. Pěvci přicházejí, nastupují na schodové panely, které se různě zvedají a proměňují polohu a tvar. Prostorové variace jsou zásadní součástí hry, pěvci nekorzují scénou, scéna je přečasto přesouvá a jejich hra má o to víc soustředění ke gestickému projevu, bez teatrální stylizace, sympaticky takřka civilní. Režisér Martin Otava dal dílu svou velkou zkušenost, celý kus udržel právě v této stylistické nahotě, bez šantročení mobiliáře používá nahou, holou, proměnlivě schodovou scénu s velkolepým svícením (Antonín Pfleger). Výrazně barevným, zelená, fialová, zlatá akcentují děj. Také kostýmy (Aleš Valášek) s prvky stříbrných prošívaných ploch ty ostré barvy silně zrcadlí. Od okamžiku, kdy naplno vstoupíte do této aktuálně vyhraněné inscenace, máte návdavek naplno vnímat hudbu i fakt Hamletova statečného balancování údělu, který originálně promlouvá ke každému z nás. Účinně teatrální je i zjevení Hamletova otce, po sugestivní prosbě o pomstu odchází hledištěm, podobně atakuje i jeho poselství závěrečné, zpívané z hlediště od reflektorů. V roli imponuje basista Josef Kovačič, disponuje hezky tvárným hlasem a ve startu kariéry vzbuzuje velkou naději. Hamlet Romana Hozy zaujme nejen výstupem pijáckým, dramaticky naléhavá je i jeho konfrontace s matčinou vinou (Královna Ivana Šaková), ovšem kruciální moment, v inscenaci zvýrazněný, je Hamletovo zjištění Poloniovy spoluviny při Claudiově nářku (Jevhen Šokalo). Zde startuje výrazný dramatický tah, vrší se v mocném finále a v něm plzeňská inscenace nasadila trumf. Přichází pohřební průvod, Hamlet je konfrontován s Oféliinou smrtí, duch Otce mu nakazuje zabít Claudia a převzít královské žezlo. Hamletovo úpěnlivé Mon áme est dans la tombe etje suis Roi! Má duše je v hrobě. Běda, a já jsem králem! vrcholí činem Polomovým (Pavel Klečka), nad márami dcery Hamleta zavraždí. Režijní čistota a výrazně barvené scény zůstávají v paměti, do ni se zasazuje i velmi kvalitní výkon orchestru. Norbert Baxa dbá na specifičnost Thomasových stručně výstižných melodií i dramaticky pregnantního užití všemožných nástrojů, imponuje spolupráce s pěvci i hráči. Přede mnou seděla řada středoškoláků, jejich pevně soustředěný poslech je inscenační vizitkou nejlepší

22 ale s mimořádným citem hraje i nenápadné, leč působivé hudební podkresy. Scénu i kostýmy navrhl britský výtvarník Dave Benson. Scénografie je plně podřízena iluzi, že se hraje na větší scéně, pseudohistorické kostýmy jsou nádherně barvité a bohaté. Jelikož muzikál neobsahuje žádné větší taneční číslo, Martin Šinták pohyby spíš dotváří atmosféru inscenace. O povedený a zpěvný překlad se postarala v muzikálu debutující Hana Nováková. SWEENEY TODD ĎÁBELSKÝ LAZEBNÍK Z FLEET STREET Premiéra 27. ledna 2018 na Malé scéně DJKT ĎÁBELSKÝ SWEENEY TODD ZBROTIL KRVÍ PLZEŇSKOU MALOU SCÉNU Vítězslav Sladký, MUSICAL-OPERETA.CZ, 5. února 2018 Muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni nabízí divákům od poslední lednové soboty novou skvělou inscenaci Sweeneyho Todda hudebního skladatele Stephena Sondheima. Autor patří k broadwayským hudebním legendám; u nás je znám spíš jako libretista West Side Story než jako hudební skladatel. Jeho muzikály, určené prý pro náročnějšího diváka, se zatím s českým jevištěm míjely. Platí to i o slavném ďábelském lazebníkovi Sweeneym Toddovi z roku 1979, který se u nás hrál doposud jen dvakrát. Rovněž DJKT Plzeň k dílu přistoupilo s jistou opatrností, když jej uvedlo na Malé scéně, byť by si muzikál větší jeviště zasloužil. DĚNÍ VÉVODÍ PANÍ LOVETTOVÁ Dění na scéně doslova vévodí fantastická Stanislava Topinková Fořtová v roli paní Lovettové. Její postava má vývoj, od humorné nadsázky přechází k temnému hororu, v nějž se představení postupně mění. Její milostné vyznání k Toddovi By the Sea patří k vrcholům muzikálu. Plzeň ovšem našla ve svém souboru i uhrančivého a dostatečně šíleného Todda, kterým je znamenitě hrající i zpívající Jozef Hruškoci. S nástrahami operně náročného pěveckého partu se obdivuhodně vyrovnala Kateřina Falcová, vpravdě nádherná schovanka soudce Turpina, kterého sehrál charismatický Radek Antonín Shejbal. O její lásku usiluje nejen Pavel Režný coby statný a pěvecky jistý Antony Hope, ale také již zmíněný poručník Turpin podporovaný trochu zženštilým biřicem Bamfordem ve zdařilé kreaci Lukáše Ondruše. Jen krátce se na jevišti vyskytuje komediální postava holiče Pirelliho, první Toddovy oběti, kterou krásně vykreslil Ondřej Černý. Pavel Klimenda prošel uvěřitelnou proměnou z naivního mladíka Tobiase v šíleného mstitele. V dalších rolích se výrazně uplatnili Kristýna Bečvářová, Roman Krebs i celá řada herců z company, kterou sezpívala Sára Bukovská. Sweeney Todd Ďábelský lazebník z Fleet Street není muzikálem pro každého. Celé představení, krom několika humorných momentů, provází tísnivá a hororová atmosféra. Prostor Malé scény ji ještě umocňuje, byť by dílu větší jeviště jistě slušelo. Muzikáloví fajnšmekři se dočkali krásného a kvalitního představení. Stephen Sondheim vytrvale popírá, že by byl Sweeney Todd moderní operou. Formou i hudebním stylem jí však bezpochyby je. Mluvených dialogů je minimum stejně jako choreografických čísel. Skvěle prokomponovaná hudba bez většího hitu rovněž hovoří spíš pro operní žánr. V Plzni se díla režijně chopil nynější šéf muzikálového souboru Lumír Olšovský, který ukázal, že umí i jiný než komediální žánr, který byl doposud jeho doménou (samozřejmě s výjimkou West Side Story). Celý muzikál vystavěl velmi pečlivě a s několika neokoukanými nápady, ať už se jednalo o pochechtávání nepříčetných, či o autentické pečení pirožků před začátkem druhého jednání. Důležitější ovšem je, že diváky udržel v napětí po celé představení, které trvá bezmála tři hodiny. A v Plzni velmi často stříká krev, a to doslova. Přesto lze říct, že inscenace není jen o vraždách, ale i o pocitech hlavního hrdiny, který touží po mstě až do zešílení. DIRIGENT SI SPLNIL SEN Sweeney Todd prý patřil k dlouholetým hudebním snům dirigenta Jiřího Petrdlíka. Jeho hudební nastudování je doslova skvělé, byť orchestr hraje velmi náročné party v malém devítičlenném obsazení. Těleso nejenže znamenitě interpretuje dramatické písně a vnímavě doprovází sólisty, 42 43

23 Křesťanovou (hraje roli Rachel Feddenové) paruka proměnila docela je z ní jak reprezentativní manželka politika, tak starostlivá matka, která dokáže zachránit každou situaci a jako lvice se rvát za falešný obraz šťastné rodiny. Nick, jak naznačuje jeho příjmení, je tu pouhým hostem. Zatímco pro ostatní je krása hlavně zbožím, on ji potřebuje k životu stejně jako vzduch. S dalšími postavami hry si tak nemůže rozumět, ač se o to snaží. Těžká role. Ondřej Rychlý se často instinktivně stává především pozorovatelem, snaží se každému přizpůsobit, bojí se převzít iniciativu, bojí se žít vlastní život. Pomáhá a sklízí nevděk. S nahotou se v inscenaci pracuje někdy velmi decentně (scéna u klavíru, při které se Nick stydlivě svléká za židlí), jindy poněkud nešťastně. Scéna na záchodě je situována do plného světla a na mnohé působila (soudě podle okamžitých reakcí i pozdějších rozhovorů) lascivně. Nemá razanci a autentičnost cool dramat 90. let, ale není ani znakem. Jako by se režisérka, v ostatních scénách velmi vynalézavá a přesná, najednou nedokázala rozhodnout. LINIE KRÁSY Premiéra 17. února 2018 ve Velkém divadle LINIE KRÁSY SE POVEDLA. JE DOBŘE, ŽE JI V PLZNI HRAJÍ Jan Anderle, MLADÁ FRONTA DNES, 5. března 2018 Samotář Alan Hollinghurst vydal svůj čtvrtý román Linie krásy v roce 2004 (český překlad Michala Marková, 2006) a získal za něj prestižní Bookerovu cenu. Vdechnout život knize a přenést ji na divadelní prkna je tak trochu magie. Matěj Samec už mnohokrát dokázal, že tohle umění ovládá. V případě Linie krásy obratně zredukoval počet postav i prostředí, vybral či sám vytvořil funkční dramatické situace, ale hlavně zachoval atmosféru románu. Jen přidal humor a překvapivě posílil politickou vrstvu předlohy. S výjimkou Romana Slováka (Bertrand Ouradi), který na premiéře působil málo sebevědomě (což jde zcela proti logice postavy), podávají herci nadstandardní výkony. Za všechny dosud nezmíněné bych rád jmenoval Janu Kubátovou v roli matky Charlesové, která na malé ploše jako obvykle dokázala zázraky. Inscenátoři projevili dvojí odvahu. Jednak mluví zcela jasně ve prospěch evropské integrace, což je v současné společnosti kontroverzní téma, na jehož vlně se veze nejeden populista, jednak mluví v konzervativní Plzni otevřeně o homosexualitě. Možná si řeknete, že už je dnes společnost tolerantní. Ve srovnání s 80. léty asi ano, ale schválně si promluvte s těmi, kteří během představení neadekvátně reagují třeba jen na obyčejný polibek dvou mužů, nebo s těmi, kteří o přestávce odcházejí. Rychle bude po iluzích. I proto je dobře, že je Linie krásy na repertoáru plzeňského divadla. Povedla se. Režisérka Natália Deáková ke spolupráci přizvala hned dva dramaturgy Marii Špalovou z divadla Letí, která je podepsána pod plzeňskou inscenací Talentovaný pan Ripley, a kmenového dramaturga Vladimíra Čepka. Společně provedli jen drobné textové úpravy a pro politický apel dramatizace měli plné pochopení. Stejně jako v nedávných Třech sestrách i tentokrát se na jevišti Velkého divadla pracuje s jakýmsi řezem domu (scéna Lukáš Kuchinka). Umožňuje to rychle střídat prostředí a zároveň posiluje pocit, že se všechno děje jaksi pod jednou střechou, až děsivě blízko. A současně oněch pět místností připomíná domeček pro panenky, dětskou hračku. V samém srdci domu je kancelář Margaret Thatcherové. Zatímco hlavním hrdinou knihy je nade vší pochybnost Nick Guest, absolvent Oxfordu, estét a homosexuál, který se ubytuje u bohatých rodičů svého spolužáka Tobyho Feddena, v dramatické verzi, má-li inscenace vůbec nějakou hlavní postavu, je jí právě Madam. Je to ona, kdo beze zbytku ovládá celý prostor, to ona je středobodem všeho dění, všeho bytí. Je to ona, kdo drží celou inscenaci pohromadě. Je razantní, opravdová, vtipná, je přesná. Apolena Veldová podává mimořádný výkon a neměl by být v kontextu českého divadla přehlédnut. Zvláštní pozornost si zaslouží skvělá práce vlásenkářek. Velmi autenticky působí paruka Margaret Thatcherové, u paní Partidgeové (Monika Švábová) zvýrazní sebestřednou afektovanost a snad i touhu podobat se Madam. Štěpánku 44 45

24 operu George Gershwina Porgy a Bess, která však měla svoji německou premiéru až v roce 1950 v Curychu. Po válce se Benatzky vrátil do Evropy a svá poslední léta strávil ve Švýcarsku. Psal a komponoval až do posledních chvil svého života. Byl pochován v Sankt Wolfgang im Salzkammergut, v místě, kde se odehrával děj jeho nejslavnější operety U Bílého koníčka. Okouzlující slečna vznikla na autorovo vlastní libreto, které skladatel vytvořil na základě ve své době oblíbené francouzské komedie Paula Gavaulta ( ) La petite chocolatière, která se hrála i v pražském Národním divadle na počátku dvacátého století s legendární Andulou Sedláčkovou a Rudolfem Deylem st. v hlavních rolích. OKOUZLUJÍCÍ SLEČNA Premiéra 24. února 2018 na Malé scéně DJKT DVOJNÁSOBNĚ OKOUZLUJÍCÍ SLEČNA NA MALÉ SCÉNĚ PLZEŇSKÉHO DIVADLA Václav Bečvář, OPERA PLUS, 27. února 2018 Dramaturgie opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni se již řadu let (po zrušení operetního souboru) věnuje i uvádění operetních titulů po Čardášové princezně a Pařížském životě padla neobvyklá, ale o to víc překvapující volba na hudební komedii českého rodáka z Moravských Budějovic Ralpha Benatzkyho. A jak ukázala sobotní premiéra, byla to pro celý soubor opery trefa do černého. Ralph Benatzky se narodil jako Rudolf Franz Josef Benatzky v roce 1884 a v roce 1896 začal studovat na reálné škole v Litoměřicích. Přes nesporné hudební nadání se rozhodl vstoupit do armády, kterou však byl později stejně nucen opustit. V roce 1909 získal na pražské Německé univerzitě doktorát v oboru hudba a o dva roky později promoval ve Vídni na univerzitě v oboru germanistika. Souběžně vedle studií se věnoval též hudbě a v roce 1910 získal místo kapelníka v mnichovském Malém divadle. V následujících letech vystřídal několik kabaretních scén, pro které psal písně, texty, scénky a menší operety. Některé z nich se hrály nejen v Německu, ale i ve Vídni. Díky nim se stal v roce 1914 hudebním ředitelem vídeňského kabaretu Rideamus. Po první světové válce začíná Benatzky působit v Berlíně, kde píše revuální operety pro divadlo Grosses Schauspielhaus a kde v roce 1930 vzniká i jeho nejslavnější opereta Im weissen Rössl (U bílého koníčka) ještě za účasti skladatelů Roberta Gilberta, Bruna Granichstaedtena a Roberta Stolze. Tento titul patřil mezi nejúspěšnější hudební komedie své doby a byl i několikrát zfilmován. Vedle revuálních operet se Benatzky věnoval i psaní komorních děl, například Adieu Mimi (1926), Moje sestra a já (1930), Okouzlující slečna (1933) nebo Kavárnička (1934) a také psaní hudby k filmům jako Nesmrtelný lump, K novým břehům či Dívčí penzionát. Pro svůj židovský původ byl nucen jako řada jiných umělců opustit Německo a posléze i Evropu, zakotvil na čas v Hollywoodu, kde ovšem nedosáhl velkého úspěchu. Mimo jiné zde ale přeložil a upravil 46 Volba na komorní operetu padla v Plzni i z důvodu jejího inscenování na Malé scéně, kam se právě podaří vtěsnat menší smyčcový orchestr doplněný flétnou, hobojem, klarinetem a klavírem a dvanáct účinkujících. Libreto v Plzni prošlo velmi prospěšnou dramaturgickou úpravou: zatímco zpěvní texty jsou dílem staršího překladu Františka Paula, dialogy byly znovu přeloženy z německého originálu do současné češtiny. Působily čerstvě, aktuálně a nikdy se nestaly jen nutnou spojnicí mezi hudebními čísly. O pečlivé hudební nastudování se postaral dirigent Jiří Petrdlík na Malé scéně nemají typické orchestřiště, orchestr hraje za průhlednou zástěnou, která vizuálně doplňuje dění na scéně, jen umístění orchestru v pravé části jeviště nedává možnost všem přítomným divákům poslouchat stejně homogenní zvuk. V plzeňském divadle se vedle práce dramaturga a režiséra opery už pár let věnuje inscenování operet Zbyněk Brabec, který je obdařen mimořádným citem pro tento specifický umělecký žánr. Jestliže jeho Čardášová princezna byla ukázkou vzorové interpretace velké klasické operety a Pařížský život ukázal trochu slabiny plzeňského souboru a jeho spolupracovníků tak Okouzlující slečna má všechny atributy, které tomuto žánru náleží, a dává prostor především mladým adeptům hudebního divadla. Hra, zpěv a tanec účinkujících působí velice přirozeně, inscenace má dobrý temporytmus, vážnější situace netrpí přehnaným sentimentem, naopak komické scény nejsou přehrávány a drží se vždy v hranicích dobrého vkusu (což v případě operety někdy bývá docela nesnadné). Určité pěvecké nedokonalosti jsou převáženy entuziasmem, který prýští z účinkujících. Za povšimnutí určitě stojí i na malé ploše adaptabilně vystavěná funkční scéna, která byla vytvořena Pavlem Kodedou, a stylové kostýmy Josefa Jelínka poukazující na módní trendy období první republiky. Hlavní roli okouzlující slečny Anetty hraje, zpívá a tančí vskutku okouzlující Zuzana Kopřivová, letošní absolventka pražské konzervatoře, která se v Plzni již úspěšně převedla v Pařížském životě a zejména pak v opeře Jakub Jan Ryba Miroslava Kubičky, která byla první premiérou sezony 2017/2018 v Divadle Josefa Kajetána Tyla. Kopřivová působí nenuceně ve zpěvu i v mluveném projevu, dobře zvládá i nápaditou choreografii Martina Šintáka. Jejího hlavního partnera Pavla, úředníka na ministerstvu, ztvárnil Jakub Hliněnský, již dokonale srostlý s plzeňským souborem, který je operetním švihákem par excellence. Zaujal i Jakub Turek jako malíř Felix, jemuž styl hudební komedie očividně vyhovuje, stejně tak i Radce Sehnoutkové, která se po několika méně výrazných rolích operního repertoáru tentokrát naplno zaskvěla jako Rosetta, Felixova přítelkyně. I další mladí talentovaní interpreti dostávají vděčné příležitosti (které povětšinou dobře využívají): Adéla Skočilová jako služebná Julie, Tomáš Votava (šofér) či Vladimír John jako Hektor, snoubenec hlavní postavy Anetty. Dobře zahranými komickými postavami Dalibor Janota, Pavel Horáček a Petra Šintáková doplňují obdivuhodnou souhru sólistického ansámblu na jevišti Malé scény. Hodnocení autora 90% 47

25 přeceňovat. Tento příběh je především o lidství, tradicích a generačním střetu. Odehrát se může v kterékoli době a v jakékoli komunitě. Proto zůstává až do dnešních dnů aktuálním. Šumař na střeše se hraje v Plzni už potřetí, první dvě inscenace měly premiéry v letech 1969 a Kladu si tedy otázku, zda další Šumařův návrat nepřišel příliš brzo, zejména když předchozí nastudování sklidila kupodivu pouze průměrný divácký úspěch (obě shodně 34 repríz). Přitom existuje celá řada světově proslulých muzikálů, které v Plzni nikdy nezazněly (Oliver!, Sound of Music, Follies ). Oprávněným důvodem by snad mohlo být, že by do věku Tovjeho dozrál znamenitý člen místního souboru, jako tomu bylo v prvních dvou případech (Jaroslav Heyduk a František Dvořák). ŠUMAŘ NA STŘEŠE Premiéra 10. března 2018 ve Velkém divadle ŠUMAŘ NA STŘEŠE: MUZIKÁL O TRADICI, LIDSTVÍ A BOŘENÍ MÝTŮ Vítězslav Sladký, MUSICAL-OPERETA, 19. března 2018 Rok 1964 patřil na Broadwayi k těm nejsilnějším premiéru tady měly muzikály Hello, Dolly!, Funny Girl, Muž z La Manchy a Šumař na střeše. Posledně jmenovaný titul zařadil již potřetí na repertoár muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Novou inscenaci zrežíroval šéf souboru Lumír Olšovský. Děj muzikálu Šumař na střeše se odehrává za carského Ruska a líčí osudy židovských obyvatel v ukrajinské vesnici Anatěvka. Ještě se zde žije podle starých tradic, které mladá generace touží bourat. Hlavním hrdinou díla, které podle povídky humoristy Šoloma Alejchema napsali Jerry Bock (hudba), Joseph Stein (libreto) a Sheldon Harnick (texty písní), je zbožný chudý židovský mlékař Tovje, jehož osud obdařil pěti dcerami. Nejstarší tři jsou na vdávání a rodiče jim spolu s dohazovačkou chtějí najít vhodné ženichy, tak, jak velí tradice. Děvčata sice ctí své rodiče, ale nakonec všechna pravidla poruší a vyberou si muže, kteří jsou blízcí jejich srdcím. A Tovje se, kupodivu, s tímto postupně smiřuje, protože své dcery miluje a pochopí, že jejich štěstí je důležitější než dodržování tradic. Romantický a idylický příběh naruší až protižidovské nálady a přicházející pogromy. Na carův pokyn musejí Židé Anatěvku do tří dnů opustit. Ztrácejí domov, ale neztrácejí naději. Někteří odjíždějí do Ameriky, jiní do sousedního Polska. Muzikál končí nadějí v opětovné setkání. Muzikál je ještě napsán v obvyklém post operetním stylu, kde se pravidelně střídají sólové a sborové zpěvy s mluvenými dialogy. Je ukázkou skutečnosti, že muzikálový žánr v první polovině 60. let v Americe ve vývoji ustrnul, jen zdokonaloval svoji formu. Mezi muzikálovými milníky, tedy mnohem modernější West Side Story z roku 1958 a Hair z roku 1967, vznikla řada dodnes úspěšných, ale tradičních děl. I přes zmíněný děj a hudební inspiraci židovským a ukrajinským folklórem nelze muzikál označit za etnický. A to přesto, že byl napsán a odpremiérován v New Yorku, o kterém se říká, že je největším židovským městem na světě. Náboženské symboly a reálie zde nejsou tak důležité a není třeba je Režijně je Šumař dalším zdařile vystavěným dílem Lumíra Olšovského. Jeho režie vychází z nejlepších muzikálových tradic, je pokorná, bez výstředností. Olšovský přesně chápe logiku rozpracování hudebních a tanečních čísel, jeho vedení herců je přímočaré, ale zároveň nesklouzává k nadbytečnému patosu. Míra humoru, či naopak nostalgie, nebyla nikde překročena. Symbolicky krásně stínuje postavu Tovjeho muzikantskou figurou Šumaře, jakéhosi génia loci. Do politických aktualizací se režisér nepouští. Jedinou výhradu mám snad k přílišné délce prvního dějství, které by si zasloužilo škrty, ovšem netuším, zda je licenční podmínky vůbec připouští. Jediným představitelem Tovjeho je pražský herec Miloslav Mejzlík. V něm našli inscenátoři zjevově ideálního představitele, herecky trochu rtuťovitějšího než byl předcházející František Dvořák. [ ] Energickou a herecky naprosto přesnou Goldou je už podruhé Stanislava Topinková Fořtová. Pokornou, ale svéhlavou Cajtl ztvárnila jako nádherný herecký protiúkol ke svým obvyklým figurám Soňa Hanzlíčková Borková. Až nebesky čistým zpěvem i pohybovým nadáním uchvátila Kateřina Falcová (Hodl) a trojlístek dospívajících dcer doplnila všestranně talentovaná Charlotte Pščolková (Chava). K nejvýraznějším hercům inscenace patřil také Lukáš Ondruš v přesvědčivě sehrané postavě rebela a revolucionáře Perčika. Z dalších pěkných kreací bych rád zmínil alespoň Jozefa Hruškociho jako Motla, Rabína Jaroslava Someše, Mendla Zbigniewa Kaliny či nepřehlédnutelného Feďku Pavla Klimendy. Jen netuším, kdo a proč mu vtiskl do úst komickou rusko-češtinu (strážník v podání Romana Krebse naopak hovořil rusky srozumitelně). A když už se celým dílem prolíná jako téma tradice, je pěkné, že režisér Lumír Olšovský nabídl dvě role i dřívějším ikonám plzeňského operetního souboru. Zatímco František Dvořák je stále hercem par excellence, s výbornou dikcí a charismatem, Libuše Staňková v malé roli báby Cajtl bohužel opakovaně chybovala. Výbornou práci s orchestrem odvedl hostující dirigent Kryštof Marek (alt. Pavel Kantořík), který se k Šumařovi vrátil po osmnácti letech společně se sbormistryní Sárou Bukovskou. Na pomoc si při ozvučení Velkého divadla přivedli z Hudebního divadla v Karlíně ještě zvukového designera Petra Košaře. Autorem půvabné scény s dominantním téměř pohádkovým domečkem je Dave Benson, sloupy ve tvaru šibenic zřejmě symbolizují dění budoucí. Historické a pohledné kostýmy navrhla Kateřina Bláhová. K nejsilnějším stránkám inscenace pak patří originální, neotřelé a rytmicky perfektní choreografie Denisy Kubášové. Plzeňský Šumař na střeše je pohlednou klasickou inscenací, která chytne za srdce, potěší známými melodiemi i přiměje k zamyšlení

26 nový rozměr, ústředním tématem příběhu. REŽISÉR Zásadním talentem režiséra je zvolit si dobrý tým. A skloubit všechny umělecké složky v jeden kompaktní obraz. Pokorný ukázal, že jeho talent tkví právě zde. Celému dílu prospěla promyšlená koncepce výtvarného řešení. Nová scéna divákům ukázala, co všechno umí a že na její techniku je spoleh využita byla točna, propady, šikma, zástěny, tahy Jevištní stoly se bezhlučně pohybovaly nahoru a dolů a vytvářely variabilní prostor s mnoha úrovněmi. Uznání patří celému jevištnímu provozu pod vedením Ivana Dolejška a taktovkou z inspice Petra Šmause, protože hladký průběh tolika proměn není na našich scénách žádnou samozřejmostí. CHAPLIN Premiéra 17. března 2018 na Nové scéně DJKT ČESKÝ BALET MÁ SVÉHO CHAPLINA JE JÍM KAREL AUDY Lucie Hayashi, TANEČNÍ AKTUALITY, 25. března 2018 Plzeňský balet nespí. Hned v březnu přináší již čtvrtou baletní premiéru sezóny, v níž sklízí úspěchy u kritiky i diváků. Svůj repertoár letos obohatil již o tři inscenace, chvályhodně z domácí produkce Malou mořskou vílu v choreografii Mariky Hanouskové, Manon Filipa Veverky, Proměnu z dílny Dekkadancers. Příběhem o Charlie Chaplinovi završuje mozaiku pestré dramaturgické nabídky. Chaplin přitom není žádným komorním dílem, naopak zaměstnal celé divadlo. Celému souboru za to patří klobouk dolů. Za tím vším přitom ale stojí jediný muž Jiří Pokorný, který zastává, i v rámci nové inscenace, mnoho rolí. LIBRETISTA, DRAMATURG I SKLADATEL Je nasnadě, že vyprávět život slavného komika tancem vyžaduje především pečlivou přípravu libreta. Obsah a sled scén, které musejí být poutavé a zároveň názorné, dějové zkratky a časové posuny do vzpomínek či snů musejí být čitelné, a přesto naplněné stejnou měrou emocemi i narací, gestikou i tancem. Vedlejší postavy musejí být pro diváka na první pohled rozpoznatelné, hrdinovi umožněn růst a vývoj. Ne každý choreograf se narodil také jako schopný libretista. Jiří Pokorný však v sobě tento talent našel. Obsažnost tématu dokázal oprostit od zbytečné zdlouhavosti (i když by se stále ještě materiál k prostříhání našel), dramaturgická linka byla jasná a střídala komiku s vážností, servírovala životní zvraty v přiměřených dávkách. [ ] Obrovským přínosem plzeňského Chaplina je ale idea záhadné postavy, inspirovaná myšlenkou alter ega, komikova partnera i soka, v programu nazvaná jako svět druhých. Tedy spíše ztvárnění této postavy jako dvoupohlavní bytosti, z jedné strany muže a z druhé ženy, i velmi dobře choreograficky zpracované. Na premiéře ji skvěle zatančila Jarmila Hruškociová, která si přesvědčivě osvojila i svou mužnou stránku. V alternaci s Kryštofem Šimkem je tato postava, která dodává biografickému baletu Velmi dobrým tahem se ukázalo také svěření scény a kostýmů jedné osobě. Dana Haklová vytvořila působivý, minimalistický a nápaditý návrh funkční za všech okolností. Ústředním prvkem byl bílý lichoběžník připomínající ústí kamery, který se stával pro hrdiny dveřmi, útočištěm i klecí, a pro Charlieho světem vzpomínek. Každou scénu přitom dotvářel precizní light design Tomáše Pilaře, jehož hra s náladou a hloubkou prostoru i fokusem na emoce postav i použití vkusných projekcí či populárních Led lamp prozradila zkušené oko. Kostýmy respektovaly dobu příběhu a černobílý svět, z nichž vystupovaly Chaplinovy lásky v jasných barvách. Až na fialovou róbu Lity Grey, která se jí nešťastně pletla pod nohy, byly kostýmy vesměs vkusné a patřičné, především se ale netloukly se scénickým řešením, což se v poslední době zadaří málokdy. (Jen trochu zbytečným manévrem mi přišla čtveřice nahých dam v závěrečné apoteóze, i když mohl divák dle vlasových ozdob osudové družky identifikovat.) CHOREOGRAF Stává se, že schopný režisér, libretista, šéf baletu a organizátor v jednom při tvorbě celovečerního představení vydá veškerou energii na souladu všech jeho složek a struktury a na samotnou choreografii už mu tvůrčí elán nezbývá (za všechny jako příklad Zuskův Louskáček a Myšák Plyšák, v jehož novátorském pojetí kulhají chudé krokové variace v nejkrásnějších pasážích Čajkovského díla). Pokornému nelze upřít snahu o originální výpověď i vlastní pohybový jazyk. Překvapí jasnou formulací a čitelností. [ ] ŠÉF V souladu s přáním choreografa a režiséra je to šéf baletu, který posvětí výběr interpretů. A Jiřímu Pokornému nelze než gratulovat k plejádě výrazných sólistů, kterým ušil jejich role na míru. I když by sbor zasloužil ještě pár zkoušek navíc a striktnější souhru při šantánových výstupech, veškeré sólové role byly vystavěny přesvědčivě a s velkou dávkou profesionálního nasazení. Dokonalý představitel titulní role je u podobné inscenace samozřejmostí. Nicméně nový přírůstek plzeňského baletu, bývalý první sólista ND Karel Audy, předčil i nejpřísnější očekávání. Jeho Chaplin byl roztomile rozverným mladíkem, rozdávajícím jiskru, která způsobila vzplanutí nejedné romantické lásky i požár jeho samého, hercem prahnoucím po vůni slávy i mužem, který zasvětí své srdce lásce a pravdě. Přirozeně prováděl diváka zákoutími svého života i mysli, bez afektu a nucenosti, se srdcem na dlani. Jiří Pokorný na něj jistě stoprocentně spoléhal, když jej pověřil tak náročnou hereckou rolí, které nedopřál oddechu. I když příležitostí k předvedení své technické zdatnosti nedostal mnoho, čistotou piruet i výškou skoků si získal i ty nejpřísnější diváky. Audyho stoprocentní zasvěcení roli a perfektní výkon byly zásadním pojítkem celé inscenace, která díky němu dosáhla jedinečnosti

27 to vlastně nikdy snadné, ač již Otakar Ostrčil přinesl fibichovskou ideu, aby ji po celou svou éru uskutečňoval renesancí jeho díla? Je to zřejmě introverze, tragika spojená s bezvýchodností, bez životního jasu a optimismu. Stojí částečně za atributem poněkud chladného vztahu k Fibichovi od samého počátku až po dnešek, kdy se přidal zmíněný fenomén absence kmenového repertoáru, tudíž obecněji úzký repertoár. Operní tituly divadel jsou zúženy na okruh titulů hraných pro abonmá. Tím nezbývá dostatečný prostor právě pro českou klasiku, což je oproti minulosti největší rozdíl. Pro mne dosti závažný. Snad bude v tomto ohledu líp. Vždyť Pád Arkuna v Praze vzbudil kladné ohlasy z mnoha stran. Proto je uvedení Fibichova díla zásadního tragického patosu cenné. Fibich vytvořil neobyčejně jednolité hudební drama, s textem zpracovaným zakladatelskou osobností české estetiky Otakarem Hostinským. Sbor je zde exponován jako mluvčí zástupu zasahujícího do děje. Osud je Fibichovi výslednicí dějů, které se musí každý podrobit. Důsledně motivicky zpracovaný typ díla wagnerovského charakteru (což již není dnes sebemenší výtka, národní obrození máme za sebou) představuje jedno z důležitých děl české operní tvorby. Díky poválečné éře interpretační péče o českou hudbu máme dokonce tři nahrávky a televizní zpracování (1982). NEVĚSTA MESSINSKÁ Premiéra 7. dubna 2018 ve Velkém divadle FIBICHOVA NEVĚSTA MESSINSKÁ V PLZNI Jiří Fuchs, OPERA PLUS, 9. dubna 2018 Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 7. dubna v historické budově Velkého divadla premiéru významného operního díla Zdeňka Fibicha Nevěsta messinská podle Schillerovy tragédie, na text Otakara Hostinského. V hudebním nastudování dirigenta Jiřího Štrunce, v režii ředitele Divadla J. K. Tyla Martina Otavy. Ten si zvolil pro jevištní realizaci díla osvědčený tým scénu navrhl Ján Zavarský, kostýmy Dana Haklová, ve smysluplném utváření světelného designu se vícekrát výborně etabloval Antonín Pfleger. Pohybová spolupráce je modelována Karlem Basákem, v tomto díle podstatné sborové scény nastudoval sbormistr Zdeněk Vimr. Dodám pro úplnost, že jsem byl patrně vzácným svědkem uvedení Nevěsty messinské v Plzni roku 1976, a s překvapením zjišťuji, že od tohoto roku již nikdy nebyla tato opera v Plzni uvedena. České tituly mizí postupně z povědomí, chybí zřetelnější zájem se s nimi seznamovat a s trochou patriotismu je prosazovat. Proto jsem za každý titul z českého trojhvězdí romantiků Smetana Dvořák Fibich, kteří se dokázali vřadit do evropského hudebního kontextu, velmi vděčen. Uvedení kteréhokoliv díla Zdeňka Fibicha chápu v dnešní době jako kulturní událost. Fibichova Nevěsta messinská byla provedena poprvé v Národním divadle v Praze roku Ovšem až v květnu 1909 se dočkala vynikajícího provedení pod taktovkou skvělého Karla Kovařovice (dnes porůznu absurdně občas snižovaného ). Škoda, že doby, kdy pražské Národní divadlo udržovalo ve stálém kmenovém repertoáru podstatu děl českých klasiků, kompletního Smetanu i Janáčka, kdy krajská divadla mívala ve stálém programu běžně alespoň dvacet titulů, jsou zatím v nedohlednu. Zdeněk Fibich jako třetí v trojhvězdí českých romantiků je skladatelem nedoceněné dimenze, jeho díla obsahují snivý lyrismus, baladičnost i tragický patos. Proč se však Fibich takřka nehraje a neměl Nutno také dnes zdůraznit, že Fibich miloval dílo Bedřicha Smetany, byl důsledným stoupencem Smetanovým v bojích o jeho operní tvorbu, právě spolu s Otakarem Hostinským, libretistou Nevěsty messinské. Malou poznámku si dovolím k Fibichovu dílu instrumentálnímu, neb Fibich je dnes polozapomenutým skladatelem. Vysoké popularity se Fibich dočkal selankou v podvečer, z níž se hraje či spíše hrál poem i na produkcích populární hudby. Rovněž kantáta Jarní romance dosahovala neobyčejné míry obliby. Fibich napsal tři cenné symfonie, v nichž je uložen osobitý autorův rukopis a výtečná orchestrální instrumentace. Tato tvorba by stála za popularizaci u nás, ale i při hostování českých symfonických orchestrů v zahraničí. Jde o díla kompozičně skvělá. Mají dosud šanci na úspěch, zatímco operní tvorba, přes obrovskou snahu vynikajících dirigentů, jakými byli Kovařovic, Ostrčil, Talich, Krombholc, Liška, Jílek, má již na úspěch ve světovém kontextu šanci menší. Romantismus je v opeře příliš přeplněný hudební styl, opera jako žánr se nejvíce identifikuje právě s tímto slohem. Je těžké se opožděně hlásit o slovo zrovna v tomto hudebním stylu. Fibichovo dílo nastudoval hudebně v Plzni dirigent Jiří Štrunc, režijního ztvárnění se ujal režisér a ředitel plzeňského divadla Martin Otava, jenž zřejmě miluje díla monumentální tragiky. Dirigent Jiří Štrunc je osvědčeným operním dirigentem s citem pro výstavbu velkých ploch, jeho gesto je exaktní, srozumitelné, dovede pracovat smysluplně s orchestrem v technické i výrazové složce. To se projevilo homogenním zvukem v orchestru, intonačně pevným a vyrovnaným. S technicky jistou, autorem hojně využívanou žesťovou sekcí, výraznou skupinou violoncell, přednášející plastické hudební fráze. Jistě, zůstává ještě rezerva ve spodní dynamice, která je dobře možná, jak ukázala interpretace smutečního pochodu. Na perle díla, smutečním pochodu, který je organickým vstupem ke třetímu jednání, si dal Jiří Štrunc zřetelně v tektonice záležet, vyzněl přesvědčivě na cestě od pianové dynamiky k fortissimu vrcholu. Čili spodní dynamické odstíny je třeba jen ještě důsledněji prosadit na více místech díla. Plzeňskému divadlu se vydařilo obsazení sólových rolí. Zejména mužské party přinesly moc dobré, mnohdy objevné, perspektivní výkony mladých pěvců, se kterými se zřejmě budeme častěji per futurum setkávat. Toto jistě již neplatí o osvědčeném tenoristovi Richardu Samkovi, ze kterého se stal žádaný pěvec nejen u nás (hostuje s úspěchem mimo jiné v Drážďanech i Linci). V rolích prvooborového českého tenorového repertoáru je vlastně štěstím, že tohoto umělce máme. Pěvec v posledních letech neobyčejně vyspěl v technické jistotě, jeho krásně zabarvený spinto tenor je měkký, nosný, krásně koncentrovaný v masce, tím ve vysokých polohách pevný. Náročná role Dona Césara mu výborně leží, vybavovala se mi při poslechu jeho frázování nahrávka s legendou české interpretace Ivo Žídkem (Césara nahrál třikrát). Škoda, že dnes není doba permanentního nahrávání českých oper 52 53

28 ve firmách typu Supraphon či v rozhlasu, soudobá generace umělců se nemůže zvěčnit pro budoucnost jako zmíněný Žídek. Zatímco Richard Samek nebyl při své stabilní pěvecké kondici překvapením, milým zážitkem pro mne byl jeho jevištní barytonový partner Don Manuel Filipa Bandžaka. Jeho zvukově bohatý, voluminózní baryton si pamatuji poprvé právě z Plzně, ze soutěže českých univerzit v Masných krámech, kde jsem byl tehdy v porotě. Výkon tohoto mladého pěvce, tehdy již absolventa Moskevské konzervatoře, nás velice zaujal. Uplynulo víc než deset let a jsem svědkem Bandžakova operního debutu v české tvorbě, opět příznačně v Plzni, v titulu Zdeňka Fibicha. Bandžak vládne bohatým volumenem technicky dobře školeného barytonu, zvládnutého zejména ve středních a vyšších polohách, s velmi dobrou dikcí. Líbil se mi jeho pěkně artikulovaný í vokál. Srozumitelnost jeho projevu v češtině je příkladná. Pěvec má za sebou již řadu úspěchů v zahraničí, za adekvátní příležitost v Čechách budiž plzeňským šéfům dík. Podobně dali v Plzni příležitost talentovanému mladému basistovi Janu Hnykovi, jenž dovede ihned po pár pěkně postavených hudebních frázích role Kajetána upoutat znělostí svého objemného basu. Ano, v tomto směru opravdu není malých rolí. Basovou roli sluhy Diega ztvárnil na očekávané úrovni liberecký basista Pavel Vančura, ansámbl mužských rolí vhodně dotvářel v roli Bohemunda průbojný tenor Václava Sibery. Obtížná, mnohotvárná role Dony Isabelly nalezla přesvědčivou představitelku v mezzosopranistce Janě Foff Tetourové. Tato umělkyně znamená mnoho pro novodobou historii plzeňské opery. Náročnou roli zvládla se ctí, podala výkon vzácně simultánní, v jednotě pěveckého výrazu, spojeného srozumitelně s gestem a mimikou. Ivana Veberová patří rovněž k osvědčeným sólistkám plzeňské opery, které vždy splní očekávaný standard. Neměl jsem sice pocit, že tato role je její nejlepší v rozsáhlém oborovém diapasonu jejího repertoáru, nicméně zvládala vše spolehlivě a se ctí. Sbor plzeňské opery získal ve Fibichových bohatých sborových scénách velkou příležitost pro seberealizaci. Pod vedením sbormistra Zdeňka Vimra se jí chopil a dosahoval úctyhodně vyrovnaného zvuku s pevnou intonací a velmi znělým, hutným fortissimem. Dobrým nápadem bylo zdvojení menšího počtu tenorů oktávami ženských hlasů, což velice prospělo měkčímu zvuku tenorových hlasů, byť původní cíl byl zajisté prozaičtější. Sbor velmi pružně plnil přání režiséra, bylo zřejmé, že má titul poctivě nazkoušen. Režie Martina Otavy je nesena v duchu jistého tradicionalismu, jenž se od úspěšné premiéry Verdiho Macbetha přesně před dvěma roky jako by usadil v kolejích, ve stopě, která vzbudila ohlas. S podobným týmem, který musí logicky plnit zadání režiséra, jinak tomu ani v divadle být nemůže. Nic proti tomu, každý režisér má svůj osobitý rukopis, jenž chce zopakovat úspěchy minulé. Scéna jak naplňuje ryzí funkčnost praktickou flexibilitou, tak zajisté působí barevně zajímavým i příjemným dojmem zároveň. Režisér se tradičně zaměřuje na vztahy postav na jevišti, kde naplňuje až instinktivní očekávání diváka, krom několika z mého úhlu pohledu přepatetizovaných gest v dramatických výjevech posledního dějství. Děj zůstává zakódován v Messině dvanáctého století, není zaplať Bůh překládán do jiných historických souvislostí, což by právě u tohoto titulu bylo problematické, když jej soudobý středový typ diváka vidí jednou za život. Scéna se snaží vystihnout vnitřní realitu jádra estetiky středověku. Velmi efektní je práce se světly osvědčeného Antonína Pflegera, která se v dobrém záměru snaží diváka ohromit, až šokovat světelnými zdroji a obousměrnou projekcí. Úctyhodný dramaturgický záměr oživit po tolika letech Fibichovo dílo se v zásadě vydařil. Premiérové publikum v Plzni však reagovalo v závěru poněkud chladně a odměřeně, byl jsem tím sice trochu překvapen, ale na straně druhé je mi to milejší než akce vstávačů, kteří nekriticky míní, že vstávat je prostě in, nechť se děje cokoliv. Ocenil jsem plzeňské publikum za zřetelně zesílený potlesk u děko- vačky pana dirigenta Jiřího Štrunce, ano, on má zásadní zásluhu za nastudování a vyznění díla, bylo mi zřejmé, že operu Fibichovu studoval s chutí a vnitřním zájmem. Začal jsem recenzi optimisticky, aspektům díla Zdeňka Fibicha jsem věnoval více místa, než by se snad v recenzi slušelo, leč bylo to jisté nutkání, vždyť Fibich se prostě skoro nehraje, čili kdy jindy naleznu příležitost na určité aspekty upozornit? Abych svůj optimismus poněkud ve finále zkrotil, použiji geniální myšlenku Petra Kofroně z pořadu na ČT ART. V dialogu s redaktorem Fischerem na téma uvedení Fibichova Pádu Arkuna a kladných ohlasů odvětil s trochou sarkasmu: Tak jsme uvedli vrcholné dílo Fibicha, je pěkné, že to má ohlas. Ale dalších padesát let si ho zase nikdo nepovšimne. Kofroňova věta se mi hluboce zakódovala svou nezakrývanou věcností do podvědomí, neb tuším syrovou pravdivost. Nicméně pevně doufám, že citovaný skepticismus se tak zcela nenaplní a vzpomenutí na Fibichovo dílo bude častější. Plzeňské opeře jsem za dramaturgický počin a zjevnou snahu o maximální interpretační naplnění velice vděčen. Hodnocení autora recenze: 85 % V PLZNI VZKŘÍSILI NEVĚSTU MESSINSKOU Jiří Bartoš Sturz, HARMONIE, 10. dubna 2018 Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl 7. dubna premiéru Nevěsty messinské, třetí z osmi oper Zdeňka Fibicha na libreto Otakara Hostinského podle stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. V Českých zemích byla opera naposledy uvedena v Ostravě roku 1984, na plzeňském jevišti ještě o osm let dříve. K dosud poslednímu nastudování však došlo poměrně nedávno, v roce 2015 a to zahraničním souborem v Theater Magdeburg. Je to snad důsledek vzrůstajícího zájmu o Fibichovo dílo, jemuž je opakovaně a často s překvapením přiznávána osobitá kvalita. JEDINEČNÝ OPOŽDĚNÝ ROMANTIK Zdeněk Antonín Václav Fibich, jak zní celé skladatelovo jméno, syn nadlesního knížat Auerspergů, spatřil světlo světa ve Všebořicích u Čáslavi Svým naturelem byl člověkem příznačné povahy pro rodné prostředí lesní hájovny, bytostí plachou a introvertní jak typická duševní výbava pro výsostného romantika. Hudební nadání v sobě začal rozvíjet v době, kdy Bedřich Smetana zahájil vrcholnou tvůrčí etapu zakladatele moderní české národní hudby. Není divu, že mladého Fibicha zásadně ovlivnil, a to nejen hudebně, ale celou svou mladočeskou orientací. O generaci mladší Fibich měl vlivem uvolněnějších společenských poměrů od mládí možnost získat kosmopolitnější vzdělání a přehled (kromě Prahy a Vídně studoval hudbu v Lipsku, Paříži, Mannheimu) a lépe chápal Smetanův umělecký tah na bránu v etablující se české společnosti. Vedle Smetany, jako bezprostředního vzoru pro domácí tvůrčí uplatnění, byl Fibich doslova oslněn operní reformou Richarda Wagnera, kterou považoval za vrchol hudebně-dramatického umění. Opera, respektive hudebně dramatická tvorba se tak rovněž stala červenou nití Fibichova díla, přestože pilně produkoval řadu děl symfonických, hudbu komorní, opusy písňové i sborové. Orientace na zmíněné nedostižné vzory, dále na zejména Schumanna a Liszta způsobila, že Fibich necítil potřebu hledat nové vyjadřovací prostředky za hranicemi pozdního romantismu. Byť mu nemůžeme upřít jedinečný talent a mnohdy až odzbrojující osobitost, je Fibich v této své orientaci autorem značně opožděným, zároveň však naším nejčistším hudebním romantikem a to včetně tragického životního osudu. První žena Růženka i dvojčata Richard a Elza mu záhy zemřeli, svou druhou ženu Betty, vynikající operní pěvkyni a interpretku řady jeho oper po dvacetiletém manželství opustil kvůli nezvladatelné vášni ke své múze, spisovatelce a libretistce Anežce Schulzové. Mimochodem, v momentě, kdy spolu začali žít, bylo takříkajíc po inspiraci, rozpolcený skladatel s nemocným srdcem se vrhl do víru technických příprav nastudování Pádu Arkuna a dramaturgické práce v Národním divadle, v říjnu 1900 onemocněl zápalem plic a 15. toho měsíce to 54 55

29 srdce vzdalo. Bylo mu nedožitých 50 let. NEVĚSTA MESSINSKÁ Myšlenkou vytvořit první českou operní tragédii na Schillerův námět Nevěsty messinské se Fibich zabýval již v 23 letech. Dal však tehdy přednost domácím námětům v touze po naplňování ideí národního étosu. Vznikly jeho rané opery Bukovín a Blaník. Ještě před premiérou Blaníku však s nadšením zhlédl uvedení Smetanovy Libuše a uvědomil si, že snaha překonat tento dokonalý vzor národní opery by byla zbytečným rozmělňováním. Nechtěl se ubírat ani cestou Dvořákovy Svaté Ludmily, která se v intencích staročešství měla stát pandánem Libuše v oboru duchovní hudby, čas tedy dozrál pro Nevěstu messinskou. Zásadní úlohu zde sehrála osobnost Otakara Hostinského, profesora estetiky na české univerzitě a stoupence českého realistického hnutí. Hostinský jako veliký zastánce Smetany, dovedl mistrně bojovat za vše, co považoval v české hudbě za pokrokové. Na Zdeňka Fibicha takříkajíc přesedlal poté, co Bedřich Smetana napsal Dvě vdovy a Hostinský nemohl pochopit, jak po Daliboru a Libuši mohl něco takového vytvořit. Dlužno dodat, že spolupráce literárně zdatného Otakara Hostinského s Fibichem na libretu Nevěsty messinské byla téměř příkladná a že jí lze v české opeře 19. století, která příliš štěstí na libreta neměla, považovat za bezmála kvalitativní vzor. Fibich spatřoval hlavní přednost námětu v posunutí děje do takové idealizující dálky časové a prostorové, že přibližuje se téměř báji a tím svému čistě lidskému jádru zcela jinak dává vyniknout. Jinak řečeno autorovi vyhovovalo, že téma je dějinně i geograficky natolik vzdáleno, že nepřináší žádné další konotace a dominuje zde ono čistě lidské jádro dramatu. V libretu Nevěsty se podařilo i to, co bývá častým úskalím krácení. Úvodní monolog kněžny má 40 veršů na místo původních 99, scéna usmíření bratrů je zkrácena více jak o polovinu, zásadně jsou zkráceny monology chóru. Ve většině případů došlo i ke změně poměru počtu rýmovaných a nerýmovaných veršů ve prospěch nerýmovaných, dílo se tak stalo první českou operou v podstatě na prozaický text. Partie chórů přidělil libretista mluvčím družin a stále přítomnou žárlivost bratrů libreto zmírnilo ve prospěch bratrské lásky. Fibichova a Hostinského Nevěsta messinská zredukovala dílo více jak o třetinu, důsledně byl však zachován dramatický sled a celkový spád. Vlivem tvůrčího úkolu práce na své první vrcholné opeře Fibich opustil některé aktivity, (například funkci kapelníka v pravoslavném chrámu) a v první den nového roku 1882 začal skicovat první dějství, začal s druhým, současně s instrumentací prvního měl ve skice třetí, celou partituru pak dokončil Dílo se vyznačuje velmi pečlivou tektonikou a výrazně deklamatorním slohem, touto nejzazší mezí wagnerovského principu. Všechny postavy mají důsledně své příznačné motivy s výjimkou Kajetána, náčelníka Manuelovy družiny, který zastává v díle výrazně nadosobní princip, má například závěrečný zpěv nad mrtvolou, který se stane základem celé smuteční scény ve 3. jednání. Zásadní je rovněž unisonový motiv osudu, kterým je dílo výrazně orámováno v úvodu zazní v instrumentální podobě, v závěru opery se objeví otextován mottem tragédie: jen jedna pravda mocně mluví k nám: život není statkem nejvyšším, zlem však svrchovaným vina jest. Tajemná osudovost díla, typická pro baladický naturel Fibicha na rozdíl od Wagnera neroste z ducha hudby dramatu, a není slovní konkretizací hudby, naopak hudba je zde plně podřízena dramatickým a tektonickým požadavkům textu. O přijetí opery do repertoáru Národního divadla rozhodlo (podobně jako kdysi v případě Smetanových BRANIBORŮ V ČECHÁCH) vítězství v konkurzu na vážnou operu, vypsaném v roce 1882 Sborem pro zřízení Národního divadla (po požáru 1881). Fibichova opera získala první cenu 1000 zlatých, kromě vynikající výstavby byla oceněna i jedinečná Fibichova invence, která v každém momentě díla nabízí nové a nové impulzy. Nicméně premiéra, která se konala , vzbudila vlnu rozporuplných re- akcí (konec konců jako u každého přelomového díla) a to dokonce ještě před premiérou. V Národních listech se objevila polemika nad Hostinského libretem...nepřetržitá chmurná nálada celé, třeba duchaplně zosnované básně sotva bude posluchačům oporou. Po premiéře se poukazování na smuteční závoj celé opery vyprofiloval v zásadní výtku, jako by záměr stvořit tragédii byl sám o sobě pochybením. Nejvíce kritických hlasů napadalo samotný deklamatorní charakter díla. Souhrnně řečeno společnost nepochopila, že se zcela záměrně jedná o naprosto rozdílný přístup k hudebnímu dramatu, kde je nutné hledat sdělnost mimo rámec klasické operní melodiky. Následné reprízy osud díla zpečetily. Opera se reprízovala všeho všudy dvakrát a spolu s krátkým návratem po několika letech se dohromady za Fibichova života hrála pouze osmkrát. Rehabilitace a většího pochopení se dočkala až nastudováním Karla Kovařovice v roce Krátce po světové premiéře byl časopis Dalibor nucen konstatovat: Fibich věděl dobře, že geniální jeho práce dožíti se může na jevišti jen dvou alternativ: buď nalezne u obecenstva tolik inteligence a smyslu pro nejvážnější krásu a vnímavosti pro ušlechtilou tragiku a ono půjde za Fibichem, anebo publikum dílu tomu nebude moci rozuměti a zcela je opustí. PLZEŇSKÉ VZKŘÍŠENÍ Je více než potěšující, že si oblastní divadlo (i když, co je to dnes oblastní divadlo?) dovolí inscenovat operní dílo skvělé, nápadité, jako vybroušený drahokam, avšak nikoliv pro každého, ale pro vnímavého a poučeného diváka. Režisér Martin Otava se zde představil v osvědčeném tandemu se scénografem Jánem Zavarským. Ve výsledku poznáváme osobitý Otavův divadelní styl, ve vizuálně typických prvcích scény trochu připomínající tzv. podnikatelské baroko let devadesátých (tedy to lepší z něho). Vidíme lesklé plastové stěny a kovově lesklou podlahu, masivní funkční křesla, anebo spíše trůny, jakoby vyříznuté do kvádru, ve třetím dějství dominuje prostoru masivní hranatý sloup v levé části jeviště. Kontrastem k těmto pravoúhlým scénám je útulek Beatrice s řadou zavěšených tubusů. Na pozadí všech scén se přes celé jeviště rozkládá divadelní fólie, která slouží k projekci a spolu se světelným designem tvoří v inscenaci působivé barevné kontrasty. Kostýmy Dany Haklové vytvořené ze syntetických materiálů jsou laděny do odstínů šedé, tmavě fialové a hnědé, pouze v případě Beatrice oné nevěsty vidíme barvu bílou. Vyznačují se nápaditými střihy od stylizace oděvů z dob raného novověku až po bezčasé sci-fi. Jedinečným způsobem ladí s okolní scénou a light designem. Výrazným scénografickým prvkem inscenace jsou zvlněné praporce se skutečnými symboly historické Messiny z tvrdého materiálu, tedy jakoby zakleté v jednom momentu zvlnění větrem. V popředí projekce mračného nebe tvoří snad nejvýraznější scénický prvek inscenace. Budiž řečeno, že Martinu Otavovi snad působení v Plzni umožňuje kodifikovat (nikoliv konzervovat) svůj styl, dobře chápající samotnou podstatu hudebního divadla (to nebývá vždy samo sebou), styl projevující se v detailech pohybu, kontextech obrazů, jednání postav a symbolice, stylu, který neboří staré konvence opery, ale podtrhuje jejich životnost. Nalézt kvalitní obsazení pro operu, která se u nás přes třicet let nehrála, která patří interpretačně k mimořádně náročným, má hutnou instrumentaci, výrazně deklamační styl a nepřináší perspektivu, že si ji pěvci v nějaké další inscenaci ještě zazpívají, musel být pro plzeňskou operu heroický výkon. V takovém případě by měl kritik taktně pomlčet o dokonalém obsazení z hlediska hlasové typologie opravdu wagnerovský hlas bylo možno v premiérovém představení zaslechnout pouze v případě Ivany Veberové jako Beatrice. Její silný dramatický projev se s Fibichovou partiturou velmi snoubil a vyznačoval se i celkovou kulturou projevu. Zásadního ocenění si zaslouží představitelka ústřední role messinské kněžny Isabely, Jana Foff Tetourová. S rolí se dokázala jedinečně popasovat a nabídnout celou škálu pěvecky výrazových prostředků, hlasem v hloubkách méně zvučným, zato však příjemně barevným a vyrovnaným. Roli lze vůbec v opeře označit za nejnáročnější s nutností odlišovat několik poloh. Isabela je Fibichem charakterizována dvěma motivy vladařky a matky. Jedná se vůbec 56 57

30 o jednu z nejnáročnějších, ale také nejzajímavějších postav altového operního repertoáru (v premiéře roku 1884 ji zpívala autorova manželka Betty, v polovině 20. století se postava kněžny stala zásadní rolí pěvkyně Marty Krásové, která se dokonce nechala pohřbít v kostýmu této své milované postavy). Hudební motivy jejích synů Manuela a Cesara nesou v sobě podobný vladařský tón, Cesarův je však vášnivější, což skvěle vyhovovalo příznačné muzikálnosti a dramatickému naturelu tenoristy Richarda Samka. Ten měl v plzeňském nastudování drobnou výhodu, neboť postavu ztvárnil již v magdeburské inscenaci v roce Samkův premiérový výkon v Plzni patřil ve více ohledech k nejlepším, mírné rezervy ve vyšších polohách lze u tohoto pěvce považovat za výjimku. Postava staršího bratra a messinského knížete Manuela je charakterizována lyričtěji svým tajemným skrýváním lásky k Beatrici. Mladý barytonista Filip Bandžak se role zhostil více než se ctí opět za využití bohatého pěveckého výraziva, avšak místy byly znát hlasové limity, charakteristické až přílišným tremolem. Starého sluhu Diega zpíval liberecký Pavel Vančura, i v této spíše menší roli však dovedl spolehlivě naplnit romantický operní typ, budiž tak vyjádřeno závažného starce. Velmi zajímavou roli přisoudil Fibich spolu s libretistou postavě Kajetána, náčelníka Manuelovy družiny. Není mu přisouzen příznačný motiv, je však dějotvorným prvkem (přebírá místy v dramatu funkci antického chóru) a je východiskem tektonické výstavby částí díla. Této menší, ale výrazné postavy se výborně zhostil mladý basista Jan Hnyk, který předvedl kultivovaný pěvecky-dramatický i herecký projev (jen snad v prvním dějství chvíli vtipně nevěděl co s mečem v ruce ). Jeho protějšku, Bohemundovi náčelníku Cesarovy družiny, přisoudili autoři úlohu menší, nikoliv však nevýraznou. Její protagonista, tenorista Václav Sibera disponuje příjemným hlasem, v premiérovém provedení se však mírně potýkal s kulturou pěveckého projevu, kdy místy předvedl ne zcela kultivovaná glisanda a intonační dotahování. Co by byla Nevěsta messinská za řádnou romantickou operu, kdyby neobsahovala kalhotkovou roli postavu Panoše z družiny Cesarovy kultivovaně ztvárnila sopranistka Radka Sehnoutková. Ocenění si žádá i výborně připravený sbor pod vedením Zdeňka Vimra. Ačkoliv se o Nevěstě messinské uvádí, že obsahuje pouze mužské sbory, již sám Fibich nechal mužské party posílit o altové hlasy, tedy, v plzeňském nastudování můžeme vidět mezi zbrojnoši i zbrojnošky. Proč ne. Naposledy si mimořádné ocenění zaslouží i složka, jejíž úroveň se u kvalitních operních domů považuje jaksi za samozřejmost orchestr. Není tomu tak, orchestr je stejně tak kolektivním tělesem jako pěvecký ansámbl a potýká se nezřídka se stejnými problémy, které mohou očekávaný výkon ohrozit. Tedy rovněž orchestrálnímu výkonu plzeňské Nevěsty messinské pod vedením dirigenta Jiřího Štrunce budiž složen hold za zvukovou kulturu a kompaktnost, v souvislosti s obsazením však také za ohleduplnost. Nevěsta messinská je dílem opožděného romantika, introvertního, citlivého a jedinečného. Může je zhlédnout každý, ale ne každému je dáno, aby k němu promluvilo, není tomu tak dnes a nebylo tomu tak ani v době vzniku díla, což v žádném případě neříká nic o jeho kvalitě. Ve Fibichově Nevěstě messinské je koncentrovaná emoce podle střihu 19. století, ve wagnerovském stylu, avšak s osobitými prvky autora kosmopolitního, zároveň bytostně českého, stojícího na počátku své umělecké zralosti. FIBICHOVA NEVĚSTA MESSINSKÁ Anna Šerých, Hudební rozhledy, 7. května 2018 Zdeněk Fibich ( ) patří bezesporu do zakladatelského trojlístku moderní české hudby Smetana, Dvořák, Fibich. Přesto realita znalosti jeho hudby je vlastně tristní, takřka ji neznáme, evergreenový Poem je výjimka. Fibich je skladatel všestranný a sedm dokončených oper a řada scénických a koncertních melodramů jasně deklamuje jeho vysoký dramatický potenciál. Vřadit Nevěstu messinskou, tuto brilantní hudební tragédii, do repertoáru, je nanejvýš záslužná nabídka edukace a velkolepého hudebního zážitku. Opeře v Plzni za to patří velký dík. Na Schillerovu truchlohru na způsob antické tragédie pomýšlel vzdělanec Fibich už v začátku sedmdesátých let, mínil ji psát s Eliškou Krásnohorskou, nakonec mu drama Nevěsta messinská zpracoval přítel Otakar Hostinský. Dali české scéně prvou tzv. literární operu, tedy psanou na jevištní drama. Sto třicet pět let od vzniku Nevěsty messinské svým způsobem ospravedlňuje, že téma dramatu ani jeho autor nemají české kořeny, s obdivem se tak můžeme soustředit především na Fibichovu dramaticky výstižnou hudbu, koncepčně, imaginativně, symfonicky bohatou. Nosný skelet díla je drama slovesné a Fibichův vysoký um hudební deklamace je silně přitažlivý, dlouhé monology ničím a nikde neuvolňují naši pozornost. Kompoziční vyváženost příznačných motivů je natolik rafinovaná, že je v celku děje jakoby nevnímáme, nicméně pracují jasně, už od předehry, která rozezpívá motiv osudu i lásky. Osudovému snu a věštbě se rod messinských podřídil: svárlivé bratry prý do smrti vrhne další potomek, sestra. Má být usmrcena, matka ji zachrání a ukryje v klášteře. Krátce po smrti otce prosí matka oba syny o smír a hodlá jim představit dospělou dceru, sama ji uvidí poprvé. Šťastný mateřský projekt, skutečnosti však krok za krokem spějí k tragédii: Manuel a César, usmíření, každý míní matce představit svou nevěstu, každý ji zvolil z velkého okouzlení a velké lásky, žádný netuší, že jejich toužebně vyvolenou je jedna jediná Beatrice, jejich rodná sestra! V mohutné dramatické stavbě imponuje symbióza lyriky, mravního elánu, vznešenosti, konfrontovaná s heroičností, kletbami a náhlými zvraty drastického odhalování reality. V tom je plzeňská inscenace přitažlivá, ctí hudbu, kterou zviditelňuje. Pěvci nejsou odváděni od monologických árií, mají prostor k přednesu, zvýrazněnému majestátní hrou, pohybem. Fibichova lyrická baladičnost zejména v klíčové árii Manuela přímo sálá, silně vystavěný je myšlenkový zkrat Césara, když ze žárlivosti bratra zavraždí. Naprosto zasáhne zapřísahání Beatrice, nezná svůj původ, nechce znát kněžnu messinskou! Spolupráce scénografa Jána Zavarského a režiséra Martina Otavy je prověřena mnoha inscenacemi, také tentokrát jde v jednotě. Divadelně jednoduchá, takřka prázdná scéna, na níž hraje barva a barevné svícení, vznešený pohyb postav, divadelní drama, které se nepřevléká do aktuálního realismu, ale dává vhled do velkého antického dramatu. Režisér zdůrazňuje vazby postav a psychologické podtexty jednání, umocňuje pěvecké výkony ponorem do rolí, každá má u Fibicha svou přitažlivou hudební charakteristiku. Plzeň disponuje dvojím obsazením rolí. Vyžadují interpretační komplexitu a stávají se čitelnou vizitkou umu a dispozice každého umělce; jejich profilace je radostná. Dominuje všestranně zralý výkon Jiřího Kubika. Jeho Don Manuel nezaujme jen impozantně přednesenou árií Pět měsíců je tomu... včetně suverénní klenby fl, imperativní a pravdivě přesvědčivý je každý jeho i stručný vstup, zřetelně diferencuje stav mysli i děje, třeba to neblahé tušení Beatriciny identity, i hrdé doznání identity své, vše se smysluplným herectvím. Manuel Filipa Bandžaka zaujme mladým pevným hlasem, pěveckou nadějí. Dona Isabella Jany Foff Tetourové je postava tragická s pěkně vyzpívanými místy chvilkového štěstí i naděje, jak v úvodní modlitbě Shlédni na mne z nebes královno, v triu se syny O lásko božská..., obdiv k jejímu výkonu strojí i momenty hrůzy, poznání pravdy, César je bratrovrah! Její dokonalé gesto závěru, ruce nářku i prosby o slitování, je imperativním vyzněním celého díla. Zde hovoří detaily režie silně: Fibich dává v závěru, pod palbou žalu, který lká sbor - Běda! Běda! smířlivé objetí dcery a matky. Martin Otava odkrývá více tragické pravdy, dcera s matkou se v gestu objetí minou a lsabella v němém gestu vykřičí celou tu hrůzu děje, vlastně vysvětlení - To její tajemnost zavinila vše! Kateřina Jalovcová (Dona lsabella) imponuje suverénně ohebným altem, hezkým zejména v hlubších polohách, pečlivě hraje, k nadstandardní přesvědčivosti tragiky role třeba zrát i léty životních zkušeností. Pro tenoristu Richarda Samka je Fibichův Don César rolí reprezentativní a zásadní, stejně tak Tomáš Černý si Césara zapíše mezi své úspěchy. Ivana Veberová podtrhla spíš jemnou plachost Beatrice, její výslovnost a intonace je vzorová, Maria Kobielska rozehrává postavu do všech nuancí. V roli Kajetána dostali šanci zcela mladí basisté, pevným hlasem zaujal Jan Hnyk a zejména Josef Kovačič velmi krásnou, vypracovanou dikcí, potěšující. Ostřejší tenorový témbr zpracoval Václav Sibera jako výrazný Bohemund. Pavel Vančura a Jevhen Šokalo jsou zcela spolehliví ve službě stručné, poutavé roli sluhy, jako Panoš se mihne scénou sopranistka Radka Sehnoutová

31 Pro orchestr je Fibichova partitura výzva a šance, hrál výborně, dík patří dirigentu Jiřímu Strancovi, orchestr nechal naplno znít, symfonicko-dramatickou partituru oživil i v jejích ilustračních momentech baladického líčení přírody i třeba cvalu koně, naplno kouzlí v mezihrách, zaujal nejenom pochodem. Přitom v symbióze se zpěvem umí dirigent intenzitu hutného orchestrálního pletiva ukáznit do žádaného ztišení. Sbor je komentátorem děje a tvoří i družiny vévodů (uplatnění zde našly rovněž dívčí hlasy). Představil se v sytě a kulatě znělém zvuku opravdu kvalitního nastudování i herecké akce (sbormistr Zdeněk Vimr). Ne všechny detaily kostýmů (Dana Haklová) považuji za slušivé a výtvarně efektní. Světelný design Antonína Pflegera atakuje domyšlenou symbolikou barev, detailně propracovaným nasvícením i sebemenších koutů scény, velkorysými proměnami i stínohrou. Dík a bravo patří režii, jevištně dramatickou stylizací vyjadřuje a zvýrazňuje jasně a srozumitelně vazby a zvraty dějové, kletbu osudu. DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ (KRVAVÉ KŘTINY) Premiéra 5. května 2018 ve Velkém divadle 60 DRAHOMÍRA A JEJÍ SVĚT SE ZVUKEM RYZÍHO KOVU Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK, 28. května 2018 Vrcholem letošní činoherní sezony je nesporně drama Josefa Kajetána Tyla Krvavé křtiny. Dramaturgická úprava zvolila pro inscenaci název podtitulu Drahomíra a její synové. Tyl se tímto textem podobně jako Janem Husem vzepjal k podobě velkého reprezentativního dramatu. Režie Filipa Nuckolse spolu s náznakově pojatou scénou Lukáše Kuchinky a do detailu pojednanými kostýmy Jana Löbla vytvořily sevřené, stylově čisté a strhující představení. Redukovaný, ale jinak respektovaný text, komorní prostor scén, působivé setkání Václava s Jindřichem I. před spouštěnou Němejcovou oponou, to vše ve vzájemném souladu vyvolávalo důstojný pocit slavnostní závažnosti. Rovněž důraz na přesnou, zřetelnou dikci vybrousil text do plného lesku. Jen příliš teatrálně a neústrojně působí závěr připoutání zavražděného Václava na kříž. Páteř inscenace tvořila základní čtveřice postav. Drahomíra (Apolena Veldová) je kněžnou, snachou, ztotožňuje se s vlastí, z níž nepochází, mateřský cit ji poutá k oběma synům, chápe je, uvědomuje si rozdílnost a neřešitelnost jejich vztahů, je hrdá, nesmiřitelná vůči Ludmile, děsí se konce, s nímž musí logicky počítat. Plně prožívá děs i mateřskou lásku, vzájemnou výlučnost pohanství a křesťanství.ludmila (Monika Švábová) je silná a klidná svou vírou, nepřipouští nic mimo, vyrovnaná věkem i zkušeností není schopna kompromisu. Z hlubin její věřící duše tryskají jistota i neústupná vůle. Václav (Petr Konáš) a Boleslav (Jan Maléř) tvoří zásadní protipóly povah, citů i vladařských gest. Jejich rozdílné světy nemohou dospět k prolnutí, oba jsou o nich přesvědčeni Václav vizí zasvěcence, Boleslav vůlí bojovníka. Ani jeden není zloduch. Jejich tragiku buď, anebo prožívá především matka Drahomíra a bezmocně sleduje neúprosně se modelující osudovost. Také žádná z dalších postav se neocitá v hluchém prostoru. Každá přispívá svým detailem mohutnému a členitému panoramatu, jež zůstává mementem povah i minulosti. Alespoň lze připomenout věcnost, strohost, nepatetičnost císaře Jindřicha Ptáčníka (Jaroslav Matějka), velebnou nesmiřitelnost pohanského kněze Časty (Pavel Pavlovský) nebo vzdorovitou nepoddajnost lecha Hněvsy (Michal Štěrba). Činohra tak rozhodně přispěla zvukem ryzího kovu k nadcházejícímu 100. výročí vzniku republiky. 61

32 jeviště do horního patra, čímž vznikl prostor pro prodlouženou forbínu přímo k divákům. I v tak velkém divadle se tedy podařilo vytvořit příjemně intimní atmosféru. Vypustil bych pouze zcela zbytečné doplňující projekce, případně jejich použití omezil na krátký film o vztahu Jerryho a jeho syna. DONAHA! Premiéra 12. května 2018 na Nové scéně DJKT MUZIKÁL V PLZNI VZKVÉTÁ A SVLÉKÁ SE DONAHA! Pavel Košatka, MUSICAL.cz, 22. května 2018 Plzeňský muzikálový soubor šel Donaha! A je se na co dívat Předposlední muzikálová premiéra sezóny Divadla J. K. Tyla se uskutečnila v sobotu 19. května 2018 a my jsme u toho nemohli chybět. Americký muzikál Donaha skladatele Davida Yazbeka a libretisty Terrence McNallyho, který vznikl podle slavného stejnojmenného britského filmu z roku 1997, měl světovou premiéru v Old Globe Theatre v San Diegu v roce Ještě téhož roku byl uveden i na Broadwayi, kde dosáhl více než 770 repríz. Získal devět nominací na prestižní cenu Tony a Cenu Drama Desk Award za nejlepší hudbu. Na londýnském West Endu se muzikál představil o dva roky později. Velkou oblibu se získal muzikál také v Čechách, dle slov dramaturga Pavla Bára je plzeňská inscenace již 13. nastudováním u nás. A nutno hned v úvodu říci, že jedno z těch nejpovedenějších. Kdo průběžně sleduje práci muzikálového souboru pod vedením Lumíra Olšovského, jistě mi dá za pravdu, že muzikál v Plzni jen vzkvétá. A Donaha je toho jasným důkazem. Tvůrci společně se souborem na jevišti Nového divadla vytvořili divadelně poctivou hudební komedii, která se jistě stane diváckým hitem. Velký podíl na tom má režie debutujícího Dalibora Gondíka, který skvěle pracoval s herci v souboru i několika hosty, a především zužitkoval své zkušenosti herce a baviče, protože právě humor a jeho časování vychází naprosto přesně. Gondík zapracoval několik milých nápadů, např. zapojení dirigenta do děje nebo vtažení divačky do striptýzu přímo na jevišti. Hrát se začíná již při příchodu diváků ve foyer, kdy nespokojení oceláři sbírají podpisy na svou podporu. Ocenit musím také civilní přitom precizní herectví a přirozenost, se kterou celý děj plyne. Jako každá inscenace Donaha, i v Plzni trochu druhá půlka představení trpí na přílišnou délku a více vážných než komických situací, ale velké finále to vynahradí a dá na pár delších momentů zapomenout. Scénografie Daniela Dvořáka je velice jednoduchá a díky využití principu točny také nesmírně praktická. Orchestr se přesunul na Prostor oživuje skvělá choreografie Ivany Hannichové, které se podařilo vytvořit přirozené, a přitom nápadité choreografie pro horníky i striptéry. A roztančila i Richarda Tesaříka! Ačkoliv hudba Davida Yazbeka není vyloženě nabitá hity a Donaha vždy bylo spíše o humoru než o písničkové show, tak v hudebním nastudování a podání orchestru pod vedením Pavla Kantoříka zní naprosto skvěle. Také zvuk se daří v Novém divadle ladit téměř k dokonalosti. Zajímavostí je, že v orchestru při premiéře zasedl výjimečně také režisér Dalibor Gondík, který na poslední chvíli zaskočil za bicími. Klobouk dolů! V čem ale měli plzeňští inscenátoři opravdu šťastnou ruku, tak to je herecké obsazení, ve kterém těžko hledáme nějaký slabší článek. Všichni byli již na premiéře dokonale sehraní i sezpívaní a typově do role všichni sedli. Představení táhne především duo nezaměstnaných ocelářů Jozef Hruškoci a hostující Tomáš Savka. Oba na sebe herecky slyšeli, každý vynikl pěvecky svou specifickou barvou hlasu a jejich přátelství jakoby bylo skutečné. Hruškoci si po Sweeney Toddovi připsal další výraznou hlavní roli a stává se pomalu ale jistě jednou z hvězd souboru. Striptérskou šestici doplňuje dále hostující Richard Tesařík, který se na muzikálová prkna vrátil v plné síle a jeho sólový výstup patří k jednomu z těch pamětihodných. Adam Rezner skvěle ztvárnil nešťastného sebevražedného Malcolma, stejně tak Roman Krebs tak dozorce Harolda. Posledním striptérem ze zoufalství se stal Pavel Klimenda, jehož destruktivní Ethan je velice výraznou rolí a Klimenda se vypracovává ke špičce současné mladé muzikálové generace. Z ženských rolí vyniká živelná Venuše Zaoralová Dvořáková, kterou si nelze nezamilovat. Herecky i pěvecky skvělá byla manželka Davea Eva Staškovičová, stejně tak zhýralá utrácející Stanislava Topinková Fořtová. Na plzeňská prkna se po delší době vrátila Petra Vraspírová, která však neměla příliš prostoru k vyniknutí. Za zmínku a především obří pochvalu ještě stojí Miloslav Frýdl, který hraje syna Nathana. Jeho přirozené herectví i humor by mu mohl závidět kdekterý dospělý herecký kolega a jsem si jistý, že se koukáme na novou vycházející hereckou hvězdu. Ještě jednou také chválíme dirigenta Pavla Kantoříka, jehož striptýzový výstup na konkurzu patří k vrcholům představení. A na závěr si necháváme hvězdu plzeňského souboru, Pavla Režného, který se představil zase v úplně jiné roli, a to jako profesionální striptér. Roli zvládl bravurně a s velkým hereckým komediálním nadhledem. Dřina v posilovně se určitě vyplatila, při pohledu na jeho tělo jistě zaplesá nejedna divačka či divák. Těžko uvěřit, že je Režný jen hercem striptérem a ne opravdovým zástupcem této profese. Podtrženo sečteno, muzikálu v Plzni se daří a soubor má na kontě další povedenou inscenaci, která funguje po všech stránkách. Režijní debut Dalibora Gondíka se povedl na jedničku a z Donaha se jistě stane jeden z největších repertoárových hitů. MUZIKÁLOVÍ HERCI JDOU V PLZNI DONAHA! ANEB KDYŽ JE DIVADLO LEPŠÍ NEŽ FILM Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK, 24. května 2018 Muzikál Donaha! (v originálu The Full Monty) patří k vůbec nejúspěšnějším americkým titulům na českých jevištích. Od roku 2005, kdy měl českou premiéru v Liberci, se hrál už dvanáctkrát, tedy prakticky co rok, to nová inscenace. A letos se dočkali i plzeňští diváci. Příběh o mužích, kteří ztratili práci v ocelárnách a ze zoufalství se pustí do striptýzového programu, aby si vydělali na živobytí, je dostatečně znám už z filmu, který se stal předobrazem muzikálu. Dialogy doplnily svižné písně Davida Yazbeka, děj se přesunul z britského Sheffieldu do amerického Buffala. Ač se diváci téměř celé představení smějí, ve skutečnosti se jedná o sociální drama. Tak k němu přistoupil i režisér Dalibor Gondík, který rozehrál doslova celé divadlo zatímco o jeviště se dělí herci s orchestrem, k divákům mají blíž. Místo 62 63

33 první řady sedadel vznikla improvizovaná forbína, některé scény se odehrávají v hledišti. Zvolené řešení krásně konvenuje se scénografií Daniela Dvořáka. Jeho exteriéry jsou jen obrazotvorně nahozené, pánské toalety, tančírna nebo nepostradatelné auto ale působí zcela reálně. A když už hovořím o autě, je třeba říct, že právě scéna, kdy se jeden ze zoufalců pokouší otrávit výfukovými plyny, vyznívá v muzikálu mnohem lépe a srozumitelněji než ve filmu, jenž má obvykle v podobných scénách díky možnosti střihu navrch. Podobně brilantní je sekvence rozkurážených žen na pánských záchodcích. Oněch ocelářů, kteří ztrátou zaměstnání přišli nejen o pravidelný příjem, ale také o svoji důstojnost a sny. Pokud se rychle nevzchopí, někteří přijdou i o své děti, manželky a přítelkyně. Tak se zrodí myšlenka na pánský striptýz, kde se půjde donaha. Celé skupince velí charismatický Jerry Lukowski, jehož sehrál Jozef Hruškoci jako chlapa s vizí spokojeného života, kterou mu někdo přerval, ale on se odmítá vzdát. Přemýšlí, spekuluje, váhá, zatímco jeho žena Pam má jasno chce žít v klidu a spokojeně, k čemuž jí napomáhá nový přítel. Petra Vraspírová se krásně drží v roli, nepřehrává, je umírněná i rázná, podle toho, jak velí ženská logika. Znamenitě napsanou postavu jejich synka Nathana sehrál okouzlujícím způsobem Miloslav Frýdl. Než se dostanu k dalším protagonistům svlékací show, nesmím opomenout strhující výkon skutečného striptéra v podání Pavla Režného či krásnou figurku svérázné pianistky, kterou neopakovatelně ztvárnila Venuše Zaoralová Dvořáková. A teď ti chlapi: Jedním slovem jsou úžasní, ať už se jedná o brilantně zpívajícího Tomáše Savku v roli rozkošného tlouštíka Bukatinského, směšně naivního tanečníka s dobrým vybavením Pavla Klimendu, mamánka Adama Reznera nebo decentního Romana Krebse, jenž dokáže měsíce tajit ztrátu zaměstnání před manželkou. Pro roli Noaha, řečeného Bejka, bychom těžko hledali charakterističtějšího představitele, než kterým byl Richard Tesařík. Až dojemně pak působil striptýzový pokus dirigenta Pavla Kantoříka, který se objevil na scéně coby Reg Willoughby a dovedl trapnost okamžiku do fatální dimenze. Výborný nápad! Připomínat, že s taktovkou v ruce se mu vedlo daleko lépe, snad ani nemusím, orchestr šlapal jako hodinky. Stylové kostýmy navrhla Zuzana Straková, temperamentní choreografie secvičila Ivana Hannichová a výbornou company sezpívala Sára Bukovská. Plzeňské Donaha! se prostě povedlo. V ŽEN KARLA IV. Premiéra 19. května 2018 na Malé scéně DJKT ČEŠI MAJÍ DUŠE ZVLÁŠTNÍ, DRSNÉ ZDAJÍ SE Jiří Kříž, PRÁVO, 22. června 2018 Aby nebylo divadelních záhad málo, oznámili z plzeňského Divadla J. K. Tyla, že režisérem kousku nazvaného V žen Karla IV., který hrají na Malé scéně Nového divadla, je MOPED. O MOPED se zatím podařilo zjistit jen to, že je to interní činoherní seskupení s laskavým přispěním Petra Konáše. O něm se ví, že je to herec. Oblíbený. Můžeme tedy dovozovat, že přispění nemůže být proto finančního rázu. Dále o MOPED internetové stránky plzeňské scény neuvádějí, že jeho obsah je 50 kubických centimetrů, takže do královské třídy daleko: Proto je inscenace V žen Karla IV. určena milovníkům klepů, monarchie, Otce vlasti, historie a cestování. Už ten počet. Aby se císař římský, mezi jinými funkcemi i král český, vyrovnal proutníkovi onačejšímu, Jindřichovi VIII., započítali plzeňští činoherci k jeho čtyřem manželkám i Karlovu nebohou matku Elišku Přemyslovnu, dceru Václava II., jakkoli známo je o králi, který prošel tvrdou drezurou věčně zadluženého otce a rytíře Jana Lucemburského, že z jejího lůna pouze vyšel. Na rozdíl od zmíněného Jindry nedal Karel IV. nikdy žádnou svou manželku popravit, i když leckdy zemřely náhle a záhadně. Ano, Karlovy ženy: Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická a silačka Alžběta Pomořanská. Všechny včetně zmíněné matky hrají Apolena Veldová a Jana Kubátová. Na Petra Konáše, střídajícího se s Michalem Štěrbou, zbyly role hudebníka, komentátora, historika a jevištního technika. TŘIKRÁT: UČIT SE Ty dvě si vedou v královských rolích státnicky. Pomlouvají se, Karla si závidí, soutěží, která dá zemi následníka, až to dopadlo tak, že třetí odkázala Čechům Václava IV., také římského krále, a čtvrtá Zik

34 munda, jak víme, nakonec nejenom císaře, ale především odpůrce české reformace a lišku ryšavou. V žen Karla IV. je dobrou osvětou, kterou by od nového školního roku měly hojně navštěvovat školy. O zamlčované historii jim v hodince a půl předloží herci vtipně, přehledně a živě o velkém evropském politikovi faktů víc než stále nepovedenější české filmy a televizní inscenace. trnitá chyběly tu osobnosti, které by dílo uměly interpretovat (tak jak bylo v období baroka napsáno). Řada význačných skladatelů jako např. Orff, Malipiero, Respighi, Orefice proto dělali své vlastní úpravy Monteverdiho partitury s často velmi individuálním a ne zcela historickým přístupem zejména k orchcestraci, aby tak dílo přiblížili hudebním profesionálům i veřejnosti. Zlom nastal v 70. letech minulého století v Curyšské opeře, kde významný hudebník, myslitel, interpret a dirigent Nikolaus Harnoncourt ( ) všechny tři Monteverdiho opery hudebně nastudoval a jejich scénickou podobu jim vdechl významný francouzský režisér Jean-Pierre Ponnelle. Od té doby se setkáváme s Monteverdiho tvorbou na jevištích a koncertních pódiích mnohem častěji neboť za posledních let se názor na interpretaci barokní hudby značně vyvinul. S ohledem na specifika hudebního projevu, nezbytného použití dobových nástrojů apod. zůstává tato interpretace v rukou specializovaných orchestrů, dirigentů a pěveckých interpretů. ORFEO Premiéra 2. června 2018 ve Velkém divadle MIMOŘÁDNĚ ÚSPĚŠNÝ NÁVRAT BAROKNÍ OPERY DO PLZNĚ MONTEVERDIHO L ORFEO Václav Bečvář OPERA JOURNAL.CZ, 4. červen 2018 Takřka přesně před 20 lety, 13. června 1998 se v Plzni uskutečnila premiéra barokní opery Dido and Aeneas od anglického skladatele Henryho Purcella a trvalo dalších 20 let, než Plzeň se dočkala další inscenace barokní opery. Ale je to návrh vskutku triumfální. Ve světě se hrají 3 dochované opery Claudia Giovanni Antonio Monteverdiho ( ) poměrně často, ale u nás zazněl poprvé operní Monteverdi až v r v Národním divadle v Praze, v inscenaci režiséra Jiřího Heřmana. Orfeo, žánrově označovaný jako Favola in musica poprvé zazněla v roce 1607 v Mantově a spolu s díly Il ritorno d Ulisse in patria (Návrat Odyssea do vlasti) z roku 1641 a L incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey) z r patří mezi jediné dochované operní tituly Claudia Monteverdiho, které tvoří základní pilíř tohoto hudebního útvaru. Jde z dnešního pohledu o nadčasové a univerzální kompozice, ke kterým se neustále vracejí orchestry a soubory věnující se barokní opeře. Ovšem neznamená to, že se Monteverdiho opusy hrají na jevištích už 400 let po jeho smrti byla díla zapomenuta, některá úplně zničena a Orfeo zazněl po mnoha letech (tedy vlastně po třech stoletích) umlčení až v roce 1904 v Paříži (v koncertní verzi ve francouzském překladu). Ale i tak další cesta k provozování byla Plzeňské divadlo mělo šťastnou ruku, když pro nastudování titulu oslovilo dirigenta Vojtěcha Spurného, který v oblasti barokní interpretace představuje v Česku mimořádně poučenou osobnost. V. Spurný doplnil vybrané hráče orchestru DJKT v Plzni o několik přizvaných špičkových hráčů na nástroje, které běžně v dnešních orchestrech nenajdete. Hudební nastudování se nesnaží být v žádném jen přibližné, nese svůj osobitý názor na barokní interpretaci a řadí se k produkcím evropské úrovně. V inscenaci jsou použity dobové nástroje jako např. čtveřice pochodových bubnů, pět renesančních pozounů, dva cinky (druh renesančního kornetu), varhanní pozitiv, regal nebo loutnové nástroje včetně theorby. Ve zvýšeném orchestřišti diváci slyší a vidí i barokní chromatické harfy, jejíž hráči do inscenace a jejích repríz budou jezdit z Francie a Nizozemska. Na hodnocené premiéře (2. června) účinkoval jako hráč na tento raritní nástroj jeden z nejlepších hráčů na historickou harfu na světě, Maximilian Ehrhardt. I pro pěvecké party dirigent a režisér inscenace oslovil především mladé umělce, kteří ale už s barokní hudbou mají zkušenost. Vedle skvělého hudebního nastudování, výkonu orchestru a pěveckých výkonů, kterým se ještě budeme věnovat, absolutorium představení nese scénická složka, která je dílem mladého režiséra Tomáše Pilaře a jeho týmu: Daniel Dvořák (scéna), Aleš Valášek (kostýmy) a Daniel Tesař (světelný design). Režie důsledně vychází z mýtického příběhu, jeho prehistorie. Divák tak má pocit, že ho zároveň oslovuje hluboká minulost i naprostá současnost příběhu. Klíčovým výtvarným prvkem použitým v inscenaci jsou bílé helmy s maskami symbolizujícími základní typy postav antického divadla, které umocňují monumentalitu a univerzalitu příběhu napříč dobou a pomáhají divákovi, aby se lépe orientoval v postavách, kterých se vystřídá na jevišti asi dvacet. S výjimkou titulní postavy každý pěvecký sólista ztvárňuje více postav (právě za pomoci změny masky a kostýmu). Stylizované pohyby postav (ale ne důsledně všech! účinkujících) dotváří zdánlivě jednoduše a lehce, velmi plasticky a téměř snově působící scénografie. Filmové dotáčky promítané na kulisy nikdy neilustrují, velmi emociálně působí na divákovo vnímání mýtické story. V rozhodujícím momentu, kdy Orfeo vystupuje z podsvětí a za ním jako v mlžném oparu kráčí Euridika, režisér skvěle použije průsvitnou předoponu pro vyjádření tenké hranice mezi bytím a nebytím. A takových dechberoucích jevištních akcí je v inscenaci celá řada. Důležitou vizuální složkou produkce je choreografie Martina Šintáka, který sám tančil obtížnou roli Charona, pro kterou vytvořil výraznou choreografii, která v mnohém předčila choreografické prvky dámské části taneční skupiny. Aby divák mohl vnímat představení opravdu všemi svými smysly, přichystali pro něj inscenátoři i dle starodávného receptu pryskyřici, která provoňuje divadelní sál během celé produkce

35 Z pěvců na prvním místě zaujme Orfeo Lukáše Zemana jeho baryton zní nesmírně příjemně, elasticky a použití tmavšího mužského hlasu (tj. nikoliv tenoru) považuji za správnou volbu inscenátorů. Představitelsky naplňuje beze zbytku požadavky náročné partie možná by si některý divák mohl přát, aby více uplatnil ze svého osobního charismatu, který je trochu potlačován zvolenou stylizací inscenace. Zeman je českému divákovi méně znám, protože působí převážně v zahraničí kde se pravidelně věnuje interpretaci staré hudby, vystupuje též se souborem Collegium 1704 a s mnoha významnými zahraničními tělesy. Příjemně znějící hlas zajímavého témbru nabídla představitelka postavy Musica a Eurydiky, Karolína Janů, pěkné výkony odvedly i Andrea Frídová (1. soprán, Ninfa) a Kristína Vylíčilová (2. soprán, poselkyně). Rovněž tak mužská část pěveckého souboru byla velmi vyrovnaná a uvedla se širokým spektrem dobře vedených hlasů od counter-tenoru Jana Mikuška, tenoristů Jaroslava Březiny a Jana Tejkala až po basisty Jaromíra Noska a Josefa Kovačiče. Bylo potěšující slyšet projev Jaroslava Březiny z pražského Národního divadla jako 1. tenora, Pastore I., Spirito del Coro I., Apollo, jehož hlas zejména po ztvárnění význačných rolích operního 20. století byl schopen přesvědčivě zvládnout styl zpěvu recitar cantando. Divadlo Josefa Kajetána uvede vzápětí po premiéře tři představení této opery v bavorském Bayreuthu, v nově zrekonstruovaném barokním Markraběcím operním domě, v rámci 57. ročníku festivalu Musica Bayreuth. Pod dojmem velkých zážitků z působivé inscenace se snad patří jen vyjádřit naději, že v Plzni nebudou čekat na další barokní operu dalších 20 let! PANÍ HUDBA SE VRACÍ DOMŮ Michael Weiser, NORDBAYERISCHER KURIER, 8. června 2018 Slavnostní opera v slavnostním divadle: mnoho potlesku pro plzeňskou inscenaci Monteverdiho Orfea. To se sem hodilo skoro dokonale: s operou L Orfeo od Claudia Monteverdiho v produkci plzeňského Divadla J. K. Tyla v Plzni dosáhla Musica Bayreuth v Markraběcím operním domě vrcholu hudebního léta. Je to nejznámější příběh o konečné ztrátě: polobožský Orfeus ztrácí vroucně milovanou Eurydiku, kterou uštknul had, proniká všemi překážkami do říše mrtvých a přesvědčuje Pluta, boha podsvětí, aby mu s Eurydikou opět povolil návrat na denní světlo. Plutova podmínka: Orfeus se nesmí celou cestu otočit za Eurydikou. Orfeus ale nemůže odolat (nebo miluje hudbu přece jen více než svou nevěstu) a ztrácí Eurydiku, tentokrát navždy. Eurydika zůstává v říši mrtvých. A téměř neutěšitelný Orfeus je unášen bohem slunce Apollem ke hvězdám. JAKOBY PSÁNO PRO MARKRABĚCÍ OPERNÍ DŮM Co ale přesto překříží Plutův úskočný obchod, se kterým si chtěl trvale připoutat k podsvětí svoji manželku, bohyni plodnosti Proserpinu: její trvalá přítomnost v říši mrtvých proti propuštění Eurydiky. Je nepředstavitelné, kdyby už nebylo jaro. A možná by lidstvo již vymřelo, kdyby mělo málo příležitosti vytvořit a užívat si něco tak nádherného jako L Orfeo. Drama je psáno jakoby pro Markraběcí operní dům. Svůj status světového kulturního dědictví si uchovalo jako svědek prchavé slavnostní architektury baroka a Monteverdi napsal svého Orfea k narozeninám knížete Gonzagy v roce Slavnostní hudba fanfár rodiny Gonzagů zní i jako předehra před prologem, téměř jako fanfáry z balkonu festivalového domu. V nádherném barokním divadle rozvíjí tato vzpomínka na renesanční a barokní slavnosti úžasný účinek: hudebníci přicházejí hlavním vchodem, hrají a kráčí směrem k jevišti, takřka jako hudební vizitka panovnického rodu. A najednou člověk pochopí, že slavnosti svého času nebyly nikterak veselou zábavou, ale politickou inscenací. Divadlo J. K. Tyla v Plzni přichází v malém obsazení do Bayreuthu a činí z omezených možností mnohé. Světlem a látkou vykouzlí režisér Tomáš Pilař a výtvarník scény Daniel Dvořák palácovou architekturu a přírodní idylu na jevišti v barvách, které dokonale ladí se zlatou a zelenomodrou barvou operního domu. VZNÁŠET SE VE ZVUCÍCH MONTEVERDIHO OPERY Orchestr pod vedením Vojtěcha Spurného se vznáší někdy skoro až příliš v elegických zvucích Monteverdiho opery, která je považována za první na světě. V nejlepší míře se to ukazuje u tanců pastevců k Orfeově nadcházející svatbě: to činí radost. Kvůli samotnému půvabu čtyř baletních tanečnic by se člověk nejraději přidružil k tanečnímu reji. Má to jen jeden zápor: Češi se nespoléhají na velmi dobré akustické možnosti, pochmurné sborové pasáže k Orfeově dojemně v obrazech pojatém sestupu se elektronicky zvýrazňují nebo přichází přímo z pásku tak zřetelně se to nedalo rozlišit. Nemenší záhadou pro pozorovatele jsou sádrové hlavy na hlavách představitelů: upomínají na sochy, což působilo tak, jako by chtělo Tylovo divadlo podtrhnout všeobecné lidské jádro příběhu: i mýtus znal člověka z masa a kostí dříve, než se stal památníkem sebe samého. Aktéři jednali s velmi úspornými prostředky. Vedle Lukáše Zemana jako Orfea dokázala přesvědčit především Karolína Janů jako Eurydika, a to hlavně jako hlasově krásná a sebejistá paní Hudba. Na konci stojí na rampě, oděná v černém s tázavým výrazem v obličeji a pohlíží na pastevce, kteří oslavují Orfeův vzestup k Apollovi. Tak můžeme považovat tu ubohou skoro již za oběť Orfeovy umělecké kariéry. Dlouhý, vřelý potlesk pro dílo magického světového divadla. ORFEO TEPRVE PODRUHÉ V ČECHÁCH, V PLZNI POPRVÉ Petr Novák, DENÍK PŘÍLOHA KULTURA, 26. června 2018 Šestou premiérou sezony operního souboru Divadla J. K. Tyla se stalo provedení opery autora raného italského baroka. Claudia Monteverdiho. Výjimečnost této volby (dramaturg Zbyněk Brabec) spočívá v tom, že v Plzni tato hudební báje zatím nebyla provedena a v Čechách byla nastudována zatím jen jednou, a to v roce 2008 ve Stavovském divadle. Tato opera je spíše o zpívaném slově, ne o vokální exhibici. Nastudování a dirigentské vedení bylo svěřeno známému pražskému odborníkovi na starou hudbu Vojtěchu Spurnému, který již dříve s DJKT spolupracoval. Jestliže dle jeho slov tato opera vyžaduje od zpěváka-sólisty to, že musí být i dobrý herec, je třeba vyzdvihnout snahu DJKT obsadit díky vypsání mezinárodního konkurzu do hlavní role opravdovou pěveckou osobnost. Tou se stal mladý český barytonista žijící v Holandsku Lukáš Zeman. V plzeňském nastudování jako Orfeo není alternován a za své kvality byl při premiéře odměněn dlouhým potleskem. Jeho hlas je čistý, přiměřeně zvučný a vystupování jisté. Při premiéře v roli Euridiky vystoupila Karolína Janů, která studovala zpěv mj. na univerzitě v Nizozemí. Těšit se při dalších provedeních můžeme i na sopranistku Meneku Senn, která rovněž vystudovala zpěv v Holandsku, tradicí provozování barokní hudby proslaveném. Ve ztvárnění dalších postav dostali nebo dostanou příležitost se uplatnit i vynikající místní členové souboru, a to Andrea Frídová, Jana Piorecká nebo Tomáš Kořínek. Spolupracující pěvecký sbor je dle dobové tradice složen z pěti až 69

36 šesti sólistů. Na scéně Daniela Dvořáka zaujmou 3D projekce Petra Hlouška, které vznikají důmyslným promítáním na polopropustné materiály z obou stran. Divák tak mimo jiné efekty doslova prochází barokními ulicemi. Vkusné dobové kostýmy Aleše Valáška korespondují s klidově pojatou choreografií Martina Šintáka. Celek zastřešuje režie šéfa opery Tomáše Pilaře. Jestli je třeba ještě na inscenaci něco vyzdvihnout, je to opravdu mimořádná úroveň hudebního doprovodu díla. Jednotliví participující členové orchestru DJKT a hostující instrumentalisté jsou v tištěném programu jmenovitě vypsáni. Jelikož jsou součástí orchestru i speciální dobové nástroje, respektive jejich kopie (barokní chromatická harfa, renesanční pozouny, cinky, varhanní pozitiv, regál nebo theorba) v kombinaci s nástroji moderními (smyčcové nástroje) a hraje se ve středotónovém ladění posazeném vysoko na 440 Hz, dalo by se předpokládat, že zvuk souboru nebude ideální. Opak je ovšem pravdou. Jelikož orchestr opery DJKT disponuje opravdu erudovanými hráči, výsledný zvuk tělesa předčil má očekávání. Je průzračný, vyrovnaný a až na úvodní počáteční mírnou nesouhru pochodových bubnů velmi kompaktní. Opera je nastudována v italském originále s českými a německými titulky. Hned po premiéře ji plzeňský soubor mohl třikrát uvést na prestižním festivalu Musica Bayreuth v Německu. CO TAKHLE SVATBA, PRINCI? Premiéra 16. června 2018 na Malé scéně DJKT POPULÁRNÍ POHÁDKA CO TAKHLE SVATBA, PRINCI? ODPREMIÉROVALA V PLZNI Iva Bryndová, MUSICAL.CZ, 22. června 2018 Poslední muzikálovou premiérou této sezóny v Plzni se tak, stejně jako tou první, stala pohádka. Po Zahradě divů, kterou původně pro Městské divadlo Brno napsali Stanislav Moša a Zdeněk Merta, a která muzikálovou sezónu v Plzni zahájila, přišlo nyní na řadu Co takhle svatba, princi? v divadelní adaptaci. Známou televizní pohádku jistě není třeba dlouze představovat, téměř každý si ji ze svého dětství pamatuje. Příběh o trochu rozmazleném a sebestředném princi Davidovi, který si má vybrat svou budoucí ženu mezi dvěma urozenými princeznami, parádivou a ufňukanou Babetkou a prudkou a bojechtivou Brigitou, zatímco se mu a hlavně jim do cesty přimotá zrcadelnice Běla, dávno zdomácněl na televizních obrazovkách, stejně jako zlidověly písničky z této hudební pohádky. Příběh Jiřího Chalupy s hudbou a písněmi Jiřího Zmožka, které otextoval Zdeněk Borovec, pro televizi režíroval Jiří Adamec. Natáčení se stihlo v průběhu pouhých několika dní a pohádka původně určená pro nedělní odpoledne sklidila takový úspěch, že se záhy dočkala volného pokračování (Ať přiletí čáp, královno!). Je skoro až s podivem, že v profesionální divadelní adaptaci vznikla až nyní. Stalo se tak na Malé scéně Divadla J. K. Tyla, kde se o její zpracování postaral tamní muzikálový soubor. Premiéra se odehrála v sobotu 16. června Proti televizní verzi doznala ta divadelní pochopitelně změn, spočívajících zejména ve zjednodušení a zkrácení celé pohádky tak, aby byla co nejpřístupnější dětskému publiku. O úpravy se postarali Pavel Bár, rovněž dramaturg inscenace, s Lukášem Ondrušem, který si na ní rovněž odbyl i svůj režijní debut. Po konzultaci s autorem předlohy došlo k vystřižení několika vedlejších scén, které pro ústřední příběh nebyly zásadní, a dětskou pozornost by zbytečně rozptylovaly, a stejně 70 71

37 tak i ke zredukování a úpravě postav. S ohledem na cílové dětské publikum se jedná o krok pochopitelný a velmi vhodný, z pohledu dospělého diváka je to trochu škoda, pohádka tím přišla o část původního kouzla. Ubylo lehce absurdních momentů, nezapomenutelných hlášek (např. s absencí Pravčického či Bettergueliho) a trocha nadhledu od pohádkového světa, které jistě patří k důvodům, proč je televizní předloha stále tak oblíbená. Pohádka se tím nicméně zkrátila na pouhou hodinu a čtvrt (bez přestávky), což její délku činí i pro menší děti skutečně ideální. Zůstaly samozřejmě dnes již notoricky známé písničky (s jedinou výjimkou, naprosto pochopitelně vynechanou písní Hvězdy mé), byť v nové, modernější úpravě. O hudební nastudování se postaral Pavel Režný. Nové instrumentace připravil Erich Ciompa, který na premiéře rovněž vedl čtyřčlennou, přímo na jevišti přítomnou kapelu. Hudba je v nových úpravách výraznější, písničky jsou živější, a většině z nich modernější pojetí nijak neublížilo, naopak. Jedinou výjimkou, u níž nám změny úplně nesedly, bylo Když se načančám, zejména s ohledem na to, že se jedná o snad nejznámější písničku z této pohádky a její úprava je poměrně výrazná. Výrazné jsou i kostýmy. K plzeňské verzi je navrhla Andrea Pavlovičová, která se při jejich přípravě inspirovala dětskou kresbou a jednoduchými tvary. Vytvořila kostýmy hravé, barevné, postavy jako by v nich skutečně právě vystoupily z papíru. Právem vzbudily na premiéře řadu nadšených ohlasů, byť někdy je té bláznivé stylizace do dětského výkresu snad až trochu moc. [ ] Choreografii měla na starosti Charlotte Pščolková, která dostala úkol celkem nevděčný s ohledem jednak právě na nevelkou scénu, kterou měla k dispozici, a jednak i s ohledem na velmi malou company, čítající dohromady čtyři herce. Pohádka Co takhle svatba, princi? nabízí jen minimální prostor pro tanec, zpravidla pro sólistu a company, a to v Bělině první písničce a zejména pak v písních obou princezen, kde by se uplatnila i větší taneční choreografie. Prostor pro ni však nebyl, takže si musela Charlotte Pščolková poradit i bez toho a poradila si velmi obstojně, byť v taneční složce nenajdete nic zásadně převratného. Skvělou zprávou je, že v hereckém obsazení se neprojevily žádné nejistoty a vesměs všichni podali velmi kvalitní výkony. Hlavní roli prince Davida, který se má ženit, ač zatím neví za koho, si zahrál Pavel Klimenda. Princ David v televizní adaptaci byl floutek, rozmazlený, lehkomyslný, trochu sebestředný, slovy jedné z postav hlupák, nafoukanec, namyšlenec, zkrátka budižkničemu. V plzeňské adaptaci je kromě toho především ještě vlastně chlapcem, což skvěle zdůrazňuje jeho plyšový medvěd, jedna z nejvýraznějších rekvizit, která na premiéře vzbudila nesmírně nadšené ohlasy, nejen dětského publika. Má si vybrat urozenější nevěstu mezi dvěma cizími dívkami, které nepůsobí na první pohled nijak kouzelně, a vlastně v tom všem plave. Kdo ho v celém tom zmatku zaujal, aniž by si to vlastně pořádně uvědomil, mu dochází skoro pozdě. Pavel Klimenda se úkolu zhostil znamenitě. V hereckém projevu je v podstatě dokonalý, Davidovu bezradnost a obavy skrývané za věčným otrávením a nafoukaností podává s naprostým přehledem a stejně tak je nezbytné ocenit jeho pěvecký projev. Princovy písničky se v jeho podání poslouchají mnohem lépe než v televizi. Charlotte Pščolková se představila jako jeho protějšek, v hlavní ženské roli Běly, zrcadelnice, platonicky zamilované do představy hezkého, chytrého prince, který jednou bude dobře vládnout. I ona se své úlohy chopila naprosto znamenitě, s obrovskou energií, její hlavní hrdinka je přesně taková, jaká by měla být, aby jí divák nemohl než fandit. Je upřímná, přímá, v té správné míře rázná a odhodlaná a především skromná, hodná a laskavá. V roli až křišťálově čisté dívky je skvělá a velmi dobrá byla i po stránce pěvecké. Nejvděčnější herecké úlohy, obou princezen, získaly Lucie Zvoníková a Eva Staškovičová. A obě byly znamenité. Princezna Babetka Evy Staškovičové je o něco hysteričtější a ukřičenější, než v televizní předloze, stále však především za všech okolností načančaná a roztomilá. I Brigita Lucie Zvoníkové byla výraznější, skoro až děsivější svou urputností a bojechtivostí. Je u ní navíc třeba speciálně ocenit, že v jejím podání je v písni Taková jsem já konečně rozumět skutečně každému slovu. Obě herečky si se svými rolemi znamenitě vyhrály, s vervou a chutí. Každý jejich výstup diváky rozesměje, ať jde o jejich soutěžní písničky či předcházející noční výstupy s písněmi Princezny zkrátka vládnou a zejména pak Princezny jdou si hajnout. Menší prostor než v televizní pohádce měl královský manželský pár v podání Venuše Zaoralové Dvořákové a Martina Šefla. Zatímco královně zůstal prostor i pro zpěv, tak jako v televizní adaptaci, a Venuše Zaoralová Dvořáková jej skvěle využila, role krále Bedřicha tak jako původně je čistě činoherní. Na Martinu Šeflovi bylo jasně znát, že původní podání krále zná a vycházel z něj, nicméně našel svou vlastní cestu, když ještě zdůraznil královu popletenost a směšnost. Jeho výstupy při premiéře pak společně s výstupy obou princezen patřily jednoznačně k těm nejvtipnějším a nejvděčnějším. Venuše Zaoralová Dvořáková po herecké stránce tak výrazná nebyla, role královny ovšem v tomto směru tolik příležitostí nenabízí. Ani jejich oddaného komořího Martina Holce nelze opomenout. I jeho role je jednoznačně nezapomenutelná, byť pojetí komořího je ze všech postav od televizní předlohy nejvzdálenější. Jeho výstupy jsou rovněž výraznější, je víc stylizovaný do role popleteného, ale urputného upjatého mužíčka, jehož největší snahou je zavděčit se a sloužit svému královskému páru. A kreace, které Martin Holec ve své roli vytvořil, i jako např. zásadní a nedobrovolný taneční partner obou princezen, na něj už tuplem nedají zapomenout Role princova vychovatele Matěje, pak trochu překvapivě padla na Jozefa Hruškociho. Překvapivě proto, že typově přeci jen není stárnoucím rytířem, zbožňujícím jídlo a pití, což se na něm začíná projevovat. Co však typově nesedí, zvlášť v pohádce, může výrazně změnit kostým, zvlášť je-li podpořen kvalitním hereckým a pěveckým výkonem. A Jozef Hruškoci se s rolí výrazně staršího muže, dobromyslného vychovatele a přítele prince, snažícího se na poslední chvíli ještě napravit, co snad při výchově trochu zanedbal či pokazil, poradil velmi dobře. Je trochu škoda, že právě z Matějova repertoáru vypadla jediná chybějící píseň, Jozef Hruškoci zpíval výborně, jistě i jeho Hvězdy mé by stály za poslech. V jeho hereckém projevu se při premiéře sice jistá váhání objevila, chybělo trochu víc přirozenosti a uvolněnosti. Osobně ale tyto nejistoty zčásti připisuji i jedné z nejvýraznějších změn v divadelní adaptaci proti té televizní. [ ] Posledními herci chybějícími v tomto výčtu pak je čtyřčlenná company muzikálu. V té se představuje Kristýna Bečvářová společně s Jakubem Čechem, Terezou Brůžkovou a Adélou Oblištilovou (alternace Viktorie Krbcová a Kristýna Málková), dětmi z plzeňského muzikálového studia. Plzeňská adaptace Co takhle svatba, princi? obecně vsází především na dětské publikum. Projevuje se to ve zkrácení a zjednodušení příběhu i ve výpravě a choreografiích. Dětem se jistě zavděčí a prominou drobné nedostatky. U rodičů a dalších dospělých diváků pak bezpochyby zafunguje trocha nostalgie, jak to už u tak známých a oblíbených hitů a příběhů bývá, a stejně jako děti se pobaví skutečně dobře, v některých momentech možná ještě lépe

38 Úkol tu před něj postavený jako před režiséra se, myslím, do jisté míry podobal Hitchcockovu údělu při práci na Okně do dvora a jsem přesvědčen, že tvůrce obstál. Jen Monika Švábová v roli staré, ba možná přestárlé herecké hvězdy prostě není zcela využita, byť to možná, uznávám, nemusíme vyžadovat od figury, která je většinu času v popředí a zachce-li se jí, komentuje děj. To, že tato postava nezemřela, je možná chyba, ale uznávám, že obecenstvo jednoduše čeká veselohru, takže Nu, ale mohla zesnout! Co víc? Pro diváky naštěstí není problémem se ve světech obemykajících aktéry docela svižně zorientovat a zvláště po přestávce chápou, co od koho asi čekat, takže jsou občas úspěšně vyvedeni z míry tím, že odhad přece neměli. Proti hned úvodem načrtnutým povahám však autor naštěstí nikdy nejde a co je taky podstatné, daří se mu nás rozesmát. V Plzni má, pravda, zvláště při premiéře a předpremiéře své početné publikum, které mu nepokrytě fandí. A magistr Procházka? Hraje ostatně do značné míry sám sebe, i když zde jen herce (bezpočtu) filmových komparsů, který se kupříkladu chlubí rolí jednoho z utíkajících číšníků ve Vrchní, prchni a který (na mou duši!) hrál i v Božské Emě. ZÁCPA Premiéra 23. června 2018 na Nové scéně DJKT PREMIÉRA PROCHÁZKOVY HRY ZÁCPA V PROCHÁZKOVĚ REŽII Ivo Fencl, LITERÁRNÍ NOVINY, 26. června 2018 V plzeňském Novém divadle uvádějí od soboty 23. června novou hru zdejšího Molièra alias herce a dramatika Antonína Procházky. Je mužem činu a zkusil formou komedie vychytat charakteristické prvky naší současnosti na vzorku třinácti mužů a žen. Na dálnici Praha-Plzeň došlo totiž k zácpě, auta nemohou dál ani v jednom pruhu, slyšíme dokonce vrtulník a posádky vozů i včetně jednoho Bulhara se před námi vynořují na zatravněné jeviště. Vynořují se ve vší kráse a se svými vlastními postoji k situaci, brzy však také se starostmi a celými vlastními světy. Osud je vyhodil na louku a tu prostřel Procházka naštěstí před nás. Dobrou chuť. Scéna Aleše Valáška se pro druhé jednání změní pouze nepatrně a dominuje jí pohozená lednička. Keře a trochu odpadků však stačí. Stačí na to, abychom se v duchu ocitli v přírodě, na kterou jsme tam za volantem už zapomněli. Ale představení není jen o tom. Jako by se hrálo najednou o třiceti problémech, což ovšem nevadí, jelikož představení je jiskřením mezi povahami, z nichž každá slouží jinému poslání. Vyvrženci na zelené nábřeží ustrnuli v letu a dostali šanci mezi kytkami vydechnout, ale i vybuchnout a setkat se osudově s jinými entitami. A někdy se umí i zamyslit nad sebou a svými dosavadními já. A zatímco na začátku je hrdinů třináct, což vlastně i dobře odpovídá rozměrné (ba snad až moc rozměrné) scéně Nového divadla, ve finále jich máme čtrnáct; jeden se totiž právě narodil. Možná měl, pravda, další z hrdinů zemřít, ale pochybuji, že dramaturgyně a Antonín Procházka ještě v tomto směru něco brutálně opraví; na to autor snad až příliš tkví v oparu sice skeptického, ale optimismu. A není Shakespeare. Skutečně spíš Molière. Podobnými konkrétny je toto veselé drama přímo nabito a politice se šťastně vyhnulo, ale jinak toho probere dost. Málokdy přitom klouže jen po povrchu aktualit a pouze minimum dialogů a fórů působí zaměnitelně. A Procházka to sice valí do diváků místy až moc populisticky, ale také to zabírá, a kupodivu nepůsobí nijak dryáčnicky, když tento herec na jevišti na několikrát vyzunkne i to Plzeňské. Vedle milostných propojení různého druhu zaujme pak i příběh rozehraný mezi otlučeným policistou a zlodějem aut. Je věrohodně napsaný, věrohodně zahraný a jistěže nijak obzvlášť kontroverzní, ale do jisté míry přece. Nejen Švábová, nýbrž i Stránský či Kotiš jsou výborní a všichni ostatní minimálně dobří. A Antonín Procházka ansámbl chvílemi hypnoticky diriguje přímo z levého předního okraje jeviště. Jeho figuře ve hře velmi sluší i uměřená dávka ješitnosti a rovněž skutečnost, že na jevišti je s vlastní manželkou Štěpánkou Křesťanovou, mu svědčí. Zrovna tak ale baví ostatní a jejich témata. Notně zužitkovaný je např. aktuální motiv sdílení věcí a nemyslím, že aktuální kdy přestane být. Nu, a unikne-li vám náhodou pointa vztahové souhry některé dvojice či trojice, bude to asi jenom vaše vina: zrovna jste se totiž zakoukali do jiného okna. Ale celek hry i představení je kompaktní a nerozplizlou mozaikou osudů, která může nudit leda pštrosa s hlavou v písku. Není pochyby, že sledujeme realitu, a že ta bolí, i přes občasná zjednodušení. Ale i realita má dojemné momenty. Tak třeba scénu, kdy jedna z hrdinek odhalí, že zná dalšího z trosečníků už z mateřské školky. Anebo Procházkův nepochybný hold spisovateli, který prodal jen pět kusů své sbírky povídek. Nové Okno do dvora Procházka sice nenapsal a ryzí neorealismus také nesledujeme, jako by se tu však hrálo v potutelném odlesku obojího. Stránský to tentokrát neukřičí, ale prostě umluví až do nejvyšší řady (ač nedávno v tisku hovořil jen o jedenácté) a sprostá slova zní, ale nebuduje se na nich. I sex se odehrává, ne však nutně přímo před námi. A vlastní život pozorujeme bez kukátka a v metafoře, která je přes všechna nutná zjednodušení precizní

39 PROCHÁZKOVA ZÁCPA: SLOVNÍ HŘÍČKY, GAGY, NADSÁZKA I NITERNOST Viktor Viktora, DENÍK PŘÍLOHA ZÁPADNÍ ČECHY, 30. července 2018 Antonín Procházka zaperlil v úplném závěru sezony na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni další komedií. Už její název Zácpa spolehlivě prozrazuje jeho oblíbenou charakteristickou hru se slovními významy. Napoprvé napadne diváka představa nešťastníka stiženého střevními potížemi. Těch nešťastníků však je povícero a jsou zasaženi běžným úkazem našich dálnic provozem přerušeným dopravní nehodou. To je výchozí situace. Z ní se však neodvíjí pádící děj hodný procházkovských taškařic. Tentokrát se ke slovu dostává sled scén, jež s poetistickou náhodností konfrontují podoby postav i historky kolem nich. Pravzorem je tu Klicperova Veselohra na mostě. Autor tak úspěšně zkusil další kompoziční postup. Nepřebernost jeho slovních hříček, gagů a scénických nápadů ovšem nezůstává jen u nezávazné nadsázky. Podobně jako v předposlední Jednotce intenzivní lásky letmým dotykem zavadí o něco niterného, s čím se nechceme svěřovat. Tento proteplený tón není určen pro smích, neboť smích bez tohoto tónu je v podstatě bezcitný. Náš Molière začíná spojovat chápavý úsměv s nadsázkou frašky. ZVLÁDNUTÝ KOMEDIÁLNÍ ŽÁNR Jako režisér nepotřebuje dramatik prosazovat své ego. Zvládnutí komediálního žánru i znalost silných stránek kolegů vytváří z jeho inscenací přirozeně harmonický, přehledný integrální celek, i když patřičně nadsazovaný. Ústřední postavou je bulharský řidič kamionu Stano. Tahle role se rozhodně zařadí do soukromého panteonu Martina Stránského. Přímo vyzařuje rozšafný klid, flegmatickou náturu. Nadhled z řidičské kabiny ho doprovází ve všech situacích a ať rozpráví nebo reaguje na ataky, nic ho nevyvádí z míry a smířlivé nálady. Bodrost a hlučnost si u něho podávají ruce se širokou duší. Má škálu protihráčů. Jsou to například manželský pár Malých, galeristky (Apolena Veldová) a sebevědomého člena hereckých komparsů (Antonín Procházka). Suverénní komparsista a galeristka, jejíž představitelka dovede nádherně modelovat odlišné typy zdánlivě všedních ženských postav, vytvářejí dvojici rozumějící si letitou lhostejností. Šéf gangu zlodějů automobilů (Petr Konáš) se tu setká s majorem kriminálky (Michal Štěrba). Narodí se tu dítě. Virtuóz hry na sadu skleniček (Jaroslav Matějka) se podruhé narodí zácpa mu zachrání život, nedorazil na koncert v Drážďanech, kde svůj koncert spustili teroristé. Vystoupení v Praze také zmešká i rozkošná subreta dávných časů (Monika Švábová). Půvabná Madla (Andrea Mohylová) nedorazí na casting ve Vídni, zato se potká s průvodcem japonských zápasníků sumo (Zdeněk Rohlíček) a oba objevují něco víc než hon za slávou NECHYBÍ CIT A POCHOPENÍ Ano, v komedii je dost nadsazeného, bláznivého, kombinovaného, ale celá ta kaleidoskopická melanž nepostrádá cit a pochopení a hlavně baví. Jen škoda té akustické mizérie Nového divadla, škoda toho překotného tempa dialogů. U NÁS TO BALETÍ Premiéra 8. září 2018 na Malé scéně DJKT V PLZNI TO BALETÍ Monika Štúrová, TANEČNÍ AKTUALITY, 8. září 2018 Plzeňský baletní soubor zahájil novou sezonu netradiční premiérou komponovaného pořadu s názvem U nás to baletí uvedeného tváří v tvář dychtivému publiku na Malé scéně DJKT. Tato produkce, určená zejména dětským divákům, nenásilnou formou přibližuje publiku taneční umění. Režii a libreto připravil Václav Janeček. Jeho dramaturgické zpracování se vydařilo krátké taneční výstupy střídaly dobře napsané moderátorské vstupy, častá interakce s diváky udržela všechny v příjemném napětí a očekávání. Dějová linka díla nás provedla napříč různými tanečními styly a žánry v průběhu dějin. Začali jsme na královském dvoře Ludvíka XIV. a skončili u moderního tanečního stylu z ulice street dance. Ať už se jednalo o rokokový menuet, variaci z baletu Giselle či pas de quatre z Labutího jezera, každá ukázka byla precizně nastudována a plzeňským souborem zdárně prezentována. Obzvlášť bych vyzdvihla Kankán v choreografii Martina Šintáka a Čardáš z dílny Davida Mikuly překypujících dynamičností, veselím a pozitivní energií. Celým večerem prováděla znamenitá moderátorská dvojice, Jarmila Hruškociová a Lýdie Švojgerová, jež zároveň působí v baletním souboru. Tanečnice prokázaly, že nevládnou jen neverbálním uměním, ale také mluveným projevem. Výborně rozproudily atmosféru v hledišti i na jevišti. Trefně a zábavně komentovaly dění, pohotově prezentovaly taneční ukázky zařazené do historického kontextu. Svou přítomností v mnoha ohledech pozvedly úroveň projektu a jejich obsazení považuji opravdu za trefu do černého. Představení po celou dobu doplňoval jednoduchý kvíz, který zaujal zejména dětské publikum. To 76 77

40 tak dostalo šanci se do děje aktivně zapojit. Diváci měli také možnost přiučit se základům baletu, pozicím horních i dolních končetin i známým pantomimickým gestům, které se v klasickém baletu často používají. Kromě historických komentářů moderátorek se otevřela také témata ze současného života umělců múzy Terpsichoré. Mluvilo se o tom, co interpreti dělají po ukončení aktivní kariéry a kdy jdou vlastně v dnešní době do penze. Parodická scéna o vzájemných vztazích mezi tanečnicemi (jak se ukázalo ne vždy idylických) zase poodkryla chování jindy éterických víl či labutí. Jisté pochybnosti ve mně probudila až závěrečná choreografie This Is Me z dílny Evy Denkové. Byla krásná, poměrně dynamická, oku lahodící, ovšem nejednalo se o čistokrevný street dance, jak bylo v programu uvedeno. Je samozřejmé, že tanečníci, kteří se věnují zejména klasickému tanci, používají tělo jistým způsobem a mají své zažité pohybové vzorce a projev. Ze svého pohledu bych v tomto případě označila jejich provedení spíše za současný (contemporary) tanec nežli za street dance. Možná by stálo za zvážení, zda si pro tuto část nepřizvat opravdové streetaře. Vskutku pompézně, v kladném slova smyslu, a pozitivně pak působil samotný závěr představení, kdy na jeviště přitančili všichni účinkující a společnou pózou večer zakončili. ale ze zadních řad je na jeviště vidět velmi špatně. V premiérovém podvečeru se rolí moderátorek a zároveň sólistek se ctí zhostily temperamentní Jarmila Hruškociová a jemnější Lýdie Švojgerová. Celý program se nesl ve veselé náladě s několika narážkami přímo na plzeňské baletní dění. Legraci si ze sebe dokázaly udělat nejen moderátorky, ale i další tanečnice, například v hysterické scénce po Pas de quatre. V publiku sice převažovali dospělí, přesto o dětské diváky nebyla nouze. Kromě spontánních výbuchů smíchu při sebemenším náznaku vtipu o sobě dávali nejčastěji vědět během pexesa, které originálně obohacuje jinak již vyzkoušený a divácky vděčný formát představení. Přestože se v premiérovém publiku objevilo jen pár dětských diváků, jejich zaujetí a zájem byl očividný. Nejenže se během představení aktivně zapojovali, ale cestou ze sálu si malé slečny opakovaly vtipné hlášky moderátorek a ve foyer zkoušely své první piruety. Přiměřená délka a dobře zvolený koncept přidaly představení na atraktivitě. U nás to baletí je vkusný, zábavný pořad, který upoutá děti i dospělé, a tak balet získá své další fanoušky DO BALETU NA PEXESO Libuše Hronková, DIVADELNÍ NOVINY, 1. října 2018 Plzeňský balet zahájil sezonu interaktivním komponovaným programem především pro dětského diváka U nás to baletí. Autor libreta a režisér Václav Janeček se společně s Petrem Zuskou podílel již na první novodobé inscenaci tohoto typu (Baletománie, Národní divadlo 2005) a komentovanou procházkou vývojem tanečního umění, jak inscenaci sám definoval, navázal i na další projekty (Tanec od Ludvíka XIV. po break dance, Národní divadlo Brno 2008; Posedlost baletem I a II, Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2011 a 2017). Taneční ukázky začínají rokokovým menuetem z doby Marie Antoinetty a Ludvíka XVI. Následuje známý valčík z druhého jednání romantického baletu Giselle, dále Pas de deux Odilie a Prince ze 3. jednání Labutího jezera a tanec čtyř malých labutí Pas de quatre z 2. jednání téhož baletu. Dvacáté století reprezentuje slavné baletní sólo Anny Pavlovové Umírající labuť. Z chronologického sledu a klasické baletní linie vybočuje kankán zařazený po Pas de quatre a čardáš zatančený pro odlehčení depresivního sóla Umírající labutě jako projev radosti a pocitu štěstí z tance. Současný moderní taneční styl na konci programu reprezentuje sólová variace a poté street dance choreografie spojená se závěrečným defilé všech tanečníků. Programem provázejí dvě moderátorky sólistky plzeňského baletu, které v pauzách mezi jednotlivými ukázkami seznamují diváky nejen s historií a technikou baletu, ale také s reálným životem tanečnice. Do publika směřují otázky typu: V jakém baletu, kromě Giselle, se ještě objevují víly? V kolika letech chodí podle zákona tanečníci do důchodu? Diváci se dozvídají možná nové a zajímavé informace. Zároveň si mohou na svých místech v hledišti vyzkoušet základní baletní pozice rukou a nohou nebo několik tradičních baletních gest. Do programu se ostatně zapojují již od začátku, a to formou interaktivní hry podobné pexesu hrané na promítacím plátně (na pár vteřin se objeví osm fotografií z baletních ukázek a diváci se před každou taneční ukázkou snaží uhodnout, kde se ukrývá její obrázek). Představení na Malé scéně sice umožňuje těsný kontakt diváků v předních řadách s tanečníky, PRODÁVÁME NEVĚSTU Premiéra 6. října 2018 na Malé scéně DJKT DJKT UVEDLO NA MALÉ SCÉNĚ NOVÉHO DIVADLO DĚTSKÉ PŘEDSTAVENÍ PRODÁVÁME NEVĚSTU Petr Novák, DENÍK, 11. října 2018 Zkrácenou verzi opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany má na svém repertoáru nově operní soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla. V díle jsou dle slov dramaturga Zbyňka Brabce vypuštěny některé role, aby se představení zkrátilo na délku únosnou pro dětského diváka. Úpravy provedl režisér Jakub Hliněnský. V úvodních slovech šéfa opery Tomáše Pilaře při premiéře zazněla slova přání, aby dětští diváci našli cestu do divadla i na jiná představení, i ty pro dospělé. Pilař rovněž oznámil poměrně zásadní změnu, dirigentskou taktovku vzala do ruky narychlo mladá, ale již zkušená dirigentka Anna Pešková Novotná. Jelikož se inscenace odehrála na Malé scéně budovy Nového divadla, musel se provádějící aparát uskrovnit na klavíristu zastupující orchestr, chyběl sbor, scéna měla přiměřenou velikost atd. Kvalita představení však úpravami vůbec neutrpěla, dílo naopak vyznělo ve svěží režii Jakuba Hliněnské

41 ho a díky časté interakci herců s publikem velmi živě. Jednoduchá praktická scéna Lukáše Kuchinky korespondovala s kostýmy Lenky Poláškové, inspirovanými dobovými lidovými kroji. Obsazení osob při premiéře i jejich alternacích dává opernímu souboru možnost až na výjimky představit své vynikající členy. Jako v nedávném velkolepém open-air představení Prodané nevěsty na Náměstí Republiky v Plzni, které realizovalo také DJKT tak jako Mařenka zazářila svým přirozeným hlasem Ivana Veberová jako Mařenka a Tomáš Kořínek jako Vašek. Ten zaujal i svým nenuceným hereckým projevem. Výbornou volbou bylo obsazení přesvědčivého Dalibora Tolaše do role Krušiny a Ivany Šakové jako Ludmily. Velký posluchačský úspěch rovněž sklidil Jevhen Šokalo jako Kecal. Sólistka souboru Jana Foff Tetourová ztvárnila roli Háty, manželky gruntovníka Míchy, kde již byl přizván jako host Pavel Horáček. Místy intonačně rozpačitý dojem zanechal další host Jakub Turek coby jejich syn Jeník. Spolupráce všech sólistů s dirigentkou a výborně připraveným klavíristou Maximem Averkievem, doprovázejícím velmi citlivě, byla bezchybná. Jestliže si DJKT přálo inscenací přiblížit operu dětskému publiku a přimět ho, aby v ní nalezlo zalíbení, myslím si, že nová inscenace Prodáváme nevěstu záměr splnila dokonale a hodinu trvající představení přinese všem dalším zájemcům plno radosti. Termíny repríz jsou naplánovány na 27. říjen, 4., 14. a 24. listopad a 15. prosinec. DUCH (GHOST THE MUSICAL) Premiéra 29. září 2018 na Nové scéně DJKT PLZEŇSKÝ DUCH: KRÁSNĚ ROZTANČENÝ ROMANTICKÝ MUZIKÁL Vítězslav Sladký, MUSICAL-OPERETA, 7. října 2018 Drama, komedie, krimi, romantika, fantasy. Ve všech těchto kategoriích naleznete populární oscarový film režiséra Jerryho Zuckera a scénáristy Bruce Joela Rubina z roku 1990 s názvem Duch, podle něhož vznikl o jedenáct let později stejnojmenný muzikál (The Ghost Musical). Ten jako teprve druhý v Čechách nastudoval s muzikálovým souborem Divadla J. K. Tyla v Plzni režisér Lumír Olšovský. Premiéra na Nové scéně se uskutečnila v sobotu 29. října. Děj Ducha je poměrně banální, takže ani filmoví investoři mu kdysi moc nevěřili a snímek vznikl jako nízkorozpočtový, ač v něm hrály hvězdy jako Patrick Swayze, Demi Moore, Tony Goldwyn a Whoopi Goldberg. Newyorský bankovní úředník Sam plánuje život s výtvarnicí Molly. Jejich štěstí předčasně končí Samovou násilnou smrtí, když jej na ulici zastřelí neznámý poberta. Ukazuje se, že nešlo o pouhou náhodu a pouhou krádež, že ve všem má prsty Samův ambiciozní kolega Carl. Sam se proto vrací jako duch, nejen aby ochránil milovanou dívku před nebezpečím, ale aby také zúčtoval s těmi, kteří mu ublížili. Naváže spojení se světem živých prostřednictvím bizarního média, kterým je černoška Oda Mae a roztáčí kolotoč událostí, na jejichž samém konci stojí jeho opětovné, krátké setkání s Molly. Ve světě muzikálu už podobné téma, ovšem zcela jinými prostředky, zpracovává slavný Carousel Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. z roku 1945, jehož titulní hrdina Billy Bigelow se rovněž z půli cesty vrací na jediný den do našeho světa, aby napravil, co před smrtí zanedbal. Tento muzikál Plzeňané před několika lety také viděli. Muzikál Duch měl českou premiéru v roce 2014 v Městském divadle v Brně, kde se ale hrál v trochu jiné verzi a hlavně pak v odlišném přebásnění. Poprvé překládal Jiří Josek, pro Plzeň a Hudební di

42 vadlo Karlín (inscenace vzniká v koprodukci) Adam Novák. Režie Lumíra Olšovského se dá označit jedním slovem: Dynamická. Jednotlivé scény do sebe perfektně zapadají, vše má švih a spád, herci přesně vědí, proč a co hrají. Samozřejmě také zásluhou švýcarského choreografa Simona Eichenbergera, který dal Duchovi opravdu tanečního ducha a posunul celý soubor o level dál. Tedy, ne že by českým choreografům, kteří v Plzni dosud působili, chyběly nápady. Ale až Eichenberger, nejčastěji působící na německé scéně, dokázal dát tanečním scénám takovou přesnost, na jakou jsem zvyklý u muzikálových inscenací například ve Vídni. Podobně je na souhru náročná i manipulace s jednotlivými sektory scény Dava Bensona, která působí jednoduše, až stroze, ale oživují ji projekce Petra Hlouška. Vůbec s efekty, které například v londýnském provedení braly dech, se tady pracuje velmi úsporně, například legendární procházení zdmi probíhá ve zcela symbolické rovině. Kostýmy Kateřiny Bláhové odpovídají současné módě, odvázat se mohla vlastně jen ve směšně pestrém kostýmování Ody Mae. Vítám, že herectví trojice představitelů Sama, Molly a Carla je velmi civilní. Nikdo ani o píď nepřehrává, a tak se zdařile daří držet na uzdě mýdlovou romantiku, jejíž větší než nutné množství by mohlo snadno inscenaci zničit. Pavel Režný hraje Sama, jenž se záhy promění v onoho ducha naprosto přirozeně a neafektovaně, má charisma a úžasně zpívá, od inscenace k inscenaci lépe. Nejvíce si samozřejmě vyhraje se situacemi, kdy jej jeho herečtí partneři jakoby nevidí a neslyší. Zcela bezprostřední je i Molly v podání Evy Staškovičové. Věříte jí každým coulem, že je to běžná holka, kterou někdo ve vteřině připravil o všechno štěstí. Zloducha Carla přesvědčivě vystřihl Jozef Hruškoci jako muže, který kvůli své touze po moci a penězích rozehrál vysokou hru. A pak je tu skvělá Venuše Zaoralová Dvořáková ve vděčné postavě potrhlé vědmy Ody Mae Brownové, nositelky téměř veškerého humoru, který se na scéně odehrává. Že bude vynikající herecky i pěvecky jsem tak nějak tušil, pohybový esprit ale vyrážel dech. Neméně dobrá, a už kvůli odlišné tělesné konstituci hlavně jiná, bude jistě i alternující Dasha. I pro už menších figury našli inscenátoři kvalitní interprety, ať už se jednalo o ducha z metra Lukáše Ondruše nebo další tajemnou záhrobní postavu v podání Romana Krebse. Pohybem i gesty přiváděly do varu diváky Soňa Hanzlíčková Borková a Charlotte Pščolková coby krásné pomocnice svérázné vědmy. Hudbu k muzikálu Duch zkomponovali Dave Stewart a Glen Ballard. Jeden dva hity (zejména Unchained Melody) si asi zapamatujete, jinak ovšem hudba nijak nevybočuje z běžného broadwayského průměru a mne osobně nezaujala, přestože orchestr vedený Daliborem Bártou hrál výborně a zvukaři odvedli od otevření Nového divadla snad zatím vůbec nejlepší práci. Pokud máte rádi romantické komedie s duchařskou zápletkou, rozhodně vás nová muzikálová show nabitá výbornými hereckými, pěveckými a tanečními výkony nezklame. Pro mě je ale Duch příběhem, který nepotřebuji vidět vícekrát, než jednou. NABUCCO Premiéra 13. října 2018 ve Velkém divadle NABUCCO NABÍZÍ VELKOLEPOST Petr Novák, DENÍK, 9. října 2018 Divadlo J. K. Tyla v Plzni se po jedenácti letech vrátilo k inscenaci posluchačsky velmi žádané opery Nabucco Giuseppe Verdiho. Režie se ujal zkušený Tomáš Pilař. Dle svých slov chtěl vytvořit co nejvíce efektní a zároveň poetickou inscenaci s co nejlepším obsazením. Plzeňskému divadlu se opravdu podařilo angažovat do hlavních rolí opery, jejíž děj vychází ze starozákonního tématu, vynikající pěvce ze zahraničí, kteří jsou spolu se stálými členy souboru opery lákadlem pro diváky. Nabucco je uváděn ve Velkém divadle. Při premiéře ( ) titulní roli vynikajícím způsobem ztvárnil maďarský pěvec Michele Kalmandy (na snímku), který krále Nabuchodonosora zpívá od svých 24 let doslova po celém světě. Jako jeho domnělá dcera Abigail mu výborně sekundovala svým přirozeným čistým hlasem Ivana Veberová. V roli velekněze Zachariáše exceloval František Zahradníček. Z dalších rolí zaujali svým výkonem Philippe Castagner jako Ismael, vůdce židovského vojska, a Václava Krejčí Housková jako Fenena, Nabuchodonosorova dcera. Menší role ztvárnili Jan Hnyk jako Baalův velekněz, Hector Manuel Mir jako důstojník Abdall a Radka Sehnoutková jako Zachariášova sestra Anna. Operu nastudoval a od dirigentského pultu řídil Norbert Baxa. Orchestr hrál pod jeho přesným a velmi inspirativním vedením bezproblémově. Velmi pěkně vyšla veškerá instrumentální sóla. Opera Nabucco je však mezi veřejností známa zejména kvůli sborovým částem. Sbor Leť, myšlenko, na zlatých křídlech patří mezi skladby často hrané v rádiích s klasickou hudbou. Nastudování sbormistra Zdeňka Vimra dalo všem sborovým partiím vyznít v jejich plné kráse, klidu i obrovské dynamické šíři od nejtišších pian po forte. Scéna a kostýmy Aleše Valáška vystihují dobu starého Jeruzaléma. Velké světelné plochy, světlo jako z jiného světa nebo světlo za mraky umocňují velkolepou scénu, na níž jsou monumentální historické plastiky. Přestože Nabucco není Verdiho nejhranější operou, její znovunastudování operním souborem Divadla Josefa Kajetána Tyla je opodstatněné a vítané 82 83

43 (Louisův věk) Jedno číslo chybí. Velký květinový obraz, který zaplňuje celou stěnu, umí být průhledný a umožňuje nám vstoupit do Louisova vnitřního světa. Skříň je zároveň rakví a náhrobkem, na kterém hoří svíce. Hudba Iva Sedláčka i citlivě použité úryvky skladeb vše rámují, svazují, vhodně doplňují. Mnozí diváci budou možná inscenaci srovnávat s úspěšným filmem Xaviera Dolana, který se v českých kinech objevil pod názvem Je to jen konec světa. Divadlo ale vypravuje jinými prostředky a nabízí jiný zážitek. A jeho síla není menší než ta filmová. Česká premiéra se v Plzni povedla. Tak ať vám tahle inscenace neuteče. JENOM KONEC SVĚTA JEMNÉ NAPĚTÍ A KOUZLO NEJEDNOZNAČNOSTI Michaela Svobodová, ART ZÓNA, 20. listopadu 2018 Hru Jeana-Luca Lagarcea Jenom konec světa uvedlo na své Malé scéně Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Náročný text jednoho z nejhranějších francouzských dramatiků současnosti se představil v Česku poprvé. JENOM KONEC SVĚTA Premiéra 3. listopadu 2018 na Malé scéně DJKT DOBRÝ DŮVOD, PROČ NAVŠTÍVIT MALOU SCÉNU Jan Anderle, MF DNES, 6. listopadu 2018 Divadelní hru Jenom konec světa napsal Jean Luc Lagarce v Berlíně v roce 1990 v době, kdy umíral na AIDS. Do Čech tedy přišla se sobotní premiérou na Malé scéně plzeňského divadla až po 28 letech a všechno už je trochu jinak. Na AIDS už se neumírá, s virem HIV lze žít desítky let. Téma homosexuality už dávno není v českém divadle šokující. Dramaturgyně Kateřina Slezáková a režisér Tomáš Loužný se proto rozhodli pro výraznou úpravu. Hlavní hrdina Louis zůstává spisovatelem, který svou rodinu neviděl 12 let a který umírá, o homosexualitě a nemoci AIDS ale nepadne jediné slovo. Zůstává téma vztahů, které byly z nějakého důvodu přetrženy a které lze obnovit jen stěží. Výrazným novým motivem, který v původním textu nenajdeme, je motiv Vánoc a vánočních zvyků. Zpívají se koledy, peče se maminčin královský koláč, zdobí se to, co zbylo ze stromečku. Vnímáme rozpaky a nervozitu ze setkání, které věru není obvyklé. A maminčin nápad s pozdní oslavou Vánoc tomu má dát nějaký řád, má pomoci z rozpaků, má zachránit, co se dá. Jenže to nesvede. Posílat 12 let vzkazy na pohlednicích, na to se opravdu navázat nedá. V komorním prostoru Malé scény sledujeme komplikované předivo lidských vztahů, jsme svědky marných pokusů o sblížení, odpuštění, pochopení. Hercům v tom pomáhá text (ve výborném překladu Kateřiny Neveu), scéna i kostýmy. A jsou skvělí. Všichni. Hostování Ondřeje Nováka inscenaci prospívá už tím, že je tu cizí stejně jako jeho postava. Jana Kubátová je jako matka dojemná ve své snaze zachránit každou situaci, neslyšet a nevidět, co se nehodí, usmiřovat za každou cenu. Kateřina Coufalová, která v Plzni zatím také hostuje, přináší energii a dychtivou dravost Louisovy malé sestry, Jaroslav Matějka jakýsi jízlivý nadhled staršího bratra, kterým maskuje vlastní zranitelnost, a Andrea Mohylová je jeho oddanou manželkou plnou ostychu, ale pevnou a rozhodnou, když je potřeba. Je to všechno nesmírně plastické a vytváří to autentický celek. Petr Vítek, autor výpravy, vytvořil útulný byt, který má francouzský šarm, ale zároveň jistou venkovskou omšelost a snad i nepohodlnost tu způsobuje třeba volba tří sedaček, které patří spíš do nějakého starého kina než do obýváku. Napětí vytvářejí i čísla na sedadlech: 34 K pohostinské režii vynikajícího překladu Kateřiny Neveu byl osloven mladý Tomáš Loužný, jenž na sebe nedávno upozornil svou absolventskou inscenací Cizinec hledá byt v pražském damáckém Divadle Disk. Společně s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou přistoupili k textu citlivě, ačkoliv nešlo o úkol snadný. Síla her předčasně zesnulého Jeana-Luca Lagarcea ( ) totiž tkví v textu a patrný je v nich vliv absurdního dramatu. Obě tyto zásadní složky se podařilo tvůrcům zachovat. Jednotlivé dialogy jsou značně intimním pohledem do života rodiny; v podání plzeňských herců si každé slovo textu můžeme vychutnat. Nechybí jemný humor, a co je důležité vzrušující nejednoznačnost, neustálé odhodlávání se, napětí, nemožnost vyslovit se. Někteří diváci možná budou inscenaci porovnávat s předloňským, i u nás uvedeným filmem kanadského režiséra Xaviera Dolana Je to jen konec světa, vycházejícím z téže hry. Ten získal v roce 2016 hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes a tři ceny francouzské Filmové akademie César. Plzeňská inscenace tento film necituje a nachází v dramatu vlastní sdělení. Hlavním hrdinou hry je spisovatel Luis, který se po dvanácti letech vrací domů, aby sdělil své rodině, že umírá. To se mu však vyslovit nepodaří. Vždyť toho všichni mají tolik na srdci! oba sourozenci, Antoine i o hodně mladší Suzane, starostlivá maminka i švagrová Catherine. Ta jediná z rodiny vybočuje: přestože Luisovi vypráví zdánlivě banální věci, je empatická, snaží se komunikovat (drobnými gesty, pohledem). Zde může uplatnit silné stránky svého herectví představitelka Catherine Andrea Mohylová. Hostující Ondřej Novák v roli Luise obdivuhodně vystihl sensitivnost a melancholii postavy. Umanutá a revoltující Suzane (Kateřina Coufalová) a výbušný, snad příliš prostý Antoine (Jaroslav Matějka) se skrze výčitky snaží vyřešit spíše své vlastní problémy. Příliš krátké texty pohlednic, které Luis nikdy nezapomněl rodině posílat k narozeninám a o svátcích, či dlouhotrvající nezájem nejsou skutečnými důvody všeobecné naštvanosti, nýbrž spíše zástěrky pro pocity méněcennosti, selhání a nenaplněného života, v nichž jsou aktéři lapeni. Vnitřní nejistota postav se ovšem navenek projevuje razancí a suverenitou. Matka v podání Jany Kubátové se snaží být tmelícím prvkem rodiny: uhlazuje neshody, v případě hádky rychle převádí téma na něco příjemného, třeba na slavení Vánoc. Vytahuje omšelý stromeček, upeče tříkrálový koláč, opráší veselou koledu Motiv svátků, který inscenátoři k původní hře přidali, funguje. Očekávaný klid a souznění v rodinném kruhu se změní v drama. Tahle rodina se všemi svými vzpomínkami a traumaty je až děsivě uvěřitelná, skoro máme pocit, jako bychom byli u někoho na návštěvě

44 Scéna Petra Vítka je důmyslná, evokuje elegantní, poněkud rustikální francouzské bydlení. Květinová tapeta se v určitou chvíli stává poloprůhlednou a umožňuje pohled do Luisových vzpomínek, představ, obav. Bílá skříň, na niž v průběhu inscenace pokládají členové rodiny svíčky, se v závěru mění v náhrobek, skrze nějž Luis odchází. Až morbidně vtipné je hraní si s plastovou urnou, kterou přináší matka nejprve jako vázu, pózuje s ní na rodinné fotografii, používá ji jako popelník i odpadkový koš. Jean-Luc Lagarce hru napsal roku 1990, pět let před tím, než podlehl AIDS. Divák se může pouze domýšlet, zda i hlavní hrdina hry zemře na stejné onemocnění. Na rozdíl od filmu není jasně vyřčeno, zda je Luis homosexuál; vyrozumět se to dá snad jen z jedné poznámky Catherine ( Lidé jako vy nemají děti ). I tato nejednoznačnost inscenaci sluší. Na Malou scénu DJKT se zkrátka vyplatí zajít, současné vedení činohry vybírá kvalitní tituly, často světové a české premiéry, pracují zde vynikající režiséři a dramaturgové. Proto mě zarazila malá návštěvnost premiéry. Snad není zakopaný pes ve zdejším pověstně konzervativním publiku. Lidé si v Plzni často stěžují, že vstupenky na Mezinárodní festival Divadlo jsou rychle pryč, přitom kvalitní divadlo mají takříkajíc u nosu. Řada českých a slovenských tvůrců, prezentujících se na tomto festivalu, přitom hostuje právě v plzeňské činohře. ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY Premiéra 17. listopadu 2018 ve Velkém divadle PLZEŇSKÉ ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY JE TANEČNÍM TRIUMFEM Barbora Truksová, ART ZÓNA, 17. prosince 2018 Baletní adaptace Shakespearova Zkrocení zlé ženy se v Divadle Josefa Kajetána Tyla ujala Alena Pešková. Za doprovodu původní hudby Jana Kučery a skvěle vybraného obsazení vytvořila dost možná nejlepší baletní představení DJKT posledních let. Děj Alena Pešková, jinak umělecká šéfka libereckého baletu, zasadila do padesátých let minulého století. Stepfordské hospodyňky jako kdyby byly ideální paralelou k postavení žen v 16. století. Žena v podřízeném postavení, jak může být ústřední téma Shakespearovy komedie vykládáno, by však bylo přílišným zjednodušením dramatu, které v sobě obsahuje v podstatě tři hry. Ta první, obvykle neinscenovaná (a vynechaná i v plzeňském baletu) rámuje děj Zkrocení coby divadla na divadle, čímž je samotné dění hry do jisté míry zpochybňováno. Druhou hrou je příběh Lucentia, Bianky a jejích dalších nápadníků: zde nalézáme množství převleků, cudnost a ženský ideál dobových konvencí romantických komedií. A konečně je zde nejznámější, titulní část hašteřivé soužití Petruchia a Kateřiny, jehož motiv krutého zacházení s neposlušnou ženou lze nacházet v dobových kramářských písních. Od nich se však Shakespearovo pojetí výrazně liší: ač je v závěru Kateřina zdánlivě zkrocena, ona je tím, kdo má oproti dobovým konvencím závěrečné slovo vyzývá v něm k poslušnosti, jenže sama ji svou řečí porušuje. U taneční adaptace může panovat oprávněná obava, zdali se inscenátorům podaří vystihnout nuance Shakespearovy hry, zejména když její kouzlo vychází z ostrých slovních výpadů. Choreografka Alena Pešková v tomto však naprosto obstála. Hudba i choreografie připomíná rozverná díla dua Jerome Robbins/Leonard Bernstein. Chodidla do flexe, ostré paže, hudba se silnými jazzovými prvky, s výrazným pianem, se žesťovou sekcí i bicí

45 mi. Kučerova hudba je silnou součástí inscenace. Byť v ní lze najít výraznou inspiraci dalšími skladateli, vedle Bernsteina i například Šostakovičem či filmovou hudbou Nina Roty, působí osvěžujícím, v našich končinách pro balet nepříliš často využívaným způsobem. Udržuje napětí a atmosféru, přitom však nezastiňuje dění na jevišti. Vstupme do děje. Padovské náměstí, ruch kaváren. Lucentio (Justin Rimke) se při pohledu na křehkou Bianku (krásnou práci paží tu předvádí Sara Aurora Antikainen) domlouvá se sluhou na převleku za učitele hudby. Prvotní výstup rozčílené Kateřiny (Jarmila Hruškociová), strhávající prádlo, atmosféru dokreslí. Od počátku dává Kateřina najevo svou hašteřivost, ale též odpor ke konvencím zatímco všechny ženy si tu oblékají šaty se širokou sukní, ona nosí kalhoty. Příchod neurvalého Petruchia (Gaëtan Pires), opakujícího machistické pohyby se sexuálním podtextem, v sobě nese podobné znaky. Ostatní muži jsou elegány, on je trhanem v koženém křiváku. Tak jako je Kateřina opakem své sestry Bianky, on je opakem křehkého Lucentia. Vášnivé slovní ataky Pešková nahradila vášní taneční. A tak první setkání Kateřiny a Petruchia je tangem kombinujícím typické kroky tohoto tance s vlastním pohybovým slovníkem i pantomimickými prvky. Pešková se v libretu přitom zásadně nevzdálila předloze dramatu, jednotlivé situace pouze přizpůsobila estetice zvolené doby. Není to osel, na čem odváží po svatbě Petruchio Kateřinu, nýbrž zmrzlinářský vozík. V použitých prvcích, kostýmech (Aleš Valášek), ale i ve scéně (Richard Pešek jr.) se navazuje na estetiku padesátých let. Druhé dějství začíná v bytě Petruchia, kde bydlí se svými kumpány a kde začne Kateřinino krocení. Není to však Petruchio, kdo je pánem situace; té vládne Kateřina. Skvostná Jarmila Hruškociová je zde svůdná, hravá, přitom prostá jakékoli vulgárnosti. Mladý tanečník Gaëtan Pires nezaostává a společně tvoří jiskřící dvojici. V takových superlativech by se dal popisovat i další průběh večera. Závěrečná scéna a obrácení rolí poslušný neposlušná, hodný trýznivý je přirozeným vyvrcholením hry a zpochybněním prvního vyvolaného dojmu. Shakespearovo komediální drama se mohlo zdát pro Alenu Peškovou, která se jinak noří do psychologicky složitých a ne právě radostných témat, určitým protiúkolem. Možná však právě proto se jí podařilo zvládnout tuto komedii s lehkostí a naprostou absencí nevkusu či laciného žertování. A Jarmila Hruškociová se objevila v další roli, která jako by byla na míru ušitá jejímu živelnému charakteru; je výrazná, přesto nepřehrávající. Nuance, jež postavě vtiskla, napomohly k jednomu z jejích nejlepších výkonů. Ve skvělé formě se projevil i Gaëtan Pires. Zkrocením zlé ženy získal baletní soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla titul navýsost povedený. ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY CO SE ŠKÁDLIVÁ Roman Vašek, TANEČNÍ AKTUALITY.CZ, 27. listopadu 2018 Shakespeare je bezednou studnicí inspirace, což platí i pro různá baletní zpracování. Zkrocení zlé ženy, byť postavené do značné míry na slovním humoru a jiskřivé konverzaci, patří mezi choreografy k oblíbeným látkám. V českém baletním prostředí známe mistrovskou verzi Johna Cranka s hudbou Kurta Heinze Stolzeho na motivy Domenica Scarlattiho, kterou před patnácti lety nastudovalo pražské Národní divadlo. Vznikly ale i ryze české baletní adaptace. Původní hudební kompozici Oldřicha Flosmana inscenovala zkraje šedesátých let v Liberci Věra Untermüllerová, respektive v polovině osmdesátých let v Brně Daniel Wiesner. Velké oblibě se tato Shakespearova látka těší v posledních letech. Vloni uvedl tento titul v Olomouci Robert Balogh a využil k tomu hudební koláž ze skladeb Edwarda Elgara. S kompozicemi několika ruských skladatelů zase pracovala Marika Hanousková, která letos na jaře představila Zkrocení zlé ženy v Ústí nad Labem. Pro aktuální plzeňskou premiéru napsal zbrusu novou hudbu Jan Kučera. Kučera patří k velmi aktivním českým skladatelům a jeho kompozice Zkrocení zlé ženy je po Třech mušketýrech, které uvedl ostravský balet, druhou velkou prací pro tanečníky. Je to hudba dobře sloužící choreografovi nekompilovaná, svižná, v dobrém slova smyslu taneční. Oproti Třem mušketýrům je barvitější, inspirující se v pestré škále hudebních stylů. Rozpoznatelná je především záliba v jazzu. Kučera si dobře porozuměl s choreografkou Alenou Peškovou v celkovém groteskním vyznění díla. Pro hudbu je charakteristická hravost v jednu chvíli dokonce nechal skladatel a dirigent v jedné osobě zpívat samotné hráče orchestru. Hudba žene v souladu s choreografií příběh o překot, bez oddychu. Pešková si užívá spolupráci s živým orchestrem, který na své domovské scéně v Liberci obvykle nemá k dispozici. Orchestr se musí mít na pozoru před hrozícím pádem rekvizity z jeviště a v jednom výstupu se dokonce odehraje drobná mimická konverzace mezi Petrucciem a dirigentem. Alena Pešková se v tématu Zkrocení zlé ženy viditelně našla. Téma správně uchopila jako nadčasové. Příběh zasadila soudě hlavně podle kostýmů a rekvizit zhruba do poloviny 20. století kamsi na temperamentní, sluncem zalitý jih, kterým nemusí být nutně Padova. Chvíli to připomíná goldoniovskou Itálii, jindy spíš Latinskou Ameriku, zejména když se na jeviště dostaví jakási mexikánská kapela s typickými sombrery. V tanečním jazyce se choreografka inspiruje populárními tanci minulého století vládnou různé varianty spontánního swingu, ale v jednom z krotících duetů dojde i na tango. Hlavně neztratit tempo! Z košatého příběhu Pešková vybrala hlavní témata a postavy, pro něž našla i díky výborným tanečníkům přesnou charakteristiku a typizaci. Jarmila Hruškociová je ideální představitelkou nezkrotné Kateřiny. Je to fúrie k nezastavení, živel bořící vše, co mu přijde do cesty. I při hádce se sestrou Biankou dojde bezmála na mučení a svazování provazy. Petruccio nezůstává vůbec pozadu. Od prvního vstupu na jeviště se prezentuje jako urostlý frajírek, který na nějaké namlouvání prostě nemá čas. Pořád kontroluje hodinky, aby snad nepřišel o nějakou zábavu. Překvapivě zralý výkon v této roli podává mladý Gaëtan Pires! Dialogy dvou hlavních představitelů se choreografce velmi dobře podařilo převést do řeči tance. Duetem se vypráví, vysvětluje. Vlastně celý příběh dokáže Pešková zprostředkovat ryze tanečními a mimickými prostředky velmi srozumitelně, aniž by měl divák pocit neúměrné popisnosti. Dobře jsou načrtnuty i další motivy a postavy komedie zejména vztah Bianky (už severským typem je Sara Aurora Antikainen protikladem temperamentní Kateřiny) a Lucenzia (Justin Rimke), postava pantáty Battisty Minoly v groteskní nadsázce Miroslava Hradila nebo figurka Kněze v energickém pojetí Jiřího Žaluda. Vtipně postavený je namlouvací duet Hortensia a Vdovičky, která na jeviště přichází s živým psíkem. Zejména první půle inscenace se žene jako přívalová vlna. Groteskní herecké akce střídají spontánní taneční výstupy. Ve druhé polovině se sice objeví pár méně propracovaných a hlušších míst, ale samotné finále, které je krédem šťastného partnerského soužití, v němž se musí pracovat s taktikou i ženskými zbraněmi, je výbornou tečkou za inscenací. Zkrocení zlé ženy je jednou z nejlepších dosavadních prací Aleny Peškové. Dobře a chytře pobavit totiž není žádná legrace

46 plzeňský debut. Žádná inovátorská řešení ani schválnosti nečekejte, zato se můžete těšit z velkolepých scén i propracovaných detailů. Petráková rovněž umí pracovat s dětmi, což je v případě Josefa zásadní. Podobně se k dílu vrací i výtvarníci, Ondřej Zicha dokonce potřetí. Jeho zpracování je oproti ostravské inscenaci méně spektakulární (zejména ve scénách z Egypta), ale i tak atraktivní a pestré. Klasické atributy velmi vtipně s odkazem k dnešní době a sociálním sítím doplnil emotikony. Podobně nápadité je pohádkově nádherné kostýmování Lucie Loosové, mnohdy až zrak přechází. Správně živelné choreografie nastudovali Ladislav Cmorej a Simona Machovičová. JOSEF A JEHO ÚŽASNÝ PESTROBAREVNÝ PLÁŠŤ Premiéra 1. prosince 2018 na Nové scéně DJKT MUZIKÁLOVÝ JOSEF V PLZNI TITUL ODSOUZENÝ K ÚSPĚCHU Vítězslav Sladký, MUSICAL-OPERETA, 11. prosince 2018 O první adventní neděli, 1. prosince, měl na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni premiéru rodinný muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, prvotina jedné z nejslavnějších autorských dvojic světa Andrew Lloyd Webber Tim Rice z roku Plzeňské divadlo je po Brně a Ostravě u nás teprve třetí scénou, která tento nesmrtelný příběh nastudovala. Padesát let po světové premiéře. Josefův příběh má sice kořeny v bibli, ale v muzikálovém zpracování spíš připomíná optimistickou pohádku. Je dílem odsouzeným k úspěchu barevným, veselým, s chytlavou hudbou a mnoha dětmi na scéně A krátkým, takže po představení ještě v klidu stihnete návštěvu restaurace. Původně totiž Josef vznikl jako patnáctiminutová pop-kantáta pro školní sbor, následovala dvaatřicetiminutová americká verze, až nakonec dílo dalším připisováním písní dorostlo v roce 1991 v plnokrevný dvouhodinový muzikál. Že je libreto z nastavovaného těsta, je ovšem dodnes znát, přičemž titul na svoje původní poslání nerezignoval a stále patří k velmi oblíbeným školním a univerzitním divadelním kouskům. Do Čech se Josef dostal kupodivu až dlouho po muzikálovém boomu, v roce 2006, kdy jej s velkým úspěchem odpremiérovalo Městské divadlo Brno. O šest let později pak vpadl mýtický hrdina také do Ostravy. Velkou zásluhu na jeho českém úspěchu má zejména textař a překladatel Michael Prostějovský, který dokázal kouzelným způsobem převést hovorovou neformální originální verzi plnou vtípků a narážek do češtiny. Jeho přebásnění je muzikální a má šmrnc. V Plzni se na přípravách Josefa podílela část ostravského týmu, byť nejde vyloženě o koprodukci. Poprvé zde režírovala šéfka souboru opereta/muzikál Národního divadla moravskoslezského Gabriela Petráková, jež už má za sebou řadu inscenací muzikálů superlativů (Marguerite, Sunset Boulevard, Rebecca, Kočky ). Její režie vždy slouží dílu v tom nejlepším slova smyslu, což potvrzuje i její Hlavní role Josefa a Vypravěčky byly v Plzni svěřeny velmi mladým hercům. Titulní postavu sehrál jako rozmařilého chlapce herecky dobrý a pěvecky skvělý Pavel Klimenda. Jeho Josef je uličníkem, který si diváky dokáže získat dobrosrdečností a bezprostředností. O to, abychom se v celém ději orientovali, se stará kultivovaným herectvím a krásně zabarveným hlasem Kateřina Falcová. Divácky nejvděčnější elvisovskou roli Faraona DJKT Plzeň trochu tajemně obsadilo hosty. Z pohledu do fermanu je jasné, že jimi budou nejčastěji Tomáš Savka a Petr Vondráček. Ale třeba se jednou dočkáme i Igora Orozoviče, který tuto postavu obdařil snad nejvýraznějším espritem. Premiérový Tomáš Savka je samozřejmě skvělým zpěvákem, který zvládne i daleko náročnější party, výrazově mi v poloze rockenrollového baviče připadal průměrný. Na jedničku je obsazena a hlavně sezpívána jedenáctičlenná rodina Josefových bratří. Jmenujme alespoň Jozefa Hruškociho, Pavla Režného, Radka Antonína Shejbala nebo Ondřeje Kudrnu ve výrazné postavě nejmladšího Benjamina. Dvojrole Jákoba/Putifara sedla Romanu Krebsovi, rámovat scény s dětmi se dařilo Stanislavě Topinkové Fořtové a Haně Spinethové. Na záčátku medley pak coby malý Josef pěvecky zazářil Jaromír Dezort. A jaký by to byl muzikál bez výborného orchestru (svižný hudební pel-mel dirigoval Pavel Kantořík) a company (sbormistr Sára Bukovská). Dramaturgicky je Josef tak trochu sázkou na jistotu. V podstatě vás nemůže zklamat nebo nepobavit. JOSEF A JEHO ÚŽASNÝ PESTROBAREVNÝ PLÁŠŤ ZÁŘÍ V PLZNI Iva Bryndová, MUSICAL.CZ, 16. prosince 2018 Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo na své Nové scéně premiéru světového muzikálu Andrew Lloyd Webbera a Tima Rice, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Teprve třetí nastudování známého světového muzikálu v České republice jsme si samozřejmě nenechali ujít. Je až s podivem, že plzeňské uvedení je u nás teprve třetím, při bohaté minulosti, kterou muzikál má. Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť slaví letos již padesáté výročí prvního uvedení, které plzeňští tvůrci při premiéře ostatně připomněli dortem a blahopřáním. Konkrétně měl v podobě patnáctiminutové pop-rockové kantáty pro školní sbor premiéru na půdě školy Colet Court, kde si ji u mladých autorů Andrew Lloyd Webbera a Tima Rice objednal místní učitel hudby Alan Doggett. Již druhé uvedení, tentokrát ve westminsterském kostele Central Hall, naznalo prvních významných úspěchů. Hudební kritik Sunday Times Derek Jewell po zhlédnutí nyní již na dvacet minut prodlouženého Josefa na něj publikoval nadšenou recenzi a jeho cesta na světová jeviště tak mohla pomalu začít. Přes uvedení v Katedrále sv. Pavla v Londýně, vydání na gramofonových deskách, četná uvádění ve Spojených státech (stejně jako ve Velké Británii zejména ve školách) a další zastávky a prodlužování až k uvedení v Albery Theatre přímo na londýnském West Endu v roce 1973, kde se Josef dočkal 243 představení. Broadwayskou premiéru si odbyl v roce Dnešní celovečerní podoba vznikla devět let po broadwayské premiéře, v roce 1991 v Londýně, kde se z původně patnáctiminutové kantáty pro školní sbor stal okázalý dvouhodinový westendský hit o dvou jednáních. Inscenace získala cenu Laurence Oliviera za nejlepší scénu a audionahrávka se 90 91

47 držela dva týdny na první příčce britských hitparád. V roce 1999 se Josef dočkal i filmového zpracování v podobě televizního filmu následně vydaného na DVD. V České republice měl muzikál svou premiéru až v říjnu 2006 v Městském divadle Brno, které již v roce 2004 Josefa uvedlo v zájezdové verzi určené k turné po Německu, zemích Beneluxu a dalších státech EU. Druhá česká inscenace vznikla a premiérovala v roce 2012 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v režii šéfky tamního souboru opereta/muzikál Gabriely Petrákové, která nyní stojí i za třetím uvedením Josefa, na Nové scéně DJKT. Uvedením nesmírně vydařeným. V první řadě jej zdobí původní dílo jako takové, dávno klasický a obecně známý starozákonní příběh o Jákobovi, jeho nejmilejším synovi Josefovi, vykladači snů, a jeho žárlivých bratrech v libretu Tima Rice, a skvělém českém překladu Michaela Prostějovského, či výborná multižánrová hudba Andrew Lloyd Webbera, v níž zaznívá pop, rock and roll, ale i francouzská balada, country či reggae, v Plzni v hudebním nastudování Pavla Kantoříka. Ten se s Daliborem Bártou rovněž střídá v pozici dirigenta představení. O pěvecké nastudování se postarala Sára Bukovská a o sound design Tomáš Lorenc, jemuž se podařilo zvuk na Nové scéně (který ne vždy bývá právě dokonalý) výborně vyladit. Vedle toho je pak jednou z největších devíz plzeňského uvedení zejména režie zde debutující Gabriely Petrákové, svěží, energická, plně funkční a poplatná dílu a přitom nesmírně zábavná. Již s prvními takty muzikál nasazuje svižné tempo, neumožňující divákům polevit v pozornosti, kterého se drží v podstatě až do konce s výjimkou dvou scén, Faraona a strádajících bratrů, které by mohly být klidně kratší a režisérka plzeňské inscenace jej velmi zkušeně plně využívá, rozehrává každou situaci, pracuje skvěle s hereckým souborem i dětským sborem, jenž je součástí plzeňského obsazení. Velké množství prostoru poskytuje nápaditým, hravým a neotřelým choreografiím, které vytvořili Ladislav Cmorej a Simona Machovičová. dek Antonín Shejbal jako Šimeón, či Lukáš Ondruš jako Juda a Pekař, dámy v rolích jejich manželů, či např. Tomáš Savka, který se při premiéře znovu (po ostravské inscenaci) představil v roli Faraona, v níž se má v Plzni střídat s Petrem Vondráčkem a dalšími hostujícími hvězdami, které se převtělí do elvisovské postavy egyptského panovníka a boha v jedné osobě. Na celém obsazení je pak nejlepší, jakým způsobem v Plzni funguje dohromady. Skvěle sehrané, sršící obrovskou energií, představující se v četných hereckých polohách, ale i v již zmiňovaných efektních choreografiích a pěveckých partech. Vedle dospělých herců hraje v plzeňské inscenaci poměrně zásadní roli rovněž dětský sbor (složený z členů Muzikálového studia DJKT a hostů), jenž hlavního hrdinu pozoruje a provází po jeho životní cestě společně s Vypravěčkou celého muzikálu. I ten se představuje ve výborném světle. V Plzni tak vznikla inscenace, která bez ohledu na zařazení do kategorie rodinného muzikálu, patří v letošní sezóně k tomu nejlepšímu, co zatím české muzikálové scény uvedly. Důvěrně známý příběh, skvělá hudba, plná výrazných melodií, zdařilé a vtipné texty Michaela Prostějovského, energická režie, výborné choreografie, barevná a hravá výprava a excelující obsazení vytváří dohromady celek, který má všechny předpoklady pro to stát se dalším diváckým hitem na scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni. Ke spolupráci na plzeňské inscenaci si přizvala i dva členy svého ostravského tvůrčího týmu, konkrétně Ondřeje Zichu, který se (stejně jako předtím i v Brně) postaral o scénu, a autorku kostýmů, Lucii Loosovou. Josef je rodinný muzikál, čemuž tedy odpovídá právě i výprava. Jak kostýmy, tak scéna jsou barevné a hravé, jak je ostatně u inscenací Josefa běžné. Ondřej Zicha v plzeňské inscenaci na scéně opět využívá motiv textu z originálních plakátů a CD nahrávky Josefa, tentokrát jej navíc doplňuje ikonami hashtagů, emotikonů, lajků a dalších odkazů na nyní tak oblíbené sociální sítě. Opulentní jsou pak zejména palácové scény, ať už jde o výstupy Faraona či Josefovo závěrečné setkání s bratry. Objevují se egyptští lvi, typická zlatá maska faraona, ale i trůn na podiu jakoby postaveném z kostiček lega, palmový háj či kelímky popcornu. A s nimi barevné a blýskavé kostýmy i paruky. To vše navíc doplněné povedeným light designem Jakuba Sloupa. Celá inscenace tak vytváří kompaktní tvar, hravý, energický, zábavný. Vybrané herecké obsazení pak již dílo jen korunuje, zejména ústřední dvojice. V titulní roli, Josefa, v Plzni doslova září Pavel Klimenda, výborný po stránce pěvecké, taneční i herecké. Je přesně tím usměvavým, zhýčkaným, milovaným synkem, jenž si své postavení naplno užívá, jak jej na začátku Vypravěčka popisuje, který se přes četné peripetie dostává až na dno vězeňské kobky a posléze zpět na výsluní přesvědčivý jak v oněch momentech slávy a štěstí, tak v okamžicích naprostého zoufalství. Ostatně právě jeho sólo Brány jsou zamčené na konci první poloviny patří k nejlepším v plzeňské inscenaci. Vypravěčka, která celým Josefovým příběhem provází, je pak další skvělou rolí Kateřiny Falcové, která ji podává s naprosto okouzlující suverenitou. Její absolutní přirozenost, úchvatné herectví a skvělý zpěv vás nenechají na pochybách, že právě Falcová byla trefou do černého. Znamenitý výkon. Vedle nich exceluje i celý zbytek obsazení, ať již pánové v rolích Josefových bratrů, mezi nimiž měli výraznější prostor zejména Jozef Hruškoci jako Rúben a Číšník, Ra

48 která je ostatními považována za bezmocnou a tak trochu nepohodlnou. Vymyká se tradiční představě poslušné dcery, je zvědavá, má kuráž. Je Halewynovi rovnocennou soupeřkou. Zařadit Modrovouse žánrově je poněkud komplikovaný úkol. Je to balada, je to jevištní báseň, melodram, někteří mluví o hororu Pro mě je to především silný obraz, prastarý, temný, ale krásný. Závěrečný polibek lze chápat různě. Pro mě se zkrátka Purmelende nedokázala vrátit mezi lháře a pokrytce, nedokázala se smířit s přetvářkou blízkých. Nejednoznačnost obrazů může mnohé jistě dráždit, ale proč nepřijmout jiný úhel pohledu, jinou poetiku, jiné divadelní prostředky? Opravdu se chceme dívat stále na totéž? V Plzni vznikla výtvarně i hudebně zcela mimořádná inscenace. Zasloužila by si vstřícné a vnímavé publikum. A já mám strach, že v Plzni bude takové diváky hledat obtížně. Nicméně moc rád bych se mýlil. MODROVOUS Premiéra 15. prosince 2018 ve Velkém divadle MODROVOUS BUDE V PLZNI DIVÁKY HLEDAT OBTÍŽNĚ Jan Anderle, MF DNES, 27. prosince 2018 Mám dojem, že víc než čímkoli jiným je nová inscenace plzeňské činohry další zkouškou zdejšího publika. Před třemi lety neobstálo, když štítivě nepřijalo Büchnerova Vojcka v invenční inscenaci režijní dvojice SKUTR, teď stojí před novým dilematem. Šéfka činohry Natália Deáková se rozhodla uvést Modrovouse belgického expresionisty Michela de Ghelderode, který se vymyká tradičnímu divadlu a na českých jevištích nemá právě na růžích ustláno. Na mimořádné inscenaci se podíleli skvělí profesionálové dramaturgyně Marie Špalová, scénograf Lukáš Kuchinka, hudbu složil a s kolegy ji na klavír, cimbál a bicí živě hraje Jakub Kudláč, o kostýmy a výrazné líčení se postarala Jana Smetanová, také tanečnice Jarmila Hruškociová přiložila ruku k dílu. Všichni odvedli velmi dobrou práci. A přece bylo premiérové publikum z velké části chladné, mnozí demonstrativně netleskali. Na předscéně začne hrát ještě do plného světla několik hudebníků, Ondřej Rychlý v kostýmu sira Halewyna (Modrovouse) zpívá Gottův hit o ptáčeti bez hnízda. Ti, kteří Ghelderodovu hru znají, si užívají jeden z posledních textů Jiřího Štaidla ve zcela nových souvislostech. Ptáčkem, který ještě nezná léčky tohoto světa, je najednou logicky Purmelende, hraběnka z Osterlandu. Bílá bříza, která má poskytnout svou náruč a skrýš, se pomalu mění v temný strom plný oběšenců, a když Halewyn zpívá o touze po klidu v duši, divák už se nestačí divit, jak dokonale slova téhle pohádkové písničky k Modrovousovi pasují. A potom už všechno potemní, prostor i atmosféra. Na temné a téměř prázdné scéně se výrazně pracuje se světlem (autorem světelného designu je Jakub Sloup) i se zvukem (na jeho podobě se podíleli Petr Šolc a Tomáš Kučera). Do děje nás uvádějí vojáci na hradbách, Michal Štěrba a Vladimír Pokorný, a potom už zazní magický zpěv sira Halewyna. Neznám mnoho českých herců schopných zvládnout tuhle roli, Ondřej Rychlý je ideální představitel. Uhrančivý, nebezpečný, krutý, všudypřítomný. Takový je jeho Modrovous. Otrok vlastních vášní, lovec, vrah. Marné je zoufalé volání jeho matky Edwiggy (Apolena Veldová), už dávno se nedokáže ovládat. Jeho další obětí se má stát Purmelende (Andrea Mohylová), vnitřně nečekaně silná žena, SIR HALEWYN PO PADESÁTI LETECH V PLZNI Jiří P. Kříž, PRÁVO, 4. ledna 2O19 Ze všech variací o Modrovousovi, šíleném aristokratovi vraždícím manželky, vybrala si Natália Deáková pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla verzi literárně nejnáročnější a nejprůzračnější: Sira Halewyna Belgičana Michela de Ghelderodeho. Stalo se tak půl století po Evě Tálské. To ona uvedla Halewyna z pera snílka na výpravě do temných koutů vlámské historie, inspirovaného plátny Pietra Brueghela staršího, a ještě víc Hieronyma Bosche, v březnu 1969 do Husy na provázku v Brně. VZEPŘÍT SE ZLU Konečně příležitost ke srovnání a k potvrzení velké cesty českého divadla z hrany nástupu normalizace, jejíž strůjci se rozhodli ujařmit i avantgardní vydechnutí roku 1968, k dnešní svobodě tvorby, již ale znovu ohrožené vyznavači devótních kariér. Tálská kdysi zahájila se Sirem Halewynem velké a výmluvné sondy do říše poezie. Prakticky bez scénografie, jen se světlem a tmou tlumočila vzpouru proti zlé síle a moci. Právo jednat vložila do rukou slabých a ujařmených, tedy Purmelende, hraběnky z Ostrelandu. Bylo to zároveň teprve dva měsíce po činu Jana Palacha. Purmelende hraje v Plzni Andrea Mohylová v pojetí Deákové interpretačně přece jen blíž Ghelderodeho textu jako statečnou ženu, která se vzepře osudu předchůdkyň a zlosyna připraví ve vlastní takřka poslední chvíli o hlavu. Vše na scéně Velkého divadla a to je rozdíl vyjádření komornosti tématu v pojetí Tálské a Deákové děje se v ponuře šerosvitné atmosféře makabrózního příběhu, záměrně sošně, rozlehle, vytrvale bezkontaktně, takřka pimprlově. O to víc ale vyniká kontrast zla a posedlosti ve sváru s touhou po nápravě věcí a se sebeobětováním. NEBÁT SE PŘEMÝŠLET V kostýmech, scénografii a použití loutek vystihli Lukáš Kuchinka a Jana Smetanová barokní tvarosloví, děs z blízkosti pekelných mocností snažících se ovládnout svět, i Ghelderodeho blízkost takové obraznosti. Inscenaci vévodí hudba Jakuba Kudláče, vynalézavě děsivá, ponurá, pro činoherce na samé hranici zvládnutelnosti. Bude ještě zapotřebí technicky lépe zvládnout její přenos do hlediště a také vyčistit intonaci. Největší díl chvály Ondřeji Rychlému v titulní roli. Jeho Halewyn je krutý takřka nešťastně, proklatě. Celek by ale nebyl výmluvný bez Apoleny Veldové, Štěpánky Křasťanové, Jany Kubátové, Martina Stránského, Karla Mikuláška a ostatních. Co klestily studiové scény před padesáti léty, nese ovoce. Chvála tedy pro divadelníky tehdejší i dnešní. Pravda, jen pro ty, kteří nepřestali a nepřestanou nebát se přemýšlet. Hodnocení 80 % 94 95

49 Příloha č. 4 Příloha č. 4 11/3/ :04:21 Divadlo Josefa Kajetána Tyla, příspěvková organizace Strana 1 z 1 Účetní deník celkem (2018) Čerpání rozpočtu Částka zůstatek Druhý název Členění účtů (není) N 01 - Materiál N 01- Výpravy N 02 - Energie N 03 - Prodané zboží N 04 - Licence N 04 - Služby N 04 - Umělecké Honoráře N 05 - Mzdové náklady N 06 - Daně a poplatky N 07 - Odpisy inv. Majetku N 08 - DDHM a DDNM N 09 - Ostatní náklady N 10 - Soc. a zdr. pojištění N 11 - Ostatní soc. náklady V 01 - Zájmová činnost V 02 - Vstupné V 03 - Zájezdová představení V 04 - Ostatní služby V 05 - Pronájmy V 06 - Prodej zboží V 07 - Čerpání fondů V 08 - Úroky z BÚ a vkladů V 09 - Ostatní výnosy V 10 - Příspěvek z rozpočtu MP Celkový součet Správa Um. soubor Ut. provoz Vedlejší činnost Celkový součet , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,53 558, , , , , , , , , , , , , ,55 5, , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,00-40, , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

50 Příloha č. 4 Příloha č. 4 Částka zůstatek Zodpovědný útvar Členění účtů Celkový součet (není) , , ,00 N 01 - Materiál , , , , , , , , , , ,50 N 01- Výpravy , , , , , ,54 N 02 - Energie , , , , , ,80 N 03 - Prodané zboží 5 976, , , , , ,76 N 04 - Licence ,37 0, , , , , , ,49 N 04 - Služby , , , , , , , , , , , ,61 N 04 - Umělecké Honoráře , , , , , , ,51 N 05 - Mzdové náklady , , , , , , , , , , ,00 N 06 - Daně a poplatky 200, , ,00 155,53 100,00 358, , , ,53 N 07 - Odpisy inv. Majetku , ,63 N 08 - DDHM a DDNM 6 868, , , , , , , , ,88 N 09 - Ostatní náklady 4 022, , , , , , , , ,74 5, ,36 N 10 - Soc. a zdr. pojištění , , , , , , , , , , ,00 N 11 - Ostatní soc. náklady , , , , , , , , , , ,59 V 01 - Zájmová činnost , ,06 V 02 - Vstupné , , , , , ,00 V 03 - Zájezdová představení , , , , , ,50 V 04 - Ostatní služby ,00-40, , ,81 V 05 - Pronájmy , ,12 V 06 - Prodej zboží , , , , , ,15 V 07 - Čerpání fondů , ,00 V 08 - Úroky z BÚ a vkladů , , ,89 V 09 - Ostatní výnosy , , , , , , , , ,76 V 10 - Příspěvek z rozpočtu MP , , , ,00 Celkový součet , , , , , , , , , , , ,09 Datum zpracování Divadlo Josefa Kajetána Tyla, příspěvková organizace Rok Od Do Přehled čerpání mezd PLATY Opera Muzikál Činohra Balet Správa Obchodní Hosp. činnost UT Celkem Limit Čerpání % 100,49% 102,67% 100,77% 93,70% 103,12% 92,35% 0,00% 94,34% 97,91% Opera Muzikál Činohra Balet Správa Obchodní Hosp. činnost UT Celkem Příspěvek zřizovatele Plánovaný fond odměn Celkem Čerpání Čerpání fondu odměn 0 Čerpání celkem % ,16% Průměrné platy Opera Muzikál Činohra Balet Správa Obchodní Hosp. činnost UT Celkem Náhrada za nemoc Odstupné Sociální výpomoc OON Opera Muzikál Činohra Balet Správa Obchodní Hosp. činnost UT Celkem Limit Čerpání % 97,14% 155,73% 62,26% 30,80% 107,86% 118,96% 113,74% 95,10% 100,73% Honoráře Opera Muzikál Činohra Balet Správa Obchodní Hosp. činnost UT Celkem Limit Čerpání Zahraniční honoráře Čerpání celkem % 112% 100% 108% 115% 0% 379% ,30% Zájezdy Zaměstnanci Opera Muzikál Činohra Balet Správa Obchodní Hosp. činnost UT Celkem Limit 115,70 30,05 31,50 35,00 21,00 12,00 0,00 159,75 405,00 Čerpání 113,35 28,14 27,71 34,58 21,25 10,75 0,00 156,69 392,

51 Příloha č. 4 Příloha č. 4 CELKOVÉ NÁKLADY A VÝNOSY ZA OBDOBÍ Vývoj nákladů v tis. Kč roky náklady celkem osobní náklady + pojištění % z celkových nákladů provozní náklady % z celkových nákladů výnosy celkem příspěvek na provoz % z celkových výnosů vlastní výnosy celkem % z celkových výnosů z toho z toho % soběstačnosti (vlastní výnos/ celkové náklady) = odpisy , , , ,97 19, náklady celkem osobní náklady + pojištění provozní náklady , , , ,65 19, , , , ,70 22, , , , ,25 22, , , , ,09 23, , , , ,59 21,53 % soběstačnosti = vlastní výnosy celkové nákl. - odpisy osobní náklady + pojištění = platy, OON, honoráře dle AZ, zákonné odvody soc. + zdravotní

52 Příloha č. 4 Příloha č. 4 Vývoj výnosů v tis. Kč Opravy a investice v tis. Kč výnosy celkem celkem příspěvek na provoz opravy vlastní výnosy investice

53 Příloha č. 5 Příloha č

54 Příloha č. 5 Příloha č

55 Příloha č. 5 Příloha č

56 Příloha č. 5 Příloha č