CVIII / 2017 PEER-REVIEWED OPEN ACCESS JOURNAL FOUNDED 1854 INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY OF THE CZECH ACADEMY OF SCIENCES, PRAGUE, V. V. I.

Transkript

1 CVIII / 2017 PEER-REVIEWED OPEN ACCESS JOURNAL FOUNDED 1854 INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY OF THE CZECH ACADEMY OF SCIENCES, PRAGUE, V. V. I.

2 Editor Michal ERNÉE, Editorial Board Miroslav BÁRTA, Martin BARTELHEIM, François BERTEMES, Miroslav DOBEŠ, Eduard DROBERJAR, Václav FURMÁNEK, Martin JEŽEK, Petr KOČÁR, Martin KUNA, Michal LUTOVSKÝ, Karel NOVÁČEK, Rudolf PROCHÁZKA, Lubor SMEJTEK, Petr ŠKRDLA, Jaroslav TEJRAL, Martin TOMÁŠEK, Peter TREBSCHE Technical Editor Ivana HERGLOVÁ, Type-setting, Layout Agama poly-grafický ateliér, s. r. o., Na Výši 424/4, Praha 5, Czech Republic, Cover design Michal ERNÉE Print TISKÁRNA PROTISK, s.r.o., Czech Republic Open Access since 2015 available for free on: The journal Památky archeologické is indexed and abstracted in Arts and Humanities Citation Index (Web of Science ) by Thomson Scientific. The journal Památky archeologické is also indexed or abstracted in SCOPUS (SJR 2016: 0,156), ERIH, EBSCO and Ulrich s Periodicals Directory. Vydává Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v. v. i. Published by the Institute of Archaeology of the Czech Academy of Sciences, Prague, V. V. I. Registrováno pod ev. č. MK E 4240 Redakce Office: Letenská 4, CZ Praha 1, tel.: , pamatky@arup.cas.cz Rozšiřuje, informace o předplatném podává a objednávky přijímá: DUPRESS, Podolská 110, CZ Praha 4, Czech Republic, tel.: , dupress@seznam.cz Orders from abroad: SUWECO CZ s. r. o., Klečákova 347, CZ Praha 9, Czech Republic, tel.: , suweco@suweco.cz KUBON & SAGNER, Buchexport/Import, D Munich, Germany, fax: , tel.: , order@kubon-sagner.de RUDOLF HABELT GmbH, Am Buchenhang 1, D Bonn, Germany, fax: / , tel.: / , info@habelt.de Toto číslo vyšlo v prosinci 2017 v nákladu 600 výtisků Institute of Archaeology of the Czech Academy of Sciences, Prague, V. V. I.; Prague 2017 ISSN

3 Obsah Contents Inhalt Yuri E. Demidenko Petr Škrdla Ladislav Nejman Aurignacian in Moravia. New geochronological, lithic and settlement data Aurignacian na Moravě. Nové poznatky o geochronologii, kamenné industrii a osídlení Jindřich Hlas Stanislav Stuchlík Lukáš Šín Únětické pohřebiště v Opavě-Vávrovicích Aunjetitzer Gräberfeld in Opava-Vávrovice Ondřej Chvojka Miloslav Chytráček Milan Metlička Jan Michálek Jantar střední až pozdní doby bronzové v Čechách Bernstein der mittleren bis späten Bronzezeit in Böhmen Miloslav Chytráček Martin Golec Ondřej Chvojka Milan Metlička Jan Michálek Miroslava Novotná Drahomíra Frolíková Jantar starší doby železné a průběh jantarové stezky ve střední Evropě Bernstein der älteren Eisenzeit und der Verlauf der Bernsteinstraße in Mitteleuropa Kateřina Břečková Středověké sklo z Opavy II. Nálezy skla z archeologických výzkumů na ulici Masařská 6, Pekařská Kolářská a Mnišská Mezi Trhy Medieval glass from Opava II. Glass finds from archaeological excavations at Masařská St 6, Pekařská Kolářská and Mnišská Mezi Trhy Recenze Reviews Rezensionen Milan Lička, Osídlení ze starší etapy vývoje kultury s vypíchanou keramikou ve Mšeně. Fontes Archaeologici Pragenses 43 (rec. Pavel Burgert) Michal Ernée, Prag-Miškovice. Archäologische und naturwissenschaftliche Untersuchungen zu Grabbau, Bestattungssitten und Inventaren einer frühbronzezeitlichen Nekropole. Römisch-Germanische Forschungen, Band 72 (rec. Jaroslav Peška) Rupert Gebhard Rüdiger Krause, Bernstorf. Archäologisch-naturwissenschaftliche Analysen der Gold- und Bernsteinfunde vom Bernstorfer Berg bei Kranzberg, Oberbayern. Bernstorf-Forschungen 1 (rec. Michal Ernée) Martin Hohlbein, Die Messer in Süd- und Westdeutschland. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung VII, Band 6 (rec. Luboš Jiráň) Ute Luise Dietz Albrecht Jockenhövel /Hrsg./, 50 Jahre Prähistorische Bronzefunde. Bilanz und Perspektiven. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung XX, Band 14 (rec. Ondřej Chvojka) Mojca Jereb, Die Bronzegefäße in Slowenien. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung II, Band 19 (rec. Miloslav Chytráček) Claire Taylor Kostas Vlassopoulos /Eds./, Communities and Networks in the Ancient Greek World (rec. Denis Hakszer) Susanne Sievers Matthias Leicht Bernward Ziegaus, Ergebnisse der Ausgrabungen in Manching-Altenfeld 1996 bis Teil 1: Text und Beilagen. Teil 2: Text. Die Ausgrabungen in Manching, Band 18 (rec. Alžběta Danielisová) Christopher Gosden Sally Crawford Katharina Ulmschneider /eds./, Celtic Art in Europe. Making connections. Essays in honour of Vincent Megaw on his 80 th birthday (rec. Jan Kysela) Venceslas Kruta, L art des Celtes (rec. Jan Bouzek) Hans-Ulrich Voß Nils Müller-Scheeßel /Hrsg./, Archäologie zwischen Römern und Barbaren. Zur Datierung und Verbreitung römischer Metallarbeiten des 2. und 3. Jahrhunderts n. Chr. im Reich und im Barbaricum ausgewählte Beispiele (Gefäße, Fibeln, Bestandteile militärischer Ausrüstung, Kleingerät, Münzen). Teil I II. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte, Band 22, 1-2 (rec. Vladimír Varsik) Kay Ehling, Konstantin 312 (rec. Boris Stoklas) Sebastian Messal, Glienke. Eine Slawische Burg des 9. und 10. Jahrhunderts im östlichen Mecklenburg. Frühmittelalterarchäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 5 (rec. Jan Hasil) Marcus Gerds Michael Wolf, Das Gräberfeld des frühmittelalterlichen Seehandsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg Die Menschen und ihre Lebensumstände Groß Strömkendorf Reric. Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 6,1 a 6,2 (rec. Renáta Přichystalová) Jiří Macháček Petr Dresler Renáta Přichystalová Vladimír Sládek, Břeclav Pohansko VII. Kostelní pohřebiště na Severovýchodním předhradí. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 455 (rec. Naďa Profantová) PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

4 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

5 Únětické pohřebiště v Opavě-Vávrovicích Aunjetitzer Gräberfeld in Opava-Vávrovice Jindřich Hlas Stanislav Stuchlík Lukáš Šín Předloženo redakci v říjnu 2016, upravená verze v únoru 2017 V letech bylo ve Vávrovicích prozkoumáno rozsáhlé polykulturní naleziště, na němž bylo odkryto 707 sídlištních objektů a 44 hrobů, mezi nimiž bylo 13 kostrových hrobů únětické kultury. V české části Horního Slezska jde o teprve o druhou nekropoli ze starší doby bronzové a první únětické kultury. Hroby svou úpravou odpovídají zásadám pohřebního ritu únětické kultury, o čemž svědčí pohřby v rakvích nebo druhotné zásahy do hrobů. Ke zvláštnostem patří ukládání zemřelých na pravém i levém boku, což lze považovat za doklady vlivů z epišňůrového kulturního okruhu. Milodary z pohřebiště představují většinou běžné nálezy únětické kultury, ale objevily se i méně obvyklé artefakty, jako je jehlice s dvojitou kroužkovitou hlavicí nebo bronzový rybářský háček. K výbavě patřila rovněž kolekce více než 50 jantarových korálů, což je podstatně více než se dohromady našlo na všech moravských únětických lokalitách. Na nádobách jsou zřetelné poměrně silné vztahy k únětické keramice v Polsku. Pohřebiště ve Vávrovicích s několika dalšími lokalitami v blízkém okolí a s polskými nalezišti v Horním Slezsku (Jędrychowice, Nowa Cerekwia, Pilszcz aj.) vytvářejí jednu výraznou společnou regionální skupinu únětických nalezišť na česko-polském pomezí. Starší doba bronzová, únětická kultura, nowocerekwiańská skupina, pohřebiště, Horní Slezsko, Vávrovice The Únětice cemetery in Opava-Vávrovice. During the investigation of a vast multicultural site in Opava-Vávrovice in , 707 settlement features and 44 graves were excavated, including 13 Únětice culture inhumation burials. This is the second cemetery from the Early Bronze Age and the first of the Únětice culture in the Czech part of Upper Silesia. The layout of the graves corresponds to the principles of the Únětice culture burial rite, as evidenced by burials in coffins and secondary interventions in graves. Peculiarities include the deposition of the deceased on their right side or the left side, which can be regarded as evidence of influences from the sphere of the Epi-Corded Ware culture. While grave goods from the cemetery are mostly common Únětice culture finds, less common artefacts also appeared, including a pin with a double ring-shaped head and a bronze fishing hook. Grave goods also included a collection of more than 50 amber beads, which is considerably more than were found collectively at all of the Moravian Únětice sites. Vessels show relatively strong links to Únětice pottery in Poland. The cemetery in Opava-Vávrovice, several other sites in the near vicinity and Polish sites in Upper Silesia (Jędrychowice, Nowa Cerekwia, Pilszcz, etc.) form a single distinct and common regional group of Únětice sites in the Czech-Polish borderlands. Early Bronze Age Únětice culture Nowa Cerekew group cemetery Upper Silesia Opava-Vávrovice 1. Úvod Starou sídelní oblast podél toku řeky Opavy, vymezenou v dnešním pojetí městy Krnovem a Opavou, sledují archeologové již od počátku působnosti archeologie v tomto regionu. V posledních letech se ve sledovaném prostoru realizovalo několik zásadních archeologických výzkumů, z nichž největší, mapující lidské aktivity od eneolitu po ranný středověk, se uskutečnil na nalezišti Vávrovice - Krásné pole v letech (Hlas 2015). Lokalita se nachází zhruba 5 km SZ směrem od města Opavy v nadmořské výšce 267,5 až 269,5 m a je vymezena silnicí I. třídy č. 57 a železniční tratí Opava Krnov. Rozprostírá se na výrazné terénní vlně kopírující pravý břeh řeky Opavy, od kterého je vzdálena přibližně 550 m (obr. 1: 3). První odkryvy zde proběhly již v roce 1996 v souvislosti s výstavbou nového výrobního areálu tehdejších Čokoládoven a. s. Během výzkumu bylo objeveno a částečně prozkoumáno sídliště kultury nálevkovitých pohárů. Záchranný výzkum tehdy probíhal na ploše o rozloze 9,4 ha a již v době výzkumu bylo zřejmé, že archeologické situace se budou nacházet i v okolí zkoumané plochy SV, V a JV směrem (Stabrava 2008). V roce 2013 se rozhodlo o rozšíření stávajícího areálu o novou výrobní halu a infrastrukturu. V polovině roku 2013 byl proto naplánován rozsáhlý záchranný archeologický výzkum, který se uskutečnil od října 2013 do závěru července 2014 na ploše o celkové výměře zhruba 6,2 ha. V průběhu výzkumu bylo objeveno a prozkoumáno celkem 707 zahloubených archeologických objektů včetně 44 hrobů (obr. 2). Z uvedeného počtu jich třináct řadíme do únětické kultury a náš příspěvek je zaměřen na tyto hroby (obr. 3). 2. Popis hrobů a nálezů Hrob 1 (objekt 505) Hrobová jáma měla obdélníkový půdorys s mírně zaoblenými rohy o rozměrech 250 x 160 až 180 cm orien- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

6 A C B Obr. 1. Vávrovice - Krásné pole. 1 Poloha naleziště v mapě ČR; 2 poloha naleziště ve výřezu mapy ČR; 3 poloha naleziště ve výřezu základní mapy 1 : (kresba redakce, podklady autoři). Abb. 1. Vávrovice - Krásné pole. 1 Lage der Fundstelle auf der Karte der Tschechischen Republik; 2 Lage der Fundstelle auf einem Ausschnitt der Karte der Tschechischen Republik; 3 Lage der Fundstelle auf einem Ausschnitt der Basiskarte 1 : (Zeichnung Redaktion, Unterlagen Autoren). tovaný delší osou ve směru JZ SV. Stěny hrobové jámy se směrem k rovnému dnu v hloubce 80 cm pod úrovní podloží mírně zužovaly až na rozměry 215 x 140 cm. Hrobová jáma byla po celém obvodu obložena říčními valouny (obr. 4, 9). Na dně ležela pouze část jedné dolní končetiny v téměř stráveném stavu. Poloha naznačuje, že zemřelý byl pohřben hlavou k JZ. Z hrobové výbavy byla v zásypu nalezena pouze jedna šipka s křidélky (1). Vzhledem k nálezovým okolnostem a absenci vykrádací šachty je možné předpokládat, že hrobová komora byla překryta v úrovni povrchu dřevěnými deskami, které byly při druhotném otevření odstraněny, a následně došlo k samovolnému zaplnění. Popis nálezů: 1. Přepálená silicitová šipka s křidélky a ulomeným hrotem. Délka 15 mm; inv. č. 129/13-133/1 (obr. 4: 1). Hrob 2 (objekt 522) Hrobová jáma orientovaná delší osou ve směru JZ SV měla obdélníkový půdorys se zaoblenými rohy o rozměrech 170 x 110 cm a dosahovala hloubky 60 až 70 cm pod úroveň povrchu podloží (obr. 4). Stěny hrobové jámy byly téměř kolmé a dno rovné, mírně se svažující směrem k JZ. Kosterní pozůstatky se nezachovaly. V zásypu hrobové jámy byl nalezen menší džbánek (1). Z jámy byly odebrány vzorky pro fosfátovou analýzu na potvrzení nebo vyloučení původní přítomnosti kosterního materiálu. Zvýšená koncentrace fosforu byla zachycena v severním rohu hrobové jámy, což mohlo být způsobeno druhotnou manipulací s případnými ostatky 1. Popis nálezů: 1. Džbánek s ven vyhnutým okrajem a kónickým hrdlem, které je od stlačeného kulovitého těla odsazeno nevýraznou hranou, na kterou nasedá páskové ouško nasazené ve spodní třetině hrdla. Džbánek je zdobený drobnými důlky. Výzdobu tvoří dvojitá linie na hrdle a dvojitá linie na výduti a prostor mezi nimi je rozdělen jednoduchými liniemi vpichů na trojúhelníková pole. Povrch nádoby je hlazený až leštěný, na vnitřní i vnější straně černý. Výška 135 mm; ø okraje 60 mm; inv. č. 129/13-153/1 (obr. 4: 2; 11: 1). 1 Za výsledky fosfátové analýzy děkujeme Mgr. Janu Petříkovi z Filozofické fakulty MU v Brně. 40 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

7 m Obr. 2. Vávrovice - Krásné pole. Výřez ze situačního plánu výzkumu s vyznačením hrobů epišňůrového kulturního okruhu (2) a únětické kultury (1). Kresba J. Hlas. Abb. 2. Vávrovice - Krásné pole. Ausschnitt des Grabungs-Situationsplans mit Kennzeichnung der Gräber des Epischnurkeramischen Kulturkreises (2) und der Aunjetitzer Kultur (1). Zeichnung J. Hlas. Hrob 3 (objekt 523) Hrob se na povrchu jevil jako dvě kruhové jámy v superpozici. V průběhu vybírání a po zlepšení klimatických podmínek se ukázalo, že se jde o obdélníkovou hrobovou jámu porušenou vykrádací šachtou. Hrobová jáma orientovaná ve směru JZ SV měla obdélníkový půdorys se zaoblenými rohy. Při povrchu měla jáma rozměry 260 x 175 cm a směrem ke dnu se zmenšovala. V hloubce 80 cm byl při JZ, SZ a SV stěně zjištěn schůdek, který vymezoval samotný prostor pohřbu (obr. 4, 11). Schůdek vymezovaly zbytky zuhelnatělého dřeva, takže lze předpokládat, že se jedná o pozůstatek dřevěného obložení hrobové komory nebo o zbytky rakve. Proti pohřbu v rakvi, ale hovoří fakt, že zbytky dřeva nebyly zachyceny pod skeletem, ale pouze na stěnách. Prostor vymezený obloženým schůdkem měl rozměry 215 x 100 cm. Na dně v hloubce 110 cm byly rozházeny kosterní pozůstatky, z nichž v anatomické poloze zůstala pouze část trupu a spodní část pravé nohy. Zemřelý ležel na zádech a skrčené nohy spočívaly na pravém boku. Hlavou, která nebyla v anatomické poloze, byl orientovaný ve směru JZ. Stav dochování potvrzuje situaci zjištěnou na profilu hrobové jámy, že vykrádací šachta byla vedena téměř v celém prostoru hrobové jámy, a to v době kdy uvnitř jámy stále existoval dutý prostor. Druhotný zásah se dotkl především oblasti hlavy a středu těla, které se vůbec nedochovalo. Část dolní končetiny byla nalezena v prostoru vykrádací šachty. V prostoru levého boku zemřelého se našla kovová dýka (1), u levého ramene jehlice (2) výbavu doplňovaly drobné bronzové zlomky (3). Ve středové části hrobu byla do dna zapuštěna do hloubky 30 cm jamka o průměru 30 cm, do níž byla postavena amfora (4). Prohlubeň téměř odpovídala rozměrům nádoby. Popis nálezů: 1. Čepel dýky s oblým týlem se čtyřmi zachovanými nýty. Na týlní části jsou dobře znatelné stopy po připevnění rukojeti a v záštitě je patrný kruhový výřez. V místě organické rukojeti se nalezly čtyři různě dlouhé nýty, které patrně původně zdobily rukojeť. Podle měření ručním spektrometrem byla dýka zhotovena z mědi 2. Délka 151 mm; max. síla čepele 3 mm; inv. č. 129/13-169/2, 129/13-169/3 (obr. 4: 3; 15: 2). 2. Jehlice s roztepanou hlavicí svinutou v očko. Jehla je asi ve třetině své délky nalomená, má kruhový průřez a zahnutý hrot. Délka 150 mm; ø jehly 3 mm; inv. č. 129/13-169/1 (obr. 4: 4). 3. Zlomky bronzového plechu. Na několika zlomcích jsou otisky dřeva a některé jsou zdobeny řadami důlků. Inv. č. 129/13-169/4, 5, 6, 8. 2 Nezávislá měření ručním spektrometrem ED-XRF provedli Mgr. M. Hložek, Ph.D. a Mgr. O. Schejbal z Metodického centra konzervace TM v Brně, kterým upřímně děkujeme. PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

8 m 12 1 Obr. 3. Vávrovice - Krásné pole. Plán únětického pohřebiště ve výřezu situačního plánu výzkumu. Kresba J. Hlas. Abb. 3. Vávrovice - Krásné pole. Plan des Aunjetitzer Gräberfelds auf einem Ausschnitt des Grabungs-Situationsplans. Zeichnung J. Hlas. 4. Bezuchá amfora s mírně vyhnutým okrajem nasazeným na vysoké kónické hrdlo odsazené hranou od kulovitého stlačeného těla. Na hrdle jsou umístěny dva protilehlé výčnělky. Povrch hrdla je hlazený a tělo je zdrsněno rýhováním. Nádoba je z vnější strany hnědá až černá, z vnitřní strany tmavě hnědá. Výška 250 mm; ø okraje 170 mm; inv. č. 129/13-169/22 (obr. 4: 5; 14: 2). Hrob 4 (objekt 524) Hrobová jáma s nepravidelně obdélníkovým tvarem o rozměrech cca 200 x 100 m byla orientována ve směru JZ SV (obr. 5). Měla nepravidelné stěny i dno, které se nacházelo v hloubce pouze 20 cm pod úrovní povrchu podloží. Kosterní pozůstatky nebyly v hrobové jámě zjištěny. Z výbavy se zachovaly pouze dva drátěné kroužky (1) a kamenný sekeromlat (2). Vzhledem k nepřítomnosti kosterních pozůstatků byly odebrány vzorky na fosfátovou analýzu. Zvýšená koncentrace fosforu byla zachycena v západní části hrobové jámy, což mohlo být způsobeno druhotnou manipulací s případnými ostatky (viz pozn. 1). Popis nálezů: 1. Dva kroužky z bronzového drátu (dochoval se pouze jeden, druhý se zcela rozpadl). Rozměry: ø 18 mm; inv. č. 129/13-155/1 (obr. 5: 1). 2. Sekeromlat se zaobleným týlem, vyrobený ze zelené břidlice. Provrt je umístěn zhruba ve dvou třetinách délky sekeromlatu. Délka 150 mm; max. šířka 55 mm; inv. č. 129/13-155/2 (obr. 5: 2). Hrob 5 (objekt 1515) Hrobová jáma měla obdélníkový půdorys orientovaný ve směru JZ SV, který při povrchu dosahoval rozměrů 245 x 170 cm (obr. 5, 12). Stěny hrobové jámy byly rovné a směrem ke dnu se mírně zužovaly na rozměry 200 x 140 cm. V hloubce 80 cm byl při JV stěně zachycen schůdek, u kterého se zjistily zbytky zuhelnatělého dřeva, které byly zachyceny také pod kosterními pozůstatky. Lze předpokládat, že jde o doklady obložení hrobové komory nebo o zbytky rakve. Na hraně schůdku se našly tři kamenné zrnotěrky. Prostor vymezený schůdkem měl rozměry 200 x 105 cm. Na dně v hloubce 120 cm byly zjištěny kosterní pozůstatky bez anatomického uspořádání, koncentrované ve středu hrobové jámy. Polohu uložení zemřelého nebylo možné z rozložení dochovaných kostí spolehlivě určit. Podle antropologické analýzy nelze vyloučit, že do hrobu byly kosterní ostatky vloženy jako primární pohřeb. Zjištěné kosti patřily dospělému muži ve věku let. V průběhu 42 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

9 H cm 3, 4, cm cm 0 1 m H2 0 1 m 2 H m 5 Obr. 4. Vávrovice - Krásné pole. Plány a inventář hrobů. 1 hrob 1; 2 hrob 2; 3 5 hrob 3 (kresba H. Pravdová, H. Juřenová). Abb. 4. Vávrovice - Krásné pole. Pläne und Inventar der Gräber. 1 Grab 1; 2 Grab 2; 3 5 Grab 3 (Zeichnung H. Pravdová, H. Juřenová). PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

10 H4 0 1 m 1 2 H m 1, 3, 5, cm cm 2, cm Obr. 5. Vávrovice - Krásné pole. Plány a inventář hrobů. 1 2 hrob 4; 3 7 hrob 5 (kresba H. Pravdová, K. Meletzká). Abb. 5. Vávrovice - Krásné pole. Pläne und Inventar der Gräber. 1 2 Grab 4; 3 7 Grab 5 (Zeichnung H. Pravdová, K. Meletzká). 44 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

11 laboratorního zpracování antropologické analýzy byly identifikovány také fragmenty kostry dítěte, jehož věk byl odhadnut na měsíců 3. Stav kosterních pozůstatků dokládá druhotné otevření hrobu, jehož stopy byly zachyceny na profilu a v jeho SV části. Z hrobové výbavy se zachovalo bronzové dláto (1), cínový závěsek (2) a jeden jantarový korálek (3). Ve středové části hrobu byla pod kosterními pozůstatky zjištěna jamka o průměru 50 cm a hloubce 30 cm. V jamce byla umístěna mísovitá nádoba (4) a do ní ještě menší džbán (5). Rozměry jamky odpovídaly téměř rozměrům nádoby. Do inventáře hrobu je nutno zahrnout také výše zmíněné tři zrnotěrky (6). Popis nálezů: 1. Bronzové dlátko čtvercového průřezu s jedním koncem poškozeným a druhým roztepaným. Délka 40 mm; síla 4 mm; inv. č. 129/ /3 (obr. 5: 5). 2. Jantarový korálek oválného průřezu s jednoduchým provrtem. ø 15 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 5: 3; 19: 1). 3. Mísa s výrazně ven vyhnutým okrajem, který je ostře nasazen na baňaté tělo s nepatrně odsazeným dnem. Těsně pod rozhraním okraje a těla nádoby je umístěno šest plastických výčnělků. Nádoba má hrubý povrch z vnější strany světle hnědé a z vnitřní strany černé barvy. Výška 250 mm; ø okraje 400 mm; inv. č. 129/ /5 (obr. 5: 7; 14: 5). 4. Hrnek s ven vyhnutým okrajem a prohnutým hrdlem, které je odsazeno výraznou hranou od stlačeného kulovitého těla. V polovině hrdla je nasazené páskové ucho, které dosedá na hranu mezi hrdlem a tělem. Povrch je hlazený až leštěný, černošedé až černé barvy z vnitřní i vnější strany. Výška 135 mm; ø okraje 185 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 5: 4; 14: 4). 5. Kamenná zrnotěrka vyrobená z valounu kulmské hrubozrnné droby (viz pozn. 3). Má nepravidelný oválný tvar a pracovní plocha nese stopy po dlouhodobém užívání. Délka 310 mm; síla mm; inv. č. 129/ /2 (obr. 18: 2). 6. Kamenná zrnotěrka vyrobená z kulmské droby. Surovina pochází z výchozu. Má nepravidelný tvar s jedním koncem zaobleným a druhým rovným. Pracovní plocha nese stopy po dlouhodobém užívání. Délka 500 mm; síla mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 18: 1). 7. Kamenný předmět vyrobený z valounu metakvarcitu. Má obdélníkový tvar a nepravidelný průřez. Délka 200 mm; šířka 130 mm; inv. č. 129/ /4 (obr. 18: 3). 8. Hvězdicovitý závěsek s provrtem a pěti výběžky. Dle povrchové spektrální analýzy byl předmět vyroben z cínu (viz pozn. 2). Max. rozpětí výběžků 14 mm; inv. č. 129/ /2 (obr. 5: 6; 15: 6). Hrob 6 (objekt 1557) Hrobová jáma obdélníkového půdorysu se zaoblenými rohy o rozměrech 250 x 160 cm byla orientována ve směru JZ SV (obr. 6). Jáma měla téměř kolmé stěny a rovné dno v hloubce 125 cm pod úrovní povrchu podloží. Při vybírání hrobové jámy byla zjištěna vykrádací šachta vedená do její JZ části. V prostoru šachty byla zachycena lebka zemřelého a části skeletu. Na dně hrobové jámy byly zjištěny další kosterní pozůstatky v neanatomické poloze. Podle nálezových okolností nebylo možné zjistit polohu pohřbeného jedince ani jeho pohlaví. Určeno bylo pouze stáří, odhadnuté na let. Přes druhotný zásah do hrobu a jeho značné porušení se dochovala část výbavy zemřelého, představovaná jantarovým korálkem (1), dvěma bronzovými korálky (2) a bronzovou nášivkou (3). 3 Za určení kamenných předmětů děkujeme Mgr. V. Wertichovi z Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Popis nálezů: 1. Jantarový korálek soudečkovitého tvaru s jednoduchým provrtem. Ø 8 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 6: 1; 19: 2). 2. Dva bronzové lité korálky soudkovitého tvaru. Délka 7 mm; ø 5 mm; inv. č. 129/ /3 (obr. 6: 2). 3. Vypouklá terčovitá puklička se dvěma otvory. ø 38 mm, výška 10 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 6: 3; 15: 5). Hrob 7 (objekt 1582) Hrobová jáma měla obdélníkový půdorys se zaoblenými rohy o rozměrech 250 x 170 cm a byla orientována ve směru JZ SV (obr. 6). Směrem k rovnému dnu v hloubce 105 cm se zmenšila až na rozměry 220 x 140 cm. Při vybírání hrobové jámy byla zjištěna vykrádací šachta vedená do její SV části. V prostoru šachty byla zachycena část žebra. Na dně ležely rozházeny zbytky skeletu v neanatomické poloze. Podle antropologické analýzy patřily pozůstatky dospělé ženě ve věku let. Z hrobové výbavy zůstaly dvě terčovité nášivky (1, 2), dva zlomky bronzové spirálovité trubičky (3) a zlomky bronzového plechu (4). Popis nálezů: 1. Poškozená vypouklá terčovitá puklička, z vnitřní strany zdobená po obvodu řadou důlků. Ø 19 mm; výška 8 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 6: 4). 2. Zlomek podobné terčovité pukličky. Inv. č. 129/ /1. 3. Dva zlomky spirálovité trubičky z plochého drátu. Délka 53 a 10 mm; ø 6 mm; inv. č. 1129/ /2 (obr. 6: 5). 4. Tři zlomky tenkého bronzového plechu. Inv. č. 129/ /1. Hrob 8 (objekt 1656) Hrobová jáma měla obdélníkový půdorys orientovaný ve směru JZ SV o rozměrech 230 x 140 cm (obr. 7, 10). Stěny jámy byly rovné a kolmo nasedaly na rovné dno v hloubce 80 cm. V průběhu vybírání hrobové jámy byla zachycena vykrádací šachta směřující do její SV části. Při obou delších stěnách byly na dně vyskládány říční valouny tvořící vnitřní obložení hrobové jámy do výšky asi 20 cm. Na dně v prostoru mezi kamenným obložením byly zjištěny zbytky dolní poloviny skeletu uloženého ve skrčené poloze na levém boku hlavou k SV. Horní polovina skeletu se nezachovala, pouze v SV části hrobové jámy byl zjištěn fragment lebeční kosti. Podle antropologické analýzy se jedná o kosterní pozůstatky dospělého jedince. Hrobová výbava nebyla v prostoru kosterních pozůstatků zjištěna. V Z rohu hrobové jámy byla v zásypu zjištěna keramické mísa (1). Popis nálezů: 1. Mísa s rovnými kónickými stěnami ostře odsazenými od dna. Povrch je na vnější straně nádoby nehlazený, na vnitřní hlazený, barva hnědá až tmavě hnědá. Výška 90 mm; ø okraje 310 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 7: 1; 14: 1). Hrob 9 (objekt 1657) Hrobová jáma obdélníkového tvaru se zaoblenými rohy o rozměrech 215 x 130 cm byla orientována delší osou ve směru JZ SV (obr. 7). Stěny jámy byly rovné a téměř kolmé na rovné dno nacházející se v hloubce 55 cm. V průběhu vybírání výplně hrobové jámy byla zachycena vykrádací šachta vedená do její JZ části. Na dně byly části značně narušeného skeletu. Podle antropologické analýzy byl zemřelý uložen ve skrčené poloze na levém boku ve směru JZ SV, hlavou k JZ. Pravděpodobně se jednalo o pohřeb ženy mladší než 17 let. Hrobovou výbavu tvořily dva jantarové korálky (1), bronzový rybářský háček (2) a zlomek jehly bronzové jehlice (3). PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

12 H H7 0 1 m 1, 2, 3, 4, cm m 5 Obr. 6. Vávrovice - Krásné pole. Plány a inventář hrobů. 1 3 hrob 6; 4 5 hrob 7 (kresba H. Pravdová). Abb. 6. Vávrovice - Krásné pole. Pläne und Inventar der Gräber. 1 3 Grab 6; 4 5 Grab 7 (Zeichnung H. Pravdová). Popis nálezů: 1. Dva jantarové korálky soudečkovitého tvaru s jednoduchým provrtem. Ø 10 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 7: 3; 19: 3). 2. Bronzový rybářský háček se zpětným trnem, vyrobený z drátu čtvercového průřezu. Délka 20 mm; inv. č. 129/ /2 (obr. 7: 4; 15: 7). 3. Zlomek jehly bronzové jehlice. Délka 60 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 7: 2). Hrob 10 (objekt 1675) Hrobová měla obdélníkový půdorys orientovaný ve směru JZ SV o rozměrech 190 x 115 cm (obr. 7). Měla téměř kolmé stěny a rovné dno v hloubce 50 cm. V průběhu vybírání zásypu hrobu byla zjištěna vykrádací šachta vedená do SV části jámy. Na dně byly zjištěny velice špatně dochované části skeletu v ne- 46 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

13 H cm 1 H9 1656/ m 1657/ m 4 2 2, 3, cm H10 5, 6, cm / m 5 7 Obr. 7. Vávrovice - Krásné pole. Plány a inventář hrobů. 1 hrob 8; 2 4 hrob 9; 5 7 hrob 10 (kresba H. Pravdová, K. Meletzká). Abb. 7. Vávrovice - Krásné pole. Pläne und Inventar der Gräber. 1 Grab 8; 2 4 Grab 9; 5 7 Grab 10 (Zeichnung H. Pravdová, K. Meletzká). anatomické poloze. Původní poloha uložení nebyla zjištěna. Podle antropologické analýzy patřily kosti jedinci mladšímu než 20 let. Na temenní kosti byl zjištěn trepanační otvor se stopami po zhojení (obr. 23). Hrobovou výbavu tvořila bronzová jehlice s hlavicí svinutou v očko (1), 28 jantarových korálků nebo jejich zlomků (2) a devět dalších zlomků jantarových korálků. PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

14 H11 2 a b c / m 0 5 cm 4 5 H / m cm 12 H ,5 cm m 1686/ cm 13 Obr. 8. Vávrovice - Krásné pole. Plány a inventář hrobů. 1 5 hrob 11; 6 12 hrob 12; 13 hrob 13; 14 nálezy bez kontextu (kresba H. Pravdová, K. Meletzká). Abb. 8. Vávrovice - Krásné pole. Pläne und Inventar der Gräber. 1 5 Grab 11; 6 12 Grab 12; 13 Grab 13; 14 Funde ohne Kontext (Zeichnung H. Pravdová, K. Meletzká). 48 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

15 Popis nálezů: 1. Bronzová jehlice s jehlou kruhového průřezu a hlavicí roztepanou a svinutou v očko. Délka 91 mm, ø jehly 3 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 7: 5) jantarových korálků 24 celých nebo téměř celých, 4 menší zlomky. Tvar soudečkovitý nebo bochníčkovitý. Ø 6 10,5 mm; inv. č. 129/ /2, 129/ /3 (obr. 7: 6 7; 19: 5). 3. Devět drobných zlomků z neurčitého počtu jantarových korálků. inv. č. 129/ /2, 129/ /3. Hrob 11 (objekt 1687) Hrobová jáma měla obdélníkový půdorys se zaoblenými rohy orientovaný ve směru JZ SV o rozměrech 185 x 125 cm (obr. 8). Stěny měla rovné, stejně jako dno v hloubce pouze 20 cm pod úrovní povrchu podloží. V průběhu vybírání zásypu hrobové jámy ani na jejím profilu nebyly zjištěny stopy po druhotném otevření hrobu. Na dně hrobové jámy se dochovala pouze porušená lebka uložená na levém boku, část klíční kosti a část dolní končetiny. Nálezová situace naznačuje, že zemřelý byl pochovaný hlavou ve směru SV a obličejem k JV. Na základě antropologické analýzy lze říci, že kosterní pozůstatky patřily nedospělému jedinci ve věku 7 11 let. V oblasti lebky bylo nalezeno 17 jantarových korálků (1). Pod dolní čelistí byla zachycena bronzová jehlice (2). Od očka jehlice vedla řada 17 soudkovitých korálků tvořících patrně řetízek. V průběhu laboratorního zpracování kosterních ostatků bylo nalezeno dalších osm celých kusů a dva zlomky (3). Pod lebkou byly tři bronzové vlasové ozdoby (4). Popis nálezů: jantarových korálků soudečkovitého nebo bochníčkovitého tvaru. Ø 6,5 11 mm, ø provrtu 1,5 3,5 cm; inv. č. 129/ /2, 129/ /5 (obr. 8: 3; 19: 4). 2. Bronzová jehlice s jehlou oválného průřezu a dvojitou kroužkovou hlavicí a s roztepaným očkem na zadní straně. Oba kroužky jsou ve směru osy navzájem spojeny. Délka 110 mm; max. ø jehly 6 mm; max. ø hlavice 48 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 8: 1; 15: 1) bronzových soudkovitých korálků a 2 zlomky. Délka 5 7,5 mm; ø 4 mm; inv. č. 129/ /4, 129/ /6 (obr. 8: 4 5). 4. Tři bronzové závěsky z jednoduchého plochého drátu (obr. 15: 9). První měl oba konce zakončené zpětnou kličkou, jedna je ulomená, další dva jsou zakončeny zpětnou kličkou pouze na jedné straně. (a) ø 8 mm; síla drátu 0,5 mm (obr. 8: 2a); (b) ø 7 mm; síla drátu 0,05 mm (obr. 8: 2c); (c) ø 8 mm; síla drátu 0,05 mm (obr. 8: 2b), inv. č. 129/ /3. Hrob 12 (objekt 1692) Hrobová jáma obdélníkového půdorysu o rozměrech 180 x 95 cm se zaoblenými rohy byla orientována ve směru JJZ SSV (obr. 8). Měla rovné stěny, stejně jako dno v hloubce 30 cm. V průběhu vybírání zásypu hrobové jámy ani na jejím profilu nebyly zjištěny stopy po druhotném otevření hrobu. Na dně zůstala část téměř stráveného skeletu, takže polohu nebylo možné určit. Na základě antropologické analýzy patřily kosti dítěti ve věku měsíců. Hrobová výbava byla zjištěna v prostoru horní poloviny těla, pouze jeden předmět se nacházel při JV okraji hrobové jámy. Výbavu tvořilo sedm jantarových korálků a zlomek surového jantaru (1), 24 bronzových korálků (2), sedm zlomků bronzových spirálovitých trubiček (3), zlomek bronzové jehlice, terčovitá nášivka (4), bronzový tyčinkovitý náramek (5) a náramek z dvojitého drátu (6), který byl navlečen na levém předloktí. Popis nálezů: 1. Sedm jantarových korálků a zlomek surového jantaru. Korálky měly soudečkovitý a bochníčkovitý tvar a byly opatřeny jednoduchým provrtem. Ø 6 11 mm; inv. č. 129/ /2, 129/ /9 (obr. 8: 8; 19: 6) bronzových soudkovitých korálků. Délka 6 8 mm; ø 4 5 mm; inv. č. 129/ /5 (obr. 8: 12; 15: 8). 3. Zlomky spirálovitých trubiček z plochého bronzového drátu. Ø 3 3,5 mm; ø drátu 1 mm; inv. č. 129/ /2 (obr. 8: 10; 15: 11). 4. Porušená vypouklá terčovitá puklička se dvěma otvory, z vnitřní strany zdobená po obvodu řadou důlků. ø 19 mm; výška 5 mm; inv. č. 129/ /6 (obr. 8: 11). 5. Bronzový tyčinkovitý C náramek s jedním koncem ulomeným. Ø 40 mm; max. ø tyčinky 5 mm; inv. č. 129/ /1 (obr. 8: 5; 15: 3). 6. Náramek z dvojitého bronzového drátu s konci spirálovitě svinutými. Ø 36 mm; ø drátu 1 mm; inv. č. 129/ /4 (obr. 8: 6; 15: 4). Hrob 13 (objekt 1686) Hrobová jáma měla nepravidelný obdélníkový, na jedné straně až oválný půdorys, orientovaný ve směru JZ SV o rozměrech 290 x 170 cm a hloubce 70 cm (obr. 8; 10: 3). Na JZ a Z měla hrobová jáma pozvolné stěny, na S a SV naopak kolmé, dno hrobové jámy bylo rovné, mírně se svažující k JZ. Na profilu hrobové jámy byly patrné stopy po šachtě druhotně narušující hrob, která byla vedena do prostoru horní poloviny těla. Na dně leželo torzo skeletu ve skrčené poloze na levém boku, hlavou k SV. Horní polovina těla včetně hlavy byla značně porušena druhotným zásahem. V okolí skeletu byly zjištěny tři velké říční valouny, jeden za zády a dva před tělem. Rozmístění kamenů naznačuje, že mohly sloužit k zajištění rakve. Její doklady se ale nepodařilo rozpoznat. Hrobovou výbavu tvoří jeden kostěný kruhový terčík s provrtem uprostřed (1), který byl nalezen v místě krčních obratlů. Popis nálezů: 1. Kostěný terčík původně kruhového tvaru se středovým provrtem a nevýraznou rytou linií opisující střed. Povrch je jen hrubě vyhlazen. Ø terčíku 36 mm; ø provrtu 4 mm, inv. č. 129/ /1 (obr. 8: 13). Nálezy bez kontextu V průběhu výzkumu byly v prostoru větší ze skupin hrobů nalezeny tři volně pohozené bronzové soudkovité korálky a zlomek čtvrtého. Vzhledem k poloze nálezu nebylo možné korálky přiřadit ke konkrétnímu hrobu. Popis nálezů: 1. Tři bronzové soudkovité korálky a jeden zlomek. Délka 5 5,5 mm; ø 4 5 mm; inv. č. 129/13-000/1 (obr. 8: 14). 3. Pohřební ritus Prozkoumané únětické hroby jsou v prostoru české části Horního Slezska prvními spolehlivě prokazatelnými hrobovými celky této kultury. Ze starších nálezů můžeme s jistou mírou pravděpodobnosti pokládat za pozůstatky ze zničeného únětického pohřebiště předměty z Opavy-Kateřinek. O mnoho lepší situace není ani v případě sídlištních nálezů. Existenci únětického osídlení nám potvrzují stejně stará naleziště v polském Horním Slezsku. PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

16 3.1. Charakteristika pohřebiště O pohřebišti v Opavě-Vávrovicích se 13 hroby nemůžeme zcela spolehlivě říci, zda bylo prozkoumáno celé. Nelze totiž vyloučit, že východním až severovýchodním směrem od zkoumané plochy (obr. 2, 3) by mohlo být ještě několik málo hrobů. I při případném rozšíření uvedeného počtu o několik dalších objektů bude toto naleziště náležet v rámci únětické kultury mezi menší pohřebiště. Vždyť na největším moravském pohřebišti u Rebešovic bylo zachyceno minimálně 83 hrobů (Ondráček 1962, 5; Staňa 1977, 55), v Šardičkách (Procházka Chleborád Kalousek 1927) a Němčicích na Hané (Červinka 1926) po 78 hrobech. V Čechách se vyskytla znatelně větší pohřebiště, o čemž svědčí 141 hrobů v Polepech u Kolína (Dvořák a; Moucha 1954), asi stovka hrobů v Kamýku (Schmidt 1899), 77 hrobů v Horních Počernicích (Hásek 1959), a to necháváme stranou nově prozkoumanou a zatím nepublikovanou nekropoli ve Vliněvsi přibližně s 350 hroby (Jiráň /ed./ 2008, 27). Podobná situace je i v okolních zemích. V Německu patří k největším pohřebiště v Großbrembachu s 81 hroby (Ullrich 1972, 14) a ve Wahlitzu s více než 80 hroby (Voigt 1955), na Slovensku bylo ve Veľkém Grobu (Chropovský 1960) 64 hrobů a na nově prozkoumané a zatím nepublikované nekropoli v Patě bylo zjištěno 246 hrobů únětické kultury (Chebeň 2012, 121). V Polsku na největší nekropoli Wrocław-Oporów bylo objeveno celkem 115 hrobů (Sarnowska 1969, , ryc ) a k větším pohřebištím patří rovněž Przecławice s 51 hroby (Lasak 1988, 50). Hroby únětické kultury byly rozmístěny na vrcholu terénní vlny v nadmořské výšce 267,5 až 269,5 m. Podobně tomu bylo i na pohřebišti v Moravské Nové Vsi - Hruškách, kde šest únětických hrobů zabíralo vrchol písečné duny, zatímco protoúnětické hroby byly rozmístěny na svahu (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 59, 83). V polských Przecławicích bylo pohřebiště umístěno rovněž na vrcholu mírného návrší (Lasak 1982a, 117). V rozložení hrobů nelze ve Vávrovicích spatřovat žádnou pravidelnost. Hroby vytvářely dvě, respektive tři samostatné skupinky (obr. 3). První skupinku v západní části pohřebiště tvořily pouze tři hroby (5, 6, 7) a do druhé skupiny patřilo sedm hrobů (1, 8, 9, 10, 11, 12, 13). Přibližně mezi uvedenými skupinkami byly ještě tři další hroby (2, 3, 4), které by bylo možno považovat za samostatnou skupinu, ale pravděpodobněji tvořily součást té druhé. Vzájemná vzdálenost jednotlivých hrobů se pohybovala od pouhých 50 cm, což platilo pro dvě dvojice hrobů (2 a 4, 10 a 11). Největší vzdálenost v rámci jedné skupiny byla přibližně 20 m a týkala se rovněž dvou dvojic hrobů (1 8, 5 7). Větší rozdíl byl pouze mezi okrajem první (H5) a druhé skupiny (H3), který činil přibližně 32 m. Na členění únětických pohřebišť na skupiny poprvé upozornila I. Pleinerová (1959) na základě nalezišť v Blšanech či Úněticích a od té doby byla podobná situace konstatována na řadě dalších nekropolí v Čechách, Německu (Voigt 1955, Taf. II), na Moravě (Stuchlík Stuchlíková 1996a, 125, Abb. 3), Rakousku (Scheibenreiter 1958, Plan A) nebo i v Polsku (Lasak 1982a; 1988, 49, ryc. 2) Hrobové jámy Všechny hroby byly s mírnými rozdíly orientovány delší osou ve směru JZ SV. Poněkud výraznější odchylku ve směru JJZ SSV bylo možné pozorovat pouze v případě hrobu 12. Hrobové jámy měly přibližně obdélníkový tvar a většina z nich měla rohy zaoblené. Jejich délka se pohybovala od 170 cm (obr. 4 H2) až po 290 cm (obr. 4 H3), takže průměrná délka činila téměř 224 cm. Šířka kolísala od 95 cm (H12) do 175 cm (obr. 4 H3), což znamená průměrnou šířku 141 cm. Směrem ke dnu se některé hroby zmenšovaly a průměrné rozměry u dna činily 216 x 130 cm. Rovněž jejich hloubka se lišila a byla v rozmezí od 20 cm (obr. 5 H4; obr. 8 H11) po 125 cm (obr. 6 H6), takže celková průměrná hloubka byla 72 cm pod úrovní podloží. To znamená, že původní hloubka se po připočtení odebrané povrchové vrstvy mohla pohybovat v rozmezí cm pod dnešním terénem. Rozměry hrobových jam mírně převyšují míry známé z jiných nalezišť. Například na mladoúnětickém pohřebišti v Mušově se délka pohybovala od 90 do 360 cm, šířka od 65 do 220 cm a průměrné rozměry činily 196 x 104 cm (Stuchlík 1987, 31), na nekropoli v Těšeticích (Lorencová Beneš Podborský 1987) měl průměrný hrob rozměry 198 x 110 cm. Na staroúnětickém pohřebišti ve Velkých Pavlovicích byly průměrné rozměry 188 x 91 cm (Stuchlík Stuchlíková 1996a, 129) a na stejně starém nalezišti v Čejči (Ondráček 1967a) dokonce jen 161 x 98 cm. Ještě menších rozměrů dosahovaly únětické hroby v Gostkowicích nedaleko Wrocławi (Pazda 1982), kde neporušené hroby v průměru měřily 148 x 91 cm. Velikostí hrobových jam pohřebiště v Opavě-Vávrovicích nejvíce připomíná staroúnětickou lokalitu v Moravské Nové Vsi - Hruškách, kde tyto průměrné rozměry činily 220 x 121 cm (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 83), nebo hroby z poklasické fáze únětické kultury na pohřebišti v Dyji, kde se délka hrobových jam pohybovala mezi 250 až 258 cm a šířka od 140 po 158 cm (Rožnovský 2015a, 84). Ve čtyřech hrobech byly pro úpravu hrobové jámy použity kameny, což je na pohřebištích únětické kultury poměrně častý jev. Téměř vždy byl používán lomový kámen a využití velkých říčních valounů, tak jako tomu bylo ve Vávrovicích, je velmi neobvyklé. Nejvýraznější konstrukce se vyskytla v hrobě 1, který byl po celém obvodu obložen říčními valouny. Ty sahaly až do úrovně podloží, tedy do výše 80 cm nade dnem (obr. 4, 9). V případě hrobu 8 byly říční valouny použity na obložení delších stěn, a to do výše pouze 20 cm (obr. 7, 10). Tři kameny z hrobu 13 měly pravděpodobně jinou funkci. Dva z nich byly uloženy před a jeden za tělem zemřelého (obr. 13) a patrně mohly sloužit k zajištění stability dřevěné rakve. Při výzkumu se však pozůstatky dřeva nepodařilo rozpoznat. Použití kamenů pro úpravu hrobové jámy je v únětické kultuře běžný jev. Existují nekropole, kde se objevily pouze prosté hroby bez kamenů, ale na Moravě jsme se s použitím kamenů při úpravě hrobové jámy setkali na většině pohřebišť. Na pohřebišti v Rebešovicích se objevil kámen v 41,3 % hrobů (Ondráček 1962, 57), v Oblekovicích v 60,9 % hrobů (Tihelka 1953, 238) 50 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

17 Obr. 9. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 1 s obvodovou kamennou konstrukcí. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 9. Vávrovice - Krásné pole. Grab 1 mit Stein- Umrandungskonstruktion. Fotoarchiv des Denkmalamts Ostrava. a v Těšeticích dokonce v 75,6 % hrobů (Lorencová Beneš Podborský 1987, 104). Ve Vávrovicích hroby s kameny tvořily zhruba 23 % z celkového počtu. Kámen se běžně používal pro úpravu hrobů, ať již mohylových nebo plochých, i v Polsku (Sarnowska 1969, 20 22; Pazda 1982, 159; Lasak 1988, 52). Jinou funkci měly zřejmě tři velké kameny z hrobu 5. V tomto případě může jít o doklady úpravy hrobové jámy, ale současně nelze vyloučit, že představovaly nějakou formu milodarů. Tři velké kameny, z nichž jeden ležel na dně hrobu a dva spočívaly v hloubce 80 cm, tedy 40 cm nade dnem, na schůdku (obr. 5, 12) mají opracovaný povrch. Ve dvou případech šlo nepochybně o kamenné třecí podložky (obr. 18: 1 2) a jednou o nepravidelně opracovaný hranol (obr 18: 3). Kamenné podložky byly vyrobeny jednou z kulmské droby a jednou z hrubozrnné kulmské droby, zatímco nepravidelný hranol byl zhotoven z valounu metakvarcitu. Třecí podložky jsou běžným nálezem v celém pravěku, ale obvykle se s nimi setkáme v sídlištním kontextu. V únětické kultuře se objevily na sídlištích v Bohdalicích, Ivančicích, Jiříkovicích, Křižanovicích, Lovčicích, Němčicích, Prasklicích, Šatově, Uhřicích, Telnici nebo ve Vyškově (Stuchlík 1972, 137). Obě vávrovické podložky mají přibližně oválný tvar a ve středu vybroušenou pracovní plochu (obr. 18: 1, 2). První z nich má běžnou velikost 310 x 170 mm, zatímco druhá svými rozměry 500 x 320 mm (obr. 18: 1) výrazně převyšuje většinu známých exemplářů. Vysvětlení přítomnosti tří kamenných artefaktů v hrobě není jednoduché. Hrob byl sekundárně otevřen a nelze tedy vyloučit, že Obr. 10. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 8 s kamennou konstrukcí podél delších stěn hrobové jámy. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 10. Vávrovice - Krásné pole. Grab 8 mit Steinkonstruktion entlang der Längswände der Grabgrube. Fotoarchiv des Denkmalamts Ostrava. nejde o jejich původní umístění. V takovém případě by musely původně ležet nad tělem zemřelého nebo nad milodary a při druhotném zásahu do hrobu by byly přemístěny na schůdek v hrobě. Častější výskyt třecích kamenů jsme zaznamenali pouze v neolitu. Na pohřebišti kultury s lineární keramikou v poloze Široká u lesa ve Vedrovicích bylo nalezeno šest kamenných podložek v pěti hrobech, z toho čtyři z nich ve třech mužských hrobech a po jedné v ženském a dětském hrobě (Podborský 2002, 308). K výbavě lineárního pohřbu 11 z Těšetic patřila rovněž samotná kamenná podložka (Koštuřík Lorencová , 105, obr. 1: 1). Další třecí podložky se objevily v hrobě II ve Vedrovicích (dříve Zábrdovice) v poloze Za dvorem (Černý 1911, 50; Ondruš 2002, ) a na sídlišti ve Vedrovicích (Ondruš 1972, 31 32, tab. II: 4). Poměrně častou přílohou jsou na lineárních pohřebištích v Německu nebo Rakousku (Farkaš 2000, 83; zde i další literatura). Jedna kamenná podložka pochází rovněž z dětského pohřbu na sídlišti v Bratislavě - Mlýnské dolině, kde ji Z. Farkaš interpretuje jako zátěž mrtvého v rámci protivampirických opatření (Farkaš 2000, 85 86). Následně se kamenné podložky přidávaly i k pohřbům ve středním neolitu. Výjimečný příklad dokládá PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

18 pohřeb H5 z Těšetic-Kyjovic, v němž kolem špatně zachované dětské kostry bylo poskládáno devět kamenných podložek (Kazdová Lorencová 1985, 13, tab. XIV: 2). U pohřbu tří jedinců (muž, žena a dítě) H10 měla žena pravé rameno podloženo kamennou podložkou (Kazdová Lorencová 1985, 8 10, obr. 2; 3: 5; tab. I II). Na lengyelském sídlišti ve Velkých Hošticích ve Slezsku byly objeveny dva kostrové hroby, které chronologicky odpovídají kultuře s vypíchanou keramikou na jihozápadní Moravě, a jeden z nich obsahoval tři nádoby a dvě zrnotěrky (Janák 1985, 109). Kamenné podložky se objevily rovněž v eneolitických hrobech. Na pohřebišti ve Velkých Žernosekách v Čechách byl prozkoumán kostrový hrob, v němž na kamenné podložce ležela silicitová sekerka. Na základě polohy na pohřebišti byl tento hrob spojován s kulturou s nálevkovitými poháry (Moucha 1963b, 128, obr. 3: 3), ale podle L. Šebely 4 patří kamenná industrie z hrobu kultuře se šňůrovou keramikou. Jedna zrnotěrka a drtič pocházejí i z rozrušených hrobů kultury se zvoncovitými poháry v Hlinsku (nálezová zpráva v archivu AÚ AV ČR Brno, č. j. 368/48). Ve starší době bronzové byly kamenné zrnotěrky použity pro úpravu únětického hrobu v Matúškovu (Točík 1979, , Abb. 104; Benkovsky- Pivovarová Chropovský 2015a, 70). Zrnotěrky jako milodar se přidávaly zemřelým rovněž v epišňůrovém okruhu, což dokládá hrob z Pobiedniku Wielkeho (Machnik 1978, tabl. XVII: A B). Stejně zajímavá je i přítomnost metakvarcitového hranolu v témže hrobě (obr. 18: 3). Drobné kamenné oblázky jsou v únětických hrobech poměrně častým nálezem a jejich výskyt je vysvětlován rituálními důvody (Tihelka 1953, 279), případně mohlo jít o nějaký druh pracovního nástroje (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 123, obr. 19: 4, 19). Vávrovický exemplář se velkými rozměry (200 x 130 x 100 mm) výrazně odlišuje od běžných oblázků z únětických hrobů. Obroušení některých stran naznačuje, že mohl být používán jako brousek. Jeho přítomnost do jisté míry připomíná nálezy kamenných drtičů, které se v neolitických hrobech objevují obvykle společně s kamennými podložkami (Podborský 2002, 308) a někdy i samostatně (Peškař 1966, 51). Drtič se našel také v únětickém hrobě 41 ve Slavkově (Horálková-Enderová Štrof 2000, 33 34, tab. 27: 18). Dva drtiče patřily k výbavě zemřelých i ve dvou hrobech únětické kultury v polských Tomicích (Romanow 1973, 144, ryc. 65: m, n). Jiné vysvětlení pro funkci těchto oblázků by nám mohly nabídnout mužské hroby kultury se zvoncovitými poháry, v nichž se objevují kamenné předměty související se zpracováním kovů, jako jsou např. odlévací formy, kladívka, kovadlinky nebo brousky (Moucha 2005b, 52) Rakve Pro poznání problematiky rakví neposkytl výzkum ve Vávrovicích moc vhodných objevů. Mezi nejdříve objevené pohřební schránky můžeme zařadit rakev z úně- 4 Za informaci o datování nálezů z Velkých Žernosek děkujeme doc. Dr. L. Šebelovi, CSc. z Archeologického ústavu AV ČR v Brně. tické mohyly v Helmsdorfu (Größler 1907, 19, Taf. II: 15) a na Moravě sarkofág z Telnice (Poulík 1943, 70; Schwabedissen 1943, 74 76). Na četnější výskyt poukázala I. Pleinerová na základě výzkumu únětického pohřebiště v Březně (Pleinerová 1960) a následně na Moravě i K. Tihelka (1960a). S používáním rakví se setkáváme již v kulturách pozdního eneolitu (Stuchlík 2006a) a rovněž v protoúnětické kultuře, kde je máme doloženy na dvou pohřebištích, a sice v Moravské Nové Vsi - Hruškách a Slavkově (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 81 82). Poněkud častěji se objevily ve staroúnětických hrobech v Čejči, Moravské Nové Vsi - Hruškách nebo Velkých Pavlovicích (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 86 87). V mladé únětické kultuře se ukládání zemřelých do rakví stalo zcela běžným zvykem a v Těšeticích byly rakve zjištěny v 48,78 % (Lorencová Beneš Podborský 1987, 107), v Mušově v 53,3 % (Stuchlík 1987, 38) a v Rebešovicích dokonce v 62,5 % hrobů (Ondráček 1962, 57). Rakve však byly běžně používány i v okolních zemích a máme je doloženy z Německa (Müller 1977; Saal 1977), Polska (Lasak 1982b; 1988, 51 52, ryc. 6, 7a, 11, 13b, 14, 16, 18b, 20; Pazda 1982, , ryc. 23B, 24A) nebo Rakouska (Lauermann 1995, 78, Taf. 1, 8; Abb ) a přirozeně i na jiných pohřebištích starší doby bronzové. Ve Vávrovicích se stopy dřeva podařilo zachytit ve dvou hrobech, ale o dřevěných hrobových schránkách můžeme uvažovat nejméně ve čtyřech případech. Bohužel ani v jednom nelze spolehlivě říci, zda šlo o zbytky rakve nebo dřevěného obložení hrobu. V hrobě 1 s obvodovým kamenným obložením (obr. 4, 9) lze předpokládat dutý prostor, který vznikl překrytím dřevěnými deskami v úrovni podloží. Po jejich odstranění došlo k samovolnému zaplnění hrobové jámy. V hrobě 3 byl v hloubce 80 cm schůdek, který vymezovaly zbytky zuhelnatělého dřeva (obr. 4, 11). Lze předpokládat, že šlo o pozůstatek dřevěného obložení hrobové komory nebo o zbytky rakve. Proti pohřbu v rakvi, ale hovoří fakt, že zbytky dřeva nebyly zachyceny pod skeletem. Obdobně byly zbytky dřeva zjištěny i v hrobě 5 (obr. 5, 12), kde se nacházely i pod kosterními pozůstatky, což by mohlo naznačovat rakev. Tři velké říční valouny se našly v hrobě 13, dva z nich ležely před tělem a jeden za zády (obr. 8, 13). Rozmístění kamenů naznačuje, že mohly sloužit k zajištění rakve, jejíž doklady se ale nepodařilo rozpoznat Jamky pod pohřby Jinou zvláštnost pohřebiště ve Vávrovicích představuje uložení tří z pěti nádob v úmyslně vyhloubených jamkách. V centrální části hrobu 3 byla do dna zahloubena menší jamka o průměru přibližně 30 cm a hloubce rovněž 30 cm (obr. 4, 11). Do této jamky byla postavena menší amfora, která měla maximální průměr 25 cm a výšku rovněž 25 cm. Z rozměrů jamky i nádoby jasně vyplývá, že byla vyhloubena jako prostor pro umístění konkrétní nádoby. Podobná situace byla zjištěna v hrobě 5. Opět uprostřed hrobové jámy byla do dna vyhloubena jamka o průměru 50 cm a hloubce 30 cm (obr. 5, 12). Do ní byla postavena mísa s maximálním průměrem okraje 40 cm a výšce 25 cm. Do mísy pak byl vložen ještě hrnek, jehož okraj i výduť měly průměr 18,5 cm 52 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

19 Obr. 11. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 3 se schůdkem, zbytky dřevěné konstrukce a zapuštěnou nádobou ve dně. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 11. Vávrovice - Krásné pole. Grab 3 mit Stufe, Resten einer Holzkonstruktion und einem eingelassenen Gefäß im Boden. Fotoarchiv des Denkmalamts Ostrava. a výšku 13,5 cm. Ani v tomto případě nelze pochybovat o záměrném vyhloubení jamky. Na únětických pohřebištích je to naprosto nezvyklá úprava. Jedinou odpovídající analogii najdeme na epišňůrovém pohřebišti v Holešově. Do dna hrobu 281 byla vyhloubena 26 cm hluboká jamka o průměru 31 x 29 cm a do ní vložen velký hrnek (ø výdutě 24 cm, výška 21 cm). V hrnku se kromě několika zubů a zlomků kostí našla také měděná jehlice (Ondráček Šebela 1985, 55, obr. 111, tab. 28: 11, 18). I v tomto případě byla jamka jen o málo větší než hrnec. Podobná analogická situace byla zjištěna ještě na únětickém sídlišti v Moravské Nové Vsi - Hruškách. Do dna běžné zásobnicové jámy 71 byla vyhloubena jamka o průměru 34 x 32 cm a do ní byla usazena menší nádoba zásobníkového tvaru s malým kruhovým otvorem ve stěně těsně nade dnem. Jamka měla rozměry jen nepatrně větší než nádoba, jejíž maximální průměr výdutě činil 22 cm a výška 24 cm. Pro vyzvednutí nádoby se jamka musela bez ohledu na původní tvar zvětšit, protože jinak by se nádobu nepodařilo vyjmout. Nádoba byla vyplněna čistým pískem a její funkce není, obdobně jako v předcházejících případech, jasná. Nejjednodušším vysvětlením se zdá, že nádoby sloužily k ukrytí vzácných nálezů. Nevylučuje to ani skutečnost, že v nádobách se, kromě jehlice v Holešově, nic nenašlo. U všech tří hrobů je velmi pravděpodobné, že byly sekundárně otevřené a případné uložené milodary, včetně předmětů v nádobě, mohly být z hrobu odebrány. Nelze samozřejmě vyloučit, že nádoby sloužily k uložení předmětů z organického materiálu, ať již šlo o milodary nebo potraviny. Obdobně i v Moravské Nové Vsi - Hruškách mohla nádoba sloužit jako schránka pro méně běžné potraviny. Tuto funkci by mohl potvrzovat i drobný otvor ve stěně nádoby, který umožňoval odtok případné tekutiny z nádoby. Netypické je rovněž umístění jedné nádoby do druhé, jako tomu bylo v hrobě 5 (obr. 5). Uložení jedné nebo i více menších nádob do druhé je velmi často aplikováno Obr. 12. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 5 se schůdkem a zapuštěnou nádobou ve dně. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 12. Vávrovice - Krásné pole. Grab 5 mit Stufe und einem eingelassenen Gefäß im Boden. Fotoarchiv des Denkmalamts Ostrava. v kultuře zvoncovitých pohárů (Moucha 2005b, 50), ale v únětické kultuře se s touto kombinací nesetkáváme PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

20 Obr. 13. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 13, trojice valounů naznačuje původní přítomnost dřevěné rakve. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 13. Vávrovice - Krásné pole. Grab 13, drei Feldsteine kennzeichnen das Vorhandensein eines Holzsargs. Fotoarchiv des Denkmalamts Ostrava. často. Ve větší míře se podobné zacházení s milodary objevilo na pohřebišti umístěném uvnitř rondelu v Troskotovicích. U sedmi pohřbů (4, 5, 7, 8, 9, 10, 11) z celkového počtu 12 hrobů byla menší nádobka uložena do větší nádoby (Kovárník 1999, , obr. 17, 18, 20, 21, 22, 23, 24). Stejná situace se vyskytla i v sídlištní jámě únětické kultury s pohřbem v Moravské Nové Vsi - Hruškách. Zemřelý jedinec měl kolem krku náhrdelník z kamenných korálků, před hrudí ležel menší hrnec a v něm stál malý hrníček (Stuchlík Stuchlíková 1996c, 88). Umístění menšího osudíčka do větší válcovité nádoby se vyskytlo i v hrobě let staré ženy na únětickém pohřebišti v Unterhautzenthalu v Dolním Rakousku (Lauermann 1995, 23, Taf. 8; Abb. 15) Uložení a výbava zemřelých O uložení zemřelých nám hroby ve Vávrovicích neposkytly mnoho informací. Většina hrobů obsahovala pohřeb jednoho jedince a jedině v hrobě 5 se vedle kostry dospělého muže ve věku let našly rovněž fragmenty kostry dítěte starého 12 až 15 měsíců. Pohřby dvou i více jedinců v jednom hrobě se celkem běžně vyskytují v celém období únětické kultury a nejsou výjimkou ani v mladším období, kdy jich je asi 8 12 % (Tihelka 1953, ). Tento pohled neovlivňují ani hroby 1 a 3 se zcela strávenými kostrami. Poloha kostry se dala spolehlivě určit pouze ve čtyřech případech, z nichž v hrobě 3 ležela kostra ve skrčené poloze na pravém boku (obr. 4), zatímco v hrobech 8, 9 (obr. 7) a 13 (obr. 8) byly kostry na levém boku. Orientaci zemřelých bylo možno v hrobech 1, 3, 9 určit ve směru JZ SV a opačný směr v hrobech 8, 11, 13. Ve zbývajících hrobech byly kostry druhotným zásahem nebo strávením kostí natolik porušeny, že se orientaci ani polohu nepodařilo určit. V západních oblastech únětické kultury jsou téměř výlučně všechny kostry ve směru J S, což platí i pro polská pohřebiště (Sarnowska 1969, 19), ale na moravských nekropolích se objevují všechny možné orientace s tím, že na každém pohřebišti jeden směr dominuje. Orientace JZ SV je na Moravě podle K. Tihelky druhým nejčastějším směrem (Tihelka 1953, 241) a kromě jim uvedených lokalit se s ní setkáme v Rebešovicích (Ondráček 1962, 64), Mušově (Stuchlík 1987, 35) nebo Moravské Nové Vsi - Hruškách (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 84 85). V celé oblasti únětické kultury je obvyklé pohřbívání zemřelých ve skrčené poloze na pravém boku. Pouze ve východních oblastech únětické kultury, kde únětický lid byl v kontaktu s epišňůrovým obyvatelstvem, se vcelku běžné setkáváme s ukládáním na pravém i levém boku. Téměř pravidelně se rozdílné ukládání dodržovalo na epišňůrových a zpravidla i na únětických pohřebištích na Slovensku (Chropovský 1960, 46, 94; Točík 1964c, 140). Na východní Moravě se ukládání na obou bocích vyskytlo na pohřebištích v Čejči (Ondráček 1967a), Hulíně (Peška 2011, 79), Kunovicích (Houšťová Ondráček 1958), Moravské Nové Vsi - Hruškách (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 84 85) nebo Velkých Pavlovicích (Stuchlík Stuchlíková 1996a, 134). Dodržování zvyku ukládat zemřelé muže na pravém a ženy na levém boku se striktně uplatnilo i na pohřebišti s 22 hroby ve Slatinicích na Olomoucku, které autor výzkumu jednoznačně spojil s nitranskou kulturou (Šmíd 2006). Území západně od řeky Moravy, kde se také slatinické pohřebiště rozkládalo, patřilo na počátku starší doby bronzové ve stupni B A1 k teritoriu únětické kultury. Pohřební ritus a některé nálezy (fajansové, kostěné a perleťové korálky) naznačují příslušnost k epišnůrovému okruhu, zatímco poloha lokality, keramika a téměř úplná absence charakteristického šperku ve tvaru vrbového listu by spíše poukazovaly na příslušnost k únětické kultuře. S rozdílnou polohou zemřelých se setkáme i v Polsku, jak nám to dokládá pohřebiště v Przecławicích (Lasak 1988, 54). A. Točík v minulosti považoval tuto diferenciaci za dědictví z eneolitu nebo za 54 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

21 vlivy z východní Evropy (Točík 1964c, 140). Ukládání zemřelých mužů na pravém boku a žen na levém boku je však důsledně dodržováno v epišňůrovém kulturním okruhu, ať již jde o nitranskou kulturu (Točík 1963, 742; Ondráček 1972, 168) nebo mierzanowickou kulturu (Salewicz 1937; Machnikowie Kaczanowski 1987, 83). S mnohem větší pravděpodobností můžeme tento zvyk vyvozovat z prostředí epišňůrového okruhu, protože se s ním setkáváme v kontaktních oblastech obou kultur (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 72, 84). V případě Vávrovic se navíc pohřebiště epišňůrového kulturního okruhu nachází v bezprostřední blízkosti únětických hrobů (obr. 2) Sekundární otvírání hrobů Zcela běžným jevem na pohřebištích únětické kultury a ve střední Evropě obecně je sekundární otvírání hrobů (Rittershofer 1987, 12 20), pro jehož vysvětlení existují tři základní teorie. Tou první je otevření hrobu za účelem uložení dalšího jedince do hrobové jámy (Hásek 1958; Stuchlík 1990, , Abb. 3 8; Stuchlík Stuchlíková 1996a, 139), druhou je otvírání hrobů za účelem odebrání hlavně kovových milodarů (Ondráček 1962, 65 68; Chropovský 1960, 55 59, ; Stuchlík 1987, 40 44; Peška 2011, 85 89), zatímco třetí hypotéza předpokládá otevření hrobu za účelem jejich znesvěcení (Dostál 1958, 13; Lorencová Beneš Podborský 1987, 139, 142; Podborský 1988, 78 80). První dva druhy zásahů jsou poměrně lehce určitelné, ale spolehlivé rozpoznání rituálního narušení je složité a často problematické. Sekundární otvírání hrobů máme doloženo v celém teritoriu únětické kultury a kromě Moravy tyto praktiky známe z Čech (Hásek 1958; 1959, 6), Polska (Pazda 1982, ; Lasak 1988, 93) nebo i Rakouska (Lauermann 1995, 83 84). Vyloupených hrobů bývá na pohřebištích velké množství a na pohřebišti v Těšeticích jich bylo 47,4 % (Podborský 1988, 78), ve Velkých Pavlovicích 54,54 % nebo až 63,63 % (Stuchlík Stuchlíková 1996a, 138), v Mušově 60 % (Stuchlík 1987, 40), ve Veľkém Grobu 70,31 % (Chropovský 1960, 101), na úněticko-maďarovském pohřebišti v Branči 70,91 % (Vladár 1973, 182) a v Rebešovicích dokonce 80 % (Ondráček 1962, 65). V poněkud menší míře se s vyloupenými hroby setkáváme i na nekropolích nitranské kultury (Ondráček 1972, 169; Točík 1963, 744) a mie - rzanowické kultury (Baczyńska 1994, 44). Dříve předpokládané datování zásahů do hrobů v době slovanské nebo v období stěhování národů (Král 1956, ) či v době nastupující věteřovské, případně již plně rozvinuté věteřovské skupiny (Lorencová Beneš Podborský 1987, ; Podborský 1988, 78 79; Stuchlík Stuchlíková 1996a, 140) nemusí být považováno za jedinou možnost. Podle J. Ondráčka mohly být hroby narušovány již v mladoúnětickém období (Ondráček 1960, 29). Novější výzkumy totiž prokazatelně naznačují, že k narušování hrobů docházelo v celém průběhu únětické kultury. Spolehlivě to prokazují hroby, v nichž do hrobu se sekundárně narušeným skeletem je uložen nový a neporušený pohřeb. Jednoznačným příkladem je vyloupený protoúnětický hrob 7 v Moravské Nové Vsi - Hruškách, nad nímž leží neporušená únětická kostra ze staroúnětického období (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 82, obr. 7). Podobná situace byla zjištěna i v případě hrobu 53 na Dolním poli v Pavlově, v němž nad vyloupeným únětickým pohřbem byl uložen další neporušený pohřeb stejné kultury (Stuchlík 1992, 243, obr. 3: A B). Druhotné zásahy se přirozeně vyskytly i ve Vávrovicích. Z popisovaných 13 hrobů se u osmi z nich (3, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 13) může hovořit o záměrném druhotném zásahu, při němž byla zachycena přímo vykrádací šachta (obr. 4: H3; 5: H5; 6: H6, H7; 7: H8, H9, H10; 8: H13). Zásah nejčastěji směřoval na oblast hlavy a na střed těla. Ve dvou hrobech (3, 6) se navíc zjistily části lidského skeletu i v prostoru šachty. V hrobě 1, který patřil na pohřebišti k těm hlubším, zabíral zásah celý prostor hrobu (obr. 4: H1). Sekundární zásah do hrobu respektoval i rozdílné ukládání zemřelých. V hrobech, které můžeme s větší nebo menší pravděpodobností považovat za ženské, míří šachta na SV část hrobové jámy (7, 10, 13 obr. 6: H7; 7: H10; 8: H13), zatímco v mužských hrobech na JZ část hrobu (H6 obr. 6). Vykrádací šachty se nepodařilo identifikovat u mělkých hrobů 2, 4 a 11 a dále u hrobů 1 a 12. Sekundární otevření můžeme přesto předpokládat ještě u dalších hrobů. Na příklad v hrobě 2 se kostra nezachovala a nepodařilo se rozpoznat ani šachtu. Jediným milodarem byl džbán, který se našel v zásypu hrobové jámy, kam se patrně dostal při druhotném zásahu do hrobu. Výrazné rozházení kostry z hrobu 12 (obr. 8) bylo pravděpodobně způsobeno rovněž při sekundárním otevření hrobové jámy. Znamená to, že ve Vávrovicích bylo sekundárně otevřeno nejméně 61,53 % hrobů a připočteme-li i pravděpodobně otevřené hroby 2 a 12, stoupne podíl porušených hrobů na 76,92 %. S největší pravděpodobností můžeme předpokládat, že zásahy do hrobů byly zaměřeny na odebrání kovových milodarů. V sekundárně otevřených hrobech se našly většinou jen drobné kovové milodary (korálky, nášivky, rybářský háček apod.) a z větších předmětů se našla pouze dýka v hrobě 3 a dlátko v hrobě 5. Oba hroby patřily však mezi nejhlubší (110 a 20 cm), takže lze předpokládat, že tyto milodary zloději při vykrádání mohli přehlédnout. 4. Rozbor materiálu Přes popsané praktiky vykrádání hrobů, pochází z jejich výbavy poměrně bohatá kolekce předmětů. Keramický inventář ve Vávrovicích představuje pouhých pět nádob tvořících součást výbavy ve čtyřech hrobech. Ze zásypu hrobu 2 byl získán džbánek zdobený hloubeným ornamentem. V hrobě 3 byla uložena do prohlubně uprostřed hrobové jámy vysoká bezuchá amfora s vysokým hrdlem a dvěma plastickými výčnělky na výduti. Podobná situace byla zjištěna v hrobě 5, kde byla rovněž ve středu hrobové jámy zapuštěna velká mísovitá nádoba, ve které byl uložen hrnek s ouškem. Poslední nádobou je mísa získaná ze zásypu hrobu 8, kde byla destruovaná v západním rohu jámy. Kovové předměty představuje celá řada artefaktů nebo jejich zlomků. Jediným zástupcem zbraní je mě- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

22 děná dýka z hrobu 3 s otvory pro nýty v týlní části čepele a volnými nýty v rukojeti. Pracovní nástroje reprezentují dlátko a rybářský háček z hrobů 5 a 9. Bronzové jehlice se objevily ve čtyřech hrobech (3, 9, 10, 11). Z hrobu 11 pochází soubor tří drobných závěsků z bronzového plechu a z hrobu 5 cínový závěsek. Terčovité nášivky se našly ve třech hrobech (6, 7, 12). Ozdoby hrdla zastupují válcovité korálky ze tří hrobů (6, 11, 12) a spirálovité trubičky ze dvou hrobů (7, 12). Dva náramky patřily k výbavě hrobu 12. Výčet kovových ozdob doplňují bronzové kroužky (H4) a zlomky plechů (H3). Z dalších milodarů se objevil kamenný sekeromlat v hrobě 4, silicitová šipka v hrobě 1 a tři kamenné artefakty v hrobě 5. Škálu milodarů dotvářejí jantarové korálky ze čtyř hrobů (9, 10, 11, 12) a kostěný terčík z hrobu Keramika Keramika je velmi důležitá složka hmotné kultury, která má pro kulturní určení zásadní význam. V průběhu vývoje únětické kultury na pohřebištích keramiky postupně ubývalo. Na pohřebištích ze staršího období se vyskytlo ve Velkých Pavlovicích 4,05 nádoby na jeden hrob (Stuchlík Stuchlíková 1996a, 140), v Moravské Nové Vsi - Hruškách 2,86 keramických nálezů (Stuchlík Stuchlíková 1996b, 118) a na předklasickém pohřebišti v Čejči 1,92 nádoby (Ondráček 1967a, 308). V mladším období únětické kultury připadalo v Těšeticích (Lorencová Beneš Podborský 1987, 124) na jeden hrob v průměru 2,02 nádoby, v Mušově to bylo 1,4 nádoby (Stuchlík 1987, 45) a v Rebešovicích pouze 1,175 nádoby na jeden hrob (Ondráček 1962, 69). Obdobná situace je i na polských nalezištích, kde například na jeden hrob v Przesławicích (Lasak 1988, 62) připadalo 1,53 nádoby a v Gostkowicích (Pazda 1982, 162) jen 0,73 nádoby. Ve Vávrovicích bylo ve 13 hrobech objeveno pouze 5 nádob, tedy 0,38 exemplářů na jeden hrob, což znamená výrazně slabší zastoupení keramiky než na jiných nekropolích únětické kultury. Nelze vyloučit, že může jít o vliv z epišňůrového prostředí, kde se v hrobech objevuje obvykle jedna a skutečně jen sporadicky dvě nádoby (Machnik 1978, 59). Za pravděpodobnější můžeme považovat obecný vývoj v únětické kultuře, kde se v mladším období v hrobech zmenšil počet keramických milodarů, které jsou navíc někdy nahrazovány torzy nádob nebo nádobami sídlištního charakteru (Stuchlík 1987, 73 74) Džbán Džbány tvoří v mladé únětické kultuře na Moravě nepočetnou složku keramiky. Džbánek z hrobu 2 má vysoké prohnuté hrdlo, které oble přechází v nízké kulovité tělo a na dolní části hrdla je umístěno páskové ucho (obr. 4: 2; 14: 3). Dolní část hrdla a horní část těla je zdobena vypíchaným ornamentem, který sestává ze dvou dvojitých horizontálních linií spojených jednoduchými šikmými liniemi. V Čechách se objevil podobný džbánek v Kounicích (Bartelheim 1998, Taf. 14: 10) nebo na mladoúnětickém výšinném sídlišti na Slánské Hoře (Jiráň /ed./ 2008, obr. 19: 2) a jistou podobnost můžeme sledovat i se džbánky z pozdně únětické chaty v Hlízově (Moucha 1963a, Abb. 6: 4, 7) a z hrobu ze Pšova (Pleinerová 1966, obr. 45: 2). Tvarově velmi podobný je rovněž nezdobený džbánek z jámy poklasické únětické kultury s pohřbem nerituálně uložené ženy v Brandýse nad Labem (Langová Danielisová 2015, 202, obr. 5). Na Moravě se obdobný džbánek vyskytl v pozdně únětické jámě na výšinném únětickém sídlišti na Cezavách u Blučiny (Tihelka 1960b, obr. 8: 5) nebo v hrobě pozdní únětické kultury v Pavlově (Stuchlík 1992, 244, obr. 7: 13). Vzdálenou podobnost však můžeme rozpoznat rovněž se džbány bez nálezových okolností z Budkovic (Ondráček Stuchlíková 1982, obr. 3: 14) a z únětických sídlišť Člupy v Křižanovicích (Chleborád 1928, tab. II: 2), Šlapanicích (Stuchlík 1972, tab. 113: 5) a na Zelené Hoře (Stuchlík 1985a, 137, obr. 4: 7; Staňa 1986, obr. 4: 17). Další starobronzový džbánek tohoto typu pochází z Charvát (Tihelka 1960b, obr. 40: 1), u něhož však není zcela jisté, zda ho lze zařadit k únětické nebo věteřovské keramice. Výzdoba našeho džbánku částečně připomíná ornament ze džbánku bez nálezových okolností z Chrastěšova na východní Moravě, který má jednoznačně starobronzovou profilaci, ale jeho kulturní klasifikace je nejistá. Džbánek má na rozhraní hrdla a těla horizontální linii z vtlačovaných kroužků, další linie je na hrdle a obě linie jsou propojeny trojitou klikatkou z drobných vpichů (Dohnal 1973, 6, obr. 2: 1, 3). Řady vpichů zdobily i obě ucha hrnce z jeskyně Čertova díra ze Štramberku (Šebela et al. 1990, 13, obr. 4: 1), který je spojován z mierzanowickou kulturou, ale provedení výzdoby je dosti odlišné. Poněkud častěji se s podobnými nádobami setkáme v únětické kultuře v Polsku. Obdobné tvary, ať již s výraznější nebo oblejší profilací, známe z opevněného sídliště v Nowe Cerekwi (Kunawicz-Kosińska 1985, 116, ryc. 9: b, c) nebo z pohřebiště v Tomicích (Romanow 1973, ryc. 63: m). Nejpřesnější analogie pochází z porušeného kostrového pohřebiště v Opatowicích. Tento džbán se od našeho exempláře odlišuje pouze hranou mezi hrdlem a tělem. Navíc má téměř stejnou vypíchanou výzdobu na spodní části hrdla, která se odlišuje pouze v detailech. Na našem exempláři jsou horizontální linie dvojité a šikmé spojující line jednoduché, zatímco polský džbánek má horizontální linie jednoduché a spojující kolmé linie dvojité (Sarnowska 1969, ryc. 113: a). S podobnými džbánky se sice můžeme setkat ještě i ve věteřovské skupině, ale věteřovské tvary mají ve většině případů hrdlo odsazeno více nebo méně výraznou hranou a okraj je vždy mnohem více rozevřený (Ondráček Stuchlíková 1982, tab. 13: 4; 30: 18; Dohnal 1995, Taf. 10: 1) Amfora Z hrobu 3 pochází nevelká amfora s ven vyhnutým okrajem a vysokým kónickým hrdlem, které je odsazeno hranou od nízkého stlačeného těla zdobeného hrubým rýhováním. Na hrdle jsou umístěny dva výrazné hrotité výčnělky (obr. 4: 5; 14: 2). Charakteristickým tvarem únětické kultury z pozdního období jsou menší amforky s kónickým hrdlem, které je obvykle odsazeno od baňa- 56 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

23 1 10 cm Obr. 14. Vávrovice - Krásné pole. Keramika z hrobů. 1 hrob 1, 2 hrob 3, 3 hrob 2, 4 5 hrob 5. Foto J. Tůmová. Abb. 14. Vávrovice - Krásné pole. Keramik aus den Gräbern. 1 Grab 1, 2 Grab 3, 3 Grab 2, 4 5 Grab 5. Foto J. Tůmová. tého těla hranou a odsazení může být zvýrazněno ještě několika výčnělky (Stuchlík 1987, 77, obr. 23: 5). Silně připomínají věteřovské tvary, od nichž se odlišují kónickou profilací hrdla, protože věteřovské nádoby mají hrdlo vesměs válcovité a někdy až kónicky rozšířené. V miniaturním provedení se s nimi střetneme na klasických a poklasických pohřebištích v Lanžhotě (Dostál 1962, 18, obr. 5: 5, 7; , 59 60, tab. VIII: 9, 13), Mušově (Stuchlík 1987, 25, obr. 32: 4; tab. II: 5), Popovicích (Stuchlíková 1984, obr. 16: 10), Příkazech (Ondráček 1970, 35, Abb. 1: 8 9), Rebešovicích (Ondráček 1962, obr. 49: 6) nebo Sokolnici (Stuchlíková 1984, obr. 17: 5). Ve velkém provedení se objevily rovněž na sídlištích pozdní únětické kultury na Cezavách u Blučiny (Tihelka 1960b, obr. 12: 8; Stuchlík 1985a, 139, obr. 3: 7), na Člupech v Křižanovicích (Chleborád 1928, tab. I: 8) nebo v Šatově (Tihelka 1960b, obr. 30: 6; Stuchlík 1972, 94, tab. 69: 2; 71: 8). Poměrně často se tyto drobné amforky vyskytly také na nekropolích v Čechách (Moucha 1961, tab. XVI: 7; 1963a, Abb. 3: 3 4; 15; 16: 7; Moucha Pleinerová 1966, 531, obr. 145: 3; 146: 21; 148: 13; 153; Bartelheim 1998, Taf. 30: 7; 35: 6, 8), ve větším provedení rovněž na sídlišti v Hlízově (Dvořák b, 354, tab. LXXXIX: 4, 16; Moucha 1963a, obr. 6: 1, 6). Několik exemplářů známe rovněž z hrobů v Německu (Spehr 1967, Abb. 5: 2; Müller 1982, Abb. 1: 5). V Polsku se vyskytly na pohřebištích v Przecławicích (Lasak 1988, ryc. 36: i) a Tomicích (Romanow 1973, ryc. 63: j) a několik amfor se objevilo na nepříliš vzdálených mladoúnětických osadách v Jędrychowicích (Blajer 1985, ryc. 4: 1, 3; Gedl 1988, Taf. II: 5) nebo Nowe Cerekwi (Kunawicz-Kosińska 1982, ryc. 8: b). Od většiny moravských amfor se vávrovický exemplář liší hrubým rýhováním dolní stěny. S podobnými povrchovými úpravami jsme se setkali na několika nádobách na jižní Moravě (Stuchlík 1987, 47, obr. 26: 2; 31: 9; Stuchlíková 1984, tab. 13: 1), kde je tento způsob opracování povrchu nádob vysvětlován jako vliv z oblasti kultury Unterwölbling. Vzácně se rýhování objevilo i na hrnci z mladoúnětického hrobu v Jelšovcích PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

24 (Bátora 2000, Taf. 23: 8). V oblasti Horního Slezska však tyto jižní vlivy nemůžeme předpokládat. Při podrobnější prohlídce keramiky z oblasti nowocerekwianské skupiny nelze přehlédnout, že různé způsoby zdrsňování povrchu stěn, včetně rýhování, představují dosti častou úpravu povrchu nádob (Kunawicz-Kosińska 1985, ryc. 8: c, h, k, o) a mimo jiné se vyskytlo rovněž na tvarově shodné amforce z Nowe Cerekwi (Kunawicz-Kosińska 1982, ryc. 8: b). Pro starobronzovou keramiku je ovšem značně neobvyklé umístění dvou hrotitých výčnělků na hrdle, protože výčnělky v tomto období především zvýrazňují hranu mezi hrdlem a tělem. Amforky jsou charakteristickým tvarem klasické a poklasické fáze únětické kultury (Ondráček 1962, 72; 1970, 35; Moucha 1963a, 55; Stuchlík 1987, 77). Podobné amfory se sice objevují rovněž na sídlištích věteřovské skupiny, ale na rozdíl od kónicky tvarovaných hrdel v únětické kultuře jsou hrdla na věteřovských nádobách vesměs válcovitá (Tihelka 1960b, obr. 8: 4, 10; 16: 12; 20: 11; 24: 8; 27: 2, 8; Ondráček Stuchlíková 1982, tab. 17: 11; 37: 6) a jen v nejstarších věteřovských objektech se mohou objevit ještě přežívající tvary s kónickým hrdlem (Ondráček Stuchlíková 1982, tab. 11: 3, 9) Mísy Mísy zastupují ve Vávrovicích dva exempláře. Z hrobu 8 pochází jednoduchá mísa s kónickou stěnou, která přechází v rovné dno, od něhož je oddělena pouze výrazným prstováním (obr. 7: 1; 14: 1). Charakteristické prstované odsazení dna je příznačné pouze pro únětickou kulturu a ve věteřovském období jsme se s ním dosud nesetkali. Kónické mísy patří k velmi častým keramickým nálezům na pohřebištích ve starším (Stuchlík Stuchlíková 1996a, Abb. 12: 8; 14: 2, 12, 13; 18: 2, 8; 1996b, 118, obr. 18: 18; 19: 5), ale i v mladším období únětické kultury na Moravě (Ondráček 1962, 70, obr. 48: 2; 51: 1, 3; 52: 1, 3, 4, 11; 53: 1, 5; 546; Stuchlík 1987, 45, obr. 19: 7; 25: 8; 27: 12, 21; 29: 13; 31: 28), zatímco v západních oblastech představují neprofilované tvary všeobecně nejčastější formu (Stuchlík 1987, 45). Pro přesnější datování nemají tyto jednoduché a široce rozšířené tvary žádný význam. Druhým zástupcem je velká hluboká mísa s prohnutým hrdlem a s šesti výčnělky v podhrdlí z hrobu 5 (obr. 5: 7; 14: 5). Tvary s různě profilovaným okrajem představují na moravských sídlištích únětické kultury nejpoužívanější formu, ale na pohřebištích je jejich zastoupení podstatně slabší (Stuchlík 1987, 46). V polské únětické kultuře se tvary s různě profilovaným hrdlem vyskytují častěji než na Moravě, ale mísy s prohnutým hrdlem mají obvykle jedno ucho (Pazda 1982, ryc. 15: 1; 19: 3; Lasak 1988, ryc. 43: a; 44: f g; 45: k l; 47: 4; Romanow 1973, ryc. 62: e). Exemplář z Vávrovic dosti nápadně připomíná hluboké mísy s výčnělky pod hrdlem, které se dvakrát objevily v polských Przecławicích (Lasak 1988, ryc. 38: a, j). Hluboká mísa byla získána i na starobronzovém pohřebišti ve Slatinicích (Šmíd 2006, tab. VI: 1). Pro přesnější datování však ani hluboké mísy nejsou použitelné Hrnek Hrnek s prohnutým hrdlem odsazeným hranou od kulovitého a stlačeného těla z hrobu 5 (obr. 5: 4; 14: 4) patří k charakteristickým a velmi početným tvarům, které se vyskytují v celé oblasti únětické kultury a vytvářejí celou škálu typů a variant. Od většiny únětických tvarů se náš hrnek poněkud odlišuje stavbou těla, protože u něho znatelně dominuje šířka nad výškou. Většina únětických hrnků na Moravě má obvykle výšku větší než šířku nebo jsou tyto parametry přibližně stejné a jen vzácně se setkáme s výrazně širšími hrnky (Procházka Chleborád Kalousek 1927, obr. 43: 2; Stuchlík 1987, obr. 30: 6; Lorencová Beneš Podborský 1987, obr. 30b: 5; Stuchlík Trčala 1991, obr. 13: 4; Horálková-Enderová Štrof 2000, tab. 12: 5). V Polsku se v únětické kultuře sice rovněž objevují tvary shodné s moravskými, ale exempláře s výraznou šířkou těla se zde vyskytnou přece jen častěji než na Moravě (Sarnowska 1969, ryc. 5: x, y; 88: d; 114: c, e; 116: f; 120: k; 128: a; Kunawicz-Kosińska 1985, ryc. 9: g; Lasak 1988, ryc. 39: a; 42: a c; 44: b). Hrnky s výraznou šířkou se častěji objevují v západních oblastech únětické kultury, ať již jde o Čechy (Moucha 1961, tab. VII: 3, 8, 9; XIV: 12; XIX: 9; 1963a, Abb. 7: 20; Ernée 2015, Taf. 57: 20/8) nebo Německo (Müller 1982, Abb. 3: 7). Tendence dominance šířky nad výškou je zřetelná i u jiných keramických tvarů, např. u koflíků (Moucha 1963a, Abb. 6: 8; 7: 8, 26; Sarnowska 1969, ryc. 78: f; 97: f; 100: b, f; 114: b, k; Lasak 1988, ryc. 39: e, g; Romanow 1973, ryc. 62: c; 64: e, f; 65: g; 67: b, c; Müller 1982, Taf. 3: 3). Hrnky se průběžně vyskytují po celou dobu vývoje únětické kultury. S nižšími širšími tvary se sice můžeme v menší míře setkat již ve starším vývoji únětické kultury (Červinka 1926, obr. 23: 3; 25: 4), ale běžnými se stávají až v mladším období (Ondráček 1962, 71; Stuchlík 1987, 48) a rovněž v přechodném úněticko-věteřovském období (Rožnovský 2015b, obr. 3: 14, 15). Tato tendence by měla být směrodatná i pro datování hrnku z hrobu 5 ve Vávrovicích Kovová industrie Ve 13 únětických hrobech se vyskytlo 26 kovových předmětů, což představuje průměrně dva artefakty na jeden hrob. Při sečtení všech jednotlivých předmětů (např. soudkovitých korálků bylo celkem 45) by jejich počet vzrostl na více než 80 kusů a na jeden hrob by v takovém případě připadalo více než šest předmětů. Převážnou většinu kovových výrobků tvoří ozdoby, dvakrát šlo o pracovní nástroje (dláto, rybářský háček) a poslední exemplář (dýka) patří mezi zbraně. Všechny kovové artefakty byly podrobeny spektrální analýze pomocí ED-XRF spektrometru (tab. 1) Jehlice Ve třech hrobech se objevily bronzové jehlice. Výbavu hrobu 9 doplňovala 60 mm dlouhá tyčinka kruhového průřezu, která je patrně pozůstatkem poškozené, blíže neurčitelné jehlice (obr. 7: 2). Ve dvou hrobech se našly jehlice s jehlou kruhového průřezu a mírně roztepanou 58 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

25 Výsledek prvního měření v % Hrob Inv. č. Předmět Počet ks Cu Sb Sn Fe P Ag Si Al Ni Bi Ti Pb V Cr Hg Au H3 129/13 169/2 dýka 1 94,11 1,53 0,17 2,92 1,1 0,16 H3 129/13 169/1 jehlice 1 53,36 46,06 0,45 0,12 H3 129/13 169/8 zlomky 4 91,38 7,48 0,7 0,44 H3 129/13 169/5 zlomky 8 75,14 0,21 12,8 0,55 0,25 0,15 8,44 3,18 H3 129/13 169/4 zlomek 1 48,95 37,51 0,6 0,35 12,49 0,09 H3 129/13 169/6 zlomky 10 86,88 8,42 0,46 0,33 0,15 3,76 H5 129/ /3 dlátko 1 85,82 1,43 0,1 5,05 2,81 4,15 0,38 0,29 H5 129/ /2 závěsek 1 19,27 80,05 0,58 0,11 H6 129/ /3 korálky 2 42,05 1,43 41,93 1,56 0,86 11,11 0,11 0,64 0,32 H7 129/ /1 poklička 2 54,62 0,54 42,98 1,31 0,42 0,12 H7 129/ /4 zlomky x 58,75 0,38 25,84 0,38 13,64 0,48 H7 129/ /1 zlomky 4 41,29 0,42 26,67 1,55 0,28 29,71 0,08 H7 129/ /2 spirálka 1 67,1 18,43 0,43 14,04 H9 129/ /1 část jehlice 1 28,55 53,48 1,8 16,17 H9 129/ /2 ryb. háček 1 54,38 44,38 1,24 H10 129/ /1 jehlice 1 67, ,18 0,45 H11 129/ /1 jehlice 1 72,59 0,61 11,1 1,1 3,26 10,67 0,53 0,14 H11 129/ /12 korálky 9 50,92 35,12 8,87 2,89 2,19 H11 129/ /3 spirálky 3 44,67 52,96 2,37 H11 129/ /4 korálky 16 35,41 3,66 56,83 0,69 3,02 0,38 H11 129/ /6 korálky 2 61,1 38,9 H12 129/ /1 náramek 1 37,63 5,4 49,55 1,21 4,74 0,57 0,44 0,45 H12 129/ /2 spirálka 1 30,1 45,85 3,27 20,64 0,13 H12 129/ /6 poklička 2 50,31 24,57 1,82 22,91 0,4 H12 129/ /5 korálky 25 52,77 3,11 39,04 0,43 2,86 0,12 0,43 0,58 0, /13 000/1 korálky 4 43,97 2,58 46,93 2,58 3,28 0,15 0,5 Výsledky doplňkových měření v % Hrob Inv. č. Předmět Č. měření Cu Sb Sn Fe P Ag Si Al Ni Bi Ti Pb V Cr Hg Au H3 129/13 169/2 dýka 1 91,58 3,14?? 4,2???? H3 129/13 169/2 dýka 2 95,26 2,02?? 2,17???? H3 129/13 169/2 dýka 3 95,27 1,83?? 2,07???? H5 129/ /2 závěsek 1 33,23 66,62 0,14 H5 129/ /2 závěsek 2 32,38 67,44 0,18 H5 129/ /2 závěsek 3 47,67 52,23 0,09 H5 129/ /2 závěsek 4 42,36 57,46 0,18 Tab. 1. Vávrovice - Krásné pole. Výsledky měření kovových předmětů spektrometrem ED-XRF. Tab. 1. Vávrovice - Krásné pole. Ergebnisse der Messungen der Metallgegenstände mit Spektrometer ED-XRF. hlavicí svinutou v očko. Z hrobu 3 pochází jehlice s rovnou jehlou kruhového a u krčku obdélníkového průřezu, která je u hrotu mírně zahnutá a s hlavicí svinutou do dvou závitů (obr. 4: 4). Jehlice z hrobu 10 má rovnou jehlu kruhového průřezu a očko svinuté do jednoho závitu (obr. 7: 5). Tento typ jehlic je rozšířený na rozsáhlém území střední Evropy a v únětické kultuře patří k naprosto běžným exemplářům. Z chronologického hlediska nemá praktický význam, protože se hojně vyskytují od starší doby bronzové až do doby halštatské. Do starší doby bronzové z nich můžeme spolehlivě začlenit pouze exempláře se šavlovitě zahnutou jehlou (Říhovský 1979, 144). Běžně se jehlice s hlavicí svinutou v očko vyskytují na moravských pohřebištích staršího (Stuchlík Stuchlíková 1996b, obr. 18: 4) i mladšího období únětické kultury (Ondráček 1962, obr. 42: 15; 43: 12) a přirozeně je známe z doby bronzové i z Polska (Gedl 1983, Taf. 34: ; 35; 36). Naprosto výjimečný je exemplář s dvojitou kroužkovitou hlavicí a roztepaným očkem na vrcholu hlavice z hrobu 11 (obr. 8: 1; 15: 1), pro který ve střední Evropě známe ve starší a střední době bronzové minimum analogií. Podobné jehlice s jednoduchou kroužkovou hlavicí, pro které se v německé literatuře používá termín Ringkopfnadel, se vzácně objevily již v únětické kultuře na pohřebišti v Opatovicích a na sídlišti v Křepicích (Tihelka 1953, obr. 22: 6, 10). Kromě toho existuje složitější exemplář z bohatého hrobu v Trstěnicích, který má kroužkovou hlavici doplněnou ještě dlouhým řetízkem (Ondráček 1961, tab. 6 uprostřed). Známe je rovněž z několika českých pohřebišť (Schránil 1921, 47, obr. 7: 11 14; Ernée 2015, 106, Abb. 53: 9; Taf. 59) nebo depotů (Moucha 2005a, 52, Taf. 135: 2; 159: 4; 178: 2 3). Obě varianty se vyskytly i v Polsku, přičemž exemplář s jednoduchou hlavicí pochází ze zničeného hrobu iwieńské kultury ve Wojdalu (Gedl 1983, 26, Taf. 2: 48), zatímco variantu s řetízkem zastupuje ojedinělý nález z prostředí únětické kultury v Gołostowicích (Gedl 1983, 26, Taf. 2: 49). V Dolním Rakousku se jeden exemplář objevil na pohřebišti wieselburské kultury PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

26 cm cm Obr. 15. Vávrovice - Krásné pole. Výběr bronzové industrie. 1, 9 hrob 11; 2 hrob 3; 3, 4 hrob 12; 5 hrob 6; 6, 10 hrob 5; 7 hrob 9; 8, 11 hrob 12. Foto J. Tůmová. Abb. 15. Vávrovice - Krásné pole. Bronzeindustrie-Auswahl. 1, 9 Grab 11; 2 Grab 3; 3, 4 Grab 12; 5 Grab 6; 6, 10 Grab 5; 7 Grab 9; 8, 11 Grab 12. Foto J. Tůmová. v Hainburgu datovaného do vrcholné části starší doby bronzové (Schubert 1973, 37, Taf. 14: 1), jiný známe z pohřebiště kultury Unterwölbling v Ossarnu (Lippert 1964, Taf. X: 1) a další dvě jehlice z rozsáhlého pohřebiště stejné kultury ve Franzhausenu (Neugebauer Neugebauer 1997, Taf. 443: 87: 8; 542: 540: 6). Dále na západ se jehlice s jednoduchou kroužkovou hlavicí objevila i v Roxheimu (Kubach 1977a, 135, Abb. 5: 1) nebo ve Wiesbadenu v Německu, kde jsou datovány do starší doby bronzové (Kubach 1977b, 73 74, Taf. 3: 37) a několik jich pochází z oblasti straubinské kultury v Bavorsku (Ruckdeschel 1978, , Abb. 6: 6 8; Taf. 10: 2; 17: 4; 19: 2). Podstatně složitější formu představují jehlice s kolečkovitou hlavicí, pro které se v německé literatuře používá název Radnadel. Podle různého počtu příček a tvarování hlavice jsou děleny na celou řadu typů. Nejjednodušší typ představují exempláře, které mají hlavici členěnou příčkami ve tvaru kříže a nemají žádné očko. K nejstarším dokladům této formy jehlice patří exemplář s vlnovitě profilovanou jehlou z pohřebiště v Gemeinlebarnu (Schubert 1973, Taf. 22: 2; Neugebauer 1991, 27 28, Abb. 4: 21; Taf. 12E: 1), která je datována do závěru starší doby bronzové. Stejnou jehlici z hrobu XII na pohřebišti v rakouském Ossarnu zařadili badatelé do přechodného stupně B A2/B1 (Lippert 1964, 41, 60 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

27 Obr. 16. Jehlice s dvojitou kolečkovitou hlavicí ze střední Evropy. 1 Peigarten, 2 Lovasberény-Mihályvar, 3 Vávrovice, 4 Hurbanovo, 5 Chocenice, 6 jehlice z neznámé lokality v Maďarsku. Podle Bóna 1975; Čujanová-Jílková 1970; Kubach 1971; Schubert 1973; autoři. Abb. 16. Doppelte Radnadel aus Mitteleuropa. 1 Peigarten, 2 Lovasberény-Mihályvar, 3 Vávrovice, 4 Hurbanovo, 5 Chocenice, 6 Nadel von unbekannnter Fundstelle in Ungarn. Nach Bóna 1975; Čujanová-Jílková 1970; Kubach 1971; Schubert 1973; Autoren Taf. XII: 3). Někdy jsou tyto jehlice považovány za prototyp vlastních jehlic s kolečkovitou hlavicí (Schubert 1973, 37, Taf. 14: 1). W. Kubach označuje jehlice z Německa jako typ Speyer, který datuje do stupně Lochham a vesměs ho spojuje se starším, případně středním stupněm mohylové kultury (Kubach 1977b, , Taf. 8: ; Laux 1976, 26 27, Taf. 10: 90, 92; Kubach-Richter Kubach 1988, 82, Abb. 2: C, J). Několik exemplářů se vyskytlo rovněž na mohylnících českofalcké mohylové kultury v Čechách (Čujanová-Jílková 1970, Abb. 14: 9; 32: 5; 80: 12; 113: 20 21), kde jsou vesměs řazeny do počátečního stupně střední doby bronzové. Další vývoj kolečkovitých jehlic se vyznačuje velkým počtem různých typů a variant stanovených na základě složitého členění hlavice a s jejich výskytem musíme počítat v následném vývoji mohylových kultur a kultur popelnicových polí (Kubach 1977b, ; Čujanová-Jílková 1977, 87, obr. 5: 9, 13; Kubach-Richter Kubach 1988, 82, Abb. 4, 6). Jehlice se stejně členěnou hlavicí a s jednoduchým očkem pochází z neznámého naleziště ve Velkopolsku (Gedl 1983, 40, Taf. 5: 111). Datována je, stejně jako tři další polské nálezy s poněkud složitěji tvarovanou hlavicí s jednoduchým nebo trojitým očkem, do stupně B B (Gedl 1983, 40 41, Taf. 5: ). Z výrobního hlediska je důležité, že všechny jehlice s kolečkovitou hlavicí jsou odlity a na vrcholu hlavice bývají obvykle doplněny jednoduchým, dvojitým a někdy až čtyřnásobným litým očkem. Ve starší době bronzové patřily k oblíbeným formám plechové jehlice s roztepanou hlavicí, které mají vrchol PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

28 Obr. 17. Mapa rozšíření jehlic s dvojitou kolečkovitou hlavicí. 1 Peigarten, 2 Lovasberény-Mihályvar, 3 Vávrovice, 4 Hurbanovo, 5 Chocenice, 6 jehlice z neznámé lokality v Maďarsku. Kresba R. Kadlubiec a autoři. Abb. 17. Verbreitungs - karte der doppelten Radnadeln. 1 Peigarten, 2 Lovasberény-Mihályvar, 3 Vávrovice, 4 Hurbanovo, 5 Chocenice, 6 Nadel von unbekannter Fundstelle in Ungarn. Zeichnung R. Kadlubiec und Autoren. hlavice protažen ve svinuté očko a přehnuté nejčastěji na zadní stranu hlavice. Náš exemplář z hrobu 11 představuje přechodnou variantu mezi plechovými jehlicemi s terčovitou hlavicí a litými tvary s kolečkovitou hlavicí. Složitým členěním lité hlavice připomíná jehlice s kolečkovitou hlavicí. Vrchol hlavice byl však alespoň částečně roztepán a následně svinut v očko, které je zahnuto za hlavici. Takto upravená očka byla běžně používána na výše zmíněných starobronzových jehlicích s hlavicí svinutou v očko nebo na jehlicích s terčovitou hlavicí (Schránil 1921, obr. 7: 15 21; 8: 1 2; Tihelka 1953, obr. 22: 3; 23: 1 3; 24: 1). Přesná analogie pro náš exemplář pochází z únětického depotu v Peigartenu v Rakousku (obr. 16: 1; Pittioni 1954, Abb. 197 vpravo; Schubert 1973, Taf. 33: 3; Lauermann 2003, 238, Abb. 115: 5). Tato jehlice má, stejně jako náš exemplář, dvojitou kroužkovou hlavici, přičemž oba kroužky jsou spojeny příčkami v ose jehly a vrchol hlavice je roztepaný a svinutý v očko. Nepodstatný rozdíl je v tom, že jehlice z Peigartenu má delší jehlu, hlavici a krček zdoben jemnými záseky a poněkud delší očko. Další obdobná jehlice pochází z Karpatské kotliny, kde se našla na pohřebišti kultury Vatya v Lovasberény-Mihályvar a je datována do fáze III této kultury (obr. 16: 1; Bóna 1975, 56, Abb. 12: 11). Není vyloučeno, že stejně můžeme klasifikovat i torzo jehlice z povrchového sběru na eponymním pohřebišti v Hurbanovu, která má však bohužel značně poškozenou hlavici (obr. 16: 4; Schubert 1973, Taf. 7: 3) a nevíme, zda byla ukončena očkem. Stejné členění hlavice v podobě dvou spojených kroužků má rovněž poškozený exemplář z mohyly 1 ze střední doby bronzové v Chocenicích v Čechách (obr. 16: 5; Čujanová-Jílková 1970, Abb. 3: 11), jenže horní část hlavice se nedochovala, takže nevíme, zda měla očko. Dvojitou kroužkovou hlavici zdobenou záseky má rovněž jehlice z neznámého naleziště v Maďarsku (obr. 16: 6; Kubach 1971, 35, Abb. 1: 3). Na rozdíl od ozdob z Lovasberény-Mihályvaru, Peigartenu a Vávrovic nemá hlavici ukončenou roztepaným, ale masivním litým očkem. Exemplář z Peigartenu patří na základě společného výskytu s jehlicemi s terčovitou hlavicí, náramky borotického typu, spirálovitými nápažníky a nákrčníkovitými hřivnami do mladší únětické kultury (Schubert 1973, 60, 64 65, Taf. 33: 1 3, 6; Lauermann 2003, 556, Abb. 113). Obdobně je datována maďarská jehlice z Lovasberény-Mihályvar (Bóna 1975, 56). Jehlice z Hurbanova, pokud jde o stejný typ, by to rovněž potvrzovala, zatímco jehlice z Chocenic je poněkud mladší. Exemplář z neznámého naleziště v Maďarsku má lité očko a jde již o poněkud odlišný typ. Zařazení do mladšího období únětické kultury můžeme na základě výše uvedených analogií a podle dalšího materiálu z lokality vztáhnout i na jehlici z Vávrovic. Jehlice s dvojitou kroužkovou hlavicí se dosud vyskytly jen v širším středoevropském prostoru (obr. 17) Náramky Náramky reprezentují na našem pohřebišti dva exempláře z hrobu 12, ale každý z nich je jiného druhu. Na pravé ruce se našel tyčinkový C-náramek (obr. 8: 7; 15: 3) a na levé ruce byl navlečen náramek z dvojitého drátu (obr. 8: 6; 15: 4). Náramky se občas v hrobech vyskytují v párovém počtu, což platí i v našem případě, i když každý je jiného typu. Obě ozdoby jsou nezvykle malé, tyčinkový náramek má průměr 40 mm a drátěný náramek pouze 36 mm. Vzhledem k tomu, že jde o milodary z hrobu dítěte ve věku měsíců, je však jejich velikost odpovídající. Další miniaturní náramky máme z nekropole v Mušově. V hrobě 28 bylo pohřbeno dítě ve věku 3 4 roky, které vlastnilo dva plechové náramky, jejichž průměr činil jen 30 a 35 mm (Stuchlík 1987, 61, obr. 31: 4, 6). Dvou až čtyřleté dítě z hrobu 14 v Mušově bylo vybaveno ještě menšími plechovými ozdobami, s velkou pravděpodobností šlo o náramky, které měly 62 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

29 průměr dokonce pouhých 24 a 30 mm (Stuchlík 1987, 61, obr. 26: 5 6). Podobně tomu bylo i u obou náramků z dětského hrobu 4 z Veľkého Grobu, jejichž průměr činil 32 a 33 mm (Chropovský 1960, 17, Taf. VI: 9 10). Jen o málo větší byly náramky z dětských hrobů v Těšeticích, jejichž průměr činil 40 a 43 mm (Lorencová Beneš Podborský 1987, 55, 63, obr. 20b: 4; 24b: 5). Nezdobený jednoduchý tyčinkovitý náramek ve tvaru písmene C má oválný průřez, konce se poněkud zužují, ale jeden z nich je ulomen (obr. 8: 7; 15: 3). V únětické kultuře představují v hrobech běžný milodar (Tihelka 1953, , obr. 13: 4). Jejich chronologický význam není ovšem velký, protože se vyskytují již ve starším období (Červinka 1926, obr. 17: 1), ale ve větší míře přecházejí i do mladoúnětického období (Ondráček 1962, 79, obr. 41: 7; 43: 13; Lorencová Beneš Podborský 1987, ; Stuchlík 1987, 58, obr. 19: 3; Lauermann 1995, 86, Taf. 15: 99: 3; 17: 5). Vlasové drátěné ozdoby představují na únětických pohřebištích nejpoužívanější ozdobu a není výjimkou, že byly v hrobech použity i jako ozdoby rukou. Stejně tomu bylo i v hrobě 12, kde druhý náramek byl zhotoven ze dvou tenkých drátů, jejichž konce byly na obou stranách stočeny dohromady (obr. 8: 6; 15: 4). O drátěných náramcích platí obecně totéž, co o drátěných vlasových ozdobách. Z chronologického hlediska mají jen malý význam, protože se s nimi setkáváme jak na staro - únětických pohřebištích (Stuchlík Stuchlíková 1996a, 153, Abb. 12: 10; 14: 17), tak na nalezištích z mladšího období (Chropovský 1960, 106, Taf. VI: 9 10; XII: 14 15; Lorencová Beneš Podborský 1987, 134, obr. 20b: 4; 24b: 5; Lauermann 1995, 86, Taf. 7: 3 4; 9: 19; 29: 124: 1; 31: 133: 1) a drátěné ozdoby se v menší míře vyskytují i v dalším vývoji doby bronzové Náhrdelníky K ozdobám hrdla patřily na pohřebišti soudkovité korálky a spirálovité trubičky svinuté z tenkého drátu. Neobvykle početným nálezem ve Vávrovicích jsou drobné lité soudkovité korálky (obr. 15: 8), které se objevily ve výbavě tří hrobů. Z hrobu 6 pochází dvě perly (obr. 6: 2), 17 jich pochází z hrobu 11 (obr. 8: 4 5), dalších 24 z hrobu 12 (obr. 8: 12; 15: 8) a poslední čtyři se našly volně na pohřebišti bez nálezových okolností (obr. 8: 14). V únětické kultuře jde o poměrně častou ozdobu. Vyskytují se někdy v několika málo kouscích, ale výjimkou nejsou ani celé náhrdelníky tvořené i několika desítkami korálků. Náhrdelník z dětského hrobu 18 v Mušově se skládal z 61 bronzových korálků (Stuchlík 1987, obr. 27: 8), v Budkovicích bylo 112 korálků pomocí rozdělovačů uspořádáno do dvou řad (Ondráček 1961, tab. IX: 6). Součástí hromadných nálezů v Ivanovcích na Slovensku byly dva náhrdelníky, z nichž v jednom bylo asi 327 korálků rozdělovači členěno do dvou řad a ve druhém asi 475 korálků dokonce do tří řad (Novotná 1999, Abb. 10, 11). Hromadný nález z Hrdlořez v Čechách obsahoval dva dvouřadé náhrdelníky, přičemž počet drobných korálků činil celkem 824 (Moucha 2005a, , Taf. 212: 3 4) a v depotu ze Slánské hory u Slaného bylo ve dvouřadém náhrdelníku přes 300 perel (Moucha 2005a, , Taf. 128: 1). V depotu z Molkenbergu byl náhrdelník s 243 perlami (Brunn 1961, 62 63, Taf. 62: 14). V Polsku se bronzové soudkovité korálky objevují v mnohem menším počtu. S výskytem soudkovitých korálků můžeme počítat od počátku klasické fáze únětické kultury (Ondráček 1964, 208; Točík 1964c, 143), což můžeme vztáhnout i na nálezy z Vávrovic. Spirálovité trubičky z plochých drátů, které jsou častým nálezem na únětických pohřebištích, se našly ve dvou hrobech. Z hrobu 7 pochází dva fragmenty masivní spirálky o průměru 6 mm, z nichž jeden byl dlouhý a rovný a měřil 53 mm (obr. 6: 5). Z hrobu 12 pochází osm různě dlouhých zlomků svinutých spirálek o průměru 3 až 3,5 mm (obr. 8: 10; 15: 11). Ta nejkratší měří asi 20 mm a ta nejdelší 90 mm. Oba hroby se spirálkami byly porušené a nemůžeme tedy určit jejich funkci. Zcela běžně se spirálky svinuté z drátu vyskytují i na polských nalezištích (Sarnowska 1969, 94 95, ryc. 112: e; 117: d; 118: m; 147: e; Pazda 1982, ryc. 10: 4; 12: 3; 19: 2; Lasak 1988, ryc. 45: g, h, i). Podle analogií z jiných nalezišť tvořily zcela jistě součást náhrdelníků. Pro přesnější datování nemají žádný význam, protože jde o ozdobu vyskytující se v celém průběhu doby bronzové Plechové pukličky Poměrně vzácnou ozdobou v únětické kultuře jsou plechové pukličky, které se objevily ve třech hrobech (6, 7, 12). Plechové ozdoby nepatřily v únětické kultuře k oblíbeným předmětům, a proto je výskyt čtyř exemplářů hodně nezvyklý. Z hrobu 6 pochází velká nezdobená puklička kónického tvaru se dvěma otvory na obvodu (obr. 6: 3; 15: 5), z hrobu 7 malá poškozená puklička kónického tvaru se dvěma otvory a linií vytepávaných bodů na obvodu (obr. 6: 4) společně se zlomkem stejného exempláře a konečně z hrobu 12 další malá puklička kónického tvaru s dvěma otvory při okraji a linií vytepávaných bodů na okraji (obr. 8: 11). Plechové kónické pukličky představují jeden z produktů tzv. plechové industrie, která byla velmi oblíbená v kulturách starší doby bronzové ve středním a horním Podunají. Před lety to inspirovalo E. Vogta k vytvoření tzv. plechového okruhu starší doby bronzové (Rhôna Straubing Kisapostag), který řadil do závěrečného úseku starší doby bronzové (Vogt 1948, 67 68). Na Moravě lze mezi výrobky plechového stylu zařadit pouze manžetovité náramky borotického typu, čelenky, případně jehlice s terčovitou hlavicí. Pukličky mohou být nezdobené nebo zdobené, ale téměř vždy mají při okraji dva otvory. Poněkud častější jsou zdobené tvary, které mají po obvodu jednu či dvě linie vytepávaných bodů. Ve velkém počtu se vyskytují ve straubinské kultuře v Bavorsku (Hundt 1958, Taf. 8: 17 18; 13: 6 7, 9 13; Ruckdeschel 1978, Abb. 14: 9, 11; Taf. 12: 10 16; 23: 3; 32: 1 13; 47: 7) a Rakousku (Adler 1967, 69 70, Abb. 44). Poněkud méně často se s nimi setkáme ve středním Podunají v kultuře Unterwölbling (Bertemes 1989, Taf. 35: 109: 6 9; Sombathy 1929, Taf. 7: 2). Několik exemplářů se vyskytlo i na hurbanovských nekropolích v Hurbanovu a Bajči (Točík 1979, Taf. LXXXII: 17 19; XC: 10; XCIV: 1). Podle maďarských badatelů se nacházelo jedno z center jejich výroby v oblasti kultury s inkrustovanou keramikou PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

30 (Bóna 1975, 217, Abb. 22: 12 15; Taf. 198: A; 269: 1 5, 7). V oblasti rozšíření únětické kultury jsou vzácné a jedním z mála příkladů výskytu je soubor šesti puklic z depotu II ze Slánské hory u Slaného, které však mají místo vytepávaných bodů vyrážené rýžky (Moucha 2005a, Taf. 127: 1 6). Ojedinělý výskyt plechových pukliček v Polsku dokládá jeden podobný kousek z hromadného nálezu v Siedlcích (Sarnowska 1969, ryc. 25: v; 118: f), který je však spojován spíše s epišňůrovým kulturním okruhem (Blajer 1990, 71, 83, tabl. XCVII: 27). Plechové zdobené pukličky přežívaly do samotného závěru starší doby bronzové, o čemž svědčí nálezy z maďarovských hrobů (Točík 1964c, 134, Taf. V: 4, 14, 15; Benkovsky-Pivovarová Chropovský 2015a, Taf. 23: B: 7 9; 54: 16: 5) nebo několik exemplářů z pohřebiště v Jelšovcích, které J. Bátora (2000, 427, Taf. 2: 16 21; 10: 1; 68: 15 16) spojuje s klasickou fází. Na Slovensku se ve velkém počtu objevily i v hromadném nálezu na maďarovském sídlišti v Nitranském Hrádku (Marková 1999, Abb. 4: 10 21; 5). Velmi podobné jsou i terčíky zdobené vytepávanými body ze samotného závěru starší doby bronzové, což na Moravě dokládají exempláře ze sídlišť ve Věteřově (Tihelka 1962, 132, tab. XXVII: 11) nebo Hodonicích (Rakovská Stuchlík 1980, 12, obr. 4: 3) a mohylníku v Boroticích (Stuchlík 2006b, 185, obr. 74: 4 5; 106: 3), případně další nález z pohřebiště v Gemeinlebarnu (Neugebauer 1991, Abb. 7: 10; Taf. 3: 23: 1). Poněkud odlišné pukličky s dvojicí otvorů a tepanou výzdobou na obvodu se mohou objevit v mohylách ze střední doby bronzové v západních Čechách (Čujanová-Jílková 1970, Abb. 10: 15 24; 38: 1 6) Drátěné ozdoby Drátěné ozdoby měl únětický lid ve velké oblibě a vlasové ozdoby z jednoduchého nebo dvojitého drátu bývají na většině únětických pohřebišť nejčastějším nálezem. Ve Vávrovicích však drátěné vlasové ozdoby, pokud nepočítáme náramek z dvojitého drátu, zastupovaly pouze dva jednoduché kroužky z hrobu 4, z nichž se dochoval pouze jeden o průměru 18 mm a průměru drátu 1 mm (obr. 5: 1). Funkce tohoto předmětu není jasná, ale o klasickou vlasovou ozdobu nebo o její fragment s největší pravděpodobností nejde. V hrobě 4 se sice skelet nedochoval, ale milodar v podobě kamenného sekero - mlatu naznačuje, že šlo s největší pravděpodobností o pohřeb muže. Drátěné vlasové ozdoby se až na nepočetné výjimky nacházejí pouze v ženských nebo dětských hrobech (Moucha 1954, 532; Chropovský 1960, 52, 98; Ondráček 1962, 76; Ernée 2015, 165). Absence vlasových ozdob ve Vávrovicích je zřejmě náhodná, protože se běžně vyskytují nejen na moravských, ale rovněž na polských pohřebištích a obdobně je tomu i v jiných oblastech únětické kultury. Jednoduché drátěné kroužky nemají z chronologického hlediska žádný význam Závěsky Závěsky máme ve Vávrovicích zastoupeny čtyřmi exempláři, které se objevily v hrobech 5 a 11 a reprezentují dva zcela odlišné typy. Prvním druhem jsou tři jednoduché závěsky z tenkého plechového pásku se zpětnou kličkou, které můžeme volně přiřadit do skupiny závěsků sedmihrad - ského typu (obr. 15: 9). První měl oba konce zakončené zpětnou kličkou, z nichž jedna je ulomená (obr. 8: 2a). Další dva jsou zakončeny zpětnou kličkou pouze na jedné straně (obr. 8: 2b c). Tento typ závěsků je na Moravě zastoupen velmi vzácně a dosud byly ve starší literatuře uváděny pouze dva závěsky, a to z hrobu 18 v Šardičkách (Procházka Chleborád Kalousek 1927, 11, obr. 10: 2; Tihelka 1953, 262, obr. 23: 4) a další exemplář z Nákla (Červinka 1938, 37). Stejného typu jsou však i dva velké masivní zlaté závěsky s nejasnými nálezovými okolnostmi z Dobročkovic (Tihelka 1953, 276, obr. 14: 5). Další závěsky se v posledních letech podařilo získat z nových výzkumů. Příkladem je drobný exemplář z únětického hrobu 35 ve Slavkově (Horálková-Enderová Štrof 2000, tab. 24: 4) nebo dva závěsky z hrobu 11 v Troskotovicích (Kovárník 1999, 152, obr. 24: 1). Tři naše závěsky jsou již na první pohled nápadné miniaturním provedením. Jejich průměr činí 7 až 8 mm, zatímco závěsek ze Šardiček má průměr přibližně 12 mm, a to nebereme v úvahu zlaté exempláře z Dobročkovic, které mají průměr 26 a 28 mm. Podle srovnání s nálezy ze Slavkova a Troskotovic můžeme naše závěsky datovat do mladšího období únětické kultury. Unikátním nálezem je předmět s pěti nevýraznými hroty a se středovým otvorem z hrobu 5 (obr. 5: 6; 15: 6). Po formální stránce je tento artefakt srovnatelný pouze s bronzovými závěsky z hrobů v Lednici, kde se vyskytly dva exempláře. Oba mají po šesti tupých hrotech a menší otvor ve středu (Tihelka 1953, 262, obr. 21: 1). Náš závěsek má hrotů pouze pět a navíc jsou mnohem méně výrazné. Za vzdálenou obdobu můžeme považovat rovněž dvě bronzové šesticípé ozdoby z dětského hrobu 40 na maďarovském pohřebišti v Majcichově na Slovensku (Benkovsky-Pivovarová Chropovský 2015a, 95, Taf. 57: 40: 1 2; 2015b, 63), případně i závěsek, který mohl vzniknout při odlévání v kadlubu z maďarovského sídliště v Santovce (Bátora Tóth Bača 2015, 150, obr. 12: 1). Slovenské nálezy z Majcichova a Santovky jsou však ploché, zatímco artefakty z Lednice a Vávrovic mají trny rozmístěné po celém povrchu. Závěsek s pěti hroty se našel v hrobě společně s dlátkem, jantarovou perlou a dvěma nádobami zapuštěnými do dna hrobu, takže ho můžeme spolehlivě začlenit do únětické kultury, což potvrzují i podobné závěsky z Lednice. Mimořádný je tento závěsek hlavně z hlediska použitého materiálu, protože je zhotoven z cínu s příměsí mědi. Na předmětu bylo provedeno měření na čtyřech různých místech (viz pozn. 2). Na méně zoxidovaných ploškách činil podíl cínu 66,62 a 67,44 %, kdežto podíl mědi 32,38 a 33,23 % a z jiných kovů bylo zastoupeno jen železo (0,1439 a 0,183 %). Na černých, tedy více zoxidovaných ploškách byl podíl cínu menší (52,23 a 57,46 %), zatímco podíl mědi se zvýšil (42,36 a 47,67 %) a železo opět tvořilo jen zanedbatelnou složku (0,093 a 0,184 %). Samotný cín je příliš měkký a nebyl proto využíván pro odlévání finálních výrobků a v pravěku se používal pouze jako příměs k mědi při výrobě bronzu. Nelze vyloučit, že ve skutečnosti nejde o závěsek, ale o formu suroviny. Toto vysvět- 64 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

31 lení by mohl podpořit i nový hromadný nález ze Srnína (okr. Český Krumlov) objevený na přelomu let 2014 a Nevelký depot obsahoval tři bronzové veslovité jehlice, dvě nestejné nákrčníkovité hřivny a malou nepravidelnou krychličku cínu o délce hrany přibližně deset milimetrů. Kostka je zhotovena z cínu s příměsí olova a mědi 5. Tento nález byl získán pomocí detektoru a příslušnost kostky k depotu není sice zcela jistá, ale je značně pravděpodobná. Cínová kostka není zcela jistě finálním výrobkem a mohla by být rovněž jen kouskem suroviny pro výrobu bronzu. Nález kostky cínu v Srníně a podobného artefaktu ve Vávrovicích znovu potvrzuje domácí výrobu bronzu. Dalším cínovým předmětem je jednoduchý kroužek o průměru 22 mm z jámy 174 v Pravčicích, který byl zhotoven z téměř čistého cínu (98,7 % Sn). Zdobil hlavu hlavu ženy ve věku let, která ležela v silně skrčené poloze na levém boku (Peška Tajer Pankowská 2011, 48, 54, obr. 3: 2; foto 3). V tomto případě jde zcela jistě o finální výrobek. Cín je v přírodě poměrně vzácný. Nejbližší zdroje cínu jsou v oblasti Krušných hor, poměrně bohatá jsou naleziště v západní Evropě, ať již jde o Anglii, Bretaň, Španělsko nebo Toskánsko (Schránil 1921, 7 9). Relativně bohaté osídlení v podhůří Krušných hor lidem únětické kultury vedlo některé badatele k představě, že důvodem osídlení byla těžba cínu v této oblasti (Böhm 1941, 243). Archeologické výzkumy však pro toto tvrzení dosud nepřinesly žádné důkazy (Pleinerová 1967, 24 25), historické zprávy rýžování cínu potvrzují od 13. století, zatímco archeologické nálezy již od laténu. V poslední době přišli slovenští badatelé s předpokladem, že cín mohl být získáván v době bronzové i na Slovensku, hlavně ve východní části Slovenského rudohoří, kde se i dnes povrchově nacházejí cínová zrnka (Furmánek Veliačik Vladár 1991, ; Furmánek /ed./ 2015, 276). Potvrzení původu a funkce cínového závěsku by dovolilo pouze provedení přesných spektrálních analýz a hlavně nálezy dalších podobných předmětů Plechové ozdoby Výčet všech ozdob je nutno doplnit ještě o nevelké fragmenty plechových ozdob z hrobů 3 a 7. Na několika zlomcích z hrobu 3 jsou otisky dřeva a některé fragmenty jsou navíc zdobeny řadami nevýrazných důlků. V hrobě 7 se našly tři zlomky tenkého bronzového plechu. Všechny plíšky jsou malé a těžko je blíže hodnotit Dýka Kovové zbraně, pokud necháme stranou spíše výjimečné nálezy kopí a jednoramenných sekeromlatů, jsou na únětických nalezištích reprezentovány pouze dýkami. Ve Vávrovicích je jejich jediným zástupcem plochá trojúhelníková čepel se zaobleným týlem a čtyřmi otvory pro nýty, z nich tři jsou zachovány. V týlní části jsou velmi dobře rozpoznatelné stopy po dřevěné rukojeti 5 Za informaci o hromadném nálezu ze Srnína děkujeme doc. Mgr. O. Chvojkovi, Ph.D. z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. s polokruhovitým výřezem (obr. 4: 3; 15: 2). Podobné náznaky dřevěné rukojeti známe z řady únětických pohřebišť (Ondráček 1962, obr. 40: 12; Stuchlík 1987, 57, obr. 27: 19; 29: 12; tab. V: 4 5; Lorencová Beneš Podborský 1987, obr. 7b: 6; 10b: 10; 44d: 19, 21). Existenci rukojeti z organického materiálu (patrně dřeva) dokládají i čtyři další nýty, které ležely za dýkou prodlouženě v její ose a původně sloužily pravděpodobně k výzdobě nebo upevnění organické rukojeti. Pouze jeden z těchto nýtků má zachovanou hlavičku, takže není zcela jasné, zda jde skutečně o nýtky nebo spíše o drobné hřebíčky. Podobná situace byla zjištěna v hrobě 34 v Němčicích n. H., kde však nýty sloužily k připevnění kostěného knoflíku na konci hlavice (Červinka 1926, obr. 3: 1; Tihelka 1953, 275). Rovněž na nekropoli kultury Unterwölbling ve Franzhausenu se našla bronzová čepel dýky s pěti otvory pro nýty a u ní osm nýtů, z nichž čtyři byly delší a další čtyři kratší, takže tato čtveřice mohla rovněž sloužit k úpravě nebo výzdobě rukojeti (Neugebauer Neugebauer 1997, Taf. 494: 232). Stejná situace byla i v hrobě 7 na pohřebišti v Gemeinlebarnu v Rakousku, kde se našlo pět drobných nýtů (hřebíčků), které tvořily součást rukojeti dýky (Neugebauer 1991, 17, 136, Abb. 3: 8; Taf. 1: 6). Čtyři samostatné nýtky pravděpodobně s totožnou funkcí se objevily rovněž v Gemeinlebarnu ve vyloupeném hrobu 167 (Neugebauer 1991, 173, Abb. 3: 4; Taf. 8: 167: 3). Podobnou funkci měly rovněž čtyři drobné hřebíčky na upevnění sekeromlatu na dřevěné násadě, které se našly i ve věteřovském hrobě na mohylníku v Boroticích (Stuchlík 2006b, 182, obr. 23: 2). Obdobné dýky jsou datovány do mladoúnětického období (Ondráček 1962, 74; Lorencová Beneš Podborský 1987, 132; Stuchlík 2014a, ). Zvláštní pozornosti si zasluhuje i materiálové složení dýky. Ve starším období únětické kultury ve stupni B A1 byla převážná většina kovových výrobků zhotovena ještě z mědi a teprve v mladším období ve stupni B A2 můžeme počítat s hromadnou produkcí bronzové industrie (Stuchlík 1993, 233). Z tohoto pravidla vybočuje naše dýka, protože ta byla zhotovena z mědi (viz pozn. 2). Při měření na povrchu s patinou byla měď zastoupena 91,58 % a silnější zastoupení mělo i stříbro (4,2083 %) a antimon (3,14 %), zatímco zlato, vizmut a železo tvořily méně než půl procenta. Při měření mimo patinu se podíl mědi zvýšil (95,26 a 95,27 %) a zastoupení stříbra (2,1715 a 2,0718 %) a antimonu (2,02 a 1,83 %) kleslo zhruba na polovinu, zatímco zlato, vizmut a železo tvořily společně méně než jedno procento. Vysvětlení tohoto jevu by si vyžádalo podrobnější analýzu Pracovní nástroje Pracovní nástroje zastupují na pohřebišti ve Vávrovicích dva exempláře, a to masivní dlátko z hrobu 5 a rybářský háček z hrobu 9. V druhém případě je však zařazení mezi pracovní nástroje poněkud problematické, protože rybářský háček by mohl být z hlediska pravěkých lovců klasifikován i jako zbraň. Dlátka představují ve starší době bronzové běžný pracovní nástroj, který se vyskytuje ve dvou základních provedeních. Méně častá jsou velká masivní dláta, která se PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

32 objevují až v mladším období únětické kultury (Ondráček 1962, 73 74, obr. 44: 3; Stuchlík 1992, 240, obr. 7: 14). Mnohem častější jsou drobná dlátka, která mají obvykle jeden konec roztepaný v ostří a druhý hrotitý (Tihelka 1953, 273). Objevují se již od konce eneolitu a častá jsou ve starší době bronzové, kde je známe ze sídlišť na Člupech u Křižanovic (Chleborád 1928, obr. 4: 4) a Leskouně u Olbramovic (Říhovský 1992, 276, Taf. 76: ), z pohřebišť v Brně-Holáskách (Říhovský 1992, 281, Taf. 79: 1340) a Těšeticích (Lorencová Beneš Podborský 1987, 132, obr. 5b: 4; 11b: 18/1) nebo hromadného nálezu z Vedrovic (Ondráček 1958, 44; Říhovský 1992, , Taf. 76: ). Náš exemplář (obr. 5: 5; 15: 10) je zhotoven z čtyřhranné tyčinky s jedním koncem poněkud poškozeným a roztepaným ostřím na druhém konci. K nemnoha analogiím patří podobné exempláře z mladoúnětického hrobu v Šebetově (Ondráček 1961, tab. VIII: 2) nebo z depotu nalezeného ve Vedrovicích (Ondráček 1958, 44; Říhovský 1992, 279, Taf. 76: ). Drobná dlátka jsou pro datování bezvýznamná, protože se vyskytují v celém průběhu doby bronzové. Větší masivní dláta se objevují až v mladším období únětické kultury. Kovové rybářské háčky nepředstavují v době bronzové příliš obvyklý nález. K výbavě hrobu 9 patřil háček z kvadratické jehly, s jedním koncem ulomeným a se zpětným trnem na hrotu (obr. 7: 4; 15: 6). Na Moravě byl jeden bronzový háček nalezen v jámě 1 na sídlišti únětické kultury na Člupech u Křižanovic (Chleborád 1928, 8, obr. 4: 2). Ze starší doby bronzové známe ještě bronzový háček se zpětným trnem ze sídliště v Böheimkirchenu v Rakousku (Probst 1999, 135) a parohový exemplář se zářezem pro připevnění z maďarovského opevněného sídliště ve Veselém (Točík 1964a, 49, tab. LI: 13). Zřejmě jen o málo četnější jsou háčky ve střední době bronzové, kde se jeden exemplář se závěsným očkem objevil v kultovním objektu v Uherském Brodu (Hrubý 1958, 52, 56, obr. 9: 21). V prostředí karpatské mohylové kultury se vyskytl háček s očkem a zpětným trnem na pohřebišti v Salce I (Točík 1964b, 52, Abb. 9: 38), stejný háček v hromadném nálezu z Kamenína (Ožďáni 1980, 42, tab. XXII: 9) a dva jiné exempláře pocházejí z Martovců (Ožďáni 1980, 53). Další háčky známe až z období popelnicových polí, což na Moravě potvrzují exempláře z hromadného nálezu z Hradiska u Kroměříže (Salaš 2005, 56, obr. 6: 27), z lužického sídliště v Mohelnici (Tichý 1972, 18, tab. 5: 2) nebo háček se zpětným trnem a ploše roztepaným druhým koncem doplněným ostrými záseky ze žárového hrobu podolské fáze kultury středodunajských popelnicových polí v Lužicích u Hodonína (Říhovský 1966, 42, tab. 9: 2). Z chronologického hlediska rybářské háčky nemají v podstatě žádný význam, protože se vyskytují dlouhodobě ve stejném provedení a navzájem se liší pouze existencí zpětného háčku nebo způsobem ukončení. Za jedinou výjimku můžeme považovat pouze dva mimořádně velké mladobronzové exempláře z neznámé lokality v Horním Potisí (Podborský 2012, , obr. 7) Kamenná industrie Kamenná industrie se na únětických nalezištích vyskytuje mnohem vzácněji než v předchozích obdobích a mnohdy bývá považována za relikt neolitického vývoje. Na našem pohřebišti se našly dva kamenné artefakty, a sice sekeromlat z hrobu 4 a hrot šípu z hrobu 1, případně bychom za milodar mohli považovat i dvě kamenné zrnotěrky z hrobu 5 a kamenný předmět ze stejného hrobu Sekeromlat Pro kulturu se šňůrovou keramikou představují kamenné sekeromlaty charakteristický a velmi častý předmět, ale v jiných kulturách pozdního eneolitu a starší doby bronzové se objevují jen zřídka. Na našem pohřebišti tyto poměrně vzácné nálezy reprezentuje 150 mm dlouhý sekeromlat z hrobu 4 se svislým ostřím, zaobleným týlem a s provrtem ve dvou třetinách délky, který je zhotoven ze zelené břidlice (obr. 5: 2). Z tvarového hlediska značně připomíná eneolitické a hlavně šňůrové sekeromlaty (Šebela 1999, Pl. 129: 5 6; 130: 1, 4; 132: 3; 149: 7; 151: 2, 6). Na Moravě známe z konce eneolitu po jednom exempláři z hrobů Chłopice-Veselé v Hulíně (Trňáčková 1960, obr. 60) a Sudoměřicích (Peška Šebela 1992, Abb. 4: 2) a několik rovněž z Polska (Kadrow Machnik 1997, 25, ryc. 3: 6; 8). Z náplně únětické kultury, pokud necháme stranou poněkud odlišný sekeromlat z protoúnětického hrobu z Velkých Bílovic (Šebela 1993, 31, obr. 1: 2), byly dosud uváděny pouze dva exempláře ze Šlapanic a Ostrožské Nové Vsi (Tihelka 1953, 278, obr. 28: 1). Pouze zmíněný byl ještě další sekeromlat z pohřebiště z mladšího a pozdního období únětické kultury v Olomouci-Slavoníně (Peška 2006, 152). Na českém území se objevil jeden sekeromlat v hrobě z Března (Pleinerová 1966, 362, obr. 10: 9), druhý z jihočeské mohyly v Litoradlicích (Hájek 1954, 130, 173, obr. 9: 10), třetí pochází z hrobu v Praze 9 - Čakovicích (Kovařík 1980, 75, 87, obr. 21: 6) a nově jsou zveřejněny tři exempláře z pohřebiště ve Vliněvsi (Limburský Menšík Král 2015, , obr. 2 3). Nálezy sekeromlatů doplňuje kamenná palice se žlábkem z Polep u Kolína (Dvořák a, 28, tab. VI: 4). Podobně z únětického prostředí na Slovensku je v literatuře zmiňován jeden sekeromlat z Veľkého Grobu (Chropovský 1960, 25, Taf. XI: 19) a dva z Dunajské Stredy (Pichlerová 1963, ), z nichž však jeden je podle Z. Benkovské pravděpodobně falsifikátem (Benkovsky-Pivovarová Chropovský 2015a, 56, Taf. 26A: 8 9). Častěji se objevily sekeromlaty na polských pohřebištích, kde W. Sarnowská uváděla dokonce devět kamenných sekeromlatů ze šesti lokalit (Sarnowska 1969, 62 63, ryc. 77; 85: t, u; 86: e; 93: j; 107: c; 114: m, n; 115: f; 140: d) a jejich výčet doplňuje ještě kamenná palice se žlábkem z Wrocławi-Oporówa (Sarnowska 1969, ryc. 86: m). Podle S. Łęczyckého však dva z nich, a to sekeromlaty z hrobů 72 a 79 z Wrocławi-Oporówa, patří kultuře se šňůrovou keramikou (Łęczycki 2014, Annex: Abb. 3). Jen sporadicky se objeví kamenné sekeromlaty v mierzanowické kultuře (Kadrow Machnik 1997, 68). Přirozeně se v malém počtu objeví i na pohřebištích jiných evropských kultur starší doby bronzové, ale to je již mimo naši zájmovou oblast. Většina těchto exemplářů jednoznačně připomíná starší eneolitické sekeromlaty, ale určitě v nich nemůžeme spatřovat pouhé doznívání starších tradic. Bohu- 66 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

33 žel u většiny sekeromlatů nemáme zachovány nálezové okolnosti, protože pocházejí vesměs z porušených pohřebišť. Zcela jistě se nevyskytly v hrobech jedinců, kteří by stáli na okraji tehdejší společnosti. Mnohé hroby se sekeromlaty totiž obsahují nadprůměrnou a někdy až bohatou výbavu, což dokládá např. hrob LXI z Wrocławi-Oporówa (Sarnowska 1969, 231) nebo hrob 19 z Veľkého Grobu (Chropovský 1960, 25, Taf. XI: 10 22). Potvrzují to i kamenné sekeromlaty, které se vyskytly v bohaté únětické mohyle v Leubingenu (Höfer 1906, Taf. II: 7) a rovněž v několika hrobech v okolí (Höfer 1906, Taf. IV: 6; VI: 5, 8). Jiným příkladem je nekropole kultury Unterwölbling ve Franzhausenu, kde se kamenné sekeromlaty vyskytly v pěti hrobech, z toho tři z nich obsahovaly průměrně až nadprůměrně bohatou výbavu (Neugebauer Neugebauer 1997, Taf. 448: 107; 569: 782; 577). Vždyť i hrob prozkoumaný A. Dvořáčkem ve Šlapanicích obsahoval kromě sekeromlatu ještě hrnek, dvě misky, bronzovou dýku, kostěné šídlo a štípanou industrii (Tihelka 1939, 320). Někteří badatelé u sekeromlatů z hrobů nevylučují ani rituální význam. O této funkci by se mimo jiné mohlo uvažovat v případě miniaturních exemplářů kamenných palic se žlábkem (Turek Daněček 2000, ). Symbolickou či rituální funkci bychom mohli předpokládat rovněž u kamenných sekeromlatů, které se objevily dokonce ještě v hrobech z mladší doby bronzové (Pfüsenreiter 1941, 50, Abb. 1 2) Šipka Hroty šípů se na přelomu eneolitu a starší doby bronzové objevují především v hrobech epišňůrového okruhu (Ondráček 1972, 169, tab. I: 5 6; Machnik 1977, 70, Taf. XII: 14 18) a méně často v protoúnětické kultuře (Ondráček 1967b, ), ale ve vlastní únětické kultuře jsou již velmi vzácné. Výjimkou bylo proto únětické pohřebiště v Moravské Nové Vsi - Hruškách, kde se ve 26 hrobech objevilo 23 šipek, což činí 0,88 šipky na jeden hrob (Stuchlík Stuchlíková 1996b, ). K. Tihelka uváděl v padesátých letech při zpracování únětických pohřebišť osm šipek z hrobů v Brně-Medlánkách, Kyjovicích, Němčicích n. H., Prušánkách a Šardičkách (Tihelka 1953, 279, 304, obr. 27: 1 2). Jeho výčet můžeme doplnit o další hroty z Hradčan (Stuchlík Trčala 1991, 243, obr. 12: 5), Kobylí (Kopacz Šebela 2006, 121, tabl. XLI: 1), Kunovic (Houšťová Ondráček 1958, 15, tab. 3: 4), Maref (Kopacz Šebela 2006, 128), Slavkova (Horálková-Enderová Štrof 2000, 26, tab. 16: 12) a Vyškova (Ondráček 1960, 28, obr. VII: 2) a nově o naši šipku (obr. 4: 1). S hroty šípů se můžeme setkat i v únětickém prostředí v Polsku (Sarnowska 1969, 62; Lasak 1988, 76, ryc. 38: g). V případě šipky z Vávrovic, která byla nalezena již v zásypu, nelze vyloučit ani možnost, že se do hrobu dostala jako intruze z kulturní vrstvy v době druhotného otevření hrobové jámy Jiné kamenné předměty Obě kamenné podložky z hrobu 5 (obr. 12) mají přibližně oválný tvar, který je díky dlouhodobému používání 10 cm uprostřed vnitřní strany silně vybroušený. Výrazně se od sebe liší pouze velikostí, protože menší exemplář zhotovený z kulmské hrubozrnné droby má délku zhruba 310 mm (obr. 18: 2), zatímco větší zrnotěrka vyrobená z kulmské droby (viz pozn. 3) dosahuje délky dokonce 500 mm (obr. 18: 1). Pro oba předměty lehce najdeme početné analogie na sídlištích z celého pravěku. Většinou se předpokládá, že, jak již naznačuje jejich název, sloužily jako podložka při mletí obilovin. Stopy barviva zjištěné na podložkách i roztěračích však ukazují, že se vedle této tradiční funkce používaly v neolitu rovněž jako podložky při drcení okru nebo hematitu (Podborský 2002, 308). Kamenný předmět ze stejného hrobu má obdélníkový tvar, nepravidelný průřez a byl vyroben z valounu meta - kvarcitu (obr. 18: 3). Společný výskyt se zrnotěrkami by mohl naznačovat, že jde o kamenný roztěrač, ale jeho délka 200 mm a šířka 130 mm to zcela vylučuje. Obroušení některých stran naznačuje, že mohl být používán jako brousek, případně může patřit do kategorie předmětů používaných při zpracování kovových výrobků (kovadlinky, kladívko apod.) Kostěná industrie 10 cm 2 V hrobech mladší únětické kultury se kostěná industrie nevyskytuje příliš často a vesměs jde o pracovní nástroje (šídla, dlátka apod.), případně zbytky potravy v podobě zvířecích lopatek. Další kategorii představují ozdoby, ať již jde o jehlice, korálky nebo závěsky. Mezi ozdoby můžeme zařadit i jediný kostěný předmět z hrobu 13. Hrubě zhotovený kostěný terčík má zhruba kruhový tvar o průměru 36 mm, mocnosti 3 4 mm a středový provrt o průměru 4 mm, který v odstupu 10 mm nepřesně opisuje nevýrazná kruhová rytá linie. Povrch je jen zhruba opracován (obr. 8: 13). Podobný, ale téměř třikrát větší terč se našel v hrobě 809 s kostrou na levém boku na pohřebišti kultury zvoncovitých pohárů v Ivanovicích (Tkáč et al. 2012, 116, obr. 1 vpravo dole; 2, 5). Charakteristické jsou kostěné ozdoby tohoto typu v náplni adlerberské a straubinské kultury v Německu a Horním Rakousku (Hundt 1958, Taf. 7: 5, 15 17; 11: 21 48; 1961, Abb. 1: 16; 2: 16; Schröter 1973, 25 26, Abb. 4). Poněkud méně často se s nimi setkáme kultuře Unterwölbling 3 10 cm Obr. 18. Vávrovice - Krásné pole. Kamenná industrie z hrobu 5. Foto J. Tůmová. Abb. 18. Vávrovice - Krásné pole. Steinindustrie aus Grab 5. Foto J. Tůmová. 1 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

34 cm 5 6 Obr. 19. Vávrovice - Krásné pole. Jantarové korálky z hrobů. 1 hrob 5; 2 hrob 6; 3 hrob 9; 4 hrob 11; 5 hrob 10; 6 hrob 12. Foto J. Tůmová. Abb. 19. Vávrovice - Krásné pole. Bernsteinperlen aus den Gräbern. 1 Grab 5; 2 Grab 6; 3 Grab 9; 4 Grab 11; 5 Grab 10; 6 Grab 12. Foto J. Tůmová. v Dolním Rakousku (Neugebauer Neugebauer 1997, Taf. 447: 101: 6 7; 453: 118: 6; 485: 283: 26 29; 491: 311: 5 a další). Terčíky z oblasti středního a horního Podunají (Hundt 1961, Karte 11) mají vesměs trapézový tvar, jsou obvykle menší a mají větší otvor. Vzácněji se najdou kostěné terčíky i v náplni únětické kultury, ale na rozdíl od našeho jsou masivnější nebo mají výrazně větší otvor (Tihelka 1953, 280; Ondráček 1962, obr. 40: 4; Lorencová Beneš Podborský 1987, , obr. 7b: 1; Horáčková-Enderová Štrof 2000, tab. 6: 3; 11: 2; Bátora 2000, Taf. 28: 1), případně nemají žádný otvor (Chropovský 1960, 111, obr. 27: 2; tab. XV: 5). Pro srovnání s terčíkem z Vávrovic nejsou moravské nálezy použitelné. S obdobnými artefakty se však můžeme setkat v Polsku, kde se našly čtyři terčíky na nekropoli ve Wojkowicích (Sarnowska 1969, 329, ryc. 147: c) a po jednom na pohřebištích v Gostkowicích (Pazda 1982, 165, ryc. 12: 7), Przecławicích (Lasak 1988, 76, ryc. 41: m) a Wrocławi- Jagodnu (Sarnowska 1969, 225, ryc. 79: g) nebo na sídlišti v Jędrychowicích (Bąk 1985, 75, Taf. II: 7 8; Gedl 2006, ryc. 9: 11). Kostěné terčíky se občas najdou i v náplni mieranowické kultury, ale mají obvykle oválný tvar a otvor při okraji (Kadrow Machnikowie 1992, ryc. 44: 9 11). Z chronologického hlediska nemají terčíky sice žádný význam, ale nelze přehlédnout, že všechny podobné polské exempláře pocházejí z mladoúnětických nalezišť. 68 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

35 4.5. Jantarové ozdoby Samostatnou kategorii předmětů z hrobové výbavy představují jantarové korálky (obr. 19). Ty patřily k výbavě zemřelých v šesti hrobech (5, 6, 9, 10, 11 a 12) v celkovém počtu 47 více nebo méně celých kusů a dalších deset ve zlomcích. Největší soubor pochází z hrobu 10, ve kterém se dochoval náhrdelník čítající 28 korálků (obr. 7: 6 7; 19: 5). Zbytky náhrdelníků byly nalezeny také v hrobě 11, kde bylo zjištěno 17 korálků (obr. 8: 3; 19: 4) a v hrobě 12, kde se dochovalo 8 kusů (obr. 8: 8; 19: 6). Dva jantarové korálky byly nalezeny v hrobě 9 (obr. 7: 3; 19: 3) a po jednom pochází z hrobů 5 (obr. 5: 3; 19: 1) a 6 (obr. 6: 1; 19: 2). Morava je v době kamenné i bronzové, ve srovnání s okolními oblastmi, na jantar velmi chudá. První nález jantarového korálku pochází ze sídliště jevišovické kultury z Brna - Starého Lískovce (Medunová-Benešová Vitula 1994). Častěji se jantar objevuje v závěru eneolitu v kultuře zvoncovitých pohárů (Matějíčková Dvořák 2012, ). Ve starší době bronzové je jantar ve srovnání s kulturou zvoncovitých pohárů poněkud častější, ale jeho tvarová variabilita je znatelně menší. Celkem se na 20 nalezištích únětické kultury a současné nitranské kultury našlo nejméně 100 jantarových korálů, které většinou pocházejí z pohřebišť (Stuchlík 2016, 116). Jeden silně zvětralý exemplář se objevil na výšinném sídlišti na Zelené Hoře u Radslavic (Staňa 1986, 57 58) a další tři pocházejí ze sídlištních objektů s pohřbem v objektu 6/57 na Cezavách u Blučiny (Stuchlík 1975), Branišovicích (Stuchlík 1969, 17) a v objektu 4 ve Vážanech nad Litavou (Čižmář 2005, 234). Převážná většina uvedených jantarových předmětů patří do náplně únětické kultury a výjimkou jsou pouze nálezy ze dvou lokalit epišňůrového kulturního okruhu na východní Moravě. Z hrobu 72 na pohřebišti v Holešově pochází kulovitý korálek (Ondráček Šebela 1985, 19, obr. 38; tab. 9: 12) a devět korálků se našlo v ženském hrobě s bohatou výbavou v Oseku nad Bečvou (Tajer 2015, ). Z věteřovského období je na Moravě zachováno dalších 24 celých nebo poškozených perel a drobné zlomky z Mušova (Stuchlík 2016, 122). V mohylovém období je výskyt jantarových ozdob zhruba stejný a s početnější frekvencí se setkáváme až v období popelnicových polí. Jantarových předmětů se na Moravě objevilo mnohem méně než v okolních oblastech. Daleko nejpočetnější jsou nálezy jantarových předmětů v Čechách, odkud známe ze starší doby bronzové asi 4000 jantarových předmětů ze 106 lokalit (Ernée 2012, 75). Ve velkém počtu se jantarové ozdoby vyskytují rovněž v Polsku na pohřebištích (Knapowska-Mikołajczykowa 1957, 107) i v depotech (Blajer 1990, 76 77). Početnější než na Moravě jsou rovněž na Slovensku, kde se na 13 nalezištích jihozápadního Slovenska objevilo minimálně 113 jantarových perel (Marková 1993). Začaly se zde používat až v závěru klasické fáze únětické kultury a výrazně jich přibývalo až v úněticko-maďarovské fázi (Bátora 2006, 203). Naopak v Rakousku jsou jantarové ozdoby ještě vzácnější než na Moravě (Lauermann 1995, 88, Taf. 21: 4) a ve větším počtu nebyly zastoupeny ani na rozsáhlých starobronzových nekropolích ve Franzhausenu (Neugebauer Neugebauer 1997, Taf. 437: 50: 2; 443: 84: 3 4; 541: 531: 13 14) a Gemeinlebarnu (Neugebauer 1991, 39). Získané korálky z Vávrovic mají bochníčkovitý, soudkovitý, případně až kulovitý tvar různé velikosti od 6 do 15 mm a všechny byly opatřeny drobným jednoduchým provrtem (obr. 5: 3; 6: 1; 7: 3, 6 7; 8: 3, 8; 19). Vávrovické korálky mají jednotný tvar, který podle třídění M. Ernée odpovídá jeho typu A v Čechách. K tomuto typu patří převážná většina všech korálů v Čechách a jeho zastoupení převyšuje 95 % (Ernée 2012, 85 87, obr. 1: 1, 2, 17, 26; 6; 7A). Rovněž podle rozměrů můžeme korálky z Vávrovic zařadit do jedné kategorie s průměrem mezi 6 a 11 mm. Z této skupiny vybočuje pouze jediný exemplář z hrobu 5, jehož maximální průměr dosahuje 15 mm (obr. 5: 3; 19: 1). Podobnou velikost má i převážná většina korálů z jiných moravských únětických nalezišť. Obvyklým rozměrům se vymykají pouze čtyři korálky z hrobu v Hulíně, jejich velikost se pohybuje od 21 do 25 mm (Peška 2011, obr. 5). Znatelně větší byl diskovitý korál ze Šebetova, který měl průměr 40 mm (Ondráček 1961, 58 59, tab. VIII: 4) a korál stejného tvaru z Opatovic, jehož průměr činil 50 mm (Mrázek 1996, 61 62, foto 3). Z poměrně jednotné tvarové kolekce bochníčkovitých korálků vybočují na Moravě kromě výše uvedených velkých diskovitých exemplářů z Opatovic a Šebetova již jen válcovité korálky z Brna-Tuřan a Šlapanic (Stuchlík 2016, 121). Korálky z Vávrovic mají stejný původ, protože podle analýzy 6 všechny jantarové vzorky obsahovaly tzv. baltské raménko, které je charakteristické pro baltský jantar. Jedinou výjimkou byl jeden exemplář z hrobu 12, který se výrazně odlišoval od ostatních vzorků a v jehož spektru výše zmíněné raménko nebylo zjištěno. Nelze sice přesně určit, odkud tento korálek pochází, ale jeho spektrum je podobné korálku z hrobu 854 pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Hošticích, který byl označen jako italský jantar. U únětických korálků z Vávrovic tato situace značně připomíná stav v kultuře zvoncovitých pohárů. Při řešení otázky jejich původu se ukázalo, že z pěti analyzovaných perel z Moravy (Brno-Líšeň, Brno-Židenice, Ostopovice, 2x Hoštice) jsou čtyři baltského původu a pouze exemplář z hrobu 854 v Hošticích lze označit jako jantar typu simetit, jehož původ je hledán v Itálii (Novotná 2012, 351). Baltský původ můžeme předpokládat i u moravského materiálu ze starší doby bronzové, což nám potvrzuje i situce v okolních zemích. Nejlépe je zpracován jantar z Čech, odkud je znám dosud pouze baltský jantar (Ernée 2012, ). Stejná situace je i na Slovensku, kde byl rovněž zjištěn pouze jantar z Pobaltí (Bátora 2006, 203; Marková 1993; 2009, 64). Silné vztahy pohřebiště ve Vávrovicích k polským únětickým nalezištím hypotézu o baltském jantaru podporují. 5. Postavení pohřebiště v rámci únětické kultury Na pohřebišti ve Vávrovicích se objevily nálezy, které jsou obvykle spojovány s mladším úsekem starší doby bronzové. Mezi keramikou toto datování potvrzuje am- 6 Za zhotovené anylýzy jantarových korálů pomocí FTIR spektrometru Nicolet 6700 děkujeme prof. RNDr. J. Ševčíkovi, Ph.D. a RNDr. L. Kučerovi z Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci. PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

36 forka z hrobu 3 (obr. 4: 2; 14: 2), která je spolehlivým produktem mladšího a pozdního vývoje únětické kultury. Stejné chronologické zařazení platí rovněž pro džbánek z hrobu 2 (obr. 4: 2; 14: 3). Hrnky se sice vyznačují dlouhou dobu existence, ale pro nízký široký exemplář z hrobu 5 (obr. 5: 4; 14: 4) najdeme analogie převážně v mladším období únětické kultury. Do mladšího období únětické kultury můžeme jednoznačně zařadit i bronzovou dýku se čtyřmi otvory pro nýty z hrobu 5 (obr. 4: 3; 15: 2) a rovněž jehlici s dvojitou kroužkovou hlavicí a očkem z hrobu 11 (obr. 8: 1; 15: 1). Od klasického období únětické kultury se vyskytují náhrdelníky z litých bronzových korálků (obr. 15: 8), které patřily k výbavě hrobů 6 (obr. 6: 2), 11 (obr. 8: 4 5), 12 (obr. 8: 12; 15: 8) a další čtyři korálky se našly bez nálezových okolností (obr. 8: 14). Pro nezdobenou pukličku z hrobu 6 (obr. 6: 3; 15: 5) i zdobené exempláře z hrobů 7 (obr. 6: 4) a 12 (obr. 8: 11) najdeme analogie převážně na nalezištích z mladšího vývoje únětické kultury a rovněž na maďarovsko-věteřovských lokalitách. Do mladoúnětického období můžeme jednoznačně zařadit i tři drobné závěsky z hrobu 11 (obr. 8: 2; 15: 9). Jednoduchá dlátka se vyskytují po celou dobu bronzovou, ale pro větší masivní dlátko z hrobu 5 (obr. 5: 5; 15: 10) najdeme obdoby až v mladoúnětickém prostředí. Chronologická klasifikace kostěného terčíku z hrobu 13 (obr. 8: 13) není sice jednoznačná, ale v Polsku se obdobné artefakty našly vždy v souvislostech s mladou únětickou kulturou. Na základě uvedených nálezů můžeme pohřebiště ve Vávrovicích jako celek zařadit do mladšího vývoje únětické kultury ve stupni R B A2. Toto datování nepřímo potvrzuje i výskyt 26 poněkud starších hrobů epišňůrového kulturního komplexu (Hlas 2015, 191), které se ve Vávrovicích podařilo prozkoumat (obr. 2). Epišňůrová nekropole nebyla zatím komplexně hodnocena, ale předběžně můžeme tyto hroby datovat do závěru eneolitu nebo do stupně R B A1. Důležité výsledky přinesly i absolutní data z šesti hrobů ve Vávrovicích (tab. 2), která byla vyhodnocena v radiokarbonové laboratoři univerzity Adama Mickie - wicze v Poznani T. Goslarem 7. 7 Za zprostředkování radiokarbonových dat děkujeme RNDr. M. Nývltové Fišákové, Ph.D. z Archeologického ústavu AV ČR v Brně. Tři z uvedených dat, a sice 3505 pro hrob 3 (Va-Kr2), 3500 pro hrob 7 (Va-Kr3) a 3540 pro hrob 13 (Va-Kr4), pocházejí z únětických hrobů, zatímco tři zbývající byly získány z hrobů z epišňůrového kulturního okruhu. Všechna tři únětická data jsou v podstatě jednotná a pohybují se v rozmezí 40 let. Obdobně jednotná jsou i první dvě data z epišňůrových hrobů (Va-Kr1, Va-Kr5), která jsou přibližně o let starší. Z tohoto staršího souboru se výrazně vyčleňuje jen vzorek č. 6 (Va-Kr6), který byl odebrán ze vzdálenější skupiny epišňůrových hrobů (obr. 2). Chronologicky by odpovídal únětickým hrobům, což přirozeně nepřipadá v úvahu. Vzorek patrně obsahoval materiál nevhodný pro radiokarbonovou analýzu. Výsledky z únětických hrobů ve Vávrovicích jsou zcela ve shodě s daty z pohřebiště mladé a pozdní únětické kultury v v Olomouci-Slavoníně (Peška 2006, ), která jsou 3510 a 3565 BP. Absolutní data z Vávrovic jsou v souladu rovněž s daty z jam 212, 343 a 366 v Jędrychowicích, která jsou v rozmezí let 3500 až 3530 BP (Gedl 1988, Tab. 1). Druhý soubor dat z jam 157, 330, 347 a 351 v Jędrychowicích je v rozmezí let 3430 až 3460 BP (Gedl 1988, Tab. 1), takže je nepatrně mladší. Nasvědčovalo by to tomu, že v Jędrychowicích byly dva horizonty nálezů, které však oba lze přisoudit únětické kultuře. Na základě získaných dat a rozboru nálezů z Vávrovic vyplývá, že pohřebiště patří do starší části stupně R B A2. V rámci vývoje únětické kultury můžeme většinu z hrobů zařadit do klasické fáze, ale u některých artefaktů (např. amfora z hrobu 3, případně džbánek z hrobu 2) nelze vyloučit i jejich souvislost s poklasickou fází. Mezi materiálem se neobjevily žádné prvky, které by bylo možno jednoznačně spojovat s věteřovskou skupinou a tedy s mladším úsekem stupně A2. Rozbor pohřebního ritu na únětickém pohřebišti ve Vávrovicích ukázal, že obyvatelstvo při pohřbívání svých zemřelých vycházelo ze starých únětických zvyklostí a současně i z tradic lidu přikarpatského epišňůrového kulturního okruhu. Únětický lid pohřbíval své příslušníky ve skrčené poloze na pravém boku a od tohoto pravidla se odklonil pouze na východním břehu řeky Moravy, kde se objevují i skelety, převážně ženské, uložené na levém boku (Stuchlík 2000, 291). Můžeme to považovat za vliv z epišňůrového, ať již nitranského nebo mierzanowického prostředí. Námi sledovaný region v zá- Tab. 2. Vávrovice - Krásné pole. Výsledky radiokarbonového datování kosterních pozůstatků. Tab. 2. Vávrovice - Krásné pole. Ergebnisse der Radiokarbondatierung der Skelettreste. 70 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

37 Obr. 20. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 9 s doklady nedokončené trepanace lebky. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 20. Vávrovice - Krásné pole. Grab 9 mit Beweisen für eine unvollendete Schädelbohrung. Fotoarchiv des Denkmalamts Ostrava. Obr. 21. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 10 s trepanovanou lebkou. Fotoarchiv NPÚ Ostrava. Abb. 21. Vávrovice - Krásné pole. Grab 10 Schädelbohrung. Foto archiv des Denkmalamts Ostrava. věru doby kamenné a ještě na počátku starší doby bronzové ve stupni B A1 obývalo epišňůrové obyvatelstvo (podrobněji viz následující kapitola), což kromě jiného dokládají hroby epišňůrového okruhu z naší lokality (obr. 2). Výzkum ve Vávrovicích přinesl důležité poznatky pro poznání společenského života ve starší době bronzové. Sekundární otvírání hrobů patří v únětické kultuře k naprosto běžným jevům. V prostředí přikarpatského epišňůrového kulturního okruhu se tento zvyk uplatňoval rovněž, ale v mnohem menší míře. Velké procento vyloupených hrobů (pravděpodobně až 76,92 %) odpovídá situaci na jiných únětických lokalitách. Vzácné nálezy zastupuje lebka s trepanací z hrobu 10 (obr. 21, 23), zatímco v hrobě 9 (obr. 20, 24) se našla lebka s méně jasným zásahem. Jako první se problematikou trepanace lebek na našem území zabýval J. Matiegka, který téměř před sto lety shromáždil z čes - kých zemí 13 lebek s trepanačními zákroky z 11 lokalit, z nichž většinu spojoval se starší dobou bronzovou. Z Moravy uváděl jednu lebku z hrobu kultury zvoncovitých pohárů ve Slavkově, zatímco druhou z jeskyně Býčí skála datoval do halštatu (Matiegka 1918). V poslední době zveřejnila M. Dočkalová soupis českých a moravských dokladů trepanace na základě nálezů uložených v ústavu Anthropos v Brně a k dispozici měla deset lebek od neolitu po středověk, z nichž čtyři dala do souvislosti s únětickou kulturou (Dočkalová 2001). O rok později zpracovala podrobný soupis dokladů trepanace z Čech D. Malyková a její katalog obsahoval 51 lebek a osm lebečních rondelů. Z jejího soupisu patřilo úně- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

38 tické kultuře 15 lebek s trepanačním otvorem a jeden rondel (Malyková 2002). Na Moravě byl první publikovaný případ trepanace ze starší doby bronzové zjištěn na pravděpodobně únětické lebce muže ve věku let z Mikulova-Mušlova (Jelínek 1954; Dočkalová 2001, 236, obr. 7). Další lebka se stejným zákrokem pochází z protoúnětického hrobu muže starého let z Otnic (Šebela Dočkalová 1996, 26; Dočkalová 2001, 235, obr. 3). Poněkud nejistý je původ otvoru na lebce dospělého muže z jámy 5 ve Vyškově. Na pravé temenní kosti se nalézal zaoblený otvor o velikosti 28 x 18 mm. Okraje otvoru jsou zhojené a s velkou pravděpodobností nejde o trepanaci, ale o zhojené zranění (Stloukal 1960, 34 36, tab. VIII). Deformovaná lebka se našla i v hrobě 22 na pohřebišti ve Slatinicích, které vedoucí výzkumu hlavně na základě pohřebního ritu klasifikoval jako nitranské (Šmíd 2006). Podle antropologického posouzení jde v tomto případě o kruhové zranění, které bylo úspěšně vyléčeno a není dokladem trepanace (Dočkalová 2006, 29, obr. 4). Lebka z hrobu 10 ve Vávrovicích představuje nový důkaz o provádění trepanačních zákroků ve starší době bronzové. Na pravé temenní kosti jedince ve věku do 20 let byl zjištěn nepravidelně oválný otvor o velikosti 10,6 x 9 mm, jehož okraje byly zhojeny (obr. 23), takže jde zcela spolehlivě o pozůstatek trepanace. Zásah připomínající trepanaci byl zaregistrován rovněž u značně narušeného skeletu z hrobu 9. Z kostry, která patřila pravděpodobně ženě mladší 17 let, zůstalo zachováno pouze několik kostí. Na vnější straně levé temenní kosti byla zjištěna oválná jamka o velikosti 8,8 x 6,7 mm. Tento zásah končil ve vnitřní tkáni temenní kosti a nepronikl skrz kost (obr. 24). Vznik tohoto zákroku lze předpokládat v období kolem smrti. Na porušené kosti neproběhl proces hojení, ale vzhledově by podle antropologického posudku mohl odpovídat trepanačnímu zákroku. Trepanace se objevují po celém světě a z chronologického hlediska je registrujeme od paleolitu po novověk. V našem teritoriu jejich výskyt podle současných znalostí kulminuje v pozdním eneolitu a starší době bronzové. Ze 41 spolehlivě datovaných trepanací v Čechách patřilo osm kultuře se šňůrovou keramikou, jedna kultuře zvoncovitých pohárů a 15 únětické kultuře (Malyková 2002, ). Z prostředí únětické kultury v Rakousku je doložen trepanační zákrok na lebce z hrobu v Poysdorfu (Scheibenreiter 1953, Taf. 61: 18; Lauermann 2003, 263). Pro studium naší problematiky jsou důležité objevy trepanačních zákroků z pozdně únětických lokalit z nedaleké nowocerekwianské skupiny. V jámě se třemi kostrami ve skrčené poloze na pravém boku v Nowej Cerekwi byl na lebce muže ve věku 20 let zjištěn menší zhojený trepanační otvor (Miszkiewicz 1975, 146, ryc. 5; Szybowicz 1985, 103, ryc. 5). Další zásahy do lebky byly zjištěny na výšinném sídlišti v Jędrychowicích, kde byla v jámě 261b objevena kostra ženy ve věku kolem 35 let ve skrčené poloze na levém boku. Na levé i na pravé temenní kosti má dobře patrné otvory, které podle autorky mohly být příčinou smrti (Szybowicz 1985, 94, ryc. 1, foto 1, 2). Trepanace byly prováděny téměř vždy na dospělých jedincích, a to častěji na mužích a zákrok byl obvykle nasměrován na temenní nebo čelní kost (Malyková 2002, ). Doklady trepanace mívají rozdílnou velikost. Ve starší době bronzové patří na Moravě k nejmenším kruhový otvor o průměru 19 mm na lebce z Mikulova-Mušlova (Jelínek 1954). Ještě menší byl podélný otvor o rozměrech 18 x 10 mm na kalvě z únětického hrobu v Polepech u Kolína (Dočkalová 2001, ) nebo zhojený otvor o velikosti 10 x 7 mm na druhé lebce ze Smolnice (Malyková 2002, ). Naopak až neuvěřitelně velký je otvor na lebce z Prahy - Malé Ohrady, který měřil 110 x 50 mm (Malyková 2002, 300). Zjištěný trepanační zásah z hrobu 10 z Vávrovic, jehož rozměry činily 10,6 x 9 mm, patří k těm nejmenším známým ve starší době bronzové. Druhý zákrok z našeho pohřebiště o velikosti 8,8 x 6,7 mm, který by mohl být dokladem neúspěšné trepanace, je ještě poněkud menší. O úspěšnosti trepanačních zákroků svědčí nízká pooperační mortalita, která vychází na pouhých 11 %. Navíc nezhojené zákroky byly zjištěny vesměs na lebkách s více trepanačními zákroky z Prahy-Smíchova (Novotný 1951) a Soběsuk (Malyková 2002, 302), které následovaly až po starších úspěšných operacích (Likovský Malyková 2004, 848). Na pohřebišti ve Vávrovicích bylo odkryto celkem 13 hrobů, z nichž v 11 se našlo celkem 12 koster nebo jejich částí, které se daly antropologicky studovat a pouze ve dvou hrobech (2, 4) se nepodařilo zjistit žádné pozůstatky lidských skeletů. V obou těchto případech byla provedena fosfátová analýza odebraných vzorků, která s jistou mírou pravděpodobnosti potvrdila antropogenní kontaminaci fosforem. V hrobě 2 byla koncentrace fosforu zachycena v severní části hrobové jámy a v případě hrobu 4 v západní části jámy. To lze vysvětlit manipulací s kostrami v souvislosti s druhotným narušením hrobů. Na pohřebišti byl zjištěn jeden dvojhrob. V hrobě 5 byl uložen dospělý muž (45 49 let) a dítě ve věku měsíců. Z 12 zachovaných koster se podařilo spolehlivě stanovit stáří muže z hrobu 5 na let, ženy z hrobu 7 na let a z hrobu 9 na méně než 17 let, zatímco dítě z hrobu 5 mělo měsíců, z hrobu 12 věk měsíců a z hrobu 11 věk 7 11 let. V hrobě 6 byly rozpoznány pozůstatky dospělého jedince ve věku let a v hrobě 10 pozůstatky dospělého jedince mladšího 20 let. Na základě antropologického hlediska, uložení zemřelého a povahy milodarů lze s jistou pravděpodobností určit na pohřebišti čtyři hroby jako mužské, z nichž v hrobě 5 se vyšlo z antropologického určení a za mužské hroby lze považovat rovněž hrob 1 (šipka), hrob 3 (poloha na pravém boku + dýka) a hrob 4 bez kostry (kamenný sekeromlat). Ženské hroby byly na pohřebišti rovněž čtyři a z nich hroby 7 a 9 jsou určeny na základě antropologické analýzy a hroby 8 a 13 můžeme s jistou pravděpodobností klasifikovat jako ženské podle uložení kostry na levém boku. 6. Osídlení Horního Slezska ve starší době bronzové Důležité poznatky přinesl odkryv pohřebiště ve Vávrovicích pro poznání charakteru osídlení Horního Slezska. Na přelomu doby kamenné a starší doby bronzové máme ve sledovaném regionu doloženo zatím velmi skromné osídlení lidem mladší fáze epišňůrového kul- 72 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

39 turního okruhu (Janák 2012a, 53). Na českém území jsou jeho reprezentanty zatím nepublikované pohřebiště zkoumané v roce 2007 v Opavě-Kylešovicích, které autor výzkumu řadí ke kultuře Chłopice-Veselé (Juchelka 2008a, 320), skupina dosud nezveřejněných hrobů z Vávrovic (Hlas 2015, 191) a na polském území ojedinělý kostrový hrob z Kietrze (Łęczycki 1983; Gedl 2006, 38, ryc. 2). V těchto případech ještě nejde o doklady starobronzového osídlení, protože kultura Chłopice-Veselé patří ve skutečnosti ještě do závěrečného úseku eneolitu (Peška Šebela 1992; Ondráček 1993, 258). Někteří badatelé toto období považují za přechodný stupeň k době bronzové a označují ho jako stupeň A0 (Bertemes Heyd 2002; Lichardus Vladár 1996, 29, 55; 1998; aj.) nebo dokonce R A0. Tento stupeň je však používán jen některými badateli, není zatím obecně charakterizován, a proto se k jeho používání nepřikláníme. Spojení stupně A0 se jménem P. Reinecka (Peška 2013, 221) je naprosto nevhodné. Skutečnými doklady starobronzového osídlení v B A1 v širší oblasti kolem Vávrovic je několik střepů mierzanowické kultury z jeskyně Čertova díra v katastru Štramberka (Šebela et al. 1990) a v Polsku rovněž pouze několik střepů z osady v Jędrychowicích (Gedl 2006, 38, ryc. 3). Pravděpodobně stejnou kulturní příslušnost můžeme předpokládat rovněž u ojedinělých kamenných artefaktů z Blahutovic, Horní Sukolomi a Kopřivnice (viz dále v textu), ale i několika dalších z polského území (Janák 2012a, 53). Doklady únětického osídlení v české části Horního Slezska byly donedávna značně skromné. Ze starších nálezů v regionu do vzdálenosti přibližně tří až čtyř desítek kilometrů od Vávrovic můžeme s určitou pravděpodobností s únětickou kulturou spojit několik předmětů z ojedinělých nálezů nebo ze zničených hrobů. Na prvním místě jde o soubor bronzových předmětů (sekerka s okrajovými lištami, dýka se sedmi nýty, náramek), které pocházejí ze zničeného hrobu, pravděpodobněji však z několika hrobů v Opavě-Kateřinkách (Říhovský 1992, 86, Taf. 14: 185; Stuchlík 2005, 81, obr. 8: 15; Novák 2011, 62, Taf. 15: 253). Z dalších bronzových nálezů můžeme upozornit na nález čtyř hřiven ze Zadního cvilínského kopce u Krnova (Janák 2012b) a na ojedinělou sekerku ze Skrochovic (Říhovský 1992, Taf. 17: 249; Stuchlík 2005, obr. 18: 17). Původ z hrobů nemůžeme vyloučit ani u některých dalších ojedinělých kovových nálezů, jako je další sekerka pravděpodobně rovněž z Opavy-Kateřinek (Říhovský 1992, , Taf. 17: 257). Rozsah únětického osídlení doplňují i nepočetné sídlištní nálezy. V roce 2007 byly v Opavě-Kylešovicích prozkoumány dva objekty z mladšího období únětické kultury (Juchelka 2008a, 320; 2008b, , obr. 1 3) a v následujícím roce jáma z mladšího úseku starší doby bronzové, pravděpodobně z mladšího období únětické kultury, v katastru Malých Hoštic (Juchelka 2009, 293; 2008b, , obr. 4 5). Do starší doby bronzové by s velkou pravděpodobností mohla patřit ještě jedna lokalita. Ve starší literatuře zmiňuje J. Kostrzewski (1924, 214) nález tří bronzových sekerek se schůdkem a jantarové korálky z Kobeřic, ale následně B. v. Richthofen (1926, 106, 156, Taf. 28: b) uvádí pouze jednu dýku, kterou by bylo možno kulturně přisoudit únětické kultuře nebo věteřovské skupině. V soupisu J. Říhovského však tuto sekerku postrádáme (Říhovský 1992), ale nálezy vyobrazil ve své práci S. Łę - czycki (2014, Teil II, Taf ). Další lokalitu by mohla představovat obec Stěbořice - Nový Dvůr, kde podle starší literatury (Freising 1940, 25) byla porušena sídlištní jáma s keramikou z doby bronzové, ale podle nálezové zprávy (AÚ Brno, č. j. 2000/60) šlo o jámu ze starší doby bronzové. Případné začlenění do únětické kultury nebo věteřovské skupiny by umožnilo až případné ověření nálezů. V polské části Horního Slezska se v minulosti velká pozornost věnovala starobronzovým sídlištím, pro které se používá označení nowocerekwiańská kultura (Gedl 1964, 50 51; 1972, 86 88; Machnik 1978, ; Gediga 1980, , Abb. 2), nowocerekwiańská skupina (Gedl 1985, 34 40; 1988; 2005, 47 48) nebo nowocerekwiańská skupina únětické kultury (Łęczycki 2014, ). Nowocerekwiańskou skupinu zařadil M. Gedl do stejného časového horizontu jako maďarovsko-věteřovskou kulturu (Gedl 1964, 51 52; 1985, 37 40), ačkoliv později připustil i možnost, že její počátky mohou být dřívější, čemuž by nasvědčoval výskyt únětických jehlic a shoda dat 14 C s daty z únětického hrobu 52 v Przecławicích (Gedl 1988, 39 40). Ke skupině starobronzových sídlišť patří opevněné osady v Jędrychowicích (Gedl 1985) a Nowe Cerekwi (Gedl 1964, 31 37; Kunawicz-Kosińska 1985), další sídliště v Dzie - rżysławi (Gedl 1964, 28, ryc. 2: 2 4), Kietrzu (Gedl 1964, 30; ryc. 6 7) a Wojnowicích (Gedl 1964, 44; Bagniewski Lasak Tomczak 1992). Jako první byl v této oblasti zjištěn již v roce 1884 v Pilszczi hromadný nález bronzové industrie, který se skládal z 20 sekerek, 17 nákrčníků (hřiven), pěti spirálovitých nápažníků a několika zlomků z podobných nápažníků. Depot, který se našel ve vzdálenosti asi jen 6 km od Vávrovic, byl spojován s únětickou kulturou (Gedl 1964, 39, ryc. 8 10; Sarnowska 1969, , ryc ; Blajer 1990, 85 86, tabl. LXVII LXXIV), i když byla naznačena jeho příslušnost k nowocerekwiańské skupině (Szmukier 1977a, 295). Rozsah osídlení nowocerekwiańské skupiny by doplňovaly ojedinělé nálezy sekerek z Włodzienina (Gedl 1964, 41 42, ryc. 1: 2; 11: 4) a dýky z Pawłowiczek (Gedl 1964, 38, ryc. 11: 1). Hroby nowocerekwiańské skupiny však v Polsku zatím nebyly zjištěny (Łęczycki 2014, ). Dnes je však jisté, že při nejmenším část nálezů z polských lokalit v Horním Slezsku je chronologicky současná s klasickou nebo poklasickou fází únětické kultury na Moravě (Stuchlík 1985b; 2005, 81; 2014b, 41 43; Łęczycki 2014, 204), což před několika lety připustil i M. Gedl (2006, 45). Vše nasvědčuje tomu, že lokality z Horního Slezska v Polsku (Jędrychowice, Nowa Cerekwia, Pilszcz, Wojnowice a další) společně s lokalitami z českého Horního Slezska (Opava-Kateřinky, Opava-Kylešovice, Vávrovice a další) tvoří jednu samostatnou enklávu únětické kultury (obr. 22), jejíž centrum se rozkládá mezi moravskou a slezskou skupinou (viz Sarnowska 1975, ryc. 1). Možná bychom k ní mohli přiřadit i poněkud vzdálenější nález hřiven ze stupně B A2 z Kotouče u Štramberka (Janák 2006, 86, 89, obr. 2) nebo nejistý nález další hřivny z Příbora (Janák 2012b, 158). Naopak silicitové dýky s rukojetí z Bílovce (Jisl 1969, 99, obr. 2: 3; tab. I: 5; Janák 2006, 85), Bla- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

40 Obr. 22. Mapa únětických nalezišť v okolí Vávrovic. Čísla na mapě odpovídají číslům v soupise lokalit. Kresba R. Kadlubiec a autoři. Abb. 22. Karte der Aunjetitzer Fundstellen in der Umgebung von Vávrovice. Die Nummern auf der Karte entsprechen den Nummern auf dem Verzeichnis der Fundstellen. Zeichnung R. Kadlubiec und Autoren. hutovic, Horní Sukolomi a Kopřivnice (Šebela 1998, , Abb. 1b; Taf. 4: 3, 6; 5: 1) jsou datovány pouze rámcově do starší doby bronzové, takže o jejich příslušnosti k epišňůrovému kulturnímu okruhu nebo k únětické kultuře nelze spolehlivě rozhodnout. Závěr vývoje starší doby bronzové byl již v minulosti spojován ve Slezsku s věteřovskou skupinou. K. Tihelka jako první ukázal na pronikání maďarovsko-věteřovské kultury do Slezska (Tihelka 1965; 1967). V našem regio - nu ji více nebo méně spolehlivě reprezentují četné nálezy ze staršího výzkumu osady v Brumovicích (Pavelčík 1957, , tab. 4; 1963, 16, tab. 9: 2 3; Tihelka 1967, 156, 158, obr. 1: 3, 5, 8), keramický materiál z jedné jámy dosud nepublikovaného sídliště ve Vlaštovičkách-Jarkovicích (Šikulová 1971, 76), dále dříve K. Tihelkou zveřejněné ojedinělé nálezy z Opavy-Jaktaře (Tihelka 1960b, obr. 32: 2; 1967, 159, obr. 1: 2) a malý džbánek z Opavy-Vávrovic (Šikulová 1973, 26, tab. 62: 8). M. Gedl považoval nově vytvořenou nowocerekwiańskou skupinu v Horním Slezsku za regionální facii maďarovsko-věteřovské kultury (Gedl 1964, 51 52; 1972, 87 88; 1985, 34 40). Nově charakterizovanou nowocerekwiańskou skupinu a její datování rychle převzala řada polských badatelů (Szmukier 1977b; Machnik 1978, ; Gediga 1980, 179, Abb. 2; 1983, ; a řada dalších). Minimálně část tohoto materiálu, jak bylo již výše uvedeno, patří však mladší a pozdní únětické kultuře, což akceptovali i někteří polští badatelé. Při publikaci materiálu z osady ve Wojnowicích, kterou M. Gedl zahrnoval do nowocerekwińské skupiny v jeho pojetí, spojovali autoři výzkumu tuto lokalitu pouze s únětickou kulturou (Bagniewski Lasak Tomczak 1992). Rovněž B. Butent-Stefaniaková zdůrazňovala v materiálu nowocerekwiańské skupiny převážně prvky únětické kultury (Butent-Stefaniak 1997, ). Problematikou chronologického postavení nowocerekwiańské skupiny se zabývala také J. Molaková, která se na základě vyhodnocení absolutních dat z Jędrychowic a Nové Cerekwi přiklonila ke staršímu, tedy únětickému datování (Molak 2008). Možnost zařazení části materiálu z Jęndrychowic do náplně únětické kultury připustil i B. Gediga (1983, 337). S mladší únětickou kulturou jednoznačně spojil v poslední době nowocerekwiańskou skupinu i S. Łęczycki. Ten ji řadil do fáze Wrocław-Oporów IV, kterou srovnává se čtvrtou a pátou fází podle třídění J. Ondráčka (Łęczycki 2014, ), tedy do klasické a poklasické fáze únětické kultury. Bez podrobné znalosti a komplexního vyhodnocení materiálu z výše uvedených nowocerekwiańských lokalit v Polsku nelze odmítnout i případné zařazení určité části nálezů do počátečního horizontu maďarovsko-věteřovské kultury. Pravděpodobnější se však zdá jeho příslušnost pouze k únětické kultuře. Podle současných znalostí bylo Horní Slezsko na přelomu eneolitu a doby bronzové osídleno lidem přikarpatského epišňůrového kulturního okruhu, což dokládají v eneolitu nálezy kultury Chłopice-Veselé a na počátku starší doby bronzové ve stupni A1 nepočetné nálezy mierzanowické kultury. Ve starší části stupně A2 vystřídala kulturu mierzanowickou kultura únětická, jejímž projevem je v tomto regionu nowocerekwiańská skupina. V mladší části stupně A2 máme z uvedeného regionu zastoupenou věteřovskou skupinu. S. Łęczycki pro nálezy ze sledovaného regionu použil nově označení brumovický typ podle naleziště s nejpočetnějšími nálezy (Łęczycki 2014, ). Zatím málo jasná je situace na počátku střední doby bronzové (B B1), takže nevíme, zda zde přežívá věteřovské obyvatelstvo jako na střední Moravě nebo musíme počítat s přítomností mohylového lidu. 74 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

41 Soupis důležitých únětických nalezišť v širším okolí Vávrovic 1. Krnov, Zadní cvilínský kopec Čtyři hřivny pocházejí patrně z hromadného nálezu bez nálezových okolností (Janák 2012b). 2. Opava-Kateřinky Sekerka, dýka a náramek ze zničeného pohřebiště, na němž měly být zdokumentovány tři hroby (Říhovský 1992, 110, Taf. 17: 257; Stuchlík 2005, 81, obr. 8: 15; Novák 2011, 62, Taf. 15: 253). 2a. Opava-Kateřinky Sekera z kostrového hrobu nebo sídlištní jámy bez bližších nálezových okolností (Říhovský 1992, 86, Taf. 14: 185; Stuchlík 2005, 81, obr. 8: 19). 3. Opava-Kylešovice, Na stanech Dva objekty únětické kultury s nepříliš bohatým obsahem (Juchelka 2008a, 320; 2008b, , obr. 1 3). 4. Opava - Malé Hoštice, Na hoštických lukách Porušená jáma únětické kultury s chudým obsahem (Juchelka 2009, 293; 2008b, , obr. 4 5). 5. Opava-Vávrovice, Krásné pole Pohřebiště únětické kultury s celkem 13 hroby (Hlas 2015, 191). 6. Skrochovice Sekerka z ojedinělého nálezu (Říhovský 1992, 110, Taf. 17: 249; Stuchlík 2005, obr. 8: 17). 7. Dzierżysław Nepočetné keramické nálezy ze zničeného sídliště (Gedl 1964, 28, ryc. 2: 2 4; 2006, 39). 8. Jędrychowice Na výšinném sídlišti s mohutnou fortifikací proběhly drobné odkryvy v letech 1929 a 1934, ale tehdy byla lokalita označena jako Włodzienin. Systematický výzkum se na nalezišti uskutečnil v letech (Gedl 1964, 41; 1985; 2006, 41 46, ryc. 5 12; Chochorowski 1985; Blajer 1985; Bąk 1985). 9. Kietrz, střed města Sídliště, jehož pozůstatky se rozkládají v centru města, bylo porušováno následným osídlením v době bronzové, železné, římské a dále ve středověku a novověku. Na sídlišti měl být objeven i hromadný pohřeb v jámě (Gedl 1964, 29 30, ryc. 2: 6 7; 2006, 39). 10. Nowa Cerekwia Na nalezišti se uskutečnil drobný výzkum v roce 1937 a větší odkryvy probíhaly od roku Na sídlišti, které obklopovaly dva mohutné příkopy, byly objeveny pohřby v jámách a množství převážně keramického materiálu (Gedl 1964, 31 37, ryc. 2: 5; 3 7; 2006, 47 51, ryc ; Kunawicz-Kosińska 1981; 1982; 1985). 11. Pawłowiczki Dýka z ojedinělého nálezu (Gedl 1964, 38, ryc. 11: 1). 12. Pilszcz Hromadný nález bronzové industrie z roku 1884, který obsahoval 20 sekerek, 17 nákrčníků (hřiven), pěti spirálovitých nápažníků a několik zlomků z podobných nápažníků (Seger 1936, 96 99, Taf. VIII; Gedl 1964, 39, ryc. 8 10; Sarnowska 1969, , ryc ; Blajer 1990, , tabl. LXVII LXXIV). 13. Włodzienin Dvě bronzové sekerky z ojedinělých nálezů (Gedl 1964, 41, 44, ryc. 1: 2; 11: 4). 14. Wojnowice, Grodzisko, Burgberg Jáma 24 a kulturní vrstva únětické kultury na sídlišti, které mohlo být původně opevněno (Gedl 1964, 44; 2006, 39; Bagniewski Lasak Tomczak 1992, 61 62, 75, tabl. XXVI: 10 11, 13 17; XXVII). 7. Antropologické zhodnocení Při hodnocení kosterních pozůstatků se vycházelo z mezinárodně platné antropologické metodiky, analyzovány byly kosterní pozůstatky náležející jedenácti jedincům. Aspektivní hodnocení pánevních kostí (Bruzek 2002), dolní čelisti (Loth Hennenberg 1996) a metrická charakteristika hlezenní kosti podle V. Novotného (Novotný 1985) byly použity pro odhad pohlaví dospělých jedinců. Dožitý věk byl u nedospělých jedinců určován na základě mineralizace chrupu (Uberlaker 1978) a metrického hodnocení diafýz dlouhých kostí končetin (Stloukal Hanáková 1978, či aspektivním hodnocením maturace dochovaných částí skeletu (Meindl Lovejoy 1985; Schaefer Black Scheuer 2009). Dožitý věk dospělých byl odhadnut na základě reliéfu aurikulární kloubní plochy kosti kyčelní (Lovejoy et al. 1985). Výška postavy byla odhadnuta na podkladě metodiky Sjøvoldovy (Sjøvold 1990). Ve zkoumaném souboru se nacházeli dva muži, oba jedinci byli zařazeni do věkové kategorie adultus (dospělý), také tři dospělé a jedna juvenilní žena. U pěti jedinců se nepodařilo prostřednictvím standardní antropologické metodiky odhadnout pohlaví. K této skupině patří kosterní pozůstatky náležející dvěma dětem (ty byly zařazeny do dvou věkových kategorií: infans I hrob 12, a infans II hrob 11), jedinci subadultnímu, dospělému a konečně jedinci, u něhož nebyla odhadnuta žádná demografická data. Tělesná výška byla odhadnuta u tří dospělých jedinců, a to z hrobu 5 asi 176 cm, hrobu 7 asi 158 cm a hrobu 13 asi 164 cm (tab. 3). Patologické změny na kostech, včetně hodnocení změn na kloubech a dentici, byly posuzovány jen makroskopicky, a to podle Schultze (Schultz 1988) a pomocí základních publikací v oboru paleopatologie (Aufderheide Rodríguez-Martin 1998; Horáčková et al. 2003). Jasně definované patologické celky (tzv. nosologické jednotky) nebyly během aspektivní analýzy kosterních pozůstatků zjištěny ani u jednoho jedince. Diferenciální diagnóza nemohla být stanovena, nebyla tedy určena příčina úmrtí ani jednoho z jedinců pohřbených na této lokalitě. Nicméně na povrchu určitých kostí bylo pozorováno jeho druhotné zabarvení v odstínu zelené barvy způsobené kontaktem s předmětem, jenž byl vyroben z kovu obsahujícího měď. Tato patinace se bez výjimky týkala kostního podkladu lebky, osového skeletu (obratle, žebra) a kostry horních končetin. Byla zjištěna na kosterních pozůstatcích z hrobu 1 (kost temenní a hrudní), 5 (dva žeberní fragmenty), 7 (záprstní kosti pravé ruky), 11 (dentice, tělo dolní čelisti, levá klíční kost) a 12 (dentice dolní čelisti a její tělo). Dále fragment temenní kosti pravé strany jedince z hrobu 10 nese stopy po destruktivním zásahu (obr. 24). PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

42 Pohřeb Hrob Pohlaví Věk Výška 800 H1 muž let? 801 H3??? 815 H5 muž let 176 (± 4,5) cm 817 H6 žena let? 826 H7 žena let 158 (± 4,5) cm 834 H9 žena let? 837 H10? méně než 20 let? 838 H11? 9 let (± 2 roky)? 840 H12? měsíců? 842 H13 žena let 164 (± 4,5) cm 844 H8? dospělý? Tab. 3. Vávrovice - Krásné pole. Přehled získaných demografických dat. Tab. 3. Vávrovice - Krásné pole. Übersicht der erhaltenen demografischen Daten. Jedná se o otvor oválného tvaru s maximálními rozměry 10,6 na 9 mm s ohlazeným krajem. Tento fakt představuje doklad, že daný jedinec zásah přežil o více než 6 měsíců, tedy o dobu potřebnou k obnově poškozené kosti (Pankowská Kalábek 2011). Již neolitickým populacím byl znám tento zásah na lebečních kostech označovaný jako trepanace, čili záměrný chirurgický zákrok, který vede k otevření lebeční dutiny. Zákrok se prováděl intravitálně, a to z terapeutických důvodů při bolestech hlavy, u duševně nemocných nebo epileptiků. K otevření lebky docházelo též při odstraňování úlomků kostí u zlomenin. Lebky se nejčastěji otvíraly škrábáním, kdy byl povrch lebeční kosti odstraňován postupně po vrstvách, až došlo k jejímu otevření. Tato technika umožňovala nejlepší kontrolu při pronikání nástroje k mozku. Dále se užívalo dlátka, nebo se po vyvrtání série otvůrků vylomila zbylá kostní tkáň. Trepanační otvor se též řezal pilkou, či vyvrtával pomocí vrtáku (Horáčková Malina 2009). Tato konkrétní trepanace byla provedena škrábáním, okraje otvoru jsou zkosené, nejsou kolmé jako u provedení vrtáním (Pankowská Kalábek 2011). Zřejmě záměrná destrukce kostní tkáně tvaru oválu byla pozorována i na povrchu vnější strany levé temenní kosti z hrobu 9 (obr. 23). Opět byla zjištěna tvarově identická, tedy oválná jamka o velikosti 8,8 na 6,7 mm. Zásah však neproniká skrz celou masu temenní kosti, ale končí v úrovni tkáně její vnitřní plochy. Tento zásah nebyl způsoben během preparace kosterních pozůstatků, nese stopy degradace povrchu během uložení v zemi. Na kostní tkáni nebyly zaznamenány známky hojení. Vznik tohoto útvaru lze proto časově vymezit do peri- a post-mortem období života daného jedince. Etio - logie tohoto zásahu je však nejasná. Interpretuji jej jako nedokonané trepanační otevření lebky, příčinu vzniku by zřejmě objasnilo trasologické a histologické vyšetření zásahu. Degenerativní změny v podobě osteofytických (respektive spondylotických) lemů na jednom z bederních obratlů a distálním konci pravé vřetenní kosti byly dokumentovány u jedince z hrobu 5. Komplex popsaných tvarových změn charakterizovaný patologickými projevy v oblasti kloubů byl vyvolán dlouhodobým přetěžováním kloubů pohybem. Projevy těchto patologií byly u daného jedince zaznamenány pouze v malé míře. Pohybová (fyzická) zátěž u něj tedy nedosáhla enormního rozsahu. Ovšem svalové úpony jsou velmi dobře vyvinuty. Poslední zjištěné paleopatologické ukazatele souvisí s nálezy na dentici hodnocených jedinců. Levý dolní špičák jedince z hrobu 5, levý dolní první třenový zub a opět levý dolní špičák jedince z hrobu 9 vykazují tvarové změny ztotožněné s vývojovým defektem tvrdých zubních tkání, tzv. hypoplasií zubní skloviny. Ta odráží nespecifické indikátory stresu. Po prořezání zubu není sklovina schopna regenerace, hypoplasie tak poskytuje unikátní záznam stresu prodělaného v dětství, který lze detekovat na dentici dospělých jedinců. Defekty skloviny lze interpretovat jako projevy nutričních deficiencí 5 cm 5 cm Obr. 23. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 9, destrukce kostní tkáně oválného tvaru na levostranné temenní kosti (foto: L. Šín). Abb. 23. Vávrovice - Krásné pole. Grab 9, ovalförmig zerstörtes Knochengewebe am linken Schläfenknochen (Foto: L. Šín). Obr. 24. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 10, trepanační otvor na pravostranné temenní kosti (foto: L. Šín). Abb. 24. Vávrovice - Krásné pole. Grab 10, Trepanationsöffnung am rechten Schläfenknochen (Foto: L. Šín). 76 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

43 Obr. 25. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 7, in situ zjištěné primární anatomické skloubení kostí asociovaných v zápěstních kloubech levé horní končetiny (foto: L. Šín). Abb. 25. Vávrovice - Krásné pole. Grab 7, in situ festgestellte primäre anatomische Zusammenfügung der in den Handgelenken der linken oberen Gliedmaße asoziierten Knochen (Foto: L. Šín). Obr. 26. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 7, schéma in situ zjištěného primárního anatomického skloubení kostí asociovaných v zápěstních kloubech levé horní končetiny (kresba: L. Šín). Abb. 26. Vávrovice - Krásné pole. Grab 7, Schema der in situ festgestellten primären anatomischen Zusammenfügung der in den Handgelenken der linken oberen Gliedmaße asoziierten Knochen (Zeichnung: L. Šín). Legenda / Zeichenerklärung: 1 costa, 2 metacarpus, 3 humerus, 4 femur dx, 5 femur sin, 6 tibia sin, 7 metacarpus, 8 ulna dx, 9 humerus dx, 10 tibia dx, 11 radius dx, 12 kosterní pozůstatky v anatomické pozici / Skelettreste in anatomischer Position (a radius sin, b ulna sin, c ossa metacarpi), 13, 14 bronzový vklad / Bronzeeinlage ,5 m c 5 a b (nedostatečné proteinové výživy u dětí) a infekčních onemocnění. Vznik hypoplastických defektů na sklovině vznikal patrně v době odkojení dítěte a jeho přechodu na stravu dospělých. V průběhu terénního výzkumu byly též zaznamenávány tak zvané polohové transformace a odchylky od anatomického uložení odkrytých koster, snahou bylo určit, jak tyto obecně tafonomické procesy korespondují s procesem inhumace jednotlivých těl. Při hodnocení konkrétního pohřebního ritu totiž porovnáváme a posuzujeme hmotné doklady s jejich vzájemnou kombinací a četností. Následná rekonstrukce původních pohřebních aktivit spočívá právě v rozpoznání zánikových, polohových a prostorových transformací (Neustupný Smrž 1989). Dokumentace konkrétních kontextuálních informací vedla k rekonstrukci původního pohřebního ritu a detekci intencionality případných sekundárních zásahů na tělech zemřelých (více např. Čech Černý 1996; Černý 1995; Duday 2009; Prokeš 2007; Průchová Chroustovský 2009). Aspekt polohových transformací u pohřbů z okruhu únětické kultury byl posuzován u osmi hrobů (5, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 13). Mimo hrobů 11 a 12 byl u všech zaznamenán intencionální zásah vedoucí k translaci konkrétní části skeletu, důsledkem pak byla změna primární pohřební polohy. Intenci zásahu ovšem nelze vyloučit ani u dvou výše zmíněných pohřbů. U hrobu 11 nebyla s jistotou dokumentována translace dochovaných kosterních pozůstatků, dochovala se pouze lebka a z postkraniálního skeletu jen jediný fragment, a to kost dolní končetiny. U translace kosterních pozůstatků z dětského hrobu 12 pak nelze vyloučit bioturbaci. Výrazný přesun kosterních pozůstatků byl zjištěn v rámci hrobu 9. V primární pozici se nacházel pouze levý bérec, nedochoval se kompletní osový skelet, z celého komplexu lebky byla přítomna pouze dentice. V rámci hrobů 8 a 13 byl in situ dokumentován podobný stav. V primární pozici se nacházely dolní končetiny, chybí osový skelet, z lebky se zachovala u hrobu 13 dolní čelist, u hrobu 8 pak fragment ploché lebeční kosti. Podle po- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

44 Obr. 27. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 5, in situ dokumentovaná intencionální skladba kostí lidského skeletu (foto: L. Šín). Abb. 27. Vávrovice - Krásné pole. Grab 5, in situ dokumentierte absichtliche Zusammensetzung der Knochen eines menschlichen Skeletts (Foto: L. Šín) Obr. 28. Vávrovice - Krásné pole. Hrob 5, schéma in situ dokumentované intencionální skladby kostí lidského skeletu (kresba: L. Šín). Abb. 28. Vávrovice - Krásné pole. Grab 5, Schema der in situ dokumentierten absichtlichen Zusammenfügung der Knochen des menschlichen Skeletts (Zeichnung: L. Šín). Legenda / Zeichenerklärung: 1 radius dx, 2 metacarpus, 3 costae, 4 mandibula, 5 scapula dx, 6 radius sin, 7 clavicula, 8 os coxae dx, 9 ulna dx, 10 humerus dx, 11 maxilla, 12 femur sin, 13 metatarsus, 14 tibia dx, 15 femur dx, 16 calcaneus dx, 17 talus dx, 18 os naviculare dx, 19 tibia sin, 20 keramická nádoba č. 1 / Keramikgefäß Nr. 1, 21 keramická nádoba č. 2 / Keramikgefäß Nr ,5 m 10 lohy částí skeletu, jež byly zjištěny v původní poloze lze určit primární pohřební polohu. V rámci hrobů 8, 9, 11, 12 a 13 se jednalo o uložení těla na levém boku ve skrčené poloze. Nejvýraznější sekundární translace intencionálního charakteru byly zaznamenány v hrobech 5, 6 a 7, u nichž nelze rekonstruovat primární pohřební polohu. Otázkou zůstává, zda byla do hrobových jam uložena těla zemřelých, či až jejich kosterní pozů - statky. Odpověď na tuto otázku zřejmě poskytuje situace dokumentovaná v rámci hrobu 7. Mezi sekundárně umístěnými kosterními pozůstatky byl totiž uložen kosterní podklad levého předloktí, respektive levostranná loketní a vřetenní kost spolu s krátkými a dlouhými (záprstními) kostmi levé ruky v anatomické pozici. In situ zjištěná pozice kosterních pozůstatků reflektuje jejich polohu při anatomickém těsném intravitálním skloubení (obr. 25, 26). V dokumentované situaci bylo tedy zaznamenáno existující kloubní spojení mezi předloketními kostmi levé horní končetiny a kostmi levé ruky. To znamená, že hrob byl narušen v době, kdy anatomická kloubní spojení nebyla degradována v průběhu dekompozičních procesů. 78 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017