CVIII / 2017 PEER-REVIEWED OPEN ACCESS JOURNAL FOUNDED 1854 INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY OF THE CZECH ACADEMY OF SCIENCES, PRAGUE, V. V. I.

Transkript

1 CVIII / 2017 PEER-REVIEWED OPEN ACCESS JOURNAL FOUNDED 1854 INSTITUTE OF ARCHAEOLOGY OF THE CZECH ACADEMY OF SCIENCES, PRAGUE, V. V. I.

2 Editor Michal ERNÉE, Editorial Board Miroslav BÁRTA, Martin BARTELHEIM, François BERTEMES, Miroslav DOBEŠ, Eduard DROBERJAR, Václav FURMÁNEK, Martin JEŽEK, Petr KOČÁR, Martin KUNA, Michal LUTOVSKÝ, Karel NOVÁČEK, Rudolf PROCHÁZKA, Lubor SMEJTEK, Petr ŠKRDLA, Jaroslav TEJRAL, Martin TOMÁŠEK, Peter TREBSCHE Technical Editor Ivana HERGLOVÁ, Type-setting, Layout Agama poly-grafický ateliér, s. r. o., Na Výši 424/4, Praha 5, Czech Republic, Cover design Michal ERNÉE Print TISKÁRNA PROTISK, s.r.o., Czech Republic Open Access since 2015 available for free on: The journal Památky archeologické is indexed and abstracted in Arts and Humanities Citation Index (Web of Science ) by Thomson Scientific. The journal Památky archeologické is also indexed or abstracted in SCOPUS (SJR 2016: 0,156), ERIH, EBSCO and Ulrich s Periodicals Directory. Vydává Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v. v. i. Published by the Institute of Archaeology of the Czech Academy of Sciences, Prague, V. V. I. Registrováno pod ev. č. MK E 4240 Redakce Office: Letenská 4, CZ Praha 1, tel.: , pamatky@arup.cas.cz Rozšiřuje, informace o předplatném podává a objednávky přijímá: DUPRESS, Podolská 110, CZ Praha 4, Czech Republic, tel.: , dupress@seznam.cz Orders from abroad: SUWECO CZ s. r. o., Klečákova 347, CZ Praha 9, Czech Republic, tel.: , suweco@suweco.cz KUBON & SAGNER, Buchexport/Import, D Munich, Germany, fax: , tel.: , order@kubon-sagner.de RUDOLF HABELT GmbH, Am Buchenhang 1, D Bonn, Germany, fax: / , tel.: / , info@habelt.de Toto číslo vyšlo v prosinci 2017 v nákladu 600 výtisků Institute of Archaeology of the Czech Academy of Sciences, Prague, V. V. I.; Prague 2017 ISSN

3 Obsah Contents Inhalt Yuri E. Demidenko Petr Škrdla Ladislav Nejman Aurignacian in Moravia. New geochronological, lithic and settlement data Aurignacian na Moravě. Nové poznatky o geochronologii, kamenné industrii a osídlení Jindřich Hlas Stanislav Stuchlík Lukáš Šín Únětické pohřebiště v Opavě-Vávrovicích Aunjetitzer Gräberfeld in Opava-Vávrovice Ondřej Chvojka Miloslav Chytráček Milan Metlička Jan Michálek Jantar střední až pozdní doby bronzové v Čechách Bernstein der mittleren bis späten Bronzezeit in Böhmen Miloslav Chytráček Martin Golec Ondřej Chvojka Milan Metlička Jan Michálek Miroslava Novotná Drahomíra Frolíková Jantar starší doby železné a průběh jantarové stezky ve střední Evropě Bernstein der älteren Eisenzeit und der Verlauf der Bernsteinstraße in Mitteleuropa Kateřina Břečková Středověké sklo z Opavy II. Nálezy skla z archeologických výzkumů na ulici Masařská 6, Pekařská Kolářská a Mnišská Mezi Trhy Medieval glass from Opava II. Glass finds from archaeological excavations at Masařská St 6, Pekařská Kolářská and Mnišská Mezi Trhy Recenze Reviews Rezensionen Milan Lička, Osídlení ze starší etapy vývoje kultury s vypíchanou keramikou ve Mšeně. Fontes Archaeologici Pragenses 43 (rec. Pavel Burgert) Michal Ernée, Prag-Miškovice. Archäologische und naturwissenschaftliche Untersuchungen zu Grabbau, Bestattungssitten und Inventaren einer frühbronzezeitlichen Nekropole. Römisch-Germanische Forschungen, Band 72 (rec. Jaroslav Peška) Rupert Gebhard Rüdiger Krause, Bernstorf. Archäologisch-naturwissenschaftliche Analysen der Gold- und Bernsteinfunde vom Bernstorfer Berg bei Kranzberg, Oberbayern. Bernstorf-Forschungen 1 (rec. Michal Ernée) Martin Hohlbein, Die Messer in Süd- und Westdeutschland. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung VII, Band 6 (rec. Luboš Jiráň) Ute Luise Dietz Albrecht Jockenhövel /Hrsg./, 50 Jahre Prähistorische Bronzefunde. Bilanz und Perspektiven. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung XX, Band 14 (rec. Ondřej Chvojka) Mojca Jereb, Die Bronzegefäße in Slowenien. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung II, Band 19 (rec. Miloslav Chytráček) Claire Taylor Kostas Vlassopoulos /Eds./, Communities and Networks in the Ancient Greek World (rec. Denis Hakszer) Susanne Sievers Matthias Leicht Bernward Ziegaus, Ergebnisse der Ausgrabungen in Manching-Altenfeld 1996 bis Teil 1: Text und Beilagen. Teil 2: Text. Die Ausgrabungen in Manching, Band 18 (rec. Alžběta Danielisová) Christopher Gosden Sally Crawford Katharina Ulmschneider /eds./, Celtic Art in Europe. Making connections. Essays in honour of Vincent Megaw on his 80 th birthday (rec. Jan Kysela) Venceslas Kruta, L art des Celtes (rec. Jan Bouzek) Hans-Ulrich Voß Nils Müller-Scheeßel /Hrsg./, Archäologie zwischen Römern und Barbaren. Zur Datierung und Verbreitung römischer Metallarbeiten des 2. und 3. Jahrhunderts n. Chr. im Reich und im Barbaricum ausgewählte Beispiele (Gefäße, Fibeln, Bestandteile militärischer Ausrüstung, Kleingerät, Münzen). Teil I II. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte, Band 22, 1-2 (rec. Vladimír Varsik) Kay Ehling, Konstantin 312 (rec. Boris Stoklas) Sebastian Messal, Glienke. Eine Slawische Burg des 9. und 10. Jahrhunderts im östlichen Mecklenburg. Frühmittelalterarchäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 5 (rec. Jan Hasil) Marcus Gerds Michael Wolf, Das Gräberfeld des frühmittelalterlichen Seehandsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg Die Menschen und ihre Lebensumstände Groß Strömkendorf Reric. Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 6,1 a 6,2 (rec. Renáta Přichystalová) Jiří Macháček Petr Dresler Renáta Přichystalová Vladimír Sládek, Břeclav - Pohansko VII. Kostelní pohřebiště na Severovýchodním předhradí. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 455 (rec. Naďa Profantová) PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

4 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

5 Recenze Reviews Rezensionen Milan Lička Osídlení ze starší etapy vývoje kultury s vypíchanou keramikou ve Mšeně S příspěvky Josefa Beneše, Věry Čulíkové, Miluše Dobisíkové, Hany Hanákové, Ivany Jarošové, René Kyselého, Zdeňky Nerudové, Emanuela Opravila, Petra Šídy, Vladimíra Šreina a Blanky Šreinové Fontes Archaeologici Pragenses 43 Vydalo Národní muzeum v Praze Praha stran textu (celkem 209), obrázky a datové tabulky v textu, dále 44 černobílých a 13 barevných tabulí za textem ISBN Recenzoval: Pavel Burgert Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 burgert@arup.cas.cz Nový svazek monografické řady Fontes, vydávané Národním muzeem s přestávkami takřka šedesát let, přináší první ucelené vyhodnocení části nálezů ze sídliště kultury s vypíchanou keramikou ve Mšeně u Mělníka (dále StK; 5100/ /4400 cal BC). Lokalita, zkoumaná dlouhodobým záchranným výzkumem v mšenské cihelně v letech , je odborné veřejnosti známá již z řady předchozích publikací (např. Lička 1989; 1990). Některé nálezy po bezmála třech desetiletích od konce výzkumu přešly do kánonu základních znalostí o období kultury s vypíchanou keramikou v Čechách a jsou pravidelnou součástí vysokoškolských přednáškových cyklů. Týká se to především nálezů mladší fáze StK, kam patří i ojedinělé skupiny dlouhých domů. Referovaná publikace se však věnuje staršímu období tamního osídlení, čímž otevírá novou a dosud málo známou kapitolu neolitického osídlení lokality. Práce je členěna do dvou hlavních částí, jimž předchází stručná charakteristika lokality a informace o postupu jejího objevování. První z nich je věnována rozboru nálezu zásobní jámy č. 164, v jejíž výplni byly nalezeny pozůstatky čtyř lidí, druhá se věnuje analýze zbytku nálezového fondu, řazeného do starší fáze osídlení StK na lokalitě. Práci uzavírá obsáhlé německé resumé, shrnující postupně všechny důležité kapitoly. Ve zmíněné první části jsou postupně rozebrány veškeré nálezy z výplně objektu č. 164 a jejich souhrnné charakteristiky jsou doplněny vhodnými analogiemi z jiných nalezišť. Oproti standardům publikací neolitického materiálu jsou zde akcentována i výjimečná pozorování, jakými jsou neobvyklé příměsi keramického těsta či červená barva a smolná hmota na povrchu nádob, se kterými je možné se u mimořádně dobře zachovalých souborů setkat. Pojmenování a základní charakteristika ojedinělých projevů hmotné kultury vede zpravidla k následnému nárůstu jejich pramenné základny a lze to očekávat i v tomto případě. Následující pasáž od Zdeňky Nerudové je věnována rozboru kamenné štípané industrie (ŠI) jak z kontextu jámy 164, tak ostatních objektů starší fáze osídlení StK na lokalitě. Takřka didaktický a samo vysvětlující text představuje Mšeno jako spotřebitelskou lokalitu s 80% podílem silicitů glacigenních sedimentů, čímž se nijak nevymyká z rámce obvyklého pro středo- a východočeská sídliště StK. Podíl exotických surovin, jakým je kupříkladu obsidián, je zanedbatelný a není vyloučeno, že se jedná o intruze mladší fáze osídlení. Je jen škoda, že autorka při srovnání pracuje takřka výlučně s moravskými lokalitami StK, které, na rozdíl od Mšena, přeci jen náleží k periferii této kultury a nacházejí se v poněkud jiném rámci distribučních schémat výchozích zdrojů. Makrolitické artefakty, kterými autor souhlasně se svými předchozími pracemi (Lička a kol. 2014) rozumí konvolut broušené a ostatní kamenné industrie, zpracovává za přispění petrografické analýzy manželů Šreinových. Na jejím základě je původ horniny broušených artefaktů bez většího překvapení řazen do oblasti zdrojů na kontaktu s tanvaldským granitem v oblasti Jistebska severních Čechách. Analýze zmíněných lidských kosterních pozůstatků se v několika následných kapitolách věnují Miluše Dobíšková, Hana Hanáková a Ivana Jarošová. Mimořádný je pokus o rekonstrukci stravy nalezených lidí na základě mikroabraze zubů. Tato analýza, provedená na třech jedincích, potvrzuje již dříve vyslovený trend nárůstu podílu masité stravy v průběhu neolitu. V případě Mšena ovšem, jak ostatně Jarošová přiznává, není zkoumaný vzorek reprezentativní. Stejně tak je tomu v případě zvířecích kosterních pozůstatků. Původní rozbor osteologického materiálu od Josefa Beneše ( 2001) nově rozpracoval René Kyselý. Výsledný obraz se nevymyká ze situace zjištěné i na jiných lokalitách. Je tomu tak i v případě rostlinných makrozbytků, jejichž rozbor je opřen o určení Emanuela Opravila ( 2005) a byl nově aktualizovaný Věrou Čulíkovou. Struktura práce není zcela obvyklá. Jak bylo výše popsáno, začíná nejprve důsledným rozborem výjimečného nálezu zásobní jámy s lidskými ostatky. K němu je ve druhé části připojen rozbor těch keramických inventářů zahloubených objektů, které k němu na základě typologického rozboru s velkou pravděpodobností přísluší. Tak je definován horizont Mšeno I, k němuž jsou následně dohledávány analogické soubory na široké prostorové platformě rozšíření StK. Jen pro lepší představu je tento horizont korelován s jiným typologickým schématem vypracovaným Marií Zápotockou, podle něhož by Ličkou definovaný horizont Mšeno I náležel mladší fázi staršího stupně StK, tedy na úroveň III. stupně. S členěním M. Zápotocké však autor záměrně nepracuje. Horizont Mšeno I představuje tu část typologického vývoje keramiky StK, která byla často spíše tušená, než důsledně definovaná (cf. Filip 1948, ). Domnívám se, že pakliže by nově definovaný horizont měl najít uplatnění, bude nutné k němu v budoucnu vypracovat na základě externí evidence i jiné charakteristiky, které nebudou stanoveny pouze na keramickém materiálu. Jestliže bude možné definovaný obraz keramické produkce propojit například s vrcholy distribuce některých kamenných surovin, které jdou napříč regiony, posune se toto schéma z bezčasí relativní chronologie na rovinu reálných časo - prostorových dějů. Publikace představuje kvalitní materiálovou práci s interpretačními přesahy nad standardní rámec podobných počinů a nezbývá než popřát autorovi a jeho spolupracovníkům dostatek sil k dokončení započatého díla. Avizovaný druhý svazek, věnovaný mladší fázi, bude s ohledem na množství tamních dlouhých domů neméně zajímavý. PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

6 Literatura Filip, J. 1948: Pravěké Československo. Praha: Společnost československých prehistoriků a Prehistorický ústav Karlovy university. Lička, M. 1989: Grundrysse von Doppelhäusern (?) aus der Stichbandkeramik. In. Rulf, J. /ed./: Bylany seminar 1987, Lička, M. 1990: Osídlení kultury s vypíchanou keramikou ve Mšeně u Mělníka. Sborník Národního muzea v Praze. Řada A, sv. 64. Lička, M. a kol. 2014: Lička, M. Švédová, J. Šreinová, B. Šrein, V.: Makrolitické artefakty ze sídliště kultury s lineární keramikou v Kosoři u Prahy. Praha: Ústav archeologické památkové péče středních Čech. Michal Ernée Prag-Miškovice Archäologische und naturwissenschaftliche Untersuchungen zu Grabbau, Bestattungssitten und Inventaren einer frühbronzezeitlichen Nekropole Mit Beiträgen und unter Mitarbeiter von Jaroslav Frána, Pieter M. Grootes, Martin Hájek, Bärbel Heussner, Jaroslav Hlaváč, Corinna Knipper, Petr Kočár, Miroslav Králík, René Kyselý, Jakub Lipovský, Antonín Majer, John Meadows, Marie-Josée Naderu, Ernst Pernicka, Knut Rassmann, Zofia Anna Stos-Gale, Petra Stránská, Jan Zavřel Römisch-Germanische Forschungen, Band 72 Darmstadt stran, 47 tabelací, 187 obr. v textu, 64 tabulek ISBN Recenzoval: Jaroslav Peška Archeologické centrum Olomouc, U Hradiska 42/6, Olomouc peska@ac-olomouc.cz Obsáhlá monografie vznikla v rámci autorova studijního pobytu v Německu (Alexander von Humboldt Stiftung), stejná nadace podpořila i vydání publikace. Představuje souborné multioborové zpracování pohřebiště z doby únětické kultury ve středních Čechách. Úvod. Stručná historie bádání a publikování únětické kultury (ÚK), např. v Památkách archeologických, zejména pohřebišť (Únětice, Osluchov, Holubice, Malé Číčovice, Dřínov) s jejich autory (Rýzner, Smolík, Píč, Felcmann, Schmidt), včetně mnohdy ostré diskuse mezi nimi (Schmidt 1895; 1899; Felcmann 1897) nad ne/potřebností podrobné dokumentace, celkových plánů, popisů hrobů a hrobového inventáře ( hrobů kolem r. 1900). Zde si autor doslova libuje v dlouhých citacích statí starších autorů. Upozorňuje na jistou atypičnost pohřebiště v Polepech, na jehož základě byla de facto tvořena interní chronologie ÚK v Čechách. Autor shrnuje bádání o ÚK až po současnost, přičemž konstatuje nespokojenost nad stavem výzkumu, jemuž chybí systematičnost včetně sérií absolutních dat. Předkládaná práce by měla tuto cesuru alespoň z části zacelit. Poloha naleziště, geomorfologické, geologické a pedologické poměry. Naleziště se nachází na pravém břehu potoka na svahu lehce orientovaném k S s nadmořskou výškou m. Podloží tvoří spraš a půdní pokryv černozem. Na historických mapách 3. vojenského mapování ( ) šlo o zemědělsky obdělávaná pole. Krajinný pravěký mikroreliéf. Výzkum mikroreliéfu okolí naleziště zachytil v horní partii kulturní vrstvu (15 40 cm) s halštatským osídlením. Erozivní a nivelační postdepoziční procesy mikrokrajiny nevylučují úvahy o částečném nebo úplném zničení mělčích hrobových jam. Archeologický výzkum. V období proběhl během výstavby inženýrských sítí a ca 100 rodinných domků záchranný výzkum na ploše 10 ha. Mimo pravěkého osídlení (řivnáčská kultura, sídliště únětické a mohylové kultury, sídliště z Ha C) bylo odhaleno únětické pohřebiště o 44 hrobech celkem v 6 skupinách (A F). Skrývka nadloží dosahovala na podloží, takže nebylo možno zjistit původní hloubku hrobo- 292 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

7 vých jam. Jednotlivé hroby byly často signalizovány kamennými konstrukcemi. Preparace po umělých vrstvách umožnila detailní sledování výplně hrobů, druhotné zásahy etc. Katalog hrobů a nálezů. Formalizovaný popis hrobových jam sleduje všechny důležité informace (stupeň zachování, tvar, hrobová konstrukce, dřevěné rakve, bedny pro mrtvé atd.), vše sumarizováno do tabulek. Spolu s popisem inventáře je katalog doprovázen bohatou kresebnou a fotografickou dokumentací (možná až nepřirozeně hnědý nádech barevných fotografií). Hrobové jámy. Převažovaly obdélníky se zaoblenými rohy o délce 121/ /269 cm (průměr 173 cm) a šířce 60/75 140/142 cm (průměr 100 cm). Převažovala orientace hrobových jam ve směru JV SZ, resp. JZ SV, tato se jevila přísnější u hrobů starší ÚK (skupina B, C a D). Hloubka kolísala mezi cm od podloží. Menší hloubka byla zaznamenána u starších hrobů (max. do 50 cm), mladší hroby (skupina A a E) vykazovaly v průměru hloubku 37 cm. Objem hrobových jam byl v 8 případech > 1 m 3, ve třech pak > 2 m 3, nejobjemnější byly hroby ve skupině A a E. Kostry archeologická pozorování. Podrobný formalizovaný popis s tabelarizovanou sumarizací vypovídá o poloze všech koster na pravém boku hlavou k jihu (jen 2x levý bok: H 40 a 43) s orientací hlavou k JV. Nejčastěji byla evidována poloha těla na zádech nebo na pravém boku. Při velmi detailní analýze uložení všech částí skeletu (osa kostry, paží, lebky, nohou) se vkrádá otázka o čem při akceptaci postdepozičních, resp. taxonomických procesů mohou tato pozorování vypovídat? Extrémní skrčení nohou u H 19 nevylučuje původní svázání nebožtíka. Občasné prázdné místo v hrobové jámě je vysvětlováno přítomností milodarů z organických látek. Schránky pro kostry. Na pohřebišti evidovány v 15 případech na základě negativu nebo rozložení jednotlivých kamenů coby podpěr (klínů) rakví. Dřevěné schránky lze rozdělit na rakve z kmene stromů (H 31, 33) a z prken/ desek (H 20). Zvláštním případem je bednění v H 8 (40 x 60 cm) pro uložení kostí bez měkkých částí. Hrobové přídavky ležely většinou u skeletu v rakvi/schránce, včetně keramiky a zvířecích kostí (masitá potrava). Orientace schránek je shodná s hrobovou jámou (odchylka 2x: H 8 a 25). Vyšší frekvenci rakví/schránek lze dokumentovat u hrobů klasické fáze ÚK. Použití kamene. Vyskytlo se ve 14 případech v různé míře, od ojedinělých kamenů přes klíny a podpěru rakví až po vydlážděná dna, kamenný věnec, obklad deskami, zával apod. Účel je tak sledovatelný od náhodné pozice, stabilizace rakví, obložení velkými kameny až po kompletní kamennou konstrukci sarkofágové hrobky (H 25, 27). Nelze vysledovat vztah mezi náročností hrobové konstrukce a bohatostí pohřbených (H 25 dívka 5 8 let; H 27 dítě 10 let). Druhy pohřbů a pohřební ritus. Objeveny byly kostry jak v anatomické, tak neanatomické poloze, stejně jako hroby bez skeletu (kenotaf?). Jedenkrát byl evidován následný pohřeb, 1x pohřeb v jámě (H 5). Celkově autor rozlišuje 25 způsobů uložení ve 44 hrobech. Dominuje však jednoduchý způsob pohřbu (72 %). Nástup složitějších konstrukcí sledujeme od klasické fáze ÚK. U starších hrobů jen ve 14 %, zatímco u hrobů klasické fáze se kámen objevuje ve 43 % a rakev ve 40 % případů. Častá je přitom kombinace obou prvků (37 %); jen 1x byl jedinec uložen do rakve bez kamenné úpravy a 2x se objevil kámen bez rakve. Pozorovat bylo možno lepší zachování antropologického materiálu u starších pohřbů, resp. horší u pohřbů uložených do rakví pod kamenným příkrovem. Autor si klade otázku po smyslu rakví a kamenných konstrukcí. Jde o projevy zvýšené úcty nebo strachu vůči zemřelým? Katalog nálezů Keramika. Našlo se celkem 21 nádob v 16 hrobech, přičemž 2 hroby (H 4, 29) obsahovaly 3 nádoby, 2 nádoby jen H 2 a 12x bylo v hrobě po jedné nádobě. Chronologicky autor rozděluje nádoby ve skupině B, C a D na počátek a starší úsek ÚK (1. a 2. stupeň dle M. Bartelheima a odpovídající fáze V. Mouchy a I. Pleinerové), tzn. A0 a A1 středoevropské starší doby bronzové, zatímco skupiny A a E náleží do mladšího období ÚK (3. stupeň M. Bartelheim), tj. klasické a poklasické fáze ÚK (B A2) a H 27 dosahuje časově do B A3. Zde by velice dobře vyniklo rozdělení keramiky v hrobech při aplikaci stejné metodiky jako u kovových artefaktů s jejich vynesením do celkového plánu skupin hrobových jam. Bezuchá amfora (4/3) a vakovitý džbán (29/5) se dle autora blíží k typu vysokých baňatých džbánů a při srovnání s nádobou z Kněževsi (srovnatelné i absolutní datum) datuje hroby s podobnou keramickou výbavou do protoúnětické fáze. Vzdálené nejsou ani džbánu typu Bedřichovice z Moravy (Peška 2009, 90); ještě bližší je typ nagyrévského džbánku Ökörhalom A. Potíže s kulturně chronologickým zařazením džbánku z H 13 vycházejí z toho, že sice připomíná poněkud dřevohostické džbánky a jisté formy KZP, jeho plastická výzdoba má blíže ke KZP, nese však téměř neznatelné odsazení hrdla od plecí. Zůstává tak v rámci protoúnětické fáze (asi dost mladé) a dokládá neostrou hranici mezi nejstarší a starší ÚK v Čechách. Autor se nakonec přiklání k rozhraní eneolit, příp. sám počátek starší doby bronzové, A0 PÚK (H 13, 4, 40) nebo na počátek staroúnětické fáze (st. 2 dle Mouchy, st. 1 dle Bartelheima). Podle něj nádoby netvoří kulturně chronologicky homogenní skupinu (str. 95). Zde opět narážíme na nejasnou hranici mezi 1. a 2. fází ÚK v Čechách. Podle mého názoru lze všechny zde podrobně diskutované nádoby zařadit do rámce PÚK s tím, že vakovitý džbán (H 29) reprezentuje nejpokročilejší formu. Již samotná autorem konstatovaná absence hrobů ze staršího období ÚK (st. 2 Bartelheim, st. 2/3 4/5 Moucha) toto datování dobře podtrhuje. Datace keramiky z hrobů klasické fáze ÚK je autorovi tak jasná, že od podrobnější analýzy upouští, což je škoda zvláště při rozboru pozoruhodného nálezu pohřbu v nádobě (H 36)! Poloha nádob v hrobové jámě (schéma dle V. Matouška) ukazuje větší heterogenitu u starších pohřbů (pod nohama, za hlavou), v klasické fázi jsou kladeny před tělo nebožtíka. Kovové nálezy. Reprezentují spirálovitých trubiček, noppenringů, 14 jehlic, 3 dýky, 1 sekeru a 1 dláto. Spirálovité trubičky. Nalezeny byly v 9 hrobech. Uveden je velmi podrobný popis a technické parametry, tvar, způsob zakončení včetně pokusu o rekonstrukci výrobního procesu. Metalurgická analýza (10 ks z 5 hrobů) prokázala čistou měď dvou materiálových skupin (Frána str ), tedy surovinu s různým původem, obě jsou však zastoupeny v hrobech (H 18, 19) společně. Sloužily jako součásti kombinovaných náhrdelníků spolu s jantarem, nebo jako aplikace oděvu (nášivky). Noppenringy. Tímto termínem je označen veškerý kruhový šperk z dvojitého nebo jednoduchého drátu nalezený v oblasti hlavy a sloužící jako náušnice nebo vlasový šperk. Důležité je, že jde (alespoň podle vyobrazení) o ozdoby s vinutím (nikoliv vždy se zpětnou kličkou), takže je lze odlišit od prostých spirál/ek. Pravotočivá ozdoba je po směru a levotočivá proti směru hodinových ručiček. V Miškovicích bylo nalezeno v 8 (9) hrobech celkem kusů noppenringů, po 1 4 ks v jednom hrobě (kombinace na spáncích: 1+1; 3x 2+1, 1x 3+1). Naměřené průměry se pohybují ve 3 skupinách: 14 16, 38 39, mm; celkový průměr je 28 mm. Na základě typologie W. Ruckdeschela (Ruckde - schel 1978, ) náleží většina k typu 2G (jen 21/5 a 29/1 jiný typ). Podle chemické analýzy patří materiálové skupině (a) a (c) (ve 3 hrobech společné vystupování obou). Jehlice. Ze 14 kusů se pouze v 1 hrobě (H 32) objevila dvojice jehlic. Následuje opět velmi podrobný technický popis, metrika a tabulační přehled spolu s chemickou analýzou (tab. 9). Detailně jsou rozebrány charakteristické znaky jehlic únětického typu (Ösenkopfnadeln), které dominují PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

8 (43 %), dvakrát je zastoupena cyperská jehlice (14 %). Ostatní typy reprezentuje pouze jeden exemplář. Autor dělí jehlice na základě technologie výroby do dvou skupin: A tepané z drátu (cyperská, rourkovitá, terčovitá), do skupiny B pak odlévané (únětická, s kulovitou hlavicí a jehlice s provrtaným krčkem (Lochhalsnadel). Celková váha 102 g (průměr 7,3 g), délka v intervalu mm. Metalurgický rozbor vypovídá o příslušnosti ke všem 4 materiálovým skupinám. Zajímavé je, že všech 6 únětických jehlic náleží stejné materiálové skupině (c) (jiná už této skupině nepatří). K postižení funkce je rozhodující poloha v hrobě. Z 9 případů 7 8x ležely v horní části hrudi (7 z 8 bylo uloženo hrotem jehly dopředu). V úvahu připadají 4 funkce: spínadlo šatů, čistý šperk bez použití funkce, jako milodar bez funkční souvislosti ke skeletu, spínadlo pohřebního roucha (pláště). Dle převažující polohy lze soudit na vítězství první funkce. Dýky. Autor používá nejnovější typologii P. Nováka (Novák 2011) a tím pádem patří všechny 3 dýky k typu Vřesovice- Těšínov (se 3 nýty, v H 7 zbytky po organické rukojeti). Poloha v hrobě (před tělem zemřelého) a kombinace s bronzovou sekerou (H 16) a dlátem (H 32) svědčí o mužském artefaktu v symbolicky funkční pozici. Sekera s postranními lištami. Našla se v H 16 společně s dýkou a dvojicí kamenných nástrojů. Podle autora ji lze přiřadit k variantě Bab typu 5c skupiny IV J. Říhovského (Říhovský 1992, 84 f) nebo typu O2.3 M. Bartelheima (Bartelheim 1998, 47 49, Karte 43, 128 f) s analogiemi v exemplářích z Bohunic, Dobročkovic, Suchohrdel a Šebetova. Ve starší literatuře je tento typ označován jako sekera saského typu (Lissauer 1904, 546; v. Brunn 1959, 22), resp. jeho jihozápadoevropská varianta Salez (Vogt 1948, 57; Abels 1972, Taf. 2 6, 21 37, 47 50, 76 79). Podle E. F. Mayera (Mayer 1977, 98) jde o typ Emmersdorf (shodný s typem O3.2. M. Bartelheima) nebo o typ Salez, var. D (Abels 1972, 5 10), příp. o variantu A, B a D typu Wrocław-Szczytniki podle A. Szpunara (Szpunar 1987, 20 32, 34 35). Vidíme jak složitá a nejednotná terminologie v tomto případě je k dispozici (a samozřejmě to neplatí jen o sekerách!). Dláto s postranními lištami. Pochází spolu s dýkou z H 32 (váha 142 g) a autor jej řadí k typu dlát s průběžnými postranními lištami J. Říhovského (Říhovský 1992, 259), resp. k typu P1 M. Bartelheima (Bartelheim 1998, 55, Karte 47, 137). Jantar. 12 hrobů poskytlo v Miškovicích celkem 93 jantarových perel, resp. předmětů, pečlivě je dokumentován stav dochování, použita typologie z dřívější autorovy studie (Ernée 2012, 82 91, Abb. 7, 11). Většina korálků patří k variantám typu A, zbytek (22,4 %) k typu B1 nebo cylindrické C1, C2 či D1 D3 (10x). Typ A vystupuje výlučně nebo v kombinaci s ostatními. Podle infračervené spektometrie pochází veškerý jantar na pohřebišti od Baltu. Ze 30 hrobů klasické fáze ÚK jich 11 obsahovalo jantar (37 %). Nejbohatší na jantar je H 33 s 39 artefakty a celé pohřebiště lze zařadit mezi nejbohatší nekropole s jantarem spolu se Stodůlkami, Svrkyní, Vliněvsí a Mikulovicemi. Unikátní rozdělovač (5,27 g) z H 33 má násobné vrtání do podoby tzv. lotrinského kříže a nacházíme k němu jen málo početné analogie (Únětice 1, Burk bei Bautzen, Ried), v Čechách však počet kusů s násobným provrtem roste (24 kusů z 18 hrobů na 12 pohřebištích). Mořské mušle. Našly se ve 3 hrobech, v jednom případě je jistá (dle polohy) funkce coby součást náhrdelníku, společně s jantarovými perlami a spirálovitými trubičkami. Podle odborného posouzení jsou mořského původu (Středomoří, Balt, Atlantik), importované do Čech právě za účelem jejich zasazení do honosných náhrdelníků. Kostěné předměty. Jediným kostěným artefaktem na pohřebišti je malý provrtaný kostěný korálek z H 42, patrně opět součást náhrdelníku nebo (podle pozice na temeni lebky vedle spirálovité trubičky) jako ozdoba vlasů nebo hlavy. Kamenné nástroje (v 5 hrobech) z kvarcitu typu Tušimice (SZ Čechy) a silicitu glacigenních sedimentů patří již od paleolitu k vyhledávaným surovinám. Odlomený hrot (šipka?) z H 5 (skupina D blízkost starších pohřbů) nevylučuje možnost původní silicitové dýky, typické pro protoúnětickou kulturu na Moravě. Oba kamenné nástroje z H 16 (podélný předmět z paleovulkanitu a okrouhlý oblázek z kvarcitu) vykázaly dle mikroskopické analýzy (M. Králík) na povrchu mnoho pracovních stop (tlučení, tření, broušení?) a podle REM nástroj 16/3 na čtyřech místech dokonce flitry stříbra (30 70 %), z čehož lze výrazně usuzovat na kovotepeckou soupravu a H 16 přiřknout únětickému kovotepci! Zvířecí kosti. Nalezeny jen ve 4 případech nejčastěji u hlavy; jednalo se vždy o kosti tura domácího (bos taurus). Do hrobů byly uloženy jako masitá potrava zemřelých, a to bez rozdílu věku a pohlaví. Diskuse a interpretace nálezů. K podrobné analýze si autor vybírá jen některé kategorie nálezů a vede k nim diskusi. Určitou nevýhodou je opakování známých skutečností, jimž se však nelze vyhnout. Snad by u některých kategorií či konkrétních nálezů nebyla na škodu větší hloubka interpretační analýzy. Jehlice. Jak už uvedeno, na pohřebišti převládají jehlice únětického typu (43 %). Mezi 22 srovnatelně hodnocenými středočeskými pohřebišti se 715 hroby klasické ÚK roste jejich počet dokonce na 62 %. Velkou pozornost (nejen autora) poutá hlavně jehlice s provrtem v krčku a dvojkónickou hlavicí z H 42 (obr. 54: 5, 6; 80: 1). Na základě analogií (Pegau v Sasku, Tursko s očkem) a podle absolutního datování hrobu ( cal BC) náleží jistě do klasické fáze ÚK. Podobně řídký je v Čechách výskyt jehlic s kulovitou hlavicí, kromě Miškovic se našly jen v Holubicích 1 a Holubicích 2, bohatší je jejich vystupování v jižních Čechách (Hájek 1954). Sekery jako milodar. Autor uvádí celkem 20 hrobů se sekerami (3 z toho se sekeromlaty). Uzavřenou skupinu tvoří příklady z jižních Čech v období B A2, B A2 / B B1. S výjimkou jediného případu ve V Čechách (Mikulovice) pocházejí další hroby se sekerami ze středních a SZ Čech. Sekeromlaty (typ O10 a O11 M. Bartelheima) známe z Března a Kamýku. Jedná se vždy o výbavu mužských hrobů. Dláto jako milodar. Jde o velmi zřídkavý hrobový přídavek, u něhož lze diskutovat funkci jako pracovního nástroje nebo honosné zbraně (?). Autor dělí dláta do 6 skupin (obr. 84). V Čechách se objevují s klasickou ÚK, absolutní datum z H 32 v Miškovicích ( cal BC) toto zařazení potvrzuje. Z Čech známe 26 dlát z 20 lokalit, z toho 6x z hrobů (např. 3 ks na pohřebišti Kamýk), 3 z opevněných sídlišť, 4x z depotů. Všechny hrobové nálezy pocházejí výlučně ze středních Čech. Dýka jako milodar. Uvažuje se o ca hrobech s dýkami z Čech, při celkové úvaze hrobů ÚK lze pre - dikovat asi 100 hrobových celků s dýkami. Kamenné nástroje z hrobu 16. Jak již bylo konstatováno výše, nese povrch nástrojů několik druhů pracovních stop. Ty mohly podle autorovy úvahy vzniknout v řádu týdnů až měsíců, ale nikoliv v řádu měsíců až roků a nemusí bezprostředně souviset s jejich primární funkcí. Podle autora nejsou nástroje dostatečně jemné (a jsou příliš těžké) na to, aby mohly sloužit k výrobě šperků (str. 154), považuje je za jakési polyfunkční nástroje (jimiž nepochybně byly) na přípravu výrobních procesů. Avšak jasné doklady stop stříbra (viz výše) na nástroji 16/3 jej vedou přece jen k myšlence (jistě správné) o možnosti použití nástroje ke zpracování suroviny obsahující stříbro (str. 155). Jantarové perly s násobným provrtem. Velmi řídký nález (0,7 % všech korálků) člení autor na perly s paralelním vrtáním, s křížovým vrtáním, násobným vrtáním, příp. jiným: ve tvaru písmene T a Y (tabelace 13). Koncentraci těchto perel zaznamenává ve středních Čechách s jednoznačnou datací do klasické fáze ÚK. 294 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

9 Milodary, přídavky a kroj. Dělení hrobové výbavy podle F. Bertemese (Bertemes 1989). Milodary (dány do hrobu následně z kultovně náboženských podnětů) představují zvířecí kosti a keramiku jako místo k uložení zásob/potravy. Podle množství a kvality masa však šlo spíše o symbol potravy doprovázející zemřelého na onen svět (kosti na prosté zemi). Nádoby mohly obsahovat obilí, zeleninu, ovoce, kaše, tekutiny etc. Tuto možnost nevylučují výsledky fosfátových analýz (viz str. 162). U kategorie přídavků a součástí kroje (obojí spolu úzce souvisí a hrály významnou roli v životě zemřelého) přímo souvisí funkce artefaktů s jejich polohou v hrobě. Typickými přídavky jsou dýky, sekery, dláta, kamenné nástroje a štípané nástroje. Za součásti kroje (osobní věci, které měl dotyčný v době pohřbu na sobě) považujeme ozdoby hlavy, hrdla, pasu, rukou, prstů a součásti oděvu. U jehlic, jak již zmiňováno, je nejpravděpodobnější funkce spínadla šatů (problémy s post depozičními procesy). Spirálovité trubičky a jantarové korálky nalezené v oblasti pasu (3x) interpretuje jako ozdobné prvky oděvu nebo opasku. Noppenringy lze dle převažující polohy považovat za vlasové ozdoby, vystupující navíc pouze v ženských hrobech. Kostěné nebo jantarové perly mohou sloužit i jako ozdoba vlasů/hlavy, náhrdelníků, resp. závěsků coby ozdob hrdla (nákrčníky zde zcela chybí) v kombinaci dalších materiálů (měď/bronz, mušle, kost). Keramický terč z H 19 s obdobami v Gemeinlebarn, Franzhausen I, Branč, Rebešovice, Dolní Počernice, Neprobilice atd. autor interpretuje jako součást kroje (?). Přírodovědecké analýzy Biologická charakteristika lidských kosterních pozůstatků. Konstatován je špatný stav dochování většiny koster (ve 44 hrobech kosti ze 39 individuí, 5 prázdných hrobových jam, 1x dvojhrob H 41). Následuje detailní popis skeletů (P. Stránská). Rozděleny jsou chronologicky na předklasické (skupina I 12x) a klasickou ÚK (skupina II). Při využití výsledků DNA-analýzy vychází převaha žen (jen 3x muž). Dominuje věková kategorie adultus I (20 30 let). Dosažený dožitý věk u dospělých je relativně vysoký (39,5), stejně u dětí (8,3), průměrně dosahuje 22,8 let. Ve skupině II je žena z H 41 hyperdolichokranní a eurymetopická. Obecně měly ženy v Miškovicích gracilní postavu se slabším až středně silným svalovým reliéfem, muži vykazovali středně silný až silný svalový reliéf. Masivní muskulatura ženy (skelet 41A) svědčí o vysoké fyzické zátěži horních končetin. Chrup vykazuje vcelku vysoký stupeň abraze (ale jen 3x kaz). Histologické upřesnění stáří (tabulka) ukázalo rozdíly v rozsahu 5 10 let, výjimkou je H 21, kde původní diagnóza maturus I byla mikrostrukturou kostí změněn na kategorii adultus I. Paleopatologické určení lidských koster (Jakub Likovský). Díky stavu dochování antropologického materiálu byla diagnostikovatelná u dvou dětí poréznost očních důlků (chronická) a u dítěte (H 5) navíc poréznost temenní kosti. Změna vnitřního povrchu čelní kosti (hyperostosis frontalis interna) souvisí s hormonálními změnami a zjištěna byla u ženy v H 21 (40 50 let). Zranění bylo identifikováno jen u jednoho muže (H 39) zhojená zlomenina diafýzy levé loketní kosti a prohlubeň na pravé temenní kosti (také zhojené zranění). Molekulárně genetická analýza (Martin Hájek). Zkoumání bylo podrobeno celkem 25 jedinců, z každého skeletu byly odebrány 3 vzorky (kosti, zuby) a s jistotou určeno 9 žen a 4 muži (otázka rozdílnosti biomolekulárního stavu dochování mužských a ženských pozůstatků, event. otázka výběru individuí k analýze). Smyslem analýzy mitochondriální DNA (MtDNA) bylo zjištění matrilineárního fylogeografického kontextu (oblast a doba výskytu osob se stejným haplotypem MtDNA) u co nejlépe zachovaných jedinců. Vybrány byly dva vzorky (H 13 patří k nejstarším na pohřebišti a H 20 muž náleží klasické ÚK). Podle současné nomenklatury se u obou jedná o haploskupinu U nebo H (v současnosti ojedinělý výskyt v severním Německu a jižním Švýcarsku) a ukazuje na součást dříve velmi rozšířené populace. K podrobnějším výsledkům by bylo zapotřebí v analýzách pokračovat. Histologický výzkum lidských kostí (Bärbel Heussner). Znamenal upřesnění dožitého věku dospělých (od 20. roku života odchylka ± 4 roky). Díky nepříliš dobrému stavu kostí šlo o dost omezené možnosti (ze 44 určeno 24). Srovnání morfologie a histologie (tab. 25) ukázalo rozdíly v diagnostice, a to někdy dost podstatné (H 41A). Izotopové analýzy stroncia a kyslíku (Corinna Knipper). Jsou dobrým indikátorem mobility (stopové prvky stroncia souvisí s geologickými poměry oblasti původu člověka; poměr izotopů kyslíku závisí na teplotě, ale také na zeměpisné délce a šířce). V Miškovicích bylo vybráno 11 vzorků (8x muž, 2x žena, 1x?) a jako referenční vzorky posloužily kosti zajíce, hlodavce a prasete domácího. Poměry stroncia ve vzorcích ze zubní skloviny jsou dost variabilní a výsledkově vychází jako cizí, např. H 29 a 42 (ženy), juvenilní žena z H 18 a stejně starý muž z H 20, naopak místního původu jsou vzorky H 8, 32, 33, děti H 13 a 27, muž H 16 (obr. 124). Poměry kyslíku (δ 18 O), resp. porovnání 87 Sr/ 86 Sr a δ 18 O vyznívají (s jistou mírou opatrnosti) pro místní původ miškovické populace, i když ve skupině 2 (klasická ÚK) najdeme jak cizí, tak místní individua. Na základě ohraničení místních poměrů izotopu stroncia asi polovina pohřbených prožila dětství na odlišných lokalitách, než jsou Miškovice. Srovnatelné doklady patrilokálních změn sídla máme ze šňůrové keramiky v Eulau nebo z eneolitického kolektivního hrobu ze Spreitenbachu ve Švýcarsku. Podobně varia - bilní šíře poměrů zkoumaných izotopů sledujeme na pohřebišti wieselburské kultury v Hainburgu (100 individuí), naproti tomu v jihoněmeckém Singen skoro žádní cizinci zjištěni nebyly. Fosfátová analýza hrobových jam (Antonín Majer, Michal Ernée). Ve 22 případech byla použita tzv. relativní metoda půdní fosfátové analýzy A. Majera (nejpodrobněji v síti 10 x 10 cm zkoumány H 6, 8, 9 celkem 578 vzorků). Podařilo se zjistit, že kosti v H 8 a 9 byly do hrobu umístěny až po zetlení měkkých částí, zvýšený poměr fosfátové anomálie ukázal na původní uložení lidského jedince. Pro srovnání a ověření funkčnosti zvolené metody byly odebrány vzorky (6 8) z hrobů s řádně uloženými ostatky. Výsledkem je zjištění, že H 28 s kamenným závalem nikdy kostru neobsahoval, nebo že v několika hrobech nedošlo k rozkladu měkkých částí těl. Zajímavá je bezesporu skutečnost, že přítomnost rakve nemá žádný vliv na ne/existenci fosfátových anomálií. Pohřby čistých koster bylo možno evidovat v H 8, 9, 34. Autoři rozlišují ukládání zemřelých: regulérní intaktní těla uložení kosterních ostatků s milodary, kenotafy symbolické pohřby ve formě prázdných hrobových jam bez nálezů, resp. bez skeletu, ale např. s kamenným obložením, hrobové jámy bez kostry nebo milodarů, které však vykazují fosfátové anomálie. Petrografická analýza kamenů z hrobových konstrukcí (Jan Zavřel). Posuzováno bylo 38 vzorků z 9 hrobů s jasnou dominancí lokálního původu suroviny (šedočerný silicit) sbírané na povrchu v okruhu několika stovek metrů, maximálně 1,5 3 km. Kamenný artefakt z H 16 (16/3) byl určen jako amfibolitický dacit-andezit nebo ignimbrit s primárním výskytem v řečištích Českého masivu, asi z JZ nebo Z přítoků do této oblasti (fluviální transport). Analýza jantaru. Celkově analyzováno 50 vzorků z 11 hrobů tradiční metodou infračervené spektroskopie (2x C. W. Beck a E. C. Stout a 48x M. Novotná). Díky přítomnosti baltského ramínka je usuzováno na jednotný původ baltský jantar (pozn. nová analýza hmotnostní spektrometrií L. Kučery tyto závěry potvrdila). Kovové artefakty (Jaroslav Frána, Miroslav Králík, Ernst Pernicka, Knut Rassmann). Analýze kovů několika srovnatelnými metodami byla věnována zvláštní pozornost. Organické zbytky v korozních vrstvách zkoumal M. Králík (přehledná tab. 32) za pomoci stereoskopického mikroskopu PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

10 (18 objektů). Na noppenringu 19/10 a spirálovité trubičce 19/11 se podařilo identifikovat otisky listů trávy, jinde bezobratlé zvíře (noppenring 41/1). Textil či jiná vlákna obsahovaly trubičky 20/3, 20/4, zvířecí chlupy nebo lidské vlasy se objevily na dýce (16/2), vlasových ozdobách (19/9, 42/14) a spirálovité trubičce (19/28). Celkově bylo zjištěno 161 vláken na 6 předmětech někdy v kombinaci slabších a silnějších průměrů (cf. obr. 167 a 168). Velmi podrobně je zde popsána metodická část identifikace a metriky vláken a rozdíly mezi strukturou zvířecích chlupů a lidských vlasů etc., včetně omezených vypovídacích možností a zkreslení měření v korozních produktech. U předmětů situovaných do oblasti hlavy a krku lze počítat s přítomností lidských vlasů, u pasu padají do úvahy spíše relikty tkanin, zvířecí chlupy z oděvu nebo přikrývek. Výsledky analýzy kovů (Jaroslav Frána, Ernst Pernicka, Knut Rassmann, Zofia Anna Stos-Gale). K metalografickému rozboru bylo poskytnuto 40 předmětů z celkového počtu 86 kusů (RFA, INAA, izotopy olova a osmia) z dílny J. Frány (ÚJF Řež u Prahy), S. Kleina (Institut für Geowissenschaften, Goethe-Universität Frankfurt am Main) a E. Pernicky (Eberhard-Karls-Universität Tübingen a Curt- Engelhorn-Zentrum Archäometrie Mannheim). Rentgenofluorescenční analýza (RFA) slabinou metody je měření povrchové vrstvy předmětu (nutné očištění na jádro artefaktu). Vykazuje rozdílnost hodnot na různých místech téhož objektu. Instrumentální neutronová aktivační analýza (INAA) umí rozlišovat obsah řady prvků ve velmi nízké koncentraci (analyzována dýka, sekera a dláto). Přes veškerou snahu odchylky vykazují i srovnávací měření (tab. 36). RFA s ohledem na obsah cínu, arzénu, antimonu a stříbra umožňuje artefakty z Miškovic zařadit do 4 skupin: (a) zcela bez cínu, (b) legování s nízkým obsahem cínu 0,5 2 %, (c) bronz s obsahem cínu 2 15 %, (d) bronz s obsahem cínu blízkému 10 % s nízkým množstvím (0 0,5 %) antimonu a stříbra. Na analýzu bylo vybráno jen 50 % kovových předmětů. Noppenringy byly buď zcela bez cínu nebo s jeho vysokým podílem (8/24, 8/9, 13/1, 19/2). Cín neobsahovaly ani spirálovité trubičky a cyperské jehlice. Do skupiny s nízkým obsahem Sn (b) náleží např. obě dýky, jehlice s kroužkovou hlavicí, jehlice s provrtaným krčkem. Ke skutečným bronzovým objektům patří všechny jehlice únětického typu, 6x noppenring, sekera, dýka s nýty (32/1), do skupiny (d) pak jehlice s rourkovitou hlavicí a tordovanou jehlou, s kulovitou hlavicí (27/1) s příměsí arzénu, stříbra a antimonu. Ve skupině (a) se projevuje pro starší dobu bronzovou příznačná hřivnová měď ( Ösenringmetall ) bez cínu, ten se objevuje u žeber a kovu (mědi) typu Singen (> 0,7 %). Do 2 % obsahu cínu jde nejspíše o bezvýznamnou a snad i náhodnou příměs. O bronzu můžeme hovořit od 6 % cínu. Při srovnání Miškovic s ostatními pohřebišti v Čechách vidíme, že asi 50 % artefaktů má nižší obsah cínu a u skutečných bronzů je na úrovni od 6 do %. Podle analýzy % patří hřivnové mědi a % objektů pak k mědi typu Singen. Spirálovité trubičky neobsahují cín a jsou vyrobeny z Ösenringmetallu. Ke srovnání je 633 analýz ze SPAM databáze od Německa po Maďarsko: 30 % cínový bronz, 1/3 z Ösenringmetallu a 15 % z mědi typu Singen. Noppenringy 40 % bez cínu, všechny z Ösenringmetallu, ale 2/3 obsahují nikl. Ze 448 kusů SPAM databáze převažují měděné, ¼ je bronzových, 81 % z Ösenringmetallu. Cyperské jehlice v Miškovicích: oba exempláře měděné, v Čechách je jich 16 měděných z 28 kusů (vše Ösenringmetall). Jehlice únětického typu a dýky jsou vyrobeny rovněž z Ösenringmetallu. Velké nástroje (sekera, dláto, velká dýka se 3 nýty) byly podrobeny INAA: jen dláto bylo bronzové (12 % Sn) a jen sekera vykazuje podobnosti s mědí typu Singen. Z metodické pasáže J. Frány k původu a způsobu výroby kovových artefaktů v obecné rovině a v konkrétním případě Miškovic plyne, že hřivny/nákrčníkové hřivny jsou složeny z 82,4 % čisté mědi s elementy As, Sb, Ag a Bi, klasický Ösenringmetall (podle Butlera) má 3 intervalové skupiny typické pro Podunají (Rakousko, Česká republika, Německo, Maďarsko a Slovensko), materiálově jsou značně homogenní a tím musejí mít velmi podobný původ. Rozlišuje 2 varianty: (1.) (20 % případů) relativně čistá měď s příměsí do 0,5 % As, Sb, Ag, získávána z chalkopyritu; (2.) klasická (80 % případů) z rudných ložisek mj. tetraedritových minerálů s vysokým podílem stříbra, což by ukazovalo na ložiska v Tyrolsku nebo na středním Slovensku. Příměsi tohoto typu kovu mají v přepočtu tolik cínu, jehož množství by bylo třeba k výrobě bronzu s obsahem 5 %. Žebra zahrnují 2 skupiny suroviny bez niklu a s niklem. Na prahu střední doby bronzové jsou obě formy suroviny nahrazeny surovinovými koláči (velmi nízké množství As a ještě méně niklu a antimonu, Ag pod 0,1 %). Při interpretaci původu kovu J. Frána vylučuje Čechy. Obecně jsou kovy v Miškovicích (i Čechách) zhotoveny jak z Ösenringmetallu, tak i ze žeber typu München-Luitpoldpark obsahujících nikl. V případě Miškovic by se mohlo jednat o hřivnovou měď. Analýza izotopů osmia (Ernst Pernicka). Realizováno u dvou těžkých nástrojů (sekera, dláto). Lze vyloučit původ z ložisek s měděnou břidlicí nebo podobným typem ložiska (málo srovnatelných dat). Srovnání chemických analýz s výsledky analýzy izotopů olova (Knut Rassmann, Zofia Anna Stos-Gale). Analýza hlavních komponent (15 vzorků) vykázala zastoupení více materiálových skupin (čistá měď, Dederstedt, Bresingen/ Bennewitz, Trebbichau, Ösenringkupfer). Např. jen v H 32 máme 4 předměty ze 3 materiálových skupin. U dláta vycházejí rozdíly oproti analýze J. Frány (převaha Ösenringmetall). Nesoulad mezi materiálovou skupinou (Dederstedt horizont Kyhna a Melz I) a absolutní chronologií řadící Miškovice do o něco mladšího horizontu (III) autoři vysvětlují dlouhodobým využíváním měděných ložisek nebo použitím starého kovu. Provenience kovu je určena (srovnání s jinými známými ložisky z Evropy tab. 44 a obr. 172) jako středoslovenská z oblasti Špania Dolina, Ľubietová, Poníky, ale také Nízké Tatry (?), Harz (cyperská jehlice) a Tyrolsko, resp. Alpy (Ösenringkupfer). Shoda panuje v tom, že lidé ÚK pohřbení v Miškovicích využívali měď různého původu. Radiokarbonové datování hrobů z Miškovic (Pieter M. Groo - tes, John Meadows, Marie-Josée Nadeau). Data pořizována ve dvou AMS laboratořích (7x Utrecht, 21x Kiel), celkem k dispozici 26 lidských a 2 srovnávací zvířecí kosti. Na škodu věci je absence celkového plánu pohřebiště s aplikací výsledků radiokarbonového datování. Uvedení hodnot do kresebných tabulek by práci také velice slušelo. Data ze zvířecích kostí slouží k testování tzv. reservoireffect (zestaření kostí v důsledku nadměrné konzumace ryb a mušlí). A opravdu v porovnání s daty z klasické fáze ÚK jsou zvířecí kosti o 140/125 let starší, takže je nutno s tímto problémem počítat. Rovněž tzv. HBCO korekce posunuje klasickou fázi ÚK o let. Bayesovský model stáří (A D) a jeho aplikace pomocí kalibrace OxCal 4.2. Model A a B testující časovou pozici prostorových skupin hrobů a řeší ji na základě 14 C dat. Model A demonstruje, že skupiny představují prostorově oddělené jednotlivé fáze pohřebiště s rozdílem mezi východní a západní pohřební aktivitou ca 100 let, přičemž východní skupina hrobů byla uložena do země během krátké doby. Model B vychází z exponenciální četnosti hrobů klasické ÚK, H 27 staví do poklasické fáze a prodlužuje tím délku trvání pohřebiště. Model C a D je postaven na typologii milodarů a uvádí pohřebiště jako jedinou kontinuální periodu (např. žádná cesura mezi posledním hrobem skupiny C a prvním skupiny A; v modelu C pak vychází delší doba klasické fáze). Model D ohraničuje klasickou fázi na východní skupinu a podle něj netrvá déle než 100 let. Přihlíží ke statigrafii i typologii předmětů. Bez ohledu na radiokarbonová data rozděluje ukládání hrobů na 3 horizonty (časná východní, klasická a poklasická fáze v západní skupině A). Celou délku trvání pohřebiště odhaduje na 300 nebo 600 let (poslední údaj bude asi nadhodnocen). Podle autorů je nejpravděpodobnější model D. 296 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

11 Absolutní datace hrobových nálezů. U jantaru stanovuje model stáří interval let během 2. tis. př. n. l. Datování 5 únětických jehlic stanoven na ca 80 let při odchylce 1 sigma a do 180 let (2 sigma), tj. zhruba BC. Ze 42 bylo v Miškovicích absolutně datováno 20 hrobových celků. Skupina A s hojnými milodary klasické fáze ÚK začala těsně po 2000 cal BC a trvala ca 100 let. Východní uskupení (B, C, D) trvala delší dobu, přičemž lze diskutovat, jak dlouhá doba uplynula mezi posledním uložením hrobu ve východní části a založením pohřební skupiny v západní části pohřebiště, kde stratigraficky nejstarší hroby nejsou absolutně datovány. Ve všech bayesovských modelech začíná pohřebiště krátce po 2200 BC, nejmladší H 27 spadá do poloviny 19. stol. BC (může ale být i o sto let mladší), čímž se dostáváme k používání pohřebiště po dobu ca let. Bohužel není nikde zobrazena kalibrace jednotlivých dat, pouze hodnocena v rámci bayesovského modelování. Pracovní úsilí ve vztahu k pohřebnímu ritu. Autor porovnává kubaturu hrobových jam a rozlišuje 3 velikostní kategorie (0,5 2,82 m 3 ), kdy starší hroby mají menší a mladší hroby větší kubaturu. Pracovní čas na vyhloubení hrobové jámy počítá autor mezi 1 7 hodinami práce. Významně vynaložené úsilí připadá v úvahu u mohutných kamenných konstrukcí (např. dětské H 16 a 27 přes 2 t materiálu). Pro Miškovice počítá v průměru 100 kg kamene za 1 hodinu nasbírání a transportu do vzdálenosti 300 m. Pro nejmohutnější a nejtěžší stavební kameny šlo o práci více lidí (20 30 pracovních hodin). Porušování hrobů a pohřbů a pohřební ritus únětické kultury. Na rozdíl od okolních oblastí je sekundární otvírání hrobových jam ve středních Čechách jen výjimečné. Zelené zbarvení kostí jako indikátor původní přítomnosti kovových artefaktů (nejasná doba, za kterou se kosti zbarví). Znaky sekundární manipulace nese v Miškovicích 5 hrobů (5, 9, 23, 34 a 40). Přitom ve třech případech nebyly zaznamenány žádné stopy po manipulaci s kostmi. Skutečná manipulace (vykradení), avšak beze stop po vykrádací šachtě, je prokázána v H 34 s tím, že podle fosfátové analýzy se kosti do hrobu dostaly až po zetlení měkkých částí (zelená barva na kostech prozrazuje původní přítomnost kovového šperku) u 9 10leté holčičky. Máme tedy co do činění s příkladem sekundární inhumace. Opíraje se o výsledky fosfátové analýzy, autor diskutuje otázku ne/regulérnosti, resp. způsoby zacházení s nebožtíky (4): 1. regulérní pohřby intaktního těla 2. uložení zbytku kostry bez měkkých částí často s bohatými milodary, 3. kenotafy (symbolické pohřby bez kostry a nálezů, 0 fosfátové anomálie), ale někdy s řádným kamenným obkladem, 4. hrobové jámy bez skeletu a přídavků, ale s fosfátovou anomálií. Kontinuita nebo diskontinuita? Poznámky k chronologii. Shrnutí chronologické pozice pohřebiště: skupiny hrobů B, C a D náleží protoúnětické fázi (A0), chybí 2., 3. a 4. fáze čili starší, střední až po předklasickou fázi podle V. Mouchy, ostatní hroby (skupina A a E) patří klasické a poklasické fázi ÚK (H 27). Na rozdíl od hrobového inventáře není v sérii radiokarbonových dat cesura tak patrná; bayesovskou modelací (viz výše) byla klasická fáze odhadnuta na let ( BC), nejstarší hroby náleží intervalu BC. V. Moucha ve své poslední práci (Moucha 2005, 8 10, Abb. 1; Jiráň 2008, 28 30, Tab. 1) paralelizuje klasickou ÚK s B A1 a poklasickou s B A2 (A3 je přechod starší a střední doby bronzové). To by v zásadě znamenalo souběh Mouchových stupňů 2 4 mezi protoúnětickou a klasickou fázi ÚK, avšak ještě před Reineckeho systém, tj. do pozdního eneolitu nebo maximálně na úroveň A0 Bertemese a Heyda (Bertemes Heyd 1996). Pro Čechy navrhuje autor tuto paralelizaci: (a) klasická fáze ÚK ( BC) je současná s B A2, přesněji s B A2a; (b) stupně 1, částečně 2 podle Mouchy, 1a a 1b podle Pleinerové, event. stupeň 1 podle Bartelheima jsou synchronizovatelné s A0 Bertemese a Heyda, tzn. s protoúnětickou kulturou; (c) stupeň A1 bude zahrnovat stupně 3 a 4 V. Mouchy nebo stupeň 2 I. Pleinerové a M. Bartelheima; (d) poklasická fáze ve smyslu Mouchy (s věteřovskými vlivy) patří do stupně A2b (1850/ /1650 BC) (H 27 Miškovice s jehlicí s kulovitou hlavicí BC 2 sigma); (e) přechodný horizont ke střední době bronzové (A3, příp. A2/B1) zahrnuje interval BC. V zásadě je možné s takovým členěním, až na jisté detaily, souhlasit. Problémem je terminologie, kterou bude nutno v budoucnu podrobněji diskutovat. Pohřebiště z Prahy-Miškovic a jeho postavení uvnitř starší doby bronzové v Čechách. Podle autora je srovnatelných hlavně 30 hrobů klasické ÚK (hodnoceno 22 pohřebišť se 715 hroby z Čech). V Miškovicích se podařilo prozkoumat zhruba polovinu pohřbů (odhad 60 80). Asi 30 % hrobů bylo bez milodarů. Z drobné statistiky zastoupení jednotlivých kategorií milodarů plyne zjištění, že jehlice (27 %) jsou častější než noppenringy (18 %). Značným fenoménem je zastoupení jantaru (klasická fáze), kde na pohřebišti větším než 10 hrobů v průměru 15 % hrobů obsahuje jantar (Miškovice s 37 % tento průměr bohatě překračují). Zlato se nenašlo žádné (zbytek na 16 nekropolích; 2,2 %), což platí např. i o tyčinkovitých náramcích (jinde 5 %). Pohřebiště patří k těm nadprůměrně vybaveným, stronciové analýzy potvrdily heterogenní původ části obyvatel. Nálezový inventář prokazuje kontakty prakticky na všechny strany, včetně obchodu a výměny surovin, lidí a myšlenek v rámci vybudované sítě společenských vztahů a vazeb, do níž středočeská společnost pohřbívající v Miškovicích dobře zapadala. Předložená obsáhlá publikace velmi podrobně analyzuje poznatky získané výzkumem únětické nekropole na okraji Prahy. Je mnohostranným pohledem do problematiky pohřebních praktik a materiální náplně nositelů únětické civilizace na počátku doby bronzové ve středních Čechách. Kvalita textů a doprovodné dokumentace je umocněna skutečností, že se na jejím vzniku podílel celý tým předních evropských specialistů. A právě tato velmi široce a důkladně pojatá multioborová spolupráce, při zveřejňování obdobných témat ještě stále ne obvyklá, staví tuto monografii do pozice hodné následování. Literatura Abels, B.-U. 1972: Die Randleistenbeile in Baden-Württemberg, dem Elsaß, der Franche Comté und der Schweiz. Prähistorische Bronzefunde IX/4. München. Barteheim, M. 1998: Studien zur böhmischen Aunjetitzer Kultur Chronologische und chorologische Untersuchungen. Universitätsforschungen der Prähistorischen Archeologie 46. Bonn. Bertemes, F. 1989: Das frühbronzezeitliche Gräberfeld von Gemeinlebarn. Kulturhistorische und paläometallurgische Studien. Saarbrücker Beiträge für Altertumskunde 45. Bonn. Bertemes, F. Heyd, V. 1996: Définition et origine de l Age du Bronze Ancien en Europe. In: Mordant, C. Gaiffe, O /Hrsg./: Cultures et sociétés du Bronze Ancien en Europe. Colloque Fondements culturels, techniques, économiques et sociaux des débuts de l Age du Bronze. Actes du 117 e congrès national des sociétés historiques et scientifiques, Clermont Ferrand, octobre Paris, Von Brunn, W. A. 1959: Die Hortfunde der frühen Bronzezeit aus Sachsen-Anhalt, Sachsen und Thüringen. Bronzezetliche Hortfunde 1. Berlin. Ernée, M. 2012: Jantar v české únětické kultuře k počátkům jantarové stezky. Památky archeologické 103, Felcman, J. 1897: Archeologický výzkum Údolí Svatojiřského a okolí. Hroby se skrčenými kostrami u Lotouše. Památky archeologické 17, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

12 Hájek, L. 1954: Jižní Čechy ve starší době bronzové. Památky archeologické 45, Jiráň, L. /ed./ 2008: Archeologie pravěkých Čech 5. Doba bronzová. Praha. Lissauer, A. 1904: Erster Bericht über die Tätigkeit der von der Deutschen anthropologischen Gesellschaft gewählten Kommission für prähistorische Typenkarten: Die Typenkarte der Flachund Randäxte. Zeitschrift für Ethnologie 36, Mayer, E. F. 1977: Die Äxte und Beile in Österreich. Prähistorische Bronzefunde IX/9. München. Moucha, V. 2005: Hortfunde der frühen Bronzezeit in Böhmen. Praha. Novák, P. 2011: Die Dolche in Tschechien. Prähistorische Bronzefunde VI/13. Stuttgart. Peška, J. 2009: Protoúnětické pohřebiště z Pavlova. Olomouc. Ruckdeschel, W. 1978: Die frühbronzezeitlichen Gruber Südbayerns. Ein Beitrag zur Kenntnis der Straubinger Kultur. Antiquitas R. 2, 11. Bonn. Říhovský, J. 1992: Die Äxte, Beile, Mei el und Hämmer in Mähren. Prähistorische Bronzefunde IX/17. Stuttgart. Schmidt, V. 1895: Archeologický výzkum Údolí Svatojiřského a okolí. Hroby se skrčenými kostrami Dřinova blíže Zlonic. Památky archeologické 16/ , Schmidt, V. 1899: Archeologický výzkum Údolí Svatojiřského a okolí. Nekropole se skrčenými kostrami u Kamýku. Památky archeologické 18, Szpunar, A. 1987: Die Beile in Polen I Flachbeile, Randleistenbeile, Randmeistenmeißel. Prähistorische Bronzefunde IX/6. München. Vogt, E. 1948: Die Gliederung der schweizerischen Frühbronzezeit. In: Festschrift für Otto Tschumi zum 22. November. Frauenfeld, Rupert Gebhard Rüdiger Krause Bernstorf Archäologisch-naturwissenschaftliche Analysen der Gold- und Bernsteinfunde vom Bernstorfer Berg bei Kranzberg, Oberbayern Bernstorf-Forschungen 1 Archäologische Staatssammlung München, München 2016 Abhandlungen und Bestandskataloge der Archäologischen Staatssammlung, Band str. textu, řada bar. i čb. obr. příloh v textu ISBN Recenzoval: Michal Ernée Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 ernee@arup.cas.cz Odstrašující případ Bernstorf aneb učebnicový příklad toho, jak nesmí vypadat spolupráce profesionálů s amatéry V letech 1998 a 2000 našli amatérští archeologové a dobrovolní spolupracovníci Archeologického spolku Freising Dr. Manfred Moosauer (bývalý mnichovský internista) a paní Traudel Bachmaier ( 2016) při povrchovém průzkumu před plánovanou těžbou štěrku na vrchu Bernstorf u obce Kranzberg v Horním Bavorsku unikátní zlaté a jantarové předměty, které rázem vyvolaly na jedné straně ohromné nadšení ze spektakulárního nálezu, na druhé pak velkou skepsi ve vztahu k jejich původnosti. Ihned po zveřejnění nálezu se totiž objevily i hlasy, označující předměty za podstrčená falza. První předměty ze zlatého plechu zdobené vtlačovanou výzdobou našel M. Moosauer 7. nebo 8. srpna Při následných průzkumech bylo nalezeno celkem 21 zlatých plechů, poslední dva (spirálovitý zlatý plech a zlatá veslovitá jehlice) pak 30. září téhož roku. Dva jantary s rytou výzdobou našli M. Moosauer s T. Bachmaierovou o dva roky později. Jantar s rytinou vousatého mužského obličeje (objekt A) dne 11. listopadu, jantarovou pečeť s vyrytými znaky interpretovanými jako mykénské lineární písmo B (objekt B) pak 18. listopadu To ale zdaleka není všechno. Na lokalitě Bernstorf bylo doposud nalezeno celkem 56 jantarových předmětů či zlomků 48 zlomků neopracovaného, surového jantaru a 8 zlomků opracovaných, z toho šest s vrtáním a dva s rytou výzdobou (viz výše; Bähr 2016, ). Senzačním nálezům i jejich objevitelům se dostalo velké pozornosti ze strany médií; politické reprezentace. V populárně laděných časopiseckých článcích byla lokalita označována za bavorskou či německou Tróju a uvažovalo se dokonce o přítomnosti řeckých písařů přímo na místě. Oba nálezci byli v tisku označováni jako Schliemanns vom Ampertal a společnou knihu o jejich nálezu (Moosauer Bachmaier 2000; 2005) jim opakovaně vydalo i renomované vydavatelství Theiss. M. Moosauer se pak za své zásluhy v oblasti kultury dočkal i vysokých světských ocenění v roce 2009 zemské medaile ve zlatě země Horní Bavorsko (Bezirksmedaille des Bezirks Oberbayern) a o pět let později 298 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

13 (2014) bavorského státního vyznamenání (Bayerische Verfassungsmedaille). Již v roce 2010 převzal M. Moosauer další významné ocenění Spolkový kříž za zásluhy (Bundesverdienstkreuz am Bande) přímo z rukou tehdejšího spolkového prezidenta Christiana Wulffa. Předměty byly vystaveny v expozici Archäologische Staatssammlung v Mnichově. Neutuchající iniciativa M. Moosauera pak vyústila roku 2014 ve zřízení Bronzezeit Bayern Musea v Kranzbergu, věnujícího se především prezentaci jeho nálezu. Německá ZDF dala v rámci programu Terra X vzniknout dokonce dvoudílnému hranému dokumentu Die Bernsteinstraße, ve kterém nás archeolog Timo Ibsen provází z Egypta (na základě prvních analýz zlatých předmětů se dokonce uvažovalo o egyptském původu použitého zlata) přes Sýrii (Qatna), Mykény a Alpy do metropole doby bronzové v Bernstorfu a dále až do domoviny jantaru na pobřeží Baltského moře. Pozornost věnovala nálezu ve své populárně laděné knize Das Bernstorf-Orakel: Eine lange Reise in der Bronzezeit i archeoložka A. Hänsel (Hänsel 2007), manželka jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších osobností výzkumu doby bronzové, prof. B. Hänsela. Výzkum lokality byl po zmíněných nálezech štědře finančně podpořen i několika víceletými projekty DFG. Kolem nálezu vznikl a již téměř dvacet let se udržuje obrovský humbuk. Pojďme ale zpět na místo činu. Po celou dobu přetrvávala u velké části odborné obce značná skepse ve vztahu k pravosti nálezů, ze strany nálezců/,spolunálezců (zejména oba autoři zde,recenzované monografie z roku 2016, Prof. Dr. Rupert Gebhard z Archäologische Staatssammlung München a Prof. Dr. Rüdiger Krause z Goethe-Universität Frankfurt a. M. a jejich týmy) pak úsilí o prokázání jejich pravosti a autenticity zvláště pomocí analýz použitých materiálů a technologií. Tyto oboustranné snahy postupně vyústily v téměř nesmiřitelný osobní antagonismus jmenované dvojice zejména vůči Prof. Dr. Ernstu Pernickovi (Kurt-Engelhorn-Zentrum für Archäometrie, Mannheim), případně Prof. Dr. Haraldu Mellerovi (Landesamt für Denkmapflege und Archäologie Sachsen-Anhalt, Halle-Saale). Autoři recenzované publikace, R. Gebhard a R. Krause, se, bohužel, nedokázali vyvarovat ani osobních invektiv a dehonestací. Situace eskalovala zejména po mezinárodní konferenci Die Gold und Bernsteinfunde von Bernstorf Authentizität und Kontext in der Bronzezeit Europas, která se konala října 2014 v prostorách Archäologische Staatssammlung München (ASM) a kde se diskutovalo o výsledcích nejnovějších materiálových analýz provedených E. Pernickou, naznačujících, že v případě bernstorfského zlata jde patrně o moderní napodobeniny. Pernicka totiž zjistil, že zlato, které bylo použito k výrobě předmětů nalezených na Bernstorfu, je tak čisté, že muselo být vyrobeno v moderní době a vyčištěno pomocí elektrolýzy. Proto jsou z něho vyrobené předměty s největší pravděpodobností moderní napodobeniny. Výsledky analýz s tímto závěrem E. Pernicka také publikoval (Pernicka 2014a; 2014b). Člověk by čekal jakousi elementární reflexi u dlouholetých zastánců bernstorfských nálezů. Ta se ale nedostavila. Právě naopak. Výsledkem je zde recenzovaná práce. Autoři setrvávají v obhajobě pravosti a autentičnosti zlatých a jantarových nálezů z Bernstorfu, pročež snášejí další a další argumenty. To jim ale nestačí. Protože nejlepší obranou je útok, v první řadě napadají a zpochybňují práci některých jiných kolegů zejména týmu analyzujícího nálezy z Nebry (Sachsen-Anhalt), stejně jako tento nález samotný. To že místy používají dehonestujících osobních invektiv, jsem už výše zmínil. Kladu si v této souvislosti otázku, zda mají profesoři Gebhard a Krause podobný styl zapotřebí. Ani v jednom ze svých článků (Pernicka 2014a; 2014b) jim totiž Pernicka nezavdal svojí argumentací ani stylem psaní k podobnému jednání příčinu. Možná jim už pomalu nezbývá nic jiného, nežli přejít od odborných argumentů k osobním útokům. Manévrovací prostor mají totiž zastánci pravosti bernstorfských nálezů stále menší. Oba autorské kolektivy snášejí řadu technických a technologických argumentů, které jsou laikovi mnohdy stěží pochopitelné a v diskusi by nebylo korektní se stavět na jednu či druhou stranu. Zůstanu proto u archeologie, protože jde především o archeologický nález a jako takový je proto nutné ho v první řadě analyzovat a interpretovat. Přidržím se základní kritiky pramenů nálezů samotných. Výsledky veškerých dalších sebedetailnějších a seberafinovanějších technických a technologických analýz musí z tohoto pohledu zůstat až druhotné. V první řadě je nutné podrobit kritice nálezové okolnosti tolik diskutovaných předmětů a jejich archeologický kontext. Jestliže totiž loď neplave, není podstatné, je-li hezká. Vyjdeme zde z údajů publikovaných v samotné recenzované knize, zejména pak v kapitole Claudie Rohde z mnichovského Bayerisches Landesamt für Denkmalpflege (Rohde et al. 2016, ). O výsledky výše zmíněné konference, naznačující možnost zfalšování celého nálezu, se totiž aktiv - ně zajímala živá i tištěná média, což bylo pro Bayerisches Landesamt für Denkmalpflege (dále BLfD) podnětem k rekonstrukci nálezových okolností zlatých a jantarových předmětů z lokality Bernstorf, soweit dies aus den amtseigenen Unterlagen möglich ist (s. 275). Tohoto úkolu se jako hlavní editor ujala právě Claudia Rohde, M. A. Jako podklady jí vedle výpovědí řady přímých účastníků výzkumů BLfD v letech sloužila dokumentace z výzkumů, zprávy, deníky a také dochovaná korespondence. Sama autorka vyzdvihuje důležitost důkladné revize nálezových okolností, kterým se buď věnuje jen okrajová pozornost, nebo bývají v publikacích často považovány za nepochybné a jasné (s. 275). Tamtéž hned na začátku jasně uvádí, že für keinen einzigen der Goldoder Bernsteinfunde liegt eine zeichnerische oder fotografische Dokumentation vor. Co dodat? Nejpozději od doby systematického výzkumu lokality prováděného BLfD v letech je jasné, že zdejší opevněné sídliště z doby bronzové patří k významným památkám nadregionálního významu (275). Nebylo tomu ale tak vždy. Možná i to bylo příčinou, že BLfD nezaujal ke zdejším výzkumným aktivitám z památkového hlediska ideální postoj (s. 275). Kapitola je pokusem o zcela korektní a nestrannou analýzu nálezových okolností na základě dochovaných archivních materiálů a v probíhající debatě o pravosti zlatých a jantarových předmětů nalezených na lokalitě nezaujímá žádné stanovisko. Kromě písemností dochovaných v archivu BLfD vycházela autorka mj. i ze zápisků a sdělení Erwina Neumaira, zakladatele a dlouholetého předsedy Archäologisches Verein Freising a Kreisheimatpflegera. Interpretace nálezů Dr. Manfredem Moosauerem, svého času výkopcem a posléze i nálezcem valné většiny zlatých a jantarových artefaktů, vycházejí z jeho publikací. Jak autoři sami dodávají, chtějí do probíhající diskuse vnést i informace, které doposud nebyly brány příliš v potaz (s. 276). Důvod a průběh výzkumu v letech Vzhledem ke svému zájmu o počátky železářství se pozdější nálezce zlatých a jantarových předmětů Dr. Manfred Moosauer obrátil již počátkem 90. let 20. století na Archeo - logické sdružení ve Freisingu, aby se mohl seznámit s příslušnými lokalitami v této oblasti. Předseda sdružení E. Neumair ( 2015) a jeho členka Gertraud Bachmaier ( 2016) ho mimo jiné upozornili i na tehdy ještě odbornému světu blíže neznámou lokalitu Bernstorf. Výchozím bodem pozdějšího výzkumu bylo hledání potenciálních pozůstatků pravěkého železářství. To z počátku probíhalo ve spolupráci s H. J. Ungerem z Geologického zemského úřadu (Geologisches Landesamt). První vykopávky proto započaly v roce 1994 jako geologický výzkum. V souladu s bavorským památkovým zákonem proto nebylo k jeho provádění potřeba žádné povolení. BLfD proto souhlasil s podmínkou, že E. Neumair bude jako Kreisheimatpfleger výzkum dozorovat (s. 276). Brzy nabyli výkopci přesvědčení, že objevili vícero laténských železářských pecí. Už PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

14 první 14 C datum z roku 1995 přineslo ale jiný výsledek př. Kr. Za účelem jeho prověření inicioval M. Moosauer provedení řady přírodovědných analýz a v roce 1995 dokonce pozval na lokalitu R. Pleinera jako specia - listu na pravěké železářství, aby dosavadní nálezy posoudil. R. Pleiner přesvědčil nakonec M. Moosauera, že na Berns - torfu nenalezl pozůstatky keltského železářství strusky a zbytky pecí, ale něco zcela jiného. A tak na podzim toho roku prezentoval M. Moosauer lokalitu jako Glasschla - ckenwall z doby železné (277). Podle prvních výsledků přírodovědných analýz měl val pocházet z doby kolem 500 př. Kr. (podle termoluminiscence) a hořet při teplotách mezi 1100 až 1350 C. Už během roku 1996 se ale postupně prosadil názor, že nemusí jít o Glasschlackenwall z přelomu doby halštatské a laténské, ale o naleziště ze střední doby bronzové. K tomu přibyla v r nová data 14 C ( př. Kr.) a v r dendrochronologické datování dochovaných zuhelnatělých dřev do 2. pol. 14. stol. př. Kr. Až do této doby nevzbuzovaly aktivity Archeologického sdružení Freising ani M. Moosauera u BLfD větší zájem i proto, že většina informací byla získána pomocí přírodovědných metod žádný archeologický /datovací/ materiál tehdy ještě z lokality nepocházel, což byl také důvod pochybností o skutečném stáří objeveného valu. Tehdejší náměstek ředitele archeologického oddělení BLfD S. Winghart proto navrhl doplnit doposud zjištěné situace o Baggerschnitt, který následně potvrdil existenci příkopu ležícího před valem s dřevohlinitou konstrukcí ( Holzerdemauer ). Záhy na to (10. září 1996) vyšel v Süddeutsche Zeitung článek, uvádějící mimo jiné, že odkryvy zdejšího valového opevnění dobře pasují k pověsti o zmizelém městě mezi Tünzhausenem a Kranzbergem. Auch Moosauer ist davon überzeugt, píše se dále, daß man damals einen so mächtigen Wall nur gebaut hat, um etwa eine größere Stadt zu schützen. Die könte ja auch auf einem wichtigen Handelsweg gelegen haben, was ihre bedeutung unterstreichen würde (s. 279). I když S. Winghart označil tehdy předložené hypotézy jako zu weitreichend (s. 279) a vyzval Moosauera k užší spolupráci s BLfD, džin už byl z lahve venku. A začal se činit. M. Moosauer byl opakovaně vyzván k předložení dokumentace k posouzení BLfD, aby se mohlo rozhodnout o dalším postupu. To se neobešlo bez konfliktů, protože patrně nepříliš ochotně předkládaná dokumentace nebyla kompletní a eufemisticky řečeno patrně neodpovídala zvyklostem. Po nedorozumění Kreisheimatpflegera E. Neumaira a M. Moosauera, který nechal bez dokumentace zasypat Neumeirem povedené Baggerschnitte, vyvinulo Archeologické sdružení Freising iniciativu za účelem odebrat M. Moo sauerovi oprávnění k provádění výzkumu. Stanovisko BLfD formuloval S. Winghart k pokračování výzkumu není důvod, BLfD navrhuje ho zastavit a zpracovat výsledky dosavadních aktivit, které mohou být dobře využitelné v případě, že z důvodů pokračující těžby písku bude ve střednědobém výhledu rozsáhlejší výzkum lokality nezbytný (s. 280). V únoru 1997 zrušil Landratsamt Freising die Erlaubnis für die Ausgrabungen in Bernstorf (s. 280). M. Moosauer sdělil, že výzkum ukončí, zasype a dokončí dokumentaci, což mělo ještě nějaký čas trvat, protože údajně jen fotografií bylo pořízeno přes 3000 (ještě koncem roku 1999 však BLfD žádnou odpovídající dokumentaci nepředal /s /). M. Moosauerovi bylo jasně sděleno, že zrušení povolení k výzkumu má výhradně vědecké a ne osobní důvody a že nejdříve musí být vyhodnoceny a interpretovány výsledky dosavadních výzkumů, aby se mohlo dále pracovat mit konkreten Fragestellungen. V té době už bylo také jasné, že se vzhledem k plánovanému pokračování velkoplošné těžby na lokalitě bude muset realizovat rozsáhlejší výzkum. K tomu došlo koncem roku 1997, kdy dostala příslušná firma povolení k rozšíření těžby, aniž by to příslušný úřad sdělil či dokonce konzultoval s BLfD. Po složitých jednáních se ukázalo, že plocha určená k těžbě sice nezasahuje do areálu za památku již zapsaného středověkého opevnění Schanzl, zasahuje ale opevněný areál doby bronzové, který ovšem v té době ještě nebyl v plném rozsahu poznán a zdokumentován a nebyl proto ani nijak chráněn. Následkem toho vzplanul prudký konflikt, protože dokumentace a informace dodané (nebo spíše nedodané) M. Moosauerem nebyly z pohledu BLfD dostatečné ke zdůvodnění zamítnutí pokračování těžby na lokalitě. M. Moosauer potom shrnul své dosavadní poznatky o lokalitě, upozornil na potřebu celkové ochrany opevněného areálu a spolu s dalšími (R. Gebhard, F. Schubert, T. Bachmaier) také publikoval první souhrnnou studii k lokalitě Bernstorf (Moosauer et al. 1998). Mimo jiné uvádí, že die Burganlage von Bernstorf zentraler Kristalisationspunkt einer größeren Siedlungskammer ist und deshalb ihre Bedeutung vor diesem Hintergrund gesehen werden muß (s. 281). Dále uvádí, že na základě rozhovorů s dřívějšími pracovníky těžební firmy zahlreiche und auch spektakuläre Funde zu Tage gekommen /waren/, die weder gemeldet wurden, geschweige denn untersucht werden konnten (s. 281). Ze svých výzkumů zmiňuje Moosauer keramiku, silexy, a jeden ganz singuläres Stück von Bernstein (s. 281), popisovaný Moosauerem jako durchbohrtes, 5 cm langes Bernsteinstück (Moosauer et al. 1998, 278) nalezený 27. května 1997 (s. 281). Tento předmět ale nebyl, bohužel, Moosauerem nikdy publikován. Další diskuse mezi M. Moosauerem a S. Winghartem pak byla opět zejména o tom, že BLfD není rozhodovacím, ale doporučujícím a konzultativním orgánem a každé jeho doporučení, vedoucí následně k omezení uděleného těžebního práva, musí být řádně zdůvodněno, což ale nebylo na základě M. Moo s - auerem dodaných (nedodaných) podkladů či jejich první odborné publikace možné (Moosauer et al. 1998). Nedostatek relevantních informací byl podle S. Wingharta způsoben M. Moosauerem a ne BLfD, a M. Moosauer byl opět opakovaně žádán o vydání terénní dokumentace z jím prováděných výzkumů (s. 282). Výzkum BLfD v letech Po rozsáhlém geomagnetickém měření započal BLfD v červenci 1998 v předstihu před plánovanou těžbou výzkum dvou řezů valem. V témže měsíci předal M. Moosauer BLfD první díl své dokumentace in Form von Befund- und Fundlisten sowie einem Teil der Zeichnungen a opět prosazoval kompletní vynětí některých částí opevnění z těžby, což ale, podle sdělení S. Wingharta, nebylo podle platných zákonů možné. Až po vyhodnocení prvních výzkumů BLfD ke konci srpna 1998 bylo s konečnou platností ověřeno datování valu a první nálezy zlatých plechů na začátku srpna (viz níže) byly pro S. Wingharta dokladem toho, že auch der Innenraum nicht fundfrei war (s. 282). Doporučil proto na základě platných zákonů ne sice úplné zastavení těžby, ale poskytnutí dostatečného času k provedení regulérního výzkumu. Formuloval také obvyklé zadání archeologicky sledované skrývky nadloží na ploše plánované těžby pomocí UDS s plochou lžící. Na základě geofyzikálního měření byla pak celá plocha ohraničená opevněním zapsána na seznam památek. Konflikt pohledů na úkoly památkové péče tím ale nezmizel. Podnět k dalším hádkám zavdaly také pochybnosti o autenticitě zlatých předmětů nalezených počátkem srpna 1998, vyjádřené E. Neumeirem a jeho ženou (Neumeir se vyjádřil v tom smyslu, že Moosauer přivezl nalezené zlaté předměty z Řecka atd. /s. 283/). Tyto spory vyústily v Moosauerův požadavek na odvolání Neumeiera z funkce Kreisheimatpflegera. S následným výzkumem povolilo napětí mezi Moosauerem a BLfD a zároveň se prohlubovalo poznání lokality, takže v roce 2000 mohl vedoucí výzkumu K. H. Rieder konstatovat, že postuláty autorů zmíněného článku (míněno Moosauer et al. 1998) byly oprávněné, a že die eindrucksvolle Befestigungsanlage der Bronzezeit aus Bernstorf gab inzwischen konstruktive Details zu erkennen, die sie in ihrer überregionalen Bedeutung, ja in ihrer Schlüsselposition bestätigen (s. 283). V následujících letech prováděl BLfA ve spolupráci s různými dalšími subjekty (Grabungsfirmen) nezbytné výzkumy v předstihu před těžbou. 300 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

15 Na výzkum BLfD navázal v letech další systematický výzkum Institutu für Archäologische Wissenschaften der Goethe-Universität Frankfurt ve spolupráci s Archäologische Staatssammlung München, od roku 2010 finančně podpořený i grantem DFG (s. 45). O jeho výsledcích nejsme zatím detailněji informováni, víme však, že v jeho průběhu nebyl nalezen žádný další jantarový ani zlatý předmět, podobně jako při předcházejícím výzkumu provedeném BLfD, přestože Moosauerovy náhodné nálezy pocházely z následně detailně archeologicky zkoumaných ploch! Dnes víme, že zkoumané hradiště s celkovou rozlohou kolem 12,5 ha a délkou opevnění ca 1,6 km (s. 46) nepochází ze sklonku starší doby bronzové (kam bylo původně i díky zlatým a jantarovým mykénským nálezům datováno), ale že kmeny použité k výstavbě dřevohlinitého opevnění byly poraženy až kolem nebo krátce po roce 1340 BC (s , 56). Patrně nedlouho po svém vybudování ale opevnění při vysokém žáru téměř kompletně shořelo (s. 48). Na základě různých indicií (patrně pouze jednofázové osídlení bez většího chronologického rozptylu, absence výraznějších stop osídlení na ploše hradiště ) uvažují autoři v případě hradiště pouze o einer kurzen Benutzungszeit (s. 48). Nálezové okolnosti zlatých a jantarových předmětů. Mohou být částečně rekonstruovány z údajů v úředních aktech dochovaných v BLfD. Jak autorka uvádí, na rozdíl od některých dodatečných publikací může dochovaná korespondence spíše zprostředkovat bezprostřední dojem z celé situace (s. 283). Následuje místy komplikovaný popis nálezových okolností rekonstruovaných pomocí údajů z dochovaných dokumentů, který se zde pokusím rozklíčovat a interpretovat. Začátkem září 1998 píše Moosauer Winghartovi dopis, dle něhož po sobotě 8. srpna (první zlatý plech našel M. Moosauer za přítomnosti T. Bachmaierové, na dochovaném videu je ale vidět datum 7. srpen 1998), tedy po ukončení oficiálního výzkumu BLfD, bylo nalezeno větší množství zlatých plechů (v rozporu s údajem uvedeným v Gebhard u. a. 2014, 763 neinformovali BLfD o nálezu sami nálezci Moosauer a Bachmaierová; ještě následující úterý nevěděl S. Winghart o nálezech nic). Moosauer v dopisu píše, že v dubnu 1998 přislíbené sondy sice proťaly val, ale vnitřní plochy hradiště se vůbec nedotkly. Aniž by byl kdokoli přítomen, odstranily bagry na velké ploše chystané k těžbě kořeny, přičemž přitom byla podle Moosauera die noch vorhandene Kulturschicht mit prähistorischen Funden ohne jegliche Beobachtung fast vollständig planiert und entfernt Zahlreiche Keramikfragmente, Mahlsteine und Bernsteinstücke /neopracované kousky jantaru jsou uvedeny v některých publikacích nálezce, v dokumentech BLfD ale není o jejich existenci žádná zmínka/ geben eine Vorstellung vom Ausmaß jetzt schon unwiederbringlicher Verluste (s. 283). Ke zde nalezeným zlatým předmětům uvádí Moosauer, že je našel mezi několika odstraněnými kořeny, které ještě nebyly odvezeny na deponii (s. 284) a že šlo o unglaublicher Glückfall, daß die Goldteile aus dem schon sekundär verlagerten Erdreich entnommen werden konnten, protože ležely zcela nechráněny (s. 284). Jak Moosauer dále píše, byly by ohne meine verantwortungsvolle Eigeninitiative und sofortige Bergung unwiederbringlich verloren gegangen (s. 284). Neopomenul také obvinit S. Wingharta: In unverantwortlichater Weise haben Sie auf jegliche Beobachtung der Abraumarbeiten verzichtet, zatímco In einer Notaktion hat dann Herr Dr. R. Gebhard mit seinen Mitarbeitern von der Prähistorischen Staatssammlung mit Hilfe meiner detaillierten Hinweise noch weitere zugehörige Goldfunde geborgen (s. 284). Následně probíhaly další průzkumy za účasti pracovníků ASM (Archäologische Staatssammlung München) a BLfD. Zajímavé a velmi ilustrativní informace najdeme např. ve zprávě o průzkumu pomocí detektoru kovů dne 21. srpna 1998: Gleich zu Beginn der Suche fand man zwischen den Baumstümpfen ein oder zwei zusammengefaltete Goldbleche, die weitere Suche von etwa 9 bis 11 Uhr in der Umgebung der Fundstelle blieb erfolglos (s. 284). Kolem jedenácté se objevil Moosauer a ohlásil na další půlhodinku jednu známou, o které se vyjádřil v tom smyslu, že sie habe hellseherische Fähigkeiten, tedy jasnovidecké schopnosti. Při příchodu prohlásila: sie habe das Gefühl, es sei noch etwas zu finden und zeigte auf eine Stelle etwa 5 Meter entfernt von der ersten Fundstelle am Rand der angehäuften Baumstümpfe. Asi za půl minuty na to byl přesně na označeném místě nalezen další zlatý plech (s. 284). Také v následujících dnech se našly mezi vyoranými kořeny další zlaté předměty včetně jednoho provrtaného jantaru. V roce 1999 bylo nalezeno dalších pět provrtaných jantarů. Autorka jakoby na okraj poznamenává, že zaměstnanci BLfD nebyli těmto nálezům přítomni a zprávy o nich pocházejí od pracovníků ASM (s. 285). Dr. Martin Pietsch (BLfD), který byl této události osobně přítomen a v dochované zprávě ji celou popsal, si k věci poznamenal: Gibt es heutzutage hellseherische Fähigkeiten oder war der Dame die Fundstelle schon vorher bekannt? Na podzim roku 2000 pokračovaly práce pod stále větším tlakem těžební firmy. Povrchové vrstvy se nejprve odklízely ručně, vzhledem k absenci nálezů se ale po nějaké době přikročilo k jejich mechanickému odstranění. Materiál byl uskladněn na k tomu připravené ploše s recentním podložím. Po domluvě s vedoucím výzkumu K. H. Riederem prozkoumávali později Moosauer a Bachmaierová části této přemístěné zeminy. Podle Riedera proto, že po jednom prud - kém dešti měli Moosauer a Bachmaierová na povrchu přemístěného materiálu najít střepy. Bei der Suche fanden Moosauer und Bachmaier außerhalb der Grabungszeiten, am Samstag, den 11. November 2000 ( Gesicht ) und am Samstag, den 18. November 2000 ( Siegel ) die beiden Bernsteinobjekte (s. 284). Z roku 2000 jsou v dokumentaci BLfD zaznamenány ještě dva náhodné nálezy jantarů, které učinili Moosauer a Bachmaierová (s. 285). Během další výzkumné kampaně BLfD mezi dubnem a listopadem 2001 našla Bachmaierová mezi odděleně uskladněným materiálem z nadloží další tři kousky jantaru. Během výzkumu v květnu až listopadu 2002 našel pracovník Theodor Lup při prohlížení vykopaného materiálu z kontextu 1320 další kousek jantaru (vrstva popisovaná jako krustenartig verziegelte Schicht aus dem Kernbereich der Brandzone der Holz-Erde-Mauer že by jantar nehořel? ). Po dvouleté pauze následoval další terénní výzkum v květnu až září Při tom byl nalezen další zlomek jantaru, a to außerhalb der Grabungsfläche auf der Außenseite des Walls, an dem die freiwilligen Helfer Moosauer, Bachmaier, Gerhard Mittermaier und Völker Körner odstraňovali drny (s ). Jantar nalezl Gerhard Mittermaier. Podle dochované poznámky vedoucího výzkumu (P. Freiberger) byl Mittermaier z legrace vyhlášen pracovníkem dne a následuje: Herr Mittermaier wollte dieses Lob so nicht annehmen und wandte sich an Herrn Dr. Moosauer:,Aber Du hast doch gesagt, ich soll hier kra - tzen. Herr Dr. Moosauer erwiderte sinngemäß, das tue nichts zur sache, er, Herr Mittermaier, sei schließlich der Finder, woraufhin Herr Mittermaier wiederholte:,du hast gesagt, ich soll hier Kratzen (s. 286). Co dodat no Moosauer, no amber. Při následující kampani v září až listopadu 2007 se žádný další jantar nenašel. Facit. Od roku 1994 probíhající výzkum na lokalitě Berns - torf se v prvních letech neobešel bez konfliktů mezi výkopcem M. Moosauerem a BLfD, které vyvrcholily v roce 1998 a byly způsobeny zejména tím, že M. Moosauer nebyl schopen předat BLfD relevantní terénní dokumentaci a další informace o svých výzkumech. V souvislosti s rozšířením těžby převzal v roce 1998 další výzkum BLfD. Teprve tehdy se vyjasnily otázky kolem datování a významu lokality. Až po ukončení tohoto prvního výzkumu BLfD došlo k obje- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

16 vení zlatých předmětů teprve díky nim bylo také lokalitě přiznáno její výjimečné postavení. Zajímavý je následující postřeh autorky kapitoly. C. Rohde uvádí, že Bernstorfer Forschungsgruppe um Rupert Gebhard und Rüdiger Krause (s. 286) považuje nalezené zlaté předměty tím spíše za autentické, als [ ] Teile des Goldfundes bei einer Nachuntersuchung durch die Archäologi sche Staatssammlung geborgen wurden und die verzierten sowie einige der mehr als zehn unverzierten Bernsteine während der Grabungen des Bayerischen Landesamtes für Denkmalpflege [ ] im Jahre 2000 zu Tage kamen (s. 286; Bähr et al. 2012, 6). Z toho vznikl opakovaně dojem, dass die Auffindung, Bergung und Dokumentation der Bernsteinfunde zu großen Teilen aus gesicherten Schichtzusammenhängen im Zuge von Ausgrabungen des BLfD durch seine Mitarbeiter erfolgte. Diese Darstellung, so oder in abgewandelter Form in verschiedenen wissenschaftlichen Publikationen nachzulesen (zuletzt bei Gebhard u. a. 2014, 763ff), muss aus sicht des BLfD korrigiert werden (s. 286). Jako příklad mylné informace uvádí autorka tvrzení R. Gebharda, že [ ] die mehrzahl der Fundstücke [ ] konnte [ ] durch Mitarbeiter der Prähistorischen Staatssammlung, des Bayerischen Landesamtes für Denk - malpflege und freiwillige Helfer fachgerecht geborgen werden [ ] (Gebhard 1999, 1) a konstatuje, že tvrzení, že se BLfD podílel na většině nálezů, neodpovídá skutečnosti jeden pracovník BLfD byl přítomen pouze v jednom dni, ale na samotném nálezu se nepodílel. Eines der Goldbleche konnte dabei nach zwei stündiger, erfolgloser Suche erst nach dem Hinweis einer Bekannten von Moosauer im Bereich der verlagerten Baumstümpfe gefunden werden. Keiner der Goldfunde wurde in situ geborgen (s. 286). Jak uvádí C. Rohde, žádný ze zlatých předmětů se nenašel in situ. Důkaz pravosti předmětů přenesli tedy R. Gebhard s R. Krausem metodicky naprosto nesprávně o úroveň výše do roviny materiálových analýz. O závěrech E. Pernicky v tomto směru už byla řeč. Jantar. Obraťme ještě na chvíli pozornost ke druhé skupině spektakulárních nálezů k jantaru. Ve všeobecnou známost vešly především dva nejzajímavější předměty 1. jantar s vyrytým obličejem a 2. jantarová pečeť se znaky lineárního písma B německými kolegy v publikaci nazývané příznačně Gesicht a Siegel. Nesmíme ale zapomínat, že z areálu bronzového hradiště pochází dnes celkem 56 kusů jantaru, z toho 48 zlomků neopracovaného, surového jantaru a 8 zlomků opracovaných, z toho šest s vrtáním a dva s rytou výzdobou zmíněné Gesicht a Sie gel. Problém všech těchto předmětů spočívá v tom samém, jako je tomu u předmětů vyrobených ze zlata. Jak píše V. Bähr (Institut für Archäologische Wissenschaften, Abt. III Vor- und Frühgeschichte, Goethe-Universität Frankfurt; Bähr 2016, 272) Von den 56 (+1) Bernstorfer Bernsteinen stammen somit nur drei Stücke aus Grabungskontexten. Dabei lagen die 1997 und 2005 gemachten Funde in Erosionsschichten ohne Befundzusammenhang und das 2002 geborgene Bernsteinstück wurde nicht in situ entdeckt. Während der 2007 und von 2010 bis 2015 von der Goethe-Universität Frankfurt a. M. durchgeführten Grabungen wurden keine weiteren Bernsteinfunde dokumentiert. Podobně uvádí v další kapitole C. Rohde (s. 286), že během celých deseti let výzkumu mezi léty 1998 a 2007 konnte lediglich im Jahr 2005 ein Rohbernstein stratigraphisch zugeordnet werden nämlich der obersten Schicht 4. Die Entdeckung erfolgte durch einen Freiwilligen Helfer auf Hinweis von Moosauer (k tomu viz výše). V roce 2017 se důkladné analýze jantarových předmětů ve své studii věnovala Kate Verkooijen (Verkooijen 2017). Je s podivem, že teprve ona, a ne autoři výzkumu, publikovala podrobný katalog jantarových nálezů z Bernstorfu. Autorka se obsáhle věnuje zejména technologické analýze jantarových předmětů a všech výrobních i jiných mikroskopických stop, které na nich bylo možno sledovat. Na základě svého výzkumu dospívá k jednoznačnému závěru, že none of the amber was deposited at Bernstorf during the Bronze Age, but was placed there by a person or persons unknown in the much more recent past (s. 183) a protože navíc neexistuje jediný důkaz spojující některý z jantarových předmětů s jakýmkoli archeologickým kontextem doby bronzové, there is not a single, ultimately non-hypothetical argument supporting the assumption that we are dealing with amber objects which have their origin in the Bronze Age (s. 183). Z předložených argumentů zmíním jen některé: 1. Výjimečná svěžest, průsvitnost, světle žlutá barva a nezvětralý (nezkorodovaný) stav pečeti tuto kombinaci vlastností je možné pozorovat pouze na nově zpracovaném jantaru, pokud není uložen v podmáčeném prostředí, což ale není případ Bernstorfu; 2. Ostré hrany rytých linií výzdoby a velmi jemné (vlasové) stopy po nástrojích viditelné na obou předmětech, zejména na pečeti které nelze očekávat v půdních podmínkách běžných na lokalitě; 3. Kompletně nezvětralé (nezkorodované) povrchy některých jantarů (Bo1, Bo9, Bo13) nelze očekávat ze stejného důvodu; 4. Zřetelné fluoreskování pod ultrafialovým světlem projevující se u obou jantarů ( tvář i pečeť ) naprosto jasná známka jejich recentního opracovávání, protože fluorescence se objevuje pouze na čerstvě opracovaných jantarech a mizí během několika měsíců; 5. Ryté linie výzdoby jsou zahloubeny do zkorodovaného povrchu, jejich povrch ale zkorodovaný není; 6. Výzdoba se zahlubuje do žárem načernalého povrchu některých jantarů (údajně pozůstatek požáru opevnění), ale povrch rytých linií výzdoby známky žádného žáru nevykazuje atd. Dovolím si připojit i jeden argument čistě archeologický celá kolekce jantarových předmětů z Bernstorfu výrazně vybočuje z portfolia soudobých jantarových nálezů. Ani jeden z předmětů nalezených na hradišti nemá bližší analogii v soudobých jantarových nálezech a z hradiště nepochází ani jeden jantarový předmět typologicky odpovídající běžnému profilu jantarových nálezů z hrobů či depotů té doby (srovnej např. Woltermann 2016). Už jen jako bonbónek na závěr budiž zmíněno, že v dolní části pečeti je vyryt symbol, který svým tvarem jako by z oka vypadl nalezenému zlatému diadému. Poučení. Před závěrečným komentářem ještě shrňme, že: 1. Ani jeden z 21 zlatých a 56 jantarových předmětů nebyl nalezen in situ a nepochází z archeologického kontextu, který je možné prokazatelně spojit s dobou bronzovou; 2. Všechny zlaté i jantarové předměty byly nalezeny amatérskými spolupracovníky Moosauerem a Bachaierovou, a to buď přímo, nebo z jejich podnětu; 3. Během následujících téměř 20 let trvajících velkoplošných výzkumů (BLfD, Goethe-Universität Frankfurt) nebyl nalezen ani jeden zlatý či jantarový předmět, a to přesto, že probíhaly i přímo na plochách, na kterých předtím Moosauer a Bachmaierová předměty z těchto materiálů našli; 4. Použité zlato vykazuje parametry srovnatelné s recentním průmyslově vyráběným zlatem, které nebylo možné v době bronzové technologicky vyrobit; 5. Použitý jantar vykazuje prokazatelné stopy recentního opracování, které by se při delším uložení v půdních podmínkách lokality nedochovaly, a z něho vyrobené předměty byly na lokalitě uloženy mnohem později, nežli v době bronzové, patrně až v posledních letech či měsících před jejich nalezením to se ostatně dá předpokládat i o nálezech zlatých. Ponechávám zde už zcela stranou otázku, kdo tyto zlaté a jantarové předměty vyrobil a kdo a proč je umístil na hradišti tak, aby mohly být posléze nalezeny. Zda šlo o snahu zviditelnit ohroženou lokalitu, zviditelnit sebe sama, získat slávu a osobní pocty či příslib finančního zisku, to bude možná otázkou dalšího šetření. I bez všech technologických analýz jsou již uvedené nálezové okolnosti samotné tak obskurní, že považuji za možné už jen na jejich základě prohlásit celý nález za zcela nevěrohodný. Pokud chceme archeologii prodávat jako skutečně vědní disciplínu, neměli bychom s podobnými nálezy vůbec ztrácet náš drahocenný čas. O to absurdnější je fakt, že někteří kolegové jsou stále ještě 302 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

17 schopni hájit jejich pravost a autentičnost. Skutečnost, že náklady na vykoupení (v roce 1999 byla předpokládaná cena za výkup zlatých předmětů snížena z předpokládaných 1,4 milionu DM na ,- DM /s. 62/) a restaurování nálezů, jejich prezentaci a následné terénní i badatelské projekty finančně podporované DFG dosáhly dnes už několika milionů Eur, je jen tragikomickým důsledkem toho, že mediální management nálezů byl od počátku zejména v rukou jejich amatérských nálezců, odborné instituce hrály zpočátku jen druhé housle, kolem nálezů vznikl nejprve velký mediální humbuk a teprve po více než deseti letech diskusí došlo na skutečné vědecké analýzy. Z rozjetého vlaku velkých příslibů a očekávání se totiž potom mnohem hůře vystupuje. Budiž i pro nás kauza Bernstorf výstrahou, jak se archeologie dělat nemá, a poučením, jak nemá vypadat přístup profesionálů k aktivním amatérům. Bernstorf je učebnicovým příkladem toho, jak se z vědecké disciplíny může v očích laické veřejnosti snadno stát obskurní, směšné a zcela nesrozumitelné, ale přitom docela drahé hobby, kde se významné vědecké kapacity navzájem napadají a hašteří jako trhovkyně na jarmarku, kde neplatí vědecká argumentace, ale spíše osobní útoky a invektivy, a kde už není na první pohled rozpoznatelný rozdíl mezi profesionálem a laikem, vědcem a amatérem, vědeckou argumentací podloženou analýzami a fakty a emocionálně zabarvenou argumentací hnanou vlastními ambicemi a přesvědčením o vlastní neomylnosti. Moosauer, M. Bachmaier, T. 2000, 2005: Bernstorf. Das Geheimnis der Bronzezeit. Stuttgart. Pernicka, E. 2014a: Zur Frage der Echtheit der Bernstorfer Goldfunde. In: Meller, H. u. a. /Hrsg./: Pernicka, E. 2014b: On the authenticity of the goldfinds from Bernstorf, community of Kranzberg, Freising district, Bavaria. Jahresschrift für Mitteldeutsche Vorgeschichte, Band 94, Rohde, C. et al. 2016: Unter Mitarbeit von C. Sebastian Sommer, Jochen Haberstroh, Martin Pietsch, Stefan Winghart und Peter Freiberger. Funde und Finder. Zur Auffindungsgeschichte der Gold- und Bernsteinartefakte im Bereich der bronzezeitlichen Befestigung von Bernstorf, Gde. Kranzberg. In: Gebhard, R. Krause, R.: Verkooijen, K. 2017: Report and Catalogue of the Amber found at Bernstorf, near Kranzberg, Freising district, Bavaria, Germany. Jahresschrift für mitteldeutsche Vorgeschichte, Band 96, Woltermann, G. 2016: Die prähistorischen Bernsteinartefakte aus Deutschland vom Paläolithikum bis zur Bronzezeit. Methodische Forschungen zu Lagerstättengenese, Distributionsstrukturen und sozioökonomischem Kontext. Universitätsforschungen zur prähistorischen Archäologie, Band 290. Bonn. Literatura Bähr, V. et al. 2012: Bähr, V. Krause, R. Gebhard, R.: Neue Forschungen zu den Befestigungen auf dem Bernstorfer Berg bei Kranzberg im Landkreis Freising (Oberbayern). Bayerische Vorgeschichtsblätter 77, 2012, Bähr, V. 2016: Die Bernsteinfunde aus der bronzezeitlichen Befestigung von Bernstorf. In: Gebhard, R. Krause, R. /Hrsg./: Gebhard, R. 1999: Der Goldfund von Bernstorf. Bayerische Vorgeschichtsbläter 64/1999, Gebhard, R. u. a. 2014: Gebhard, R. Krause, R. Röpke, A. Bähr, V.: Das Gold von Bernstorf Authentizität und Kontext in der mittleren Bronzezeit Europas. In: Meller, H. u. a.: Gebhard, R. Krause, R. 2016: Bernstorf. Archäologisch-naturwissenschaftliche Analysen der Gold- und Bernsteinfunde vom Bernstorfer Berg bei Kranzberg, Oberbayern. Bernstorf-Forschungen 1. Abhandlungen und Bestandskataloge der Archäologischen Staatssammlung, Band 3. Archäologische Staatssammlung München. München. Hänsel, A. 2007: Das Bernstorf-Orakel: Eine lange Reise in der Bronzezeit. 2. vydání. Roseni, Meller, H. u. a. /Hrsg./ 2014: Meller, H. Risch, R. Pernicka, E. /Hrsg./: Metalle der Macht Frühes Gold und Silber. 6. Mitteldeu - tscher Archäologentag vom Oktober 2013 in Halle (Saale). Tagungen Landesmus. Vorgeschichte 11 (Halle/ Saale 2014). Moosauer, M. et al. 1998: Moosauer, M. Bachmaier, T. Gebhard, R. Schubert, F.: Die befestigte Siedlung der Bronzezeit bei Bernstorf, Ldkr. Freising. Vorbericht zur Grabung In: Küster, H. Lang, A. Schauer, P. (Hrsg.). Archäologische Forschungen in urgeschichtlichen Siedlungslandschaften. Festschr. Georg Kossack. Regensburger Beiträge zur Prähistorischen Archäologie 5. Regensburg, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

18 Martin Hohlbein Die Messer in Süd- und Westdeutschland Prähistorische Bronzefunde, Abteilung VII, Band 6 Franz Steiner Verlag, Stuttgart str., 164 kresebných tabulek ISBN Recenzoval: Luboš Jiráň Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 jiran@arup.cas.cz K 31. prosinci 2016, po více než 50 letech, definitivně skončila finanční podpora projektu zaměřeného na sběr, zpracování a publikování jednotlivých funkčních kategorií bronzových (případně i měděných či olověných) artefaktů připadajících ve vymezených geografických celcích chronologickému intervalu mezi koncem 4. tisíciletí až polovinou 1. tisíciletí př. Kr. Projekt inicioval a v roce 1965 uvedl v život Hermann Müller-Karpe, výsledkem je dnes na 190 svazků rozdělených nerovnoměrně do 21 tematických oddílů publikační řady s názvem Prähistorische Bronzefunde (PBF). Hohlbeinova práce tak uzavírá projekt v oddílu VII (nože), přičemž zásadním způsobem rozšiřuje kolekci dosud publikovaných takových artefaktů v předchozích pěti svazcích (Říhovský 1972; Peroni 1976; Prüssing 1982; Gedl 1984; Jiráň 2002). Teritoriálně pak přímo navazuje na zpracovaná území Čech a severního Německa. Geografický záběr 6. svazku je ale mnohem větší, zahrnuje území o rozloze 184 tis. km 2 připadající šesti spolkovým zemím (Severní Porýní Vestfálsko, Porýní Falc, Sársko, Bádensko Württembersko, Hesensko a Bavorsko), tedy teritorium 3,5x větší než celé Čechy, jimž byl věnován předposlední svazek oddílu VII. Proto také počet v katalogu soustředěných exemplářů dosahuje čísla téměř 1700 (1677 nožů, 19 licích forem a 1 pochvu). To je počet, který se vyrovná celkovému množství dosud publikovaných bronzových nožů v předchozích pěti svazcích. V nejobecnější klasifikační rovině typologického třídění se M. Hohlbein přiklonil k nejběžněji užívanému hledisku, kterým je podoba rukojeti. Shodně s předchozími svazky rozlišuje tak nože s plnou rukojetí, nože s destičkovitou rukojetí, nože s rámcovou rukojetí, nože s trnem, nože s řapem, nože s jazykovitou rukojetí a nože s tulejí. Zohledňuje a zpracovává také kategorii srpovitých nožů (Sichelmesser), tedy většinou sekundárně účelově pozměněných nástrojů. Přehledné představení zvoleného klasifikačního schématu přináší vyobrazení na straně 5. Jako příklad nožů s plnou rukojetí však nejsou překvapivě prezentovány ony nejstarší, ještě středobronzové tvary, naopak je vybrán ne příliš typický artefakt, jehož funkční interpretace není jednoznačná (typ Velké Žernoseky dle Jockenhövel 1971, 215f.), neboť bývá mnohými považován spíše za prototyp jednobřitých břitev. Ostatně také proto není takový tvar zohledněn ve svazku o českých bronzových nožích. S podobnou výhradou lze pohlížet i na exemplář zvolený za příklad skupiny nožů s tulejí. Prezentovaný exemplář ze Stadecken je spíše solitérem, necharakterizuje obvyklou podobu takových nožů. V textu nenajdeme obvyklou přehlednou kapitolu shrnující vývoj bádání o sledované kategorii nástrojů na celém velkém zájmovém území. Autor se přiklonil k jinému, z pohledu recenzenta racionálnějšímu řešení, kdy uvádí všechny důležité související práce až přímo v pasážích věnovaných jednotlivým skupinám či typům nožů. Naopak ve shodě s některými předešlými svazky tohoto oddílu PBF (Prüssing 1982; Jiráň 2002), se autor v úvodních částech publikace zabývá obecnějšími tematickými otázkami. Poměrně podrobně je diskutováno téma technologie výroby nožů, odlévacích technik, užitého materiálu i podoba licích forem. Významný je doložený příklad odlití jednoho nože s tulejí metodou ztracené formy. Shodně s dosavadními představami uvažuje autor možné užití bronzových nožů coby jídelního náčiní, nástroje, zbraně, ale také výrobku majícího kultovní funkci či sloužícího jako insignie společenského statusu (k tomu pro Čechy srov. Jiráň 1995, 593). V souvislosti s možným užitím nožovitých nástrojů není primárně uvažována funkce toaletního náčiní. Nicméně v následujících pasážích, diskutujících velikost nožů, takové užití zmíněno je, a to pro rozměrově malé a gracilní nože. Shromážděný početný soubor vykazuje samozřejmě obrovskou rozměrovou variabilitu a je jistě správná autorova představa o závislosti velikosti na funkci či využití jednotlivých exemplářů. Stejně tak lze souhlasit s názorem autora, že k rozpoznání konkrétního užití daného nože může napomoci také podoba jeho ostří nebo rukojeti. Je zřejmé, že v průběhu vývoje se vytvářejí specializovanější tvary nožů, u nichž lze předpokládat odlišnou manipulaci oproti univerzálním starším formám. V kapitole věnované výzdobě, která dosahuje různé intenzity očividně závislé na jednotlivých typech nožů, ponechává M. Hohlbein otevřenu otázku jejího smyslu, pouze připouští její široké účelové spektrum od čistě estetického po náboženské. V rámci používaných výzdobných motivů upozorňuje na schémata motivů a umístění, která bývají odvislá od chronologického zařazení, ale i typu jednotlivých artefaktů. Přitom je důležité si uvědomit, že určitá výzdobná schémata nejsou aplikována pouze na nožích, ale jde o schémata stylová, aplikovaná i na další artefakty v rámci určitého chronologického nebo kulturního okruhu. Jelikož se antropomorfní nebo zoomorfní výzdobné prvky vyskytují na nožích z teritoria širší střední Evropy zcela výjimečně, věnuje autor mimořádnou pozornost tvaru poškozeného zakončení jazykovité rukojeti jednoho nože z Riegsee (Nr. 332), ve kterém spatřuje užití ptačí symboliky, typického prvku ve výtvarném projevu období popelnicových polí v širším evropském prostoru. V této souvislosti je možno zmínit snad podobné tvarování koncového očka na noži s rámcovou rukojetí z jihočeských Chřešťovic (Jiráň 2002, Nr. 101). V dalším textu neušla pozornosti autora problematika týkající se praktického užívání nožů, pracovních stop a oprav nebo symbolického znehodnocení nožů. Ve shromážděném souboru jsou doloženy nože mající silně abradovanou plastickou výzdobu rukojeti i nože nesoucí stopy několikanásobného broušení, což svědčí o jejich intenzivním praktickém využívání, naproti tomu doklady zásadnějších oprav těchto nástrojů jsou vzácné. Stejně jako u některých jiných kovových artefaktů z doby popelnicových polí shledáváme i v kategorii nožů záměrně znehodnocené jedince. Rituální pozadí takového chování v případě hrobových nálezů je přirozeným vysvětlením, avšak záměrně poškozené exempláře pocházejí i z depotů. Zde se autor přiklání k praktickému vysvětlení takového jednání zlomky jsou vhodnější forma materiálu k dalšímu využití a lépe se transportují. Tímto vysvětlením tak M. Hohlbein mimoděk odhaluje svoji vlastní představu o smyslu a účelu zlomkových depotů. Následující text v úvodní části publikace se zabývá nálezovými situacemi spojenými s uložením bronzových nožů v různých kontextech. Nejvíce nožů nalezených v pracovní oblasti pochází z hrobových celků. Bohužel kvalita dokumentace pramenů je velmi různorodá, což nedovolilo vypracovat komplexnější statistickou analýzu daného fenoménu. 304 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

19 Autor proto předkládá pouze jakýsi shrnující přehled doposud získaných obecnějších zjištění. To, že nože nahrazují v hrobových milodarech dýky, není zjištění nové, zásadnější je prezentace závěru, že povětšinou je do hrobu ukládán pouze jeden exemplář, větší počet nožů obvykle doprovází situace s vícenásobnými pohřby. V případě přítomnosti dvou nožů v hrobu s pohřbem jednoho jedince lze pozorovat, že jeden nůž byl součástí osobní výbavy zemřelého, zatímco druhý bývá situován v místě uložení potravinových milodarů a byl tak patrně určen k jejich porcování. Jinak nebyla pro umístění nože v hrobu odhalena žádná pravidla. Jak v případě kostrových, tak i žárových pohřbů je dokladována široká variabilita. Zároveň není také pozorována žádná závislost výskytu nožů v hrobech ve vztahu k pohlaví, sociálnímu statusu nebo věku zemřelého. Stejně jako v hrobech nahrazují nože dýky v zájmovém teritoriu i v depotech, v nich jsou ale zastoupeny početně nejméně, představují pouze 1/10 sebraných nálezů. Největší procento nalezených nožů je zastoupeno v depotech zlomků, kde se M. Hohlbein přiklání k profánnímu účelu jejich vytváření; v případě depotů s celými exempláři preferuje jejich roli coby obětin, a to jak u depotů vázaných na vodní prostředí či bažiny, tak u depotů mimo takový kontext. Oproti situaci v již dříve zpracovaných oblastech střední Evropy pochází z Hohlbeinova zájmového území zřetelně větší poměr zastoupení exemplářů nalezených na sídlištích (Hohlbein 2016, 6; Prüssig 1982, 3; Jiráň 2002, 4), což je způsobeno bohatstvím nálezů z jezerních lokalit u Bodamského jezera. V kapitole věnované otázkám chronologie a využívaných chronologických systémů vyzdvihuje autor kvalitativní posun, který nastal v definování typů artefaktuální kolekce jednotlivých časových etap doby popelnicových polí, jak k tomu přispěly výsledky výzkumu sídlišť na jezerech v severním podhůří Alp doprovázené i potřebnými relevantními dendrochronologickými daty. Nicméně takové referenční soubory nejsou s nálezy z autorova pracovního teritoria plně srovnatelné a lze je využít jen v omezené míře. Rozhodná část tohoto teritoria je ale zároveň územím, ze kterého pocházejí typy artefaktů, na nichž byl postaven Reineckův systém relativně chronologického členění následně rozpracovaný Müller-Karpem. Je tedy logické, že je tento systém autorem v publikaci přednostně využíván. Určité potíže ovšem přináší obvyklá aplikace jiných chronologických systémů v okrajových oblastech zájmového území, např. tam, kde se stýká okruh středoevropských kultur popelnicových polí se severským kulturním okruhem a kde se nedá Reineckův relativní chronologický systém automaticky aplikovat. Zde musel autor při práci zohlednit dva chronologické systémy, Reineckův i Monteliův. Zohledněna musela být i kulturní odlišnost té části sledovaného území (západně od Rýna a severně od Mosely), které je úzce provázáno s kulturním prostředím na území dnešní východní Francie. Podstatou celé publikace je pak samozřejmě hodnotící katalog nálezů, který je uveden krátkou statí věnovanou genezi bronzových nožů. Ta nepřináší nic zřetelně nového, pouze shrnuje dosavadní stav poznání. Výrazně nová je však navržená struktura klasifikace jednotlivých typů nožů, která zásadním způsobem mění dosavadní schémata, použitá v dřívějších svazcích tohoto oddílu edice PBF. Je nepochybné, že na základě tak obrovské pramenné báze, která je v publikaci shromážděna a která v podstatě vyrovnává početně nálezy soustředěné ve všech předchozích svazcích VII. oddílu, muselo dojít v dosavadním klasifikačním systému ke změnám. Nabízela se možnost typového rozšíření současného třídění a také jeho precizace prostřednictvím stanovení nových variant. Při smíření se s rizikem znepřehlednění doposud používaného třídění by patrně bylo možno, na základě tak velkého souboru artefaktů, akceptovat i možnost vytvoření klasifikačního systému zásadně nového. Postup, který zvolil M. Hohlbein, je ovšem poměrně problematický, neboť je založen na několika na první pohled nekonsistentních principech. Jednak jsou zcela pochopitelně na základě shromážděné kolekce vytvářeny nové typy, do některých jsou nyní zařaditelné i dřívější solitéry z okolních oblastí (např. typ Aub nebo typ Ehingen). Za méně přijatelné lze již považovat to, že autor v hojné míře přebírá klasifikační termíny, které již existují, ale posouvá jejich determinační úroveň i obsah (nože s destičkovitou rukojetí soustřeďuje pouze do dvou typů) nebo slučuje dříve definované samostatné typy do jedné skupiny (např. Klentnice Velem St. Vild nebo Wien-Leopoldsberg Baumgarten). V rámci nově stanovené klasifikační struktury mění také některé dříve ustanovené typy na varianty a jim nadřazuje šířeji pojatou skupinu na úrovni typu, nyní velmi široce pojatého (typ Riegsee s variantami, které byly dříve stanoveny jako typy). Znepřehledňujícím faktorem se jeví i to, že M. Hohlbein doplňuje pojmenování dříve ustanovených typů (resp. variant) o další eponymní lokalitu z jím sledovaného území a někdy posunuje i klasifikační hierarchii (např. stávající typ Matrei je v jeho systému jmenován Matrei Mühlau s variantami Matrei a Mühlau). Vyloženě nešťastné z hlediska terminologické přehlednosti se zdá být užití eponymní lokality Baierdorf pro jednu variantu nože s destičkovitou rukojetí (varianta Uffing Baierdorf), neboť současně existuje všeobecně akceptovatelný typ Baierdorf ve skupině nožů s jazykovitou rukojetí. Souhrnně řečeno, záměr M. Hohlbeina převzít částečně terminologii již existujícího třídění bronzových nožů, ale zásadním způsobem ji korigovat, nepřinesl pozitivní výsledek, neboť znepřehlednil celý typologický systém, který bývá na tuto kategorii artefaktů obvykle aplikován. Zatímco tento systém ve všech předešlých svazcích VII. oddílu působí konzistentně, nyní bude třeba kategoricky rozlišovat, zda je míněno třídění Hohlbeinovo či klasické. Přes uvedenou pochybnost dotýkající se nového třídění je nezbytné kladně vyzdvihnout hodnocenou publikaci jako celek. Obsahuje enormní množství informací nejen o shromážděné rozsáhlé pramenné základně, ale i zjištění a závěry využitelné v obecnější teoretické rovině bádání. Představuje proto nanejvýše důstojné završení VII. oddílu řady Prähistorische Bronzefunde. Z hlediska efektivity bádání o problematice bronzových nožů lze ovšem litovat, že tato publikace naopak nebyla vydána jako první v řadě. Literatura Gedl, M. 1984: Die Messer in Polen. Prähistorische Bronzefunde VII.4. München. Jiráň, L. 1995: Produkce bronzových nožů v Čechách příspěvek k problematice specializované výroby The manufacture of bronze knives in Bohemia. A contribution to the problems of specialized production. Archeologické rozhledy 47, Jiráň, L. 2002: Die Messer in Böhmen. Prähistorische Bronzefunde VII.5. Stuttgart. Jockenhövel, A. 1971: Die Rasiermesser in Mitteleuropa (Süddeutschland, Tschechoslowakei, Österreich, Schweiz). Prähistorische Bronzefunde VIII.1. München. Peroni, V. B. 1976: Die Messer in Italien. Prähistorische Bronzefunde VII.2. München. Prüssing, P. 1982: Die Messer im nördlichen Westdeutschland. Prähistorische Bronzefunde VII.3. München. Říhovský, J. 1972: Die Messer in Mähren und dem Ostalpengebiet. Prähistorische Bronzefunde VII.1. München. PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

20 Ute Luise Dietz Albrecht Jockenhövel /Hrsg./ 50 Jahre Prähistorische Bronzefunde Bilanz und Perspektiven Prähistorische Bronzefunde, Abteilung XX, Band 14 Franz Steiner Verlag, Stuttgart stran ISBN Recenzoval: Ondřej Chvojka Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Dukelská 1, CZ České Budějovice; Archeologický ústav FF JU v Českých Budějovicích, Branišovská 31A CZ České Budějovice; ondrej.chvojka@muzeumcb.cz Ve dnech 24. až 26. září 2014 se v prostorách Akademie věd v Mainzu konalo mezinárodní sympozium nazvané 50 Jahre Prähistorische Bronzefunde Bilanz und Perspektiven. Podnětem k jeho uspořádání bylo, vedle půlstoletého výročí vydávání edice,prähistorische Bronzefunde (dále PBF), i vzpomínkové setkání na jejího nedávno zemřelého zakladatele Hermanna Müller-Karpeho ( ). Zároveň se uvedené události potkaly s ukončením finanční podpory edice ze strany Unie německých Akademií věd. To vše vyvolalo potřebu uspořádání uvedeného sympozia; příspěvky na něm prezentované byly následně vydány v tomto recenzovaném samostatném svazku PBF. Úvodem je třeba konstatovat, že sborník má poměrně pestrou a na první pohled nepříliš přehledně uspořádanou strukturu. Celkem 21 příspěvků je řazeno (s výjimkou prvního) abecedně podle příjmení prvního autora, což však z publikace vytváří poměrně nesourodý konvolut různě tematicky zaměřených příspěvků bez logického pojítka. V zásadě se ovšem články dají roztřídit do tří skupin: 1) na příspěvky přímo reflektující edici PBF v různých aspektech či v konkrétních zemích, 2) na příspěvky věnované bronzové industrii, exploataci kovů, jejich distribuci a výrobě, a tak se alespoň okrajově dotýkající edice PBF a 3) na příspěvky zaměřené primárně metodologicky a teoreticky, případně s odlišnými tématy. Do první skupiny můžeme zařadit 7 příspěvků, včetně úvodního od dlouholetého redaktora PBF Albrechta Jockenhövela: 50 Jahre,Prähistorische Bronzefunde Versuch einer ersten Bilanz (s. 1 32). Autor přináší přehled dějin edice, zmiňuje její původní cíle a pozdější vývoj. Prezentovány jsou i zajímavé statistiky a grafy, z nichž např. vyplývá, že nejvyšší počet vydaných svazků zaujímají sekery a sekeromlaty (oddíl IX, celkem 28 svazků) nebo že největší počet vydaných publikací se týká území dnešního Německa (38 svazků), následovaného se značným odstupem svazky z území Polska (17) a pak Čech a Moravy (dohromady 16 svazků). Území dnešní České republiky přitom patřilo od počátku k územnímu jádru edice. Je také potěšitelné, že mezi spolupracovníky edice zmiňuje autor též dr. Adolfa von Schebka z pražského Archeologického ústavu AV ČR, který se podílel na redakci a překladech některých svazků PBF. Samostatná kapitola, jejíž autorkou je Monika zu Erbach, je věnována recepci edice na základě publikovaných cca 500 recenzí v různých zemích. Z uvedeného přehledu vyplývá, že 71 % recenzí je pozitivních a téměř 18 % velmi kladných, zatímco jen cca 4 % tvoří negativní reakce. Velmi zajímavé jsou příspěvky věnované reflexi edice PBF v jednotlivých zemích a jejímu vlivu na místní bádání o době bronzové. Prvním z nich je článek od Wojciecha Blajera:,Prähistorische Bronzefunde und die Bronzezeitfor schung in Polen (s ). V Polsku je edice PBF téměř bezvýhradně spojena se jménem nedávno zemřelého prof. Marka Gedla, který z celkem 17 polských svazků sestavil 13. Autor uvádí i kritické připomínky mnoha polských badatelů k edici, zároveň však připomíná i její nepopiratelný přínos např. kresby v PBF se v mnoha případech staly vzory pro další lokální publikace. Je škoda, že v recenzovaném sborníku nenajdeme žádný příspěvek od českého autora. Určitou náhradou tomu je studie, která je velice zajímavá i pro naše území, od Franka Falkensteina: Zur Rezeption der,prähistorischen Bronzefunde und ihre Rückwirkung auf die Bronzezeitforschung Zentraleuropas (s ). Autor hned v úvodu vyzdvihuje intenzivní zapojení československých autorů do edice od jejích počátků, a to i přes omezení daná tehdejší želez - nou oponou. Po jejím pádu pak však paradoxně výrazně ubyl počet dalších svazků PBF, což se ovšem týká celého středoevropského prostoru. Autor tento fakt částečně zdůvodňuje vyčerpáním atraktivních bronzů, jako např. mečů, sekeromlatů a seker, bronzových nádob, spon či plechových opasků, tzn. menší atraktivností těch zbývajících. Na území dnešní Itálie je zaměřen příspěvek Fulvie Lo Schiavo: PBF and Protohistoric Research in Italy (s ). Autorka nejprve stručně hodnotí všech 14 dosud vydaných italských svazků PBF, pak se zaměřuje především na otázku jejich jazyka. Z podané analýzy vyplývá, že většina svazků vyšla německy, celkem pět svazků však bylo publikováno v italštině. Autorka se zamýšlí i nad budoucností PBF a podobně jako mnoho dalších badatelů navrhuje jejich digitalizaci, ovšem za současného pokračujícího vydávání i tištěných publikací. Zajímavou reflexi vztahu skandinávské archeologie k edici PBF nabízí příspěvek Henrika Thraneho:,Prähistorische Bronzefunde und die Nordische Bronzezeit Versuch einer Bilanz (s ). Na rozdíl od většiny Evropy byla idea této edice přijata v severní Evropě velmi vlažně, což autor zdůvodňuje především zacílením skandinávské archeologie na problematiku záchranných výzkumů sídlišť a pohřebišť a posléze na spíše teoretické a metodologické otázky, než na materiálové studie. Naproti tomu oblast Balkánu byla svazky PBF pokryta poměrně hojně. Neustále ovšem přibývají nové artefakty, mnohdy i v dané oblasti výjimečné či neobvyklé, jak ve svém příspěvku poukazuje Rastko Vasić: Ein Nachtrag zu den PBF Bänden, die den Zentralbalkan betreffen (s ). Autor uvádí řadu nových nálezů srpů, spon, jehlic a nákrčníků, které výrazně doplňují katalogy v dosud vydaných svazcích PBF pro centrální oblast Balkánu. Vlivem edice PBF na rumunskou archeologii se věnuje bohužel již posmrtně publikovaný příspěvek Alexandra Vulpe: Zur Bedeutung der Edition,Prähistorische Bronzefunde für die rumänische Archäologie: persönliche Momente (s ). Celkem devět dosud vydaných svazků PBF z pera rumunských archeologů svědčí o pozitivním přijetí edice v této zemi, i když autoři jednotlivých svazků patří vesměs již ke starší generaci. Druhou skupinu příspěvků v recenzované publikaci zaujímají práce věnované kovové industrii, surovinám apod. Zařadit sem lze příspěvek Dragany Antonović: Alter Kupferbergbau auf dem Balkan (s ). Autorka přináší souhrnný přehled balkánských ložisek mědi a jejích těžebních areálů, datovatelných do místní pozdní doby kamenné. Především dva nejlépe prozkoumané těžební areály, Rudna Glava v dnešním Srbsku a Ai Bunar v Bulharsku, dokládají rozvinutou exploatační činnost v centrálním Balkáně již od počátku 4. tisíciletí př. Kr. Na opačný konec Evropy zavádí čtenáře příspěvek Dirka Brandherma: Zur Deutung der endbronzezeitlichen Waf- 306 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

21 fendeponierung aus der Ría de Huelva Eine Fallstudie zur Mustererkennung und -deutung in multifunktionstypisch zusammengesetzten Mehrstückdeponierungen der europäi - schen Bronzezeit (s ). Na příkladu jednoho z nejznámějších a největších hromadných nálezů zbraní doby bronzové z Pyrenejského poloostrova se autor pokusil rekonstruovat kosmologické pozadí deponování zbraní do vodních toků. Dva rozlišené konvoluty prestižních artefaktů, tvořené především zbraněmi, interpretuje autor jako votivní obětiny, uložené párově v principu duality. K tomu pak hledá analogie v dobové mytologii a v představách božských dvojic, odvoditelných až z indických pramenů. Tzv. nordické oblasti je věnován příspěvek Jana-Heinricha Bunnefelda: Individualität und Professionalität Zu den nordischen Vollgriffchwertern der Periode II (s ). Na základě rozboru 525 mečů s plnou litou rukojetí se autor zabývá technologií jejich výroby a její organizací. Publikuje mj. i rentgenové snímky vybraných mečů. Autor uvažuje i o možné lokalizaci produkčních center jednotlivých typů či variant mečů, sám však konstatuje, že lokalizace konkrétních dílen není v současné době možná. Zajímavým metodickým příspěvkem je článek od Mechtildy Freudenberg a Leifa Glasera: Der Hortfund von Kappeln (Kr. Schleswig-Flensburg) oder: wir sehen nur, was wir erwarten (s ). Na příkladu souboru kovových nálezů z údajného depotu, který měl být objeven před polovinou 19. století a od té doby byl takto publikován, je zdůrazněn význam novodobých revizních analýz. Právě autory iniciované chemické (rentgen-difrakční a rentgen-fluorescenční) rozbory těchto starých bronzů prokázaly, že se jedná (patrně jen s jedinou výjimkou) o novodobé kopie, pocházející evidentně z 19. století. Specifickou problematikou výtvarného projevu na bronzech epochy popelnicových polí a doby halštatské se zabývá příspěvek Christopha Hutha: Von der verborgenen Lebens - kraft der Dinge. Bilder auf Bronzen der Urnenfelder- und Hallstattzeit (s ). Autor přináší komplexní přehled nejvíce užívaných výtvarných motivů (např. ptáků, slunečního znázornění, vozů, tkalcovských stavů, dobytka aj.), mnohdy silně abstrahovaných a obtížně identifikovatelných na bronzových artefaktech uvedených epoch. Obecně tématem využívání bronzu ve střední Evropě se zabývá shrnující příspěvek od Margarity Primas: Bronzeverwendung im Nordalpinen Gebiet Rollenwechsel eines Kulturguts (s ). Autorka analyzuje rychlé pronikání bronzových artefaktů do každodenního života lidí v průběhu doby bronzové zejména v severoalpské oblasti. Mimořádně dobře dochované a dokumentované nálezy z tzv. nákolních sídlišť umožňují podrobné studium rozšiřování kovu do každodenního života lidí již v průběhu starší doby bronzové a rychlý úbytek kamenných, kostěných či parohových výrobků na úkor kovových. Jedinému typu bronzové zbraně se ve svém příspěvku podrobně věnuje Bernhard Sicherl: Zu Fragen von Schwert - produktion und -distribution anhand des Fallbeispiels der Riegseeschwerter (s ). Autor podává aktuální soupis všech evropských mečů typu Riegsee (celkem 149 ks včetně několika českých exemplářů), jejich podrobný typologický rozbor a na jeho základě se zamýšlí nad možností identifikace jejich produkčních center. Dochází přitom k závěru o existenci min. 12 výrobních středisek od Tyrolska a jižního Německa na západě po střední Slovensko na východě, přičemž jedno z uvedených center lokalizuje do středo- až severočeského Polabí. Do třetí skupiny příspěvků v pojednávaném sborníku patří ty, které jsou primárně orientovány teoreticky a metodologicky. Takovým je i článek od Christiana Chiarcose a Niko Schenka: Digging in the Text. Studying European Pre-History with Natural Language Processing and Linked Open Data Technologies (s ). Autoři prezentují výsledky svých experimentů se strojovou extrakcí vědeckých textů k evropskému pravěku. Cílem jejich práce je vytvoření systému automatické analýzy nálezových zpráv a odborných katalogů, který umožní kompletní vytěžení archeologických informací z primárních literárních zdrojů. Další metodologicky přínosný je článek od Kerstin P. Hofmann: Fundverbreitungen, Grenzen und Identitätsräume. Zum methodologischen Territorialismus der Bronzezeitforschung (s ). Autorka se zamýšlí nad důležitými pojmy, využívanými v archeologii, jako jsou lokální skupiny, kulturní hranice, územní identita apod. Na příkladu tzv. Lüneburské skupiny střední doby bronzové ukazuje úskalí snah o přesné ohraničení jednotlivých kulturních skupin, jimiž se jinak běžně operuje i v mnoha svazcích PBF. Na předchozí příspěvek do značné míry navazuje článek Olivera Nakoinze: Rekonstruktion kultureller Räume anhand digitaler Kartierungen (s ). Autor se zabývá především termínem kultura v archeologii i v příbuzných vědních disciplínách. Do určité opozice vůči kultuře pak staví pojmy sociální okruhy a kolektivní identity, mezi nimiž ovšem probíhají vzájemné interakce. Pro rekonstrukci kulturních prostor používá moderní statistické metody, především shlukovou analýzu (Clusteranalyse), její následnou validaci a vymapování. Příkladovou studii pak prezentuje na bronzových artefaktech mladší doby bronzové až starší doby železné z Dolního Saska. Na zcela jinou tématiku je orientován příspěvek Heidi Peter-Röcher: Die Bronzezeit Heroisches Zeitalter oder Wiege des modernen Krieges? (s ). Autorka porovnává způsoby válčení a typy konfliktů v hierarchicky a nehierarchicky uspořádaných společnostech a dochází k závěru, že zatímco ve středoevropské starší a střední době bronzové jsou stále převažující prvky konfliktů nehierarchických společností, v době popelnicových polí jsou již patrné první doklady organizovaných vojenských formací (jejichž projevy jsou dle autorky ochranná zbroj, štíty i dominující boj pomocí kopí). Stojí přitom za zmínku, že autorka zmiňuje i českou výšinnou lokalitu Skalka u Velimi, kterou však nepovažuje za doklad násilí, ale za pohřební místo (srov. i dříve publikované autorčiny názory: Peter-Röcher 2005). Podobně celoevropský záběr má studie Lorenze Rahms - torfa: Die Rahmenbedingungen des bronzezeitlichen Handels in Europa und im alten Orient einschliesslich Ägyptens (s ). Příspěvek nabízí zajímavé srovnání obchodních vztahů a poměrů předovýchodních civilizací a soudobých evropských kultur doby bronzové, a to z několika hledisek: trhu, platidel, obchodníků, váhových a hodnotových systémů. Autor konstatuje velmi málo dat pro vlastní Evropu. Přesto lze předpokládat v průběhu doby bronzové počátky obecného směnného a hodnotového systému a krystalizaci premonetárních prostředků; existenci samostatné vrstvy obchodníků však naproti tomu zatím v Evropě bezpečně prokázat nelze. Posledním teoreticky a metodologicky zaměřeným příspěvkem je článek od Philippa W. Stockhammera: Archäo - logische Klassifikationssysteme (s ). Jedním ze základních pilířů edice PBF je podrobné typologické třídění jednotlivých kovových artefaktů, přístup k jejich třídění je však u každého badatele více či méně odlišný. Autor si proto vybral modelový vzorek čtyř skupin svazků PBF (sekery, meče, dýky a hroty kopí a šípů), jejichž jednotlivé svazky PBF vzájemně porovnává. Zjišťuje přitom značné rozdíly jak mezi jednotlivými kategoriemi výrobků, tak i uvnitř každé z nich, a to jak v metodologických východis - kách a jejich definování, tak i ve vytvoření a aplikaci vlastních klasifikačních systémů. Poslední příspěvek celého sborníku není primárně věnován kovové industrii, ale jantaru, a to v severoněmecké oblasti: Gisela Woltermann: Amber before metal Die frühbronzezeitliche Bernsteinschmucksitte Norddeutschlands zwischen lokalem Kontext und transeuropäischen Fernkontakten (s ). Autorka vychází ze své disertační práce, v níž zpracovala téměř jantarových nálezů PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

22 z doby bronzové z celého Německa. Na rozdíl od území Čech náleží jejich zdaleka největší počet do střední doby bronzové, kam spadá téměř 80 % veškerých jantarů doby bronzové z Německa. V jantarových výrobcích v severoněmecké oblasti pak shledává řadu vlivů z dalších evropských regionů, včetně prostředí únětické kultury, které se zde mělo projevit kulovitými korálky i rozřaďovači. Detailnější pozornost pak autorka věnuje specifickým závěskům v podobě kroužku zavěšeném na tyčince ( Ringstielanhänger ), které vykazují lokální tradici od pozdní doby kamenné až do starší doby bronzové. Jak již bylo řečeno v úvodu recenze, sborník působí vcelku nesourodým a dosti roztříštěným dojmem. Jednotlivé příspěvky lze nicméně vesměs označit za zajímavé a přínosné, a to jak z hlediska reflexe edice PBF pro lokální výzkum doby bronzové, tak i z mnoha nových úhlů pohledu na další směřování bádání o kovové industrii mladšího pravěku. Přestože v některých příspěvcích sborníku zaznívá kritika tradičního typologického přístupu, nelze řadě PBF upřít mimořádný přínos pro studium nejen kovové industrie evropského eneolitu, doby bronzové i starší doby železné, ale i pro celkový rozvoj poznání těchto epoch v celoevropském měřítku. Celkem 186 do konce roku 2016 vydaných svazků PBF od téměř 130 autorů z více než 30 zemí svědčí o mimořádném zájmu o problematiku kovové industrie mladšího pravěku, a nezbývá proto než doufat, že edice PBF v jakékoliv budoucí podobě přežije i v digitálním věku. Literatura Peter-Röcher, H. 2005: Velim eine bronzezeitliche Befestigungsanlage? In: Horejs, B. Jung, R. Kaiser, E. Teržan, B. /eds./: Interpretationsraum Bronzezeit. Bernhard Hänsel von sei nen Schülern gewidmet. Universitätsforschungen zur prähistorischen Archäologie 121. Bonn, Mojca Jereb Die Bronzegefäße in Slowenien Prähistorische Bronzefunde, Abteilung II, Band 19 Franz Steiner Verlag, Stuttgart stran, 160 kresebných a fotografických tabulek, 10 tabulek s typologickými přehledy a grafy, 2 obrázky s jednou mapou a fotografií ISBN Recenzoval: Miloslav Chytráček Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 chytracek@arup.cas.cz Předložená monografie vznikla z magisterské práce Prazgodovinske bronaste posode s področja današnje Slovenije, která byla v roce 2005 obhájena na Filozofické fakultě univerzity v Ljubljani. Autorka po roce 2005 rukopis doplnila nálezy dosud nepublikovaných nádob a výzkum ukončila v roce Kniha tak podává přehled o bronzových nádobách nalezených do roku Práce geograficky zahrnuje území dnešního Slovinska, zaměřuje se na bronzové nádoby vyskytující se ve zmíněném prostoru od mladší doby bronzové do konce doby halštatské na počátku stupně LT B. Z tohoto časového úseku je na území dnešního Slovinska známo 378 bronzových nádob a jejich fragmentů. Geografické a historické členění Slovinska se odráží v kulturních skupinách starší doby železné na tomto území. Skupina Sv. Lucija na horním toku Soči měla úzké vazby s kulturou Este v horní Itálli. V jejím jižním sousedství byla rozlišena skupina Notranjska pronikající až na Istrijský poloostrov. V okolí dnešní Ljubljaně se rozprostírá skupina Ljubljana, jejíž kořeny sahají až do mladší doby popelnicových polí. Skupina Dolenjska ležící na středním toku Savy mezi řekami Kolpa a Krka se vyznačuje rozsáhlými mohylovými pohřebišti a patří k nejlépe prozkoumaným oblastem starší doby železné ve Slovinsku. Z rakouského území na horním toku Drávy zasahuje do Slovinska také Korutanská skupina, Štýrská skupina zaujímá především rakouské jižní Štýrsko, ale také slovinskou oblast Štýrska a část západního Chorvatska. Většina slovinských bronzových nádob pochází z výzkumů na konci 19. a počátku 20. století. Až po 2. světové válce se ve Slovinsku realizovaly intenzívní výzkumy lokalit doby halštatské, které přinesly též nové nálezy. Bronzové nádoby Slovinska byly většinou vytepány z plechu, vzácně mohly být využity i odlité polotovary a následně vytepány. Jednotlivé součásti nádob, např. ucha, ataše a držadla se odlévala. Nejstarší toreutické výrobky Slovinska reprezentují zlomky bronzových nádob z depotů doby popelnicových polí z období přelomu stupňů Br D / Ha A1. Množství kovových nádob pak pochází z hrobů doby halštatské. Ve skupině Sv. Lucija se hroby s bronzovými nádobami vyznačují žárovými pohřby, na pohřebišti Most na Soči se situly i cisty používaly často jako popelnice. V některých bronzových nádobách, uložených společně s množstvím spáleného materiálu smíšeného s ostatními milodary, byly někdy uloženy i menší bronzové, skleněné nebo dřevěné koflíky a číše. V hrobových jamách nádoby chránily tkané látky, stromová kůra nebo poklop z vrbového proutí. Ve skupině Dolenjska se většina bronzových nádob našla v kostrových pohřbech pod mohylami, objevují se ovšem i v žárových hrobech. Řada hrobů skupiny Dolenjska, které obsahovaly kovové 308 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

23 nádoby, patřila mužům válečníkům, kteří byli často pohřbeni s koněm. Bronzové kotlíky umístěné v těchto hrobech prozrazovaly nápadnou prostorovou vazbu ke koním, představovaly zřejmě významnou součást hrobové výbavy zmíněných zvířat. Koně snad mohli být z těchto kotlíků napájeni nebo krmeni. V ženských hrobech se bronzové nádoby vyskytly vzácně, jednalo se ale vždy jen o bronzové koflíkovité cedníky. Ženy pohřbené s takovou výbavou lze považovat za panské služebnice, případně hostitelky během slavností vyobrazených často na scénách situlového umění. Bronzové nádoby různých velikostí a tvarů byly součástí často rozsáhlých picích servisů. Největší soubor bronzových nádob reprezentuje hrob 29 v Magdalenske goře, který obsahoval situlu, tři žebrované cisty, dva kotlíky a bronzovou pokličku. Cedníkovité naběračky a koflíky se v hrobech nachází společně s bronzovými situlami, kotlíky, pokličkami i hliněnými nádobami. Z velkých nádrží se nápoje nabíraly např. až půl metru dlouhou cedníkovitou lžící. Skleněné nebo dřevěné koflíky a číše nalezené v mnohých situlách na nekropoli v Mostu na Soči představují doklad rozdávání nebo pití nápojů. Velikost bronzových nádob se liší a jejich upotřebení bylo různé. Bronzová vědra, pithoi a cisty s pevnými postranními uchy mají zřetelně větší objem než situly a cisty s pohyblivými uchy, nejmenší objem mají kotlíky, konvičky, koflíky, číše a poháry. Obrovská vědra mohla být naplněna až kg, jedna osoba je nemohla unést, na slavnostech měly pevné místo a naplňovaly se až na místě. Autorka rozpoznává regionální odlišnost obsahů bronzových situl a cist, ve skupině Sv. Lucija jsou obsahy těchto nádob nápadně menší než ve skupině Dolenjska. Tato skutečnost, kromě zjištěných odlišných technických a typologických znaků, naznačuje existenci nejméně dvou dílenských okruhů produkujících ve Slovinsku bronzové nádoby. Jedno lokální produkční centrum je předpokládáno v regionu Posočje, druhé ve skupině Dolenjska. Kromě skupiny Dolenjska a skupiny Sv. Lucija se v ostatních kulturních skupinách Slovinska vyskytují bronzové nádoby vzácně. Ve skupině Notranjska se objevují především bronzové číše a koflíky, doložen je pouze jeden kotlík a situla. Ve skupině Štajerska byly nalezeny bronzové kotlíky, antropomorfní nožka patřila k trojnožce, ve skupině Gorenjska se našla pouze jedna bronzová nádoba. Archeologicky není ve Slovinsku doloženo, jaké tekutiny bronzové nádoby obsahovaly. Vzhledem k prokázaným nálezům jadérek z vinné révy se mělo jednat většinou o víno. Vinná réva se ve východoalpské oblasti pěstovala od konce doby popelnicových polí, nádoby však mohly být naplněny i medovinou, pivem nebo jinými opojnými nápoji. Vzhledem k nálezům zvířecích kostí můžeme některé nádoby interpretovat rovněž i jako nádrže pro husté tekutiny nebo pevnou potravu. Mnoho nádob prozrazuje staré opravy, což svědčí o dlouhé době jejich užívání před uložením do hrobu. Z realistických scén situlového umění vyplývá, že bronzové nádoby se používaly hlavně při ceremoniích a náboženských slavnostech. Pro symposium panského stylu byla potřeba nádoba na míšení tekutin, kratér, vědro nebo kotel. Měla pevné místo na slavnostní tabuli a plnila se vínem, medovinou i různými přísadami, např. pryskyřicemi a kořenícími přípravky. Sloužily k tomu menší nádoby, např. cisty nebo situly, které ženy nosily na hlavách. Z velké nádoby určené k míšení se pak nápoj přeléval do věder nebo situl pomocí cedníků a naběraček, naběračkou se také nabízel trůnícím či ležícím osobám pijícím z koflíků nebo číší. Následující část monografie představuje typologii základních tvarů bronzových nádob; rozlišeny jsou jejich varianty a podvarianty. Bronzové nádoby ve Slovinsku reprezentují vědra, pithoi, situly, cisty, pokličky, talíře, koflíky, číše, cedníkovité nádoby a ziboria. Bronzová vědra patří k nejstarším tvarům toreutických výrobků, jedná se o velké bronzové nádoby, které na rozdíl od situl jsou bezuché nebo mají nepohyblivá pásková ucha. Vědra bývají složena z více bronzových plechů vzájemně spojených nýty. Autorka rozlišuje vědra s uchem i bezuchá, vědra se žebry na plecích, s konvexně prohnutou spodní částí pláště i vědra s okrajem zatočeným na vnitřní nebo vnější stranu. Vědra i jejich fragmenty se objevují již v depotech mladší doby bronzové a v hrobech z počátku starší doby železné. Ve skupině Dolenjska jsou bronzová vědra charakteristická pro starší halštatské knížecí hroby, v oblasti skupiny Sv. Lucija se tyto nádoby používaly i později; časté stopy oprav prozrazují jejich dlouhé používání. Velké bronzové nádoby reprezentují také pithoi, které jsou velikostí i objemem 150 litrů srovnatelné s bronzovými vědry a skládají se rovněž z více částí. Ve Slovinsku jsou známé jen dva exempláře, pochází z pohřebiště Most na Soči, kde plnily funkci popelnic podobně jako vědra. Autorka předpokládá lokální produkci těchto nádob. Nejčastějším typem bronzových nádob ve Slovinsku jsou situly, autorka registruje 141 exemplářů těchto nádob. Nacházíme je v bohatých hrobech skupiny Sv. Lucija a skupiny Dolenjska většinou v hrobech mužských, kde jsou částí picího servisu. Situly mají obvykle jedno nebo dvě pohyblivá ucha upevněná v ataších a sestaveny jsou z více plechů spojených pomocí nýtů nebo falcováním. Na plášti situl se hojně objevuje výzdoba provedená body nebo rytinami, výjimečně lze doložit obě techniky na jedné a téže nádobě. Dekor může být geometrický nebo figurální, zvláštní postavení zaujímají bohatě zdobené nádoby situlového umění. Autorka dokumentuje 15 exemplářů situl s dekorem ve stylu situlového umění. Takové výjevy se vyskytují především ve skupině Dolenjska na pláštích situl nebo na poklicích, které známe také ze skupiny Sv. Lucija. Nejstarší vyobrazení situlového umění ze Slovinska představují poklice situl z Mostu na Soči a Stičny zdobené zvířecím vlysem. Podle způsobu provedení lze oba toreutické výrobky připsat okruhu Este situlového umění a situly, nalezené v hrobech s těmito poklicemi, lze rovněž pokládat za importy z Bologne nebo Este. Situlové umění dosahuje vrcholu ve druhé polovině 6. stol. a v první polovině 5. stol. př. Kr., jak dokládají situly z Vače, Magdalenske gory, Dolenjske Toplice a Novo mesto. Autorka jen velmi zběžně zmiňuje některé motivy vyobrazených scén ( procesí, sympozion a agon, lov atd. ), jejich významu nevěnuje patřičnou pozornost. Vyobrazené scény situlového umění však skrývají vysoký informační potenciál, přináší také stále nová zjištění (cf. Eibner 2001; 2003; 2008; 2012a; 2012b; 2012c; 2014; 2015; Eibner Forstenpointner 2009; Dietz 2008; Gleirscher 2009). V této souvislosti lze upozornit např. na zcela ojedinělý unikátní výjev situly z nekropole Novo mesto-kandija, který znázorňuje popravu či lidskou oběť (Egg Lehnert 2011) a nikoliv bojovou scénu, jak uvádí v popisku výzdoby M. Jereb. Vyobrazení situlového umění z 6. a počínajícího 5. stol. př. Kr. (střední styl Este) zřejmě odráží slavnostní události velkého významu, na jednotlivé motivy složené ve vlysech musíme pohlížet jako na malé epické celky a každá scéna zde zastupuje jeden příběh. Na toreutických pracích z okruhu mladšího situlového umění a pozdního stylu Este ve 2. pol. 5. stol. a na počátku 4. stol. př. Kr. se takový způsob vyprávění pomalu ztrácí. Autorka správně zaznamenává, že obrazové výjevy dokumentované na území Slovinska se pak redukují na vlysy zvířat zarámované motivy květů. Doplnit snad lze, že výjevy provedené v pozdním stylu Este ukazují také figury lidí, zvířat a bájných bytostí v poněkud pokřivených proporcích (Parzinger 1991, 20, Abb. 14, 27). M. Jereb rozlišuje řadu variant a podvariant situlovitých nádob: situly s přinýtovaným miskovitým dnem, se zahrocenými plecemi a s okrajem zatočeným na vnější stranu, situly bez hrdla a se zaoblenými žebrovanými plecemi, situly s miskovitým dnem zesíleným bronzovými pásky, situly s válcovitým hrdlem, situly s falcovaným dnem a zaoblenými plecemi, situly s dovnitř zatočeným okrajem ústí, situly s falcovaným dnem a konkávně prohnutým pláštěm, situly s falcovaným dnem, válcovitým hrdlem a okrajem ústí zatočeným na vnější stranu, situly s válcovitým hrdlem PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

24 a hranatými žebrovanými plecemi, situly s válcovitým hrdlem a zaoblenými žebrovanými plecemi, situly s nožkou a válcovitým hrdlem, situly s nožkou a bez hrdla. Všechny situly byly nalezeny v hrobech, pochází především z halštatských nekropolí skupiny Dolenjska. Vzácně tu měly situly funkci popelnic a jen výjimečně byly spáleny společně s mrtvým. Ve skupině Sv. Lucija se objevují situly zpravidla v hrobech s popelnicemi, většinou byly vystaveny na vrcholku hromádky promíšené spálenými kostmi a drobnými milodary. Jediná situla patřící skupině Notranjska ležela v kostrovém hrobu objeveném v krasové jeskyni u Škocjan. Nejstarší situly s přinýtovaným miskovitým dnem se objevují již v 7. stol. př. Kr., podobají se vědrům a prozrazují tradici popelnicových polí. Největší skupina situl má falcované dno, zaoblené plece a v 6. a 5. stol. př. Kr. se vyskytují jak v regionu Posočje, tak ve skupině Dolenjska. Existují rozdíly v obsahu a objemu situl. Většina situl ze skupiny Sv. Lucija má objem mezi 1,5 a 4 litry, zatímco obsah situl ze skupiny Dolenjska se pohybuje mezi 4 a 8 litry. Další samostatný tvar reprezentují ve Slovinsku malá vědra. Známé jsou pouze 3 exempláře. Žebrované cisty jsou ale zastoupeny již 40 kusy, objevují se tu především cisty s pohyblivými uchy, doložit lze i nádoby s pevnými postranními držadly. Žebrované cisty se ve skupině Sv. Lucija se objevují především v hrobech 6. a 5. stol. př. Kr., většina cist ze skupiny Dolenjska se řadí až do 2. pol. 5. a počátku 4. stol. př. Kr. Předpokládá se tu lokální výroba těchto nádob v jedné nebo v několika dílnách a často doložená olověná jádra zpevňující zatočený okraj ústí naznačují snad využívání východoalpských ložisek olova. Specifickým tvarem bronzových nádob jsou poklice, ve Slovinsku se nalezlo 14 bronzových poklic různých tvarů. Autorka rozlišuje poklice s válcovitou hlavicí, s dutou dvojkónickou hlavicí a poklice s vázičkovitě tvarovanou hlavicí. Zcela výjimečná je poklice kalichovité etážovité nádoby z Magdalenske gory s plastickým jazykovitým ornamentem a špatně zachovaným figurálním vlysem, která je datovaná do konce 6. a 1. poloviny 5. století př. Kr. Jedná se o unikátní soubor bronzových nádob, k němuž nejsou známé žádné paralely a nepochybně byla tato souprava vyrobena jedním toreutem z prostředí okruhu situlového umění. Většina poklic patřila k výbavě jezdců válečníků, zmíněná poklice z Magdalenske gory se však našla v hrobu ženy. Na území Slovinska eviduje M. Jereb dvě ploché mísy s horizontálním okrajem zdobeným řadami vybíjených bodů datované do 7. stol. př. Kr. Autorka je ovšem řadí k talířům a problematikou těchto pozoruhodných bronzových nádob se příliš nezabývá, nejbližší analogie pro oba slovinské exempláře nachází pouze v JZ Německu. Mísy s perlovaným okrajem nazývané typ Hohmichele (Dehn 1971, 82 84, 86, Abb. 2) se pojí s etruskou metalurgickou výrobou, vyvíjely se v poslední čtvrtině 7. století v Etrurii i Picenu a dostávají se také na území jižní Francie i Slovinska. V první čtvrtině 6. stol. př. Kr. registrujeme jejich nápadnou koncentraci v halštatském knížecím prostředí na území dnešního Bádenska-Württemberska, kde byly zřejmě také napodobovány; dvě bronzové mísy tohoto typu se objevily i ve výbavě bohatých hrobů bylanské kultury ve středních a severozápadních Čechách (Chytráček 1983, 427, obr. 1: 4; 2012, , Abb. 2 3; Krause 1996, , Abb. 194, 197). Bronzové koflíky jsou známé ze dvou pohřebišť západoslovinské skupiny Sv. Lucija, v hrobech z 6. stol. př. Kr. tvořily společně s keramickými nádobami picí soupravy. Součástí picích servisů byly také bronzové cedníky. Rozlišují se dvě tvarově odlišné skupiny: cedníkovité koflíky a cedníky tvaru lžícovitých čerpáků. Poslední jmenované patřily k výbavě mužských válečníků, cedníkovité koflíky se nacházely v hrobech žen vybavených jantarovými a skleněnými korálky i bronzovým kruhovým šperkem. Etážovité nádoby, tzv. ziboria, jsou doloženy dvěma bronzovými exempláři ve skupině Dolenjska, v této skupině existují i keramické nádoby shodných tvarů, další analogie však nejsou známé. Kotlíky reprezentované ve Slovinsku 40 exempláři jsou zde po vědrech, situlách a žebrovaných cistách dalším nejhojnějším tvarem bronzových nádob starší doby železné. Polokulovité bronzové nádoby vytepané z odlitého polotovaru mají pohyblivá ucha s esovitě formovanými konci ve tvaru ptáčků, která jsou zavěšena do kruhových poutek jednodílných nebo dvoudílných křížových ataší. Fragmenty uch a těl nejstarších kotlíků z období stupňů Br D a Ha A by se snad mohly teoreticky vyskytovat ve slovinských depotech nebo v nálezovém komplexu jeskyně Mušja jama u Škocjan. M. Jereb rozlišuje kotlíky s masivní nebo prodlouženou křížovou ataší. První varianta charakteristická pro mladší dobu popelnicových polí je ve Slovinsku doložena v krasovém jeskynním komplexu Mušja jama u Škocjan. Nejstarší halštatské kotlíky s prodlouženou křížovou ataší se objevují v průběhu stupně Ha C ve slovinském Štýrsku, zbývající kotlíky ze skupiny Dolenjska jsou mladší, lze je klást až do časového úseku od konce 6. do počátku 4. století př. Kr. Sledované kotlíky starší doby železné se soustřeďují v jihovýchodoalpské a venetské oblasti, na západě jsou rozšířeny přes území vnitřních Alp a jihozápadního Německa až do střední Francie, na východě a severovýchodě střední Evropy zasahují do karpatského prostoru, středního Podunají, Moravy a Čech. Tvarově příbuzné bronzové nádoby reprezentují ve Slovinsku malé i velké kotlíkovité koflíky a číše. Unikátní nádobu představuje bronzový plášť hliněného koflíku ze Šmarjety. Hrobový komplex není blíže datován, ale kontura nádoby i vysoce vytažené páskové ucho naznačuje halštatské stáří. Podobné bronzové nádoby známe z depotu stupně Ha D v Nákle na Moravě, zde byl bronzový plášť nádoby prolamovaný a pokrýval bronzovou stěnu koflíku. Následují další, ve Slovinsku většinou zcela ojedinělé tvary bronzových nádob: Bronzová pánev s tulejkovitým držadlem, koflík typu Blatnica a typu Fuchsstadt nebo konvička s uchem ve tvaru hlavičky skotu, která se nalezla v hrobu stupně Ha C. Ojedinělý je rovněž vysoký pohár z Magdalenske gory nebo fragment trojnožky z Udje. Výjimečná je také trojnožka z nekropole Novo město-kandija, která je italsko-etruského původu a dokládá ve Slovinsku 7. stol. př. Kr. vztahy elit k etrusko-italské oblasti. Import z etruské oblasti představuje také italsko-korintská oinochoe s trojlaločným ústím z Mostu na Soči, která je nepochybně etruským výrobkem (Gabrovec 1992, 212, Abb. 13: 1). Bronzová číše z hrobu s pancířem ze Stičny je zdobena rozetou a rostlinnými motivy srdcovitých i palmetkovitých lístků, kalichy tvaru lotosového květu a bývá také spojována s etruskými materiály (Gabrovec 1992, 212, Abb. 10: 2). M. Jereb zde zvažuje východostředomořský produkt nebo lokální výrobek zhotovený podle východostředomořské předlohy. Z venetského prostoru v horní Itálii byl pravděpodobně importován vysoký pohár na nožce nalezený v hrobu v Magdalenske goře. Dvě již dříve publikované menší lité antropomorfní bronzové nohy z Črnolica spojuje M. Jereb s bronzovou trojnožkou, neuvádí však žádné blízké paralely. Zde je nutné doplnit informaci o bronzových malých cistách z jižního Tyrolska (Hauser Schönfelder 2014, , Abb. 3), které byly opatřeny velmi podobnými antropomorfními nožkami, na nichž tyto bronzové nádobky stály. Jedna velmi podobná antropomorfní bronzová nožka se našla i na akropoli mocenského centra Vladař v západních Čechách (Chytráček Metlička 2004, 43, Bild 2). Recenzovaná publikace vycházející z magisterské práce je zaměřena především na typologické roztřídění a časové zařazení bronzových nádob. Jejich prostorové rozšíření je pozorováno především v oblasti Slovinska, výskyt studovaných typů nádob v širším středo- a západoevropském prostoru však není příliš sledován. Práce přináší cenný přehled o bronzových nádobách ve Slovinsku a vybízí k hlubšímu budoucímu studiu těchto artefaktů. 310 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

25 Literatura Dehn, W. 1971: Hohmichele Grab 6 Hradenín Grab 28 Vače (Watsch) Helmgrab. Ein Nachtrag zu den späthallstättischen Bronzeschüsseln. Fundberichte aus Schwaben 19, Dietz, U. L. 2008: Hohe Schule in der Situlenkunst? In: Verse, F. Knoche, B. Graefe, J. et al.: Durch die Zeiten. Festschrift für Albrecht Jockenhövel zum 65. Geburtstag. Rahden/Westf., Egg, M. Lehnert, R. 2011: Kampf oder Exekution? Einige Anmerkungen zu den figural verzierten Bronzesitulen aus Grab 33, Hügel III von Novo mesto-kandija, Slowenien. Arheološki vestnik 62, Eibner, A. 2001: Die Eberjagd als Ausdruck eines Heroentums? Zum Wandel des Bildinhalts in der Situlenkunst am Beginn der Latènezeit. In: Gediga, B. Mierzwiński, A. Piotrowski, W. /Hrsg./: Die Kunst der Bronzezeit und der frühen Eisenzeit in Mitteleuropa. Biskupiner Archäologische Arbeiten 2. Wrocław Biskupin, Eibner, A. 2003: Luxus in der Situlenkunst. In: Leskovar, J. Schwanzar, Ch. Winkler, G. /Hrsg./: Worauf wir stehen. Archäologie in Oberösterreich. Wien, Eibner, A. 2008: Der Faustkampf ein Aufnahmeritus in den Kriegerstand? Gedanken zu einem integrierenden Bestandteil des Situlenfestes. In: Gediga, B. Piotrowski, W. /Hrsg./: Urgeschichtliche und Frühmittelalterliche Kunst als historische Quelle. Biskupiner Archäologische Arbeiten 6. Biskupin Wrocław, Eibner, A. 2012a: Männer in Wafen: Kämpfer oder Tänzer? Archaeolingua 25. Festschrift for Erzsébet Jerem in Honour of her 70 th Birthday. Budapest, Eibner, A. 2012b: Gehen, Fahren, Reiten in der Eisenzeit anhand der Darstellungen in der Situlenkunst. Mitteilungen der Antropologischen Gesellschaft in Wien 142, Eibner, A. 2012c: Herrschaftslegitimation und Religionsausübung dargestellt anhand von Situlendenkmälern. In: Amman, P. /Hrsg./: Kulte-Riten-religiöse Vorstellungen bei den Etruskern und ihr Verhältnis zu Politik und Gesellschaft. Wien, Eibner, A. 2014: Arbeitsdarstellungen im Umfeld der Situlenkunst. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 144, Eibner, A. 2015: Feste und Rituale in der Situlenkunst. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 145, Eibner, A. Forstenpointner, G. 2009: Zu Fragen der eisenzeitlichen Pferdegeschirrung und Deichselbefestigung nach den Bildbelegen. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 139, Gabrovec, S. 1992: Etruskischer Niederschlag in Slowenien. In: Etrusker nördlich von Etrurien. Etruskische Präsenz in Norditalien und nördlich der Alpen sowie ihre Einflüsse auf die einheimischen Kulturen. Akten des Symposions von Wien Schloß Neuwaldegg. Wien, Gleirscher, P. 2009: Ente, Entenmann und Heros in der Situlenkunst. Zu mythologischen Deutung eines Deckelfrieses mit Tierbildern aus Weisenberg (Kärnten). Germania 87, Hauser, F. Schönfelder, M. 2014: Über die Alpen nach Nordosten etruskische und alpine Funde in Böhmen und Polen aus dem 6. und 5. Jahrhundert v. Chr. In: Alberti, G. Féliu, C. Pierrevelcin, G. /éd./: Transalpinare mélanges offerts a A.-M. Adam. Bordeaux: Ausonius éditions, Mémoires 36, Chytráček, M. 1983: Nové poznatky o halštatsko-laténských bronzových nádo - bách z Čech New evidence on Bohemian bronze utensils of the Hallstatt-La Tène period. Archeologické rozhledy 35, Chytráček, M. 2012: Böhmen im überregionalen Verkehrsnetz der Hallstattund Frühlatènezeit. Die Entstehung einer neuen Kunstform und die Herausbildung zentraler Befestigungen während Ha D3 und LT A. In: Pare, Ch. /Hrsg./: Kunst und Kommunikation. Zentralisierungsprozesse in Gesellschaften des europäischen Barbarikums im 1. Jahrtausend v. Chr. Teilkolloquium im Rahmen des Schwerpuktprogrammes 1171 der Deutschen Forschungsgemeinschaft Frühe Zentralisierungs- und Urbanisierungsprozesse. Zur Genese und Entwicklung frühkeltischer Fürstensitze und ihres territorialen Umlandes. Mainz Chytráček, M. Metlička, M. 2004: Die Höhensiedlungen der Hallstatt- und Latènezeit in Westböhmen. Mit Beiträgen von Petr Pokorný und René Kyselý. Památky archeologické Supplementum 16. Praha: Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Krause, D. 1996: Hochdorf III. Das Trink- und Speiseservice aus dem späthallstattzeitlichen Fürstengrab von Eberdingen-Hochdorf (Kr. Ludwigsburg). Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden-Württemberg 64. Stuttgart. Parzinger, H. 1991: Vortrag zur Jahressitzung 1991 der Römisch-Germanischen Kommission. Inandiktepe Este Pozo Moro. Bemerkungen zur frühen Bilderzählung. Sonderdruck aus Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 72, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

26 Claire Taylor Kostas Vlassopoulos /Eds./ Communities and Networks in the Ancient Greek World Oxford University Press, Oxford strán 7 obr., 15 tab. ISBN Recenzoval: Denis Hakszer Ústav pro klasickou archeologii FF UK Celetná 20, CZ Praha 1 denis.hakszer@gmail.com Existencia, dynamika a transformácia politických, ekonomických či spoločenských sietí zaniknutých civilizácií predstavuje významnú oblasť archeológie a histórie. Od prvých pokusov využitia tohto prístupu síce ubehlo už zhruba polstoročie, no až posledné dve dekády zaznamenali značný záujem o štúdium sietí. Samozrejme, archeológia aj história so sieťami pracujú, no ich využitie býva častokrát obmedzené do podoby metafory interakcie, pričom ich heuristický potenciál zostáva nepovšimnutý. Aj napriek skutočnosti, že analýza sietí si stále hľadá svoje miesto v týchto disciplínach, je evidentné, že možnosti jej aplikácie ako nosný metodologický rámec výskumu v žiadnom prípade nie sú zanedbateľné. Jednou z prác, ktorá upozorňuje na prínos takéhoto prístupu je aj publikácia Communities ad Networks in the Ancient Greek World od editorskej dvojice Claire Taylor a Kostas Vlassopoulos, ktorú vydalo v roku 2015 vydavateľstvo Oxfordskej univerzity. Práca si všíma diverzitu a dynamiku sietí v klasickom a rano-helenistickom Grécku s primárnym dôrazom na oblasť Athén. Publikácia je rozdelená na Úvod a 4 časti, pričom každá z nich sa zameriava na určitý aspekt sledovanej problematiky. V úvode publikácie (An Agenda for the Study of Greek History) editorská dvojica oboznamuje čitateľa s problematikou a zamýšľa sa nad súčasnou percepciou gréckych dejín. Autori tu sumarizujú jednotlivé teoretické prístupy v rámci štúdia gréckych dejín a podrobujú kritike prevládajúci funkcionalistický prístup, ktorého primárnym interpretačným východiskom sú jednotlivé mestské štáty - poleis a ich občania. Pri nazeraní na iné typy komunít (napr. otroci, cudzinci) a siete, ktoré ich prepájajú, tradičný prístup zaostáva. Najmä v otázkach dynamiky sietí a ich vplyvu na štruktúru týchto komunít vidia autori východisko v spojení dvoch konceptuálnych prístupov teórie sietí a výskumu formácie komunít. Aplikácia tohto prístupu je viac-menej centrálnou pre celú publikáciu a vytvára priestor pre komplexnejšie vnímanie interakcií mestských štátov so širším okolím. Druhá kapitola (Social Networks and Social Mobility in Fourth-Century Athens) od editorky Claire Taylor otvára prvú časť publikácie. Všetky tri príspevky v tejto časti sledujú diverzitu sietí na úrovni jednotlivých komunít a úlohu, ktorú zohrávalo náboženstvo pri vzniku týchto sietí. Autorka tu analyzuje dedikačné nápisy z Athén v období medzi neskorým 4. st. a raným 3. st. a hľadá spôsob, akým možno prekročiť hranice medzi spoločenskými skupinami (občania, ženy, otroci, metoici) a pochopiť vzájomné interakcie medzi nimi. Kontakty medzi jednotlivcami z rôznych skupín a výsledné spoločenské siete vníma autorka ako nástroj zvyšovania spoločenského postavenia a následné skupinové dedikácie považuje za prejav upevňovania týchto sietí (s. 40). Takéto dobrovoľné skupiny mohli byť komunitami, v ktorých spoločenská polarita nemusela zohrávať kľúčovú rolu, pričom ich základom bolo spoločné náboženstvo a kult. V tretej kapitole (Ancient Greek Religion: Embedded and Embodied) sa Esther Eidinow takisto venuje náboženstvu, avšak primárny dôraz kladie na úlohu kognitívnych sietí pri jeho štúdiu. Príspevok vychádza z prác Roberta Parkera a Christiane Sourvinou-Inwood a analyzuje postavenie náboženstva v rámci spoločnosti na základe athénskych súdnych prejavov (Parker 1986; Sourvinou-Inwood 2000). Autorka navrhuje odklon od tradičného prístupu k mestským štátom, ktorý sa sústreďuje na zdanlivú dominanciu verejného náboženstva a zastáva názor, že grécke náboženstvo by malo byť vnímané ako séria sietí, ktorá spájala jednotlivcov cez množstvo prepojení, pričom jedným z týchto prepojení mohla byť aj sloboda prejavu za účasti iných členov komunity. V štvrtej kapitole ( Playing with Scales in the Classical City: The Case of Marathonian Tetrapolis) sa Paulin Ismard zaoberá náboženskou topografiou na príklade marathónskeho Tetrapolis, zoskupenia navzájom prepojených svätýň s rozličnými úrovňami príslušnosti k samotnému Tetrapolis. Jednotlivé prepojenia tvorili náboženskú sieť, ktorá spájala rozličné skupiny obyvateľstva. Zvolený prístup následne umožnil autorovi definovať priestorové rozloženie siete a rôznorodosť úrovní, na ktorých táto sieť fungovala. Takáto perspektíva naznačuje, že náboženský život komunity, ktorá je súčasťou mestského štátu, nemusel byť obmedzený jeho hranicami. Piata kapitola (Plotting Strategies, Networks and Communities in Classical Athens: The Evidence of Slave Names) je prvou z druhej časti publikácie. Táto časť združuje príspevky zaoberajúce sa vznikom komunít otrokov a metoikov a vplyvom interakcií s athénskymi občanmi na tieto komunity. Vlassopoulos sa vo svojom príspevku pokúša identifikovať otrokov na základe ich mena. Kritizuje tézu, podľa ktorej bola väčšina otrockých mien cudzieho pôvodu a následne dokazuje, že mnohí otroci sa volali podobne ako občania mestských štátov. Túto tézu považuje za produkt athénskeho divadla, ktorý nezodpovedal skutočnosti. Nejednoznačnosť mien vysvetľuje autor rôznymi formami interakcie občanov s otrokmi, pričom naznačuje, že zvýšený počet otrokov mal za následok obrat vo vnímaní mladších generácií, ktoré už neboli vnímané ako cudzie do takej miery ako tie predchádzajúce. Používanie domácich (občianskych) mien tak mohlo byť prejavom snahy o akúsi spoločenskú mobilitu medzi vrstvami obyvateľstva. Peter Hunt sa v šiestej kapitole (Trojan Slaves in Classical Athens: Ethnic Identity Among Athenian Slaves) sústreďuje na proces, akým komunity otrokov upevňovali svoju identitu cudzincov. Aj napriek tomu, že prístup ku kultúre otrokov je značne obmedzený nedostatkom prameňov, autor argumentuje, že nie je nemožný. Situáciu otrokov prirovnáva k modernejším príkladom otrokov v Novom svete a usudzuje, že otroci s konkrétnym pôvodom boli oveľa schopnejší zachovávať svoju rodnú kultúru, a tak vytvárať vlastné komunity v Athénach. Hunt ďalej predpokladá, že toto zachovávanie identity bolo efektívnejšie u jednotlivcov, ktorí sa do otroctva dostali až počas svojej dospelosti, a teda už s osvojenou identitou. Kapitola sa venuje aj preberaniu gréckych modelov pri konštruovaní vlastnej identity cudzích menšín. V siedmej kapitole (Metics in Athens) sa Ben Akrigg venuje životu otrokov a pokúša sa objasniť prítomnosť relatívne vysokého počtu metoikov v Athénach počas klasického obdobia. Interpretáciu tohto vysokého počtu (až 30 tisíc, ako uvádza v ďalšej práci: Akrigg 2011) na základe predstavy o migrácii za prácou považuje autor za príliš 312 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

27 zjednodušujúcu a nepostačujúcu. Následne ponúka alternatívnu interpretáciu, podľa ktorej mohol tento vysoký počet metoikov súvisieť s vysokým počtom otrokov v Athénach, pričom veľkú časť metoikov mohli tvoriť práve prepustení otroci. Akrigg sa tu zamýšľa aj nad možnými stratégiami prepustených otrokov, ktorí namiesto toho, aby sa vrátili do domoviny, uprednostňovali zotrvanie v Athénach, kde stále mohli ťažiť zo sietí kontaktov, ktoré si počas otroctva vybudovali či z prípadnej podpory niekdajších pánov. Ôsmou kapitolou (Naval and Grain Networks and Associations in Fourth-Century Athens) otvára Vincent Gabrielsen tretiu časť knihy, ktorá sa sústreďuje na kontakty a siete medzi jednotlivými poleis a mimo nich. V tomto príspevku podáva autor obraz athénskej spoločnosti prostredníctvom sietí skupín, ktoré zohrávali kľúčové roly v organizácii námorníctva a obchodu s obilím. Gabrielsen analyzuje spoločenské siete jednotlivcov a snaží sa ich zasadiť do geografického a chronologického rámca udalostí spojených s námorníctvom a dodávkami obilia. Všíma si, že tie isté osoby sa objavujú v oboch oblastiach, pričom predpokladá vzájomnú interakciu a prekrývanie politických a ekonomických sietí týchto jednotlivcov. Je teda možné, že tu fungovala akási vzájomná podpora v otázkach námorníctva a obchodu, ktorá, ako autor dokazuje, zahŕňala aj athénsku elitu a siahala aj za hranice mestského štátu. V deviatej kapitole (Beyond the Polis: Island koina and Other Non-Poleis Entities in the Aegean) Christy Constantakopoulou opúšťa územie Attiky a sleduje vytváranie politických zoskupení menších štátov (koina) v širšej egejskej oblasti. Cieľom príspevku je poukázať na rozdielne modely kontaktov a sietí medzi Athénami a ostrovnými štátmi. Kapitola je založená na analýze epigrafického materiálu z ostrovov Lesbos, Heraklia a Rhodos a všíma si odlišnosti v politickej situácii, keďže na rozdiel od Athén, cudzinci bez občianskych práv žijúci na týchto ostrovoch sa mohli zúčastňovať politického rozhodovania, ktoré mohlo ovplyvňovať všetkých obyvateľov. Posledná kapitola (Retrospect and Prospect) zároveň predstavuje aj poslednú, štvrtú, časť publikácie. John Davies v nej zbežne sumarizuje všetky predchádzajúce príspevky a vyzdvihuje ich silné stránky, prípadne identifikuje slabiny. Kapitola sa zamýšľa nad možnosťami aplikácie sieťovej analýzy a rovnako aj kritizuje spôsob jej použitia v niektorých z príspevkov. V závere kapitoly autor vyjadruje svoje pochybnosti o vhodnosti tohto prístupu pre širšiu oblasť gréckeho vplyvu, najmä oblasti s absenciou písomných alebo epigrafických prameňov. Na záver je nutné poznamenať, že aj napriek zaujímavému príspevku k aplikácii sieťovej analýzy v archeológii a histórii, práca má niekoľko nedostatkov a obmedzení. Najvýraznejším obmedzením je primárna koncentrácia na územie Athén, aj keď z hľadiska dostupného materiálu a pramennej bázy mohol byť výber značne limitovaný. Avšak najväčší nedostatok publikácie spočíva práve v predmetnej aplikácii sieťovej perspektívy. Jednotliví autori pristupovali k sieťam rozlične, čo určite dokazuje naozaj pestré možnosti, ktoré tento prístup prináša, no väčšina autorov použila siete len ako spomínanú metaforu interakcie. To sa ukázalo aj pri aplikácii analýzy spoločenských sietí (social network analysis). Aj napriek týmto nedostatkom sa však niektorým autorom podarilo preklenúť nedostatok prameňov a rekonštruovať vybrané aspekty života nižších vrstiev, ktoré pozornosti bádateľov doteraz unikali (Taylor, Vlassopoulos, Akrigg a Hunt). Rovnako pozitívne možno hodnotiť aj príspevok Christy Constantakopoulou a jej zameranie sa na širšiu geografickú oblasť v snahe zachytiť regionálne rozdiely v politických modeloch mestských štátov. Všetky príspevky sú veľmi dobre skoncipované a aj napriek svojim nedostatkom môžu inšpirovať k ďalšiemu využitiu sieťovej analýzy. Literatúra Akrigg, B. 2011: Demography and classical Athens. In: Holleran, C. Pudsey, A. /eds./: Demography and the Graeco-Roman World: New Insights and Approaches. New York: Cambridge University Press, Parker, R. 1986: Greek Religion. In: Boardman, J. Griffin, J. Murray, O. /eds./: The Oxford History of the Classical World. Oxford: Oxford University Press, Sourvinou-Inwood, C. 2000: What is a Polis Religion? In: Buxton, R. /ed./: Oxford Readings in Greek Religion. Oxford: Oxford University Press, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

28 Susanne Sievers Matthias Leicht Bernward Ziegaus Ergebnisse der Ausgrabungen in Manching-Altenfeld 1996 bis Teil 1: Text und Beilagen. Teil 2: Text. Die Ausgrabungen in Manching, Band 18 Römisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts Reichert Verlag, Wiesbaden 2013 ISBN Recenzovala: Alžběta Danielisová Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 danielisova@arup.cas.cz Záchranný archeologický výzkum, který v letech probíhal na laténském oppidu Manching v poloze Altenfeld, odkryl plochu o celkové rozloze 6 ha. Výsledky a nálezy za čtyři roky výzkumu ( ) představuje Susanne Sievers (hlavní editor) a Matthias Leicht (vedoucí výzkumu) ve spolupráci s řadou přizvaných specialistů. Od roku 1969 byly poznatky o této aglomeraci prezentovány v sérii»ausgrabungen in Manching«, z nichž tato publikace je 18. v řadě (Band 18). Jedná se o monumentální dílo na největší zkoumané ploše, které kdy bylo na Manchingu uskutečněno. Prezentovaná dvousvazková publikace na více než 750 stranách ukazuje, že Altenfeld je skutečně klíčovou plochou, co se týče významnosti nálezů i sídlištní struktury, nejenom pro poznání dějin Manchingu samotného, ale také jeho okolí. Souvisle osídlený prostor zkoumané plochy na Altenfeldu v severozápadní části oppida navazuje jednak na hlavní východo-západní komunikaci probíhající napříč oppidem a na u ní položený tzv. řemeslný areál a jednak na svém severním okraji lemuje zaniklé slepé rameno, u kterého se nacházelo potenciální přístaviště intra muros. Výzkumem bylo doloženo celkem šest sídelních fází, které jsou datovány od konce 3. do poloviny 1. století př. n. l. (LT C1b LT D1b). V publikaci jsou kromě detailního funkčně-chronologického rozboru představeny nálezové situace (tj. rekonstrukce sídlištní struktury) a zejména rozsáhlé a často klíčové soubory hlavních kategorií materiální kultury. Bylo tak zjištěno (resp. potvrzeno), že podél hlavní komunikační osy se rozkládal řemeslný areál s výraznou koncentrací specializované výroby, kde dominovalo zpracování železa a bronzu, ale i ražba mincí a produkce keramiky. Severním směrem zástavba nabývala dvorcového charakteru, vymezeného ohradními žlaby, a množství luxusních nálezů svědčí o přítomnosti vyšší společenské vrstvy. Zde byl také učiněn nejvýznamnější nález, a to depot 483 zlatých bójských statérů a zlatých slitků. Samostatné studie jsou věnovány jednotlivým tematickým celkům počínaje (svazek 1) rekonstrukcí sídlení zástavby a chronologií jednotlivých stavebních fází (M. Leicht), rozborem kategorie drobných nálezů, které umožnily detailní typo-chronologickou analýzu (S. Sievers), analýzou stavebních materiálů jako je dřevo (J. Wiethold) a kámen (M. Trappe), a sedimentologickou genezí přístaviště ve slepém rameni Dunaje v poloze Dürre Au (M. Leopold a J. Völkel). Především ve svazku 2 jsou poté prezentovány studie přizvaných specialistů, kteří v mnohých případech nabízejí nový pohled na organizaci specializované výroby a strukturu zástavby na Manchingu. Problematika zpracovávání železa je jedním z hlavních témat této publikace. Do jednotlivých kapitol přispěli G. Gassmann a A. Schäfer, Ch. Raub a R. Schwab příspěvky týkajícími se technologie zpracování a proveniencí železa zpracovávaného na Manchingu, a prezentujícími analýzy strusek a rekonstrukci technologických postupů a recyklačních procesů. Postup při zpracovávání bronzu na základě archeometrické analýzy bohatého inventáře zahloubené chaty 1034a2 přibližuje R. Schwab. Antrakologická analýza (J. Wiethold) poskytuje přehled stavebního a palivového dřeva, a umožňuje tak společně s analýzou makrozbytků (H. Küster et al.) rekonstrukci životního prostředí v době osídlení oppida. Poprvé je v případě Manchingu představena analýza využívaných hornin, zejména v případě rotačních mlýnů (M. Trappe), které pocházejí ze spádové oblasti oppida. Stavební materiály (včetně vápenné malty) byly zkoumány W. Scharffem. Zvláštním pozornost je v druhém svazku věnována prezentaci a rozboru depotu mincí obsahujícího 483 zlatých statérů a zlatých slitků (B. Ziegaus), nalezeného v prostoru ohrazeného dvorce v zóně 3 (viz kapitola od M. Leichta, svazek 1). Silný bójský (tj. východní, z oblasti středního Podunají) vliv v nálezovém souboru je vysvětlován přítomností osob z bójského území, která je dle autorů rovněž potvrzena analýzami izotopů stroncia z početných lidských kosterních pozůstatků (M. Schweissing). V rozsáhlé studii je představena také keramika (R. Gebhard) a její kvantitativní analýza (V. Salač, R. Neruda a T. Kubálek). Antropologický rozbor sídlištních nálezů lidských kostí (E. Hahn) je následován archeozoologickou kapitolou shrnující nálezy z jednotlivých sídelních zón, zvláštních kontextů a chronologických stupňů (H. Obermaier). Závěrečné shrnutí (S. Sievers) zhodnocuje osídlení lokality z hlediska prostorového, časového a funkčního v celkem šesti fázích mezi stupni LT C1b LT D1b. Interpretaci organizace prostorové struktury a charakteru zástavby se věnuje M. Leicht. Stať prezentuje většinou rekonstrukci nadzemních staveb, protože zahloubené chaty jsou na Manchingu spíše vzácné; na Altenfeldu jich na celé ploše bylo vykopáno jen sedm. Celkem bylo ze stovek prozkoumaných kůlových jamek rekonstruováno 98 půdorysů nadzemních staveb, od nejjednodušších čtyřa šestikůlových hospodářských skladovacích konstrukcí po komplikovanější vícelodní půdorysy budov, kterými se v 90. letech zabýval již např. F. Schubert. Některé půdorysy mohou ve změti superpozic vzbuzovat spíše rozpaky (např. Gebäude 18, 32). V prostoru severně od hlavní komunikace a řemeslného areálu se v prostoru vymezeném ohradními žlaby vyskytovaly dvě stavby v základových žlabech, nesoucí označení speciální stavby (Sonderbauten), u nichž se, vzhledem k podobnosti s první konstrukční fází centrální svatyně, předpokládá rituální funkce (zejména u stavby 25). V sídlištní zástavbě je pozorována pravidelná přítomnost studen (celkem 67), zejména v prostoru tzv. řemeslného areálu v jižní části plochy a rozebírány jsou také 3 dochované hrnčířské pece. M. Leicht v závěru studie dělí plochu do pěti zón s různým druhem zástavby, kterou posléze usazuje do funkčně chronologického rámce. Zóna 1 jižně od hlavní komunikace (existující minimálně od stupně LT C2) je asociována s řemeslným areálem s koncentrací specializované výroby a prakticky bez nadzemních staveb, zóna 2 obsahuje množství zahloubených jam/objektů (nikoliv ale studní), zóna 3 obsahuje husté několikafázové osídlení s koncentrací povrchových budov a zde se také nacházejí ony zvláštní budovy, interpretované jako kultovní stavby. Zóny 4 a 5 jsou potom charakteristické přítomností ohradních žlabů vymezujících dvorcovou zástavbu. Koncentrace bohatých nálezů v zóně 4 dává tušit přítomnost elitní společenské vrstvy v této části oppida. Zde byl navíc učiněn pravděpodobně nejvýznamnější nález na Manchingu, a to depot zlatých statérů (datovaný do fáze LT D1a). V zóně 5 se v prakticky prázdném prostoru nachází velká hospodářská stavba. Chronologický vývoj zástavby je sledován 314 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

29 od počátků ve fázi I (LT C1b), přes vrchol ve fázi IV (LT D1a) až do celkového úpadku, kdy je také pozorován rozpad tradiční prostorové struktury, který se mimo jiné projevuje změnou orientace staveb. Analýza stavebních materiálů se zabývá především chemickým a mineralogicko-petrografickým rozborem mazanice, která je doplněna i o analýzu výmazu otopných zařízení stěn pecí, ohnišť a výhní. Rozsáhlá a vcelku zásadní kapitola je věnována drobným (bronzovým, skleněným a železným) nálezům tedy Kleinfunde (S. Sievers). Tato část obsahuje komplexní představení hlavních typologických a funkčních materiálových skupin včetně výjimečných nálezů, jakými jsou např. olověné závaží s figurálním reliéfem, bronzové pochvy na nůž, fragmenty plechů s figurální výzdobou, bimetalický zákolník, millefiorové sklo atd. Materiál je představován ve funkčních kategoriích šperk (spony např. i první spona typu Almgren 18 na Manchingu, opaskové zápony, kruhový šperk), zbraně (výjimečné nálezy jako drátěné pancíře, celé kování pochev meče, dýka). Mezi výjimečné nálezy patří drobná bronzová plastika hippokampa (kůň s rybím ocasem), který byl připevněn na původně organický podklad. Jeho nález v blízkosti zvláštních budov (Sonderbauten) by mohl svědčit o jeho rituální funkci. Podobně interpretovány jsou nepočetné nálezy kovových plastik zvířecích rohů, uší nebo kopyt, původně také zřejmě součástí plastik z organických materiálů. Mezi běžné nálezy lze počítat početné fragmenty zemědělského náčiní, a dalšího nářadí. Zvláštním nálezem je olověné závaží s reliéfní výzdobou; analogický nález z r byl publikován W. Krämerem. Je interpretováno (B. Zieghaus) jako zpodobnění osoby významné v souvislosti s ražbou mincí (torques, váhy a psací nástroj v rukou). Kolekci drobných nálezů doplňují bronzové vážky, toaletní a lékařské nástroje. K již známým, ale výrazným nálezům patří (v poněkud nelogickém řazení) železná souprava k ohništi s býčími hlavičkami, různé nože (některé zastoupené bronzovými pochvami), brousky, rotační mlýny, kování věder (plechy, držadla ), skleněné nádoby, klíče a zámky, součásti koňských postrojů, vozů, zákolníky (s nálezem bimetalického zákolníku s analogií v Berching-Pollantenu), různá další kování a kroužky z různých materiálů (bronz, železo, kost), a další. Poněkud překvapivá je absence kategorie tzv. Středomořského importu (kromě jednoho kusu pánve Aylesfordského typu), běžná na jiných lokalitách a i v jiných polohách na oppidu. Funkčně typologickou analýzu doprovází podrobný rozbor dokladů kovozpracovatelské výroby v poloze Altenfeld, rozebírány jsou zde především početné nálezy nástrojů specializované výroby a kategorie pod souborným označením šrot. Těžiště dokladů specializované výroby se nachází v řemeslném areálu (zóna 1). Podrobněji je v tomto kontextu rozebírán inventář zahloubené chaty 1034a a depot bronzových zlomků, šrotu (1103-2g/2ga přes 300 kusů), datovaný sponou Almgren 65 do LT D1b, které autorka interpretuje v kontextu hospodaření se surovinou i jako rituální uloženinu. Závěrem se věnuje zvláštnímu nálezu v kontextu objektu 1490a, narušeného výstavbou hlavní komunikace, který je interpretován jako elitní nález hrobového charakteru. Ten obsahoval četné fragmenty plechu, původně součásti kování vozu, z nichž některé byly zdobeny rytými zoomorfními motivy koňů. Nacházel se zde i bimetalický zákolník s bronzovou lidskou hlavičkou. Objekt obsahoval také hroty šípů, nástroje (pilu) či kování kosy. Druhý svazek je věnovaný jednotlivým kategoriím nálezů souvisejících především se specializovanou výrobou. Zpracování neželezných kovů se věnuje jediná kapitola, která prezentuje nálezový soubor ze zahloubené litecké dílny 1034a2 (R. Schwab). Chemické složení jednotlivých předmětů je analyzováno pomocí EDRFA a jsou zde prezentovány i technologické postupy na základě metalografických rozborů. Autor kapitoly se na tomto místě zabývá i otázkami legování olovem a recyklací slitin mědi. Jak již bylo uvedeno na začátku, velký prostor je věnován železářské výrobě. V několika kapitolách jsou následně rozebírány aspekty související s proveniencí železné suroviny, výrobními a technologickými postupy při výrobě zbraní a nástrojů na základě metalografických analýz (R. Schwab), jakož i s otázkou recyklace železa. Podrobnou analýzu strusek představuje A. Schäfer; z polohy Altenfeld pochází nejpočetnější kolekce železářských strusek dosud vykopaných na oppidu (celkem 380 kg). Kolekce zahrnuje početné plankonvexní slitky, tedy kovářskou surovinu pocházející z nístějí zahloubených pecí. Kolekci doplňují součásti výhní a výhňových zařízení. Z prostorové koncentrace vyplývá, že naprostá většina kovářské výroby (nebyla přímo doložena výroba hutnická) se koncentrovala v zóně 1, tedy v řemeslném areálu. Směrem na sever do prostoru hlavní komunikace a dvorců se rozptýlené nálezy strusky dají interpretovat spíše v souvislosti s postdepozičními procesy, planýrkami (úpravou komunikačních prostorů), a případně omezenou nebo krátkodobou výrobou (zóna 5 s pozůstatkem výhně). Závěrečná syntéza poznatků zahrnuje celkový vývoj železářské výroby v oblasti bavorského Podunají (G. Gassmann, A. Schäfer), která shrnuje především výchozy železné rudy v oblasti bavorského Podunají, včetně jejich chemických analýz, představuje hutnickou lokalitu Ingolstadt-Etting, a závěrem hovoří přímo o počátcích výroby železa v bavorském Donauraumu. Analýzu otopných zařízení a technické keramiky doplňuje C. J. Raub. Výsledky výzkumu na Altenfeldu zásadním způsobem obohatily poznatky týkající se mincovní produkce a cirkulace zlatých a stříbrných mincí na Manchingu. Klíčovým prvkem této kapitoly je publikace mincovního depotu, nale - zeného v roce 1999 v prostoru ohrazeného dvorce v zóně 4, který obsahoval 483 zlatých statérů (a jeden zlatý slitek), původně v organickém obalu (látkovém pytli), ze kterého se dochovaly tři bronzové kroužky. Depot byl pravděpodobně uložen v kůlové jamce. Zásadním zjištěním je, že se jedná o tzv. bójské ražby, mušlovité statéry produkované v oblasti středního Podunají a Čech, což vrhá nové světlo na spektrum a zejména intenzitu kontaktů mezi Bavorskem a Čechami v pozdní době laténské (homogenita souboru naznačuje, že byl pravděpodobně importován z Čech přímo do Bavorska). Depot je datovaný do stupně LT D1a, do období největšího rozkvětu oppida. Numismatická část se podobně také věnuje analýzám mincovních razidel, metrickým parametrům a chemickému složení statérů podle předem definovaných typologických skupin. Detailní analýze byla také podrobena technická keramika, tyglíky a mincovní destičky, jichž pochází z Altenfeldu celkem 35. Pozorované jevy, týkající se produkce zlatých a stříbrných mincí jsou sledovány v kontextu celého Bavorska, zejména jižně od Dunaje. Následující kapitoly jsou věnovány zpracování keramického souboru (R. Gebhard). Je překvapivé, že keramice je věnováno poměrně málo prostoru, nicméně posloužila svému účelu, kterým bylo zejména chronologické zhodnocení nálezového souboru ve vztahu k prostorovým kontextům a definovaným fázím osídlení. Samostatná kapitola je věnována zvláštním formám a importům, které obsahují exempláře kampánské keramiky a amfor. Kvantitativní zhodnocení na vybraných čtyřech objektech představuje kapitola, která je pravděpodobně zaměřena na prezentaci metodiky kvantitativního vyhodnocování velkých souborů (V. Salač, R. Neruda, T. Kubálek). Poměrně rozsáhlou nálezovou kategorií jsou možná překvapivě lidské pozůstatky (E. Hahn). Lidské kosti, tím méně celé skelety, se na českých nebo moravských lokalitách zdaleka nenacházejí často, nicméně v případě Manchingu se jedná o jev zcela pravidelný. Na Altenfeldu bylo shromážděno celkem 412 jednotlivých kostí, z nichž naprostá většina patřila fragmentům kostí lebečních, případně přímo celým lebkám (celkem 45). V několika případech (např. studna 1024a a jáma 1206a2) bylo konstatováno rituální uložení lebky společně s deponováním keramiky a zvířecích kostí. Celkem ve čtyřech případech byl nalezen částečný nebo celý skelet a ve dvou případech se hovoří o nálezech PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

30 hrobového charakteru. Analýza izotopů 87 Sr/ 86 Sr u vybraných 34 jedinců prokázala nelokální původ a autor příspěvku (M. Schweissing) odkazuje na možnou souvislost s oblastí Čech, jakkoliv se to při komplikované geologii českého masivu může zdát jako předčasný závěr. Analýza zvířecích pozůstatků (H. Obermaier) se klasicky zaměřila na kvantitativní vyhodnocení osteologických nálezů v rámci jednotlivých sídelních zón v kontextu hospodářských strategií aglomerace. Zvlášť je potom rozebírán soubor z tzv. nálezu hrobového charakteru s pozůstatky vozu (1490a). Společně s archeobotanickou analýzou (H. Küster) archeozoologické zhodnocení přináší poznatky o rozložení jednotlivých prostorových jednotek (pole, pastviny, les) uvnitř oppida i jeho okolí. Závěrečné shrnutí (S. Sievers) představuje vývoj v jednotlivých sídelních fázích I VI, tj. ve stupních LT C1b LT D1b. Rekonstruované události na základě změn v sídelní struktuře ve fázi VI, stejně jako na přechodu z fáze IV do fáze V ukazují, že v těchto obdobích docházelo zřejmě k zásadním událostem v životě aglomerace, které vedly k následným restrukturalizacím sídelní struktury. Nálezové spektrum naznačuje, že ony události mohly mít charakter vojenských událostí s katastrofickými důsledky pro obyvatele oppida. O komplexitě sociální struktury svědčí mimo jiné variabilita stavebních struktur, mezi kterými vynikají tzv. zvláštní stavby, které nacházejí paralely v soudobých viereckschanzích a interpretují se jako rituální budovy svatyně. Je jistě zajímavé, že takové objekty se nacházejí v různých místech na Manchingu. Společně s velkými ohrazenými sídelními jednotkami dvorci, to vyvolává otázku, zda máme před sebou prostorovou manifestaci různých klanů nebo širších rodin s těmito mimořádnými stavebními jednotkami, jejichž vůdci (druidi?) se od sebe navzájem odlišovali prostřednictvím rituálních staveb. Doklady (byť zatím stále diskutabilní) bójské přítomnosti na Manchingu jsou jiným důležitým aspektem, který vrhá nové světlo na strukturu osídlení Manchingu. Autoři předpokládají, že zejména rozsáhlý řemeslný areál musely využívat různé sociální skupiny. I zde je stále velký potenciál pro budoucí výzkum, neboť komplikovaná společenská struktura celé osady se teprve ve světle nových nálezů začíná projevovat. Stejně jako jiné výzkumy na Manchingu, odkryv v ploše Altenfeld výrazně obohatil poznání historie osídlení Manchingu, stejně jako poznání klíčových aspektů organizace společnosti a produkce v mladé a pozdní době laténské. Je jen na škodu, že publikace neobsahuje žádné (tím méně cizojazyčné) resumé. Christopher Gosden Sally Crawford Katharina Ulmschneider /eds./ Celtic Art in Europe. Making Connections Essays in honour of Vincent Megaw on his 80 th birthday Oxbow, Oxford Philadelphia p., countless figures, 60 colour plates ISBN Recenzoval: Jan Kysela Ústav pro klasickou archelogii FF UK Celetná 20, CZ Praha 1 jan.kysela@hotmail.com It is a truth universally acknowledged, that a renowned and unanimously cherished scholar having reached a respectable age divisible by ten, cannot be without a Festschrift. John Vincent Stanley Megaw turned eighty on 17 th April All the other criteria listed above are more than fulfilled by his fruitful career dedicated to study of the art of Iron Age Europe. The inevitable Festschrift orchestrated by three Oxford scholars was published by Oxbow in Most of the 37 papers are presented in English. French contributions are followed by full-text (!) English translations while the German texts are provided with only few lines of abstract. Though no great problem for a Central European reader, this is an unexpected editorial decision. The thematically quite motley papers are chained in a logical order (not followed in this review), the editorial work is impeccable. The figures in the papers are all black and white but a selection among them is repeated in colour in the annexed plates. All in the volume provides top level research quality, is extremely neat from the formal point of view and yet characterised (in the choice of topics and their presentation) with a great deal of informal casualty. The book and its addressee have a lot in common. The volume is ushered by two papers dealing with elementary definition of its central concepts the Celts and the Celtic art. John Koch in Once again, Herodotus, the Κελτοί, the source of the Danube, and the Pillars of Hercules advocates by combining literary, archaeological and linguistic evidence the concept of Celtic from the West. Though not personally advocate of this basic premise I find it mentally stimulating and wish good luck to all who explore this path. Nevertheless, I cannot help feeling that the way archaeological evidence is wielded in Koch s paper, is somewhat wishful. John Collis in The Sheffield Origins of Celtic Art traces by his tried and tested modus operandi the first use of the term Celtic art in (mostly) British scholarly community and the gradual shift of its significance. Vincent will probably not agree in all points as is common in discussions between these two gentlemen. The point of Felix Müller s paper is well synthetised by its title: Theorie der Keltischen Kunst. Ein Versuch. The Celtic art with its internal coherence and independent development leaves no doubt as to whether it should be considered an art on its own. However, its extreme specificity and our ignorance of for example the social conditions of its creators or of the very meaning of its greater part, make it very challenging to make a step beyond classification and to propose a theoretical framework thereof. Müller brews a stew of our abstract notions on the Celtic art. As understanding the meaning of the artworks is often problematic, 316 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

31 the most rewarding approach to reading Celtic art is in Müller s mind that of its sociological functions as a means of power legitimisation by the elites and potentially as a constituent of ethnical identity. The stimulating field of theory of Celtic art goes on with Laurent Olivier s Les codes de représentation visuelle dans l art celtique ancien. Olivier reminds us of some elementary principles of pre-historic/ primitive /children s representation of reality in which the visual realism (true to the natural way of seeing things) is replaced by intellectual realism more interested in the substance of the depicted elements and making use of visual instruments such as multiple perspective ( rabatment in Olivier s terminology) and transparency of objects whose substance is not visible from the exterior. The author goes on to argue that also the early LT art follows these representational principles and that it is in this key that the figural representations of the Early style are to be read including (plausibly) not only the various Mischwesens but also (less convincingly) the antithetic beasts. The elusive and polysemic nature of the Celtic art is further investigated on a case from its late stages: Jennifer Foster undertakes a thorough hunt at Hidden faces and animal images on late Iron Age and Early Roman horse harness from England and Wales indentifying dozens of human faces, birds of prey, owls, horses and ducks hidden among the twirls of bronze and red enamel fields (a reader with an average dose of imagination easily finds a number of creatures not mentioned by the author). These 1 st c. AD objects carry on the tradition of Jacobsthal s Cheshire cats and similar visual riddles although on the continent their vogue had disappeared centuries earlier. These motifs are extremely rare in the insular metalwork and the author leaves open the question whether the hidden faces and creatures were actually visible and understandable for the people using them and (even!) producing them. Mitja Guštin s contribution on The Human Masks of Unknown Provenience provokes some perplexity. Three masks came to the Museum in Deutschlandsberg at three different occasions. While the golden one can be linked with funerary habits of Western Balkans, in case of those of bronze and mainly silver we should probably discuss their authenticity rather than their iconographic and stylistic classification. The theme of human head representation lingers on also in the following papers. Mariana Egri in Heads, masks and shifting identities focuses on a group of ceramic kantharoi from the Carpathian basin with handle (attachment)s decorated by stylised human faces. After a well documented synthesis on representation of human heads in the Celtic art and in pre-modern societies in general she goes on to argue that the studied pieces represent masks worn by master of the sacred in ceremonies connected with collective alcohol consumption. Her argumentation is coherent, though relying on too numerous premises (how do we know the faces are actually masks?); her interpretation is plausible, though in my opinion one of many rather than the only one conceivable. We skip to the opposite end of the Celtic (?) world in Fernando Quesada Sanz s paper Off with their heads...! once again: Images of daggers and severed heads on an Iberian falcata sword. The story turns around a typical Iberian sword a falcata from the region of Murcia, Spain, on whose blade three human heads are depicted in silver inlay. The author deconstructs very carefully the first stereotypical idea that comes to one s mind, that we are faced here with the characteristically Celtic têtes coupées and that there is therefore something Celtic about this sword (or about any other Iron Age severed head depiction or discovery). Cutting off other peoples heads and doing nasty things with them is a broadly transcultural phenomenon and the obsession of some students of Celtic art with severed heads as proxy of celticity deserves a great deal of intelligent scepticism. I have only one doubt, a question I ask myself often when reading about têtes coupées : why are the heads depicted on the blade considered severed? Scepticism towards a severed head is expressed also in the paper by Natalie Venclová and Jan Royt, A Celtic severed head or Lazarus in the Arms of Abraham? The La Tène period archaeologist and medieval art historian discuss a piece of stone sculpture from Bohemia settling on its Romanesque rather than La Tène date. Although disappointing for an average reader of the volume, this discovery may delight Czech medievists as Romanesque sculpture is far from abundant in our region. And as the authors pertinently add who knows how much unrecognised Celtic sculpture may be hidden in various museum magazines, shelved as mediocre medieval pieces. Otto-Herman Frey in Zur Attachenzier der Schnabelkannen von Basse-Yutz revisits a pair of artefacts dear to Vincent Megaw, the Basse-Yutz flagons. Frey almost asks more questions than he gives answers but Celtic iconology is a mental exercise in which asking question may be more precious than answering them. Concerning the answers, Frey suggests interpreting the menagerie on the flagon handles along the lines of natural powers driving this world... possible though of course hard to verify. Flemming Kaul undertakes in his paper (The not so ugly duckling an essay on meaning) a courageous attempt to read the same Basse-Yutz flagons in the key of Urnfield period iconography. Could the cheerful duck swim[ming] on the river of wine on the spout (Megaw Megaw 2001, 78) be a resurrected sun-ship/bird? When exposed by a specialist in Bronze Age solar ornithology, the exegesis does not lack convincing coherence. Before I start to believe it, however, I will prefer to go and check how many other LT palmipedes are willing to corroborate it. One of the most significant papers in the collection is in my opinion Thomas Stöllner s Between ruling ideology and ancestor worship: the mos maiorum of the Early Celtic Hero graves. It has always been acknowledged that the late Ha and early LT princely graves and stone statuary have something to do with the Mediterranean. Stöllner does an excellent job in setting these phenomena into the (archaeological but most importantly social) context of analogous developments in Iron Age Greece and Italy. One need not agree with every author s word but one cannot prize high enough his intention and his ability to let archaeology play the main role on detriment of the tricky written sources (upon which he draws capably) and to go for substance of the problem. The title of Jan Bouzek s paper, Celtic mercenaries reconsidered, is luring but a reader expecting a radical departure from present conceptualisations of the phenomenon will probably be disappointed. The author provides a (selective) overview of written sources on Celtic presence in Mediterranean militaries without nuancing the status and role the Celts enjoyed in them; these varied radically. The iconographical and archaeological supplements are not very innovative either: long oval shield = depiction of a Celt; an object of Mediterranean origin in Transalpine Europe or vice versa = arrival/return of Celtic mercenaries. A reader eager of a real reconsideration of Celtic mercenaries is advised to consult the numerous recent publications on the subject by Luc Baray (e.g. 2014). Hrvoje Potrebica and Marko Dizdar study the Late Hallstatt and Early La Tène gold and silver beads in southeastern Pannonia. Apart from the date of their production (6 th 4 th c. BC) there is little about these biconical beads from sheet metal decorated with filigree or granulation that could be termed as Ha/LT. Either produced in northern Greece or imitated in southern Pannonia these jewels are nevertheless associated in burial assemblages with the first PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

32 LT objects reaching this region from the north; they thus mark a corridor of cultural communication between central Europe and southern Balkans anticipating the role later played in this region by the Scordisci. In East meets West... The stamped pottery from the La Tène cemetery at Fânâtele-Dealul Popi (iud. Bistriţa- Năsăud, RO) by Aurel Rustoiu, the stamped vessels from Fânâtele themselves are mostly stepping stones for general overview of this pottery decoration in the entire Carpathian basin. Stamped pottery is among the elements which arrive to the region in 4 th c. BC in the bulk of various LT traits and that keep reappearing down to LT C1. Along with vessels and stamps of western origin, new elements come in play such as local pre-celtic vessel shapes or stamps inspired from the eastern Mediterranean, illustrating exemplarily the cultural melting pot that the Carpathian basin became in this period. Rustoiu s article is conveniently followed by a paper by Gertrúda Březinová on A vessel with stamped decoration from the Želiezovce collection (SK). The pottery of Carpathian basin and the Balkans is also subject of the following paper by Petar Popović on the famous Balkan kantharoi. Sice the article by V. Kruta and M. Szabó (Kruta Szabó 1982), these two-handled drinking vessels have been believed to be an undisputable sign of the Balkan Celts hellenisation materialised in adoption of a characteristically Greek drinking vessel. Although Popović does not challenge the traditional view, his paper changes it in my opinion: kantharoi appear in the Balkans as early as the Eneolithic and remain a characteristically local and abundantly represented ceramic shape until the 4 th c. AD. The kantharos adopted by the Balkan Celts and mediated through them to the Carpathian basin is a thoroughly local vessel; even though we can speak about its hellenised variety, this hellenisation occurred locally already before the arrival of the Celts. This does not absolutely mean that the Balkan Celts were not in contact with the Greeks; it means that they adapted to the habits of the regions they settled in rather than intentionally exposing themselves to the rays of Hellenic civilisation. Another story of cultural contact narrated by a group of artefacts is Tomazs Bochnak s study on La Tène strap shield bosses from Poland. Polish late Iron Age is characterised by the La Tène culture islands bordering on territory of Przeworsk culture. Bochnak in his study shows that whereas the shield bosses discovered in the LT graves are of the same type as in the territories of Bohemia and Slovakia, those from the Przeworsk culture graves find the best analogies in the west, notably in the Main-Rhine- Mosel area. The former case seems to be a nice example of inter-celtic cultural network, whereas in the latter, one recalls Germanic activities before mid 1 st c. BC (key-word: Ariovistus). There is, nevertheless, one detail to keep in mind: the two groups of shield bosses are mutually exclusive from chronological point of view and in the later period our knowledge of objects such as shield bosses is extremely limited in greater part of central Europe. Although it does not contradict or compromise the Germanic hypothesis we have to realise that the situation may have been more complicated. Nathalie Ginoux and Peter Ramsl are responsible for a neat study Art and Craftsmanship in elite-warrior graves: from Boii to Parisii and back again... Its central point is open-work decoration on LT B2 militaria (shield bosses, spear heads and applied to scabbards). This technique is characteristic of the middle European corridor spanning from the Paris basin to the middle Danube region with particular concentrations on these two extremities. A strong artistic and probably ideological link between the two regions is obvious without any possibility to guess which of them (if any) was on the initiative and which on the receiving end of this relation. As is the habit in Festschrifts, numerous articles are dedicated to studies of single more or less spectacular objects. Paul Gleirscher in Fragments of a carnyx from Leisach (Austria) adds a new entry into the list of known carnyces which has grown considerably over the last decade or so. As is often the case, also the Leisach fragments come from a sanctuary, namely from an Alpine Brandopferplatz. John Boardman a rare classicist among the prevalently barbarian authors takes us far away from Iron Age Europe in his analysis of the iconographic motif of Alexander the Great viewing the world from aloft (Alfred and Alexander). Based on an (obviously apocryphic) account of Alexander carried to the skies on the throne pulled by two large birds, the motif enjoyed popularity in early medieval art and can claim iconographical analogies from Late Roman, but also and even more precisely from Sassanian art; some elements can be traced back as far as Assyria. Is it a proof of the motif s oriental links or rather a warning that similarity need not perforce mean a genetic relation? La fibule de Moscano di Fabriano [is] un jalon important de l évolution de l art celtique, that is the main message of the paper by Luana and Venceslas Kruta. There is no doubt about it even for those who prefer a less straightforward narrative framework than the one adopted by the Krutas. It is pity that the authors did not dissociate their neat stylistic and contextual analysis from some esoteric interpretations uttered with certainty usually reserved for laws of Newtonian physics ( coral symbolises the vital force which transforms the dead water from the Other world into the source of life and energy or [the S motif is] a symbolic sign of path of the sun between two winter solstices...). The interpretation sobriety is on the other hand adopted by Rudolf Echt in Zum Wenden: der Halsring aus Gehweiler-Oberlöser im Saarland. The discussed early LT torc stands out in that its flattened ends bear different enamelled decoration on either side: an A-A composition scheme on the main side vs. B-C on the flip side. Interestingly, while the decoration of the flip side is executed in the latest stage of the Early style, the scrollwork of the main side is already heading towards Waldalgesheim. As already mentioned, Echt refutes to speculate über Tag- und Nachtseite, Sommer- und Winterseite oder Diesseits- und Jenseitsseite. Rightly so, in my opinion: could not it be, that the main side was carved additionally when the decoration on the flipside had gone out of fashion? José Goméz de Soto writes on L anneau en bronze à têtes de béliers de Chermignac (Charente-Maritime) et de quelques pièces de harnais. La Tène finale de la Gaule de l ouest. The author lists a series of objects of central European origin discovered in western Gaul asking a very pertinent question, to what extent is the eastern origin of these types actually a real thing to what it is due to the history of research. Sadly there is no reference to studies by Gilles Pierrevelcin (e.g. 2009) which deal exactly with these questions, exemplified on the same types of objects. The question whether the presence of La Tène type objects in Trentino is due to presence of Celts or to their adoption by the native Raeti has a long history. A mould for Celtic-type rings from Sanzeno in the Valle di Non, Trentino, presented by Franco Marzatico is a(nother) proof of the local production of La Tène objects (in this case the Koppelringe) which has of course very little to do with the ethnicity of the craftsmen. A curious artefact A Dragon from Oberleiserberg is presented by Maciej Karwowski. The S-shaped (possibly) steel (!) bar in the shape of a dragon-like creature interpreted as a hook for fastening the pauldrons of a mail shirt. While fully convinced by the stylistic and functional classification of the artefact I cannot dispel some doubts: what sense would have making a similar object of steel rather than iron? And can such a fragment be interpreted by inserting it into a macro-political context ( Norici, Taurisci, Boii, ferrum noricum)?... to boldly go where no man has gone before is the title of a paper by Boris Kavur and Martina Blečić Kavur, both strong in rhetorics and storytelling as demonstrated by both 318 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

33 1 Originating according to Wikipedia (which I was obliged to consult on that matter) to my slight disappointment in neither Kipling nor Melville but in Star Trek TV show. the title 1 and the paper. A Hatvan-Boldog type sword was discovered among a series of votives in the river of Cetina in Croatia, far from any other find of a LT sword. Basing on a detailed analysis and contextualisation of the object as well as of the available historiographical evidence, the authors consider the sword original from northern Italy (though accepting strong affinities with scabbards from the Carpathian basin) and envisage its arrival to present-day Croatia within the movements of Celtic mercenaries around the Adriatic documented by the written sources in the 4 th c. BC. The reader is not obliged to believe every detail of this story but the main point contacts between northern Italy and Carpathian basin (no matter in what direction, most probably in both) is clearly made and masterly narrated. Thierry Lejars presents an exceptional paper À l aube du III e s. av. J.-C.: Les fourreaux d épée à décor estampé sur fer. From a scrap of iron sheet discovered in the LT sanctuary of Allones (dép. Sarthe, F) unwinds a superb study of early LT scabbards decorated with interlaced lines of stamps. Working on several levels from the sword and scabbard parameters, through decoration composition down to the tiniest details of each of the stamps and drawing on comparanda from the entire visual repertoire of the early Celtic art, keeping in mind all materials, all artefact categories and all thinkable regions, Lejars presents in every respect an analytical study of the highest imaginable level. The conclusions he draws from these facts are equally important: this seemingly coherent group of artefacts was, in his opinion, result of multipolar production rather than an output of a single workshop; Lejars goes on to claim that in the context of what we call the Celtic art, such multipolar production may have been the rule rather than exception. Only similar detailed studies may help us make more order in this topic. Unfortunately I do not feel competent to comment on the last block of papers dedicated to Iron Age art and archaeology of the British Isles. Andrew Fitzpatrick and Martin Schönfelder believe to have identified among metal finds from a votive deposit in Fiskerton, Lincolnshire an object which originally served as a helmet crest in the shape of characteristically early LT leaf crown. Their argumentation is solid and we have no reason to refuse their conclusion. Snettishan Swansong by I. M. Stead recapitulates the research history of a remarkable site, Ken Hill at Snettisham. In this area 15 hoards or golden torcs (224 pieces in total!), coins and other artefacts were discovered between 1940 s and 1990 s inside an 8 ha ditched precinct with a Roman (cult?) building identified in its vicinity. Why such a magnificent site is reduced to a mere six pages without a single image of the finds? Stead concludes his paper with a pessimistic postscript summarising his desperate attempts to get Snettisham fully documented and published in spite of administrative obstacles. Also The Iron Age open-air ritual site at Hallaton, Leistershire discussed by Colin Haselgrove and Vicki Score is a ritual site comparable with Snettisham. Among its finds there is a remarkable series of Roman coins and a cavalry helmet both very early a peri-conquest date and thus potentially hinting at a particular relation of local authorities (?) with the Romans just arrived or even going to arrive to Britain. Jody Joy focuses on post-conquest Britain Roman but not yet fully romanised and the ways in which pre-roman (= Celtic ) art forms were involved in the active and bilateral identity negotiations in this new world. Fraser Hunter provides us with an overview of massive metalwork of north-east Scotland a consistent group dated from the brink of pre-roman through the early postconquest period, inserting it into its artistic as well as social context. I wish I understood enough of either of these to be able to comment adequately. Even a complete ignorant of insular Iron Age art such as myself is familiar with the Torrs head-piece, the bizarre horned pony-cap. The cap has been known since 1829 and over this period its authenticity and correctness of its reconstruction has often been questioned. C. Stephen Briggs works with archive sources reaching back to the piece s discovery not only to find out whether the reconstruction is correct or not (it is) but also to get a general better understanding of this puzzling piece. The few critical remarks I have expressed are of course purely subjective opinions and they change nothing on the fact that the quality of the presented papers is as a rule outstanding. If I may pick one which made the greatest impression on me it is without any doubt Leopold Bloom I and the Hungarian sword style by Katharina Ulmschneider, Sally Crawford and... Paul Jacobsthal! Ulmschneider and Crawford investigators of the Jacobsthal archives in Oxford publish one of the short essays, which Jacobsthal used to exchange with Sir John Beazley as presents, introducing it by a wealth of information on Jacobsthal s life in his Oxford exile and the difficulties he was obliged to face during the war years. They also helpfully provide us with the indispensable cultural and prospographic background for full appreciation of the Jacobsthal s text. He argues in it in favour of Hungarian origin of British style of scabbard decoration. In 1940 s this was a bolt idea to say the least and in order to account for its inexplicability, Jacobsthal supplemented his essay with a story (modelled on Joyce s Ulysses) of Leopold Bloom, a Hungarian swordsmaker responsible for this remarkable shift of production. The Jacobsthal we see through this essay is someone infinitely knowledgeable, almost prophetic, in his field of study; someone with enormous cultural background and ability to draw upon it freely; and at the same time someone explosively witty and unorthodox in the way of doing things. It is remarkable how well these definitions characterise both Paul Jacobsthal and at the same time Vincent Megaw. A cordial Appreciation of Vincent by Mansel Spratling concludes the Festschrift. The volume is an outstanding collection of top quality papers by the best researchers in the field. Not only it honourably rend hommage to its addressee, but also it reminds us that study of ancient arts is far from being just pointless aestheticism (as it is sometimes believed). Only few papers deal with strictly stylistic or iconographical matters, in absolute majority of cases (including the stylistic and iconographical ones) art turns out to by a (most efficient) means for gaining better understanding of social relations, intercultural contact, or the very definition of the Iron Age cultures. Literatura Baray, L. 2014: Les mercenaires celtes et la culture de La Tène. Critères archéologiques et positions sociologiques. Dijon: Editions universitaires de Dijon. Megaw, R. Megaw, J. V. S. 2001: Celtic Art. From its beginnings to the Book of Kells. London: Thames and Hudson. Kruta, V. Szabó, M. 1982: Canthares danubiens du III e siècle avant notre ère : Un exemple d influence hellénistique sur les Celtes orientaux. Études Celtiques 19, Pierrevelcin, G. 2009: Ke studiu dálkových kontaktů v pozdní době laténské Contribution à l étude des contacts à longue distance à LT finale. Archeologické rozhledy 61, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

34 Venceslas Kruta L art des Celtes Phaidon Press Limited, Paris pp. with rich illustrations, mainly colour photographs and drawings English mutation is with the same pictures ISBN Recenzoval: Jan Bouzek Ústav pro klasickou archeologii FF UK Celetná 20, CZ Praha 1 jan.bouzek@ff.cuni.cz Against other books by the leading specialist in Celtic archaeology, the text destined for broader publics brings five general introductions to artistic epochs, and exhaustive interpreting texts to individual objects illustrated in high quality photographs as in guide book to an exhibition. Though destined to broader audience, the survey summarized the basic ideas of the author and his synthetic explanation of the subject on highly competent level. The first chapter is devoted to rediscovery of Celtic art, the progress of understanding it as genuine province despite of the fact that little is known of monumental sculpture and architecture in stone; the most important works preserved are small objects in metals and clay for practical use. The best of them reached high technical level, mastery in design and execution even in fine jewellery, coherence and expressivity of the image. Above all it created a stylistic language expressing a perception and interpretation of the world based on the particular wisdom of the druids and even with practical function as dress, horse harness and wagon accessories it served as imaginations leading towards the initiation into the esoteric druidic teaching, in a number of aspects similar to Pythagorean philosophy. V. Kruta stresses the coherence of its particular message; despite the inspiration from the Greek and Etruscan models it was able to choose freely according to its gout, decompose the pictures in a similar way as 20 th century European art did, and create in opposition to Greek classicism (classical enlightenment of Periclean Athens) a message of dynamic, changing, unfixed reality, despite of joint knowledge of both of them of Euclidean geometry and Anaxagoras astronomy. A particular case mentioned by the author is the horse with human head and reversed combination of man with animal head, specific parallels to East Mediterranean centaurs, Minotaur and sphinxes. After discussing briefly the formation of European population in the Chalcolithic by Corded Ware and Bell Beakers, followed by integration in the Early Bronze Age civilisations, a general survey is given of establishing more unified picture of Late Bronze Age and its solar religion, already with some distant relations with the East Mediterranean, reflected in the Odyssey, in the legends on the Hyperboreans and notably by common heroic ideal of elites, the Age of heroes of Hesiod. This situation enabled the elites in Spain, France and even north of the Alps to acquire some artistic objects valued as keimelia mémoires and messages of a nicer life in the south. V. Kruta points out especially the common solar (Urn Field) religion, and the inspirations taken over already in the 7 th century from the Phoenicians in Spain and from Etruscans with Situla art in Italy and Slovenia, as basic forerunners, preparing later taking over from southern imports the material for creation the language of Celtic art. I would like to add the eastern inspiration over Scythia and Thrace, even across the Balkans. The following chapter is devoted to Late Hallstatt art preceding the rise of the Early La Tène style. The geometric rectilinear idiom was in middle of the 5 th century changed into more dynamic idion of the former pattern of language on the whole territory from the Atlantic to Bohemia (ch. 2), followed soon by the newly uncovered extention in SW Slovakia and Lower Austria. Though participating in the same koine, local variations can be observed of individual masters and their schools. V. Kruta stressed the easy adaptations of palmettes and esses into the solar imagery and that of the idea of Tree of Life. Two isolated petals were used for representing leaves of mistletoe, for dragons griffins and sphinxes offered vocabulary, and from isolated human heads in frontal view the tête coupée was created, symbol of rapid reincarnation. The unique Hallstatt sheath with mounted warriors and duels represents a transition from Situla to Early La Tène art. Ch. 3 called Echoes of Italy discusses the art of the first two thirds of the 4 th century, notably in North Italy and its neighbourhood, enriched by impulses taken over from its southern neighbours; ch. 4 (Apogee of continental art) covers late 4 th and 3 rd century up to the first mint. For my eyes this period is not without contact with evolution of Late Classical and Hellenistic baroque jewellery, while the art of the oppida was acquainted with the simplified style of Graeco-Roman period applied art, which is reflected in the late La Tène continental style of the oppida, described in ch. 5, for which the new name bucket style is used by some young scholars. But the substantial message of the Celtic art was different. V. Kruta reminds the reader of the Diodorus story on Brennos at Delphi, similar air is given on the dialogue between Alexander the Great and the Celts on the Danube in 335: we fear only that the heaven might fell down on our heads. They perceived the world around them also in their art as something not yet changed into mechanic clock as it is for us, but open to unpredicted changes caused by the activities of divine forces. It represented das Werdende of Heidegger. A glimpse into the attempts of its understanding is given a. o. by the astrological explanation of the appliqués of the Brno wooden vessel. How dangerous for Rome was the specific wisdom of the Celtic druids can be seen in the mass executions of this intellectual elite by the Romans, surpassing even the cruelties of the Jewish wars of Vespasian and Titus. V. Kruta sees the Celtic art as part of druidic preparation to initiation as far as it was permitted to suggest of otherwise secret message. The 2 nd century Celtiberian art describes in painted pottery and bronze statuettes another world of heroes and divinities, reminding one of Spanish Late Medieval art. Strange enough, even many Celtic oeuvres from France resemble French gothic, other from South Germany the Suebian renaissance caricatures, while the Bohemian Early La Tène brooches are marked by restrict in expressions, fear of exaggeration. Celtic art on the British isles starts in the 3 rd century, after the great campaigns, and developed a rich ornamental vocabulary of floral patterns until the Roman conquest by Claudius. The Gundestrup cauldron consisting of plaques of the tradition of SE Celtic and from lower Danube (the art of the phaleres) brought the message of Celtic imagery to the Germanic area with similar legends and mythology (with only very modest expression in visual arts), but the main line of further development of Celtic art moved after Caesar to Britain, and after the Roman occupation of Britain, to Ireland. The Irish church claimed direct descent from druidic ancestry perceiving the Golgatha mystery and the mission 320 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

35 of Joseph of Arimateia; it baptized the legends and the artistic tradition using traditional patterns of floral decoration for illustrations of manuscripts, crosses and applied arts for church paraphernalia. The whole survey of development of Celtic art surpasses in its deeper insight and explanation of basic ideas behind the surface level other surveys of the subject, and is inspiring for its readers in general ideas. The Celtic revival participating in the pre- Romanesque sculpture of early medieval Europe also deserves attention. For the progress on the path of understanding the subject, however, many interesting ideas bring the commentaries to individual works, which are too many to be mentioned in the frame of the review. The dating follows the traditional pattern, even the Mšecké Žehrovice head stays in second century. Sometimes the reviewer would prefer according to some parallels in Classical, Hellenistic and Early Roman applied art slightly different dating, but this is not essential. What deserves special attention are attempts of deeper understanding of individual oeuvres, in explaining the meanings and specific messages of particular objects. Notably in our time of banalisation the book brings many inspiring ideas useful for further study. In its concentration to explaining of individual monuments it represents a model case of how to face the nowadays popular spiritless tendencies to restrict the search to the banal level of mechanical computer comparing of data bases, without deeper understanding of the substantial qualities. For another approach to study of Celtic art also the second new book by the author explaining in concentrated form the basics of study of this field, with many drawings, should be recommended. 1 1 Le monde des anciens Celtes, Yoran 2015, 397 pp. with many illustrations, ISBN Hans-Ulrich Voß Nils Müller-Scheeßel /Hrsg./ Archäologie zwischen Römern und Barbaren Zur Datierung und Verbreitung römischer Metallarbeiten des 2. und 3. Jahrhunderts n. Chr. im Reich und im Barbaricum ausgewählte Beispiele (Gefäße, Fibeln, Bestandteile militärischer Ausrüstung, Kleingerät, Münzen) Teil I II Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte, Band 22, 1-2 Internationales Kolloquium Frankfurt am Main, März 2009 Dr. Rudolf Habelt GmbH, Bonn 2016 Römisch-Germanische Kommission des Deutschen Archäologischen Instituts gemeinsam mit der Goethe- Universität Frankfurt a. M., Institut für Archäologi sche Wissenschaften, Abteilung II, Archäologie und Geschichte der römischen Provinzen sowie Hilfswissenschaften der Altertumskunde ISBN Recenzoval: Vladimír Varsik Katedra klasickej archeológie, Filozofická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, Hornopotočná 23, SK Trnava vladimir.varsik@truni.sk Veľmi obsiahly dvojzväzkový a vyše tisícstranový zborník z medzinárodnej konferencie vo Frankfurte nad Mohanom o rímskych výrobkoch na území barbarika obsahuje spolu 60 príspevkov. Konferencia usporiadaná na jar v roku 2009 mala byť akousi medzibilanciou rozsiahleho projektu Corpus der römischen Funde im europäischen Barbaricum (CRFB). Pre slovenské územie síce zatiaľ plánovaný zväzok publikovaný nebol, korpus ale do istej miery nahrádza dizertácia E. Hrnčiarika (Hrnčiarik 2013), ktorá obsahuje všetky tlačou zverejnené rímske výrobky a ktorej katalógová časť je členená podľa schémy CRFB. Pre české územie zas v období po konferencii vo Frankfurte vyšiel obšírny komentovaný katalóg rímskych mincí (Militký 2010) a katalóg rímskych bronzových nádob z Moravy (Jílek 2012). Napriek enormnému rozsahu sa zborník nevenuje všetkým kategóriám rímskeho importu. Až na dva-tri príspevky o terre sigillate je zámerne vyn echaná napríklad kategória keramiky alebo skla. Pozornosť je upriamená predovšetkým na kovové predmety (nádoby, spony, súčasti vojenského výstroja a mince). V prvom zo štyroch úvodných príspevkov M. Becker najskôr krátko zhrňuje diskusiu k pojmu rímsky import. Zdôrazňuje, že pomocou prírodovedných analýz sa do zorného poľa bádania dostávajú aj komodity ako potraviny, zvieratá, suroviny, farbivá, oleje apod. Na rozdiel od trvácnych šperkov alebo kovových nádob ide o spotrebný materiál, ktorý si zo svojej podstaty vyžadoval dlhodobý prísun. Taktiež apeluje na prekonanie hraníc medzi rímsko-provinciálnym a germánskym bádaním a zároveň ponúka mapy rozšírenia niektorých typov bronzových nádob na rímskom aj barbarskom území. To umožňuje presnejšie ohraničiť nielen cieľové ale aj zdrojové oblasti rímskych výrobkov. Na rozdiel od bronzových nádob nie sú produkčné centrá terry sigillaty predmetom diskusií. Rozsiahla štúdia N. Schücker prináša pohľad na výskyt terry sigillaty v celom európskom barbariku. Autorka pripravila distribučné mapy sigillatových výrobkov podľa jednotlivých dielní a dielenských okruhov. Pre českú kotlinu sa potvrdzuje najmarkantnejší výskyt stredogalských výrobkov z 2. storočia. Taktiež sa potvrdil obmedzený výskyt tvarov, ktoré sa dostávali cez rímsku hranicu. Kým v rímskom svete prevládajú taniere slúžiace na servírovanie a konzumáciu jedál, v germánskom dominuje multifunkčná misa Drag. 37. Svedčí to PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

36 o aktívnom podiele germánskeho konzumenta pri výbere tovaru. Autorka sa vyjadruje aj k problému cesty keramických nádob do rúk Germánov. Z pohľadu rímskeho obchodníka bol trh v barbariku zrejme málo atraktívny. Z celého germánskeho územia medzi Rýnom, Dunajom a Vislou je známych 3300 reliéfne zdobených nádob z obdobia 250 rokov (t. j. cca 13 nádob na rok). Náklad jednej potopenej lode pri hispánskom pobreží obsahoval 2700 sigillatových nádob (t. j. 80 % všetkého tovaru známeho z germánskeho barbarika). Na druhej strane sigillatami boli dobre zásobené obchody v rímskom pohraničí, kde mali prístup aj obyvatelia z limitného predpolia. Keď sa raz nádoby dostali do rúk Germánov, ďalej sa mohli šíriť vďaka vnútrogermánskym vzťahom (výmenou, dary). Podnetné aj kritické myšlienky prináša príspevok M. Erdricha o rímskej keramike. Autor vyjadruje skepsu voči názorom o preberaní rímskych stravovacích návykov (napríklad na základe výskytu mortárií) a zdôrazňuje skôr germánsky konzervativizmus vo sfére stravovania, ako aj výroby a úpravy potravín. M. Erdrich sa taktiež zhoduje s N. Schücker v názore, že za zloženie nákupného košíka obyvateľov za hranicou nebol zodpovedný rímsky obchodník ale germánsky odberateľ. K problému oneskoreného výskytu terry sigillaty v nálezových komplexoch z barbarika poukazuje na jeden obchod v hornogermánskom Langenhaine/D, kde na regáloch v čase zničenia okolo roku 230 stáli nádoby staré aj 50 rokov. Kniežacie hroby z Lübsowa/Lubieszewa/PL boli témou slávnostnej večernej prednášky J. Schustera. Autor sa sústredil najmä na výskyt kovových a sklenených nádob v hroboch germánskej elity, ktoré dokumentujú rímsko-germánske ale aj nadregionálne vnútrogermánske vzťahy. Sekcia Mince obsahuje štúdiu o obehu mincí vo významných rímskych mestách na Rýne a Dunaji, po ktorej nasledujú štyri kratšie a regionálne poňaté pojednania k minciam v barbariku. Úvodná štúdia H. Komnicka konštatuje významné rozdiely v zložení súborov mincí vo vybraných rímskych lokalitách (napr. Mainz, Regensburg, Carnuntum, Brigetio, Sarmizegetusa a i.) v časovom úseku od roku 96 až po Diocletianovu menovú reformu v roku 294. Autor svoju pozornosť upriamuje predovšetkým na bronzové nominály, kde vo všeobecnosti sleduje úpadok centrálnych ríšskych razieb po roku 192. Na Dunaji (východne od Carnunta) ich nahrádzajú peniaze z mestských provinciálnych mincovní v Panónii predovšetkým z Viminacia. Na Rýne a v Raetii ich zas po polovici 3. storočia dopĺňajú razby galských vzdorocisárov. Treba ale dodať, že v 3. storočí v rímskom hospodárstve dominujú strieborné mince, ktoré neboli predmetom Komnickovej štúdie. Regionálne zameranie má príspevok H. Horsnæsa k výskytu denárov v Dánsku, najmä z votívnych depozitov so zbraňami (Illerup, Nydam). Strieborné denáre sa nachádzali v areáli obetiska jednotlivo alebo v menších skupinkách a boli osobným majetkom elitných bojovníkov v týchto prípadoch porazenej strany. Nálezy mincí zo Sliezska zhrnula R. Ciołek a zo štúdie vyplýva, že na území Poľska sa rímske mince vyskytujú aj v hroboch v przeworskej kultúre je to 6 % a vo wielbarskej kultúre dokonca až 14 % všetkých jednotlivých nálezov. Z porovnania s nasledujúcim príspevkom E. Kolníkovej, ktorý sumarizuje výskyt mincí na Slovensku, sa vynárajú aj ďalšie rozdiely. Na oboch územiach sa objavujú depoty strieborných denárov z 2. storočia a bronzových mincí zo 4. storočia. Denárové depoty v panónskom predpolí na Slovensku končia razbami Marka Aurelia a ich ukladanie spája E. Kolníková s markomanskými vojnami. Denárové depoty vo vzdialenejších oblastiach barbarika (Sliezsko) končia až razbami Septimia Severa (pred rokom 196) a na územie Poľska sa podľa R. Ciołek dostali v krátkom období od konca vlády Marka Aurelia po uvedený rok. Poľské bádanie tento mohutný prílev spája o. i. s vykupovaním zajatcov z markomanských vojen alebo s rímskou snahou politickou (a peňažnou) cestou zabezpečiť neútočenie a stabilitu v časoch občianskych vojen medzi Commodovou smrťou a nástupom Septimia Severa k moci. Územia Slovenska sa okrajovo dotýka príspevok P. Prohászku o výskyte zlatých aureov v barbariku Karpatskej kotliny, teda severne a východne od Panónie. Zlaté mince neboli v bežnom obchodnom obehu a vo vzťahu k barbarom predstavovali inštrument bezpečnostnej, resp. zahraničnej politiky. Ich zvýšený výskyt P. Prohászka zaznamenáva v období medzi vládou Nera a Flaviovcov (vrátane západného Slovenska) a potom až v druhej polovici 3. storočia (vrátane východného Slovenska). Druhou ťažiskovou témou (spolu 15 publikovaných referátov) boli Kovové nádoby hlavne tie, ktoré sa tradične, hoci nie celkom presne, označujú ako bronzové. Je známou skutočnosťou, že Germáni v bežnom živote nepoužívali celé spektrum rímskej kovovej produkcie, ale že si vyberali len isté funkčné skupiny nádob najočividnejšie sa to prejavuje pri nádobách, ktoré vkladali do bohatých hrobov. Aby sa tento výberový charakter z barbarika prejavil naplno, celú sekciu uvádzajú dva príspevky o nádobách z rímskeho Porýnia a z Galie. Skúmaným časovým úsekom je obdobie od neskorej republiky po prvú polovicu 2. storočia (J. Gorecki) a flaviovské obdobie až polovica 3. storočia (M. Luik). J. Gorecki sa zaoberá aj otázkou, do akej miery existoval štandardizovaný výstroj rímskeho vojaka s bronzovými nádobami. Rímska armáda bola totiž tou sociálnou skupinou, ktorú Germáni poznali najskôr a veľ-mi bezprostredne. Od augustovskej doby vo vojenskom prostredí dominuje panvica a vedro, ktoré tvorili zároveň pochodovú výbavu vojakov. V barbariku (ako celku) početne vedie súprava naberačka/ cedidlo pred vedrami a pan-vicami. Toto poradie platí podľa E. Krekoviča aj pre slovenské pomery. Sú to síce nádoby používané pri konzumácii tekutín, ale podľa J. Goreckeho absencia ďalších charakteristických nádob svedčí, že to nebolo pitie vína more Romano. Osobitnú skupinu predstavujú kovové nádoby z hromadných nálezov vylovených z Rýna (R. Petrovszky / H. Bernhard). Ide o veľké súbory, ktoré predstavujú germánsku korisť z lúpežných vpádov do Galie v 3. storočí. Pri prechode Rýnom a po náhlom prepade rímskou flotilou sa tieto predmety ocitli v rieke. V súčasnosti ide už o asi 20 nálezísk (najznámejším je Neupotz pri Rheinzaberne), na ktorých riečny bager vytiahol aspoň 1600 rímskych artefaktov, z nich asi štvrtinu predstavujú bronzové nádoby. Funkčný stav nádob nehral pri koristení žiadnu úlohu, v súboroch sú zastúpené celkom nové, ako aj staré a nepoužiteľné, dokonca fragmentárne nádoby, zaujímavé len z hľadiska ceny kovu. Ďalšie príspevky sa venujú bronzovým nádobám v istých regiónoch barbarika (U. Lund-Hansen, A. Popa) alebo predstavujú výnimočné nádoby z významných nálezísk (Zohor/SK K. Elschek, Czarnówko/PL A. Kasprzak, Rheindorf/D K. Frank, Jartypory/PL J. Andrzejowski / T. Rakowski). Vo svetle opätovného krátkeho zhodnotenia bronzových a strieborných nádob rozvíja J. Tejral úvahy o osobnosti pochovaného (pochovaných) v kráľovskom hrobe v Mušove. Bola to osoba, ktorá sa identifikovala s rímskym spôsobom života a čiastočne aj s rímskymi predstavami o záhrobí. Autor nevylučuje, že táto osobnosť sa k moci dostala s rímskou asistenciou počas markomanských vojen, po uzavretí mieru s Markomanmi v roku 172. K článkom, ktoré sledovali výskyt rímskych kovových nádob na oboch stranách hranice v provincii aj v barbariku patrí štúdia H. Sedlmayer o situácii v Noriku. Rozdiely sú evidentné. Z jedenástich typov bronzových nádob, ktoré sa vyskytujú v 2. storočí v Noriku je zhruba polovica doložená aj v priľahlom barbariku (Dolné Rakúsko, južná Morava). Nádoby, ktoré sa vyskytujú v norických depotoch z 3. storočia, celkom chýbajú na germánskych náleziskách. Pre H. Sedlmayer z toho vyplýva záver, že po časovom horizonte žliabkovaných vedier, končí okolo roku 200 prílev kovových nádob do oblasti severne od Dunaja. J. Jílek z moravského územia uvádza pre 3. až 4. storočie tiež len tri typologicky určiteľné bronzové nádoby. Ťažisko sa evidentne prenáša na územie vý chodne od Malých Karpát, kde je dovoz doložený aj v 3. storočí. Dokladajú to napríklad známe nálezy z knie- 322 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

37 žacích hrobov v Krakovanoch-Strážach/SK, ktorým spoločne s kolekciou z Wrocławi-Zakrzówa/PL pozornosť venoval D. Quast. Výber nádob v týchto hroboch podľa Quasta ovplyvňovalo aj pohlavie. Zhruba súdobým kniežacím hrobom z Neudorfu-Bornsteinu/D sa venovala A. Abegg-Wigg. Sekcia Spony obsahuje deväť článkov, z nich štyri sú venované ovaným spínadlám. Pozoruhodná je vzájomná výmena názorov v dvoch z nich o ovaných a kolienkových sponách v rímskom (A. Böhme-Schönberger) a v barbarskom (M. Mączyńska) prostredí. Výrazná koncentrácia ovaných spôn sa prejavuje, okrem Polabia, predovšetkým v sarmatskej sfére v maďarskom Potisí. Ich výroba sa predpokladá v Panónii a ako na to poukazuje v recenzovanom zborníku D. Benea aj v Dácii. Pestrofarebné ované spony nosili hlavne ženy a deti. Ďalšie príspevky predstavujú regionálne štúdie k výskytu ovaných spôn v Poľsku a vo východnom Pobaltí (W. Nowakowski / J. Andrzejowski / T. Rakowski / K. Watemborska). Prehľad nálezov rímskych spôn z 1. až 3. storočia z územia Čiech ponúkol E. Droberjar. Tento súbor bol v posledných desaťročiach výrazne obohatený o povrchové nálezy zo sídlisk získané detektorom. I napriek tomu najsilnejší prílev autor stále zaznamenáva v stupni B1, teda v dobe, keď Čechy predstavovali významné mocenské centrum germánskeho barbarika. Provincia Dácia patrí k tým nemnohým územiam, kde sa podarilo identifikovať šesť bronziarskych dielní, ktoré produkovali aj spony (S. Cociş). Medzi sponami z 2. polovice 2. storočia z provincie Raetia sa vyskytujú exempláre, ktorých pôvod autor (S. Ortisi) hľadá v podunajských provinciách (Noricum a Panónia) alebo v barbariku (A 129). Vysvetlenie vidí v príleve obyvateľstva do oblastí, ktoré boli vyprázdnené po predchádzajúcej morovej epidémii a markomanských vojnách. Časový rámec konferencie mierne presahuje rozsiahla štúdia Th. Schierla o cibuľkovitých sponách a ich predchodcoch sponách so šarnierovým ramenom. Je to jediný príspevok uvádzajúci problematiku rímsko-germánskych vzťahov v neskorej antike. Autor predkladá súpisy cibuľkovitých spôn z barbarika (tak, ako inde, aj pre Slovensko by sa tu dali doplniť početné detektorové nálezy z posledných rokov) a predpokladá, že aj na tomto území plnili podobnú funkciu ako v rímskom prostredí odznak postavenia pochovaného v civilno-úradníckom rebríčku alebo vo vojenskej hierarchii. Sekcia Opasok a militáriá je uvedená príspevkom o rímskom vojenskom opasku od tibériovsko-klaudiovského až po antoninovské obdobie na základe dokladov v porýnskych provinciách (E. Deschler-Erb). Tematicky sa čiastočne prekrývajú články o výskyte súčastí rímskeho opasku v stredoeurópskom barbariku (R. Madyda-Legutko) a o kovaniach opaska a konského postroja z rovnakej oblasti (H.-U. Voss). V oboch sa argumentuje aj s nálezmi z českých krajín a zo Slovenska. H. U. Voss ponúkol distribučné mapy rozšírenia niektorých typov vojenských kovaní. Poukázal aj na fenomén, že napriek očakávaniam sa rímske kovania opaska a konského postroja nevyskytujú predovšetkým v mužských hroboch so zbraňami, ale často v hroboch žien a detí. Pripomína to zvyk vkladať kúsky krúžkového panciera do ženských hrobov przeworskej kultúry ( chain-mail-souvenirs ). Väčšina príspevkov sekcie sa ale venuje militáriám zo severonemeckých a škandinávskych votívnych depozitov zbraní a reflektuje tak rýchlo sa rozvíjajúci smer bádania v severnej časti barbarskej Európy. Táto špecifická skupina nálezov reprezentuje výstroj porazenej (germánskej) skupiny bojovníkov, ktorú víťazná (tiež germánska) strana obetovala bohom (nem. Kriegsbeuteopfer). Predovšetkým v období od poslednej tretiny 2. až po záver 3. storočia sa v týchto súboroch vo vysokom podiele objavujú aj rímske zbrane a militáriá. Pozoruhodný je záver, ku ktorému dospel A. Rau, že do barbarika sa cez rímsku hranicu nedostávali len jednotlivé ozdobné kovania, ale celé funkčné opasky aj so zavesenou pošvou a pravdepodobne aj zasunutým mečom. V protiklade k tomu stoja konské postroje, kde jednotlivé rímske súčiastky boli komponované do germánskych postrojov (N. Lau). Medzi obetištia s vysokým počtom rímskych zbraní patrí Vimose/DK. Zastúpený je tu aj horizont z doby markomanských vojen. X. Pauli Jensen ale polemizuje s názorom, že tieto zbrane sú dokladom germánskych veteránov, ktorí sa z vojen vracali domov. Nová rekonštrukcia unikátnej germánskej helmy (S. Matešić), ale aj dôsledná analýza konských postrojov (N. Lau) z močiarneho depozitu v Thorsbergu/D boli medzičasom publikované vo viacdielnej edícii Das Thorsberger Moor. Zvieracie a ľudské figurálne motívy sa len veľmi zriedkavo objavujú vo včasnom germánskom umení doby rímskej (napr. kovania opaska v Krakovanoch-Strážach/SK). Vychádzajúc z dvoch ozdobných terčov z Thorsbergu/D sa Ruth Blankenfeldt zamýšľa nad možnosťami antických inšpirácií a zvažuje prítomnosť germánskych remeselníkov so skúsenosťami z rímskeho sveta alebo priamo rímskych remeselníkov na dvoroch germánskej elity. V sekcii Drobné nálezy, rôzne sa ocitli tri príspevky slovenských autorov: o rímskych kľúčoch, zámkoch a skrinkách (E. Hrnčiarik), o skupine severoitalských glazovaných skyfov a kantarov (T. Kolník) a o rímsko-germánskych vzťahoch vo svetle výskytu terry sigillaty (K. Kuzmová). Kovové rímske artefakty z Dolného Rakúska západne od rieky Moravy predstavil A. Stuppner. Ide o staršie nálezy z hrobov, a predovšetkým o povrchové predmety zo sídlisk získané intenzívnou detektorovou činnosťou. Najstaršie rímske spony a kovové nádoby sa vyskytujú už v neskorej dobe laténskej. Medzi ne a počiatočný germánsky horizont ako samostatnú subfázu autor vsúva rímske kovové predmety, ktoré spája s vojenskými a obchodnými aktivitami Rimanov na samom začiatku doby rímskej. Túto subfázu pokladá za súčasnú s Droberjarovou fázou B1a v Čechách. Najstaršie svébske hrobové nálezy radí až do fázy B1b. Je to príspevok do diskusie o existencii či neexistencii fázy B1a v barbariku nad stredným Dunajom. Za podnetné pokladám aj postupy a závery, ktoré vo svojom článku predstavila J. Klemet. Na sídlisku Neunheiligen v Durínsku sa uskutočnila intenzívna prospekcia detektorom, ktorá priniesla okrem mincí, spôn a iných šperkov veľké množstvo fragmentov nádob, nevýrazných plechov a zliatkov. Tento Bronzeschrott vykazoval už voľným okom rôzne doklady delenia, strihania, odsekávania, tepania, pilníkovania apod. Autorka ukázala, že aj zdanlivo neatraktívny materiál môže vydať ukrytý potenciál a výrečné svedectvo o germánskom spracovaní farebných kovov a o recyklácii rímskych importov. Ďalšie príspevky obracajú pozornosť čitateľa na neobyčajné artefakty (hlinené ľudské plastiky J. Bemmann), či na rímske výrobky z istých regiónov sarmatská oblasť medzi Panóniou a Dáciou (Zs. Bene / E. Istvánovits / V. Kulcsár / D. Gabler), Škótsko a časť Anglicka severne od Hadriánovho múru (F. Hunter a L. Allason-Jones), Dácia (D. Benea), Varmia/ Ermland (A. Cieśliński / R. Ciołek), Ukrajina, čerňachovská kultúra (M. Ljubičev / B. Magomedov) alebo lokalít (Jakuszowice/PL J. Rodzińska-Nowak, Frienstedt/D Ch. G. Schmidt). V našom prostredí nezvyklé sú náleziská ako na riekach ústiacich do Severného mora (Emža, Vezera), ktoré pravdepodobne len sezónne slúžili ako prístaviská, prekladiská, ale aj trhoviská s rímskym alebo domácim tovarom (H. Jöns / K. Mückenberger). Germánske sídliská v strednom Pomohaní z hľadiska vysokého výskytu rímskych výrobkov, vrátane mincí, pripomínajú situáciu severne od stredného Dunaja. Pri podrobnejšej analýze a po porovnaní s rímskymi vilami B. Steidl ale veľmi skepticky hodnotí rímsky vplyv na životný štýl Germánov (niekedy sa nekriticky hovorí až o romanizácii ). Germáni síce používali rímske predmety a nahrádzali nimi niektoré vlastné výrobky, hlbší vplyv to však v ich spôsobe života nezanechalo. Rímsky limes nebol podľa autora len politickou ale aj ostrou kultúrnou hranicou dvoch odlišných svetov. Th. Grane v príspevku definoval cesty, akými sa rímske výrobky dostávali na sever: obchod (najmä pohraničný), PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

38 subsídia (diplomatické dary, nepravidelné platby za napr. vojenské služby, tribúty) a korisť. Aké trendy možno v bádaní o rímskych importoch zo všeobecniť? V prvom rade je to snaha o prekonanie rozdielov medzi prehistorickou germánskou a rímsko-provinciálnou archeológiou. Príkladom sú napríklad distribučné mapy rímskych výrobkov na oboch stranách rímskej hranice, ktoré umožňujú identifikovať zdrojové aj cieľové oblasti. Časovo diferencovaný pohľad vedie k poznaniu, že od 3. storočia Germáni prestávajú byť len prijímateľmi, ale preberajú úlohu hlavných aktérov výmeny produktov, ktorá vedie aj k preberaniu zvykov, predstáv a remeselných techník. Napriek tomu z viacerých článkov cítiť skepsu voči nekritickému preceňovaniu rímskeho vplyvu na zvyky a charakter germánskej spoločnosti. V neposlednom rade sa bádanie musí vysporiadať s enormným nárastom detektorových nálezov z barbarských sídlisk, ktoré napríklad dokumentujú čo všetko sa v minulých rokoch nepodarilo, ale mohlo nájsť (S. von Schnurbein). Projekt CRFB už ukazuje aj rozdielnosti v zložení importov z nadregionálneho hľadiska (napr. výrazná prítomnosť amfor v čerňachovskej kultúre, alebo veľmi slabé zastúpenie bronzových nádob v sarmatskom barbariku). Literatúra Hrnčiarik, E. 2013: Römisches Kulturgut in der Slowakei. Herstellung, Funktion und Export römischer Manufakturerzeugnisse aus den Provinzen in der Slowakei. Universitätsforsch. Prähist. Arch Bonn Jílek, E. 2012: Bronzové nádoby z doby římské na Moravě a naddunajské části Dolního Rakouska. Pardubice Militký, J. 2010: Finds of Greek, Roman and early Byzantine Coins in the Territory of the Czech Republic. I. Bohemia (Volume 1 3). Collection Moneta, Moneta, Wetteren / Institute of Archeology, Warsaw University. Kay Ehling Mit Aufnahmen von Nicolai Kästner Konstantin 312 Staatlichen Münzsammlung München, München strán ISBN Recenzoval: Boris Stoklas Katedra archeologie, Univerzita Hradec Králové Rokitanského 62, CZ Hradec Králové stoklas.boris@gmail.com boris.stoklas@uhk.cz Okrúhle výročie udalosti, ktorá mala pre európske dejiny veľký historický význam, si 28. októbra 2012 pripomenula Štátna zbierka mincí Mníchov výstavou, a následne tiež vydaním knihy s titulom Konstantin 312. Kniha má formu komentovaného katalógu rímskych mincí, nachádzajúcich sa v zbierke menovanej inštitúcie, ktorá je zároveň jej vydavateľom. Touto udalosťou bola bitka na Milvijskom moste, ktorá sa odohrala pred bránami mesta Rím. Viedla k uznaniu kresťanstva za rovnocenné náboženstvo počas vlády cisára Konštantína a nakoniec tiež ku konvertovaniu samotného, v tom čase už jediného, cisára Rímskej ríše ku kresťanstvu. Už sám predslov Dr. Dietricha Kloseho (s. 6 7), vedúceho riaditeľa zbierky mincí v Mníchove, oboznamuje čitateľa s dôvodmi a spojitosťami, ktoré viedli k vytvoreniu takejto výstavy. Vydaná publikácia k výstave, ktorú spestruje množstvo kvalitných fotografií mincí a medailónov, zvečňuje svojou numizmaticko-historickou formou výročie tejto výnimočnej udalosti. Predslov je zakončený poďakovaniami autorom a spoluautorom výstavy, ako tiež ľuďom, ktorí sa pričinili o vznik a financovanie tejto publikácie. V úvode autor publikácie, Kay Ehling, v stručnosti opisuje, čo predchádzalo výberu tejto tematiky výstavy (s. 7). Na obálke knihy sa nachádza strieborný medailón Konštantína Veľkého, ktorý bol vyrazený okolo roku 315, s vyobrazením christogramu na prilbe cisára. Tento medailón sa stal od doby jeho získania do zbierok, niekedy v roku 1954, nie len pýchou Štátnej zbierky mincí v Mníchove, ale tiež najunikátnejším a najpopulárnejším exponátom výstavy. Z toho dôvodu sa autor publikácie rozhodol umiestniť medailón na obálku svojej knihy, na prednej strane s detailom portrétu cisára Konštantína Veľkého s christogramom umiestneným na prilbe a na strane zadnej zväčšeninou reverznej strany medailónu. Medailónu venuje v úvode aj niekoľko viet, ktorými približuje historické pozadie jeho vzniku. Ehling ešte v závere úvodného textu vysvetľuje výber jazyka, použitého pri niektorých geografických názvoch a vlastných menách niektorých zmieňovaných osobností v knihe. Úvod je zakončený osobitými poďakovaniami všetkým, ktorí pomáhali pri zostavovaní knihy Konstantin 312, okrem iného tiež poďakovanie Riaditeľstvu Bavorskej štátnej zbierky obrazov, ktorá umožnila autorovi spestriť publikáciu maľbami Johannesa Lingelbacha. Kniha je ďalej rozdelená do piatich častí. Prvé tri časti sú predelené maľbami J. Lingelbacha, a to Vorbemerkung/ Úvod (s. 7), Essay/Esej (s ) a Ausgewählte Stücke/ Vybrané kusy (s ). Vybrané kusy a časť Katalog/ Katalóg (s ) rozdeľuje detail mincového obrazu s triumfálnym oblúkom, ktorý je rozložený na dvoch listoch knihy. Poslednú časť tvorí Literaturverzeichnis/Zoznam 324 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

39 literatúry (s ). Záverečné listy knihy sú venované reklame sponzorov publikácie. Časť s názvom Esej je rozčlenená na krátke kapitoly. Prvá (Vom Krieger im Zeichen Christi zum christusgleichen Kaiser. Oder: Wer war Konstantin der Große? / Od bojovníka v znamení Krista ku Kristovi rovnajúcemu sa cisárovi. Alebo: Kto bol Konštantín Veľký?, s. 11) približuje historické súvislosti týkajúce sa Konštantína Veľkého a jeho politickej kariéry. Autor začína kapitolu náčrtom tém, ktorými sa publikácia dopodrobna zaoberá. Prvou je bitka na Milvijskom moste, ktorá sa odohrala 28. októbra 312. V nej porazil Konštantín svojho rivala Maxentia a zmocnil sa mesta Rím. Ďalšou je priblíženie vzťahu cisára Konštantína k samotnému kresťanstvu a jeho hlavnému predstaviteľovi, Ježišovi Kristovi. Nasledujúcou témou Ehling upozorňuje na spojitosti medzi starším slnečným kultom a samotným kresťanstvom. Nasledovnou témou je zakladanie Konštantínovho nového hlavného mesta ríše, Konštantínopolu, a nakoniec krst cisára na smrteľnej posteli a jeho pohreb. Už v tejto prvej kapitole je možné si všimnúť, že autor niektoré titulatúry a názvy funkcií zámerne ponecháva v pôvodnom jazyku, klasickej gréčtine, alebo latinčine. Toto narábanie s viacerými jazykmi využíva v texte celej pubikácie. Na jednu stranu to čitateľa oberá o čas, pretože kto nie je veľmi znalý v klasickej filológii a klasických jazykoch, má občas problém pochopiť myšlienku autora, na strane druhej je čitateľ nútený dohľadať si niektoré latinské a grécke titulatúry, čo nemusí každý, kto číta túto publikáciu, nutne považovať za negatívum. Druhá kapitola (Machterringung/Dosiahnutie moci, s ) sa zaoberá Konštantínovým pôvodom. Približuje nám známe fakty o jeho rodine a o vojenskej a politickej kariére jeho otca. Už v tejto časti knihy využíva autor prepojenie s numizmatikou a dopĺňa historické fakty katalógovými číslami mincí, uvedenými v zátvorkách, ktoré sa spomínanej osobnosti alebo udalosti týkajú. Kapitola pokračuje vývojom Konštantínovej vojenskej a politickej kariéry, ktorá sa začala ešte za vlády cisára Galeria. Po smrti svojho otca sa Konštantín usiloval o zaistenie si moci a ako vhodný nástroj využil vymenovanie svojho otca za boha, čím sa aj on sám stal synom boha (divi filius). Ďalej sú v kapitole opisované nasledujúce udalosti, týkajúce sa jeho mocenského protivníka Maxentia. Tieto sú ale zmienené iba v stručnosti a opäť sú uvedené v zátvorkách mince, ktoré sa s udalosťami spájajú. Príkladnou historickou udalosťou je odrazenie vojenskej výpravy Severa II. a Galeria vedenej proti Maxentiovi (Kat.-Nr ), ktorá stroskotala pred múrmi večného mesta, alebo dôkaz o Maxentiovom sebavedomí v titule consecrator urbis suae ( opatrovateľ svojho mesta, Kat.-Nr. 101 f.). Autor ďalej približuje vzťahy v Konštantínovej rodine a postupné vytváranie novej konštantínovskej dynastie, vznikajúcej postupným vymenovávaním Konštantínových synov za caesarov a tiež dynastickými sobášmi. Autor neopomenul ani vývoj portrétov na minciach. Kým sa Maxentius dal zobrazovať na minciach ako hrôzovládca, Konštantín chcel na rozdiel od neho pôsobiť dojmom pekného panovníka. Ďalej je venovaná pozornosť vzťahu cisára Konštantína k svojmu svokrovi Maximianovi Herculiovi, ktorého musel odstrániť z konkurenčného boja o vplyv na západe ríše. Týmto Konštantín ale stratil pôvodcu a garanta svojho mocenského postavenia, ktorý bol zároveň otcom jeho manželky Fausty a musel tak riešiť krízu legitimnosti svojej vlády. Do súvisu s týmto dáva Ehling udalosť, zjavenie Apollóna a Viktórie pri Apollónovom chráme niekde medzi Provence a Trevírom, ktorí mu odovzdali vence na znak tridsaťročnej vlády. Apollón predstavuje božstvo spájané so solárnym kultom, na ktorom mohol postaviť cisár razbu mincí s vyobrazením postavy s lúčovou korunou a glóbusom. Aj s týmto vyobrazením sa spája minca v zbierke Štátnej zbierky mincí Mníchov. Cisár a jeho poradcovia podporili legitímnosť Konštantínovej vlády tým, že vydávali cisárovho otca, Constantia I., za syna vojenského cisára Claudia II., vojenského hrdinu a veľaváženého cisára zo strany rímskeho senátu. Nasledujúca kapitola (Machterweiterung/Rozširovanie moci, s ) približuje čitateľovi udalosti, ktoré predchádzali bitke na Milvijskom moste v roku 312. Autor vykresľuje Konštantína ako agresora, ktorý bažil po obsadení Itálie dobytím Ríma, prebudovaného za vlády cisára Maxentia na pevnosť so zásobami na dlhšiu dobu obliehania. Naopak, Maxentia vykresľuje ako obľúbeného cisára na základe numizmatických i starších písomných prameňov. Obľúbený bol ako obyvateľstvom mesta, tak i senátom. Veľká pozornosť je v tejto kapitole venovaná udalostiam, ktoré sa odohrali v predvečer rozhodujúcej bitky i počas bitky samotnej. Čo sa odohralo v tom čase presne v pochodovom tábore, popisuje Ehling na základe dochovaných antických prameňov, predovšetkým z pera Laktancia. Ten bol zároveň aj priamym účastníkom Konštantínovho ťaženia v Itálii, a preto je vhodným zdrojom mnohých informácií týkajúcich sa Konštantínovej osobnosti a niektorých udalostí. Opatrné autorove narábanie s antickými prameňmi a často krát i zmienené pochybnosti o niektorých Laktanciových tvrdeniach a názoroch, dodávajú tomuto knižnému dielu pridanú hodnotu. Aby svoje pochybnosti odôvodnil, využíva ako argument pre svoje tvrdenia epigrafické a ikonografické pramene v prípade architektúr a výpovede obrazov a opisov mincí. Týmto konfrontuje Laktanciove náboženské zaujatie objavujúce sa pri niektorých tvrdeniach s inými neliterárnymi prameňmi. V druhom odseku tejto kapitoly sa objavuje v prvom rade zhodnotenie situácie pred samotnou bitkou. Maxentiove sebavedomie, ktoré bolo podporené aj priaznivo vyznievajúcimi veštbami, bolo demonštrované aj na minciach razených v Ríme. Tie oslavovali Maxentiovo víťazstvo nad Konštantínom ešte pred samotnou bitkou o večné mesto. Na strane Konštantína je zase zmieňovaný sen, ktorý mnohí pokladali za spojenie s božstvom, v ktorom bol Konštantín vyzvaný, aby na štíty svojich vojakov umiestnil znamenie Boha a takto tiahol do víťaznej bitky. Týmto znamením malo byť písmeno X, ktoré kresťanskí cirkevní hodnostári nachádzajúci sa v Konštantínovom tábore vysvetlili cisárovi ako začiatočné písmeno grécky písaného mena Krista. Odsek pokračuje popisom priebehu samotnej bitky na Milvijskom moste a udalosti, ktoré sa odohrali tesne po nej. Veľkú pozornosť venuje autor samotnému Konštantínovmu triumfálnemu oblúku, ktorý bol venovaný novému cisárovi Ríma v roku 315. Reliéfy tohto oblúka mu poslúžili v knihe ako ikonografický prameň a vyslovil tak názor, že cisár Konštantín zrejme v tomto čase považoval boha Sola za ekvivalent kresťanského božieho syna, Ježiša Krista. Najneskôr cisár uznával Krista za svojho spolubojovníka už od roku 310, na čo poukazuje Konštantínov strieborný medailón nachádzajúci sa v zbierkach v Mníchove. Zobrazený je na ňom cisár v helme, na ktorej chochole sa nachádzajú platničky s vpísanými počiatočnými písmenami gréckeho nápisu mena Krista, čím vytvárajú christogram (Kat.-Nr. 111). Tento numizmatický dôkaz presvedčil Ehlinga o tom dass der oben angeführte Visionsbericht des Laktanz bei allen Aus - schmückungen im Kern als historisch zu werden ist und keine Erfindung des Kirchenvaters darstellt. /že vyššie uvedené Laktanciove videné zvesti pri všetkých prikrášleniach, sú v jadre hodnotné ako historické a nepredstavujú žiadne výmysly cirkevného otca./. V nasledujúcom odseku sa uvádza zmienka o vnútrocirkevných konfliktoch, ktoré sa odohrávali počas Konštantínovej vlády a mali s ňou nejaký súvis. Menovaný je tzv. Donátsky spor, koncil v Ríme, Arles a Miláne. O udalostiach, ktoré sprevádzali koncil v Miláne, v zime roku 312/313, sa zmieňuje nasledujúci odsek. Konštantínov pobyt v Miláne priniesol so sebou počas tohto koncilu vydanie ediktu, ktorý garantoval kresťanom všeobecnú slobodu v Rímskej ríši a tiež spojenectvo cisárov Konštantína a Licinia I., ktoré bolo spečatené sobášom s Constantiou, sestrou Konštantína. Tento odsek ďalej líči osobnosť východorímskeho cisára Maximina Daiu na základe písomných antických prameňov (predovšetkým vychádza z Eusebiových správ) a jeho osobitý prístup ku kresťanom. Opäť sa tu autor snaží prekle- PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

40 núť historické fakty s numizmatickým prameňom, a to propagáciu egyptského kultu boha Sarapida na minciach razených týmto cisárom. Odsek je ukončený konfliktom Konštantína a jeho synov s Liciniom I. po zosadení Maximina Daiu vo východnej časti ríše. O vyvrcholení konfliktu sa zmieňuje aj posledný odsek kapitoly. Venovaná je tu pozornosť predovšetkým rozhodujúcim bitkám, ktoré boli zásadným faktorom pri zmocnení sa východnej časti Rímskej ríše cisárom Konštantínom. Dôležitú psychologickú úlohu v posledných rozhodujúcich bitkách zohralo aj labarum, cisárska štandarda, ktorá sa vyskytla aj na minciach razených Konštantínom po porážke Licinia I. V kapitole, ktorá prináša fakty o tom, ako upevnil a demonštroval Konštantín svoju moc (Machtverstetigung/Upevnenie moci, s ), zameriava autor svoju pozornosť na charakteristiku osobnosti cisára Konštantína na základe písomných antických prameňov. Opiera sa predovšetkým o písomné správy Eusebia. Kapitola je členená do šiestich odsekov, v ktorých sú obsiahnuté rôzne témy týkajúce sa cisára. Obnovenie dvorných zvyklostí z čias vlády cisára Diokletiana, založenie nového hlavného mesta na východe ríše, vytvorenie novej dynastie vymenovaním Konštantínových synov za cisárových caesarov a Konštantínova starostlivosť o svoj božský zjav mali viezť k tomu, aby pôsobil cisár nadľudsky a zaistil si tak najvyššiu autoritu v ríši. V kapitole je tiež v treťom odseku obšírne opísaný priebeh koncilu v Nikái, na ktorom sa prejednávali dôležité náboženské otázky. Odsek prináša ale aj konfrontáciu písomných prameňov, ktoré sa veľmi rôznorodo zmieňujú o smrti Konštantínovho syna Crispa a jeho manželky Fausty a názor autora knihy, ako aj iných bádateľov, na protichodnosť týchto antických správ, ktoré vznikli ešte za Konštantínovho života. Nasledujúci odsek prináša názory súčasných bádateľov na postoj cisára Konštantína ku kresťanskému a pohanským kultom počas návštevy mesta Rím v roku 326. Ďalší odsek poukazuje na to, že už od roku 325 bol Konštantínovi bližší kresťanský kult, pretože vyobrazenia Sola zmizli definitívne v roku 325 z razieb mincí, čo vysvetľuje Martin Wallraff tak, a prikláňa sa k tomuto tvrdeniu aj sám autor, že čoraz viac rozpoznával cisár v Kristovi pravého Sola. Posledný odsek kapitoly sa zaoberá predovšetkým púťou cisárovnej matky, Heleny, do Svätej zeme. Posledné chvíle Konštantínovho života sú priblížené v kapitole Der Vorhang fällt/opona padá (s. 20). Prináša prehľad o udalostiach, ktoré sprevádzali Konštantínovu vojenskú výpravu proti Sasanidom v Perzii, v roku 337, kedy mal cisár Konštantín už 65 rokov. Autor v tejto kapitole hľadá dôvody, čo cisára k takejto výprave viedlo, ako aj jeho nešťastné rozhodnutie osobne sa výpravy zúčastniť. Počas nej sa ešte na území Malej Ázie zhoršilo cisárovi zdravie a posledné chvíle svojho života dožil v Achyrone (alebo Ankyrone), na predmestí Nikomedei, kde sa na smrteľnej posteli dal pokrstiť tamojším ariánskym biskupom Eusebiom. Autor tu venuje svoju pozornosť tiež dôvodom, čo Konštantína viedlo v skutočnosti ku krstu. Domnieva sa, že cisár veril vo svoje zmŕtvychvstanie, pretože sa považoval za rovného Ježišovi Kristovi. Kapitola je ukončená opisom toho, čo sa dialo po smrti Konštantína, a o tom ako jeho synovia zaistili otcovi posmrtnú božskosť. Časť knihy s názvom Esej zakončuje kapitola obsahujúca niekoľko doplňujúcich poznámok (Schlussbemerkung/ Záverečná poznámka, s ). Autor sa tu vyjadruje k náročnosti, ako správne charakterizovať Konštantínovu osobnosť, pretože antické písomné pramene sa o ňom síce zmieňujú v pozitívach, no nie všetky jeho činy je možné takto hodnotiť. Taktiež tu odôvodňuje, prečo si Konštantín vyslúžil prívlastok Veľký a aký bol jeho skutočný historický prínos pre nasledujúce dejinné obdobie Európy. Ďalšia časť knihy je nazvaná Ausgewählte Stücke/Vybrané kusy. Časť je opäť oddelená od predošlej časti maľbou. Tvorí ju 16 kapitol a 32 obrázkov averzov a reverzov rímskych mincí zo zbierok Štátnej zbierky mincí Mníchov. Autor knihy venoval každej z týchto vybraných kusov mincí jednu krátku kapitolu. Ako bolo už skôr spomenuté, hlavný text knihy sprevádzajú katalógové čísla mincí uvedené v zátvorkách. Všetky tieto mince nachádzajúce sa v hlavnom texte časti Esej nájdeme aj v časti Vybrané kusy ako príklady mincí, ktoré sa úzko viažu k historickým udalostiam opísaných v tejto knihe. Každá kapitola prináležiaca vybranej minci obsahuje v nadpise číslo daného kusu, nominál, materiál z ktorého je minca vyrobená, obdobie vyrazenia mince, mincovňu, jej váhu. Pod nadpisom sa nachádza opis averzu a reverzu, ďalej abstrakt, ktorý je často identický s niektorou časťou hlavného textu v Eseji a nakoniec text, ktorý prináša podrobnejšie informácie o danej minci, resp. je v kapitole viac rozvinutá historická udalosť, na ktorú sa minca úzko viaže. Témy tejto časti knihy sú veľmi pútavo rozpísané a autor veľmi nápadito prepojil hlavný text s uvedenými detailnými fotografiami. Poslednou časťou je Katalóg, v ktorom sa nachádza 168 obrázkov mincí fotených z averznej aj reverznej časti. Každému obrázku, resp. minci, prislúcha katalógové číslo, určenie panovníka, nominálu, materiálu z ktorého je minca zhotovená, datovanie jej doby vyrazenia, mincovne, váha a číslo typu mince podľa katalógu RIC, poprípade iného použitého katalógu vhodného na určenie typu mince. Pod nimi sú uvedené opisy umiestnené na averze a reverze a stručný opis jej obrazov. Mince boli vyberané tak, aby sa zachovalo ich tematické prepojenie s nosnou témou knihy. Niektoré uvedené kusy sa dotýkajú témy iba veľmi okrajovo. Kniha Kaya Ehlinga je ukážkou moderného prepojenia historickej vedy s pomocnou vedou historickou. Vybraná téma knihy je veľmi pútavo spracovaná, autor narába bravúrne so súvislosťami medzi numizmatickým materiálom a historickými udalosťami a pomerne jednoduchým jazykom uvádza čitateľa do problematiky tejto témy. Iba miestami je text zložitejší pre vsunuté latinské výrazy, ktoré nemusia byť každému čitateľovi všeobecne známe. Špeciálne uvedenie týchto latinských výrazov niekde v závere knihy, so stručným rozvedením daného latinského výrazu v nemeckom jazyku, by bolo určite vítané, no v dnešnej dobe, kedy väčšina európskej populácie denno-denne narába s internetom, to vôbec nie je veľkým nedostatkom. 326 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

41 Sebastian Messal Glienke. Eine Slawische Burg des 9. und 10. Jahrhunderts im östlichen Mecklenburg Mit Beiträgen von Almuth Alsleben und Ralf-Jürgen Prilloff Frühmittelalterarchäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer 5 Reichert Verlag, Wiesbaden stran se 115 vyobrazeními, 19 tabulkami, 120 tabulemi a 12 přílohami (pevná vazba) ISBN Recenzoval: Jan Hasil Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 hasil@arup.cas.cz Recenzovaná publikace představuje souhrnné zpracování záchranného archeologického výzkumu raně středověkého centrálního sídliště Glienke, které se nacházelo ve východním Meklenbursku v Ldkr. Meklenburgische Seenplatte, 700 m jihozápadně od stejnojmenné osady v nivě řeky Datze, zhruba 60 km jižně od Greifswaldu a 75 km západně od Štětína. Dlouhodobě známé naleziště raně středověké keramiky bylo rozpoznáno jako opevněné centrum v souvislosti s rozsáhlou předstihovou prospekcí, která předcházela výstavbě pobaltské dálnice A20. 1 Nacházelo se pod nynější severní smyčkou jejího sjezdu 32 Neubrandenburg - Ost a bylo v úplnosti archeologicky prozkoumáno v letech Za pouhých 24 měsíců prozkoumal meklenburský Zemský úřad pro kulturu a památkovou péči pod vedením Volkera Schmidta m 2 plochy, přičemž byly zjištěny nejen nálezy z doby kamenné, pozdního středověku a raného novověku, ale zejména z tzv. středoslovanského období, tj. rámcově 9. a první poloviny 10. století, kdy se na sledované ploše nacházelo dvojdílné centrální sídliště tvořené čtyřúhelníkovým nížinným hradištěm a lehce ohrazeným, produkčně zaměřeným předhradím. Zpracování rozsáhlého a pro svou úplnost mimořádně cenného nálezového fondu připravoval již sám V. Schmidt ( ), jeho život poznamenaný politickými událostmi 20. století však již 13 měsíců po skončení terénních prací předčasně ukončila zákeřná nemoc. Kvalitně zpracovanou primární dokumentaci i systematicky uspořádaný nálezových fond tak záhy převzal Sebastian Messal, který jádro recenzované publikace obhájil jako disertační spis vedený Prof. Hauke Jönsem roku 2008 na univerzitě v Rostocku. Došlo tak k pozoruhodné situaci, kdy téma a pramenný materiál jednoho z posledních aktivně působících reprezentantů slovanské archeologie v bývalé NDR převzal žák vesměs západoněmeckých institucí a pedagogů. S. Messal se badatelskými otázkami ani citovanou literaturou neorientuje na tradiční východoněmeckou školu slovanské archeologie (věnuje jí pozornost pouze ve stručné stati věnované dějinám výzkumu raně středověkých centrálních míst; s. 4 8), byť přirozeně zná a využívá meklenburskou regionalistickou literaturu i materiálové studie vzniklé před rokem K tématu přistupuje optikou studia dálkových kontaktů, komunikací a směny či krajinné archeologie, vlastní univerzitám v Kielu a švédském Lundtu, kde studoval. 1 Viz Meier /Hrsg./ V Messalových interpretacích se tak neodrážejí tradiční schémata typu genocida polabských Slovanů Karlem Velikým či slovanské tradice vs. germanizace v době vrcholně středověké transformace, díky čemuž přistupuje ke svým pramenům velmi střízlivým způsobem. Pokud pracuje s písemnými zmínkami sídel či antropogeografických celků (kmenů) v obecně známých pramenech, jako je Geograf Bavorský, kronika Helmolda z Bosau či letopis Dětmara Merseburského, nesnaží se pracovat s jejich narativem (Messal není historikem a neusiluje o to jím být), ale čerpá odtud informace k proměnám struktur sídelních, krajinných i společenských. Nejilustrativnější je však v tomto směru Messalova práce s fenoménem hradiště, které chápe a důsledně označuje v intencích německého diskurzu jako Burg hrad. Autor takto označuje nejen starší lokality 8./9. století, které svou krajinnou polohou, rozlohou i víceprostorovým členěním spíše připomínají raně středověká hradiště známá např. z Čech (v regionu východního Meklenburska se jedná zejména o lokalitu Schlossberg, Gem. Feldberg, Ldkr. Mecklenburgische Seenplatte, spojovanou někdy s kultovním centrem Luticů Rethrou), ale především mladší, jednoprostorové, okrouhlé či pravoúhlé, mohutně opevněné areály o rozměrech nepřesahujících desítky metrů, které v regionu nastupují od druhé čtvrtiny 9. století a které v současnosti nejlépe reprezentuje právě lokalita Glienke. Messal nehledá v těchto objektech primárně nadkomunitní areály, ke kterým by se měly (prostřednictvím profánních i kultovních centrálních funkcí) vztahovat skupinové identity polabskoslovanských kmenů, nýbrž sídla elit, které měly provádět management specializované produkce, nadregionální výměny a obecně vnějších (též vojenských) kontaktů, čímž nabývaly charismatu, ke kterému se teprve vztahovalo chápání kolektivní sounáležitosti širších vrstev obyvatelstva. Nadkomunitních funkcí tak hrady typu Glienke nabývaly pouze v omezené míře, například v souvislosti s kultovní či správní úlohou, primárně se však podle autora publikace jednalo o centrum panství (orig. Herrschaftszentrum), 2 tedy o panské sídlo (hradní jádro) a jeho hospodářské zázemí (předhradí), přičemž jejich stavební podoba a krajinné umístění tuto funkci podtrhovala v rovině symbolické (s. 8 9; ). Díky tomuto východisku, které je dobře kontrolovatelné poznávacími možnostmi archeologie, pak odpadá interpretační nezbytnost vrcholněstředověké proměny praktických, symbolických a společenských funkcí hradu, s čímž dále koresponduje organická a průběžná integrace lokálních elit do struktur říšské šlechty. 3 S. Messal se tak v rámci pouhého zpracování jednoho záchranného výzkumu dotýká problémů majících dalekosáhlé konsekvence pro celý balík otázek současné medievistiky a které mohou být inspirativní nejen pro českou raně středověkou archeologii, ale též pro kastelologii. 4 Více než polovinu rozsáhlého referovaného svazku představují materiálie (zejména úplný katalog objektů, nekeramických nálezů a související tabule s , Tab ) a navazující analytické kapitoly, které se věnují jednotlivým kategoriím movitých (s ) i nemovitých (s ) nálezů. V úplnosti prokopané jádro hradu poskytlo početný soubor fortifikačních, sídlištních i výrobních 2 V přípravných studiích užíval S. Messal (2005; 2007) přímo pojmu Adelssitz/šlechtické sídlo, v referované publikaci však od něho ustupuje, protože prostředky archeologie přirozeně nemůže prokázat stěžejní znak nobility, totiž dědičnost společenského postavení. 3 Srov. Herrmann et al. 1985, , zde je však tento proces ještě vykládán z čistě historických pozic jako moment završení germanizace polabských Slovanů a tedy přirozeně bez jakékoliv interpretační vazby na případnou kontinuitu či diskontinuitu podoby a funkcí opevněných center. 4 Srov. souhrnně Novák 2017, z dřívějších studií zejm. Hejna 1957; PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

42 objektů. V prvé řadě se jedná o pozůstatky čtyř fází dřevozemního opevnění jádra hradu a hradního příkopu. Strategickou úlohu pro hajitelnost hradu však měla též trojice studní a cisterna, vesměs s dochovanou výdřevou. V prostoru hradu bylo dále zjištěno několik obytných staveb využívajících srubovou konstrukci, které byly založeny buď do mělkého zahloubení, nebo naopak na základ vyskládaný z kamenů; zemnice či polozemnice zde zjištěny nebyly. Obytné stavby doplňovaly další zahloubené objekty, mezi kterými bylo možno funkčně zařadit zejména obilní jámy koncentrované uprostřed plochy hradního jádra. Naopak při okraji zástavby byly umístěny výrobní objekty jako šachtová pec, kovářská dílna a jáma pro vaření téru. V případě předhradí, které bylo odkryto jen z menší části, se v Glienke setkáváme s lehčím opevněním, resp. ohrazením v podobě příkopu a pozůstatku plotů, které vymezovaly nejen obvod tohoto areálu, ale zjevně jej i dále členily; konkrétní závěry o vývoji vnitřní struktury předhradí a jejích chronologických proměnách však podle Messala pro torzovitost těchto zjištění činit nelze. I v prostoru předhradí byly zjištěny obytné objekty, srubové konstrukce zde ale doplňují též dvě jámy, které autor s opatrností připisuje zahloubeným domům, a to i přes absenci pozůstatků otopných zařízení. Na předhradí byla dokumentována celá řada dalších objektů, jejichž účel není zcela snadné určit vedle hliníků se jedná například o jámy, které patrně sloužily jako nádrže na užitkovou vodu. Vzhledem k tomu, že z předhradí nepochází žádný nález studny, lze předpokládat, že předhradí spoléhalo v tomto směru na přirozeně dostupné vodní zdroje v blízkém okolí. Výzkumy v Glienke poskytly i neméně reprezentativní soubor movitých nálezů ze železa, barevných kovů, kamene a dalších, výjimečně též organických materiálů (celkem se jedná o 1048 položek), k nimž publikace zpřístupňuje úplné údaje o stratifikaci a v některých případech k nim přináší i přírodovědná data. Uvedené pasáže proto mají hodnotu pramene pro srovnávací studium širokého spektra předmětů, které zahrnuje zemědělské nástroje a rybářské náčiní (např. železné srpy, dřevěné rýče a lopaty, pražnice či rybářské háčky), nářadí a řemeslnické nástroje (např. kladivo, brousky, vrtáky, pily, nůžky nebo tyglíky), jakož i suroviny, polotovary i výrobní odpad, vybavení obytných objektů (mj. kolekci nožů a kování jejich pochev, dřevěné nádoby, kování věder a mlecí kameny), doklady obchodu (zejména závaží a obchodnické vážky), hrací kameny, militaria (hlavice rukojeti meče a dýky, různé typy hrotů šípů i kopí, ostruh s háčky a s destičkami, součásti bojovnické výstroje), elementy kroje (převážně ženského; korálky ze skla a jantaru, spony, přezky a drobná nákončí, záponky, jehlice a hřebeny) i celou řadu dalších nálezových kategorií. Signifikantní skupiny movitých artefaktů byly podrobeny prostorové analýze, která poměrně názorně byť samozřejmě nijak překvapivě poukazuje na různé využití jednotlivých částí areálu hradního jádra a předhradí. Lze jen litovat, že prostorové znázornění je zcela kumulativní a nezohledňuje relativně dlouhé trvání lokality. Zcela specifický přístup volil S. Messal v případě uchopení nejčetnější kategorie artefaktů, jímž jsou pochopitelně fragmenty keramických nádob. Zpracování jejich katalogu a vyobrazení by bylo přirozeně mimo možnosti publikačního záměru, vždyť jen fragmentů okrajů bylo nalezeno téměř kusů. Z nich autor vybral náhodný vzorek exemplářů, v nichž rozpoznal 72 % zástupců feldberského, 11 % menkendorfského, 5 % sukowského a 13 % marginálních a neurčitých keramických typů. 5 V rámci keramiky technologicky odpovídající dominantnímu feldberskému typu vymezil autor již dříve (Messal 2011) na základě morfologických a výzdobných faktorů 5 V typologii meklenburské keramiky sleduje S. Messal pojetí S. Brathera, viz zejm. Brather specifický keramický subtyp Glienke. U nádob typu Glien - ke se jedná o velké hrncovité nádoby s vysoce posazenou výdutí, zpravidla s vtaženou dolní částí těla a s poměrně silnými stěnami. Povrch obtáčených nádob bývá hlazený, výpal je zpravidla tvrdý. Okraje jsou často nevýrazné, jejich vnitřní hrana je vesměs přímá, zatímco vnější hrana může být vyložená (Messal 2011, 348). Při výzdobě hrdla nádoby i plecí se často uplatňuje hrnčířský hřeben, známé jsou kazetové výzdobné motivy tvořené násobnou linií i vpichem, zastoupeny jsou i zoomorfní a symbolické motivy (stylizovaný ptáček a svastika viz s. 86, Abb. 50). Jedinečné je v prostředí slovanské keramiky zdobení ve formě reliéfních aplikací. Jedná se o plastické, často hřebenem zdobené lišty, které nejsou jak bývá obvyklé vymodelovány z těla nádoby, ale jsou před výpalem přiloženy k povrchu a při okrajích rozetřeny. O tom svědčí vedle výrobních stop i četné nálezy odpadlých lišt (Messal 2011, 349). Problematice významu keramiky typu Glienke je v referované publikaci věnován poměrně rozsáhlý prostor (s , Abb ), bohužel se však jedná jen o nepatrně rozšířený text výše citované dílčí studie, takže je místy znát neorganičnost včlenění této pasáže. Nejcitelněji chybí provazba s katalogem objektů, takže není možné sledovat přítomnost keramického zboží typu Glienke v jednotlivých stratigrafických jednotkách. I tak se jedná o pozoruhodnou část textu, neboť zvláště českému čtenáři neunikne skutečnost, že slovanská keramika zdobená plastickými lištami má v rámci střední Evropy dvě enklávy výraznějšího rozšíření, z nichž jedna se nachází v Meklenbursku a druhá na Kouřimsku a Kolínsku. Z české literatury pracuje S. Messal se studií N. Profantové (Profantová 2000) a ztotožňuje se s jejími závěry (s. 90), že se patrně jedná o nápodobu západního zboží (především snad tzv. Reliefbandamforen), které mohlo mít vyšší sociální indikaci ani ne snad formou nádob samotných, ale pro komodity v nich importované. Na podporu této teorie uvádí Messal prostorové vynesení nálezů keramiky typu Glienke na eponymní lokalitě (Abb. 61), kdy všechny keramické zlomky byly nalezeny v prostoru hradního jádra a žádný v areálu předhradí. Materiálové pasáže doplňují samostatné analytické studie věnované zvláštním pramenným kategoriím, jež jsou zařazeny za hlavní text publikace. Z pera samotného S. Messala vzešly dvě krátké stati. První je věnovaná magnetometrickému průzkumu archeologickým odkryvem nedotčených ploch předhradí (s ), kde ale výsledky měření nebyly příliš uspokojivé a nevyřešily otázku původního rozsahu ohrazené plochy. Druhá shrnuje výsledky dendrochronologických analýz (s ). Na lokalitě bylo odebráno 58 vzorků převážně dubového (jen ve dvou případech bukového) dřeva, které poskytly 26 interpretačně způsobilých dendrochronologických údajů. Díky tomu bylo možné zpřesnit datování vývoje jádra hradu; většina odebraných vzorků pocházela z třetí fáze opevnění, která vznikla zřejmě na přelomu 70. a 80. let 9. století. Zároveň došlo k výraznějším proměnám vnitřní zástavby hradu i předhradí, neboť do téhož časového intervalu se koncentrovala dostupná data ze sídlištních objektů. Následně, mezi lety , došlo k výstavbě poslední, čtvrté fáze fortifikace, přičemž není bez zajímavosti, že při její stavbě byly sekundárně použity dřevěné prvky smýcené zřejmě v souvislosti se stavbou fáze předchozí. Nejmladší dendrodatum (pocházející zřejmě z reparace hradby) se hlásí k roku 957 a představuje tak datum post quem ztráty centrální funkce. Almuth Alsleben analyzoval a vyhodnotil rostlinné makrozbytky (s ), které pocházejí z překvapivě malého počtu testovaných výplní objektů. V rámci 33 vzorků odebraných v hradním jádru, příkopu i předhradí bylo jen 29 pozitivních, přičemž do jejich vyhodnocení nebyl nijak vztažen aspekt chronologie lokality. Jen zcela obecně se proto dá říci, že spektrum hospodářských plodin nevybočuje z poměrů na srovnatelných lokalitách v širším regionu a že divoce rostoucí rostliny ukazují na výrazný vliv člověka na krajinu v okolí lokality. Interpretačně zajímavějších, jak- 328 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

43 koliv opět jen málo překvapivých výsledků dosáhl osteolog Ralf-Jürgen Prilloff, který zacházel se souborem 6389 zvířecích kostí (s ). Mezi kostmi hospodářských zvířat na lokalitě výrazně dominují vepřové a hovězí, následované s výraznějším odstupem kategorií ovce/koza. Podíl drůbeže je oproti tomu naprosto marginální. Zdánlivě překvapivá může být převaha kostí vepřů v jádru hradu nad kostmi hovězími (50,7 % vůči 36,3 %), které naopak dominují na předhradí (39,6 % ku 52,9 %), nicméně rozdíl zde spočívá v procentuálním vyjádření a je stírán absolutní velikostí srovnávaných souborů (5 148 ks kostí z jádra hradu oproti 980 ks kostí z předhradí). Vyšší sociální indikaci osteologického materiálu z jádra hradu pak potvrzuje analýza jatečního věku hovězího dobytka (Abb. 109) i výrazná převaha nálezů kostí divokých druhů v tomto prostoru (přestože celkově v souboru druhově určených kostí reprezentují jen 1,5 %). Syntetická část Messalovy publikace (s ) shrnuje výše popsané znalosti o lokalitě Glienke do velmi barvitého obrazu sídla veletských, resp. ratarských velmožů. Komplex jádra hradu a předhradí je zde na základě konkrétních archeologických dokladů prezentován jako zázemí neagrární produkce (zpracování železa a barevných kovů, zpracování dřeva, kostí a kůže, výroba textilu, téru a především keramiky), místo dálkových kontaktů a obchodu, ale především jako reprezentační rezidenční areál. S vývojem lokality, která vznikla ve druhé čtvrtině 9. století a zanikla požárem, snad v souvislosti s vojenskými akcemi, v průběhu 10. století, dobře koresponduje regionální vývoj osídlení, který autor zpracovává ve stručné, ale přesto velmi zdařilé sídelněhistorické analýze (s ). Závěrem lze říci, že referovaná publikace představuje teo - reticky kultivovanou, interpretačně vyváženou a ve všech směrech pečlivě zpracovanou studii. Trvalou hodnotu publikaci zajišťuje její materiálové zaměření, výborné zpracování obrazových, mapových a plánových příloh i vysoký standard redakční úpravy a technické výpravy. Messal, S. 2011: Zur slawischen Keramik des Typs Glienke. In: Biermann, F. Kersting T. Klammt, A. /Hrsg./: Der Wandel um Beiträge der Sektion zur slawischen Frühgeschichte der 18. Jahrestagung des Mittel- und Ostdeut - schen Verbandes für Altertumsforschung in Greifswald, März Langenweißbach, Novák, D. 2017: Drobná vrchnostenská sídla a vrchnostenské dvory století. Nepublikovaná disertační práce, KAR ZČU Plzeň. Profantová, N. 2000: Slovanské výšinné sídliště z Třebovle, okr. Kolín. K problé - mu napodobování cizích předloh v keramice. Archeologické rozhledy 54, Literatura Brather, S. 1996: Feldberger Keramik und frühe Slawen. Studien zur nordwestslawischen Keramik der Karolingerzeit. Bonn Hejna, A. 1957: Příspěvek k otázce původu a významu kruhového blatného hrádku v Čechách. Památky archeologické 48, Hejna, A. 1965: K situační a stavební formaci feudálního sídla v Evropě. Památky archeologické 56, Herrmann, J. et al. 1985: Die Slawen in Deutschland : Geschichte und Kultur der slawischen Stämme westlich von Oder und Neisse vom 6. bis 12. Jahrhundert. Berlin. Meier, U. M. /Hrsg./ 2005: Die Autobahn A20 Norddeutschlands längste Ausgrabung: Archäologische Forschungen auf der Trasse zwischen Lübeck und Stettin. Schwerin. Messal, S. 2005: Ein slawischer Adelssitz des 9. und 10. Jahrhunderts bei Glienke, Lkr. Mecklenburg-Strelitz. In: Meier, U. M. /Hrsg./: Die Autobahn A20 Norddeutschlands längste Ausgrabung: Archäologische Forschungen auf der Trasse zwischen Lübeck und Stettin. Schwerin, Messal, S. 2007: Glienke ein slawischer Adelssitz des 9. und 10. Jahrhunderts im öst lichen Mecklenburg. In: Biermann, F. Kersting, T. /Hrsg./: Siedlung, Kommunikation und Wirtschaft im westslawischen Raum. Beiträge der Sektion zur slawischen Frühgeschichte des 5. Deutschen Archäologenkongresses in Frankfurt an der Oder, April Langenweißbach, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

44 Marcus Gerds Michael Wolf Das Gräberfeld des frühmittelalterlichen Seehandsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg Die Menschen und ihre Lebensumstände Groß Strömkendorf Reric Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 6,1 a 6,2 Dr. Ludwig Reichert Verlag, Wiesbaden 2015 Band 6,1: 419 stránok, 133 obrázkov v texte (42 v časti M. Gerdsa / 91 v časti M. Wolfa), 36 textových tabuliek (22 v časti M. Gerdsa / 14 v časti M. Wolfa), 13 obrazových tabuliek a 16 plánov (v časti M. Gerdsa) Band 6,2: 294 stránok, 289 ČB obrázkov v texte ISBN Recenzovala: Renáta Přichystalová Ústav archeologie a muzeologie Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Arna Nováka 1, CZ Brno svecova@phil.muni.cz Recenzovaná monografia, zacielená na podrobné spracovanie ranostredovekého funerálneho areálu na lokalite Groß Strömkendorf, vyšla v nakladateľstve Dr. Ludwig Reichert Verlag, ktoré je zamerané na spoločenské vedy a vydáva knihy z odborov ako je napr. archeológia, história, dejiny umenia, muzikológia, jazykoveda atď. Aj v rámci archeológie je rozsah nakladateľstva veľmi široký. Vydávajú sa tu knihy zamerané na obecnú, kresťanskú, klasickú, predovýchodnú a rôznu inú archeológiu. V roku 2010 založilo nakladateľstvo monografickú radu Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer orientovanú na európske regióny medzi Baltom a Stredozemným morom, ktoré v ranom stredoveku osídlili Západní Slovania. Edícia si zadala za úlohu odstrániť informačný dlh zo šuflíka tzv. Archäologie der Westslawen a začať publikovať výsledky starších aj nových archeologických výskumov, aby boli dobre prístupné odbornej verejnosti. Do súčasnosti vyšlo v tejto rade už šesť titulov (viď webové stránky: Na prvý publikačný počin z tejto rady o keramike z Groß Strömkendorf vyšla recenzia v tomto časopise v roku 2012 (Macháček 2012, ). V predkladanej recenzii sa budeme venovať zatiaľ poslednému dvojdielnemu šiestemu archeologicko-antropologickému zväzku z tejto edície: Marcus Gerds, Das Gräberfeld des frühmittelalterlichen Seehandsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg; Michael Wolf, Die Menschen und ihre Lebensumstände Groß Strömkendorf Reric. Kniha obsahuje rozsiahle archeologické (M. Gerds) a antropologické (M. Wolf) vyhodnotenie v úplnosti preskúmaného birituálneho funerálneho areálu z 8. až 9. storočia, kde pochovávali svojich mŕtvych obyvatelia prímorského obchodného centra azda emporia zvaného Reric, ležiaceho na katastri súčasnej obce Groß Strömkendorf, cca 10 km severne od Wismaru (Severozápadné Meklenbursko). Pohrebisko v Groß Strömkendorfe predstavuje v priestore obývanom západnými Slovanmi v regióne južného pobrežia Baltu najstaršiu preskúmanú nekropolu náležiacu ku obchodnému prístavu. Analogické súveké pohrebiská sú vzdialené a nachádzajú sa až v Škandinávii či v Baltoslovanskom priestore (Ribe, Haithabu, Birka, Truso). Pohrebisko je lokalizované cca 250 m severozápadne od sídliskového areálu. Prvé (žiarové) hroby objavil v druhej polovici 80tych rokov 20. storočia pracovník Zemského úradu pre kultúru a pamiatkovú ochranu Meklenburska Predného Pomoranska F. Wietrzichowski v rámci terénnej prospekcie krajiny v oblasti Wismarského zálivu.výskum pokračoval archeologickými sondážami na počiatku 90tych rokov pod vedením B. Wollschlägra z tej istej inštitúcie. V priebehu výskumu boli objavené okrem žiarových aj kostrové hroby. Na základe hrobového inventára bola dokázaná súčasnosť blízkeho ranostredovekého obchodného centra a funerálneho areálu. Naskytla sa ohromná príležitosť skúmať sídliskový i pohrebný areál komunity žijúcej v tomto priestore v 8. a 9. storočí. Na základe výsledkov archeologického výzkumu z 80tych a 90tych rokov vyslovil F. Wietrzichowski (1993) hypotézu, že by sa v prípade tejto lokality mohlo jednať o pozostatky v písomných prameňoch zmieňovaného emporia Reric, ktoré bolo založené na začiatku 8. stor a ktoré bolo, podľa správ v Annales regni Francorum, vyplienené v roku 808 pri vojenskej výprave dánského kráľa Göttrika (Gudrød, Godofredus) proti Obodritom. Göttrik podľa análov presunul časť podrobeného rerického obyvateľstva (hlavne obchodníkov a remeselníkov) do iného prímorského obchodného centra Hedeby (Haithabu, Sliasthorp) 1. Lokalita zrejme nebola spustošená úplne, ešte v roku 809 je tu v análoch zaznamenaná násilná smrť obodritského kniežaťa Dražka (Thrasco) 2. Výsledky výskumu Wietrzichowského katapultovali Groß Strömkendorf medzi ostro sledované lokality s vysokým vedeckým poteciálom. V rokoch 1995 až 1999 bol pohrebný areál emporia preskúmaný v rámci spoločného veľkorysého vedeckého projektu múzea vo Schwerine a univerzity v Kiele. V priebehu terénneho výskumu sa na ploche asi 2,5 ha podarilo odkryť 241 hrobov s 252 ľudskými jedincami a 14 objektov s pohrebmi celých či čiastočných skeletov zvierat (psy a kone). Materiál a informácie získané archeologickým výskumom boli spracované v mnohých diplomových a doktorských prácach obhájených na univerzite v Kiele (kapitola Vorwort der Projektleiter, s. XIII XIV). Aj recenzovaná kniha je produktom spomínaného výskumu. Význam lokality podčiarkuje aj to, že publikácie o výsledkoch jej výskumu majú samostatnú edíciu. V roku 2004 začala vychádzať pod hlavičkou Römisch-germanische Kommission des Deutschen archäologischen Instituts, Frankfurt a/m edícia Forschungen zu Groß Strömkendorf zameraná výhradne na publikovanie výsledkov archeologického výskumu ranostredovekého prímorského obchodného centra, objaveného na katastri zmieňovanej obce (viď publikácie Schmölcke 2004; Pösche 2005; Brorsson 2010; Tummuscheit 2011). Recenzovaná kniha vyšla ako piaty zväzok tejto edície. Dvojdielny opus pozostáva z analyticko-syntetického prvého dielu autorov M. Gerdsa a M. Wolfa. Druhý diel má formu katalógu archeologických (nielen) funerálnych objektov odkrytých pri výskume tzv. Fundplatzu 17, kde bolo na reziduách staršej fáze ranostredovekého sídliska založené pohrebisko. Autorom druhého dielu je M. Gerds. Prvý diel je v podstate dvojknihou, v ktorej sa obaja autori zaoberajú témou pohrebiska zo svojho odborného uhla pohľadu. Prvá časť zväzku obsahuje archeologické vyhodnotenie pohrebiska: Das Gräberfeld des frühmittelalterlichen Seehandsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nord-westme - cklenburg (s ). M. Gerds rozdelil svoju prácu do 4 základných kapitol: Uvedenie do témy (Einführung, s. 5 37) Hroby a pohrebný rítus (Die Befunde des Gräberfeldes, s ) Hrobový inventár (Das Fundmaterial aus der Gräbern, s ) Vyhodnotenie (Auswertung, s ). 1 viď Annales regni Francorum: rok viď Annales regni Francorum: rok PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

45 V úvode sú stručne, ale podrobne zhrnuté základné dáta o lokalite, čiže údaje o polohe a topografii náleziska, o dejinách archeologického výskumu, metodike terénneho výskumu, o stave poznania v rámci funerálnej archeológie pertraktovaného regionu. Rozsiahla kapitola Die Befunde des Gräberfeldes obsahuje detailné informácie o pohrebnom ríte, forme pohrebov, úprave hrobovej jamy, forme uloženia mŕtveho do nej. Archeologický výskum zachytil 241 hrobov a autor publikácie predpokladá, že pôvodný počet bol určite vyšší, pretože priestor pohrebiska bol ťažko poničený poľnohospodárskou činnosťou. Skladba hrobov a pohrebných zvykov bola veľmi pestrá, preto autor pristúpil k veľmi podrobnému členeniu jednotlivých foriem pohrebov. 155 žiarových hrobov rozčlenil do 4 kategórií: urnové (105 hrobov), jamové (44 hrobov), rozptýlené zvyšky žiaru a deponácie spálených pozostatkov. 82 kostrových hrobov vytváralo dve výrazné skupiny: hroby bez archeologicky zachytených stôp po použití mobilnej či imobilnej drevenej schránky pre telo (väčšinou v skrčenej polohe na pravom či ľavom boku) a hroby s pozostatkami drevených dlabaných alebo doskových rakiev/ schránok, v ktorých boli mŕtvi ukladaní v polohe naznak s natiahnutými končatinami. Kremácia aj inhumačný spôsob pohrebu sa vyskytovali bez mohyly aj pod mohylou. Pohreb v lodi bol na pohrebisku doložený celkovo štyrikrát (1x kostrový, 3x žiarový) a dvakrát boli objavené orbou poničené zvyšky lode, kde sa taktiež predpokladá uloženie pohrebu. Zaujímavosťou je taktiež potvrdená existencia minimálne 14 zvieracích pohrebov či deponácií neúplných zvierat (9 koňov a 7 psov). V dvoch prípadoch je evidovaná spoločná prítomnosť koňa i psa (objekty 80 a 705). Pri pátraní po pôvode zvyku ukladania tiel zvierat či ich častí do kontextu s ľudským pohrebom autor vyhľadal súveké analógie v Durínsku, južnej Škandinávii, severozápadnom Nemecku a východnom Pobaltí. Vyslovil predpoklad, že tento zvyk vychádza zo západných (obecne germánskych) religióznych vplyvov, pretože na priestore obývanom severozápadnými Slovanmi neboli hroby zvierat vo včasnoslovanskom období zdokumentované. Lenže pre včasnoslovanské obdobie archeológia v tomto regióne postráda aj ľudské hroby (Zoll-Adamikowa 1975). Hroby celých koňov, psov, či deponácie koňských lebiek s časťami predných či zadných behov máme archeologicky doložené pre predveľkomoravské i veľkomoravské obdobie na Morave (Přichystalová 2013, 26). Pre územie Polabských Slovanov máme na podporu zvláštneho významu koňa v nábožensko-rituálnom kontexte k dispozícii písomné pramene. Sú síce mladšieho dáta ( stor.), ale zachycujú obecne predpokladaný výsek malej časti pôvodného (vše)slovanského náboženstva. Ide o správy biskupa Thietmara z Merseburku či Helmolda z Bosau (Přichystalová 2013, 27). Striktné vylúčenie slovanského religiózneho vplyvu na rituálne ukladanie zvierat v súvislosti s ľudskými pohrebmi nie je, podľa autorky recenzie, správne. Pestrá zmes pohrebných zvyklostí predpokladá komunitu vyrastajúcu z prepletených koreňov rozličného kultúrneho podhubia. Na základe porovnania pohrebných areálov z 8. a 9. storočia v oblastiach severozápadného Nemecka, Saska, Durínska, južnej Škandinávie, južného aj severného pobrežia Baltu M. Gerds predpokladá, že na lokalite Groß Strömkendorf pochovávali ľudia ovplyvnení slovanským, sasko-frízskym, vendelským, vikingským a baltským kultúrnym prostredím. Túto hypotézu mu potvrdzuje aj rozbor hrobového inventára (kapitola Das Fundmaterial aus der Gräbern), hoci bohatosť a rozmanitosť hrobovej výbavy nie je výstavná. Inventár obsahovala necelá polovica hrobov, a to väčšinou iba jeden predmet. Len 20 % hrobov bolo vybavených viac ako jedným artefaktom. Hrobový inventár pozostával zo súčastí odevu a ozdôb tela (spony, ihlice, pracky, súčasti opaskových kovaní, sklenené koráliky, jantarové a bronzové ozdoby, prsteň, náušnice, náramky), z osobných predmetov/nástrojov (nože, zatváracie nože, kľúč, prasleny, hrebene, pinzety), zo zbraní a jazdeckého výstroja (meč, ostrohy, hrot šípu), z keramických nádob a súčastí nádob (kovania vedra). Najpočetnejším elementom hrobových príloh boli kosti zvierat vo funkcii potravinového milodaru či pohrebnej obety. Chudobný hrobový inventár, bohužiaľ, neposkytol pevnú chronologickú podporu pre presnejšie časové zaradenie fungovania funerálneho areálu. Chronológia pohrebiska sa okrem chronologicky citlivejších artefaktov z hrobov opiera o výsledky vyhodnotenia keramiky z hrobov aj zo sídliska a o vyhodnotenie stratigrafickej situácie na pohrebisku, kde 24 hrobov porušovalo 22 sídliskových objektov zo staršej fáze obchodnej osady. Podľa M. Gerdsa sa na Fundplatze 17 začalo pochovávať pred polovicou 8. storočia a funerálna aktivita tu bola ukončená na počiatku 9. storočia. Podľa počtu hrobov a doby trvania pohrebiska bol vyslovený predpoklad, že tu mohla pochovávať komunita čítajúca okolo 150 ľudí, teda možno iba istá časť obyvateľov obchodného prímorského centra Reric. Druhá časť prvého dielu obsahuje antropologické vyhodnotenie pohrebiska z pera M. Wolfa: Die Menschen und ihre Lebensumstände Groß Strömkendorf Reric (s ). Antropologická stať je členená do piatich základných kapitol: Úvod (Einleitung, s ) Nálezy ľudských kostí / Metódy (Menschliche Knochenfunde / Methoden, s ) Výsledky žiarové hroby (Ergebnisse Brandgräber, s ) Výsledky kostrové hroby (Ergebnisse Körpergräber, s ) Diskusia nad antropologickými a paleopatologickými výsledkami (Diskussion der anthropologischen und paläopathologischen Ergebnisse, s ). V úvode M. Wolf v podstate opakuje informácie, ktoré sú k dispozícii v úvodných kapitolách M. Gerdsa. Ide o základné údaje o lokalite, typoch hrobov a o pohrebnom ríte apod. Je len na škodu veci, že editorský kolektív knihy podobnému dublovaniu informácií nezabránil. Vyhlo by sa tým nepresnostiam a diskrepancii v údajoch, ktoré by mali byť rovnaké v oboch častiach knihy, napr. o rozlohe skúmanej plochy M. Gerds píše o 2,5 ha, M. Wolf o cca 2 ha; o počte jamových žiarových hrobov M. Gerds píše o 44 hroboch, M. Wolf o 45 hroboch. Po úvodnom zopakovaní si základných archeologických dát prichádzajú nové antropologické informácie získané s použitím najmodernejších antropologických metód. Zamerané sú na určenie pohlavia a veku pochovanej populácie, na ich zdravotný stav, demografiu či možnosti určenia pôvodu jedinca (stronciová analýza, s ). Ľudské pozostatky so žiarových a kostrových hrobov boli hodnotené zvlášť. Podľa stavu kostí prejdených žiarom M. Wolf zistil, že spaľovanie mŕtveho tela najčastejšie prebiehalo pri teplote ºC a nebol zistený významnejší rozdiel medzi dosiahnutou maximálnou teplotou pohrebnej hranice pri spaľovaní žien a mužov. Zreteľný rozdiel medzi mužmi a ženami vyplynul pri určení dožitého veku. Ženy umierali v podstatne mladšom veku než muži a len málo jedincov ženského pohlavia sa dožilo veku 40 a viac rokov. Rovnaké závery platia aj pre populáciu pochovávanú kostrovo. Pri analýze kostrových hrobov bolo možné stanoviť telesnú výšku u dobre dochovaných jedincov. Výsledky potvrdili rozdiel medzi ženskou a mužskou populáciou. Ženy dosahovali výšky postavy medzi 155 a 165 cm, muži medzi 158 a 180 cm. Väčšina mužov sa však pohybovala v intervale cm. Je škoda, že koniec prvého dielu nebol obohatený o spoločný archeologicko-antropologický záver, kde by boli zúročené všetky získané poznatky o pochovaných jedincoch a ktorý by tak tvoril pridanú hodnotu celej publikácie. Druhý diel šiesteho zväzku edície Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer má formu katalógu. Autorom katalógového dielu je M. Gerds. Katalóg začína kostrovými hrobmi (s. 1 59). Katalógová informácia o kostrovom pohrebe obsahuje základné údaje o mieste nálezu, o hrobovej jame, o pochovanom jedincovi PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,

46 a jeho hrobovej výbave. Text nie je štrukturovaný, čo čitateľovi neumožňuje rýchlu orientáciu v texte. Textové údaje dopĺňajú ČB obrázky: jednoduché plány hrobov s perokresbami hrobového inventára. Poradie popisovaných artefaktov uvedené v texte sa nezhoduje s číslami artefaktov na obrázku, čo opäť nie je uživateľsky pohodlné. Väčšina hrobov je doprevádzaná aj kresbou profilu hrobovej jamy. Niektoré hroby však vyobrazenie nemajú, napr. hrob 257a či hrob 1135a (s. 23, 58). Za kostrovými hrobmi nasleduje katalogový zoznam žiarových hrobov, ktorý je rozdelený na štyri časti, podľa spôsobu uloženia zvyškov spáleného tela. Najprv sú uvedené urnové hroby (Urnengräber, s ), nasledujú hroby jamové (Brandgrubengräber, s ) a nakoniec dve nepočetné kategórie rozptýlené zvyšky žiaru (Brandschüttungen, s ) a deponácie spálených pozostatkov (Leichenbranddeponierung, s ). Štruktúra textu je analogická katalógu kostrových hrobov. Po žiarových hroboch nasledujú v katalógu základné dáta o pohreboch v lodiach (4 objekty) a o zvyškoch lodí (2 objekty), kde neboli identifikované ani pozostatky kostrového, ani zvyšky žiarového pohrebu. Obidva relikty lodí boli ale značne poškodené orbou, takže je možné, že aj prípadné pohreby mohli byť poničené poľnohospodárskou činnosťou. Ďalšou položkou katalógu sú zvieracie pohreby a deponácie neúplných zvieracích kostier či lebiek (s ). Za nimi sú zaradené zvláštne nálezy (Sonderfunde, s ), do ktorých sú započítané objekty ako je miesto spopolňovania ustrina, komorový hrob so žiarovým pohrebom, zahĺbené objekty pravdepodobne pôvodne slúžiace ako miesta rituálnych obradov (Ritualgruben). Posledným informačným blokom o funerálnych pamiatkach je časť venovaná mohylám: žľabovitým a ďalším zahĺbeným objektom súvisiacich s konštrukciou mohýl (s ). Následná časť katalógu je venovaná ostatným archeologickým objektom, ktoré však veľmi pradepodobne súviseli so staršou fázou sídliska, na ktorom bol funerálny areál situovaný: kolové/stĺpové jamy, reziduá kultúrnej vrstvy, indiferentné objekty či objekty zo starších období osídlenia katastru obce Groß Strömkendorf alebo naopak z neskoroslovanského obdobia (s ). Ranostredoveké sídliskové objekty zo staršej fáze obchodného prímorského centra boli spracované v publikácii A. Tummscheitovej (Tummscheit 2011), preto sú v katalógu uvádzané iba v stručnej tabuľkovej podobe (s ). Súčasťou druhého dielu recenzovanej publikácie je aj rozsiahla kapitola s indexom pohrebných areálov z 8. a 9. storočia nachádzajúcich sa v severnej Strednej Európe a v južnej Škandinávii (s ). Zoznam obsahuje 425 položiek, ku ktorým sú priradené informácie o literatúre k lokalite, okolnostiach nálezu, type pohrebiska, o počte hrobov, forme pohrebu, o typických súčastiach hrobového inventára, zvláštnostiach pohrebného rítu, o štruktúre pohrebiska a jeho datovaní. Indexové čísla sa zhodujú s číslami použitými na mapových obrázkoch v prvom diele knihy (napr. obr. 10, 11, 13, 20 apod.). Vypublikovanie kompletne preskúmaného pohrebiska z 8. a počiatku 9. storočia s komplexným vyhodnotením archeologického aj antropologického materiálu bolo iste náročné a aj napriek určitým nedostatkom je to obdivuhodný čin. Oba diely predstavujú dôležitý konvolut informácií k funerálnej problametike raného stredoveku pre region severozápadnej, severovýchodnej a severnej Európy. Určite sa stanú neodlučiteľnou súčasťou príručnej knižnice každého funerálneho archeológa/gičky raného stredoveku. Macháček, J. 2012: Recenze: Torbjörn Brorsson. The Pottery from the Early Medieval Trading Site and Cemetery at Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg. Forschungen zu Groß Strömkendorf III. Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 1. Památky archeologické 103, Pöche, A. 2005: Perlen, Trichtergläser, Tesserae. Spuren des Glashandels und Glashandwerks auf dem frühgeschichtlichen Handelsplatz von Groß Strömkendorf, Landkreis Nordwestmecklenburg. In: Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommerns, Band 44. Schwerin. Přichystalová, R. 2013: Intencionálne uloženie koňa obeť či pohreb. Niekoľko postrehov na základe nálezov z Břeclavi Pohanska. Studia Archaeologica Brunensia 18/2, Schmölcke, U. 2004: Nutztierhaltung, Jagd und Fischerei. Zur Nahrungsmittelwirtschaft des frühgeschichtlichen Handelsplatzes von Groß Strömkendorf, Landkreis Nordwestmecklenburg. In: Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommerns, Band 43. Lübstorf. Tummuscheit, A. 2011: Die Baubefunde des frühmittelalterlichen Seehandelsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg. In: Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 2. Wiesbaden. Wietrzichowski, F. 1993: Untersuchungen zu den Anfängen des frühmittelalterlichen Seehandels im südlichen Ostseeraum unter besonderer Berücksichtigung der Grabungsergebnisse von Groß Strömkendorf. In: Wismarer Studien zur Archäologie und Geschichte, Band 3. Wismar. Zoll-Adamikowa H. 1975: Wczesnośredniowieczne cmentarzyska ciałopalne Słowian na terenie Polski II. Analiza. Wnioski. Wrocław Warszawa Kraków Gdańsk. Literatúra Brorsson, T. 2010: The Pottery from the Early Medieval Trading Site and Cemetery at Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg. In: Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 1. Wiesbaden. 332 PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII, 2017

47 Jiří Macháček Petr Dresler Renáta Přichystalová Vladimír Sládek Břeclav Pohansko VII. Kostelní pohřebiště na Severovýchodním předhradí Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 455 Brno stran, z toho 133 tab., 296 obr. ISBN ISSN DOI: /CZ.MUNI.M Recenzovala: Naďa Profantová Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 4, CZ Praha 1 profantova@arup.cas.cz Kolektiv autorů pod vedením J. Macháčka v obdivuhodné rychlosti od doby terénních prací připravil velmi důležitou publikaci moderně prozkoumaného kostelního pohřebiště od 2. kostela na Pohansku. Jednalo se rozsáhlý systematický badatelský výzkum a v monografii se tak nepracuje s torzem, ale s kompletně prozkoumaným hřbitovem. V Čes - kých zemích šťastná a neobvyklá okolnost, kterou dokázal J. Macháček plně využít. Leží tak před námi zpracování s vyrovnanou metodikou a kompletním spektrem analýz. Publikace je rozdělena do 14 kapitol, poslední z nich (14.) zahrnuje katalog hrobů, tedy zveřejnění základního pramene; za nejdůležitější z analytických částí knihy pak považuji kapitoly Datování (9.), Prostorovou strukturu pohřebiště (10.) a Sociální strukturu komunity pohřbívající u rotundy na severovýchodním předhradí (11.). 13. kapitola: Závěr shrnuje nejdůležitější otázky a odpovědi, které byly v analytických kapitolách řešeny. Např.: V jaké době se pohřbívalo v okolí rotundy (kostela č. 2) na severovýchodním předhradí? Jakou roli hrálo severovýchodní předhradí v rámci celé aglomerace na Pohansku a jaký byl společenský status tam pochovávající komunity? Obecně asi nejdůležitější otázkou je: Můžeme spojit archeologické struktury objevené na severovýchodním předhradí s konkrétními společenskými procesy, které probíhaly uvnitř raně středověké Evropy? Otázka, která dává archeologii obecnější smysl a umožňuje komunikaci s jinými medievistickými obory, především historií a dějinami umění (v tomto případě architektury). Autoři na ni odpovídají kladně a předkládají hypotézu J. Macháček ji již předběžně dříve představil v populárnější formě (Macháček 2016) o vlastnickém kostele významného velmože/patrona, který mohl rovněž ustanovit svého kněze. Domnívají se oprávněně, že tento vlastník a zakladatel kostela byl uvnitř stavby také pohřben (hrob 153). Tento velmož (družiník knížete?) si založením kostela potvrzoval svou prestiž a byl asi i správcem knížecího hradu kastelánem. Jedná se o odvážnou a důležitou hypotézu, neboť z písemných pramenů známe kastelány až o 150 let později (známý případ Mstiše, kastelána Bíliny zmiňovaný u kronikáře Kosmy: Bretholz /ed./ 1923). Velmož byl v ose kostela tedy na čestném místě pohřben u svých nejbližších. Některé zásahy na jeho kostře především dekapitace (absence 3 obratlů je považována právem za doklad druhotného zásahu: manipulace) vedly autory monografie k diskusi o konci života poznamenaném nemilostí, zde ale podle mého názoru možnosti archeologické výpovědi již přepínají. Ostatní pohřbení pak byly členy velmožovy velké familia (velko-rodina včetně domácího služebnictva, případně domácích otroků). Na Pohansku je ještě vítaná další prostorová vazba, nejspíše i známe budovu, kde tento velmož žil, nadzemní větší pravoúhlou stavbu s vyzděným nárožím (s. 215) připomínající caminaty (komnaty) dvorce na akropoli. Celkově je dvorec s rotundou na Pohansku hodně blízký situaci na Budči, kde však neznáme celý rozsah pohřebiště. Na druhé straně na Budči šlo o dvorec na akropoli hradu o dvorec jednoznačně knížecí (Bartošková 2014) a významem by tedy odpovídal dvorci na akropoli Pohanska (Dostál 1975). Na straně druhé je umístění dvorce Boleslavova družiníka Hněvsy na předhradí potvrzeno zmínkou v první staroslověnské legendě pro Starou Boleslav (Vajs 1929, 40), bohužel neznáme jeho konkrétní podobu. Srovnání rozdílů mezi dvorcem na akropoli a na předhradí bude nejspíše významným tématem další práce týmu pod vedením J. Macháčka, byť není dvorec v okolí rotundy dosud poznaný celý. Základní údaje o pohřebišti Pohřebiště čítalo 152 hrobů s 154 jedinci. Pět z nich bylo pohřbeno uvnitř kostela (kromě nejvýznamnějšího muže, to byl další významný muž a 3 děti do 12 let, nejmenší pak bylo vloženo převážně do jámy H 166), jejich pohledy směřovaly do apsidy kostela. Absence žen uvnitř chrámu není nejspíše náhoda, je pravděpodobné, že mužům, případně synům náležely nejčestnější místa pohřbu. V kostelech, kde je větší počet pohřbených, se však ženy vyskytly také, např. Sady u Uherského Hradiště, H 25/59, 87/59, 165/ 59 (Galuška 1996 kompletní rodiny), případně nejstarší pohřby v kostele či mauzoleu Panny Marie na Pražském hradě představují manželský pár (Frolík 2005), v rotundě sv. Víta jsou v nejstarším horizontu pohřbeni muži s tím, že u hrobu K 2 nelze pohlaví antropologicky identifikovat (Frolík 2005, 30); jen pokud by se podařilo stanovit DNA. Kompletní rodinné spektrum představují až pohřby v basilice sv. Jiří. Každopádně širší srovnání nejsou samoúčelná, ukazují proces ustanovování statusu velmožských rodin v době zakořeńování křesťanské víry, krátce po proměnách tradičních symbolů označujících společenskou elitu. Zajímavé by ještě bylo pokusit se doložit či vyvrátit příbuzenství v rámci dospělých a dětí uvnitř kostela na základě sekvencí DNA, je jasné, že se nemusí podařit dostatečně rozsáhlou sekvenci u všech jedinců stanovit. Pohřebiště bylo obehnáno pravoúhlým ohrazením, porušeným několika hroby, ovšem část hrobů byla situována vně ohrazení, nejvíce na jihozápadní straně. Pietně se zacházelo se staršími narušenými hroby (např. to dokládají sklady kostí, které známe též v Čechách např. z pohřebiště u kostela sv. Petra a Pavla na Budči). Unikátní je sklad kostí v H 164 kde byly použity starší lidské kosti k úpravě hrobové jámy dítěte č Kromě všeobecné charakteristiky se chci zastavit u několika významných zjištění širšího významu. Hroby na pohřebišti jsou vybaveny jednak pro centra typickým moravským šperkem jako hrozníčkovité, bubínkovité a sloupečkovité náušnice a kovové gombíky, ovšem zejména u mužů můžeme též sledovat jisté prvky výbavy odchylující se od standardu obdobných pohřebišť. Jsou to ostruhy s dlouhým bodcem konkrétně typu Bašelj, staromaďarský fokoš, v případě ženských hrobů náušnice s očky a olověné závěsky. Ojedinělá je v této souvislosti esovitě ukončená záušnice z dětského hrobu 122, který porušil ohrazení. Nejde o běžný nález u hlavy, poloha v hrobě není jasná, průměr ozdoby se pohybuje mezi 16,6 17,7 mm, tj. nepatří k nejdrobnějším kusům (s průměrem 9 12 mm). Porovnáme-li ji s nejstaršími českými kusy, odlišuje se výrazněji svinutým koncem/očkem; to se v Čechách vyskytuje spíše zřídka. Je většího průměru než záušnice z dětského hrobu 28/II v Klecanech (jeden z nejstarších celků v Čechách), ale nejspíše patří ještě polovině či středu 10. století, PAMÁTKY ARCHEOLOGICKÉ CVIII,