ČASOPIS DIVADLO V LETECH

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT KOMINIKAČNÍCH STUDIÍ A ŽURNALISTIKY KATEDRA MEDIÁLNÍCH STUDIÍ ČASOPIS DIVADLO V LETECH DIPLOMOVÁ PRÁCE VEDOUCÍ PRÁCE: PhDr. PETR BEDNAŘÍK, Ph.D. VYPRACOVALA: Bc. RADKA KUNDEROVÁ PRAHA 2006

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Práce bez příloh včetně poznámek obsahuje znaků. V Praze dne 20. května 2006 Radka Kunderová 1

3 Děkuji vedoucímu práce PhDr. Petru Bednaříkovi, Ph.D. za seriózní a detailně kritický přístup, Prof. Evě Stehlíkové za zprostředkování kontaktů i rady, paní Janě Patočkové za cennou konzultaci, Zbyňkovi Uherovi za technické poradenství a své rodině za podporu. V Praze dne 20. května 2006 Radka Kunderová 2

4 OBSAH Úvod Historický kontext Divadelní kontext Organizační proměny Umělecké proměny Režim a média Divadelní a kulturní časopisy v letech Divadelní časopisy Kulturní časopisy Časopis Divadlo organizační proměny Analýza ročníku 1949/ Technické údaje Analýza textů Reflexe aktuálního dění Historie Teorie Analýza ročníku Technické údaje Analýza textů Reflexe aktuálního dění Historie Teorie Analýza ročníku Technické údaje Analýza textů Reflexe aktuálního dění Historie Teorie

5 9. Analýza ročníku Technické údaje Analýza textů Reflexe aktuálního dění Historie Teorie Rozhovory s bývalými redaktory časopisu Divadlo Rozhovor s Alenou Urbanovou Rozhovor s Jaroslavem Vostrým Rozhovor s Milanem Lukešem Závěr Resume Použité prameny a literatura Příloha 1: Proměny tematické skladby časopisu (grafy) Příloha 2: Proměny designu časopisu 4

6 ÚVOD Padesátá léta dvacátého století jsou v současnosti vnímána jako poměrně dávná minulost. Dovolím si odhadnout, že pro moji generaci představují stejně vzdálenou učebnicovou historii jako druhá světová válka, možná ještě odlehlejší, protože si je na rozdíl od ní každoročně masově nepřipomínáme při oslavách výročí. Přesto v naší společnosti žije mnoho pamětníků tohoto desetiletí současní osmdesátníci v nich prožili část svého produktivního věku, nynější sedmdesátníci v padesátých letech ku příkladu studovali na vysoké škole a začleňovali se do pracovního procesu, současní šedesátníci tehdy prožívali pubertu a padesátníci dětství. Padesátá léta jsou v českých dějinách dvacátého století jednou z nejtragičtějších epizod, obdobím stalinismu a následně pozvolného uvolňování, které vyvrcholilo v šedesátých letech. V tomto desetiletí zahynuly v politických procesech stovky lidí, mnozí přišli o práci, mnozí emigrovali. Možná právě proto se snaží česká společnost na tuto temnou etapu své historie zapomenout: v porovnání s druhou světovou válkou existuje výrazně méně filmů, dokumentů, knih a novinových článků o padesátých létech. Opomíjení této dekády však očividně nepramení z její nedůležitosti, ale naopak z její potenciální výbušnosti. Padesátá léta jsou pro nás stále bolestivá a ani po půl století nejsme schopni k nim zaujmout čelný postoj. Odtažitý přístup k tomuto období nacházíme i v divadelně historické literatuře. Publikace specializující se na divadlo padesátých let dosud nevznikla, základní a zatím jedinou odbornou literaturou představuje souhrnná historická studie obsažená v knize Divadelní kultura v datech a souvislostech 1. Podobné historiografické ticho se rozprostírá kolem divadelních periodik padesátých let. V databázích knihoven bychom marně hledali jakoukoliv monografii, jediný zdroj historického poznání představují diplomové práce pojednávající o periodikách z mediálního úhlu pohledu, 1 JUST, V. (editor). Divadelní kultura v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav,

7 věnované časopisům Divadelní noviny (vycházely od roku 1957) a Divadlo, předmětu této práce. Nutno však dodat, že monografie českého či československého divadelního periodika z jakékoliv doby bychom našli velmi obtížně. Pravděpodobně nejoprávněnějším adeptem by byl právě časopis Divadlo, jemuž přiznává důležitou úlohu ve vývoji českého divadla i ona jediná knižně publikovaná historická studie zmíněná výše. O významném postavení tohoto časopisu svědčí také jeho knižně publikovaná bibliografie 2, která obsahuje jedinou, stručnou, historickou studii o časopisu 3. Časopis Divadlo však dnes bývá ztotožňován především se svou érou v šedesátých letech (vycházel do roku 1970), kdy se již značně osvobodil od oficiální kulturní politiky a stal se takřka nezávislým odborným teoreticko-kritických periodikem s elitním klubem přispěvatelů (Jan Grossman, Jan Patočka, Václav Havel ad.). Větší zájem o druhé desetiletí existence časopisu dokládá i diplomová práce Jolany Matějkové Obrodné proudy na stránkách časopisu Divadlo v 60. letech 4 z počátku devadesátých let. První dekádou vydávání tohoto periodika se zatím nezabývala žádná práce, přestože bylo v letech jediným celostátním divadelním časopisem. Proto jsem se rozhodla provést základní výzkum tohoto časopisu v padesátých letech. Zároveň jsem si vytyčila hlavní hypotézu, vycházející ze sociocentrického pohledu na média, ve které jsem si předsevzala ověřit, zda, popřípadě jak, se společenský kontext odrazil v podobě časopisu. Svou analýzu jsem soustředila do tří částí. 1) Abych zasadila periodikum do dobových souvislostí a zároveň mohla sledovat vliv společenského dění na časopis, stručně jsem popsala obecně i divadelně historické souvislosti a organizační vývoj časopisu a soudobý mediální kontext (kapitoly 1 5). Kapitola popisující dobové divadelní a kulturní časopisy představuje první podobný přehled, dosud se tomuto tématu nikdo nevěnoval. 2 PŘIKRYLOVÁ, M., KNAPP, F.: Bibliografie časopisu Divadlo Praha: Divadelní ústav, ŠORMOVÁ, E. Divadlo , Osud a cesta jednoho časopisu in: PŘIKRYLOVÁ, M., KNAPP, F.: Bibliografie časopisu Divadlo Praha: Divadelní ústav, MATĚJKOVÁ, J. Obrodné proudy na stránkách časopisu Divadlo v 60. letech. Praha, Diplomová práce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, katedra žurnalistiky. 9

8 2) Následně jsem provedla detailní kvalitativní analýzu čtyř vybraných ročníků (kapitoly 6 9), ve kterých jsem sledovala jednak vliv politické i divadelně organizační sféry na časopis, jednak vliv proměn divadelního umění a organizace časopisu na obsah periodika. Za tímto účelem jsem vytvořila čtyři vedlejší hypotézy (viz dále). Při analýze obsahu jsem se také zaměřila na proměny žánrů a jejich zastoupení. Sledovala jsem i formální proměny časopisu: vývoj jeho periodicity, rozsahu a ceny, dále designu, obsahového schematu (rubrik atd) a v něm otiskované reklamy. V analýze jsem usilovala o co možná největší objektivitu průhlednou argumentací i pečlivým dokazováním svých závěrů citáty. Přesto již ze samé podstaty kvalitativní analýzy vyplývá nepotlačitelná míra subjektivity této práce, kterou jsem se snažila oslabit exaktním a přesným početním vyjádřením proměn tematické skladby časopisu v podobě grafů (Příloha č. 1). Graficky jsem znázornila tematické okruhy, které považuji za nejdůležitější a jež především by mohly sloužit příštím badatelům jako přesné, kvantitativní východisko pro další výzkum. Pro názorné zachycení proměn designu jsem připojila přílohu s barevnými oskenovanými stranami časopisu, které ilustrují vývoj obálky, užití fotografií a grafiky textů (Příloha 2). 3) K výše popsané analýze obsahu i formy časopisu jsem připojila rozhovory se třemi bývalými redaktory časopisu Divadlo, kteří působili v jeho redakci v různých etapách (kapitola 10). Zachycením jejich vzpomínek jsem usilovala jednak o získání cenného pramenu orální historie, jednak o doplnění objektivní analýzy časopisu o subjektivní pohled zevnitř, o doplnění velkých dějin zachycených v kontextových kapitolých malými. Ambicí mojí práce tedy bylo provést základní výzkum území dosud nedotčeného profesionálními historiky a zároveň sledovat, zda existuje závislost mezi podobou odborného divadelního periodika a společenského kontextu v totalitním státě. Při vytváření této diplomové práce jsem usilovala o to, aby se stala užitečnou pilotní sondou jak pro mediální odborníky, tak pro divadelní vědce. Využila jsem proto při práci nejen své znalosti a dovednosti nabyté studiem mediálních studií, ale také divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 10

9 Vymezení práce zachycené v tezích jsem pozměnila minimálně. Oproti původnímu plánu jsem navíc připojila kapitolu Režim a média, popisující především fungování cenzury. HYPOTÉZY A METODOLOGIE Hlavní hypotéza Ve své hlavní hypotéze vycházím ze sociocentrického pohledu na média, která věří, že hybatelem společenské změny je společnost, nikoliv média. Předpokládám tedy, že se obsah sledovaného média proměňoval v závislosti na změnách společenského kontextu. Výběr ročníků Abych mohla zkoumat souvislosti mezi společenským kontextem a časopisem Divadlo, vytyčené hlavní hypotézou, zvolila jsem pro hermeneutickou analýzu čtyři ročníky, které vycházely v roce významných společenských i divadelních událostí. Na základě informací shromážděných v kapitolách o obecně a divadelně historických souvislostech a o organizačním vývoji časopisu Divadlo (kapitoly 1 5) jsem vybrala ročníky 1949/1950, 1953, 1956 a 1960 a vypracovala vedlejší hypotézy, vztahující se na jednotlivé ročníky. Ročník 1949/1950 jsme zvolila proto, že se jedná o první ročník vymezuje profil časopisu a tvoří základ pro sledování vývoje periodika, tzn. základní úroveň pro srovnávání jednotlivých ročníků. V roce 1949 letech probíhá budování socialismu i nové divadelní sítě, v roce 1950 je tato síť oficiálně dotvořena a Divadelní a dramaturgická rada (DDR) ruší všechna celostátní divadelní periodika. Do divadelního umění se komunistický režim promítá v podobě prosazování nových měřítek socialistického realismu a předepisováním dramaturgie, která bude komunistickou ideologii posilovat. Časopis zřídila a vydávala DDR, která řídila divadelní sféru podle cílů kulturní politiky komunistické strany. 11

10 Ročník 1953 jsem zvolila, abych zkoumala, zda se v časopise odrazila úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda. Ve společnosti nastalo politické uvolnění, roste životní úroveň většiny občanů. Do divadel, od kterých se diváci odvrátili kvůli rigidně uplatňovanému socialistickému realismu, se začíná vracet satira i publikum. Vydávání časopisu převzalo od Dramaturgické a divadelní rady nakladatelství Československý spisovatel. Ročník 1956 jsem zvolila, protože se v tomto roce v Sovětském svazu konal významný XX. sjezd KSSS a následně v Československu II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Důsledkem těchto zasedání se uvolnila společenská atmosféra, která umožnila diskusi reformistů s dogmatiky v politice i v divadle. Časopis začal vést nový šéfredaktor, Vojtěch Cach, který do redakce přijal nového redaktora, Jaroslava Vostrého. Ročník 1960 jsem vybrala jednak proto, že je to poslední rok sledovaného období, jednak proto, že se jedná o rok oficiálního dotvoření socialismu. V tomto roce opět stoupá průměrná životní úroveň, ale na druhé straně je poznamenán bojem proti tzv. revizionismu. V divadle vrcholí hnutí malých scén. Časopisu již čtvrtým rokem konkurují Divadelní noviny. Výběr čísel Abych co nejlépe využila možnosti zvolené kvalitativní analýzy a postupovala ekonomicky 5, zúžila jsem vzorek na tři čísla z každého ročníku. Každé číslo má přibližně 90 stran, s výjimkou prvního čísla prvního ročníku: 30 stran a ročníku 1960, kdy jedno číslo čítá přibližně 55 stran. Celkem jsem tedy zkoumala cca stran. Podrobně jsem analyzovala vždy první číslo, abych poznala obsahové schéma daného ročníku. Jako druhé jsem vybrala číslo, jemuž jeho uzávěrka umožňovala jako prvnímu reagovat na událost v politice nebo v organizaci časopisu, kterou jsem označila za zlomovou (viz následující odstavce). Takto vybrané číslo mi poskytlo možnost sledovat, zda nastaly v časopise změny bezprostředně po události. Pro zachycení případných změn, které se prosadily v delším časovém horizontu, jsem analyzovala také poslední číslo ročníku. 5 Podle SCHULZ, W., HAGEN, L., SCHERER, H., REIFOVÁ, I. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum,

11 Činila jsem tak také proto, abych mohla porovnávat následující zkoumaný ročník se závěrečnou podobou předchozího analyzovaného ročníku. Ročník 1949/1950: jako zlomovou událost těchto let jsem zvolila zánik ostatních divadelních časopisů v březnu Kromě prvního a posledního čísla jsem tedy vybrala dubnové 8. číslo, přestože jeho uzávěrka zrušení ostatních časopisů předcházela. Předpokládám totiž, že redakce byla na tuto změnu situace připravena, protože ji vedli titíž lidé, kteří v rámci Divadelní a dramaturgické rady ostatní divadelní časopisy zrušili (Miroslav Kouřil, Jindřich Honzl). Ročník 1953: zlomovými událostmi tohoto roku jsou bezesporu úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda v první půli března. Podle data uzávěrky by časopis měl reagovat nejdříve 5. květnovým číslem. Ročník 1956: za zásadní událost jsem zvolila dubnový II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Vybrala jsem proto květnové číslo 5. Ročník 1960: přestože se v roce 1960 nestala tak výrazná událost, jako v letech 1953 a 1956, zvolila jsem za výrazný mezník schválení socialistické ústavy Národním shromážděním v červenci. Protože přes prázdniny časopis nevycházel a rukopisy pro zářijové číslo byly předány do sazby už 10. května 6, mohla redakce na tuto událost reagovat nejdříve v listopadovém čísle devět. Vedlejší hypotézy Na základě nastudovaných informací jsem vytvořila vedlejší hypotézy vztahující se na jednotlivé ročníky: Vedlejší hypotéza č. 1, ročník 1949/1950: Předpokládám, že časopis sloužil podle Leninových zásad o fungování sovětského tisku Divadelní a dramaturgické radě, a tedy režimu, k propagování reorganizace divadelní struktury a prosazování socialistického 6 Tiráž, Divadlo, říjen 1960, roč. 11, č.8, obálka 2. 13

12 realismu a jeho dramaturgie. Dále předpokládám, že se od roku 1950, kdy zanikly ostatní divadlení časopisy, zvýší tematická rozmanitost časopisu Divadlo o další druhy divadla tanec, loutkové a ochotnické divadlo. Také očekávám, že časopis nebude psát o perzekucích nekomunistických divadelníků, o politických procesech, ani o emigraci inteligence. Vedlejší hypotéza č. 2, ročník 1953: Předpokládám, že důsledkem úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda a převzetí vydávání časopisu Československých spisovatelem zeslábla ideologičnost časopisu a vzrostla svoboda ve výběru témat i způsobu jejich zpracování. Dále očekávám, že se časopis bude zabývat znovuuváděním satiry a snahou přivést diváka zpátky do hlediště, odkud ho dogmaticky uplatňovaný socialistický realismus vypudil. Vedlejší hypotéza č. 3, ročník 1956: Předpokládám, že se po dubnovém sjezdu spisovatelů a po nástupu nového šéfredaktora a redaktora v časopise projeví uvolnění v podobě oslabení ideologického pohledu na divadlo, širšího okruhu témat (více západního divadla; čeští tvůrci, kteří byli dosud z ideologických důvodů opomíjeni). Vedlejší hypotéza č. 4, ročník 1960: Předpokládám, že obsah časopisu bude ještě názorově otevřenější, ideologie prostší než v ročníku Očekávám, že periodikum bude obsahovat méně zpravodajství a kritik regionálních inscenací, protože se na ně zaměřovaly Divadelní noviny. Dále předpokládám, že se v časopise odrazí boj proti revizionismu a hnutí divadel malých forem. Kromě ověření výše citovaných hypotéz si kladu v práci za cíl sledovat bez předem zformulované hypotézy proměny rozsahu, periodicity a ceny časopisu, jeho grafického designu a prostoru věnovaného reklamě. Dále zamýšlím sledovat vývoj struktury časopisu (dělení do rubrik), zastoupení jednotlivých žánrů a poměr mezi tématy reflektujícími současné dění, minulost a divadelní či obecně uměleckou teorii. 14

13 Metodologie vytváření grafů Graficky jsem znázornila poměry tematických okruhů, které pokládám za nejdůležitější: 1) poměr domácích a zahraničních témat, 2) poměr témat z východního a západního bloku a 3) poměr témat regionálních a pražských. Při sběru dat pro vytvoření grafů jsem použila všechna analyzovaná čísla časopisu. Sledovala jsem 1) všechny články, 2) všechny články o zahraničním tématu, 3) všechny články na domácí téma. Jako regionální definuji (ve shodě se slovní analýzou ročníků) veškeré mimopražské domácí dění včetně slovenského. Při vyhotovování grafů jsem vypočítala aritmetický průměr z počtu článků na dané téma ve všech sledovaných číslech jednotlivého ročníku, tak aby zřetelně vystoupily rozdíly mezi ročníky. (Vnitřní vývoj časopisu v průběhu jednotlivého ročníku jsem popsala v slovní části analýzy.) Konkrétní data zachycuje Tabulka č. 1 v Příloze č.1. Metodologie rozhovorů Při rozhovorech s bývalými redaktory časopisu jsem vycházela z metodologie orální historie 7. Usilovala jsem nejprve o spontánní proud výpovědi dotazovaného, který by charakterizoval jeho interpretaci minulosti a prozradil, která témata pokládá on sám za nejdůležitější. Posléze jsem přesněji cílenými dotazy konfrontovala respondenty s historickými fakty a výpověďmi ostatním dotazovaných. Také jsem se pokusila o zachycení osobnosti každého z bývalých redaktorů prostřednictvím co nejautentičtějšího přepisu jejich mluvy při zachování významové celistvosti a soudržnosti. 7 Vycházela jsem z knihy VANĚK, M. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR,

14 1. HISTORICKÝ KONTEXT 1.1 Komunistický převrat, jeho příčiny a důsledky (1948) Komunistickým pučem skončila v únoru 1948 demokratická éra v Československé republice, třicet let po vzniku státu, který poprvé v historii českých zemí zavedl demokratické státní zřízení. Československo se tak již po druhé světové válce zařadilo mezi evropské státy spadající do sféry vlivu Sovětského svazu, na který se pochopitelně začala orientovat jeho zahraniční politika i ekonomika. Kvůli sovětskému nátlaku například českoslovenští politici odmítli v roce 1947 nabídku hospodářské pomoci od USA, známou jako Marshallův plán. Po válce musely být všechny povolené politické strany členem vládnoucí Národní fronty (NF), takže nemohla vzniknout žádná legální opozice a demokracie byla silně oslabena. Komunisté v poválečných letech vytrvale posilovali svou moc. Vyhráli v českých zemích volby v roce 1946 a v rámci Národní fronty stále úspěšněji prosazovali změny vedoucí k převzetí vlády. Konkrétní příčinou, která způsobila demisi nekomunistických ministrů a následně převrat, byl protest nekomunistických vládních stran proti praktikám bezpečnostních orgánů a rostoucímu vlivu KSČ na ministerstvu vnitra. Dovolávali se zásahu ministra vnitra, který však na jejich výtky nereagoval, a proto dvanáct z nich podalo prezidentovi demisi (20. února). Komunisté mobilizovali své příznivce napříč společností: už ovládali bezpečnostní složky, neutralizovali armádu; opírali se o disciplinovanou a pevnou stranickou základnu podepřenou odbory a ještě disponovali ozbrojenými stranickými oddíly zvanými Lidové milice. Na pražském Staroměstském náměstí demonstrovaly za přijetí demise tisíce lidí. 24. února komunisté zorganizovali hodinovou generální stávku, jíž se účastnilo 2,5 milionu lidí. Po celé republice vznikaly akční výbory Národní fronty, jejichž úkolem bylo očišťování masových a politických organizací od stoupenců zpátečnické politiky. 8 Prezident Beneš oslabený nemocí podlehl svým obavám z občanské války a invaze SSSR a demisi 25. února přijal. Protože ve vládě zůstalo 8 BUCHVALEK, M. (editor). Československé dějiny v datech. Praha: Nakladatelství Svoboda,

15 dostatek ministrů, směla dál pokračovat v řízení státu a její předseda Klement Gottwald mohl pohodlně doplnit do jejích lavic poslušné sympatizanty, které Beneš jmenoval ještě týž den. 25. února 1948 se tedy z Československé republiky stává totalitní stát ovládaný komunistickou stranou. Ještě stale sice existuje dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a přetrvávají demokratické instituce (vláda-parlament-soudy), ale už jen formálně. Jejich činnost již byla zcela pod dohledem Komunistické strany Československa. Devátého května schválilo Národní shromáždění novou ústavu, kterou dosavadní prezident Beneš odmítl podepsat, a proto v červnu abdikoval. Nedemokratičnost režimu definitivně stvrdily parlamentní volby roku 1948, ve kterých mohli občané hlasovat jen pro jednotnou kandidátku Národní fronty. 1.2 Stalinizace československé společnosti ( ) Aby mohla KSČ nerušeně budovat socialismus, musela se zbavit svých odpůrců. Na jedné straně do ní proudily statisíce dobrovolných nováčků (celkem nových členů), na druhé straně vyřazovala KSČ ze společnosti své odpůrce, a to ze všech sociálních vrstev. Podle údajů současné historiografie 9 způsobila v letech ztrátu zaměstnání úředníků, skoro třetiny všech důstojníků armády a propuštění na dělníků, kteří se neúčastnili generální stávky v únoru Na vysokých školách donutila k odchodu 18 procent studentů a zhruba 500 učitelů. Celkem zapříčinila propuštění asi lidí a přibližně občanů zbavila volebního práva. Tisíce rolníků a živnostníků vystěhovala z pohraničí do vnitrozemí kvůli nesouhlasu s převratem. Komunisté se však nespokojili s těmito postihy a už v roce 1948 zahájili politické procesy proti svým oponentům. Všechny tyto čistky směřovaly k jedinému cíli: zavést v zemi diktaturu proletariátu po vzoru SSSR. Sovětská vládnoucí elita své československé souputníky a s nimi i celý stát řídila prostřednictvím svých orgánů (Generální štáb sovětské armády), mezinárodních organizací (Informbyro 10, Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) 11 ) 9 HARNA, J., FIŠER, R. Dějiny českých zemí II. Praha: Fortuna, 1998, s. 218, Informbyro založil J.V. Stalin jako nástroj koordinace politiky komunistických stran v roce Do této mezinárodní organizace vstoupilo devět stran ze států evropského sovětského bloku a přidaly se i komunistické strany Francie a Itálie. Vznik Informbyra vyhrotil vztah mezi Sovětským svazem a 17

16 a sovětských poradců, které do svého středoevropského satelitu vysílala. KSČ se brzy podařilo podmanit nejen exekutivu a legislativu, ale také soudnictví a média (viz kapitola 3. Režim a média). K dokonalému zničení demokratických struktur používal totalitní režim i hrubého násilí, včetně justičních vražd. První vlna politických procesů začala už v roce Při naplňování Stalinovy teze o stupňování třídního boje a pronikání třídního nepřítele do komunistické strany v Československu zahynulo více lidí než v jiných sovětských satelitech. Údaje o počtu obětí komunistických procesů se liší. Podle Antonína Kratochvila 12 postihly až občanů, tento údaj označuje současná francouzská historička Muriel Blaive 13 za krajně pesimistický. Podle Dějin zemí koruny české perzekvoval režim až Čechů a Slováků. M. Blaive uvádí, že za trestní stíhání politického charakteru v letech bylo po roce 1990 rehabilitováno celkem občanů. 14 Komunisté se vypořádávali především s funkcionáři opozičních stran (popravili na příklad národněsocialistickou poslankyni Miladu Horákovou), ale také s vlastními straníky: odsoudili k smrti bývalého tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a spolu s ním dalších jedenáct bývalých stranických a vládních představitelů. Zatýkali, mučili a popravovali také příslušníky církví, které pochopitelně stály v opozici k nekompromisně ateistickému státnímu zřízení. Strana často k usvědčení nevinných lidí organizovala provokace (nejznámější z nich zvaná Čihošťský zázrak stála život faráře Josefa Toufara), také rušila řády i kláštery. V nemilosti se ocitli i nekomunističtí důstojníci československé armády včetně protinacistických bojovníků (popravili například gen. Heliodora Píku), partyzáni, kteří bojovali v Jugoslávii, a židé. Čelní slovenští komunisté byli zatčeni a odsouzeni ve vykonsturovaném procesu proti tzv. slovenským nacionalistům (uvězněn byl na příklad pozdější komunistický prezident Československa, Gustáv Husák). Před zatčením, deportací do tábora nucených prací či popravou si v letech nemohl být jistý nikdo. nekomunistickým světem. Informbyro mimo jiné kritizovalo pomalost příprav KSČ na převzetí moci v Československu. 11 Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) založily státy sovětského bloku (Bulharsko, ČSR, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a SSSR) v roce 1949, aby získaly hospodářskou nezávislost na kapitalistickém světě. Rada úkolovala československé hospodářství podle záměrů SSSR. 12 KRATOCHVIL, A. Žaluji, díl 3: Cestou k Sionu. Praha: Dolmen, 1990, s BLAIVE, M. Promarněná příležitost, Československo a rok Praha: Prostor, BLAIVE, M. Promarněná příležitost, Československo a rok Praha: Prostor, 2001, s

17 Počty obětí, které komunistický režim připravil o život, se opět liší. Podle Jiřího Pelikána bylo v letech popraveno 178 lidí 15. Karel Kaplan rozšiřuje tento počet o vězně zastřelené při útěku a občany usmrcené při útěku přes hranice a tvrdí, že v letech zemřelo z politických důvodů lidí 16. Komunistický teror způsobil masovou emigraci občanů. Československo opustilo po únoru 1948 přibližně lidí 17 jen do USA mířilo na Čechoslováků 18 včetně významných vědců, vojáků, diplomatů a politiků. Třetí československý exil se však nedokázal sjednotit na politickém názoru a nestvořil žádnou funkční exilovou vládu. Jeho činnost se omezovala především na zájmové organizace a publicistiku. Stalinovy přípravy na třetí světovou válku, ve které by s konečnou platností zvítězil socialismus, se odrazily v československém hospodářství. Vládnoucí strana zničila soukromý sektor a začala ekonomiku řídit prostřednictvím centrálního plánování (1949 první pětiletý hospodářský plán). Hrozba války vedla k militarizaci společnosti. Na popud SSSR přeorientovala KSČ národní ekonomiku především na těžký průmysl, přestože země neoplývala odpovídajícími přírodními zdroji a pracovní silou. Dosud vyspělý stát dostal za obchodní partnery méně vyspělé země RVHP, které mu diktovaly ekologicky i ekonomicky nevýhodnou strukturu hospodářství. Úpadek lehkého průmyslu a služeb způsobil likvidaci střední třídy i pokles životní úrovně. Hospodářské nesnáze zapříčinila taky násilná kolektivizace zemědělství, jejíž první vlna proběhla v letech Nechuť zemědělců ke kolektivizaci, málo peněz a techniky způsobily pokles produkce a následně závislost země na dovozu potravin ze zahraničí. Ekonomická krize vyvrcholila v roce 1953 měnovou reformou, v níž občané přišli o úspory. 1.3 Povrchní řešení krize ( ) Ani protivládní demonstrace proti měnové reformě nepřiměly komunistickou vládu k sebekritice. V roce 1953 umírá sovětský diktátor J. V. Stalin i československý prezident K. Gottwald. Naskytuje se tedy možnost pro změnu ekonomického i celospolečenského kurzu, ale českoslovenští vysocí funkcionáři ji nezamýšlejí využít. Až po vyzvání 15 PELIKÁN, J. (editor). The Czechoslovak Political Trials, , London: Macdonald, 1971, s KAPLAN, K. Zemřelí ve věznicích a tresty smrti Praha: USD, Dějiny zemí koruny české II. Praha: Paseka, 1992, s BLAIVE, M. Promarněná příležitost, Československo a rok Praha: Prostor, 2001, s

18 Moskvou zavádí nový prezident, Antonín Zápotocký, některé změny. Volí však jen reformy povrchové, přeměna hlubších struktur nenastala. Země se stále vyčerpává těžkým průmyslem, přestože napětí v bipolárním světě částečně povolilo, protože Sovětský svaz už neusiluje o okamžitou válku, ale spokojí se s mírovým soupeřením s kapitalistickým světem. V roce 1955 Československo podepisuje Varšavskou smlouvu a začleňuje se tak do vojenské organizace evropského sovětského bloku, která měla být protiváhou NATO. Přesto začínají od roku 1953 pozvolna stoupat příjmy a klesat ceny. Kromě biče, který režim dosud na občany bral, si nyní vypomáhá i cukrem: dbá o sebeprezentaci. V roce 1955 se koná první z řady celostátních sportovních přehlídek spartakiád, které nápadně využívají tradice všesokolských sletů. Masově se slaví také různé státní svátky (1. máj), vojenské přehlídky nebo folklórní slavnosti. V roce 1955 začíná druhá vlna kolektivizace zemědělství, která potrvá tři roky. 1.4 Počátek tání ( ) Uvolnění totalitního režimu v Československu způsobilo dění v Sovětském svazu. V únoru 1956 zasedá XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), na kterém generální tajemník strany N. S. Chruščov kritizoval zločiny Stalinovy éry. V dubnu začala v Československu vnitrostranická diskuse, zda informace o XX. sjezdu zveřejnit a v jaké míře. Ve společnosti dochází k uvolnění, nekomunistické strany a církve ožívají. Nejcitlivěji a nejdůrazněji na změnu situace reagovali umělci. Už za dva měsíce po sovětském sjezdu kritizovali režim na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, především ústy básníků Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína. Společnost se však za jejich kritiku, až na výjimky, nepostavila. Režim zareagoval razantně, jak v domácí, tak v zahraniční politice. Dokonce nabídl Moskvě vojenský zásah proti bouřící se opozici v Maďarsku. 19 Rok po Chruščovově kritice do vlastních řad umírá prezident Zápotocký a střídá ho bývalý první tajemník Novotný ÚV KSČ, konzervativec, který přikáže další čistky ve straně a posílí centralizaci moci. Represe zesílí zvlášť po potlačení reformních snah v Maďarsku a Polsku, po němž následují nové prověrky. Přesto už tlak režimu na 19 BLAIVE, M. Promarněná příležitost, Československo a rok Praha: Prostor, 2001, s

19 společnost není tak silný jako počátkem padesátých let. Zůstává sice nevýhodná struktura hospodářství, ale pomalu ožívá ekonomický růst, protože se zvyšuje autonomie rozhodování podniků. Z většiny společnosti se stává politicky apatická masa, která se přeorientovala na soukromý život a konzum. Průměrným občanům se daří čím dál lépe: Téměř polovina občanů překročila hranici, která dostačovala k uspokojování základních životních potřeb, dosáhla průměrné a část i nadprůměrné životní úrovně a věřila či doufala v další vzestup. 20 Československé sociální a nemocenské pojištění patřilo koncem páté dekády k nejúplnějším v Evropě. Přesto přes milion občanů žije pod hranicí chudoby (většinou důchodci). 21 Zoufalý nedostatek niterných hodnot ve společnosti vedl k různým patologickým jevům jako rychle vzrůstající rozvodovost, ztráta citu pro poctivou práci a pro okrádání, pro kulturní i duchovní hodnoty, bujela konzumní životní filozofie, což si uvědomovalo stále více lidí 22. Koncem padesátých let tedy zdola sílil tlak na společenskou změnu. Přesto špičky režimu nabyly mylného dojmu, že už se jim podařilo vybudovat základy socialismu a že nastává přechod k vytoužené komunistické společnosti. Proto v roce 1960 prosadily socialistickou ústavu, která uzákoňovala vedoucí úlohu KSČ ve státě a změnila název republiky na Československou socialistickou (ČSSR). Spokojenost funkcionářů s dosažením této mety vedla ke zmírnění represí proti oponentům. 20 KAPLAN, K. Československo v letech , 3. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s Dějiny zemí koruny české II (1992). Praha: Paseka, s Dějiny zemí koruny české II (1992). Praha: Paseka, s

20 2. DIVADELNÍ KONTEXT 2.1 Organizační proměny 1948 Během převratových únorových dnů vznikaly v divadlech akční výbory, které vylučovaly z vedoucích míst oboru nekomunisty a trestaly nedostatečně loajální pracovníky. Také v umění si režim připravoval půdu pro své radikální reformy. Počátkem března zkoordinoval činnost výborů nově vzniklý Ústřední akční výbor divadelníků (ÚAVD) složený z pražských divadelních umělců (např. herec Václav Vydra ml., režisér Ota Ornest, herečka Nina Jirsíková, operní režisér Václav Kašlík a další). Tento řídící orgán schvaloval rozhodnutí dílčích výborů. Patnácti osobám trvale zakázal působení v divadle, sesadil šest divadelních ředitelů, dalších pět divadelníků potrestal finančním postihem nebo dočasným zákazem činnosti. Například herec Karel Höger dostal pokutu a ještě zákaz filmování a divadelního hostování na dva roky za to, že nazval prokomunistickou demonstraci na Staroměstském náměstí shromážděním demagogů 23. Celkem přišlo o práci přibližně několik desítek divadelních pracovníků. Ještě téhož roku nahradila ústřední akční výbor přešetřovací komise nově ustaveného Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby (SZUKS), který navíc znovu prověřoval okupační minulost divadelníků např. herců Vlasty Buriana a Nataši Gollové. Již v březnu 1948 byl přijat nový divadelní zákon, a to dokonce jako první poúnorový zákon vůbec. Byl totiž vypracován (především významným scénografem Miroslavem Kouřilem) ještě před pučem. Zrod právní normy komplikovaly po roce 1945 spory mezi demokratickou a komunistickou koncepcí. Po Únoru pochopitelně zvítězilo komunistické pojetí, které téměř znemožňovalo soukromým osobám vlastnit divadlo. Divadlo směl napříště provozovat pouze stát, země, okres, obec a družstvo původců divadelních děl. Soukromé osoby, tedy konkrétně výkonní umělci nebo divadelní zaměstnanci, mohly vést divadlo, jen pokud získaly zvláštní povolení. Divadla tak 23 KNAPÍK, J. Únor a kultura. Sovětizace české kultury Praha: Libri, 2004, s

21 ztrácejí nezávislost, protože se stávají orgánem státní správy a přímo podléhají režimu a jeho ideologii. Ta ho pověřila novou funkcí: divadlo mělo důsledně vychovávat občany k tomu, aby úspěšně budovali socialismus. Není umění silnějšího a tím i vlivnějšího nad divadlo ( ) musíme z něho vytvořit školu, výchovnu národa, 24 hlásal nový ministr školství a osvěty, Zdeněk Nejedlý. Vládnoucí moc tedy potlačila ryze umělecké funkce divadla (estetická, filozofická) ve prospěch funkce didaktické. Podobně jako čeští národní obrozenci nebo němečtí a francouzští osvícenci tak učinila za účelem obecného blaha, avšak se zcela jiným politickým úmyslem. Divadlo sloužilo komunistické moci jako nástroj k manipulaci občanů, podobně jako média (viz kapitola 3. Režim a média). Aby mohlo divadlo efektivněji šířit komunistickou ideologii po celé zemi, zavádí zákon novou divadelní síť, která však musela být teprve vybudována. Komunisté ruší některá pražská divadla (např. příznačně Divadlo satiry, Divadlo V+W, Operu 5. května). V regionech naopak zakládají nové divadelní stánky se stálým souborem. Také podporují zájezdovou činnost souborů sdružených v organizaci Vesnické divadlo, aby prostřednictvím divadla mohli lépe ovlivňovat venkovany. Komunisté tak zavádějí extenzivní decentralizaci divadla, která kontrastuje s rostoucí centralizací jeho řízení. Nadvláda státní správy nad divadlem však znemožnila přirozenou obměnu divadelního organismu zdola 25, protože zamezovala vzniku názorově spřízněného kolektivu předpokladu kvalitního divadla. Aby režim ovládl divadelní sféru společnosti, zrušil divadelnickou samosprávu. Ještě roku 1948 ruší Dramatický svaz, Svaz provozovatelů divadel a Jednotu uměleckých správců a dramaturgů. Svaz českého herectva převedl pod Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby (SZUKS), což znamenalo jeho faktický zánik. Jedinou divadelnickou organizací se stává loajální SZUKS, který může režim snadno řídit. Komunisté ruší také všechny divadelní agentury, nahradí je monopolní České divadelní a literární jednatelství. Divadelní tiskoviny smí vydávat jediné nakladatelství: Umění lidu. Jako vykonavatele své vůle zřizuje komunistická vládnoucí elita Divadelní a dramaturgickou radu (DDR), ustanovenou divadelním zákonem. Jedná se o poradní sbor 24 JUST, V. (editor). Divadelní kultura v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav, 1995, s JUST, V. (editor). Divadelní kultura v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav, 1995, s

22 ministerstva školství a osvěty, divadlo tak jejím prostřednictvím podléhá přímo výkonné moci státu. Zákon radě výslovně zakazoval omezovati svobodu umění, zejména vnucovati divadlům a divadelním ochotnickým spolkům pořad her nebo jednotlivá divadelní díla 26, přesto právě tohle dělala. Předsedou rady byl stanoven avantgardní režisér a teoretik meziválečné éry Jindřich Honzl, místopředsedou scénograf Miroslav Kouřil. V radě dále zasedali např. choreograf Saša Machov, režisér Ota Ornest, kritik Josef Träger nebo dramaturg Karel Kraus. Radu tedy tvořily respektované osobnosti českého divadla. Zákon zřídil ještě Divadelní propagační komisi, které předsedal teatrolog Jan Kopecký a jejímž členem byl také divadelní vědec Jaroslav Pokorný. Tuto komisi však DDR brzo zastínila. Vedoucí místa československého divadelnictví během jednoho roku obsadili především dogmatičtí komunisté. Zapříčinila to podle novináře, estetika a historika Alexeje Kusáka krize, do které se dostalo československé divadelnictví pro roce Bývalá avantgarda byla postavena před úkol přejít z nonkonformních malých scén na velká jeviště a podílet se na státní správě divadelnictví, tohoto úkolu, který jí byl bytostně cizí, nebyla schopna se úspěšně zhostit, postupně se vyřazovala z uměleckého života a její místo zaujali divadelní ideologové a organizátoři, kteří většinou patřili k dogmaticky orientované levici. 27 Kusák zmiňuje ještě důležitou roli Svazu divadelních ochotníků Československa (SDOČ). Když se pak po roce 1945 tito staří ochotničtí funkcionáři spojili s mladými levičáky, které našli zejména mezi divadelními kritiky, a využili možností, jaké jim dávala nová kulturní politika, vznikl zcela nový stav, za něhož se žádná jiná divadelní koncepce nemohla dostat ke slovu. Po roce 1948 se tato aliance zmocnila všech pozic v divadelní správě. 28 Své hodnocení shrnuje Kusák: Převzetí správy celostátní sítě profesionálních divadel skupinou ochotníků a mladých diletantů se stalo obrazem celé československé kultury po roce KNAPÍK, J. Únor a kultura. Sovětizace české kultury Praha: Libri, 2004, s KUSÁK, A. Kultura a politika v Československu. Praha: Torst, 1998, s Tamtéž, str Tamtéž. 24

23 V následujících letech pokračuje kádrování divadelníků, na vedoucí místa moc dosazuje straníky, často bez ohledu na jejich profesionální způsobilost. Jako záminka pro personální čistky slouží paradoxně tzv. klasifikační zkoušky, které musí zaměstnanec složit, aby dostal kvalifikační osvědčení nutné pro zastávání funkce. Zaměstnanci, kteří nebyli dostatečně věrní vládnoucímu režimu, je nezískali, ať už byly jejich dovednosti jakékoliv. V roce 1950, dva roky po uzurpování moci komunisty, už funguje nová divadelní síť. Z divadla se stal byrokratizovaný komplex 30 ovládaný Divadelní a dramaturgickou radou (DDR), a tedy vládní mocí. V letech režim buduje také nový mediální trh v oblasti divadelních časopisů, kterými chce účinněji formovat divadelní praxi. Do března 1950 ruší DDR téměř všechny divadelní časopisy, např. Divadelní zápisník (1948), Loutkovou scénu a Taneční listy (oba zastaveny 1950). Jiné časopisy převezme: dosavadní Otázky divadla a filmu se v roce 1949 stávají bulletinem DDR, ale již v roce 1950 jsou zrušeny. DDR také zřídila již v roce 1949 nový divadelní časopis nazvaný Divadlo, který měl téměř monopolní postavení. (Podrobněji o proměnách divadelních a kulturních médií v kapitole 3. Režim a média a 4. Divadelní a kulturní časopisy v letech ) Divadelní a dramaturgická rada (DDR) ovládá kromě divadelních časopisů i divadlo, protože mu diktuje dramaturgii prosazující výhradně socialistický realismus. (viz následující podkapitola 2.2 Umělecké proměny). DDR také zavádí nová provozní pravidla: prodlužuje se doba přípravy inscenace a přibývá zkoušek. Klesá proto počet premiér a jednotlivé inscenace se déle reprízují. Rada pokračuje těmito regulemi ve směru, který se prosazoval už před rokem Divadelníci tak mají více času na tvorbu, která teoreticky může být kvalitnější. Ve skutečnosti však DDR dobré divadlo poškozuje vnucováním nekvalitních her. Navíc podemílá motivaci tvůrců, protože se každá inscenace dočká mnoha repríz bez ohledu na návštěvnost. Již v roce 1950 se režimu podařilo podmanit si ochotnické divadlo, které zbavil centrálního vedení a podřídil masovým organizacím. Komunisté totiž ochotnictví 30 KNAPÍK, J. Únor a kultura. Sovětizace české kultury Praha: Libri, 2004, s

24 považovali za nebezpečný projev měšťácké kultury. Takto ho mohli lépe ovládat také ochotnickému divadlu určovala DDR repertoár. V roce 1953, kdy zemřel sovětský diktátor Stalin i československý prezident K. Gottwald, byla DDR zrušena. Divadlu odteď vládne přímo ministerstvo dříve informací a osvěty, nyní přejmenované na ministerstvo školství. Tento přívlastek potvrzuje postavení divadla v padesátých letech jako nástroje k výchově národa. Řízení ministerstvem se v divadelní sféře projevilo zbytněním byrokratického systému: divadlo již neřídí umělci, ale úředníci. Téhož roku začíná v Československu televizní vysílání, takže divadlu přibývá vedle filmu a rozhlasu další soupeř, se kterým začíná bojovat o publikum. Televize do sebe svého mediálního předchůdce částečně začleňuje: záhy vysílá přímé přenosy divadelních představení, inscenuje divadelní hry přímo v televizním studiu a dokonce zadává autorům hry psané přímo pro kamery. Televize nejen že konkuruje divadlu svou produkcí, ale také mu odvádí autory textů. V následujících letech se divadelní tvůrci pokoušejí dostát ideologickým a byrokratickým požadavkům ve svých dílech, ve víceméně stabilizované poúnorové divadelní struktuře. Změna se divadelnictví dotkne až důsledkem politického uvolnění, které v zemi nastalo po XX. sjezdu KSSS v únoru Státní moc začíná přehodnocovat úlohu divadla, přestože nadále nepochybuje o důležitosti jeho společenské funkce. Konzervativci trvají na udržení ztuhlého marxismu, reformátoři chtějí prosadit částečnou ideovou i estetickou otevřenost. Vznikají dva tábory dohadující se o dalším směřování divadla. Při této diskusi roste význam divadelní kritiky 31. Nakonec zvítězí liberálové a stranický aparát se vzdá socialistického realismu jako jediného možného uměleckého stylu. Díky uvolnění stranického sevření mohlo československé divadlo opět navázat kontakty s jiným zahraničním divadlem než sovětským a z komunistických zemí. Domácí 31 JUST, V. (editor). Divadelní kultura v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav, 1995, s

25 soubory hostují v zahraničí, evropské v Československu (podrobněji v následující podkapitole 2.2 Umělecké proměny). Ještě v roce 1956 zřizuje ministerstvo kultury Divadelní ústav, který pověřuje odbornými, ale také politickými úkoly. Jeho náplní je mapování divadelní praxe po celé zemi, kterým usnadňuje moci kontrolu a dozor nad celostátním divadelním děním. Nová organizace má také současné divadlo dokumentovat, zvyšovat odbornost divadelních pracovníků a propagovat československé divadlo, a tím i socialistický stát, ve světě. Následující rok zřizuje ministerstvo kultury také Kabinet pro studium českého divadla při Československé akademii věd za účelem sepsání syntetických dějin českého divadla v duchu marxisticko-leninské ideologie. V roce 1957 byl schválen nový divadelní zákon, který novými formulacemi pouze stvrzuje stav uzákoněný v roce Přesto zákonná norma částečně poskytuje divadlům větší svobodu, protože je od nynějška budou spravovat krajské národní výbory. Vzrůstá tak jejich šance na uplatnění osobitějšího uměleckého programu. Téhož roku byl zřízen další divadelní časopis nazvaný Divadelní noviny, který narušuje monopol Divadla jako celostátního specializovaného časopisu. Mocenská struktura se přizpůsobila novým poměrům také zřízením Svazu československých divadelních umělců, který zaštiťoval zájmy tvůrců, ale také sloužil jako pověstná převodová páka režimu k ovlivňování umělců Od poloviny padesátých let se rozvíjí amatérské divadlo, navzdory své roztříštěnosti a předepisované dramaturgii. Vzrůstá význam přehlídek (např. Jiráskův Hronov, Šrámkův Písek). Amatérská scéna si přese všechny regule moci uchovává větší nezávislost než scéna profesionální. Proto se především v jejím zázemí rodí nastupující umělecká generace sdružená na počátku v malých scénách. Hnutí malých scén se prosazovalo od roku V rychlém sledu v Praze vznikají divadlo Rokoko 1957, divadelní vinárna Reduta 1958, divadlo Na zábradlí 1958, Semafor 1959, v Brně divadlo Večerní Brno Poetika těchto divadel představovala alternativu k socialistickému pojetí umění a přitahovala dlouhé fronty diváků. V těchto scénách vyrůstala nejen mladá divácká generace, ale také velká část budoucích špičkových umělců. 27

26 Omladinu divadelní kritiky, historie a teorie vychovávala katedra divadelní vědy založená již po válce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Později se připojila k Divadelní fakultě Akademie múzických umění, ale v roce 1960 se opět vrátila na Filozofickou fakultu, blíže humanitním disciplínám. Absolventi divadelní vědy se stále častěji uplatňovali v praxi jako dramaturgové a lektoři. V roce 1959 se koná celostátní Konference Svazu československých spisovatelů. Ministr kultury Ladislav Štoll na ní odmítnul tzv. duch II. sjezdu a označil veškeré projevy, které se odkláněly od koncepce kulturní politiky KSČ 32 za revizionismus, kterému vyhlásil boj. Skutečnost, že přítomnost zmíněného revizionismu na politické a společenské scéně byla téměř nulová, nebyla důležité. 33 Sjezd způsobil novou vlnu prověrek mezi divadelníky. Postihy však už nebyly tak kruté, jako po převratu, většina umělců směla dále pracovat v kultuře, přestože často v jiném oboru. Neméně důležitým důsledkem sjezdu bylo posílení postavení jednotlivých tvůrčích svazů, kterým přenechaly stranické orgány obnovu pevných hranic kulturního prostoru Umělecké proměny Nově zřízená Divadelní a dramaturgická rada (DDR) direktivně určovala dramaturgii divadel, od roku 1949 také prostřednictvím svého věstníku, časopisu Divadlo. Aby divadlo co nejúčelněji sloužilo budování socialismu, vymezila DDR přesně hry, které k tomu nejlépe poslouží a které se proto musí hrát. Divadla byla nucena uvádět především česká a slovenská dramata historická nebo s novou, budovatelskou tematikou. Dále českou dramatickou klasiku, která prošla ideologickou prověrkou, tedy především Josefa Kajetána Tyla, Aloise Jiráska a v hudebním divadle Bedřicha Smetanu. Tradice má poskytnout tvar každodennosti, má dát občanům pocit, že komunismus může zapadnout do národní konvence, má je ujistit, že diskontinuita v politice a ekonomice je vykompenzována kontinuitou v kultuře, tedy v té sféře, která tradičně v Čechách platila za 32 PŘIBÁŇ, M.(editor): Z dějin českého myšlení o literatuře III, , Antologie k Dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2003, s BLAIVE, M. Promarněná příležitost, Československo a rok Praha: Prostor, 2001, s

27 nejvyšší. 35 Žádoucí byly přirozeně také hry sovětské a ze spřátelených, komunistických zemí. Výjimečně se směla uvádět také klasická dramata západních autorů, ovšem pouze pokud se jednalo o hry pokrokové, tedy prokomunistické. Současné západní hry se tedy až na výjimky na československých jevištích hrát nesměly, tuzemské divadlo se tak odřízlo od moderního světového divadla. Komunistický režim prostřednictvím DDR vyžadoval, aby vznikala nová dramata s novou tematikou, tzv. budovatelské hry. Ideál představovala například hra Václava Káni s výmluvným názvem Parta brusiče Karhana. Moc se pokoušela prosadit na československá jeviště jediný umělecký směr: socialistický realismus. Tento styl však nebyl o nic realističtější než utopie. Skutečnosti se podobal jen vnějškem kašírka věrohodných kulis měla pouze zaručit věrohodnost schematickému obsahu, který přímočaře agitoval mezi diváky ve prospěch socialismu. Socialisticko-realisticky museli psát všichni autoři, kteří usilovali o uvedení svých her, a proto byla jejich tvorba tezovitá a stejná. Socialisticko-realistická doktrína také závazně určovala podobu inscenování všech her. Vystrnadila z jevišť celé žánry, např. satiru, tragédii, konverzační hru, psychologické drama a grotesku; nepohodlným se stal také naturalismus, který nezobrazoval skutečnost dostatečně optimisticky. Stejně nevyhnutelně jako socialistický realismus uplatňovali komunisté také účelově zjednodušenou metodu Stanislavského v herectví. Počátkem padesátých let se hrají především bezproblémové komedie klasiků (William Shakespeare, Molière, Carlo Goldoni, Johann Nepomuk Nestroy). Vklad režiséra, který byl již od počátku století v divadle řídícím tvůrčím subjektem, je nyní upozaďován ve prospěch přímočaře agitačního sdělení hry. Proto se soudobé inscenace vyznačovaly pokorným přístupem k autorům žijícím i ke klasikům, přestože poválečný trend byl v tomto směru přesně opačný. Mezi štafetou příkazů se pokoušeli prokličkovat jen někteří. Jedním z nich byl vynikající avantgardní režisér Jiří Frejka, který za války rozvinul své původně oproštěné divadlo do metaforického syntetického tvaru 36. Dalším 34 PŘIBÁŇ, M.(editor): Z dějin českého myšlení o literatuře III, , Antologie k Dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2003, s KUSÁK, A. Kultura a politika v Československu. Praha: Torst, 1998, s Ve dvacátých letech Frejka rozvíjel divadelní konstruktivismus, posléze obohacovaný poetickými, kabaretními i dadaistickými prvky, a to nejprve na Scéně adeptů, později v Osvobozeném divadle, v divadle Dada a Moderním studiu. V roce 1929 přechází do Národního divadla v Praze, kde působil až do 29

28 byl jeho žák, Alfréd Radok, nejvýznamnější český poválečný režisér, jehož rukopis se také vyznačoval vysokou stylizovaností a představoval opak socialistického realismu. Oba tyto divadelníky pochopitelně režim potíral, o to tragičtěji, že proti nim bojovali jejich bývalí spolupracovníci a přátelé, Jindřich Honzl a Emil František Burian. Politický nátlak přispěl k sebevraždě 37 J. Frejky roku 1952, A. Radoka připravil o zdraví. Komunistický režim tak připravil české divadelnictví o jeho největší talenty; politika opět přerušila uměleckou kontinuitu, české divadlo se znovu muselo šplhat na mety, kterých už dříve dosáhlo. Přestože socialistický realismus v podstatě znemožňoval herecký růst, na českých jevištích stále hráli i velmi kvalitní herci. Starší a střední generaci odchoval ještě významný předválečný režisér Karel Hugo Hilar, a jeho následovník, J. Frejka. Patřily do ní např. Leopolda Dostalová, Jiřina Šejbalová, Marie Glázrová, Karel Höger, Zdeněk Štěpánek, Václav Vydra a František Smolík, tedy generace, jejíž umění již bohatě zachoval film. Osvědčili se už i jejich mladší kolegové, například Irena Kačírková, Dana Medřická, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Václav Voska, Radovan Lukavský, Josef Karlík, Vlasta Chramostová nebo Blanka Bohdanová, někteří z nich hrají divadlo dodnes. Stejný, jednotvárně prováděný repertoár nelákal diváky, poloprázdné sály přiměly funkcionáře v roce 1952 k částečnému přehodnocení dramaturgie. Povolují více her klasiků, dokonce krotkou konstruktivní satiru a oslabují schematičnost her vpuštěním citovosti, humoru a poezie. V divadle se potřeba změkčení socialistických norem projevila v předstihu, společnost ji naplno pocítí až po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda v roce Divadelní funkcionáři si už o rok dříve uvědomili, že socialismus nevybudují hned, ale bude předtím třeba překonat problémy. Proto tolerují a později i prosazují hry, které se zabývají soukromou stránkou člověka (Pavel Kohout: Dobrá píseň, 1952) a později také negativními projevy moci (P. Kohout: Zářijové noci, 1955).V roce prvního uvolnění celospolečenské atmosféry, 1953, se definitivně přestávají psát budovatelské hry. roku V roce 1950 byl přeřazen do Hudebního divadla Karlín. PROCHÁZKA, V. a kol. Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Praha: Academia, 1988, s Sebevraždu spáchali z podobných důvodů také významný choreograf, bývalý člen DDR, Saša Machov a herec Národního divadla Jiří Plachý, o dobrovolnosti jeho odchodu ze světa však dodnes někteří pamětníci, 30

29 Po povrchním přehodnocení tezí února 1948 se stává novým úkolem divadla obohacovat repertoár, zvýšit emocionální účinek a šířit dobré jméno socialismu na Západě. Nasměrování celé společnosti, a tedy i divadla, k socialismu přes novou rétoriku stále trvá. Divadelní hra sice může zobrazovat i negativní jevy, ale ty jsou přičítány výhradně na vrub chybujícímu jedinci, ne ideologii. Ona neselhává, chybuje pouze člověk, který jí ještě nedorostl. Přesto se otevírá prostor pro kreativnější divadlo, zejména po roce Poprvé od roku 1948 se objevuje razantnější divadelní satira. V roce 1955 přejmenovali funkcionáři pražské Divadlo estrády a satiry na Divadlo satiry, ve kterém opět rozvíjel své aktuální předscény Jan Werich. Jeho partnera Jiřího Voskovce, který emigroval do USA, nahradil Miroslav Horníček. Satirické forbíny nové dvojice se staly součástí lidové slovesnosti. Ještě o rok dříve však cenzura zakázala uvedení satirické hříčky studentů DAMU Večery pod lupou, aneb lupa v rukou kata, přestože ji obhajoval i děkan DAMU, Jan Kopecký. O jejím zákazu rozhodoval dokonce ústřední sekretariát ÚV KSČ. 38 V roce 1956 se stává šéfem činohry pražského Národního divadla režisér a herec Otomar Krejča podepřený svým znamenitým týmem, dramaturgem Karlem Krausem a dramatiky Josefem Topolem a Františkem Hrubínem. Na tradičně nejprestižnější české scéně zavádějí pravidla přísné profesionality a vytvářejí na jevišti kritický obraz složitého vnitřního života moderního člověka. Kromě nových her uvádějí také klasiku, ale výrazně interpretovanou a upravenou (např. Tylovu hru Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové v úpravě nazvané Drahomíra aneb Krvavé křtiny ). Také v dramatu začínají zaznívat dosud nepovolené tóny, nové hry se již výrazně odklánění od původního realistického zadání. Mladý dramatik J. Topol například píše básnickou hru Půlnoční vítr, V. Nezval drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. např. herec Radovan Lukavský, pochybují a viní z jeho smrti Státní bezpečnost, viz LUKAVSKÁ, K. Rozhovory s dědečkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, s Autory hry byli studenti DAMU Jiří Sehnal, Luboš Popelka a Otakar Žebrák, autorem scénické hudby Alois Palouček. Premiéra se měla konat 12. dubna ve studentském divadle DISK, byla však zakázána např. proto, že kritizovala špatné poměry v JZD, utahovala si z komunistických pozdravů a především kvůli zobrazení komunistů jako záporných postav. Viz KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s. 39,40. 31

30 Další pluralizaci divadelní produkce umožnilo celospolečenské uvolnění po XX. sjezdu KSSS. Vzrůstající rozmanitosti divadelních inscenací nezabránily ani postihy, které následovaly po II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, při němž režim kritizovali básnící, mezi nimi také Krejčův dramatik František Hrubín Rok 1956 představuje přelom na cestě k liberalizaci pro celou českou kulturu, a tedy i pro divadlo. Sám stranický aparát odmítá dosavadní rigidní pojetí socialistického realismu. Divadlo smí konečně navázat na předválečnou avantgardní tradici, na jeviště se vrací stylizace a metafora. Významný impuls pro mladé divadelníky znamená obnovení předválečných inscenací avantgardního klasika E. F. Buriana ( Vojna, Máj, Evžen Oněgin a další). Návrat děl tohoto autoritativního režiséra podpořil zastánce výrazné úlohy režiséra v diskusi, kterou podnítil časopis Divadlo roku Původní dramatika se nadále odvrací od velkých společenských témat, která nemohla svobodně zpracovat, k mikrosvětu jedince. Opatrně zkoumá konflikty svědomí a snaží se vyjádřit pohled mladé generace (P. Kohout: Taková láska 1957, J. Topol: Jejich den 1959). Celkově ubývá optimismu. Od konce padesátých let ovlivňuje domácí drama náladovost, melancholie a psychologičnost her A. P. Čechova (F. Hrubín: Srpnová neděle 1958). Dramatika se však ubírá i opačným směrem k antiiluzivnímu dramatu Bertholda Brechta (František Pavlíček: Labyrint srdce 1959). Brechtovské principy se zabydlují i na jevištích: od roku 1958 se prosazují na scéně Státního divadla v Brně, které vedli Miloš Hynšt, režisér Evžen Sokolovský a dramaturg Bořivoj Srba. Jejich dvorním dramatikem je Ludvík Kundera, který spolu s Rudolfem Vápeníkem překládá Brechta. Brněnské divadlo se vyznačuje tezovitostí a důrazem na angažovanost jedince, podobně jako socialistický realismus, ale zároveň využívá metaforický jazyk. Tvoří užitečný protipól ke Krejčově čechovovské poetice. Syntézu antiiluzivního, metaforického a zároveň jemně psychologického divadla představovalo dílo A. Radoka. Za Krejčova vedení Národního divadla vytvořil vrcholné inscenace, ve kterých využíval spojení živých herců, filmu, hudby, fotografie atp (John Osborne: Komik 1957, Adolf Hejduk: Návrat 1959). Také vynalezl spolu 32

31 s vynikajícím scénografem Josefem Svobodou Laternu magiku, ve které kombinoval živé herce s filmem. Pořad sestavený na principech Laterny magiky získal na světové výstavě Expo 58 v Bruselu zlatou medaili a spolu s ní první mezinárodní úspěch socialistického československého divadla. O další mezinárodní československý úspěch se zasloužil scénograf František Tröster na světové výstavě v Sao Paulu v roce Domácí divadlo už tedy smělo vyjíždět i do nekomunistického světa, právě za účelem propagace socialismu. V Československu také hostovaly soubory z celé Evropy, takže se domácí divadelníci opět mohli inspirovat zahraničními tvůrci a sledovat světové trendy. Jako první západní činoherní soubor po únoru 1948 hostoval v Praze v roce 1955 Theatre National Populaire se svými hvězdami, včetně legendárního Gerarda Phillipa. Později do české metropole přijelo například slavné milánské Piccolo teatro s Goldoniho Sluhou dvou pánů, inscenací režírovanou významným italským režisérem Giorgiem Strehlerem. Obnovený kontakt se světovým divadlem zesiluje také návrat dosud zakázaných zahraničních autorů i překlady nových her, především pochmurných společenských analýz. Přispěly k němu i statě a překlady uveřejňované v časopise Divadlo, které provokovaly dramaturgy k překračování hranic vymezených v roce 1949 Divadelní a dramaturgickou radou. 39 K nové vlně se připojují i dosud ztuhle stalinističtí kritici a nyní i oni prorážejí cestu moderním divadelním prostředkům. Na českých scénách se znovu objevuje např. E. O Neill, nově A. Miller, T. Williams, již zmíněný B. Brecht a vrcholné Shakespearovy tragédie. Pro nové překlady byla charakteristická věcnost a střízlivost. Odporem k patosu se vyznačovalo také herectví velkých scén, prosazují se herci intelektuálního typu Karel Höger, Václav Voska, Valter Taub nebo Radovan Lukavský (hrál např. civilního Hamleta v aktuálním věcném překladu Zdeňka Urbánka v Národním divadle v roce 1959, režie Jaromír Pleskot), Od roku 1957 nastupuje tzv. hnutí malých scén, divadlo, které představovalo alternativu k oficiálnímu. Hnutí odstartuje herec Ivan Vyskočil spolu s grafikem Jiřím Suchým v pražské Redutě, kde čtou své text-appealy. O rok později už I. Vyskočil přesídlí do nově vzniklého Divadla Na zábradlí, Jiří Suchý otevře v roce 1959 dnes 39 JUST, V. (editor). Divadelní kultura v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav, 1995, s

32 legendární scénu sedmi malých forem Semafor. Poetika těchto polo-amatérských či zcela amatérských divadélek (patřila k nim také divadla Rokoko 1957 a v Brně Večerní Brno 1959) se vyznačovala věcností (tak jako vrcholné inscenace oficiálního divadla), nesentimentálností a vitálností, podobně jako předválečná avantgarda, na kterou mladí spíš intuitivně než vědomě navazovali. Většina české kritiky zpočátku tento nový divadelní proud na stránkách specializovaných i nespecializovaných periodik odmítala (Sergej Machonin, Milan Lukeš, Jiří Hájek), několik z kritiků však už tehdy vycítilo jeho umělecký potenciál (Jan Císař, Vladimír Justl, Alena Urbanová), který později uznali i dřívější odpůrci. Od roku 1956 se české divadlo částečně vrací do světového kontextu a navazuje na své předválečné tradice. Politické uvolnění mu umožní alespoň částečně odrážet skutečnost. Divadlu se tedy z části vrací umělecká funkce a již v druhé polovině padesátých let vznikají některá vynikající díla, která oceňuje i zahraniční odborná veřejnost. 34

33 3. REŽIM A MÉDIA Média využíval komunistický režim jako nástroj k manipulování občany, nástroj k udržení a posílení své moci. Tento postoj prozrazuje implicitní víru komunistů v přesně ovladatelné účinky médií. Mediální odborníci tento přístup pojmenovali jako teorie zázračné střely, jež platí za překonanou už od čtyřicátých let 20. století. Těžko však můžeme zpochybnit vliv médií na udržení komunistů u moci. Současný historik Karel Kaplan hodnotí jejich působení v komunistické éře takto: Izolace společnosti se prohlubovala, kontakty občanů se světem umíraly. Jejich představy o západních zemích byly nepřesné či zcela falešné, pravda o domácím režimu zamlžena až překroucena 40. Tato historická zkušenost českého národa tedy potvrzuje účinky médií, přestože o nich věda dodnes pochybuje. Komunistický režim ovládal média prostřednictvím cenzury podle principů V. I. Lenina, který je vytyčil po říjnové revoluci v roce Ze Sovětského svazu se později jeho pojetí médií rozšířilo do sovětizovaných zemí východní a střední Evropy, včetně Československa. Coby sovětská teorie tisku jsou tyto principy obsaženy v Siebertových čtyřech teoriích tisku z roku Média podle této leninské teorie podléhají pouze komunistické straně a jsou kolektivním agitátorem, propagandistou a vzdělavatelem při budování komunismu 41. Cenzura bývá definována jako jakýkoliv zásah státní moci proti svobodě slova a obrazu. Představuje tedy extrém sociocentrického pohledu na média: společnost, resp. její elita prostřednictvím cenzury ovládá média a jimi manipuluje zbytkem společnosti, tj. řídí společenskou změnu ve svůj prospěch. Cenzura je ale zároveň také krajním případem opačného, mediocentrického pohledu, protože takto řízená média jsou prvotními hybateli společenských změn manipulují se zbytkem společnosti a utváří ji. K vytvoření celostátní cenzury se schylovalo ještě před komunistickým převratem. Už po skončení druhé světové války fungovala v preventivní formě. 40 KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s

34 Komunisté ji sice až do roku 1947 odmítali jako předválečný měšťácký přežitek, ale v tomto roce si uvědomili, že jim kontrola médií může urychlit převzetí moci. Cenzuru proto neoficiálně zavedli. Jejím vykonavatelem se stala státní bezpečnost, kterou již před Únorem komunisti ovládli. Při ministerstvu informací zřídili kontrolní oddělení. Mělo vyhledávat závadné články; provinilce trestala právě Státní bezpečnost, např. zabavovala výtisky novin. Demokratičtí politici o těchto praktikách nevěděli a souběžně usilovali o zavedení zákonné cenzury, aby oslabili komunisty. V lednu a únory 1948 si sice začali stěžovat na komunistickou cenzuru svého tisku a řečníků, ale už jí nedokázali zabránit. Hned po úspěšném puči zavádějí komunisté stranickou cenzuru. Řídit ji mají tři organizace: kulturní rada, kulturně propagační oddělení ÚV KSČ a tiskový odbor ÚV KSČ ve spolupráci s tiskovými referenty v krajských stranických organizacích. V praxi se uplatnily především druhé dvě. Rozhodovaly o vzniku i zániku periodik, o jejich obsahu, personálu i nákladu. Noví vládci prostřednictvím těchto orgánů zásadně zredukovali nekomunistický tisk, aby se zbavili svých ideových odpůrců. Jejich mocnou zbraní se stal také dohled nad přídělem papíru, kterého se nedostávalo. Již v roce 1948 sepsali komunisté první seznamy zakázaných knih, které podle nich ohrožovaly jejich nadvládu. Od každé z knížek směl zůstat jen jeden exemplář. Celkem komunisti zničili kolem 27 milionů knih. Od roku 1952 usilovalo komunistické vedení o odluku státu od strany (jen formální, protože ve skutečnosti obojí splývalo). Proto převedli cenzuru pod hlavičku státu a zřídili v roce 1953 Úřad státního tiskového dohledu, tedy cenzurní instituci, která však zůstala veřejnosti utajena. Tento neveřejný orgán vlády přešel o rok později pod ministerstvo vnitra a přiblížil se tak ještě víc svému největšímu pomocníkovi Státní bezpečnosti. Úřad byl přejmenován na Hlavní správu tiskového dohledu (HSTD) a cenzura se tak stala oficiální složkou veřejného života. HSTD byla výrazně represivním orgánem vykonávajícím vůli KSČ, který kopíroval postupy sovětské cenzury. Koncem roku 1953 měla 137 zaměstnanců. Náplní HSTD byla předběžná i následná cenzura. Materiál určený ke zveřejnění museli cenzorovi včas předkládat šéfredaktoři všech médií i šéfové divadel. Obsahy nesměly být v rozporu s politickými zájmy KSČ a obsahovat státní tajemství (zahrnovalo 41 MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, s

35 například informace o českých nerostných nalezištích, které však byly před rokem 1948 zveřejněny po celém světě). O následnou cenzuru se staraly namátkové kontroly, které dohlížely na média, zda skutečně respektují výnosy cenzorů. Zprávy o výsledcích HSTD dostával nejvyšší představitel strany, generální tajemník, i ostatní tajemníci KSČ. Paralelně s HSTD fungoval ještě tiskový odbor KSČ, který cenzuru řídil. Cenzura prováděná komunistickou stranou vytlačila z české mediální krajiny většinu periodik. V roce 1947 vycházelo 37 deníků, v roce 1953 jen 11. Z ponechaných i nově založených médií vymazávala cenzura nepohodlnou minulost i aktuální špatné zprávy, jež by mohly narušit budovatelský optimismus. Upřednostňovala informování o událostech v SSSR před domácími a zasahovala i do nečekaných tematických oblastí: v článcích například postihovala záměnu slov komunistický a socialistický nebo zakázala, aby byl listopad měsícem boje proti alkoholismu, protože tento neduh by mohl vrhnout špatné světlo na listopadové výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) dokonce cenzurovala i úmrtní oznámení. Od roku 1954 omezovala počty výtisků novin a časopisů aby se uspořil papír, ale také ve prospěch četnosti jejího vlajkového deníku Rudého práva. 42 Rok 1955 se stal rokem dotvoření cenzury 43. HSTD už vydává seznamy zakázaných utajovaných skutečností pro všechny resorty včetně např. hutního průmyslu a školství. Ve všech okresech už má své pobočky, takže má dokonalý přehled o všech, i regionálních periodikách. HSTD dostává nový statut a s ním i neomezenou moc: může rozhodovat i o výzdobě restaurací. Cenzura tak působí na každého tvůrčího pracovníka v jakémkoliv oboru. Předběžná cenzura padesátých i pozdějších let vyvíjela silný tlak na omezení a usměrnění tvůrčí činnosti, nutila lidi k lakování na růžovo, k zamlčování pravdy, potlačovala lži a produkovala lhaní skutečné, vytvářela podmínky pro dezinformaci KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s

36 4. DIVADELNÍ A KULTURNÍ ČASOPISY V LETECH Divadelní časopisy Všechny předúnorové divadelní časopisy se až na jedinou výjimku udržely pouze do roku Hned po komunistickém puči byl zrušen časopis Divadelní zápisník. Specializované Taneční listy vycházející šestkrát ročně pod vedením Jana Reye zanikly v roce Obecněji zaměřený časopis Otázky divadla a filmu, který začal vycházet hned po válce, se od roku 1949 stal bulletinem Divadelní a dramaturgické rady (DDR) a Divadelní propagační komise (DPK). Jeho šéfredaktorem byl předseda DDR, Jindřich Honzl. Také Otázky vycházely šestkrát ročně, zanikly však už v roce Jediným významnějším divadelním periodikem, které se po Únoru dlouhodobě udrželo, byl měsíčník Národní divadlo, v jehož vedení se střídali významní funkcionáři divadelní správy, např. Jan Kopecký, předseda DPK, nebo Jaroslav Pokorný, člen téže komise. Časopis vycházel celá padesátá léta. V prvních dvou poúnorových letech vznikly tři nové divadelní časopisy. V roce 1949 zakládá DDR jako svůj věstník dvouměsíčník Československá dramaturgie (od roku 1950 měsíčník). Jeho prostřednictvím diktovala divadlům dramaturgii uveřejňovala v něm seznam doporučených, ve skutečnosti však jediných povolených her. I tento časopis byl personálně propojen se správní organizací divadelnictví: odpovědným zástupcem byl Ota Ornest, člen DDR. Další dítě Února představoval specializovaný dvouměsíčník Loutková scéna s podtitulem Věstník pro loutkářské soustředění při ÚV, který vedl další člen DDR, Jan Malík. Dosavadní Otázky divadla a filmu nahrazuje v roce 1950 časopis zkráceného názvu Otázky divadla, který měl vychovávat divadelníky v duchu dialektického materialismu. Vedoucí redaktor J. Honzl i 45 Kromě celostátních vycházely v letech také časopisy regionální a časopisy jednotlivých divadel, které do tohoto přehledu kromě časopisu Národní divadlo nezahrnuji. 38

37 dvouměsíční periodicita zůstávají. Všechny tyto tři časopisy zanikají v roce 1950, kdy DDR reformuje oborovou mediální krajinu a za jediný divadelní časopis (kromě Národního divadla) jmenuje Divadlo (viz kapitola 5. Časopis Divadlo organizační proměny) Až o sedm let později se objevila relevantní konkurence Divadla v podobě Divadelních novin. Do té doby vznikly pouze dva dílčí, nepříliš významné časopisy. V letech vycházely zprávy Československo-sovětského institutu pod názvem Sovětské divadlo, které vedl Jindřich Honzl, v prvním roce dokonce zároveň s řízením Divadla. Časopis zaměřený na sovětské divadlo vycházel šestkrát ročně. První specializované periodikum se objevilo až v polovině padesátých let a jmenovalo se Ochotnické divadlo. Tento měsíčník vydávalo Ministerstvo kultury; vedoucím redaktorem byl J. Beneš. Prvním poúnorovým divadelním periodikem s menším než měsíčním intervalem vydávání se staly Divadelní noviny, které vycházely od roku Časopis vydávaný Svazem československých divadelní umělců vedl Jan Kopecký, bývalý člen Divadelní propagační komise a nedávný vedoucí redaktor Národního divadla. Jeho zástupcem byl Leoš Suchařípa, budoucí významný dramaturg, překladatel A. P. Čechova a herec. Po převratu v únoru 1948 si komunistický režim během dvou let podmanil veškeré divadelní časopisy, do vedení většiny z nich jmenoval funkcionáře Divadelní a dramaturgické rady a Divadelně propagační komise, aby mohli prostřednictvím časopisů podporovat reformu divadelní sítě a prosazovat socialistický realismus. Rok 1950 se stal výrazným mezníkem v divadelní mediální krajině: zanikají téměř všechna dosavadní divadelní periodika. Dvě výjimky představují časopisy Divadlo a podstatně méně důležité Národní divadlo. Další významný časopis vzniká až o sedm let později Divadelní noviny. 39

38 4.2 Kulturní časopisy Časopisy přetrvávající z předúnorové éry Většina kulturních časopisů, které začaly vycházet před únorem 1948, během čtyř popřevratových let zanikla. Již v roce 1949 přestal vycházet časopis Kulturní politika ( ), jehož autorem byl z větší části E. F. Burian. Od roku 1949 se jeho časopis stal týdeníkem Svazu československých spisovatelů. Přesto byl vzápětí zastaven, protože se jeho redaktoři a spolupracovníci z řad studentů podíleli na neoficiálním šíření studentské parodie na Nezvalovu poezii. 47 Téhož roku byl zastaven také bývalý gymnaziální časopis Mladé archy ( ). Vydával ho nejprve Svaz mládeže, později přešel pod severočeskou pobočku Umělecké besedy 48. Jeho redakci tvořili bývalí studenti mladoboleslavského gymnázia, mezi něž patřil také Jan Grossman, pozdější významný divadelní teoretik i praktik, básník František Listopad nebo Jaromír Hořec a Oldřich Kryštofek; časopis většinou řídila Věra Poppová. Tento převážně literární časopis kolísající mezi měsíčníkem a dvouměsíčníkem představoval moderní směry v poezii i próze, domácí a zahraniční, s přesahy do výtvarného umění. Problémem Mladých archů, ( ), byl svár regionalistických tendencí ( ) se snahou o širší a kvalitativně vyšší záběr a typ. 49 V Mladých arších publikovali kromě výše zmíněných například František Halas, Karel Teige, Vratislav Effenberger, Jiří Kolář, Milan Kundera, Jan Vladislav, vedle překladů Christiana Morgensterna, Borise Pasternaka a dalších. Časopisem podobného typu byla brněnská umělecká revue Blok ( ) hlásící se k meziválečné avantgardě. Kromě statí o literatuře a výtvarnictví otiskovala také články zabývající se urbanismem, filmem a divadlem a původní i přeloženou poezii. Do redakčního okruhu patřili například František Halas, Ivan Blatný, Vladimír Holan, 46 Jako kulturní časopisy definuji tištěná periodika, která vycházela častěji než jednou ročně a zaměřovala se na více druhů umění a/nebo teoretické stati o kultuře. 47 ŠÁMAL, P. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. in PŘIBÁŇ, M. (editor). Z dějin českého myšlení o literatuře 2, , Antologie k dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s KUNDERA, L. Různá řečiště /B/. Brno: Atlantis, 2005, s

39 Ludvík Kundera, Oldřich Mikulášek nebo Vítězslav Nezval. Časopis se vyznačoval levicovým zaměřením, po převratu zastával marxistické východisko a uveřejňoval překlady ze SSSR ve snaze zachránit svou existenci, přesto ho komunisté zrušili. V prvních třech poúnorových letech byly zastaveny také kulturní časopisy vydávané různými nakladatelstvími na podporu odbytu knížek a pro zvyšování kulturní úrovně čtenářů. Patřily mezi ně Lidová kultura ( ) vydavatelství Dílo, dále měsíčník pro životní kulturu Růst určený odběratelům lidové knižnice nakladatelství ELK, který se v posledním ročníku přiklonil k budování socialismu, a přesto byl zrušen. Oficiálním důvodem byla potřeba úspor; časopis byl sloučen s Literárními novinami. Při reorganizaci nakladatelských podniků zanikl měsíčník vydavatelství Družstevní práce Panorama ( ). O rok později byl zrušen časopis Dar ( ), členský časopis s měsíční periodicitou určený odběratelům odborářské knižnice Romány doby nakladatelství Práce. V roce 1952 zanikl také kulturně politický týdeník Tvorba ( , ) navazující na předválečnou Tvorbu F. X. Šaldy. Vydával ho po roce 1948 ÚV KSČ, časopis tedy logicky prosazoval pojetí umění jako stalinistické propagandy. Útočil na demokraty Václava Černého, Ferdinanda Peroutku, Pavla Tigrida a na členy předválečné avantgardy např. Karla Teigeho a Jaroslava Seiferta. Také obviňoval z kolaborace s nacismem katolicky orientované literáty Jana Zahradníčka, Jaroslava Durycha a Zdeňka Kalistu. V periodiku publikovali i mladí komunističtí radikálové, kteří odmítali Nejedlého pojetí socialistického umění a inspirovali se přímo sovětskou soudobou tvorbou ve snaze o ještě revolučnější umění. 50 V roce 1952 byla Tvorba zastavena ve zřejmé spojitosti s vnitrostranickými čistkami 51. Nově založené časopisy 49 KUNDERA, L. Různá řečiště /B/. Brno: Atlantis, 2005, s ŠÁMAL, P. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. in PŘIBÁŇ, M. (editor). Z dějin českého myšlení o literatuře 2, , Antologie k dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s DOKOUPIL, B. (editor): Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů Brno: Votobia, 2002, s

40 Mladí komunističtí radikálové publikovali kromě Tvorby také v nově založených časopisech Směna a Nový život. Měsíčník Směna ( ) vydával Československý svaz mládeže coby kulturní mládežnický časopis pojmenovaný podle listu sovětských komsomolců. Periodikum fungovalo jako tribuna autorů zapojených do budování režimu, své juvenilie zde publikoval na příklad Pavel Kohout a Milan Kundera. Od roku 1951 se zvýšila periodicita časopisu na čtrnáctideník. Ideovým protivníkem mladých komunistických radikálů byl časopis Var ( ) Zdeňka Nejedlého, který v něm coby vedoucí redaktor a téměř jediný autor prosazoval stalinistickou koncepci kultury a své pojetí socialistického realismu. Časopis vydávalo nejprve nakladatelství Melantrich, od roku 1950 Československý spisovatel. Propagandistické pojetí umění a kult osobnosti prosazovaly také Literární noviny ( , ). Tento další časopis nakladatelství Československý spisovatel měl podobnou funkci jako před Únorem založené nakladatelské časopisy Růst, Panorama a další. Uveřejňoval ukázky z vycházejících knih a informace pro odběratele, ale také příspěvky týkající se divadla, filmu, výtvarného umění a ojediněle i hudby a tance. Po krátké přestávce se Literární noviny v roce 1952 vracejí jako týdeník Svazu československých spisovatelů a přebírají redakční zázemí, administrativu i předplatitele zrušeného deníku Lidové noviny. Svaz československých spisovatelů si po zastavení Kulturní politiky zřídil časopis Nový život ( ), který byl zejména v prvních poúnorových letech jedna z hlavních tribun dogmatismu v literatuře. 52 Dogmatickou kritikou do něj přispívali zejména Jiří Hájek, Sergej Machonin i pozdější autor literatury faktu Miroslav Ivanov. Také v regionech vzniká po převratu nový kulturní časopis. Na Ostravsku začíná vycházet Kulturní list (1949), jenž v hospodářsky klíčovém regionu prosazoval komunistický kulturní program. Po necelém roce zanikl. Komunistický režim postupně zrušil předúnorové kulturní tituly, přestože se mu některé přizpůsobily. Upřednostnil založení nových časopisů, kterými by mohl efektivněji prosazovat socialistické pojetí kultury. 52 DOKOUPIL, B. (editor). Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů Brno: Votobia, 2002, s

41 V tomto období přetrvávají poúnorové časopisy a k nim přibývají další. Přestože byly všechny (až na Rozhovory 36) založeny za stejným účelem jako jejich předchůdci, tedy aby propagovaly a tvořily socialistickou kulturu, začínají se proti ní kriticky vymezovat. V tomto trendu je následují i některé dosud dogmatické časopisy. V roce úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda začíná vycházet strojopisné periodikum Rozhovory 36 ( ), které vydávala pražská literární skupina šestatřicátníci (např.václav Havel) a brněnské šestka (Viola Fischerová, Pavel Švanda ). Zaměřovalo se na filozofii, estetiku, kritiku a na vlastní i přetištěnou poezii a prózu. Opakem tohoto neoficiálního časopisu nezastřešeného žádným nakladatelstvím, a tedy necenzurovaného, byl Host do domu ( ), brněnský měsíčník vydávaný Svazem československých spisovatelů, který ho přidružil ke svému dosavadnímu kulturnímu časopisu Nový život. Název moravského časopisu odkazoval k předválečnému brněnskému avantgardnímu časopisu Host. Náplní poúnorového časopisu bylo prosazování stalinistické ideologie, zároveň však otiskoval první neschematické výklady umění a činil tak ještě dříve než pražská periodika. Uveřejnil například stať L. Kundery o dosud nepublikovaném díle zapovězeného F. Halase; Jan Trefulka na jeho stránkách kritizoval budovatelské verše P. Kohouta. Do redakčního okruhu patřili kromě L. Kundery například Vladimír Justl, Milan Uhde, Miroslav Florian, Karel Šiktanc, M. Kundera nebo O. Mikulášek. V popřevratových letech mezitím vyrostla nová generace básníků a prozaiků, která se v roce 1955 sdružila kolem nově vzniklého časopisu Květen ( ). Tento měsíčník pro literaturu a literární kritiku vydával Svaz československých spisovatelů. Měl poskytovat mladým autorům možnost publikování a zároveň je ideologicky i umělecky vychovávat. Časopis vedený v prvních letech literárními kritiky Miroslavem Červenkou a Janem Ohryzkem se vyprofiloval jako mluvčí progresivnější 43

42 části oficiálního myšlení o literatuře 53. Jeho stálí přispěvatelé byli většinou vyznavači tzv. poezie všedního dne, kterou střízlivost a odpor k patosu spojovaly s poetikou malých scén i stylem herectví a divadelních překladů 50. let. Květňáci ( ) odmítali povrchní rétoriku poúnorové literatury. Stavěli proti ní pravdu všedního dne. ( ) Oproti povšechným tezím kladli důraz na konkrétní, detailní skutečnost viděnou zdola. 54, kritizovali uniformnost uměleckého života a nedostatek informací o dění v zahraničí. Mezi nastupující květnovou generaci patřili například kritici Jaroslav Boček (literatura), Ivan Vojtěch (film), Lubomír Dorůžka (hudba), básníci a prozaici Miroslav Holub, Jiří Šotola, Miroslav Florian, Karel Šiktanc a Josef Brukner. V Květnu publikovali také J. Grossmann, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Ladislav Fuks nebo Ivan Klíma. Generace poezie všedního dne expanduje také do dalšího časopisu Svazu československých spisovatelů Nový život. Nově se v něm prosazují brněnští autoři M. Uhde, J. Trefulka nebo M. Kundera. Kromě Května vzniká v roce 1955 informační a propagační bulletin Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLU) Krásná literatura ( ). Vedle poezie a prózy se věnovala také dramatu, do kterého nejvíce pronikala dosud zakázaná témata: L. Kundera zde uveřejňoval stati o B. Brechtovi, Jaroslav Pokorný o západním dramatu. Již před rokem 1956 a následujícím uvolnění se tedy vyhraňuje liberální část kulturního života vymezující se proti dosavadnímu dogmatismu Zlomový rok 1956 se ve struktuře mediální krajiny nijak výrazně neprojevil, nabídku titulů rozšířily pouze dva časopisy, jejichž program nebyl a priori kulturně-politický: Světová literatura a regionální Červený květ. Světová literatura ( ), revue vydávaná stejně jako Krásná literatura Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění (SNKLU), vycházela šestkrát ročně. Uvolnění po XX. sjezdu KSSS využila k publikování překladů dosud 53 ŠÁMAL, P. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. in PŘIBÁŇ, M. (editor). Z dějin českého myšlení o literatuře 2, , Antologie k dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s

43 neuveřejňovaných autorů na jejích stránkách se začala objevovat jména Jacques Prévert, Isaak Babel, Heinrich Böll, Graham Green nebo William Faulkner. Ostravský kulturně politický měsíčník Červený květ ( ) se původně vyznačoval jednotvárnými ideologickými příspěvky, později se částečně liberalizoval otiskoval i básně J. Seiferta, V. Holana a J. Zahradníčka. Hlavní dění se soustředí na časopis Květen, vedený J. Šotolou, a Tvorbu, jejíž obnovení motivovala snaha o posílení ideologického boje po nezdaru reformního hnutí v Maďarsku (viz kapitola 1. Historický kontext). Tato kulturní periodika reprezentují dva protichůdné směry: liberalismus a dogmatismus. Konzervativní část literátů, která publikovala kromě Tvorby také v nově zřízené Kultuře ( ) a částečně i v Literárních novinách (J. Hájek, S. Machonin), se sice již odvrátila od nejrigidnějšího pojetí socialistického realismu, ale na jeho dodržování trvala stále. Oproti tomu květnoví liberálové, publikující již také v Hostu do domu (J. Hrabák, J. Trefulka, Artur Závodský), se začínají v teoretických východiscích obracet k předválečnému strukturalismu a usilují o otevřenější pojetí marxismu. Liberalismus se šíří i do dosavadních bašt konzervatismu: Jiří Opelík v Kultuře celistvě portrétuje dosud zapovězené básníky, J. Skácela a O. Mikuláška; v Novém životě dostávají prostor i dosud vytěsnění autoři J. Kolář, J. Grossman nebo Franz Kafka. Také Literární noviny se postupně odklánějí od socialistického realismu. Otiskují například značné části příspěvků F. Hrubína a J. Seiferta na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. V letech však už jejich liberální duch slábne. Od roku 1957 vzrůstá autonomie literárního života, který se oprošťuje od závislosti na politické sféře Ze strachu před vzpourou se politici rozhodli zakročit proti rostoucí svobodě v literárních kruzích. Na celostátní konferenci Svazu československých spisovatelů v březnu 1959 vystoupil ministr kultury Ladislav Štoll s referátem namířeným proti liberalismu, který propukl pro XX. sjezdu KSSS v roce 1956 (viz kapitola 2.1 Organizační proměny). Při 54 LEHÁR, J., STICH, A., JANÁČKOVÁ, J., HOLÝ, J. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s

44 svém boji proti revizionismu zaútočil zejména na časopis Květen. Ohrožené Literární noviny se přidaly k jeho kritice a zachránily se tak. Vzápětí Květen a Nový život zanikají, Svaz československých spisovatelů je spojuje do časopisu Plamen, jehož šéfredaktorem jmenuje dogmatika J. Hájka. Nedávný spor dogmatiků s reformisty o povahu socialistického umění ( ) utichl BLÁHOVÁ, K. Mezi literaturou a politikou. Souvislosti českého literárního života. In: PŘIBÁŇ, M. (editor). Z dějin českého myšlení o literatuře 2, , Antologie k dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2002, s

45 5. ČASOPIS DIVADLO ORGANIZAČNÍ PROMĚNY Rok po únorovém puči byl časopis zřízen jako tiskový orgán Divadelní a dramaturgické rady (DDR), poradního sboru Ministerstva školství, věd a umění pro věci divadelní. Vedoucím redaktorem byl jmenován Miroslav Kouřil, místopředseda DDR, kterého od roku 1951 nahradil Jindřich Honzl, předseda DDR (viz kapitola 2.1 Organizační proměny). Časopis Divadlo měl přimět divadelní praxi, aby naplňovala úkoly socialistického umění vytyčené DDR. Komunistická moc se tak snažila prostřednictvím jednoho média (časopis Divadlo) působit na jiné médium (divadlo). S DDR a také s Divadelní propagační komisí (DPK) byl časopis v prvních letech personálně propojen i v redakčním kruhu, patřil do něj na příklad člen DDR Sergej Machonin a předseda DPK Jan Kopecký. Za grafiku prvního ročníku zodpovídal Zdeněk Rossman. Na počátku existence Divadla vycházely i jiné divadelní časopisy, především specializované Taneční listy a Loutková scéna. Do konce roku 1950 však komunisté zrušili téměř všechna divadelní periodika (viz kapitola 4.1 Divadelní časopisy). Takřka absolutistickým vládcem divadelního mediálního trhu se Divadlo stalo od března 1950, kdy do něj DDR sloučila všechny dosavadní časopisy a Divadlo získalo podtitul Orgán divadelní a dramaturgické rady, divadelně propagační komise, ústředí lidové tvořivosti, loutkářského soustředění, společnosti přátel tance a artistické sekce hudební artistické ústředny 56. Roku 1951 střídá nemocného Honzla na postu vedoucího redaktora kritik Jaroslav Opavský, o grafiku se pro příští tři roky stará J. Hanzl. V roce 1952 převzalo vydávání časopisu Ministerstvo školství, věd a umění, takže vliv DDR (kterou ministerstvo o rok později zruší) na obsah periodika zeslábl 57. Pod vedením Opavského se vyhraňuje funkce redaktorů (kteří nahrazují původní redakční kruh). Prvními oficiálními redaktory jsou Zdena Josková, Vladimír Semrád a Ota Popp. 56 Tiráž, Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, 2. strana obálky. 47

46 V roce 1953 se začíná na vydávání časopisu podílet vedle Ministerstva školství, věd a umění také nakladatelství Československý spisovatel. Redakci fakticky vede prorežimní dramatik Ota Šafránek ( ), přestože oficiálně se stává vedoucím redaktorem až o rok později. Redakci tvoří kromě Šafránka Ota Popp a Alena Urbanová (viz kapitola 10.1 Rozhovor s Alenou Urbanovou). Podle tvrzení A. Urbanové byla neoficiální členkou redakce také Ludmila Vaňková, která je však v tiráži uvedená až od roku 1955: Se mnou totiž byla v redakci Ludmila Vaňková, spisovatelka historickejch románů, 58 vzpomíná A. Urbanová na své působení v časopise. Mění se take grafik časopisu: J. Hanzla střídá Antonín Dvořák, jmenovec režiséra a člena Divadelní a dramaturgické rady. V roce 1954 nahrazuje redaktora Poppa Miroslav Doutník. Téhož roku se ujímá podílu na vydávání časopisu Svaz československých spisovatelů, který nahrazuje Československého spisovatele. V roce 1956 střídá Šafránka ve funkci šéfredaktora Vojtěch Cach, taktéž autor budovatelských her. Tento dramatik ještě téhož roku zaměstná jako redakčního eléva studenta DAMU, Jaroslava Vostrého, pozdějšího šéfredaktora Divadla a významného dramaturga, dramatika, režiséra a teoretika (viz kapitola 10.2 Rozhovor s Jaroslavem Vostrým). Za články ze Slovenska zodpovídá Ĺubomír Smrčok. O rok později rozšíří redakci ještě Jaroslav Hach, specialista na hudbení divadlo, který setrvá až do roku O chod redakce pečuje od roku 1956 tajemnice Eva Balvínová V roce 1957 vzniká Divadlu konkurence: začíná vycházet další specializované periodikum, Divadelní noviny. Na místo grafika nastupuje v roce 1958 Libor Fára, který střídá dosavadního grafického úpravce A. Dvořáka. Tvrdí to alespoň tiráž časopisu. Podle Milana Lukeše, který nastoupil na místo redaktora v roce 1960, pracovali L. Fára a A. Dvořák ještě v tomto roce společně: On (Libor Fára) grafice moc nerozuměl, na to měl Antonína 57 ŠORMOVÁ, E. Divadlo , Osud a cesta jednoho časopisu in: PŘIKRYLOVÁ, M., KNAPP, F.: Bibliografie časopisu Divadlo Praha: Divadelní ústav, 1998, s V rozhovoru s autorkou diplomové práce uskutečněném 20. prosince 2005 v Praze viz kapitola 10.1 Rozhovor s Alenou Urbanovou. 48

47 Dvořáka, který to za něj vždycky spočítal. Dělali časopis spolu. 59 Redakce už má kromě šéfredaktora Cacha jen dva redaktory: J. Vostrého a J. Hacha. Kvůli názorovému odklonu od Svazu československých divadelních umělců hrozila časopisu likvidace projednávaná na konferenci o činoherní kritice v roce Spiknutí neschopných a darebáků. To byl pokus o odstřel, věděli jsme, že jde o bytí a nebytí časopisu a také Otomara Krejči (ve fukci šéfa činohry Národního divadla pozn. R.K.). To si zase zorganizovali přátelé ve Svazu československých spisovatelů. Museli jsme si rozdělit své role, kdo, co a kdy bude říkat. Ne že bysme si z toho tak moc dělali, bylo to zábavný. Museli jsme se dohodnout, že nebudeme mlčet, a Vojta Cach držel s námi, i když po něm ostatní vyjížděli., vzpomíná na konferenci Milan Lukeš. Jaroslav Vostrý ji charakterizuje takto: Byl to útok na Divadlo a na šéfa činohry Národního divadla, Otomara Krejču. Možná, že to byl hlavně útok na Krejču a Divadlo se k němu svezlo, protože my jsme sledovali Krejčovo vedení se sympatiemi, podporovali jsme ho. Jeho divadlo totiž znamenalo cosi, co přes všechny ústupky, které museli jeho tvůrci dělat, bylo umění místo ideologie. Útok na Divadlo způsobily konkrétně články Jana Grossmana o Národním divadle, které strašně popudily protikrejčovskou část činohry ND a příslušné funkcionáře. 60 Redakci se však podařilo časopis udržet. V roce 1960 se stává částečným vydavatelem časopisu Svaz československých divadelních umělců, který nahrazuje dřívější Svaz československých spisovatelů. Neoficiálně již redakci řídil J. Vostrý, který rozšířil redakci o Milana Lukeše, pozdějšího šéfredaktora časopisu a významného teatrologa. 59 Milan Lukeš v rozhovoru s autorkou diplomové práce uskutečněném 9. února 2006 v Praze viz kapitola 10.3 Rozhovor s Milanem Lukešem. 60 V rozhovoru s Jaroslavem Vostrým, který se uskutečnil 21. prosince 2005 v Praze, viz kapitola 10.2 Rozhovor s Jaroslavem Vostrým. 49

48 6. ANALÝZA ROČNÍKU 1949/ TECHNICKÉ ÚDAJE Periodicita, rozsah a cena časopisu První ročník časopisu vycházel měsíčně od září 1949 do prosince 1950 a čítá 15 čísel. Poté, co v březnu 1950 zanikly ostatní divadelní časopisy, vzrostl rozsah jednotlivého čísla více než trojnásobně. Březnové číslo sedm mělo 30 stran, následující už obsahuje 99 stran. Obdobný rozsah si časopis udržel až do posledního čísla ročníku, které mělo 85 stran a navíc obsahovalo přílohy, číslované zpravidla zvlášť. Číslování stran jednotlivých čísel na sebe navazovalo. Nepočítáme-li přílohy, vyšlo v prvním ročníku celkem 998 stran. Jednotlivé číslo časopisu stálo 20 Kčs, roční předplatné 240 Kčs. Formát a grafická podoba (viz Příloha 2: Proměny designu časopisu) První ročník vycházel ve formátu A4. Obálka byla zhotovena z barevného drsného papíru, silnějšího než vnitřní listy. První strana obsahovala v horní třetině černobílou nebo barevnou kresbu či skicu, pod ní název časopisu psaný verzálkami, označení ročníku, měsíce a roku a níže velkou číslici označující číslo. Námět kresby či skicy se vztahoval k obsahu čísla. Výtvarné dílko zachycovalo většinou scénu z inscenace či portrét umělce v roli, případně portrét významné osobnosti divadelní či politické nebo logo divadelní instituce i jiné motivy. Již z výběru námětů kreseb a skic je patrné ideologické zaměření časopisu a jeho kulturní a divadelní preference. Třetí číslo uvádí portrét J. V. Stalina. Čísla 11 a 12 zdobí krojovaná moravská chasa pod májí (Strážnické slavnosti 1950) a zbojníci poskakující s valaškami (SLKUK tančí Zpievánky), tyto výjevy odrážejí zaměření komunistického režimu na lidovost a folklór. Divadelní scény či postavy zachycené na obálkách patří výhradně do inscenací autorů, které Divadelní a dramaturgická rada prosazuje v dramaturgii divadel (viz kapitola 2.2 Umělecké proměny): první číslo uvádí skica postavy z Tylových 50

49 Kutnohorských havířů, na obálce čísla čtrnáct vidíme kresbu dvou radostně se objímajících vojáků jedná se o scénu ze soudobé budovatelské hry Dukla od M. Fábery o legendární osvobozovací operaci za druhé světové války. Také Alšův portrét slavného obrozeneckého loutkáře Matěje Kopeckého, který kočoval po venkově, koresponduje s důrazem komunistického režimu a jeho socialistického realismu na lidovost a navazování na národní tradice. Svojí chudou a strohou grafikou působí obálka (z dnešního pohledu) nepřitažlivě. Vnitřní část čísla se skládá z textové části prokládané přílohami s černobílými fotografiemi. Texty byly tištěny na drsný, nelesklý papír. Stranu o dvou sloupcích obvykle nezpestřovalo nic kromě titulku a jména autora, výjimkou byly nekvalitní faksimile ukázky z dopisů; od osmého čísla se zřídka objeví skica. Jednotvárný tok textů obvykle velmi dlouhých, navíc tištěných malým písmem působí neatraktivně. Výjimku představovaly medailony divadelníků tištěné na křídový papír, protože text psaný kurzívou odoplňovala fotografie umělce. Fotografické přílohy jsou tištěny na nepříliš kvalitní křídový papír (vycházely na něm i medailony). Jedno číslo obsahuje jednu až čtyři přílohy různého rozsahu: od dvou až po patnáct stran fotografií. Na jednu stranu připadají dvě až devět fotografií nepříliš vysoké kvality. Zachycují zpravidla herecký portrét nebo scénu z inscenací, převážně z těch, o nichž časopis referuje, ale také z jiných. Obvykle se jedná o české profesionální činoherní inscenace, většinou z oblastních divadel. Až od osmého čísla (poté, co se z Divadla stal jediný divadelní časopis) se více prosazují fotografie opery, operety, baletu, ochotnického divadla a výjimečně i loutek. Jen zřídka znázorňují fotografie mimojevištní skutečnost: na příklad zkoušky baletu (č. 6, s. 177) nebo fotbalovou jedenáctku herců na hřišti (č. 7, s. 213). Fotografie zahraničního divadla se objevují málokdy, jedná se pak většinou o sovětské a polské divadlo. Obsahové schema ročníku Obálka 1: kresba/skica, název, ročník, měsíc, rok, číslo Obálka 2: Tiráž, obsah, oslovení čtenářů redakcí nebo reklama na doporučené knihy Texty Pravidelné rubriky: 51

50 Zkušenosti národů Sovětského svazu a lidových demokracií 61 (od č. 5) zprávy, teoretické a naučné stati Poznámky zprávy, projevy, referáty, minirecenze Přehled premiér (č. 1 č. 5) seznam Příloha Československá dramaturgie (č. 8 10) Příloha Zpravodajství divadelní ústředny a divadelní služby (č ), součástí této přílohy byla Dramaturgická ročenka 1950 (č ), v posledním čísle se již objevila samostatně Reklamy (od č. 8) Obálka 3: reklama Obálka 4: reklama Přílohy Přílohy byly tištěny na kulér barevný papír, který byl stejně jako většina čísla nelesklý, a dokonce ještě tenčí než ostatní strany čísla. První z příloh, Československá dramaturgie, obsahovala synopse her doporučených k uvádění. Základní údaje o hře a převyprávění děje doplňoval ideologicky motivovaný výklad hry, například: Tato hra nám může být výzvou ke stranické bdělosti. 62 Navíc příloha informovala o registracích her, baletů, překladů atd. a také o zrušení registrací, ke kterému docházelo proto, že Termíny dokončených textů a inscenace (byly) splněny 63. Československá dramaturgie také obsahovala minirecenze doporučených knih, v naprosté většině sovětských. Číslování stran této přílohy navazovalo na předchozí stránky čísla, následující přílohy již byly číslovány zvlášť. Od čísla 11 nahradilo tuto přílohu Zpravodajství divadelní ústředny a divadelní služby, jehož náplní byly důležité zprávy o výrobnosti materiálů žádaných divadly, 61 Kurzíva ve schématu označuje název rubriky. 62 Československá dramaturgie, příloha, in Divadlo, květen 1950, roč. 1, č.8, s Československá dramaturgie, příloha, in Divadlo, květen 1950, roč. 1, č.8, s

51 přehledy dodaného zboží 64 a také zprávy z konferencí, ze schůzí výboru a předsednictva Divadelní ústředny, aktuality sociálně politické 65 apod. Součástí Zpravodajství byla až do čísla 14 Dramaturgická ročenka 1950, která obsahovala anotace her protežované dramaturgie (sovětské, česká klasika, z lidově demokratických zemí ), rozdělené podle druhů divadla (činohra, opera ). Reklama Reklamě, nazývané dobovým žargonem propagací, byly zpočátku vyhrazeny jen dvě strany zadní obálky. V prvním čísle na tomto místě časopis propagoval cigarety a tiskařskou společnost specializující se na divadelní hry. Jedná se o jednoduché reklamy sestávající buď pouze z mírně ozdobného textu, nebo je zpestřuje jednoduchý kreslený obrázek. V osmém čísle se stav ještě nemění, ale v patnáctém už je propagaci vyhrazena nejen zadní obálka, ale také předchozí list. Inzerenti se snaží nalákat čtenáře Divadla na nové filmy (většinou sovětské) nebo získat důvěru k družstvu Bratrství, jehož účel není v reklamě vysvětlen. 6.2 ANALÝZA TEXTŮ Reflexe aktuálního dění Reflektování soudobých (nejen) divadelních událostí v prvním ročníku výrazně převažuje nad uvažováním o divadelní historii a teorii. Nejčastěji se současnosti věnuje žánr, který jsme pracovně nazvali programová stať, dále kritiky a drobné zprávy. A) Programová stať V žánrové struktuře prvního ročníku převažují programové stati, projevy, referáty a hodnocení, které obsahují ideologické uvažování o divadle, kultuře i politice. Tyto žánry se ve většině článků mísí, proto jsme je souhrnně nazvali programová stať. Právě 64 Zpravodajství divadelní ústředny a divadelní služby, příloha, in Divadlo, srpen 1950, roč. 1, č.11, s. 1 přílohy. 65 Zpravodajství divadelní ústředny a divadelní služby, příloha, in Divadlo, srpen 1950, roč. 1, č.11, s. 1 přílohy. 53

52 splývání žánrů je pro první ročník časopisu charakteristické, stejně jako propojování umění a politiky. První číslo časopisu otevírá výzva redakce čtenářům, otištěná na druhé straně obálky pod tiráží a obsahem. Nejedná se o žádné programové prohlášení, které bychom mohli od právě vzniklého časopisu očekávat. Podepsaná Redakce pouze vybízí čtenáře k aktivní spolupráci: Pomůžete nám udělat z tohoto časopisu tribunu všech divadelníků, ať už ze zákulisí, z jeviště nebo z hlediště! 66 Své čtenáře vymezuje redakce velmi široce, oslovuje je: Vy všichni, kteří budete čísti a listovat v tomto novém časopisu, máte jistě zájem o divadlo a někdy se nad ním také třeba na chviličku zamyslíte. 67 Redakce chce tedy časopisem oslovovat všechny zájemce o divadlo, nejen odborníky či praktické divadelníky, ale také divadelní fanoušky z řad laiků. Velmi jednoduchý styl této přímé komunikace se čtenářem napovídá, že se redaktoři snaží přiblížit i neintelektuálním čtenářům: my bychom rádi věděli, co vám tak prolétne hlavou, nebo co tam po delším přemýšlení uzraje. 68 Časopis se otevřeně hlásí ke komunistické ideologii hned na prvních stranách statí řídícího redaktora Divadla, Miroslava Kouřila Divadlo se učí od lidu 69. Lze ji označit za typickou představitelku tohoto druhu textů v prvním ročníku. Jako většinu podobných statí ji lze jen obtížně žánrově zařadit. Řečnický ráz a patetický tón ji řadí k projevu, bezvýhradné normativní prosazování ideologie k programové stati a hodnotící rekapitulace tíhne ke komentáři či hodnocení. Autor shrnuje poúnorový vývoj divadla: Po únoru, kdy československý pracující lid súčtoval s reakcí, vydychlo i divadlo a rozepjalo znovu svá křídla k vysokým ideovým a uměleckým cílům. 70 Dále pojmenovává vzájemný vztah společnosti (lidu) a divadla: Československý lid miluje divadlo. ( ) Miluje ho dnes, kdy se oprostilo v celé své šíři od chyb a omylů předúnorového zápolení a dalo se plně do služeb výchovy lidu ve velikých ideách budování socialismu 71. Autor také shrnuje, hodnotí a zároveň vymezuje funkci umělce: Divadelní umělec přestal být předmětem měšťáckého obdivu, který v něm viděl bytost výjimečnou, a stal se oblíbencem 66 Redakce. Vy všichni Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, obálka Redakce. Vy všichni Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, obálka Redakce. Vy všichni Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, obálka KOUŘIL, M. Divadlo se učí od lidu. Divadlo, září 1949, roč. 1, č.1, s KOUŘIL, M. Divadlo se učí od lidu. Divadlo, září 1949, roč. 1, č.1, s KOUŘIL, M. Divadlo se učí od lidu. Divadlo, září 1949, roč. 1, č.1, s

53 lidu pro veliké ideje, které s jeviště pronáší. 72 Kouřil stanoví také funkci kritika: Máme veliký zájem na tom, aby kritika byla co nejlepší a nejobjektivnější, aby se zbavila měšťáckých norem vytváření chráněnců, aby pravdivě informovala československý lid o tom, co jeho divadlo pro něj vytváří. 73 Tématem textu je tedy vztah divadla a společnosti a společenská funkce divadla. Postoj autora se shoduje s oficiálním stanoviskem vládnoucího režimu Kouřil mj. rozvíjí tezi propagátora socialistického realismu a soudobého ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého, že divadlo je školou národa (viz kapitola 2.1 Organizační proměny). Autor také kladně hodnotí existenci, fungování a vliv nového orgánu divadelnické správy, Divadelní a dramaturgické rady, jíž je místopředsedou, a jejího časopisu Československá dramaturgie (viz kapitola 4.1 Divadelní časopisy),: Zde, ve výsledcích práce kolektivů (tj. divadelní souborů pozn. R.K.) se tedy prakticky projevuje theoretické vedení divadelní rady a jejího orgánu Československé dramaturgie. 74 Zatímco v prvním čísle je tato programová stať osamocena, v osmém čísle již nalézáme článků tohoto typu sedm. Nárůst je očividně ovlivněn trojnásobným zvýšením rozsahu časopisu. V osmém čísle se k dosavadní tematické charakteristice programové stati přidává silnější důraz na politiku Jindřich Honzl ve své stati Za mír, za vlast, za socialismus napsané u příležitosti Svátku práce zeširoka rekapituluje úspěchy socialistického hnutí a slovem bojuje s jeho nepřáteli: Američtí a britští váleční štváči posílali a posílají k nám nebo si u nás za jidášské peníze kupují žháře našich továren 75. Dále propaguje dramaturgii prosazovanou Divadelní a dramaturgickou radou (DDR), jíž byl předseda (viz kapitola 2.1 Organizační proměny) vynáší J. K. Tyla a Aloise Jiráska, a naopak hanobí Viktora Dyka nebo Jaroslava Hilberta pro nacionalismus a západní autory (Jeana Paula Sartra nebo Alberta Camuse) za rozvrácenou erotiku a ubohý egoismus 76 Kromě této obecněji zaměřené stati nalézáme v osmém čísle dva texty věnované ochotnickému divadlu. Zájem časopisu o amatérské divadlo s největší pravděpodobností zapříčinilo zrušení všech ostatních divadelních časopisů, včetně periodika 72 KOUŘIL, M. Divadlo se učí od lidu. Divadlo, září 1949, roč. 1, č.1, s KOUŘIL, M. Divadlo se učí od lidu. Divadlo, září 1949, roč. 1, č.1, s KOUŘIL, M. Divadlo se učí od lidu. Divadlo, září 1949, roč. 1, č.1, s HONZL, J. Za mír, za vlast, za socialismus. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s

54 specializovaného na ochotnictví. V první z těchto statí vyhlašuje ministr informací Václav Kopecký XX. ročník festivalu ochotnického divadla Jiráskův Hronov 77, ve druhé osvětový inspektor Krajského národního výboru Miroslav Čípa kritizuje ochotníky, kteří se ještě nezapojili do budování socialismu: Stále nacházíme v ochotnických souborech na vesnicích boháče, pro které divadelní práce je zábavou, ve městech pak takzvanou pokrokovou měšťáckou společnost, která sice již dnes hraje hry ruských klasiků ( ), ale k socialistickým záležitostem zaujímá záporný postoj. 78 Následuje programový článek 79 o nových pravidlech celostátního festivalu Divadelní žatva na rok 1950 a text člena DDR, Antonína Dvořáka zabývající se především soudobou domácí dramatikou Zobrazte ženy na jevišti! 80. K této výzvě vede autora přesvědčení, že ženy hrají důležitou úlohu při budování nové společnosti, a proto si zaslouží být zachyceny současnou dramatikou. Nejblíže k programové stati má text Miroslava Kouřila Tisk nástroj k uskutečňování úkolů 81, v němž autor mimo jiné protestuje proti roztříštěnosti divadelního tisku a prosazuje jeho slučování. Stať patrně vyšla se zpožděním, protože v době jejího vyjití už ke sloučení divadelního tisku došlo. V posledním čísle ročníku programových statí ještě přibylo vyšlo jich devět. Zvýšené množství je zřejmě zapříčiněno také bilancí proběhnuvšího festivalu Divadelní žatva (DŽ) 1950, jemuž redakce věnuje prvních patnáct stránek čísla. V těchto textech je hodnocení soutěžících představení silně provázáno s propagací komunismu a socialistického realismu: Divadlo má vychovávať uvedomelého občana, ktorý napomáha budovať socializmus v našej vlasti, 82 čteme hned v první větě hodnocení festivalu člena poroty, slovenského dělníka, jehož si redakce z ideologických důvodů velmi cení, protože Je to poprvé, kdy zástupce dělnické třídy sděluje své dojmy a zážitky. 83 V teoretičtějším duchu zpracovává Divadelní žatvu Karel Dvořák, který při rozboru svých dojmů z představení aktualizuje zásadní pojmy socialistického realismu. 76 HONZL, J. Za mír, za vlast, za socialismus. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s KOPECKÝ, V. Českým a slovenským ochotníkům! Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s ČÍPA, M. Nové formy ochotnické práce. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, TOMAN, J. O nových zásadách Divadelní žatvy Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s DVOŘÁK, A. Zobrazte ženy na jevišti! Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s KOUŘIL, M. Tisk nástroj k uskutečňování úkolů. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s HRUŠKA, J. Zkušenosti dělnického porotce Divadelní žatvy Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s HRUŠKA, J. Zkušenosti dělnického porotce Divadelní žatvy Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s

55 V článku Časové otázky našeho divadelního umění definuje formalismus jako povrchní řešení hlubokých uměleckých problémů anebo nesprávné nazírání podstaty, smyslu a úkolů socialistického umění 84. A kupodivu již v roce 1950 varuje před zjednodušováním Stanislavského metody, která se podle něj nesmí brát jako klíč, ale jako celá kultura 85. Od socialistického realismu celkově žádá schopnost pravdivě obrážet život v jeho revolučním vývoji 86. Přestože jeho ideologické východisko je dokonale loajální s vládnoucí mocí, autor odhaluje již na počátku padesátých let některé nedostatky soudobého divadla a uvažování o něm. Jedná se o překvapivé zjištění proto, že se o těchto jevech bude v časopise otevřeněji psát až za tři roky (viz kapitola 7, Analýza ročníku 1953) a podaří se je překonat až po roce V patnáctém čísle najdeme také tři doslova přetištěné proslovy z divadelnických konferencí, konaných v regionech. Dozvídáme se, že se v Gottwaldově (dnešním Zlíně) jednalo o investicích a stavbách a v Ostravě se hodnotila náborová akce diváků ostravského Státního divadla, tedy o skutečnostech nikoliv uměleckých, ale organizačních. Také se v tomto čísle poprvé setkáváme s programovými statěmi převzatými ze sovětského tisku. Jedná se o texty režiséra moskevského divadla V. Komissarevského: Sovětské divadlo v boji za mír 87 a Stanislavskij a sovětské divadlo 88, které jsou čtenáři předkládány jako vzor uvažování o divadle i jako vzor divadla samého. Častým námětem programových statí a příbuzných žánrů, a stejně tak i polemik (viz dále) je umělecké školství a divadelní technika. Kulisák Vladimír Barda například referuje o činnosti Československé společnosti normalizační, která má vypracovat normy pro zařízení jevištní techniky 89. Ve stejném čísle otiskla redakce také návrh statutu přijímacích zkoušek na dramatické oddělení DAMU DVOŘÁK, K. Časové otázky našeho divadelního umění. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s DVOŘÁK, K. Časové otázky našeho divadelního umění. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s DVOŘÁK, K. Časové otázky našeho divadelního umění. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s KOMISSAREVSKIJ, V. Sovětské divadlo v boji za mír. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s KOMISSAREVSKIJ, V. Stanislavskij a sovětské divadlo. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s BARDA, J. Normalizace zařízení divadel. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s

56 B) Kritika divadelní inscenace V prvním čísle se tento žánr vyskytuje nejčastější ze všech: nacházíme zde sedm recenzovaných inscenací v rámci tří textů. V dalších sledovaných číslech kritik výrazně ubývá: v osmém čísle vyšly dvě a v patnáctém jedna. Kritika ustupuje množícím se programovým statím, a do jisté míry ji nahrazují nově se objevující analýzy her (viz dále). Kritiky se v celém prvním ročníku velmi podobají. Stejně jako programové stati se vyznačují ideologickým pohledem na divadlo i na mimodivadelní skutečnost. Spojují je následující rysy: a) Reflektování inscenací, které následují oficiální dramaturgii V prvním čísle se všechny kritiky zabývají činoherními inscenacemi. Dvakrát se jedná o jevištní uvedení her českých klasiků: Kutnohorští havíři J. K. Tyla 91 a Naši furianti Ladislava Stroupežnického 92. Třetí kritika rozebírá inscenaci sovětské budovatelské hry Alexandra Kornejčuka Makar Dubrava 93. V osmém čísle se objevuje kritika Jana Reye Nová thematika v našem baletu 94. Baletu se redakce věnuje zřejmě právě kvůli zrušení dosavadních specializovaných časopisů. V patnáctém čísle čteme kritický ohlas na regionální inscenaci české zpěvohry Těžkou Barboru J. Wericha a J. Voskovce 95, který byl pronesen na sebekritické schůzce brněnské zpěvohry 96. V čem tato sebekritika spočívala se však nedočteme. Časopis tedy věnuje kritickou pozornost inscenacím, jejichž dramaturgie následuje oficiální linii. Upřednostňuje přitom českou klasiku a soudobé sovětské budovatelské hry. Tímto výběrem jednak stvrzuje myšlenkovou spjatost časopisu s vládnoucí ideologií, jednak klade tento repertoár ostatním divadlům za vzor. Zároveň poučuje celou divadelní obec o jejích chybách, jichž se zatím při budování 90 NESIGN. AMU v Praze dramatický obor. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s BLÁHOVÁ, M. Kutnohorští havíři ve Vladislavském sále. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s PATZAKOVÁ, A. J.. Naši furianti. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s HOLÍKOVÁ, I. Makar Dubrava na českých jevištích. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s REY, J. Nová thematika v našem baletu. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s KOSINA, K. Brněnská zpěvohra kritizuje svoje provedení Těžké Barbory. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s KOSINA, K. Brněnská zpěvohra kritizuje svoje provedení Těžké Barbory. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s

57 komunistického divadla dopouští. Výběr recenzovaných inscenací nepochybně odráží také soudobý český divadelní repertoár. b) Ideologický výklad her a inscenací V prvním čísle recenzuje Milena Bláhová představení Tylových Kutnohorských havířů. Interpretuje hru především jako pokrokové zobrazení třídního boje havířů s pány. Kritika inscenace Stroupežnického Našich furiantů A. J. Patzakové je analytičtější a konkrétnější, přesto se podobá předchozímu textu ztotožněním s ideologií: scéna krejčího s dětmi už v prvním jednání silně připomíná hrubou karikaturu a výsměch sociálně slabšímu člověku z měšťáckých kabaretů a t. zv. veseloher, které dnes na naše divadlo nepatří. 97 Irena Holíková srovnává české inscenace sovětské hry Makar Dubrava v českých divadlech 98 a při charakteristice jedné z postav hry píše: Pevného mravního základu je třeba, aby byl člověk hoden komunistického řádu. 99 Ani jedna z autorek nepatřila do redakčního kruhu. S jejich jmény se v dalších sledovaných ročnících nesetkáváme. c) Pevná umělecká měřítka a jejich normativní prosazování M. Bláhová autoritativně vymezuje správný výklad dramatického textu: Naším úkolem není však přebírat literární díla a postavy jako strnulé masky, jak říká Lenin, ale považujeme je za živé formy. 100 Také A. J. Patzaková 101 předepisuje, jak dělat divadlo: Technická vyspělost nestačí, je třeba dostat se z otrocké závislosti na slově a vnějším popisu. 102 Bez pochybování prosazuje svá měřítka také I. Holíková: ví přesně, co je kladem inscenace: Režisér Miroslav Janeček vytvořil představení opravdu optimistické a to je významným kladem. 103 J. Rey píše ve své kritice baletů: Myšlenka postavit balet propagačně do boje za mír, je jistě záslužná a krásná. Ale opět volené prostředky 97 PATZAKOVÁ, A. J. Naši furianti. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s První číslo otisklo jen první část kritiky, pokračování vyšlo v čísle HOLÍKOVÁ, I. Makar Dubrava na českých jevištích. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s BLÁHOVÁ, M. Kutnohorští havíři ve Vladislavském sále. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s Usilujeme uvádět celá křestní jména redaktorů, pokud je však článek podepsán pouze zkratkou jména, ponecháváme tento tvar. 102 PATZAKOVÁ, A. J.. Naši furianti. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s HOLÍKOVÁ, I. Makar Dubrava na českých jevištích. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s

58 nebyly dost vhodné. 104 Kritizuje symbolické pojetí postav a prosazuje na jejich místo typ, a tedy ideologií prosazovaný realismus. Kritici mají jednoznačná a společná měřítka, která prozrazují sdílené uměleckoteoretické i politické hodnoty socialistického realismu. d) Odvolávání na politické a ideologické autority Na podporu svého výkladu hry cituje například M. Bláhová prezidenta republiky K. Gottwalda: Tylovi Kutnohorští havíři patří mezi díla nejkrásnější a nejvíce spjatá s našimi soudobými socialistickými ideály, psal prezident republiky v dopise, jímž děkoval režiséru 105 Také cituje V. I. Lenina a Zdeňka Nejedlého. Autorka se odvolává i na doktrínu marxismu-leninismu: A právě zde konkrétně vynikne ono úžasné bohatství a nekonečná životnost marx-leninské theorie 106. e) Zahrnování mimouměleckých skutečností do hodnocení inscenace Kritici kladou důraz na sociální funkci divadla. Například M. Bláhová hodnotí představení Kutnohorských havířů hrané pro horníky ve Vladislavském sále Pražského hradu jako důkaz vítězství komunistické ideologie, protože na bývalé feudální půdě nyní zasedá coby vládce lid. Autorka se tedy nesoustředí ani tak uměleckou úroveň představení, jako na symbolický význam divadelního představení-společenské události. Zaměřuje se tedy na mimouměleckou sociální skutečnost. I. Holíková vyzývá, aby ve společnosti existovali takoví lidé, jako je kladná postava ze sovětské hry, protože podle jejich chování poznáte ty, kteří brzdí cestu ke komunismu. 107 Užívá tak divadelní hry, a tedy divadla, jako vzoru pro skutečnost. Schopnost inscenace předkládat publiku vzory, které urychlí budování komunismu, hodnotí kritička jako klad divadelního díla. Kritiky prvního ročníku se, stejně jako programové stati, vyznačují vstřícným postojem k poúnorové organizaci divadla. Například A. J. Patzaková s uspokojením konstatuje, že mezi divadelníky existuje zdravá, přátelská soutěž, která se vyvíjí mezi 104 REY, J. Nová thematika v našem baletu. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s BLÁHOVÁ, M. Kutnohorští havíři ve Vladislavském sále. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s BLÁHOVÁ, M. Kutnohorští havíři ve Vladislavském sále. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s HOLÍKOVÁ, I. Makar Dubrava na českých jevištích. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s

59 našimi operními divadly zásluhou Divadelní žatvy. 108, tj. nově zřízené soutěžní divadelní přehlídky. C) Zpráva Zprávy o aktuálním dění se soustředí do poslední rubriky časopisu nazvané Poznámky. Jejich počet vzrůstá spolu s rozsahem časopisu, první číslo otisklo v této rubrice pět, osmé 22 zpráv. V posledním čísle však důraz na zpravodajství výrazně klesá, v Poznámkách nenalezneme žádnou zprávu. Celkově převažují zprávy o zasedání divadelních organizací (především Divadelní a dramaturgické rady a Divadelní propagační komise), které někdy doplňuje plné znění přednesených projevů. Rubrika také často informuje o školeních nebo o výsledcích soutěžních festivalů (například Jiráskova Hronova). Zprávy tedy většinou informují o domácím divadelním dění. Převládají informace o administrativní činnosti divadelní správy a o divadelních festivalech. Tematický okruh je úzce vymezen, soustředí se na oficiální dění v Československu, případně v ostatních komunistických zemích. Pokud se v textu objeví hodnocení (některé články kolísají mezi zprávou a komentářem), vychází ze zájmů komunistické ideologie. První číslo například referuje o vystoupení sovětských umělců na světovém festivalu mládeže konaném v Československu a nadšeně jim aplauduje: Sovětské taneční umění ( ) zvítězilo nejen v Budapešti, ale i u nás. Zvítězí ostatně všude 109. V rubrice Poznámky však vycházely i jiné žánry než jen zpráva. Čteme zde například návrhy na zlepšení pracovních postupů a výzvy: člen Realistického divadla, Jan Gübl, navrhuje zlepšení organizace práce divadel podle sovětského vzoru 110. Rozsáhlé zprávy hraničící s referáty tiskl časopis mimo rubriku Poznámky. V patnáctém čísle například uveřejnil shrnutí vlastní práce náborovou komisí Státního divadla v Ostravě: 8. IX ráno se ukázalo, že není jen tak jednoduché zajistit vozy a dalo nám hodně práce, než se nám to podařilo PATZAKOVÁ, A. J. Naši furianti. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s NESIGN. Vystoupení sovětských laureátů na světovém festivalu mládeže u nás. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s GÜBL, J. Za zlepšení práce našeho divadelnictví. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s

60 D) Diskuse Tento žánr se v prvním ročníku časopisu objevoval zřídka. Pokud časopis diskusi či polemiku otiskl, vždy se jednalo o spor týkající se dílčích otázek a oba diskutéři zastávali společné ideologické východisko. V osmém čísle na příklad vyšla diskuse Václava Holzknechta a Karla Bláhy nad úrovní pěvecké výchovy na pražské konzervatoři, kterou K. Bláha považuje za ostudně nízkou a ředitel konzervatoře V. Holzknecht ji hájí 112. E) Anketa Nesignovaná anketa 113 otištěná v prvním čísle uveřejňuje názory zaměstnanců závodu Škoda na představení české budovatelské hry Václava Káni Parta brusiče Karhana na festivalu Divadelní žatva. Všechny otištěné ohlasy jsou přinejmenším kladné, většinou nadšené. Často vztahují představení ke společenskému životu ke své práci či k hospodářskému plánování. Na příklad pracovník závodní knihovny odpověděl: S Partou brusiče Karhana vpřed k splnění pětiletého plánu! 114 Některé ohlasy vzbuzují svým odborným myšlením podezření, že jejich názor dotvořil nebo zcela naformuloval někdo jiný, například redaktor časopisu. Frézař komentuje představení: Všech osmnáct obrazů soudobé hry, Parta brusiče Karhana neruší obsahové poselství hry. Naši herci se v Káňově hře učí hrát dělníky. I v tom je velký pokrok. 115 Odpovědi respondentů bez výjimky odrážejí komunistické pojetí divadla vytyčené úvodní Kouřilovou statí Divadlo se učí od lidu. Tato anketa je jediná ve všech sledovaných čísel ročníku 1949/1950. Absence tohoto živého novinářského žánru je pro první ročník příznačná a podtrhuje jeho profesionální strnulost a čtenářskou nepřitažlivost Historie Zamýšlení se nad divadelní či obecnou historií se v prvním ročníku prosazuje vedle reflexe současnosti jen velmi málo. 111 NESIGN. Každý hospodář na svém pracovišti. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s HOLZKNECHTT, V. Vykonalo se dost. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s. 268., BLÁHA, K. Příspěvek k diskusi o školení pěveckého dorostu. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s NESIGN. Škodováci o Partě brusiče Karhana. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s NESIGN. Škodováci o Partě brusiče Karhana. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s NESIGN. Škodováci o Partě brusiče Karhana. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s

61 Redakce zdůrazňuje návaznost soudobého komunisticky směrovaného divadla na českou divadelní tradici, přesně v intencích vládní kulturní politiky (důraz na realistickou kapitolu českého divadla, odsuzovaní jiných uměleckých směrů, například expresionismu atd.). Činí tak především prostřednictvím medailonů jubilujících umělců, které shrnují jejich dosavadní kariéru a zpravidla ji interpretují ve prospěch ideologie. A) Medailon Zájem časopisu se dělil mezi jubilanty československé a sovětské, přičemž zahraniční převládali. V prvním čísle nacházíme portrét 116 soudobé brněnské herečky starší generace, Zdeňky Gräfové, napsaný k jejímu výročí a v souvislosti s oceněním na V. krajské slavnosti práce a socialistického soutěžení v Líšni. V textu nenalezneme věty, které by prozrazovaly ideologické východisko textu. Ale uvedený fakt, že byla herečka oceněna na komunisty pořádané slavnosti, napovídá, že ji režim přinejmenším toleroval a pravděpodobně ji prostřednictvím časopisu chtěl vydávat za vzor pro ostatní herce. V osmém čísle sledujeme trojnásobný nárůst žánru medailonu, který odpovídá trojnásobnému nárůstu počtu stránek. Jedním z nich je medailon 117 K. S. Stanislavského, modly socialistické teorie herectví. Text doplňují dopisy tohoto sovětského divadelníka významnému českému režiséru Jaroslavu Kvapilovi. Časopis tedy nejen informuje českou divadelní veřejnost o Stanislavském a jeho metodě, ale také zdůrazňuje tradici česko-ruských/sovětských vztahů. Patnácté číslo přináší pouze jeden medailon 118, tentokrát se jedná o sovětského tanečního mistra Lva Ivanova, který je českým kolegům předkládám jako vzor. Jedná se o překlad sovětského článku. B) Historická studie Ve sledovaných číslech prvního ročníku nacházíme pouze jednu historickou studii 119, a to v až v posledním čísle. Pojednává o historii chrudimského loutkářství, tedy o oblastním divadle, kterému věnuje ideologie i moc velkou pozornost ve snaze o úplné 116 JEŘÁBEK, D. Herecká osobnost Zdeňky Gräfové. Divadlo, září 1949, roč. 1, č. 1, s. 17, OKTAVEC, F. Učitel hereckého umenia. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s SLONIMSKIJ, L. Lev Ivanov. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s NESIGN. Chrudimské loutkářství. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s

62 propagandistické ovládnutí regionů. Zároveň se touto statí časopis zaměřuje na loutkové divadlo, a zaplňuje tak mezeru po zrušeném časopise specializovaném na loutkářství Teorie V prvním, útlém, čísle nevěnuje redakce teorii ani jediný článek. Neznamená to ale, že by uvažování o teorii divadla vytěsnila. Otázky týkající se funkce divadla, poetiky a stylu prorůstají takřka celým časopisem, především ale programovými statěmi, ve kterých se teorie přímo mísí s politickými úvahami a proklamacemi, stejně jako v kritikách. Teoretické myšlení o divadle je tedy v časopisu zpočátku obsaženo implicitně. V osmém čísle už vyšly čtyři teoretické stati: analýza dramatu, uměleckoteoretický esej, studie o teorii žánru a o dramatické výchově. V posledním čísle ročníku však sledujeme opadnutí zájmu o teorii měřeno počtem článků na polovinu. Redakce již neuveřejňuje původní články, ale výhradně sovětské překlady. Funkce teoretických úvah v časopise je převážně naučná. Divadelníci vedoucí časopis se jimi snaží usměrňovat myšlení svých kolegů tak, aby se v praxi projevilo způsobem poplatným ideologii. A) Analýza hry V první z nich Jaroslav Pokorný podrobně rozebírá Sofoklova Krále Oidipa, tedy klasické dílo evropského kulturního dědictví. Autor se zabývá touto hrou v souvislosti s jejím novým českým vydáním, které samo o sobě dokládá snahu komunistického režimu navazovat na tradici evropské kultury, a vzbudit tak zdání souvislého vývoje. Pokorný nejprve v rozsáhlém a erudovaném historickém exkurzu shrnuje dosavadní interpretace hry a posléze ji vykládá v realistickém duchu: Sofokles nebyl agitkář, nýbrž básník a aťsi to zní sebevíce protismyslně, byl realista. Jeho postavy nejsou mythologické symboly, nýbrž živí lidé, třeba héroové. 120 V analýze nenalezneme žádné ideologické fráze, tak příznačné pro ostatní texty časopisu. Samotné filozofické a umělecko-teoretické východisko důsledný realismus autora přesto nahrává kulturní politice prosazované komunistickou stranou. 120 POKORNÝ, J. Sofoklův Odipús vladař. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s

63 B) Studie/esej Totéž platí i pro stať V. Doležala Realismus v tanečním námětu 121, jíž se snaží prosadit realismus a jeho pojetí postavy jako typu i do tanečního divadla. Další teoretickou statí je esej uměleckého vedoucího moskevského Státního ústředního divadla loutek Sergeje V. Obrazcova o hranicích jednotlivých druhů a forem divadelní tvorby. 122 Také v tomto článku je ideologické uvažování o divadle obsaženo implicitně. Naopak otevřeně se k propagandistické funkci komunistického divadla hlásí článek Miloslava Dismana Vousatí pidimužíci a bosonohé víly nebo výchova? 123. Kritizuje dosavadní, nepolitické, pojetí dramatické výchovy a její napodobování profesionálního divadla a vyzývá k tomu, aby dramatická výchova vedla mladé k věrnosti ideologii. V posledním čísle otiskl časopis už jen dvě teoreticky zaměřené stati. První z nich je překlad sovětské studie Stanislavskij ve světle fysiologie 124 napsaná spolupracovníky kyjevské lékařské fakulty V. Frolkisem a R. Salganikem. Také druhý článek zabývající se teorií je překladem z ruštiny, tentokrát se jedná o zamyšlení nad dramatikou dětského divadla. 125 Časopis se tedy opětovně v překladové literatuře zaměřuje na SSSR a ideologicky nosná témata, a zároveň vydává sovětské uvažování o divadle za vzor. 121 DOLEŽAL, V. Realismus v tanečním námětu. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s OBRAZCOV, S. V. Režisérovy poznámky. Divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s DISMAN, M. Vousatí podimužíci a bosonohé víly nebo výchova?divadlo, duben 1950, roč. 1, č. 8, s FROLKIS, V., SALGANIK, R. Stanislavskij ve světle fysiologie. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s KASSIL, L. Dramatika dětského divadla. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s

64 7. ANALÝZA ROČNÍKU TECHNICKÉ ÚDAJE Periodicita, rozsah a cena časopisu Čtvrtý ročník časopisu, který vycházel měsíčně v průběhu roku 1953, obsahoval dvanáct čísel. V období divadelních prázdnin, které trvají od července do září, vyšel dvakrát v podobě dvojčísla: společně vyšla čísla šest, sedm a osm, devět. V první polovině roku obsahoval časopis přibližně sto stran, udržel si tedy obdobný rozsah jako v prním ročníku. Prázdninová dvojčísla nenaplnila dvojnásobek rozsahu, první mělo 159 a druhé 182 stran. Od podzimu počet stran výrazně klesl, říjnové číslo obsahuje jen 77 stran, prosincové jen o stranu více. Do června stál časopis 20 Kčs a předplatné 240 Kčs, stejně jako v ročníku 1949/1950. Od čísla 6/7, do jehož ceny se už promítla měnová reforma, zaplatili čtenáři za číslo 4 Kčs, za dvojčíslo dvojnásobnou cenu a za předplatné 48 Kčs. Formát a grafická podoba (viz Příloha 2: Proměny designu časopisu) Ročník 1953 vycházel v menším formátu než ročník 1949/1950. S rozměry 17 x 23,7 cm mírně přesahuje formát A5. Obálka je opět barevná, tentokrát však sestává ze dvou odstínů téže barvy. Skicu z prvního ročníku nahrazuje barevný pruh v horní třetině stránky, z nějž vystupuje název časopisu psaný verzálkami. Zbytek strany pokrývá světlejší tón téže barvy. Uprostřed spodní části nalézáme číslici označující číslo časopisu. Z dnešního pohledu působí tato zjednodušená, geometricky pojatá obálka atraktivněji a současněji než obálka ročníku 1949/1950. Časopis byl tištěn na jemnější papír než první ročník. Nejvýraznější proměnu kromě změny formátu zaznamenal časopis v grafice: fotografické přílohy, jimiž byly proloženy texty prvního ročníku, střídají fotografie rozptýlené v textech. Černobílé fotografie jsou zpravidla menší velikosti. Půlstránkové či celostránkové fotografie se 66

65 objevují jen výjimečně. Protože byly fotografie tištěné na stejný papír jako text, snížila se jejich kvalita. Neostrost kopie často znemožňuje rozpoznat detaily tváří či scény. Malé fotografie obvykle zachycují výjev z divadelního představení, ať už jednotlivého herce, nebo mizanscénu. Celostránkové fotografie jsou zpravidla věnované významné osobnosti divadelního nebo politického života. Tyto fotografie byly tištěny na křídový papír. Jen výjimečně otiskovala redakce barevné reprodukce, s takovou reprezentativní obrazovou přílohou se setkáváme například v čísle 5. Vzpomínku herečky Růženy Naskové na legendárního herce Eduarda Vojana zde doplňuje barevná reprodukce kolorované kresby Vojana hrajícího Valentu v Tylově Paličově dceři (s. 511). Obsahové schéma ročníku Obálka 1: název, číslo Obálka 2: tiráž, obsah programové stati Diskuse k otázkám rozvoje našeho divadla teoretické i politické stati, projevy, studie Realistické tradice našeho divadla (od č. 2) vzpomínky, historické studie Hry, představení, role (v č. 12 pod názvem O hrách, představeních a hercích) především kritiky, ale také analýzy her a teoretické i naučné stati Za příklady sovětského divadla (od č. 2) teoretické stati, často překlady z ruštiny Divadelní táčky vzpomínky umělců na zesnulé umělce, medailony Divadlo v zahraničí komentáře, reportáže, zprávy Poznámky zprávy, projevy, minirecenze, dopisy Divadelní kronika nekrology, medailony, zprávy, referáty Premiéry českých divadel v minulém, či následujícím měsíci 67

66 seznam Divadelní dikobraz (č. 1) báseň Co nového jsme četli (č. 12) anotace nových divadelně zaměřených knížek Dopisy divadlu (č. 12) Obálka 3: reklama Obálka 4: reklama K pravidelným rubrikám přibývají příležitostné, v čísle 3 na příklad Cestou Stalinovou a Gottwaldovou nebo v čísle 12 Sedmdesát let Národního divadla. Pořadí rubrik se v průběhu ročníku proměňovalo. Oproti amorfnímu prvnímu ročníku sice sledujeme utvoření struktury časopisu, ale jedná se o strukturu nepevnou, nedůsledně dodržovanou. Nejenže síť ustálených rubrik nestačí celistvě zachytit divadelní dění a redaktoři musí tvořit nové rubriky ad hoc, ale některé rubriky existují pouze v obsahu, aniž bychom jejich názvy nalezli na inzerované straně. Kostra časopisu tvořená rubrikami se však v průběhu roku proměňovala. V posledním čísle například nacházíme dvě nové rubriky, zaměřené na reflexi aktuálního dění (Dopisy Divadlu, Co nového jsme četli). Na rozdíl od prvního ročníku neobsahoval ročník 1953 přílohy. Za přílohu zvláštního druhu můžeme považovat snad jen plné znění hry otištěné v prázdninovém dvojčísle 8/9 pod jednorázově užitou rubrikou Z nových her. Reklama Časopis nepokračoval v trendu naznačeném v posledním čísle ročníku 1949/1950: prostor pro propagaci nerozšířil. Ve všech sledovaných číslech nacházíme reklamu pouze na dvou stranách zadní obálky. Ani typ inzerovaných produktů se nemění: převažují výrobci divadelního zařízení, knihy a filmy převážně na sovětské téma. Zřídka se objevuje reklama na kosmetiku: v čísle 12 vidíme na zadní obálce časopisu kreslenou reklamu na Pražské kosmetické závody Astrid. 68

67 7.2 ANALÝZA TEXTŮ Reflexe aktuálního dění Reflexe soudobého, divadelního i politického dění v časopise převažovala, stejně jako v ročníku 1949/1950. Proměnilo se však zastoupení jednotlivých žánrů. Počet kritik vzrostl na úkor programové stati a téměř mizí zpravodajství. Výrazně tedy zesílila reflexe soudobé jevištní tvorby. A) Programová stať Oproti prvnímu ročníku sledujeme výrazný úbytek programových statí. První a páté číslo ročníku 1953 obsahuje pět textů tohoto typu, poslední číslo pouze jeden, oproti devíti v posledním čísle prvního ročníku, při obdobném rozsahu čísla. Celkově tedy můžeme hovořit o klesajícím procentu článků, které přímočaře agitují ve prospěch ideologie vládnocí strany. Umístění programové stati v časopise se nemění: nacházíme ji ve většině rubrik, aniž by jí byla některá vyhrazena. V prvním čísle čteme hned na první straně Vystoupení ministra školství prof. Dr. Zd. Nejedlého na celostátní konferenci KSČ 18. prosince Redakce přetiskla kompletní záznam projevu, včetně zmínek o potlesku auditoria. Ministr hovořil především o poslání KSČ, výchově občanů a lidových kádrech, tedy o tématech veskrze politických, nikoliv divadelních. Následuje přetisk projevu člena Realistického divadla v Praze, laureáta státní ceny B. Prokoše, který na téže konferenci promluvil o dva dny dříve. Prokoš reflektuje potřebu nového a hlubšího ujasnění této [ideologické] linie a zejména jejího konkrétního rozboru v souvislosti s událostmi, které strana prožila v boji se spikleneckým centrem Slánského. 127 Člen režimem protežovaného divadla tak odkazuje k nedávnému procesu s Rudolfem Slánským (viz kapitola 1. Historický kontext), a tedy opět ke skutečnostem ne divadelním, nýbrž politickým. Z pejorativního tónu zmínky o Slánském lze snadno odvodit loajální stanovistko časopisu k vládnoucí komunistické elitě. 126 NESIGN. Vystoupení ministra školství prof. Dr. Zd. Nejedlého na celostátní konferenci KSČ 18. prosince Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s NESIGN. Vystoupení člena Realistického divadla v Praze, laureáta státní ceny B. Prokoše na celostátní konferenci KSČ 16. XII Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s

68 Politika a divadelnictví jsou v časopise i nadále prorostlé, stěží oddělitelné. Prokošův projev prozrazuje pocit krize a potřeby nových řešení. Kritizuje nedostatečné následování sovětského vzoru a slabost v boji proti odpůrcům komunismu. Prosazuje posílení úlohy KSČ v divadelním životě: Je neodpustitelné to, že odpovědné stranické orgány nevedly komunisty a všechny pracovníky v divadlech k ( ) poznání Ždanovových projevů o umění. 128 Přestože rétorika se od prvního ročníku neliší, nacházíme v tomto projevu více razance a kritičnosti. Další programové stati prvního čísla se neliší od tónu ročníku 1949/1950. Dvě z nich 129 se zaměřují na slovenské divadlo rekapitulaci jeho dosavadního poúnorového vývoje a kritiku současného stavu, který ještě nesplňuje měřítka vládnoucí strany. Projev Miloše Tomčíka 130 na plenárním zasedání slovenské sekce Divadelní a dramaturgické rady v Bratislavě odráží podobně jako Prokošův projev krizi společnosti, a tedy i divadla, ačkoliv méně zřetelně. V závěru prvního čísla nacházíme referát Ze zasedání DDR 131, který informuje o jednání Divadelní a dramaturgické rady, která byla do roku 1952 spoluvydavatelem časopisu. V následujících sledovaných číslech už se s textem informujícím o této organizaci nesetkáme. Také tato absence je důkazem klesajícího významu rady, která byla v roce 1953 zrušena. První strany květnového čísla patří politickým událostem: odrážejí smrt J. V. Stalina a K. Gottwalda a nástup Antonína Zápotockého na prezidentský post. Redakce dokonce k této příležitosti zavedla novou rubriku Cestou Stalinovou a Gottwaldovou. Ze samotného názvu je zřejmá snaha redakce navázat na předchozí období budování komunismu a její věrnost vládnoucí straně. Čtenáře na první straně vítá černobílý portrét A. Zápotockého, následuje oslavná stať Jiřího Hájka President Antonín Zápotocký, učitel a přítel československého divadla 132. Za ni zařadila redakce projev 128 NESIGN. Vystoupení člena Realistického divadla v Praze, laureáta státní ceny B. Prokoše na celostátní konferenci KSČ 16. XII Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s BAGÁR, A. K niektorým nezdravým zjavom v slovenských divadlách. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s. 13. TOMČÍK, M. Niektoré úlohy slovenského divadelníctva v pracovnom období 1952/53. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s TOMČÍK, M. Niektoré úlohy slovenského divadelníctva v pracovnom období 1952/53. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s NESIGN. Ze zasedání DDR. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s HÁJEK, J. President Antonín Zápotocký, učitel a přítel československého divadla. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s

69 K. Gottwalda z roku 1948 Poslání inteligence a kultury v lidově demokratickém řádu 133, jako připomínku zakladetele komunistického státu i funkce divadla v tomto společenském řádu. Následujících dvacet pět stran zabírá rozbor Postava J. V. Stalina v sovětské dramatické tvorbě 134, který se však procentem obsažené ideologie více blíží programové stati než analýze dramat. Prvních dvacet sedm stran tedy zabírá aktuální politické dění vztažené k divadlu. Na zbývajících stránkách pátého čísla nacházíme tři referáty z konferencí, celkem tedy číslo obsahuje pět programových statí, a tedy stále nedostihuje průměr ročníku 1949/1950. Z obvyklého ideologického tónu se ve zbývajících textech vymyká příspěvek herce a režiséra, laureáta státní ceny Otomara Krejči z ideologické konference AMU 135. Krejča analyzuje herectví vrcholného realistického herce Eduarda Vojana na základě dochovaných kritik a vzpomínek pamětníků. Jedná se de facto o historickou studii, o tvořivě sestavený kompilát kritik, cenný i dnes, přestože obsahuje ideologické podloží. Text se také od ostatních odlišuje dobrým slohem, který v prvním ani ve čtvrtém ročníku téměř nenalézáme. Z téže konference přetiskla redakce nesignovaný příspěvek Hlavní zásady herecké práce na postavě klasického hrdiny 136. Autor, či autorka zdůrazňuje přímou úměru mezi občanskými ctnostmi a uměleckými schopnostmi: podle něj/ní musí být vzorný umělec také vzorný občan. Akcentuje tedy stále společenskou funkci divadla. Zároveň text bojuje proti schematismu: jednání (hrdinů) také není nikdy zabedněno šablonami přímosti, statečnosti, nesmlouvavosti 137. Tato kriticko-teoretická reflexe sice sdílí cíl vládnoucí ideologie, ale zároveň odráží krizi. Oproti Prokošově projevu 138, který reflektuje krizi KSČ a celé společnosti, zachycuje tato stať krizi divadelnictví topícího se právě ve schematismu. 133 GOTTWALD, K. Poslání inteligence a kultury v lidově demokratickém řádu. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s HORÁČEK, V. Postava J. V. Stalina v sovětské dramatické tvorbě. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s KREJČA, O. Jedno poučení z díla Eduarda Vojana. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s NESIGN. Hlavní zásady práce na postavě klasického hrdiny. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s NESIGN. Hlavní zásady práce na postavě klasického hrdiny. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s NESIGN. Vystoupení člena Realistického divadla v Praze, laureáta státní ceny B. Prokoše na celostátní konferenci KSČ 16. XII Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s

70 Lze tedy zevšeobecnit, že časopis zrcadlí soudobé poměry, ale interpretuje je výhradně ideologicky. Přesto se velmi pozvolna prosazuje na konferencích, a tedy i v časopise věcné, politicky nezatížené myšlení, které se v podstatné míře objevuje poprvé právě v Krejčově textu. V posledním čísle ročníku nacházíme pouze jednu programovou stať, lze ji však označit za zásadní. Hned na první číslované straně čteme přetisk koreferátu předneseného na XIV. plenární schůzi vedení Svazu sovětských spisovatelů SSSR otištěného v časopise Literaturnaja gazeta. B. Lavreněv v něm komentuje sovětské hry posledních dvou let a chystaná dramata. Kritizuje soudobé drama, protože podle něj zaostává za tempem vývoje naší země 139, za ideály, které před ně klade strana a ideologicky poučený divák. Žehrá na průměrnost a chudobu thematiky 140, která znemožňuje divákovi v divadle přemýšlet. Lavreněv chce, aby dramatici psali o obecně lidských tématech, ohrazuje se proti nesrozumitelnosti budovatelských her odehrávajících se ve specializovaných průmyslových odvětvích. Také on, stejně jako jeho čeští kolegové, kritizuje schematičnost zápletky, standardizaci fabule 141 a neživost a nepravdivost standardních schemat 142. Konstatuje však, že se situace postupně lepší. Za vzor současným autorům klade Měšťáky Maxima Gorkého. Přes všechnu kritiku je zřejmé ideologické východisko autora, Lavreněv volá po větší pozornosti k postavě prostého sovětského člověka, budovatele komunismu 143. Přesto jeho text odráží náskok sovětského divadla i kritiky před českým o přinejmenším pět let: Lavreněv diagnostikuje soudobým sovětských hrám společnou živou pozornost k člověku, k jeho vnitřnímu světu 144. S touto charakteristkou se v dějinách českého divadla setkáváme až po roce 1956, především v souvislosti s hrami Pavla Kohouta a 139 LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s

71 Josefa Topola (P. Kohout: Taková láska 1957, J. Topol: Jejich den 1959, viz kapitola 2.2 Umělecké proměny). Otištěním Lavreněvova textu, navíc na prestižním místě, vyjadřuje časopis svou pro-kritickou orientaci, usiluje však o konstruktivní kritiku vyžadovanou vládnoucí stranou, nikoliv o kritiku komunistického divadla a řádu jako takového. Kritický postoj ke schematickému myšlení (zjednodušování Stanislavského metody), který naznačil Karel Dvořák 145 už v posledním čísle ročníku 1949/1950, se tedy o tři roky později rozvinul ve všeobecný trend, v oficiáně prosazovanou kritickou lini, posvěcenou sovětským vzorem. B) Kritika divadelní inscenace Prostor, který redakce věnuje kritické reflexi divadelních inscenací, velmi výrazně vzrostl. Zatímco v posledním čísle ročníku 1949 nalézáme jedinou kritiku, v prvním čísle čtvrtého ročníku se dočteme o 14 inscenacích. V pátém čísle ročníku 1953 pozornost k současnému divadlu klesá, protože kritiky částečně vytěsňuje politické dění (smrt J. V. Stalina, K. Gottwalda a nástup A. Zápotockého) a časopis recenzuje pouze čtyři inscenace. V posledním čísle zaměření na živé divadlo opět mírně sílí: redakce otiskla kritiky šesti inscenací. Výběr recenzovaných inscenací se oproti prvnímu ročníku příliš neliší (stejně jako se nemění divadlo samé, viz kapitola 2.2 Umělecké proměny). Redakce se opět zaměřuje na české inscenace, výjimku představují recenze polské a sovětské inscenace v posledním čísle. V případě polské inscenace se jedná o kuriozitu: o inscenaci Lucerny A. Jiráska. Píše o ní polská autorka Wanda Karczewska 146, která představuje mezi výhradně českými a u přetisků sovětskými autory unikum. Při výběru inscenací upřednostňuje redakce i nadále činohru, českou realistickou klasiku a soudobé hry, sovětskou dramatiku a výjimečně hry z lidově demokratických zemí (Rumunsko, Polsko). Poměr mezi zahraničními a domácími hrami se v průběhu ročníku proměňuje: v prvním čísle 145 DVOŘÁK, K. Časové otázky našeho divadelního umění. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s Viz kapitola Analýza ročníku 1949/ KARCZEWSKA, W. Lucerna Aloise Jiráska na polských jevištích. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s

72 nalézáme pouze jednu českou hru, zatímco v pátém tři ze čtyř a v posledním čísle tři ze šesti dramat. Kritiky jsou soustředěné především do rubriky Představení, hry, role. Jejich styl a tematika se oproti prvnímu ročníku příliš neliší, i nadále platí charakteristika pojmenovaná v kapitole 6. Analýza ročníku 1949/1950. Růst prostých sovětských lidí pod vedením bolševické strany, representované tu komisařem Koškinem, v uvědomělé obránce své vlasti, v hrdiny revoluce takové je thema této veliké hry 147, čteme v obsáhlé kritice šesti inscenací uvedených jako hold k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Redaktor Ota Popp ve své kritice hodnotí herce ideologicky a schematicky: při některých skloněních hlavy přímo ožívá před divákem Stalinova dobrá, jasná, moudrá tvář 148. Kritik tedy nehodnotí kvalitu uměleckého výkonu, ale kvalitu hercovy imitace historické postavy. Předním hercům Národního divadla, Zdeňkovi Štěpánkovi a Vlastě Matulové, vyčítá, že nehrají postavy tak, aby naplnili agitační poslání hry: Jak je to možné, že náš vynikající herec,, nedovedl uspokojivě vytvořit postavu příkladného vůdčího bolševického pracovníka?( ) Jakoby vyšel z představy, jakou se snažila buržoazie vnutit lidu pod pojmem bolševika, z představy drsného, neradostného bolševického komisaře a (Vlasta Matulová) neodkryla divákovi dost ostře společenské kořeny jejího zrádcovského charakteru 150. Na jedné straně tedy redakce bojuje proti schematismu na jevišti, na druhé straně však její recenzenti poměřují divadlo stále ještě schematickými měřítky. Popp však přes všechen ideologický zápal kupodivu rozeznává rozdíly v kvalitě sovětských her: (hra je) poznamenána nedostatky prvních sovětských her ( ) (hra) nepatří do prvé řady sovětských děl. 151 Podobně jako v prvním ročníku nacházíme i v ročníku čtvrtém několik vět překvapivě nedogmatického uvažování o poetice socialistického divadla. V ročníku 1949/1950 varuje Karel Dvořák před schematickým chápáním Stanislavského metody. Avšak formalismus, kterým míní všechno nebudovatelské umění, definuje ještě silně ideologicky jako povrchní řešení hlubokých uměleckých problémů anebo nesprávné 147 POPP, O. O hrdinech bojů za prapor října. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s POPP, O. O hrdinech bojů za prapor října. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s POPP, O. O hrdinech bojů za prapor října. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s POPP, O. O hrdinech bojů za prapor října. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s

73 nazírání podstaty, smyslu a úkolů socialistického umění 152. O čtyři roky později překladatel František Vrba vytyčuje tento pojem již zcela neideologicky: lze vyvodit obecnější závěry o divadelním a vůbec uměleckém realismu a formalismu. Rozhodujícím dělítkem mezi oběma pojmy není, zda divadlo používá či nepoužívá černých horizontů, tylových opon, intonace nebo toho či onoho uspořádání nábytku ( ) Rozhodující je, zda je divák beze zbytku strhován pravdou života, typisovanou uměleckými obrazy na jevišti, či zda má čas na úvahy byť i obdivné jak je věc divadelně udělána. 153 Tento požadavek se neliší od měřítek současných divadelních kritiků. Vrbův všeplatný postřeh je však výjimkou osamocenou mezi ideologií prosycenými texty. Stejně řídkým jevem jako nedogmatické uvažování o divadelní poetice je v kritikách čtvrtého ročníku odkazování ke konkrétním politickým událostem. S jedinou se setkáváme v kritice na inscenaci soudobé sovětské hry Lipsko 1933 Lva Kompanejece: (představení) se objevuje na jevišti několik neděl po ukončení procesu s protistátním spikleneckým centrem, vedeným R. Slánským 154. Kritik Jan Martinec se pochopitelně přiklání k oficiálnímu stanovisku k tomuto procesu, stejně jako B. Prokoš v projevu otištěném v prvním čísle 155, jak jsme poznamenali na předchozích stranách. Kritiky ročníku 1953 se odlišují od kritik prvního ročníku jediným výraznějších rysem: důrazem na analýzu předlohy inscenace (hra, libreto, scénář baletu), většinou na úkor rozboru inscenace samé. Vnitřní dramaturgie kritik se velmi podobá: nejprve čteme detailní výklad hry/libreta/scénáře baletu, včetně ideologického, a následuje zpravidla stručnější analýza inscenace. Přetrvává tedy důraz na agitační a především didaktickou funkci kritik, které podrobnou analýzou předlohy učí divadelníky správnému ideologickému vykladání her. Druhým důvodem tohoto asymetrického vztahu mezi rozborem předlohy a inscenace je zřejmě zánik samostatných analýz her, které jsme nalézali v prvním ročníku. Vývoj časopisu tedy přese všechno pozvolna směřuje od ideologicky naučných analýz her k reflexi živého divadla. 151 POPP, O. O hrdinech bojů za prapor října. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s DVOŘÁK, K. Časové otázky našeho divadelního umění. Divadlo, prosinec 1950, roč. 1, č. 15, s VRBA, F. Čtyři bojovníci za mír (K uvedení her Nazima Hikmeta, Johannese Bechera, Rogera Villanda a Herba Tonka na českých jevištích). Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s MARTINEC, J. Kladný hrdina. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s

74 C) Zpráva Zpravodajství ve čtvrtém ročníku zásadně ubývá. V celém ročníku byla otištěna jediná zpráva, a to v prvním čísle: Schůzka čs. delegace, která navštívila SSSR 156. V posledním čísle nacházíme leda dvě oznámení, která snad můžeme pokládat za určitý druh zprávy: o smrti laureáta státní ceny, herce a režiséra Zdeňka Hofbauera, a o publikaci prvního dílu Listů z dějin českého divadla. Zpravodajství je tedy z časopisu vytlačeno sílící publicistikou, především kritikami. Do určité míry je však i nadále v časopise obsaženo v přetištěných projevech z konferencí. D) Diskuse Názorové střety mají ve čtvrtém ročníku malý prostor, stejně jako v ročníku prvním. Jejich počet přesto vzrůstá a v posledním čísle už je polemikám věnována samostatná rubrika Dopisy Divadlu. I nadále však redakce otiskuje výhradně střety názorů, které vycházejí ze stejného ideologického přesvědčení a jedná se tedy o kritické hlasy konstruktivní vzhledem k budování komunistického divadla. Na stránkách Divadla se opakovaně diskutuje pouze o jednom tématu: o obtížnosti prosazení nových her na divadelní jeviště. První číslo otisklo kritický otevřený dopis dramatika Stanislava Šindlera O také-spolupráci divadla na původní hře 157. Podruhé se setkáváme již s kritikou přímo adresovanou dramatik a kritik František Tetauer kritizuje ve 12. čísle dramaturgii Národního divadla u příležitosti 70. výročí zlaté kapličky 158. Stěžuje si, že nehraje jeho hry. E) Satirická báseň Tento publicistický žánr nacházíme pouze v prvním čísle v rubrice Divadelní dikobraz, která očividně odkazuje k dobovému satirickému kreslenému magazínu Dikobraz 159. Redakce se snaží takto odlehčit časopis obsahující především rozvláčné kritiky a 155 NESIGN. Vystoupení člena Realistického divadla v Praze, laureáta státní ceny B. Prokoše na celostátní konferenci KSČ 16. XII Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s NESIGN. Schůzka čs. delegace, která navštívila SSSR. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s ŠINDLER, S. O také-spolupráci divadla na původní hře. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s TETAUER, F. K 70. výročí Národního divadla. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s Dikobraz, nezávislý satirický a humoristický týdeník, vycházel v letech

75 nezáživné programové stati. Jedná se však o stejně nevýznamou drobnost, jakou byla anketa otištěná v prvním ročníku. Sebekritik a Paleček ( ) Škodí celku, sobě škodí, Kdo dnes mlčí, zapírá. Dobře se dnes v boji hodí Humor, vtip a satira. 160 Časopis se takto snaží pranýřovat odpůrce sebekritiky mezi divadelníky a prosazovat satiru, žánr, který podle uměleckých teoretiků režimu umožňuje zdokonalení budování komunismu poukázáním na jeho dosavadní nedostatky. Autor této říkanky je anonymní. Využívá postavy české lidové slovesnosti, Palečka i tento detail potvrzuje cíl prokomunistické kulturní obce vzbudit zdání návaznosti komunistické kultury na českou tradici Historie Zájem o historii divadla ve čtvrtém ročníku výrazně vzrostl. Redakce jí vyhradila dvě samostatné rubriky, Divadelní táčky a Realistické tradice našeho divadla (od čísla 2). Poměr mezi sovětským a českým divadlem se obrací ve prostěch domácího, ale jinak se výběr témat ani jejich zpracování od prvního ročníku neliší. Časopis se stále obrací do minulosti především prostřednictvím medailonů, historických studií, nekrologů a nově také otiskováním vzpomínek. V záhlaví nově zřízené rubriky Divadelní táčky redakce píše: Redakce přistupuje k otiskování vzpomínek na významné i zapomenuté divadelní umělce, aby pomáhala oživovat realistické tradice minulosti pro dnešek a střádat cenný historický materiál ke studiu dějin divadla. 161 Svůj slib na následujících stránkách hned naplňuje. Nejprve čteme vzpomínku předního herce Václava Vydry na herectví maďarského básníka Sandora Petöfiho, dále vzpomíná národní umělkyně Růžena Nasková na herečku realistické školy, Marii Ryšavou, a dcera básníka Jaroslava Vrchlického, herečka Eva 160 NESIGN. Sebekritik a Paleček. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s NESIGN. Redakce přistupuje Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s

76 Vrchlická, píše poetickou vzpomínku na komunistického spisovatele Ivana Olbrachta. V Divadelní kronice nacházíme nekrolog herce Národního divadla Jiřího Plachého, článek doplňuje černobílá fotografie. O příčině smrti se však časopis nezmiňuje (viz kapitola 2.2 Umělecké proměny). V pátém čísle vzpomínek ještě přibývá kvůli 100. výročí narození legendárního realistického herce, Eduarda Vojana. S obdivem na něj vzpomínají jeho dávní kolegové, opět Růžena Nasková 162, dále Zdeněk Štěpánek 163 a Jaroslav Průcha 164. Kromě jeho výjimečných profesionálních kvalit zdůrazňují jeho lásku k lidu a realistické metody. K Vojanovu výročí se přidává jubileum A. N. Ostrovského, klasického dramatika ruského realismu, kterému redakce věnovala dvě studie, obě od sovětských autorů 165. Historická tematika tentokrát expanduje i do rubriky Divadelní kronika, kde redakce otiskla nekrology herce Václava Vydry a režiséra a komunistického divadelního funkcionáře Jindřicha Honzla. Vojanovo výročí doznívá ještě ve 12. čísle, kde nacházíme vzpomínku Richarda Branalda Náš přítel Vojan 166 a dále dva medailony k výročí soudobých herců Gabriely Horváthové a Viktora Nejedlého, tentokrát méně slavných 167. Historii věnuje redakce také ad hoc stvořenou rubriku Sedmdesát let ND, která obsahuje tři historické studie (Národní divadlo a čeští skladatelé 168, O scénických výpravách prvního období ND 169 a Krajanské slovo k jubileu 170, shrnující vztahy plzeňského divadla k ND). Všechny vykazují Národnímu divadlu nekritickou úctu, zdůrazňují realistickou tradici a adorují lidovost Zlaté kapličky. 162 NASKOVÁ, R. Jak nevzpomínat. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s ŠTĚPÁNEK, Z. Dvě setkání s Vojanem. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s PRŮCHA, J. Orel. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s VLADYKIN, N. I. A. N. Ostrovskij a divadlo. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s CAMUTALIOVÁ, I. Zakladatel ruského Národního divadla. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s BRANALD, R. Náš přítel Vojan. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s DEYL, R. O jubilantce Gabriele Horváthové. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s MARTINEC, J. Padesát let skromné služby československému divadlu. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s OČADLÍK, M. Národní divadlo a čeští skladatelé. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s HEPNER, V. O scénických výpravách prvního období Národního divadla (Šubertova éra ). 78

77 7.2.3 Teorie Teoreticky zaměřených článků ve čtvrtém ročníku přibývá, soustředí se především v rubrikách Za příklady sovětského divadla a Diskuse k otázkám rozvoje našeho divadla. Žánrově se teoretická témata unifikují: mizí analýza inscenace a zůstává studie prolínající se s esejem. Setkáváme se se dvěma novými tendencemi: 1) v dosavadním prolínání programové stati s teorií se přenáší důraz na teorii a 2) teorie se snaží prosadit na česká jeviště satiru. Postavení teorie v časopise tedy sílí. Redakce jí přikládá větší váhu, zřejmě proto, že si uvědomila její potenciál vlivňovat podobu českého divadelnictví. Přesto jí stále věnuje výrazně menší prostor než reflexi aktuálního dění a historii. A) Studie/esej V prvním čísle se teoretické texty zaměřují na stejná témata jako v ročníku 1949: na divadlo pro mládež, kterému přikládá coby účinnému nástroji propagandy velký význam, a na Stanislavského teorii herectví. V pátém čísle čteme přetištěné referáty z Besedy o theorii dramatu organizované Svazem československých spisovatelů, které se povšechně věnují teorii dramatu (Sergej Machonin: Theorie socialistického realismu a praxe dramaturgů a dramatických autorů 171, Miloslav Stehlík: O hrdinovi naší doby 172 ). V květnovém čísle se redakce poprvé hlásí k satiře otiskuje studii Jána Kaliny Bojová satira a malé dramatické formy 173, pod kterými rozumí především kabaret. Podle Kaliny zmizela po únoru 1948 potřeba satiry, protože zanikly reakční síly 174, nyní je však satiry třeba, protože pomáhá doraziť nepriatela 175, představuje bojový smích 176. Autor dokonce vyzývá k založení satirické scény. Redakce cítí potřebu podpořit návrat satiry na česká jeviště ještě v prosinci 1953, kdy otiskuje studii Františka Götze O sovětské satirické komedii 177. Špičkový český 170 POLAN, B. Krajanské slovo k jubileu. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s MACHONIN, S. Theorie socialistického realismu a praxe dramaturgů a dramatických autorů. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s STEHLÍK, M. O hrdinovi naší doby. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s KALINA, J. Bojová satira a malé dramatické formy. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s KALINA, J. Bojová satira a malé dramatické formy. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s KALINA, J. Bojová satira a malé dramatické formy. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s KALINA, J. Bojová satira a malé dramatické formy. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s GÖTZ, F. O sovětské satirické komedii. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 15, s

78 teatrolog tehdejší doby vysvětluje potřebu satiry v sofistikovanější rovině, odvolávaje se na konferenci Svazu sovětských spisovatelů o satiře. Vymezuje se proti dosavadní ždanovské teorii bezkonfliktního dramatu (podle které existuje jen konflikt dobrého a ještě lepšího) a vyžaduje od českých divadelníků satiru, která je už ze své podstaty založená na konfliktu. Podle Götze je totiž satira nejostřejší forma boje ( ) proti tomu, co ve společnosti odumírá a hnije 178 a bojuje za rychlejší vývoj socialistické společnosti 179. B) Fiktivní rozhovor V prvním i pátém čísle nacházíme smyšlený Rozhovor oblastního herce s pražským o práci A. M. Obrazova 180, který vycházel v časopisu na pokračování. Tento naučný dialog, zřejmě inspirovaný Hereckým paradoxem Denise Diderota, slouží k vyložení správného užívání metod sovětského režiséra, kterého časopis předkládá českým divadelníkům jako vzor. 178 GÖTZ, F. O sovětské satirické komedii. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 15, s GÖTZ, F. O sovětské satirické komedii. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 15, s ŠMERAL, V. Rozhovor oblastního herce s pražským o práci A. M. Obrazova. Divadlo, leden 1953, roč. 4, č. 1, s. 81. ŠMERAL, V. Rozhovor oblastního herce s pražským o práci A. M. Obrazova. Divadlo, květen 1953, roč. 4, č. 5, s

79 8. ANALÝZA ROČNÍKU TECHNICKÉ ÚDAJE Periodicita, rozsah a cena časopisu Periodicita časopisu se v sedmém ročníku nemění, stále vychází jako měsíčník. Na rozdíl od ročníku 1953 už v něm nenalezneme dvoučísla i v období divadelních prázdnin si časopis uchovává obvyklý rozsah, podobný ročníku čtvrtému. V první polovině roku obsahuje jedno číslo okolo stovky stran, od července rozsah časopisu klesá, podobně jako v ročníku 1953, listopadové číslo má pouhých 75 stran. Jednotlivé číslo stojí 5 Kč, zdražilo tedy za poslední tři roky o korunu. Cena předplatného je 60 Kčs oproti 48 Kčs v ročníku Formát a grafická podoba (viz Příloha 2: Proměny designu časopisu) Formát časopisu zůstává stejný jako v roce 1953, grafika se však mění. Obálku již nezpestřují dva tóny téže barvy, ale pokrývá ji jedna barva tmavšího odstínu. V horní třetině nacházíme černý zohýbaný obdélník, ze kterého vystupuje bílý nápis Divadlo psaný verzálkami, v dolní části vidíme číslici označující číslo a nově také informaci o ročníku a roce. Moderní geometričnost obálky ročníku 1953 střídá méně výrazná, strnule působící grafika. Na druhé straně obálky nacházíme stejně jako v předchozích zkoumaných ročnících tiráž a obsah. Ten je však nově řazen nikoliv chronologicky (podle stran), ale podle témat. Papír, na který je časopis tištěn, se nemění, stejně jako grafika textů a fotografií. Velikost fotografií poněkud roste, často jsou umísťované do rohů textů a přečnívají do okraje. Přibývá článků psaných petitem, který je takřka nečitelný. Čtení naopak usnadňují perexy, které se v časopise objevují poprvé. Také přibývá kratších textů. Celkově budí grafika ročníku 1956 dojem přehuštěnosti a šedivosti. 81

80 Obsahové schéma ročníku Obálka 1: název, číslo, ročník, rok Obálka 2: tiráž, obsah Přetrvávající rubriky: Přestavení, hry, role Divadelní táčky Divadlo v zahraničí Co nového jsme četli Sloučené rubriky: Poznámky, glosy, kronika (od čísla 6) (v ročníku 1953: Poznámky, Divadelní kronika) Nové rubriky: Diskuse Portréty, profily, výročí Dramaturgické plány divadel Tisk o divadle Přehled premiér ( v minulém měsíci) Náš ferman Dramaturgický zápisník Tribuna čtenářů, verše a epigramy Rozčlenění obsahu časopisu do rubrik je vágní. Většina rubrik existuje pouze v obsahu, a jejich názvy se navíc v průběhu čísla mírně proměňují (v prvním čísle například vychází rubrika Divadelní kronika, v čísle šest ji však redaktoři přejmenovali na Poznámky, glosy, kronika, aniž by se změnil její obsah). Celkově působí obsah časopisu ještě chaotičtěji než ročník 1953 a způsobuje dojem informační přesycenosti. Za tři roky uplynulé od ročníku 1953 se tedy struktura časopisu příliš nezměnila. Vymizely nejideologičtější rubriky Diskuse k otázkám rozvoje našeho divadla a Realistické tradice našeho divadla. Nové rubriky odrážejí zvýšený zájem redakce o konfrontaci názorů: komunikaci redakce se čtenáři je vyhrazena rubrika Náš ferman, 82

81 vyjasňování stanovisek mezi divadelními profesionály patří rubrika Diskuse a výměně názorů mezi čtenáři navzájem a čtenářů s redakcí slouží rubrika Tribuna čtenářů, verše a epigramy. V rubrice Dramaturgické plány divadel redakce uveřejňuje dramaturgické výhledy jednotlivých divadel předložené ministerstvu kultury v Praze a Poverenictvu kultury v Bratislavě 181. Účel této rubriky není ve sledovaných číslech vysvětlen, patrně má sloužit ke vzájemné inspiraci divadel. Nově zavedla redakce také rubriku Tisk o divadle, ve které zveřejňuje seznamy všech článků otištěných v československém tisku týkající se divadla. Podobně jako přehled premiér je určená tato rubrika budoucím historikům divadla. Časopis tedy nejen popularizuje a znovu interpretuje minulost prostřednictvím medailonů a historických studií, ale také cítí zodpovědnost k budoucnosti. Příloha V ročníku 1956 se znovu objevuje příloha, která v ročníku 1953 vymizela. Narozdíl od prvního ročníku, který přílohami překypoval, vychází v ročníku 1956 pouze jediná. Vždy obsahuje hru z Československa nebo jiné lidově demokratické země, zpravidla soudobou. V prvním čísle otiskla redakce drama Františka Pavlíčka Chtěl bych se vrátit, v posledním hru Jiřího Procházky Svítání nad vodami. Zveřejňováním nových dramatických textů se časopis zřejmě snažil prosadit tuto dramatiku na československá jeviště. 182 A vzhledem k tomu, že Divadlo spoluvydává Svaz československých spisovatelů, mohl časopis sloužit také jako užitečný nástroj sebeprezentace dramatických autorů sdružených ve svazech. Výjimku mezi soudobými hrami otištěnými v příloze představuje šesté číslo, které nejenže obsahuje hru sovětského klasika Maxima Gorkého Děti, ale také u příležitosti jeho výročí uveřejnilo ukázku z jeho korespendence a analýzu od bývalé redaktorky časopisu, Aleny Urbanové Gorkého hry o inteligenci NESIGN. Úvod k rubrice Dramaturgické plány divadel. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tato praxe se udržuje dodnes, současný odborný dvouměsíčník Svět a divadlo také otiskuje přílohu se soudobými zahraničními a českými hrami. 183 URBANOVÁ, A. Gorkého hry o inteligenci. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s. 8 přílohy. 83

82 Reklama Umístění reklamy ani tematika se nemění, ale mírně se zvyšuje její rozsah. V prvním a dvanáctém čísle nacházíme propagační texty nejen na stranách zadní obálky, ale také na předchozí straně. Nadále převládá inzerce výrobců zařízení pro divadla, tendenčních filmů (např. Rudá záře nad Kladnem 184 ), knih nejen o divadle (např. Z. Nejedlý: Dějiny husitského zpěvu I IV 185 ) a kosmetiky. Na příklad v posledním čísle propaguje časopis krémy na obličej Rosana, které jsou podle reklamy velmi oblíbené v našem uměleckém světě ANALÝZA TEXTŮ Reflexe aktuálního dění A) Programová stať V prvním čísle nacházíme čtyři programové stati, oproti jediné v posledním čísle ročníku Na začátku ročníku 1956 tedy opět stoupá důraz redakce na vyjasňování stanovisek, kritiku soudobých poměrů a pojmenovávání nových cílů. Celkově se ročník 1956 drží počtem uveřejněných programových statí na přibližně stejné úrovni jako ročník Naše divadelnictví zachvacuje jakási setrvačnost, nevychylitelná stagnace umělecká, tvůrčí nevýbojost. Celý ten složitý organismus jako by trpěl nějakým neduhem, jehož diagnosu nebylo ještě možno zjistit, 187 píše hned na prvních stránkách ročníku šéfredaktor časopisu Vojtěch Cach a hned zjišťujeme, že se výrazně mění tón i stylistika programové stati. Zůstává sice přesvědčení o správnosti komunistické ideologie i agitační charakter, ale čteme živější, srozumitelnější jazyk a kritiku ostřejší než kdykoliv předtím. Cach dále stanovuje novou funkci umění, kterou nahrazuje dosavadní výchovnou funkci: (divák) se má mocně vzrušovat, má prožívat silné emoce a jeho vnitřní život se má 184 Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s. 3 obálky. 185 Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, nečíslovaná strana předcházející zadní obálce. 186 Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s. 4 obálky. 187 CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s

83 prudce zažíhat a obohacovat jedinečnými, překvapujícími zážitky. 188 Cach tedy požaduje totéž, co už v ročníku 1953 zachytil a prosazoval B. Lavreněv (viz kapitola Analýza ročníku 1953), tj.: živou pozornost k člověku, k jeho vnitřnímu světu 189. Cach však částečně trvá na agitační funkci divadla: divadlo má být potřebou i zbraní 190. Kritizuje neprůbojný repertoár divadel, která spoléhají na ověřenou klasiku a uvádějí málo současných her: Na listopadové plenárce dramatiků bylo trefně konstatováno, že se v divadlech věnují klasické hře nejlepší síly, současnému autorovi co zbude. 191 Problém nedostatečného uvádění současných her, často diskutovaný na stránkách ročníku 1953, tedy přetrvává. Cach dále poukazuje na nedostatečnou komunikaci mezi českými a slovenskými divadelníky, na bezútěšný stav Národního 192 a na prázdná hlediště, kam lidé odmítají chodit zvlášť na soudobé hry. Nejvíce Cach kritizuje vliv nepovolaných osob na divadelní provoz: Do otázek divadla si totiž navykli hovořit lidé, ( ), které k tomu často neopravňuje nic než funkce. 193, což vede k depresi našeho divadelnictví 194. Dále upozorňuje na nedostatek uměleckých osobností na špici našich divadel a našeho divadelnictví 195, který není možné odstranit dekrety a kárdovými přesuny. 196 Žehrá také na organizační nedostatky plánovacího systému: Neobejdeme se také bez revise některých metod, Divadelní ( ) proces (nelze svazovat) železnou kazajkou nota bene falešně vykládaného plánování 197. Nekritizuje tedy plánovací systém jako takový, ale jeho mylnou aplikaci. Cachova stať představuje dosud nejotevřenější kritiku soudobých poměrů otištěnou ve sledovaných ročnících časopisu. Útočí už značně na komunistický systém divadelnictví, ale samotnou komunistickou ideologii šéfredaktor časopisu nezpochybňuje. Naopak ji nadále prosazuje, jak ukazuje jeho polemika se Sergejem Machoninem týkající 188 CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s LAVRENĚV, B. Nové hry a perspektivy divadelní sezóny. Divadlo, prosinec 1953, roč. 4, č. 12, s CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tamtéž. 195 CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tamtéž. 197 CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s

84 se obnovené inscenace E. F. Buriana Vojna. Cach připomíná svému debatnímu soupeři jeho vlastní stať Poznámky k některým zásadním otázkám socialistického realismu, uveřejněnou v roce Cachovo stanovisko k socialistickému realismu se tedy od roku 1949 zřejmě nezměnilo, přestože Cach zároveň odmítá pojímat tvůrčí metodu socialistického realismu jako fetiš a kostnatou reguli, nýbrž jako základnu mnohotvárných možností 198. V prvním čísle nacházíme ještě další tři programové stati, které se však na rozdíl od předchozích ročníků (především ročníku 1949/1950) více zaměřují na kritiku soudobých poměrů než na vytyčování cílů. Vedle problému obtížného prosazování nových her na jeviště se znovu setkáváme také s vymezováním funkce pražského Národního divadla (ND). Jaroslav Pokorný kritizuje polovičaté reformy ND. Jeho situaci hodnotí jako špatnou 199, protože po několik let se periodicky chyby flikují takovou nebo makovou reformičkou v divadelní správě ( ) (které) jen oddálí skutečné řešení 200. ND nazývá provozním monstrem 201, kterému se nedaří nahradit svou původní buržoazní ideu socialistikou. Brilantně napsaný text podložený širokými znalostmi prokládá autor osobními útoky: A o jaký národ nám běží dnes? O ten, který jde do druhé pětiletky, nebo o ten z představ pana Peroutky, placeného z jistého stamilionového dolarového fondu? 202 Pokorný očividně naráží na novináře Ferdinanda Peroutku. Na jiném místě útočí na teatrologa Františka Černého, na jehož stať o ND zřejmě reaguje: Usilujeme-li opravdu o to být marxistickými historiky divadla, nemůžeme Leninovu poučku a dvou protikladných třídních kulturách uvnitř téže národní kultury ignorovat, obcházet, chytračit s ní. 203 Autorovo východisku je tedy stále ideologické. Otevřenější přístup než Pokorný zastává Sergej Machonin v referátu O štylovú neobmedzenosť socialistického realizmu 204 předneseném na konferenci o sovětských hrách uváděných na československých scénách. Machonin výzývá k novému, pozitivnějšímu, výkladu předúnorového divadla, konkrétně díla E. F. Buriana. Dále 198 CACH, V. O divadlo doby a činu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s POKORNÝ, J. Skutečnost a idea Národního divadla. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tamtéž. 201 POKORNÝ, J. Skutečnost a idea Národního divadla. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s POKORNÝ, J. Skutečnost a idea Národního divadla. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tamtéž. 204 MACHONIN, S. O štylovú neobmedzenosť socialistického realizmu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s

85 prosazuje nápaditější dramaturgii, která by uváděla více sovětských novinek, a zlepšení práce režisérů a herců. Vstřícnější přístup divadel k novým hrám československých dramatiků prosazuje také stať Jiřího Procházky O tvořivé lásce k českému dramatu 205. Červnové číslo 6 odráží II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Hned na první číslované stránce čteme kurzívou tištěný nesignovaný komentář ke sjezdu, který má očividně vyjadřovat stanovisko redakce. Najít v něm hodnotící soudy však není lehké autor se snaží o co nejneutrálnější postoj. Podle něj sjezd otevřel palčivé otázky 206 a přímo nabádavě ukládá (otázky) k řešení 207, přitom ale neřekl a také nemohl řící vše 208. Autor se uchyluje k těžko srozumitelnému zamlžování: Víme přece, že nové skutečnosti a jejich dosah, před které jsme jako občané postaveni, předpokládají co nejodpovědnější průzkum všech společenských jevů, nemá-li se z našeho života zbůhdarma vytratit ona aktivní síla, kterou představuje rušná diskuse uplynulých a probíhajících týdnů. 209 Časopis se tedy tímto vágním úvodníkem nestaví ani na stranu rebelujících básníků (Jaroslav Seifert, František Hrubín), které ostatně vůbec nezmiňuje, ani ke konzervativcům, již ve svazu převažují a kterým časopis jako jednomu ze svých vydavatelů podléhá. Ke konzervativním spisovatelům patřil i dramatik Miloslav Stehlík, jehož referát Divák a divadlo 210 přednesený na sjezdu přetiskuje časopis na dalších deseti stranách 211 a přidává se tak spíše na stranu konzervativců. Stehlíkovy názory se velmi podobají Cachovým. Stejně jako on stále věří a prosazuje ideologii, protože podle něj dosavadní chyby, k nimž při budování komunismu došlo, snad nejsou důvod ke zradě úkolů 212. Stejně jako Cach však už i tento oficiální spisovatel akceptuje potřebu návratu k vnitřnímu světu člověka, věří že je teď na čase, abychom se dívali očima prostého člověka, realisticky a domýšleli socialisticky 213. Také on kritizuje komunistické divadelnictví, ale konstruktivně. Je třeba i proti oficiálnímu kursu začít psát ( ) 205 PROCHÁZKA, J. O tvořivé lásce k českému dramatu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s NESIGN. Bez názvu. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 208 Tamtéž. 209 Tamtéž. 210 STEHLÍK, M. Divák a divadlo. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Přesněji se jedná o druhou část referátu, který očividně časopis připravil do tisku ještě před Sjezdem a jenž tedy nemůže odrážet aktuální dění polemizovat s rebelujícímu básníky. 212 STEHLÍK, M. Divák a divadlo. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s STEHLÍK, M. Divák a divadlo. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s

86 pravdu, a domýšlet 214. Soudobou funkci divadla pojmenovává takto: Aby mohl herecobčan vzrušit občana-diváka novým, pravdivým obsahem prostých lidských vět. Ať žije náš lid, ať žije naše strana, ať žije mír!. 215 Závěr Stehlíkova článku jako bychom vystřihli z ročníku 1949/50. Skutečně ostrá kritika však v časopise zaznívá ze zcela nepolitické strany. Šéf činohry Národního divadla v Praze, vynikající herec Zdeněk Štěpánek, si stěžuje na úroveň jevištní techniky. Zákulisní řemesla pracují podlě něj špatně 216, dosavadní systém je primitivní, zdlouhavý a plný dřiny 217 a zkušebny jsou prostě nemožné 218. Štěpánek zcela samozřejmě klade za příklad dobře provozně vybaveného divadla vídeňský Burgtheater. Pozitivně míněné přirovnání k západnímu divadelnímu stánku by ještě v ročníku 1953 nebylo možné. V závěru šestého čísla se poprvé setkáváme s tématem přípravy Svazu československých divadelních umělců, které vrcholí v posledním čísle ročníku. Na straně 534 čteme orámovanou Resoluci divadelních umělců 219, jíž skupina oficiálních divadelníků vyzývá k založení výše zmíněného svazu, který by zaštiťoval jejich zájmy a sloužil k rozvoji komunistického divadelnictví. Mezi signatáři rezoluce čteme jména šéfredaktora časopisu, Vojtěcha Cacha, i jeho častých dopisovatelů: Vítězslava Vejražky, Miloslava Stehlíka, Antonína Dvořáka nebo Otomara Krejči a dalších. V následující rubrice Poznámky-glosy-kronika připojila redakce komentář signovaný zkratkou VC, tedy zřejmě napsaný šéfredaktorem Vojtěchem Cachem. Autor vyzývá k podpoře vzniku svazu, ale zároveň pochybuje o tom, že se ho podaří do konce roku 1956 zřídit. Na prvních stranách prosincového čísla komentuje šéfredaktor V. Cach říjnové zasedání divadelníků v Praze článkem O vrcholnou organisaci divadelníků 220. Loajální postoj časopisu k tomuto svazu, stejně jako ideologické poslání chystané organizace je zřejmé. Svaz bude usilovat o plnější socialistický výraz našeho divadelnictví 221. Nečekaně se v Cachově článku objevuje reflexe mezinárodního dění: Události v Polsku 214 STEHLÍK, M. Divák a divadlo. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s STEHLÍK, M. Divák a divadlo. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s ŠTĚPÁNEK, Z. Naše divadelní technika. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s ŠTĚPÁNEK, Z. Naše divadelní technika. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s ŠTĚPÁNEK, Z. Naše divadelní technika. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s PRACOVNÍ VÝBOR. Resoluce divadelních umělců. 220 CACH, V. O vrcholnou organizaci divadelníků. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s CACH, V. O vrcholnou organizaci divadelníků. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s

87 a Maďarsku a vypjatá mezinárodní situace vůbec vytvořily vskutku vzrušivý rámec celému jednání. 222 Cach se vyhývá jakémukoliv hodnocení reformních snah v sousedních zemí. Další zmínku o mezinárodním dění nacházíme hned v následujícím článku, projevu herce Vítězslava Vejražky, předsedy pracovní skupiny chystající založení Svazu. Ve stati nazvané Před založením Svazu československých divadelních umělců čteme: nemůžeme zůstat hluchými k dnešní diskusi v SSSR o Mejercholdovi, Tairovovi, Vachtangovovi a pod. 223 Vejražka tedy kvituje vývoj v Sovětském svazu, který směřuje k rehabilitaci dříve zavrhovaných avantgardních umělců. B) Kritika divadelního představení Časopis sice opětovně rozřířil prostor pro programové stati, ale zároveň pokračuje v přenášení důrazu na reflexi současného živého divadla. Počet recenzovaných inscenací oproti poslednímu číslu ročníku 1953 poněkud roste a v průběhu ročníku 1956 ještě stoupá: v prvním čísle nacházíme sedm kritik inscenací, v šestém šest a v posledním čísle devět. Přesto aktuální politické a organizační dění oslabuje divadelně kritickou funkci časopisu: zatímco v prvním čísle, které vyšlo v politicky poklidném období, nacházíme nejvíce kritik (12), v šestém čísle reagujícím na II. sjezd Svazu československých spisovatelů už vyšlo jen šest kritik. Preference redakce při výběru recenzovaných inscenací se příliš nemění. Opět výrazně převažuje činohra, v naprosté většině československá. Poměr mezi pražskými divadly a regionálními (do kterých započítáváme i všechna slovenská) je nevyrovnaný, s velkým náskokem vítězí regionální divadla. V posledním čísle však pražská divadla náskok stahují (5 regionálních inscenací, 3 pražské). Zahraniční inscenace reflektuje časopis zřídka, ve třech číslech čteme jen dva referáty: jeden z východního a jeden překvapivě ze západního bloku. První reflexi inscenace západního divadla vůbec tedy nalézáme až v prvním čísle ročníku Pod krátkým textem o hostování anglického souboru významného režiséra Petera Brooka v Moskvě je podepsána šifra L.S.. S největší pravděpodobností se jedná 222 CACH, V. O vrcholnou organizaci divadelníků. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s

88 o Leoše Suchařípu, pozdějšího dramaturga, kritika, překladatele a herce, který v té době v Moskvě studoval. Na krátké ploše autor barvitě a s pozitivním zaujetím popisuje scénu, režii a herectví Brookovy inscenace Hamleta. Článek podkresluje jemný ideologický podtón: politicky významná návštěva anglických hostů byla provázena vřelým přijetím a přátelským ovzduším zimní Moskvy 224. Druhá reflexe zahraniční inscenace vyšla ve dvanáctém čísle. Adolf Scherl recenzuje inscenaci Strakonického dudáka ve východním Berlíně 225. Přestože téma (česká klasika ve spřátelené lidově demokratické zemi) je výsostně ideologické, autor se inscenací zabývá ryze odborně. Co se týče dramatických předloh reflektovaných isncenací, dochází k významnému posunu. Zatímco v ročníku 1953 převažovala sovětská a česká dramatika, o tři roky později recenzuje časopis především inscenace západní klasiky. Čteme kritiky inscenací H. Ibsena ( Strašidla v Olomouci 226 ), W. Shakespeara ( Othello v brněnském Státním divadle 227 ), W. A. Mozarta ( Don Giovanni v pražském Národním divadle 228 ) a dalších (G. B. Shaw, Alarcón, J. N. Nestroy). V časopise se také poprvé začínají ve významější míře objevovat kritiky, které neobsahují žádnou ideologii, pouze odborné uvažování nad divadlem (na příklad už zmíněná recenze A. Scherla o Strakonickém dudákovi 229 nebo kritika Aloyse Skoumala otištěná v šestém čísle Španělský klasik na liberecké scéně 230 ). Časopis však nadále otiskuje velmi tendenční kritické texty, jako na příklad kritiku Milana Obsta Pokus o politické divadlo 231 analyzující inscenaci hry Romaina Rollanda, název dramatu však kritik bez udání důvodu nejmenuje. Kontext ovšem napovídá, že se jedná o hru Vlci. Obst označuje soudobou atmosféru v československé 223 VEJRAŽKA, V. Před založením Svazu československých divadelních umělců. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 12, s Tamtéž. 225 SCHERL, A. Za Strakonickým dudákem do Berlína. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s jpů-. Ibsenova Strašidla v Olomouci. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s BUNDÁLEK, K., ZÁVODSKÝ, A. Za otřesně pravdivé divadlo. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s SCHERL, A. Mozartův Don Giovanni. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s SCHERL, A. Za Strakonickým dudákem do Berlína. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s SKOUMAL, A. Španělský klasik na liberecké scéně. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s OBST, M. Pokus o politické divadlo. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s

89 společnosti jako dobu ohrožení míru a socialismu 232 a vyzývá k rozvoji žánru politického divadla, které mu splývá s divadlem odpovědně pokrokovým 233. Při interpretaci dramatu vychází ze zřetelně ideologických pozic, o budování komunismu mluví jako o našem šlechetném revolučním díle 234 a otevřeně dává zapravdu výkladu pokrokové kritičky 235 Marie Majerové, významné komunistické spisovatelce. Zároveň však Obst vystupuje proti schematismu, protože podle něj odrazuje potenciální diváky od návštěvy divadla. Kritika schematismu tedy v časopise přetrvává, ale na rozdíl od ročníku 1953 už se schematická měřítka kritiků začínají pozvolna liberalizovat. Adolf Scherl na příklad ve své kritice Mozartův Don Giovanni 236 sice vyžaduje od výkladu hry ideovost, ale zároveň protestuje proti schematické interpretaci opery jako třídního boje lidu se šlechtou a označuje takové pojetí za neodpustitelně jednostranné 237, protože skutečná revolučnost Mozartova 238 rovná se velké vyznání myšlenky rovnosti všech lidí 239. Kolísáním mezi ideologickým dogmatismem a kritikou schematismu se vyznačují i kritiky satirických inscenací, na které redakce stejně jako v ročníku 1953 klade zvláštní důraz. Satira totiž i nadále znamená pro oficiální divadelníky způsob, jako zdokonalit budování komunismu. Adolf Scherl na příklad v kritice satiry E. F. Buriana napsané spolu s Rudolfem Krátkým Račte odpustit vytýká negativistický intelektuální vtip 240 a že se nejedná o tak bojovné politické divadlo 241, jako vytvářel E. F. Burian před druhou světovou válkou. Jiří R. Pick v kritice inscenace pražského Divadla satiry Byl Filip Filípek, nebo nebyl? tureckého autora Nazima Hikmeta také brojí proti schematismu, protože opravdové umění, velká poezie, nemusí být na první pohled čitelná, ale nebývá nejasná 242. Pickům text představuje jeden z mála stylisticky 232 OBST, M. Pokus o politické divadlo. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s Tamtéž. 234 OBST, M. Pokus o politické divadlo. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s OBST, M. Pokus o politické divadlo. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s SCHERL, A. Mozartův Don Giovanni. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 238 SCHERL, A. Mozartův Don Giovanni. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 240 SCHERL, A. Prosím, nic se nestalo. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s Tamtéž. 242 PICK, J. P., O Filípu Filípkovi kriticky. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s

90 přitažlivých textů v tomto ročníku, jehož sloh se však celkově mírně zdokonalil, zvlášť ve srovnání s nezáživností prvního ročníku časopisu. Ideologicky neutrální texty se tedy mísí s liberálními a konzervativními. II. sjezd v tomto směru žádný zásadní zlom nepřinesl. C) Zpráva Poté co v ročníku 1953 zpravodajství téměř vymizelo, vrací se v ročníku 1956 v hojné míře. Počtem zpráv tento ročník dokonce dokonce předčí poslední číslo ročníku 1949 (22 zpráv): v prvním čísle sedmého ročníku nacházíme 30 krátkých zpráv. Zprávy nacházíme takřka výhradně v rubrice Divadelní kronika (od čísla 6 Poznámky-glosy-kronika). Na rozdíl od prvního ročníku se však redakce nesoustředí na zpravodajství o politických a divadelně organizačních událostech, ale zaměřuje se na všední divadelní dění. Přináší informace jednak z domova (o nových premiérách, výročích herců), jednak ze zahraničí. A právě v zahraničním zpravodajství dochází k výrazné změně: redakce začíná reflektovat kromě divadla lidově demokratických zemí také západní divadlo. V prvním čísle o něm nacházíme tři zmínky: čteme o ukončení evropské divadelní výstavy ve Vídni, o chystaném zájezdu amerického černošského souboru Everyman do Prahy a o chystaném hostování milánské La Scaly v Československu. V šestém čísle prostor přidělený divadelnictví demokratických zemí ještě roste: dozvídáme se o filmu Orsona Wallese Othello, o rakouské kinematografii a o výměnách moskevských divadel se zahraničními divadelními soubory, včetně pařížských a londýnských. A dokonce také o letních festivalech v Anglii a novinkách francouzské dramatiky. V některých zprávách o západním divadle však ještě znatelně cítíme ideologický pohled: jeden z textů například pyšně vypočítává úspěchy levicového dramatika B. Brechta na západních scénách 243. A při referování o francouzském divadle čteme, které hry pokroková kritika uvítala NESIGN. Bez názvu. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s NESIGN. Bez názvu. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s

91 Dvanácté číslo pokračuje v nastoupeném směru, referuje například o nové italské encyklopedii Enciclopedia dello spectacolo a o západoněmeckých inscenacích, o nichž psal německý odborný časopis Theater der Zeit. D) Diskuse Právě v tomto žánru nacházíme nejvíce reflexe politického vývoje v Československu i v zahraničí. Zatímco v prvním čísle ještě neexistuje rubrika, která by byla výměně názorů věnována, v šestém čísle už jí redakce vyhradila oddíl nazvaný Diskuse. Již tento samotný fakt můžeme vyložit jako důsledek II. sjezdu Svazu československých spisovatelů a jeho liberalizačního účinku. Za ovoce toho sjezdu však můžeme považovat především otevřenost, se kterou herec Jaroslav Průcha komentuje ve svém příspěvku K diskusi o problémech ND 245 soudobou situaci v Sovětském svazu i Československu: Teď ovšem Mejerchold zřejmě bude rehabilitován a naše avantgarda se otočí na čtyráku a bude velebit formalisty chudáky, kteří terorem byli donuceni dělat realismus. 246 Průcha tedy neváhá označit Stalinovy metody z počátku čtyřicátých let za teror (bývalý avantgardní umělec Vsevolod Mejerchold byl popraven coby trockista v únoru ). Průchův diskusní příspěvek se však soustředí především na pražské Národní divadlo, o jehož poslání rozpoutala redakce diskusi. Průcha reaguje na článek Jaroslava Pokorného otištěný v prvním čísle 248, který označuje za pamflet 249 a hanopis 250. Kritizuje také samotný časopis Divadlo za to, že zapomíná psát o práci ND (...) nebo ji bagatelně odbývá 251. Zároveň však klade za vzor divadelního uvažování V. I. Lenina a hovoří o naší socialistické společnosti. Samotné komunistické státní zřízení tedy rozhodně nenapadá, konstatuje, že do ND vešel lid (...) jistěže zásluhou našeho lidovědemokratického zřízení PRŮCHA, J. K diskusi o problémech ND. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s PRŮCHA, J. K diskusi o problémech ND. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s LEACH, R. Vsevolod Meyerhold, Directors in perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1989, s POKORNÝ, J. Skutečnost a idea Národního divadla. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s PRŮCHA, J. K diskusi o problémech ND. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 251 PRŮCHA, J. K diskusi o problémech ND. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 93

92 V posledním čísle ročníku nacházíme v rubrice Diskuse závěrečné slovo Jaroslava Pokorného K vývojové situaci našeho národního i Národního divadla 253 právě k debatě o Národním divadle. Dál čteme redakční rekapitulaci a vyhodnocení diskuse, jež se na stránkách časopisu odehrávala od 5. čísla ročníku Redakce však nehodnotí pouze polemiku, ale také období po XX. sjezdu KSSS, po kterém podle ní dochází k postupnému vyjasňování problémů hodnocení t. zv. sovětské avantgardy 254 a česká divadelní historiografie se tedy může zbavit zjednodušujícího pohledu na vztahy mezi českou a sovětskou divadelní avantgardou i omylů, které vznikaly z nekritického přejímání dogmatických závěrů sovětské divadelní historiografie 255. Z diskusních příspěvků tedy vyplývá jen jaksi mimochodem postoj oficiálních československých divadelních profesionálů k soudobému dění v zahraničí. Výše citované zmínky vypovídají také o zaměření časopisu, který ač stále těsně spjat s oficiální kulturou prostřednictvím svých vydavatelů (Ministerstvo školství, věd a umění, Svaz československých spisovatelů) odráží zatím mikroskopické změny společenského klimatu, jenž se začíná osvobozovat od atmosféry doby stalinismu. E) Reportáž V sedmém ročníku nacházíme tento živý novinářský žánr poprvé. Redakce ho využívá k referování o zahraničním, výhradně lidově-demokratickém, divadle. V prvním čísle časopis otiskl rozsáhlý text Otomara Krejči Dubrovnické letní hry 256 o jugoslávském divadelním festivalu, ve kterém autor bez despektu píše o vysokém jevištním umění Západu 257. O několik stran dále čteme divadelní reportáž Radovana Krátkého Za lehkými i jinými musami v Budapešti 258, jejíž lehký styl zdůrazňuje kuzíva, jíž je vytištěna. Krátký obdivuje maďarské estrádní a kabaretní umění 259 a reflektuje stále nevyřešenou situaci satiry v Československu: U nás se vede už dlouho diskuse o tom, proč nemáme pořád divadlo satiry, kde by se hrály malé formy. Nikoho však dosud 253 POKORNÝ, J. K vývojové situaci našeho národního i Národního divadla. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s REDAKCE. K diskusi Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s Tamtéž. 256 KREJČA, O. Dubrovnické letní hry. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tamtéž. 258 KRÁTKÝ, R. Za lehkými i jinými musami v Budapešti. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s KRÁTKÝ, R. Za lehkými i jinými musami v Budapešti. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s

93 nenapadlo, že satirici se mohou postavit na hlavu, dokud nebude pro toto divadlo jeviště s hledištěm a střechou a předevší herci, kteří by tu hráli. 260 V posledním čísle nacházíme detailní reportáž Františka Černého o čínském divadle Za čínským divadlem 261, která na jedné straně jednoznačně přitakává komunistické ideologii (mj. vyzdvihuje přátelství Sovětů, Čínanů a Čechoslováků), ale na druhé straně kritizuje dosavadní kulturní politiku. Uvědomoval jsme si tu zvlášť živě, jakou škodou pro mladé kulturní pracovníky byla několikaletá isolace od světa. Je dobře, zvítězila-li už u nás zásada, že je nutno znát, co se děje kolem nás 262. Zároveň však hájí socialistický realismus proti jeho kritikům, které obviňuje ze záliby v popisnosti a naturalismu 263. Divadlo musí podle něj i nadále zůstat divadlem dělníků a rolníků 264. F) Komentář Tento žánr se v ročníku 1956 objevuje poprvé v čisté podobě, prozatím velmi zřídka. V prvním čísle čteme ostře ideologické hodnocení západoněmecké kultury Karla Mrzeny Západoněmecká restaurace kultury. Vypůjčuje si argumenty západoněmeckých kritiků vlastní kultury a na základě frankfurtského knižního veletrhu vyslovuje pochmurnou diagnózu: Duch zkázy a zmaru, nedostatek perspektiv, bezvýchodný nihilismus, taková je bilance frankfurtských knižních novinek v zrcadle západoněmecké kritiky. 265 K dehonestaci západoněmecké kultury si Mrzena bere napomoc také citáty německých klasiků, J. W. Goetha a G. E. Lessinga. Naopak vyzdvihuje zájem návštěvníků veletrhu o sovětskou literaturu. G) Satirická báseň Tento žánr zůstává stejně menšinovým jako v ročníku Ve všech sledovaných číslech nacházíme pouze dvě krátké básně 266, obě v červnovém čísle. Snaží se 260 Tamtéž. 261 ČERNÝ, F. Za čínským divadlem. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s ČERNÝ, F. Za čínským divadlem. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s ČERNÝ, F. Za čínským divadlem. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s Tamtéž. 265 MRZENA, K. Západoněmecká restaurace kultury. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s NESIGN. V divadle. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s

94 poukazovat na umělecké ředitele, kteří si nepřipouštějí pochybení a nemyslí svou sebekritiku upřímně. Aby si profil nepoškodil Má jednu tajnou záruku: dřív než si popel na leb hodil nalepil si tam paruku! Historie Prostor věnovaný minulosti divadla se zmenšuje především ve prospěch bující rogramové stati. Aktuální události zájem o historii potlačují. Přetrvává důraz na domácí dějiny a poprvé se objevuje téma ze západního divadla. Výrazně ubývá hereckých portrétů. V prvním čísle nacházíme dva, v šestém čtyři a v posledním čísle žádný. Zájem redakce se opět soustředí na domácí umělce, včetně regionálních. Portrét zahraničního herce nacházíme jen jediný: Ludvík Veselý vzpomíná na německého herce Ernsta Busche, především v souvislosti s jeho vystupováním ve hrách levicového dramatika B. Brechta. V článku Hraje Ernst Busch 268 zmiňuje Veselý zcela samozřejmě amerického herce, jako by automaticky předpokládal, že ho čtenáři znají: studuje Brechtova Galilea, obrovskou roli, kterou před ním hrál v Americe Charles Laughton. 269 Odvolává se tedy na čtenářovu předúnorovou zkušenost s americkými filmy, v nichž tento herec hrál, a které se v Československu promítaly ve třicátých létech. V ostatních medailonech také převládá věcný tón, přestože autoři stále straní realismu a ostatní umělecké směry opomíjejí. Vedle herců se jako téma medailonu začínají prosazovat režiséři a výjimečně i jiné profese. V prvním čísle čteme naprosto neideologický portrét František Tröster jevištní výtvarník 270 otištěný u příležitosti souborné výstavy tohoto špičkového scénografa, který získá v roce 1959 ocenění na světové výstavě v Sao Paulu. Autorka 267 NESIGN. Falešná sebekritika. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s VESELÝ, L. Hraje Ernst Busch. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s VESELÝ, L. Hraje Ernst Busch. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s HOFMEISTEROVÁ, J. František Tröster jevištní výtvarník. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s

95 Jana Hofmeisterová dokonce kladně hodnotí i jeho předválečné práce, které vznikaly ve spolupráci s režisérem Jiřím Frejkou. Největší posun sledujeme ve 12. čísle: redakce otiskla medailon klasika britského humoru, Oscara Wildea. Jedná se o nadčasový text Aloyse Skoumala nazvaný prostě Oscar Wilde 271, který dokonce nazapírá ani dramatikovu homosexualitu, aniž by ji nějak hanlivě komentoval. Z exploze hereckých vzpomínek, kterou jsme zaznamenali v ročníku 1953, zůstaly po třech letech jen relikty. Nacházíme je pouze v prvním čísle a vztahují se k devadesátiletému výročí plzeňského divadla, které se stalo důvodem k otištění historické studie o tomto divadle Vladimíra Štěpánka Budilovo období plzeňského divadla 272 popisující slavnou éru této scény. Na své zážitky v Plzni vzpomíná na příklad národní umělkyně Otýlie Beníšková ve svém článku Visitka talentu 273. V šestém a dvanáctém čísle už časopis otiskl pouze po jedné historické studii, obě nadčasové a ideologieprosté: Václav Kubica se zamýšlí nad tím, jakou roli hrála Hudba v činohře Národního divadla 274 v Praze a Přemysl Pražák hájí Karla Sabinu ve své precizní obsáhlé studii K libretu Prodané nevěsty Teorie Také prostor věnovaný čisté teorii divadla se zmenšuje ve prospěch reflexe aktuálního dění. Zastoupení žánrů i počet článků se v průběhu ročníku výrazně proměňuje. V prvním čísle vyšla pouze analýza soudobé české hry. Sergej Machonin píše O dvojí odvaze v Jarišových Inteligentech 276. Hájí proti dramatikovi socialistickou inteligenci, která podle Machonina slouží právě vší silou (...) socialismu 277. V šestém, posjezdovém, čísle nacházíme výrazný nárůst počtu teoretických studií, které však tematicky nepřinášejí žádný zásadní posun. František Götz ve svém textu O formě současného dramatu 278 prosazuje větší pozornost k formě, vyzývá ke 271 SKOUMAL, A. Oscar Wilde. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s ŠTĚPÁNEK, V. Budilovo období plzeňského divadla. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s BENÍŠKOVÁ, O. Vizitka talentu. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s KUBICA, V. Hudba v činohře Národního divadla. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s PRAŽÁK, P. K libretu Prodané nevěsty. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s MACHONIN, S. O dvojí odvaze v Jarišových Inteligentech. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s Tamtéž. 278 GÖTZ, F. O formě současného dramatu. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s

96 spojení brechtovského epického divadla s dramatickou vyostřeností. Brechta pokládá za jednoho z největších dramatiků dneška 279, v souhlase s oficiálním stanoviskem. Upozorňuje však na riziko brechtovského epického divadla, v němž někdy člověk nevidí pro samé stromy les 280. Celkově Götz konstatuje těžké vady a nedostatky našeho života společenského 281, které podle něj drama v předstihu odhalilo. F. Götz v témže čísle přehodnocuje dílo předválečného levicového spisovatele Vladislava Vančury ve stati Krátké zamyšlení nad dramatickým dílem Vladislava Vančury 282. Jeho dramata interpretuje stále ideologicky. Podle něj Vančura demaskuje (zejména dramatem Josefína ) morálně zdevastovanou a citově deformovanou buržoazní společnost 283, Götz dále přirovnává dramatika k M. Gorkému. Ve studii Jaroslava Janovského Otázky divadla pro děti a mládež 284 se opakuje téma známé z předchozích ročníků. Autor dogmaticky prosazuje pojetí tohoto divadla jako nezbytného pomocníka ve výchově nového socialistického člověka 285, jeho východisko je tedy stále poúnorové. Na druhé straně Janovský zpětně kritizuje schematičnost divadla počátku padesátých let: Byla to doba, kdy (...) pohádkoví králové se vzdávali trůnu a vyhlašovali lidově demokratickou republiku. 286 Tendenční tón se ozývá také ve studii Antonína Dvořáka K úloze režiséra 287, který mimo jiné vzpomíná na památný očistný únor Na druhé straně však odkazuje na předválečného strukturalistického divadelního teoretika Jana Mukařovského, přestože se dosud oficiální kulturní politika snažila odsunout strukturalismus do zapomnění. Nyní se však setkáváme s uctivým respektem, přestože Dvořák zmiňuje, že Mukařovského rozbor byl pochopitelně vysloven ještě strukturalistickým jazykem 289. V sedmém ročníku se setkáváme také s novým žánrem, který lze označit za divadelně teoretický. Jedná se o referáty herců, kteří vypovídají o své práci na roli. 279 Tamtéž. 280 GÖTZ, F. O formě současného dramatu. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 282 GÖTZ, F. Krátké zamyšlení nad dramatickým dílem Vladislava Vančury. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 284 JANOVSKÝ, J. Otázky divadla pro děti a mládež. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s Tamtéž. 286 JANOVSKÝ, J. Otázky divadla pro děti a mládež. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s DVOŘÁK, A. K úloze režiséra. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s DVOŘÁK, A. K úloze režiséra. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s

97 Slovenský herec Mikuláš Huba na příklad v článku Niečo o mojom Adamírovi 290 popisuje, jak vznikala jeho postava ve hře šéfredaktora časopisu Vojtěcha Cacha O nás bez nás. Zatímco se šesté číslo věnuje především obecné teorii dramatu, v níž se snaží nalézt klíč k vyřešení soudobé divadelní krize, ve dvanáctém čísle nenajdeme jedinou teoretickou studii. Vystřídaly je analýzy zahraničních her. Časopis poprvé zcela opomíjí sovětské hry a vydává se podrobně prozkoumat soudobou americkou dramatickou tvorbu. V článku Nové hry pokrokových amerických autorů 291 propaguje Evžen Drmola především Arthura Millera, z jehož hry Pohled z mostu přetiskuje časopis několik stran. Jako vzor dramatika uvádí Drmola Eugena O Neilla, Millera chválí, protože chce dokázat ve vší nahosti krisi t. zv. americké demokracie 292. Zároveň však bojuje proti černobílému vnímání americké dramatiky: i nejnovější americká drama má své vynikající představitele, a vyvrací tak schematicky generalisující výmysly některých našich kritiků, kteří jednoznačně za vší americkou literaturou viděli donedávna zlo! 293. Nový, neignorující, přístup časopisu k západnímu divadlu podtrhuje věcná, netendenční analýza hry G. B. Shawa Buoyant Billions Milana Lukeše, budoucího redaktora časopisu, nazvaná Poslední Shawova hra 294. Třetí rozbor hry otištěný ve 12. čísle se věnuje indické hře a na první pohled budí dojem pravého opaku Lukešova textu, když čteme název Hliněný vozík, klasická indická revoluční hra 295. Při pročítání tohoto původního indického textu Habíba Tanvíra, který přeložil Jaroslav Pokorný, však zjistíme, že ani tato analýza neobsahuje tendenční myšlení. Teorie se tedy čím dál více osvobozuje od ideologického tlaku. 289 DVOŘÁK, A. K úloze režiséra. Divadlo, červen 1956, roč. 7, č. 6, s HUBA, M. Niečeo o mojom Adamírovi. Divadlo, leden 1956, roč. 7, č. 1, s DRMOLA, E. Nové hry pokrokových amerických autorů. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s DRMOLA, E. Nové hry pokrokových amerických autorů. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s Tamtéž. 294 LUKEŠ, M. Poslední Shawova hra. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s TANVÍR, H. Hliněný vozík, klasická indická revoluční hra. Divadlo, prosinec 1956, roč. 7, č. 12, s

98 9. ANALÝZA ROČNÍKU TECHNICKÉ ÚDAJE Periodicita, rozsah a cena časopisu V desátém ročníku klesá periodicita časopisu, místo dvanácti čísel obsahuje pouze deset, protože v červenci a srpnu nevyšel. Také rozsah periodika výrazně klesá. Zatímco v ročníku 1956 se pohyboval v rozmezí stran, v ročníku 1960 obsahuje jednotlivé číslo kolem 55 stran. Počet stran časopisu se číslo od čísla liší jen minimálně (obvykle o jednu až dvě strany), tento ročník se tedy vyznačuje zatím nejstabilnějším rozsahem. Cena jednotlivého čísla časopisu se nemění, zůstává na 5 Kčs. Předplatné však zlevnilo, zřejmě vzhledem k řidší periodicitě, stojí 50 Kčs (oproti 60 Kčs v ročníku 1956). Formát a grafická podoba (viz Příloha 2: Proměny designu časopisu) Formát se poprvé v historii časopisu zásadně mění. Divadlo od tohoto ročníku vychází ve formátu na šířku 296 a zároveň se zmenšuje na rozměr 24 x 16,5 cm. Také grafika obálky se zásadně proměňuje. Barevnou plochu předchozích dvou ročníků střídá kontrastní černobílá fotografie zachycující zpravidla herce při představení. Jedná se buď o detailní záběry obličeje, nebo o polocelky, obojí působí velmi konkrétním a kontaktním dojmem. Vlevo lemuje hřbet časopisu sytě barevný pruh, ze kterého vystupuje nápis Divadlo vysázený bílými verzálkami. V rozích na pravé straně obálky čteme číslice označující letopočet a číslo. Oproti nevzrušivé grafice obálky ročníku 1956 působí tato obálka dynamicky, přehledně a dodnes moderně. 296 Tento formát (ač v menší velikosti) má také současná odborná divadelní revue Svět a divadlo (SAD). Ať už vědomě či nevědomě tak navazuje na tradici Divadla šedesátých let. 100

99 První strana obálky skýtá překvapení: po jejím otočení zjišťujeme, že je vpravo ne ukončená, ale založená. Takto vzniklá třetina listu poskytuje na první straně prostor pro obsah a popisky k fotografiím na obálce. Tyto informace jsou otištěny na barevný papír, jehož barva kontrastuje s pruhem na vnější straně obálky (například zelená versus žlutá). Na druhé straně této záložky je otištěná tiráž. Tento vynalézavý detail šetří místo a zároveň působí originálně. V ročníku 1960 se vůbec poprvé setkáváme s ustálenou grafikou čtvrté strany zadní obálky, kterou už nepokrývá proměňující se reklama, ale zrcadlově otočená grafika první strany obálky. Vpravo vidíme pruh s názvem divadla, vlevo opět černobílou fotografii z divadelního představení. Papír, na který je časopis tištěn, se nemění. Výrazně se zato proměňuje vnitřní grafika časopisu, což je zapříčiněno už samotnou změnou formátu. Text je sázen do dvou až tří hustě řádkovaných sloupců a působí sice nahuštěně, ale podstatně přehledněji a čtivěji než v předchozích ročnících. Celkově se články prodlužují, a proto klesá jejich počet. Grafika vnitřních stran je pestrá, především díky vynalézavému a proměňujícímu se užití fotografií. Často se setkáváme s celostránkovými fotografiemi, na jejichž černém pozadí je bílým písmem vytištěn text nebo s postavami vystřiženými z fotografie. Tisk fotografií sice není dokonalý (některé vycházejí neostře), ale stále sdělují čtenáři potřebné informace a navíc mu poskytují estetický požitek (autorem většiny z nich je fotograf Miloň Novotný, viz kapitoly 5. Časopis Divadlo organizační proměny a 10.3 Rozhovor s Milanem Lukešem). Redakce klade na obrazovou část časopisu dosud nevídaný důraz, v prvním čísle napočítáme na 56 stranách 43 fotografií, z toho 4 celostránkové, 5 vystřižených, 8 fotografií, které pokrývají třetinu stránky, a 12 fotografií zabírající dvě třetiny strany. Fotografie v naprosté většině zachycují detaily tváří herců či polocelky s jejich postavami, s celky se setkáváme jen zcela výjimečně. Obsahové schéma ročníku Zatímco v ročníku 1956 existovaly názvy většiny rubrik jen v obsahu, v ročníku 1960 mizí úplně. Přesto má časopis určitou opakující se strukturu, jak vyplývá z jeho rejstříku, 101

100 který vyšel v desátém čísle. Nacházíme v něm oddíly (které však zdaleka nepokrývají všechny texty) Divadla, Poznámky 297 tento oddíl odkazuje k obdobně pojmenovaným rubrikám v předchozích sledovaných ročnících, dále Knižní recenze a Hry. Vzhledem k menšímu rozsahu časopisu a prodlužujícím se článkům však nehrozí čtenáři ztráta orientace. Příloha Stejně jako v ročníku 1956 vychází v každém čísle jedna soudobá hra, kterou zpravidla uvádí slovo autora o svém díle. V prvním čísle otiskl časopis novou hru Jana Drdy Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert. O dramatikovi a jeho hře se v současném Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 dočteme: Sklon ke zjednodušující ilustrativnosti a iluzivnímu znázorňování tezí se pak projevil jak v Drdově dramatice budovatelské (Romance o Oldřichu a Boženě), tak částečně i v další pohádkové hře (Dalskabáty, hříšná ves). 298 V devátém čísle poskytl časopis prostor hře Optimistická tragédie sovětského autora Alexandra Volodina, jehož slovo ke dramatu nahrazuje úvod Leoše Suchařípy K nové Volodinově hře 299. O tomto dramatikovi se ve Slovníku spisovatelů, Sovětský svaz II dočteme pouze, že se jeho hry vyznačují civilním dialogem a byly uváděny v moskevském divadle Sovremennik. V současných slovnících spisovatelů se o něm nepíše. V posledním čísle nacházíme hru Inteligent zasloužilého umělce RSFSR, hrdiny socialistické práce, akademika AV SSSR, poslance Nejvyššího sovětu SSSR, čtyřnásobného nositele Leninova řádu 300 Leonida Leonova, jak se o něm dočteme v Slovníku spisovatelů, Sovětský svaz II. Hra z roku 1948 je podle tohoto slovníku uměleckým výzkumem ideových a psychologických změn staré inteligence, zobrazením ostrého ideologického a třídního boje v tomto prostředí. 301 V současném Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů se o Leonovi píše: jako by sledoval 297 S touto jedinou rubrikou se jedenkrát setkáváme ve vnitřní části čísla jedná se o první číslo, s. 46. V obsahu však zaznamenaná není. 298 ÚSTAV PRO ČESKOU LITERATURU AV ČR. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I, A-L. Praha: Brána, 1995, s SUCHAŘÍPA, L. K nové Volodinově hře. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s Slovník spisovatelů, Sovětský svaz II (L-Ž). Praha: Odeon, 1977, s

101 vývoj sovětské společnosti a zachycoval trendy oficiálně podporované, ale také skryté proudění, ponorné řeky ruského života a především nikdy zcela neztratil spisovatelskou profesionalitu. 302 Hry otištěné ve sledovaných číslech tedy můžeme souhrnně označit za tendenční. Jsou tištěné na drsný nelesklý papír, podobně jako v ročníkiu Reklama Prostor věnovaný propagaci zboží se v 9. a 10. čísle rozšiřuje oproti ročníku 1956 o dvě třetiny místo tří stran jich nyní vychází pět. Umístění reklamy se mírně proměňuje: propagace mizí ze zadní strany obálky a expanduje už na poslední čtyři strany časopisu. Předměty inzerce se ani nadále výrazně nemění: časopis propaguje výrobnu dekorací, kosmetiku, prodejnu knih či pojištění domácnosti. Opakovaně v něm inzeruje Dilia Československé divadelní a literární jednatelství, které vydává divadelní hry. 9.2 ANALÝZA TEXTŮ Reflexe aktuálního dění A) Kritický portrét českého divadla Převažujícím žánrem, kterým redakce reflektuje soudobé dění, je souhrnná kritika soudobého repertoáru vybraného českého divadla, zpravidla regionálního. (Samostatnou kritiku jednotlivé inscenace otiskuje redakce zřídka.) V prvním čísle píše význačný divadelní teoretik a režisér Jan Grossman (viz 10.3 Rozhovor s Milanem Lukešem) o Státním divadle v Brně. V rozsáhlé analýze nazvané Brněnské zápisky 303 kladně hodnotí brechtovské zaměření soudobého uměleckého týmu divadla Bořivoje Srby, Evžena Sokolovského a Miloše Hynšta. V rozboru bychom marně hledali měřítka ovlivněná ideologií, ať už otevřeně, či skrytě. Grossman se analyticky a s bohatým teoretickým zázemím zamýšlí nad ryze odbornými tématy. 301 Slovník spisovatelů, Sovětský svaz II (L-Ž). Praha: Odeon, 1977, s POSPÍŠIL, I. (editor). Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, 2000, s GROSSMAN, J. Brněnské zápisky. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s

102 Rukopis režiséra Sokolovského na příklad analyzuje: Sokolovský je režisér s výrazným smyslem pro celistvost představení. Užívá scénicky jen těch prostředků, kterých může použít naplno a každému výstupu dává určitou a vyhraněnou podobu, promyšlenou od koncepce až po detail. Ovládá prostor. Expozice dějství, aktšlusy, aranžmá, vázání akce sugestivní hudbou Jana Nováka to všecko ukazuje na kultivovaného režiséra, který smysl pro jevištní atrakci řeší především v herci a hercem. 304 Ze zmínky o avantgardistickém formalismu, jak se tehdy říkalo 305 vyčteme, že časy, kdy kritika odsuzovala předválečnou avantgardní tvorbu pro formalismus, už dávno minuly. V čísle devět nacházíme hned dva portréty divadel. Zdeněk Heřman analyzuje repertoár Divadla pracujících v Mostě ve stati Poutavost, zábavnost a umění se nevylučují 306. Kritik zasazuje mostecké divadlo do sociálního i fyzického prostoru. Vytýká mosteckému kraji pochmurné a proti-estetické prostředí 307 a konstatuje, že příroda v okolích měst je silně poznamenána zásahem člověka 308. Své kritické glosy k situaci v kraji však změkčuje poznámkou: Nepřipomínám žádnou z těchto skutečností proto, abych kritizoval investiční politiku 309. Heřman tedy na jedné straně poukazuje na nedostatky, ale na druhé straně nechce otevřeně kritizovat sociální a hospodářskou politiku státu. Obdobně oportunní je jeho postoj k úloze kritika: na jedné straně zdůrazňuje mimoumělecké podmínky tvorby mosteckého divadelního souboru: Že taková úvaha (o prostředí, ve kterém divadlo působí) do divadelní kritiky patří, to potvrzuje právě situace mostecké činohry. 310, ale na straně druhé komentuje tento přístup kritiky takto: Podceňovat mimopražské soubory je běžné, někdy se toto podceňování mísí s projevy soucitu, v jakých podmínkách ti lidé tvoří. 311 Přes zaměření na neuměleckou stránku divadelní tvorby se v textu objevuje ideologie až v závěru, kdy Heřman píše o socialistické kulturní revoluci, která bude moci pokračovat především tehdy, až se také lidé vymaní z pochmurného a protiestetického prostředí svých měst GROSSMAN, J. Brněnské zápisky. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s GROSSMAN, J. Brněnské zápisky. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s HEŘMAN, Z. Poutavost, zábavnost a umění se nevylučují. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s HEŘMAN, Z. Poutavost, zábavnost a umění se nevylučují. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s HEŘMAN, Z. Poutavost, zábavnost a umění se nevylučují. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s Tamtéž. 310 HEŘMAN, Z. Poutavost, zábavnost a umění se nevylučují. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s Tamtéž. 312 Tamtéž. 104

103 Druhý portrét divadla otištěný v devátém čísle je věnovám pražskému Divadlu E. F. Buriana. Vladimír Gabriel ve své stati O divadlo poezie a myšlenky 313 mimo jiné recenzuje tamní inscenaci hry Eugena Ionesca Nosorožec a přitom zcela samozřejmě cituje francouzské kritiky nové Ionescovy hry. Reflexe západního divadla se tedy od ročníku 1956 v časopise udržela. Vlastní názor na Ionesca však Gabriel nezveřejňuje, dozvídáme se pouze, že jde o autora, jenž byl pro nás nepřijatelný pro celý svůj umělecký názor 314. Jaký je současný postoj k tomuto dramatikovi se ale nedočteme. Z kritikovy interpretace hry, která tvrdí, že nejsilnější stránkou díla je typologie měšťáctva 315, však můžeme odvodit kritikovo spíše ideologické zaměření. O ideologickém pozadí kritikových měřítek se můžeme pouze dohadovat také ve stati Jindřicha Černého o libereckém divadle nazvané Smutek nesluší Liberci 316 otištěné v posledním čísle ročníku, ve které píše: Nemůžeme však do nekonečna mluvit o lidové linii divadelní kultury a přitom stále navazovat víc na divadlo jako vážný náboženský obřad. Na rozdíl od většiny článků v předchozích zkoumaných ročnících tedy není tendenčnost v textech zřejmá a vyžaduje podrobnější analýzu. B) Portrét herce v roli V každém čísle věnuje redakce prostor analýze jednotlivých výkonu herců v konkrétní inscenaci. V prvním čísle vycházejí tři portréty: Blanky Waleské, Vítězslava Vejražky a Karla Högera, hrajících v proslulé inscenaci hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího v pražském Národním divadle. V nesignovaném textu Högerův Willy Loman 317 otištěném bílým písmem na pozadí černobílé fotografie tváří herce v roli čteme líčení jeho jednání na jevišti: Je to člověk in extremis. Ne unavený, ale ztahaný vstupuje na scénu, každý jeho pohyb, každé jeho shýbnutí je ve svém drtivě volném a plynulém automatismu k zastavení zpomaleným filmem někdejší profesionální brisknosti 318. Zároveň portréty obsahují hlubokou reflexi jednání herců v roli: Hovoří-li se o ambivalenci ve smyslu psychologickém, je tu hned příležitost k názorné exemplifikaci. 313 GABRIEL, V. O divadlo poezie a myšlenky. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s GABRIEL, V. O divadlo poezie a myšlenky. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s GABRIEL, V. O divadlo poezie a myšlenky. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s ČERNÝ, J. Smutek nesluší Liberci. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s NESIGN. Hogrův Willy Loman. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s NESIGN. Hogrův Willy Loman. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s

104 Högrův Loman je hotová svištivá klouzačka protilehlých pocitů, nálad, slovem duševních stavů, které se střídají tak rapidně, až se dá hovořit o jisté překotnosti, a vzryvnosti, kterou, ostatně, je poznamenána celá inscenace. 319 C) Diskuse Zatímco v ročníku 1956 vyhradila redakce výměně názorů rubriku Diskuse a příspěvky odrážely vzrušenou atmosféru po XX. sjezdu KSSS, ve sledovaných číslech ročníku 1960 nacházíme dvě debaty, obě se zabývají domácími tématy. První číslo otevírá záznam diskuse divadelních profesionálů organizované časopisem Divadlo nazvaný Máme málo nebo mnoho divadel? 320. Časopis tedy věnoval tomuto tématu prestižní umístění, které prozrazuje důležitost, již mu redakce přisuzuje. Debatu moderoval Antonín Dvořák, tehdejší předseda redakční rady časopisu, podle něhož bylo cílem setkání pojmenovat jak by měla divadelní síť v blízkém čase vypadat a jak by nejlépe sloužila dovršení socialistické kulturní revoluce v naší vlasti 321. Kromě Dvořáka zastupoval redakci časopisu redaktor Jaroslav Vostrý, který na příklad konstatoval, že oblastní herci vytvářejí umění pouze na premiéře, a proto neplní oblastní divadla své umělecké poslání. Také Dvořák kritizuje materiální podmínky regionálních divadel. Kromě jeho východiska, jež je zřetelně tendenční divadlo má podle něj vytvářet díla hodná pojmu socialistické kultury 322 se nese debata ve věcném a značně kritickém tónu. Časopis se jejím prostřednictvím očividně snaží přispět ke hledání lepší organizace soudobého československého divadla a dokonce se staví do role iniciátora potenciální reformy. V čísle devět vyšla ryze věcná polemika Stanislava Talaváni Opera v malém není opereta 323, ve které reaguje na dříve otištěný text Jaroslava Hacha, redaktora časopisu Divadlo, který se specializoval na operu. 319 Tamtéž. 320 NESIGN. Máme málo nebo mnoho divadel? Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s Tamtéž. 322 NESIGN. Máme málo nebo mnoho divadel? Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s TALAVÁŇA, S. Opera v malém není opereta. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s

105 D) Anotace zahraničních divadelních časopisů Novým, a poměrně významně zastoupeným žánrem se stává reflexe obsahu zahraničních divadelních periodik, která rozšiřuje povědomí čtenářů o západním divadle. V prvním čísle reflekutuje Divadlo časopis Mezinárodního divadelního institutu (ITI) nazvaný World Theatre v článku Avantgardě a mladým autorům 324. Autor či autorka podepsaný/á značkou fr referuje o otištěné polemice s projevem dramtika Eugena Ionesca na zasedání ITI v červnu 1959 o definici avantgardy a potřebách umění. Následuje anotace článku o nových anglických dramaticích, například o Johnovi Osbornovi a jeho hře Ohlédni se v hněvu. Do třetice se dočítáme o těžkých podmínkách začínajícíh amerických dramatiků na Broadwayi. Autor anotace má ideální možnost zaútočit z komunistických pozic na komercializaci amerického divadla, což by ještě v ročníku 1953 dozajista učinil, ale v tomto článku žádný tendenční útok nenajdeme. V tomtéž čísle Divadla vyšla také anotace amerického divadelního časopisu Říjnové číslo Theatre Arts 325, která reflektuje například nový muzikál Leonarda Bernsteina a Stephena Sondheima West Side Story. V celkově věcném článku nacházíme pouze jednu sarkastickou poznámku, kterou snad lze interpretovat jako ideologickou: Na to, že je to tak reprezentativní časopis, není Theatre Arts nezajímavý. 326 Útočí autor článku na reprezentativnost časopisu proto, že ztělesňuje zapšklou zkostnatělost, nebo proto, že se jedná o americký časopis? Z odstupu takřka padesáti let již není cíl autora zřetelný. E) Reportáž Ve sledovaných číslech nacházíme jednu reportáž oproti třem v ročníku Vzhledem k polovičním rozsahu ročníku 1960 se však poměrné zastoupení tohoto žánru příliš neliší. Zatímco v ročníku 1956 přinášela reportáž výhradně informace o divadle lidově demokratických států, v posledním čísle jedenáctého ročníku čteme o francouzských letních festivalech v článku Z počátku nové sezóny ve Francii 327 podepsaném značkou eu. Autor či autorka se samozřejmostí zmiňuje francouzského divadelního vizionáře i 324 fr: Avantgardě a mladým autorům. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s fr: Říjnové číslo Theatre Arts. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s Tamtéž. 327 eu: Z počátku nové sezóny ve Francii. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s

106 praktika Antonina Artauda ( ) a jeho divadlo krutosti. Dále se podivuje nad tím, že francouzský levicový tisk nereflektoval hru Američanky L. Hansberryové Hrozinka na slunci, o které se v Československu mluví v superlativech. Také konstatuje, že se Francouzi na rozdíl od Čechoslováků neobávají italského dramatika Luigiho Pirandella ( ), který v u nás platí za intelektuálského. Z textu je patrné, že je reflexe západního divadla pro časopis samozřejmostí, stejně jako v ročníku Z odkazu na francouzský levicový tisk můžeme odvodit, že v časopise (přinejmenším částečně) přetrvává tendenční pohled na divadlo Západu, který se proto vyznačuje výběrovostí zaměřuje se na levicové kritiky i inscenace, ale zároveň již neopomíjí ostatní. F) Rozhovor V desátém čísle ročníku nacházíme vůbec prvního rozhovor. Až v jedenáctém ročníku tedy redakce znovuobjevila tento čtenářsky atraktivní žánr s analytickým a charakterizačním potenciálem. Jaroslav Dauetter ho ve svém rozhovoru se šéfem činohry pražského Národního divadla Otomarem Krejčou bohatě vyžívá. Publicistický charakter tohoto rozhovoru naznačuje už jeho název: Nalezený zapalovač 328. Autor se soustředí na detail, na Krejčovu jemnou, ale urputnou vytrvalost, se kterou hledá zapalovač, založený někam v roztržitosti během rozhovoru. Daeutter využívá této drobnosti k metafoře předpokládá, že se stejnou zaujatostí bude Krejča prosazovat svůj program v Národním divadle. V rozhovoru se soustředí především na Krejčův plán nově interpretovat českou klasiku. Nový šéf činohry bez zaváhání chválí režiséra Jiřího Frejku (viz kapitola 2.2 Umělecké proměny), do poloviny padesátých let zatracovaného. Celkově v interview převládá portrétní a programový ráz, nikoliv polemický. G) Satirická báseň Tento publicistický žánr zůstává v ročníku 1960 stejně menšinový, jako v ročníku Přesto na něm můžeme dobře sledovat posun, který časopis za tyto čtyři roky prodělal. Zatímco v sedmém ročníku čteme triviální satiru prosazující sebekritiku uměleckých pracovníků, tedy cíl oficiální kulturní politiky, v ročníku 1960 vyšla hravě nonsensová, 328 DAUETTER, J. Nalezený zapalovač. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s

107 recesistická básnička Miloše Macourka Inspektor a stehlíci 329, o tom, jak omezený inspektor potřel individualitu malého stehlíka. Básník si tak utahuje z dobové vlády průměru, ve které se nevyplatilo jakkoliv přečnívat standard. Satirizuje tedy nikoliv ve prospěch vládnoucí garnitury, ale ji samotnou Historie Prostor věnovaný čistě historickým článkům klesá, zájem redakce se soustředí především na teoretická a kriticko-teoretická témata. Těžiště historických témat se přesouvá do recenzí knih zabývajícíh se divadlem 330, které vycházejí v každém čísle, v počtu od jedné do čtyř. Pozornost redakce je rovnoměrně rozdělena mezi československá témata (kniha o J. K. Tylovi 331 nebo nové vydání her bratří Čapků 332 ) a témata britská čteme erudovanou kritiku zahraniční i domácí shakespearovské literatury od shakespearologa Aloise Bejblíka 333. V posledním čísle otiskla redakce dokonce recenzi na cizojazyčnou (anglickou) publikaci životopis britského režiséra Tyrona Guthrieho 334. Články se vyznačují absencí jakéhokoliv ideologického uvažování, tendenčnost přetrvává pouze v některých recenzovaných knihách, avšak do kritik se nepřenáší. Na příklad kritik podepsaný zkratkou as pod článkem Knížka o Tylovi 335 konstatuje akcent autora knihy Jana Kopeckého na fakt, že J. K. Tyl postihl a umělecky zobrazil rozpor vlastní kapitalistickému řádu 336, sám ale zůstává neutrální. Historickou studii nacházíme ve sledovaných číslech pouze jednu. Redakce otiskla část z chystané knihy Antonína Dvořáka o české avantgardě nazvanou Honzl, Frejka a Burian v Osvobozeném 337. Už samotné téma stati vyjadřuje posun, jakým československé divadlo, kritika i časopis sám během padesátých let prošly od zatracování avantgardy coby formalistického excesu až k jejímu opětovnému docenění. 329 MACOUREK, M. Inspektor a stehlíci. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s Recenze knih o divadle vycházely již v ročnících 1953 a 1956, avšak v méně významném počtu. Protože pouze odrážely tendence, které jsme vysledovali u většinových žánrů, a z důvodu omezeného rozsahu této práce jsme se jimi nazabývali. 331 as: Knížka o Tylovi. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s zh: Tři hry bratří Čapků. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s BEJBLÍK, A. Významné práce o shakespearovském dramatu. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s bh: Život britského režiséra. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s as: Knížka o Tylovi. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s as: Knížka o Tylovi. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s

108 Na Dvořákově textu je však stále znát komunistické přesvědčení: vyzdvihuje úlohu komunistického režiséra a později také úředníka Jindřicha Honzla při zakládání Osvobozeného divadla na úkor režiséra Jiřího Frejky (viz kapitola Umělecké proměny). O převaze Honzla rozhodovala podle Dvořáka především jeho očividná politická orientace 338. O Frejkovi píše, že nebyl dostatečně prorevoluční a toužil po moci po vzoru svého tatínka, lesníka, který vládl nad lesy 339. Dvořák sice přiznává avantgardě umělecký význam, ale zároveň ji stále vykládá velmi tendenčně. Podle něj ve dvacátých letech v kapitalisticky kořistnických vztazích usiluje prosadit revoltující záměry (...). Neboť v kapitalismu jsou i plody divadelního umění neúprosně proměňovány ve směnnou hodnotu, jsou předmětem špinavého čachru. 340 Dvořákova rétorika se nijak neliší od tónu ročníku 1949/1950: Osvobozené divadlo bylo pevně spjato s podněty, které lidstvu i jeho umění přinesla Velká říjnová socialistická revoluce Teorie Divadelní teorie získává v časopise dosud nejvíce prostoru. Spolu s kritickými texty se stává dominantní náplní periodika. Jako v ostatních ročnících ji však lze jen těžko ostře oddělit od ostatních témat otištěných v časopise, protože se teoretické uvažování prolíná s kritickým a historickým. Oproti předchozím sledovaným ročníků již teorie postrádá na první pohled zřejmou naučnou funkci, která má divadelníky vychovávat k budování komunismu. Ve větší míře než v ročníku 1956 se prosazují netendenční texty, z nichž některé dodnes neztratily na aktuálnosti. Ty se však stále mísí s ideologicky smýšlejícími statěmi. A) Teoretická studie Tento žánr, který se částečně tematicky překrývá s reflexí současnosti a historií, je v jedenáctém ročníku od začátku bohatě zastoupen a v posledním čísle ho ještě výrazně přibývá. 337 DVOŘÁK, A. Honzl, Frejka a Burian v Osvobozeném. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s Tamtéž. 339 Tamtéž. 340 DVOŘÁK, A. Honzl, Frejka a Burian v Osvobozeném. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s

109 V prvním čísle vyšly dvě studie směřované tematicky do historie českého a sovětského divadla. Pro obě je příznačná erudovanost na jedné straně a ideologické východisko na straně druhé. Ve stati Česká opera dnes a zítra 342 Vladimír Lébl shrnuje nejprve situaci opery v zahraničí. Vyhodnocuje ji jako kritickou, a to ve východní i západní části Evropy. V sovětském bloku probíhá podle něj krize formy, nikoliv obsahu, který je budovatelský, a proto správný. V západních státech naopak podle Lébla panuje krize obsahu, protože nad novou obsažností v soudobé opeře nelámou si na Západě většinou hlavu: skladateli je zde přece dána naprostá svoboda v rozhodnutí 343. Autor tedy zesměšňuje demokratičnost zemí západního bloku. Hraniční situace československé opery spočívá podle Lébla v rozporu nového obsahu a dosavadní formy. Lébl souhlasně cituje projev S. Karáska 344 na nejmenované operní konferenci, kde tento blíže nepředstavený muž vystoupil proti ideové bezzubosti opery 345, která má být plně ideově aktivní 346 a představovat vysoce účinný a zápalný prostředek k přeměně vědomí lidí 347. Jako druhou teoretickou studii otiskl časopis v prvním čísle stať sovětského autora Josifa Juzovského A. P. Čechov 348 o hrách tohoto ruského klasika. Přes analytickou věcnost prostou budovatelského patosu nacházíme náznaky ideologického východiska ve zmínkách o demokracii proletariátu 349 i celkové interpretaci Čechovova díla jako cestě k lidu 350. V devátém čísle vyšla jediná, ale zato rozsáhlá a dodnes inspirativní teoretická studie. Jan Grossman spolu s Věrou Ptáčkovou, teoretičkou specializovanou na scénografii, se zamýšlejí nad bilanční výstavou československé scénografie, která se konala v Brně. Desetistránkovou stať nazvanou Současné jevištní výtvarnictví 351 doplňují dvě dvoustrany s černobílými reprodukcemi vystavených jevištních návrhů. Autoři 341 DVOŘÁK, A. Honzl, Frejka a Burian v Osvobozeném. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s LÉBL, V. Česká opera dnes a zítra. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s Tamtéž. 344 LÉBL, V. Česká opera dnes a zítra. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s LÉBL, V. Česká opera dnes a zítra. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s Tamtéž. 347 Tamtéž. 348 JUZOVSKIJ, J. A. P. Čechov. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s JUZOVSKIJ, J. A. P. Čechov. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s JUZOVSKIJ, J. A. P. Čechov. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s

110 v obsáhlém historickém exkurzu shrnují dosavadní vývoj jevištního výtvarnictví v Československu a přitom se již s odstupem vyrovnávají s poúnorovým obdobím. Komentují ho takřka stejně jako současná divadelní historiografie: upozorňují na tehdejší uniformnost a neosobnost scénografie 352 a úzce chápanou metodu Stanislavského 353 a následné popření dogmatu popisného realismu (...) vede samozřejmě k rozvoji, jevištně výtvarných postupů. 354 Text nejen interpretuje vývoj scénografie, ale také přesahuje do teorie divadla a umění vůbec. Autoři upozorňují na příklad na slévání divadelních disciplín (scénografie a režie, herectví a scénografie) a na vliv rozvíjející se techniky na divadlo. Drama se uvolňuje a rozvíjí epickými prostupy, extrémním směrům antidivadla odpovídá antimalba (...), film sám smazal už několikrát hranice mezi uměleckým a žurnálovým filmem, naposledy díly, jejichž nejbásnivější čísti byly natočeny skrytou kamerou a teleobjektivem. 355 V posledním čísle časopisu nacházíme čtyři texty, které lze označit za teoretické studie. Většina z nich se zabývá domácím divadlem, pouze jedna pojednává o zahraničním západním tématu. Alois Bejblík analyzuje postavy v Shakespearových hrách v textu Pojetí shakespearovských charakterů 356. Protipól této ideologicky nezatížené stati představuje zamyšlení Dagmar Pasekové nad soudobým československým baletem nazvané Obohacení řeči klasického baletu 357. Autorka konstatuje, že proběhnuvší festival odsoudil éru formalistického baletu 358 a že je třeba tvořit už ne balet jako efektní podívanou, vyhovující měšťáckému vkusu jedné části publika 359. Tato poúnorová rétorika už se v časopise vyjímá jako marginální pozůstatek minulých časů. 351 GROSSMAN, J., PTÁČKOVÁ, V. Současné jevištní výtvarnictví. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s GROSSMAN, J., PTÁČKOVÁ, V. Současné jevištní výtvarnictví. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s Tamtéž. 354 GROSSMAN, J., PTÁČKOVÁ, V. Současné jevištní výtvarnictví. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s GROSSMAN, J., PTÁČKOVÁ, V.: Současné jevištní výtvarnictví. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s BEJBLÍK, A. Pojetí shakespearových charakterů. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s PASEKOVÁ, D. Obohacení řeči klasického baletu. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s Tamtéž. 359 Tamtéž. 112

111 Liberalizaci kulturního ovzduší dokládá také studie Miloše Šafránka K posledním divadelním pracím Martinů, která se s velkým uznáním věnuje analýze děl významného českého skladatele Bohuslava Martinů, donedávna vytěsňovaného oficiální kulturní politikou do zapomnění. B) Analýza dramatu V analýze dramatu se prosazuje tendence redakce zabývat se ne jedním dílem, ale několika zároveň, tak aby bylo možné nalézt a pojmenovat obecněji platný závěr či vystopovat rodící se trend. Stejný postup sledujeme také u kritik časopis málokdy otiskl kritiku jednotlivé inscenace, zato se soustředí na portréty divadla a jeho celkového repertoáru. Typickým příkladem tohoto sdružujícího přístupu a zároveň nadčasových kvalit a jsou texty redaktora časopisu, Jaroslava Vostrého. V devátém čísle vyšla jeho analýza soudobých československých her nazvaná Postupy a výsledky 360, která se hutným a poměrně komplikovaných teoretickým jazykem zabývá nejen tématy a zápetkami her, ale také obecnějšími divadelními i uměleckými otázkami. Snaží se na příklad definovat, co je umělecký obraz, podtext nebo modernost umění. Přesvědčení, že forma rychlého střídání scén, prostředí a dějů, rychlejšího tempa, svižného rytmu, je jaksi sama o sobě umělecky pokrokovější, moderní, protože vyhovuje psychologickým dispozicím moderního člověka, je povrchní. 361 Druhé pokračování této rozsáhlé stati, kterou bychom také mohli označit za teoretickou studii, vyšlo v desátém čísle. Analyticky a ideologicky nezatíženě postupuje Vostrý také ve své analýze díla soudobého dramatika Františka Pavlíčka otištěné v prvním čísle pod názvem Pavlíčkova cesta k dramatu 362. Kontrastně působí vedle textů J. Vostrého stať dlouhodobého přispěvatele Divadla, Františka Götze, s jehož příspěvky se v časopise setkáváme již od ročníku Při analýze soudobých děl československých dramatiků nazvané Zkouška generačního svědomí 363 zřetelně prosvítá jeho ideologické myšlení. Generaci soudobých otců hodnotí takto: rostli v těžkém boji s měšťácko-kapitalistickým světem a státním aparátem a 360 VOSTRÝ, J. Postupy a výsledky. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s VOSTRÝ, J. Postupy a výsledky. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s VOSTRÝ, J. Pavlíčkova cesta k dramatu. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s GÖTZ, F. Zkouška generačního svědomí. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s

112 dorůstali k hrdinské obětavosti 364 a byli to proto revoluční bojovníci z dob hrdinských zápasů proletariátu 365. Götz dále reflektuje nástup epického dramatu a kritizuje ho za ztrátu dramatičnosti. Autor uplatňuje normativní pojetí kritiky příznačné pro ročník 1949/1950: základní výchozí situaci (...) nemá dost dramatické naléhavosti. Měla by to být mezní, hraniční situace lidského bytí, která by jako blesk osvítila mravní situaci generace třicátníků. 366 Jak z předchozích odstavců vyplývá, časopis věnuje teoreticky analytickou pozornost zpravidla domácím hrám, výjimkou je dvojnásobný rozbor americké opery na motivy románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním čísle vyšel rozbor Americká opera o Švejkovi 367 podepsaný autorem s typicky německým jménem Horst Seeger, nic víc se však o něm nedozvíme redakce ani nepoznamenala, zda se jedná o přeložený, či původní článek. Podruhé se časopis opeře věnuje článkem Vladimíra Lébla Kurkův Švejk 368, oba texty jsou ideologicky nezaujaté. 364 Tamtéž. 365 GÖTZ, F. Zkouška generačního svědomí. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s GÖTZ, F. Zkouška generačního svědomí. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s SEEGER, H. Americká opera o Švejkovi. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s LÉBL, V. Kurkův Švejk. Divadlo, prosinec 1960, roč. 11, č. 10, s

113 10. ROZHOVORY S BÝVALÝMI REDAKTORY ČASOPISU DIVADLO 10.1 ROZHOVOR S ALENOU URBANOVOU Jestli jsem tam psala nějaký socialistický voloviny, tak to bylo z vlastní hlavy Alena Urbanová, redaktorka časopisu v letech , narozená 1923 v Praze. V roce 1942 maturovala na klasickém gymnáziu. Protože vysoké školy němečtí okupanti zavřeli, nastoupila do učení na Ústřední školu řezbářství, aby se vyhnula nucenému nasazení. Po válce začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii (kterou jí mimo jiné přednášel Zdeněk Nejedlý), dále dějiny umění a estetiku. Brzy však přešla na nově založenou Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Mezi její pedagogy patřili Jindřich Honzl, František Götz nebo Jan Kopecký. Po absolutoriu zůstala na fakultě jako asistentka katedry dramaturgie a režie a pracovala na své aspirantuře. Zároveň byla zaměstnaná v nakladatelství Umění lidu jako lektorka. V letech byla redaktorkou časopisu Divadlo. Poté působila jako dramaturgyně Realistického divadla, odkud v roce 1960 odešla do divadelní redakce nakladatelství Orbis. V letech psala recenze pro časopis Kulturní tvorba. V roce 1967 odešla z redakce ze strachu z šíleně uvědomělého šéfredaktora 369. V šedesátých letech přispívala do Divadelních novin, po jejich zákazu v roce 1970 nesměla publikovat. Do roku 1978 pracovala jako lektorka v pražském Divadle Na zábradlí, odkud v pětapadesáti letech odchází do penze. Jen zřídka přispívá do časopisu Amatérská scéna. Po sametové revoluci píše divadelní recenze pro deník Telegraf a příležitostně do obnovených Divadelních novin. Jak vzpomínáte na vaše působení v redakci Divadla? Já si na to vůbec nepamatuju. 369 V rozhovoru s A. Urbanovou, v Praze. 115

114 Ne? Ne! Situace byla taková: šéfredaktorem byl Ota Šafránek. Kouzelnej člověk, strašně vtipnej, naprosto pohodovej, kterej si s tím moc nelámal hlavu (úsměv). Vydával nás tehdy myslím svaz spisovatelů, sídlili jsme ve stejné budově na Národní třídě, u Topičů. Já jsem v tý době měla (úsměv) dvouletou dceru a čtyřletýho syna. A mám takovej celkovej pocit, že jsem si chodila z toho domácího frmolu do redakce odpočinout. Byla tam naprostá pohoda. Ota, i v těchto těžkých časech, měl k časopisu takovej vlažnej vztah. Při přípravách nám třeba říkal: tak na úvod bysme měli dát něco socialistickýho, a potom, holky, co chcete napsat? Se mnou totiž byla v redakci Ludmila Vaňková, spisovatelka historickejch románů. Nevím, kde k tomu přišla, tehdy na to nevypadala (smích). Takže já si například vůbec nepamatuju, co jsem tam psala, kromě dvou věcí. Jednak jsem na strašnejch stránek učinila rozbor strašně špatného představení Jana Husa, který režíroval Antonín Dvořák v Národním divadle. Rozbor, kterej byl v tom časopise vytištěn petitem! Jsem přesvědčená, že to vůbec nikdo nečet, dokonce ani ti, co se o nich psalo. Určitě ne, to nemohli. (sebeironický smích) A druhej takovej strašnej flák, na kterej si pamatuju, byli Platonové Krečetové 370 inscenovaní v různých divadlech. V Budějovicích hrál Platona Krečeta skvěle Mirek Macháček, jemu jsem taky věnovala nejvíc místa. Jinak na mou duši nevím, děvče, vopravdu nevím, co jsem tam psala. Petitem články vyšly proto, že byly tak dlouhé? Já nevim, no asi. Taky mám dojem, že jsem v časopise něco takovýho ideovýho 371 sepsula, ale to už nevím, co. Celkově je to hrozně příjemná vzpomínka. Strávili jsme v redakci dost času hovorem, o tom, jak to divadlo jo, jak to divadlo ne, a tak. Ale nikdy to nebyl nějakej zvlášť napjatej hovor nebo abychom si nad tím nějak moc lámali hlavu. Nepamatuju si, že by kdykoliv byly nějaký potíže ty jsem měla já předtím. 370 Platon Krečet byla hra soudobého sovětského autora A. Kornejčuka, která se na počátku padesátých let velmi často hrála na českých jevištích. 116

115 Týkaly se psaní? V padesátým roce jsem na DAMU absolvovala dramaturgii a pak jsem zůstala na škole Götz mě nutil, abych dělala aspiranturu. Učil nás taky doktor Jan Kopecký, který začal psát kritiky a umožnil mně, nebo spíš donutil, abych napsala asi tři nebo čtyři referáty do tehdejších Lidovek. Takový malý recenzičky. A já jsem kromě jiného napsala recenzi na Hlas Ameriky, hru, která byla strašně ideová. Hráli ji Na Vinohradech a mě zarazila jedna věc. Hra byla o bojovnících za mír v Americe, kteří se dostali do takový situace, že jim nezbylo nic jinýho, než emigrovat. Z tý Ameriky! A mě to zarazilo (úsměv), protože jsem opravdu neslyšela, že by bojovník za mír emigroval z Ameriky taky kam?! Tak jsem do toho přiděleného odstavečku napsala, že se mi přece jenom zdá, že takhle ne. Ale formulace mírná, nijak zvlášť jsem se nerozčilovala (smích). No a pak už mě Jan Kopecký neoslovil. Ale já jsem jak si dovedete představit, když máte dvě malinký děti nijak nebažila po tom, abych znovu psala kritiky. Asi za dva nebo tři roky poté se mi Jan Kopecký omlouval, že jsem se jistě pozastavila nad tím, že už mi o žádnou kritiku neřek. Já jsem se nepozastavovala, co jsem mohla řikat. Říká mi, že totiž vyšel v Tvorbě článek, který napadl mladé divadelní kritiky za ideovou nepevnost, a kromě Jana Opatského jmenoval Urbanovou (směje se). Takže já byla šikanovaná, ale vůbec jsem o tom nevěděla. Vopravdu, když máte svejch starostí nad hlavu, tak je vám to jedno. A ten Kopecký mě uklidil, žejo. Ona to byla taková dost zvláštní doba, když o tom tak přemejšlim, protože ono je dost divný, že mně dovolili psát pro Divadlo. Ve skutečnosti je to trochu jinak, než jak se to dneska vykládá. Já jsem generace, která už před válkou samozřejmě tíhla na levici, protože kam jinam. Pokud jste se trošku o kulturu zajímali a my jsme se zajímali pochopitelně jste byli na levici. My jsme byli taková ta rychle zrající generace, protože válka začla, když nám bylo patnáct, a to už jsme měli svůj přehled. Můj otec byl sociální demokrat, který ovšem jakožto úředník banky Slavie, což byla banka agrárníků, vděčil jenom tajným volbám za to, že ho nevyhodili. Protože když jste úředníkem banky Slavie, tak máte volit agrárníky, přestože políčko nemáte (smích). Takže pro mě bylo levicový myšlení samozřejmý. 371 A. Urbanová používá tohoto slova typického pro padesátá léta ve smyslu dnešního ideologický. 117

116 Můj bratranec dělal trošku v odboji. Já jsem do komunistické strany vstupovala za války, tedy do ilegální strany, jako samozřejmost. Jako samozřejmost! Doporučovali mě tři lidi, nesmírně čestní a nekrvežízniví lidi, který na to potom doplatili. Staří předváleční členové strany byli totiž úplně jiní než pováleční. Jaké to bylo po válce? Já ještě patřím ke generaci, která směla vědět, že Plzeň osvobodili Američani. Když jsem byla na DAMU, tak jsem byla taky v lidovým souboru konzervatoře, který objížděl zemi a pěl různé spojenecké písně jako Typeréri a Kaťušu. Jazz byl samozřejmost a nikoho by ani nenapadlo, že by to někdy mohlo být jinak. Když jsme šli společně na výstavu výtvarného sovětského umění, tak nám šly oči pryč, protože jsme s hrůzou zjistili, že to je némlich stejnej kýč, jako ty slavný nacistický obrazy. Netajili jsme se s tím, ale nic se nám nestalo. Tehdy se to teprve všechno rozjíždělo. V divadle byla situace obdobná. Nástup tvrdýho režimu socialistickýho realismu přišel mnohem později, až tak v letech šestačtyřicet až devětačtyřicet, ne-li padesát, do té doby bylo volněji. V divadle byl trošku zmatek, protože po válce se různé soubory rozpadly, divadla zastavila. A založila se neuvěřitelná věc: světová rarita nejhustší divadelní síť profesionálních divadel na světě! Jo! Určitě! Jestli byla skutečně nejhustší, to nevím, já jsem to nikdy nepočítala (smích). Probíhalo jakýsi kvašení, ze kterýho ovšem vyrost jeden pocit. Že se to nedá vracet. Že je třeba něco jinýho, něco novýho, něco To byl ten zážitek války. I když mně osobně se nic nestalo, tak ta zkušenost byla velice krutá. Marně se to snažím mladým vysvětlit, ale my dřív než jsme zažili nějaký ty šrámkovský stříbrný větry tak jsme se naučili pořádně nenávidět. Němce, samozřejmě. Proto já teď trošičku lezu po zdi, když takhle vzpomínají na Oldřicha Nového, nebo když vzpomíná Sváťa Beneš, jak se před válkou hrály ty nóbl komorní konverzačky a točily se salonní komedie v prostorách a v bytech, ve kterých tady v životě nikdo nebydlel! Protože to po válce prostě NEŠLO! Možná, že by se to bylo nějakým těm starším babičkám líbilo, ale to nemoh nikdo natočit. To si asi neumíte představit. Prostě tu byl pocit něčeho novýho. 118

117 Jak se po válce změnilo divadlo? Realistický divadlo se na to připravovalo už za války a opravdu už v pětačtyřicátým vyjeli za řízení Škody 372 s názvem Realistické divadlo a byli v podstatě jediní, kteří věděli, co chtějí dělat. No a podařilo se jim trošičku naplnit ten nový pocit, potřebu realismu. Ne jakožto kopírování života, ale jako pohledu na život, jako vysvětlení toho, co se to s lidma stalo. To byl vopravdu silnej pocit. Po osmačtyřicátém roce se přidali do naší kultury takzvaní poraděnkové, to znamená sovětší poradci. Strašní přátelé, kteří nám přišli vykládat (ironicky) různé věci, taky v umění, o formalismu a tak. A tak se u nás začalo bojovat proti formalismu, který opravdu nikdy, co český divadlo českým divadlem stojí, český divadlo neohrožoval. Protože naše divadlo bylo vždycky, už od obrození, zaměřené ne k formě, ale k divákovi, ke svýmu svatýmu poslání pozvedat národ, že ano. Bojovalo se tedy proti formalismu, a to někdy s tragickými důsledky. Jak na vás zapůsobily poúnorové hry? Ty hry, který například hrálo Realistický divadlo, byly pochopitelně strašně špatný. Nedají se ale jen tak odfouknout, protože jejich autoři, jako byli tehdy mladí Drda, Jariš, Karvaš a další, měli taky pocit, že to nejde psát jako dřív. Takže se pokusili nějak zachytit současnost. Zachycovali ale fiktivní, propagandistickou pravdu o dělnické třídě, ne tu opravdovou. Nemohli to prokouknout. To je na jejich obranu. Ty hry jsou dnes k smíchu. Realisti pracovali jak koně, měli tam několik výborných herců, ne-li že ne. Ostatní se jim smáli, Miloš Kopecký nazval Realistický divadlo MCHATrč. 373 (smích) Neštěstí Realistických bylo, že byli jediné divadlo, které navenek splňovalo požadavky (režimu pozn. R.K.). Proto byli vynesení do nebe a dávaní jako vzor, za který se ale nikdy nepovažovali, protože na to neměli čas. A kritika byla k divadlu buď podlézavá, nebo byla stejně jako ono přesvědčená (o správnosti socialisticko-realistické poetiky pozn. R.K.). 372 Jan Škoda, režisér Realistického divadla, které tehdy bylo vzorem socialistického realismu. 373 Parodoval tak bezvýhradné podléhání Realistického divadla zjednodušenému výkladu metody Stanislavského, který působil v slavném ruském divadle MCHAT. 119

118 Postupně se ale schematické hry dostávaly do slepé uličky. Divadelníci už totiž věděli předem, jak se dělá tenhle realismus! Jak hlasuje na schůzi pokrokovej dělník a jak se chová diverzant, že chodí po svý kanceláři. Co to znamená mládí vždycky optimistické. Oni to věděli předem a bylo to znát. Situace se zhoršovala, taky přišla měnová reforma a to Realistické divadlo, které nemělo vůbec starosti o návštěvnost, mělo najednou prázdné hlediště. Lidi prostě pocítili, že žijí jinak, než se jim to divadlo snaží nalhat. V divadle byla hluboká krize to bylo v roce dvaapadesát, třiapadesát. Po roce padesát tři první nápor toho nejblbějšího už odezněl, ale ještě se nemohlo narodit pomyšlení na něco nového. To muselo uzrávat, i když zas ne tak dlouho, protože na kulturní frontě má strašně velký význam ten šestapadesátý rok, XX. sjezd (KSSS pozn. R.K.) Byla to nevyhraněná doba, takový jo a ne, ale že bychom museli tak strašně podporovat (socialistický realismus pozn. R.K.), to jsme cítili, že ne. Ždanovova teze, že v beztřídní společnosti je možný jediný koflikt, a to dobrého s lepším, to je taková hovadina! (smích). Ale já mám čistý svědomí. Už když jsem to slyšela poprvé, tak jsem si řekla: to je hovadina! A nepodlehla jsem. A on vlastně nikdo, protože ono to nejde. Jestli můžu říct něco o době, kdy jsem byla v redakci Divadla, tak že to byla doba naprosto rozkolísaných měřítek. Bez ohledu na to, že soudruzi tlačili. Ten pocit, že je třeba něco jinýho, že se musí něco narodit, nejde zopakovat. Sezona, kterou jsem byla v Divadle, byla nemastná neslaná co do určitých kritérií, co do jasné představy, co vlastně chceme. Proto byl časopis mdlej, proto byl k ničemu. Ty články byly víceméně náhodný. Nebyla to vina koncepce či šéfredaktora, ale obecného myšlení. První vlna, jako že víme, co to ten socialistickej realismus je, odezněla, via facti, a hlubší a jiný kritéria se ještě nenarodila. Jak došlo k tomu, že jste v Divadle začala pracovat? Oslovil vás Ota Šafránek? Už vám nepovím, jak se to shrnulo. Mám pocit, že to byl Jan Kopecký, který upozornil, že bych tam mohla. Pak jsem se tedy dohodla s Otou Šafránkem, kterého jsem znala už předtím, a velice ráda jsem tam šla, protože aspiranturu jsem dělat nechtěla. Co z aspirantury, když jsem byla vychovaná jako praktickej dramaturg! Götz byl sice hrozně zklamán, protože jsem byla jeho oblíbená žačka (s humorem) Umění lidu byl 120

119 rozháranej podnik, tak jako všechny v té době, takže jsem mileráda odešla. Když jsem pracovala v Divadle, tak mě zase oslovil Karel Palouš 374 a mileráda jsem odešla do Realistického divadla. Jak vypadal den v redakci? Strašně příjemně. Když jsem opatřila děti, tak jsem tak kolem deváté přišla a pak jsme si s Ludmilou popovídaly. Ota přišel v jedenáct, říkal: tak co? Tak jsme se začli domlouvat, Ota říkal: dobrý, tak takhle to uděláme a odešel, protože on psal divadelní hry. Naprosto pozvolně. Opravdu jsme pohovořili o tom divadle. Ta práce byla prostě příjemná. Když se chtělo, tak se mohlo. Když se nechtělo, tak se zas tak nemuselo (lehkým tónem). V ročníku 1953 vám nevyšel žádný článek. Znamená to, že jste spíš pracovala s autory, oslovovala je? Jaká byla náplň vaší práce? (smích) To si nepamatuju! Na mou duši! Tak asi ano. Asi jsem někde něco napsala, co ten Ota řek. Ale ty konkrétní kritiky, co si pamatuju, ty jsem si vybrala. (Hraje rozhovor s Šafránkem:) Vím, že ten Hus je špatnej, i když je vynášenej, tak já bych o tom napsala. Stejně tak ti Platonové Krečetové. Když jste byla v redakci, grafickou úpravu časopisu měl na starosti Antonín Dvořák. Setkávali jste se? Vůbec ne. Ten dělal s Otou, s námi ne. Jak vám říkám, to byla pohoda, naprostá (práce v redakci pozn. R.K.). To už bylo k dostání kafe, takže tam vonělo Chodila jste do práce každý den? Ano. Měla jsem to kousek. Jak byla vaše práce finančně ohodnocena? Už se nepamatuju. Ne moc, rozhodně ne moc. Vím, že když jsem nastoupila do Realistického jako dramaturg, tak jsem dostala 1800 Kčs, což mě trošku nakrklo, protože to bylo o dvě stě korun méně, než bral předtím Sergej (Machonin předchozí dramaturg 374 Karel Palouš byl režisérem Realistického divadla. 121

120 Realistického divadla pozn. R.K.). No ale prosim, já jsem začínala (smích). Tehdy to byl relativně dost slušnej plat. Čili v Divadle to mohlo být takových čtrnáct, patnáct set. A ve srovnání s průměrným platem? To si nepamatuju. Já jsem o penězích neměla moc přehled, protože se vždycky rozlezly mezi rodiče a děti. Mí rodiče i rodiče mého muže měli malé penze. Takže já jsem se vždycky jen starala, jestli to stačí. Stačilo, no. Vzpomínáte si, jakou pozici časopis měl? Jestli ho četli divadelníci? Jaký k němu měli vztah? Ne. Protože já jsem hluboce přesvědčená, že ho nečetli (smích). Ale někdo ho asi čet. Respektive čet to někdo, kdo s tím nesouhlasil. Myslím, že to v tý době byl opravdu beztvarej časopis. Daleko výraznější a zajímavější byly Otázky divadla a filmu (zanikly v roce 1950 pozn. R.K.). Tam se odehrávalo daleko víc. Já jsem před svým příchodem Divadlo moc nesledovala a po odchodu už vůbec ne. Vrátila jsem se k němu, až když ho převzal Jaroslav Vostrý 375 a dostalo novou grafiku, zmodernizovalo se. Časopis stál v roce 1953 čtyři koruny. Jak drahé to tehdy bylo? Vlastně dost drahý, relativně. V Umění lidu jsem vydávali divadelní hry, brožovaný, a ty stály pětikorunu. Divadlo tehdy byl mizerně tištěnej sešit, s fotografiemi, který se nedaly téměř tisknout Asi byl drahej. Šéfredaktor vám zadával témata, nebo jste si s Ludmilou Vaňkovou mohly zvolit? Mohly jsme si zvolit. Existovaly nějaké politické tlaky na redakci? Jaké politické tlaky? 375 J. Vostrý se stal vedoucím redaktorem Divadla v roce

121 Měli jste zakázáno o něčem psát, museli jste o něčem psát (razantně) Jestli ano, tak to ten Ota prostě tak báječně vždycky, nás se to vůbec nedotklo. Takže cenzura se vás nijak nedotkla. Ne! Během práce v Divadle ne. Jak vám říkám: šikanovaná jsem byla, ani jsem o tom nevěděla, a pak na mě nikdo nic nechtěl. Jestli jsem tam psala nějaký socialistický voloviny, tak to bylo z vlastní hlavy. Ani ten Ota mě k tomu nenutil (smích). Takže vy jste to psala z přesvědčení. Psala jsem to z přesvědčení, ale ono tam toho zas tak moc nebylo (smích). No z přesvědčení, pokud jsem to psala! Ano! Z toho pocitu, že ano, prokristapána, že se ta společnost mění! Takže ještě v tom roce 1953 jste komunistické ideologii věřila, dá se říct? Jistě. Já jsem tak byla vychovaná z první republiky. Už jako intelektuální kvartánka jsem věděla, že je třeba být proti měšťáckýmu divadlu. Kdy přišel ten okamžik, kdy jste si uvědomila, že socialistický realismus asi nebude fungovat? Ten přišel v tom Realistickém. Když jsem to viděla zblízka. Když jsem viděla to úsilí herců. První text, u kterého jsem si řekla: ano, takhle ano, byla Taková láska Pavla Kohouta (vyšel roku 1957 pozn. R.K.). 123

122 10.2 ROZHOVOR S JAROSLAVEM VOSTRÝM Šlo nám o to, aby propaganda nenahrazovala umění Jaroslav Vostrý, redaktor časopisu v letech , narozen V letech studoval divadelní vědu na DAMU. Od roku 1956 redaktorem časopisu Divadlo, v letech byl šéfredaktorem časopisu. Z redakce odešel do Státního divadelního studia v Praze, kde pracoval jako dramaturg a v jehož rámci založil spolu s režisérem Ladislavem Smočkem divadlo Činoherní klub. Společně z něj vytvořili přední studiovou scénu s vynikajícími herci (Josef Somr, Jiřina Třebická, Josef Abrhám, Petr Čepek, Jiří Hrzán ), dnes legendární. Od roku 1965 byl šéfem tohoto divadla. Od šedesátých let do roku 1975 učil na DAMU. V roce 1972 nuceně z Činoherního klubu odešel a působil jako režisér v Činoherním studiu v Ústí nad Labem ( ), v Kladně ( ) a v Pardubicích ( ). Po sametové revoluci se vrátil jako šéf do Činoherního klubu ( ). V roce 1990 získal na DAMU titul profesora, v letech byl rektorem AMU. Od roku 1994 vede Katedru teorie a kritiky na DAMU. Je šéfredaktorem odborného divadelního časopisu DISK, autorem divadelních adaptací, her ( Tři v tom, Lotos na mrazu ) i odborných publikací o hercích ( Petr Čepek Talent a osud, Zdeněk Štěpánek Herec a dějiny ). Jak vznikla vaše spolupráce s časopisem Divadlo? Velmi jednoduše. Doporučil mě František Götz, můj učitel (na DAMU pozn. R.K.). Přispíval jste ještě za studií? Ne, psal jsem jinam a moc jsem toho nenapsal. Ale Götz byl tuším v redakční radě Divadla a velmi dobře se znal s Vojtěchem Cachem (tehdejším šéfredaktorem Divadla pozn. R.K.). Já jsem v roce 1956 byl ve čtvrtém ročníku a časopis Divadlo tehdy hledal nějakého redaktora. Na Götzovo doporučení jsem tam nastoupil jako elév. 124

123 Co bylo náplní vaší redakční práce? Co je náplní redakční práce??? (ironicky) Proboha jak mně můžete položit takovouhle otázku? No přece jde o to, které a jaké články budou v jakém čísle! Kdo do toho bude přispívat! Takže jste zadával články No to je přece v redakci jaksi běžné, že se zadávají články. Co jinak by redaktor dělal, proboha živýho! Někteří redaktoři jen píší. Ale my jsme i psali i jsme zadávali články. A to máte v každém časopise tímhletím způsobem! Byl jste v redakci společně s Ludmilou Vaňkovou, Jaroslavem Hachem a za slovenskou sekci zodpovídal Ĺubomír Smrčok. Jak na ně vzpomínáte? Ludmila Vaňková, spisovatelka historických románů, se do časopisu myslím dostala přes svého manželka Vojtěcha Cinybulka, velmi významného loutkáře, který také myslím něco dělal s grafickou úpravou. Ona byla ještě součástí té staré redakce, řekněme. V redakci byl také Miroslav Doutlík. Podle tiráže odešel, když vy jste nastoupil Asi půl roku nebo rok jsme tam byli spolu. Myslím, že jsem nepřišel místo něj. V tiráži jste poprvé uveden v čísle devět, tedy v zářijovém čísle. Nastoupil jsem tam v květnu Takže jste se ještě s Miroslavem Doutlíkem v redakci potkal Ještě jsme tam nějaké dva tři měsíce byli spolu. Pak přišel Jaroslav Hach, který se měl starat o operu a hudební divadlo. 125

124 A Ĺubomír Smrčok? Ten byl na Slovensku. To byl úžasný džob. Vždycky jsem toužil být slovenským redaktorem časopisu Divadlo, protože on zadal v kavárně několika známým několik článků, pak nám je poslal a my jsme je museli redigovat. Smrčok byl stejně jako Cach nebo Šafránek dramatik, proto místo v časopise dostal. No a pak jsme se ho zbavili, nevím, kdy přesně, ale od jisté doby už žádný slovenský redaktor nebyl. Protože stejně se většina práce odvedla tady a pro něj to byl hlavně plat. Jako pro každého dramatického spisovatele, byl to džob. Bylo tehdy finančně výhodné pracovat v Divadle? Ale to já nevím Všechny platy byly přibližně stejné, v podstatě jste měla jedno, kolik berete. Vždyť to byl socialismus. Rozhodně jsme neměli moc peněz. A jak si představujete, že to mohlo být v socialismu finančně výhodné? Měla jste jakýsi plat, který vám obstarával nejzákladnější potřeby! To je vše! Kdo podle vás časopis Divadlo četl? Věděli jsme, kdo to čte! Snad víte, kdo čte váš časopis! Až budete dělat nějaký časopis nebo noviny, tak budete vědět velmi dobře, kdo to čte. Dělali jste nějaké čtenářské průzkumy? Věděli jsme, kdo je předplatitelem. V zásadě časopis četla tenkrát se tomu tak říkalo pracující inteligence. V roce 1962 nebo 1963 jsme měli stejný počet předplatitelů, jako sovětský časopis Těatr asi šest tisíc, to je dneska naprosto nepředstavitelné. Nás si předpláceli lékaři, třeba i do čekáren. A protože jsme časopis začali dělat dobře, začal do něj přispívat Jan Patočka a já nevím, kdekdo. Samozřejmě, že jsme měli nějakou klientelu. Tenkrát to bylo velmi snadné, protože časopisů vycházelo poměrně velmi málo. Později se situace o něco zlepšila. Souvisí to s počátkem vydávání časopisu Květen, protože tento časopis je dílem roku Zaštiťoval ho Bohumil Březovský, taky kromě jiného dramatický autor. Já jsem byl například v redakční radě Května a jistým 376 Časopis Květen začal vydávat Svaz československých spisovatelů roku

125 způsobem jsme spolupracovali, cítili společně. Proti oběma časopisům, Květnu i Divadlu, byl velmi bojovně naladěný Jiří Hájek 377, který měl slovo v příslušném výboru Svazu československých spisovatelů. V Divadle jsme uveřejnili několik článků, které popudily lidi jako byl on. Konkrétně Jiřího Hájka jsme namíchli velmi tvrdou recenzí Zdeňka Heřmana na jeho knihu Čas dramatu. Heřman napsal také poměrně tvrdý článek proti Pavlovi Kohoutovi. No a ti všichni se proti nám vzbouřili. A proto byla v roce 1958 tzv. konference o činoherní kritice. Jak vzpomínáte na tuto konferenci? Byl to útok na Divadlo a na šéfa činohry Národního divadla, Otomara Krejču. Možná, že to byl hlavně útok na Krejču a Divadlo se k němu svezlo, protože my jsme sledovali Krejčovo vedení se sympatiemi, podporovali jsme ho. Jeho divadlo totiž znamenalo cosi, co přes všechny ústupky, které museli jeho tvůrci dělat, bylo umění místo ideologie. Útok na Divadlo způsobily konkrétně články Jana Grossmana o Národním divadle, které strašně popudily protikrejčovskou část činohry ND a příslušné funkcionáře. Bizarní bylo, že referát pro tuto konferenci, kterým jsme měli být spolu s Krejčou zlikvidováni, dávali dohromady tři lidi: Josef Balvín, jehož žena Eva Balvínová byla tajemnice redakce to je groteskní. Dále Špidla, režisér, a Alena Urbanová (redaktorka časopisu Divadlo v letech , viz rozhovor s ní v této kapitole pozn. R.K.). Pak se jejich postoje změnily. Podle studie Evy Šormové v Bibliografii časopisu Divadlo se šéfredaktorovi Vojtěchu Cachovi podařilo časopis v roce 1960 zachránit. Jak? Já vám řeknu, jak to bylo zachránit! To je anekdotická historka. Konal se jakýsi festival či konference v Bratislavě, myslím, že v roce Přišel za mnou Antonín Dvořák 379, se kterým jsem se znal ze školy, měl ke mně vždycky takový dvojznačný vztah. Na nějakém přípravném sjezdu svazu měl projev, ve kterém označil časopis Divadlo za bílou gardu 377 Jiří Hájek, kritik, který při tzv. tání po roce 1956 patřil k zastáncům setrvání u ideologických dogmat. Výrazný oponent liberálů, v druhé polovině padesátých let psal např. do Literárních novin. 378 ŠORMOVÁ, E. Divadlo , Osud a cesta jednoho časopisu in: PŘIKRYLOVÁ, M., KNAPP, F.: Bibliografie časopisu Divadlo Praha: Divadelní ústav,

126 českého divadla. V tu chvíli jsme si řekli, že je konec. Pak se konala tato konference v Bratislavě a Dvořák za mnou po nějakém dopoledním semináři přišel a říkal: dáte mi tuším sedmnáct set korun měsíčně, stanu se předsedou redakční rady a časopis je zachráněn. A tak se posléze stalo. Tak to bylo se záchranou! Ale podstatné bylo, že ten svaz chtěl časopis a nic neměl. Získal časopis, poté co ho převzal Svaz československých divadelních umělců větší svobodu? Ne, v žádném případě. Proč by měl mít? Předpokládám, že když divadelní časopis řídí divadelníci kolegové, mají k němu benevolentnější vztah. Ne. Z jistého hlediska to bylo naopak. Svaz československých spisovatelů byl zvláštní pán právě proto, že existovala sekce dramatiků, mocný orgán, kde byli sdruženi dramatičtí spisovatelé jako Kohout, Stehlík, Jariš, ale i kritici jako třeba Pokorný, a ti samozřejmě prosazovali svoje vlastní plány (tj. prospěšné vládnoucímu režimu pozn. R.K.). Například zlikvidovali Zdeňka Štěpánka jako šéfa činohry Národního divadla. Sekce dramatiků tedy představovala velmi mocný orgán, který Vojtěch Cach (tehdejší šéfredaktora Divadla pozn. R.K.) zradil. Původně k nim coby socialisticko-realistický dramatik patřil! On nebyl dobrý dramatik a bylo zvykem, že Svaz československých spisovatelů dosadil do vedení Divadla nějakého dramatika, kterému tak zajistil obživu. Proto bylo Divadlo orgánem svazu spisovatelů a ministerstva kultury. Před Cachem byl šéfredaktorem Ota Šafránek, taky dramatik. Když jsme se octli ve svazu divadelníků, tak jsme byli naopak na ráně. Kdo dal impuls k razantní změně grafiky časopisu v roce 1960? Od roku 1956 nastává zásadní převrat v podobě časopisu Divadlo. Snažil jsem se dost o to, a Cach měl dost porozumění, aby se tento časopis od základu změnil. Jedním z klíčových přispěvatelů se stal Jan Grossman, předtím než začal pracovat jako redaktor 379 Antonín Dvořák, původní profesí režisér, byl významný poúnorový funkcionář (např. člen Divadelní a dramaturgické rady) a publicistický propagátor komunistického pojetí divadla. Do Divadla přispíval po 128

127 v nakladatelství Československý spisovatel, protože ho E. F. Burian vyhodil. U Buriana se seznámil s Liborem Fárou, kterého nám doporučil jako grafického úpravce. A Libor Fára zase věděl o Miloni Novotném jako fotografovi. Novotný byl nejlepší divadelní fotograf těch časů. Mimochodem, u nás pak začínal také Koudelka, který byl také významný divadelní fotograf, řekněme jiné školy. Samozřejmě že šlo o to, a mně na tom dost záleželo, aby se změnila i podoba časopisu. Aby se nepodobal tomu strašnému časopisu, který vycházel od roku 1949 a kam psal Zdeněk Bláha články o ostražitosti a bdělosti v divadle. Jak působila na časopis cenzura? No, byla. HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru pozn. R.K.) představovala z jistého hlediska lepší alternativu než následné bezcenzurní období po roce 1969, které fungovalo na principu ještě nebezpečnější autocenzury. Do té doby tu existovala HSTD, která byla jako každá cenzura blbá, už z principu, s tím se nedá nic dělat. Pamatuji si, že jsme uveřejňovali hru Norberta Frýda. Nebyla příliš zdařilá, nicméně ještě to šlo; nebylo snadné shánět pro každé číslo původní hru. To drama obsahovalo jakousi píseň o tom, že se konají recepce. Už jenom tato zmínka popudila HSTD. Ale já jsem hru nakonec uhájil. Byl to permanentní zápas. Předkládali jsme jim každé číslo a oni měli námitky proti každémi z nich. Buď jsme to uhádali, nebo ne. V případě, že jsme to neuhájili, musel článek ven. Nebo aspoň formulace. Měli jste přiděleného nějakého konkrétního cenzora? Ne, existovalo příslušné oddělení pro časopisy tohoto typu. Někdy to byl onen, někdy jiný. Dotkla se vás někdy následná cenzura? Co si pod tím představujete? Podle historiků následná cenzura kontrolovala uveřejněné obsahy a trestala za to, pokud se lišily od zcenzurovaného. celá padesátá léta. 129

128 Myslím, že se málokdy lišily. To víte, že jsme tam nestrčili článek, který nám oni vyndali, ale to není vůbec podstatné. Následná cenzura byla úplně jiná! Ta spočívala v tom, že příslušní straničtí kritici v Rudém právu se do našeho článku pustili, i když ho HSTD schválila! A prohlásili ho za protistranický a já nevím jaký! Dostávali jste do redakce seznamy utajovaných skutečností? Ne. 380 Byl časopis drahý či levný? Stál pět korun. To bylo jedno, drahá! Pět korun nemělo žádný význam! Ty časopisy byly hrozně laciné, stejně jako knihy! To bylo úplně lhostejné! Takže byl časopis dostupný všem. No jistě! Jaký jste měl vztah k socialistickému realismu, když jste přišel do redakce? Hádejte! (ironicky) My když jsme študovali na téhleté škole, tak nás vyučoval pan profesor Götz. Chudák, musel něco opakovat o socialistickém realismu. Byl vystrašený, oni ho pronásledovali, opravdu to neměl lehké. Proto pak psal teorii dramatu, ve které citoval úvodníky z moskevské Pravdy, Malenkova z devatenáctého sjezdu KSSS a my jsme si z toho samozřejmě dělali srandu. On měl tirádu: zavřel oči, měl holou hlavu, trošku se mu orosila, zrůžověla a teď říkal: Maxim Gorkij, Louis Aragon jmenoval autory socialistického realismu Paul Eluard pravda, měl překrásnou ženu. Takový význam měla asi výuka socialistického realismu. Copak si vážně můžete myslet, že na to lidi z naší generace věřili? Že k tomu měli nějaký vztah? Sám Götz, když v roce 1956 začaly polské časopisy psát o tom, co je za tím, co je to za blbost, socialistický realismus, říkal: už vo tom Poláci píšou! A měl z toho úžasnou radost! Samozřejmě že to byl neuvěřitelný zápas. Zápas o to, aby člověk mohl, dokázal otevřít oči. Byl to proces otevírání očí. 130

129 Naštěstí jsem přišel do časopisu Divadlo právě v roce 1956, kdy se něco začalo dít a šlo o to, celý ho přebudovat. Předsevzal jsem si to v okamžiku, když jsem tam přišel. Mirek Doutlík mi tenkrát říkal: nejde s tím nic dělat. A já jsem říkal: jde s tím něco dělat a musí se s tím něco dělat. A opravdu to šlo a nebylo to mou zásluhou. Zapříčinil to XX. sjezd KSSS a že se něco začalo opravdu dít. Byl to ale samozřejmě velice ostrý a tvrdý boj. S tímto programem jsme časopis chtěli dělat. Za Cachovy patronace jsme nejdřív změnili personální složení redakce, mohl přijít Milan Lukeš a Janek Císař a začal s námi spolupracovat například Ivan Vojtěch. Že jsme časopis celý přebudovali, je poměrně snadno sledovatelné na ročnících , kdy jsem časopis opouštěl (J. Vostrý je uveden jako šéfredakor časopisu ještě ve druhém čísle ročníku 1964 pozn. R.K.). Oč šlo, když se ptáte na socialistický realismus? Aby propaganda nenahrazovala umění, když to řeknu naprosto stručně. Byl jsem absolutně zoufalý z dění po roce 1970, říkal jsem si: tak je všecko v háji, protože je všecko tam, kde to bylo. (velmi expresivně, podrážděně). A někdy mám dojem, že je to dneska zase tam. Četl jste časopis předtím, než jste nastoupil do redakce? Téměř nikoliv. Myslíte, že ho někdo četl? Nevím. Ale já jsem byl študent. Přece nebudu takovou blbost číst, že (s humorem). První trhlina v režimu se objevila v roce 1953, kdy zemřel Stalin a Gottwald. Tehdy najednou přišly do antikvariátů věci, které šly do stoupy, ale zachovaly se. Sice nemohly do knihkupectví, ale dali je aspoň do antikvariátu. To byla Šklovského Teorie prózy a Mukařovského třídílné kapitoly z české poetiky, které byly dohromady za 17 Kčs nebo za 8,50 Kčs, což nám, jako študentům, bylo dostupné. A my jsme četli tyhle věci! Přece nebudu číst Zdeňka Bláhu o ostražitosti a bdělosti v českém divadle. Jaký vztah jste měl k Divadelním novinám, když v roce 1957 začaly vycházet? 380 Podle Karla Kaplana vydávala HSTD po roce 1955 seznamy utajovaných skutečností pro všechny oblasti společenského života - viz KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D.O cenzuře v Československu v letech

130 Velmi přátelský, řekněme. Založil je Jan Kopecký, dal jim určitou tvář. Kopecký byl typický novinář, proto i ta čtrnáctidenní periodicita koneckonců i ten název noviny. Myslím, že je protismyslný, vždyť čtrnáctideník, to nejsou žádné noviny, ale dobře. Začal tam dělat Leoš Suchařípa, což byl můj kamarád (a také přispěvatel Divadla už od roku 1953 pozn. R.K.). Hrozně důležitá věc je nástup jisté generace, která byla poměrně velmi silná. Vnímali jste nástup Divadelních novin tak, že se můžete zaměřit na obecnější témata, zatímco Divadelky budou odvádět denní práci? Dá se to tak říct, i když si myslím, že to bylo vytknuto před závorku. Bylo to dané zaměřením lidí, kteří oba ty časopisy dělali. Ale úzce jsme spolupracovali, zejména s Leošem Suchařípou, který se potom stal redaktorem časopisu Divadlo. V Divadelních novinách byl Smetana a Fuchs, Janek Císař odešel z Divadla, aby šéfredaktoroval Divadelní noviny. Vracíte se někdy k číslům Divadla? Odborníci se k němu vracejí, mí žáci také A vy sám v něm někdy zalistujete? Samozřejmě. Je to kus historie Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994, s

131 10.3 ROZHOVOR S MILANEM LUKEŠEM Historici jsou od toho, aby dějinám dodávali dramatismus a velkolepost Milan Lukeš, redaktor časopisu od roku 1960, narozen 14. prosince 1933 v Praze. Vystudoval divadelní vědu na DAMU, poté pracoval jako recenzent v Lidové demokracii a v redakci nakladatelství Orbis. Od roku 1960 byl redaktorem časopisu Divadlo, v letech redakci vedl. V druhé polovině osmdesátých let byl šéfem činohry Národního divadla v Praze. Po sametové revoluci se stal ministrem kultury a místopředsedou vlády. Paralelně s civilním zaměstnáním působil i na akademické půdě: na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy získal profesuru. Specializuje se na dějiny anglického a amerického divadla, divadlo středověku a teorii dramatu, řadu svých prací publikoval knižně (např. Eugen O Neill (1979), Umění dramatu (1987), Mezi karnevalem a snem (2004)). Kromě pedagogické činnosti také překládá dramatickou a teatrologickou literaturu anglofonní oblasti (např. W. Shakespeare, O. Brockett: Dějiny divadla ). Přednášel v USA a Anglii, publikoval v řadě zahraničních odborných periodik (USA, Japonsko, Německo, Indie, Maďarsko ad). V současnosti externě působí na katedře divadelní vědy FF UK a je redaktorem odborné divadelní revue Svět a divadlo. Jak vzpomínáte na časopis Divadlo v padesátých letech? Já, možná na rozdíl od vašich ostatních respondentů, zastávám názor, že předstírat, že si člověk za padesát let na něco pamatuje, respektive že může oživit své pocity, je čirá iluze. Kdo vás bude přesvědčovat o opaku, tak buď nemá rozum, anebo má jakousi fenomenální paměť, na kterou nevěřím. Pocity se nikdy nedají zrekonstruovat. Vždycky jsou to koneckonců emoce dnešního člověka, který se zpětně vciťuje do tehdejší situace. Nemají tedy vůbec žádnou historickou cenu. Mají stejně malou hodnotu, nebo dokonce ještě menší, než takzvané dokumenty, které jsou většinou částečně zfalšované. Čili můj vztah ke vzpomínání, pamětem a pamětníkům je s tím se vám netajím velmi skeptický. A v této chvíli je toto mé prohlášení součástí protokolu, takže cokoliv následně 133

132 řeknu, je řečeno v uvozovkách, podmíněně a nemá žádnou, podtrhuji žádnou, vypovídací hodnotu. Jak začala vaše spolupráce s časopisem Divadlo? Tím, že jsem tam něco napsal. Myslím, že se jednalo o recenzi na představení Hráčů v plzeňském divadle. Kdo vám ten článek zadal? Netuším. Nepamatuji se. Opravdu ne. Když jste později začal přispívat pravidelněji, měl jste přiděleného redaktora, který by s vámi trvale spolupracoval? Jistě. Už vám neřeknu, kdo v té redakci seděl. To je exaktní fakt, který si můžete sama vyhledat, a nespoléhat se například na mě. Protože to, co vám říkám, může být naprostý nesmysl. Velmi snadno mě můžete usvědčit z omylu a doufám, že to uděláte že zjistíte, že to bylo jindy a v jiném časopise, a potvrdíte tak mou skepsi (s humorem). Veškerá tvrzení takzvaných pamětníků o padesátých letech jsou naprosto účelová a k ničemu. Některá z nich lze dokonce naštěstí prověřit. Lidé o sobě taky většinou lžou. Takže po věcné stránce vám nejsem schopen zrekonstruovat, jestli už byl v té době šéfredaktorem Vojta Cach, nebo ještě Šafránek. Vojtu Cacha jsem znal líp. Byl to dramatik, který měl velmi špatnou pověst, a řekl bych, že právem. On sám na mě ale vůbec nepůsobil nějakým odpudivým dojmem, tím méně Šafránek. Zdá se mi, že lidsky byli oba v podstatě tolerantní lidé. Cach byl v redakci z toho titulu, že byl dramatik a člen Svazu československých spisovatelů. Ale redigování časopisu tak moc nerozuměl a ani se o něj moc nestaral nechal to na mladých. Tedy především na Jaroslavu Vostrém, který byl rozhodně v redakci přede mnou, to vím. V každém případě představoval mou generační spojku s tímto časopisem. Ale ne že bychom byli ve všem zajedno moje orientace byla poněkud jiná než jeho. 134

133 V čem? No, já myslím, že to nemusíme rozvádět, třeba politická Taky v tom, že se zajímal o sovětské divadlo a já o jiné (především o britské a americké pozn. R.K.). Při našem minulém rozhovoru jste mi říkal, že jste byl ve vztahu k Divadlu solitér. Jak jste to myslel? Možná ale to není vůbec důležité. V každém případě byl Jaroslav Vostrý velice férový. Ten Cach se vám může jevit jako ztělesnění padesátých let, ale nebyl to zlý člověk. Hrál mimořádně rád karty a hrál je taky špatně, samozřejmě. Ale tak příjemně špatně. Jednou v redakci prohrál všechno na tuto historii si pamatuju velmi dobře. Šel koupit lyže, ale hráli jsme karty a on všechny peníze prohrál. Domů pak přišel bez vánočního dárku. Ale byl to naprosto milý člověk! V redakci si pokecal, to on rád. Aby to byl nějaký zachmuřilec, co prohání lidi, to ne. Pokud se můžu dopustit nějakého zevšeobecnění, tak atmosféra v redakci byla celkem příjemná, ale jeden ze členů byl rozhodně spolupracovníkem StB. Nevím, který. To je mimo zápis. Později jsem se totiž dozvěděl tolik věcí z úst takových lidí, že to nemohlo být jinak. Mám podezření, ale do Pardubic (do archivu StB pozn. R.K.) mě nikdo nedostane. Alena Urbanová mi popisovala práci v redakci v letech jako velmi pohodovou. Tehdejší redakce byla velmi nekompetentní. Zachovaly se nám z té doby zápisy z redakčních porad obsahující některé kolosální výroky četli jsme si je jako humor. V té redakci byla obrovská pohoda (ironicky). Na začátku padesátých let to byla redakce velice líná a profesionálně nekompetentní a vládla tam třeskutá pohoda. Myslím, že pak se práce poněkud změnila a pohoda byla jiného druhu, ale to už mluvíme o druhé polovině padesátých let. To je jedna z dalších mystifikací, protože musíte rozlišovat mezi pohodou a pohodou. Moje představa pohody je jiná, než paní Urbanové, a to není nic proti ní. Obávám se, že tato garnitura šla velmi snadnou cestou novinářského neumětelství. 135

134 Tady vidíte, jak je snadné se nechat svést. Já vám vykládám o pohodě a vy si myslíte, že je to pohoda srovnatelná s tou, o které mluvila paní Urbanová. Ne! Tam vládl šlendrián. Jaroslav Vostrý byl velmi pracovitý člověk a chtěl z toho časopisu něco udělat, protože předtím to byl pitomý věstník plný oficiálních stanovisek a referátů. Myslím, že on je klíčovou osobou proměny. Já už jsem zažil v redakci jinou pohodu. Na počátku padesátých let mohl zažít pohodu jenom blbec nebo naivka. Četl jste Divadlo, než jste pro ně začal psát? Ne, byl to velmi nudný, blbý a oportunní časopis. Překvapilo mě, že měl časopis v roce 1953 i 1956 kolem stovky stran. To už je malá knížka. Někteří lidé jsou posedlí časopisy, v pozitivním slova smyslu. Třeba Jaroslav Vostrý nebo Karel Král (současný šéfredaktor odborné divadelní revue Svět a divadlo pozn. R.K.). Mají časopis jako adoptivní dítě. A to vy jste nebyl? Já nebudu sebe sama hodnotit, ani mě nenapadne! Redaktoři vám témata, o kterých jste psal, zadávali? Asi ano. Já jsem typický námezdní pracovník, víte, já si nevymýšlím. Ani nevím, co jsem tam psal. V roce 1956 jste psal například o alžbětinském dramatikovi Benu Jonsonovi a české oblastní inscenaci jeho hry. Aha, tak to jsem jim asi vnutil, protože jsem o něm psal diplomku. A taky jsem tehdy vydával Jonsonova Alchymistu v nakladatelství Orbis. Když se mi podařilo v nakladatelství ošálit vrátného nebo podlézt vrátnici, utíkal jsem odtud do časopisu. 136

135 Vzpomínáte si na ostatní redaktory? Vzpomínám si na Evu Balvínovou, tajemnici redakce. Vím, že v redakci pracoval také Jaroslav Hach. To je pro mě neprůhledná osoba, tolik jsem ho neznal. Když jste do časopisu začal psát, obdivoval jste některého z přispěvatelů Divadla? Absolutně ne. V té době byla úroveň příspěvků a psaní dost bídná. Ta otázka je naprosto irelevantní, vždyť jste to četla, tam nikdo takový nebyl! Později do Divadla psali autoři, které jsem měl rád, i osobně, ale to je banální. Dneska tvrdí každý, že s nimi byl kamarád Například Jan Grossman, náš nejcennější přispěvatel, kterého jsme měli velmi rádi a kterého jsme opravdu znali. Ale tohle dnes tvrdí davy, takže tuhle banalitu snad radši škrtněte. Zaujalo mě, že Jan Grossman psal v roce 1960 o oblastních divadlech o brněnském a olomouckém. Psal o brněnském divadle, protože ho politické divadlo zajímalo. Za tím nic nehledejte. Jestli se vás náhodou zmocnila podezíravost já z vás ty zlý duchy musím vymýtat preventivně (smích) že o ničem jiném psát nesměl a chcete na tom dokumentovat charakter padesátých let! Vaše otázka je pošetilá, mě přece nenachytáte! (úsměv) Nevěřte pamětníkům, věřte sama sobě, čtěte to! Já vám tady mohu nakukávat nesmysly. A doufám, že mě hodláte usvědčit. Tak povídejte dál (smích). Jak na redakci působila cenzura? Situace byla blbá, to víte, že jo. Samozřejmě se vyvíjela, ale to by vám lépe řekl Jarda Vostrý. On má daleko lepší paměť, nebo si myslí, že ji má. Rozhodně má větší jistotu, že to bylo tak a tak, já nemám žádnou. On na tu HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru pozn. R.K.) chodil. Já jsem v šedesátých letech taky musel. Bylo to velice nepříjemný, ačkoliv se jednalo o určitou hru. Byli to takoví strejcové. Víte, ta představa pistolníků z amerických filmů a kafkovských kobek je přehnaná. Seděli tam trochu připitomělí strejcové, pravda někdy měli vyvinutý čich. Byla to trochu groteska. Záleželo na tom, jakého referenta měl časopis přidělený. 137

136 Jaroslav Vostrý mi řekl, že Divadlo nemělo přiděleného konkrétního cenzora. Co já si vzpomínám, tak každý časopis měl svého, i když byli sdružení v nějakých odborech. Samozřejmě, že se měnili, ale spíš v čase. Cenzoři, to byli naši věrní čtenáři. Alena Urbanová mi říkala, že s cenzurou nepřišla do styku. Pokud prý nějaká existovala, tak ji zachytil Ota Šafránek. Oni taky netiskli nic, co by se cenzuře nelíbilo, pochopte to. Nic proti paní Urbanové. Ten časopis byl vedený nekompetentními lidmi, kterým o nic nešlo. Je to tak. Časopis by teoreticky mohl být o něco lepší, ale celá česká kultura a společnost byla provozovaná nepovolanými lidmi, a přitom mohla být lepší. Doba před rokem 1956 tam ani jiné lidi nepřipustila. Je v tom jakási zvláštní perverzní logika. Určití lidé se mohou uplatnit jen v určité době. Stalo se někdy, že by vám kvůli cenzuře v Divadle nevyšel nějaký článek? To je dobrá otázka, ale to už si bohužel nepamatuju. Při studiu diplomové práce Radky Prchalové o Divadelních novinách 381, jsem se dočetla, že podle jejich tehdejšího šéfredaktora Jana Kopeckého zakázala cenzura materiál o režiséru Jiřím Frejkovi To je zajímavé, až na to, že to tvrdí Jan Kopecký. K němu nemáte dobrý vztah? Ne. Jaký to byl člověk? Počátkem padesátých let patřil k hlavním přispěvatelům Divadla. Samozřejmě. Tak vidíte, jaký to byl člověk. Entuziasta. Socialistický romantik. Vždycky se stavěl do pozice bojovníka, ale vždycky byl trochu k smíchu. Přečtěte si jeho Sovětské zápisky, jak na něho zapůsobila Moskva, to je k popukání. Samozřejmě, že každý má 381 PRCHALOVÁ, R. Divadelní noviny diplomová práce. FSV UK,

137 právo na vývoj, vůbec o něm nechci špatně mluvit. Jak víte, tohle nebyla generace, se kterou my bychom pracovali. To byla generace, proti které jste se vymezovali. Přesně tak. Patřil k ní i Jiří Hájek. Ano, jenže Jiří Hájek byl chytřejší, vzdělanější a daleko racionálnější. Ale pro nás nebyl zajímavý, samozřejmě. Pak byl šéfredaktorem Plamene a ten dělal velmi dobře (v roce 1959 vzniká Plamen sloučením dosavadních kulturních časopisů Květen a Nový život, viz kapitola XX. Divadelní a ostatní kulturní časopisy pozn. R.K.). Po osmašedesátém patřil Jiří Hájek mezi typické normalizátory, ale aspoň byl důsledný. Nebyl povětrný. Jak vzpomínáte na Jaroslava Pokorného, poúnorového člena Divadelní a dramaturgické rady, dogmatického kritika a znalce světového divadla? Měl jsem ho velmi rád. Jaroslav Pokorný, to je moje slabost. U něj jsem psal diplomovou práci, což bylo velmi pěkné. Byl můj oblíbený pedagog, ti ostatní nestáli takřka za nic. Byl zábavný, velmi vzdělaný a velmi otevřený. Svérázný. Byl z divokých vajec a nebyl to žádný měkota. Ublížil lidem, to je pravda, divočil, ale v tom nejhorším jsem ho nezažil. Kdy přesně divočil? Těsně po únoru. On byl takovej ten mladej, horlivej. Ale talentovanej. Měl jsem pro něj sice slabost, ale na druhou stranu pak o našem časopise psal nějaké blbé referáty. Čas ho později upravil, přirozeným způsobem. Zvraty hrobařů v mučedníky nemám rád. Jaroslav Pokorný tohleto nikdy neabsolvoval. Narazil jsem na některé z jeho statí z padesátých let a ty byly naprosto příšerný, i když přinejmenším chytrý. Někteří jiní byli ještě navíc blbí. Jaký byl váš vztah k socialistickému realismu, když jste studoval? Naprosto normální. Pro mě to byl blbý pojem. 139

138 Nikdy jste si nemyslel, že by mohl fungovat? Ne. Jak vzpomínáte na rok 1953? Bylo vám dvacet let. Proč zrovna tento rok? Protože zemřel J. V. Stalin a K. Gottwald. Historici tento rok popisují jako zlomový, protože odstartoval první politické uvolnění. To se ještě neuvolnilo nic. Vzpomínám, že jsem šel k DAMU, a proti mně šla Olga Pavlovna Nikitina, která nás učila rusky a byla to velmi počestná dáma z bělogvardějské rodiny. Šla proti mě a tekly jí slzy. Što slučilos', Ol'ga Pavlovna? Stalin umer. Já koukal jak jelen, co se ta ženská zbláznila. To je můj zážitek ze smrti Stalina. Po ní se ještě dlouho situace nezlepšila. Dlouho trvalo, než si Nikita Chruščov troufnul. Vnímal jste nějaký posun v divadle? Vůbec nevím. To ať posoudí jiní. Dokonce jsem o tom psal do Lidové demokracie. Co se tenkrát hrálo? Většinou to byl pytel sraček. Žádná změna. A souhlasíte, že došlo k výraznému uvolnění po roce 1956? Ano. To byla léta padesát šest a sedm. Samozřejmě, že by se to muselo prověřit analyticky. Hrály se věci, které pro mě byly zajímavý?. Třeba Jelínkův Skandál v obrazárně. To byla první satira na jevišti, i když měla špatný text. Víte, ta doba byla složitá v tom, že jste do některých lidí neviděla. Někteří byli průhlední a zůstali průhlední až do konce svého života. Nebyli moc chytří nebo byli romantického založení já nevím. Jiní si zase zůstali věrní, ať už v odporu nebo loajalitě a v rámci toho prodělali nějaký přípustný, normální vývoj. Chci říct, že jsem tenkrát asi jako většina lidí nezapřádal nějaké politické rozhovory, vůbec nevím, co si tenkrát Jaroslav (Vostrý pozn. R.K.) myslel. O některých spolužácích jsem to věděl, o něm ne. V redakci nebyl čas vést nějaké pošetilé řeči, tam se muselo pracovat. Vše bylo tak nějak dané. Abychom si vyříkávali naše politické názory 140

139 nebo co soudíme o výroku toho a toho, to ani náhodou. Taková představa by byla naprosto zcestná. Že jsem nevěděl, co si ti druzí myslí, je pro tu dobu charakteristické. Tedy co si myslí ti zajímaví. Ti blbí to proklamovali velmi hlasitě a byly jich mraky, ale o těch jsem se už vyjádřil. Mě pak trochu baví, když si čtu, jak se k tomu někdo vrací, a já vím, že to tak nebylo. Jsem přesvědčen, že lže. Že si minulost interpretuje z dnešního pohledu? Ano. A proto se veřejnému vzpomínání bráním. Ony i ty interpretace sebe sama z dnešního pohledu jsou zajímavé. Nejsou Tak jsou, ale to k tomu přistupujete, abych tak řekl, cynicky. (smích) To nepoznáte. Do nikoho nevlezete. My si tady tak povídáme a je to docela dobrý; já samozřejmě mluvím vyhroceně a subjektivně, ale nějakým způsobem se taky stylizuju, ačkoliv nechci. Zkrátka si nemyslete, že kdo žil tenkrát, si musel myslet, že Realistický divadlo je dobrý divadlo. Nebo že socialistický realismus je relevantní. To je jakási učebnicová floskule. Když jsme šli na školu, tak jsme museli číst Ždanova a to byly hrozně napsaný zhůvěřilosti. Tomu se nedalo věřit. Lidé, kteří tomu věřili, byli hloupí a zůstali jimi. A ti, kteří tomu věřili a ještě o tom psali, byli ještě horší. Na druhé straně se často stávalo, že se někdo ideologií jen zaštiťoval, že jí využíval. Citoval Stalinovu stať o literatuře, aby něco prosadil. Touto metodou citování a pokrývání jsme byli zasažení a prolezlí všichni. To nikomu nezazlívejte. U některých autorů jsem nebyl schopný diferovat, zda to myslí vážně, nebo se jen kryjí. To byl pro mě největší problém těch let. Pokládal jste za obtížnější cenzuru prováděnou Hlavní správou tiskového dozoru (HSTD), nebo následné období bez oficiální kontroly tisku, které posílilo autocenzuru? Uvědomte si, že HSTD byla jen pojistka. Nikdo se nepřičinil o devastaci českého divadelnictví tak, jako sami divadelníci. Nikdo se nezasloužil o devastaci českého 141

140 průmyslu jako ti lidé, kteří v něm pracovali. Šlo o to, že byli praví lidé na pravých místech, respektive dovolení lidé na pravých místech. Představa národa, který trpí pod krutou vládou režimu, je krajně romantická. Většina to dělala z přesvědčení nebo z prospěchářství, ochotně a dobrovolně. Nemuseli to dělat, nikdo nikoho nenutil být redaktorem časopisu. Člověk pak musel přijmout nějaká pravidla. Buď je pasivně plnil, nebo se postupně snažil je změnit. A to je celý. Na divadelnictví je to zvlášť dobře vidět. Všichni ti lidé, o kterých jsme mluvili, ať už v dobrém, či špatném, to dělali sami Miroslav Kouřil, Jaroslav Pokorný Oni byli výkonnými nástroji, nikdo je neřídil. Konkrétní lidé se podepsali na konkrétních lidech. To nebyla strana, ale divadelníci, kolegové I ti hrozní herci v Národním divadle, ti národní umělci, hráli v těch příšernejch hrách a dělali to ochotně, z nadšení nebo z cynismu. Nikdo nad nima nepráskal bičem. Ale počátkem padesátých let se také mohli bát, že skončí v pracovním táboře nebo na šibenici. Ano, ano. To víte, že ano. Ale to máte jedno. Nikdo je nenutil tam zůstat. Nechápejte to tak, že bych nějak moralizoval. Tak to bylo. Jak jste vnímal přechod časopisu od Svazu československých spisovatelů pod Svaz československých divadelních umělců v roce 1960? No to bylo hrozný! (smích) Hrálo roli, že když si jednou zvyknete s něčím zacházet, tak se vám nechce do rizika, nacvičovat zase něco jinýho. My jsme tam zoufale nechtěli. Svaz spisovatelů už byl tenkrát inteligentnější spolek, u těch komediantů není moc velká záruka inteligence, relativně. U spisovatelů už jste se naučila té komunikacinekomunikaci, ale u svazu divadelníků hrozilo nebezpečí, že se časopisu zmocní jako svého nástroje. A samozřejmě nic jinýho nedělali. Někteří novináři jim ochotně sloužili a vesele propagovali například Divadelní noviny. Při jejich zakládání jsem do nich měl jít jako redaktor. 142

141 Nechtěl jste? Ne, odmítl jsem to. Měl jsem tam být přes západní divadlo. Kopecký to myslel dobře, jako novinář byl dobrej, ale ani náhodou! Ani náhodou! Co jinýho byly Divadelní noviny, než propagátor režimu a nástroj svazu! My jsme byli jen jeho levoboček. Když začaly Divadelní noviny vycházet, viděl jste v nich, coby dalším divadelním časopise, přínos? Ne. Konkurence není nikdy příjemná. Jak vzpomínáte na konferenci o činoherní kritice v roce 1958? Spiknutí neschopných a darebáků. To byl pokus o odstřel, věděli jsme, že jde o bytí a nebytí časopisu a také Otomara Krejči (ve fukci šéfa činohry Národního divadla pozn. R.K.). To si zase zorganizovali přátelé ve Svazu československých spisovatelů. Museli jsme si rozdělit své role, kdo, co a kdy bude říkat. Ne že bysme si z toho tak moc dělali, bylo to zábavný. Museli jsme se dohodnout, že nebudeme mlčet, a Vojta Cach držel s námi, i když po něm ostatní vyjížděli. Víte, ti svazoví divadelníci nebyli tak úplně chytrý, byli spíš protivný a nadšený, ale ne zase tak moc zlí. Když jste si jejich jednání nenechala líbit a pokorně jste neřekla máte pravdu, soudruzi, tak oni taky nic neřekli. A tak to bylo se vším. Bylo to všechno jednodušší, než se to dnes zdá. Jak říká můj židovský přítel: Live dangerously! Žij nebezpečně! Švýcaři vynalezli jen kukačkový hodiny a čokoládu. Takže to byl takový způsob života, na tom nebylo nic skautskýho. Jinak to nešlo. Divadelníci zasedající ve svazu byli na nějaké skutečně nebezpečné akce líní: s někým se napili a odmávli to Ale od toho jsou tu historici, aby dějinám dodávali dramatismus a velkolepost. V historických knihách se skutečně zdají padesátá léta, zvlášť jejich první polovina, jako velmi ostrá a nebezpečná. Ale ano, ta doba byla velmi nepříjemná. Ale její nepříjemnost tkvěla v něčem jiném. Takové ty představy, že existovali pastýři a stádo ovcí kdepak, ty ovce byly aktivní. Nepříjemný byl také nedostatek papíru. Proč myslíte, že Divadlo začalo vycházet v roce 1960 v novém formátu? Kvůli papíru! Když si nějakej blázen uspořádá konferenci 143

142 proti vám, to se dá, ale když nedostanete papír Vypočítali jsme, že se do takového formátu vejde totéž. Faktem je, že od ročníku 1960 měl časopis kolem padesáti stran, zatímco předtím kolem stovky. Fungovalo to tak, že když jste otiskli něco, co se svazu nelíbilo, snížil vám příděl papíru? Tak jednoduchý to nebylo. Ze začátku sice panovaly napjaté vztahy, ale pak docházelo ke sbližování se svazem, na kterém jsem se podílel. Postupně jsme se od něj osvobodili přestali jsme tisknout projevy z jeho konferencí a podobně. Kdy konkrétně k tomuto osvobození došlo? Nerad bych se spletl, v padesátých letech se toho změnilo tolik, že zmýlit se o rok znamená splést se o desetiletí. Rozhodně do roku 1960 to nestálo za nic. Koho konkrétně napadla úspora papíru prostřednictvím nového formátu a kdo vymyslel novou grafiku? Libor Fára? On grafice moc nerozuměl, na to měl Antonína Dvořáka, který to za něj vždycky spočítal. Dělali časopis spolu. Libor měl nápady, i když všude dělal linky, na které byl Jarda (Vostrý pozn. R.K.) alergickej a škrtal mu je (smích). Podle tiráže se L. Fára s A. Dvořákem v redakci vystřídali. Vy ale říkáte, že spolupracovali To jo, protože Tonda Dvořák neměl žádnou invenci. On byl grafik a dokonale uměl: věděl jaký písmo zvolit, kolik to zabere místa on měl s sebou to pravítko. Pracoval také jako technický redaktor Československého spisovatele. Dost bych věřil tomu, že ten nový formát vymyslel on. A jak v tomto týmu fungoval fotograf Miloň Novotný? Neměl co dělat, tak byl v redakci častým hostem. Byl to skvělý fotograf. Pořídili jsme mu fotoaparát. Tehdy byly luxusní časy, protože všechno stálo málo peněz. Jeli jsem třeba s Miloněm Novotným na tejden do Bratislavy, já jsem psal, on fotil. Neměli jsme totiž 144

143 v redakci rádi oficiální fotografie divadel, protože nám připadaly obsahově hrozný. Tenkrát to šlo, dneska byste to nezaplatila. Někdy jsme se proto dostávali do sporu s dvorními fotografy divadel, s různými těmi Svobody. (Jaromír Svoboda, fotograf Národního divadla pozn. R.K.). Byl v druhé polovině padesátých let časopis Divadlo drahý? Stál pět korun. To nevím. No, musíte to brát v poměru k ceně novin, a ty tehdy stály takový padesátník. To máte desetkrát tolik, to je dost. Dneska stojí noviny deset korun, takže by to byla stovka. Tolik dnes některé časopisy stojí, je to tedy zhruba stejný. Dochovaly se seznamy předplatitelů časopisu? Nevím. Bylo by to zajímavý, ale nevím. Myslíte, že po roce 1956 začalo časopis Divadlo číst víc lidí? Spíš míň. Začátkem padesátých let ho měli jako povinnou četbu. Už jsi četl článek soudruha Nebeského? a tak. Po roce padesát šest už ho nemuseli odebírat. Jaroslav Vostrý mi řekl, že časopis odebírala tzv. pracující inteligence, že ho odebírali na příklad lékaři do čekáren. Já bych si tím nebyl tak jist. To je právě subjektivní V roce 1960 vycházela v každém čísle nová česká nebo zahraniční hra. Jak jste je získávali? Měli jsme to těžký se svazem, protože ten pochopitelně prosazoval hry svých členů. Čelili jsme tím, že jsme jim řekli, že ne každou blbou českou hru budeme tisknout. Že si budeme vybírat. Na to si musely obě dvě strany zvyknout, protože to dřív nešlo. Měli jsme dobrou vyhledávací činnost zpravidla jsme hry tiskli dřív, než vyšly. Teď mluvím o době, kdy už jsme si dělali, co jsme chtěli. A to už je právě nezajímavý... Proto snad ten časopis nebyl tak špatnej, protože jsme nereflektovali to, co si přál svaz většina toho byla hrozná. Ty jejich výtky typu: píšete málo o kolínském divadle! To pak byla úleva, když přišly Divadelky a my jsme se mohli věnovat teoretičtější práci. 145

144 Vaši otázku ohledně našeho vztahu k Divadelkám jsem prve trochu odbyl. Sice nebylo příjemné, že se nám zrodila konkurence, ale na druhé straně nám částečně usnadnily situaci. Při pohledu na vývoj divadelní kritiky v padesátých letech vidím posun od jednoznačného důrazu na společenskou funkci divadla (nakolik úspěšně divadlo buduje socialismus) k čistě uměleckým měřítkům, která rezignují na společenský výklad inscenace. Vnímáte to stejně? Bojím se, aby to neznělo moc pompézně. Ta společenská funkce se začala hledat v něčem jiným. Už se nechtělo po divadle, aby napomáhalo, ale aby bylo kritické. Brechta jsme propagovali právě proto, že přinášel alternativní verzi společenské funkce. Dodnes to ještě u nás v Čechách nikdo nepochopil, dokonce ani moji posluchači ne, že ten alternativní postoj spočívá v kritičnosti. Zatímco cílem komunistického divadla bylo bojovat za něco. Čili ne, že bychom v časopise byli všichni brechtovci, ale zároveň jsme chtěli, aby v divadle zbylo nějaké to umění. Nějaká analýza, kritičnost. Nejednalo se tedy jen o nějaký posun k estetismu, ale ke hledání alternativní, kritické role divadla jako způsobu společenské angažovanosti. Protože divadlo se najednou začalo dotýkat určitých existenciálních problémů a lidský duše, nešlo jen o režim. Máte pravdu, určitý posun k estetismu nastal, vidím to sám na sobě. Třeba Jarda Vostrý miloval Šklovského a ruský formalismus a tento trend vyústil až v návrat ke strukturalistickému myšlení. Je tedy možné zobecnit, že za funkci umění považujete permanentní kritičnost? Ano, jsem o tom přesvědčen. Pokud se to dá takto zjednodušit, tak ano. Zároveň si ale nemyslím, že divadlo nesmí lidem dávat radost, že kritika má být vždycky bernhardovská (Thomas Bernhard, rakouský dramatik dvacátého století, proslulý svou nemilosrdnou kritikou Rakouska a světa vůbec pozn. R.K.). Ale v zásadě by divadlo mělo být kritické. Politici jsou dnes stále stejní jako v těch padesátých letech, jen nemají takovou moc. Kdyby ji měli, tak by s námi hezky zatočili. Trošku přeháním (úsměv). Ale politická 146

145 reprezentace zkrátka vždycky očekává od divadla něco jinýho. Naštěstí nad ním většinou mávne rukou (úsměv). 147

146 ZÁVĚR Analýza formy časopisu Při sledování vnějších atributů časopisu jsem došla k následujícím závěrům: Periodicita, rozsah a cena časopisu V ročnících 1949/1950, 1953 a 1956 vycházel časopis jako měsíčník, přestože v ročníku 1953 přes divadelní prázdniny dostal podobu dvou dvoučísel. Periodicita se mění až v ročníku 1960, kdy klesá na deset čísel ročně (o prázdninách nevycházel), což podle tehdejšího redaktora Milana Lukeše způsobil menší příděl papíru: Nepříjemný byl také nedostatek papíru. Proč myslíte, že Divadlo začalo vycházet v roce 1960 v novém formátu? Kvůli papíru! Když si nějakej blázen uspořádá konferenci proti vám, to se dá, ale když nedostanete papír Vypočítali jsme, že se do takového formátu vejde totéž. 382 Vývoj rozsahu časopisu zaznamenal dva zlomové okamžiky: v prvním ročníku se po zrušení ostatních divadelních časopisů zvýšil trojnásobně ze 30 na 90 stran, poté si udržoval až do ročníku 1960 rozpětí od 90 do 100 stran, přičemž ke konci každého ročníku klesal (až na 75 stran). Druhý zlom nastal v roce 1960, kdy se snížil na stabilních 55 stran, s největší pravděpodobností také kvůli nedostatku papíru (viz citát výše). Také cena časopisu podléhala vnějším vlivům: původních 20 Kčs za jednotlivé číslo a 240 Kčs za předplatné se po měnové reformě změnilo na 4 Kčs a 48 Kčs. Do roku 1956 časopis zdražil o čtvrtinu stál 5 Kčs, předplatné 60 Kčs. Cena jednotlivého čísla se udržela až do ročníku 1960, kdy však zlevnilo předplatné na 50 Kčs, pravděpodobně kvůli nižší periodicitě. 382 Rozhovor autorky diplomové práce s Milanem Lukešem uskutečněný 9. února 2006 v Praze viz kapitola 10.3 Rozhovor s Milanem Lukešem. 148

147 Formát a grafika Formát se proměnil ve sledovaném období dvakrát v ročnících 1953 a První ročník začal vycházet na formátu A4 s (z dnešního pohledu) neatraktivní grafikou, která odrazovala čtenáře přemírou jednotvárně sázeného textu prokládaného početnými přílohami s černobílými fotografiemi dokumentujícími divadelní inscenace. V ročníku 1953 se formát zmenšuje, grafika obálky i vnitřních stran se modernizuje, avšak stále přesycuje čtenáře nahuštěným textem doplněným nekvalitními černobílými fotografiemi. V ročníku 1956 se grafika ještě zhoršuje, přibývá článků psaných petitem, který je pro drobnost písma takřka nečitelný. K razantnímu zlepšení designu časopisu dochází až v ročníku 1960, kdy se formát obrací na šířku a výrazně se zmenšuje, opět zřejmě kvůli nedostatku papíru (viz výše zmíněný citát M. Lukeše). Obálku poprvé zdobí fotografie (v prvním ročníku skica, v dalších pouze barevný papír a jméno časopisu). Přehledně sázený text zpestřují vynalézavě užité fotografie, které poprvé v historii časopisu nejen dokumentují, ale mají i uměleckou funkci (autorem většiny z nich byl Miloň Novotný). Obsahové schéma Počet rubrik a jejich řazení procházejí dynamickým vývojem, který se v závěru vrací do výchozího bodu. První ročník disponuje třemi rubrikami, které nepokrývají většinu textů. V ročníku 1953 se již utvořila struktura čítající 12 rubrik, jednalo se však o strukturu nepevnou, proměnlivou, doplňovanou ad hoc utvořenými rubrikami. V ročníku 1956 dělení na rubriky ustupuje zůstává jen v obsahu. V čísle se s názvy rubrik setkáme zřídka, což zvyšuje chaotický dojem způsobený již samotnou šedivou a přehuštěnou grafikou. V ročníku 1960 zanikají rubriky úplně, avšak vzhledem k menšímu rozsahu časopisu a rovněž menšímu počtu článků neutrpěla přehlednost časopisu zajištěná invenční grafikou. Reklama Propagace zboží tvoří marginální, ale stálou součást časopisu. Objevuje se setrvale na konci periodika a postupně jí přibývá. Od zadní obálky v prvním ročníku až po pět 149

148 posledních stran, obálku vyjímaje, v ročníku Předměty propagace zpravidla souvisely s divadlem (výrobna divadelního zařízení, knihy o divadle, divadelní hry) nebo propagovaly užitné zboží (kosmetika, cigarety) či služby (pojišťovna). Tematika reklamy se nijak výrazně neměnila. Analýza obsahu časopisu Při obsahové analýze časopisu jsem nejprve ověřovala vedlejší hypotézy a sledovala v úvodu vytyčená témata. Došla jsem k těmto dílčím závěrům: Prověření vedlejších hypotéz Ročník 1949 Nejvýraznějším rysem prvního ročníku je prorůstání divadla a politiky, přičemž reflexe politického dění převažuje. Její dominance se projevuje v žánrové struktuře časopisu převahou programové stati a jí příbuzných textů, které vytlačují divadelní kritiku. V průběhu ročníku došlo k výraznému formálnímu i obsahovému přeryvu v květnovém osmém čísle, které reaguje na zrušení ostatních divadelních časopisů trojnásobným nárůstem stran a rozšířením tematiky o ostatní divadelní druhy (tanec, loutky, ochotnické divadlo a další). Časopis se zaměřuje na budování nového divadelního systému, v ideologické i praktické rovině. Komunistickou ideologii a socialistický realismus prosazuje redakce prostřednictvím programové stati a zpráv, ale zároveň obojí prostupuje všemi texty. K ovlivňování provozu divadel jsou určeny především přetisky projevů z konferencí týkající jevištní techniky a divadelního školství. Nejmocnějším nástrojem časopisu při budování komunistického divadelnictví jsou však přílohy, které slouží k přímému řízení divadelníků prostřednictvím seznamů povolených her atp. Kvůli budovatelským cílům v časopise logicky převládá reflexe aktuálního dění. Jejím pouhým doplňkem jsou články o historii, kterými se vládnoucí strana zastoupená redakcí snaží vzbudit dojem návaznosti na předúnorovou kulturní tradici. Teoretickému 150

149 uvažování o divadle poskytuje redakce jen velmi malý prostor, funkce teoretických statí je především naučná vychovává divadelníky k myšlení platnému vládnoucí ideologii. Časopis se soustředí na československé a sovětské divadelní a politické dění, doplňkově referuje o lidově demokratických zemích. V reflexi československého divadelnictví se redakce zaměřuje v prvních dvou číslech na pražské dění, v posledním čísle už převažuje regionální. Celkově převládá domácí tematika nad zahraniční. K materiálům o sovětském divadle přistupuje časopis jako ke vzorům hodným následování, proto přetiskuje celé články ze sovětského tisku. Tento trend na konci ročníku sílí spolu s politizací obsahu. O západním divadle se časopis nezmiňuje. (Viz Příloha 1. Proměny tematické skladby časopisu (grafy).) Všechny výše pojmenované rysy časopisu zapříčiňuje úzké provázání s výkonnou mocí, zastoupenou Divadelní a dramaturgickou radou (DDR). Její členové časopis nejen řídí, ale také do něj píší. Z tohoto spojení vyplývá loajalita časopisu ke komunistickému režimu. Proto redakce z pochopitelných důvodů nevěnuje pozornost nepopulárním krokům vládnoucí strany: perzekucím nekomunistických divadelníků, politickým procesům ani emigraci inteligence. Vedlejší hypotéza č. 1 se tedy potvrdila. Ročník 1953 Ve čtvrtém ročníku se pozvolna vrací pozornost od politiky k divadlu, přestože je obojí stále promísené a při výrazné politické události smrt J. V. Stalina a K. Gottwalda se ještě poměr obrací ve prospěch politiky. V žánrové struktuře tuto tendenci dokládá ústup programové stati a vymizení zpravodajství ve prospěch navrátivší se kritiky. Přestože ideologické zaměření časopisu bez zapochybování přetrvává, slábne poněkud napojení na výkonnou moc ubývá zpráv o vydavateli časopisu, Divadelní a dramaturgické radě (DDR), stejně jako článků jejích členů. Převzetí časopisu Československým spisovatelem po zániku DDR se na vnější ani vnitřní podobě časopisu neodrazilo. Část hypotézy, která předpokládala liberalizaci obsahu časopisu následkem úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda a převzetí novým vydavatelem se potvrdila jen částečně. 151

150 V čísle vyšlém bezprostředně po smrti státníků nacházíme namísto větší svobody ve výběru témat naopak zvýšené množství politicky loajálních textů, které zdůrazňují potřebu pokračovat v jimi vytyčené cestě. Oproti tomu se v časopise po výše zmíněných událostech poprvé objevuje věcné, ideologicky nezatížené myšlení, přestože je dosud součástí prokomunisticky motivovaných textů a jeho zastoupení je okrajové. Po čtyřech poúnorových letech je už nová divadelní síť vybudována a pozornost redakce se rozšiřuje od reflexe divadelního dění k historii a teorii. Historické články, významně posílené o vzpomínky herců, nadále budují umělou návaznost komunistického divadla na českou tradici. Význam teorie však roste, protože si redaktoři uvědomují, jak účinný nástroj k ovlivňování divadelníků představuje. V časopise výrazně ubývá zpráv o administrativním děním (mizí přílohy), a tedy přímého řízení, protože se redakce nyní soustředí na vytváření myšlenkového podhoubí tvůrců, a tedy implicitního směrování divadelnictví. Zatímco prostřednictvím teorie podniká časopis ofenzivu za cílem neustávajícího budování komunistického divadla, na druhé straně přiznává krizi divadla. Především rostoucí problém schematismu na českých jevištích (o návštěvnické krizi se však časopis přímo nezmiňuje.) Přitom ale dochází k paradoxu: redakce sice prosazuje konstruktivní kritiku tepající schematismus, ale přitom dál uvěřejňuje kritiky poměřující divadlo schematickými kritérii. O překonání krize divadla usiluje redakce mimo jiné prosazováním satiry na československá jeviště prostřednictvím teoretických statí, tato část hypotézy se tedy potvrdila. V reflexi domácího dění převažuje výrazně pražské nad regionálním (oproti ročníku 1949/1950, kdy tomu bylo naopak). Stejně tak převládá domácí tematika nad zahraniční, pod kterou redakce rozumí pouze sovětský blok. Západní divadlo časopis ještě stále vytěsňuje. (Viz Příloha 1. Proměny tematické skladby časopisu (grafy).) Ročník 1956 V ročníku 1956 pokračuje přesun těžiště zájmu od politiky a organizace divadelnictví k reflexi soudobého divadelního umění. Přesto politické události dostávají v časopise výrazný prostor ( programová stať si drží přibližně stejnou pozici jako v ročníku 1953), 152

151 zejména pokud se jedná o událost výjimečnou, jako byl II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Časopis se sjezdu sice věnuje obsáhle, ale ignoruje jeho nejvýznamnější událost: kritické projevy básníků Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína. Přestože na příklad Literární noviny významné části těchto projevů otiskly. Redakce Divadla nevyslovuje ke sjezdu žádné stanovisko, ale opomenutím této kritiky a zařazením konzervativních projevů se vyslovuje spíš proti reformním snahám. Kromě dočasně zvýšené četnosti kulturně politických statí neznamenal sjezd žádný přelom v obsahu časopisu, ani bezprostředně po události, ani v dlouhodobém horizontu. Tato část vedlejší hypotézy č. 2 se tedy nepotvrdila. Přesto se ročník 1956 výrazně liší od ročníku 1953: poprvé nacházíme reflexi západního divadla, která je už považována časopisem za samozřejmou přestože ještě ve čtvrtém ročníku nenalezneme jedinou zmínku. Část hypotézy o liberalizaci obsahu se tedy potvrdila, k částečnému osvobození však došlo zřejmě již dříve, nikoliv v důsledku sjezdu. Časopis reflektuje výrazný nárůst československých inscenací západní klasiky (W. Shakespeare, H. Ibsen, O. Wilde, J. N. Nestroy,...), a dokonce recenzuje i jednu západní inscenaci ( Hamleta režiséra Petra Brooka). Dále přináší zpravodajství o dění v západním divadelnictví a také v historických a teoretických textech dohání dluh, který zanechaly předchozí ročníky. Pokouší se ho splatit především prostřednictvím analýz západních her. Tento zájem o dosud tabuizované téma však neznamená bezvýhradnou akceptaci západního divadla. V části článků nacházíme ideologický, tj. negativní postoj, který již sice uznává nutnost referovat o divadle kapitalistického světa, ale zároveň ho z politických důvodů znevažuje. Na druhé straně se v čím dál větší míře prosazují ideologicky neutrální texty, které se ještě v ročníku 1953 vyskytovaly zřídka. Týkají se domácího divadla i divadla západního, mezi takovéto statě patří první text (zachycený čísly vybranými pro analýzu) Milana Lukeše, budoucího redaktora a v šedesátých letech také šéfredaktora časopisu. Nástup nového šéfredaktora Vojtěcha Cacha se nejviditelněji projevil kritičtějším tónem a poněkud živější stylistkou časopisu, obé se snaží vypořádat s pociťovanou krizí společnosti i divadla, jež obojí stagnuje. Jakákoliv kritika je však stále vznášena z prokomunistických pozic ve snaze o zlepšení budování komunistického státu. Celkově 153

152 se časopis vyznačuje ideologickou nesourodostí: agitačně ideologické texty se mísí se zcela neutrálními i mírně tendenčními. V poměru sledované triády reflexe aktuálního dění-historie-teorie převažuje první z nich, především právě kvůli referování o sjezdu spisovatelů. Druhou událostí, která vytlačuje historické a teoretické myšlení, se staly přípravy k založení Svazu československých divadelních umělců. Na stránky časopisu se tak vrací téma organizace divadla, které převažovalo v budovatelském ročníku 1949/1950 a jež v ročníku 1953 vymizelo. Návrat tohoto tématu můžeme interpretovat jako příznak krize komunistického divadelního systému, kterou se vedoucí pracovníci snaží řešit dílčími reformami na příklad zřízením divadelně samosprávní organizace. Žánrová struktura se mírně zpestřuje, k původním žánrům se přidružuje reportáž a komentář, přestože v nijak významné míře. Programová stať je zastoupena přibližně stejně jako v ročníku 1953, jak již bylo řečeno. Přibývá kritik, věnují se převážně regionálním inscenacím. Na stránky časopisu se vrací zpravodajství, a to v ještě hojnější míře než ve zpravodajsky hutném ročníku 1949/1950. Důležitý posun zaznamenala funkce přílohy v časopise. Zatímco v ročnících 1949/1950 sloužila především k organizaci divadla a v ročníku 1953 mizí, v sedmém ročníku přináší plný text dramatu, zpravidla nového, nebo alespoň soudobého. Ve sledovaných číslech převládaly nové československé hry. Zveřejňováním dramatických novinek se redakce zřejmě snažila prosadit tuto dramatiku na československá jeviště. Vzhledem k tomu, že Divadlo v roce 1956 spoluvydával Svaz československých spisovatelů, mohl časopis sloužit také jako užitečný nástroj sebeprezentace dramatických autorů sdružených ve svazu, jak už jsme poznamenali v analýze ročníku. Ročník 1960 Nejvýraznějším rysem ročníku 1960 je kromě radikální změny designu soustředění na kritiku s teoretickými přesahy a čistě teoretické studie. Část hypotézy předpokládající úbytek zpravodajství, které převzaly Divadelní noviny se tedy potvrdila. Kritik regionálních inscenací však neubylo, naopak, časopis se jim vytrvale věnuje a pověřuje jejich analýzou i své nejlepší autory (na příklad Jana Grossmana, viz dále). 154

153 Druhou zásadní charakteristiku jedenáctého ročníku představuje sdružování témat, tak aby bylo možné při jejich společné analýze vystopovat obecnější tendenci. Tento trend sledujeme u kritik, které se nyní zabývají ne jednotlivou inscenací, ale celým soudobým repertoárem jednoho divadla. Tentýž postup zjišťujeme u analýz her, které se nyní sdružují v celé teoretické studie o díle jednoho autora či celé generace dramatiků. Také v tomto vývoji můžeme spatřovat vliv Divadelních novin, které odebraly časopisy úděl monopolního divadelního periodika povinného reflektovat divadelnickou každodennost. Časopis Divadlo se tedy pozvolna přerozuje z všeobecně divadelního měsíčníku ve výběrovou revue (tomuto tvrzení nahrává i řidší periodicita). Nadále se na stránkách časopisu udržuje reflexe západního divadla. Jeho zastoupení oproti ročníku 1956 výrazně stoupá, a potvrzuje tak část hypotézy o liberalizaci obsahu. Západní tématika tvoří více než tři čtvrtiny referování o zahraničním dění. Povědomí o západním divadle rozšiřuje redakce prostřednictvím nového žánru: anotace zahraničního divadelního periodika. Přestože v celém časopise podstatně přibývá ideologicky neutrálních článků, některé texty o divadle západních zemí si udržují tendenční, vůči západu namířený postoj. Na rozdíl od ročníku 1956 však není tento postoj většinou zřejmý na první pohled, ale je třeba ho s určitým úsilím vyhledávat a dokazovat. Prvoplánově agitační články jsou již výjimkou. Prvoplánovost celkově ustupuje z celého časopisu, protože se výrazně zvyšuje jeho odborná teoretická úroveň a s ní i stylistika. O kvalitativní posun se zasluhují především texty redaktora časopisu Jaroslava Vostrého a nových dopisovatelů, Jana Grossmana a Věry Ptáčkové. Studie této dvojice Současné jevištní výtvarnictví 383, Vostrého stať Postupy a výsledky 384 o soudobých československých hrách nebo Grossmanovův portrét Státního divadla v Brně Brněnské zápisky 385 představují nadčasové stati, které inspirují dodnes. Žánrová struktura časopisu se radikálně proměňuje. Poprvé zcela mizí programová stať, stejně jako zpráva, medailon nebo satirická báseň. Nahrazuje je na 383 GROSSMAN, J., PTÁČKOVÁ, V. Současné jevištní výtvarnictví. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s VOSTRÝ, J. Postupy a výsledky. Divadlo, listopad 1960, roč. 11, č. 9, s GROSSMAN, J. Brněnské zápisky. Divadlo, leden 1960, roč. 11, č. 1, s

154 prvním místě kriticko-teoretická studie, dále portréty repertoáru divadel a analýzy her. Také se nově setkáváme s portrétem herce v konkrétní roli, již zmíněnou anotací zahraničních divadelních časopisů, rozhovorem a poprvé nacházíme ve významném zastoupení recenze knih o divadle. Zaměřují na historii a v některých případech dosahují úrovně polemické historické studie. Poprvé v historii časopisu převládá nad reflexí aktuálního dění teoretická část, která však pochopitelně ze současnosti vyrůstá. Pozornost redakce se kromě západního (většinou britského) divadla soustředí na pražské dění, které mírně převažuje nad regionálním. Přes klesající tendenčnost časopisu ve prospěch ideologicky nezatíženého teoreticko-kritického myšlení se udržuje postavení časopisu na straně vládnoucího režimu. Nejedná se o překvapivé zjištění vzhledem k vydavatelům periodika, Ministerstvu kultury a Svazu československých spisovatelů, který během roku vystřídal Svaz československých divadelních umělců sdružující především konzervativní dramatiky, mezi něž patřil i šéfredaktor časopisu, Vojtěch Cach. Jak z přechozích odstavců vyplývá, přijetí socialistické ústavy v červenci se v následujících zkoumaných číslech neprojevilo. Stejně tak jsme ve sledovaných číslech nenalezli reflexi hnutí divadel malých scén. Z toho faktu můžeme vyvodit, že redakce nevěnovala tomuto fenoménu tak velkou pozornost, aby se objevovalo v každém čísle časopisu. Hlubší závěry nemůžeme vzhledem k velikosti vzorku vyslovit. Tato část hypotézy se tedy nepotvrdila, stejně jako předpoklad o odrazu tzv. boje proti revizionismu 386, tj. ofenzívy konzervativní části komunistické strany proti reformním snahám, v časopise. Přímé odkazy na na něj nenalézáme, samotný liberalizující obsah periodika však dokládá, že tento boj nebyl natolik úspěšný, aby zastavil postupné uvolňování společenské atmosféry. Prověření hlavní hypotézy Z předchozího ověření, či vyvrácení vedlejších hypotéz vyplývá, že obsah časopisu podléhal vlivu soudobého společenského kontextu, ať už předpokládaným, nebo nečekaným způsobem. Působení politického, divadelně organizačního i uměleckého dění 386 Viz kapitola 2.1 Organizační proměny. 156

155 se promítalo do tematické i žánrové skladby, stejně jako do grafické podoby časopisu, jeho ceny a periodicity. Tento fakt ověřila analýza obsahu a formy časopisu a dokázaly ho i rozhovory s bývalými redaktory časopisu (viz dále). Hlavní hypotéza se tedy potvrdila a tato práce dokazuje oprávněnost sociocentrického pohledu na společnost coby hybatele společenské změny a určujícího partnera ve vztahu k médiím. Rozhovory Interiew s bývalými redaktory časopisu daly za pravdu hlavní hypotéze: stvrdily vliv společenského kontextu, reprezentovaného především cenzurou, ale také např. vydavateli časopisu, na obsah a formu časopisu. Navíc doplnily analýzu autorky diplomové práce o subjektivní pohled aktérů dějin periodika a mnohdy osvětlily nebo zpochybnily dochované písemné prameny (údaje v tiráži v některých případech nesouhlasí se vzpomínkami pamětníků). Závěrečné shrnutí Pokusila jsem se o základní průzkum časopisu Divadlo v letech , dosud nezkoumaného tématu mediální a divadelní historie. Při analýze jeho formy i obsahu jsem zjistila úzkou provázanost tohoto média s dobovým společenských kontextem, který jsem ve stručnosti zachytila v úvodních historických kapitolách diplomové práce. Tento závěr potvrdily i rozhovory s pamětníky, které jsem uskutečnila. Při sledování proměn časopisu jsem nalezla výrazný posun směřující od neprofesionálně vedeného, žánrově stereotypního periodika s neatraktivní grafikou, které sloužilo vládnoucí straně podle Leninových zásad o fungování tisku, k politicky takřka neangažovanému odbornému časopisu s přitažlivým designem, obsahujícímu některé špičkové odborné texty. Funkce časopisu se mění od budovatele komunistického divadla v roce 1949 k téměř nezávislému analytikovi domácí i světové divadelní scény v roce Výzkum časopisu jsem tedy zakončila v roce, kdy začíná jeho nejlepší, již proslulé, období, které by zasluhovalo obdobně provedenou analýzu. Srovnání těchto rozborů by jistě přineslo cenné závěry. Podnětem pro další výzkum jsou rozhovory, které mohou mediálním specialistům i historikům divadla posloužit jako hodnotný pramen. Vzhledem k velkého časovému 157

156 odstupu od události však vyžadují detailní kritickou analýzu. Dále by stál za podrobnější prozkoumání vztah mezi proměnami žánrové struktury časopisu a funkcí časopisu (žánrová stereotypnost prvního budovatelského ročníku versus pestrost žánrů v ročnících 1956 a 1960). Tato diplomová práce by snad také mohla podnítit vznik studie věnované proměnám divadelní kritiky v padesátých letech, jež jsem se snažila stručně zachytit, stejně jako vývoj divadelně teoretického uvažování. Svou prací jsem doufejme přispěla k ucelenému portrétu tohoto významného odborného divadelního periodika a zároveň ke studiu vytěsňovaného, a o to důležitějšího desetiletí naší nedávné národní historie. 158

157 RESUME A Magazine Theatre ( Divadlo ) during the period Radka Kunderová This master thesis deals with the first decade of one of the most important professional periodical about the theatre in the Czech history. It was published from 1949 to 1970, when it was cancelled by the communistic regime. This work is the first one ever which focuses on this first decade of the magazine s history, so far only one master thesis has been written about the magazine in 1960s 387. The aim of this thesis is to explore this intact period of the media by the qualitative analysis and to verify the main hypothesis which supposes the magazine to be influenced by the social context. The essay consists of the three parts: 1) The concise description of the historical, theatrical and medial context as well as depicting of the changes concerning the production of the magazine Theatre (chapters 1 5). The fifties are still not a very well explored period. Czech people would prefer to forget this time at all. The reason is that this time of Stalinism and political tribunals is still felt like a pain. 2) The analysis of the form (extent, periodicity, price, format, design, schema of the content and advertisements published in the periodical) and also of the content of the four chosen volumes. This analysis of the content is focused on whether and how much tendentious the articles are, on the topics and the genres. It is supposed to verify the four secondary hypotheses valid for each of the volumes, based on the knowledge of the historical context. They serve for the verification of the main hypothesis (chapters 6 9). The results of the analysis of the most important topics handled in the magazine are shown by the graphs in the Enclosure No. 1. They should especially serve to the future media and theatre historians, because they are objective and easy to verify. The 387 MATĚJKOVÁ, J. Obrodné proudy na stránkách časopisu Divadlo v 60. letech. Prague, Diploma thesis written at the Faculty of social sciences of Charles University in Prague, department of journalism. 159

158 thesis also contains the graphical enclosure concerning the changes of the design of the magazine. 3) The third part consists of interviews with the former editors of the magazine, who were working for it in the different period: Alena Urbanová (the member of the editor s office since 1953 to 1954), Jaroslav Vostrý ( ) and Milan Lukeš (1960) 388. These interviews are based on the methodology of the oral history and amend the qualitative analysis by the subjective memories of these witnesses and verify the so called objective historical facts (chapter 10). The analysis of the content of the magazine caused an important change in the character of the media. It developed from the unattractive, non-professional periodical which served the ruling communistic regime to create the communistic theatre, to the almost independent sophisticated magazine focused on the domestic and the world, even the western, theatre. The four secondary hypotheses have proved the relationship between the changes of the media and the changes of the social context. So the main hypothesis has been proved as well. This work would like to be the contribution to the complete portrait of this important specialized periodical. 388 Both of the men stayed at the editor s office longer and became the editors-in-chief, J. Vostrý had left in 1964 and M. Lukeš, who became the editor-in-chief after him, left in

159 POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA Použité prameny Časopis Divadlo Ročník 1949, čísla 1, 8, 15. Ročník 1953, čísla 1, 5, 12. Ročník 1956, čísla 1, 6, 12. Ročník 1960, čísla 1, 9, 12. Použitá literatura Obecně historická literatura BLAIVE, M. Promarněná příležitost, Československo a rok Praha: Prostor, BUCHVALEK, M. (editor). Československé dějiny v datech. Praha: Nakladatelství Svoboda, Dějiny zemí koruny české II. Praha: Paseka, HARNA, J., FIŠER, R. Dějiny českých zemí II. Praha: Fortuna, KAPLAN, K. Československo v letech , 3. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, KAPLAN, K. Zemřelí ve věznicích a tresty smrti Praha: USD, KRATOCHVIL, A. Žaluji, díl 3: Cestou k Sionu. Praha: Dolmen, PELIKÁN, J. (editor). The Czechoslovak Political Trials, , London: Macdonald,

160 Divadelně historická literatura JUST, V. (editor). Divadelní kultura v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav, KNAPÍK, J. Únor a kultura. Sovětizace české kultury Praha: Libri, KUSÁK, A. Kultura a politika v Československu. Praha: Torst, LEACH, R. Vsevolod Meyerhold, Directors in perspective. Cambridge: Cambridge University Press, LUKAVSKÁ, K. Rozhovory s dědečkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, PŘIBÁŇ, M.(editor): Z dějin českého myšlení o literatuře III, , Antologie k Dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, PROCHÁZKA, V. (editor). Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Praha: Academia, Mediálně teoretická literatura Podle SCHULZ, W., HAGEN, L., SCHERER, H., REIFOVÁ, I. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum, MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, Mediálně historická literatura BLÁHOVÁ, K. Mezi literaturou a politikou. Souvislosti českého literárního života. In: PŘIBÁŇ, M. (editor). Z dějin českého myšlení o literatuře 2, , Antologie k dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, DOKOUPIL, B. (editor): Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů Brno: Votobia, KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, KUNDERA, L. Různá řečiště /B/. Brno: Atlantis, LEHÁR, J., STICH, A., JANÁČKOVÁ, J., HOLÝ, J. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,

161 MATĚJKOVÁ, J. Obrodné proudy na stránkách časopisu Divadlo v 60. letech. Praha, Diplomová práce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze na katedře žurnalistiky. PRCHALOVÁ, R. Divadelní noviny Praha, Diplomová práce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze na katedře žurnalistiky. PŘIKRYLOVÁ, M., KNAPP, F.: Bibliografie časopisu Divadlo Praha: Divadelní ústav, ŠÁMAL, P. Cesta otevřená. Hledání socialistické literatury v kritice padesátých let. in: PŘIBÁŇ, M. (editor). Z dějin českého myšlení o literatuře 2, , Antol ogie k dějinám české literatury Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, ŠORMOVÁ, E. Divadlo , Osud a cesta jednoho časopisu in: PŘIKRYLOVÁ, M., KNAPP, F.: Bibliografie časopisu Divadlo Praha: Divadelní ústav, Ostatní BLECHA, J. Kdo je kdo v české teatrologii 2. Praha: Teatrologická společnost, POSPÍŠIL, I. (editor). Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha: Libri, Slovník spisovatelů, Sovětský svaz II (L-Ž). Praha: Odeon, ÚSTAV PRO ČESKOU LITERATURU AV ČR. Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I, A-L. Praha: Brána, VANĚK, M. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, VOSTRÝ, J. O hercích a herectví: osobnost a umění. Praha: Achát,

162 PŘÍLOHA 1 Proměny tematické skladby časopisu (grafy)

163 Poměr domácích a zahraničních témat v časopise 389 Ročník 1949 Zahraniční 27% Domácí 73% Ročník 1953 Zahraniční 22% Domácí 78% Ročník 1956 Zahraniční 34% Domácí 66% Ročník 1960 Zahraniční 38% Domácí 62% 389 U všech uvedených grafů je použit aritmetický průměr počtu článků týkajících se daného tématu ve všech zkoumaných číslech časopisu, viz Tabulka zdrojových dat.

164 Poměr témat z východního a západního bloku Ročník 1949 Západní blok 0% Východní blok 100% Ročník 1953 Západní blok 0% Východní blok 100% Ročník 1956 Západní blok 38% Východní blok 62% Ročník 1960 Východní blok 18% Západní blok 82% 2

165 Poměr regionálních a pražských témat v časopise 390 Ročník 1949 Regionální 60% Pražská 40% Ročník 1953 Regionální 28% Pražská 72% Ročník 1956 Regionální 44% Pražská 56% Ročník 1960 Regionální 45% Pražská 55% 390 Pod regionálním tématem rozumíme všechno československé dění kromě pražského. 3

166 Tabulka zdrojových dat ročník 1949 ročník 1953 ročník 1956 ročník 1960 Poměr domácích a zahraničních témat v časopise 391 Domácí 10,7 19,7 32 9,3 Zahraniční 4,0 5,7 16,7 5,7 Poměr témat z východního a západního bloku Východní blok 4,0 5,7 10,3 1,0 Západní blok 0,0 0,0 6,3 4,7 Poměr regionálních a pražských témat v časopise 392 Pražská 4,0 13,7 14,7 3,3 Regionální 6,0 5,3 11,7 2,7 391 U všech ročníků je uveden aritmetický průměr počtu článků týkajících se daného tématu ve všech zkoumaných číslech časopisu 392 Pod regionálním tématem rozumíme všechno československé dění kromě pražského. 4

167 PŘÍLOHA 2 Proměny designu časopisu

168 1. Obálky Ročník 1949 Ročník 1953 Ročník 1956 Ročník

169 2. Texty Ročník 1949 Ročník 1953 Ročník 1956 Ročník

170 3. Fotografie Ročník 1949 Ročník 1953 Ročník 1956 Ročník