Diferenciální diagnostika nemoci koní

Transkript

1 Mendlova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Diferenciální diagnostika nemoci koní Bakalářská práce Vedoucí práce: Vypracovala: doc. Dr. Ing. Zdeněk Havlíček Barbora Kovalová Brno 2014

2 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci: Diferenciální diagnostika nemoci koní vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne podpis

3 PODĚKOVÁNÍ Mé poděkování patří především panu doc. Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za ochotu, trpělivost a odborné vedení mé práce. Neméně chci poděkovat své rodině, obzvláště svému otci a zaměstnavateli v jedné osobě, že mne po celou dobu studia podporoval a studium mi umožnil. Taktéž mé poděkování patří panu Ing. Hélovi za poskytnuté materiály a konzultace, kováři panu Žilkovi za dlouhodobou spolupráci a cenné rady v oblasti péče o kopyta, panu MVDr. Hojgrovi za zapůjčení odborných knih a časopisů, kováři panu Komárkovi za zapůjčení ortopedického kování a zasvěcení do této problematiky a mým přátelům, zvláště paní Pokorné za psychickou podporu a pomoc. Taktéž chci poděkovat svému koni, bez kterého by tato práce nevznikla.

4 ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá nemocemi koní a jejich diferenciální diagnostikou. Nemoci byly vybrány podle společných a souvisejících příznaků. U většiny vybraných nemocí je popsána anatomie té části těla, které se onemocnění týká. Dále popisuje příčiny, příznaky, prognózu, léčbou a prevenci vzniku vybraných onemocnění. Klíčová slova: nemoc, kůň, příčiny, příznaky, prognóza, léčba, prevence. ABSTRACT The present bachelor s thesis is focused on horse illnesses and their differential diagnostics. The illnesses are chosen according to their common symptoms. There is a part of the ill body described in majority of chosen cases. There are also causes, symptoms, prognosis, cure and prevention of chosen illnesses described. Key words: illness, horse, causes, symptoms, prognosis, cure, prevention.

5 Obsah 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Diferenciální diagnostika koně neschopného vstát PRVNÍ SKUPINA NEMOCÍ Schvácení kopyt (laminitis) Zlomenina kostí dolní části končetiny Kopytní absces Hniloba rohoviny kopyta DRUHÁ SKUPINA NEMOCÍ Kolikovitý syndrom Úžeh Otravy Myoglobinurie ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY PŘÍLOHY...43

6 1 ÚVOD Stavy koní v posledních několika letech stále stoupají a s tím samozřejmě stoupá i počet chovatelů a majitelů koní. Stoupající stavy koní však neodpovídají kvalitě jejich majitelů. Často se setkáváme i s tím, že pro svého majitele je kůň spíše módní záležitostí, či vyjádřením movitosti. Nebo se setkáváme s případy, že si koně pořídí lidé, kteří sice koně mají rádi, avšak nejsou schopni se o koně správně postarat. Z vlastních zkušeností vím, jak důležité je nepodcenit péči o zdraví koně a bohužel jsem se setkala s negativní zkušeností, kdy v tomto bodě majitelé naprosto selhali. Případů takového selhání dle mého názoru stále přibývá a je proto potřeba vědět a znát o zdraví a nemoci koní co nejvíce, nebo alespoň rozpoznat závažnost stavu koně a přivolat veterinární pomoc. Velká část chorob, která je zde popsána, je svým výskytem poměrně častá, závažná a bohužel mnohdy zaviněná lidmi. Přitom by se dalo říci, že preventivní opatření jsou vcelku snadná, nenáročná a snad i logická. Ovšem kdo nepochopí podstatu funkce těla koně, jejich potřeby a projevy, těžko se dokáže správně o koně postarat. Je nutné si uvědomit následky jednotlivých chorob, kdy i v dnešní době, při nemalých možnostech veterinární péče, mohou končit až tragicky. Příkladem je přežrání koně, které může vyvolat až letální stavy, nebo stavy dlouhodobě až doživotně ovlivňující jeho budoucnost (koliky, schvácení kopyt). Z popisu dvou skupin zde vybraných chorob je zřejmé, že všechno souvisí se vším a často není snadné dle prvotních příznaků rozpoznat chorobu koně. V tom nám pomůže jedině znalosti jednotlivých chorob, životní zkušenosti a celoživotní vzdělávání a zájem. Rozhodně je namístě nepodceňovat každodenní péči a potřeby koně. 9

7 2 CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce, na téma diferenciální diagnostika nemoci koní, je diferenciace dvou skupin chorob, které se svými prvotními příznaky podobají. Dále pak poukazuje na důležitost určení správné diagnózy vzhledem k prognóze a náročnosti následné léčby. V práci je popsána stručná anatomie té části těla, kterého se onemocnění týká, dále jsou u jednotlivých nemocí popsány příčiny, příznaky, prognóza, léčba a prevence. Každá část se skládá z: 1) Vytvoření literárního přehledu anatomie koně. 2) Popis příčin jednotlivých onemocnění. 3) Příznaky a z nich vyplývající diferenciální diagnostika. 4) Prognóza jednotlivých chorob. 5) Léčba a prevence popisovaných nemocí. 10

8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Diferenciální diagnostika koně neschopného vstát Ležící kůň neochotný vstát vždy signalizuje akutního pacienta a jedním z nejdůležitějších faktorů pro uzdravení koně je včasná a samozřejmě správná diagnostika a léčba. Příčiny mohou být různé a je třeba brát zřetel na veškeré dění okolo koně od klimatu až po možné úrazy (Feige, 1999). Cílem klinického vyšetření je zjištění příčiny ulehnutí koně (Feige, 1999). Také anamnéza bolesti je velmi důležitá, protože právě ta bývá jednou z častých příčin ulehnutí a neochotě vstát. Pro lepší přehled byly nemoci koní s diferenciální diagnózou rozděleny do dvou skupin. Ovšem nutno podotknout, že všechny tyto nemoci se svými příznaky podobají. 1. skupina nemocí se zabývá diferenciální diagnózou a léčbou: a) schvácení kopyt b) zlomenin kostí dolní části končetiny c) kopytního abscesu d) hniloby rohoviny kopyta 2. skupina nemocí se zabývá diferenciální diagnózou a léčbou: a) kolikovitého syndromu b) úžehu c) otrav d) myoglobinurie 4 PRVNÍ SKUPINA NEMOCÍ 4. 1 Schvácení kopyt (laminitis) Kopyto koně je poměrně složitý orgán a chceme-li pochopit podstatu schvácení kopyt, je třeba znát alespoň základní anatomické vlastnosti kopyta (Švehlová, 2009). Kostra kopyta je tvořena kopytní kostí, kladkou korunkové kosti, sezamskou kostí, pravou a levou kopytní chrupavkou nasedající na větve kopytní kosti, mezičlánkovým kloubem, flexory a extenzory prstu a mazovým váčkem (Marvan a kol. 2011). Kosti a 11

9 chrupavky pokrývá škára, tj. vazivová vrstva obsahující cévy a nervy (Dušek a kol., 1999). Škára kopyta je silná asi 2-3 mm a podle lokalizace se dělí na škáru obruby, korunky, stěny, chodidla a střelky (Marvan a kol. 2011). Povrch kopyta tvoří rohové pouzdro sestávající se z rohové stěny, rohového chodidla a rohového střelu. Rohové chodidlo je na spodní straně kopyta tvořeno měkčí rohovinou. V chodidle se nachází střelka se dvěma rameny, mezi kterými je rýha střelková. Vzadu přecházejí ramena střelky v patky. Dolní okraj kopyta nesoucí váhu koně se nazývá nosný okraj kopyta, mezí níž a rohovým chodidlem se nachází bílá čára (Dušek a kol., 1999). Je důležité si uvědomit, že kopyto je živý orgán a díky své různorodé struktuře je poměrně flexibilní a schopné přizpůsobovat svůj tvar působením sil. A právě těchto vlastností se využívá při léčbě a tzv. přetváření nemocného kopyta, nebo zvykání koně chodit naboso. (Švehlová, 2009) Obr.1 Anatomie dolní části končetiny koně (Švehlová, 2009). 12

10 Schvácení kopyt můžeme rozdělit na dvě podskupiny: a) Aseptický zánět škáry kopytní b) Aseptický prudký zánět škáry stěnové (Jurný, Král, 1958) Dodnes se často v odborné literatuře můžeme dočíst, že laminitis je zánět lamelární škáry kopytní, který může vzniknout z různých příčin a často se odráží na celkovém stavu pacienta (Žert, 2005), ovšem podle nových poznatků bylo zjištěno, že se spíše jedná o nedostatečné prokrvení škáry kopytní s následnou ischemií až nekrózou (Švehlová, 2009). Dochází k vazokonstrikci cév prstu, mikrotrombotizaci, perivaskulárnímu edému a k tzv. kompartmentálnímu syndromu způsobenému zvýšením objemu a tlaku insterticiální tekutiny (Mair, 1997). Toto onemocnění se vyskytuje ve více než 80% na hrudních končetinách (Wintzer, 1999) a vzniká zpravidla náhle (Jurný, Král, 1958). Prvním zřetelným příznakem je strnulá opatrná chůze (Bartz, 2002), která se však vyskytuje u mnoha dalších onemocnění (kopytní absces, zlomenina, hniloba). Ovšem jsou případy, kdy je pro koně bolestivost natolik silná, že ulehne a odmítá vstát. Tento stav může být zavádějícím příznakem vyskytujícím se například u koliky, černého močení, či zlomeniny. Dále se může vyskytnout zvýšení tělesné teploty, zrychlení pulzu a dechu, nechuť k žrádlu a neklid, což mohou být též příznaky u začínající koliky (Wintzer, 1999). Hlavním zjevným symptomem poukazujícím na schvácení kopyt je typický postoj koně. Při postižení hrudních končetin má kůň tyto končetiny postaveny daleko dopředu a pánevní končetiny podsunuty pod sebe viz obr. 2 (Jurný, Král, 1958). Obr. 2 Typický postoj koně při schvácení kopyt hrudních končetin (Švehlová, 2009). 13

11 Při pohybu v kroku dochází k typickému nastupování na patky s přenášením těžiště těla na pánevní končetiny (Wintzer, 1999). Naopak při postižení pánevních končetin má kůň hrudní končetiny podsunuty pod tělo a hlavu skloněnou. V případě že dojde ke schvácení všech čtyř končetin, kůň více zatěžuje méně postižené končetiny. Většinou však leží a velmi těžko vstává (Jurný, Král, 1958). Taktéž skákavý pulz prstní tepny (Švehlová, 1999), zvýšená teplota rohového pouzdra a korunky (Wintzer, 1999) včetně jejího otoku poukazuje na schvácení kopyt (Jurný, Král, 1958). Dalšími možnými diferenciálními onemocněními připadá v úvahu myopie a s určitou rezervou tetanus (Wintzer, 1999). Pokud bolest neustoupí do cca 48hodin, může dojít až k rotaci kopytní kosti (viz obr. 3) a tím následně k deformaci kopyta a chronickému stavu (Švehlová, dominika-svehlova.cz). Obr. 3 Rentgenový snímek schváceného kopyta s rotací kopytní kosti (Kovalová, 2014). Příčin schvácení kopyt je široká škála. Z tohoto důvodu je třeba si uvědomit všechny možnosti a rizika, se kterými se denně setkáváme. Jde o příčiny jak vnější tak vnitřní. Nejběžnějšími příčinami, se kterými se můžeme kdykoliv setkat, jsou vklíněný cizí předmět v rohovém střelu, kopnutí neokutým kopytem do tvrdé přepážky a neodborná podkovářská práce, tj. použití krátké, úzké podkovy, její přílišné přitažení, nepřímé zakutí (viz obr. 4) a nerovnoměrná úprava nosného okraje (Jurný, Král 1958). 14

12 Obr. 4 Ukázka nepřímého zakutí (Kovalová, 2014). Na obrázku je vidět, že hřebík je příliš vysoko, a ačkoliv není přímo ve škáře kopytní, již na ni tlačí a způsobuje bolest (Kovalová, 2014). Chybou, které se může dopustit jezdec a způsobit tak schvácení je dlouhodobá chůze neokutého koně v tvrdém, kamenitém terénu (Švehlová, 1999). Paradoxně toto onemocnění ohrožuje i naprosto zdravou končetinu koně, má-li již na jedné z končetin nějaký zdravotní problém a to tím, že se snaží primárně postižené končetině ulevit a tím nadměrně zatěžuje končetinu druhou, kde následně dochází k laminitidě z přetížení (Eustace, 1999). Mnozí majitelé koní se snaží v dobré vůli svému koni co nejvíce přilepšit a neuvědomují si, že i obézní koně mají větší sklon k tomuto onemocnění (Eustace, 1999). Velkým nebezpečím je jarní pastva a vysoké dávky jadrného krmiva. Častým případem je překrmení jadrným krmivem pří útěku koně např. do přípravny krmiv, v tomto případě je nutné okamžitě volat veterinárního lékaře (Švehlová, 1999). Nesmíme opomenout možnost vzniku schvácení z toxémie a to např. při zadržení lůžka po porodu, při průjmech a zánětech zažívacího ústrojí (Švehlová, 1999). Dokonce i stresové faktory jsou možnou příčinou onemocnění. Jedním z nich je například dlouhotrvající transport za příliš teplých, nebo naopak chladných podmínek (Eustace, 1999). Prognóza úzce souvisí s příčinou, její co nejzazší odstranění a okamžitou léčbou. Čím dříve se začne s terapií, tím lepší je prognóza (Wintzer, 1999). Taktéž je důležité vyhodnotit, kolik končetin je postiženo, zohledněna musí být váha pacienta, jeho 15

13 celkový stav, tvar kopyt a stupeň postižení. Nejméně prognosticky příznivé jsou alimentární a porodní laminitidy, taktéž onemocní-li kopyta plochá, nebo již schvácená je prognóza méně příznivá (Jurný, Král 1958). U léčby je nejdůležitější její včasné zahájení a to nejen ve smyslu léčby onemocnění, ale hlavně co nejrychlejší odstranění příčin. To znamená, že u laminitidy vzniklé sežráním velkého množství jadrného krmiva jako první zajistíme vyprázdnění střev a následně řešíme samotnou laminitidu (Švehlová, 1999). Stejně tak budeme postupovat u laminitidy způsobené neodborným podkováním. Sejmeme nesprávně zvolené podkovy, vytáhneme zakuté hřebíky a odstraníme příliš narostlou rohovinu (Jurný, Král, 1958). Po odstranění příčin by měl každý z chovatelů, ošetřovatelů či jezdců okamžitě poskytnout koni první pomoc. Nejúčinnější je chlazení kopyt, buď tekoucí vodou, nebo postavení postižené končetiny do nádoby se studenou vodou (5 C), či v ještě lepším případě s ledovou tříští (kryoterapie) pod podmínkou, že kůň tuto léčbu akceptuje (Švehlová, 1999). Ovšem objevují se i názory, které kryoterapii v akutní fázi laminitidy zpochybňují. Nutno dodat, že pokud kůň stojí a chlazení se nebrání, tak mu to s největší pravděpodobností ulevuje od bolesti, což je velmi důležité. Ovšem pokud by se kůň při chlazení vzpouzel, není dobré v chlazení pokračovat (Šantrůčková, 2010). V akutním stádiu není žádoucí nutit koně k pohybu, a pokud kůň ulehne, nenutíme ho ani vstát. Další fází léčby, kterou můžeme zajistit okamžitě i bez veterinární asistence je měkká podestýlka (Bartz, 2001). Nejlépe je na podestýlku použít písek, piliny, rašelinu (Švehlová, 1999), nebo vysokou vrstvu slámy, alespoň 20cm (Šantrůčková, 2010). Koni poskytneme dostatečný přísun vody a lučního sena a v žádném případě nekrmíme jádrem (Švehlová, 1999). Podle stádia schvácení kopyt je možné různě seříznout přední stranu kopyta, nebo do ní udělat zářezy či otvory, čímž se uvolní nahromaděný výpotek pod rohovinou a zmírní tlak (Švehlová, 1999), který způsobuje bolest a může způsobit i rotaci kopytní kosti. Hrot kopytní kosti pak může proniknout chodidlem (Ende, Isenbudel, 2006). Pokud dojde k rotaci kopytní kosti, což zjistíme rentgenovým snímkem, je zapotřebí odborné úpravy kopyta a speciální ortopedické kutí (viz obr. 5). (U takového kutí, musí být ze zákona přítomen i veterinární lékař (Kysilka, 2010)). U kutí schvácených kopyt, jde hlavně o odlehčení špičky a zatížení patek. Toho dosáhneme, pokud odstraníme nekvalitní a zbytnělou rohovinu přední části kopytní stěny a zajistíme ochranu chodidla před nadměrným tlakem (Švehlová, 1999). 16

14 Obr. 5 Sada ortopedického kování (Kovalová, 2014). 1) Podkova s plnou špičkou: dříve používaná jako ortopedické kutí u schvácených kopyt s rotací kopytní kosti. 2) Podkova tzv. mercedeska: ortopedické kutí dříve u schvácených kopyt s rotací kopytní kosti, dnes spíše používaná při zlomeninách kopytní kosti. 3) Podkova šavlovitě prohnutá: používaná u schvácených kopyt, jejím úkolem je odlehčení špičky kopyta. 4) Odlehčená hliníková podkova s odvalem: používá se u schvácených kopyt s rotací kopytní kosti, nevýhodou je její cena. 5) Klasická podkova s podložkou: širší využití, jak u schvácených kopyt, tak u kopytního abscesu. 6) Kopytní tmel: dnes často používanou pomůckou při různých problémech s kopyty. V každém případě je nejlepší schvácení kopyt předejít. Základy prevence jsou poměrně snadné a spočívají v nepřekrmování koně jádrem, udržování kopyt v dobré kondici, odborné podkovářské péči, postupným zvykáním na jarní pastvu, vyhýbání se tvrdému, kamenitému terénu, nepřekrmování koně a minimalizování stresu (Švehlová, 1999). 17

15 4. 2 Zlomenina kostí dolní části končetiny Dle mého názoru jsou končetiny koně nejen nejdůležitější, ale zároveň i nejvíce ohroženou částí těla koně, obzvláště, co se týče hrudních končetin. Hrudní končetiny plní hlavně opornou funkci (Flade a kol., 1990). Z našeho hlediska nás nejvíce zajímají kosti zápěstní, záprstní, bodcové kosti, kosti sezamské, spěnková kost, kost korunková a kopytní se střelkovou. (Higginsová, Martinová, 1999). Oproti jiným hospodářským zvířatům má kůň sedm zápěstních kostí (Marvan a kol. 2011), které jsou tvořeny dvěma řadami krátkých kostí (Flade a kol. 1990). Záprstní kosti, které jsou u koně v počtu tří, jsou naopak tvořeny dlouhými kostmi (Flade a kol. 1990). Záprstí hrudní končetiny tvoří tzv. přední holeň, která je tvořena třetí záprstní kostí a dvěma kostmi bodcovými (Dušek a kol. 1999). Sezamské kosti jsou dvě a tvoří podklad spěnkového kloubu. Slouží k úponu šlach a kloubů (Lerche 1962). Největším článkem prstu je krátká rourovitá kost s nepravidelnou kloubní plochou, nazývaná spěnková kost. Obdobou této kosti je kost korunková (Marvan a kol. 2011). Kopytní kost má kuželovitý tvar vybíhající dozadu dvěma větvemi. Mezi rameny kopytní kosti se nachází kost střelková (Dušek a kol. 1999). Obr. 6 Anatomie končetiny koně (Soukup, 2010). Zlomeniny jsou tím nejzávažnějším poraněním u koní (Mezerová 2010). Nejčastější zlomeninou u koní bývá zlomenina kosti hrudní končetiny, především v dolních částech. Dle porušení kožního krytu je dělíme na otevřené a zavřené. Podle 18

16 pořadí četnosti zlomenin bývají nejčastěji postiženy tyto kosti: bodcové, střelková, kopytní, spěnková a korunková (Heuveldop 2009). Ke zlomenině nejvíce dochází na pastvině, nebo při volnosti koně v hale. Zlomeniny jsou často způsobeny kopnutím druhým koněm, kopnutím do tvrdé přepážky, či pádem. Paradoxně těžké pády jsou spíše výjimečnou příčinou zlomenin. U sportovních koní ke zlomeninám může dojít vlivem únavy podpůrného ústrojí (tzv. únavová zlomenina). Jednou z možných zlomenin v oblasti kopytní kosti je tzv. rotační zlomenina, kdy kopyto zůstává stát a zároveň dochází k pohybu končetiny nad ním, např. při obratech na jízdárně (Heuveldop 2009). Jak bylo již zmíněno v kapitole věnované schvácení kopyt, i zde je prvním zřetelným příznakem kulhání, v horším případě ulehnutí koně a neochota k pohybu. Zde je velmi důležitá správná diferenciální diagnostika. Kromě schvácení kopyt a zlomeniny kostí dolní části končetiny se kulhání může vyskytovat např. u kopytního abscesu, avšak při zlomenině dolní části končetiny, na rozdíl od dalších jmenovaných nemocí s koněm nesmíme v žádném případě manipulovat, dokud nezajistíme fixaci končetiny (Heuveldop, 2009). Při stání kůň postiženou končetinu odlehčuje a brání se jejímu plnému zatížení (Wintzer (1999). V oblasti zlomeniny se často vyskytuje silný otok a pulzace v místě lomu (Heuveldop 2009), někdy můžeme nahmatat přímo úlomky kostí (Bartz 2001). Z hlediska diferenciální diagnostiky je nutné poznamenat, že k pulsaci na distálních artériích dochází i při schvácení kopyt. Schvácení kopyt ovšem nedoprovází silný otok. Otevřená zlomenina je charakteristická přítomností krve, popř. je možno vidět i zlomenou kost, či její úlomky (Bartz 2001). Někteří koně odmítají tolerovat situaci, že končetinu neovládají, snaží se zraněnou končetinu zatížit a tím hrozí nebezpečí pádu (Mezerová 2010). Zlomeniny dlouhých kostí jsou prognosticky velmi nepříznivé, v odborné literatuře jsou dokonce označovány jako katastrofické nebo smrtelné. U otevřených zlomenin je vysoké riziko infekce, což taktéž negativně ovlivňuje prognózu (Mezerová 2010). Jinak v současné době mají zlomeniny kostí dolních částí končetin dobrou prognózu, což neplatí v případě, pokud se místo lomu nachází v horní třetině kosti, narušuje povrch kloubu, při tříštivé zlomenině, nebo při rozsáhlém poškození okolní tkáně. Naopak zlomenina bodcové kosti není natolik závažná, protože neplní nosnou funkci (Bartz 2001). Z hlediska závažnosti zlomeniny má nejlepší prognózu neúplná zlomenina, tj. naštípnutí kosti, nebo zlomenina bez dislokace kostních úlomků. Co se 19

17 týče koní se sportovním zaměřením, lze říci, že jakákoliv zlomenina končetiny je prognosticky nejistá vzhledem ke sportovní kariéře (Wintzer 1999). Přes velké pokroky veterinární chirurgie a péče, jsou zlomeniny, které nelze léčebně úspěšně zvládnout. V takových případech bychom se měli rozmyslet, zda není pro koně lepší utracení, než jej stresovat další bolestí a dlouhým transportem a až po mnoha útrpných hodinách jej zbavit bolesti (Furst, 1999). Pro úspěšnou léčbu je velmi důležitá správná první pomoc jejíž hlavním úkolem je omezit vzniklé poškození. Největší chybou, které se můžeme dopustit je podání analgetik, kůň by pak mohl zatížit postiženou končetinu, což je naprosto nežádoucí. Naopak velmi žádoucí je co nejvíce omezit pohyb a postiženou končetinu zafixovat fixačním obvazem, nebo transportní dlahou (Heuveldop, 2009). Léčba zlomeniny může být konzervativní, nebo chirurgická. Konzervativní léčba fixačním obinadlem je dostačující hlavně u zlomenin dolní části končetin (Mezerová, 2010). Taktéž se může u zlomenin kopytní kosti použít speciální kutí (viz obr. 7) v kombinaci se sádrovým obvazem. Obr. 7 Speciální ortopedická podkova používaná při zlomenině kopytní (Kovalová, 2014). kosti Co se týče chirurgické léčby, jedná se o osteosyntézu, která se provádí v celkové anestezii. Tato léčba je finančně velice náročná. Také problém stabilní osteosyntézy není zcela uspokojivý (Wintzer 1999). Velmi náročné a rizikové je první vstávání koně 20

18 po celkové anestézii. Kůň si může neopatrným postavením znovu zranit operovanou končetinu, nebo i ostatní končetiny. Tomuto lze předejít, pokud máme možnost zotavování koně v nádrži s vodou. Dalším rizikem v pooperačním období je možnost vzniku koliky jako odpověď na změnu krmiva a zátěže, nebo vzniku schvácení kopyta zdravé končetiny z důsledku přetěžování ve snaze ulevit nemocné končetině (Mezerová, 2010). Toto bylo již popsáno v kapitole schvácení kopyt. Ne zcela prozkoumanou metodou léčby je dodání růstového faktoru přímo na místo zlomeniny a léčba kostními štěpy (Oke, 2009). Z mého pohledu, vzhledem k příčinám zlomenin, což jsou převážně úrazy a nepředvídatelné situace není až tak snadné zlomeninám předcházet. Nějaká preventivní opatření však můžeme podniknout. A to zajištěním bezpečného výběhu, kontrolou koní ve volnosti a předcházením únavových zlomenin ve smyslu nepřetěžování koně Kopytní absces Zde je na místě popis kopyta koně tak jak by jej měl znát každý chovatel, ošetřovatel, jezdec či trenér. Vnitřní struktury kopyta byly popsány v kapitole schvácení kopyta koně. Obr. 8 Popis kopyta (Kovalová, 2014). 21

19 Obr. 9 Popis kopyta (Kovalová, 2014). Ač je kopyto tvořeno poměrně odolnými strukturami, díky nepřetržitému kontaktu s vnějším prostředím, je neustále ohrožováno nepříznivými vlivy, jako je kamenitý terén, ostré předměty apod. (Švehlová, 2013). Kopytní absces je velmi často opouzdřený, hnisavý zánět rohoviny kopytní stěny, rozpěrek, nebo chodidla (Bartz, 2001), který tlačí na citlivou kopytní škáru (Heuveldop, 2006). Samotný zánět vyvolají bakterie, které do vnitřních struktur vniknou prasklinou, či poraněním (Bartz, 2001). Infekce se může do kopyta dostat primárně, tj. probodnutím rohoviny ostrým předmětem což je tzv. nášlap (Švehlová, 2012), zde může být ještě příčinou zakování, kdy dojde k poranění kopytní škáry podkovákem (Heuveldop, 2009). Častěji se vyskytují sekundární příčiny, kdy dojde ke vstupu infekce již vzniklými prasklinami, či jinými otvory. Častěji bývají postiženy končetiny s příliš suchou, nebo naopak příliš vlhkou rohovinou, kde dochází k vydrolení bílé čáry (Švehlová, 2012). Taktéž je kopytním abscesem ohrožena skupina koní, kterým byly po dlouhé době sejmuty podkovy, a kůň byl nadále ponechán naboso. Následkem ischémie určité části kopyta dochází k nekrotizaci a následnému vzniku abscesu (Švehlová, 2012). Prvním zřetelným příznakem stejně jak tomu je i u schvácení a zlomenin je kulhání. Dalším totožným příznakem se zlomeninou kosti končetiny je odlehčení končetiny (Heuveldop, 2009) což ovšem neplatí u schvácení, protože u schvácení bývají postiženy nejčastěji obě hrudní končetiny (typický postoj), čímž můžeme toto onemocnění vyloučit. Zavádějící může být hmatný silný puls na prstní tepně, ten se objevuje ve všech již jmenovaných onemocněních. Na kopytní absces poukazuje hlavně zvýšená teplota postiženého kopyta a spěnky (Heuveldop, 2009) a následné vyšetření 22

20 kopytními kleštěmi. Někdy můžeme vidět přímo zapíchnuté cizí těleso v kopytě, což nám diagnostiku ulehčí (Švehlová, 2012). V horších případech, kdy je absces rozsáhlý se objeví horečka, zvýšený puls a zvýšená dechová frekvence (Heuveldop, 2009). Pokud se absces začne léčit zavčas a nedojde k samovolnému provalení korunkou je úplné uzdravení koně bez následků téměř jisté. Absces se může zkomplikovat již zmíněným samovolným provalením, či rozšířením ložiska do okolních tkání, v některých případech může dojít až k flegmóně. V tomto případě je léčba náročnější a zdlouhavá. Avšak prognosticky ve většině případů stále dobrá (Švehlová, 2013). U kopytního abscesu je díky vysoké schopnosti regenerace kopytní škáry, velká schopnost samoléčby (Mádr, 2011). Na léčbu kopytního abscesu jsou dva naprosto protichůdné názory. Někteří odborníci tvrdí, že je lepší kopytní absces neotevírat, nechat vyzrát a nechat jej ať se provalí sám (Mádr, 2011). Tomuto způsobu léčby oponuje názor, že i když se kopytní absces může provalit sám, je mnohem lepší a vhodnější tomuto zabránit a vytvořit uměle vhodnější drenáž skrz rohové pouzdro. Po lokalizaci místa abscesu celé chodidlo a sřelové rýhy řádně očistíme, v místě lokalizace uděláme kopytním nožem otvor až k místu abscesu a necháme hnis vytéct. Ránu následně vyčistíme a zdezinfikujeme, v případě velké rány je vhodné ji vyplnit tamponem namočeným do dezinfekčního prostředku a udělat pevný obvaz. Ten se doporučuje ještě chránit botkou, aby se obvaz neprodřel a kůň se mohl více pohybovat, což napomáhá cirkulaci krve a tím se hojení urychluje (Švehlová, 2013). Ještě před samotným zahájením odborné léčby můžeme koni udělat na kopytě teplý zábal s lněným semínkem (Heuveldop, 2009), mýdlem (Bartz, 2001), nebo s trochou jablečného octa, což podporuje změknutí kopyta a usnadňuje následné otevření abscesu. Jakmile je kopytní absces vypuštěn a neobjevuje se dál sekrece, může být léčba ukončena. Po větších abscesech často zůstává velký otvor, který je vhodný překrýt buď koženým, nebo kovovým chodidlem (Ende, Isenbugel, 2006). V některých případech je nutno léčbu doplnit o podání antibiotik (Bartz, 2001). Je vhodné zkontrolovat vakcinaci proti tetanu (Bartz, 2001). Základem prevence je pravidelná každodenní kontrola a čištění kopyt a to nezávisle na tom jestli chodí kůň pod sedlo, nebo do výběhu (Ende, Isenbugel 2006). Rovněž pravidelná kontrola výběhu a jízdárny by měla být samozřejmostí (Švehlová, 2012). Nesmíme zapomenout na pravidelné korektury a udržování kopyt v dobré kondici (Švehlová, 2013). 23

21 4. 4 Hniloba rohoviny kopyta Vnitřní struktury a popis kopyta byly popsány v kapitolách věnované schvácení kopyt a kopytnímu abscesu. Z hlediska hniloby rohoviny, hlavně co se týče rohového střelu, je velmi důležité zmínit tzv. těsné kopyto (viz obr. 10). Těsné kopyto zapříčiňují změny tvaru rohového pouzdra vyvolávající zúžení v určitém úseku - kopyto těsné v patkách, v korunkovém, nebo chodidlovém okraji (Wintzer, 1999). Patkové hrany jsou vzdálené méně než 1/5 vnějšího obvodu nosného okraje kopyta (Grolik, Kopecký, Šatlava, 1963) Obr. 10 Ukázka těsného kopyta v patkách (Kovalová, 2014). Hniloba je poškození vnější vrstvy rohoviny chodidla, stěny a nejčastěji rohového střelu (Wintzer, 1999). Je to především problém správné funkce kopyta (Soukup, 2010). Neméně důležitým faktorem pro vznik hniloby je nedostatečná péče o kopyta (Ende, Isenbugel, 2006) a špatná stájová hygiena (Wintzer, 1999). Hnilobu způsobují hnilobné bakterie (Švehlová, 2011). Dalo by se říci, že na vzniku hniloby se podílí několik úzce spolu souvisejících faktorů. Čím více faktorů se u postiženého koně vyskytne, tím větší je riziko vzniku hniloby. Rizikovou skupinou jsou koně s těsnými kopyty (snazší zadržení nečistot ve střelových rýhách) a se špatnou kvalitou rohoviny (Wintzer, 1999). Pokud takový kůň dlouhodobě stojí na vlhké, špinavé podestýlce (nejagresivnější na rohovinu je moč (Švehlová, 2011)), nebo v blátivém terénu je velmi pravděpodobné, že 24

22 jej hniloba postihne. Obzvlášť pokud alespoň jednou denně kopyta nevyčistíme a neošetříme (Wintzer, 1999). Dalšími faktory podílejícími se na vzniku onemocnění jsou špatně zvolené podkovy (úzké, malé, uzavřené, s podložkami či vysokými ozuby), nedostatek pohybu, paradoxně i nadměrné sucho podporující vznik prasklin, které se sekundárně infikují. Podle nových poznatků i krmení bohaté na bílkoviny způsobuje přetížení jater a ledvin a následně se zvyšuje vnímavost kopyt na různé choroby (Švehlová, 2011). Prvním varovným signálem poukazujícím na hnilobu je rozbředlý povrch rohoviny pokryt šedočerným mazlavým povlakem, který silně a nepříjemně páchne (Wintzer, 1999). Zde je potřeba rozlišit, zda se nejedná pouze o odumřelou, neodstraněnou rohovinu, která na první pohled může připomínat hnilobu. Hnilobou však není a po odstranění této přerostlé rohoviny je kopyto naprosto zdravé. Pokud nezačneme včas povrchovou hnilobu léčit, může se rozšířit až do struktur škáry a kůň poté začne kulhat (Švehlová, 2011). Hnilobu poměrně snadno odlišíme od rakoviny, jelikož u rakoviny je typické bujení papil střelové škáry, které se u hniloby nevyskytuje (Wintzer, 1999). Zahájíme-li léčbu včas a nepodceníme první varovné příznaky je prognóza velice příznivá a většinou dojde k úplnému uzdravení. Pokud ovšem podceníme toto onemocnění, může dojít až k napadené škáry kopytní a následná léčba složitější (Švehlová, 2011). Také vyskytne-li se hniloba u koně s těsnými patkami, je možná remise. Co se léčby týče jako první bychom měli odstranit veškerou postiženou rohovinu, důkladně vyčistit střelové rýhy a aplikovat dezinfekční a prostředky. Hluboké úzké střelové rýhy se vyplní vatou s léčivým prostředkem. Dezinfekce a tamponáda se provádí tak dlouho, dokud střel nevyschne (Wintzer, 1999). V extrémních případech se doporučuje použití chemických prostředků jako je dehet, mírně kyselé roztoky (Soukup, 2010), skalice modrá, antibiotika (Švehlová, 2011). Součástí léčby je samozřejmě i zajištění suché, čisté podestýlky, dostatek pohybu nejlépe na pevném povrchu, aby došlo k fyziologickému zatížení střelky a tím lepšímu prokrvení (Švehlová, 2011). Základní prevencí je suchá, čistá podestýlka, pravidelná kontrola kopyt a včasné zahájení léčby ihned při prvních příznacích hniloby. V každé stáji by pro tyto případy měl být po ruce např. Kubatol, dehet, nebo skalice modrá. Prevencí je rovněž dostatek pohybu. Z mých zkušeností mohu konstatovat, že chceme-li předejít hnilobě kopyta, měli bychom hlavně udržovat kopyto v dobré kondici (pravidelná korekce, používání 25

23 masti na kopyta, mnoho kovářů doporučuje střídat se sádlem, pravidelné každodenní čištění). 5 DRUHÁ SKUPINA NEMOCÍ 5. 1 Kolikovitý syndrom Dříve než se začneme zabývat kolikami, popišme si stručně zažívací trakt koně a jeho odlišnosti od jiných hospodářských zvířat. Trávicí ústrojí začíná dutinou ústní, prochází celým tělem a končí řitním otvorem. Trávicí trubice se dělí na dutinu ústní a dutinu hltanovou, jícen a žaludek, tenké střevo, tlusté střevo, řitní kanál a řiť (Rozinek, Ješeta, 2007). Vzhledem k vybrané problematice nás nejvíce bude zajímat část zažívacího traktu od žaludku dále a to nejvíce tenké a tlusté střevo. Dno žaludku koně na levé straně přechází ve slepý vak žaludku, do něhož ústí jícen. Před žaludkovou část sliznice vystýlá nejen slepý vak žaludku, ale i část dutiny těla žaludku. Od žláznaté sliznice je dělena zřaseným okrajem sliznice. Před vrátníkem se zaškrcením odděluje vrátníková předsíň, kterou při přechodu do dvanáctníku uzavírá kruhový svěrač (Marvan a kol., 2011). Svalová vrstva žaludku je tvořena třemi vrstvami hladké svaloviny. Vnitřní a vnější šikmá svalovina tvoří vnitřní silnou vrstvu svaloviny, která vytváří nad česlem svalovou smyčku okolo česlového svěrače. Ta spolu s postavením slepého vaku žaludku zabraňuje koni zvracet obsah žaludku (Rozinek, Ješeta, 2007). Tenké střevo se skládá ze tří částí: dvanáctník, lačník a kyčelník. Dvanáctník se nachází většinou v pravé části dutiny břišní (Flade a kol., 1990), ústí do něj žlučovod a slinivkový vývod (Marvan a kol., 2011). Lačník se nachází v levé části horní břišní stěny. Kyčelník je dlouhý asi 1m a ústí do slepého střeva. Sliznici tenkého střeva pokrývají klky, které několikanásobně zvětšují absorpční plochu (Flade a kol., 1990). Tlusté střevo má tři části: slepé střevo, tračník (vzestupný, příčný a sestupný) a konečník a na rozdíl od tenkého střeva nevytváří klky. Slepé střevo je u koně velké, o objemu 30 50litrů, vyplňuje celou pravou slabinu a má tři části: hlavu, tělo a hrot. Jeho hlavní funkcí je trávení celulózy (na rozdíl od jiných hospodářských zvířat, hlavně přežvýkavců, kdy se tento děj odehrává v předžaludku). Výrazné zúžení střeva mezi slepým střevem a vzestupným tračníkem je rizikovým místem, kde může vzniknout kolika (Rozinek, Ješeta, 2007). Konečník je koncová část tlustého střeva nacházející se 26

24 pod páteří, zavěšen na duplikatuře pobřišnice. Na jeho konci se nachází řiť, tj. krátká svalová roura, která vyúsťuje řitním otvorem. Při přechodu v řiť se konečník rozšiřuje v ampuli (Lerche, 1962). 1 pánevní ohbí, 2 místo přechodu horní pravé slohy velkého kolonu v příčný tračník, 3 hlava slepého střeva, 4 tělo slepého střeva Obr. 11 Nejčastější místa vzniku zácpy (Švehlová, 2010). Zažívací systém koně je odedávna uzpůsoben pro neustálý příjem potravy (Wintzer, 1999). Rozhodně není proto vhodné jednorázové krmení ve velkém množství, obzvlášť co se týče jadrného krmiva a taktéž nejsou vhodné náhlé změny druhu krmiva. Právě v těchto případech se mohou následně vyskytnout různé zažívací problémy projevující se kolikou. Proto je přinejmenším vhodné, ne-li velmi důležité krmit spíše častěji a v menších dávkách a přecházet na jiný druh stravy velmi pozvolna (Švehlová, 2010). Ve starších odborné literatuře a v povědomí chovatelů je termín kolika bráno jako vážné onemocnění zažívacího traktu. Ovšem kolika je spíše hlavním příznakem různých náhlých příhod břišních (Wintzer, 1999) a jiných chorob (Švehlová, 2010). V každém případě ať je na tento termín pohlíženo jakkoliv, je vždy oprávněně bráno s respektem a obavami. Příčin kolik může být několik. Těmito příčinami mohou být: onemocnění trávicího traktu (nejčastější), onemocnění jater, svalová bolest (černé močení), onemocnění plic a pohrudnice, onemocnění močového ústrojí, poruchy imunity, stahy dělohy před porodem, vzácně onemocnění srdce a psychogenní poruchy (Švehlová, 2010). My se budeme zabývat hlavně nemocemi trávicího ústrojí, do kterých v tomto 27

25 případě řadíme rozšíření žaludku, střevní křeče, nadmutí, zácpa, zúžení a ucpání střeva, změny polohy střeva a embolie střevních arterií (Nejedlý, 1973). Z hlediska patofyziologie jsou hlavní příčinou kolikovitých bolestí spasmy stěny střevní s poruchou peristaltiky (Zakopal a kol., 1985). Další funkční poruchou mohou být spontánní, nebo pooperační adheze, či přeplnění a dilatace části střeva. U tromboembolických kolik jsou křeče vyvolány hypoxemií postižené části střeva (Zakopal a kol., 1985). A konečně řada dietetických chyb zahrnující špatné, nebo zkažené krmivo, čerstvé nevypařené jádro, příliš mladá, nebo zapařená zelená píce, nevhodná pastva, náhlá změna krmiva, krátká řezanka, plevy, nedostatek čisté vody, nevhodné mache, nedostatek krmiva nebo naopak (častěji) nadměrné množství krmiva, plesnivé seno, nepravidelné krmení a napájení, příliš časné zapřažení nebo osedlání krátce po krmení (Zakopal a kol., 1985), silně kvasivé a bobtnavé krmivo (sušené cukrovarské řízky), polykání vzduchu u klkáčů (Nejedlý, 1973). Uplatňuje se i vliv počasí, např. předbouřkové období. Nesmíme vynechat ani nadměrnou námahu a vyčerpání (Zakopal a kol., 1985), infekce střevními parazity, některé léky a otravy (Švehlová, 2010). Na vhodnost a množství krmiva je třeba dbát zvýšené opatrnosti u podvyživených koní (viz obr. 12), kde se snažíme hmotnost koně zvýšit. Krmná dávka se musí zvyšovat pozvolna a je třeba správná volba krmiva (více objemného a méně energetického krmiva). Obr. 12 Ukázka podvyživeného koně (Kovalová, 2014). 28

26 U výše vyjmenovaných onemocnění trávicího ústrojí je hlavním příznakem ona již tolikrát zmíněná kolikovitá bolest. Ta je charakteristická svou střídavou intenzitou. Intenzitu kolikovitých bolestí můžeme rozdělit do tří skupin: 1) Mírné kolikové bolesti, projevující se občasným hrabáním přední končetinou, ulehnutím v neobvyklou dobu, ohlížením se na břicho (Zakopal a kol. 1985), zíváním, flémováním, neklid, nebo naopak apatií a nechutenstvím (Švehlová, 2010). 2) Středně silné bolesti, u kterých je častější hrabání přední končetinou. Kůň opakovaně ulehá, případně se válí, po postavení se krčí a nervózně chodí po celém boxu (Zakopal a kol. 1985) a kope se po břiše (Švehlová, 2010). 3) Silné bolesti, které jsou tak intenzivní, že se kůň bez ohledu na možné poranění vrhá na zem, válí se, rychle vstane a opět ulehá, nebo se manéžovitě pohybuje po boxu či zaujímá nepřirozený postoj, je zřejmý výraz strachu (Zakopal a kol. 1985), kůň se snaží ležet na zádech a v tomto stádiu bolesti může být nebezpečný sobě i svému okolí (Švehlová, 2010). Obr. 13 Válení se při kolice (Kovalová, 2014). Válením si kůň při kolice ulevuje od největší bolesti. (pozn. dříve se koni při kolice ve válení bránilo, dnes se doporučuje koně nechat válet (Bartz, 2001)). Nezávisle na stupni bolesti se mohou vyskytnout tyto příznaky: zrychlený pulz (stoupá až na dvojnásobek klidové hodnoty), zrychlený dech (povrchový), silné pocení (studený pot). U neklidných koní stoupá vnitřní teplota. Naopak subnormální teplota u dospělých a klidných pacientů je známkou kritických stavů. Může se vyskytnout zvětšení břicha (u meteorismu), bouřlivá a hlasitá peristaltika nebo naopak úplné vymizení peristaltiky (při zácpě tlustého střeva) (Zakopal a kol. 1985). Dalším možným 29

27 příznakem je nucení na kálení při zácpě (Nejedlý 1973), nadměrné či nedostatečné až zastavené kálení, změna zbarvení sliznic, různý stupeň dehydratace (Švehlová, 2011). Dalo by se říci, že u žádného onemocnění nám nikdy prvotní příznaky nemohou určit 100% diagnózu. Z vlastní zkušenosti mohu poznamenat, že obzvláště pokud má chovatel s koněm problém a podává informace o koni telefonicky, je diagnostika velmi obtížná a vždy je nutné koně vidět a řádně vyšetřit. Např. v případě ulehnutí koně můžeme vzít v potaz hned několik onemocnění a to mimo koliky je ulehnutí možné u schvácení kopyt, u černého močení, otrav i úžehu. Stejně tak se u koliky i úžehu může vyskytovat pocení, zvýšená teplota, pulz i dech. Pocení se může vyskytnout i u černého močení. Z toho vyplývá, že všechno souvisí se vším a není snadné určit správnou diagnózu bez dostatečných vědomostí a zkušeností. A obzvláště výše jmenované příznaky jsou vždy varujícím signálem závažného stavu a nesmí se podcenit! Z hlediska prognózy je důležitá lokalizace problému. Čím blíže k anu je příčina koliky, tím je prognóza příznivější (Zakopal a kol., 1985). Naopak zvracení, je velmi nepříznivým příznakem a značí rupturu žaludku, v tomto případě je prognóza velmi špatná (Nejedlý, 1973). U kolik se nedá jednoznačně říci, jaká je prognóza, jelikož ta vyplývá z toho která část zažívacího systému a jakým způsobem je postižena. Např. poměrně příznivou prognózu má křečová kolika, primární plynová kolika, méně příznivou zácpa, zauzlení střev a velmi nepříznivou prognózu ucpání, rozšíření žaludku, dojde-li k prasknutí žaludku je toto onemocnění letální (Švehlová, 2010). U léčby je nejdůležitější její včasné zahájení. Začněme tím, co může udělat ošetřovatel ještě před příjezdem veterinárního lékaře. V chladném počasí dáme koni deku (teplo všeobecně příznivě působí na bolest a proti stresu), odstraníme z boxu krmivo, pokud je kůň ochotný, je dobré ho vodit, nepříčetné koně je vhodné zavřít do boxu s vysokou podestýlkou (aby se neporanili), pokud se kůň chce válet, tak mu v tom nebráníme (Bartz, 2001). Léčebné postupy jako je klyzma, masáž a teplý zábal jsou úspěšné v lehčích případech (Wintzer, 1999). Co se týče veterinární léčby, záleží na podstatě vzniku onemocnění. Pokud léčebné metody shrneme do jednoho celku, jde o tyto postupy: vyprázdnění žaludku žaludeční sondou (Nejedlý, 1973), výplachy žaludku, v těžkých případech punkce střeva (Wintzer, 1999), repozice dislokovaného střeva, odstranění zúžení (Nejedlý, 1973), resekce a následná anastomóza střeva (Wintzer, 1999) tj. chirurgické zákroky. Z medikamentózní léčby podáváme 30

28 spazmolytika, analgetika, laxativa (Nejedlý, 1973). Slabost krevního oběhu se podporuje glukózovými a elekrolytovými roztoky (Wintzer, 1999). Většina zodpovědných chovatelů a ošetřovatelů ví jak závažné onemocnění kolika u koní je a dělají maximum, aby mu zabránili. Jedním z prvních a nejzákladnějších opatření je kvalitní a zdravotně nezávadné krmivo a psychická pohoda koně (viz obr. 14). Nesmí se zkrmovat krmivo zapařené, plesnivé, zatuchlé a namrzlé. Řezaná krmná sláma musí být dlouhá nejméně 4 6 cm. Jadrné krmivo zkrmujeme koním se zdravým chrupem, starším koním a hříbatům podáváme oves mačkaný. Při krmení melasou ji musíme zředit až čtyřnásobným množstvím vody. Obzvlášť opatrní musíme být při změně krmiva, nebo při přechodu na jarní pastvu (Štumpf a kol., 1964). Komerčně vyráběná koncentrovaná krmiva musí být čerstvá, příjemně vonět a nesmí být zaplísněná, nebo zkažená. Nesmí se skladovat bez podložení paletami, které umožňují větrání pod pytli (Ende, Isenbugel, 2006). Změnám zátěže musíme přizpůsobit i krmnou dávku (Švehlová, 2010). Náchylné koně je vhodné krmit nejméně 4x denně (Ende, Isenbugel, 2006), důležitý je dostatek čisté pitné vody (Švehlová, 2010). Dobrou prevencí je i zkrmování lněného semínka, jablek a mrkve (Ende, Isenbugel, 2006). Z vlastní zkušenosti mohu doporučit jako přídavek hlavně v zimních měsících smrkovou větvičku. Důležitý je také dostatek pohybu po celý den (Ende, Isenbugel, 2006) a nesmíme zapomenout na pravidelné odčervení (Švehlová, 2010). Obr. 14 Kvalitní krmivo a psychická pohoda koně je základem prevence (Kovalová, 2014). 31

29 5. 2 Úžeh Úžeh definujeme jako akutní nahromadění tepla. Kůň není schopen dostatečně odvádět svoje teplo vlivem horkého vlhkého vzduchu, špatné kondice, nebo nedostatku vody (Bartz, 2001). Nejvíce jsou ohroženi koně, kteří pracují v horkých dnech při vysokém nasycení vzduchu vodními parami (Švehlová, 2011) a koně, kteří jsou v těchto dnech přepravováni více hodin bez přestávek a dostatku vody (Nejedlý, 1973). Další možnou příčinou je nevhodné ustájení jako např. rozpálené hangáry, nebo stany (Bartz, 2001). Postižený kůň zpočátku rychle dýchá, projevuje velká žíznivost, potí se (Nejedlý, 1973), má zvýšený pulz i tělesnou teplotu (Bartz, 2001). V některých případech se vyskytuje slintání (Nejedlý, 1973). Může se objevit jak apatie (Bartz, 2001), tak podrážděnost (Nejedlý, 1973). Většina těchto příznaků, snad kromě slintání, je společná s příznaky kolikového onemocnění. Slintání se naopak může objevit u otrav. Dalšími projevy jsou nejisté chody, vrávorání, poklesávání (Bartz, 2001), objevují se i záškuby svalstva (Nejedlý, 1973), což jsou další shodné příznaky s otravami, které zase úzce souvisí s kolikovým syndromem. Při včasném rozpoznání příznaků a zahájení léčby je prognóza příznivá. Avšak pokud nezahájíme léčbu a necháme koně nadále v nevyhovujícím prostředí a bez dostatku pitné vody, může dojít až k bezvědomí a následnému uhynutí (Nejedlý, 1973). První pomoc v těchto stavech je okamžité chlazení organismu. Zavedeme koně do stínu, nejlépe pokud máme možnost postavit koně do potoka, nebo řeky (Nejedlý, 1973), pokud nemáme tuto možnost, chladíme především hlavu a krk koně za pomocí mokré houby a nádoby s vodou, nebo hadicí (viz obr. 15). Koni je vhodné podávat průběžně vodu 3 4litry po několika minutách. Teplota koně by měla klesnout do půl hodiny. Pokud se tak nestane, je třeba veterinární léčby (Švehlová, 2011). Pokud kůň vodu nepřijímá, aplikujeme intravenózně 4 8litrů fyziologického roztoku (Nejedlý, 1973). 32

30 Obr. 15 Chlazení koně hadicí (Kovalová, 2014). Chceme-li předejít úžehu, musíme zvolit správné ustájení, kůň musí mít stále dostatek čisté pitné vody, během přepravy musíme dopřát koni přestávku a napojit ho, v letních měsících je lepší přepravovat večer a v noci (Nejedlý, 1973). Dalším opatřením je ve dnech horka s koněm pracovat lépe k večeru a ne za nejvyšších teplot, stejně tak musíme myslet na koně v ohradách, aby se měli kde před sluncem schovat a kde řádně napít, pokud takto ohrady nejsou uzpůsobeny je lepší koně v těchto dnech nechat ve stáji Otravy Přestože výskyt otrav oproti předcházejícím rokům klesá (Wintzer, 1999), je třeba na ně nezapomínat a věnovat jim nadále pozornost. K nebezpečí otrav přispívá chemizace zemědělství např. průmyslová hnojiva, nebo konzervační látky (Zakopal a kol., 1985), insekticidy (Wintzer, 1999), ale také i průmyslové exhalace (Zakopal a kol., 1985). Častější jsou však otravy rostlinami. Typické otravy u koní jsou tisem červeným, štědřencem, zimostrázem, rulíkem 33

31 zlomocným, tújí, ocúnem a akátem, viz tabulka 1 (Bartz, 2001). Z dalších možných příčin vyvolávající otravy jsou patogenní plísně a některé druhy rostlinných snětí a rzí. Kůň je taktéž citlivý na účinky hadího, včelího a vosího jedu (Nejedlý, 1973). Akutní otravy těžkými kovy (olovo, rtuť) jsou vzácné. Byla však zjištěna chronická otrava dioxinem, při natírání ohrad vyjetým olejem (Bartz, 2001). Tab. 1 Přehled jedovatých rostlin a jejich účinek na koně (Ende, Isenbugel, 2006). Název rostliny Účinné látky Účinek Hlaváček jarní glykosidy působí na srdce, střevní křeče, koliky Blín černý hyoscyamin, atropin obrny, koliky Oměj šalamounek aconitin, alkaloidy kolika, průjem, zánět ledvin Zimostráz obecný buxin, parabuxin, buxinidin obrny, kolika, závratě Sasanka hajní protoanemonin zánět trávicí soustavy a ledvin, srdeční slabost Čemeřice černá digitalisové glykosidy zánět sliznic působí.na srdce, vylučování, obrna Tis červený taxin, kyseliny dých.svalů Trnovník akát toxalbamin, robin koliky, zánět mozku, schvácení kopyt Náprstník červený digitalisové glykosidy poruchy srdce a krevního oběhu, pocení Štědřenec cytisin, jedy podobné nikotinu křeče, průjem, zívání, pocení, potácení Pryskyřník litý protoanemonin zánět tráv. Soustavy, ledvin, srdeční slabost, slinění Ocún jesenní colchicin koliky, hnědá moč, obrna dýchacích svalů Bramborové klíčky alkaloid solanin podráždění střev, křeče, rozpad krvinek Túje éterické oleje záněty sliznic, koliky, průjem, degenerace jater kyselina tříslová v mladých Dub letní žaludech zácpy, zánět střev Přeslička obrny, vrávorání, ustrašenost, u bahenní saponiny chron.stavu hubnutí obrny, pocení, podrážděnost, rozšířené Rulík zlomocný hyoscyamin, atropin zornice 34

32 Při otravách jedovatými rostlinami je postižen hlavně trávicí, nervový systém a játra. Otravy mohou být akutní, nebo chronické a podle toho se dělí i příznaky. Při akutní otravě se objevuje: neklid (Ende, Isenbugel, 2006), nebo naopak apatie, pocení, vysoký pulz, selhání krevního oběhu, krvavý výtok z nosu (Bartz, 2001), průjem (vodnatý, páchnoucí, s příměsí krve), kolikovitý syndrom, slinění, kopřivka, z neurologických příznaků podrážděnost, záškuby svalů, inkoordinace, parézy, abnormální pohyby, zvláštní postoje (Zakopal a kol., 1985), ataxie (Wintzer, 1999). Při chronických otravách pozorujeme nechutenství (Wintzer, 1999), hubnutí, dehydrataci, depresi, dušnost (Zakopala kol., 1985), polykací potíže, slinění (Ende, Isenbugel, 2006). Z hlediska diferenciální diagnostiky může být velmi těžké rozpoznat otravu od kolikového syndromu jiných příčin. U většiny otrav se kolikový syndrom vyskytuje. Na otravu nás může navést krev ve stolici. Záškuby svalstva, slintání, apatie jsou totožnými příznaky úžehu. Proto je vždy důležitá anamnéza koně, tzn. kde se pohyboval, v jakém prostředí, zda mohl sežrat cokoliv, co může způsobit otravu, jestli měl kůň přístup k čisté vodě apod. Důležitá je zmínka, že otrava akátem může způsobit schvácení kopyt (Ende, Isenbugel, 2006), kterým jsme se zabývali v kapitole věnované schvácení kopyt. Zde bude obtížné rozpoznat, zda se jedná o primární schvácení kopyt, či o schvácení z otravy akátem. Co se týče akutních otrav, úspěšnost léčby a tudíž prognóza je odvislá od včasně rozpoznané otravy, její příčiny a její co nejzazší terapie. Bohužel v některých případech jako je např. těžká otrava insekticidy je prognóza velmi nepříznivá (Wintzer, 1999). Úspěšné léčby dosáhneme při včasném rozpoznání otravy (Wintzer, 1999). Než přistoupíme k medikamentózní léčbě, je možné udělat výplach žaludku. Z medikamentů podáváme adsorbencia, projímadla, stomachika (Zakopal a kol., 1985), Atropin, dále vit. D u otrav olovem, vápenné soli u otrav fluorem, tiosíran sodný u otrav arzénem. U otrav pesticidy se kůň přivádí do narkózy a podávají se infuze s vápníkem. Dalším z možných kroků je symptomatická léčba analgetiky. Jako prevenci poškození jater aplikujeme 40% glukózu i. v., Celaskon, vit. B12, B-komplex (Wintzer, 1999). Nejlepší prevencí jak otravám předejít, je zamezit kontaktu s nebezpečnými látkami (rostliny, natřené ohrady, ploty, apod.) z toho vyplývá kontrola travního porostu v ohradách, na pastvinách, použití vhodného materiálu na ohrady. Musíme se taktéž dávat pozor na ošetřování porostu na polích v blízkosti pastvin a ohrad, případně požádat sousedy aby 35