Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici MNOŽENÍ OKRASNÝCH DŘEVIN DŘEVITÝMI ŘÍZKY S VYUŽITÍM ČERNÉ FÓLIE Diplomová práce Vedoucí diplomové práce Doc. Dr. Ing. Petr Salaš Vypracovala Bc. Ing. Jana Mejtská Lednice 2011

2 2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Množení okrasných dřevin dřevitými řízky s využitím černé folie vypracovala samostatně a využila jen pramenů, které cituji v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne. Podpis 3

4 Poděkování Ráda bych tímto poděkovala doc. Dr. Ing. Petru Salašovi,který mi věnoval svůj čas a trpělivost,dále bych ráda poděkovala paní Ing. Haně Saskové za obětavou pomoc a odborné vedení při pokusech a zpracování mé diplomové práce. 4

5 OBSAH 1 ÚVOD 6 2 CÍL PRÁCE 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED Způsoby rozmnožování dřevin Generativní množení dřevin Vegetativní množení dřevin Kořenový systém Faktory ovlivňující zakořeňování řízků Matečné rostliny Úprava a ošetření řízků Cyklofýza Regulátory rostlinného růstu Charakteristika vybraných druhů dřevin Folie 27 4 MATERIÁL A METODIKA Charakteristika pokusného místa Použitý materiál, přípravky a zařízení Metodika založených pokusů Metodika statistického zpracování 35 5 VÝSLEDKY PRÁCE 36 6 DISKUZE 45 7 ZÁVĚR 48 8 SOUHRN 49 9 RESUME SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY 57 5

6 1 ÚVOD Školky okrasné jsou nejnáročnějším úsekem školkařství, ale i celého zahradnictví. Starověké zahrady v Mezopotámii, Egyptě a Římě nutně vyžadovaly cílevědomé pěstování rozličných druhů okrasných rostlin. U nás začátky okrasného školkařtví spadají do 17. stol., v souvislosti s výstavbou sídel a zakládáním zahrad šlechty. Po přechodném úpadku způsobeném třicetiletou válkou, dochází v 18. stol. k obnově a růstu školkařtví. V té době se zakládaly zámecké zahrady a parky, věnované převážně okrasným rostlinám. V 1.pol. 19. stol. již existoval větší počet školek, z nichž byly ozeleněny např. v Brně Špilberk, v Kroměříži arcibiskupské zahrady, řada zahrad v Praze a jiných městech. Do 19. stol. spadá velký rozmach okrasného školkařtví, k němuž přispěli osvícení příslušníci šlechty (kníže Kamil Rohan, hrabě Karel Chotek) a také Česká zahradnická společnost v Praze. Z ciziny se dovážely okrasné dřeviny, které obohatily sortiment školek. Pozdější vývoj okrasného školkařtví byl přerušen stagnací v době obou světových válek a v období světové hospodářské krize. K novému vzestupu dochází ve 2.pol. 20.stol. Vyšší společenská potřeba okrasného materiálu a revoluční změny pěstitelské technologie okrasných rostlin umožnily jejich kvalitní a levnou produkci. Patří k nim zejména: možnost dlouhodobého uchování klíčivosti osiva okrasných dřevin skladovaného při nízkých teplotách ( což umožňuje pravidelný výsev a tím plynulou produkci rostlin), zdokonalení způsobů vegetativního rozmnožování využíváním růstových látek, mlhovacích zařízení, plastických hmot, klimatizovaných skleníků pro zakořeňování a dopěstování rostlin. Uplatnění tkáňových kultur rozvíjí možnost masového množení rostlin, a to i těch, které při běžném způsobu vegetativního množení obtížně zakořeňují. V současné se do popředí pozornosti dostává otázka hospodárnosti produkce okrasných dřevin, to je pracovní náročnosti, efektivity využívání materiálů, zařízení i energií. Důvod, proč se rozhodujeme pro některý ze způsobů množení a postupů pěstování dřevin je dán samotným množitelským materiálem, jeho původem, růstovými vlastnostmi apod. Neméně důležitá hlediska jsou praktické zkušenosti a technické možnosti pěstitelů. Základním způsobem množení listnáčů, který by měl v praxi převládat, je generativní množení ze semen. Výsev osiva původních druhů má prvořadý význam 6

7 pro produkci ve velkém. Tímto způsobem množíme široký sortiment základních, pěstitelsky významných dřevin domácího i cizího původu, včetně podnoží pro roubování a očkování. U mnohých dřevin však nemáme dostatek kvalitního osiva. V takových případech použijeme vegetativní způsoby rozmnožování, a to roubování, očkování nebo řízkování. Již od 50-tých let vzrůstá zájem pěstitelů o jednodušší a levnější způsoby množení, a to o rozmnožování řízkováním. Často se setkáváme s mylným názorem, že řízkované dřeviny jsou méně života-schopné a méně vzrůstné, než rostliny vypěstované ze semen, nebo dřeviny roubované. Životaschopnost vegetativně množených dřevin může být ovlivněna tehdy, pokud jsou matečné rostliny napadeny virózami a ty se přenáší na množitelský materiál. 7

8 2 CÍL PRÁCE Cílem této práce bylo ověření vlivu termínu množení dřevitými řízky s využitím černé podkladové folie a stimulátoru na efektivitu množení. 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Způsoby rozmnožování dřevin Generativní množení dřevin Generativní množení dřevin je rozmnožování rostlin semenem. V ovocnářství se tímto způsobem množí některé podnože pro ovocné dřeviny. V okrasném školkařtví se tento způsob využívá pro velký počet okrasných dřevin. Semena používaná ve školkařtví nazýváme osivem. Při rozmnožování rostlin semenem mají velký význam genetické vlastnosti matečných rostlin. U dřevin se klíčivé semeno vyvíjí zpravidla pouze po oplodnění. Ve vajíčku se spojí základy mateřské a otcovské rostliny. Tyto skutečnosti mají vliv na kvalitu osiva. Z toho vyplývá, že semenem nelze množit (při požadavku zachování jednotného vzhledu) křížence a odrůdy okrasných dřevin Jen některé červenolisté odrůdy (javory, dřišťály) si zachovávají svůj odlišný vzhled téměř ve 100%. (VILKUS a kol., 1997) Genetickou cestou může dojít k výrazným variacím populace jednotlivých druhů, které jsou základem pro další evoluci druhů. U dřevin má faktor variace význam u těch druhů, které se používají pro krajinářské účely. Ze semen množené okrasné dřeviny se ve většině případů udrží v extrémních nebo kolísavě nepříznivých přírodních podmínkách lépe než dřeviny množené vegetativně. Rozmnožování výsevem je také nejlevnější a nejefektivnější způsob množení dřevin.(walter, 1997) Vegetativní množení dřevin Vegetativní rozmnožování je způsob rozmnožování, při kterém používáme části rostlin, mající schopnost zakořenit (stonek, list, kořen a pod.). Tento způsob používáme tam, kde rostlina, vypěstovaná ze semene ztrácí vlastnosti matečné rostliny, popřípadě kdy rostlina netvoří semeno, nebo tvoří semena špatně klíčivá. Způsoby vegetativního rozmnožování dělíme na dva druhy: přímé způsoby řízkování,hřížení,dělení trsů, množení oddělky, množení šlahouny, množení odkopky a jiné nepřímé způsoby očkování,roubování, ablaktace. (VILKUS a kol., 1997) 9

10 Rozmnožování dělením a kořenovými výmladky Dělením se dají množit všechny keře, které se přirozenou cestou vytrvale zmlazují větším či menším počtem výhonků z kořenového krčku. Dělení přichází v úvahu jen při rozmnožování malých keřů v malém počtu. (BÄRTELS, 1988) Rozmnožování kopčením Při rozmnožování kopčením je nutné zřídit jaternicové výsadby. Zakořenění mladých rostlin probíhá ještě na matečné rostlině. Mladá rostlina se odděluje od matečného keře po dobrém zakořenění. (BÄRTELS, 1988) Rozmnožování hřížením a potápěním Obě metody byly dříve velmi rozšířeny, dnes již ztratily na svém významu. Příčinou je nutnost udržování parcel matečných rostlin, vysoké pracovní nároky, dlouhá doba zakořeňování. Jsou kladeny vysoké požadavky na půdu. Všeobecně se hříží nebo potápějí jednoleté výhony. Během léta pak vyrostou výhony, které se budou hřížit v následujícím roce. (BÄRTELS, 1988) Rozmnožování vzdušnými odnožemi Tímto způsobem rozumíme získávání zakořeněných odnoží přímo na matečných rostlinách (získáme tím dědičně totožné dceřiné rostliny). Odnože se později oddělí nůžkami. Tento způsob rozmnožování nemá pro školkařskou praxi velký význam, může být zajímavý pro vědeckou práci. Jestliže není možné autovegetativní rozmnožování jinou cestou, nebo jestliže vede rychleji k velkým víceletým rostlinám. (BÄRTELS, 1988) Rozmnožování dřevitými řízky Názvem dřevitý řízek označujeme část letorostu, který se nachází již ve stavu zimního klidu a je bezlistý. (BÄRTELS, 1988) Rozmnožování dřevitými řízky se provádí velmi jednoduše, nevyžaduje žádná pěstební zařízení a hodí se pro masové množení četných druhů listnatých dřevin se silnými výhony, zvláště pro keře ozdobné květem. ( Vhodné dřevité řízky získáváme ze silně narostlých vyzrálých letorostů, které mohou být po celé délce zpracovány na řízky. Pro množení dřevitými řízky jsou vhodnější nejspodnější části výhonů. Nejjistěji zakoření řízky s patkou. Princip je 10

11 v tom, že přírodní hormony-růstové látky, přítomné v každé rostlině, jsou uloženy nejvíce v těchto místech. Výhony určené k množení se stříhají po přirozeném opadu listů, od listopadu do ledna. Vážou se do svazků po 25ti nebo 50ti kusech, označí jmenovkami, zabalí do foliových sáčků a založí na mrazuprostém místě nebo v chladírně při teplotě 0 až 1 O C (BÄRTELS,1988). Klíčem k úspěšnému množení je správná hygienická praxe ve školkách a použití kvalitního substrátu, který má vysokou vaznost, ale přesto má vysoký obsah vzduchu. Kvalitní substrát poskytuje nejlepší podmínky pro růst kořenů. ( Dřevité řízky se píchají do půdy kolmo a tak hluboko, že nad povrch vyčnívá pouze nejhořejší očko, popř. pár oček. (BÄRTELS, 1988) Výhodnější je rozprostřít na záhon černou fólii a její okraje přihrnout. Řízkem sevřeným v pěsti prorazíme folii a poté jej zatlačíme do země tak, aby nad folií zůstal jen jeden pupen nebo jeden pár pupenů. Folie zvyšuje teplotu půdy, brání odparu vláhy, růstu plevelů i tvorbě škraloupu. ( Pokusy ukázaly, že řízky zakořeněné pod folií měly delší výhony a listy vypadaly tmavší a zdravější. (BÄRTELS, 1988) Tento způsob množení je obzvláště výhodný pro zakládání živých plotů. Hodí se pro množení okrasných keřů. ( Dřevité řízky musí během léta dobře zakořenit a vytvořit alespoň jeden silný prorůstající výhon. Pro správné zakořenění je důležitá rychlost vytvoření vlásečnicových kořenů, protože řízky jsou závislé na omezené kapacitě vody, kterou obsahují. Voda je nutná pro chemické reakce v rostlinách. Buňky na řezu řízku nejsou uzpůsobeny ke vstřebávání vody ze substrátu. Toto může být uskutečněno pouze kořeny, a to zejména vlásečnicovými kořeny. ( Jsou-li řízky vysázeny na podzim ve studeném pařeništi, musí se záhony krýt okny a během zimy chránit před chladem ještě přikrytím rohožemi. Škodlivé pro zakořenění řízků je opakované zamrzání a rozmrzání substrátu a výrazné kolísání teplot v rychlých střídavých intervalech. Pak řízky uhynou. (BÄRTELS, 1988) Řízky dřevin nejlépe zakořeňují při teplotách těsně nad 25 o C, než při nižších teplotách. (RIEHL, 2007) 11

12 Rozmnožování bylinnými řízky Jako bylinné řízky označujeme oddělitelné části rostliny, tj. olistěné výhony, kousky výhonů, pupeny nebo listy, které po oddělení necháme zakořenit a které se dále vyvíjejí v samostatné rostliny. Výhony jsou u opadavých dřevin bylinné, dosud nezdřevnatělé, u stálezelených dřevin dobře vyzrálé. U některých dřevin, např. u druhů se silnými výhony a u některých stálezelených dřevin, lze použít také pupenové a očkové řízky. Řízkování se používá u velkého počtu druhů kvetoucích keřů, u stálezelených listnáčů a u mnohých jehličnanů. (BÄRTELS, 1988) Řízky řežeme za rosy v časných ranních hodinách, nebo po dešti, kdy je největší turgor. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997).Řízky řežeme z rostlin, které mají nejstarší listy již zralé, zatímco nejnovější listy jsou ještě malé. U většiny dřevin, se tato fáze vyskytuje v květnu, červnu nebo v červenci. ( Některé z těchto dřevin můžeme řízkovat ještě v srpnu a v září z nových letorostů, které vyrašily v létě po prvním seříznutí. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997) U příliš měkkých řízků je při vysokých teplotách zvýšené riziko vadnutí a popálení listů. K poškození dochází nejčastěji pod foliovým tunelem. Zavadlé nebo popálené řízky většinou nezakoření. Proti vadnutí a poškození řízků vysokými teplotami některé množitelské podniky v zahraničí používají antitranspirační přípravky, které se aplikují postřikem na list ihned po napíchání řízků. Antitranspirenty vytvoří na listech tenký emulzní film, který chrání řízky před nadměrnou ztrátou vody a udržuje v pletivech listů vysoký turgor. (OBDRŽÁLEK,PINC, 1997) Rozmnožování kořenovými řízky Rozmnožování dřevin kořenovými řízky se používá jen u několika málo druhů, které vytvářejí na kořenech adventivní pupeny. Jsou to např. Aralia, Gymnocladus, Hippophae xerria, Rhus aj. Množitelský materiál (kořeny) odebíráme zpravidla z dobývaných hotových výpěstků, vyjímečně z rostlin na trvalém stanovišti, a to na podzim. Poskládáme je silným koncem do roviny a mrazuprostě založíme. V zimě je rozřežeme na 60 až 150 mm dlouhé řízky, které znovu založíme a teprve na jaře pícháme do volné půdy nebo do studeného pařeniště tak hluboko, aby je pokryla vrstva půdy.(walter, 1997) 12

13 Rozmnožování štěpováním Je to způsob rozmnožování, při němž se rozmnožovaná dřevina přiměje ke srůstu s vhodnou podnožovou dřevinou. Štěpování dává vzrůstné a přizpůsobivé rostliny. Používá se i v případech, kde ostatní způsoby rozmnožování selžou. (BÄRTELS, 1988). Kdy použít štěpování: Některé neustálené kultivary nelze jinak množit, protože mají nevhodný tvar či špatně rostou Vhodným výběrem podnože lze ovlivnit vlastnosti budoucí rostliny Pokud nevyhovuje odrůda, použijeme k přeroubování jinou odrůdu Někdy potřebujeme kmenné tvary rostlin, které jinak tvoří keře. ( Nejdůležitější je schopnost vzájemného srůstu a soužití dvou částí různých rostlin. Vzájemnou snášenlivost dvou rostlin nazýváme afinita. Dobrou afinitu mají rostliny botanicky blízko příbuzné. Způsoby štěpování: roubování a očkování: v době vegetačního klidu, kdy podnož ještě nemá mízu, používáme tyto způsoby roubování do rozštěpu, plátkování, na kozí nožku, sedélkování, na klínek a kopulaci. V období, kdy již podnože mají mízu, můžeme použít předcházející způsoby, ale též roubování za kůru, do boku a Tittelův způsob. Očkování spočívá v tom, že očko ušlechtilé odrůdy přeneseme na podnož s cílem získat nového jedince, který ponese vlastnosti matečné odrůdy. (VILKUS, 2003) 3.2.Kořenový systém Anatomická stavba kořenu Botanici dlouho považovali kořen za orgán přijímací a vodící vodu a živiny, upevňující rostliny v půdě, za orgán sloužící jako zásobárna sacharidů a dalších látek. Dnes spatřujeme v kořeni orgán syntetický, zejména centrum dusíkatého metabolismu rostliny, vzniku aminokyselin i alkaloidů, dusíkatých fytohormonů cytokininů. Se syntézou kyseliny abscisové v kořenové špičce souvisí pozitivní geotropismus Obr. č.1-allorhizie 13

14 kořene. Kořen je orgánem heterotrofní povahy, neboť je odkázán na přesun produktů fotosyntézy z prýtu. Kořenový systém skládající se z adventivních kořenů označujeme jako homorhizie. Jako allorhizie se označuje systém složený ze dvou druhů kořenů, z kořene hlavního a kořenů postranních. Z fylogenetického hlediska je starší homorhizie, neboť je rozšířena u kapraďorostů. Většina nahosemenných a dvouděložných rostlin má allorhizii.(procházka, 1985) Při klíčení semen se objevuje jako první kořínek. Dává základ hlavnímu, primárnímu kořenu. Ten buď zaniká a je nahrazen kořeny adventivními nebo dál roste a větví se. Vzrostný vrchol kořenu je chráněn čepičkou (kalyptra), která vzniká činností primárního dělivého pletiva, kalyptrogénu. Vnější buňky čepičky slizovatějí, a tím usnadňují pronikání kořenu půdou. Na špičce kořenu můžeme rozlišit čtyři pásma, která se s růstem kořenu posouvají: 1. vzrostný vrchol s čepičkou 2. pásmo prodlužovací 3. pásmo absorpční 4. pásmo větvení. (KUBÁT, 2003) Odříznutí vrcholu může stimulovat prodlužovací růst kořenu. Vrchol kořenu obsahuje vysokou koncentraci kyseliny abscisové. Vůči auxinu je kořen podstatně citlivější než stonek. Auxiny přitékající do kořenu Obr.č.2-homorhizie z lodyhy mají většinou příliš vysokou koncentraci, která brzdí prodlužovaní růst kořenu. Proto v kořenu působí mechanismus odbourávající auxiny. Gibereliny zčásti syntetizované v kořenu zpravidla potlačují při exogenní aplikaci zakládání kořenů a relativně omezují jejich růst, takže se mění korelace mezi lodyhou a kořenem v neprospěch kořenu. (ŠEBÁNEK a kol., 1983) Hloubka a šířka kořenů závisí na vlhkosti, teplotě, provzdušnění a celistvosti půdy. Tak jako je hlavní část ledovce pod vodou, tak i celý kořenový systém rostliny je zpravidla mnohem objemnější než její nadzemní část stonek a listy. (BENDER, 1993) 14

15 Tvorba adventivních kořenů Vznik adventivních kořenů probíhá v několika etapách: vznik kořenových iniciál dediferenciací buněk primárních nebo sekundárních pletiv dělení iniciál, podmiňujících vznik meristematického kořenového základu histologickou determinací kořenového základu vyrůstání kořenového základu v adventivní kořeny. Časově jsou tyto etapy druhově specifické a ovlivnitelné vnějšími podmínkami. Vyrůstání adventivních kořenů na řízcích je možno pozorovat již po několika dnech. U některých druhů se adventivní kořeny začínají zakládat již ve stoncích intaktních rostlin. (PROCHÁZKA, 1998) Podle aktivity enzymu peroxidázy byl proces zakořenění rozdělen do tří fází Fáze indukce je charakterizována dočasným poklesem aktivity enzymu peroxidázy a vzrůstem aktivity auxinu na maximum. Tato fáze může trvat od několika hodin až po několik dní (0 až 12 dní). Ihned po odříznutí řízků z matečné rostliny dochází ke zvýšení produkce etylenu. Zároveň stoupá obsah endogenního auxinu. Zvyšující koncentrace IAA potlačuje tvorbu etylenu. V této fázi exogenně dodaný auxin působí na tvorbu adventivních kořenů inhibičně. Fáze iniciace zvýšení aktivity enzymu peroxidázy poklesem hladiny IAA. Místo iniciace adventivních kořenů je u různých druhů různé. Důležité je jejich vaskulární napojení na vaskulární systém mateřského orgánu. Kořenové iniciály vznikají většinou endogenně lokální remeristematizací (dediferenciací) z primárních nebo sekundárních pletiv. Poloha adventivních kořenů je u některých druhů nepravidelná, u jiných je zákonitý vzor formování adventivních kořenů. (PROCHÁZKA, ŠEBÁNEK, 1997) Raná fáze iniciace adventivních pupenů je charakterizována syntézou RNA a proteinů, potom následuje syntéza DNA a po ní buněčné dělení. Zvyšuje se hladina proteinů, v regenerujících částech řízků se zvyšuje aktivita oxidačních enzymů a obsah kyseliny askorbové. Proto vznik adventivních kořenů souvisí pozitivně s auxiny, ale negativně s gibereliny. S dediferenciací souvisí aktivace endogenních cytokininů, které mají roli v regulaci dělení buněk. Exogenní aplikace cytokininů 15

16 většinou inhibuje vznik adventivních kořenů, ale může podpořit prodlužovací růst adventivních kořenů. Fáze trvá 12 až 14 dní. (PROCHÁZKA, 1998) Fáze exprese je zahájená vytvořením kořenového primordia, respektive prorůstání primární kůrou stonku v adventivní kořeny, které se objevují na povrchu rostlin. V této fázi dochází ke snižování obsahu endogenního auxinu a následné snižování enzymatické aktivity. Produkce etylenu se zvyšuje. Dochází ke zvyšování endogenního cytokininu a giberelinu v bázích řízků. V této fázi se účinek exogenní aplikace auxinu a etylenu mění. Auxiny působí na tvorbu kořenů inhibičně a etylen stimulačně. Fáze trvá 14 až 18 dní. (PROCHÁZKA, ŠEBÁNEK, 1997) 3.3.Faktory ovlivňující zakořeňování rostlin Matečné rostliny Úspěch vegetativního množení listnatých dřevin z bylinných řízků závisí především na stavu matečných rostlin, termínech sklizně, na typu a délce řízků, použití stimulačních látek, na vlastnostech substrátů, na podmínkách pro zakořeňování řízků, způsobu přezimování a na technologii dopěstování řízkovanců. Pro množení jsou potřebné matečnice, dávající dostatečně dlouhou dobu kvalitní řízky. Nejlepší mateřské rostliny produkují nejlepší řízky. Proto je důležitý způsob výsadby matek, správný řez matek, včasné přihnojení a péče o zdravotní stav. Opakovaně bylo potvrzeno, že matečné rostliny pravidelně přihnojované a zavlažované poskytují kvalitní množitelský materiál. Řízky odebrané z těchto matek mají vyšší obsah uhlohydrátů a minerálních látek. Zakořeňují rychleji a jejich kořenový systém je mohutnější, vysoký obsah uhlohydrátů zvyšuje zakořeňovací schopnost řízků. Jednostranné přihnojování dusíkem není žádoucí. Řízky s vysokým obsahem dusíkatých látek hůře koření a jsou náchylnější na infekci patogenními houbami.(obdržálek, PINC, 1997) Čím je pletivo starší, tím hůře tvoří adventivní kořeny. Velmi mladá pletiva rovněž zakořeňují hůře. Souvisí to do jisté míry s měnící se hormonální situací během ontogeneze rotlin. Čím má pletivo vyšší stupeň juvenility, tím snáze regeneruje kořeny. Protože juvenilní oblast tvoří u adultních stromů spodní část koruny, adultní oblast tvoří její vrchní část, schopnost zakořenění stoupá tím více 16

17 čím jsou řízky získávány ze spodnějších částí koruny. (PROCHÁZKA, 1998) Při odběru řízků z odrůd, které obtížně koření, je vhodné zvolit tenčí řízky, neboť tyto koření snadněji. ( Řez matečných rostlin Řízky odebírané z různých částí matečných rostlin nestejně zakořeňují. U starších keřů nejlépe zakořeňují řízky odebírané nízko nad zemí. Podle těchto zjištění se doporučuje zpětný řez matek tak, aby výhony vyrůstaly nízko nad povrchem půdy - řez na hlavu. Hlubokým řezem v zimě tak získáme dostatek kvalitních výhonů jak pro letní odběr řízků, tak i na následné zimní řízkování. U pyramidálních a kmenných tvarů stromů jsou pro letní množení nejvhodnější silné letorosty z hlavních a z postranních větví (I.a II.řádu). Matečné dřeviny určené k jarnímu množení pod folií nebo pod sklem, upravíme řezem v létě, nebo brzy na podzim předcházejícího roku. Předností přirychlených a řezem upravených matečných rostlin je, že získáváme podstatně dříve kvalitní a snadno zakořeňující řízky. V rozmezí březen až srpen můžeme sklízet řízky dvakrát i třikrát. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997) Úprava a ošetření řízků Délka řízků, typ řízků a stupeň vyzrálosti má vliv na kvalitu zakořenění, na další vývin a přezimování. V době intenzivního růstu letorostů (květen, červen) nejlépe zakořeňují řízky bazální a osní. V době, kdy je růst výhonů ukončen, zakoření lépe řízky osní a vrcholové. Bylinný řízek je olistěný řízek opadavých listnatých dřevin. Z jednoletého olistěného výhonu získáváme řízek bazální. Řízky s patkou používáme při letním množení u dřevin, u kterých se výhony snadno vylamují.ze střední části získáme jeden i více řízků osních. Vrcholový řízek je ukončen vrcholovým pupenem. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997) Rozdíly v zakořeňovací schopnosti řízků získaných z apikálních, centrálních nebo bazálních částí souvisí s místem iniciace adventivních kořenů a jsou druhově specifické. (PROCHÁZKA, 1998) Řízky bazální, osní a vrcholové upravujeme vždy jednotně, na délku 30 až 70 mm. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997) 17

18 Boční poranění řízků Boční poranění řízků používáme u vyzrálejších řízků dřevin, které pomaleji zakořeňují. Spočívá v odstranění pokožky epidermis v délce 10 až 25 mm. Takto obnažíme dělivá pletiva, aktivní zóny meristémy a kambium, z nichž se tvoří základy adventivních kořenů. Bočním poraněním a následnou stimulací se u mnoha dřevin zvýší celkové procento a kvalita zakořeněných řízků. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997) Po jednostranném zářezu do lodyhy pod jedním z obou vstřícných listů je možno v listu nad zářezem zaznamenat během dvacetičtyř hodin po vykonání zářezu vzestup inhibicí a pokles endogenních giberelinů proti protilehlému listu, což vede do čtyř týdnů ke vzniku adventivních kořenů nad zářezem. (ŠEBÁNEK a kol., 1983) Adventivní kořeny, které na bázi řízků vznikají de novo v souvislosti s poraněním, označujeme jako ránové kořeny. (PROCHÁZKA, 1998) Cyklofýza Pro zakořeňování řízků je důležitá doba, kdy se řízky získávají (tzv.cyklofýza). Zakořeňovací schopnost se snižuje se vstupem dřevin do endogenní dormance, kdy klesá obsah endogenních giberelinů (srpen-září). Po výstupu dřevin z endogenní dormance tato schopnost stoupá (leden únor). Vysoká schopnost rizogeneze je i na jaře, ale v průběhu května až června klesá, v červenci opět stoupá, aby se vstupem do endogenní dormance (srpen, září) opět klesla. (PROCHÁZKA, 1998) Regulátory rostlinného růstu Na existenci regulačních látek poukázal jako jeden z prvních profesor R. Dostál již v roce Když klíčním rostlinám hrachu setého (Pisum sativum) odřízl lodyžku, vyrůstaly zprvu pupeny v úžlabí obou děloh stejně, ale když odřízl také jednu dělohu, vyrůstal jen pupen u odříznuté dělohy. Růst se vysvětloval jen v souvislosti s výživnými vlivy, a proto se očekávalo že poroste více ten pupen, který má blíže ke zdroji výživy, tedy pupen u ponechané dělohy. Výsledek svědčil o tom, že ponechaná děloha obsahuje kromě výživných látek nějaké další látky, které regulují růst rostlin. Tyto tzv. růstové regulátory nemusí mít jenom povahu látek brzdících růst, ale mohou také růst podporovat. Růstové regulátory, které ve fyziologických koncentracích růst povzbuzují označujeme jako stimulátory neboli látky růstové, kdežto ty, které ve 18

19 fyziologických koncentracích růst brzdí, označujeme jako inhibitory neboli látky zábranné. Při růstovém účinku těchto látek jde vždy o fyziologické koncentrace. To znamená, že stimulátory ve vyšších koncentracích mohou růst brzdit a inhibitory ve velmi nízkých koncentracích mohou naopak růst povzbuzovat. Ty růstové regulátory, které si rostlina sama vytváří k regulaci svého růstu, nazýváme nativní (endogenní) neboli rostlinné hormony. Kromě toho známe syntetické regulátory, různé sloučeniny, které při vnější (exogenní) aplikaci prokazují silnou růstovou aktivitu. (ŠEBÁNEK, 1983) Hlavním záměrem vnější aplikace růstových stimulátorů je: zkrátit dobu potřebnou k zakořenění zvýšit výtěžnost, to znamená zvýšit procento a kvalitu zakořeněných řízků. (OBDRŽÁLEK, PINC, 1997) Významnou roli mají fytohormony a jejich interakce. Neexistuje růstový proces, který by byl ovlivňován pouze jedním fytohormonem. Na druhé straně neexistuje fytohormon, který by ovlivňoval pouze jediný růstový proces. (PROCHÁZKA, ŠEBÁNEK, 1997) Auxiny Auxin je nejdéle známým rostlinným hormonem. F.W.Went objasnil při práci s koleoptilemi ovsa, že jejich špičky produkují látku, která difunduje do agaru a stimuluje růst.. Díky této schopnosti dostal auxin své jméno. Identifikace této látky nebyla snadná. Tato látka byla identifikována jako kyselina indolyl-3-octová (IAA). V poslední době byly nalezeny další přirozené auxiny: kyselina indolyl-3-máselná (IBA), 4-chlor-IAA, kyselina fenyloctová (PAA). Kyselina fenyloctová se nenachází ve všech rostlinách, nejvíce jí bylo nalezeno v plodech ovocných stromů. Vyskytuje se v řádově vyšších koncentracích a její účinnost je výrazně nižší než účinnost IAA. Nejlépe prostudovaným účinkem auxinů je stimulace dlouživého růstu. Vyjímečně můžeme tento účinek pozorovat u intaktních rostlin. S růstovou stimulací souvisí i úloha auxinu v regulaci tropismů (gravitropismus, fototropismus). Pod vlivem gravitace nebo jednostranného osvětlení dochází k nerovnoměrné laterální distribuci IAA a v důsledku toho k nerovnoměrnému růstu a ohybu. Auxin je produkován v apikální oblasti (apexu, mladých listech, květech a plodech) a transportován bazipetálně. Tento transport je důležitý pro udržení apikální dominance. (PROCHÁZKA, ŠEBÁNEK, 1997) 19

20 Pro růstové a morfogenetické pochody v rostlinách je zvláště významná koncentrace nativního auxinu v pletivu, která nesouvisí jen s jeho biosyntézou, ale i s jeho destrukcí. K té dochází především enzymatickou oxidací IAA-peroxidázou, jejíž aktivita je zvláště velká v kořenech. Proto má kořen, jehož citlivost na auxin je zvlášť vysoká, schopnost auxin odbourávat. (ŠEBÁNEK a kol., 1983) Další z růstových účinků auxinů je stimulace tvorby kořenů. Aplikace auxinů stimuluje tvorbu adventivních kořenů na segmentech stonků. Vztah hladiny endogenní IAA a tvorby a růstu kořenů nebyl dosud vyjasněn. (McMAHON a kol., 2007) Auxiny stimulují nejen dlouživý růst buněk, ale i jejich dělení. Auxin hraje rovněž důležitou úlohu v diferenciaci polaritu. buněk, tím, že ovlivňuje jejich Auxin je rovněž důležitý pro vyvíjející se plody. Nezralá semena syntetizují IAA, ta se hromadí v plodu a zvyšuje jeho schopnost atrahovat asimiláty. (PROCHÁZKA, ŠEBÁNEK, 1997) Dodání exogenního auxinu pomocí stimulace zvyšuje počáteční hromadění auxinu na bázi řízku a umožňuje mohutnější odezvu kompetentních buněk. Stimulací můžeme dosáhnout nárůstu procenta zakořenění řízků, celý proces zakořeňování se urychluje, narůstá průměrný počet kořenů na zakořeněný řízek a řízkovanci dosahují vyšší kvality. (FRANC, 2008) Koncentrace auxinu je hlavním faktorem, který ovlivňuje zakořenění řízků, ale i ostatní faktory hrají velmi důležitou roli. Jedná se především o: trvání aplikace auxinu, polohu řízku při aplikaci auxinu a hloubku ponoření do roztoku auxinu. Tkáňová prostupnost taktéž ovlivňuje využití auxinu při zakořeňování. Opakovaná aplikace je cenná pro zlepšení zakořeňování po první aplikaci. (MacMILLAN, 1980) Hlavní pozornost současné botaniky Obr.č.3-vlevo řízek 4 týdny po aplikaci auxinu, vpravo řízek bez aplikace auxinu je soustředěna na fyziologický význam fytohormonu auxinu. Nedávné studie výrazně přispěly k pochopení úlohy auxinů ve vývoji rostlin. Kromě IAA rostliny syntetizují další tři sloučeniny, které jsou běžně považovány za endogenní auxiny, a to: 4-chloroindole-3-octová kyselina (4-Cl-IAA), indol-3-máselná kyselina (IBA) a fenyloctová kyselina (PAA). Stále zůstává 20

21 diskutabilní otázka do jaké míry se činnost endogenních auxinů překrývá s působením IAA nebo zda jsou metabolicky přeměněny na IAA. ( Antiauxiny jsou látky, které samy o sobě nemají auxinovou aktivitu a účinek auxinů inhibují. Jsou to kyseliny 2,4,6-trichlorfenoxyoctová, 2,4-dichchlorfenoxyizomáselná, 2,4,6-trichlorbenzoová, trans-skořicová, 4,4,4-trifluor-3-(indol-3-) kyselina máselná (TFIBA) a p-chlorophenolxyisomáselná kyselina (PCIB). Sloučenina 4,4,4-trifluor-3- (indol-3-) kyselina máselná (TFIBA) podporuje prodlužování kořene, ale inhibuje prodloužení hypokotylu a proto může být popsána jako antiauxin. Byl porovnán způsob působení TFIBA s antiauxinem p-chlorophenolxyisomáselnou kyselinou (PCIB). TFIBA více podporovala proudložení kořene u mladých rostlin, ale inhibovala růst kořenů u starších rostlin. Kořen po aplikaci TFIBA a PCIB obsahoval dvakrát větší množství IAA. Obsah kyseliny abscisové byl po aplikaci TFIBA na optimální úrovni, ale zvýšil se po aplikaci PCIB. TFIBA ve vyšší koncentraci inhiboval transport auxinů. Gravitropismus byl podporován TFIBA v koncentracích optimálních pro růst, ale vyššími koncentracemi byl potlačen. PCIB inhiboval gravitropismus kořene. Výsledky ukazují, že TFIBA a PCIB mají podobné funkce, ale mechanismus působení je odlišný. (ZHAO, HASENSTEIN, 2010) Metody aplikace auxinů Nejrozšířenější způsob aplikace je ve formě pudru. Práškové stimulátory se jednoduše aplikují ponořením báze řízku nebo svazku několika řízků do pudru. Při píchání řízků do substrátu je nutné používat sázecí kolík, aby nedocházelo ke stírání pudru. Stimulace řízků je rychlá, předávkování auxinem je nepravděpodobné. Použití roztoků auxinů výrazně zvyšuje účinnost a efektivitu stimulace. V praxi je více rozšířená v Evropě i USA aplikace auxinu pomocí koncentrovaných roztoků. Řízek se máčí jen několik sekund tzv. metoda Quick Dip (rychlé namočení). V Holandsku a v Německu je preferována metoda dlouhodobého máčení na dobu 6 24 hodin v roztocích méně koncentrovaných v rozmezí mh/l H 2 O. Dlouhodobé máčení báze řízků umožňuje pozvolnou absorpci auxinu do bází řízků bez rizika vzniku auxinového šoku. Fyziologicky se jedná o nejpřirozenější a nejúčinnější metodu stimulace. (FRANC, 2008) 21

22 Gibereliny Gibereliny byly známy jako původci choroby rýže, při které se výrazně urychluje dlouživý růst, což vede k poléhání a případně až k uhynutí rostlin. Choroba je vyvolána houbou Gibberella fujikuroi a odtud dostaly gibereliny své jméno. Z houby byla identifikována kyselina giberelová (GA3). Další výzkum ukázal, že se v rostlinách vyskytuje více typů giberelinů a byl zaveden systém jejich číslování. Dnes je známo více než 100 různých molekul s giberelinovou strukturou. (PROCHÁZKA, 1998) Podobně jako auxiny i gibereliny stimulují dlouživý růst. Na rozdíl od auxinů se tento účinek týká pouze nadzemních částí rostlin, růst kořenů není gibereliny ovlivněn. Zatímco auxiny stimulují pouze růst segmentů, které byly zbaveny přirozeného zdroje auxinu (vrcholové části), gibereliny aktivují dlouživý růst nadzemních částí intaktních rostlin. (SCOTT, 1984) Některé rostliny musí projít jarovizací,aby mohly být indukovány ke kvetení. Reakci rostlin na jarovizaci provází vždy zvýšený dlouživý růst. V mnoha případech lze požadavek jarovizace eliminovat aplikací giberelinů. Obr.č.4-rostlina vpravo je ošetřena giberelinem, rostlina vlevo není ošetřena giberelinem S indukcí kvetení souvisí i regulace období juvenility. Řada stromů a dřevitých vytrvalých rostlin nekvete, dokud nedosáhne určitého stádia vývoje (období juvenility). Aplikace giberelinů může juvenilní periodu zkrátit. Gibereliny se pravděpodobně účastní determinace pohlaví květů, jak ukazuje vliv aplikace giberelinů, která zvyšuje tvorbu květů samčích a silně potlačuje tvorbu květů samičích.(procházka, ŠEBÁNEK, 1997) Cytokininy Nyní již víme, že cytokininy se liší v molekulární struktuře i původu, ale všechny jsou odvozeny od adeninu. Adenin je stavební prvek nukleotidů, nacházejících se v DNA. Jejich nejbohatším zdrojem je autoklávovaná DNA..Některé cytokininy se vyskytují v určitých formách RNA. Jsou syntetizovány ve špičce kořenu a v klíčících semenech. 22

23 Hlavním účinkem cytokininů je stimulace buněčného dělení. Mají také významný vliv na replikaci DNA. (STERN a kol., 2008) Účinek cytokininů je ve spojení s účinky auxinů základem regeneračních procesů. Poměr koncentrací auxinů a cytokininů rozhoduje o tom, jak bude regenerace probíhat. Jejich vyrovnaný poměr vede většinou k tvorbě nediferencovaného pletiva, kalusu, nadbytek cytokininů vyvolává regeneraci prýtů a nadbytek auxinů regeneraci kořenů. Postupnými změnami koncentrací můžeme dosáhnout regenerace celé rostliny. (PROCHÁZKA, 1998) 3.4 Charakteristika vybraných druhů dřevin Cornus Jsou to keře se vstřícnými celokrajnými listy, které mají typické obloukovité žilky. Květy jsou čtyřčetné, drobné a plody jsou peckovičky. (HURYCH, 1995) Jsou to v podstatě nenáročné dřeviny. Velmi dobře rostou na výsluní kromě C.amomum,C.hessei a všech pestrolistých kultivarů. V přílišném stínu nápadně kvetoucí druhy špatně kvetou. Na půdu je většina nenáročná kromě velkokvětých typů (C.florida, C.kousa a C.nuttallii), které sázíme do hlubších, živných zahradních půd. Velkokvětým dřínům i svídám vyhovuje slabě kyselá půda. K vápnomilným druhům patří hlavně C.alba, C.mas a C.sanguinea. Všechny uvedené druhy jsou v našich poměrech otužilé a uspokojivě rostou i v zakouřeném prostředí. Cornus vysazujeme v menších skupinách, popřípadě jako předsadbu před vyšší dřeviny. Světlolisté a pestrolisté kultivary se dobře uplatňují před tmavším pozadím jehličnanů. Některé hustě stavěné druhy (C.mas) se hodí i pro stříhané ploty. Obr.č.5-Cornus Pro vytváření barevných efektů využíváme nejen letní a podzimní vybarvení listů, květů, plodů, ale i vybarvení letorostů. Mnohé keřovité typy jsou vděčnými maskovacími rostlinami a jsou vhodným podrostem pod vyšší dřeviny.(hieke, 1978) Do rodu Cornus patří dvě skupiny druhů se zcela odlišným vzhledem i s odlišnými nároky. Do první skupiny patří svídy s nápadně barevnou kůrou, některé z nich mají i 23

24 pestré listy a všechny se snadno pěstují. Do druhé skupiny patří dříny, které se pěstují kvůli květům a podzimnímu zabarvení listů. (HESSAYON, 1997) Některé dřeviny rodu Cornus množíme jednoduše řízkováním. C.kousa množíme řízky, od poloviny června až do poloviny července. Řízky dobře zakořeňují, pokud aplikujeme práškový IBA v koncentraci ppm nebo aplikujeme rychlé namočení IBA o koncentraci ppm. Letní řízky C.alba snadno zakoření, pokud použijeme IBA o koncentraci ppm v práškové nebo tekuté formě. Řízky C. florida je nejlépe odebrat na jaře nebo začátkem léta z nových výhonů po odkvetení. Tyto řízky jsou máčeny jen několik sekund tzv. metoda Quick Dip v IBA o koncentraci ppm nebo ošetřeny práškovým auxinem IAA o koncentraci ppm. ( Cornus alba, cornus stolonifera a jejich kultivary snadno koření z dřevitých řízků, špatně zakořeňují z bylinných řízků. Řízkujeme silné jednoleté výhony.řízky odebíráme na podzim z rostlin na chráněném místě, délka řízků do 0,07 m.nejlépe je, když se řízky ošetří stimulátorem a ihned napíchají na záhon. Kultivary Cornus alba se mohou rozmnožovat letními řízky. Řízky odebíráme v červnu. Zakořenělé řízky můžeme v srpnu až září rozsadit na chráněné záhony. Cornus množíme i semeny, která sbíráme ze zralých peckoviček na podzim, před nástupem dormance. Po sklizni se semena ihned promývají. Časně sklizená semena vyséváme na podzim. Sklízíme-li později, semena stratifikujeme a vyséváme na jaře. (TOOGOOD, 2006) Cornus alba svída bílá. Pochází ze Sibiře. Je to široce rozložitý keř s překloněnými větvemi, vysoký asi 2 m. Mladé pruty jsou lesklé a v zimě karmínově červené. Peckovičky má modrobílé. Daří se jí na slunci i v polostínu. Pro krásné vybarvení kůry je nejpoužívanější svídou. (HURYCH, 1995) Deutzia Jsou to nízké až středně vysoké keře vzpřímeného růstu s dutými větvičkami. Kůra starších větví se hadrovitě odlupuje. Listy jsou vejčitě kopinaté, jemně zubaté. Bílé nebo narůžovělé květy jsou zvonkovité, pěticípé. Kvetou v květnu až červenci. Trojpuky nejsou nijak náročné, potřebují však světlé místo a propustnou nevysychavou půdu. (HESSAYON, 1997) 24

25 V zahradnické praxi nacházejí trojpuky uplatnění v zahrádkách, zahradách i sídlištích jako okrasné kvetoucí solitéry, dále v menších stejnorodých skupinách i jako dosti rychle rostoucí krycí keře. Zvlášť vítané jsou pro pozdní dobu kvetení. Trojpuky jsou skromné dřeviny, které nemají zvláštní nároky. Milují sluneční polohy, kde bohatěji kvetou. Dobře rostou v každé normální půdě, jež však nemá být v létě příliš suchá. (VANĚK, 1981) K druhům relativně snášejícím sucho náleží D.scabra. V suchém období všechny trojpuky rychle vadnou, shazují květy a zastavují další růst. Všechny druhy trojpuku jsou otužilé, jen ve velmi krutých zimách namrzají, ale dobře regenerují. Trojpuky náleží k nejkrásněji kvetoucím keřům. Trojpuky používáme do větších, smíšených skupin, volně rostoucích živých plotů, na okraje vyšších kulis. Dobře se jim daří a pěkně vypadají v blízkosti přírodních vodních ploch. (HIEKE, 1978) Množíme semenem, letními a dřevitými řízky. Semena sbíráme začátkem zimy. Semena se vymyjí a vysévají se pod sklo nebo se do Obr.č.6-Deutzia jara stratifikují a vysévají do pařeniště. Řízkováním letními řízky se zpravidla množí nízké, slabě rostoucí odrůdy (D.chunii, D.gracilis, D.x kalmiiflora, D.x lemonei). Řízky se píchají v červnu až srpnu do skleníku nebo do pařeniště. Silně rostoucí druhy a odrůdy (D.x hybrida, D.x magnifica, D.x rosea, D. scabra) se množí dřevitými řízky, které se nařežou v zimě a na jaře se píchají na záhony. Nevýhodou tohoto způsobu je dlouhý kořenový systém řízkovanců, který ztěžuje práci při školkování. (BÄRTELS, 1988) Deutzia gracilis-trojpuk něžný. Dorůstá výšky do 0,70 m. Větvičky má slabé, husté listy kopinaté a hladké, květy bílé. Deutzia scabra-trojpuk drsný. Dosahuje výšky 2-3-m. Listy má vejčité, oboustranně drsné. Bílé květy jsou sestaveny v úzkých latách. (HURYCH, 1995) 25

26 Ligustrum Ptačí zob pochází z Evropy, severní Afriky a Malé Asie. Keře jsou až tři metry vysoké. Jsou to opadavé, poloopadavé i stálezelené, vzpřímeně rostoucí husté keře s drobnými, bílými, vonnými květy seskupenými v koncových latách. Kvetou v červnu až červenci. Bobule jsou kulaté, černé, někdy zelené. Na půdu jsou nenáročné, dobře snášejí sucho. Jsou to výborné podrostové a krycí i výplňové keře a nejlepší z listnáčů na stříhané živé Obr.č.7-Ligustrum ploty. (BÄRTELS, 1988) Základní druh je též vhodný pro skupinové výsadby i pro krajinářské úpravy. Svým mohutným kořenovým systémem výborně upevňuje svahy. Poněvadž snáší i výfukové plyny, uplatňuje se ve městech i v zelených pruzích kolem dálnic. (VANĚK, 1981) Ptačí zob je v našich podmínkách otužilý,zimní pokrývka je potřebná jen u stálezelených a poloopadavých druhů, kterým vybíráme stanoviště v teplejších oblastech. Má velmi dobré regenerační schopnosti (výborně snáší řez). Dobře snáší zakouřené ovzduší. (HIEKE, 1978) Ligustrum množíme výsevem, dřevitými a letními řízky. Při množení semenem plody sklidíme ihned po dozrání na podzim. Plody se musí rozdrtit a semena vymýt. Ta se mohou ihned vysít nebo se stratifikují a vysejí na jaře. Osivo má klíčivost 90%, kteru si podrží dva roky. Dřevitými řízky se snadno množí L. vulgare, L. atrovirens, L.ovalifolium.Řízky se v zimě nařežou, uloží v chladírně a na jaře se píchají do záhonů. Všechny druhy a kultivary rodu Ligustrum se dají snadno množit v létě bylinnými řízky. Při pěstování rostlin určených pro živé ploty je však ekonomicky výhodnější množení dřevitými řízky. (BÄRTELS, 1988) Japonský ptačí zob (L.japonicum) je těžké množit z řízků, ale dobré výsledky byly získány z řízků odebraných z terminálních výhonů a ošetřeny rychlým namočením v IBA o koncentraci ppm. ( Ligustrum ovalifolium-ptačí zob vejčitolistý.pochází z Japonska.Listy má širší, vejčitě oválné, tmavě zelené a lesklé, v zimě částečně vytrvalé. (HURYCH, 1995) 26

27 3.5 Folie PE folie Podle způsobu využití mohou folie sloužit jako: Mulčovací (PE folie,netkaná textilie, papírové mulče) Krycí Ochranné sítě kultur Ochrana před mrazy (folie, netkaná textilie). (FLOHROVÁ, 1992) Folie jsou velmi tenké a ohebné ploché předměty tloušťkou od několika mikrometrů do několika desetin milimetru. Používají se folie z některých kovů (měď, hliník,mosaz a různé slitiny kovů) a zejména folie z polymerů (elastomerové nebo termoplastové folie). V zahradnictví a zemědělství jsou rozšířeny především folie z makromolekulárních látek, hlavně z termoplastů, ale i z přírodní celulózy. Používané jsou folie jak čiré, tak barevné (nejčastěji černé a bílé). V zahradnictví jsou nejvíce rozšířeny folie z termoplastů. Termoplasty jsou makromolekulární látky, které mají různé využití. Z nejdůležitějších látek je to: polyetylén, polypropylén, polvinylchlorid, polyvinilacetát, polyvinylalkohol, polystyrén, polyestery, polyacetáty, polyétery, polyamidy a polymetany. Polyetylén (PE) je jednou z nejznámějších a nejrozšířenějších plastických hmot užívaných v zahradnictví. Z fyziologického hlediska je nezávadný. Materiály s vyšší měrnou hmotností mají vyšší povrchovou tvrdost, vyšší tepelnou odolnost, menší odolnost proti stárnutí, jejich zpracování je obtížnější a jsou dražší. Z hlediska doby užívání je důležité stárnutí PE a změny vlastností. Strukturální změny nastávají tepelnou a fotochemickou reakcí. Tepelná oxidace se objevuje při zpracování PE za zvýšených teplot a za přístupu vzduchu. Fotochemická reakce nastává při dlouhodobém vystavení povětrnostním vlivům při dopadu ultrafialových paprsků. Z tepelných vlastností je třeba uvést, že je stálý v rozmezí -50 až +85 o C. ( JAŠA, DUFFEK, 1979) Při používání PE folie pro zakryté pěstební prostory je nevýhodou vysoká propustnost PE pro tepelné záření. To způsobuje vysálání značného množství tepla z krytů do okolního prostoru a tím snížení teploty půdy i vzduchu pod foliovým krytem. Vyrábějí se folie s přídavkem určitých aditiv, které absorbují nebo odrážejí tepelné 27

28 (dlouhovlnné infračervené) záření a nepříznivé noční ochlazování pod kryty poněkud omezují. Další nepříznivou vlastností foliových pěstebních prostorů je kondenzace vodní páry na vnitřní ploše folie a odkapávání kondenzátu do rostlinného porostu. Použitím vhodných aditiv při výrobě je možné získat tak zvané antitau folie (PE-AT), na nichž se vodní pára sráží v tenkém vodním filmu, který se odpařuje nebo stéká po folii, ale netvoří kapky, které by zakapávaly do rostlin. (MAREČEK a kol., 1996) Po skončení sezóny je třeba mulčovací materiál odstranit. to bývá někdy obtížné a může to znamenat další náklady. Jako jedno z možných řešení se ukazují degradovatelné mulčovací folie. Zatímco základní folie z plastu se definitivně rozloží za let, speciální biofolie s deseti procenty organické přísady se ve volné přírodě rozloží za pět let. Při obsahu s dvacetipěty procenty bio-příměsi se v kompostu rozloží do jednoho roku. (FLOHROVÁ, 1992) Význam PE folie: Udržuje povrchovou vlhkost - brání evaporaci vody z půdy. Udržuje teplotu půdy - snižuje rozdíl teploty půdy ve dne a v noci. Strukturu půdy - pokud je půda na povrchu vlhká, kořenový systém rostliny je hustší a roste především do stran. Úrodnost půdy při vyšší teplotě a vlhkosti půdy dochází k rychlejšímu procesu nitrifikace a následnému lepšímu příjmu dusíku z půdy. Zamezení růstu plevelů vysoká teplota pod folií a zamezení přístupu světla zabraňují růstu plevelů. Zamezení eroze. ( PP textilie Textilie netkaná (PP textilie) jsou termicky pojená polypropylenová vlákna, vyráběná z granulátu spunbondovou technologií. Vytváří se náhodným rozložením nekonečných vláken, čímž získává pevnost. Pro zemědělské účely je stabilizovaná proti UV záření přidáním antioxidačních látek. Vlastnosti netkané textilie: propustnost pro vzduch, pro vodu, vodní páru, viditelné záření a částečně i pro dlouhovlnné tepelné záření. Teplota se pod netkanou textilií ve srovnání s PE foliíí zvyšuje pomaleji, ale i pomaleji snižuje. 28

29 Tím se zkracuje působení nízkých teplot v noci a zmenšují se teplotní výkyvy mezi dnem a nocí. Netkaná textilie omezuje výpar, zlepšuje hospodaření s vodou a snižuje počet zálivek. Nízká specifická hmotnost zabraňuje mechanickému poškození rostlin vibrací větru. Netkaná textilie může být transparentní (propustná pro světlo), černá nebo barevná. Význam netkané textilie: Umožnění časných raných výsevů a výsadeb.poskytuje rostlinám na jaře a na podzim ochranu před nízkými teplotami. Proti mrazu chrání tím, že zmrznutím vody v mezerách mezi vlákny vzniká ledová ochranná vrstva, která izoluje prostor po textiliíí. Umožňuje rovnoměrné vzcházení a lepší ujímání rostlin po výsadbě. Chrání před škodami způsobenými větrem a krupobitím Chrání před nalétávajícími škůdci, např. květilkou, dřepčíky, můrou zelnou a ptactvem Snižuje výskyt chorob šířených vzdušnou cestou, např. plísně okurkové Umožňuje stínění skleníkových kultur v letních měsících, zvýšení vzdušné vlhkosti na množárenských záhonech ve školkařtví. (MAREČEK a kol., 2001) V současné době se zvětšují plochy pokryté netkanou textilií. Ve srovnání s PE-folií je dražší, má však díky propustnosti pro vodu a vzduch zajistit vyváženější mikroklima a zvýšení teploty oproti okolnímu prostředí o 4 o C. Díky lepší výměně vzduchu je zde menší nebezpečí přehřátí rostlin. Spolu s ochrannými sítěmi se netkaná textilie využívá i jako ochrana proti škůdcům. Dalším využitím je ochrana přezimujících rostlin proti mrazu. (FLOHROVÁ, 1992) 29

30 4 MATERIÁL A METODY 4.1 Charakteristika pokusného místa Pokusy byly prováděny na pozemku Zahradnické fakulty v Lednici na Moravě v areálu Mendelea. Obec Lednice na Moravě leží na jihu Moravy, v Dolnomoravském úvalu nedaleko povodí Dyje. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí m n.m. Průměrná roční teplota je 9 o C a úhrn ročních srážek pod 550 mm. Oblast se nachází v teplejším suchém pásu s horkým létem, mírnou zimou se slabou sněhovou pokrývkou. Nedaleko ležící Pálavské vrchy způsobují srážkový stín. Z hlediska pěstitelských podmínek se jedná o oblast kukuřičného výrobního typu. Z hlediska půdního fondu se jedná o půdní typ černozem na spraších, půdním druhem je hlinitopísčitá půda. Chemismus půdy se vyznačuje alkalickou půdní reakcí. Hladina spodní vody sahá do hloubky 0,9 1,2 metrů pod půdním povrchem. Podle agroklimatické rajonizace se jedná o makrooblast teplou, oblast převážně teplou se sumou aktivních teplot větší než 2800 o C, podoblast převážně suchou s hodnotou klimatického ukazatele zavlažení v rozmezí mm, okrsek s T min nad -18 o C. Tento okrsek má nejpříznivější podmínky pro přezimování kultur. Pouze 1 až 2 krát za 10 let se zde vyskytuje absolutní minimum pod -20 o C, které je škodlivé pro ozimy a teplomilné ovocné druhy. Ovocným stromům s dřívějším nástupem vegetace však hrozí nebezpečí poškození během střídavého výskytu teplých a mrazových období na konci zimy.( 4.2 Použitý materiál,přípravky a zařízení Dřeviny Cornus alba Svída bílá Deutzia gracilis Nikko Trojpuk něžný Deutzia scabra Plena Trojpuk drsný Ligustrum ovalifolium Ptačí zob vejčitolistý 30

31 Stimulátory růstu IBA IBA-kyselina beta-indolymáselná. Po IAA je IBA nejaktivnějším auxinem, kyselina je rozpustná v alkoholu, acetonu, etheru a dalších organických rozpouštědlech. Proti IAA je IBA mnohem stabilnější a její odbourávání v rostlinách pozvolnější. Je to nejpoužívanější účinná látka ve všech typech stimulátorů, používaná u celého sortimentu rostlin, pokud není vysloveně doporučen jiný auxin. (FRANC, 2008) Byla použita metoda dlouhodobého máčení, která podle France umožňuje pozvolnou absorpci auxinu do bází řízku. Řízky byly máčeny 12 hodin v roztoku o koncentraci 100mg/l H 2 O. Při přípravě roztoku bylo postupováno takto: navážili jsme 500 mg IBA, kterou jsme rozpustili v několika kapkách etanolu. Za stálého míchání jsme nakapali rozpuštěný auxin do 5 l vlažné vody. Roztok jsme přelili do tmavé uzavíratelné láhve. Folie Černá mulčovací PE folie Bílá netkaná agro textilie JUTABOND Měřící přístroje Snímač objemové vlhkosti půdy VIRRIB 31

32 Oblasti použití: řízení závlah vědecké účely biologické čistírny monitorování složek přírodního prostředí ekologie Snímač slouží k měření objemové vlhkosti půdy v libovolných hloubkách. Měření může být buď lokální, tzn. že se vlhkost půdy odečítá přímo v terénu pomocí dodávané vyhodnocovací jednotky, anebo lze snímač napojit na libovolný měřící systém, mající vstup proudovou smyčkou anebo napěťový (např. automatická stanice AMET-AMS). Speciálně pro registraci údajů ze snímačů VIRRIB byl zkonstruován VIRRIBLOGGER, umožňující připojení až čtyř snímačů. Získané údaje mohou sloužit k monitorování půdní vlhkosti např. v lužních lesích, ve výzkumu apod. V případě potřeby současného měření vlhkosti půdy, teploty vzduchu a vlhkosti vzduchu je možno použít kombinovaný registrátor. Spojením s regulátorem závlahové dávky lze ovládat činnost závlahy za nejrůznějších situací. Základní technické parametry: napájení : 5,5-18 V= výstup: proudovou smyčkou 0-5 ma, 0-2,5 V, (popř. jiný dle požadavku) rozsah měření: 5-50 % obj. vlhkosti přesnost měření: menší než 0,01 m 3.m -3 Registrátor teploty s externím vstupem snímač HOBO Technické parametry: teplota: Rozsah: -20 až +70 o C Přesnost: o C Rozlišení: o C 32