Obsah. Tiráž" 3. O knize" 4 PŘEDMLUVA" 5 KAPITOLA PRVNÍ TAK NÁM ZABILI CLEMENTISE ANEB PONDĚLÍ" 7

Transkript

1

2 Obsah Tiráž" 3 O knize" 4 PŘEDMLUVA" 5 KAPITOLA PRVNÍ TAK NÁM ZABILI CLEMENTISE ANEB PONDĚLÍ" 7 KAPITOLA DRUHÁ HOVORY S PALIVCEM ANEB ÚTERÝ ANEB LIDSKÉ OSUDY" 10 KAPITOLA TŘETÍ DOBRÝ SOUDRUH ŠVEJK S KUCHAŘEM JURAJDOU V PRVOMÁJOVÉM PRŮVODU ANEB STŘEDA" 35 O autorovi" 50 Edice" 51

3 Tiráž Josef Jaroslav Marek Osudy dobrého vojáka Švejka po druhé světové válce Vydalo Education s.r.o. v roce 2013 jako svou 22. elektronickou publikaci. education@petiska.cz Copyright (c) Josef Jaroslav Marek 2013 Copyright obálka (c) Jakub Mareš elektronické vydání. ISBN epub pdf mobi

4 O knize " Mír musí být, řekl rozvážně Švejk a podíval se přátelsky na holubici, tučnou jako drak, mír musí být, i kdybychom se měli kvůli němu všichni povraždit. Mír, to je něco tak velkýho, jak na nás řval dozorce Karfiolek v uranovejch dolech, že by vám ho měli každýmu omlátit o držku, abyste si ho, bando aristokratická, uměli vážit. (Úryvek z knihy) Nově objevený rukopis přináší pokračování kultovního díla Jaroslava Haška. Rukopis, jak uvádí autor, objevil - a přinesl nakladateli - vnuk Švejkova přítele, jednoročního dobrovolníka Marka. Kniha reflektuje osudy dobrého vojáka (dobrého soudruha) Švejka v časech komunismu. "

5 PŘEDMLUVA Hlinsko v Čechách, Vážený pane redaktore, v pozůstalosti po mém dědečkovi, jednoročním dobrovolníku Markovi, známém to příteli zvěčnělého pana Švejka, jsem objevil řadu popsaných stránek, které Vám s tímto dopisem přikládám. Můj dědeček, podnícen úspěchem kapitol o p. Švejkovi, se rozhodl, že bude pokračovat ve vyprávění jeho osudů. Slýchal jsem jej hovořit o tom, že román líčí velmi zajímavá místa Švejkova života, ale to, co v životě p. Švejka přišlo, bylo daleko zajímavější než to, co kniha zachycuje. Podjal se tedy úkolu vylíčit pro poučení nám mladým, jak říkal, následující osudy svého velkého druha. Pídil se pilně po zprávách o svém příteli Švejkovi, chtěl zanechat dalším generacím úplný Švejkův životopis. Pokud je mi známo, navštívil řadu svých přátel, soudruha Balouna, soudruha Jurajdu (nyní vyškrtnutého nevím, smí-li se o něm psát; pro případ, že ne, můžete ho přejmenovat třeba na Kunerta nebo na někoho, kdo není v seznamu těch, jejichž jméno se nesmí objevit), mnoho času strávil se zavile mlčícím panem Palivcem, který po návratu z uranových dolů propadl zádumčivosti. Dokonce mého dědečka několikrát navštívil i Josef Švejk sám, pamatuji se z dětství na několik jeho návštěv u nás a jasně si vzpomínám, jak spolu seděli ve zdejším hostinci Záložna a pili a jak potom šli po hlineckém náměstí v družné debatě. P. Švejk nebyl proti tomu, aby můj dědeček vypsal jeho další osudy, a sám dědečka povzbuzoval. Velkou chybou mého dědečka byla ale důkladnost, takže i když se dožil požehnaného věku devadesáti osmi let, nestačil své dílo dokončit, poznámek však k němu shromáždil na jedenatřicet kilo. Soudruh Švejk, jak si vzpomínám z dědečkova vyprávění, sám tvrdíval, že jeho juvenilie, zachycené soudruhem Haškem, nejsou úplné. Sám prý často hovořil o tom, že by se měl v jeho milovaném národě objevit tvůrce, který by pojednal o následujících letech v jeho životě, letech přímo kypících novou dobou. Velice lituji toho, že práce, které můj dědeček zasvětil celý svůj stařecký věk, nebyla dovedena do konce. Objevil jsem v jeho pozůstalosti však několik kapitol, které po mém soudu poskytují souvislý materiál, malý příspěvek, jakýsi prolegomenon k dílu našeho slavného spoluobčana. Odmítnut s tímto dílkem v několika nakladatelstvích, obracím se na Vás, nemělo-li by Vaše nakladatelství zájem o tyto řádky a nevydalo je k potěšení všem přátelům pana Švejka a k posílení a potěše budoucích, jak o tom snil můj dědeček, jednoroční dobrovolník Marek. Všimněte si, jak je tato kniha pojata jako román řeka. Všimněte si, prosím, jak se vyhýbá všem tzv. zápletkám, odvádějícím zbytečně čtenářovu pozornost k tzv. ději, jak postupuje antitektonicky, jak naši kypivou dobu zachycuje v její dokonalosti, neměnnosti, nehybnosti. Všimněte si, jak se tímto promyšleným a prostému člověku přitom tak blízkým způsobem blíží tomu, co bývá označováno za moderní prózu.

6 Pravda musí, hovada, vyjít najevo, citovával dědeček slova soudruha Duba a s těmito slovy se loučím v naději, že můj dopis zaujme a přivede Vás k tomu, abyste se podíval na přiložené stránky. S pozdravem Josef (po Švejkovi) Jaroslav (po Haškovi) MAREK

7 KAPITOLA PRVNÍ TAK NÁM ZABILI CLEMENTISE ANEB PONDĚLÍ Tak nám zabili Clementise, milostpane. Tak nám zabili Clementise, obrátil se dobrý soudruh Švejk ke své spolupracovnici s. Müllerové, se kterou právě maloval velký mírový transparent s gigantickou bílou holubicí, velkou jako orlosup. Já jsem znal dva Clementise, jednoho, co byl kožešník na Kladně a dělal pravý jaguáří kožichy z krátkosrstejch ratlíků, a pak druhýho, desítkáře v Broumově, on to byl sice komunista, ale jinak slušný člověk, kouřil, pil, samá holka, a při mariáši vždycky říkal:,spodek, svršek, eso, král, ještě jsem tě neudal'. Namočil štětku do bílé barvy, určené na barvení holubicích kýt. Jak tohle dopadne, vzdychla soudružka Müllerová. Smutně táhla štětku po holubicím zobáku. Kdo to kdy viděl takovýhle veliký holuby. A to prý ponesou v průvodu školáci. Ještě si udělají, chuďátka, kýlu. Mír musí být, řekl rozvážně Švejk a podíval se přátelsky na holubici, tučnou jako drak, mír musí být, i kdybychom se měli kvůli němu všichni povraždit. Mír, to je něco tak velkýho, jak na nás řval dozorce Karfiolek v uranovejch dolech, že by vám ho měli každýmu omlátit o držku, abyste si ho, bando aristokratická, uměli vážit. V malé dílně, ve které soudruh Švejk se soudružkou Müllerovou plnili jako každý den plán mírových holubic na 120 %, bylo útulno, podvečerní slunce se ospale prodíralo zacákanými okenními tabulkami. Nevím, nevím, řekla zamyšleně paní Müllerová a třela štětkou holubicí křídlo, jako by barvila prostěradlo, ale z velkých ptáků, jako je tenhle, jde strach. To víte, rozvážně pokračoval soudruh Švejk, každý se bojí něčeho jinýho. A nejsmutnější konce mají ti, co se nebojeji ničeho. A kterýhoto pana Clementise zabili? Moc hodnýho pána, zapípala paní Müllerová. Toho, co se tak vzal za to, abysme tu neměli Marshallův plán, vědí milostpane, aby k nám nevozili ty imperialistický potraviny, aby se nás ti imperialisti nesnažili vobloudit blahobytem. A takovej hodnej pán to byl. Panu prezidentovi půjčil i čepici na tribuně vo velkým únoru, aby se nenastyd. A jak ho jako to, začal dobrý soudruh Švejk. Co, chci říct, s tím hodným pánem udělali? Říkala sousedka ve frontě na chleba, že ho tento, paní Müllerová si namočila štětec do barvy, teda chci říct, že ho soudruh kat popravil. To máte takový pády, děl rozvážně soudruh Švejk, půjčovat prezidentům čepice se nevyplácí. To půjčíte, paní Müllerová, nějakýmu prezidentovi čepici, vona se mu zalíbí a nechá si ji nakonec i s vaší hlavou. Já bych každýmu, kdo chce půjčovat prezidentům čepice, poradil, ať si to dobře rozmyslí. Voni, vybarvoval holubici pařát, jsou některý prezidenti, co se čepic dotejká, moc chamtivý. Žádnýmu čepici nepůjčím, vyjekla soudružka Müllerová. A, paní Müllerová, dobře uděláte, připodotkl rozvážně dobrý soudruh Švejk, to vám jen schvaluju. I kdyby na vás pan prezident loudil třeba celý den, abyste mu ji půjčila, postavte si hlavu a nepůjčte. A proč ho soudruh kat tentononc? V Košířích se píše na jedný nástěnce, řekla soudružka Müllerová, že ten s. Clementis byl nepřítel lidu. A prý to říkali i v rádiu. No když se to píše v Košířích na nástěnce, to je moc vážná věc, děl rozvážně soudruh Švejk. Vono být nepřítelem lidu není jenom tak. Já myslím, že by si měl každý dobře rozmyslet, než se stane nepřítelem lidu. Von si někdo řekne: já budu nepřítelem lidu, a nepomyslí přitom na následky. V některejch zemích je docela snadný bejt

8 nepřítelem lidu, ale v takovejch zemích, kde si lid vládne, je to moc nebezpečný. Holt některý nepřátelé lidu jsou moc lehkomyslný. Vy toho moc pamatujete, pokývla plačtivě soudružka Müllerová, ale řekněte mi, jak TOHLE VŠECKO DOPADNE? Všecko dobře, řekl Švejk s dobromyslným úsměvem, víte, paní Müllerová, celý ten komunistický podnik vymyslel Žid a už jste někdy viděla židovskej podnik, co by šel cu grunde? Byl to moc dobrý nápad, pane Švejk, pokračovala veseleji bývalá posluhovačka, že jste pro nás dva sehnal tuhle dílnu na mírový transparenty. To víte, usmál se Švejk, zálibně poplácal holubici štětkou po zobáku, na psy mi skočili. Prý za komunismu nesmí žádnej vykořisťovatel prodávat pejsky. Říkám jim: soudruzi, copak chcete mít státní monopol i na čubičky? Dostal jsem za to pár měsíců v uranovejch dolech. Ale řeknu vám, paní Müllerová, ani ty uranový doly nejsou to, co dřív. Tady fárá kníže Lechnický, vedle pan univerzitní profesor, tady básník, tamhle vynálezce, tam pan světící biskup paní Müllerová, na tom socialismu se mi líbí nejvíc, že i z uranových dolů nadělal mondénní záležitost. Už se do dolů ani tak nechodí na šichtu, ale spíš jako do salonu rotariánskýho klubu. Člověk si pomalu nikde jinde moudře nepopovídá, jen v uranovejch dolech. A proč myslíte, pane Švejk, zeptala se ustrašeně soudružka Müllerová, že u nás tolik lidí popravujou a zavírají, když říkají pořád, že jsou spravedlivá vláda? To máte jednoduchý, Švejk opřel o zeď transparent s obrovským ptákem, když jsou spravedlivá vláda, tak vidí, co je tady nespravedlností, a musí to všechno pomlátit a pozavírat. Čím je kdo spravedlivější, tím musí nespravedlnost víc hubit. A když je nějaký zřízení nejspravedlivější, tak holt musí pomlátit všecky. Jen si všimněte, paní Müllerová, jak na nás ta holubice sladce kouká, jakoby nás měla ráda. Nevím, nevím, zaštkala bývalá posluhovačka, dnes předsedkyně spolku přátel Kujbyševa, mně se zdá, že na nás kouká, jako by nás chtěla sezobnout. Oknem dolehlo odbíjení zvonů a dobrý soudruh Švejk odložil štětku a spokojeně se protáhl jako každý den, když mu skončilo šmírování mírových holubic. Zul se, blaženě položil nohy do lavoru, přitáhl si Rudé právo v olbřímým evropském formátu a krouže palci v teplé vodě, začetl se do denních zpráv. Tady čtu zase o tom, jak se prohlubuje přátelství, řekl zamyšleně a zabubnova! palci nohou o lavór, jen aby se to přátelství neprohloubilo tak, jako když feldvébl Nagy von Nagy-Osterházy se zakopával do zákopu. On si řek, že čím si ten zákop víc prohloubí, tím míň se mu něco stane. A tak prohluboval a prohluboval a zákop na něj spad a docela ho to tam zasypalo. Vono, milá paní Müllerová, když se něco přes míru prohlubuje, tak vono se to už vlastně jaksi podkopává. No nic, děl rychle, když si všiml, že soudružka Müllerová, cudně skryta za obrovským ptákem, si už svléká montérky a obléká sváteční šaty. Blížila se šestá, tedy doba, kdy soudružka Müllerová chodívala k přijímání. Pozdravujte pěkně pana faráře a nezapomeňte se pomodlit, aby nám zítra dobře oschly ty ateistický transparenty a my splnili plán a dostali prémie. Nezapomenu, pane Švejk, to víte, že ne, zašeptala nadobro spletená s. Müllerová a cupitala od holubice. Dobrý soudruh Švejk si ještě chvíli se zájmem četl denní zprávy, pak vstal, osušil si pečlivě prsty na nohou, oblékl se do slavnostních montérek a odebral se ke svému starému příteli Palivcovi do hospody U kalicha. Na dveřích hostince však visela velká cedule, že je uzavřeno kvůli školení hostinských v mezinárodním dělnickém hnutí. Švejk si několikrát pozorně přečetl vyhlášku stvrzenou i dvěma razítky, poznamenal cosi v tom smyslu, že to je velmi