Nový trend v cestovním ruchu Dark tourism

Transkript

1 Nový trend v cestovním ruchu Dark tourism

2

3 Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

4 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu Nový trend v cestovním ruchu Dark tourism Bakalářská práce Autor: Eva Benáková Vedoucí práce: Mgr. Iva Schlixbierová, Ph.D. Jihlava 2016

5 Copyright 2015 Eva Benáková

6 Poděkování Ráda bych tímto poděkovala především mé vedoucí bakalářské práce paní Mgr. Ivě Schlixbierové, Ph.D. za její cenné rady, odborné vedení, trpělivost, čas a pomoc při vypracovávání bakalářské práce. V neposlední řadě děkuji své rodině, která mi při psaní práce byla velkou oporou a také Lucii Váňové, za její pomoc při estetických úpravách práce.

7 Abstrakt BENÁKOVÁ, Eva. Nový trend v cestovním ruchu - Dark tourism. Jihlava, s. Bakalářská práce. Vysoká škola Polytechnická Jihlava, Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce Mgr. Iva Schlixbierová, Ph.D. Bakalářská práce s názvem Nový trend v cestovním ruchu - Dark tourism je rozdělena do dvou částí, teoretické a praktické. V teoretické části mé práce jsou uvedeny pojmy vysvětlující Dark tourism, typologie Dark tourismu, která vysvětluje pojmy, se kterými se během temného cestování můžeme setkat, dále motiv a motivace, dávající účastníkovi impuls k takovému cestování, nabídka a poptávka po Dark tourismu a v neposlední řadě popis nejznámějších míst v České republice, Evropě a ve světě, která lze navštívit. Praktická část je zaměřena na návrh nových míst, která lze využít jako produkt cestovní kanceláře. Až na výjimky se jedná o události, které se odehrály v nedávných letech. Součástí návrhů jsou také stanovené předběžné ceny na osobu. Klíčová slova: Dark tourism. Temný turismus. Katastrofa. Motiv. Motivace. Nová místa. Úcta. 7

8 Abstract BENÁKOVÁ Eva. New Trend in Tourism Dark Tourism. Jihlava, p. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava, Department of Travel and Tourism. Supervisor Mgr. Iva Schlixbierová, Ph.D. The bachelor thesis titled New Trend in Tourism Dark Tourism is divided into two parts, theoretical and practical part. The goal of the first part is to explain Dark Tourism, typology of Dark Tourism, explanation of terms connected to Dark Tourism, motives and motivation that result in this type of tourism, supply and demand of dark tourism and finally description of the most popular places in the Czech republic, Europe and all over the word that are open for public. Practical part focuses on suggestions of new places that are able to be a product of a travel agency. Most of the events come from recent history. The suggestions include also preliminary prices per person. Key words: Dark Tourims. Catastrophe. Motive. Motivation. New places. Respect. 8

9 Předmluva Mnou zpracovaná bakalářská práce nese název Nový trend v cestovním ruchu Dark tourism. Toto téma jsem si vybrala z důvodu zájmu o historii, poznávání faktů a získávání informací o místech, ve kterých se udály špatné věci, které zasáhly nejednu generaci. Nejedná se pouze o historická místa, ale také o místa nová, která každým dnem s narůstajícími problémy společnosti přibývají. Bakalářská práce by měla čtenáři ukázat, že cestovní ruch nezahrnuje pouze příjemné věci spojené s odpočinkem, ale je také spojován se smrtí a uctíváním památky zemřelých. Poukazuje na nepříjemné situace, které se odehrály ať již v blízké či dávné minulosti, a měla by dát ponaučení, aby k dalším nepěkným událostem dále nedocházelo. 9

10 Obsah Abstrakt... 7 Abstract... 8 Předmluva... 9 Obsah Seznam ilustrací Úvod a cíle Teoretická část Pojem Dark tourism Počátky Dark tourism Typologie Dark Tourismu Motiv a motivace vedoucí účastníky cestovního ruchu k návštěvě temných míst Poptávka ze strany zákazníků Nabídka ze strany CK a CA Nejnavštěvovanější místa Dark tourismu Dark tourism v České republice Terezín Lidice Ležáky Zámek Velké Losiny Kostel svatého Cyrila a Metoděje jako úkryt parašutistů Dark Tourism v Evropě Dům Anny Frankové v Amsterodamu Pompeje Katyňský les Dům teroru Budapešť Dark Tourism ve světě Pearl Harbor Sopka Mount St. Helens Město duchů Bodie Les Aokigahara

11 Praktická část Cíl praktické části nová místa Dark Tourismu Věznice Tuol Sleng a vražedné pole Choeung Ek v Kambodži Letecká nehoda u města Smolensk Nemocnice Beelitz-Heilstätten Jaderná elektrárna Fukušima Hašima ostrov duchů Anders Behring Breivik Povodně v České republice v roce Další místa Závěr Seznam použitých zdrojů Elektronické zdroje Příloha

12 Seznam ilustrací Obrázek č. 1 Památník Terezín Obrázek č. 2 Pomník dětským obětem války v Lidicích Obrázek č. 3 Památníky obětem Obrázek č. 4 Zámek Velké Losiny Obrázek č. 5 Stopy po střelbě u okénka krypty Obrázek č. 6 Dům Anny Frankové Amsterodam Obrázek č. 7 Pohled na pozůstatky Pompejí v pozadí se sopkou Vesuv Obrázek č. 8 Popravení vojáci v Katyňském lese Obrázek č. 9 Tank pod střechou domu č. 60 Obrázek č. 10 Bitevní loď potopena za 2. sv. války Obrázek č. 11 Mount St. Helens Obrázek č. 12 Pohled na Bodie Obrázek č. 13 Osobní věci sebevrahů Obrázek č. 14 Muzeum genocidy - bývala věznice Tuol Sleng Obrázek č. 15 Pietní místo v pozadí s troskami letadla Tupolevu Tu Obrázek č. 16 Chátrající budova nemocnice Beelitz-Heilstätten Obrázek č. 17 Letecký pohled na jadernou elektrárnu Fukušima před vlnou tsunami Obrázek č. 18 Ostrov Hašima v Japonsku Obrázek č. 19 Pohyb Breivika na ostrově Utoya Obrázek č. 20 Tabulka č. 1 Následky ničivé vlny tsunami 12

13 Úvod a cíle Bakalářská práce nesoucí název Nový trend v cestovním ruchu Dark tourism, je rozdělena do dvou částí a to na část teoretickou a praktickou. V teoretické části se zabývám základními pojmy, které s Dark tourismem souvisí. Typologie, která je v teoretické části též zmíněna, poukazuje, jaká místa jsou návštěvníky nejčastěji navštěvována, motivy, které účastníky vedou k návštěvě takového místa. Dále jsem poukázala na nabídku a poptávku po takové formě cestovního ruchu. V neposlední řadě jsem podrobně popsala nejznámější místa, na kterých došlo k usmrcení, vraždě či katastrofě, anebo při jejich návštěvě mrazí návštěvníka v zádech. Praktická část se věnuje návrhu na nová místa, která by mohla být zařazena do nabídky cestovních kanceláří. Všechna místa jsou velice zajímavá a neleží pouze v Evropě, ale také ve světě. Snažila jsem se použít taková místa, která by byla vhodná jak z důvodu přístupnosti tak vynaložených peněžních prostředků. Místa jsou opět podrobně popsána, aby bylo přiblíženo, proč právě tato místa by se měla dostat mezi nové produkty cestovních kanceláří. Ke zpracování bakalářské práce jsem využívala knižní a internetové zdroje. Internetových zdrojů je podstatně více z důvodu relativně nového trendu cestovního ruchu. Události, které se staly před pár lety, nemají stále žádné knižní publikace. 13

14 Teoretická část 1. Pojem Dark tourism Temný turismus (dark tourism, black tourism, grief tourism) představuje turismus individuální nebo masový, zaměřený na místa spojená se smrtí a utrpením místa bitev, koncentrační a vyhlazovací tábory, místa živelných katastrof a katastrof způsobených člověkem, hromadné hroby a válečné hřbitovy, popraviště, mučírny, místo smrti významné osobnosti a otroctví (Zelenka, Pásková, 2012, s. 567). Podle Kotíkové rozumíme pojmem Dark tourism: cestovní ruch, který zahrnuje cestování mimo místo trvalého bydliště za účelem návštěv míst, atraktivit a aktivit spojených se smrtí, utrpením, neštěstím, strachem nebo smutkem (Kotíková, 2013, s. 79). Dále lze pojem vysvětlit jako: temný turismus, který přivádí návštěvníky na místa, kde si v minulosti - ať již dávné či poměrně nedávné - udála nějaká tragédie, neštěstí [6]. 1.1 Počátky Dark tourism Tato forma cestovního ruchu nepatří mezi žádný novodobý fenomén, protože místa, která se připomínala tragédiemi a smrtí, byla často lidmi vyhledávána. Většinou se nejednalo o masový cestovní ruch, ale pouze o individuální návštěvy [13]. Dark Tourism byl tedy znám již dříve, ale do slovníků a odborných publikací byl pojem použit poprvé v roce 1996, kdy na něj upozornili badatelé Lennon a Malcolm. Již v době, kdy proběhla bitva u Waterloo, bylo prodáno jedno z bitevních polí jako turistická atrakce. Zde je vidět, kam až sahaly kořeny tohoto turismu [7]. V roce 2000 vydal Thomas Blom knihu s názvem Morbid tourism, ve které byly poprvé zmíněny názvy grief tourism a morbid tourism [72]. Později, v roce 2002, se objevuje nový pojem a to thanatourism nebo také black tourism. Tento pojem pochází z řeckého slova thanatos, v překladu personifikace smrti. Je součástí temného turismu, spojovaného s násilnou smrtí. Zdůrazňováno je hlavně 14

15 záměrné násilí, které vede ke smrti osob. Tato forma cestovního ruchu přivádí návštěvníky na místa spojována s veřejnými popravami, do koncentračních táborů nebo také na pohřby. Návštěvník se setkává se smrtí na vlastní oči [71]. K velkému nárůstu a oblíbenosti Dark tourismu přispívají různé filmové snímky, ve kterých je místo a situace, která se na něm odehrála, ztotožněno. Jedná se například o filmy: Schindlerův seznam, Habermannův mlýn nebo například Lidice [72]. 1.2 Typologie Dark Tourismu Dark tourism lze rozdělit na následující podoblasti: Vojenský cestovní ruch (Battlefield Tourism) zaměřen na místa, která jsou spojena s válečními konflikty (památníky, vojenské pevnosti, pomníky, bitevní pole, bojiště). Nejedná se pouze o místa v minulosti, ale také o místa, ve kterých právě probíhají válečné konflikty [12]. V České republice jsou to například: Pevnost Dobrošov, kterou nalezneme nedaleko města Náchoda, Pevnostní areál ve Slavonicích nebo Mohyla Jana Žižky z Trocnova vystavěna nedaleko města Přibyslav [44]. Ze zahraničí lze uvést následující příklady: Tvrz Hackenberg ve Francii, tvrz Eben-Emael v Belgii a Fort Jefferson na Floridě [45]. Hřbitovní cestovní ruch (Cemetary tourism) jedná se o návštěvu hřbitovů, která bývá spojena s poznáváním historie v destinaci. V ČR se jedná například o Vyšehradský hřbitov, ve světě například kalifornský hřbitov Westwood Village Memorial Park Cemetery [12]. Katastrofický cestovní ruch (Disaster tourism) motivem účasti na cestovním ruchu je zvědavost a potřeba být v místě neštěstí, zažít atmosféru, která v místě panuje. Bývá časově omezen. Většinou se jedná o živelné pohromy jako je tsunami, tornádo, zemětřesení, povodně a také pády letadel, srážky aut a vlaků, teroristické útoky [12]. Příkladem za Českou republiku mohou být povodně, které v roce 2002 způsobily nevyčíslitelné škody. 15

16 Terorismus = využívání násilí a hrozby násilí pro dosažení politických cílů, prosazení vlastních extrémních názorů na uspořádání společnosti a pro další cíle. Formy politické vraždy, bombové útoky, útoky na civilní letadla a další dopravní prostředky včetně jejich únosů, hrozbou je i bioterorismus (distribuce nebezpečných bakterií nebo virů ). Rozšířen byl zejména po druhé světové válce a po 1. září 2001 patří mezi jedny z prioritních celosvětových problémů (Zelenka, Pásková, 2012, s. 569). V tomto případě můžeme hovořit o teroristickém útoku na světové obchodní centrum v USA, který se uskutečnil v roce Duchařský cestovní ruch (Ghost Tourism) bývá spojován s návštěvami hradů, tvrzí a zřícenin. Motivem bývá zažít něco neobyčejného, nadpřirozeného. K místu se váže pověst o nadpřirozených osobách jako je bílá paní nebo bezhlavý rytíř [12]. V České republice je známým příkladem zámek Jindřichův Hradec, na kterém se údajně prochází bílá paní, Perchta z Rožmberka [46]. Za zahraniční příklad lze uvést trosky města Nan Madol, kde jsou podle pověstí pohřbení dávní králové a jejich těla chrání zlí duchové [47]. Cestovní ruch spojený s holocaustem (Holocaust Tourism) cestovní ruch spojen s místy, kterých se nacisté dopouštěli různých zločinů. Mezi tato místa řadíme hlavně koncentrační tábory [12]. V České republice patří mezi nejznámější koncentrační tábor Terezín, v Polsku je to Osvětim. Vězeňský cestovní ruch (Prison Tourism) spojen s návštěvami bývalých věznic. Motivem bývá poznání vybavení věznice, ale také podmínek, které ve věznici panovali v době jejich používání [12]. V České republice je mnoho věznic, které jsou ovšem stále v provozu a návštěvy v rámci cestovního ruchu jsou vyloučeny. V Uherském Hradišti se ovšem nachází bývalá věznice, která sloužila k výkonu krátkodobých trestů a justiční palác, ve kterém nyní sídlí uměleckoprůmyslová střední škola [49]. Mezi známé světové věznice řadíme věznici Eastern State, nacházející se v USA [48]. Cestovní ruch spojený s násilnou smrtí (Thanatourism) místa, na kterých se veřejně popravovalo nebo docházelo k násilné smrti [12]. V České republice se s takovým místem můžeme setkat v hlavním městě, kde v části Prahy nazývané Kobylisy byla vystavěna Kobyliská střelnice, na které se za druhé světové války konaly popravy. 16

17 Místo je vyhlášeno jako národní kulturní památka [50]. V Německu je to známé město Kostnice (německy Konstanz), kde byl v roce 1415 upálen mistr Jan Hus [51]. Cestovní ruch spojený s odkazem otrokářství (Slavery-heritage-tourism) vznikl v USA po skončení občanské války v USA, kde byli tehdejší otroci nuceni k pracím na plantážích. Jednalo se o západní Afriku, západní Evropu a jih Spojených států [12]. Mezi známé plantáže patří plantáže na Zanzibaru a Pembě, kde se pěstoval hřebíček [52]. Hyenistický cestovní ruch (Hyen tourism) forma cestovního ruchu, kdy jsou účastníci motivováni tím, že vyhledávají zážitek z přírodních katastrof (povodně, výbuchy sopek, požáry, pády lavin), válek a občanských nepokojů nebo ekologických katastrof (jaderná havárie). Jedná se především o návštěvu okolí jaderné elektrárny, turisté sledují zkázu a utrpení, případně se podílejí na rabování. Takovýto turismus je zaměřen na vytváření produktů cestovního ruchu a často dochází k prodeji suvenýrů, na kterých jsou zobrazeny motivy katastrofy (Zelenka, Pásková, 2012, s ). Slumový cestovní ruch (Slum tourism) - novější forma CR, jejíž účastníci jsou motivováni pozorováním života ve slumech. Bývá realizován v rozvojových zemích. Účastníky motivuje touha po netradičních a nevšedních zážitcích, někdy na hranicích lidské důstojnosti rezidentů a bezpečnosti návštěvníků (Zelenka, Pásková, 2012, s. 525). 1.3 Motiv a motivace vedoucí účastníky cestovního ruchu k návštěvě temných míst Motiv lze vysvětlit jako impulz, který popuzuje osobu k určité aktivitě. Jinak také znázorňuje tendenci, která vede k určitému cíli. Motivace označuje proces spouštění, zaměření a regulace aktivity člověka na objekty a cíle (Cakirpaloglu, 2012, s ). Oba pojmy mají individuální charakter. Nenajdeme dvě osoby, které by měli stejné motivační záměry. Všechny motivy, které jsou vrozené, prožívají lidé jinak a snaží se je realizovat takovým způsobem, který souhlasí s psychickými a fyziologickými 17

18 charakteristikami jedince. Všechny motivy podléhají sociálním vlivům, individuálním zkušenostem a učení (Cakirpaloglu, 2012, s ). Motivy lze klasifikovat na: Vrozené proti získaným vrozené motivy jsou motivy fyziologické a biologické, kam řadíme například potravu nebo potřebu odpočinku. Získané motivy jsou ty, člověk získává během života například tím, že se dostane do kontaktu s jinými lidmi a jinou kulturou (Cakirpaloglu, 2012, s ). Primární proti sekundárním tyto motivy se poměrně podobají motivům předchozím. Primární patří mezi motivy vrozené, sekundární lze přirovnat k motivům získaným v průběhu života (Cakirpaloglu, 2012, s ). Biologické proti sociálním mezi biologické motivy patří ty, které jsou nutné pro náš organismus. Jedná se o motivy vrozené. Biologické motivy mohou být i ty, které si člověk během života osvojí, například nikotin, kterého má osoba kouřící nedostatek, je třeba doplnit. Než dojde k doplnění, vznikají abstinenční příznaky. Sociální motivy souvisejí s psychologickými potřebami, které člověk uspokojí například kontaktem s jinými osobami (Cakirpaloglu, 2012, s ). Maslowova hierarchie motivů představují pět úrovní potřeb, kdy jsou sestavovány do pyramidy. Na dnu škály se nachází potřeby fyziologické, které postupně stoupají a na vrcholu se nachází potřeby seberealizace. Přičemž nejvyšší potřeba může být uspokojena tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby základní, tzn. ty, co se nachází na dně (Cakirpaloglu, 2012, s ). Oproti tomu podle Kleina a Kresseho jsou vyznačovány za základní motivy tyto: Touha po sociálním uznání - jedná se o touhu po uznání. Člověk, kterému se dostane sociálního uznání, je schopen usilovat o prvenství ve skupině či se stát vůdcem skupiny. Osoby se snaží být ve středu dění a rádi na sebe poutají pozornost. Takovou osobu je možné motivovat velice snadno (Klein, Kresse, 2008, s ). Touha po bezpečí - osoba touží po jistotě a bezpečí. Čím dál víc lidí usiluje o jistotu a jednoduchost. Takto motivovaný člověk se často dívá do minulosti, kdy bývaly věci 18

19 lepší, nestojí nové věci a technologie. Jistotu vidí ve věcech, které jsou pro něj bezpečné a jisté (Klein, Kresse, 2008, s. 34). Touha po důvěře a náklonnosti - osoba je v tomto případě hodně tolerantní. Jedná se o láskyplného člověka, který dokáže pomoci všem, za jakékoliv situace a kdykoliv (Klein, Kresse, 2008, s. 34). Touha po sebeúctě - osoba se ztotožňuje s pravidly a hodnotami. Klade důraz na to, aby pravidla byla dodržována, a snaží se být dochvilná. V popředí nestojí smysl původního pravidla, ale pravidlo samo o sobě. Takový člověk je silně přetěžovaný, proto pocitově není příliš šťastný a spokojený. Často se přemění v pesimistu, se kterým je třeba jednat v připraveném termínu a být přesný (Klein, Kresse, 2008, s. 34). Touha po nezávislosti a odpovědnosti za svou osobu - tito lidé touží po odpovědnosti a nezávislosti, protože v této příležitosti vidí realizování vlastních cílů a přání. Osoba si drží nezávislost s danou věcí, neutápí se v ní (Klein, Kresse, 2008, s. 35). 1.4 Poptávka ze strany zákazníků K motivům, které se zasloužily o vznik této formy cestovního ruchu a zároveň tvoří poptávku, patří: Uctění památky zesnulých, pocta mrtvým a utrpení návštěvníci chtějí uctít památku konkrétních zesnulých osob a to jak osobností, tak i obyčejných lidí, kteří se stali obětí mučení nebo byli vězněni, popraveni, anebo zahynuli tragickou smrtí v místě, které bylo zasaženo katastrofou (Kotíková, 2013, s. 80). Osobní prožitek strachu může se jednat o místa, kde právě probíhají válečné konflikty, dále účast na různých uměle předváděných bitvách, kde dochází k naznačení smutku, utrpení a také účast na pohřbech různých významných osobností (Kotíková, 2013, s. 81). Poznání, vzdělávání návštěvníci v podobě návštěv historických míst poznávají události, které se ať už v historii nebo nedávné době odehrály (Kotíková, 2013, s. 81). 19

20 Zábava a hra jedná se o místa, která se stala již v dávné době, ztrácejí pietní funkci a stávají se většinou zdrojem zábavy. Do této kategorie řadíme mučírny, místa s mytologickými postavami a různé strašidelné hrady, zámky a domy (Kotíková, 2013, s. 81). Voyeurismus - pojem související se sexuální úchylkou v podobě sledování nic netušících osob. V temném turismu se jedná o pozorování až zírání na utrpení osob, které postihla ať už přírodní nebo jiná katastrofa. Je zcela neetické jít do místa postiženého katastrofou a okukovat osoby, které jí byly postiženi. Návštěvník cítí něco jako vzrušení, vidět takové věci [73]. 1.5 Nabídka ze strany CK a CA Tabulka znázorňuje cestovní kanceláře a cestovní agentury v České republice, v rámci kterých mají turisté možnost zúčastnit se zájezdu do takových míst. Z tabulky se lze dozvědět, že se vesměs jedná o poznávací zájezdy. Ty bývají buď jednodenní například Osvětim, nebo několikadenní, spojovány s návštěvami jiných turistických objektů. Tabulka 1 Nabídka CK a CA zájezdů Dark tourismu Místo CK x CA Typ zájezdu Osvětim Černobyl Katyň Dům Anne Frankové Velké Losiny Cestovní kancelář CK 2 Poznávací CK České kormidlo Poznávací CK Maxima tour Poznávací CK Balkan tour Poznávací CK Poznání Poznávací CK Poznání Poznávací CK Redok Travel Poznávací CK Boš Poznávací CK Vesna Tours Poznávací CK Wes Poznávací Citace [74 83]. 20

21 2. Nejnavštěvovanější místa Dark tourismu 2.1 Dark tourism v České republice Terezín Ze zemědělských obcí Trávčice a Německé Kopisty byla vystavěna vojenská pevnost, nesoucí jméno Terezín. Pevnost byla vystavěna za vlády Marie Terezie a kolem roku 1784 byla prohlášena za dokončenou. Je rozdělena na dvě části a to na hlavní a malou pevnost. Terezínská pevnost nikdy nebyla využita k vojenským účelům. Do popředí se dostala malá pevnost, ve které byly zřízeny administrativní budovy, správní kanceláře a také věznice. Za 1. sv. války byla pevnost využívána hlavně jako vězení. Po vpádu nacistů na Československé území začal být Terezín největším koncentračním táborem v ČR. Roku 1940 byla nad pevnost vyvěšena vlajka s hákovým křížem a také byl povolán Jindřich Jöckl, který v táboře rozkazoval a vedl ho. Tábor byl rozdělen na čtyři dvory. Na I. dvoře byly soustředěny správní kanceláře, kuchyň, holírna, nemocnice, velké a malé cely. Na II. dvoře se nacházely dílny, několik cel a také prádelna. III. dvůr, jinak také nazývaný ženský, měl dílny, nemocniční celu, velké cely, ale také samotky. IV. dvůr byl vystavěn později, než celá pevnost, a to v roce Byl považován za největší objekt vězení, na kterém se nacházely samotky, ošetřovna a velké cely (Tyl, Kulišová, 1960, s. 9-80). Vězni byli do Terezína přiváženi nákladními auty nebo vlakem. Jednalo se většinou o vězně, kteří byli české národnosti. Byli rozdělováni podle toho, zda se jednalo o muže, ženy nebo Židy. Bylo jim odebráno jídlo, které si s sebou nesli, ale také peníze a veškeré cennosti. Nejhůře bylo zacházeno se Židy, které Adolf Hitler neměl rád. Vězni se v pevnosti potýkali s bídou a hladomorem. Jídlo bylo podáváno v malých porcích, často se jednalo o malý kousek chleba a čtvereček margarínu ke snídani, naběračku polévky k obědu a k večeři lžíci řepné zavařeniny a k tomu margarín na chleba, který si vězni museli během dne ušetřit ze svého ranního přídělu, protože k večeři chléb již nebyl k dispozici. Vězňům byly zasílány také balíčky, ve kterých vězňům jejich známí často zasílali jídlo a kuřákům cigarety které byly nejčastěji zapečené v buchtách. Protože dozorci nechtěli, aby se balíčky k vězňům dostali ve stavu, ve kterém byly do věznice přivezeny, dozorci je často nechali uskladněné 21

22 v balíčkárně, kde se jídlo zkazilo a až když byl balíček dostatečně zapáchající, byl vydán vězni, často také vykradený dozorci. Protože se vězňům dostávalo také zkažené jídlo, často trpěli na střevní potíže. Častými nemocemi byly také zápaly plic, revmatismus, vysoké horečky, angíny, mezi další a závažnější choroby patřila tuberkulóza, záškrt, spála a úplavice. Lékařské funkce plnili nejčastěji vězni a pravidelně dvakrát do týdne dojížděl do tábora lékař, který stihl zkontrolovat většinou jen ty nejnutnější případy, na ty obyčejné nezbýval čas. Do nemocnice se dostal pouze ten vězeň, který byl vybrán policejním lékařem k nutné hospitalizaci v nemocnici. Pokud se vězni zdáli dozorcům zdraví, šli pracovat i přes to, že byli na pokraji svých sil. V Terezíně zemřelo mnoho lidí na důsledky různých nemocí a to proto, že se jim včas nedostalo lékařské pomoci nebo je gestapo nechalo jednoduše zemřít (Tyl, Kulišová, 1960, s. 9-80). Oficiální popravy vězňů byly provádění od podzimu roku Vězni byli většinou zastřeleni. Stříleli se jak muži, tak ženy. 27. dubna roku 1945 přišel do pevnosti vzkaz, že popravy nesmějí být již prováděny. Ženy měly být ihned propuštěné a muži, kteří se neprovinili závažným způsobem, měli být považováni pouze za obyčejné vězně. Jöckl však tento rozkaz neuposlechl a nechal vězně dále popravovat (Tyl, Kulišová, 1960, s. 9-80). S přibližujícím se koncem 2. sv. války chtěl Jöckl nechat všechny vězně zemřít, aby nikdy nemohlo být dokázáno, jaké hrůzné věci byly v pevnosti vykonávány. Jediné, co se mu však podařilo, bylo pouze zničení dokumentace všech vězňů, protože Rudá armáda postupovala rychle a nacisté měli strach o své životy. Uvnitř pevnosti přišlo o život mnoho nevinných lidí, ale přežilo také velké množství svědků, kteří podali svědectví o týrání, ubíjení a umírání vězňů. Jäckl a jeho pomocníci byli uvedeni před soud, kde byl vynesen rozsudek o jejich trestu, a to trestu smrti (Tyl, Kulišová, 1960, s. 9-80). S výše uvedenými autory Tylem a Kulišovou se myšlenkovitě shoduje autor Pavel Kypr v knize Malá pevnost Terezín: dokument československého boje za svobodu a nacistického zločinu proti lidskosti (Kypr, 1950, s ). U Malé pevnosti byl založen Národní hřbitov, na kterém odpočívají oběti, které ve zdech terezínské pevnosti přišli o život. Hřbitov vznikl díky přeživším vězňům, kteří se 22

23 z koncentračního tábora dostali živí. Na hřbitově je pohřbeno kolem deseti tisíc obětí, které po skončení války byli například vykopáni z hromadných hrobů, nebo byl nalezen jejich popel (Tyl, Kulišová, 1960, s. 9-80). Obrázek č. 1: Památník Terezín [85] Lidice Obec Lidice se nacházela ve Středočeském kraji, 20 km za Prahou směrem ke Kladnu. Dne 10. června roku 1942 došlo k vypálení vesnice kvůli podezření, že se v Lidicích ukrývají parašutisté, kteří měli na svědomí atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Hlavním impulsem k této akci byl milostný dopis, který se dostal do rukou majiteli továrny na výrobu baterií. Byl směřován jedné z dělnic, která v továrně pracovala. V dopise stálo, že je autor členem odboje, musí se skrývat a s dělnicí se již nemůže dále potkávat. Majitel továrny vzal situaci do vlastních rukou a nahlásil celou situaci na policii. Ta předala dopis gestapu. Dělnice byla dlouho vyslýchána, ale celá situace byla pouze nedorozumění (Emmert, 2008, s ). Ve večerních hodinách dne 9. června obklíčilo gestapo vesnici. Probudili starostu, aby vydal veškeré potřebné dokumenty, zemědělské stroje, dobytek, automobily a veškeré 23

24 věci, které měly podle gestapa cenu, byly převezeny do sousedního Buštěhradu. Muži byli zastřeleni, ženy poslány do koncentračního tábora, děti, které byly vhodné k převýchově, byly poslány na poněmčení a zbytek dětí byl převezen do vyhlazovacího tábora, kde byly zavraždění v plynových vozech. Plynový vůz byl obyčejný vůz, do kterého proudily výfukové plyny z motoru. Konce války se dožilo pouze 16 dětí (Emmert, 2008, s ). Stejnou myšlenku nalézáme v knize od Cyrila Merhouta v knize Lidice (Merhout, 1945, s. 7-26). Gestapo začalo vesnici demolovat, nesměly zůstat ani základy budov, svržen byl i kostel, škola a místní rybník byl zasypán hlínou (Emmert, 2008, s ). Po skončení 2. sv. války v roce 1947 byl jen o několik metrů dál od původních Lidic postaven základní kámen nové vesnice, nesoucí jméno též Lidice. Vesnice čítá kolem 150 domků, stojí zde také galerie a muzeum, ve kterém jsou k nalezení dokumenty, týkající se Lidického vyhlazení za 2. sv. války [2]. Na území bývalých Lidic vznikl památník, který uctívá památku padlých mužů a také památník, který tvoří 82 odlitých soch lidických dětí, které se staly oběťmi řádění gestapa. Dalším pietním místem na území bývalých Lidic je socha ženy, která truchlí u hrobu padlých mužů [3]. Obrázek č. 2: Pomník dětským obětem války v Lidicích [86] 24

25 2.1.3 Ležáky V oblasti Českomoravské vysočiny se za období druhé světové války nacházela vesnička, která nesla jméno Ležáky. Vesnička, která měla pouze pár popisných čísel a mlýn, byla během jednoho dne srovnána se zemí. Ráno 24. června roku 1942 se stala obětí Heydrichiády. Policejní jednotky se sjeli k vesničce, vyhnali obyvatele do lomu, který se nacházel za mlýnem, a gestapo postupně zkontrolovalo všechny obyvatele podle jmenného seznamu. Po té zastřelili všechny muže a chlapce, starší patnácti let. Všechny ženy byly odvezeny do koncentračních táborů a děti hromadně odvezeni na zámeček do Pardubic. Pár z nich bylo posláno do náhradních rodin, kde mělo dojít k poněmčení a zbytek dětí bylo posláno do plynové komory, kde přišly o život. Lidice byly srovnány se zemí tak, aby nezůstal kámen na kameni. Počet obětí dosahoval čísla 35. Ten, kdo nebyl v osudný den doma, pro toho si přišli přímo na jeho pracoviště nebo byl zabit dodatečně (Petrtyl, 1945, s. 5-14). Němci se na malou osadu Ležáky zaměřili, protože za 2. světové války zde byla uložena vysílačka Libuše, kterou se dorozumívali parašutisté skupiny Silver A. Právě ti se účastnili na atentátu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (Petrtyl, 1945, s. 5-14) ; (Cílek, Richter, Veverka, 2011) Turisté dnes na toto místo cestují z důvodu vystavěných památníků, které vznikly skládáním kamenů, na které byla položena deska se jménem rodiny, které je památník věnován. Památník je vždy vystavěn na místo, kde stával dům té a té rodiny. Dále je k vidění velký kříž, který se nachází na vrcholu Zárubka [4]. 25

26 Obrázek č. 3: Památníky obětem [87] Zámek Velké Losiny Renesanční zámek Velké Losiny se nachází v okrese Šumperk a často bývá spojený s čarodějnickými procesy. Čarodějnické procesy můžeme zařadit do období po třicetileté válce, kolem druhé poloviny 17. století. Byly však známy už dříve v období starověku [1]. Čarodějnice bývají většinou popisovány jako ženy, které se zřekly křesťanské víry a spojily se s ďáblem. Dokázaly rozvracet rodiny nebo ubírat na zdraví. S ďáblem se scházely tajně v noci na opuštěných místech. Osobu spojenou s ďáblem bylo snadné odhalit pokud se například na povel nedokázala rozplakat nebo na sobě měla zvláštní znaménko, které údajně bylo od ďábla, byla považována za čarodějnici. Aby nějaké znaménko nebylo přehlédnuto, byla žena oholena od hlavy až k patě, aby byl nalezen důkaz, že se jedná opravdu o čarodějnici. Základní knihou, která vede tyto procesy, byla kniha, vydána v roce 1487 a nese jméno Kladivo na čarodějnice. Po třicetileté válce vládl strach a zvýšená pověrčivost. V té době působil na Jesenicku přísedící inkvizičního tribunálu Jindřich František Boblig, který viděl klady v upalování zejména 26

27 proto, že lehce přišel k majetku, který zůstal po obětech. Proto v době jeho působení přišlo o život kolem 250 lidí [1]. Mezi první oběť lze zařadit žebračku, která na mši v kostele ukradla hostii pro krávu porodní báby, aby kráva dojila více mléka. Byla ovšem přistižena a odsouzena k upálení. Vše bylo nahlášeno losinské vrchnosti, která pozvala na panství právě již zmiňovaného Bobliga. Ten využil své známosti a nechal na losinském zámku vybudovat inkviziční tribunál, kde byla upálená první oběť. Zámek byl svědkem zhruba 38. upálených obětí. Sloužil též jako vězení, mučírna a místo, kde se konaly výslechy obětí údajných čarodějnických procesů [1]. Zámek v dnešní době navštíví ročně stovky návštěvníků, kteří mají na výběr ze dvou prohlídkových okruhů. V rámci projektu Navštivte Jeseníky, byl vytvořen dokument s názvem Stopami krve v Jeseníkách, který obsahuje města, obce a místa na Jesenicku, kde se prováděly čarodějné procesy [53]. Součástí projektu je čarodějná cyklotrasa, která je dlouhá 233 km. Trasa začíná v polském Paczkowie a končí v české Mohelnici. Jedním ze zastávek cyklotrasy je právě návštěva losinského zámku. Po cestě se cyklisté setkávají s různými zajímavostmi, jako jsou například expozice v muzeích, dům kata nebo hrob čarodějnice [54]. 27

28 Obrázek č. 4: Zámek Velké Losiny [88] Kostel svatého Cyrila a Metoděje jako úkryt parašutistů Barokní kostel sv. Cyrila a Metoděje byl vystavěn v letech v Praze. Stavba leží na rozhraní ulic Na Zderaze a Resslova. Zde se ukrývalo 7 parašutistů, kteří byli podezřelí z atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. S touto souvislostí se spojují dvě známá jména, a to Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří patřili do parašutistické skupiny Antropoid. Dne 27. května roku 1942 se pokusili o spáchání naplánovaného atentátu na říšského protektora, který projížděl svým vozem v jedné z ulic v Praze. Jozef Gabčík vběhl se samopalem v ruce do silnice, když v tom samopal selhal. Na řadu přichází Jan Kubiš, který měl svou bombou schovanou v aktovce, ovšem minul a bomba dopadla vedle zadního kola. Heydrich proto atentát přežil, ale byl vážně zraněn. Utrpěl vážné poranění zad a zasáhly ho výztuže z čalouněných sedadel. Právě z těchto výztuží dostal v nemocnici Na Bulovce otravu krve, na kterou o pár dní později zemřel (Emmert, 2008, s ) (Ivanov, 2003, s ). 28

29 Pro Čechy tento atentát znamenal teror. 10. června roku 1942 došlo k vypálení obce Lidice. Bylo vyhlášeno rozsáhlé pátrání po parašutistech. Hledání nemělo konce, proto nový zastupující říšský protektor Daluege nechal vyhlásit amnestii pro pachatele, když se sami vydají gestapu. Jeden z parašutistů Karel Čurda situaci psychicky nezvládl a sám se přiznal gestapu. Vyzvěděl tajemství, kde se parašutisté ukrývají, a gestapo začalo plánovat zadržení parašutistů. Dne obklíčilo gestapo kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde došlo ke zhruba 7. hodinové přestřelce. Nejprve boji podlehli tři parašutisté a později přestřelku ukončily čtyři střely, které vyšly ze zbraní posledních přeživších parašutistů. Po vypotřebování veškeré munice věděli, že již nemají proti gestapu šanci, proto se raději každý z nich střelil do pravého spánku (Emmert, 2008, s ) (Ivanov, 2003, s ). Po 2. sv. válce se místo stalo Národním památníkem hrdinů heydrichiády a zároveň pietním místem. Jsou zde pořádány různé pietní akty. Památníkem se rozumí pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje, dále stála expozice, která se nachází v hale, krypta nacházející se pod kostelem, odkud zazněly poslední výstřely ze zbraní parašutistů a přednášková síň s promítáním [5]. Obrázek č. 5: Stopy po střelbě u okénka krypty [89] 29

30 2.2 Dark Tourism v Evropě Dům Anny Frankové v Amsterodamu Anne Franková byla německo-židovská dívka, která se narodila ve Frankfurtu nad Mohanem 12. června roku Hitlerův nástup k moci donutil rodinu přestěhovat se do Amsterodamu, kde se v roce 1933 usadili v jižní části Amsterodamu, v jednom poschodí domu, který stál na náměstí Merwedeplein 37. Anne měla hezké dětství, které jí zpříjemňovaly její přítelkyně. 16. května roku 1940 se dostali Němci na území Amsterodamu. Postupně začalo pronásledování Židů, kteří nesměli vstoupit do kaváren, kin, restaurací a žádných jiných veřejných zařízení. Otec Anny Otto Frank vycítil, že situace není dobrá, a proto se rozhodl ze zadní části domu jeho podniku na výrobu marmelády v místě Prinsengrachtu, udělat jakýsi úkryt, který je má ochránit před deportací. Protože v roce 1942 byla starší dcera Margot povolána k pracovnímu nasazení, nebylo nač čekat a za pomoci přátel se přestěhovali do zadního domu. K nim se později připojili jejich přátele van Pelsovi a také židovský zubař Fritz Pfeffer. Podnik stále fungoval, obyvatelé zadního domu museli být obezřetní, aby je nikdo neslyšel a neviděl. Často docházelo k různým hádkám mezi obyvateli. Anne si psala deník, do kterého psala své každodenní radosti, starosti a také popisovala dobu, ve které žila. Toužila být spisovatelkou, ale to se jí nikdy za její život nesplnilo. Její deník se ovšem později stal knihou, kterou po válce vydal její otec, a proto se Anne stala spisovatelkou, ale až poté, co zemřela (Heyl, 2014, s ) (Frank, 2012, s ). Do poloviny roku 1944 vše probíhalo tak, jak mělo. Ovšem 4. srpen roku 1944 se jim stal osudným. Policie dostala udání, že se zřejmě v zadním domě ukrývají Židé. Byli odvedeni do vazební věznice na Weteringsschans, odkud byli 8. srpna 1944 převezeni do tábora Westerbork. Tento tábor byl pouze přestupní, odtud byli vězni transportování do Terezína, Osvětimi a dalších koncentračních táborů. Protože osvobození bylo již na spadnutí, věřili, že se dočkají konce války, ovšem 3. září 1944 byl vypraven poslední transport do Osvětimi, kde do vlaku nastoupili Anne, její sestra Margor, rodiče Edith a Otto Frankovi, zubař Pfeffer a jejich přátele Pelsovi. Zde byla Anne zařazena do skupiny dětí pod patnáct let a společně s 548 osobami měla být odsouzena ke smrti v plynových komorách, což se ale později nestalo. Nejprve zemřel pan Pels, dále zubař Pfeffer a matka Edith Franková. Obě sestry Frankovy se dostaly na 30

31 transport do Bergen-Belsenu, kde se setkaly s paní Pelsovou. Zemřela po cestě, když měla být převezena do jiného pobočného koncentračního tábora. Její syn Peter, který zadní dům také obýval, zemřel v době, kdy byl koncentrační tábor, ve kterém byl zavřený, právě osvobozen. Margot a Anne zemřely v zimě roku Margot, která byla na smrt nemocná, spadla z postele a ze země se už nezvedla. Anne zemřela na následky tyfu a tělesného vyčerpání. Bylo to několik dní před tím, než koncentrační tábor osvobodila Britská armáda (Heyl, 2014, s ) (Frank, 2012, s ). Jediný, kdo koncentrační tábor přežil, byl Otto Frank, možná také proto, že za 1. sv. války bojoval za německou stranu. Vrátil se zpět do Amsterodamu, kde žil v naději, že se jeho dvě dcery ještě vrátí. To se však nikdy nestalo. Vrátil se do vedení své firmy a bydlel u přátel, kteří jim pomáhali v ukrývání. Když obyvatelé zadního domu byli zatčeni, Miep Giesová, u kterých později bydlel, sebrala Annin deník, který u sebe pečlivě střežila a později ho předala Ottovi Frankovi. Ten deník přepsal a nechal vydat. Dodnes se prodalo kolem 25 milionů výtisku v 60 jazycích. Deník byl později také zfilmován (Heyl, 2014, s ). Dnes na toto místo jezdí návštěvníci, kteří mají možnost projít dům a pokoje, ve kterém se Anne se svou rodinou a přáteli skrývala, ale kde také z větší části psala svůj deník. Obrázek č. 6: Dům Anny Frankové Amsterodam [90] 31

32 2.2.2 Pompeje Pompeje a Herculanea patřily k jednomu z římských měst, které se nacházelo v Neapolském zálivu, nedaleko sopky Vesuv. Založení města se datuje do 7. Století před Kristem kdy bylo založeno italickým kmenem Osků (Wilkinson, 2004, s ). Sopka Vesuv měří kolem 1200 m, na které se nachází dva oddělené vrcholy a to Monte Vesuvio a Monte Somma. V době římské se myslilo, že je sopka vyhaslá. Ovšem v roce 62 po Kristu došlo k zemětřesení, kdy byly Pompeje a Herculanea velmi zasaženy a poškozeny. V roce 79 po Kristu ovšem došlo k probuzení sopky a k jejímu výbuchu. Popel z kráteru stoupal vysoko do ovzduší a vyvrhoval magma. Vítr, který vanul, vál sopečný popel přímo na Pompeje. Pod tíhou popela se bortily střechy domů, ve kterých lidé žili. Popel města pomalu pohřbíval, protože každou chvíli přibýval. Kráter vyvrhoval kolem tun popela za vteřinu. Kolem večera byly erupce tak silné, proto se ze sopky valila hmota vážící přibližně tun a dosahovala výšky 30 km. V nočních hodinách došlo k mohutné erupci, která chrlila žhavé magma jako fontána. Hmota, která se nyní valila z kráteru, byla přibližně tun za vteřinu. Lidé neměli šanci utéct, na místě zemřelo mnoho lidí. Umírali také z důvodu velkého teplotního šoku, jejich kůže byla automaticky seškvařena a zbyly pouze kosti, které shořely na popel. Vlna magmatu s sebou brala veškeré budovy a objekty, které se jí postavily do cesty (Wilkinson, 2004, s ) (Sergejenko, 1972, s ). V ranních hodinách přišla další ničivá vlna, která se dostala až k hradbám Pompejí. Byla tma, při které nebylo vidět příval, který se na město blíží. Cítit byl jeho žár, který dosahoval 400 stupňů Celsia, a také bylo všude kolem cítit plyny, které mnohé obyvatele městečka otrávily. V čase 7:30 7:45 došlo k další ničivé vlně, která mířila přímo na Pompeje. Vlna se šířila rychlostí kolem 100 km za hodinu a popel se postupně dostával do domů. Lidé, kteří nestačili utéct, se pomalu dusili popelem, který jim za pomocí plynů zabetonoval plíce, až se udusili úplně. Poslední vlna zasáhla celý Neapolský záliv a ničila vše, co jí přišlo do cesty (Wilkinson, 2004, s ). Následkem ničivého výbuchu Vesuvu bylo pohřbení Herculanea pod 25 metrů sopečné hmoty a Pompejí pod 4 metry sopečné hmoty. Vesuv vyprodukoval kolem devíti miliard tun sopečné hmoty. Po poslední vlně začalo pršet. Než se atmosféra vyčistila, začal padat bahnitý kal. Všude tekla záplava bahna. Pompeje nebyly zasypány tolik, 32

33 jako Herculaneum. Většinou bývaly zničení horní části budov, základy se zachovaly. Při nálezech byla objevena spousta mimořádných věcí, jako zavařené ovoce ve skleněných nádobách nebo svačina naservírovaná na stole (Wilkinson, 2004, s ) (Sergejenko, 1972, s ). Vesuv ještě vybuchla mnohokrát, naposledy v době druhé světové války, ale nikdy neměla tak zničující následky, jako v roce 79 po Kristu (Wilkinson, 2004, s ). Pompeje byly znovu nalezeny náhodně, když bylo třeba najít nový zdroj vody pro město Resinu. První opravdové hledání měst začalo za vlády krále Karla Bourbonského, kdy bylo znovu objeveno město Herculaneum. Král pověřil prováděním vykopávek inženýra Roquea de Alcubierra, kterému napomáhal architekt Karl Weber. Mezi jeden z nálezů patřila vila papyru, ve které se našly ohořelé knihy a svitky. Muselo se s nimi však zacházet velice opatrně, neboť byly velmi slabé a poškozené. Byl vynalezen stroj, který svitky opatrně rozvinul. Má se za to, že svitky obsahují některá ztracená díla slavných římských básníků (Wilkinson, 2004, s ). Výkopové práce byly zahájeny kolem roku 1748, kdy vykopávání Pompejí bylo daleko jednodušší, protože se nacházelo jen několik metrů pod vulkanickým materiálem. Ovšem Herculaneum bylo pohřbeno pod více než 20 metry materiálu a proto byly veškeré výkopové práce spojené s tímto městem zastaveny a práce byla soustředěna hlavně na Pompeje. V roce 1790 byla v Neapoli přestavěna budova, která je nyní Národním archeologickým muzeem, kam byly přesunuty předměty nalezení při vykopávání. Během 2. sv. války byly Pompeje bombardovány spojenci, kteří si mysleli, že se v ruinách schovávají němci. Po odklízení sutin bylo objeveno mnoho dalších zajímavých objektů. Celkově bylo odkryto 44 ha města Pompeje a dalších 22 ha zůstává pod sopečným materiálem (Wilkinson, 2004, 76-97). 33

34 Obrázek č. 7: Pohled na pozůstatky Pompejí v pozadí se sopkou Vesuv [91] Katyňský les K zavraždění čtyř tisícům sto čtyřiceti třem důstojníkům došlo v oblasti Smolenska, nedaleko Katyně, nazývané jako Katyňský les. Tato tragédie, jinak přezdívána také jako Katyňský masakr, se stala na jaře roku O osudech důstojníků rozhodl prezident Josif Visarionovič Stalin. Důstojníci, kteří byli uvězněni ve třech táborech, si mysleli, že je čeká propuštění. Zanedlouho se ukázalo, že to tak nebylo. Důstojníci byli exportováni nejprve nákladními auty k vlaku, ve kterém se těsnali až do cíle. Stále žili v domnění, že brzy budou propuštěni na svobodu. Ovšem jejich cesta skončila ve stanici Gnězdovo, kde byli z vlaku vyvedeni na louku a spatřili předem vykopané jámy. V jámách již leželi jiní, zastřelení důstojníci. Vykonavatelé vražd vždy donutili oběť pokleknout před jámu, poté byl střelen zbraní do týlu, což byla nejúčinnější rána, která okamžitě způsobila smrt (Paul, 2008, s ). K objevení hrobů došlo v roce 1943, kdy vlk, hledající kosti, vyhrabal několik ostatků. Tehdy se na místě pohybovali Němci, kteří ani netušili, že by se pod nimi mohly skrývat masové hroby. Ovšem od místních zemědělců věděli, že v lese byly prováděny hromadné popravy. Na místě se začaly provádět výkopy, které odhalily, že na území Katyňského lesa se opravdu nachází masové hroby se zastřelenými důstojníky. 34

35 Obviněni z tohoto hrůzného činu byli právě Němci (Paul, 2008, s ). Stejnou myšlenku nese kniha od Petra Kubíka s názvem Rudé stíny (Kubík, 2003, s ). Teprve po padesáti letech, pod nátlakem mnoha důkazů, došlo k situaci, kdy byl tehdejší prezident Gorbačov donucen vše přiznat. Přiznal, že tehdejší zastřelení důstojníků mají na svědomí bolševici v čele se Stalinem. Postupně se nahromadily důkazy, které jasně svědčily proti Sovětskému svazu (Paul, 2008, s ). Obrázek č. 8: Popravení vojáci v Katyňském lese [92] Dům teroru Budapešť Dům teroru je vidění na Andrassiho třídě č. 60. Jedná se o třípatrový dům, který byl vystavěn kolem roku V roce 1937 se stal sídlem strany Šípových křížů - maďarského národně socialistického hnutí. O několik let později - v roce 1944 se dům stal mučírnou, ve které byli mučení ti, kteří se nepřizpůsobovali režimu. Mezi zvláště nepřizpůsobivé osoby patřili Židé, kteří byli ve velkém usmrcováni [69]. Kolem roku 1945 došlo k obsazení domu maďarskými komunisty. Vyšetřovatelé tajné policie mučili a zabili stovky lidí, na základě přiznání, kterým se museli doznat ve chvílích mučení a výslechů. Lidé byli posíláni na šibenice, do pracovních táborů nebo do vězení. Osoby byly sledovány pomocí obyčejných lidí, kteří spolupracovali s vyšetřovateli. Sledováni byli při práci, v divadle, kostele a při obyčejných aktivitách. Pomocí takových lidí se k moci dostali maďarští komunisté a měli nadvládu nad všemi 35

36 lidmi. Tajná policie nakonec obsadila celý blok, nejen dům č. 60 a sklepení bloku byla propojena kvůli vytvoření podzemního labyrintu cel, sloužících k vězeňským účelům [70]. Dům byl opuštěn v roce 1956 a od roku 2002 byl přeměněn v muzeum. Dům byl zrekonstruován a střechu lemuje kovový pruh s nápisem Dům teroru. Na jedné ze zdí jsou od shora až dolů pověšené fotografie, ke kterým lidé nosí květiny a zapalují tu svíčky. Hned po vstupu se návštěvník na malém dvorku setkává se sovětským tankem. V prvním sále muzea se návštěvníci setkávají expozicí muzea. Jedná se o téma, když Maďarsko prohrálo válku. Sál je rozdělen do dvou stran. Na jedné straně řada obrazovek představuje hrůzy komunistického režimu, na druhé straně jsou zobrazovány hrůzy fašismu. Při prohlídce se návštěvníci nesetkají s velkým množstvím textu, ale u vstupu jsou k dispozici nakopírované listy s popisky, kde se návštěvník dozví, o co se jedná. Pouze dvě místnosti jsou věnovány fašismu, přes 20 místností je věnováno komunismu [69]. Po prohlídce místností se návštěvníci pomocí výtahu dostanou do sklepení, ve kterých bylo prováděno mučení, věznění a také popravování [69]. Obrázek č. 9: Tank pod střechou domu č. 60 [93] 36

37 2.3 Dark Tourism ve světě Pearl Harbor Pearl Harbor - americká námořní a vojenská základna nacházející se na ostrově Oahu, na Havaji, ležící v Tichém oceánu. Základna začala vznikat v roce 1887, postupně byla rozšiřována. Největší rozkvět nastal v roce 1901 po přijetí zákonu v USA o přidělení pozemkového vlastnictví ve prospěch vojenského a námořního zařízení. Práce byly rychlé, proto byla základna v roce 1908 předána námořnictvu a mohla být plně využívána. V roce 1941 se stala hlavní základnou amerického Tichomořského loďstva. Velitelem základny byl Claude C. Bloch. Bojové lodě kotvily na otevřených kotvištích a byly zde prováděny různé drobné poruchy a běžný servis lodí. Součástí této základny byla letecká základna Ford Island (Brož, 2011, s. 7-11). V září roku 1941, během druhé sv. války, byly zhoršeny vztahy Japonska a Spojených států. Po vpádu Japonců do Indočíny nechal prezident Roosevelt vypovědět americkojaponské obchodní smlouvy, zakázal prodej kovového šrotu na japonskou stranu a zakázal vyvážet ropu do této oblasti. Japoncům se toto jednání nelíbilo, protože vlastní ropu neměli. Japonsko se snažilo se Spojenými státy vyjednávat, ovšem marně. Spojené státy nechtěli přistoupit na dohody, které Japonsko kladlo a navrhovalo. Roosevelt nechal Japoncům předat dne 27. listopadu roku 1941 nótu, obsahující deset bodů, které určovaly závěrečné podmínky. Na ty však Japonci reagovali vstoupením do války se Spojenými státy. 7. prosince 1941 ráno začal nálet na Pearl Harbor. Japonsko v první vlně vyslalo 183 stíhaček, torpédových letounů a bombardérů ze šesti letadlových lodí. Lodě, které kotvily u základny, byly snadno napadeny, protože nebyly nijak chráněny. Japonsko vyslalo ještě jednu ničivou vlnu, na třetí ovšem nedošlo. Bylo zabito celkem kolem Američanů z velké části se jednalo o příslušníky námořnictva, na základně bylo zabito téměř 50 civilistů a zraněno více než osob. V tomto boji jednoznačně vyhrálo Japonsko a vyřadilo tak Pearl Harbor z provozu na půl roku. Spojené státy proto jako odplatu naplánovali akci, nazývanou také jako Doolittle Raid neboli Doolittlův nálet, podle podplukovníka Doolittla, který celou akci vedl. Japonsko se prohlašovalo za neporazitelné, proto 2. dubna 1942 Spojené státy zaútočili na Tokio, aby dokázali, že i Japonsko je zranitelné a není tak bezpečné, jak se všichni domnívají. Využita proto byla letadlová loď, ze které bombardovací letadla startovaly. Útok se 37

38 neobešel bez komplikací, ale nakonec Američané dokázali zaútočit na Tokio ze vzduchu, aniž by byly ztráty na americké straně. (Brož, 2011, s ) (Borovička, 2001, s ). Obrázek č. 10: Bitevní loď potopena za 2. sv. války [94] Sopka Mount St. Helens Sopka Mount St. Helens se nachází v oblasti Kaskádového pohoří, v americkém státě Washington, v USA. Vznikla přibližně před lety a řadíme ji mezi aktivní stratovulkány. Stratovulkán je typ sopky, která je vysoká a má kuželovitý tvar. Uvnitř kuželu se hromadí magma, které je příliš tuhé na to, aby byl umožněn průběžný únik hromadících se sopečných plynů. Proto uvnitř narůstá tlak, který způsobí v určitou chvíli explozi, při níž dochází k uvolnění nahromaděného tlaku [8]. Je považována za jeden z nejmladších ale zároveň z nejaktivnějších vulkánů, který se na území nachází. Sahá do výšky přibližně metrů nad mořem. Vulkán vešel do dějin dne 18. května roku 1980, kdy erupce dosahovala až 5.1 Richterovy stupnice (stupnice je číselně rozdělena od 1 do 10, přičemž 10 je považováno za masivní zemětřesení). 38