Příloha č. 3 Reflexe absolventského výkonu

Transkript

1 1 Příloha č. 3 Reflexe absolventského výkonu Juraj Háder role Vasila Vjuncova inscenace Moje výchova k herectví Premiéra: 8. září 2014 Délka představení: 90 minut. Bez přestávky Informace: Scénář: Šimon Peták a kol. Reţie: Jan Antonín Pitínský Dramaturgie: Šimon Peták Asistent reţie: Tereza Říhová Scénografie: Hynek Petrţelka, Stella Šonková Produkce: Karolína Vyhnálková Obsazení: Arkadij Nikolajevič Torcov: David Janošek Sofia Petrovna Rachmanovová: Tereza Slavkovská Iosif Antonovič: Milada Vyhnálková Dimitrij Nazvanov: Daniel Ondráček Olga Dymková: Michaela Foitová Laura Maloletková: Petra Staňková Nastasja Veljaminová: Kristína Povodová Maxim Govorkov: David Janík Tatiana Umnychovová: Barbora Nesvadbová

2 2 Vasil Vjuncov: Juraj Háder Pavel Puščin: Ondřej Dvořák Ivan Šustov: Jiří Svoboda Sestra: Tereza Říhová 1.0 Úvod V rámci čtvrtého, posledního, ročníku ve škole je pravidlem, ţe studenti činoherního herectví stráví celý rok, čili jednu divadelní sezónu, na domovské scéně JAMU ve Studiu Marta. Zde mají za úkol přivyknout si divadelnímu způsobu ţivota. Je to jakýsi simulovaný divadelní provoz se vším všudy. Zvykáme si hrát pravidelně a před větším počtem diváků. Máme zde pravidelné zkoušky, zvykáme si na větší prostor a na zázemí, které se příliš neliší od klasického kamenného divadla. V rámci divadelní sezóny 2014/2015 jsem se tedy se svými spoluţáky snaţil pochopit reálný, standartní chod klasického divadla, který se velmi liší od běţných klauzurních prací ve škole, které jsme navíc reprízovali maximálně 2x. Našim úkolem bylo nazkoušet pět inscenací. Někteří mí spoluţáci bohuţel nenazkoušeli všechny z důvodu hostování na jiných brněnských scénách. Já jsem ovšem zvládl nazkoušet všechny, coţ pro mě bylo obrovským přínosem. Velký vliv na mě měly všechny. Úplně první naší absolventskou inscenací se stala hra Moje výchova k herectví, coţ byla zdramatizovaná učebnice herectví K. S. Stanislavského. V rámci workshopu, který proběhl na začátku našeho třetího ročníku v září 2013, ji zdramatizovali studenti reţie a dramaturgie pod vedením prof. PhDr. Josefa Kovalčuka a Doc. Břetislava Rychlíka. Hlavním dramaturgem byl student Šimon Peták. Reţie se ujal profesionální a renomovaný reţisér J. A. Pitínský. Tohoto workshopu jsme se zúčastnili také my, studenti 3. ročníku. Byl to základ pro vznik inscenace, kterou jsme v červnu 2014 vytvořili, či dotvořili a jejíţ premiéra byla první v nové divadelní sezóně 2014/2015 ve Studiu Marta. Zde jsem ztvárnil postavu Vasila Vjuncova, studenta a mladého adepta herectví. Druhá, pedagogická, reţie byla v rukou naší vedoucí ateliéru doc. Oxany Smilkové. Byla jím její autorská hra Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí. Zde jsme si kaţdý ze studentů mohli vyzkoušet hned několik rolí. Já jsem ztvárnil postavu

3 3 Tonina Guerry, Motýla/Entechemie, Vesnického dítěte, Galského kohouta a fotografa. V rámci festivalu Itself ve Varšavě jsem téţ zaskočil i za postavu Pabla Picassa. Poslední tři inscenace ve Studiu Marta byly v rukou studentů posledního ročníku reţie a dramaturgie. V rámci tří studentských reţií jsme nazkoušeli jedno drama, autorskou hru a dramatizaci klasické novely. První z nich bylo drama španělského dramatika F. G. Lorcy Pláňka. Hru reţírovala Gabriela Krečmerová a já zde ztvárnil postavu švagrové, svatebčana a muţe na pouti. Druhým projektem v reţii studentů byla autorská hra M. Dlaba a O. Kauppinena Adam 2.0. Zde jsem hrál postavu A , později opici a pouštní radu. M. Dlab hru reţíroval a O. Kauppinen ji dramaturgoval. Poslední premiéry v sezóně 2014/2015 se ujala Zuzana Patráková. Byla jí dramatizace Voltairova Candida, kterého přepsal a přebásnil Šimon Peták. Zde jsem měl moţnost ztvárnit roli Juniora, bratra Candida a také Inkvizitora, Ţida a působil jsem téţ v chóru. Jako svou absolventskou roli jsem si zvolil právě tu první, roli Vasila Vjuncova v Mojí výchově k herectví v reţii J. A. Pitínského. Hlavní důvod, proč jsem si vybral pro absolutorium tuhle hru a tuhle roli byl především způsob zkoušení, který byl velmi tvůrčí, zajímavý a ze všech her mě obohatil nejvíce. Také díky měsíčnímu workshopu, který byl celý rok před premiérou, jsem mohl proniknout mnohem hlouběji do nitra postavy i celé hry, která se v průběhu celého procesu zkoušení a hraní stala jakousi mou osobní zpovědí. Přístup ke tvorbě této inscenace byl vţdy velmi tvůrčí. I kdyţ jsme uţ od první čtené zkoušky měli daný scénář, přistupovali jsme k němu jako k inspiraci, která se mohla a také velmi často upravovala. Hledaly se a přidávaly různé situace, nové moţnosti a aktivně jsme mohli zasahovat do samého základního konceptu hry a tím i do výsledného projevu a konečného výsledku, který jsme předvedli před publikem. Díky tomu se pro mě tato inscenace stala nejvíce tvůrčí a natolik zajímavou, ţe jsem se rozhodl pro absolutorium právě zde. 2.0 O autorovi Konstantin Sergejevič Stanislavskij, vlastním jménem Konstantin Sergejevič Alexejev 1 byl ruský pedagog, herec, podnikatel a divadelní teoretik Narodil se 17. ledna v jedné z nejbohatších rodin v Moskvě, která se velmi zajímala o divadlo. Jeho otec nechal postavit divadlo v jejich sídle, babička byla francouzská , citováno

4 4 herečka. 3 Sám Stanislavský, jak dokládá ve své biografii Můj ţivot v umění, jiţ jako malý s oblibou navštěvoval divadla a cirkusy. Stanislavský nejdříve vystudoval gymnázium a poté začal studovat podnikání a jazyky na Lazarevském institutu, nejprestiţnější soukromé škole v Moskvě. 4 Díky jeho bohaté rodině se mu dostalo velmi kvalitní vzdělání, díky kterému byl velmi vzdělaný a ovládal spoustu světových jazyků jako např. francouzštinu, němčinu a angličtinu. I tak ale studia nedokončil. Místo toho se rozhodl cestovat. Vzdělával se sám. Cestoval po Evropě a učil se v mnohých evropských knihovnách a muzeích. Poté se vrátil do Ruska a převzal po otci firmu Aleksejevových. Stal se z něj úspěšný podnikatel, který získal několik ocenění. V roce 1880 získal na světové výstavě průmyslu a kultury v Paříţi zlatou medaili. 5 Bylo to také proto, ţe v rámci svého podnikání intenzivně podporoval kulturu a zejména divadlo. Divadlo bylo jeho vášní. V roce 1885 začal v Moskvě studovat herectví a reţii. Zde přijal pseudonym Stanislavský. Bylo to proto, aby se lidé okolo něj (zejména rodina), nedozvěděli o jeho divadelních aktivitách. V roce 1987 se Stanislavský sešel ve Slovanském bazaru s Vladimirem Ivanovičem Němirovič-Dančenkem. Po dlouhé diskuzi se rozhodli, ţe zaloţí divadlo, které bude přístupné všem vrstvám obyvatelstva a bude protipólem proti tzv. vysokého umění. 6 Dostalo název MChT (později MChAT) 7. Jejich první premiérou bylo představení Car Fjodor Ivanovič. 8 Stanislavský byl po představení velmi zklamán, coţ byl jeden z impulsů, které ho později vedly k sepsání jeho slavného Systému. 9 Další premiérou, kde začal své myšlenky a nápady ohledně herecké práce a herecké tvorby realizovat, byl Čechovův Racek. Bylo to legendární, veleúspěšné představení, ve kterém Stanislavský hrál postavu Trigorina. Racek se poté dostal i na emblém celého divadla. 2 citováno citováno citováno citováno Poznámky z předmětu Dějiny světového divadla, nepublikováno 7 MChT Moskevské umělecké divadlo, později přejmenováno na Moskevské akademické umělecké divadlo. V rámci divadla byla zaloţena i herecká akademie. 8 citováno citováno

5 5 Po tomto velkém úspěchu následovaly i další Čechovovy inscenace, např. Strýček Váňa, Višňový sad A Tři Sestry. Během jeho práce v Moskevském divadle, Stanislavský pracoval na systému, který měl dopomoci herci k tomu, aby jeho role a hraní šlo co nejvíce do hloubky, mělo silnou myšlenku a silný dopad na diváka. V rámci jeho snah vytvářel různá cvičení, která potom se svými herci a ţáky prováděl. Vše později shrnul do své knihy (či učebnice 10 ) Moje výchova k herectví, coţ je jeho vrcholné literární dílo uznávané po celém světě a ze kterého vychází velké mnoţství dalších divadelních teorií a přístupů k divadlu a herecké tvorbě jako takové. Mezi léty 1922 a 1924 se s Moskevským divadlem vydal na světové turné, v rámci kterého navštívil např. Německo či USA. Tohle turné mu přineslo obrovský úspěch, který byl korunován mnoha oceněními. Díky tomuhle turné se také jeho myšlenky a přístup k tvorbě stal světově známým a co víc, světově velmi uznávaným a ceněným. Během svého ţivota byl Stanislavský velmi uznávaný, ale i velmi kritizovaný. Po Velké říjnové socialistické revoluci byl komunisty kritizován, ţe málo tvoří v rámci komunistických, socialistických myšlenek. I tak se ale vyhnul kulturním čistkám, které v polovině 30. let pomohly komunistům, zbavit se nepohodlných lidí 11 a místo toho se v roce 1936, společně s Němirovičem-Dančenkem, stal prvním nositelem titulu Národní umělec. 12 Jeho teorie byly dlouho dobu uctívány jako teoretická platforma divadelního umění sovětské epochy. Během 30. výročí Moskevského uměleckého divadla, utrpěl Stanislavský infarkt. 13 Poté se stáhl do více do ústraní. poslední roky ţivota však strávil psaním, reţírováním a učením svých následovníků. Zemřel 7. srpna 1938 v Moskvě Děj Představení jako takové nemá jasnou ucelenou základní dějovou linku. Prolíná se v ní však mnoho příběhů, které si zde ţijí vlastním ţivotem, navzájem se prolínají, ovlivňují a 10 I přesto, ţe je kniha Moje výchova k herectví povaţována za učebnici herectví, je psána beletristickou formou, která je vhodná i pro člověka, který nemá s divadlem nic společné Na tyto čistky doplatil např. Daniel Charms či Vsevolod Emilijevič Mejerchold 12 citováno 13 citováno 14 citováno

6 6 dotváří. Vše začíná vzpomínkou na den přijímacích zkoušek na herecké učiliště Arkadije Nikolajeviče Torcova. Všichni uchazeči, budoucí studenti, zde popisují svůj záţitek, co museli dělat či předvádět, kdyţ byli na přijímacích zkouškách. Poté uţ se dostáváme přímo do herecké akademie. Děj se drţí ruku v ruce učebnice K. S. Stanislavského, některé pasáţe se dokonce i citují. 15 Nejdříve se adepti herectví potýkají s problémem, jak přirozeně existovat na jevišti, tzv. výrazová nula. Studenti jeden po druhém chodili na jeviště a pokoušeli se sedět na ţidli. To však neslo i jisté problémy. V této části hry se dozvídáme, kdo je učitel akademie, ţe je to jistý Arkadij Nikolajevič Torcov. Jeho pomocník, Sofia Petrovna Rachmanovová, se má o nás, studenty starat v případě, ţe je porfesor kvůli své časové vytíţenosti v divadle, zaneprázdněný. V další části hry je probíráno magické kdyby, kde si studenti představují různé situace a pomalu přechází v kapitolu předmět pozornosti. Zde se snaţí soustředit na detaily, které mohou vidět u různých předmětů jako je např. kniha, ale i partner. V té chvíli si to můţe sám Puščin vyzkoušet na své spoluţačce Veljaminové. Poté následuje kapitola o křeči, kde se Govorkov poprvé střetne s krutostí metody (Systému) a poprvé zde můţeme zaslechnout zmínku o reálném studentovi K. S. Stanislavského Vsevolodu Emiljeviči Mejercholdovi. Ten je ve hře parafrázován postavou Ivana Šustova, který mimo jiné předvede i jedno biomechanické cvičení střelbu z luku. Torcov také učí studenty o propojení logiky a citu a dále probírá magické kdyby. Tentokrát díky hledání ztracené jehlice do vlasů. Ve cvičení, kdy má Olga Dymková najít velmi cenou jehlici do vlasů, je neúspěšná. Přehrává a stejně jako její spoluţáci není dostatečně usilovná, neboť neuvěří plně dané situaci a nemůţe tak zvládnout samotné hledání. Aţ Nazvanov uvěří v danou situaci a přivlastní ji za svou. Hledá neexistující jehlici, jako kdyby opravdu někde byla, a její nalezení mělo Olze zachránit ţivot. Poté přichází na řadu další kapitola z učebnice herectví: Rozdělení na části a úkoly. Zde můţeme vidět Puščina, jak dokázal rozdělit svůj příchod domů na sto částí. Tato kapitola předchází melodramatickému zpracování daných okolností, kde můţeme vidět scénu s vaničkou, během které se utopí dítě, je zavraţděn retardovaný bratr a manţel přijde o spoustu peněz. V té chvíli dospěje Torcov k názoru, ţe uţ jsou studenti dost zralí, aby mohli zinscenovat Gribojedovo drama Hoře z rozumu. Po něm následuje scéna z hospody, kdy nevíme, zda se odehrává opravdu v hospodě nebo je to další Torcovovo cvičení. Zde se však poprvé intimně sblíţí Vasil Vjuncov s Tatianou Umnychovovou, která otěhotní a následně jde k potratu. Ten 15 cituje např. ve zkrácené formě pasáţ sezení na ţidli a další.

7 7 se pro ni stane cennou inspirací pro hereckou tvorbu. V téhle scéně se více dozvídáme o jednotlivých postavách studentech, jak vlastně oni vnímají divadlo. Následuje etuda přizpůsobení, ve které se studenti snaţí dostat z hodiny herectví, za coţ jsou pochváleni a mohou pokračovat dále v příběhu. Vzhledem k době a zdravotní situaci, navštíví studenti svého profesora u něj doma, kde ve sklepě dále studují a učí se hereckému řemeslu. V této chvíli však, pod tíhou okolností a doby (revoluce v Rusku), se více a naplno projevují vztahy jednotlivých postav vznikají nové páry (Veljaminová a Govorkov), jiné naopak zanikají díky tomu, jak se vyjeví různé informace z historie herecké třídy (Vjuncov a potrat Umnychovové). Umnychovová se rozhodne odejít ze studií, právě kvůli čekajícímu dítěti. Zjišťuje, ţe Josif Antonovič je váţně nemocný a snaţí se ho přemluvit, aby se šel léčit. Do toho i Šustov (Mejerchold) objevuje jiné herecké metody a po precizním předvedení etudy s novorozenětem, které je příkladem okruhu veřejné samoty odchází hrát do divadla menší role. To vše je podtrţeno hrozivou dobou Bolševické revoluce. Pod tíhou všech těchto zlých okolností chce Torcov skončit s učením. Studenti, Josif i Rachmanovová ho od toho odrazují, kdyţ v tom se Umnychovová vrátí a díky svým proţitým strašným záţitkům z potratu je schopna naplno zahrát scénu z Ibsenova Branda a ukázat tak v praxi tzv. emocionální paměť. Po ní se však sesype a Vjuncov díky této etudě pochopí, co se vlastně s ní za dobu její nepřítomnosti na hodinách stalo. To ho ovšem naprosto zlomí. V poslední části hry profesor Torcov slaví narozeniny. Studenti mu jako dárek dají divadelní etudu, ve které je sám hlavní postavou. Během ní však zemře stenograf Josif. Akademický ročník končí a kaţdý si jde svou cestou - divadelní či nedivadelní. Vasil se odvrací od Tatiany a ukazuje jí její chybu (chtěný potrat). Nakonec Torcov zůstává ve svém učilišti sám. Ve hře můţeme zaslechnout či uvidět místa, která připomínají i dobu, kdy se děj odehrává. Doléhá na nás tedy díky hře ona stísněnost první světové války a následné bolševické revoluce, která naplno propukne během druhé části hry. I přesto všechno ale studenti stále věří svému profesoru a nevzdávají se své moţnosti, být studenty na hereckém učilišti Arkadije Nikolajeviče Torcova. 4.0 Vasil Vjuncov Vasil Vjuncov je mladík, který pochází z vesnice a jistý vesnický stereotyp tvoří jeho postavu. Je to prostý a dobromyslný člověk, který má rád ţivot a který by záměrně nikomu neublíţil. I přesto, ţe je velmi cílevědomý, uznává hodnoty, které jsou důleţitější neţ kariéra,

8 8 peníze a moc a velice dbá na etické zákony, které mu vštípili rodiče, víra a vychování. To se později stane i kamenem úrazu. Kdyţ se Vasil Vjuncov hlásil ke studiu na Akademii Arkadije Torcova, nebyl přijat. Nechtěl však z Moskvy odjet a proto zůstal na akademii alespoň jako pomocný topič. Během své sluţby pilně naslouchal Torcovovu vyučování, aţ ho v jedné chvíli vzal profesor mezi spoluţáky a Vasil se tak stal plnohodnotným studentem. Jeho studium však nebylo lehké. Potýkal se se spoustou nesnází, které musel dohánět a spoustu věcí nepochopil správně. Zásadní zlom Vasila je scéna, kdy spoluţáci mají večírek. Zde se opije a intimněji sblíţí se spoluţačkou Táňou. Na konci scény se oba pod rouškou alkoholu spolu vyspí. Pro Vasila to není úplně nejšťastnější moment, neboť takový není a jednal v opojení alkoholem. Kdyţ Táňa odejde ze školy, nikomu to neřekne, pouze pošle Vasilovi dopis. Vasil má o ni strach. Po Táni však, jakoby se slehla zem. Kdyţ se po pár měsících znovu objeví, Vasil je velmi rád a chce s ní jejich vztah vyřešit. Ona je však proti. Vasil se postupně dozvídá, ţe onen večer, kdy se spolu vyspali, Táňa otěhotněla. Nic mu neřekla a místo toho šla na potrat. To je pro Vasila natolik silné zklamání a šok, ţe nemůţe Táni odpustit. Jako věřící to povaţuje za vraţdu jejich nenarozeného syna. Na konci hry však k odpuštění dojde, kdyţ se oba dva potkávají. Vasil jde zrovna na křtiny svého syna, kterého si vţdycky přál mít. 5.0 Workshop v září 2013 Celková práce na představení Moje výchova k herectví začala ji v září roku 2013, kdy jsme měli moţnost absolvovat měsíční workshop s J. A. Pitínským. Původně se z něj neplánovalo vytvořit představení. Měla to být měsíční intenzivní práce, na jejímţ konci dokáţeme prokázat naše nově nabyté znalosti a dovednost, jeţ se týkají Stanislavského, a jeho díla či učebnice Moje výchova k herectví. Před začátkem práce jsme si měli přečíst knihu Moje výchova k herectví a vzpomenout si na naše přijímací zkoušky. Také po nás bylo ţádáno, abychom si připravili jeden monolog či báseň. Později, na začátku workshopu jsme dostali text, který nám připravili studenti reţie a dramaturgie spolu s panem Pitínským. Naše první týdny práce probíhaly ve zkušebně divadla Na Orlí. Během prvních dní jsme se důkladně seznamovali se Stanislavským, jeho ţivotem a dílem. Díky tomu, jakým způsobem jsme pracovali s paní Oxanou Smilkovou během předchozích dvou let na JAMU

9 9 jsem si častokrát jen uvědomoval, ţe některé věci uţ dávno znám či jsem si je najednou dokázal zařadit k onomu tématu, kterému se Stanislavský ve své knize věnuje. Začali jsme se tedy četbou dramatického textu. Pan Pitínský nám pustil dvoudílný dokument o K. S. Stanislavským a poté jsme šli do prostoru. Začali jsme našimi připravenými monology, které byly na konci výstupu jakýmsi prologem celého představení, ve kterém se naše postavy představí a zároveň vzpomínkou na naše příjímací zkoušky na JAMU. Během zkoušení Na Orlí jsme se nejvíce potýkali s technickými problémy tohoto moderního divadla. To byla i příčina, proč jsme se později přesunuli do tanečního sálu Astorky. Nikdo z nás nebyl zvyklý na tak dokonalé technické zázemí, kdy je vše ovládáno elektronicky a nedokázali jsme se tomu přizpůsobit. Nejednou se nám staly i kuriózní situace, kdy se např. během zkoušení samy od sebe začaly zavírat okna, zatahovat ţaluzie a klimatizace se bez jediného zásahu sama spustila. Také si vzpomínám na jeden záţitek s technickým pracovníkem, který nám přišel vynadat, ţe jsme během samotného zkoušení příliš hluční. Nějaký muţ přišel a bez servítek vynadal panu Pitínskému a bouchl mu dveřmi před očima. Z této situace, kdy nikdo nevěřil svým vlastním očím, však pan Pitínský a vlastně celý náš kolektiv, vyšel velmi tvůrčí cestou. Pan reţisér nás poţádal, abychom mu tu situaci znovu přehráli. My, co jsme byli na jevišti, jsme jednali tak, jako kdyby pan technik přišel poprvé. Několikrát jsme si tu situaci přehrávali, abychom z ní mohli získat maximum. V konečném důsledku jsme ji pouţili i v samotném výstupu z workshopu. Domnívám se, ţe tato příhoda, která je jednou z mnoha, jasně ukazuje tvůrčího ducha, který nás během zkoušení pohltil. Kdyţ jsme se potom přesunuli, kvůli technickým komplikacím a problémům, z Divadla na Orlí do tanečního sálu na Astorce, mohli jsme pokračovat v naší tvorbě bez technických omezení. To naši práci ještě více zintenzivnilo. Postupně jsme dotvořili kostru představení (či workshopu) na které jsme budovali divadlo samotné. Mohu říci, ţe jsem intenzivně pracoval na roli vytvářením dalších a dalších detailů, které patřily k postavě Vasila a které ho dokreslovaly, překreslovaly a modulovaly. Stejnou cestou šli i ostatní moji spoluţáci a proto, kdyţ se blíţil den představení (či výstupu z workshopu), mohli jsme vyjít před diváka s pocitem, ţe jsme na rolích pracovali poctivě, intenzivně a s maximálním tvůrčím přístupem.

10 10 Osobně musím říci, ţe jsem během zkoušení měl se svojí postavou ze začátku trochu problém. Postava Vasila Vjuncova je tou, které se sen o herectví nenaplní. Se spoluţáky se na akademii nedostane. Neprojde příjímacím řízením a stane se pomocníkem topiče. Aţ později je díky své zvědavosti a neustále touze přijat, aby se pak nakonec hercem nestal a dal přednost rodinnému ţivotu. Velmi dlouhou dobu jsem si příběh Vasila bral aţ příliš osobně. To ve mně utvářelo jisté bariéry a bloky, které se mi nedařilo zvládnout. Jako student, který má strach, ţe nedostane angaţmá, jsem se bál, aby tato cesta nakonec nebyla tou mojí v budoucím reálném ţivotě. Na tomto pocitu mi neubralo, ani kdyţ jsem poté viděl, jak silná zpověď je celé představení pro kaţdého z nás a kolik osobních věcí jsme tam, kaţdý z nás, vloţili. 6.0 Zkoušení v Martě Po výstupu z Workshopu, kde jsme ukázali, co jsme nabyli za měsíc zkoušení, jsme celou práci nechali odleţet. Původně jsme se k dílu jiţ neměli vracet a workshopem mělo skončit. Šťastná náhoda však tuto myšlenku změnila. Ke Stanislavskému jsme se vrátili téměř po roce. V půlce června jsme nastoupili do Studia Marta, kde nás čekal nelehký úkol. Během necelých dvou týdnu jsme oprášit staré představení a v novém prostředí, nových kulisách a nových kostýmech ho de-facto celé přebudovat do výsledného tvaru. Některé části zůstaly stejné, či velmi podobné tomu, co bylo moţné vidět během workshopu. Byly zde však situace, scény a mizanscény, které byly naprosto jiné, změněné nebo dokonce úplně nové. Velmi oceňuji, jak jsme v Martě dokázali hospodařit s časem a i kdyţ ho nebylo mnoho, nespokojili jsme se s pouhým opakováním jiţ naučeného a nabytého během workshopu. Po celou dobu zkoušení jsme aktivně hledali a tvořili, zkoušeli, vymýšleli a přistupovali k naší první absolventské inscenaci neobvykle tvůrčím způsobem. Jakoukoliv věc, kterou někdo z nás vymyslel, vzal pan Pitínský do hry a hledal způsob, jak ji tam co nejlépe zakomponovat. Mohli jsme tak vidět úplně nové situace či gagy, které by jinak vůbec nevznikly nebo by nebyl čas je tam zakomponovat. Také začátek představení, který během workshopu byl příliš dlouhý na to, aby mohl být pouţitý v inscenaci, jsme zkrátili a mohli jsme si ho pod taktovkou pana reţiséra sami vytvořit a sami k němu přistoupit s naší pílí a snahou. Původně jsme chtěli do představení zabudovat část Gribojedova Hoře z rozumu. Z nedostatku času jsme se však museli spokojit jen s krátkou stylizací této inscenace na konci

11 11 první poloviny hry. Nová byla také scéna, která sice korespondovala s tím, co jsme měli na Astorce, avšak byla mnohem menší a o některé prvky prostší. To mi však pomohlo, neboť jsem se v prostoru lépe orientoval. Ze začátku zkoušení jsem se potýkal s problémem, ţe mě nebylo moc slyšet. Ani mě ani mé spoluţáky. Látka kolem jeviště pohltila velkou část zvuku. Proto mé repliky zanikly. Díky intenzivní práci na hlase a na artikulaci jsem však problém dokázal vyřešit a můj hlas a má slova byla pro diváka dobře slyšitelná. 7.0 Verbální projev a autenticita Představení Moje výchova k herectví není zaloţené na slovu. Já osobně tam nemám mnoho textového prostoru. O to intenzivněji jsem však mohl pracovat na kaţdé replice či dialogu. Před kaţdým představením bylo pro mě samozřejmostí, ţe jsem si posadil hlas, aby byl nosný a bylo mi dobře rozumět. Se svým spoluţákem jsem dělal cvičení na to, abych se pořádně rozmluvil, aktivoval bránici a abych byl celkově připravený pro mluvu. Domnívám se, ţe můj hlas je dostatečně silný a zvučný jiţ od dětství a díky čtyřletému studiu jsem ho dokázal ještě více vycvičit. Právě proto nebylo pro mě tak sloţité přejít z menšího hracího prostoru ve škole do většího v divadle Marta. Na prostoru, který jsem v inscenaci měl, jsem dokázal správně intonovat a i v pasáţích s velkým emočním vypětím mi bylo rozumět. Hra, její dynamika a tempo nás všechny strhly. Domnívám se, ţe jsem neměl větší problém se do nich zařadit a důsledně je dodrţovat. Byly zde však situace, kdy jsem si nebyl vţdy jistý. Například je to scéna, kdy najdu dopis od Táni a za mnou se chystá prostor sklepu Arkadije Torcova. Základním problémem, se kterým jsem se potýkal, byla špatná výslovnost. Na ní jsem musel pracovat intenzivně a podrobně, rozebírat kaţdou repliku tak, aby byla vyslovena artikulačně správně a zároveň i se správným pocitem. Vzhledem k tomu, ţe jsem ve hře neměl příliš mnoho replik, myslím si, ţe jsem i za tak krátký čas dokázal problém vyřešit a během představení mi bylo dobře rozumět. Vzpomínám si, jak po jednom představení za námi přišel pan doc. Kročil a já byl jako jeden z mála pochválen za dobrou a slyšitelnou mluvu. Kdybych měl zhodnotit svůj výkon z hlediska autenticity, domnívám se, ţe zde byly mezery, na kterých bych měl pracovat. Všiml jsem si ze záznamu, ţe můj projev je často lehce křečovitý a ţe mám strnulá ramena. To potom ubírá na autenticitě projevu. Během

12 12 zkoušení a následně i samotných představení jsem se hodně zabýval scénou večírku, kde Vasil tančí a poté má dialog s Táňou. Tady jsem se mohl osvobodit od křečí právě díky tanci a po několika reprízách jsem se své křečovitosti zbavil. Jsem rád, ţe mne postava Vasila Vjuncova stále překvapovala a s kaţdým novým představením jsem si v ní mohl dál hledat nové věci. Díky tomu si myslím, ţe ani během derniéry tvůrčí proces neskončil a právě naopak. Tak jak jsme začali zkoušet, s tvůrčí energií a atmosférou, tak stejně jsme odehráli i naše poslední představení Mojí výchovy k herectví. 8.0 Seznam použité literatury a internetových zdrojů Constantin Stanislavski: citováno Konstantin Sergejevič Stanislavskij: Můj ţivot v umění: citováno Konstantin Sergeyevich Stanislavsky: Russian actor and director: citováno Konstantin Stanislavski: Biography, citováno Poznámky z předmětu Dějiny světového divadla, nepublikováno.