Vydání tohoto svazku finančně podpořila ARCHAIA Praha o. p. s.

Transkript

1 Nakladatelství LIBRI vyjadřuje své politování nad skutečností, že v 1. vydání této knihy byla kapitola Československý pevnostní systém z let spojena se jménem dr. Vladimíra Kupky, ačkoliv šlo o starší pracovní verzi rukopisu dr. Eduarda Stehlíka. K této nemilé a závažné chybě (způsobila navíc i tu skutečnost, že autor neměl k dispozici korektury pro úpravy a opravy textu) došlo sice bez zavinění nakladatele, přesto se upřímně omlouváme jak autorovi, dr. Stehlíkovi, tak všem čtenářům. Za Libri PhDr. František Honzák, šéfredaktor Vydání tohoto svazku finančně podpořila ARCHAIA Praha o. p. s. PhDr. Vladimír Kupka, PhDr. Vladimír Čtverák, PhDr. Michal Lutovský (Pravěké a raně středověké fortifikace v českých zemích), PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. (České fortifikace vrcholného středověku), Eduard Stehlík (Československý pevnostní systém z let ), 2001, 2002 Illustrations archiv autorů a použitá literatura, 2001, 2002 Odborný recenzent: PhDr. Vladimír Karlický Libri, 2001, 2002 ISBN

2 Obsah Předmluva Pravěké a raně středověké fortifikace v českých zemích (V. Čtverák, M. Lutovský) Fortifikace Dějiny bádání o pravěkých a raně historických fortifikacích Stavba Počátky defenzivních prací Mladší doba kamenná (6. a 5. tisíciletí př. Kr.) Pozdní doba kamenná (4. a 3. tisíciletí př. Kr.) Doba bronzová (2000 až 750 př. Kr.) Starší doba železná halštatská (750 až 450 př. Kr.) Mladší doba železná laténská (450 až 20/10 př. Kr.) Doba římského císařství a stěhování národů (20/10 př. Kr. až 500/550 po Kr.) Raný středověk (6. až 12. století po Kr.) České fortifikace vrcholného středověku (T. Durdík) Úvod Hradiště Hrady Komendy rytířských řádů Tvrze Rezidenční dvory Městská opevnění Klášterní opevnění Vesnice Opevněné kostely Zemská opevnění Polní opevnění Obléhací opevnění Obecný vývoj evropského pevnostního stavitelství v období od 16. do 19. století (V. Kupka) Rondelové opevnění Bastionové opevnění 1. část Klešťové opevnění Bastionové opevnění 2. část Polygonální opevnění

3 Fortové opevnění Pevnostní výstavba na území dnešní České republiky v období od 16. do 19. století (V. Kupka) Charakteristika nejdůležitějších pevností postavených na území dnešní České republiky v 17. až 19. století (V. Kupka) Brno České Budějovice Hradec Králové Cheb Jihlava Josefov Olomouc Praha Terezín Uherské Hradiště Pevnostní stavitelství v období mezi oběma světovými válkami (V. Kupka) Československý pevnostní systém z let (V. Kupka) Příčiny výstavby opevnění Těžké opevnění Izolované (samostatné, mezilehlé) pěchotní sruby Pěchotní sruby římské odolnosti Pěchotní sruby arabské odolnosti Výzbroj pěchotních srubů Výzbroj ve střílnách pod betonem Pancéřová bojová stanoviště Pomocné zbraně pod betonem Dělostřelecké tvrze Dělostřelecké sruby Dělostřelecké otočné a výsuvné věže Minometné sruby Tvrzové pěchotní sruby Vchody Dělostřelecké pozorovatelny Podzemí tvrzí Samostatné dělostřelecké objekty Izolované dělostřelecké sruby Izolované minometné sruby Velitelská stanoviště, úkryty, pozorovatelny Lehké opevnění Objekty lehkého opevnění vz. 36 (LO vz. 36) Objekty lehkého opevnění vz. 37 (LO vz. 37 řopík) Objekty lehkého opevnění vz. 37, typy F, G a H pro protitankové kanóny

4 Objekty lehkého opevnění typu K Překážky a zátarasy Lehké překážky Těžké překážky Zátarasy a vybudování stálých zařízení na komunikacích a cestách Pevnostní telefonní síť a další prostředky spojení Pokusné a cvičné objekty Osádky pevnostních objektů Závěr Slovník odborné terminologie a dalších opevněných lokalit (V. Kupka a kol.) Literatura k pravěkým a raně středověkým fortifikacím v českých zemích (výběr) (V. Čtverák, M. Lutovský) Výběr základní literatury k českým fortifikacím vrcholného středověku (T. Durdík) Seznam pramenů a použité i doporučené literatury k období od 16. do 20. století (V. Kupka) Rejstřík

5 Předmluva Používání nejrůznějších uměle vytvořených překážek, jimiž byly zesilovány přirozené obranné vlastnosti terénu, provází lidstvo prakticky po celou dobu jeho existence stejně tak, jako jsou nerozlučnou součástí dějin lidstva také války a ozbrojené konflikty. Zajištění vlastního obydlí, později širšího sídliště a ještě později celé země proti útoku nepřítele se stalo trvalou úlohou, k jejímuž naplnění bylo vynaloženo obrovské úsilí a nesmírné finanční prostředky. Spolu s rozvojem útočných prostředků se v dějinách vojenství adekvátně rozvíjely rovněž prostředky obranné, neboť proti každé zbrani měla být postavena odpovídající protizbraň, případně pasivní defenzivní prvek, který by odolal jejímu působení a poskytl potřebnou ochranu slabšímu obránci a jeho majetku. Dějiny pevnostního stavitelství jsou proto nerozlučně spojeny s dějinami lidské společnosti a nejrůznější pevnostní objekty se výrazným způsobem vepsaly do tváře krajiny i lidských sídel a mnohdy je zásadním způsobem změnily, ať již v pozitivním, nebo negativním smyslu. Na rozdíl od všech ostatních složek vojenské historie, s nimiž se je dnes možné setkat pouze jako s neživotnými exponáty v muzeích, tvoří nejrůznější fortifikační objekty na celém světě dodnes nedílnou součást kulturní krajiny a mnoho z nich je stále nejrůznějšími způsoby využíváno v životě lidské společnosti. Zatímco u antické a středověké obranné architektury lze ve většině případů vedle čistě funkcionalistických principů najít rovněž doklady o estetických požadavcích stavebníka, který chtěl prostřednictvím jejího stavebního provedení a umělecké výzdoby prezentovat svou moc a slávu, nejsou výsledky činnosti novověkých pevnostních stavitelů ve valné většině případů představiteli umělecké tvorby dané doby a nemohou se honosit ani bohatou výzdobou či nevšedními tvary. V tomto období se totiž jednalo už jen o čistě účelovou architekturu, jejímž hlavním a jediným úkolem bylo poskytovat maximální ochranu těm, kdo se ukryli za hradbami, valy a stěnami daného pevnostního objektu. V průběhu 16. až 19. století došlo k výraznému rozvoji pevnostního stavitelství, které při své činnosti postupně využívalo několika opevňovacích systémů, jež se pak dále dělily podle fortifikačních inženýrských škol, ustavených a používaných v jednotlivých evropských zemích. Nikdy nevzniklo tolik teoretických spisů o opevňování jako právě v období od 16. do 19. století a také pouhý výčet realizovaných pevnostních objektů by byl nesmírně obsáhlý. Na mnohé z nich lze ostatně dodnes narazit po celé Evropě i v různých bývalých koloniálních oblastech mimoevropských. Tento novodobý opevňovací trend se samozřejmě nevyhnul ani dnešnímu území České republiky, na němž se dodnes dochovaly větší či menší 9

6 pozůstatky mohutných habsburských pevností, z nichž některé patřily ve své době ke špičkovým výsledkům evropského pevnostního stavitelství. Naproti tomu 20. století, zejména období vymezené oběma světovými válkami, poznamenalo prakticky celou Evropu obrovským množstvím železobetonových obranných staveb, ať již budovaných jednotlivě nebo po celých liniích či shlucích, které rovněž dodnes na mnoha místech tvoří zcela nepominutelné a originální historické pomníky. Výjimkou není ani dnešní území České republiky, v jehož mnoha částech se lze dodnes setkat s četnými pozůstatky bývalého pevnostního systému, jímž se v letech pokoušela předmnichovská ČSR ochránit proti útočným ambicím svých sousedů. Snad právě pro nedostatek uměleckého provedení bývá problematika novodobého opevňování např. na rozdíl od četných prací o hradních fortifikacích uváděna pouze někde na okraji dějin daných lokalit, jako určitý nutný doplněk prací o dějinách architektury, případně i o dějinách umění. Rovněž v dílech s vojenskohistorickou tématikou jsou novodobé fortifikace uváděny většinou jen v těch případech, kdy se staly dějištěm některé významné události. Přesto však vývoj novodobých pevnostních systémů není méně zajímavý než problematika kastellologická, i když se bibliografická základna v této oblasti vůbec nedá srovnat s řadou titulů zabývajících se vývojem hradní architektury. V českém jazyce ostatně seriózní a původní souhrnné dílo o dějinách novodobého pevnostního stavitelství dodnes schází. Tato kniha představuje první pokus sloučit teoretický přehled vývoje evropského pevnostního stavitelství od 16. do 20. století s konkrétními dějinami opevňování v českých zemích ve stejném období. Zvláštní kapitola pak pojednává o všech deseti nejmohutnějších bastionových pevnostech, které na našem území vyrostly. Jelikož se jedná výhradně o permanentní pevnostní objekty, nenalezne čtenář v dominující části knihy, věnované novodobému pevnostnímu stavitelství, údaje o polních opevněních, která byla improvizovaně budována znepřátelenými stranami buď během různých polních tažení, nebo během obléhání a dobývání fortifikací. Nestálé provedení těchto improvizovaných staveb i jejich značný počet, související s množstvím válečných konfliktů, jež se týkaly území českých zemí v období od 16. do 20. století, by totiž rozsah a určení tohoto díla značně přesáhly. V závěrečném oddíle jsou pak uvedeny další drobnější nebo méně významné lokality z prostoru Čech, Moravy i Slezska, u nichž došlo k realizaci nějakého novodobého pevnostního prvku, či dokonce celého opevněného obvodu. Pod označením Slezsko je zde ovšem míněn pouze zbytek tohoto území (tzv. Rakouské či České Slezsko), které zůstalo součástí českých zemí po skončení války o habsburské dědictví v 18. století, zatímco jeho většina byla tehdy připojena k Prusku. Naopak záměrně se součástí této encyklopedie stalo také území Kladska, které až do války o habsburské dědictví tvořilo přímou součást Českého království, a nikoliv, jako Slezsko, pouze jednu z vedlejších zemí Koruny české. Je pravděpodobné, že zde ještě některý z těchto objektů může scházet, neboť i v tomto případě jde o prvotní pokus o jejich specifikování, k němuž nejsou k dispozici plně dostačující prameny. Součástí závěrečného slovníku je rov- 10

7 něž objasnění odborné terminologie, vztahující se k problematice fortifikací v celém jejich dějinném vývoji od hradišť až po druhou světovou válku. Většina těchto výkladových hesel je koncipována obecně, aby je bylo možné použít nejenom pro různá časová období, ale také pro různé části evropského území. Pokud měl některý odborný výraz v různých časových obdobích různý význam, jsou tato objasnění očíslována v chronologickém pořadí. Značná část těchto výkladových hesel je navíc doprovázena schematickými ilustracemi, které čtenáři často řeknou více než samotný text. Odkazy na další hesla obsažená v hesláři jsou pak v textech vyznačeny velkými písmeny. Aby mohl čtenář pochopit veškeré souvislosti vývoje pevnostního stavitelství v plném dějinném kontextu, byly na přání nakladatelství před nejrozsáhlejší novodobou část díla předsunuty dvě úvodní kapitoly, které stručně seznamují nejprve s problematikou pravěkých a raně středověkých hradišť, budovaných na našem území od 6. tisíciletí př. Kr. do 12. století n. l., a dále s různými druhy středověkých opevněných lokalit (hradů, měst, klášterů, tvrzí atp.) z období 12. až 16. století. Součástí této druhé ( středověké ) kapitoly se vzhledem k ucelení výkladu stala také otázka polních a obléhacích postavení. Díky tomuto obsáhlejšímu historickému úvodu pak zcela jasně vyplyne základní specifický rys, jímž se novodobé pevnostní stavitelství odlišuje od fortifikačních staveb z těchto předcházejících období: je jím totiž vznik čistě vojenského objektu pevnosti plnícího výhradně obrannou funkci, aniž by byl nezbytně určen jako obytné a správní sídlo panovníka, šlechty, městského obyvatelstva, církevních institucí nebo jiných civilních subjektů. Teprve v této novověké jednoúčelové čistě vojenské obranné stavby tedy nachází výraz pevnost svůj pravý význam a určení. Vladimír Kupka 11

8 Pravěké a raně středověké fortifikace v českých zemích VLADIMÍR ČTVERÁK MICHAL LUTOVSKÝ Pozůstatky pravěkých fortifikací jsou pro širokou veřejnost i pro odborníky nejlépe patrnými a pravděpodobně i nejpřitažlivějšími archeologickými nemovitými památkami. Dohady o jejich stáří, významu v rámci území, příslušnosti k jednotlivým kulturním skupinám, kmenům nebo mocenským útvarům vedly k jejich zkoumání již v samých počátcích archeologického bádání. Od stejné doby se badatelé snaží o jejich třídění a zpracovávání z nejrůznějších úhlů pohledu. Stavba opevnění a využití uměle chráněného prostoru nebyla jednoúčelová; podle dosavadních znalostí zde často docházelo ke kombinaci profánních prvků se sakrálními. V následujících odstavcích bude pozornost věnována nikoli vnitřní, fortifikací chráněné ploše, ale způsobu jejího zabezpečení po stránce obrany, tedy vojenskému prvku, který dokládá soudobou vojenskou a vojensko-politickou doktrínu. Stavba není projevem celé společnosti, ale jen konkrétní skupiny lidí spojených na bázi příbuzenské nebo mocensko-ekonomické. Malá, dobře hájitelná uskupení jsou dokladem četnosti komunity, které mají poskytnout výhodu. FORTIFIKACE Pod pojmem opevnění se skrývá celá řada jednotlivých prvků, z nichž sestává způsob obrany určitého prostoru. Samy o sobě mohou, ale nemusí být jednoznačným atributem fortifikace. Mezi jednoznačné fortifikační prvky patří bastion, hradba, vlčí jámy, záseky. Jiné prvky, které bývají zapojeny do obrany prostoru nebo místa, jako například brána, palisáda, plot, příkop, val nebo věž, mohou představovat pozůstatky jiných profánních a sakrálních aktivit. Obecným znakem fortifikací a důvodem jejich budování je vojenský účel. Většinou je za příčinu vzniku pokládána ochrana určitých skupin lidí a jejich majetku, případně mocenské vyčlenění určité komunity. Opevnění mělo pomoci získat výhodu před momentem překvapení potencionálním útočníkem, vyrovnat nepoměr a případně umožnit přechod z pasivního vedení boje k aktivnímu. Je zřejmé, že v určitých epochách lidského vývoje byla opevnění budována také jako strategické opěrné body pro ovládnutí nově získaného území, případně jako základny pro připravovanou expanzi. Jsou také dokladem celkového vojenského uchopení krajiny v místech přirozených vstupů do ovládaného území. Strukturované opevnění do hloubky území je známo již z pravěku. Nelze vyloučit, že jde o dálkovou obranu, jejímž důvodem bylo rozdělení útočníků a jejich udržení v co největší vzdálenosti po nejdelší možnou dobu. Vedle použití luků je v tomto ohledu 12

9 nutné počítat s využíváním praků, což dokládají četné nálezy prakových kamenů, především oblázků, složených za vnitřní linií opevnění. Z obdobných důvodů postřelování prostoru před hradbou byly již od pozdní doby kamenné budovány flankovací věže. Výskyt fortifikací z jednoho horizontu vývoje společnosti vede ke spojování jednotlivých objektů do skupin stabilních prostorů života s mocenskými atributy, prostorů připravené obrany a prostorů připravených k úkrytu a poslednímu odporu. Nejznámějším projevem pozůstatku fortifikace plochy a jejího vnitřního uspořádání je hradiště. Z našeho území nejsou známy žádné doklady o pravěké společnosti, která by již od počátku svého kulturního vývoje, často velmi nenápadného a pozvolného, jindy nárazového a rychlého, budovala opevnění. Podle archeologických dokladů jsou fortifikace stavěny v období prosperity územně stabilizované společnosti. Nejsou však jejím jednoznačným dokladem, protože známe rozsáhlé pravěké společnosti, které ve své vojenské doktríně považovaly schovávání za zdí za projev slabosti (například Germáni a pravěké nomádské společnosti). Vedle rozsáhlých fortifikačních systémů i různě velkých, prostorově uzavřených pravěkých fortifikací, o nichž se hovoří také jako o hradech, relativně malých hrádcích, refugiích, případně kastelech, je doložena i existence opevněné krajiny nebo opevněného území v členitém terénu (Prachovské skály na Jičínsku), hloubkově členěná síť opevnění od nížin až po těžko přístupné vrcholky hor. Rozsáhlé přepažující liniové stavby spojené systémem strážních a opěrných bodů (římský dunajský limit, Hadriánův val) na našem území doloženy nejsou. Opevnění lze dělit na obranná a útočná. Fortifikace vznikají také činností vojsk, jako jednorázové zařízení v případě obrany, případně jako zajištění před bitvou. Jsou taktickou záležitostí, ale v mnoha případech mohou být interpretovány jako útočiště, refugia. Požárové horizonty hradebních těles, zachycené při archeologických výzkumech, lze pokládat za projev náhodného dění na hradišti, rovněž však za výsledek cílené akce. Ta pak může být interpretována jako vnější vojenský zásah lokálního nebo širšího významu, případně jako vnitřní rozhodnutí komunity pro znemožnění návratu. DĚJINY BÁDÁNÍ O PRAVĚKÝCH A RANĚ HISTORICKÝCH FORTIFIKACÍCH Na území Čech, Moravy a Slezska se výzkumem opevnění, strukturou jimi vymezeného prostoru, jejich popisem a výkopy na nich, interpretací a zařazením do systému zabývali jednotlivci či skupiny již od šedesátých let 19. století. Jedním z hlavních vodítek jim byla místní a pomístní jména, vztahující se podle představ obyvatel 17. a 18. století k historickým událostem; jde o připomínky opevněných míst názvy hrad, hradiště, zámek, boudy, šance, valy, kolo, ohrada, příkopy, ponechanými v původním tvaru nebo ve zdrobnělinách či obměnách, s přídavným jménem určujícím příslušnost ke konkrétní (Žižkovy valy) nebo ab- 13