CHOROBY KŘEČKŮ KŘEČEK A JEHO TAXONOMICKÉ ZAŘAZENÍ:

Transkript

1 CHOROBY KŘEČKŮ KŘEČEK A JEHO TAXONOMICKÉ ZAŘAZENÍ: Třída: savci (Mammalia) Řád: hlodavci (Rodentia) Čeleď: myšovití (Muridae) křečkovití (Cricetidae) Podčeleď: praví křečci (Cricetinae) Druh: křeček syrský (zlatý) (Mesocricetus auratus) křečík džungarský (Phodopus sungorus) křečík Roborovský (Phodopus roborovskii) křečík Campbellova (Phodopus campbelli) křečík čínský (Cricetulus barabensis = griseus) Základní charakteristika Křečci žijí po celém světě s výjimkou Antarktidy a Austrálie. Ve volné přírodě se tak můžeme setkat na různých kontinentech se spoustou druhů křečků a křečíků. Pouze některé druhy však byly domestikovány a chovají se v zajetí. Křečci jsou noční živočichové (nokturnální). Patří mezi všežravce. Ve volné přírodě se živí pestrou stravou zahrnující semena, plody rostlin a zrní. Nepohrdnou ale ani hmyzem nebo červy. Ve volné přírodě upadají křečci do tzv. pravého zimního spánku, při kterém dochází k útlumu fyziologických funkcí. Nepříznivé zimní počasí přežívají ve vhodném úkrytu. Při hibernaci je zpomalen dech, srdeční frekvence a v důsledku zpomaleného metabolismu také teplota těla. Mezi pravé zimní spáče patří i netopýři, ježci, plši nebo syslové. Snižování teploty křečky ve volné přírodě vede ke zvýšenému příjmu potravy. Při poklesu teploty pod 5 C upadají do hluboké spánku (hibernace).

2 Křečci ve volné přírodě Mezi křečky lze zařadit celou řadu druhů, které jsou si příbuzné, mohou se ale lišit ve svých projevech přirozeného chování. Jedná se o křečky a křečíky. Při hodnocení sociálního chování lze nalézt druhy, které žijí samotářsky, jiné jsou více společenské. Rozdílné jsou tyto druhy také ve velikosti, kdy křečíci dorůstají ve srovnání s křečky menší velikosti. Křeček syrský žije v oblasti jihovýchodní Evropy a v části Přední Asie. Je to samotář. Do kontaktu přichází pouze v období páření. Jednotlivě křečci žijí ve vyhloubených tunelech nebo norách. Křečci obecně preferují oblasti bohaté na potravu tedy zejména oblasti obývané a obhospodařované člověkem pole. Křečík džungarský žije v náhorních planinách Střední Asie, ale je rozšířen v celé Asii až po Sibiř. Jeho zbarvení srsti je šedohnědé s tmavým pruhem na hřbetě. Břicho a nohy jsou bílé. Je silně teritoriální a s opačným pohlavím se setkává pouze v období páření. V zajetí je křížen s křečíkem Campbellova, a tak s čistokrevným křečíkem džungarským se v obchodech zájemci nesetkají. Křečík Campbellův žije ve stepích a polopouštích Číny a Mongolska. Svým vzhledem je velmi podobný křečíku džungarskému. Čistokrevného jedince lze sehnat pouze z chovných stanic. Jde o silně teritoriální druh, který si chrání své území. Křečík Roborovský pochází z pouští a polopouští v Mongolsku. Je nejmenším z chovaných křečků. Jeho základní zbarvení je hnědožluté s šedou. Břicho mají tito křečci bílé. Na rozdíl od ostatních křečíků, kteří obývají travnaté stepi, žije v písčitých oblastech. Stejně jako ostatní křečci tráví většinu dne spánkem a aktivní je v ranních a nočních hodinách. Na rozdíl od jiných druhů je společenský a je možné jej chovat ve skupinách (samci či samice). Křečík čínský žije ve stepích a polopouštích Číny a Mongolska. Stejně jako další druhy křečků je samotář a s ostatními jedinci téhož druhy se setkává pouze v období páření. V přírodě si tvoří nory, ve kterých si ukrývá potravu. Jeho chov v zajetí není tolik rozšířen.

3 Křeček evropský (polní) se v České republice vyskytuje ve volné přírodě. Je chráněný zákonem a patří mezi silně ohrožené druhy. Křeček evropský obývá otevřenou krajinu, ve které si hloubí nory pro úkryt. Stejně jako křeček syrský žije samotářsky. Ve srovnání s křečkem syrským však dorůstá mnohem větší velikosti (až 600 gramů). Je rozšířen od západní Evropy po Rusko. Význam chovu křečků Křeček je často využíván pro laboratorní účely. V současné době jsou však křečci chováni především jako domácí mazlíčci. Do portfolia hlodavců, kteří jsou chováni ze záliby, přichází především se snadným způsobem ochočení a nenáročností jejich chovu. Díky svým vlastnostem si křečci získali řadu příznivců. Často je vedle myší chován jako startovací domácí mazlíček pro děti. Křečci chovaní v zajetí Ze všech druhů je nejčastěji chovaným druhem křeček syrský (zlatý) (Mesocricetus auratus). Jako domácí mazlíček je chován již od 40. let 20. století. Byl odchycen v syrské poušti. Od počátku je využíván také pro laboratorní účely. Všichni současní křečci syrští pocházejí s největší pravděpodobností od jediné odchycené samice s mláďaty. Za necelých sto let bylo vyšlechtěno několik plemen s různým osrstěním a zbarvením. Jeho přirozené zbarvení je zlaté až žlutohnědé. Břicho je světlejší, zpravidla bílé barvy. Osrstění může být krátké, dlouhé, saténové, dvojitě saténové. V zajetí jsou chováni i křečík džungarský (Phodopus sungorus), křečík Campbellova (Phodopus campbelli) nebo křečík Roborovský (Phodopus roborovskii). Vyhledáváni jsou pro svou krotkost a snadné ochočení. Křeček džungarský a Roborovský společně s křečkem syrským patří mezi nejčastěji chované křečky.

4 Mezi další druhy chované ve světě v zajetí patří křeček evropský (Cricetus cricetus) a křečík čínský (Cricetulus barabensis = griseus). Kvůli své agresivnější povaze jsou však využívání především v laboratorních podmínkách. Jako domácí mazlíčci příliš vhodní nejsou. ANATOMIE KŘEČKŮ Křečci patří mezi drobné hlodavce s krátkým ocasem. Od myší se odlišují mimo jiné osrstěním ocasu. Vyznačují se charakteristicky podsaditým tvarem těla, na kterém mají velké množství volné kůže. Zbarvení i velikost se může lišit v závislosti na druhu. Muskuloskeletární systém Pro křečky je charakteristický podsaditý tvar těla s množstvím volné kůže. Výrazným poznávacím znakem jsou lícní torby, což jsou párové svalové vaky, které prominují až do oblasti lopatek. Jedná se o vychlípeniny ze sliznice dutiny ústní. V dutině ústní nejsou oblouky spodní čelisti pevně spojené. Páteř tvoří 7 krčních, 13 hrudních, 6 bederních, 4 křížové a 14 ocasních obratlů. Křečci mají čtyři prsty na hrudních končetinách a pět prstů na pánevních končetinách. Pro křečky je charakteristický krátký ocas. U křečíků je ocas o něco delší. Kůže a srst U syrských křečků je délka srsti ovlivněna testosteronem. Samci tak mají na rozdíl od samic a kastrátů mnohem delší srst. U samic a kastrátů je srst výrazně kratší. Přirozené zbarvení křečka syrského je zlaté až žlutohnědé. Břicho bývá světlejší, zpravidla bílé barvy. Po bocích můžeme u křečků zlatých nalézt mazové žlázy, které jsou výrazně vyvinuty u samců a využívají je ke značení teritoria. Mají charakter hnědých holých pruhů podél těla. Během pohlavní aktivity samců je typické jejich zvlhnutí a ztmavnutí. U křečíků je vyvinuta mazová žláza ve střední linii břišní dutiny. Sekret se rovněž uplatňuje při značení teritoria, ale také při páření. Křečkům stejně jako jiným hlodavcům chybí potní žlázy. Nejsou tak schopni tolerovat vyšší teploty a vyšší vlhkost. Zbarvení srsti může být u křečíků různé. Spodní část těla bývá bílá. Záda bývají šedé až hnědě, a to s přítomnými pruhy nebo bez nich.

5 Trávicí trakt Dutina ústní Ve srovnání s činčilami, morčaty a králíky je dutina ústní výrazně kratší a širší. Křečci mají vyvinuté výrazné lícní torby, což jsou vychlípeniny ze sliznice dutiny ústní. Slouží k přenosu potravy, podestýlky a výjimečně i mláďat. V případě přeplnění a ucpání lícních toreb je nutné je vyčistit. V lícních torbách může unést až polovinu hmotnosti svého těla. Chrup křečků Křečci patří do řádu hlodavců. Křečci mají difyodontní chrup, kdy nejprve vyrůstají mléčné zuby, které jsou následně nahrazovány trvalými zuby. Zuby jsou rozlišeny podle tvaru (heterodontní chrup) na řezáky a stoličky. Špičáky a zuby třenové chybí. Řezáky v horní čelisti jsou delší než řezáky v dolní čelisti nejedná se tak o přerůstání! Celkem mají 16 zubů. Zubní vzorec je 2 x (I1/1, C0/0, M3/3). Stejně jako ostatní hlodavci, mají pouze jeden pár řezáků v horní čelisti. Korunky řezáků jsou aradikulární hypselodontní. Řezáky křečků dorůstají celý život (elodontní). Ve srovnání s jinými hlodavci však zuby rostou pomaleji. Stoličky po prořezání již nedorůstají. Fyziologické zbarvení řezáků je žluté, stejně jako u ostatních hlodavců (výjimka: morče). Žlutá barva je podmíněna ukládáním železa do zubní skloviny. Nevhodnou stravou dochází u křečků ke špatnému obrušování zubů.

6 Žaludek Žaludek je jednoduchý. Je rozdělen na žláznatou a výraznější nežláznatou část. Křeček není schopen zvracet. Nežláznatá část má stejně jako bachor přežvýkavců vyšší hodnotu ph a obsahuje mikroorganismy. Játra Játra mají celkem čtyři laloky a žlučový měchýř je vyvinutý. Močová soustava Ledviny křečků jsou uloženy v retroperitoneu, což je zjednodušeně prostor mezi břišní (peritoneální) dutinou, páteří a svaly. Z anatomických zvláštností křečků je nutné uvést odlišnosti ve struktuře ledvinné pánvičky, která má pouze jednu ledvinnou papilu. Stejně jako u činčily je moč křečků vysoce koncentrovaná. Specifická hustota moči je u křečků 1,060. ph moči u křečků je o něco nižší než u morčat (8,5). Na rozdíl od králíků, morčat nebo činčil je přirozené vylučování bílkovin v moči. Pohlavní orgány samce Samci mají k poměru k tělu výrazně vyvinutá varlata, která chovatelé občas mohou zaměnit za nádory. Varlata jsou uložena v šourku. Z přídatných žláz jsou u samců vyvinuty: ampuly chámovodu, vezikulární žlázy, bulbouretrální žlázy, koagulující žlázy a prostata. Koagulující žlázy nejsou vyvinuty u křečka evropského. Pohlavní orgány samice Vaječníky jsou oválného tvaru a jsou uloženy bezprostředně za zadním (kaudálním) okrajem ledvin. Děloha je tvořena dvěma děložními rohy, dvěma děložními těly a jedním děložním krčkem (uterus bicornis subseptus). Mléčné struky lze pozorovat pouze u samic.

7 Určení pohlaví U mladých jedinců lze spolehlivě rozlišit samce od samice na základě vzdálenosti mezi řitním otvorem a vyústěním pohlavního aparátu. U samců je tato vzdálenost větší než u samic. Pohlavní otvor samců navíc oproti samicím více vystupuje a je kruhového tvaru. V případě, že fixujeme jedince, mírným tlakem na dutinu břišní dochází u samců k sestoupení varlat. Dýchací soustava Křečci nejsou schopni dýchat s otevřenou tlamou. Pravá plíce se diferencuje na 4 laloky, levá pouze na 1 lalok. Dechová frekvence je až 110 dechů za minutu. Smyslové ústrojí Čich Nejvýznamnějším smyslem křečků je čich, který jim umožňuje nejen komunikaci (pachová) a vnímání feromonů, ale také jim pomáhá při hledání vhodné potravy a při orientaci v prostoru. Díky citlivému čichu je schopen křeček vnímat potravu i na větší vzdálenosti. V prostředí si díky mazovým žlázám tvoří pachové značky, které mu usnadňují orientaci a zároveň si tak značí teritorium před jiným křečky. Hmat Orientaci ve tmě a za šera jim usnadňují hmatové vousky. Stejnou funkci mají i jemné chloupky na hrudních a pánevních končetinách. Prakticky se uplatňují např.ve chvíli, kdy se křeček rozhoduje, zda daným otvorem dokáže prolézt nebo ne. Sluch Sluchové ústrojí jim umožňuje vnímat i ultrazvuk. Je důležitým smyslem pro komunikaci v rámci druhu. Zajímavosti je, že během dne křeček své ušní boltce skládá, aby nebyl okolními zvuky tolik rušen. Je schopen se také naučit vnímat různé tóny hlasu a spojovat si je s člověkem, který se o něj stará. Velmi citliví jsou křečci ke zdrojům hluku, které bychom se měli v domácnosti snažit omezovat. Nutné je brát v úvahu, že mohou velmi intenzivně vnímat i

8 zvuky, které lidský sluch téměř nepostřehne např. zvuk zářivek nebo počítače a jiných zapnutých přístrojů. Zrak Křečci jsou převážně noční živočichové, a tak zrak pro ně není dominantním smyslem. Na denním světle téměř nevidí. Jsou krátkozrací. Na vzdálenosti větší než jeden metr prakticky nevidí. Oči mohou být mírně vypouklé, což je do určité míry přirozené. V případě fixace za volnou kůži na krku a zádech však hrozí jejich protruze, což už je stav, který je nutné řešit. U křečků stejně jako u ostatních hlodavců je vyvinutá Harderova žláza, která je uložena za očním bulbem. Produkuje sekret, který obsahuje tuky a porfyriny. Jeho význam spočívá nejen v lubrikaci očí, ale je důležitý i pro projevy chování. FYZIOLOGIE KŘEČKŮ Základní fyziologické údaje Život křečků je poměrně krátký. V zajetí se dožívají 1,5 3 let. Délka života se může mezi jednotlivými druhy mírně lišit (1,5 4 roky). Křečík Roborovský se dožívá maximálně 2 let. Samci i samice váží okolo gramů. V hmotnosti jsou rovněž rozdíly v závislosti na konkrétním druhu. Křečíci jsou obecně menší než křečci. Křeček zlatý: gramů Křečík džungarský: gramů Křečík Campbellův: gramů Křečík čínský: gramů Křečík Roborovský: gramů U křečků syrských je v hmotnosti pohlavní dimorfismus, kdy samice jsou větší.

9 U křečků džungarských jsou naopak samci větší než samice. Dechová frekvence Dosahuje až 110 dechů za minutu. Srdeční frekvence Pohybuje se od 310 do 470 tepů za minutu. Tělesná teplota Pro měření teploty používáme u křečků lubrikovaný pružný digitální teploměr. Fyziologická rektální teplota se u křečků pohybuje okolo 37,5 C. Při nízkých teplotách mohou křečci hibernovat. Snižování teploty je impulzem ke zvýšenému příjmu potravy. Při poklesu teploty pod 5 C pak upadají do hluboké spánku. REPRODUKCE Pro křečky a další drobné hlodavce je charakteristická výrazná plodnost, což souvisí s jejich postavením v potravní pyramidě ve volné přírodě. Pohlavní dospělost a pohlavní aktivita Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 6 týdnů. Samci dospívají o něco později v osmi týdnech. Připouštět by se měli křečci nejdříve ve věku 8 týdnů. Od tohoto období by měli být chování spíše odděleně, zvlášť jedná-li se o mláďata samic. Je nutné zabránit příbuzenské plemenitbě a také agresivním střetům mezi jedinci. Riziko tak u většiny druhů představuje společný odchov mladých křečků. Společný odchov se může negativně projevit na chování jedinců. Křečci bývají agresivnější. Pohlavní cyklus a příznaky říje U křečků je pohlavní aktivita u samic polyestrická. K ovulaci dochází spontánně. Délka říjového cyklu je přibližně 4 dny. Vlastní říje trvá u samic necelý jeden den (8 24 hodin). Jednotlivé fáze pohlavního cyklu je možné určit pomocí cytologie z vaginálního výtěru.

10 Po ovulaci dochází k výraznému výtoku (2. den pohlavního cyklu). Výtok je hustý a bílé krémové barvy. Výtok může být svým charakterem podobný hnisavému výtoku. U křečků džungarských není u samic výtok po říji přítomen. Připouštění křečků Většina druhů křečků žije samotářsky, a tak je nutné je chovat během roku odděleně. Chov ve společném zařízení je pro zvířata stresující a vede k agresi. U křečků syrských je samice větší než samec a bývá agresivnější nejen vůči samcům, ale také vůči chovateli. V případě, že není v říji může zejména mladé samce i zabít. Samce a samici dáváme do jedné nádoby pouze na dobu páření. Po proběhlém páření je nutné samečka od samice ihned odebrat. Pohlavní styk je velmi krátký. Gravidita Samice křečka je březí pouze dní. Během březosti může dojít u samic ke vstřebání plodů, a to do konce i v pozdních fázích gravidity. Před porodem může u samice dojít k omezenému příjmu krmiva. Samice bývají neklidné a mohou být vůči chovateli agresivní. Placenta je u samic hemochoriální stejně u morčat a u člověka. Znamená to, že trofoblast je přímo omýván krví matky. Mateřská krev je tedy v kontaktu s choriovými klky. Porod Samice rodí 6 13 mláďat. Před porodem samice staví pro mláďata hnízdo. Je tedy potřeba samicím poskytnout na stavbu hnízda vhodný materiál. MLÁĎATA KŘEČKŮ Křečci mají zpravidla 6 13 mláďat ve vrhu. Mláďata jsou altriciální. Rodí se holá, slepá a hluchá.

11 Počet mláďat se může lišit v závislosti na podmínkách chovu a také konkrétním druhu křečků. Porodní hmotnost mláďat je 1,5 3 gramy. Na péči matky a příjmu mléka jsou mláďata plně závislá. Mláďata otevírají oči až ve věku dní. K otevírání uší dochází dříve již 5. den. Srst začíná mláďatům růst v druhém týdnu života (9. den). Pevnou potravu začínají mláďata přijímat ve stáří jednoho týdne. K odstavu mláďat dochází přibližně ve věku 3 týdnů (21 dní). V tomto období se křečci osamostatňují a již nepotřebují péči matky. VÝŽIVA KŘEČKŮ Křečci patří mezi všežravce a preferují příjem semen. Ve volné přírodě se živí pestrou stravou zahrnující semena, plody rostlin a zrní. Nepohrdnou ale ani hmyzem nebo červy. Základem krmení je kvalitní krmná směs, kterou by měly tvořit obiloviny, luštěniny, semena a zelené krmení. Ze zrnin je vhodná pšenice, ječmen, oves, kukuřice a slunečnice. Nutné je však regulovat příjem krmiv s vysokým obsahem tuku (olejnatá semena slunečnice nebo ořechy). V současné době lze koupit celou řadu komerčních krmných směsí, které mohou mít pro křečky optimální poměr jednotlivých složek. Je ale nutné dát pozor na to, že komerční směsi zrnin mohou u křečků vést k selektivnímu příjmu pouze nejchutnějších složek. Křečci pak přijímají pouze složky s vysokým obsahem lehce stravitelných sacharidů zrniny a semena, protože jsou chutnější. Ostatní složky ignorují. K dispozici jsou tak i monokomponentní krmiva, které zahrnují pelety nebo granule. Každý kousek vypadá stejně, a tak křeček nemá důvod v krmivu vybírat. Optimální strava by měla u křečků obsahovat % proteinů, 6 10 % vlákniny a 5 7 % tuků. Vyšší nároky na proteiny mají rostoucí zvířata a chovné samice.

12 Komerční krmiva nároky na složení stravy zpravidla splňují. Během sezóny je vhodné křečkům dále nabízet zelené krmení a bylinky. Bylinky mohou být zdraví prospěšné, ale je nutné nezkrmovat stále ty stejné. V opačném případě hrozí zdravotní problémy. Z bylinek lze podávat: bazalka, jetel, jitrocel, heřmánek, měsíček, pampeliška, sedmikráska apod. Na zimu je pak dostačující příjem kvalitního sena. Jako doplňující krmivo lze křečkům podávat zeleninu a ovoce. Zelenina křečkům poskytne minerální látky, vitamíny a vlákninu. V zimním období tak může nahradit zelenou trávu a bylinky. Příkladem vhodné zeleniny může být: červená řepa, celer, cuketa, mrkev, okurka, kedluben květák, kukuřice apod. Ovoce křečkům dodá rovněž řadu důležitých látek. Je zdrojem vitamínů. Nutné je však myslet na energetickou hodnotu a obsah cukrů. Ovoce se tak více hodí jako pamlsek než běžná součást krmné dávky. Příkladem vhodného ovoce může být: jablko, hruška, jahody, maliny, ostružiny, meloun apod. Za méně vhodné lze považovat citrusové plody. Vždy dbáme na čerstvost podávané zeleniny i ovoce. Pamlsky mohou být přírodní, kdy obsahují sušenou zeleninu, bylinky nebo ovoce. Dále jsou na trhu granule, které obsahují malé množství cukrů nebo tuků. Za méně vhodné lze považovat dropsy a piškoty, které mohou obsahovat hodně cukrů. Ke zpestření je vhodné křečkům dodat nárazově živočišnou potravu: larvy potemníka moučného sarančata, cvrčky nebo sušený hmyz. Živočišná potrava je vhodná zejména pro březí samice, kdy jim tímto způsobem můžeme zajistit dodání potřebných bílkovin.

13 Na ohryz je vhodné podávat větvičky ze stromů, případně suchý tvrdý chléb. Mezi vhodné dřeviny lze zařadit: větve ovocných stromů, větve lísky, topolu nebo břízy. Vhodným doplňkem krmiva jsou minerální lízy. Do klece umisťujeme minerální kámen, který křečkům doplní chybějící minerály. K dispozici jsou solné nebo vápníkové minerální lízy. V případě některých druhů křečků je vhodné se energeticky bohatému krmivu zcela vyhnout. U křečíka Campbellova není vhodné do stravy vůbec zařazovat: čerstvé nebo sušené ovoce, piškoty a podobné pamlsky. Frekvence krmení Zásadním pravidlem při krmení křečků je zabránit překrmování. Křečci mají tendenci si krmivo nacpat do lícních toreb a nosit do spíží. Tato místa bychom měli kontrolovat a případně čistit. Nutné je zabránit plesnivění a hnilobnému rozkladu krmiva v chovném zařízení. Vhodné je křečkům podávat krmivo pravidelně ve stejnou dobu. Ráno lze podávat krmnou směs a večer ji můžeme doplnit ovocem a zeleninou. Zelené krmení nebo seno je vhodné podávat průběžně. Je potřeba u křečka zabránit pocitu nedostatku. Pravidelným denním řádem lze,,křečkování, předcházet. V opačném případě hrozí nadměrné ukládání potravy do spíží. Dospělý křeček by měl denně přijmout gramů krmiva. Způsob krmení Vhodné jsou keramické nebo kameninové misky, které křečci nepřevrhnou a nebudou je okusovat. Plastové misky nelze doporučit. Pro krmení lze využít také dávkovače, které jsou hojně uplatňovány v laboratorních chovech. Nevhodné krmení Vyhnout bychom se měli některým druhům ovoce (citrusové plody, avokádo, banány) nebo zeleniny (syrové fazole), které mohou být pro křečky toxické. Některá zelenina může ve větším množství vést k nadýmání: brokolice, květák, cibule, pórek apod.

14 Za nevhodné větve k okusu lze považovat: větve ořešáku, jehličnatých stromů, šeříku nebo bezu. Pro křečky toxické jsou: větve z tújí, jalovce, tisu, trnovníku akátu, rododendronu nebo oleandru. Vysoký podíl lehce stravitelných sacharidů je pro křečky v krmné dávce lákavý, ale z pohledu jejich metabolismu smysluplně nevyužitelný. Nadbytek se ukládá do tukových zásob a dochází nejen k obezitě, ale i k rozvoji řady onemocnění. Ovoce a obiloviny představují pro křečky riziko a neměly by být běžnou součástí krmné dávky. Sušené ovoce, oříšky a obiloviny bychom měli podávat pouze v menším množství. Příjem vody Příjem vody by měl být pro křečky adlibitní. Pro napájení lze využít klasické misky na vodu nebo napáječky. U misek hrozí znečišťování výkaly, a tak se napáječky jeví o něco praktičtější. Vodu je potřeba každý den měnit a v případě napáječek je nutné kontrolovat také jejich funkčnost. CHOV KŘEČKŮ Křeček jako domácí mazlíček Křečci patří mezi velmi oblíbené drobné savce chované v domácnosti. Před pořízením křečků bychom měli stejně jako u jiných druhů domácích mazlíčků zvážit, zda bude pro nás tím skutečně vhodným společníkem v domácnosti. Při rozhodování má význam se seznámit s obecnými zásadami pro výběr domácího mazlíčka. Zvířecí společníky si zpravidla vybíráme dle jejich vlastností a z naší strany očekávané formy soužití s nimi. Projevy chování a vlastnosti Křečci jsou aktivní především v podvečer a v noci. Přes den zpravidla odpočívají.

15 Většina druhů křečků jsou samotáři. Společný chov více jedinců v jedné kleci vede k agresivnímu chování. Neplatí to však pro všechny druhy. Křečík Roborovský je společenský a může se držet ve skupinách. Navzdory skutečnosti, že chov křečků je poměrně jednoduchý, vlastnostmi jsou křečci velmi komplikovaní. Chování a povaha jedince je výrazně ovlivněna prostředím, ve kterém křeček vyrůstal a žije. Agresivnější bývají jedinci, kteří zůstali delší dobu se svými sourozenci nebo byli drženi v jednom chovném zařízení s jinými křečky (zverimexy). Příčinou jejich agresivity je nutnost boje o potravu. Přibližně od 2 měsíců věku se křečci s ostatními jedinci nesnesou. Je vhodné je tedy do této doby oddělit. Vlastnosti se mohou lišit mezi pohlavím. Samci bývají klidnější a lépe se s nimi manipuluje. Samice mohou být tvrdohlavé a zejména v období říje i agresivní. Rozdíly ve vlastnostech lze sledovat i mezi druhy. Křečík Roborovský je velmi mrštný a pro svou velikost není zcela vhodný pro častý kontakt s člověkem. Není snadné s ním totiž v rukách manipulovat. Křečík džungarský a Campbellova jsou silně teritoriální a chrání si své území, a to i před chovatelem. Křečík Campbellova může žít v malých skupinách (max 3 křečci), a to v případě, že se vzájemně nenapadají. Některé druhy křečků jsou silně teritoriální, obecně však platí, že na manipulaci jsou křečci neagresivní a zvladatelní. Svými vlastnostmi se řadí mezi nenáročné domácí mazlíčky. Pro harmonické soužití s těmito býložravci je ale nezbytná správná manipulace již od narození. Pro zdárný chov existují určitá specifika. Specifika chovu křečků - Křečky chováme vždy individuálně. Společný chov více jedinců je možný pouze u vybraných druhů křečík Roborovský, křečík Campbellova - Křečkům je nutné zajistit vhodnou krmnou dávku v pravidelném dennímu řádu. Nutné je zabránit shromažďování potravy a také překrmování. - Nutné je křečkům zajistit vhodný materiál pro ohryz, a zabránit tak přerůstání zubů. - Jsou aktivní především za soumraku a v noci. Jejich denní režim bychom měli brát v úvahu v souvislosti s umístěním jejich chovného zařízení, a také v souvislosti s naším životním stylem.

16 - Křečci jsou velmi citliví k vysokým teplotám a vysoké vlhkosti prostředí. Takto nevhodné zoohygienické podmínky u nich mohou vést k riziku přehřátí a k úhynu. Nedostatečná péče, nevhodné podmínky chovu a nevhodná výživa může vést u křečků k rozvoji zdravotních problémů, které pro ně mohou být život ohrožující. Věk U domácích mazlíčků bychom vždy měli zohlednit jejich délku života. Křeček se dožívá v zajetí až 3 let. Křeček a děti Křečci jsou často pořizování dětem jako první zvíře pro chov. Důvodem je relativní nenáročnost chovu a také délka úvazku s tímto domácím mazlíčkem, kdy křečci jsou poměrně krátkověcí. Stejně jako u jiných domácích mazlíčků však pořízení křečka vede k zodpovědnosti. Péči o křečka ze strany dítěte je nutné mít vždy pod dozorem ze strany rodičů. Pravidelným kontaktem chovatele se zvířetem lze vytvořit interakci, která bude pro křečka zpestřením jeho denní aktivity. Dítěti interakce umožní blízký kontakt se zvířetem (mazlení). Pravidelná péče o zvíře ze strany dítěte pak umožní rozvoj schopností a zodpovědnosti dítěte. Je však nutné se vždy vyhnout nadměrnému mazlení nebo hraní, které může být pro křečka velmi stresující a zpravidla se odrazí na jeho zdravotním stavu i projevech chování. Křečci jsou vedle myší vhodným,,startovacím domácím mazlíčkem. Rodiče by však měli být připraveni na nutnost převzít péči o chované zvíře. Přítomnost jedince téhož druhu Většina druhů křečků jsou samotáři, a proto je chováme odděleně. Společný chov jedinců v jednom zařízení není žádoucí. Vede u křečků ke stresu, ke střetům a projevům agresivního chování. U křečků syrských je samice větší než samec a bývá agresivnější nejen vůči samcům, ale také vůči chovateli. V případě, že není v říji může zejména mladé samce i zabít. V případě, že máme v plánu připouštění, samci se přidávají k samicím pouze na krátkou dobu v období říje. Po proběhlém pohlavním styku je nutné samce opět odebrat.

17 Křečíci jsou na rozdíl od křečka zlatého společenská zvířata. Je pro ně přirozené žít ve skupinách. Více jedinců pohromadě tak můžeme chovat v případě křečíků Roborovských nebo Campbellova. Křečík čínský stejně jako křeček zlatý nebo syrský však není tolik společenský a je vhodné jej chovat individuálně. Přítomnost jiných domácích mazlíčků Křeček má v přirozeném prostředí mnoho nepřátel. Chov drobných savců bychom měli zvážit v případě, že doma chováme např. fretku nebo kočku. Místo koupě Křečka lze pořídit ve zverimexu nebo na burze zvířat. Výstavy i burzy se zvířaty jsou vhodným místem k seznámení se s domácími mazlíčky, které si chceme pořídit a také k navázání případných kontaktů. Koupě zvířete zde ale příliš vhodná není. Vždy je výhodnější vyhledat si přímo specializovaného chovatele, kterého můžete navštívit, seznámit se s jeho chovem a tím si i ověřit, z jakých podmínek Váš křeček bude pocházet. Mít kontakt na chovatele je výhodné i z pohledu řešení budoucích problémů, se kterými se jako začátečníci můžeme setkat. V České republice je zverimex stále oblíbeným místem pro nákup drobných savců. Nákup zde nepředstavuje výrazné riziko a při koupi získáme potřebné informace týkající se chovu. Zpravidla se jedná o nejjednodušší způsob, jak si drobného hlodavce pořídit. Zkušení chovatelé však upozorňují na riziko nejasného původu nebo možný výskyt zdravotních problémů u takovýchto zvířat. Místo koupě zvířete je z pohledu filozofie chovu zvířat a také z pohledu welfare na individuálním posouzení každého stávajícího i budoucího chovatele. CHOVNÉ ZAŘÍZENÍ PRO KŘEČKA Jako chovné zařízení lze s výhodou použít drátěnou klec s plastovou nádobou. Méně vhodné je akvárium nebo terárium. Chovné zařízení pro křečka musí být odolné a snadno čistitelné. Především je nutné zabránit úniku křečků. Úniky křečků z klece jsou totiž velmi časté. Křečci jsou schopni klec výrazně poškodit nutné je pravidelně kontrolovat stav klece. Chovné zařízení by mělo být praktické. Příliš bohatá výbava klece zvyšuje riziko poškození ze strany křečků, ale především znesnadňuje samotnou údržbu klece.

18 Křečci nevyžadují velký prostor. Dostačující je menší chovné zařízení (40 x 30 cm). Vždy však platí, že větší chovný prostor je pro křečky výhodou. V případě vícepatrových klecí je praktičtější, pokud lze jednotlivá patra od sebe oddělit, což umožní snazší údržbu chovného prostoru. Více pater zvětšuje životní prostor zvířat, a navíc omezuje přímé působení a kontakt zvířete s močí a trusem hromadícím se na dně chovné nádoby. Dno by mělo mít dostatečně vysoké strany, aby nedošlo k rozhazování podestýlky. Pro jednoduché čištění lze doporučit výsuvné dno nebo by mělo být alespoň snadno vyjímatelné. Klec by měla mít velký otvor pro snadný přístup. Veškeré otvory do klece by však měly být opatřeny vhodným zavíracím mechanismem, který křečci neprolomí. Rozteč drátů by neměla přesahovat 1 cm. Jako podestýlka se nejčastěji používají hobliny nebo dřevěné pelety. Dále lze použít kukuřičnou drť, která dobře saje moč a zabraňuje zápachu. Chovatelé často používají nařezaný papír. Použití hoblin z aromatického dřeva může vést u křečků ke kožním nebo respiračním onemocněním. Ze zkušeností chovatelů se nedoporučuje využívat jako podestýlku kočkolit, protože křečci mohou mít tendenci ji požírat. V rámci prevence respiračních onemocnění je papírová podestýlka považována za nejvhodnější materiál. Vhodnou součástí klece je také toaleta, kterou umístíme na místo, kde křečci kálí a močí. Přítomnost toalety nám usnadní údržbu ubikace. Jako toaletu používáme savější podestýlku. Důležitá je pravidelná údržba a čištění chovného zařízení, které bychom měli uzpůsobit velikosti klece. Zápach z podestýlky nebo klece je vždy indikací k vyčištění. Pro chovné prostředí je důležitá dobrá ventilace. Křečci jsou citliví vůči vlhkosti a také vyšší koncentraci amoniaku. Za nevhodné pro chov lze tak považovat akvária a terária, ve kterých nedochází k dostatečné ventilaci.

19 Křečci mají ve volné přírodě spoustu nepřátel. V domácím prostředí jim sice zpravidla nehrozí bezprostřední ohrožení, ale rovněž mohou být vystresováni různými stresovými faktory. Z tohoto důvodu je potřeba jim zajistit vhodné přístřešky a místa pro úkryt. S výhodou lze použít instalatérské potrubí. Hlavním pozitivem je jejich snadná údržba. Kromě plastový trubek lze použít také papírové krabice. Jejich životnost je však krátká. Dále je možné použít prázdný kokosový ořech. K dispozici je samozřejmě také celá řada komerčně vyráběných příbytků a domečků. Důležité je také křečkům zajistit vhodná krmítka a napáječky (těžké misky nebo dávkovače). Kromě místa pro krmení a napájení je vhodné zajistit křečkům i materiál na okus a hračky viz enrichment. Specifické nároky jednotlivých druhů V případě křečků Roborovských je dostačující menší terárium. Skrze běžnou klec by se mohli snadno protáhnout. Jako vhodná podestýlka se pro ně jeví především jemný písek. U křečíků čínský je vhodné zajistit v chovném zařízení hlubší vrstvu podestýlky, ve které si mohou křečíci hloubit nory, stejně jak to provádějí i ve volné přírodě. Tito křečíci velice rádi šplhají. Vhodným chovným zařízením je tak klec, ideálně i s více patry. Umístění chovného prostředí pro křečky Křečci jsou velmi citliví k vysokým teplotám a vlhkosti. Křečkům chybí potní žlázy, a navíc ani nejsou schopni dýchat s otevřenou tlamou. Ochlazování zajišťují především ušní boltce a krátký ocas. Charakteristickou reakcí při tepelném stresu je výrazné slinění. Během léta by tak měli být chováni na chladnějších místech v domácnosti. Neměli by být vystaveny ani průvanu. Preferují spíše nižší teploty a také sušší prostředí, ve kterém se jim nejvíce daří. Optimální teplota pro křečky je v rozmezí C. Optimální relativní vlhkost: %. Za nepříliš vhodné lze tedy považovat umisťování klecí do kuchyní, podkroví nebo koupelen. Není vhodné mít klec umístěnou také přímo u okna zejména v letních měsících. Klece by

20 rovněž neměly být umístěny na rušných místech v domácnosti nebo v blízkosti zdrojů zvuků (počítače, televize, rádio apod.). Kvůli jejich noční aktivitě není vhodné je také umisťovat do ložnice. Zajištění klidného místa pro jejich život je z pohledu jejich welfare i zdraví nezbytným předpokladem. Enrichment Všem zvířatům chovaným v zajetí je nezbytné zajistit životní prostor co nejvíce odpovídající jejich životním potřebám a přirozenému chování. Z pohledu chovného zařízení je důležitá nejen jeho velikost. Vhodné je chovné zařízení vybavit kolotoči, labyrinty, materiálem na trhání, hračkami, ale i dostatečným počtem úkrytů. Smysly lze stimulovat podáváním pamlsků zabalených v papíru nebo v hračce. Zpestřením je pro křečky také pohyb mimo klec a kontakt s člověkem. Většina druhů křečků kontakt s jiným jedincem nevyhledává. Materiál na okus Křečci potřebují mít k dispozici vhodný materiál k okusování. Kvůli ohryzu je vhodné podávat větvičky ze stromů, případně suchý tvrdý chléb. Mezi vhodné dřeviny lze zařadit: větve ovocných stromů, větve lísky, topolu nebo břízy. Za nevhodné větve k okusu lze považovat: větve ořešáku, jehličnatých stromů, šeříku nebo bezu. Pro křečky toxické jsou větve z tújí, jalovce, tisu, trnovníku akátu, rododendronu nebo oleandru. Vhodný materiál je důležitý nejen pro zdravý chrup, ale i pro zábavu. Hračky Ke hraní lze křečkům pořídit kolotoč nebo talíř na běhání. Hrozí však rozvoj lokomoční stereotypie. Lze použít i interaktivní hračky, které křečka nutí pro zisk pamlsku něco udělat, což rozvíjí jeho smysly. Vhodné jsou také tunely, dřevěné můstky nebo žebříky na šplhání.

21 Volný pohyb Denní aktivitu je možné křečkům zpestřit volným pohybem mimo klec. V takovém případě je však nutné zvíře hlídat a zabránit nejen jeho úniku, ale také zranění, ke kterému může snadno dojít. Křečci jsou hlodavci, pro které je přirozené vše okusovat. Zabezpečit bychom tedy měli všechny kabely spotřebičů a další zařízení, které by mohli mít tendenci okousat. Určitou alternativou je poskytnout křečkům pohyb mimo klec v zorbovací kouli. Nutné je však vždy zvážit, zda pro křečka není pohyb v takovémto uzavřeném prostoru příliš stresující. ZDRAVOTNÍ PÉČE Křečci jsou velmi citliví k působení stresových faktorů. Stres v důsledku přítomného bolestivého onemocnění nebo transport, změna chovného prostředí či výživy, může u křečků vést k výraznému zhoršení již probíhajícího onemocnění. Chirurgické zákroky spojené s celkovou anestezií, křečci obecně špatně snáší. Důležitá je na prvním místě vždy prevence vzniku onemocnění. Základní chovatelská péče o křečky V rámci základní péče je nutné každý den křečkům zajistit vhodné krmení a čerstvou vodu. Každý týden nebo častěji bychom měli provádět čištění klece pomocí vhodných dezinfekčních přípravků. Dále bychom se měli věnovat samotnému zvířeti Křečka pravidelně pozorujeme v kleci. Všímáme si jeho pohybu, vědomí a charakteru dýchání. Vhodné je také kontrolovat váhu křečků. Kromě zdravotních problémů lze pozorovat i poruchy chování, které souvisejí s přístupem chovatele ke zvířeti. Nevhodná manipulace, nevhodné chovné prostředí, nedostatek stimulů a perzistentní působení stresových faktorů vede u křečků k zuřivému pobíhání v kleci, k točení se v kruhu, agresi vůči majiteli a nemožnosti odchytu a klinického vyšetření. Při vyšetření křečka doma nebo v ordinaci je vždy nutné zvíře vhodným způsobem fixovat. Ideální je pomoc chovatele nebo druhé osoby. Manipulace a jakékoliv zákroky jsou pro křečka. stresující. Přirozenou reakcí je snaha o útěk. Každý chovatel by měl pravidelně sledovat zdravotní stav svých domácích mazlíčků.

22 Základy klinického vyšetření a indikace k návštěvě veterinárního lékaře Pravidelně hodnotit celkový zdravotní stav má význam i přímo doma, samotným chovatelem. V rámci soužití s domácími zvířaty si zpravidla nejdříve všímáme změn v jejich chování, případně vědomí. U křečků můžeme pozorovat apatii, strach a agresivitu vůči majiteli. Dále bychom si měli všímat jakýchkoliv odchylek při přirozeném postoji zvířete a při jeho pohybu (kulhání). U křečků si všímáme také stavu očí, uší a dutiny ústní. Kontrolujeme také produkci trusu a čistotu zádě. V dlouhodobém horizontu si všímáme jakýchkoliv klinických příznaků zahrnující zejména nechutenství, průjem a hubnutí nebo projevy bolestivosti. Nejen pravidelná péče, ale i vizuální monitoring zvířat ze strany chovatele může předcházet vážnějším zdravotním problémům. V případě podezření na onemocnění, navštívíme veterinárního lékaře. Rovněž je potřeba sledovat také výživný stav, který je odrazem nejen podávané diety, ale může svou změnou poukazovat i na případné zdravotní problémy. Některé z možných dalších příznaků jsou zmíněny. Výtoky z očí Stav očí sledujeme pravidelně. Zejména si všímáme přítomnosti výtoků. Výtoky z přirozených tělních otvorů Kromě výtoků z očí, nozder nebo uší bychom si měli všímat rovněž výtoku z pohlavních cest. Pro veterinárního lékaře je vždy důležité tyto výtoky specifikovat barva, zápach, konzistence, případně množství nebo četnost výtoku. Zuby Kontrolujeme stav řezáků, které neustále dorůstají. Důležité je zajistit jejich dostatečné obrušování vhodnou potravou (viz výše). Při přerůstání je nutné vyhledat pomoc veterinárního lékaře. Otoky Ne vždy musí být otok na první pohled patrný. Často si jej všimneme při srovnání obou polovin těla. Změny v osrstění Dalším ukazatelem možného zdravotního problému jsou změny v kvalitě a míře osrstění. Všímáme si především alopecie, což je lokální nebo částečná ztráta srsti. Kromě alopecie bychom si měli všímat i svědění (pruritus). Pruritus může poukazovat na výskyt ektoparazitů.

23 Novotvary na kůži Jakékoliv zduření či výrůstky bychom neměli brát na lehkou váhu. Může se jednat o pouhý otok, podkožní absces, ale také může jít o nádor. Aplikace léčiv Většina léků vyžaduje u hlodavců dodatečné naředění nebo smíchání, protože jsou pro ně příliš koncentrované. Aplikace antiparazitik se provádí často topicky, a to ve formě spot on, kdy se přípravky aplikují přímo na kůži zpravidla mezi lopatkami. Lokálně lze aplikovat také nosní, oční nebo ušní kapky, případně šampóny nebo roztoky s účinnou látkou. U hlodavců je perorální aplikace složitější a vyžaduje vždy manuální fixaci zvířete. Používá se injekční stříkačka nebo speciální aplikátor. Pro bezproblémový příjem se doporučuje smíchat léčivo se sladkou potravou. Podání léčiv do vody nebo potravy se nedoporučuje. Není možné ověřit, zda zvíře potravu přijalo. Navíc mají drobní hlodavci obecně tendenci nedůvěřovat neznámé chuti, barvě či struktuře. Pro aplikaci do dýchací aparátu se často u drobných savců využívá nebulizace, kdy se zvíře umisťuje do uzavřeného nebulizačního boxu. Pomocí nebulizéru je do prostoru vháněna směs s účinnou látkou antibiotika, antimykotika nebo jiná léčiva. Pro injekční aplikaci je nezbytná manuální fixace zvířete. Aplikace do podkoží (subkutánní) se využívá především v případě, že je potřeba zvířeti doplnit ztracené tekutiny (rehydratace). Aplikuje se v oblasti mezi lopatkami. Aplikace se provádí v několika dávkách na několika místech. Pro aplikaci do svalu (intramuskulární aplikace) se používají především svaly pánevní končetiny. Aplikace do kostí (intraoseální) se provádí v případě výrazné dehydratace pacienta a při přímém ohrožení na životě. Nutná je sedace zvířete. Provádí se do stehenní nebo holenní kosti. Tuto aplikaci nelze provádět u mláďat, kde není ukončen růst kostí. Aplikace do žíly (intravenózní) se provádí zejména za využití intravenózních kanyl. U drobných savců bývá jejich zavedení komplikované.

24 Odběr krve K odběru krve se přistupuje v rámci zjišťování diagnózy z mnoha důvodů. Vhodné místo pro odběr krve veterinární lékař volí dle množství krve, které chce odebrat a také dle živočišného druhu, velikosti, věku a zdravotního stavu pacienta. Odběr krve je u křečka obtížný kvůli velikosti těla a možné fixaci. Vhodným místem k odběru je v. cava cranialis. U zdravých zvířat lze odebrat maximálně 7 10 % z celkového objemu krve, což je 0,5 0,7 ml na 100 gramů tělesné hmotnosti. Horní dutá žíla (v. cava cranialis) Při odběru je nutná sedace zvířete. Krev se odebírá těsně před prvním žebrem. Zvíře musí ležet ve hřbetní poloze, kdy končetiny má podél těla. Odběr krve ze srdce (kardiopunkce) Pro odběr je nutná sedace zvířete. V praxi se provádí pouze pro účely utracení. Manipulace s křečky Křečci mají v přírodě spoustu nepřátel. Z toho plyne jejich zcela fyziologické chování, a to snaha o útěk při jakémkoliv ohrožení. Tento instinkt se u nich nedá odbourat. Pokud vezmeme v úvahu tuto skutečnost, manipulaci s křečky ale i soužití s nimi, nám to výrazně usnadní. Manipulace s drobnými hlodavci musí být rychlá a citlivá. Chycení pobíhajícího křečka nemusí být snadné. Vhodné je křečka přelstít a nalákat jej na nějakou hračku nebo úkryt, do kterého nám pravděpodobně sám vleze. Použití pasti je velmi účinné a minimalizuje stres spojený s neúspěšnými pokusy o odchycení. V případě, že chceme křečka zvednout a neumí sám vlézt do dlaně, nikdy ho nebereme ze shora. Křeček může vnímat naši reakci jako pokus o ulovení dravcem. Je tedy pravděpodobné, že se nás bude chtít snažit kousnout. Vhodné je tedy nechat křečka uklidnit a ve vhodném okamžiku jej dlaní přikrýt. Pro následné přenášení vytvoříme z dlaní pomyslnou misku, ve které můžeme křečka bez obtíži přenést. Zdraví hlodavci zpravidla nemají problém s volným držením v dlaních.

25 Při této manipulaci je však nutné dát pozor na to, aby křeček z rukou neunikl. Pád křečka na zem je velmi nebezpečný, a bohužel ne až tak výjimečný stejně jako pády ze stolu. V případě projevu bolesti je nutné zvolit jinou metodu fixace. Je-li křeček nemocný a trpí bolestivostí např. v dutině břišní, nelze předpokládat, že bude snadné jej chytit a manipulovat s ním. Vedle volného držení v dlaních nebo na stole, lze tak zvíře fixovat pomocí dalších technik. Křečka můžeme fixovat v ručníku nebo jej uchopíme za volnou kůži na krku. Při této fixaci uchopíme pomoci palce a ukazováčku dostatečné množství kůže a to tak, aby se nám křeček nevyvlékl nebo se neotočil a nepokousal nás. U křečků lze mezi jednotlivými druhy pozorovat v manipulaci určité rozdíly. Křečíci jsou obecně na manipulaci náročnější. Hůře se fixují než křeček zlatý a mohou být agresivní. Manipulace v cizím prostředí (veterinární ordinace) Pro manipulaci s křečky je důležitý klid, cílené pohyby a rychlost našeho zacházení. Naší snahou by mělo být křečky co nejméně stresovat, zvlášť pokud mají příznaky onemocnění nebo jsou vyčerpaní. Manipulaci a fixaci provádí chovatel nebo veterinární lékař stejně jako v domácím prostředí viz výše. Za klidné chování je vhodné křečka pamlsky odměnit. V případě těžce nemocných nebo vyčerpaných jedinců, je nezbytné zvíře dále nestresovat. Provádí se sedace zvířete. Riziko související s manipulací Při manipulaci s křečky, ale i dalšími hlodavci, je nutné myslet i na naše zdraví. Hlodavci patří mezi významné přenašeče zoonotických onemocnění. Po manipulaci je důležité si vždy důkladně umýt ruce, a v případě větších chovů nebo chovů s nevhodnými zoohygienickými podmínkami lze doporučit i práci s ochrannými pomůckami. Nevhodná manipulace s křečky V případě, že je samice březí, jakákoliv manipulace se nedoporučuje, není-li to nezbytně nutné. Hrozí totiž potrat. Rovněž se nedoporučuje manipulace s mláďaty.

26 Manipulace s mláďaty patří mezi nejčastější příčiny odmítnutí mláďat nebo kanibalismu ze strany matky. Při manipulaci je nutné dbát na opatrnost. Vždy bychom se měli snažit minimalizovat stres, který křečci zažívají během odchycení nebo fixace. Většina křečků je na manipulaci ze strany chovatele zvyklá. K pokousání dochází v důsledku nevhodného zacházení. Při manipulaci dáváme rovněž pozor na to, abychom křečka ve snaze zabránit jeho úniku, nesvírali příliš pevně. Může dojít ke stlačení plic a hrozí i úhyn. Mazlení může být příjemné a vést k utužování vazeb s člověkem. Stejně jako u jiných druhů zvířat bychom se však měli vyvarovat nadměrnému a vynucovanému kontaktu se zvířetem. Jeho výsledkem může být snaha zvířete vyhnout se v budoucnu jakémukoliv fyzickému kontaktu s člověkem. VYBRANÁ ONEMOCNĚNÍ KŘEČKŮ Onemocnění kůže Výskyt kožních onemocnění ovlivňuje zejména úroveň hygienických podmínek chovného zařízení. Kvalitu srsti zhoršují nejen nevhodné podmínky chovu (vysoká teplota nebo vlhkost), ale také špatná výživa. Přítomnost stresových faktorů pak vytváří podmínky pro rozvoj i podmíněných onemocnění jako je dermatofytóza. Vedle infekčních příčin onemocnění (viry, bakterie, parazité nebo plísně) mohou být příčinou kožních onemocnění také nevhodné chovatelské podmínky (zoohygiena chovu). V důsledku nevhodné podestýlky, která je aromatizovaná nebo v důsledku příliš vysoké nebo nízké teploty, může dojít k nekróze ocasu a prstů u křečků. Nevhodná krmná dávka může vést ke změnám v kvalitě srsti a k jejímu vypadávání. Mohou se tak tvoři alopetická ložiska. Platí, že řada kožních onemocnění je také svědívá. Netečnost majitele může závažnost onemocnění ještě prohloubit, kdy se křečci nadměrně olizují nebo koušou (automutilace).

27 Zesílení kůže Představuje nejčastější onemocnění kůže u křečků syrských. Příčina: Dochází k němu v důsledku stárnutí, soubojů a také vlivem onemocnění. Hnisavý zánět kůže Bakteriální infekce kůže vzniká v důsledku porušení přirozené ochranné kožní bariéry. Příčina vzniku - poranění ektoparazity - poranění cizími předměty - poranění v důsledku sebepoškozování nebo vlivem pokousání Původce: Nejčastějším původcem je Staphylococcus aureus, Streptococcus spp. Klinické příznaky Rozvíjí se zánětlivé změny na kůži, které hnisají a vytéká z nich sekret. Při zapouzdření hnisavých ložisek se tvoří abscesy. Chovatel může pozorovat bulky na různých částech těla, které mohou i prasknout a poté z nich vytéká tmavá krvavá tekutina. Na rozdíl od nádorů se absces formuje velmi rychle a má tendenci prasknout. Nádory rostou pomaleji. Při podezření je vhodnější navštívit veterinárního lékaře. Diagnostika Cytologickým vyšetřením kůže můžeme detekovat probíhající zánět v kůži. Bakteriologickou kultivací stěru kůže odhalíme spektrum přítomných bakterií. Terapie Léčba spočívá v řešení primárního problému. Postiženou kůži ošetříme antiseptiky. K potlačení zánětu se aplikují systémově antibiotika. V případě výskytu abscesů se provádí jejich vyříznutí. Vzniklá rána se dezinfikuje antiseptiky. Na místo se nanáší hojivá mast. Křeččí polyomavirus Virus způsobuje nádorové onemocnění, které je pro křečky smrtelné. Vnímavost k infekci Virus je nebezpečný pro křečky syrské.

28 Přenos infekce Virus se přenáší přímým i nepřímým kontaktem. Klinické příznaky Onemocnění se projevuje tvorbou drobných uzlíků, které se rozšiřují po celém těle. Nakažení jedinci v důsledku rozesevu nádorových změn umírají. Charakteristickým příznakem je také výrazné hubnutí. Diagnostika Lze provést PCR vyšetření nebo histologické vyšetření bioptátu z kůže. Léčba neexistuje. Důležitá je prevence. V případě výskytu je nutné po úmrtí nemocného křečka veškeré vybavení pečlivě vydezinfikovat nebo v lepším případě pořídit zcela nové. Kožní nádory U křečků jsou časté nezhoubné nádory mazových žláz a chlupových folikulů. Ze zhoubných nádorů se mohou objevit melanom nebo kožní lymfom. U nezhoubných nádorů je řešením chirurgické odstranění. Přítomnost zhoubných nádorů je pro křečka fatální. Onemocnění respiračního aparátu Odpovídající zoohygienické podmínky v chovném prostředí jsou z pohledu prevence výskytu onemocnění dýchacího ústrojí nezbytné. U křečků se mohou uplatnit virové nebo bakteriální infekce. Virové infekce U křečků se mohou vyskytnout infekce paramyxoviry. Při výskytu virových onemocnění je možná pouze podpůrná léčba. Bakteriální infekce U křečků se nejčastěji uplatňují streptokoky a pasterely. Pasteurella může být i běžným komenzálem v dutině nosní.

29 Z dalších původců jsou zjišťováni: Klebsiella pneumoniae, Mycoplasma pneumoniae, Pseudomonas aeruginosa nebo Staphylococcus spp. Patogeneze Rozvinout se může prostý zánět nosní sliznice nebo zápal plic. Vedle průjmů, je zápal plic nejčastějším onemocněním křečků v laboratorních podmínkách. Klinické příznaky U křečků lze pozorovat nechutenství a výtok z nozder, který může být vodnatý nebo až hnisavý. Mokré mají křečci i tlapky kvůli intenzivnímu tření čenichu. Dále se může rozvinout zánět spojivek. Víčka křečků bývají slepená. Objevují se i příznaky ztíženého dýchání. Charakteristické je hvízdání. Teplota těla je zvýšená (nad 40 C). Vnímavost k infekci Respirační onemocnění se projevuje u jedinců s oslabenou imunitou. Většina výše uvedených patogenů patří mezi oportunní. Riziko respiračních onemocnění zvyšuje nedostatečná cirkulace vzduchu v místnosti, hromadění čpavku, průvan, dále pak časté přemisťování zvířat a jejich přeprava, nevhodné krmení a další stresové faktory. Nutné je zmínit i vyšší citlivost k respiračním infekcím u odstávčat (vlivem prochladnutí) a u březích samic. Přenos infekce K přenosu infekčních onemocnění dochází přímým kontaktem nebo aerosolem (kapénková infekce). Větší riziko respiračních infekcí je v případě společného chovu drobných hlodavců (morčata, potkani, králíci). Riziko respiračních infekcí zvyšuje i přítomnost psů nebo koček v domácnosti. Rizikem je také přenos bakteriálního zápalu plic z dětí na křečky. Přenést se může infekce Streptococcus spp., Kromě přenosu infekce od nakaženého jedince a vedle predispozičních stresových faktorů, je nutné u vzniku onemocnění zvážit i vnik cizího tělesa nebo tekutiny do dýchacích cest. Diagnostika Lze vycházet z klinických příznaků, při auskultaci je pak slyšet výrazný šelest. Cytologické a bakteriologické vyšetření z výtěru z nozder nebo očí umožní odhalit spektrum původců a

30 rovněž citlivost k antibiotikům. Je možné také provést vyšetření pomoci rentgenu. Na rentgenovém snímku lze zjistit rozsah poškození plicní tkáně. Terapie Pacienti v těžkém stádiu se umisťují do kyslíkového boxu. Bakteriální infekce se potlačuje systémovým podáním antibiotik. Prevence respiračních onemocnění Podávání vhodného krmiva pro křečky. Zajištění vhodných zoohygienických podmínek v chovném prostředí vhodná teplota a vlhkost, zamezit průvanu a prašnosti. Pravidelná kontrola zdravotního stavu chovaných zvířat. U nemocných jedinců je nutná jejich izolace a léčba. Karanténa nových zvířat, které chceme zařadit do chovu. Onemocnění dutiny ústní Výhřez lícních toreb K výhřezu může dojít vlivem poranění lícních toreb cizím tělesem, které vede k rozvoji zánětlivého procesu ve sliznici samotné torby. V důsledku přítomného zánětu se rozvíjí otok. K výhřezu může dojít pouze u jedné nebo u obou lícních toreb. Komplikací tohoto stavu je sebepoškozování, kdy si křečci po výhřezu mohou tlapkami torby ještě více poranit. K výhřezu může dojít i mechanicky, kdy si křeček lícní torbu tlapkou otočí naruby. Příčinou výhřezu může být i přítomnost nádoru. Terapie Léčba spočívá v navrácení vyhřezlých toreb zpět do dutiny ústní. Lícní torba se fixuje stehem skrze sliznici a kůži za okraj ušního boltce, aby nedošlo k opakovanému výhřezu. V případě, že je přítomné cizí těleso nebo cysta, je nutné je chirurgicky odstranit. V případě, že je přítomen v lícní torbě nádor, je nezbytné odstranit celou lícní torbu. V případě, že dojde k výhřezu pouze mechanicky, je dostačující rychlé, ale citlivé navrácení torby zpět do dutiny ústní. V opačném případě hrozí nedokrvení a nekrotizace.