Kdo vyhrál španělskou občanskou válku?

Transkript

1 798 Soudobé dějiny XII / 3 4 Recenze Kdo vyhrál španělskou občanskou válku? Vlastimil Hála BEEVOR, Antony: Španělská občanská válka Z angličtiny přeložil Leonid Křížek. Praha Plzeň, Pavel Dobrovský BETA a Jiří Ševčík 2004, 319 stran. K tematice španělské občanské války v rámci Frankovy životní dráhy vyšly u nás po roce 1989 dvě významné zahraniční publikace. 1 Beevorova kniha, přeložená z anglického originálu, 2 se od nich odlišuje především tím, že tematizuje občanskou válku, tento u nás málo probádaný úsek španělských dějin, který významně ovlivnil následující evropské události, o sobě. 3 Antony Beevor je britský autor historické literatury, který se zaměřuje na novější dějiny s akcentem na vojenské události (původně byl důstojníkem). Známý je zvláště jako autor knih o Stalingradu a pádu Berlína. Události líčí živě, nikoli bez smyslu i pro atraktivní a senzační stránky, ovšem zároveň s vědomím širších kontextů, včetně těch, jež mají filozoficko-historický charakter. Tak se čtenář například může dovědět o republikánském veliteli Bayovi, že později jako vojenský instruktor vstoupil do služeb Fidela Castra, ale také o filozofickém základu španělského anarchismu. Přes svou faktografickou závažnost a přitažlivost různých zajímavostí je ovšem Beevorova kniha přínosná především netradičním hodnotícím pohledem na jednotlivé složky republikánského tábora, jejich ideové profily i prak- 1 PRESTON, Paul: Franco. Praha, Jiří Buchal BB art 2001; ELLWOOD, Sheelagh: Franco: Člověk, voják, diktátor. Brno, Books K druhé knize viz recenze: HÁLA, Vlastimil: Sonda do neobvyklé diktatury. In: Soudobé dějiny, roč. 7, č. 3 (2000), s Původní vydání: BEEVOR, Antony: The Spanish Civil War. New York, Peter Bendrick Books 1983; 2. vydání: London, Ressuied Penguin Books Nedávno vyšla dosud jediná původní česká kniha na toto téma: CHALUPA, Jiří: Zápisky o válce občanské: Studie o vybraných aspektech španělské občanské války Praha, Nakladatelství Lidové noviny Viz recenze knihy: FORBELSKÝ, Jiří: Uvolnění ideologického diktátu. In: Soudobé dějiny, roč. 10, č. 1 2 (2003), s

2 Kdo vyhrál Soudobé španělskou dějiny občanskou XII / 3 4 válku? 799 tickou činnost, posuny, koalice a podobně. Nebudu reprodukovat obsah jednotlivých kapitol, zaměřím se spíše na některé problémové okruhy. Autorovo stanovisko, jak to bývá u témat, jež neztratila svou aktuálnost, není nezaujaté a zcela nestranné. Beevorově antipatii je vystaven především celý Frankův tábor: jeho vůdce, generálové i opory povstání, zvláště katolická církev a politický katolicismus. Na druhé straně svou nepřízeň adresuje komunistům a ministerskému předsedovi Juanovi Negrínovi, který se dostal do vleku jejich politiky. I když autor není nekritický, jeho sympatie k indeterministické složce republikánského tábora, především k anarchistům, je nepopiratelná. Beevor rozlišuje v zásadě tři fáze občanské války. První charakterizuje převaha anarchistů v republikánském táboře. Je to období svobodného vytváření milic, rovnostářství, plebejského kamarádství, nadšení, spontánního heroismu, chybějící organizace (zvláště vojenské), neúčinného vedení války a neschopnosti centrální vlády v Madridu i katalánské autonomní vlády Generalitat v čele s prezidentem Luisem Companysem prosadit jednotnou státní linii v civilní správě i vojenství. Je to ale i doba výbuchů vandalismu a krutosti, nejkřiklavějších excesů typu vraždění kněží, vypalování kostelů a podobně. Tato fáze začíná krátce po vypuknutí povstání a končí barcelonskými událostmi v květnu 1937 (s ). Druhá fáze začíná potlačením povstání anarchistů a trockistů v Barceloně v květnu 1937, pokračuje demisí Larga Caballera, který nechtěl podlehnout tlaku komunistů a zakázat trockistickou stranu POUM (v jejíchž milicích bojoval ve Španělsku i George Orwell), popisuje výrazné zvýšení vlivu komunistické strany díky jejímu spojení s relativní pravicí v politickém spektru republiky (středolevými republikány a pravicovými socialisty), reprezentovanou například Juanem Negrínem, po Caballerově demisi předsedou centrální vlády. V tomto období také dochází ke sblížení komunistů s profesionálními vojáky a všemi, kdo vítali obnovování pořádku (respektive dle Beevora pořádku ) v civilním, a zejména vojenském životě. Tyto procesy vedly k profesionalizaci republikánské armády, zejména po vytvoření Lidové armády s jednotným velením a schopností ofenzivních akcí (například ofenziva u Brunete), ale také ke zřízení tajné policie a ke stále komplexnějšímu ovládání politického i vojenského života komunisty (s ). Třetí fáze navazuje na druhou kontinuálně. Jde v ní spíše o postupné narůstání antikomunistické tendence v republikánském táboře; to, co se totiž relativně pravicovým silám zprvu jevilo jako pozitivum, začalo stále výrazněji přinášet negativní plody v podobě nám důvěrně známých jevů, jako je kádrování, nucení ke vstupu do komunistické strany, protežování komunistických velitelů, ale i ovládnutí tajné policie a zřízení tajné vyšetřovny podle metod sovětských poradců. Vzrůstající nespokojenost s politikou komunistů a Negrína vedla k jejich izolaci a byla urychlena postupným zastavením sovětských vojenských dodávek v důsledku opatrné Stalinovy politiky v době, kdy mu přílišná angažovanost mohla způsobit mezinárodní obtíže, především ve vztahu k Německu. Tyto procesy vyústily v Casadův převrat na jaře 1939 (s. 218, ). V konfliktu v republikánském táboře autor rozlišuje tři základní povahové rysy : zaprvé boj levice proti pravici, zadruhé centralismu proti regionalismu a zatřetí au-

3 800 Soudobé dějiny XII / 3 4 toritářské koncepce státu proti indeterminismu (jak český překlad převádí anglický výraz libertarianism, což sice navozuje konotace z oblasti politické filozofie, ale vcelku výstižně charakterizuje ideový profil anarchistů, v protikladu k marxistickému determinismu). Právě třetímu rysu konfliktu odehrávajícího se uvnitř republikánského tábora věnuje autor nejvýraznější pozornost a k němu vyjadřuje nejvyhraněnější stanovisko. Anarchisté (respektive indeterministé ) se těší autorově zjevné sympatii, sdílející orwellovské okouzlení rovnostářsky kamarádskou atmosférou Barcelony v prvním období revoluce (s aj.), bez přílišného znepokojení excesy té doby, jež ovšem autor nezastírá (zvláště s. 74 n.). Na základě nového hodnocení faktů i z hlediska úsilí o napravení pokřiveného obrazu anarchistů v širším povědomí také velmi kriticky posuzuje celé období od potlačení květnového povstání v Barceloně, podle něj vyprovokovaného snahou komunistů o kontrolu nad republikánským táborem, až do vojenské porážky republiky. Tento proces měl politický a vojenský aspekt, jež spolu úzce souvisely: politická kontrola nad republikánskou zónou, umožněná získáním pravicových složek republikánského tábora (jež však nebylo nikdy úplné, viz třetí fáze), byla předpokladem kontroly nad vojenskými záležitostmi. A naopak vítězství v barcelonském střetnutí poskytlo komunistům dobré východisko k politické dominanci (s ). V politické rovině konsolidaci republikánského tábora předznamenalo především potlačení anarchistického a trockistického vlivu, zvláště v Barceloně (s. 190 n.), které se zdařilo komunistům za spolupráce republikánských demokratů a prezidenta Companyse v čele katalánské autonomní vlády i s podporou konzervativnějších a centralistických republikánských složek. Tyto události měly podstatný vliv na další vývoj a vedly nejen k podvázání katalánské autonomie a posílení centrální moci, ale i ke změně ideového profilu republiky v konzervativnějším směru (s. 190 n.). To se promítlo i do složení ústřední vlády, když španělského Lenina Larga Caballera nahradil v jejím čele představitel umírněnější linie, konsolidace a centralizace Juan Negrín, který sestavil pravicovější vládu (s. 197). Komunisté získali umírněné složky taktickým zdůrazňováním všelidového charakteru války proti fašismu, odporem proti revolučním výstřelkům, v jehož rámci nechali i násilně rušit zemědělská družstva, a v neposlední řadě důrazem na disciplínu (s. 210 n., 230 n.). Ruku v ruce s uplatněním civilní ústřední moci šlo i upevnění vojenské a policejní organizace, zejména pak vytvoření tajné policie oficiálně Vojenské bezpečnostní služby (SIM), ovládnuté a poté fakticky řízené komunisty, kteří neváhali sáhnout k brutálním vyšetřovacím metodám (s. 214 n., 228 n., 243, 276). Tajná policie se tak stala jakýmsi státem ve státě i policií v policii. Autor rozebírá i roli sovětských poradců, což má pro českého čtenáře jistě i význam paralely. Beevor uvádí také málo známý fakt, že byly zřízeny koncentrační tábory pod vedením komunistů pro odpůrce z řad disidentů ve vládním táboře (trockistů a anarchistů), a věnuje obecnější pozornost kádrové politice komunistické strany, založené na důvěrně známých nomenklaturních praktikách (s. 197 n., , ). Vojenská konsolidace se projevila snahou Negrínova kabinetu uplatňovat aktiv-

4 Kdo vyhrál Soudobé španělskou dějiny občanskou XII / 3 4 válku? 801 ní válečnou politiku (s. 203 n.). Autor sice nezastírá, že komunisté přeměnou dosavadního miličního systému ve vojensky organizované jednotky Lidové armády zavedli nutnou disciplínu (s ), podle něj jim však sloužila především k tomu, aby ovládli vojenskou sféru i politický život republikánského Španělska. Tato disciplína byla zprvu přitažlivá pro profesionální důstojníky a umírněné složky republikánské koalice, jimž byly trnem v oku právě anarchistické poměry ve vojsku i civilním životě. Komunisté ovšem dalekosáhlým převzetím kontroly nad vojskem i policií proti sobě postupně postavili většinu zbývajících složek republikánského tábora. Podle autora byl i sám Casadův puč vyprovokován právě radikálními personálními zásahy do kompetence příslušných resortů. Značné pochybnosti se vznášejí nad vojenskou kompetencí Lidové armády. Její bojeschopnost autor hodnotí dost nízko především po taktické stránce; z tohoto hlediska strhává i obě hlavní republikánské ofenzivy ve směru na Brunete v roce 1937 a na řece Ebro o rok později. Jejich neúspěšnost přičítá jednak tomu, že byly podřízeny propagandistickým cílům (s , ), neboť komunisté si potřebovali vnitropoliticky zvýšit prestiž aspoň nějakým vojenským vítězstvím (což by republika i v širším ohledu potřebovala), jednak neúčinné a konzervativní taktice, ovlivněné sovětskou vojenskou doktrínou (s. 146 n.). Zde by bylo třeba podotknout, že do autorova hodnocení se přece jen promítá jeho nechuť ke komunistům jakožto utlačovatelům ostatních, zvláště levicových, sil republikánského tábora; objektivně vzato, jejich pojetí armády s jednotným velením a subordinací bylo pokrokem proti romantickým představám indeterministů. A že by snad bylo alternativou defenzivní pojetí vojenských akcí s překvapivými protiútoky, je věcí odborného posouzení; taková taktika by mohla však sotva mít jiný než zdržovací účinek. V této souvislosti je zajímavé autorovo tvrzení, jež představuje novum v hodnocení příčin porážky republikánů. Zatímco dosud převažoval výklad, že za porážku mohla zvláště vojenská převaha Frankova vojska a dlouhodobá nekonsolidovanost v republikánském táboře, způsobená pozdní přeměnou miličního systému politických stran v organizaci pravidelného vojska, autor uvádí jako hlavní důvod ztrátu motivace nekomunistických složek republikánského tábora, pro něž nebyla vyhlídka komunistické diktatury přitažlivější než fašistický režim (s. 198). Politické a morální důsledky komunistické dominance byly jistě značné, těžko však posoudit správnost autorova názoru o jejím klíčovém demoralizujícím vlivu v armádě. Autor nicméně objektivně přiznává i když to příliš nezdůrazňuje že kredit komunistů nevznikl pouze propagandistickými triky, ale vyplynul i z bojového odhodlání a lepší vojenské organizace, a že některé kritické výtky, například že komunisté posílají nekomunistické oddíly do předem prohraných střetnutí, nebyly oprávněné (s. 182, 189). Z hlediska hodnocení událostí španělské občanské války má kardinální význam Beevorovo hledání odpovědi na otázku, kdo vyhrál španělskou válku propagandisticky. Autor neodpovídá jednoduše: tato vítězství totiž byla střídavá i různě situovaná. V první fázi války, zhruba do masivního nasazení německého a italského letectva proti civilním cílům, se západní politici a do značně míry i veřejné míně-

5 802 Soudobé dějiny XII / 3 4 ní, rozdělené samozřejmě podle politických sympatií, přikláněli na stranu nacionalistů zejména proto, že díky mnohem většímu počtu novinářů na republikánské straně byla zvěrstva extrémní levice lépe dokumentovaná než obdobné jevy na druhé straně. Veřejné mínění a částečně i politici, včetně některých konzervativců typu Winstona Churchilla, začali více sympatizovat s republikou až po upevnění disciplíny potlačením extrémní levice a což hrálo rozhodující roli po bombardování Guerniky (s. 197, aj.). Také mezinárodní aspekt sympatií hrál významnou roli, především pomoc Mussoliniho a Hitlera Frankovi v době zvyšujícího se mezinárodního napětí. Autor v analýze této otázky udává, že existoval zřetelný rozpor mezi sympatiemi vůči bojujícím stranám na straně vlád na jedné straně a veřejnosti na straně druhé: jako příklad uvádí americké veřejné mínění, stojící dle průzkumů masivně za republikou, zatímco vláda, zvláště díky vlivu katolické lobby, sledovala neutralitu, jež byla výhodná pro povstalce (s ). K posunům v hodnocení pak došlo za druhé světové války, kdy se Franco ocitl v táboře nepřátel Spojenců, a znovu v období studené války. Díky tomu, že hlavním protivníkem USA a Západu tehdy byl Sovětský svaz, se Frankovi dostalo jisté (i když ne bezvýhradné) podpory. V dlouhodobějším horizontu však jeho režim prohrával, též vzhledem k prosazování ideje univerzálnosti lidských a občanských práv a dodal bych, i vzhledem k úpadku religiózního cítění vůbec (jež bylo významným faktorem ospravedlňujícím Frankovo povstání). Beevorova kniha rovněž odhaluje ve vší ostrosti vnitřní rozpor propagandy republikánského Španělska: navenek byl boj republiky prezentován jako zápas standardní demokracie proti ohrožení fašismem (to je pojetí, jež se i u nás obecněji, v laickém povědomí vžilo, například v postojích Karla Čapka nebo Voskovce a Wericha), uvnitř ale jako obrana revoluce proti reakci reprezentované fašismem, ale i klerikalismem a podobně. Je třeba ocenit, že při převažující sympatii k republikánskému táboru, zejména k jeho indeterministické složce, autor nezastírá ani problematičnost jeho pravé i levé části z hlediska demokratických kritérií, což dokumentuje účastí prominentních postav republikánského hnutí na říjnové revoluci v roce 1934 (s ). Autorovo hodnocení osobnosti a činnosti Juana Negrína se vzpírá vžitým schématům: poukazuje především na jeho povolnost vůči komunistům, která šla tak daleko, že například souhlasil s odvezením španělského zlatého pokladu do Sovětského svazu. Nechválí Negrína a komunisty ani za zavedení pořádku v republikánské zóně, jež mělo za následek za pomoci relativní pravice částečnou restauraci buržoazní republiky. 4 V miniportrétu premiéra zdůrazňuje i psychologické rysy jeho osobnosti, zvláště touhu po moci, snoubící se s lačností po jídle i sexu (s , , 213 n., 231 n. aj.). Hrůzám a zvěrstvům občanské války autor, který má smysl pro čtivá témata, věnuje celou kapitolu (s ) a fakta dokládající tyto zločiny uvádí na obou stra- 4 Viz PRESTON, P.: Franco, s. 142.

6 Kdo vyhrál Soudobé španělskou dějiny občanskou XII / 3 4 válku? 803 nách spravedlivě; přesto je však Beevor (podobně jako Ellwoodová a Preston) v hodnocení přísnější na nacionalisty. Jako protagonisty války pak identifikuje v republikánském táboře anarchisty a komunisty, jimž ostatní složky více či méně sekundovaly (s. 284). Zatímco Preston a Ellwoodová chtějí bořit a problematizovat mýty frankistické strany první ze stanoviska liberála, podporujícího konstituční monarchii, druhá z hlediska levicové, antimilitaristicky zaměřené intelektuálky Beevor boří mýty republikánské, zvláště pak ty, jež byly vyvolány nebo podmíněny komunistickým propagandistickým vlivem (s aj.). Publikace se nevyvarovala chyb. Místo správného znění jména slavného francouzského novináře Bertrand de Jouvenel uvádí Jouvenal, u jména Calva Sotela pak překladatel užívá nesprávného genitivu Sotely místo správného Sotela. Rejstřík je vynikající.