Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Hnízdní úspěšnost kachny divoké v umělých typech hnízdišť Diplomová práce 2010/2011 Bc. Tomáš Herčík

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Hnízdní úspěšnost kachny divoké v umělých typech hnízdišť zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:14.dubna

3 Chtěl bych tímto poděkovat za odborné vedení, pomoc a poskytnuté rady a materiály Ing. Janu Dvořákovi, PhD. Dále bych rád poděkoval celé mé rodině za podporu a potřebný čas při psaní této práce a panu Jaroslavovi Svobodovi za pomoc a cenné rady při výrobě hnízdních budek a při instalaci hromad klestu a proutěných holandských košů.

4 Tomáš Herčík Hnízdní úspěšnost kachny divoké v umělých typech hnízdišť Abstrakt: Tato diplomová práce pojednává o kachně divoké a sleduje průběh jejího hnízdění ve třech konstrukčně odlišných typech hnízdních budek po dobu tří let a po dobu jednoho roku pod hromadami klestu a v proutěných holandských koších- to vše v přírodních podmínkách rybníka Proudnice. Literární přehled se zaměřuje zejména na biologii u nás hnízdících kachen, způsoby chovu kachny divoké, na její hnízdní nároky ve vazbě na prostředí a okrajově se dotýká hnízdního parazitismu kachen. Hlavní náplní práce je vyhodnotit na základě popsané metodiky efektivitu a účelnost opatření, která byla provedena za účelem zvýšení stavů populace kachny divoké, dle jednotlivých typů umělých hnízdišť ve výše uvedené lokalitě. Nákresy jednotlivých konstrukčních typů hnízdních budek, proutěných holandských košů a hromad klestu jsou uvedeny v příloze této práce. Klíčová slova: kachna divoká, hnízdní budky, hnízdní úspěšnost Nesting success of mallards in the types of artificial nest sites Abstract: This thesis deals with the mallard, follows the course of breeding in free structurally different types of nesting boxes for free years and for one year under a piles of brushwood and in a dutch wicker straw baskets- all in a natural conditions of the Proudnice pond. Literature review focuses mainly on the biology of wild ducks nesting in the Czech republic, methods of breeding mallards, on the breeding rights in relation to the environment and marginally affected ducks nest parasitism. The main scope of this work is evaluated, based on the described methodology, the effectivnes and efficiency of measures implemented to increase the population of mallards according to various types of artificial nest sites in the above location. Drawings of different structural types of nesting boxes, dutch wicker straw baskets and piles of brushwoods are listed in the annex of this thesis. Key words: mallard, nesting boxes, nesting success

5

6 Obsah 1. Úvod Cíl práce Literární přehled Zařazení kachny divoké dle zoologického systému: Kachny potápivé (dle Hella a Hromase 2002) Znaky potápivých kachen Druhy u nás hnízdících kachen potápivých Kachny plovavé (dle Hella a Hromase 2002) Znaky plovavých kachen Druhy u nás hnízdících kachen plovavých Areál rozšíření kachny divoké Početní stavy divokých kachen v České republice Biologie kachny divoké Kachna divoká a její požadavky na prostředí Potrava kachny divoké Hnízdní nároky kachny divoké Umístění hnízda Úprava hnízdišť a životního prostředí Hnízdní parazitismus kachen Umělá hnízda pro kachnu divokou Chov kachny divoké Metodika a materiál Popis přírodních podmínek a vybraných lokalit na území rybníka Proudnice Zahajovací práce Typy umělých hnízdišť Terénní práce Postup při instalaci hnízdních budek Postup při instalaci hromad klestu Postup při instalaci proutěných holandských košů Sběr dat Vlastní metodika

7 4. Výsledky Vyhodnocení velikosti snůšky v umělých typech hnízdišť v jednotlivých letech Vyhodnocení počtu vyvedených kachňat z jednotlivých typů umělých hnízdišť v jednotlivých letech Vyhodnocení termínu obsazení umělých hnízdišť na rybníku Proudnice dle lokality, typu hnízdní budky a druhu kachny v jednotlivých letech Vyhodnocení obsazenosti umělých typů hnízdišť v jednotlivých letech Vyhodnocení účelnosti a efektivity realizovaných opatření Ekonomika umělých hnízdišť Ekonomika odchovu kachen v MS Uhlířská Lhota Diskuse Závěr English summary Seznam použité literatury

8 1. Úvod Početní stavy drobné zvěře v současnosti v České republice klesají. Tento trend postihl i drobnou vodní pernatou zvěř, tedy i kachnu divokou (Anas platyrhynchos). Početní stavy kachen jsou nepříznivě ovlivňovány zejména hnojením rybníků, ničením jejich životního prostředí, výskytem botulismu, nárůstem početních stavů predátorů a v neposlední řadě také civilizačním rozvojem. Počty ulovených kachen mají sice v České republice stoupající tendenci, ovšem jen díky zvěři z umělého chovu (viz graf č. 1). Tento způsob chovu je časově, pracně a finančně poměrně nenáročný a slovitelnost ve většině případů vysoká. Zmíněný způsob podpory populace kachny divoké má i svá prokazatelná úskalí a rizika. Kachny z těchto chovů často ztrácí plachost, rozmnožovací schopnost, létavost a migrační pud. Čísla o počtu ulovených kachen jsou tedy zavádějící, nevypovídají o nárůstu počtu kachen v přírodě během posledních let a neodráží procesy populační dynamiky divokých kachen. Stavy této zvěře v našich honitbách prokazatelně klesají až o 50% (Zbořil, 2007). Z výše uvedených poznatků vyvstává otázka, zda- li chceme do budoucna ročně lovit raději více kachen za cenu vypouštění uměle odchovaných jedinců do našich honiteb, anebo zda se vydáme cestou, která podpoří místní populaci jinými způsoby než jen umělým odchovem. Záleží tedy jen na myslivcích, jak se k tomuto problému postaví a jakým způsobem ho budou řešit. Jedním z mnoha způsobů, jak zvýšit stavy kachny divoké na původní stavy anebo se k nim alespoň přiblížit by mohla být podpora a zvyšování jejich hnízdních možností pomocí umělých hnízdišť. Nejčastěji se jedná o hnízdní budky, ovšem lze využít i hromad klestu, proutěných holandských košů, orobincových stříšek a dalších typů umělých hnízdišť, včetně jejich modifikací. Zhotovování umělých hnízdišť, spolu se zlepšováním životního prostředí kachen a jejich ochranou před predátory, by mohlo být účinnou cestou, jak navýšit početní stavy této naší krásné a ušlechtilé zvěře

9 1.1 Cíl práce Cílem této diplomové práce je zjistit velikost snůšky v hnízdních budkách, pod hromadami klestu a v proutěných holandských koších, spolu s počty vyvedených kachňat. Dalším úkolem je vyhodnotit termín obsazení hnízdních budek, hromad klestu a proutěných holandských košů dle druhu kachny, který daný typ hnízdiště obsazuje (u hnízdních budek navíc ještě v závislosti na konstrukčním typu a lokalitě na rybníce). Provést procentické vyhodnocení obsazenosti jednotlivých typů umělých hnízdišť (u hnízdních budek navíc zohlednit jejich umístění dle lokality na rybníce a odlišnost jednotlivých konstrukčních typů). Dále, na základě zjištěných údajů a s ohledem na přírodní podmínky, vyhodnotit účelnost a efektivitu opatření realizovaných za účelem zvýšení hnízdních možností kachen pomocí umělých hnízdišť

10 2. Literární přehled 2.1 Zařazení kachny divoké dle zoologického systému: Říše: Živočichové Animalia Podříše: Mnohobuněční Metazoa Kmen: Strunatci Chordata Podkmen: Obratlovci Vertebrata Třída: Ptáci Aves Podtřída: Praví ptáci Ornithurae Nadřád: Letci Carinatae Řád: Vrubozobí Anseriformes Čeleď: Kachnovití Anatidae Rod: Kachna Anas Druh: Kachna divoká Anas platyrhynchos (Červený a kol. 2004) 2.2 Kachny potápivé (dle Hella a Hromase 2002) Znaky potápivých kachen Pro potápivé kachny je příznačné kratší zavalité tělo s kulatou hlavou. Oproti kachnám plovavým mají posunuty plováky do zadní části těla a volný zadní prst má ploutvičku (kožovitý lem). Při plavání na vodě je jejich zadní část těla ponořena ve vodě. Potravu si obstarávají jen na vodě (zcela vyjímečně v okolí rybníků) a potápí se za ní hluboko pod vodu. Zrcátko u těchto kachen zcela chybí nebo je pouze jednobarevné bez kovového lesku. Nejraději hnízdí v porostech trav při okrajích vod, jen velmi zřídka hnízdí na loukách. Některé druhy potápivých kachen si mohou stavět hnízda i v dutinách (Forst a kol., 1975). Před vzlétnutím z vodní plochy se musí dlouze rozeběhnout (Hell a Hromas 2002)

11 2.2.2 Druhy u nás hnízdících kachen potápivých Polák velký (Aythya ferina) Kačer má v šatu svatebním rezavě hnědou hlavu a krk. Vole, horní část prsou a část hřbetu jsou černě zbarveny. Zbylá část hřbetu s lopatkami a rovněž boky jsou šedé, jemně hnědočerně vlnkované. Taktéž i zrcátko je šedé. Zobák je u poláka šedomodrý. Kachna je prostěji zbarvena. Hlava, krk, vole a přední část hřbetu jsou hnědě zbarveny. Obě pohlaví jsou přibližně stejně velká s průměrnou váhou kolem 1,3 kg. Polák velký staví hnízda blízko sebe v hustých pobřežních porostech. Samice snáší po polovině dubna 5 12 velkých vajec šedavé barvy. Na vejcích sedí kachna v průměru dní. V roce 2000 v České republice hnízdilo párů. V potravě převažuje složka rostlinná, zejména mladé výhonky, pupeny a semena vodních rostlin. Polák malý (Aythya nyroca) Kačer poláka malého má ve svatebním šatu hlavu, krk, vole a přední část hrudi zbarveny do kaštanově hnědé barvy. Brada, zrcátko, spodní část hrudi a spodní ocasní krovky jsou zbarveny bíle. Celé břicho kačera je barvy rezavě hnědé. Nohy má barvy šedé a zobák zelenočerný. Kachna má hlavu, krk a boky hnědé se slabším leskem. Hmotnost kachny i kačera se pohybuje kolem 0,6 kg. Hnízdo si polák malý staví v hustých porostech rákosu či orobince a kachna do něho snáší začátkem května po dnech sezení 6 12 hnědavě žlutozelených vajec. V současné době u nás hnízdí velmi zřídka. Počet hnízdních párů není v České republice v posledních letech větší než tři. Složení potravy je prakticky totožné s potravou poláka velkého. Polák chocholačka (Aythya fuligula) Kačer poláka chocholačky má ve svatebním šatě celou hlavu spolu s krkem černou. Stejné zbarveno je i vole, hřbet a spodní ocasní krovky. V týle vyrůstají černá dozadu prodloužená pera. Zrcátko na hnědočerných ručních letkách je výrazně bíle zbarveno. Typický je břidlicově modrý zobák, nehet je černý. Nohy jsou zbarveny šedomodrě. Kachna poláka chocholačky má v týlu jen krátká prodloužená pera. Jejím poznávacím znakem je zpravidla úzký bílý proužek kolem zobáku. Tělo je rezavě hnědé - 9 -

12 barvy, ovšem na bocích a hrudi přechází zvolna do bílého zbarvení. Hmotnost dospělých ptáků může někdy dosáhnout až 1 kg. Hnízdo si zhotovují často na vodě či v její těsné blízkosti. Kachna ho někdy může překrývat ohnutými rostlinami, které rostou v jeho těsné blízkosti. Kachna snáší v polovině května 5 12 vajec zelenavě šedé barvy po dnech sezení. U nás hnízdilo v roce párů. Potrava je převážně živočišného původu. Konzumuje zejména korýše, měkkýše a malé rybky. Zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) Kačer má ve svatebním šatě hlavu a část krku barvy rezavě hnědé. Na vrchu hlavy je žlutě zbarvená krátká vztyčená chocholka. Zbytek krku, prsa, týl, kostřec, břicho, svrchní i spodní ocasní krovky jsou hnědočerné. Lopatky, boky a zrcátko jsou bílé barvy. Zobák je karmínově červené a nohy oranžové barvy. Kachna má tělo z větší části hnědé, pouze hlava je rezavě hnědá, tváře a boky hnědošedé. Chocholka není u kachny tak nápadná jako u kačera. Hmotnost dospělých ptáků zrzohlávky může být až 1,6 kg. Hnízdo je kryto bohatou vegetací, často je u paty stromů, vzácně ho můžeme najít i ve vykotlaném pařezu. Kachna snáší v první polovině května v plné snůšce zpravidla 7 12 vajec zelenavé barvy, na kterých sedí dní. V České republice hnízdí jen v jižních Čechách a na jižní Moravě. Počet hnízdících párů je odhadován na párů. Potrava této kachny je výhradně rostlinná a hrají v ní důležitou roli řasy (rodu Chara). Hohol severní (Bucephala clangula) Nápadně velká hlava kačera ve svatebním šatě spolu s bílou kulatou skvrnou mezi zobákem a okem je nezaměnitelná s jiným druhem u nás hnízdících plovavých kachen. Kačer má spodní část krku bílou, ale hřbet je již černý. Ruční letky jsou černě zbarveny a střední ramenní letky jsou tvořeny bílým zrcátkem. Spodní část těla je již čistě bílé barvy, pouze na okrajích ocasu je černobílé peří. Zobák je modročerné barvy, nohy jsou oranžově žluté. Kachna hohola severního má hlavu čokoládově hnědou. Pod hlavou má na krku bílý v týlu přerušovaný proužek. Svrchní strana těla je již tmavohnědě zbarvena se světlým lemováním per. Dospělý kačer může vážit až 1 kg a kachna až 0,7 kg

13 Hoholi hnízdí hlavně v přírodních dutinách (až do výšky 20m) a rádi obsazují hnízdní budky. Kachna snáší vejce již koncem března. Vejce jsou modrozeleně zbarvena, v hnízdě je jich nejčastěji 7 15 ks. Inkubační doba je dní. V současné době je odhadován počet hnízdících párů v České republice na párů. V potravě této kachny převažuje živočišná složka. Již v menší míře se živí semeny rostlin, jejich vegetativními částmi a řasami (Červený a kol. 2004). 2.3 Kachny plovavé (dle Hella a Hromase 2002) Znaky plovavých kachen Pro plovavé kachny je charakteristické podlouhlé tělo. Jejich volný zadní prst je bez kožovitého lemu- ploutvičky. Dalším znakem jsou zrcátka. Jedná se o velmi pestře zbarvené pruhy na křídlech. Plovavé kachny mají při plování na vodě zadní část těla nad hladinou a potravu vyhledávají jen při povrchu vodní hladiny, nepotápějí se za ní do hloubky ( panáčkují ). Za potravou rovněž odlétávají zvečera do polí a brzy zrána se vrací na vodní plochy. Hnízdí v blízkosti vod i na suchých místech (Forst a kol., 1975). Typický je pro ně kývavý pohyb při chůzi po zemi, jejich let je svižný a při startu z vody nepotřebují rozeběh (Hell a Hromas 2002) Druhy u nás hnízdících kachen plovavých Kachna divoká (Anas platyrhynchos) Kachna divoká, zvaná též březňačka, je náš nejpočetnější druh vodní pernaté zvěře (Bouchner a Berger 1991). Kačer má ve svatebním šatě hlavu a krk zbarvenou leskle zeleně až fialově, od kaštanově hnědého volete je odlišena úzkým bílým pruhem. Hřbet, hruď i břicho jsou šedohnědé, po stranách jemně vlnkované. Na letkách je nápadné modrofialové zrcátko. Ocasní pera jsou šedavá s bílým lemem. Leskle fialové dva prostřední páry na ocase kačírky jsou vzhůru stočeny. Zobák je žlutý (někdy s nádechem do oranžova) a vyznačuje se typickým černým nehtem. Nohy jsou červeně oranžové barvy. Kachna je svrchu barvy hnědavě černé s rezavým lemováním per. Spodek těla je na šedožlutém podkladu řídce skvrnité barvy. Přepeřování dospělých

14 březňaček probíhá od srpna do listopadu a od června do srpna. Dospělý kačer může dosahovat váhy až 1,3 kg a kachna 1,1 kg (Červený a kol. 2004). Kachna snáší do hnízda, které je vystláno listy, klacíky a prachovým peřím nejčastěji 9 13 vajec, na kterých sedí sama dní. Kachňata jsou plně opeřena a po padesáti dnech a začínají létat. Kachna divoká se živí hlavně nejrůznějšími semeny, trávou, výhonky, hmyzem a červy, které sbírá na hladině (Felix, 2000). Kopřivka obecná (Anas strepera) Kačer má ve svatebním šatě hlavu a krk šedohnědou s drobnými tmavohnědými skvrnami, týl spolu s temenem je rezavohnědé barvy s rezavě žlutým lemováním per. Za okem je nepříliš zřetelný hnědý proužek, brada je bílá. Prsa jsou bílá, břicho je nahnědlé s jemně hnědavým mramorováním. Ocasní pera jsou šedobíle lemována a jsou černohnědá. Zrcátka na křídlech jsou bílá s okrajovou kaštanově hnědou a černou skvrnou. Zobák je šedohnědé barvy s oranžovým okrajem. Kachna je hnědavé barvy se skvrnami. Hmotnost kopřivky obecné se pohybuje okolo 0,8 kg. Hnízdo si zhotovuje vždy na zemi a je pečlivě vystavěno. Hnízdění začíná od počátku dubna a kachna snáší po dnech 6 14 šedavězelených vajec. U nás hnízdí v počtu párů. V potravě převažuje rostlinná složka, jen příležitostně loví korýše, červy a vodní hmyz. Lžičák pestrý (Anas clypeata) Druh plovavé kachny s nápadným rozšířeným zobákem. Kačer má ve svatebním šatu hlavu i krk kovově zelený, okolí zobáku je černé barvy. Spodek krku, volete a lopatky jsou bílé. Přední část hřbetu je barvy hnědé, přičemž zadní a svrchní ocasní krovky jsou černé. Prsa, spolu s břichem má zbarvena do cihlově hněda a po stranách kořene ocasu se objevují bílé plochy. Zrcátko je zeleně lesklé a je lemováno bílými a černými konci křídelních krovek. Barva zobáku je černá a nohy jsou barvy karmínové. Samice je zbarvena do různých odstínů hnědé barvy, celé tělo je zároveň poseto tmavšími skvrnami. Hmotnost dospělých lžičáků se pohybuje okolo 0,7 kg. Hnízdo je velmi dobře maskováno a je umístěno v trsech vyšších a hustých trav, vždy v blízkosti vody. Kachna do něho od dubna snáší po dnech sezení nejčastěji 7 12 zelenavě šedých či smetanových zbarvených vajec. V České republice hnízdí roztroušeně, ovšem na většině území. V potravě převažuje živočišná složka, zahrnující drobný plankton, červy až po různě velké měkkýše

15 Hvízdák euroasijský (Anas penelope) Plně vybarvený kačer hvízdáka euroasijského má hlavu a horní část krku rezavě hnědou, na tvářích a kolem oka jsou drobné skvrnky černé nebo tmavě zelené barvy. Čelo a temeno jsou žlutavě bílé barvy. Hruď, spolu s voletem jsou nachové s příčnými tmavšími skvrnami. Boky, hřbet i lopatky jsou jemně černě vlnkované na podkladu bělošedé barvy. Břicho je zbarveno bíle, přičemž spodní ocasní krovky jsou černé. Na křídlech je typické třpytivě zelené zrcátko. Špička šedomodrého zobáku je černá a nohy jsou zelenošedě zbarveny. Kachna hvízdáka má na hlavě a krku malé okrouhlé černé skvrny na rezavohnědém podkladě. Oproti kačerovi je její zobák matnější a brada je šedobílá. Hmotnost kačera se pohybuje okolo 1,1 kg, kachna váží nejčastěji okolo 0,9 kg. Dobře ukryté hnízdo je tvořeno z trávy a listí a staví ho v okolí vod. Samice snáší po dnech sezení v druhé polovině května v průměru 7 10 vajec smetanově žluté barvy. V České republice v roce 1967 prokazatelně vyhnízdil jeden pár na Mostecku. Jinak u nás pravidelně protahuje a zimuje v malém množství. Hlavní složkou potravy hvízdáka jsou vegetativní části vodních a vlhkomilných rostlin. V živočišné složce jsou zastoupeni zejména měkkýši a hmyz. Čírka obecná (Anas crecca) Kačer má ve svatebním šatě hlavu kaštanově hnědou. Typický pro něho je široký zelený pruh táhnoucí se před oko. V týlu se spojují postranní zelené pruhy v černou skvrnu, která je i na bradě. Od kořene zobáku se táhne béžový úzký proužek, jež lemuje zelený pruh a na jeho konci se spojuje. Část krku, hřbet i bok jsou bíle proužkované a jemně černé barvy. Vole a hruď pokrývají černě okrouhlé skvrny, břicho je bíle zbarveno. Zrcátko je bronzově lesklé, zobák břidlicově hnědý a nohy jsou zelenošedé. Kachna má týl a temeno tmavohnědé barvy s rezavým lemováním a vrch těla je hnědý. Hmotnost je nejčastěji okolo 0,4 kg. Hnízdo si zhotovuje v hustých rákosových porostech a ve spletích pobřežních křovin. Samička do něho snáší v polovině dubna 8 10 vajec, na kterých sedí v rozmezí dní. V současnosti v České republice hnízdí párů, často i v horských oblastech. V potravě převládá rostlinná složka, která je tvořena zejména semeny vodních a vlhkomilných rostlin

16 Čírka modrá (Anas querquedula) Kačer má ve svatebním šatě temeno a týl sytě tmavohnědý. Po obou stranách hlavy se táhne nápadný bílý pruh, který začíná nad okem a končí hluboko v týlu. Tváře se světlými podélnými skvrnami jsou rezavohnědé barvy a brada je zbarvena černě. Hruď i vole jsou rezavohnědé s tmavšími skvrnami. Břicho je bílé, boky jsou příčně pruhované a hřbet je tmavohnědý. Zrcátko je nevýrazné a je kovově zelené. Zobák a nohy má tmavé. Kachna čírky modré je zbarvena do různých odstínů hnědé se šedozeleným zobákem. Dospělí ptáci váží okolo 0,5 kg. Hnízdo a stavební materiál je stejný jako u čírky obecné. Kachna snáší v dubnu po 23 dnech sezení 8 11 smetanově žlutých vajec. V České republice hnízdí velmi zřídka v počtu párů. Živočišná a rostlinná složka je v potravě čírky modré zastoupena rovnoměrně. Ostralka štíhlá (Anas acuta) Hlava a krk kačera ve svatebním šatu jsou čokoládově hnědé barvy s černým týlem. Vole, hruď a přední část krku jsou bílé, stejně tak, jako dva bílé pruhy táhnoucí se po stranách krku až do týlu. Hřbet, lopatky a boky kačera jsou černohnědě proužkované a příčně bílé. Břicho je jemně mramorované na bílém podkladě. Spodní ocasní krovky jsou černě zbarveny. Zrcátko mají ostralky kovově zelené, typická jsou pro ně zašpičatělá ocasní pera. Zobák je modrošedý s černým nehtem, nohy jsou špinavě šedé. Kachna ve svatebním šatu je hnědá s tmavšími skvrnami a má typický tmavý pruh přes oko. Dospělý kačer váží okolo 1,1 kg a kachna 0,9 kg. Hnízdo je dosti podobné hnízdu kopřivky obecné a vždy se nachází na zemi dále od vody. Úplná snůška obsahuje zpravidla 8 9 hnědavě nazelenalých vajec, na kterých kachna sedí dní. Ostralka štíhlá v České republice pravidelně protahuje a nedávno hnízdila sporadicky na Moravě. Rostlinná a živočišná složka jsou v potravě rovnoměrně zastoupeny. Nejčastěji sbírá vegetativní části rostlin, ale nepohrdne ani hmyzem, rybím potěrem a pulci (Červený a kol. 2004). 2.4 Areál rozšíření kachny divoké Kachny divoké žijí v celé Evropě s výjimkou Kypru a několika míst severní Afriky. Severní hranice areálu jejího rozšíření sahá k hranici tundrového pásma po Kamčatku a Japonsko. Jižní hranice areálu rozšíření prochází přes severní Čínu,

17 Afghánistán, Kašmír a Malou Asii. V Severní Americe hnízdí divoké kachny od Aljašky až po Kalifornii. Přezimování probíhá v jižních částech jejího areálu, ovšem někdy může zalétat až do tropických oblastí Afriky a Indonésie (Červený a kol. 2004). V České republice jsou těžištěm výskytu kachny divoké zejména nížiny a pahorkatiny, v menší míře jsou to pak vysokohorské polohy. Nejvyšší známé hnízdiště se u nás nachází v Krkonoších v nadmořské výšce 1 430m n.m. Celkové rozšíření na našem území se v mapovacích obdobích v letech pohybuje v rozmezí mezi 90 97% (Šťastný, Bejček, Hudec 2006). Tab č. 1: Rozšíření kachny divoké v Evropě a v ČR 2.5 Početní stavy divokých kachen v České republice Početní stavy divokých kachen v Evropě, a tedy i u nás, byly v posledních dekádách ovlivněny zejména dramatickými změnami životního prostředí (Koleček a kol. 2010). Celková početnost divokých kachen se v České republice dlouhodobě snižuje. Již mezi lety minulého století došlo k poklesu početních stavů o 20 50%. Největší zlom však nastal po zimě 1982/1983, a to na rybničních soustavách v celé České republice i ve většině dalších oblastí (Šťastný, 2011). V letech u nás hnízdilo párů, v období byl odhadován stav na párů, což znamená snížení početních stavů zhruba o 20%. (Šťastný, Bejček, Hudec, 2006). Celkovou situaci ale zkresluje vypouštění velkého, oficiálně neznámého počtu uměle odchovaných kachen. Zřejmě také proto trvale vzrůstají počty ulovených kachen ve statistikách úlovků (viz graf č. 1) (Šťastný, 2011)

18 V současné době prokazatelně dochází k poklesu divoké populace u kachny divoké. Příčinami, které ovlivňují kvalitu a velikost biotopu jsou zejména přihnojování rybníků, poklesy spodních vod v krajině, regulace vodních toků, vysušování mokřadů a bažin, ovlivňování krajiny pro zemědělské účely (meliorace), úbytek klidových lokalit a také civilizační faktory. Připočteme-li k výše uvedenému ještě narůstající predační tlak a častý výskyt botulismu, máme celý komplex faktorů, které ovlivňují velikost populace kachny divoké (Zbořil, 2007). Rovněž se velmi často zapomíná na urbanizaci a globální změny klimatu. I tyto faktory vedou k destrukci habitatu na místech hnízdišť, zastávek a zimovišť divokých kachen. Právě změna habitatu má dominantní vliv na hnízdní možnosti březňaček. V neposlední řadě má na početní stavy těchto ptáků u nás i vliv právní ochrany divokých kachen v jednotlivých zemích (Koleček a kol. 2010). Graf č. 1: Údaje o počtu ulovených a vypuštěných kachen divokých za účelem zazvěřování v České republice v letech 1978, 1988, 1998 a 2009 (dle statistiky Mze) 2.6 Biologie kachny divoké Kachny divoké žijí monogamně a páry se utváří již na podzim. Tok je provázen svatebními hrami a probíhá ve vodě od března (Wolf a kol. 1977). Často můžeme být svědky tak zvaného řadění kachen, kdy první letí kachna a za ni dva kačeři, z nichž

19 druhý je stálý partner kachny a první je cizí kačer (Hanzal, 2000). Páření probíhá ve vodě (tak zvané ošlapování ). Po oplodnění si kachny začínají hledat místo ke hnízdění. Místo vybírá vždy kačer, ovšem stavba hnízda je ponechána na kachně. Kachna divoká hnízdí nejčastěji v blízkosti stojatých či mírně tekoucích vod, mnohdy ale i dosti daleko od vody (v lese, na stromech, v dutinách). Hnízdo je vždy velmi dobře vystláno suchou trávou, rákosem, listím i trochou prachového peří. Kachna snáší podle počasí od konce března až počátkem dubna nejčastěji 8 15 vajec žlutozelené až smetanové barvy, na kterých sedí dnů (Wolf a kol. 1977). Nutno podotknout, že kachna zasedá až na úplnou snůšku, protože je důležité, aby se káčata vylíhla současně a mohla společně následovat kachnu, která je vede ihned k vodě. (Obhlídal, 1990). Na vodě matka ihned čeří čvachtáním vodu, čímž přivádí na hladinu potravu a káčata ji sbírají (Obhlídal, 1990). První dva dny po vylíhnutí mají nefunkční nadkostrční žlázu, proto se jim peří promašťuje z peří matky. Kachňata mají ještě po dobu 5 6 týdnů podobný šat kachně (Wolf a kol. 1977). Zpočátku se živí zejména živočišnou potravou. Mladí ptáci mohou létat už v osmém týdnu života (Hell a Hromas 2002). Na jaře vyvedení ptáci dospívají pohlavně v říjnu listopadu téhož roku. Na podzim se začínají kachny slučovat v hejna (Wolf a kol. 1977). Dospělí ptáci částečně přepeřují do svatebního šatu od srpna do listopadu, úplně v dubnu až květnu (v této době je kačer již plně vybarvený) a do šatu prostého od června do srpna (v této době kačeři pelichají, nemohou létat a mají stejné zbarvení jako kachna) (Červený a kol. 2004). Divoké kachny vedou soumračný způsob života. Přes den se zdržují v rákosinách, kde spí a sluní se. Jakmile začne soumrak, začnou létat za potravou a na vodní hladinu se vrací brzy zrána. Denní způsob života vede kachna s kachňaty pouze v prvních dnech jejich života (Hanzák a Hudec 1974). Na podzim odtahuje většina divokých kachen do zimovišť na jihozápad Evropy. Menší část populace přezimuje na našich řekách, často i ve městech (Poruba a Rabšteinek 2003). 2.7 Kachna divoká a její požadavky na prostředí Dle požadavků na životní prostředí řadíme kachnu divokou mezi ptáky rybníků a stojatých vod s rákosovým porostem (Obhlídal, 1980). Kachna divoká, jako naše nejběžnější kachna se zdržuje vždy pouze u vod, kde přes den nachází útočiště. Nejraději však osidluje stojaté vody s rákosovým porostem a s břehy zarostlými vrbami

20 a olšemi. Jen velmi nerady se zdržují na vodních plochách, kde nemají potřebný kryt. Na takových místech se dlouho nezdrží ani při tahu (Hlavová, 2003). Vyhledávaným útočištěm jsou ale i rozsáhlé nevysychající močály, mrtvá ramena řek, náhony, potoky a rády odpočívají i na velkých vodních přehradách. Je to velmi adaptabilní druh a neníli neúměrně pronásledována člověkem, přežívá dobře i v kulturní krajině (Hell a Hromas 2002). Nevadí ji ani periodicky vysychající a zaplavované plochy, avšak upřednostňuje mělké vody bohaté na živočichy a kryt (Červený a kol ). Kryt spolu s klidem jsou jedním ze základních požadavků na prostředí, kachna se totiž nedrží celý den na hluboké vodě volné hladiny rybníků. Naopak v zarostlých mělkých a vyhřátých okrajích odpočívá ráda a tráví zde většinu dne. Volná hladina ji slouží k občasnému pohybu, shromažďování, svolávání a přirozené potřebě tepla a světla. Divoké kachny se také velmi rády zdržují na kupách vystavěných ondatrami a na opuštěných hnízdech roháčů a lysek. Březňačce, i když se to nezdá, příliš nevyhovují zpustlé a hustě zarostlé vodní plochy s nejrůznějšími směsmi vodních rostlin z důvodů jejich zástinu, který nemá ráda (Kokeš, 1944). V zimním období za tuhých mrazů se část populace našich březňaček stahuje ke krajím nezamrzajících proudných úseků řek, často i do měst a zde zimují až do jara. Zbylá část populace odtahuje pravidelně do teplejších částí jihozápadní Evropy, naopak k nám se stahuje část populace ze severovýchodní Evropy (Rys, 2009). 2.8 Potrava kachny divoké V potravě kachny divoké převládá rostlinná potrava, a to z 80%, zbytek je potrava živočišná. Kachnu divokou tedy řadíme mezi všežravce (Wolf a kol ). V létě, na podzim a v zimě v jejím jídelníčku převažuje složka rostlinná, na jaře živočišná (Hanzák a Hudec 1974). Potrava dospělých ptáků je však jiná než u mláďat. Dospělé kachny se živí z 90-ti % potravou rostlinnou, zbytek tvoří živočišná potrava. Naopak kachňata přijímají z 84% potravu živočišnou a až s přibývajícím věkem více přecházejí na rostlinnou potravu (Zumr, 1996). Potravu si kachna vyhledává jak na souši, tak i na vodě. Nejvíce loví na mělčinách, pokud loví v hlubší vodě, nikdy se za potravou nepotápějí, ale panáčkují. Z rostlin konzumuje řasy, všechny dostupné druhy trav, jejich vegetativní části, semena, kořínky a plody (Červený a kol. 2004). V období nouze nepohrdnou kachny ani žaludy, bukvicemi, semeny habru a významnou součást její

21 stravy tvoří odpadky jídel, které dostávají od lidí nebo k nim večer zalétávají do měst (Rys, 2004). V červenci a v srpnu začínají zalétávat do polí, kde sbírají obilná zrna, plevele a jejich semena. Ze živočišné potravy přijímají nejčastěji brouky a jejich larvy, larvy vážek, pakomárů, rybky, dále měkkýše, korýše, žáby, pulce a jejich vajíčka (Wolf a kol. 1977). 2.9 Hnízdní nároky kachny divoké Umístění hnízda Podobně jako ostatní plovavé kachny nemá ani kachna divoká vyhraněné nároky na hnízdní revír, ani jej nijak výrazně neobhajuje, proto vzdálenost hnízd od sebe může být i 1m. Hustota hnízdění je však již závislá na potravní nabídce při splnění krytových a klidových požadavků. Vysoká ekologická přizpůsobivost kachny divoké se projevuje i při výběru místa pro hnízdo a na jeho umístění. Oproti jiným vodním ptákům si březňačka vybírá různorodější místa. Hnízdí v porostech ostřice, rákosu, v kopřivách, ale i v jiných bylinách vyskytujících se při březích vod. Dále na lukách, v křovinách, v ostružiní, v kupkách slámy a sena. Její hnízda lze najít i v jehličnatých a listnatých mlazinách, pod hromadami klestu, pod pařezy nebo v nich, pod vývraty a méně časteji v polních kulturách. Kachna divoká někdy využívá i starých hnízd jiných vodních ptáků (lyska černá), obsazuje i vraní, stračí nebo dravčí hnízda vysoko na stromech. Velmi ráda hnízdí také v hlavatých vrbách, v dutinách stromů a za dostatečného klidu i v těsné blízkosti člověka. Výběr místa pro hnízdění vypadá následovně (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989): - 64% na rybnících nebo na jejich březích - 28% v inundačních oblastech a zónách - 4% na potocích a řekách - 2,5% na mokrých loukách a v bažinách - 1,5% ve vzdálenostech od 300 do 2 000m od vody Úprava hnízdišť a životního prostředí Obecně lze řící, že ze strany myslivců je péče o kachny minimální. Protože kachna divoká je druhem velmi přizpůsobivým, dá se očekávat, že zlepšíme-li péči

22 o její životní prostředí, dají se zvýšit její početní stavy. Úpravy životního prostředí by měly zlepšit zejména hnízdní možnosti kachen. Na rybnících je možná taková úprava zejména při melioracích, kdy ze zabahněných rybníků vyhrnujeme přebytečné nánosy bahna, ze kterých lze vytvářet ostrůvky. Dále můžeme bahno vyhrnovat v krátkých valech kolmo ke břehům, nejlépe tak, aby vytvořené ostrůvky se břehem nebyly spojeny. Takovéto ostrůvky, nejlépe osázené vhodnými dřevinami, jsou za účelem hnízdění kachnami velmi vyhledávány. Dále bychom také měli bránit soustavnému ničení pobřežních porostů a dbát o zachování pobřežních křovin, pokryvu a stromů. Například v inundačních oblastech, kde je na jaře pravidelně zaplavována půda, mají pro hnízdění kachny divoké prvořadý význam zejména hlavaté vrby (Fišer, Bouchner, Hanuš, 1989). Rovněž provádíme výsadby olše lepkavé (Mottl a kol. 1964). Myslivci by měli dále věnovat pozornost i výsadbám porostů vhodného druhového složení, tak aby poskytovaly březňačkám bezpečné hnízdiště. V úvahu přichází hlavně výsadby vrbových prutníků. Značný význam pro kachny divoké mají porosty vegetace, zejména orobince a třtiny rákosové, které rybáři často vysekávají pro uvolnění hladiny a často tak dochází ke zničení mnoha hnízd (Fišer, Bouchner, Hanuš, 1989). Dále můžeme vytvářet na vodních zrcadlech v příbřežních rákosových porostech plovoucí hatě, popř. vory, které poutáme drátkem ke kůlům zatlučeným do dna tak, aby mohly klesat či stoupat se změnou výšky hladiny. V prosekaném rákosu lze zřizovat prkenné lávky, které slouží kachnám k odpočinku. Nutnou podmínkou je jejich krytí oproti okolí a zároveň musí být osluněny (Kokeš, 1988). V rybničnatých oblastech by měla být věnována velká pozornost zvyšování úrovně vodní hladiny v rybnících, protože tento zásah každoročně ničí velké množství kachních hnízd Hnízdní parazitismus kachen Hnízdní parazitismus se vyskytuje jen asi u 1% všech ptačích druhů. Jedná se v podstatě o svěření svých vajec a výchovy mláďat do péče jiných ptáků (Veselovský, 2001). Hnízdní parazitismus rozdělujeme na dva základní typy. Jde o obligátní a fakultativní parazitismus. Obligátní parazité jsou specializováni na výhradní parazitování, fakultativní parazité parazitují jen částečně (Hořák, 2004)

23 Vnitrodruhový hnízdní parazitismus je rozšířen zejména u ptačích druhů žijících v koloniích či polokoloniích (Franck, 1996). Hnízdní parazitismus se vyskytuje u mnoha ptačích druhů. Z naši lovné zvěře sem patří kachny (Anatinae) a husy (Anserinae). Mezi obligátní parazity z kachen patří pouze kachnice černohlavá (Heteronetta atricapilla), jež obývá tropy Jižní Ameriky. Oproti tomu s hnízdním parazitismem fakultativním, tedy takovým, při němž volí samice jak typické hnízdění, tak i zanášení do cizích hnízd, se můžeme setkat i u kachen žijích u nás. Jedná se zejména o zrzohlávku rudozobou (Netta rufina), hohola severního (Bucephala clangula), poláka velkého (Aythya ferina) a poláka chocholačku (Aythya fuligula). Lze tedy říci, že nejvyšší míra parazitace je u kachen potápivých. U kachen plovavých je přítomnost pazasitismu již méně častým jevem. Typické je pro parazitující kachny to, že snášejí parazitická vejce do hnízd téhož druhu či druhů blízce příbuzných (Hořák, 2004). Z dalších druhů kachen, které u nás ovšem nežijí, ale jejichž samice klade vajíčka do hnízd samic příbuzného či dokonce stejného druhu lze jmenovat poláka amerického (Aythya americana), poláka dlouhozobého (Aythya valisineria), kachnu jamajskou (Oxyura jamaicensis) a husici liščí (Tadorna tadorna) (Veselovský, 2001). Problematika hnízdního parazitismu není u kachen dosud patřičně objasněna a je předmětem soudobých výzkumů. Jednou z teoreticky myslitelných strategií tohoto počínání je to, že kachny patří mezi ptačí druhy, u kterých je velmi náročnou částí hnízdění inkubace snůšky. Pokud se jí tedy zbaví samice parazitickým snášením, získá značnou úsporu energie. Další možnou strategií uchýlení k hnízdnímu parazitismu jsou případy neúspěšného prvního hnízdění, kdy již samice nemá na vlastní hnízdo dostatek sil. Další možností tohoto počínání může být i to, že kachna před postavením vlastního hnízda snese několik parazitických vajec, čímž se pokusí zvýšit svou reprodukční úspěšnost. Toto si mohou dovolit ovšem jen kvalitní samice (Hořák, 2004). Rovněž se zdá, že na podnášení vajec do cizích hnízd se podílejí zejména mladé samice, které nemají tak velké hnízdní zkušenosti (Bouchner, 1985). Nabízí se i mnoho jiných možností, avšak žádnou nelze označit za úspěšnou či dokonalou (Hořák, 2004). Velmi složité je pro samici zajištění úspěšného vylíhnutí parazitických vajec. Záleží totiž pouze na samici, aby zvolila správný druh hostitele, polohu hnízda a hnízdo s vejci v náležitém stupni vývoje zárodků tak, aby se stihla vylíhnout mláďata z parazitických vajec. Hostitelská samice se ale může sezení na cizích vejcích a péči

24 o nevlastní mláďata bránit a často může dojít k tomu, že rozpoznané parazitické vejce je z hnízda vytlačeno ke kraji či vyhozeno. Obecně lze tedy říci, že hnízdní parazitismus se vyskytuje nejvíce na lokalitách s vyšší hustotou hnízdících ptáků. Ta totiž zaručuje vhodný výběr a dosažitelnost hnízd (Hořák, 2004) Umělá hnízda pro kachnu divokou Úbytek přirozených hnízdišť ve všech biotopech, ve kterých hnízdí divoké kachny, se dá nahradit umělými hnízdišti (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989). Nejčastějšími typy umělých hnízdišť jsou: Hnízdní budky Hnízdní budky se vyrábí ze suchého dřeva. Jejich půdorys je 30 x 40 cm a jejich výška 30 cm. V přední stěně je umístěn vletový otvor, má rozměry 15 x 15 cm. Je velmi vhodné umístit před něj přistávací plochu o rozměrech 30 x 30 cm. Zvrchu by měla být hnízdní budka kryta odnímatelným víkem. Nejvhodnějším místem pro umísťování hnízdních budek jsou rybníky. V místě umístění je bezpodmínečně nutná vegetace jednak druhů rostlin, které poskytují potravu a těch, které představují příhodné krytové podmínky. Rovněž je také vhodné zakrýt rostlinným materiálem i stříšku budky a vždy musí být umístěna vletovou stranou k vodní hladině. Hnízdní budky pro kachny umísťujeme na podzim na ostrůvky nebo na volnou vodní hladinu, kdy k vyrovnání změny hladiny využíváme dřevěný prám anebo na dřevěný kůl. Na ten připevníme vlastní budky tak, aby byly asi 0,5m nad vodní hladinou. Jako vystýlku používáme do hnízdních budek pouze suché a kvalitní seno. Po ukončení snůšky bezpodmínečně prostor vydesinfikujeme. V současnosti jsou poskytovány dotační příspěvky na pořízení a instalaci nových hnízdních budek pro vodní ptáky, kteří jsou zvěří (Zbořil, 2007). Proutěné holandské koše Holandské proutěné koše jsou pro hnízdění divokých kachen stejně vhodné jako budky, ale trpí povětrnostními vlivy, což vede k jejich rozpadu druhým nebo třetím rokem. Jejich zhotovení je rovněž náročné a nákladné. Nejde tedy o hnízdiště trvalejšího charakteru (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989). Holandské koše umísťujeme

25 na okraje vodních porostů a připevňujeme je drátem k nosné kůlové konstrukci (Bouchner, 1982). Dašími umělými hnizdišti - ovšem již méně obsazovanými - jsou hnízdiště, která leží na zemi. Zejména jde o hromady klestu, chvojí, rákosové stříšky v podobě kužele anebo jehlanu stojícího na základně, orobincové stříšky v podobě podélně rozpůleného a na zemi ležícího kužele a kukaně, které zhotovujeme z vrbového proutí. Umělá hnízdiště zejména hnízdní budky by za současných podmínek v naší krajině mohly sehrát do budoucna významnou roli při myslivecké péči o divoké kachny (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989) Chov kachny divoké Kachny divoké můžeme v myslivecké praxi chovat divoce, polodivoce anebo krotce (uměle či voliérově). Divoký či přirozený chov je chovem zvěře ve volnosti. Hlavním cílem myslivců je péče, zlepšování přírodních podmínek a hnízdních možností kachen, jejich ochrana a přikrmování. Člověk tedy nezasahuje do rozmnožování přímo, pouze svými zásahy usměrňuje hnízdění. Výhodou tohoto způsobu chovu je poměrně malá pracnost a nákladovost. Jako největší výhoda se ovšem jeví divokost či přirozenost celé populace. Nevýhodou je zejména závislost výsledků na vnějších činitelích (srážky, teplota aj.) a celkově relativně malý přírůst. Pro chov polodivoký nejčastěji zřizujeme ve vhodném prostředí hnízdní budky, které divoké kachny rády osidlují. Z těchto budek se poté vajíčka ukrádají a dávají většinou do umělých líhní (Hromas a kol. 2008). Další z možností je líhnutí pod přirozenou kvočnou (Mottl a kol. 1966). Již v menší míře získáváme kachní vejce pro líhnutí z ohrožených hnízd. Po vylíhnutí držíme kachňata v odchovnách asi 14 dní v podobných podmínkách jako kuřata bažantů a koroptví a poté (po funkční zralosti mazové žlázy) už je přepouštíme na vodu, přičemž je na břehu stále přikrmujeme (Hromas a kol. 2008). Samostatné líhnutí a následný odchov kachňat je snažší než u bažantů a koroptví. Kachňata vyžadují zejména čistotu, čerstvé krmení a dostatek vody k pití a ke koupání (Mottl a kol. 1966). Nespornou výhodou tohoto způsobu chovu jsou relativně nízké náklady (pouze líhně a odchovny). Nevýhodou je nízká a nestejnosměrná líhnivost, odběr vajec a jejich přenášení do líhní, dále též nutnost výstavby líhní a odchoven a zajištění obsluhy těchto zařízení (Hromas a kol. 2008)

26 Pro chov krotký (umělý či voliérový) musíme mít k dispozici chovné hejno (Hromas a kol. 2008). Toto hejno držíme ve snůškových voliérách, které mohou být společné či kmenové. Oplocená plocha voliéry musí být zejména dobře osluněná s řídkým břehovým porostem, přičemž až polovina plochy může být tvořena vodní hladinou. S ohledem na hygienické požadavky by se do jedné snůškové voliéry nemělo umísťovat více než 100 kachen v poměru pohlaví 1:4, přičemž užitková plocha na jednu kachnu činí 4m 2. Kachny je nutno před obsazením voliér kloubkovat 1 (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989). U nás se při tomto způsobu chovu pracuje nejčastěji s březňačkami (Anas platyrhynchos), v minulosti často kříženými například s kachnou Khaki Campbell 2 (Hromas a kol. 2008). Sběr vajec provádíme dopoledne, protože většina kachen snáší vejce v ranních hodinách, při teplém počasí i během odpoledne. Vejce skladujeme v suchých a chladných místnostech s teplotou kolem 10 O C a relativní vlhkostí kolem 60%. Před nasazením do líhně znečištěná vejce desinfikujeme a vyřazujeme extrémně malá a vejce s popraskanou skořápkou. Pro samostatné líhnutí se používají různé typy předlíhní a dolíhní BIOS. V předlíhních se seřizuje teplota na 37,6 O C a vlhkost na 60% relativní vlhkosti. V dolíhních by měla být teplota 37,4 O C a vlhkost mezi 75 80%. V předlíhních vejce od 18. dne inkubace 1x denně zvlhčujeme (poslední den vejce nekropíme). Rovněž provádíme větrání vajec podle množství vajec a doby inkubace. Prohlídky vajec (prosvěcování) provádíme mezi 8. a 20. dnem. Do dolíhní se vejce přemísťují den. Při výše uvedených teplotách se líhnou kachňata 28. den. Vylíhlá kachňata přemístíme do komorových odchoven, kde jsou 2 dny v kruhových ohrádkách nad keramickými zářiči typu 8 VA, jejichž teplotu seřizujeme na O C a postupně do 14 dnů na O C. Po 2 týdnech odchovu přemístíme kachňata buď do přenosných odchoven či do komor s malým výběhem bez umělého vyhřívání, kde jsou dalších 14 dní a teprve potom se převádějí do vypouštěcích voliér k rybníkům. Kachňata se krmí 5x denně kompletní směsí pro předvýkrm kachňat VKCH 1 od 1. do 21. dne věku. Od 21. dne věku se přechází na kompletní směs pro výkrm 1 Kloubkování amputace části jedné letky v kloubu za vřetenní a loketní kostí, jež znemožňuje kachnám létání 2 Khaki Campbell kříženec kachny divoké a kachny domácí, sloužící k maximální produkci vajec (jedná se tedy o nosné plemeno)

27 kachňat VKCH 2 (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989). Přechod musí být ovšem plynulý, obě směsi nejprve mícháme dohromady a až postupně během 6-ti až 10-ti dnů přejdeme na čistou směs VKCH 2. K této směsi přidáváme kachňatům levnější krmiva, která máme k dispozici. Jde zejména o obilniny všeho druhu, zbytky zeleniny, odpadové těstoviny, jetel apod. (Podolák, 1987). Při správné technologii a dodržení základních pravidel chovu se ztráty během odchovu pohybují mezi 3 5% (Fišer, Bouchner, Hanuš 1989). Zásadním problémem při krotkém chovu kachen je jejich zdivočení, protože kachny zpočátku nemají potřebu létat a pokud musí, drží se jen nad mateřským rybníkem a přeletují nízko. Proto je výhodou soustava blízkých rybníků, kdy střídavým předkládáním krmiv nutíme kachny létat (Hromas a kol. 2008)

28 3. Metodika a materiál 3.1 Popis přírodních podmínek a vybraných lokalit na území rybníka Proudnice Rybník Proudnice leží na západním okraji katastru obce Hradíštko II v okrese Kolín, patřícího do Středočeského kraje. Nadmořské výška zde je 215m n. m a celková výměra vodní plochy rybníka činí 56,69 ha. Celý rybník je ve vlastnictví rodiny Kinských dal Borgo, která jej pronajímá k hospodaření firmě Rybářství Chlumec nad Cidlinou a.s. Ta jej každoročně využívá k intenzivnímu chovu ryb. Jedná se o tzv. nebeský rybník (nemá tedy přítok z řeky ani trvalé prameniště). Jeho hlavním a jediným trvalým přítokem je náhon jdoucí z katastrálního území obce Lipec, Radovesnice II a Rozehnaly, který vtéká do rybníka v západní části. Celková výměra odvodňované plochy tímto náhonem činí ha. Ve východní části rybníka je u hráze vybudována výpusť. Rybník Proudnice je každoročně loven a vypouštěn poslední víkend v říjnu a jeho napouštění začíná vždy první únorový týden. Daná lokalita se nachází v teplém pásmu W2 (dle Quitta). Z klimatických charakteristik jsou zde nejdůležitější hlavně teplotní a srážkové údaje spolu s prouděním vzduchu. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje mezi 8 O C 9 O C. Průměrný roční úhrn srážek činí mm a průměrná rychlost větru je 3 4m.s -1. Hlavní vegetační období zde trvá dnů. Průměrný roční počet letních dnů je zde a průměrný roční počet zimních dnů je Zájmové území leží v oblasti České křídové tabule, a to v její části tak zvaného labského vývoje. Z hlediska půdotvorného substrátu je tato oblast tvořena druhohorními sedimenty s převahou jílovců a opuk (pískovce zde nejsou mapovány). Reliéf terénu je zde rovinatý. Z hlediska půdních jednotek se nacházíme v pásmu se střídajícími se pseudogleji a kambizeměmi, přičemž rozhodující význam zde sehrává mezoklima. Z širšího územního produkčního hlediska se jedná o půdy spíše méně produktivní. Jižně od rybníka Proudnice se nacházejí rozsáhlejší lesní komplexy ležící v 2. LVS s převahou borovice a dubu, smrk je zastoupen v menší míře. Převažujícím hospodářským souborem je HS 13. Z hlediska zemědělství je daná oblast intenzivně zemědělsky obhospodařována. Původní ráz krajiny je tedy značně pozměněn. Přesto jsou však tyto plochy hojně protkány remízky, větrolamy a mezemi. Nejčastěji pěstovanými rostlinami jsou zejména kukuřice, řepka, slunečnice, pšenice a oves

29 O velké rostlinné a živočišné rozmanitosti svědčí i to, že louky u rybníka Proudnice byly vyhlášeny Přírodní rezervací v roce Lokalita rybníka a jeho přilehlé okolí je významné zejména výskytem přirozených mokřadních ekosystémů, rákosin a podmáčených a sušších luk s bohatou populací vstavačovitých rostlin a jako významné hnízdiště s výskytem vzácných ptačích populací. Z rostlinstva zde jasně dominuje rákos obecný (Phragmites australis), dále se zde vyskytují orobinec širokolistý (Typha latifolia), orobinec úzkolistý (Typha angustifolia), bezkolenec modrý (Molinia caerulea), puškvorec obecný (Acorus calamus) a blatouch bahenní (Caltha palustris). Botanicky nejcennější je zde ovšem výskyt prstnatce májového (Dactylorhiza majalis), vstavače řídkokvětého (Orchis laxiflora), pěchavy bažinné (Sesleria uliginosa) a ostřice Davallovy (Carex Davalliana). Dřevinná skladba je tvořena vrbou jívou (Salix caprea), vrbou křehkou (Salix fragilis), vrbou popelavou (Salix cinerea), topolem černým (Populus nigra), topolem osikou (Populus tremula), olší lepkavou (Alnus glutinosa) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior). Keřové patro je tvořeno zejména bezem černým (Sambucus nigra) a brslenem bradavičnatým (Euonymus verrucosus). Ze živočichů využívají ke svému životu rybník Proudnice a jeho blízké okolí zejména ptáci. Nejčastějším obyvatelem je kachna divoká (Anas platyrhynchos), polák velký (Aythya nyroca) a polák chocholačka (Aythya fuligula). Z ohrožených druhů kachen je každoročně pozorován výskyt čírky obecné (Anas crecca), lžičáka pestrého (Anas clypeata) a kopřivky obecné (Anas strepera). V předjaří se tu můžeme setkat i s běžnými druhy severských kachen a několika stovkami táhnoucích husí. Hojný je rovněž výskyt lysky černé (Fulica atra), méně již slípky zelenonohé (Gallinula chloropus) a potápky roháče (Podiceps cristatus). V posledních letech zde každoročně hnízdí a úspěšně vyvádí housata husa velká (Anser anser) v počtu 4 6 párů. Z běžných vodních ptáků se zde lze setkat s labutí velkou (Cygnus olor), volavkou popelavou (Ardea cinerea) a rackem chechtavým (Larus ridibundus), vzácněji s volavkou bílou (Egretta alba), kormoránem velkým (Phalacrocorax carbo) a jeřábem popelavým (Grus grus). Lokalita rybníka Proudnice je ovšem nejvíce významná jako hnízdiště vzácného břehouše černoocasého (Limosa limosa) a bukače velkého (Botaulurus stellaris). Z dravců tu žijí všechny druhy motáků, káně lesní (Buteo buteo) a byl zde pozorován orel mořský (Haliaeetus albicilla). Z myslivecky významných druhů se tu z ptáků daří bažantovi obecnému (Phasianus colchius), holubu hřivnáčovi (Columbo palumbus) a strace obecné (Pica

30 pica). Ze savců pak srnci obecnému (Capreolus capreolus), praseti divokému (Suf scrofa), zajíci polnímu (Lepus europaeus), lišce obecné (Vulpes vulpes) a v posledních letech i psíkovi mývalovitému (Nyctereutes procyonoides). ( Obr. č. 1 Pohled do lokality Velký kout (uprostřed) a na ni navazující lokalitu Ostrov (vlevo) na rybníku Proudnice Dále krátce popíši lokality na rybníku Proudnice, do kterých byla nainstalována umělá hnízdiště: V lokalitě Velký kout ležící ve východní části rybníka, se jinak poměrně pravidelný tvar rybníka vykrajuje do přilehlých polí. Ze středu hladiny rybníka do této lokality navíc vybíhá rovnoběžně s protějším břehem pevnina, která odděluje jinak velkou plochu celého rybníka (lokalita Ostrov ). V této lokalitě je tedy vytvořené zákoutí, z obou stran kryté hustými porosty rákosu o výměře 4 ha. Při břehu je navíc hojný výskyt topolu černého (Populus nigra), olše lepkavé (Alnus glutinosa), vrby jívy (Salix caprea) a vrby křehké (Salix fragilis). Protější strana je taktéž porostlá oběma zmíněnými druhy vrb a bezem černým (Sambucus nigra). Tato lokalita je tedy velmi vhodná pro kachnu divokou a spolu s lokalitou V okách je kachnami nejvyhledávanější, proto zde byly zřízeny 2 zásypy pro kachny. Lokalita V okách leží ve středové části rybníka. Pro tuto lokalitu je příznačné to, že je od břehu až po volnou hladinu obklopována hustými porosty rákosu v šířce