Sylabus. Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích) Jan Janoušek

Transkript

1 Sylabus Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích)

2 projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

3 Sylabus Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích) OPVK Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/ ( ): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, Opava Tel.:

4 Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích) Velké ženské božstvo Bohyně Země se vyskytuje jako jeden z prvopočátečních božských principů v téměř všech známých panteonech světových kultur. Na území Evropy se s ním setkáváme již ve mladší době kamenné neolitu (okolo př. Kr.). Náboženství staré Evropy tehdy spočívalo na cyklickém pojetí života. To se v oblasti náboženského života prezentovalo jako procesy zrození, vyživování, růstu, smrti a znovuzrození. Uplatňovaly se univerzálně jak ve světě lidí, tak i u rostlin a zvířat. Jejich garantem byly různé transformace Velké Bohyně Matky, tak jak ji nalézáme v různých ikonografických ztvárněních v archeologických nálezech. Litevská archeoložka a badatelka Marija Gimbutas v oblasti dějin náboženství stanovila ve svých pracích základní symbolickou typologii těchto ztvárnění: na jedné straně máme typ ženské postavy s bohatě rozvinutými plodivými rysy (prsa, hýždě, pohlavní partie v oblasti živočišné říše bývá připodobněn k medvědu, jelenovi, býku, žábě atd.), na straně druhé typ štíhlý s potlačenými plodivými partiemi (často vykazují ptačí, dravčí rysy, mají též vztah k hadům a drakům). Toto velké ženské božstvo bylo ve staré Evropě (včetně Anatolie a Blízkého východu) uctíváno v posvátných hájích, na horách, u pramenů, v jeskyních a také v prvních chrámech patrových budovách, jejichž modely se zachovaly jako součást pohřební výbavy. Kult patrně zabezpečovaly kněžky, které se také věnovaly tkaní, keramice, léčbě a věštění. V tomto smyslu lze mluvit o posvátném matriarchátu. Jeho dozvuky a ozvuky pak shledáváme v náboženství krétské mínojské kultury a rovněž v archaickém řeckém náboženství. ARCHAICKÉ ŘECKÉ NÁBOŽENSTVÍ V archaickém řeckém náboženství se smísily prvky mytologie a kultu předřeckého obyvatelstva, patrně příbuzného s obyvateli Kréty, často nazývaného Pelasgové, s panteonem přišedších indoevropských Řeků. Ten byl, na rozdíl od autochthonního náboženského řádu vystavěn na vládnoucích maskulinních principech. A tak se v jeho čele objevil Zeus, bůh jasné oblohy (árijský Djaus Pitár) a jeho bratři Poseidón a Hádés. Ti pak pojímali za své ženy různé varianty předřecké velké bohyně (Métis, Themis, Eurynomé, Mnémosyné, Démétér, Héru, Lédu, Persefonu, Amfitritu a další). TRIADICKÉ BOHYNĚ V souladu s trojitostí vegetačního a vegetativního cyklu: zrození, dospělost, stáří (smrt, regenerace) a souvislostí s třemi měsíčními fázemi se mytologický obraz bohyně polarizoval obvykle do tří hypostazí, jež odpovídaly jednotlivým personifikacím bohyně na časové ose Gé (Gaia, Rhea), Démétér, Koré (Persefoné) nebo jednotlivým fázím kreativního procesu např. Sudičky Moiry: Klóthó (Přadlena), Lachesis (Udělující tj. vyměřující délku niti, látky), Atropos (Neodvratná nit stříhající). Jako další triady by bylo možné uvést Erinye, Harpyje, Graie, Sirény atd. Jako kladný kontrast k předchozím temnějším bohyním je možno uvést Charitky, nám více známé v římské formě jako Grácie (Aglaia Skvost, Eufrosyné Radost, Thalia Hojnost), dcery bohyně Eurynomé nebo Hóry (Eunomia Zákonnost, Diké Spravedlnost, Eiréné Mír, dcery zplozené Diem a Themidou. Tuto triadu v jedné bytosti pak reprezentuje bohyně Hekaté, dcera Noci (Nyx), nebo Asterie ( Hvězdné), dítěte titánského páru Foibé a Koia. Je tedy Hekaté ( Daleká, Nesmírná ) replikou této velké měsíční bohyně, trojtělá explikace Luny i bohyně tří sfér: nebe, moře a podsvětí. Nazývali ji psicí nebo vlčicí, pomáhala šestinedělkám a byla uctívána na rozcestích. GÉ (RHEA), DÉMÉTÉR, KORÉ (PERSEFONÉ) Gé, Gaia, jako autentická bohyně Země měla svůj kult původně např. v Delfách nebo v Dodóně a maloasijském Kláru, kde byly významné starověké věštírny. Věští aktivity, jak už jsem 4 Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích).

5 zmínil, patřily do kompetence Velké Matky. Moudrost Země neznala časové omezení byla schopna vše celostně obsáhnout své vlastní dějiny vnitřní i vnější, zahrnujíc do toho vše živé a neživé, co bylo součástí jejího těla nebo z ní vzešlo. Rhea je její dcerou a pokračováním v jiné podobě, náleží do řady Títánů, v dvojici s Kronem je matkou Hestie (bohyně Krbu, řím. Vesta), Démétry, Héry, Poseidóna, Háda a Dia. Krona, polykajícího své potomky, oklame na radu rodičů Úrana (Nebe) a Gaie (Země), když místo posledního dítěte předloží nenasytnému otci kámen a samotné novorozeně Dia ukryje pod ochranu rozenců Země Kurétů a bájné kozy Amaltheie do krétské jeskyně, kde vyspěje v silného mladíka, osvoboditele sourozenců a hlavu nového kosmického řádu. Démétér dcera Krona a Rhey, je v nejstarších vrstvách řecké mytologie autonomní bohyní, matkou země Da, patronkou vegetace, zejména obilí. Spolu s Poseidónem (mykénsky Po- -ti-da-jo = manžel, pán Da), jenž měl přídomek ἐννοςιχθών (zemětřas) tj. třesoucí zemí, oplodňující ji. Jeho funkce boha moře byla až sekundární. Podle arkadského mýtu se mu Démétér oddala jako divoká klisna hřebci a porodila koně Arióna a božskou dívku, která byla bezejmenná nebo nesla jméno Despoina (Paní jde opět o matčino zmnožení její alter ego). Tato koňská Démétér se někdy nazývala i Erínys silná, pomstychtivá. Z jejího spojení s Diem povstala dcera Persefoné, zvaná též Koré (z řec. κόροσ = výhonek, pupen). Ta se stala bohyní obilného zrna a posléze (nebo zároveň) i vládkyní podsvětí. ELEUZÍNSKÝ MÝTUS V tzv. Homérském hymnu Na Démétru (7.stol. př. Kr.) máme zachovánu celou mytologickou pověst o nedobrovolné svatbě Persefony s Hádem, strastiplném hledání dcery matkou, jejich opětovném shledání a konsekvencích tohoto významného příběhu založení eleuzínského chrámu bohyně Démétry a její poučení o tajných obřadech (mystériích) dané obyvatelům obce Eleusis (jméno se vykládá jako Příchod ). Tento sňatek zosnoval Zeus bez vědomí matky Démétry a kupodivu s přispěním staré babičky Gaie, jež dala na nýsské pláni v Boiótii (poblíž Théb) nebo na Sicílii (v Enně) vyrůst krásnému narcisu, jenž byl však spouštěčem cesty do podsvětí. Po jeho utržení se ze skalní rozsedliny vynořilo Hádovo spřežení a nic netušící dívku, bavící se s družkami ( Ókeanovnami,podle Claudiana i s Dianou a Venuší) trháním květin, s sebou uchvátilo směrem do nitra země. Marně volala svou matku. Hádés byl neúprosný a cílevědomý. Démétér, nenaleznuvši dceru doma, vydává se hledat ji ve smutečním rouchu. Na své cestě přichází také do Eleuzíny. S bohyní, sedící u studně zvané Klichoros ( Krasorej ), se setkávají dcery tamějšího krále Kelea ( Datel ) a královny Metaneiry (též Meganeira = Velká Mužatka ). Odvedou ji do královského paláce, kde je vlídně přijata a je jí svěřen jako chůvě nedávno narozený královský syn Démofoón ( Vrah lidu nebo Světlo lidu ). Démétér ho koupala v ohnivé ambrosii, aby ho učinila nesmrtelným, ale zvědavá matka tento proces překazila svým nepřípadným křikem (myslila, že je dítě v ohni). Démétér odložila dítě na zem a dala se poznat v celém majestátu žádajíc o postavení chrámu, kde by mohla být uctívána. Jejímu přání je vyhověno a ona na oplátku zasvěcuje eleuzínské obyvatele skrze jejich vládce do tajných obřadů mystérií. Jwelikož po celou dobu svého žalu nedává bohyně vzrůst vegetaci, lidstvo se nachází na pokraji záhuby, a také bozi jsou nespokojení, protože se jim nedostává obětí. Zeus tedy posílá k Démétře nejprve neúspěšně poselkyni bohů Íridu ( Duhu ), poté Herma po jeho raportu: Démétér nepovolí, dokud se jí nevrátí dcera, posílá téhož boha k Hádovi, aby se podvolil vyšší vůli. Podsvětní vládce souhlasí, ale lstivě dá Persefoně pojíst zrno granátového jablka, zabezpečiv si tak její návrat. Matka ji vítá s nadšením bakchantky, raduje se i přivolaná Hekaté a Rhea. Bohyně jsou opět v plném počtu. Ale Koré musí napříště trávit jednu třetinu roku s manželem v podsvětí: obilné zrno zdánlivě umírá, aby vzešlo na jaře v plné síle. Lidem se v mystériích dostává naděje, že smrtí vše nekončí: Blahoslavený ten, kdo z pozemských lidí je viděl. (Hom. Hymn. Dém. v. 480): ὄλβιοσ, ὃσ τάδ ὄπωπεν ἐπιχθονίων ἀντθρώπων. 5

6 LITERATURA Claudius Claudianus, Únos Proserpiny (přel. J. Nechutová). Svoboda: Praha, 1975 Hésiodos, Zpěvy železného věku (přel. J. Nováková. Svoboda: Praha, T. Dubinová, Kořeny ženské spirituality. Keltner Publishing: Praha, 2013 Homérské hymny. Válka myší a žab (přel. O. Smrčka), SNKLHU: Praha, 1959 M. Gimbutas, The Living Goddesses. Univ. of California Press: Berkeley, 2001 R. Graves, Řecké mýty I. Odeon: Praha, 1972 K. Kerényi, Eleusis. Archetypal Image of Mother and Daughter. Princeton: N. Jersey, 1991 K. Kerényi, C. G. Jung, Věda o mytologii. Praha, 1993 E. Neumann, The Great Mother. Princeton: N. Jersey, 1991 H. J. Rose, Griechische Mythologie. C. H. Beck: München, Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích).

7 Obrázek 1: Plodná varianta Bohyně matky Obrázek 2: Regenerační fáze Bohyně Matky 7

8 Obrázek 3: Gaia jako římská Tellus Obrázek 4: Rhea a Kronos Obrázek 6: Ninnion pinax Eleusis Obrázek 5: Koré museum Akropolis 8 Matka hledá dceru - babička se raduje (Démétér, Koré a Gé v řeckých posvátných tradicích).

9 Obrázek 7: Krétská Velká Bohyně Obrázek 8: Archaická Koré Obrázek 9: Dvě bohyně předhistorická verze 9