a plány posvátných okrsků, mnoho postřehů jsem čerpala také z Barlettovy přínosné studie o tzv. iónském mořském stylu z r

Transkript

1 Úvod Chrámová architektura v řeckých koloniích vytváří zvláštní fenomén se specifickým a velice zajímavým vývojem. Vrcholu stavitelského umění dosáhli architekti, působící v oblasti Velkého Řecka zajisté v klasickém období 5.stol.př.n.l., předtím však musely stavby projít vývojovým obdobím, které připravilo architektonickou půdu pro vytvoření této dokonalé formy. A právě na tento časový horizont archaického období v jihoitalské a sicilské architektuře jsem zaměřila pozornost ve své diplomové práci. Téma jsem ještě navíc zúžila pouze na dórské stavby, které v tomto období zaujímají v západořeckém světě naprostou většinu, i když jsou ovlivněny iónským duchem a často používají prvky východního slohu pro oživení dórské strohosti. Dórská chrámová architektura v archaickém období vytváří samostatný celek se specifickými znaky a zvláštními vývojovými tendencemi, měnícími se v průběhu zmíněného časového období. Práci jsem rozdělila na tři hlavní, různě rozsáhlé části. V první bych ráda přiblížila řeckou kolonizaci 8. 6.stol.př.n.l., uvedla některé základní pojmy, které s tímto důležitým jevem souvisí, a především se zaměřila na osidlování jihoitalské a sicilské oblasti. Snažím se zachytit postup kolonizace z chronologického hlediska s důrazem na původ osadníků. Za důležité považuji alespoň stručné informace, týkající se politické a ekonomické situace, zemědělského zázemí a uctívaných božstev ve významných městech, neboť toto vše úzce souvisí s prosperitou a mocí jednotlivých kolonií, které se pak mimo jiné odráží také v architektuře. V druhé části chci věnovat pozornost architektuře v obecnějším slova smyslu. Důležité je připomenutí počátků vývoje chrámu na řecké pevnině, ostrovech a v Malé Asii, protože i když západořecká architektura představuje originální specifickou formu, vychází z konstrukčních principů mateřského Řecka. Dále se zaměřím na předpoklady vzniku a vývoje řeckého stavebního umění na území jižní Itálie a Sicílie a konečně na uctívaná božsta, kultovní zvyklosti a zázemí, bezprostředně spojené s chrámem. Hlavní a nejobsáhlejší část se bude věnovat vývoji dórského chrámu v koloniích od počátku do přelomu 6. a 5. století. Pro upřesnění musím uvést, že bych ráda zachytila vývoj 1

2 od nejstarších doložených chrámů, které nenesou ještě znaky dórského stylu. Považuji za nemyslitelné tuto ranou fázi vypustit. Dále se zaměřím na nejstarší doklady dórského řádu a přeměnu do kamenné podoby. Při dalším členění postupuji podle chronologického a současně také oblastního hlediska. Pokud to lze udržuji linii časových období. V každém pak postupuji systematicky po jednotlivých oblastech, přičemž hlavní etapy představují Sicílie a jižní Itálie. V nich můžeme ale sledovat další menší architektonické oblasti, bezprostředně související s původem kolonistů a ovlivněné politickými a demografickými událostmi a změnami. Zvlášť zdůrazňuji podkapitolu pozdně archaického období, přinášejícího podstatné změny a připravujícího půdu novému tzv. přísnému stylu klasického období. Ráda bych také zachytila odlišnosti mezi ostrovní sicilskou a pevninskou jihoitalskou oblastí. Za důležité pokládám také alespoň stručné zaznamenání vlivu řecké architektury v neřeckých osadách jižní Itálie. Pokud je to možné, postupuji metodou popisu jednotlivých chrámů, u nichž si všímám půdorysu, jednotlivých stavebních článků a jejich výzdoby. Samozřejmě u některých staveb se zachovaly fragmenty, na jejichž základě nelze popsat celou stavbu, je důležité ale zmíni t i takové doklady, neboť napomáhají k vystižení vývoje. Poukazuji na důležité znaky, typické pro určitá období a oblasti, na jednotlivé vývojové tendence a samozřejmě také na originální jevy a prvenství ve významných architektonických počinech. Považuji za nutné vytyčit důležité znaky, ale přitom hodnotit každý chrám jako celek. Cílem mé práce je při důkladném zjištění aktuálních informací, dat, rozměrů a dílčích nálezů zmapovat vývoj dórské architektury a jejích specifických znaků, zasadit ho do kontextu vývoje řecké architektury jako celku a vylíčit na pozadí možných vlivů, které se na vzniku a vývoji stavebního umění Velkého Řecka v archaickém období podílely. Snažila jsem se čerpat informace především z nové aktuální literatury. V tomto ohledu mi významně posloužila nejnovější monografie Dietera Mertense - Städte und Bauten der Westgriechen von der Kolonisazionszeit bis zur Krise um 400 vor Christus, zpracovávající mimo jiné problematiku velkořecké architektury, vydaná v druhé polovině roku Důležitým zdrojem v oblasti konstrukce, ale také praktických záležitostí pracovního postupu apod. mi byla také obecná monografie o vývoji řecké architektury L architecture grecque1. Les Principes de la construktion od Marie-Christine Hellman z roku Kniha Fulvia Duranda Magna Graecia z roku 2004 mi pomohla především obrazovým materiálem 2

3 a plány posvátných okrsků, mnoho postřehů jsem čerpala také z Barlettovy přínosné studie o tzv. iónském mořském stylu z r Text je doprovázen obrazovým materiálem, důležitým k ilustraci popisované situace. Seznam všech vyobrazení je uveden v závěru práce za seznamem použité literatury. Za ním se nacházejí také textové přílohy s důležitými číselnými údaji o jednotlivých chrámech od nejstarších po pozdně archaické období a obrazové přílohy, ve formě fotografií, dokumentujících jednotlivé architektonické články i celkové pohledy na pozůstatky monumentálních staveb. Ke zhotovení jsem použila obrazovou výbavu uvedených knih, fotografie z internetu i vlastní fotografický materiál. 3

4 I. Řecká kolonizace v století př. n. l. I.1. Kolonizace, hlavní proudy a základní pojmy Dříve než se zaměřím na vlastní téma řecké chrámy v jižní Itálii a na Sicílii, chtěla bych krátce připomenout situaci, ve které se nacházela řecká společnost archaického období a okolnosti, díky nimž došlo k šíření řecké kultury do dalších oblastí Středomoří. Ráda bych upozornila na odlišnosti, které určily směr vývoje v oblasti jižní Itálie a Sicílie a také na podmínky, ve kterých se rozvíjela řecká kultura přinesená obyvateli pevninského i ostrovního Řecka v průběhu století př.n.l. Toto období bývá přesněji vymezeno daty 770 př.n.l. (založení Pithekúsai) až 540 př.n.l. (založení Hyelé) neznamená to však, že by zde Řekové po roce 540 př.n.l. nezaložili již žádnou osadu 1. Právě v tomto období došlo k osidlování celého Středomoří a Černomoří obyvateli řeckých dórských i iónských osad. Kolonizace, která proběhla v století př.n.l. byla nejvýznamnějším projevem hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje Řecka v archaickém období. U řeckých obcí lze v této době sledovat bouřlivý vnitřní vývoj, překonávání přežitků kmenového uspořádání společnosti a především rozvoj nových prvků, z nichž se vyvinuly charakteristické rysy polis. S tímto vývojem souvisí také řecká kolonizace archaického období, vycházela totiž od měst, která se již konsolidovala jako stát 2. Dnes stát spojujeme především s územím, staří Řekové, jak je doloženo v literárních pramenech (dílech historiků i básníků a filozofů), pod pojmem stát rozuměli především lid. Uvědomovali si, kam sahá jejich území, ale konstitutivním prvkem řeckého státu byl lid 3. V pramenech se nehovoří např. o Spartě, ale Lakedaimónských, ne o Athénách, ale Athéňanech. Díky společenskému vývoji měla Velká kolonizace rovněž odlišný charakter od předchozího osidlování Malé Asie. Řekové označovali kolonie jako apoikie 4 z řeckého oikos (dům, domov). Skupina občanů se vystěhovala z rodné obce a založila nový domov, na novém území zabrali zemědělskou půdu a vytvořili nové občanské společenství. V čele výpravy stál obvykle muž z aristokratické rodiny, ve starší době byl označován jako 1 Kreissig, 1985, s Tamtéž, s Hansen, 1993, s Oliva, 2003, s

5 archégetés, v Lykurgově rétře tak byli nazýváni spartští králové 5. Výprava, která směřovala k dalekým břehům byla totiž považovaná za odvážný čin a vyžadovala vojenské velení. Později se užívalo pojmu oikistés. Apoikie se stala samostatnou hospodářskou a politickou jednotkou, novou polis, jež se rozvíjela v místních podmínkách bez přímého vlivu mateřské obce a nezřídka po určité konsolidaci zakládala vlastní kolonie. Na základě vlastnických vztahů k půdě vznikala nová občanská příslušnost. Kolonie a métropolis (mateřská obec) však většinou udržovaly tradiční vztahy, které dokládají například stejné kulty apod. Někdy žádaly občané apoikie mateřskou obec o poslání vůdce osadníků při zakládání nové osady, jak je to doloženo například v případě osady Selínús, která byla založena z řecké kolonie Megara Hyblaia a jejíž metropolí byla řecká Megara 6. Prvkem, který spojoval mateřskou obec a apoikii byl také dialekt, kterého se v nové osadě užívalo. Z tohoto hlediska rozlišujeme iónské a dórské osady 7. Obr. I.1. Rozsah řecké kolonizace, mapa 5 Oliva, 1976, s Oliva, 2003, s Kreissig, 1985, s

6 Řekové měli již zkušenosti se zakládáním kolonií z dřívějších dob, avšak tzv. Velká řecká kolonizace v století probíhala díky společenským změnám odlišným způsobem. V 11. a 10.stol.př.n.l., kdy se Iónové, Dórové a Aiolové usazovali na ostrovech v Egejském moři a na pobřeží Malé Asie, byli Řekové organizovaní podle kmenů (fýl), proti tomu se v archaickém období začínají projevovat nové prvky a formuje se městský stát (polis) 8. Můžeme sledovat tři hlavní proudy 9 kolonizace západní (severní Itálie, Sicílie, jižní Galie, severní Španělsko), severní (thrácké pobřeží, Černomoří, oblast úžin Bospor a Dardanely) a jižní (Kyrené) 10. Na otázku proč si Řekové vybrali právě tyto oblasti existuje naprosto jednoduchá odpověď. Pobřeží Středozemního a Černého moře pro ně bylo známé již z dřívějších obchodních, objevitelských a dobrodružných cest a navíc jim vyhovovaly zdejší klimatické podmínky, které se velice podobaly těm, na něž byli zvyklí ve své domovině. Obyvatelstvo, které osidlovalo tyto končiny nebylo příliš početné a navíc na nižším společenském stupni vývoje, takže postup kolonizátorů byl o to jednodušší. Řekové měli totiž díky své vyspělé civilizaci co nabídnout, ať už se jednalo o řemeslnickou zručnost či znalost písma. O příčinách tohoto procesu, který odstartoval v 8. století př.n.l., se vedly spory již od 19. století. Někteří badatelé zdůrazňovali jednoznačně obchodní ráz koloniálního úsilí, jiní popírali vztah mezi zakládáním kolonií a rozvojem obchodu vůbec. Tato diskuze byla odrazem sporů o charakter antické společnosti 11. Nové doklady získané archeologickým výzkumem na místě mnoha řeckých kolonií a hlubší poznatky o povaze městských států ukazují, že zejména v rané fázi kolonizačního úsilí vystupoval do popředí demografický faktor 12. Na některých místech se projevovalo relativní přelidnění, úděly půdy nestačily uživit všechny členy rodiny. Hlavně mladší synové, tak odcházeli do zámoří na vzdálená místa, kde dostali možnost založit si vlastní domovy. Nelze však popírat ani obchodní aspekt a navíc víme, že Velká kolonizace probíhala v období formování městských států, které bylo provázeno sociálními otřesy a politickými převraty 13, nespokojení občané hledali pak často východisko v odchodu z rodné obce, takže svůj podíl zde mají i příčiny 8 Oliva, 1976, s Kreissig, 1985, s Boardman, 1981, s Oliva, 1976, s Burian, Oliva, 1984, s Bartoněk, 1976, s

7 politické. Důležitou roli hrála také delfská věštírna 14, kam si budoucí kolonisté, apoikioi, chodili často pro radu. Počátky řecké kolonizace spadají, jak již bylo řečeno, do 8. století, tehdy se totiž vytvořila pro Řeky příznivá situace. Foiničané, kteří pronikali až na západní okraj Středomoří a na pobřeží severní Afriky, kde založili v 9. století osadu Kart-Chadaš (Nové Město), byli vystavení novému tlaku asyrské expanze do Sýrie 15. Na východě, především v al-mina se dozvídali Řekové o úspěšných cestách foinických mořeplavců do vzdálených zemí ležících při západním pobřeží Středozemního moře. Je zřejmé, že ještě před zahájením vlastní kolonizační činnosti poznávali tyto končiny ojedinělí řečtí cestovatelé, zejména obchodníci. I.2. Kolonizace oblasti Velkého Řecka Významnou oblastí kolonizace století byla jižní Itálie a Sicílie, která představovala součást západního proudu (viz výše s. 4). Řekové zde v průběhu vlastní kolonizace a v následujícím období (5. století př.n.l., kdy např. vznikly Thúrioi) založili osady na západním a jižním pobřeží Apeninského poloostrova a téměř po celém obvodu Sicílie s nejhustějším řeckým osídlením ve východní a jižní oblasti ostrova. Kolonisté zde objevili vyhovující klimatické podmínky pro zemědělskou produkci (pěstování vína a oliv), ale také vhodné odbytiště pro svou řemeslnou výrobu 16. Důležitou roli hrál poměr řeckých kolonistů k usedlému obyvatelstvu 17. Zatímco ve vyspělejších oblastech na Předním východě, v Sýrii a Egyptě poznatky přijímali, zde, v oblasti jižní Itálie a Sicílie je naopak předávali společensky méně vyvinuté civilizaci. Na Sicílii to byli především kmeny Sikelů, 18 Sikanů 19 a Elymů. Sikelové nebo také Sikulové sídlili ve východní části ostrova, přišli tedy s Řeky do styku již v počátcích kolonizace, Sikanové a Elymové pak obývali západní část Sicílie, kde řečtí kolonisté zakládali své 14 Grant, 2002, s Oliva, 1976, s Bartoněk, 1976, s Boardman, 1981, s Levi, 1995, s. (mapa) 19 Encyklopedie antiky, 1973, s

8 osady až od 7. stol. př.n.l. Sikanové 20 byli podle Thúkidida iberského původu, tvořili nejstarší vrstvu obyvatelstva s kořeny v neolitu, zatímco Sikulové hovořili jazykem příbuzným s italskou latinou. Noví osadníci tu vnímali místní obyvatelstvo jako podřadné, často dokonce obsazovali některé osady a zatlačovali jejich původní obyvatelstvo do vnitrozemí ostrova. Tak tomu bylo například při založení Gely z Rhodu a Kréty, která vznikla na místě starší sikelské osady, jejíž původní obyvatelé byli zahnáni dále do vnitrozemí 21 a v mnoha dalších případech. V jižní Itálii pak řečtí kolonisté přišli do kontaktu s Etrusky, první osady založili totiž v bezprostřední blízkosti jejich vlivu. Do etruské oblasti šířili Řekové své zemědělské i technické znalosti, velké oblibě se těšila řecká keramika a odtud se k Etruskům a jejich prostřednictvím pak k Římanům dostala i znalost hláskového písma. Pro řecká pobřežní města v jižní Itálii a podle Strabóna i na Sicílii se díky hustotě kolonizace ujal název Velké Řecko (Magna Graecia, Megalé Hellas) Název Megalé Hellas vznikl nejdříve počátkem 4.stol.př.n.l. a vycházel od Řeků 22. Jak již bylo řečeno, v archaickém období můžeme sledovat intenzivnější sociální napětí, projevující se zejména v hospodářsky rozvinutých obcích. Východiskem z případné krize v této době se stala v mnoha řeckých obcích tyrannis, dnes odborníky pokládaná za důležitou etapu ve vývoji řecké polis. Ctižádostiví jedinci z řad aristokracie využili sociálního napětí a sami se chopili vlády. Slovo tyrannos, označující samovládce bylo s největší pravděpodobností převzato z lýdského prostředí 23. Známe mnoho příkladů řeckých tyranů z vlastního pevninského Řecka (v Korintu Kypselos a Periandros, v Sikyónu, Megaře aj.). V řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii vládly poněkud jiné poměry, nebyly tam tak pevné rodové svazky jako v metropolích, navíc město muselo být neustále v pohotovosti před místní i etruskou a kartaginskou konkurencí. Neustálá bojová pohotovost pak poskytovala příležitost k vytvoření režimu osobní moci. Na Sicílii docházelo ke vzrůstu moci tyranů, kteří se opírali o žoldnéřské oddíly, především na přelomu 6. a 5. století. 20 Bartoněk, 1976, s Oliva, 2003, s Encyklopedie antiky, 1973, s Burian, Oliva, 1984, s

9 Sicilští samovládci si podmaňovali okolní území 24 a to jak osady místních kmenů tak řecká města (Hippokratés z Gely si podmanil Naxos, Zanklé, Leontinoi; Gelón po něm ještě Syrákúsy apod.), bojovali proti sobě, ale vytvářeli rovněž spojenectví, která sloužila k boji proti Kartagincům či Etruskům. Jako příklad můžeme uvést bitvu u Hímery v r.480 př.n.l., kde syrákúský tyran Gelón ve spojení s ostatními řeckými městy porazil Kartágiňany 25. Gelónův bratr Hierón pak zasahoval po jeho smrti do jihoitalských záležitostí a porazil Etrusky u Kýmé r. 474 př.n.l 26. Velký přínos však mají tito samovládci i na poli kulturním, neboť na svých dvorech často soustředili řadu umělců a řemeslníků a stávali se mecenáši kulturního života. Díky nim také vznikala monumentální díla jakými jsou i řecké chrámy, které se často nachází právě v místech ovládaných významnými tyrany (Syrákúsy, Akragás aj.). I.3. Velké Řecko vznik a vzestup kolonií Nyní bych ráda nastínila postup řecké kolonizace v oblasti jižní Itálie a Sicílie a uvedla významné kolonie, které zde Řekové založili. Samozřejmě ne ve všech se nám do dnešní doby zachovala chrámová architektura, ale považuji za důležité se o nich alespoň několika slovy zmínit. Není mým cílem vyjmenovat všechny řecké osady na tomto území, ale především ty důležité a naznačit tak postup procesu kolonizace z chronologického hlediska. I.3.1. Starší kolonie založené v 8. stol. př.n.l Pozornost řeckých kolonistů nejdříve upoutala Kampánie na západním pobřeží jižní Itálie. Řekové si zajisté uvědomovali neobyčejnou úrodnost zdejší sopečné půdy, ale své první osady zakládali především z důvodů obchodních 27. První impulsy vycházely z ostrova Euboia, konkrétněji z města Chalkis. Jeho obyvatelé se nejdříve usadili na úrodném ostrově, vzdáleném jedenáct kilometrů od italské pevniny, kde založili osadu Pithekúsai. Spíše než 24 Bartoněk, 1976, s Tamtéž, s Bouzek, 2003, s Grant, 2002, s

10 kolonie či apoikie zde vznikla řecká obchodní stanice, tzv. emporion 28. Pithekúsai vznikly především proto, aby pomohly zprostředkovat obchodní styky s Etrurií. Řekové měli zájem hlavně o etruské kovy, především železo, cín a měď. Etruskové za to od nich odebírali zlato, které získávali Eubojané prostřednictvím svých emporií jako byla Al-Mina či Paltos v severní Sýrii, z nich také přenesli znalost hláskového písma na vlastní ostrov a odtud pak dále na Západ. Toto kulturní poselství tak převzali v jižní Itálii Etruskové a od nich se později dostalo také k Římanům. Z této obchodní stanice založili Chalkiďané v polovině 8. stol. př.n.l. 29 na protějším jihoitalském pobřeží osadu Kýmé (obr.i.2. a I.13.). Od začátku prvního tisíciletí obývali tuto oblast domorodí Opikové. Řekové z Pithekúsai je násilím i pomocí vyjednávání zpacifikovali a založili zde obchodní stanici, která se stala důležitou řeckou kolonií. Většina obyvatel, vedených Megasthénem, byla chalkidského původu, část, kterou vedl jeho kolega Hippokleides, pocházela z malého eubojského města Kýmy, jež dalo jméno nové osadě 30. Okolní půda byla velice úrodná, poskytovala dostatek obilí pro město, sloužící také jako obchodní artikl. Kýmé se brzy stalo politicky významným městem, usilujícím o plné ovládnutí Siciského průlivu. Jeho kulturní význam převyšoval působnost ostatních jihoitalských řeckých osad, právě odtud poznali Etruskové řeckou abecedu a odtud byly zřejmě zprostředkovány náboženské představy do Etrurie a později také do Říma 31. Obr. I.2. Kýmé, plán města 28 Boardman, 1981, s Oliva, 2003, s Grant, 2002, s Encyklopedie antiky,1973, s

11 Kýmé proslavila také její Sibylla. Zdejší původní věštkyně se jmenovala Amaltheia 32, svá proroctví vyhlašovala jménem Apollóna, jenž nahradil Héru v úloze hlavního místního božstva. Do historie vstoupilo město tyranem Aristodémem, který porazil vojsko spojených etruských měst u Aricie r. 504 př.n.l. (úspěchy zaznamenal již před tím, než se stal samovládcem, bránil město již v r. 525, kdy ho napadli Etruskové společně s Umbry a Dauny) 33. Kýmé byla první kolonií na jihoitalské pevnině a současně jakýmsi severním mezníkem tzv. Velkého Řecka. Dále na sever již Řekové své kolonie nezakládali (mapa obr. I.13.), oblast totiž spadala pod vliv Etrusků. Existují však doklady o určitých řeckých komunitách, žijících v jižní Etrurii, které nebyly organizované v koloniích, ale v obchodních stanicích na pobřeží. První taková stanice byla objevena v blízkosti moderního pláže (lido) v Tarquiniích, mimo jiné zde byly odkryty zbytky svatyní Héry a Démétér. Podobné obchodní stanice jsou doloženy u sídliště Regisvilla a v Pyrgi 34. Chalkis společně s ostrovem Naxos založila v r.734 př.n.l. 35 na Sicílii osadu Naxos, v místech, kde se vylodili první osadníci z Východu (obr. I.3.). Kolonie, která vznikla na základech starého sídliště na nízkém lávovém poloostrově u ústí malé říčky severně od Etny, měla úrodné zemědělské zázemí, brzy po založení zde osadníci začali pěstovat vinnou révu. Chalkiďan Theoklés vybudoval oltář Apollónovi Archegetovi (zakladateli). Ujal se zde Afroditin kult, který není v oblasti Velkého Řecka nejčastějším jevem 36. Město nemělo na Sicílii nikdy zvláštní význam, sloužilo však v počátcích kolonizačního období jako výchozí bod pro založení dvou dalších kolonií Leontinoi, založené Theoklem a Katané, založené Euarchem z Chalkis 37. Osada Leontinoi byla založena v místě sikulského osídlení, původní obyvatelstvo odtud bylo vyhnáno. Kolonie ležela v úrodné rovině, jíž protékala řeka Symaithos, přibližně deset kilometrů od pobřeží. Podle dochovaných zpráv zde vznikla první sicilská tyranis, poté co 32 Vergilius, Aeneis, VI, Bouzek, 2003, s Barker, Rasmusen, 2005, s Boardman, 1981, s Mertens, 2006, s Grant, 2002, s

12 zde vystoupil Panaitios v čele nemajetných občanů proti místní oligarchické vládě 38. Brzy po Leontinoi byla založena o něco severněji a přímo na pobřeží osada Katané, která sloužila jako přístav. Na zdejší akropoli je doložena svatyně Démétér 39, dárkyně a ochránkyně polní práce, jejíž kult je na Sicílii hojně zastoupen. Obr. I.3. Naxos, plán města V druhé polovině 8. století ( př.n.l.) Chalkiďané založily na severovýchodním pobřeží Sicílie (obr. I.4.) osadu Zanklé. Počátky města jsou spojovány s piráty z Kýmé, kteří byli brzy posíleni dalšími příchozími přímo z eubojského města Chalkis. Své jméno dostalo město podle srpovitého tvaru přístavu, výraz zanklé totiž označoval v jazyce Sikulů srp 40. Pozdější generace přisuzovali založení města mytické nymfě Peloriadě (po ní se také nazývá Pelorské pohoří). Je zde doložena svatyně již z 8. stol. př.n.l., ale nevíme dosud, komu byla zasvěcena. Zdejší mince dosvědčují, že hlavními božstvy města byli Poseidon a Pan 41. Důležitým zdroj obživy poskytovala obyvatelstvu tři blízká vulkanická jezera, ale hlavním původem moci a bohatství byla klíčová poloha města na okraji úžiny. Počátkem 5. století uplatnil v Zanklé svůj vliv Anaxilás, tyran z protilehlého Rhégia. Výrazně se změnila skladba obyvatelstva. Po porážce povstání maloasijských Řeků sem přišli přistěhovalci z Milétu a Samu 42. Anaxilás zde usadil také Messéňany, kteří neuspěli v povstání proti spartské nadvládě v r. 490 př.n.l.. On sám odvozoval svůj původ 38 Bartoněk, 1976, s Boardman, 1981, s Bartoněk, 1976, s Grant, 2002, s Burian, Oliva, 1984, s

13 z Messénie, a tak dal městu nové jméno Messáná (dórsky), Messéné (iónsky) 43, jehož přímým pokračováním je dnešní název Messina. Přibližně 35 km na západ byla koncem 8. stol. př.n.l. obyvateli Zanklé založena na severním pobřeží Sicílie naproti Liparským ostrovům kolonie Mylai (dnešní Milazzo). Obr. I.4. Řecké kolonie na Sicílii podle původu kolonistů, mapa V druhé polovině 8. stol. př.n.l. založili obyvatelé eubojského města Chalkis, podle tradice z Apollónova podnětu 44, osadu Rhégion (dnešní Reggio di Calabria). Ze stejného impulsu se k nim záhy připojili obyvatelé Messénie, vyhnaní odtamtud svými spoluobčany za to, že se s nimi neztotožňovali v odporu proti Spartě. Ti začali hrát v Rhégiu od počátku důležitou úlohu, od raných dob byla vláda v rukou osob messénského původu. Zájmy Rhégia byly vždy spíše námořní a obchodní než pevninské a zemědělské. Město mělo pro svou výtečnou strategickou polohu vždy významné postavení v sicilsko-jihoitalské politice. Na vrchol moci přivedl město tyran Anaxilás ( př.n.l.). Zpočátku podporoval Kartágince, ale po porážce u Himéry r. 480 př.n.l. začal spolupracovat se syrákúskými tyrany. V roce 461 př.n.l. se zde prosadilo demokratické zřízení. 43 Bartoněk, 1976, s Tamtéž, s

14 Dalším městem, jež se podílelo na řecké kolonizaci, byla Megara. Její obyvatelé založili v druhé polovině 8. století blízko sicilských Leontinoi osadu Megara Hyblaia 728 př.n.l. tedy v době, kdy Megara podléhala Korintu 45. Přistěhovalci na Sicílii učinili několik neúspěšných pokusů o osídlení, nakonec obdrželi území od sikelského krále Hyblona, podle něhož novou osadu pojmenovali 46. Již od 8. stol. př.n.l. zde máme doloženy kultovní stavby, ovšem neznámé dedikace 47. Obr. I.5. Syrákúsy, zázemí kolonie, mapa Mnohem významněji se na kolonizaci podíleli Korinťané 48, kteří na Sicílii přibližně ve stejné době, kolem r. 734 př.n.l. založili Syrákúsy. Již dříve kolonizovali ostrov Korkýru, která hraje mimo jiné důležitou roli v otázce vlivu na jihoitalskou architekturu. Obsadili nejdříve ostrov Ortygia (obr. I.6.), kde se nachází nejstarší městská část s posvátnými okrsky a odtud pokračovali na Sicílii. Vznikla tak první dórská kolonie na ostrově 49. Syrákúsy se staly centrem dórského koloniálního panství (obr. I.5.), o němž bude ještě beze sporu řeč v souvislosti s chrámovou architekturou. Na Ortygii se nacházela původní sikelská osada, jejíž obyvatelstvo bylo, podobně jako na jiných místech, donuceno postoupit své území 50. Podle tradice přikázal Apollón v Delfách jejímu zakladateli Archiovi 45 Grant, 2002, s Boardman, 1981, s Bourbon, Durando, 2004, s Kreissig, 1985, s Gruben, 1963, Oliva, 2003, s

15 z Korintu, aby založil na Sicílii město na místě, kde ústí řeka Alfeios mísící se s pramenem Arethúsy 51. Staří Řekové totiž věřili, že Alfeios, pokračuje pod Iónským mořem a vynořuje se se přávě na Ortygii 52. Posvátný pramen Arethúsy pak vznikl proměnou nymfy Arethúsy, prchající před říčním bohem Alfeiem 53, ve sladkovodní studánku. Ještě před koncem 8. století se začalo obývané centrum šířit na Sicílii, kde se za agorou postupně rodily hlavní syrákúské čtvrti např. Achradina byla vládní a obchodní čtvrť, Neapolis a Tyche sloužily jako obytné části města 54. Podél řeky Anapos se rozprostírala úrodná nížina, z níž bohatli příslušníci vládnoucí třídy. Na rozdíl od chalkidských kolonií postupovala expanze Syrákús do sicilského vnitrozemí (stejně i Gela) hned od počátku podle dobře promyšleného plánu. Proto také obyvatelé města zakládaly systematicky v průběhu 7. a 6. století opěrné vojenské body 55 (obr. 1.5.). Byla to především města Kasmenai, Akrai a Helóros, v 6.století pak Kamarína, která udržovala přátelské vztahy se Sikely a kolem r. 550 př.n.l. se osamostatnila. Obr. I.6. Syrákúsy Ortygia, plán Na počátku 5. stol. př.n.l. se syrákúští občané vzbouřili proti oligarchické vládě, která uprchla z města a žádala o pomoc gelského tyrana Gelóna. Ten vstoupil do Syrákús a učinil 51 Hošek, 1972, s Bartoněk, 1976, s Ovidius, Proměny, V, Grant, 2002, s Bartoněk, 1976, s

16 z nich centrum svého panství, Gelu přenechal bratru Hierónovi, přičemž více než polovinu obyvatelstva Gely přesunul do Syrákús. Za jeho vlády se stalo město politickým i hospodářským centrem řecké Sicílie a on sám nejmocnějším vládcem na ostrově. Soustředil velkou vojenskou moc, kterou uplatnil v tažení proti Kartágincům v r. 480 př.n.l. U Himéry se tak spojila vojska tří tyranů syrákúského Gelóna, gelského Hieróna a akragantského Théróna (švagr Gelónův) v reakci na to, že se tamní tyran Terillos spojil s Hamilkarem. Kartáginská armáda utrpěla totální pořážku a Řekové ukořistili obrovské bohatství, navíc museli Kartáginci zaplatit velkou válečnou pokutu, kterou využil Gelón k ražbě mincí. Po tomto slavném vítězství pak vznikají nejvelkolepější řecké chrámy. Po Hierónově smrti nastoupil další z bratrů, Thrasybúlos, vzájemné spory mezi příbuznými postrádaly koncepční velikost jejich předchůdců, vedly ke svržení mladší generace tyranů a v r. 466 př.n.l. bylo v Syrákúsách nastoleno demokratické zřízení 56. Další éra tyranů pak nastává na konci 5. stol. př.n.l. za těžkých bojů mezi šlechtou a lidem. V této době se ujal vlády v Syrákúsách Dionýsios I. Město však mělo velký význam také v náboženské oblasti. Spojením s Delfami se prosadil Apollónův kult a hned v počátcích také kult boha Dia, který byl uctíván v chrámu, postaveném přibližně 3 km západně od města. Ve staré městské části se zvítězil kult bohyně Athény, oživený v 5. století výstavbou nového chrámu 57. Kolem roku 720 př.n.l. založili obyvatelé peloponéské Achaie v úrodné krajině při pobřeží Tarentského zálivu kolonii Sybaris 58. Podle Aristotela pocházel jistý počet osadníků z Troizény v Argolidě, po jejichž vyhnání bylo město prokleto 59. Své teritorium rozšířila Sybaris (obr. I.7.) na základě dohod s příslušníky sousedního kmene Serdaiů, čímž si zajistila vládu nad čtyřmi etnickými skupinami. Výhodná poloha na křižovatce obchodních cest a zámořské styky s maloasijským Mílétem přispěly k hospodářskému rozkvětu, jež vedl k pověstné rozmařilosti obyvatelstva Sybaridy a označení sybarita se stalo synonymem pro rozmařilce 60. Půda, kterou kolonisté obsadili produkovala znamenité obilí, na svazích se pěstovalo víno. Soustředila se zde také výroba nachového barviva, které se získávalo z ostranek, žijících v pobřežních vodách. 56 Bartoněk, 1976, s Mertens, 2006, s Boardman, 1981, s Aristotelés, Politika, V, 3, Encyklopedie antiky 1973, s

17 Obr. I.7. Sybaris a okolí, mapa Sybaris byla také patrně prostředníkem mílétského obchodu s Etrusky, jako opěrný bod této obchodní činnosti založili její obyvatelé na Tyrrhénském pobřeží město Laus 61. Obraz býka na mincích původně značil říčního boha Krathise, ale odkazoval také na bohatství, které město získávalo z chovu hovězího dobytka. Sybariďané chovali také ovce, proslulé vysoce kvalitní vlnou. V průběhu 6.století se občané města stále více izolovali uvnitř hradeb. Po krátké epizodě spojenectví s Krotónem proti osadě Siris se stala obě města největšími nepřáteli. Konflikt vyvrcholil kolem r. 510 př.n.l. 62, poté, co se vlády v Sybaridě chopil tyran Télys 63. Emigrovala odsud vlivná skupina aristokratů a uchýlila se právě do Krotónu, odkud bylo pak vysláno do Sybaridy třicetičlenné poselstvo, které dal Télys brutálně povraždit. Tato událost se stala impulsem k napadení města, v jediné bitvě byla sybaritská armáda poražena a stáhla se zpět za hradby. Ale Krotóňané obrátili koryto řeky Kráthidy přímo na město, takže ho zaplavili a srovnali se zemí. Ze záznamů antických autorů víme, že hlavním božstvem města byla Héra, jí byl také zasvěcen hlavní chrám. Poblíž bývalé Sybaridy vznikla pak v r. 444/3 př.n.l. všeřecká osada Thúrioi 64, založená pod patronací Athén a osazená kolonisty z různých částí řeckého světa. 61 Grant, 2002, s Boardman, 1981, Bartoněk, 1976,s Grant, 2002, s

18 Krotón byl založen stejně jako Sybaris achájskými Řeky. Rozkládal se po obou stranách ústí Aisaru (Esaro) na poloostrově, obklopeném dvěma chráněnými přístavy. Předpokládá se, že k usazování Achájců zde došlo krátce po založení Sybaridy, kolem r. 710 př.n.l. 65. Vykopávky potvrdily kult a existenci nejdůležitější Krotónské svatyně Héry Lakinionské 66, postavené na mysu Lakínion. Město mělo velmi dobrý přístav, obec samotná však vynikla spíše jako zemědělské středisko. Jeho expanze pak směřovala především na jihozápad a západ, jednak podél pobřeží, kde byla založena Kaulónia, město s hospodářskými úspěchy především v 5. stol. př.n.l., a jednak přes vnitrozemí k Tyrrhénskému moři. Během 6.století procházela Krotón obdobím stagnace, ale již ve 40.letech nastal opětný rozkvět města, který bývá rovněž přičítán příchodu Pýthagora ze Samu. V té době zde vznikali tzv. hetairie (družiny), které měly velký význam pro vytváření praktické politiky ve městě 67. Pythágorovým posluchačem byl i slavný atlet Milón, který vedl akci proti Sybaridě 68. Kolonie bohatla především díky zemědělské produkci a stala se postupně významným rivalem Sybaridy, po jejím totálním zničení pak získala v jihoitalské oblasti prvenství. V posledním desetiletí 8. stol. př.n.l. 69 založili kolonisté ze Sparty v západní části Velkého Řecka město Tarás (Tarent). Podle pověsti byla kolonie založena tzv. Partheniai (děti panen), jednalo se o děti zplozené mladými Sparťany během války s Messéňany, kdy se muži, kteří přísahali, že musí nejprve porazit nepřítele, nemohly vrátit dříve ke svým ženám. Po návratu spartských mužů se těmto dětem, nenarozeným z řádného manželství, nedostalo plných občanských práv 70. Vzpoura, kterou připravili pod vedením Falantha, byla odhalena a spiklenci se na popud delfské věštby vypravili do jižní Itálie k zálivu v krajině Iápygů. Přes okolnosti, které vedli k samotnému založení města, byly mezi Tarantem a jeho mateřskou obcí tradičně dobré svazky. Obyvatelé kolonie se dlouho potýkali s odporem místních kmenů, zejména Iápygů. Tyto války vyústily v konflikt, zakončený v roce 473 př.n.l. porážkou Tarenta, což mělo za následek změnu oligarchického zřízení v umírněnou demokracii. 65 Boardman, 1981, s Mertens, 2006, s Bartoněk, 1976, s Grant, 2002, s Boardman, 1981, s Oliva, 2003, s

19 Obr. I.8. Tarás, plán města Město vzkvétalo a získalo v oblasti vedoucí postavení, včlenilo si i oblast Metapontu a území někdejší Siris. Moc spartské kolonie začala slábnout až ve 4. stol. př.n.l., kdy oblast jižní Itálie ovládl Dionýsios I.. Občané Tarenta převzali kulty své mateřské obce (Artemis), navíc se však ujal také kult Démétér a Koré, spojitost s polohou města na mořském pobřeží měl kult boha Poseidona, jemuž byl zasvěcen monumentální peripterální chrám 71, jehož zbytky jsou dodnes patrné mezi moderní městskou zástavbou. I.3.2. Kolonie založené v 7. stol. př.n.l. Kolem přelomu 8. a 7. století založila Sybaris rovněž na pobřeží Tarentského zálivu významné město Metapontion, které udržovalo se svou metropolí přátelské svazky. Účastnilo se po jeho boku zničení iónského města Síris, které leželo právě na půl cesty mezi Sybaridou a Metapontem. Již v průběhu 7. století zde začali vznikat chrámové stavby, které byly zdokonalovány v průběhu dvou následujících století 72. Hlavními božstvy města byli Apollón a Héra 73. První polovina 6. století znamenala období konsolidace, kdy do Metaponta dorazili noví osadníci z Peloponésu 74. Po zničení Sybaridy se město úplně osamostatnilo a pod cizí nadvládu se dostalo až ve 4. stol. př.n.l., kdy se celé oblasti zmocnil Tarás. 71 Mertens, 2006, s Boardman, 1981, Mertens, 2006, s Mertens, 1985, s

20 Nejvzdálenější sybaritskou kolonií byla Poseidoniá (pozdější Paestum). Obyvatelé Sybaris zde založili v blízkostí ústí řeky Sély menší základnu nejspíš za nějaké velmi rané námořní expedice těsně kolem r. 700 př.n.l. Samotné město Poseidoniá však vzniklo podle nejstarších nálezů keramiky až mezi lety př.n.l 75. Narozdíl od ostatních závislých sídlišť měla zřejmě Poseidoniá hned od počátku postavení plně suverénní obce 76. Můžeme tak soudit z toho, že město razilo již v 6.století vlastní mince. Po zničení Sybaridy odešla s největší pravděpodobností značná část jejích obyvatel právě do Poseidonie. Přinesli s sebou mnoho poznatků a zkušeností a především obchodních kontaktů, díky kterým město bohatlo a vzkvétalo. V moderní době proslavily tuto lokalitu především tři dobře zachované peripterální chrámy, dva zasvěcené Héře a jeden Athéně. Velký význam Héřina kultu v této oblasti dokládá také posvátný okrsek, který byl odkryt přibližně 13 km od Poseidonie v blízkosti ústí řeky Sély 77 (obr. I.9.). Koncem 5. a počátkem 4. stol. př.n.l. ovládli město postupně Lukánci 78. Obr. I.9. Poseidonia, zázemí města Obr. I.10. Poseidonia, plán města v 5. století př.n.l. Kréta a Rhodos přispěly k řeckému osidlování Sicílie založením Gely (obr. I.11.), která vznikla r.688 př.n.l. 79 v místě starší osady domácího sikulského obyvatelstva, jež bylo obsazením jižního pobřeží ostrova Řeky zatlačeno do vnitrozemí. Podle pověsti založili 75 Pennino, Carpiceci, 2004, s Bartoněk, 1976, s Mertens, 1993, s Pennino, Carpiceci, 2004, s Kreissig, 1985, s

21 město Entimos a Antifémos. Jim věštkyně odpověděla, aby založili město na Sicílii shodné jménem s posvátnou řekou Gellem 80. Určitou dobu ještě noví osadníci bojovali se sikelskými horaly o vnitrozemskou planinu s úrodnou ornou půdou, kde chovali Gelané prvotřídní jezdecké koně. Aristokratická vláda města se oddala kultu atletiky, na dlouhou dobu se gelští závodníci stali na olympijských hrách držiteli ceny v závodech v čtyřspřeží. První vítězství získal r. 512 nebo 508 př.n.l. Pantares, jeho syn Kleandros využil pak slávy svého otce k uchopení vlády nad městem roku 505 př.n.l. 81. Obr. I.11. Gela, plán města Po něm nastoupil bratr Hippokratés, který ovládl Naxos, Zankle a Leontinoi, kde ustanovil loutkové despocie. Vojsko vystavěl na jízdě, předpokladem k této skutečnosti byl tradiční chov jezdeckých koní. Téměř ovládl Syrákúsy, které se zachránily pomocí diplomatického vyjednávání Korinťanů. Po jeho smrti se stal opatrovníkem tyranových synů velitel jízdy Gelón, který své chráněnce odstranil a sám se chopil vlády. Brzy se dohodl s akragantským tyranem Thérónem a společnou úmluvu stvrdili několika dynastickými sňatky 82. V roce 488 př.n.l. sám zvítězil jako majitel čtyřspřeží na olympijských hrách a daroval vůz i vlastní sochu do Diova chrámu v Olympii. Gelón ovládl Syrákúsy (viz výše s.11) a vládu v Gele předal bratru Hierónovi, který po Gelónově smrti přesídlil do Syrákús a Gelu předal bratru Polyzálovi. Ten se zapsal do řeckých kulturních dějin významným darem. Věnoval Delfám proslulou bronzovou sochu vozataje 83 (obr. I.14.). Za podpory tyranů se zde rozvíjela také architektonická činnost, i když v tomto ohledu město daleko předčila její subkolonie Akragás, založená r. 582 př.n.l. 84. Na gelské 80 Hošek 1972, s Grant, 2002, s Bartoněk, 1976, s Bourbon, Durando, 2004, s Levi, 1995, s

22 akropoli se prosadil kult bohyně Athény a poblíž ústí řeky Gelas stála svatyně Démétér Thesmofory 85, bohyně plodnosti, považované za patronku Sicílie. Přičiněním občanů Kým vznikla již kolem r. 680 př.n.l. Parthenopé, jeho rozšířením později v první polovině 5. století vzniklo Nové město Neápolis (stará řecká část tedy kolonie Parthenopé byla pak nazývána Palaiopolis Staré město). Osadníci z iónského Kolofónu založili v Tarentském zálivu před r. 670 př.n.l. 86 kolonii Siris. Stala se izolovaným iónským městem, obklopeným řeckými neiónskými sousedy. Na základě společných mincí se má za to, že do sféry jejího vlivu patřila osada Pixús. Siris neměla dlouhou historii. Díky tomu, že byla vklíněná mezi Sybaridou a Metapontem, městy, která měla zájem na siritském zázemí, vznikla kolem r. 550 př.n.l. koalice achájských měst (Sybaris, Metapontion, Krotón a Kaulóniá), jež město dobyla a zničila. Území bylo rozděleno mezi Sybaridu a Metapontion. Významnou kolonii zbudovali obyvatelé dórské Lokridy při pobřeží Iónského moře na jižní špici italské boty v 70. letech 7. stol. př.n.l. 87. Z větší části se jednalo o obyvatelstvo Lokris Opuntské (východní Lokrové), z menší o osadníky z Lokris Ozolské (západní). Nová osada dostala stejné jméno Lokris a přízvisko Epizefyrská (obr. I.13.), podle místního pohoří Zefyria 88. Archeologické nálezy svědčí o kultu Persefoné a Afrodité. Nejstarší fáze později přestavovaného Afroditina chrámu pochází ze 7.století, nachází se v lokalitě Marasá 89. Do dějin vstoupilo město především díky Zaleukovi, nejstaršímu řeckému zákonodárci na západě. Jeho zákony odrážejí disciplinární opatření lokridské aristokratické ústavy, založené na vládě sta domů (hekaton oikiai) 90. Prosluly svou přísností, uvádějí přesně výčet trestů za určité zločiny. 85 Hošek, 1988, s Boardman, 1981, s Grant, 2002, s Bartoněk, 1976, s Mertens, 1993, s Bartoněk, 1976, s

23 Obr. I.12. Řecké kolonie v jižní Itálii podle původu kolonistů, mapa Lokris byla zaměřena spíš zemědělsky, a protože její zázemí, stísněné hornatým vnitrozemím neposkytovalo dostatek půdy, začali Lokerští brzy pronikat k Tyrrhénskému moři. Založili tak Hipponion, Medmu (dnešní Rosarano) a Metauros (až 550 př.n.l.). Město bylo často ohrožováno ze severu mocnějším Rhégiem, a proto uzavíralo výhodná spojenectví, především se syrákúskými tyrany. Kolem r. 648 př.n.l. založili kolonisté ze Zanklé na severu Sicílie osadu Himera (obr. I.4.), ta měla dostatek úrodné půdy a navíc udržovala obchodní kontakty s Elymy i Kartáginci 91. Archeologický výzkum prokázal, že se Himera skládala z horního města na horském okraji a dolního města v ústí, spojeného s přístavem. Do dějin se město zapsalo především slavnou bitvou v roce 480 př.n.l. 92, kdy Gelón porazil spojenecká vojska himerského tyrana Terilla a kartáginského Hamilkara. 91 Grant, 2002, s Prayon, 2002, s

24 Obr. I.13. Lokris Epizefyrská, plán města a jeho zázemí Obr. I.14. Vozataj Delfský, bronz, Muzeum Delfy Selínús, osada, jejíž název byl odvozen od řeckého slova selínón, což znamená celer, miřík (v okolí stejnojmenné řeky rostl v hojném množství divoký celer) 93 byla založena dórskými osadníky z Megary Hyblaie v 2. polovině 7. stol. př.n.l. (628 př.n.l.) a vyrostla v jedno z nejbohatších měst Sicílie. Město leželo na jihozápadním pobřeží, své území rozšiřovalo hlavně směrem na východ, jeho teritoriální expanze se z obavy před kartáginskými odvetnými akcemi západnímu směru raději vyhnula. Selínúntská snaha o expanzi na sever rovněž nedopadala nejlépe, neboť zde narážela na odpor domorodých Elymů. Město dosáhlo vysoké hospodářské úrovně a zcela se osamostatnilo. Nezávislost si udrželo dokonce i za vlády syrákúského Gelóna, který získal do svého područí i Megaru Hyblaiu. Od počátku se zde začala rychlým tempem rozvíjet architektura a město se svižně rozrůstalo. Prostřednictvím chrámů, které se nacházeli celkem na třech posvátných 93 Gruben, 1963, s

25 okrscích 94, máme doloženy kulty Dia, Héry, Déméter, Hekaté aj. Selínús ležel na výběžku, čnícím mezi dvěma řekami, Selínúntem na západě a Galikoi na východě (obr. I.15.). Jejich ústí poskytovala malé, ale významné přístavy. Selínús bohatl hlavně z exportu vína a olivového oleje, jež se vyvážely především do Karthága. Obr. I.15. Selínús, poloha města V průběhu rozkvětu města v 5. století se Selínúnští dostávali stále častěji do konfliktu s blízkou elymskou Segestou. Spory vyvrcholily v r. 416 př.n.l. a konečně 410 př.n.l. 95, kdy Selínús napadl Segestu, která se dovolala kartáginské pomoc. Zjara příštího roku pak zdolalo kartáginské vojsko náhlým útokem Selínús a zmasakrovalo místní obyvatelstvo. Město leželo v troskách, došlo sice k jeho obnově a zbudování opevnění 96, na jehož zdi byly použity i části starších staveb 97 (chrám X,Y), ale již nikdy nedosáhlo takové úrovně. I.3.3. Mladší kolonie založené v 6. a 5. stol.př.l. Mezi mladší, nikoli však méně významné kolonie patří Akragás, založený kolem r. 580 př.n.l. z Gely 98. Existují však nálezy, které dokládají řeckou přítomnost již koncem 7. a začátkem 6. století, tedy ještě před založením města. Před branami Akragantu se nachází svatyně, zasvěcená bohyni Persefóné (San Biagio), která byla užívána Řeky rovněž ještě před r. 580 př.n.l. 94 Bourbon, Durando, 2004, s Bartoněk, 1976, s Mertens, 1989, s Mertens, 2006, s Mertens, 1989, s Boardman, 1981, s

26 Krátce po založení města, kolem r. 570 př.n.l. se při přepadení Diova chrámu násilně chopil vlády tyran Falaris, který podle pověsti upaloval své nepřátele v kovovém býku 99. Další zdejší proslulý samovládce, Thérón se dostal k moci v r. 488 př.n.l., politicky spolupracoval se svým příbuzným Gelónem, panovníkem Syrákús Jeho jméno je spojeno se stavbou Athénina chrámu, který stál na místě dnešního kostela Santa Maria dei Greci, pod stavbou se nacházejí zbytky peripterální struktury 101. Po Thérónově smrti nastoupil jeho syn Thrasydaios, jeho vláda však nebyla ani dlouhá ani úspěšná. Po nezdařených bojích proti syrákúskému vladaři 102 musel uprchnout a v Akragantu byla opět nastolena demokracie. Město proslulo stejně jako Selínús velkým počtem chrámů, zasvěceným různým božstvům, s jistotou je doložen kult Dia, Héry a Athény, ale také např. mytického bolobožského hrdiny Herakla. Obyvatelé Selínúntu založili osadu zvanou Mínóa, jejíž název spojoval místo s hrobkou bájného krétského vladaře 103. Měla sloužit jako opěrná základna další expanze, avšak o něco později se zmocnili osady Akraganští a její název se změnil na Hérakleiu, původní jméno jí pak zůstalo jako přídomek. Řekové kolonizovali i okolní menší ostrovy. Na největším z ostrůvků severozápadního pobřeží Sicílie založili občané maloasijského dórského obchodního města Knidos 104 v 70.letech 6.století osadu Lipara poté, co je Kartáginci vyhnali ze Sicílii, když se chtěli usadit při mysu Lilybaion na západním pobřeží u foinické Motyé, což Kartáginci pokládali za zásah do svého zájmového území. Když kolem r. 540 př.n.l. obsadili Peršané maloasijskou Fókáiu, vydala se část obyvatel na západ. Usadili se nejdříve na Korsice v osadě Alalia, kde žili pět let. Poté se dostali do konfliktu s Etrusky a Kartáginci, rozhodující bitvu sice vyhráli 105, ale byli natolik oslabeni, že opustili ostrov a vydali se k jihoitalským břehům, kde založili osadu jménem Eleá či Hyelé, pozdější Velii, která proslula později elejskou filozofickou školou. 99 Gruben, 1963, s Bartoněk, 1976, s Gruben, 1963, s Bartoněk, 1976, s Tamtéž, s Oliva, 2003, s Bartoněk, 1976, s

27 Krátce po založení Hyelé vznikla blízko Kýmé kolonizací ze Samu 106 osada Dikaiarcheia. Řecký název se ani trošku nepodobá římskému zeměpisnému názvu tohoto místa Puteoli (dnešní Puzzuoli). Kolonizace oblasti jižní Itáli a Sicílie pokračovala i dále v 5. stol. př.n.l, ne však již v takové míře. Ráda bych zmínila alespoň všeřeckou kolonii Thúrioi, i když pro nás není zajímavá co se týče architektonických poznatků, založenou pod patronací Athén v r. 444/3 př.n.l. a osazenou kolonisty z různých částí Řecka. Jejího založení se účastnil i Hérodotos z Halikarnassu 107, Empedoklés z Akragantu nebo Protágorás z Abdér. Vznikla v blízkosti zaniklé kolonie Sybaris, i když zde Řekové vybudovali vzorný městský stát, nikdy nedosáhl věhlasu zničené Sybaridy. O deset let později postavili obyvatelé Tarentu blízko Thúrií méně významnou kolonii Hérakleia. Na Sicílii i v jižní Itálii šířili kolonie poznatky řecké civilizace mezi místním obyvatelstvem v mnoha oborech lidské činnosti. Zároveň se však staly významnou součástí řeckého světa a podílely se značnou měrou na jeho rozvoji. O významu jihoitalských a sicilských kolonií svědčí skutečnost, že tato oblast byla od 4. století označována jako Velké Řecko (Megalé Hellas, latinsky Magna Graecia). II. Velké Řecko předpoklady vzniku a specifik chrámové architektury Je důležité si uvědomit, že v mateřské zemi v době, kdy vznikaly na Sicílii a v jižní Itálii první řecké osady, tj.v druhé polovině 8. stol. př.n.l., již probíhal vývoj chrámové architektury a osadníci si tyto poznatky přinesli s sebou. Můžeme s jistotou říci, že celková konstrukce staveb je dosti shodná s koncepcí uplatňovanou v mateřských městech. Provedení konkrétních stavebních článků či stavebních prvků od půdorysu přes ztvárnění 106 Oliva, 2003, s Borecký, 2003, s

28 sloupů a jejich hlavic až po kladí a střechu je zde velice osobité a originální. Osadníci s sebou přinesli model, který pak originálně upravili podle svého vlastního vkusu. Architekti v nově založených řeckých městech usilovali o povznesení dědictví dórské formy 108, kterou si přinesli ze svých metropolí. Jejich cílem bylo vytržení z jednoduché architektonické struktury pomocí vlastních expanzivních představ o prostoru. Je možné s jistotou tvrdit, že jihoitalská a sicilská chrámová architektura je mnohem svobodnější a nespoutanější a dokazuje tuto svou vlastnost na mnoha konkrétních příkladech 109. Odráží snad svobodnější mentalitu obyvatelstva a do velké míry také bohatství některých kolonií a především dokládá čilý obchodní styk s různými částmi řeckého světa. Osadníci přenesli do nové, bohatší a prostornější krajiny stavitelské poznatky, přičemž jako by zapomněli na svůj vrozený smysl pro umírněnost sophrosyné. Obchodní kontakty a čilý obchodní ruch s sebou vždy přinášel nejen materiální bohatství, ale také nové myšlenky, poznatky a inspiraci. Díky všem těmto faktorům tak přísná strohá kanonická forma dórského řádu mateřského Řecka dostala v této oblasti zcela odlišný charakter. Někteří vědci dokonce označují architektonický směr jihoitalské oblasti pojmem Iónský mořský styl 110. Je potřeba uvědomit si také, že v období 7. a 1. poloviny 6. stol. př.n.l. dochází teprve k formování architektonických slohů. Během vývoje převažujícího dórského stylu v této oblasti se architekti drželi předlohy mateřské země a přitom aplikovali místní originality a odlišnosti, čímž vdechli zdejšímu stavebnímu umění vlastního ducha, který byl určen geografickými, demografickými i hospodářskými podmínkami. Velkou roli zde sehrály kultovní zvyklosti 111, dostupnost materiálu, místní mentalita a s ní související vkus. V žádném případě však nedošlo k vytvoření samostatného jednotného stylu. Na jedné straně jihoitalská a sicilská architektura čerpala z poznatků jiných řeckých oblastí a inspirovala se jimi, na straně druhé měla sama, co nabídnout. Zdejší stavební mistři dosahovali vynikajících technických výsledků. Zářným příkladem architektonických vynálezů jižní Itálie je naprosto jistě entase, která se stala nejproslulejší optickou korekcí 108 Gruben, 1963, s Mertens, 1993, s Barletta, 1990, s Mertens, 2006, s

29 řecké architektury 112. Prvně byla použita právě v této oblasti, konkrétně na nejstarším monumentálním chrámu v Paestu Héra I, známým v literatuře pod názvem Bazilika 113, kde však ještě značně překračuje hranice optické korekce. Hojné uplatnění našla potom především v dórské architektuře celého řeckého světa. Jak jsem již naznačila, v západní koloniální oblasti se chrámové architektuře dostávalo mnohem větší nespoutanosti a svobody výtvarného projevu. Díky bezmeznému entusiasmu pro stavitelské umění zde mohly vzniknout nejvelkolepější Řecké chrámy, které v mnohých ohledech předčily architekturu mateřských obcí. II.1. Počátek vývoje chrámu na řecké pevnině, ostrovech a maloasijské oblasti a formování architektonických řádů V období, kdy Řekové zakládali na území jižní Itálie a Sicílie své první kolonie, stál antický řecký chrám na samém prahu svého vývoje. Považuji za důležité alespoň ve zkratce připomenout vznik a postupný vývoj chrámové architektury v rámci celého řeckého světa. Zrod chrámu můžeme sledovat v 10. stol. př.n.l. v Thermu, kde se nachází souvislá série budov od heladského období. Tzv. Megaron B 114 půdorysně odpovídá archaickému chrámu, ale na krátké severní zdi zůstává ještě zakřivené, stejně jako heróon v Lefkandi na Euboie 115, kolem se nachází 18 kamenných desek pro dřevěné sloupy nejspíš přidaných později. Podobu nejstarší chrámové architektury známe především z terakotových modelů 116, délka chrámu mírně přesahovala šířku, zadní stěna byla zakřivena do oblouku a vpředu se nacházela předsíň se dvěma sloupy v průčelí. Pro základy se užíval lokální kámen, horní části zdí se zhotovovaly z nepálených cihel, konstrukce střechy ze dřeva, krytinu střechy tvořily nejspíš došky. Kolem r. 800 př.n.l. se objevuje i typ s obdélníkovým půdorysem bez zadního zakřivení s plochou nebo sedlovou střechou. Ve stejné době se 112 Vitruvius, III,3, Mertens, 1993, s Robertson, 1969, s Hellman, 2002, s Phoca, Valavanis, 1992, s

30 objevují první peripterální stavby. Nejstarším doloženým chrámem se sloupovým ochozem je Heraion na Samu 117, sloupořadí obklopující jádro stavby však bylo přidáno nejspíš až o půl století později. Chrám se vyznačuje značnou nepravidelností v mnoha ohledech (různé vzdálenosti mezi sloupy, odlišný počet podpěr v průčelí 6 východní, 7 západní průčelí). Setkáme se tu i s vnitřní řadou sloupů, která dělí celu na dvě lodi, ostatně tento prvek se uplatňuje rovněž v jihoitalské architektuře. V nejstarším odbdobí do 8. stol. př.n.l. tedy došlo ke zrodu řeckého chrámu, ustaluje se typická forma půdorysu pravidelného obdélníku a rodí se prvek, který se v dalších obdobích stává neodmyslitelnou součástí řecké architektury sloup. Obr. II.1. Heróon v Lefkandi, rekonstrukce V 7.století se začal formovat specifický dórský řád. V druhé polovině století docházelo k postupnému nahrazování staršího materiálu, tedy dřeva a hlíny, novým pevnějším, trvalejším a spolehlivějším kamenem. Egejská oblast měla pro takovou přeměnu dokonce zcela přirozené předpoklady, dřevo zde bylo vzácné a naopak kámen byl snadno dostupným materiálem 118. Přechod od starších k novějším materiálům a vytváření dórských prvků můžeme sledovat např. na stavbě Apollónova chrámu v Thermu 119. Kombinace tří materiálů 120 (kámen, dřevo, terakota), technická zručnost a smysl pro logiku vedly k monumentalizaci architektury. 117 Mertens, 1989, s Mertens, 1993, s Lawrence, 1967, s Phoca, Valavanis, 1992, s

31 Obr. II.2. Thermos, Apollónův chrám C, půdorys Vnější řada sloupů vytvářela ochoz a až na výjimky (Apollónův chrám v Thermu, Artemidin v Garitse na Korkyře) 121 byli peripterální chrámy postavené v archaickém období hexastylní. V 7. stol. př.n.l. se setkáváme na stranách s vyšším počtem sloupů (15 16), což převažuje i ve století šestém. Obecně platí, že koncem archaického období se v celkovém měřítku zkracuje poměr délky a šířky průměrně na 2,5:1, někdy až 2:1 (Athéna Polias v Athénách). V průčelí bývala meziosová vzdálenost dvou sousedních sloupů větší než na bočních stranách, v některých případech se rohová průčelní interkolumnia zkracovala 122, což úzce souviselo z umísťováním triglyfů. Obr. II.3. Artemidin chrám na Korfu, půdorys O něco později se ve východní části řecké oblasti formoval nový, lehčí a zdobnější řád. Koncem 7.stol.př.n. se na Východě objevuje nejprve aiólská hlavice 123 a konečně v 6. stol.se pak v Malé Asii a iónských ostrovech pod silným vlivem Orientu formuje nový iónský řád. Tento hrubý náčrt počátku vývoje chrámu prozatím naprosto postačí. Nebudu zde rozvádět vývoj jednotlivých částí chrámu v pevninském Řecku, v ostrovní a maloasijské oblasti, ale narazím na ně vždy při srovnání se stavebními prvky jihoitalských a sicilských chrámů. 121 Robertson, 1969, s Gruben, 1963, 123 Vlček, 2005, s

32 Na řecké pevnině se tedy v průběhu 7. a 6.stol.př.n.l. vytvořil dórský styl, řád v pravém slova smyslu, ten byl přenesen na Sicílii, kde byla ponechána mnohem větší volnost experimentu, a konečně na jihoitalské pevnině, která si osvojila sicilské tendence, byla dórská forma obohacena iónskými prvky. Důležité je, že se tak dělo způsobem pestrého experimentu ryze individuálního charakteru. Jak už jsem zdůraznila v předcházející kapitole (viz s.19), v žádném případě nemůžeme hovořit o vytvoření nového samostatného jednotného stylu. II.2 Předpoklady vzniku monumentální architektury v řeckých koloniích jižní Itálie a Sicílie V oblastech, kde se Řekové v Itálii a na Sicílii usadili nebyla nijak výrazně zakořeněná stavební tradice původního osídlení. Domácí obyvatelstvo bylo po kulturní stránce na vývojově nižší úrovni 124, takže příchozí kolonisté necítili potřebu navazovat na jejich tradice, ale dávali přednost vyspělejší formě a architektonickým poznatkům své mateřské země. Samozřejmě, že se kolonisté setkávali se stavebními zvyky domácího obyvatelstva a osvojili si některé dílčí prvky místní architektury, které však globálně nepoznamenaly zdejší monumentální řeckou architekturu jako celek. Nové materiálové podmínky a všeobecná aklimatizace v cizím prostředí znamenaly důležitý předpoklad pro vznik svébytného a osobitého vzhledu zdejších chrámů. Na vzniku a vývoji monumentální chrámové architektury se významně podepsala konsolidace nově založeného města a s tím také politické, zemědělské a kulturní předpoklady pro stavitelství. Z politického hlediska byly kolonie zcela nezávislé na své mateřské obci. Rozkvět kultury a především stavitelské činnosti byl podporován politickou mocí jako nepostradatelný reprezentativní faktor. Proto i za vlády tyranů docházelo k rozkvětu chrámové architektury (Akragás, Syrákúsy, Gela) 125. Kolonie disponovaly většinou bohatou zemědělskou 124 Boardman, 1981, s Burian, Oliva, Praha 1984, s

33 základnou, která nejen, že postačila k obživě jejich obyvatel, ale stávala se také předmětem obchodu, což vytvářelo živnou půdu pro vývoj a obohacení stavitelského umění 126. II.3 Uctívání bohů a kultovní zvyklosti v západořeckých koloniích Na podobě a umístění jednotlivých chrámů se podílely velkou mírou také okolnosti, související s náboženským životem obyvatel dané oblasti. V architektuře i vybraném místě se odráží bezesporu skutečnost, jakému božstvu byla stavba zasvěcena. Hlavním olympským bohům jako byl Zeus, Héra nebo Athéna se stavěly často velké chrámy na výrazně vyvýšených místech, samozřejmě pokud to terén umožňoval. Například v jihoitalské Poseidonii se setkáváme s výrazným kultem Héry a Athény 127, vznikly zde tři významné monumentální chrámy, z toho dva (Héra I a Athéna) již v archaickém období. Všechny tři stavby jsou však díky rovinnému terénu jen nepatrně vyvýšeny nad úroveň města. Proti tomu Akragás nebo Selínús 128 na Sicílii poskytují kopcovitý terén a chrámové okrsky jsou tak umístěny na jednotlivých pahorcích. Na východním selínúntském okrsku nalezneme pozůstatky tří velkých chrámů, E zasvěcený Héře (klasické období), G a F s nejistým zasvěcením. V Akragantu byla nejmonumentálnější stavba zasvěcena právě Diovi. Vládci nad všemi řeckými bohy byl věnován například také velký chrám na pahorku za branami Syrákús. Velice oblíbeným božstvem, především na Sicílii byla Démétér, bohyně symbolizující plodnou sílu země, která zde byla uctívána společně se svou dcerou Persefonou. Jim byly často zasvěceny menší chrámové stavby, s jednoduchým půdorysem jako např. chrám v Contrada Gaggera v Selínúntu, kde vznikla již počátkem 6.stol.př.n.l. svatyně, zasvěcená bohyni úrody s přízviskem Málophoros 129, její dcera zde byla ucívána jako Persefoné Pasikratea, vládkyně nad smrtí. Příkladem menší svatyně z pozdně archaického období je chrám v S. Biagio u Akragantu. Volba jednoduchého půdorysu nejspíš souvisela také 126 Pennino, Carpiceci, 2004, s Tamtéž, s Durando, 1997, s Gruben, 1963, s

34 s prováděním kultu 130. Démétér si získala v této oblasti přízeň především díky velké produkci zemědělských plodin, především obilí, jež představovala významný zdroj obživy a také obchodní artikl 131 jihoitalských a sicilských kolonií. Velké oblibě se těšil také Apollón a to především díky tomu, že kolonizace a zakládání měst na západě bylo úzce spjato s jeho věštírnou v Delfách, kde většinou obyvatelé metropolí dostali od boha prostřednictvím Pýthie pokyny o směru plavby a místě založení 132. Významné chrámy nalezneme například v Syrákúsách nebo také v Metapontu, někdy mu bývá připisován také chrám G v Selínúntu 133. V některých případech, především tedy v počáteční fázi vývoje jednotlivých měst, přispěla k výběru místa také již existující svatyně, která zde zůstala po vyhnaném původním obyvatelstvu. Takový příklad nalezneme v Akragantu. Řekové využili přírodní svatyně vyhnaných Sikulů v podobě jeskyně s pramenem, ke které přistavili místnost s funkcí pronáu. Uctívání příslušného božstva úzce souviselo s metropolí. Kolonisté si s sebou přinesli kromě velkého množství poznatků také kult mateřského města. Jako příklad mohu uvést uctívání Apollóna v Syrákúsách 134, založeným obyvateli Korinta, jemuž byl zasvěcen nejstarší peripterální chrám na Sicílii. V Tarantu je kromě kultu Poseidona, spojeného s přímořskou polohou města, doložen také kult Artemis a Héry, bohyň uctívaných ve Spartě. V achajských koloniích nápadně vyniká kult Héry viz. Poseidonia, Metapontum. Důležitý faktor, zasahující do podoby chrámu, patrný především v půdorysi stavby, představují kultovní zvyklosti a konkrétní kultovní rituály. Musíme si uvědomit, že chrám netvořil v kultovním smyslu samostatný omezený celek, ale stal se součástí temenu, posvátného okrsku, představujícího neodlučitelný komplex, přísně vymezený 135 a vytvářející přehledný systém. V posvátném okrsku se mohlo nacházet několik chrámů, zasvěcených různým bohům, ale každý pojímal vlastní kultovní prostor, tvořený vlastní stavbou chrámu, oltářem, sloužícím k výkonu zápalných obětí a mezi nimi 130 Mertens, 2006, s Boardman, 1981, s Hošek, 1972, s Gruben, 1963, s Bartoněk, 1976, s Malkin, 1996, s

35 volným kultovním prostranstvím. Zápalné oltáře často osově i směrově korespondovaly se stavbou chrámu, ale někdy byly také výrazně odchýleny např. oltář chrámu B v Metapontu 136 nebo chrámu Démétér Malophoros v Selínúntu. Prostor mezi chrámem a oltářem dodržoval odstup, potřebný ke shromáždění přítomných účastníků kultu. Tomuto faktu se podřizovala také přístupová schodiště, často neobvykle široká, jako např. u chrámu M na svahu Contrada Gaggera v Selínúntu 137. Rozvržení půdorysu staveb úzce souvisí se způsobem provádění kultovních zvyklostí a rituálů. Řecké náboženství nebylo záležitostí vyznání a dogmatu jako judaismus, křesťanství nebo islám. Kněží nepředstavovali ochránce ani šiřitele víry, ale ztělesňovali strážce kultovní tradice a vykonavatele kultovního rituálu 138. Průběh kultovních záležitostí vypadal nejspíš trochu jinak, než tomu bylo v mateřském Řecku. Na východním průčelí se často nacházelo schodiště s širšími stupni, umožňující pozvolné stoupání, po nich vycházeli účastníci kultu nahoru na stylobat a postupně procházeli prostorami peristase. Právě z tohoto důvodu disponují jihoitalské a sicilské chrámy v průběhu archaického období širokým sloupovým ochozem. Po opětovném shromáždění v přední východní části procházel průvod obrovskými často bronzovými dveřmi 139 (doložené u chrámu C v Selínúntu) přímo do naa, kde postupoval až hluboko do temného prostoru, zastavil se až před adytonem, kde se nacházela kultovní socha. Při procházení chrámem někdy s přibývající hloubkou a zároveň významem stoupali účastníci do dalších výškových úrovní (chrám C v Selínúntu, Athéna v Poseidonii aj.). Častým půdorysným jevem je především u jihoitalských chrámů prostřední řada sloupů. Tento prvek, typický u rané řecké architektury (Apollónův chrám v Thermu) přetrvává zejména u staveb achajských kolonií až do druhé poloviny 6. stol. př.n.l.. Vyvrcholení a zároveň ukončení tohoto půdorysného typu představuje Héra I v Poseidonii 140. V případě takových chrámu nejspíš vcházeli účastníci kultu jedněmi dveřmi do jedné ze dvou lodí náu, před adytem, kde byl vytvořen větší rozestum, přešel průvod zvolna do vedlejší lodi a pokračoval směrem k východu druhými dveřmi 141. Prostřední řada sloupů v nau vedla také 136 Mertens, 2006, s Tamtéž, s Kron, 1996, s Mertens, 2006, s Carpiceci, Pennino, 2004, s Mertens, 1993, s

36 k chybným interpretacím o dvojím kultu těchto chrámů. Například v Poseidonii se dříve spekulovalo u tzv. Baziliky o uctívání Héry a Dia 142, tyto teorie byly však již předkonány. Na oltáři před chrámem pak kněží prováděli zápalnou oběť příslušnému božstvu. Proto se také tyto velké oltáře staly nedílnou součástí 143 komplexu a sami o sobě se představovaly jako architektonická díla, akceptující stavební řád chrámové stavby. Podle vývoje půdorysu můžeme soudit, že v pozdně archaickém období došlo na některých místech k určité změně kultovního rituálu. Prostor peristase byl potlačen ve prospěch rozšířené cely. Předpokládá se, že ochoz tak ztratil praktickou funkci a sloužil spíš jako jakýsi ochranný obal jádra stavby. Takovou změnu můžeme sledovat u Athénina chrámu v Poseidonii 144 nebo Heráklova chrámu v Akragantu. Na některých místech se však obyvatelé nesnadno loučili se starými tradicemi, a proto se nadále udržel starý typ půdorysu. Zářným příkladem je město Selínús, kde vznikly v tomto období tři velké chrámy, využívající široký prostor peristase. Kult a s ním spojené záležitosti byl tedy jedním z důležitých faktorů, podílejících se na podobě chrámu. Měnící se doba přinášela změny také v náboženském životě, odrážející se v kultovních rituálech. Tyto změny měly pak také vliv na vývoj architektury, kterým se nyní budu zabývat. 142 Tamtéž, s Doepner, 1998, s Mertens, 2006, s

37 III. Vývoj dórského chrámu na Sicílii a v jižní Itálii v archaickém období III.1 Nejstarší chrámy období před zformováním řádů V kolonizovaných oblastech se nově příchozí Řekové potýkali se zvláštními podmínkami, kterým se museli první generace osadníků nejdříve postupně přizpůsobit. Měli tak méně možností k vyvíjení monumentální stavební činnosti. Přestože svatyně hráli již od příchodu kolonistů velice významnou roli v jejich každodenním životě, v počátcích vývoje měst se sakrální stavby nijak výrazně neodlišovaly od jiných stavebních typů. Jsou tak velice špatně rozpoznatelné od civilních budov. Výjimku tvoří podle nejnovějších archeologických výzkumů, vedených G. Vozou 145 Syrákúsy. Byly zde v nejstarším posvátném okrsku, západně od klasického Athénina chrámu odkryty zbytky základů stavby typu oikos o rozměrech 6 x 9,20 m. Objekt, datovaný do 8.stol.př.n.l., tedy do období založení města, je jediným známým příkladem sakrální architektury na západě, připisovaný počátkům kolonizace této oblasti. Teprve v 7. stol. př.n.l. se v hojnějším počtu objevují stavby, které se výrazně liší od typu domu, označovaných Mertensem jako Haustypen 146. Takový příklad nacházíme v osadě Megara Hyblaia, jedná se o jednopokojový pravoúhlý oikos, který se liší od většinou kvadratických obytných domů pouze svou podlouhlou formou. Jedná se o skromné kultovní zařízení, jež si zachovalo význam i v 6. stol. př.n.l. Vedle tohoto typu vznikaly i bezsloupové kultovní objekty rozdělené na více místností, které se postupně v průběhu 6.stol.př.n.l. rozrůstaly do větších rozměrů. Byly to vesměs pravoúhlé stavby. Významným dokladem je objekt u Francavilla Marittima (Kalábrie, v blízkosti Sybaridy), kde byly, jak se zdá, krátce po založení Sybaridy v 7. stol. př.n.l. zřízeny minimálně dva větší pravoúhlé chrámy typu megaron, provedené domácí stavební 145 Mertens, 2006, s Mertens, 1993, s

38 technikou dřevěných kůlů a proutí. Tzv. stavba III měřila i s předsíní 18 m v délce a 8 m v šířce (obr. III.1.). Dá se rozeznat pronaos a naos, který byl rozdělen třemi řadami kůlů na 4 lodi. Jamky jsou tak hustě u sebe, že zde mohly být pouze proutěné stěny opatřené s největší pravděpodobností hliněnou omítkou 147. Tento ne přesně datovatelný chrám byl nahrazen ještě před polovinou 6. stol. př.n.l. na přibližně stejném půdorysu pevnou stavbou, došlo pouze k prodloužení pronaa a tím prodloužení celkové délky stavby na 22 m. Stavební materiál byl tvořen lomovým konglomerátem z pahorku, na kterém chrám stál a velkými křemeny z blízkého říčního údolí k vyspárování. Z kamene však byl postaven pouze sokl, stěny tvořily hliněné cihly.vedlejší chrám je hůře zachovaný, ale rovněž ukazuje obě fáze. V obou případech se jedná o stavební činnost prvních generací řeckých kolonistů, i když kůlový stavební způsob, speciálně v takové formě, je zcela běžný na Apeninském poloostrově, zatímco v pevninském Řecku je velmi vzácný, známe jen málo příkladů techniky ponořených dřevěných kůlů setkáváme se s ní například v Kalapodi 148. Obr. III.1. Francavilla Marittima fáze I a II, půdorysy Důležité je, že brzy po svém příchodu a osídlení italské oblasti usilovali řečtí kolonisté o uplatnění náročnější formy. Se zvětšováním dimenzí se od poslední čtvrtiny 7. stol. př.n.l. začalo užívat sloupů k rozšíření prostoru a uspokojení požadavků monumentálního rázu, stejně jako v mateřské zemi se objevují sloupy postavené v ose cely, které plnily úlohu stropních podpěr. Došlo tak k rozdělení prostoru cely na dvě lodi. První stavby tohoto typu jak v Řecku, tak v Itálii postrádají sloupový ochoz. Nejstarší takový dosud známý chrám v západořecké oblasti se nachází v Megaře Hyblaie, jedná se o tzv. stavbu H 149 na agoře z poslední čtvrtiny 7.stol.př.n.l. (obr.iii.2.). Příklad podobné konstrukce najdeme na řecké pevnině např. ve Spartě chrám Artemis Orthie Stojící zpříma, která podle Pausánia vyžadovala krvavé lidské oběti 150, ten však 147 Mertens, 1993, s Felsch, 1987, s Mertens, 2006, s Pausaniás III,

39 pochází již 9. či 8. stol. př.n.l., nebo v Thermu Apollónův chrám z konce 7. stol. př.n.l. (již peripterální). Stavba H měřila 7,65 m na kratších a 20,30 m 151 na delších stranách, šířka a délka byly tedy přibližně v poměru 1:2,7 (3:8). Chrám byl o něco zavalitější než současné stavby mateřské země. Osové vzdálenosti vnitřních sloupů činily přibližně 4 m, v předsíni se navíc nacházely tři sloupy in antis. Uvažuje se o tom, že nad vchodem se nacházel štít s figurální výzdobou, ale bohužel se nám nezachovaly žádné fragmenty, které by tuto skutečnost potvrdily 152. Obr. III.2. Megara Hyblaia, chrám H, půdorys Obr. III.3. Naxos, Sacello C, půdorys Severně od Megary Hyblaie se nacházela osada Naxos, založená chalkidskými kolonisty, také zde máme doklady o sakrální architektuře již z konce 7. stol. př.n.l. Jsou doloženy základy tzv. Sacella C o rozměrech 6,70 x 22 m. Chrám z nepálených cihel, který stál na kamenném soklu, podlehl nejspíš záplavové katastrofě 153, k níž došlo ve třetí čtvrtině 6. stol. př.n.l. Z poslední čtvrtiny 7. stol. př.n.l. pochází také chrám A v Himéře, jehož základy byly tvořeny zdivem, vyplněným kamennou drtí. Stěny objektu byly postaveny z nepálených cihel a jeho půdorys byl velice jednoduchý, tvořený naem a zadní místností ve stylu adyta. Přibližně o dvě generace později postavili obyvatelé Himéry na stejném místě větší chrám B 154, který zcela překrýval starší stavbu (obr. III.4.). Již u této rané archaické architektury je propojeno technické řešení ochranného obložení dřevěné trámové konstrukce s ozdobnou funkcí střešních okrajů, konkrétně v případě chrámu A v podobě trubkovitých chrličů (obr. III.5.). Právě spojení těchto dvou faktorů při ztvárnění okapů je jednou z typických vlastností západořecké, především sicilské, archaické chrámové architektury. 151 Mertens, 1993, s Tamtéž, s Mertens, 2006, s Tamtéž, s

40 Obr. III.4. Himéra, chrám A a B, půdorys Obr. III.5. Himéra A, sima s chrličem Také v Metapontu a jeho okolí můžeme sledovat stopy nejstarší chrámové architektury v jižní Itálii. Kolem r. 630 př.n.l. je datována malá sakrální stavba ze San Biagio blízko Metaponta. Figurální vlys s plastickými scénami z homérských mýtů představuje nejstarší architektonickou výzdobu jihoitalské oblasti155. Obr. III.6. Metapontum, San Biagio, archaický vlys Obr. III.7. Metapontum, Sacello C, archaický vlys Obr. III.8. Braida, Serra di Vaglio, vlys s válečníky 155 Mertens-Horn, 1992, s.3. 40

41 V samotném Metapontu byl počátkem 6. stol. př.n.l (datace podle posledních výzkumů) 156 postaven v jižní části posvátného okrsku malý oikos tzv. Sacello CI 157, na jehož místě stál později chrám C (i ten zůstal bez periptera). Sacello CI má základy z nekvalitního těžko opracovatelného materiálu (říčního vápence a kamenného konglomerátu získaného v blízkosti města). Do jaké výšky přesně sahala kamenná část je nejisté, ale s největší pravděpodobností na ni navazovalo zdivo z nepálených cihel. Důležitou součást archeologických nálezů tvoří terakotový vlys s výjevy ze slavnostního kultovního průvodu (obr. III.7. a III.9.). Podobné figurální vlysy zaznamenaly velký ohlas v oblasti mezi Sybaridou a Metapontem během celé první poloviny 6. stol. př.n.l.. Stejné výjevy ve třech svatyních v Metapontu, Sybaridě a Siris souvisí s největší pravděpodobností s uctíváním stejného božstva, nejspíš Athény (právě ve svatyních, dedikovaných Athéně hráli velkou roli kultovní procesí) 158. Napodobení těchto figurálních vlysů nalezneme také v Serra di Vaglio, napůl cesty mezi Metapontem a Paestem (obr. III.8.). Obr. III.9. Metapontum, Sacello C, barevná rekonstrukce části vlysu Další příklad sakrální stavby, kterou tvoří z velké části hliněný materiál, představuje nejstarší chrám v Afroditině okrsku Contrada Marasá v Lokroi Epizephyroi 159. Půdorys chrámu tvoří pronaos a naos, jehož prostor byl uprostřed rozdělen pěti sloupy na dvě lodi (obr. III.10.). Rozměry a proporce stavby 8,19 x 22,58 m 160, tj. 1:2,75, stejně jako půdorys, se nápadně podobají chrámu H v Megaře Hyblaie. Cela byla zhotovena z vepřovic. 156 Mertens, 2006, s Mertens, 1985, s Mertens-Horn, 1992, s Mertens, 1993, Tamtéž, s

42 Obr. III.10. Lokris, Contrada Marasá, Obr. III.11. Lokris, Contrada Marasá, obkladové desky Afroditin chrám, půdorys rekonstrukce Její zdi byly obloženy velkými hliněnými tabulemi, zdobenými černobílými geometrickými vzory ve formě meandru. Další terakotové desky zdobené např. šupinovým vzorem nebo slunečním kotoučem mohly být podle velikosti i způsobu připevnění součástí dórského vlysu, přesněji vyplňovat plochu metop (obr. III.11.), jak tomu bylo v případě Apollónova chrámu C v Thermu. Tento názor je zatím čistě hypotetický, neboť dodnes nebyly prokázány v bezprostředním okolí chrámu žádné triglyfy ze stejného materiálu 161. Vnitřní sloupy byly, stejně jako v Megaře Hyblaie, ze dřeva. Podle Koldeweye stál v průčelí pronaa jeden pilíř. Usuzoval tak podle čtvercové baze. Stejné čtvercové baze však měly i sloupy uvnitř cely, proto se odborníci dnes přiklánějí k názoru, že se zde nacházel sloup podobný podpěrám ve vnitřním prostoru cely. V další fázi byl chrám opatřen sloupovým ochozem s šesti či sedmi sloupy v průčelí 162. V počtu postranních sloupů se autoři odborné literatury rozcházejí. Dnešní odborníci se nejčastěji přiklání k Giulliniho interpretaci chrámu jako amfiprostylos peripteros s 14 sloupy na bočních stranách ochozu 163. Obr. III.12. Krimisa, Apollónův chrám, půdorys Velice zvláštní stavbou je starý chrám v Krimise (dnešní Ciró Marina), osadě, nacházející se napůl cesty mezi Sybaridou a Krótonem. Zdi cely byly zhotoveny z nepálených cihel, sloupy byly s největší pravděpodobností dřevěné. Půdorys tvoří hluboký zcela otevřený naos, rozdělený střední řadou podpěr, takže silně připomíná Apollónův 161 Mertens, 2006, s Robertson, 1969, s Mertens, 1993, s

43 chrám v Thermu 164. V přibližně čtvercovém adytonu se nachází dvě řady po dvou sloupech, které dělí jeho prostor na tři lodi (obr.iii.12.). Stylobat měří 16,15 x 38,10 m 165. Rekonstrukční návrh sloupového ochozu je dodnes pouze hypotetický. Nejpravděpodobnější se zdá varianta sedm sloupů na kratších a patnáct na delších stranách se symetrickým umístění cely v peripteru (začátek zdí za třetím postranním sloupem). V případě takového uspořádání se předpokládá meziosová vzdálenost 2,61 m v průčelí a 2,68 m na bocích. Obr. III.13. Krimisa, Apollónův chrám, střešní terakota, rekonstrukce Zajímavá je terakotová výzdoba střešních okrajů. Jedná se o zvláštní hravou formu, která spíše naznačuje dórské prvky, než aby přímo napodobovala dórský řád (obr.iii.13.). Otázka absolutní datace tohoto chrámu zůstává otevřena. Analogicky připomíná půdorysem některé chrámy mateřského Řecka ze 7. stol. př.n.l.. Konkrétně můžeme sledovat určité analogie u již zmíněného chrámu v Kalapodi 166 (dvojlodní naos a trojlodní adyton, z větší části dřevěné sloupy periptera). Počátkem 6. stol. př.n.l. se na Sicílii, konkrétně v osadě Selínús a jejím bezprostředním okolí objevují první sakrální stavby, postavené celé z kamene. Materiál, jemnozrnný vápenec byl získán z blízkých lomů. Nový materiál přináší lepší vlastnosti trvanlivost, pevnost a jasnost formy. První chrámy v této oblasti mají jednoduché půdorysy, jsou geometricky pravidelné, ale postrádají ještě znaky architektonického řádu 167, mezi něž patří v první řadě sloup. Jsou však postaveny z velmi pečlivě opracovaných kamenných kvádrů. 164 Mertens, 2006, s Tamtéž, s Felsch, 1987, s Mertens, 2006, s

44 Příkladem takovéto stavby je Héřin chrám v jižním posvátném okrsku na úpatí Contrada Gaggera, západně od řeky, datovaný do 1.čtvrtiny 6. stol. př.n.l. (obr. III.14., obr. příloha VI.1.). Objekt má jednoduchý půdorys typu megaron, tvoří ho pouze naos a zadní prostor v podobě adytonu. Podobnou stavbou byl chrám S, jehož základy se nacházejí na městské akropoli 168. Podle fragmentů geisa můžeme soudit, že střešní partie zdejších chrámů nedisponovaly tak pestrým zdobením jako starší i soudobé jihoitalské stavby z nepálených cihel. Obr. III.14. Selínús, Contrada Gaggera, Héřin chrám, půdorys Asi 500 m od ústí Selínúntu se nachází již zmíněný posvátný okrsek na Contrada Gaggera. Jeho součástí je mimo jiné svatyně Démétér Málophoros (Dárkyně jablek), postavená kolem r. 580 př.n.l., o rozměrech 9,52 x 20,41 m 169. Jedná se o chrám typu megaron, opět bez sloupů. Dovnitř se vcházelo dvoukřídlými dveřmi pronaa. Interiér tvořily tři části: pronaos, naos a temné adyton, kam měli přístup pouze kněží (obr. III.15., obr. Příloha VI.2.). Nenesl ještě žádné znaky dórského řádu. Pod objektem byly objeveny základy ještě staršího a menšího megara I o jednoduchém půdorysu bez adytonu 170. Stopy po podobných objektech můžeme sledovat na nejstarším posvátném okrsku na selínúntské akropoli 171. Obr. III.15. Selínús, Contrada Gaggera, chrám Démétér Málophoros, půdorys 168 Gruben, 1963, s Robertson, 1969, s Mertens, 2006, s Gruben, 1963, s

45 Dříve než se budu věnovat chrámové architektuře dórského a iónského stavebního řádu, ráda bych zmínila zvláštní projekt, který spojuje kultury Řeků a původních obyvatel Sicílie a zároveň přírodní a lidský element. Nachází se v Akragantu a představuje ho jeskynní svatyně vedle městských hradeb na úpatí Athéniny skály. Řečtí osadníci ji převzali od vyhnaných Sikulů a postavili úzkou místnost 12,32 x 3,02 m 172, navazující na svah skály jako pronaos na prostory jeskyně. V Řecku obecně jeskyně vzbuzovaly pocit úcty, byly spojovány s podsvětím, ale často také zasvěceny nymfám. Jeskyně zde představovala naos a adyton. Na pravé straně vyvěral pramen, voda vytékala do bazénků v otevřeném dvoře vpředu. Rituální mytí a ritus očistění tvořily obvykle část Démétřina kultu (fontána v Eleusíně). Místo je také spojováno z bohyní Nestis, kterou Empedoklés nazval paní čtvrtého elementu 173, patřila k podzemním božstvům a někdy byla spojována s truchlící Démétér. Pro jižní Itálii byla v počátcích řecké architektury rozhodujícím stavebním materiálem hlína a terakota. Na Sicílii se v období přelomu století začíná používat kámen, ale zdejší stavby stále nenesou znaky architektonických řádů, zatímco ve stejném období na pevnině v mateřské zemi již vznikají první chrámy s dórskými stavebními prvky (Apollónův chrám v Thermu, Heraion v Olympii). Na některých stavbách v jihoitalské oblasti můžeme sice pozorovat určité náznaky využití dórských prvků (viz Apollónův chrám v Ciró), ale jedná se spíše o jakousi hravou formu výzdoby. Rozhodně nemůžeme tyto stavby považovat za příklady dórského řádu. III.2 Dórský řád v archaickém období 6.stol.př.n.l - vrcholná archaika III.2.1 První náznaky dórského řádu na Sicílii První známky kamenného architektonického řádu ve Velkém Řecku můžeme sledovat koncem 7. stol. př.n.l. na Sicílii v podobě kamenných hlavic sloupů. Nejstarší exempláře dórského sloupového řádu představují hlavice menšího formátu, u nichž neznáme jistě 172 Gruben, 1963, s Empedoklés, O podstatě světa, 6. 45

46 architektonický kontext. S největší pravděpodobností se jedná o součásti votivních sloupů 174. Takový příklad nalezneme v Selínúntu. Hlavice zde byla nejspíš umístěna na úzkém dřevěném dříku, podobně jako v případě chrámu Athény Pronaie 175 v Delfách z konce 7. stol. př.n.l. Zatím zcela nejstarší doložený příklad dórské hlavice v západořecké oblasti byl nalezen v sicilském Akragantu. Hlavice je vyrobena z místního vápence. Skládá se z nadměrně vysokého abaku a stlačeného echinu, který je ve srovnání s krycí deskou abaku znatelně nižší (obr. III.16.a, obr. příloha I.1., I.2.). Najdeme zde také charakteristický žlábek 176, který ostře odděluje krček dříku od echinu. Celý profil probíhá tak, že vertikální osa dříku se ostře láme do horizontálního nasazení echinu a teprve poté se vyvíjí v jemnou křivku břichatého echinu. Tento typ hlavice se nápadně podobá hlavicím, které nalezneme koncem 7. nebo počátku 6. stol. př.n.l. v Týrintu (obr. III.16.b) nebo Aigině. Chronologické zařazení tohoto nálezu zůstává dodnes otevřené. Město Akragás bylo založeno totiž až v r. 581/580 př.n.l. z Gely. Je však možné, že se sem při založení dostal jako votivní sloup darovaný mateřským městem. Obr. III.16. Archaické hlavice a) Akragás b) Týrins Na tento typ navazují hlavice ze Selínúntu. První pochází z chrámu Dia Melichia v okrsku Malophoros. Druhým dokladem jsou pak části sloupů a architrávu z menší stavby, které byly sekundárně použity při budování severního opevnění v helénistickém období 177. Sloupové dříky byly monolitické, opatřené šestnácti velmi nerovnoměrně vyhloubenými kanelurami. 174 Mertens, 2006, s Robertson, 1969, s Mertens, 2006, s Mertens, 1989, s

47 Prototyp chrámu se sloupy představuje předchůdce raně klasického chrámu zasvěcenému bohyni Héře v Selínúntu tzv. chrám E1 178, jež se nachází na východním kopci tohoto města, kde vznikl významný posvátný okrsek 179, vlastně již třetí v Selínúntu. Jeho rekonstrukce i datace jsou zatím sporné. Můžeme určit půdorys (obr. III.28.), který tvořil pronaos, naos a adyton. V nau se nacházely dvě řady po třech sloupech, které tak rozdělovaly hlavní prostor chrámu na tři lodi. Pronaos, propojený se zbytkem stavby nízkým třístupňovým schodištěm, disponoval navíc dvěma sloupy in antis. Jistou originalitu můžeme sledovat na fragmentech vlysu, který byl tvořen vystupujícími plochami na místě triglyfů a zasunutými plochami mezi nimi tedy u dórského řádu v místě metop. Další zvláštností byl zalomený okraj střechy. Podobný případ se neobjevuje ani jinde na Západě ani v samotném mateřském Řecku. Uvedené příklady představují první náznaky dórského řádu v západořecké oblasti, přesněji řečeno na Sicílii. Během 6. stol. př.n.l. prošel tento řád zajímavým vývojem, který si zaslouží zvýšenou pozornost. Je možné sledovat výrazné rozdíly mezi italskou pevninou a Sicílií. V pozorování vývoje však nemůžeme brát zřetel pouze na tyto dvě obecné oblasti, ale musíme si uvědomit, že kolonie byly zakládány řeckým obyvatelstvem odlišného původu, neboť také tato skutečnost se promítla do finální podoby západořeckého stavebního umění. III.2.2 Vznik a vývoj dórského peripterálního chrámu na Sicílii ve vrcholně archaickém období V Řecku začal probíhat vývoj sakrální architektury již dávno před zakládáním kolonií v západním Středomoří. První peripterální stavby se objevují již v 8. stol. př.n.l. např. na Samu 180, byly však ojedinělé a zhotovené z netrvanlivých materiálů. V první polovině 7. stol. př.n.l. se však stává sloupový ochoz 181 součástí dórské architektury a přechází do kamenné podoby (Apollónův chrám v Thermu). Chrám obklopený řadou sloupů se v západořecké oblasti objevuje až o něco později. 178 Mertens, 2006, s Junker, 2003, s Martini, 1986, s Vlček, 2005, s

48 Dórské kolonie Oblast východní Sicílie Nejstarší celou kamennou peripterální sakrální stavbou na Sicílii je monumentální Apollónův chrám v Syrákúsách, jehož pozůstatky se nachází ve staré části města na ostrově Ortygia 182, datuje se do období mezi lety př.n.l. 183 a byl zhotoven z lokálního bílého vápence 184. Jeho stylobat měří 21,57 x 55,36 m 185. Stavba se pyšní zvláštní kuriozitou. Na posledním schodě přístupového schodiště východního průčelí chrámu se nachází nápis (obr. III.17.), který zvěčňuje jména architekta chrámu a stavitele obrovských monolitických sloupů: Κλεοµ(..)ες: εποιεσε τοπελονι: ο Κνιδιειδα: Επικλες στυλεια: καλα εργα. Volně přeloženo: Kleomenés, syn Knidida, zhotovil chrám Apollónův, Épiklés sloupy překrásné práce. Podobné nápisy dokládající velkou dávku stavitelské pýchy jsou v řeckém světě nevídané, dokonce ani slavný Iktínos nikde podobný způsobem neprezentoval svou uměleckou hrdost. Obr. III.17. Syrákúsy, nápis na Apollónově chrámu Na první peripterální chrám na Sicílii má stavba velice bohatý a specifický půdorys (obr. III.18.). Jádro chrámu se dělí na tři části pronaos, naos a hluboko v zadní části zasunuté adyton, jež sloužilo jako nejtajnější místo chrámu k uchování kultovní sochy. Podobu chrámu dotvářel les ohromných kamenných monolitických sloupů, jejichž dříky jsou opatřeny šestnácti velmi mělkými kanelurami. Jejich důležitost je zdůrazněna na zmíněném nápisu 186 (καλα εργα). Celu obklopovala sloupová hala s šesti sloupy na kratších a 182 Mertens, 2006, s Robertson 1967, s Durando, Bourbon, 2004, s Mertens, 2006, s Tamtéž, s

49 sedmnácti na delších stranách o výšce 7,98 m 187. Navíc se na východní straně v úrovni druhého postranního sloupu objevila druhá řada sloupů, znak typický pro archaické chrámové půdorysy sicilské oblasti. Sloupy v průčelí mají větší interaxiální vzdálenosti než postranní a jsou o něco robustnější, spodní průměr dříku představoval 2,02 m. Prostřední mezisloupový prostor východního průčelí je výrazně nejširší vzdálenost os sloupů odpovídá 4,15 m. Jeho roztažením došlo ke stažení mezisloupoví sousedních, čímž vzniká naprosto netradiční situace, že namísto rohových mezisloupoví 3,85 m jsou nejužší právě tyto dvě vedlejší 3,70 m 188. Na západní straně je rozestavění naprosto pravidelné. Sloupy na jižní a severní straně jsou mnohem blíže u sebe a působí o něco štíhleji, spodní průměr dříku je 1,85 m 189, vzdálenost mezi osami sloupu odpovídá přibližně 3,33 m, hustota zdůrazňuje délku a tak také absolutní velikost chrámu. Rozmístění sloupů východního průčelí se opakuje rovněž u druhé řady, která prochází v úrovni druhého sloupu postranního sloupořadí, prostřední mezeru kopíruje i dvojice sloupů in antis nacházejících se v pronau. Vytvořil se tak monumentální vstup, jaký byl obvyklý pouze u chrámových průčelí velkých iónských dipterálních chrámů na východě 190. Iluze pohybu směrem dovnitř byla přenesena také do cely. Ta měla uvnitř pro západořeckou oblast dost netypický vzhled. Nacházela se zde dvojitá řada sloupů, která doprovázela účastníky kultu až k adytonu. Průčelní sloupy východní strany, majestátně chránící vchod do budovy, se pyšnily ještě jednou zvláštností. Byly pokryty množstvím votivních destiček 191, které se sice nezachovaly, ale zanechaly na kamenných dřících viditelné stopy. Obr. III.18. Apollónův chrám v Syrákúsách, půdorys 187 Gruben, 1963, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tölle-Kastenbein, 1994, s Mertens, 2006, s

50 Obecně vzato je tento půdorys velmi netradiční, vykazuje určitou podobnost s chrámem bohyně Artemis na ostrově Korfu (9,40 x 34,66 m, 8 na 17 sloupů periptera, dvě řady sloupů uvnitř cely 192 ) nebo pozdějším Apollónově chrámu v Korintu 193 (12,26 x 42 m, 6 na 15 sloupů, rovněž dvě řady sloupů v nau), ten však pochází až z období druhé poloviny 6. stol. př.n.l.. Jedná se však pouze o dílčí podobnost a to pouze v otázce půdorysu a to ještě pouze vnitřních partií. V určitém směru se stal vzorem pro další sicilské chrámy, mám na mysli především peripteros šest na sedmnáct a rovněž druhou řadu sloupů, která může být vykládána také jako prostylos. Objevuje se rovněž interpretace šest na patnáct s portikem šest na dva sloupy 194. Rozdělení naa na tři podélné části se dostává do konfliktu se západním vnímáním prostoru, a proto nenachází tento prvek na Sicílii další uplatnění. Půdorys stavby byl zcela jistě odpovědí na specifické požadavky kultu, které se do značné míry odlišovaly od těch, které známe z mateřského Řecka 195. Sloupy ochozu, především ty na jižní a severní straně, byly rozmístěny v tak těsné vzdálenosti, že zde nebylo možné uskutečnit klasické členění kladí, které by bylo v souladu s postavením sloupů. Na tuto skutečnost není v případě Apollónova chrámu brán absolutně žádný ohled 196. Dórský řád je tu proveden ještě poněkud chaoticky a neuspořádaně. Vlys tvořený střídavými triglyfy a metopami zde představuje samostatný zdobný pás, zcela nezávislý na zbytku stavby. To samé platí také pro střešní terakoty. Se stejným problémem rytmizace vlysu s ohledem na sloupy se potýkal také o něco mladší chrám A v Athénině posvátném okrsku na akropoli v Gele (molino a vento). Spolehlivým chronologický ukazatelem bývají obvykle sloupy a jejich hlavice. U Apollónova chrámu se setkáváme s raně archaickým znakem těžkopádnosti, sloupy jsou mohutné, dříky mají velmi mělké kanelury. Abaky jsou těžké, dosedají na echinus a působí dojmem jejich stlačování (obr. příloha I.7.). Křivky echinů jsou výrazně břichaté, ale nenalezneme zde již tak ostré přechody, jaké jsme mohli sledovat například u prvních dórských hlavic v Agrigentu či Selínúntu (obr. příloha I.1-4.). Spodní část echinu je 192 Mertens, 2006, s Robertson, 1967, s Gruben, 1963, s Martini, 1986, s Lawrence, 1967, s

51 opatřena třemi hlubokými zářezy 197, typickými pro dórské hlavice Syrákús a jejich okolí (obr. III.19 a III.20.). Můžeme zde sledovat nápadnou podobnost s hlavicemi mateřského města Korintu. Obr. III.19. Syrákúsy, Apollónův chrám, hlavice Obr. III.20. Syrákúsy, Apollónův chrám, nákres hlavice Na mohutných sloupech leží poněkud neohrabaný architráv značné výšky - 2,15 m, tedy více než čtvrtina výšky sloupu. Fragment se nám zachoval přímo in situ, nad dvěma stojícími sloupy na jižní straně. Nad ním spočívala úzká taenia s regulami pod jednotlivými triglyfy. Nad dórským vlysem se pak nacházela přesahující římsa s mutulami střídavě širokými nad triglyfy a úzkými nad metopami (stejně jako u pozdějšího chrámu C v Selínúntu). Na nich byly vyvrtány otvory pro gutae z jiného materiálu, nejspíš z bronzu 198. Podoba Apollónova chrámu byla vlastním výsledkem mladé prosperující kolonie, podle jeho vzoru začaly vznikat v poměrně rychlém sledu další sakrální stavby a na Sicílii se tak vytvořila raně archaická architektonická oblast. Prvním takovým dokladem je Diův chrám postavený rovněž v oblasti Syrákús, tentokrát před branami města, v širokém údolí řeky Anapus 199. Je datován přibližně o desetiletí později než chrám Apollónův př.n.l. Jeho půdorys (obr. III.21.) je nápadně podobný staršímu vzoru, ve středu se nachází dlouhé úzké jádro, skládající se z pronaa, naa a odloučeného adytonu, má stejný počet sloupů v peripteru, 6 x 17, a na východní straně se opakuje situace, popsaná u předchozí stavby. Chybí však již dvě řady vnitřních sloupů. Rozměry jsou ještě o něco větší 22,04 x 62,02 m Mertens, 1993, s Gruben, 1963, s Bourbon, Durando, 2004, s Mertens, 2006, s

52 V půdorysu nastal však přeci jen určitý pokrok. V průčelí upustili stavitelé od divokého uspořádání sloupů a došlo k vyrovnání meziosových vzdáleností 4,08 m 201, sloupy stály ve stejných rozestupech, čímž se zmírnila přehnaně zdůrazněná frontalita stavby. Na bočních stranách byla interkolumnia ve srovnání s průčelními stále ještě kratší 3,75 m, ale rozšířeny natolik, aby se vyřešil předchozí problém řádu. Triglyfový vlys byl tak již plně v souladu s uspořádáním sloupů. Na jižní straně se stále tyčí dva pahýly monolitických sloupů, které měřily přibližně 8 m se spodním průměrem 1,83 m (v = 4,3 spodního průměru). Obr. III.21. Syrákúsy, chrám Dia Olympského, půdorys Další soudobá stavba ve stejné kolonii, z níž zbyly pouze dílčí fragmenty se nacházela v oblasti raně klasického Athénina chrámu v centrálním okrsku na ostrově Ortygia blízko posvátného pramene Arethúsa, podle pověsti propojený pod mořem s řekou Alfeios 202. Důležitým materiálem jsou fragmenty hlavic. Byla zachována typická skladba, deska abaku je už o něco málo tenčí, přesto se však echinus stále jakoby prohýbá pod jeho tíhou, je stále výrazně břichatý, v oblasti krčku oddělený typickým žlábkem od dříku. Přechod však není už tak ostrý. Ve spodní části echinu obíhají tři poměrně hluboce vyryté anuli. Důležitou součástí chrámového komplexu byl oltář pro zápalné oběti. Z fragmentů, které se zachovaly je možno sestavit celý triglyfový vlys 203. I v dalších částech východní Sicílie vznikala v první polovině 6. stol. př.n.l. monumentální architektura, s největší pravděpodobností neměla tak velký význam. Do dnešní doby se z ní zachovaly pouze skromné fragmenty, které nestačí ke komplexní rekonstrukci, ale ve svých detailech nám pomáhají k utvoření představy o vývoji některých architektonických článků. 201 Gruben, 1963, s Hošek, 1972, s Mertens, 2006, s

53 Obr. III.22. Syrákúsy, Obr. III.23.Syrákúsy, Olympeion, Obr. III.24. Selínús, Apollón, střešní terakoty střešní terakoty tzv. střecha A Několik objektů z tohoto období se nachází v Megaře Hyblee. Chrám A (15,55 x 41,40 m) a chrám B (19,80 x 46,25 m) v severozápadním posvátném okrsku nebyly zatím podrobněji publikovány 204, nikde se neuvádí jejich rekonstrukce. Jen u chrámu B se hypoteticky uvažuje o tom, že se mohlo jednat o jednoduchý otevřený sekos se dvěma sloupy in antis. Tato hypotéza však zatím čeká na potvrzení dalším výzkumem 205. Chrám C, nacházející se v severovýchodním výběžku městské části nám poskytuje pouze dílčí informace o zachovalých architektonických článcích. Všechny stavební části prokazatelně dokládají ve srovnání se syrákúskou architekturou starého Apollónova chrámu pokrokovější trendy. Hlavice mají subtilnější anuli, křivka echinu je sice archaicky prohnutá (obr. III.25.), ale má již o něco napjatější průběh 206. Za povšimnutí stojí triglyfy se špičatým zakončením výžlabků. Působí znatelně jemnějším a zručnějším dojmem. Vzhledem k mělkému ztvárnění kanelur dříku se však nemůžeme domnívat, že by byl mezi touto stavbou a syrákúským nejstarším peripterálním chrámem větší časový odstup. Koncem 7. stol. př.n.l. přechází západořecký chrám definitivně do kamenné formy. Pro ztvárnění střechy a jejích doprovodných částí v průčelí i na bočních stranách zůstává nadále vůdčím materiálem terakota. Často se používala i k ozdobě a ochraně navazující architektonické části geisonu. V hojném množství se proto setkáváme s fragmenty obkladových desek těchto chrámových partií. 204 Tamtéž, s Mertens, 2006, s Mertens, 1993, s

54 Obr. III.25. Hlavice, srovnání starší Athenaion v Syrákúsách a chrám A v Megara Hyblaia Pro východní Sicílii raně archaického období je typický v horní části simy zaoblený profil se zdobným listovcovým pásem, nad ním byl na krátké rovné části profilu použit geometrický dekor kosočtverce, rozeta nebo šachovnicový vzor, u Apollónova a Diova chrámu v Syrákúsách konkrétně meandr. Typickou součástí okapu na bočních stranách jsou trubkovité chrliče 207 (obr. III.22. a III.23.) zdobené do podoby rozet. Součástí terakotové výzdoby byly rovněž závěsné desky jako obklad geisonu, které vzniklo nejspíš z důvodů ochrany vyčnívajících dřevěných trámů. Brzy převzaly ozdobnou funkci a byly komponovány dohromady se simou. Jejich rovný povrch zdobyly geometrické motivy, především jednoduchý nebo dvojitý pletenec (obr. III.22 24). Sakrální stavby východní části Sicílie tvoří zvláštní uzavřenou oblast západořeckého architektonického vývoje. Přes rychlý rozmach se u nich v detailech setkáváme se zjevnou dávkou nejistoty a v některých případech s určitým druhem nerozvážnosti, kterou nejspíš způsobila touha po velkoleposti a jedinečnosti díla. Můžeme však říci, že stavby postavené v této oblasti v první polovině 6. stol. př.n.l. tvoří významný úvod ve vývoji monumentální architektury Velkého Řecka. 207 Hellman, 2002, s

55 Západní Sicílie Selínús Na západní straně ostrova se v první polovině 6.stol. př.n.l. začal vytvářet další uzavřený systém v Selínúntu, kolonii založené teprve v r. 651/650 př.n.l. 208, podle interpretací vycházejících z Thúkydida dokonce až v r. 627 př.n.l Ze subkolonie se brzy po jejím založení vyvinulo jedno z nejmocnějších a nejbohatších měst západořeckého světa a tento rozkvět se brzy odrazil také v architektuře. Bleskový start uspíšila také dřívější zkušenost s kamennou kvádrovou technikou v rychle rozkvétajícím městě s velkolepým urbanistickým zázemím. Skvělá hospodářská a obchodní situace 210 představovaly základní předpoklad pro velké množství monumentálních stavebních projektů. V první fázi vzniku kamenné architektury soustřeďovali obyvatelé Selínúntu svou pozornost k posvátnému okrsku Contrada Marasá západně od řeky Selínón (dnešní Modione), o němž jsem se zmínila v předchozí kapitole. Již v první polovině 6. století však začali vznikat chrámy také v oblasti vlastního města na akropoli. Nejstarším peripterálním chrámem Selínúntu je tzv. chrám Y, jehož umístění zůstává stále otevřenou otázkou 211. Neznáme tudíž podobu jeho půdorysu, pouze dílčí architektonické články, především sloupy a fragmenty kladí. Zachoval se také známý cyklus tzv. malých metop (mimo jiné známá Európa sedící na býku), uložených dnes v Palermském muzeu. Předpokládá se, že členění vlysu respektovalo vztah k rozmístění sloupů. Objevuje se zde nezvykle malý rozdíl mezi šířkou metop a triglyfů (v poměru 6:5), což souvisí s alternací delších a kratších mutuli umístěných na římse nad vlysem 212 (6 gutae nad triglyfy, 3 gutae nad metopami). Malé rozdíly v šířkách metop společně s odlišnými rozměry spodních průměrů sloupů svědčí o nestejných sloupových rozestupech na kratších a delších stranách stavby, což je specifické pro archaické období. Sloupy jsou ještě monolitické, mají klasický počet 16 kanelur, které představují progresivní typ, ve srovnání se sloupy východosicilských chrámů je drážkování výrazně 208 Bourbon, Durando, 2004, s Boardman, 1981, s Boardman, 1981, s Mertens, 2006, s Scranton, 1968, s

56 pečlivější a hlubší.výrazný pokrok můžeme sledovat ve zpracování hlavic 213. Elegantní křivka echinu vystřídala břichatý profil (obr. příloha I.5.). Nové řešení přináší i oblast hypotrachelia, uplatnilo se zde běžné hrdlo s širokým zakončením kanelur a třemi scamilami. Přibližují se tak soudobému typu mateřského Řecka. Nadále je však zachována těžkopádnost proporcí dříků, což vylučuje možnost, že by byl mezi východosicilskými chrámy a chrámem Y větší časový odstup. Tato skutečnost je jedním z důvodů datace chrámu kolem r. 560 př.n.l Mezi spolii v helénistické opevnění Selínúntu, ze kterého pochází pozůstatky chrámu Y 215, byly nalezeny podobné architektonické články, především části kladí odlišných rozdílů. Nejspíš pochází z další neznámé stavby, tzv. chrámu X. Krátce po vystavění dosud nelokalizovaných chrámů X a Y, kolem poloviny 6. stol. př.n.l. 216, byla na městské akropoli realizována nejdůležitější archaická sakrální stavba Selínúntu, chrám C (obr. příloha VI.4.,5.). Můžeme u něho sledovat návaznost na starší vzory, ale současně také využití nových progresivních prvků, které vystihují sicilské vnímání prostoru a odráží náboženské představy, úzce související s prováděním kultu. Půdorys chrámu (obr. III.26.) o rozměrech stylobatu 23,93 x 63,76 m a s peripterem šest na sedmnáct sloupů představuje extrémní proporční formu 217 nápadně připomíná východosicilské stavby z první poloviny 6. stol. př.n.l. Objevuje se zde i dvojitý pteron na východním průčelí, ale odpadají dva sloupy pronaa. Opakuje se také klasické trojdílné členění jádra na pronaos, naos a adyton. Slovo adyton je odvozeno z řeckého slova nořím se do hlubin 218 a označuje nejtajnější část cely. Stal se typickou součástí sicilských chrámů archaického období namísto opisthodomu hojněji užívaného na řecké pevnině. Stejně jako u syrákúských chrámů můžeme i v tomto případě sledovat zdůraznění frontální orientace jednak druhou řadou sloupů v průčelí a dále pak sugestivním převýšením prostoru. Do svatyně se přistupovalo po širokém osmistupňovém schodišti Mertens, 1993, s Mertens, 2006, s Mertens, 1989, s Boardman, 1981, s Martienssen, 1968, s Syrový, 1973, s Gruben, 1963, s

57 (jedná se o první případ chrámu s tak velkým počtem schodů v řeckém světě vůbec), další odstupňování 220 následovala vždy před vstupem do jednotlivých částí chrámu tzn., že kratší schody vedly do pronaa, dále pak do nau, kde se nachází pravoúhlý objekt, nejspíš pozůstatek po vnitřním oltářním stole, a poslední stupínek vyzdvihoval již zmíněné adyton. Frontální orientace je opět podtržena rozlišením sloupů a jejich rozmístěním na kratších a delších stranách. Sloupy v průčelí jsou o něco silnější (spodní průměr 1,89 m) a větší jsou také rozestupy mezi nimi, tentokrát bez rozšíření prostoru mezi dvěma prostředními (meziosová vzdálenost 4,41 m) a stejné dispozice mají i čtyři sloupy druhé řady. Rozdíl ve srovnání s rozměry na severní a jižní straně už však není tak výrazný (spodní průměr dříku 1,81 m, meziosová vzdálenost sloupů 3,86) 221. Obr. III.26. Selínús, chrám C, půdorys Cela nemá žádnou vazbu na druhé průčelní sloupy jak tomu bylo u Apollónova chrámu v Syrákúsách, ale je mnohem užší 10,40 x 40,89 m (poměr stran cca 1:4), vnitřní sloupy odpadají a navíc se rozšiřuje prostor peristase. Ten je na jižní, západní i severní straně stejně široký, odlišných rozměrů dosahuje pouze na straně východní a to díky druhé řadě sloupů. Je více než zřejmé, že takové uspořádání prostoru mělo svůj praktický význam související s prováděním 222 kultu. Uvnitř naa se nacházel vyhloubený pravoúhlý objekt, s největší pravděpodobností obětní stůl, používaný při ritu, odehrávajícím se ve vnitřních prostotách chrámu. Hlavní zápalná oběť se však vykonávala na velkém oltáři, umístěném paralelně s východním průčelím chrámové budovy 223. Chrám a jeho hlavní oltář společně s prostranstvím, nacházejícím se mezi nimi, vytvářeli ve většině případů v západořecké oblasti neodlučitelný kultovní komplex. 220 Martienssen, 1986, s Mertens, 2006, s Bourbon, Durando, 2004, s Mertens, 2006, s

58 Sloupy periptera se neodlišují pouze šířkou. Jejich dříky zdobí střídavě 16 a 20 celkem značně vyhloubených kanelur, provedených podobným způsobem jako v případě chrámu Y. Při vztyčení ochozu použili již stavitelé progresivní metodu skládání sloupů z jednotlivých bubnů 224. Chrám C je tak prvním peripterem na Sicílii, postaveným tímto způsobem, i když ne úplně celý. Jižní stranu tvoří ještě sloupy zhotovené z jednoho kusu kamene 225. Obecně se usuzuje, že tento segment představuje nejstarší fázi stavby ochozu. Ve srovnání s východosicilskými stavbami jsou dříky výrazně štíhlejší a subtilnější, ale stále působí trošku těžkopádným dojmem. Výška sloupu 8,65 m 226 odpovídá cca 4,57 spodního průměru mohutnějších průčelních sloupů ( u Apollónova chrámu v = 4 x spodní průměr). Hlavice je od dříku odsazená obzvlášť širokým a výrazně vyhloubeným hrdlem 227 (prvek typický i pro pozdější stavby v Selínúntu), takže zdůrazňuje pokročilejší formu echinu, který postupně ztrácí, jak můžeme sledovat už u staršího chrámu Y, břichatý charakter (obr. příloha I.9.). Jeho křivka je velice elegantní a ve srovnání se staršími typy více napjatá, ještě harmoničtější provedení echinu můžeme sledovat u hlavic sousedního pozdně archaického chrámu D 228. Ve spodní části nechybí ani zde tři anuli. Hypotrachelion je opatřen stejným počtem scamil. Sloupy C ještě více rozvíjí progresivní tendence nelokalizovaného chrámu Y, zároveň představují určitý model pro podpěry pozdějších selínúntských sakrálních staveb (G, D a F). Kladí tvořilo dvě vrstvy, pod vlysem se nacházela souvislá taenia s mutulami pod jednotlivými triglyfy. Dórský vlys respektoval pravidla řádu a harmonizoval s rytmem sloupořadí. Triglyfy jsou ve srovnání s chrámem Y vyšší (poměr stran je 8:5) s výrazně vyhloubenými drážkami, zvýrazněné dokola tenkým rámem opsaným kolem celého obrysu výžlabku (obr. příloha II.6.). Rohové triglyfy se nacházeli téměř v osách krajních sloupů a slabý deficit byl dorovnán jejich rozšířením. Římsa nad vlysem nesla mutuli střídavě širší s třikrát šesti gutami nad triglyfy a užší s třikrát třemi gutami nad metopami. Vlys na východním průčelí byl navíc obohacen reliéfní výzdobou. V jednotlivých polích metop se nacházely výjevy ze světa bohů a bájných hrdinů jako například kvadriga s Apollónem a 224 Hellmann, 2002, s Bourbon, Durando, 2004, s Mertens, 2006, s Lawrence, 1967, s Mertens, 2006, s

59 Artemidou, Perseus řezající hlavu Medúze se zbytky červené polychromie 229 nebo Herakles s Kekropy 230, které dnes můžeme spatřit v Regionálním muzeu v Palermu (obr. příloha III.2.-4.). Vysoký reliéf odpovídá stylu archaického období kolem poloviny 6. stol. př.n.l., můžeme si povšimnout zvláštní kombinace profilu a anfasu při zobrazení lidského těla nebo typicky mandlových očí a stylizovaného ztvárnění vlasů. Východní průčelí je navíc zvýrazněno na západě nepříliš častou výzdobou pole tympanonu. Nenalezneme zde klasickou figurální kompozici obvyklou u chrámů mateřského Řecka, ale pouze obrovskou hlavu Gorgony (obr. příloha V.2.), umístěnou uprostřed trojúhelníkového pole. Zobrazení Medúzy ve štítě známe například z Korfu, kde se objevuje v tympanonu Artemidina chrámu v Garitse 231, datovaného na počátek 6. stol. př.n.l. Bájná stvůra je zde sice ústředním motivem, ale v doprovodu leopardů a dalších postav, takže je zaplněná celá plocha štítu. Hlava nejstrašnější z Gorgon mohla představovat ochranný symbol chrámu. Takovéto zdobení vnitřního pole štítu je na západě výjimečné, tympanon zůstává běžně prázdný. Chrám C představuje důležitý vývojový stupeň sicilské architektury a zároveň se stává modelem pro bohatou architektonickou činnost, vyvíjenou v Selínúntu během druhé poloviny 6. stol. př.n.l. až do příchodu tzv. přísného stylu. Peripterální chrámy tohoto období, postavené na akropoli (D) 232 a východním posvátné okrsku (F, G) 233 využívají půdorys s hlubokou úzkou celou a širokým ochozem, který je z velké části určen potřebami kultu, a dodržují výraznou frontální orientaci. Odlišují se samozřejmě stupněm vývoje, který se odráží v jednotlivých architektonických článcích i celkové formě staveb (viz dále Architektura pozdně archaického období). 229 Martienssen, 1968, s Bourbon, Durando, 2004, s Robertson, 1963, s Mertens, 2006, s Tamtéž, s

60 Obr. III.27. Selínús, střešní terakoty chrámů Y a C Alespoň okrajově bych ráda shrnula výzdobu střešních terakot. Důležitým zdobným prvkem simy je anthemionový pás (obr. III.27.) s pravidelným střídáním lotosového květu a palmety 234, ohraničený z obou stran listovcovým pruhem. Na simu navazuje obkladová deska geisonu, kterou zdobí dvojitý pletenec, vylepšený očky a v prostřední partii doplněný malými palmetkami, lemovaný z obou stran úzkým proužkem polokruhového profilu, rozděleným barevně na menší úseky. Pás anthemia má svůj původ už u předchozích staveb, prokázán byl např. u předchůdce Héřina chrámu na východním pahorku tzv. E1 (obr. III.28.). Do této podoby se zformoval v Selínúntu, proto je právem označován jako tzv. Selinus System 235, později se vyskytuje i v jiných lokalitách. Vedle sebe se používají zastaralejší i progresivní prvky. Například u chrámu C se lotosové květy na bočních stranách podobají starému typu z chrámu E1 236, vypadají tak starší než ty z chrámu Y. Ozdobu přední simy však tvoří vývojově mladší typ. Chronologii staveb proto musíme určovat komplexním pohledem na stavbu jako celek. Obr. III.28. Selínús, chrám E1, půdorys 234 Hellman, 2002, s Mertens, 2006, s Mertens, 2006, s

61 Mezi dórské kolonie na Sicílii patří architektonicky bohatý Akragás, město založené kolem r. 580 př.n.l. z přibližně 60 km vzdálené Gely 237. Město začalo rychle vzkvétat a brzy zastínilo svou mateřskou obec na hospodářském, obchodním i kulturním poli. Již od počátku vznikaly ve městě sakrální stavby, které však zanechaly velice skromné pozůstatky. Můžeme tak dobře sledovat vývoj zdejšího monumentálního stavitelství až od konce 6. stol.př.n.l. Ze zpráv Polybia víme, že přibližně patnáct let po založení měst byl na akropoli postaven chrám zasvěcený Diovi 238. Jedná se vůbec o první písemnou zmínku o řeckém chrámu na Západě. Lokalizace stavby však nebyla dosud určena. První archeologicky doložené chrámové stavby v Agrigentu se nachází v posvátném okrsku chtonických božstev v jižním rohu města blízko brány. Zde byli uctíváni Hádés, Persefona, Démétér či kouzelnice Hekaté. Jedná se o skromné stavby s ještě skromnějšími pozůstatky. Skutečný vývoj agrigentského stavitelství nastal teprve v 5. stol. př.n.l., kdy se stalo město skutečným rivalem Selínúntu. Díky soutěživosti obou měst pak vznikly jedny z nejskvostnějších stavebních děl řeckého světa. Eubojsko -chalkidské kolonie Na Sicílii hrají hlavní roli v monumentální architektuře archaického období kolonie založené dórskou iniciativou jako Syrákúsy, Gela nebo Megara Hyblaia a jejich další subkolonie. Tato města mohla stavět na základě konsolidačních úspěchů několika generací, obyvatelé subkolonií si pak přinesli zkušenosti z nedalekého mateřského města (např. Selínús z Megary Hyblaie). Jiná je ovšem situace v chalkidských koloniích. Je sice pravda, že mnohé významné antické osady eubojského původu (Messina/Zanklé, Rhégion, Katané) 239 byly zastavěny novými moderními městy, takže díky tomu ztrácíme velké množství materiálů, můžeme však od počátku 6. stol. př.n.l. sledovat výrazné rozdíly ve srovnání s dórskými městy. 237 Boardman, 1981, s Gruben, 1963, s Tamtéž, s

62 Půdorysy chrámů zůstávají u jednoduché formy megara, která je typická především pro počátky sakrální architektury v jižní Itálii a na Sicílii v období 7. a počátkem 6. stol. př.n.l. Takovou chrámovou stavbu nejdeme např. na akropoli v Himéře, městě založeném r. 649 př.n.l. ze Zanklé na severním pobřeží Sicílie 240. Jedná se o druhou fázi chrámu B, postavenou ze zvláštního druhu zdiva z velkých, ale poměrně nízkých kamenných desek, jejichž styčné plochy byly velice pečlivě opracovány. Tento způsob, běžný v iónské oblasti, především na Kykladách 241, je na Západě velice neobvyklý. V osadě Naxos se nachází zbytky chrámu se stejným označením B (obr. III.29), dedikovaný s největší pravděpodobnosti Afroditě. Při rozměrech 14,25 x 38,40 m se uvnitř musely nacházet sloupové podpěry, jejichž baze však nejsou dnes už rozpoznatelné. Vedle staré techniky výplně z horninové drti bazaltu a říčního křemene, použili stavitelé novou techniku polygonálního zdiva 242, dovezenou nejspíš z mateřské země. Obr. III.29. Naxos, Afroditin okrsek, chrám B Zajímavá je terakotová výzdoba střešních partií, která se výrazně odlišuje od produkce v dórských koloniích. Je obohacená iónským vkusem, zdobená astragalem nebo různými formami plastického listovce (Himéra B, Naxos B). Odlišný charakter má také anthemionový pás, který se objevuje jako součást ozdoby střešní simy i v dórských koloniích. Zde má zvláštní formu, je proveden v plastickém reliéfu 243, palmety jsou sedmilisté (malované anthemion Selínúntu C má devítilisté palmety). Ve spodní části obepínají výrazné voluty kořen lotosového květu a mezi jejich očky, která jsou zdobena 240 Boardman, 1981, s Mertens, 2006, s Hellmann, 2002, s Mertens, 2006, s

63 stylizovanými květy, se pak nachází malá trojlistá palmetka zrcadlově obrácená dolů. Zajímavou ozdobou přední simy je např. roseta, která se objevuje na stavbách H a I v naxijském extraurbálním posvátném okrsku. Partie geisonu často zdobí dvojitý pletenec v kompozici s iónským astragalem (obr. III.30. a III.31.). Obr. III.30. Naxos, střešní terakoty, rekonstrukce Obr. III.31. Naxos, fragment střešní terakoty V období konsolidace měst první poloviny a části druhé poloviny 6. stol. př.n.l. dochází na Sicílii ke vzniku a počátečnímu vývoji řecké kamenné architektury, na kterou je nutno pohlížet s jistou opatrností. Chceme-li ji poznat důkladněji, musíme si uvědomit, že stavební umění tohoto ostrova nelze hodnotit jako celek. Existují zde architektonické oblasti, které úzce souvisí s původem příchozích řeckých osadníků. Na Sicílii se jedná o dvě hlavní oblasti jsou to dórské a chalkidsko-eubojské kolonie, přičemž můžeme s jistotou tvrdit, že významnější monumentální architektura vznikala v dórských městech 244, která vytvořila specifický typ peripterální chrámu. Určitý model periptera tohoto období na Sicílii představuje hexastylos s druhou řadou sloupů na východním průčelí, někdy vykládanou také jako dvojitý portikus, s jednoznačnou orientací na Východ. Tato frontalita je pak u jednotlivých staveb zdůrazněna různými prostředky. 244 Mertens, 1993, s

64 III.2.3. Vývoj chrámu v oblasti jižní Itálie v období 6.stol.př.n.l. Na území pevninské jižní Itálie najdeme nejvýznamnější pozůstatky chrámové architektury v achajských koloniích, které jsou o něco mladší než stará dórská města na Sicílii. Zdá se, alespoň co se týče vývoje stavební formy, že zůstávají více spojeny s mateřským Řeckem. Za prostředníka mezi Řeckem a jihoitalskými osadami je považován ostrov Korkýra, kolonizovaný osadníky z Korintu 245. Můžeme zde sledovat nápadnou podobnost některých architektonických prvků, především u Artemidina chrámu v Garitse, datovaného podle rozmístění figur ve štítě kolem roku 580 př.n.l 246. Ještě než přistoupím k architektuře achajských kolonií, zastavím se u dvou významných staveb v Tarentu a Lokroi Epizephyrioi. Nejstarším doloženým peripterálním chrámem na jihoitalské pevnině je Poseidonův chrám, postavený ve spartské kolonii Tarás. Díky výhodné poloze na pobřeží přístupného Tarentského zálivu, prošlo město od antiky do moderní doby kontinuálním vývojem, a tak pozůstatky řeckého osídlení jsou velice skromné. Porušení Poseidonova chrámu je bohužel tak rozsáhlé, že nemůžeme vyčíst jeho půdorys. Na nízkém dvoustupňovém pódiu se zachovaly pouze dva kolosální sloupy ze severní peristase o výšce 8,47 m, spodním průměru 1,90 m s meziosovou vzdáleností 3, m. Nejsou o moc štíhlejší než v případě Apollónova chrámu v Syrákúsách (spodní průměr : výšce je 1:4,46, u Apollóna je to 1:4,31). Sloupy se skládají z jednotlivých bubnů, což je u starších staveb v této oblasti zcela výjimečné 248. Tambury byly zhotoveny ze sedimentárního vápence, velice kvalitního kamene, který se těžil přímo v Tarentu. Po obvodu dříků je vyhloubeno 24 velmi mělkých kanelur. Hlavice představují archaický typ s břichatým široce rozloženým echinem (obr. příloha I.8., 10.). Hypotrachelion nastupuje velice těsně, což dodává hlavici na první pohled výjimečný vzhled, typický pouze pro oblast Tarentu. Podobné hlavice můžeme totiž spatřit 245 Encyklopedie antiky, 1973, s Mertens, 1993, s Mertens, 2006, s Mertens,1993, s

65 pouze u náhrobních sloupů, nalezených ve městě nebo jeho bezprostředním okolí 249. Jinde se tento typ neobjevuje. Zdá se, že stavba se zavalitými sloupy není časově příliš vzdálena Apollónově chrámu v Syrákúsách, proto je datována ještě do první poloviny 6. století. Bohužel se nezachovaly žádné fragmenty kladí ani části střešních terakot, které by mohly umožnit přesnější dataci. Přestavbou staršího chrámu v Lokroi Epizephyrioi v lokalitě Contrada Marasá vznikla v první polovině 6. století další peripterální stavba (obr. III.32.). Celu tvořil naos s řadou pěti sloupů uprostřed a předsíň. Prostor cely je rozšířen řadou čtyř sloupů na obou stranách. Jádro tedy tvoří amfiprostylos, zapuštěný do periptera 6 x 14 sloupů. Dispozice s prostřední řadou sloupů uvnitř cely, vyvinutá u raných chrámů 7.století v Řecku, přetrvává v jižní Itálii ještě v průběhu 6. století, zatímco mateřské zemi se již kolem roku 600 př.n.l. prosazuje členění vnitřního prostoru dvěma řadami sloupů 250 (Héra v Olympii, Athéna v Tégee). Obr. III.32. Lokris Contrada Marasá, chrám 1. polovina 6. stol. př.n.l., půdorys Obr. III.33. Lokris, Contrada Marasá, střešní terakota Základy stavby, měřící na stylobatu 17,2 x 35,30 m, jsou z měkkého kamene a od odhalení značně zvětraly 251, tím ztratily na přesvědčivosti, proto je půdorys pouze hypotetický. Přesná datace je nejistá, i když se zde našlo množství střešních terakot. Byly nalezeny starší kusy s jednoduchou dekorací s dórským listovcem na simě a dvojitým pletencem na římsové desce (obr. III.33.), přispívající k dataci na počátek 6. století. Novější kusy pocházejí nejspíš z oprav během 6. století. 249 Mertens, 2006, s Lawrence, 1967, s Mertens, 2006, s

66 Achajské kolonie jižní Itálie Konečně se dostáváme k achajským koloniím, mezi něž patří v prví řadě Sybaris a jí založená města Metapont a Poseidonia. Důležitým fenoménem, příznačným pro tato města se stává antová hlavice, kterou můžeme v literatuře najít pod názvem Sofa Kapittel 252. Toto označení vzniklo podle postranních vydutých zaoblení s aplikovanými volutami na koncích. Tento typ je poprvé doložen v Sybaridě 253, dva fragmenty, které zde byly nalezeny pochází již z první poloviny 6. stol. př.n.l. Oba kusy jsou zdobeny podél abaku listovcovým reliéfem. Množství antových hlavic s volutami i bez nich nelezneme v Metapontu a Paestu. Sofa hlavice pochází zřejmě z Peloponésu, podobné typy byly nalezeny například v Argu, Spartě nebo Amyklaiu 254. Jedná se možná dokonce o pozůstatek mykénské tradice 255. Některé fragmenty v Contrada Stombi (Sybaris) nesou stopy po vlysu. Byly zde rekonstruovány celkem dva vlysy, jeden figurální, tvořený reliéfem s postavami žen, držícími se za ruce, a jeden dórský. Pod triglyfovým vlysem se nachází taenia s mutulami s netradičním počtem sedmi guttae. Oba byly lemovány ozdobnými pásy listovce a rozet a oba zaujímali obvyklé místo geisonu 256 (obr. III.34., 35., obr. příloha IV.6.,7.). Obr. III.34. Sybaris, dekor geisonu 252 Mertens, 1993, s Barletta, 1990, s Barletta, 1990, s Mertens, 2006, s Mertens, 1993, s

67 Obr. III.35. Sybaris, figurální a dórský vlys Takové uspořádání vlysu, antové hlavice a listovcový pás jsou typické pro všechny achajské kolonie této oblasti. Vzniká tak pojem achajský řád, který označuje osobitost kompozice, v níž se spojují dórské i iónské elementy. Vedle tohoto označení vzniká také pojem iónský mořský styl 257. Každá kolonie však vytváří svou specifickou architekturu a více či méně bohatou formu. Můžeme říci, že kolonie mají společnou architektonickou řeč, ale používají různé dialekty. Sybaris a Poseidonie zastupují bohatší formu s větším uplatněním iónských prvků a proti tomu Metapontum formu skromnější, více dórskou. Významné stopy po chrámových stavbách nalezneme v Metapontu. Město překonalo ještě před polovinou 6.století př.n.l. přirozený nedostatek stavebního kamene získáním vhodného materiálu z blízkého Tarentu a stalo se tak první achajskou kolonií s celokamenným peripterálním chrámem. Na městském posvátném okrsku (obr. III.36.) západně od agory 258 postavili Metaponští v letech př.n.l. nejprve chrám AI o rozměrech 23,20 x 46,40 m, ležící hned vedle oiku C 259 a krátce na to BI ( př.n.l.). Podle nalezených monolitických sloupů, které nebyly kanelovány se všeobecně soudí, že chrám nebyl nikdy dokončen. Předpokládá se, že v plánu byla také prostřední řada sloupů uvnitř cely. Tento starý motiv zde měl být prvně realizován v kamenné podobě 260. Na stylobatu 19,85 x 38,30 m se měl nacházet sloupový ochoz. Podle šířky sloupů je možná 257 Barletta, 1990, s Doepner, 1998, s Mertens, 1985, s Mertens, 2006, s

68 pouze varianta 9 sloupů v průčelí, na bočních stranách se předpokládá 17 kamenných podpěr 261. Obr. III.36. Metapontum, posvátný okrsek, agora a divadlo V místech těchto dvou staveb vyrostly o něco později nové chrámové budovy. Kolem roku 540 př.n.l. byl AI přestavěn, dokonce orientace původního čistě východního směru byla stočena trošku na jih. Podle posledních výzkumů, nálezů nápisů a votivních darů bylo nově určeno zasvěcení obou staveb. Chrám A byl tedy s největší pravděpodobností zasvěcen Héře a chrám B Apollónovi 262. Je tomu přesně naopak než uvádí starší literatura 263. Obr. III.37. Metapontum, chrám AII, půdorys Půdorys Héřina chrámu AII (obr. III.37.) představuje mezi stavbami jižní Itálie zvláštní výjimku. Na stylobatu 20,55 x 49,82 m stojí peripteros s ochozem 8 x 18 sloupů. Vyskytuje se zde také druhá řada sloupů na východním průčelí jakou můžeme sledovat ve stejném 261 Mertens, 1985, s Mertens, 2006, s Mertens, 1985, s

69 období u sicilských chrámů dórských kolonií (Syrákúsy, Selínús). Originální je také cela, která se skládá pouze z naa a pronaa, zcela chybí adyton nebo opisthodomos. V nau se nachází dvě řady po sedmi sloupech, umístěné v těsné blízkosti zdí 264, což je jev pro tuto oblast velice netypický. Stavba připomíná Apollónův chrám v Syrákúsách také průčelní strukturou. Sloupy na kratších stranách jsou tak blízko u sebe (meziosová vzdálenost sloupů je 2,64 m), že triglyfy stejně jako u Apollónova chrámu v Syrákúsách neodpovídají ose sloupu. V přechodných partiích echinu a dříku sloupů periptera se nachází viditelné stopy po listovcovém dekoru, příznačném pro achajskou oblast 265. Na architrávu východního průčelí se nachází oslavný nápis: Αυτοι και γενει (pro sebe a svůj rod), autoři měli zřejmě na mysli ochranu bohů 266. Našli se zbytky triglyfového vlysu, který byl lemován typickým dórským prvkem, římsou s mutulami, opatřenými guttami, jež byly stejně jako triglyfy umístěny nezávisle na osách sloupů. Sima připomíná starší kusy ze Selínúntu s plasticky zdobeným pásem palmetovo-lotosového dekoru. Obr. III. 38. Metapontum, chrám BI, půdorys Obr. III.39. Metapontum, chrám BII, půdorys 264 Mertens, 1985, s Barletta, 1990, s Mertens, 2006, s

70 Kolem roku 530 př.n.l. vznikl prodloužením BI (obr. III.38.) na východ o 3,30 m Apollónův chrám BII (obr. III.39.) o rozměrech stylobatu 19,85 x 41,60 m. Na stavbu byl použit materiál, především monolitické dříky nedostavěného chrámu BI267. Vznikl nový ochoz s novými proporcemi 7 x 15 sloupů. Peristase však byla přeměněna pomocí přepážek mezi bočními a zadními polosloupy na uzavřený prostor. Jedná se o první případ polosloupové zdi268 v historii řecké architektury a zároveň o jeden z důkazů o vynalézavosti zdejších stavitelů. Musíme samozřejmě uvažovat také o praktické příčině, která zřejmě úzce souvisí s náboženskými a kultovními potřebami. Cela se skládala ze tří částí, pronaa, naa a adytonu. V nau se nacházela prostřední řada pěti sloupů, charakteristický znak raných jihoitalských chrámů, a na předsíň navazoval prostylos 5 x 2 sloupy269. Hlavice připomínají typ, používaný na Korfu, pod echninem ústí zakončení kanelur do výrazného přepadu s esovitě prohnutým profilem270. Na samotném echinu můžeme sledovat nepatrné stopy po malovaném listovém dekoru. Obr. III.40. Metapont, chrám AII, rekonstukce kladí Obr. III.41. Metapont, chrám BII, rekonstrukce kladí V prostoru před chrámem B s nacházelo velké množství tzv. argoi lithoi271 v podobě kamenů, stél nebo votivních sloupů s nápisy i bez nich, které potvrzují účast všech sociálních vrstev na kultu (obr. III.42., obr. příloha VI.12.). Votivní dary naznačují, že oběti mohly být i individuální a mohlo docházet k osobnímu setkání s božstvem uvnitř chrámu, což by potvrzovalo spekulace o orakulu a Apollónově kultu. Oproti tomu je prostor před Héřiným chrámem volný a tento nejspíš hlavní městský chrám je koncepčně propojený s monumentálním stolovým oltářem o rozměrech 4,75 x 267 Mertens, 2006, s Mertens, 1985, s Bartetta, 1990, s Mertens, 1993, s Doepner, 1998, s