ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Jan Junek ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Stanislav Plíva, CSc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze, dne Jan J u n e k

3 Na tomto místě bych chtěl také vyslovit své díky za cenné rady a připomínky vedoucímu této diplomové práce, váženému panu Doc. JUDr. Stanislavu Plívovi, CSc.

4 Obsah Úvod...1 I. Pojem a podstata odstoupení od smlouvy...3 I.1. Obecně o zániku nesplněného závazku...4 I.2. Odstupné 5 I.3. Dodatečná nemožnost plnění.6 I.4. Dohoda stran..8 I.5. Výpověď...9 II. Obecná úprava odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku II.1. Odstoupení od smlouvy při jejím porušení II.1.1. Prodlení dlužníka...16 II.1.2. Prodlení věřitele.19 II.1.3. Prodlení ohledně části závazku a závazku s dílčím plněním..20 II.1.4. Podstatné porušení smluvní povinnosti...21 II.1.5. Nepodstatné porušení smluvní povinnosti..26 II.1.6. Zánik fixních smluv...28 II.2. Odstoupení od smlouvy bez jejího porušení...29 II.2.1. Nedostatek způsobilosti strany splnit závazek...30 II.2.2. Ohrožení splnění závazku...31 II.2.3. Částečná nemožnost plnění závazku..33 II.2.4. Další možnosti odstoupení od smlouvy bez jejího porušení..34 II.2.5. Zmaření účelu smlouvy...35 II.3. Právní následky odstoupení od smlouvy II.3.1 Právní následky odstoupení od smlouvy na vztahy zajišťovací...41 II.4. Zánik práva odstoupit od smlouvy..42 II.4.1. Splnění porušované povinnosti...43

5 III. Zvláštní úprava odstoupení od smlouvy 45 III.1. Některé zvláštnosti odstoupení od kupní smlouvy...45 III.2. Odstoupení od kupní smlouvy při vadném plnění...47 III.3. Omezení práva odstoupit od kupní smlouvy včetně jeho zániku...49 III.4. Odstoupení od smlouvy o prodeji podniku..50 III.5. Odstoupení od smlouvy o úvěru...53 III.6. Odstoupení od smlouvy o skladování...54 III.7. Odstoupení od smlouvy o dílo..55 III.8. Odstoupení od smlouvy o kontrolní činnosti...57 III.9. Odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení 58 IV. Návrh úpravy odstoupení od smlouvy v připravovaném občanském zákoníku...59 Závěr..71 Seznam použité literatury a pramenů...74 Seznam použitých judikátů...76 Summary Seznam klíčových slov..78

6 Úvod Předmětem mé diplomové práce je odstoupení od smlouvy v obchodním právu. Toto téma jsem si zvolil proto, že bych se v budoucnu rád věnoval převážně právu soukromému s důrazem na právo obchodní, a jsem toho názoru, že při práci v advokacii se s odstoupením od smlouvy, jakožto velmi důležitým institutem závazkového práva, budu setkávat velmi často. Odstoupení od smlouvy tvoří výjimku z jedné ze základních zásad soukromého práva, kterou je zásada pacta sunt servanda smlouvy se mají dodržovat. Jedná se o jeden ze způsobů zániku závazku založeného smlouvou bez jejího splnění. Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon, jehož účinností závazek zaniká, popřípadě zaniká jeho část. Tento projev vůle by mohl být ve své podstatě lehce zneužitelný, pokud by ho jedna ze smluvních stran činila nezávisle na vůli druhé smluvní strany. Aby se případnému zneužití zabránilo, je nutné právními předpisy stanovit určitá omezení, která znemožní libovolně odstupovat od smlouvy a bezdůvodně tak porušovat zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Z tohoto důvodu zákon připouští odstoupit od smlouvy pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon. Zde si dovolím položit pár řečnických otázek, které se vztahují k odstoupení od smlouvy, a jejichž odpovědi by měly vyplynout z obsahu této diplomové práce. Podle jakého právního předpisu se úprava odstoupení od smlouvy řídí? V jakém případě je možné odstoupit od smlouvy? Lze odstoupit od smlouvy při jakémkoliv porušení smlouvy? Kdy od porušení smluvní povinnosti druhou stranou nebo od jiné právní skutečnosti lze řádně odstoupit? Jaká forma, případně jaké náležitosti jsou pro takové řádné odstoupení od smlouvy potřebné? Ke kterému časovému okamžiku nabývá tento jednostranný právní úkon účinnosti? Jaké jsou jeho právní následky? Má odstoupení od smlouvy vliv na zajišťovací vztahy? Může dojít k zániku práva na odstoupení? Cílem této práce bude systematicky zanalyzovat téma odstoupení od smlouvy, upozornit na některé nedostatky právní úpravy a případně navrhnout, jakým směrem by se právní úprava měla anebo mohla ubírat. Po prostudování judikatury bych také rád tuto diplomovou práci doplnil o některá zásadní rozhodnutí českých soudů, která se vztahují k tématu odstoupení od smlouvy. 1

7 Diplomová práce je rozdělena do čtyř částí. První část se věnuje pojmu odstoupení od smlouvy a jeho vztahu k dalším způsobům zániku závazku. Stěžejní částí práce tvoří část druhá, která se věnuje obecné úpravě odstoupení podle obchodního zákoníku. Třetí část se zabývá zvláštní úpravou odstoupení od smlouvy, kdy obchodní zákoník doplňuje obecnou právní úpravu tím, že pro konkrétní typy smluv stanoví vzhledem k jejich specifičnosti další podmínky pro vznik práva na odstoupení od smlouvy. Čtvrtá část této práce se věnuje předpokládaným změnám právní úpravy. V rámci této části se pokusím zpracovat odstoupení od smlouvy, tak jak je navrhováno v novém připravovaném kodexu soukromého práva. 2

8 I. Pojem a podstata odstoupení od smlouvy Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon jedné ze smluvních stran, adresovaný druhé smluvní straně, kterým při splnění předpokladů stanovených zákonem zaniká smlouva a s ní i závazky obou smluvních stran. 1 Tuto definici pojmu odstoupení od smlouvy hodnotím jako velmi zdařilou, neboť podle mého názoru velmi trefně vystihuje podstatu odstoupení od smlouvy. V odborné literatuře je pak tato definice výjimkou, a to z toho důvodu, že valná většina odborné literatury, která se zabývá odstoupením od smlouvy, se soustředí na to, kdy je možné od smlouvy odstoupit, ale definování tohoto pojmu se vyhýbá. Ze shora citované definice je patrné, že odstoupení od smlouvy je právním úkonem. Právní úkon je určitá právní skutečnost spočívající v lidském chování, které musí být vědomé a volní. Z právního úkonu odstoupení od smlouvy musí být zřejmá vůle, která způsobí zánik závazku, případně jeho části. Přitom nepovažuji za rozhodující, jakým termínem bude tento projev vůle vyjádřen. Jiné označení než odstoupení od smlouvy by nemělo mít za následek neplatnost právního úkonu, pokud z obsahu tohoto právního úkonu vyplývá úmysl odstoupivší strany odstoupit od smlouvy a tím způsobit zánik smlouvy. Konkrétně si lze představit názvy typu ukončení smlouvy či zrušení smlouvy anebo storno smlouvy. Problematickým by bylo označení výpověď. Osobně však zastávám názor, že i označení právního úkonu odstoupení od smlouvy tímto názvem (tedy výpovědí) nemusí způsobit neplatnost právního úkonu odstoupení od smlouvy se všemi jeho důsledky. Projev vůle je nutno podle ustanovení 266 ObchZ vykládat podle úmyslu jednající osoby, za předpokladu, že tento úmysl byl protistraně znám nebo ji musel být znám. Odstoupit od smlouvy lze pouze tehdy, když tak stanoví smlouva nebo zákon. Smluvní podmínky pro odstoupení od smlouvy si sjednávají strany v rámci své smluvní autonomie. Záleží pouze na nich, jakým způsobem možnost odstoupit od smlouvy včetně případných podmínek či následných důsledků vymezí. Tato možnost tak může být sjednána i jako jednostranná. Častějším jevem je ale podle mého názoru sjednání oboustranné možnosti odstoupit od smlouvy. Podmínky, jejichž splnění způsobí vznik práva na odstoupení od 1 Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s

9 smlouvy, pak nemusí být totožné pro obě smluvní strany. Každá ze stran tak může mít stanoveny různé podmínky. Druhou možností jak odstoupit od smlouvy je splnění podmínek stanovených v zákoně. Vznik práva na odstoupení od smlouvy váže obchodní zákoník především na porušení smluvní povinnosti. Základní povinností smluvní strany je splnění závazku řádně a včas. Pokud povinná strana nesplní závazek v dohodnutém termínu nebo pokud poskytne vadné plnění (a nesplní tedy řádně), dostává se do prodlení. Je-li pak takovéto prodlení možné hodnotit jako podstatné porušení smlouvy, vznikne oprávněné straně právo odstoupit od smlouvy, a to ihned. V případě, že bude prodlení znamenat nepodstatné porušení smluvní povinnosti je nutné ke vzniku práva na odstoupení od smlouvy splnit ještě další zákonem stanovené podmínky. Odstoupit od smlouvy je ale také v určitých zákonem předpokládaných případech možné i tehdy, nedojde-li k porušení žádné smluvní povinnosti. I. 1. Obecně o zániku nesplněného závazku Z ustanovení 493 ObčZ vyplývá, že závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví něco jiného. Pod termín měnit je podle mého názoru nutné subsumovat i zrušení závazku. Z toho tedy vyplývá, že k zániku závazku dochází jen v případech, které stanoví smlouva nebo zákon. Zánik závazku je možné rozdělit na ty případy, kdy dojde k předpokládanému ukončení závazkového vztahu a na ty případy, kdy nedojde k předem plánovanému ukončení závazku a nastane určitá skutečnost předpokládaná zákonem, která má za následek zánik závazku, aniž by došlo k jeho předpokládanému ukončení. Do první skupiny patří zejména splnění, které je nejčastějším a nejoptimálnějším způsobem zániku závazku, a kterým dochází ke splnění ekonomického účelu smlouvy. Vedle splnění bych sem zařadil ještě uložení do úřední úschovy a započtení, jakožto právní úkony, které nahrazují splnění. Druhou skupinu představuje celá řada způsobů zániku závazku. Obecně jsou upraveny v občanském zákoníku v 559 a n. Obchodní zákoník pak obsahuje řadu speciálních ustanovení, která se vedle odstoupení od smlouvy týkají odstupného, dodatečné nemožnosti plnění a zmaření účelu smlouvy. V této části bych se rád stručnou formou věnoval některým ze způsobů zániku závazků a jejich vztahu k odstoupení od smlouvy. 4

10 I. 2. Odstupné Odstupné je upraveno v ustanovení 355 ObchZ, které má kogentní charakter, takže se strany od něho nemohou odchýlit. Předmětem je určitá a ve smlouvě specifikovaná peněžní částka, jejímž zaplacením dojde ke zrušení smlouvy, aniž by došlo k porušení smlouvy. Jedná se vlastně o jakési vyplacení se ze smlouvy v okamžiku, kdy jedna ze smluvních stran přestane mít zájem na pokračování smluvního vztahu. Domnívám se proto, že je třeba ve smlouvě stanovit takovou částku, která jednak v případě jejího uhrazení uspokojí stranu, která má zájem na trvání smluvního vztahu, a jejíž výše bude zároveň přijatelná pro stranu, která chce způsobit zánik smlouvy. V občanském zákoníku odstupné výslovně upraveno není. Je zde však ustanovení 497 ObčZ, na základě kterého je možné vymínit si odstoupení od smlouvy se zaplacením předem dohodnutého odstupného. Na místě je otázka, v jakém vztahu jsou tyto dvě ustanovení a zejména, zda lze podle ustanovení 497 ObčZ postupovat i v obchodních vztazích. Osobně se domnívám, že u obchodních smluv nelze použít 497 ObčZ, a to z následujících důvodů. Pokud bych postupoval podle formálního výkladu, narazil bych na základní ustanovení odstoupení od smlouvy, tedy na ustanovení 344 ObchZ, podle kterého lze od smlouvy odstoupit, pouze stanoví-li tak smlouva nebo tento zákon, čímž je myšlen obchodní zákoník případně zákony pozdější, ne však zákoník občanský. Při výkladu logickém, tedy podle logických metod, je nutné podle mého názoru hodnotit 355 ObchZ jako náhradu za 497 ObčZ, neboť výkladem obou ustanovení docházím k závěru, že upravují tu samou věc. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník je lex specialis vůči občanskému zákoníku, a jako takový má tedy přednost, považuji za jediný správný postup v obchodním právu postup podle ustanovení 355 ObchZ. Na základě sjednaného odstupného lze smlouvu zrušit, aniž by došlo k jejímu porušení. Zákon pro odstupné nepředepisuje písemnou formu, je ho tedy možné sjednat i ústní formou, ovšem pouze za předpokladu, že sjednání odstupného nemá být součástí písemné smlouvy. K zániku závazkového právního vztahu na základě zaplacení odstupného pak může dojít tehdy, jsou-li splněny dvě následující podmínky. Doložka o odstupném musí být součástí smlouvy a zároveň musí být stanovena částka odstupného, přitom obě podmínky musí být splněny kumulativně. Právo zrušit smlouvu zaplacením odstupného může být sjednáno pro 5

11 jednu ze stran nebo pro obě strany. Záleží na smluvních stranách, jakým způsobem odstupné sjednají. Myslím si, že je možné sjednat i rozdílnou výši odstupného pro jednotlivé strany, za předpokladu, že se takové ujednání nebude protivit dobrým mravům. Poslední podmínkou jsou pak dva právní úkony oprávněné strany, a to oznámení druhé straně, že smlouvu ruší a zaplacení odstupného, přičemž na jejich pořadí nezáleží, takže k zániku smlouvy dojde vykonáním druhého z uvedených právních úkonů. 2 Právo vyplatit se ze smlouvy zaplacením odstupného pak zanikne v okamžiku, kdy oprávněná strana přijala plnění protistrany vyplývající ze smlouvy nebo z takové smlouvy svůj závazek již splnila. K zániku oprávnění postačí byť i jen přijetí částečného plnění protistrany nebo částečné plnění oprávněné strany. Pokud dojde k platnému zrušení smlouvy vyplacením částky, která byla sjednána jako odstupné, má to za následek zánik závazku ex tunc, to znamená, že na závazkový vztah je třeba nahlížet jako by vůbec nevznikl (tj. tedy obdobným způsobem jako při odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku). I. 3. Dodatečná nemožnost plnění Právní úprava dodatečné nemožnosti plnění je obsažena zejména v občanském zákoníku, v ustanoveních Obchodní zákoník tuto obecnou úpravu doplňuje a modifikuje v dispozitivních ustanoveních Potřebu doplnění obecné úpravy spatřuji v potřebě zpřísnit smluvní vztahy mezi podnikateli v tom smyslu, že úprava práv a povinností mezi podnikateli musí z povahy věci být založena na přísnějším principu než úprava práv a povinností mezi fyzickými osobami v občanském právu. V rámci obchodního práva tak musí být splněno více podmínek vedoucích k dodatečné nemožnosti plnění než je tomu v právu občanském. Z názvu lze výkladem dovodit, že se musí jednat o následnou nemožnost plnění, tedy takovou, která nastala až po vzniku závazkového vztahu. Dodatečná nemožnost plnění tedy nemůže nastat tehdy, kdy je plnění nemožné již v okamžiku vzniku závazkového právního vztahu, což ostatně potvrzuje i komentář k občanskému zákoníku, který říká: Je-li předmět plnění nemožný od počátku, tedy už v době vzniku právního úkonu, nemůže vzniknout platný 2 srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s

12 závazek, neboť smlouva zavazující k nemožnému plnění je absolutně neplatná. 3 Stane-li se plnění nemožným po platném vzniku závazkového vztahu, povinnost dlužníka zaniká, a to v okamžiku, kdy taková nemožnost plnění nastala. K zániku závazku dochází přímo ze zákona. Není tedy třeba žádného právního úkonu dlužníka, což je zásadní rozdíl od většiny dalších způsobů zániku závazku. Jediná povinnost, která dlužníkovi vznikne, je povinnost oznámit existenci nemožnosti plnění věřiteli bez zbytečného odkladu poté, kdy se o nemožnosti dozvěděl. Pokud by tak neučinil, hrozil by mu vznik odpovědnosti za případnou škodu, která by mohla vzniknout věřiteli tím, že o nemožnosti nebyl včas vyrozuměn. V obchodním zákoníku je pak na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku výslovně stanoveno, že důkazní břemeno vztahující se k nemožnosti plnění tíží dlužníka. 4 Toto výslovné zdůraznění souvisí podle mého názoru se zvýšenou odpovědností smluvních stran v obchodním právu. Dodatečnou nemožnost plnění považuji za jev nežádoucí, neboť obecně smyslem závazkového práva je splnění, které vede k hospodářskému účelu smlouvy. Aby jednou ze smluvních stran nemohlo dojít ke zneužití dodatečné nemožnosti plnění, stanoví občanský zákoník v ustanovení 575 odst. 2, že dodatečná nemožnost plnění nenastane, lze-li plnit i za tzv. ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Zvláštní úprava v obchodním zákoníku ( 352 odst. 1) pak obecnou úpravu ještě zpřísňuje, neboť stanoví, že plnění je splnitelné také tehdy, lze-li ho splnit pomocí jiné osoby. Ve smluvním právu může nastat situace, kdy povinná strana má možnost volby z více volitelných plnění. Pokud po vzniku smluvního vztahu dojde následně k zániku jednoho z tzv. alternativních plnění, nemá to podle ustanovení 576 ObčZ za následek zánik závazkového právního vztahu, ale pouhé omezení na výběr ze zbývajících plnění. Jestliže by však nemožnost takového plnění byla způsobena stranou, které nepřísluší právo volby plnění, vzniká tím druhé straně možnost odstoupit od smlouvy. V případě, že nastane nemožnost pouze části plnění, zanikne povinnost plnit, jen pokud jde o tuto část. Vzniká tím však právo věřitele odstoupit od smlouvy ohledně zbývajícího plnění. Pro věřitele bude mít zpravidla dodatečná nemožnost plnění nepříznivé následky, neboť předpokládal určité plnění, ke kterému v důsledku okolností nedošlo, čímž 3 4 Jehlička, O., Švestka, J., Škvárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 742 s.; srov. také 37 odst.2 ObčZ 352 odst. 4 ObchZ 7

13 mu může vzniknout škoda. Věřitel je však částečně chráněn ustanovením 353 ObchZ, podle kterého vzniká dlužníkovi povinnost uhradit vzniklou věřitelovu škodu, která vznikla v důsledku dodatečné nemožnosti plnění, pokud dlužník neprokáže, že dodatečná nemožnost plnění byla způsobena okolnostmi vylučující odpovědnost. 5 Dlužníkovi je tedy v případě, že neprokáže existenci okolností vylučujících odpovědnost, uložena povinnost hradit škodu vzniklou věřiteli, a to bez ohledu na skutečnost, že u něj nedojde k porušení smluvní povinnosti či k porušení povinnosti stanovené obchodním zákoníkem. I. 4. Dohoda stran Dohoda stran je upravena v občanském zákoníku v ustanoveních Obchodní zákoník zvláštní úpravu dohod neobsahuje, proto se i v obchodním právu budou smluvní strany řídit touto právní úpravou. Na základě této právní úpravy je možné vytvořit tři podskupiny takovýchto dohod. 6 Prvním typem je dohoda o nahrazení dosavadního závazku. Jedná se o takovou dohodu mezi věřitelem a dlužníkem, na základě které se zřizuje nový závazek, jehož předmětem je nové plnění a současně dochází ke zrušení závazku dosavadního. Tento druh zániku závazku upravený v ustanovení 570 ObčZ je někdy též nazýván slovním spojením privativní novace. Tuto privativní novaci pak je třeba odlišit od tzv. novace kumulativní upravené v ustanovení 516 ObčZ, na základě které nedochází k zániku závazku, nýbrž ke změně obsahu závazku, kdy vzniká mezi stranami nový závazek, avšak nedochází ke zrušení dosavadního závazku. Aby došlo k platné dohodě o nahrazení dosavadního závazku, musí dojít k nepochybnému vyjádření vůle stran o zániku dosavadního závazku. Pokud by k tomuto nedošlo, původní závazek by nezanikl a existoval by vedle nového závazku. Písemnou formu musí mít dohoda pouze za předpokladu, že původní závazek uzavřený mezi stranami byl v této formě uzavřen. Druhým typem dohody stran je dohoda o zrušení závazku upravena v ustanovení 572 odst. 2 ObčZ, kdy na základě konsenzu mezi smluvními stranami zaniká původní odst 1 ObchZ: Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání ji ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. srov. Plíva S., Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s., 2006, s

14 závazek, aniž by však vznikl závazek nový. Pokud v dohodě není stanoven okamžik zániku závazku, stanoví podpůrně občanský zákoník, že takový závazek zaniká okamžikem přijetí návrhu druhou stranou. Forma musí být písemná jen v případě, že závazek byl sjednán písemně. Posledním typem je pak dohoda o vzdání se práva nebo o prominutí dluhu ( 574 ObčZ). Zde je obligatorní podmínkou platnosti takové dohody písemná forma. Zároveň je stanoveno, že předmětem takové dohody mohou být jen práva existující v době uzavření dohody. 7 I. 5. Výpověď Institut výpovědi je upraven v ustanovení 582 ObčZ. Obchodní zákoník zvláštní úpravu neobsahuje, takže je třeba i v obchodním právu vycházet z tohoto ustanovení. Výpověď lze definovat jako jednostranný právní úkon, kterým jedna ze smluvních stran oznamuje druhé smluvní straně svůj úmysl vypovědět smlouvu, a tím způsobit zánik celého závazkového právního vztahu. K ukončení účinnosti smlouvy pak dojde uplynutím výpovědní lhůty. V občanském zákoníku je stanovena obecná výpovědní lhůta, která činí tři měsíce ke konci kalendářního čtvrtletí. Tato lhůta platí subsidiárně (tj. podpůrně), není-li v zákoně či ve smlouvě stanovena jiná výpovědní lhůta, případně není určen jiný způsob nabytí účinnosti výpovědi. Takovým způsobem může být např. sdělení výpovědi nebo její doručení druhé smluvní straně. Obchodní zákoník pak pro některé smluvní typy stanovuje speciální výpovědní lhůty. 8 Výpověď nelze použít u všech typů smluv. Podle ustanovení 582 ObčZ lze vypovědět jen takovou smlouvu, která je sjednána na dobu neurčitou a jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost. U těch smluv, jejichž předmětem je závazek zdržet se určité činnosti, pak zákon stanovuje neúčinnost výpovědi tehdy, vyplývá-li ze smlouvy případně z povahy závazku jeho časová neomezenost. Takovým typem dohody by podle mého názoru mohla být sjednaná konkurenční doložka podle ustanovení 672a ObchZ. 7 8 srov. 574 odst. 2 ObčZ např. 532 odst. 3 ObchZ, 574 odst. 1,2 ObchZ, 575 odst. 1 ObchZ, 715 ObchZ 9

15 Zákon pro právní úkon výpovědi nepředepisuje písemnou formu. Nutnost výpovědi v písemné formě ale nastane v okamžiku výpovědi smlouvy, pro kterou zákon předepisuje písemnou formu, nebo v okamžiku, kdy písemnou formu pro právní úkon výpovědi stanoví zákon nebo smlouva. Výpověď je třeba odlišit od institutu odstoupení od smlouvy. Obecně lze říci, že oba dva způsoby zániku mají stejný účel, tj. ukončení závazkového právního vztahu. V případě, že je ve smlouvě stanovena možnost účinně vypovědět smlouvu v důsledku porušení závazku, má potom výpověď sankční charakter a svým způsobem se kryje s odstoupením od smlouvy při jejím porušení. Podmínky a důsledky jsou ale rozdílné. Nevyplývá-li ze zvláštní úpravy zákona pro některé smlouvy něco jiného, 9 není zapotřebí, aby výpověď byla dána z určitého důvodu, zatímco u odstoupení od smlouvy váže zákon možnost odstoupit zejména na porušení smluvní povinnosti. Důsledkem výpovědi je pak konec smlouvy s tím, že další práva a povinnosti ze smlouvy nevznikají, zatímco práva a povinnosti vzniknuvší ze smlouvy před nabytím účinnosti výpovědi nezanikají. 10 Důsledky odstoupení od smlouvy je naproti tomu nutné rozlišit z hlediska typu práva, o čemž bude pojednáno v následujících kapitolách. Další rozdíl mezi oběma způsoby zániku závazku spatřuji v tom, že účinky odstoupení od smlouvy nastávají v době doručení oznámení o odstoupení od smlouvy, zatímco u výpovědi je třeba rozlišovat účinnost výpovědi od dokončení právního úkonu výpovědi. Ten nastává doručením oznámení o výpovědi druhé straně. Co se týče účinnosti, ta zpravidla nastává až uplynutím výpovědní lhůty, avšak pouze za předpokladu, že není stanoveno něco jiného. Jak ze zákona, tak ze smlouvy může vyplývat účinnost výpovědi k okamžiku doručení oznámení o výpovědi. Otázkou zůstává, zda lze ve smlouvě dohodnout účinnost výpovědi k pozdějšímu datu, než stanoví zákon. Domnívám se, že je možné dohodnout jak kratší tak i delší lhůtu než tu, která je subsidiárně stanovena v zákoně, ale delší výpovědní lhůta by neměla být v rozporu s dobrými mravy a obchodními zvyklostmi Pro smlouvu o obchodním zastoupení stanoví 670 ObchZ: Bylo-li výhradní zastoupení sjednáno na dobu určitou, může kterákoliv strana vypovědět smlouvu způsobem stanoveným v 668 odst. 3, jestliže objem obchodu nedosáhl během posledních 12 měsíců objemu obchodů stanoveného ve smlouvě, jinak přiměřeného odbytovým možnostem. srov. Tomsa M., Výpověď a odstoupení od smlouvy uzavřené k nepřetržité nebo opakované činnosti v obchod. vztazích, Obchodní právo č. 10/

16 II. Obecná úprava odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku Základním ustanovením upravujícím odstoupení od smlouvy v obchodním právu je 344 zákona č. 513/1993 Sb., obchodní zákoník, který říká: Od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Toto ustanovení má podle 263 ObchZ kogentní povahu. Jedná se o výjimku z jinak dispozitivní úpravy odstoupení od smlouvy v obchodním právu. Výraz tento zákon je nutno chápat tak, že se jedná o tento zákon, případně zákony pozdější. M. Tomsa k tomu ve svém článku Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích uvádí následující výklad: Toto výslovné položení důrazu na obchodní zákoník nelze chápat jinak, než jako nepochybné vymezení, že úprava obchodního zákoníku je komplexní speciální úpravou vůči občanskému zákoníku (ve znění zásadní novely z roku 1991, která vydání obchodního zákoníku předcházela) a dále, že mělo být najisto postaveno, že žádný z dřívějších předpisů, které zůstaly v platnosti i po zásadních novelizacích a vydání obchodního zákoníku, není platným základem pro odstoupení od obchodní smlouvy. 11 S tímto názorem se ztotožňuji, v dnešní době se mi však tento výraz zdá již překonaný a tudíž i přebytečný. Navíc u veřejnosti může podle mého názoru vyvolat mylný dojem, že nelze od smlouvy odstoupit na základě jiného než obchodního zákoníku. Za zmínku stojí i to, že v připravovaném novém občanském zákoníku je již tato formulace nahrazena výrazem zákon. 12 Odstoupení od smlouvy upravuje také občanský zákoník, tedy zákon č. 40/1964 Sb., a to v části první, hlavě čtvrté, v ustanovení 48 ObčZ. Podle tohoto ustanovení má právo účastník smlouvy od ní odstoupit jen, jestliže je to v občanském zákoníku stanoveno nebo mezi účastníky dohodnuto. I toto ustanovení osobně považuji jako kogentní, tzn., že strany se od něho nemohou odchýlit. Občanský zákoník sice nemá podobné ustanovení jako je 263 ObchZ, lze však podle mého názoru kogentnost dovodit z ustanovení 2 odst. 3 ObčZ, podle kterého se mohou účastníci občanskoprávních vztahů od znění zákona odchýlit, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Osobně však zastávám názor, že z ustanovení 48 odst. 1 ObčZ jeho kogentost Tomsa M., Odstoupení od smlouvy v obchodních vztazích, Obchodní právo č.12/1999 Podrobněji viz. část IV. této práce, str

17 vyplývá, a to díky slovnímu výrazu jen, který neumožňuje odstoupit od smlouvy jiným způsobem, než je v zákoně stanoveno. Pro obě právní úpravy je společné, že vychází ze zásady pacta sunt servanta. Smlouva jakožto dvoustranný (popřípadě vícestranný) právní úkon vzniklý na základě konsenzu, tj. úplného a bezpodmínečného přijetí (tzv. akceptace) návrhu na uzavření smlouvy (tzv. oferta), zavazuje obě smluvní strany. Stejně jako musí dojít ke konsenzu k uzavření samotné smlouvy, musí také dojít k souhlasnému projevu vůle ohledně jejího případného zrušení. Jednostranné právo odstoupit od smlouvy pak vznikne pouze v případech stanoveným zákonem nebo v okamžiku splnění určité podmínky, která ale musí být sjednána ve smlouvě. Domnívám se, že strany si mohou toto právo sjednat zcela podle svých potřeb. Ze znění zákona totiž nevyplývají žádná omezení. Právo odstoupit od smlouvy tak může být smluveno jednak ve prospěch kterékoliv strany, stejně tak ve prospěch obou smluvních stran, případně lze stanovit různé podmínky pro každou ze smluvních stran zvlášť. Tato smluvní autonomie je však podle mého názoru omezena tím, že by tyto sjednané podmínky neměly být v rozporu s obchodními zvyklostmi či v rozporu s dobrými mravy. Pokud by si však smluvní strany např. z důvodu určité vyšší právní jistoty sjednaly ve smlouvě doložku o tom, že od smlouvy odstoupit nelze, nemohlo by podle mého názoru takové ujednání nabýt účinnosti. Brání tomu totiž ustanovení 574 odst. 2 ObčZ, podle kterého je neplatná taková dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou vzniknout teprve v budoucnu. Znamená to tedy, že by oprávněná strana mohla v případě splnění zákonných podmínek odstoupit od smlouvy, a to i přesto, že se ve smlouvě zavázala k tomu, že od smlouvy neodstoupí. V úvahu připadá také situace, kdy by si smluvní strany nesjednaly pro odstoupení od smlouvy žádné podmínky. Ve smlouvě by bylo pouze konstatováno, že strany mohou odstoupit od smlouvy, ale nebylo by zde již stanoveno, za jakých podmínek. Je otázkou, zda by poté smluvní strany měly možnost odstoupit od smlouvy v podstatě kdykoliv a bez udání důvodu anebo by mohly odstoupit jen z důvodů stanovených zákonem. Osobně se domnívám, že by na základě takto formulované věty nebylo možné od smlouvy odstoupit, a to z toho důvodu, že by taková formulace byla vzhledem ke své neurčitosti neplatná ve smyslu ustanovení 37 odst. 1 ObčZ. Smluvní strany by nicméně mohly od smlouvy odstoupit, avšak pouze za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek. 12

18 Vedle smluvních důvodů pro odstoupení od smlouvy pak existují důvody zákonné. Na základě zákona lze od smlouvy odstoupit především tehdy, dojde-li k porušení smluvní povinnosti. V určitých případech je ale také možné odstoupit od smlouvy i bez porušení smluvní povinnosti. Nejvyšší soud v dané věci vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí následující názor: Od smlouvy lze odstoupit v případech a za podmínek stanovených ve smlouvě nebo v zákoně ( 344 obchodního zákoníku). Odstoupením od smlouvy smlouva dle 349 odst. 1 obchodního zákoníku zaniká, když projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně. Je-li ve smlouvě odstoupení vázáno na splnění určitých podmínek, např. na dvojí upomínku při prodlení se zaplacením splátek, je nutné tyto podmínky splnit, jinak nemůže mít úkon odstoupení právních účinků. 13 Domnívám se, že i z tohoto výroku jednoznačně vyplývá, že nelze platně odstoupit od smlouvy, pokud neexistuje právo odstoupit od smlouvy na základě smlouvy nebo nevyplývá-li takové právo ze zákona. Takové odstoupení od smlouvy, které by bylo bez smluvního potažmo bez zákonného podkladu, by nemohlo způsobit žádné právní účinky. Odstoupení od smlouvy je však vždy právem, nikoli povinností jedné ze smluvních stran, což potvrzuje i soudní judikatura, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí stanovil, že: II. Odstoupení od smlouvy není povinností účastníka, nýbrž jeho právem, které je i v zákonné úpravě vázáno na určité podmínky a chápáno jako výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly. 14 Nelze tedy oprávněnou stranu žádným způsobem donutit k tomu, aby svého práva využila a od smlouvy odstoupila, i když jí toto právo porušením smlouvy vzniklo. Co se týká formy projevu vůle, není právní úprava zcela jednoznačná. Zákonná ustanovení týkající se přímo odstoupení od smlouvy nepodmiňují platnost právního úkonu odstoupení od smlouvy jeho provedením v písemné formě. Je zde však nutno uvést ustanovení 40 ObčZ a také ustanovení 272 odst. 2 ObchZ a jejich ne zcela jasný vzájemný vztah. Ustanovení 40 ObčZ zakládá neplatnost právního úkonu, nebyl-li učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Druhý odstavec tohoto zákonného ustanovení pak stanovuje pravidlo, podle kterého lze změnit nebo zrušit písemně uzavřenou dohodu pouze písemnou formou. Naproti tomu ustanovení 272 odst. 2 ObchZ jakožto speciální Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp. zn. 2 Odon 102/97 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2007 sp. zn. 32 Odo 202/

19 ustanovení pro obchodní vztahy upravuje danou problematiku jiným způsobem, když stanoví nutnost změny nebo zrušení smlouvy v písemné formy jen tehdy, pokud písemně uzavřená smlouva obsahuje ustanovení, že smlouva může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě. Zatímco podle občanského zákoníku nelze písemně uzavřenou smlouvu změnit jiným způsobem než opět písemnou formou, je na základě výkladu k ustanovení 272 odst. 2 ObchZ možné dojít k závěru, že písemně uzavřenou smlouvu je možné změnit či zrušit i jiným způsobem než písemnou formou. Postačí k tomu skutečnost, že ve smlouvě nebude stanoveno ustanovení o povinnosti změnit či zrušit smlouvu v písemné formě. Je to o to více zarážející, že k takovému výkladu je nutné dojít i u smluv, které ze zákona mají předepsanou obligatorní písemnou formu, čímž dochází k absurdnímu závěru, kdy smlouvu, kterou je nutné uzavřít v písemné formě, lze následně změnit ústním a zcela neformálním dodatkem. Takový výklad jde podle mého názoru zcela proti smyslu obchodního práva a vztahů mezi podnikateli. Osobně se však domnívám, že i vzhledem k ustanovení 1 odst. 2 ObčZ, podle kterého není možné použít subsidiárně ustanovení občanského zákoníku (konkrétně tedy 40 odst. 2 ObčZ), jestliže obchodní zákoník obsahuje speciální úpravu, nelze de lege lata dojít k jinému závěru, než že je takový ústní dodatek možný. V odborné literatuře je toto ustanovení přijímáno velmi kritickým způsobem a jsou zde patrné snahy prosazovat výklad, na základě kterého smlouvu, pro niž je předepsána obchodním zákoníkem písemná forma, lze změnit pouze písemnou formou s odkazem na ustanovení 40 odst. 2 ObčZ. Ustanovení 272 odst. 2 ObchZ se pak může uplatnit jen u těch obchodních smluv, jejichž obligatorní písemná forma byla stanovena smluvními stranami. 15 De lege ferenda by tak bylo vhodné tuto vzájemnou nejasnost odstranit. Osobně zastávám názor, že uzavření smluvních dodatků stejně jako zrušení smlouvy v písemné formě je jedinou správnou variantou, a to zejména s ohledem na určitou právní jistotu, která v případném sporu mezi smluvními stranami ulehčuje oprávněné straně unést její důkazní břemeno. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že k platnosti odstoupení od smlouvy postačí i ústní forma. Otázkou však zůstává, zda lze od smlouvy odstoupit i na základě tzv. konkludentního 15 srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, 1081 s. 14

20 jednání. 16 L. Kopáč ve své knize Obchodní kontrakty I. díl říká, že právní úkon musí být výslovný, z čehož vyplývá, že podle jeho názoru konkludentní jednání k platnosti odstoupení od obchodní smlouvy nestačí. 17 Soudní judikatura k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí následující právní názor: bez vůle (psychický subjektivní prvek) směřující ke způsobení právního následku, tj. ke vzniku, změně či zániku občanskoprávního vztahu, právě tak jako bez jejího projevu v objektivizované formě ve vnějším světě (objektivní prvek), nelze o právním úkonu hovořit (není přitom rozhodující, je-li vůle projevena ústně, písemně anebo konkludentně - 35 odst. 1 ObčZ). 18 Z tohoto judikátu tedy vyplývá, že odstoupit od smlouvy lze i na základě konkludentního jednání. Jedná se sice o judikát týkající se občanskoprávního sporu, lze ho však podle mého mínění aplikovat výkladem a simili (tj. analogickým výkladem) i na obchodněprávní vztahy. Přesto se však přikláním k názoru, že v obchodním právu odstoupit na základě konkludentního projevu vůle nelze, neboť si neumím představit, jak by zejména mezi podnikateli mohl takový nevýslovný projev vůle vypadat. K účinnosti odstoupení od smlouvy je třeba, aby projev vůle došel druhému účastníkovi smlouvy. Pouhá skutečnost vědomí druhé smluvní strany o projevu vůle odstoupit od smlouvy oprávněnou stranou nemá účinky doručení takového projevu a tudíž ani nemůže vyvolat účinky odstoupení od smlouvy. Tento názor potvrzuje i soudní judikatura. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil tento právní názor: Vůli, která není navenek projevena v určité objektivizované formě, tj. vůli, která nemůže být druhým subjektem či ostatními subjekty jako dostupná vůbec vnímána, nelze přiznat právní relevanci. 19 Projev vůle, kterým oprávněná strana odstupuje od smlouvy, lze ještě teoreticky zrušit následným projevem vůle oprávněné strany. Takový projev vůle však musí dojít povinné straně před doručením oznámení, kterým oprávněná strana odstupuje od smlouvy, nebo v nekrajnějším případě současně s ním. V praxi si lze představit situaci, kdy oprávněná strana využije k oznámení skutečnosti, že odstupuje od smlouvy, poštovních služeb. Dojde tedy k projevu vůle, který ovšem nabude účinnosti až v okamžiku doručení, což v případě využití poštovních služeb je otázkou několika dnů. Po takovémto odeslání však může z různých Knappová M., Švestka J. a kol., Občanské právo hmotné, Svazek I, Praha, 3. vydání ASPI Publishing, s.r.o. 2002, s. 118 : Právní úkon konkludentní je to takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího, a jaký je obsah jeho vůle( 35 odst.1) Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s. 303 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp.zn. 33 Odo 779/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp.zn. 33 Odo 779/

21 příčin dojít ke změně názoru oprávněné strany. Pokud k takové změně rozhodnutí dojde, může podle mého názoru oprávněná strana za pomocí rychlejších způsobů doručování (faxem, telefonem, em) zabránit nabytí účinnosti původně projevené vůle. Po doručení oznámení o odstoupení od smlouvy však již nelze takový projev vůle odvolat, ledaže by s odvoláním souhlasila druhá strana. Pokud by druhá strana s takovým odvoláním souhlasila, je třeba nahlížet na smlouvu, jako kdyby nezanikla a ne jako na nově uzavřenou smlouvu, jelikož nenastanou účinky právního úkonu odstoupení od smlouvy. 20 Pokud k takovému platnému odvolání projevu vůle dojde, neznamená to zánik práva oprávněné strany odstoupit od smlouvy v budoucnu z důvodu stejného porušení smlouvy. II. 1. Odstoupení od smlouvy při jejím porušení Porušení smlouvy je nejčastějším důvodem pro vznik práva na odstoupení od smlouvy. Pokud jedna ze smluvních stran poruší své povinnosti, které pro ní vyplývají ze smlouvy, může druhé smluvní straně vzniknout právo od smlouvy odstoupit. K porušení smluvní povinnosti může dojít komisivním i omisivním jednáním, tj. konáním i nekonáním, které je v rozporu se smlouvou či se zákonem. Na základě zákona však není možné odstoupit od smlouvy při jakémkoli porušení smlouvy, ale jen tehdy, lze-li takové porušení subsumovat pod termín prodlení, jedno-li zda prodlení dlužníka či věřitele. II Prodlení dlužníka Prodlení dlužníka upravuje obchodní zákoník v ustanoveních Občanský zákoník prodlení dlužníka upravuje v ustanovení 517, kdy vychází ze stejných zásad. Jedná se o jeden z mnoha případů tzv. dvoukolejné úpravy, kdy oba zákoníky upravují stejnou věc v podstatě stejným způsobem, což podle mého názoru nepřispívá k přehlednosti platné právní úpravy. Samotný pojem prodlení dlužníka pak vymezuje ustanovení 365 ObchZ, a to dvojím způsobem. Jednak pozitivně, kdy stanoví, že dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek 20 srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s

22 zanikne jiným způsobem. Tato pozitivní definice je pak ve stejném ustanovení doplněna definicí negativního charakteru, podle které dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Z tohoto kogentního ustanovení tedy vyplývá, že dlužník je v prodlení ve dvou případech. Jednak pokud svou povinnost ze smlouvy nesplní v předem stanoveném termínu ( nesplní včas ), ale také tehdy předá-li věřiteli ve stanoveném termínu vadné plnění ( nesplní řádně ). Domnívám se však, že prodlení se vztahuje jen na základní plnění ze smlouvy. Proto podle mého názoru nemůže nastat prodlení tehdy, poruší-li dlužník pouze určitou vedlejší povinnost vyplývající ze smlouvy, která se přímo netýká hlavní povinnosti dlužníka. Takové vedlejší smluvní ujednání, které může spočívat například ve sjednané komunikaci mezi smluvními stranami, by mohlo mít ale vliv na případný vznik povinnosti dlužníka k náhradě škody. Předpokladem pro vznik prodlení dlužníka je okamžik splatnosti pohledávky. Tento okamžik bude nejčastěji stanoven přímo ve smlouvě buď ve formě konkrétního termínu (typicky určitý den) anebo formou lhůty, do které je oprávněn dlužník plnit. V takovém případě má dlužník na výběr, v který den svou povinnost splní. Musí tak ale učinit ve stanovené lhůtě a informovat předem věřitele o svém úmyslu splnit závazek. V případě, že si smluvní strany okamžik splatnosti nestanovily, může ho v některých případech stanovit konkrétním způsobem právní předpis. 21 Pokud by nastala situace, kdyby okamžik splatnosti závazku nevyplýval ani ze smlouvy ani ze zákonného ustanovení, je třeba postupovat ve smyslu 340 odst. 2 ObchZ, podle kterého je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Věřitel může současně s výzvou k plnění určit i lhůtu, do které by měl dlužník splnit svůj závazek. Pokud by taková lhůta byla kratší než lhůta bez zbytečného odkladu, nebyl by dlužník takovou lhůtou vázán a prodlení by v takovém případě nenastalo. Ke vzniku prodlení by pak došlo až uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu. Naopak pokud by věřitel stanovil delší lhůtu než lhůtu bez zbytečného odkladu, platila by lhůta stanovená věřitelem. 22 Prodlení dlužníka trvá do doby poskytnutí řádného plnění, tj. do doby splnění závazku nebo do okamžiku zániku závazku jiným způsobem (odstoupením od smlouvy, dohodou smluvních stran). Podle obchodního zákoníku ( 324 odst. 2 ObchZ) zanikne závazek také např. 671 odst.2 ObčZ srov. Plíva S., Prodlení v obchodních vztazích, Obchodní právo 10/

23 pozdním plněním dlužníka, ale jen za předpokladu, že před takovým pozdním plněním nezanikl závazek odstoupením věřitele od smlouvy. Pokud dojde k vadnému plnění ze smlouvy a věřitel nemá právo od smlouvy odstoupit (z toho důvodu, že smlouva nebyla porušena podstatným způsobem) anebo svého práva nevyužije, stanoví obchodní zákoník v ustanovení 324 odst. 3, že se mění obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění a závazek zanikne jejich uspokojením. 23 Prodlení dlužníka nastává objektivním způsobem, tzn., že se k jeho vzniku nevyžaduje zaviněné jednání dlužníka. K prodlení dojde i tehdy, pokud dlužník nemohl svůj závazek splnit v důsledku okolností vylučujících odpovědnost. Tyto okolnosti však mají význam ve spojitosti s náhradou škody. Pokud dlužník nesplní závazek z důvodu nastalé okolnosti, která vylučuje odpovědnost, není povinen věřiteli nahradit škodu. Neznamená to však, že by okolnosti vylučující odpovědnost měly vliv na vznik věřitelova právo na odstoupení od smlouvy. Toto právo vznikne bez ohledu na skutečnost, že prodlení bylo způsobeno překážkou, kterou lze podřadit pod takovou okolnost. Jedinou možností, kdy po splatnosti pohledávky nemůže dojít k prodlení dlužníka, je skutečnost, že dlužník byl připraven splnit svůj závazek, ale k tomuto splnění nemohlo dojít, a to z toho důvodu, že nastalo prodlení věřitele. K zániku prodlení dlužníka, aniž by došlo ke splnění závazku, pak může dojít tím, že po prodlení dlužníka nastane v důsledku odmítnutí převzít plnění nebo v důsledku neposkytnutí součinnosti věřitelem prodlení věřitele. Následně pak opět může dojít k prodlení dlužníka, což nastane tehdy, když věřitel, který původně odmítal převzít plnění nebo neposkytl součinnost, změní své stanovisko a je opět připraven ke splnění své povinnosti, zatímco u dlužníka opět nastane neschopnost splnit svůj závazek, čímž dojde k pokračování prodlení dlužníka. Prodlení dlužníka působí řadu právních následků. Vedle již zmíněných věřitelových práv trvat na řádném splnění závazku a práva odstoupit od smlouvy, jestliže tak stanoví smlouva či zákon, vzniká věřiteli právo požadovat náhradu škody podle ustanovení 373 ObchZ či právo na zaplacení smluvní pokuty, bylo-li to mezi stranami ujednáno. Při prodlení s plněním peněžitého závazku pak vzniká věřiteli právo na zaplacení úroků z prodlení, a to ve 23 Pelikánová I.: Komentář k obchodnímu zákoníku 3. díl, 2. vydání, Linde Praha a.s., 1998, s. 269: Byloli poskytnuto vadné plnění, nedošlo podle platné úpravy k zániku závazku. Dlužník se proto dostává do prodlení se všemi důsledky z toho plynoucími a současně se původní závazkový vztah modifikuje co do svého obsahu právy z odpovědnosti za vady. 18

24 výši, kterou si smluvní strany sjednaly ve smlouvě, jinak ve výši kterou stanoví předpisy práva občanského. 24 Dalším důsledkem prodlení dlužníka pak je skutečnost, že po dobu prodlení dlužníka na něj přechází nebezpečí škody na věci 25 za předpokladu, že toto nebezpečí již nenesl předtím. Úprava důsledků prodlení dlužníka má dispozitivní charakter, takže je možné dohodnout i jiné důsledky dlužníkova prodlení. II Prodlení věřitele Prodlení věřitele je upraveno v obchodním zákoníku v ustanoveních První dvě ustanovení ( 370, 371) mají kogentní charakter. Prodlení věřitele může nastat ve dvou případech. Za prvé tehdy, když věřitel v rozporu se svými povinnostmi, které vyplývají ze závazkového vztahu, nepřevezme řádně nabídnuté plnění. Věřitelovou povinností je ale převzít jen takové plnění ze strany dlužníka, které má všechny potřebné náležitosti. Pokud dlužník nenabídne věřiteli řádné plnění, nemůže nastat prodlení věřitele, neboť není jeho povinností takové plnění přijmout. Za druhé může nastat prodlení věřitele tehdy, když věřitel neposkytne spolupůsobení, které je nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit řádně svůj závazek. Pojem spolupůsobení je podle mého názoru třeba vykládat takovým způsobem, že se jedná o spolupůsobení, ke kterému je věřitel povinen dle smlouvy, případně podle zákona. Spolupůsobení nutné ke splnění závazku bude v konkrétním případě většinou stanoveno smlouvou či zákonem jako konkrétní závazek. 26 Stejně jako v případě prodlení dlužníka i prodlení věřitele nastává objektivním způsobem, což znamená, že není podstatná skutečnost, která takové prodlení způsobila. Stejně jako u prodlení dlužníka, i prodlení věřitele vznikne také v případě, že věřitel nemůže dostát své povinnosti z důvodu okolnosti vylučující odpovědnost Ke dni odevzdání diplomové práce (duben 2009) je platné Nařízení vlády č. 163/2005 Sb., podle kterého s účinností od 28. dubna 2005 odpovídá výše úroků z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. 368 odst.2 ObchZ např. 537 odst. 2: Objednatel je povinen provedené dílo převzít. srov. Plíva S., Prodlení v obchodních vztazích, Obchodní právo 10/

25 Právní následky prodlení věřitele jsou podobné jako u prodlení dlužníka s tím rozdílem, že ustanovení 371 ObchZ je podle 263 odst. 1 ObchZ kogentní, takže si strany nemohou dohodnout odlišnou úpravu důsledků v případě věřitelova prodlení. Za nejdůležitější důsledek věřitelova prodlení je podle mého názoru nutné považovat tu okolnost, že nenastává, případně se přerušuje anebo zaniká prodlení dlužníka. Mezi další důsledky prodlení věřitele patří vznik dlužníkova práva trvat na splnění věřitelových povinností, za předpokladu, že zákon případně smlouva nestanoví něco jiného. Dále vzniká dlužníkovi právo na náhradu škody (podle ustanovení 373 ObchZ a n.) V případě, že tak stanoví zákon nebo smlouva pak dlužník může také odstoupit od smlouvy. Tuto dlužníkovu možnost potvrzuje i soudní judikatura. Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí následující názor: důsledky prodlení věřitele upravuje obchodní zákoník ( ) v ustanovení 371 a 372. Mezi tyto důsledky patří mimo jiné oprávnění dlužníka odstoupit od smlouvy ( ), nepatří však mezi ně vznik následné (natož počáteční) nemožnosti plnění. 28 V úvahu připadá ještě vznik práva na smluvní pokutu v případě, že byla sjednána. Dle dispozitivního ustanovení 372 ObchZ pak za předpokladu, že předmětem plnění je věc, kterou věřitel nepřevezme v rozporu se svými povinnostmi, přechází na věřitele po dobu jeho prodlení nebezpečí škody na věci, pokud je již nenesl předtím. II Prodlení ohledně části závazku a závazku s dílčím plněním Prodlení dlužníka i prodlení věřitele se může vztahovat jak na celý závazek, tak i na jeho část anebo se může týkat dílčího plnění. Myslím si, že rozlišení mezi částí závazku a závazku s dílčím plněním v praxi často splývá, přesto zde lze najít určité odlišnosti. Částí závazku je nutné rozumět to, že v okamžiku, kdy měl dlužník poskytnout celé plnění naráz, poskytl v okamžiku splatnosti pohledávky pouze část z celého plnění nebo poskytl sice celé plnění, ale část z něho byla vadná. Jedná se tedy o nedostatek v poskytnutém množství. Naproti tomu dílčí plnění znamená, že k plnění nemá dojít najednou, ale má k němu docházet postupně v různých časových intervalech. 29 Obecné pravidlo ohledně prodlení části závazku je stanoveno v ustanovení 347 odst. 1 ObchZ, podle kterého, týká-li se prodlení dlužníka nebo věřitele pouze části splatného závazku, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy jen ohledně plnění, které se týká Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2005 sp. zn. 29 Odo 1389/2004 srov. Kopáč L., Obchodní kontrakty I. díl, Praha, Prospektrum, spol s r. o., 1993, s

26 této části závazku. Obecné pravidlo ohledně prodlení s dílčím plněním upravuje ustanovení 347 odst. 2 ObchZ, které stanovuje, že u smluv s postupným dílčím plněním lze odstoupit od smlouvy pouze ohledně dílčího plnění, s nímž je dlužník v prodlení. Zde je třeba připomenout také ustanovení 329 ObchZ, na základě kterého je věřitel povinen přijmout i částečné plnění, není-li takové plnění v rozporu s povahou závazku, popřípadě v rozporu s hospodářským účelem za předpokladu, že tento hospodářský účel je ve smlouvě vyjádřen nebo je v době uzavření smlouvy dlužníkovi znám. Z toho tedy vyplývá, že částečné plnění je možné i v okamžiku, kdy mezi smluvními stranami není taková možnost výslovně sjednána. Naopak kdyby ve smlouvě bylo výslovně zakotveno, že částečné plnění možné není, nebyl by věřitel povinen takové částečné plnění přijmout. Za určitých okolností lze ovšem odstoupit od smlouvy ohledně celého závazku. Tato možnost smluvní strany, která není v prodlení je upravena v ustanovení 347 odst. 3 ObchZ, podle kterého lze odstoupit od celé smlouvy (a to včetně té části plnění, u které nenastalo prodlení anebo včetně dílčího plnění, ke kterému má teprve dojít) za předpokladu, že část plnění nebo dílčí plnění, se kterým není dlužník v prodlení, nemá vzhledem ke své povaze pro oprávněnou stranu hospodářský význam bez zbytku plnění, se kterým se dlužník již dostal do prodlení, anebo neplnění závazku jako celku je možné klasifikovat jako podstatné porušení smlouvy. Oním hospodářským významem chápu především dosažení zisku, které je hlavním motivem obchodních vztahů. Pokud by oprávněná strana chtěla odstoupit od celé smlouvy z důvodu ztráty hospodářského zájmu, měla by podle mého názoru onu ztrátu hospodářského zájmu posuzovat objektivními měřítky. Ke stejnému závěru o ztrátě hospodářského zájmu by tak měla dojít jakákoliv rozumně uvažující osoba, která by byla na místě oprávněné strany. II Podstatné porušení smluvní povinnosti Obchodní zákoník rozlišuje u odstoupení od smlouvy mezi podstatným a nepodstatným porušením smluvní povinnosti. Co lze v konkrétním případě považovat za podstatné porušení smluvní povinnosti a co naopak za nepodstatné porušení smluvní povinnosti, je nutné podle mého názoru dovodit z okolností každého případu, přičemž obě smluvní strany nemusí mít na onu podstatnost stejný názor. V takovém případě pak je nutné, aby na základě návrhu učiněného jednou ze smluvních stran rozhodl soud, který podle 21