Analýza prostorové aktivity prasete divokého na území ŠLP Křtiny. Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Fakulta lesnická a dřevařská Ústav ochrany lesa a myslivosti Pavel Strbáček Analýza prostorové aktivity prasete divokého na území ŠLP Křtiny Bakalářská práce 2005 / 2006 Pavel Strbáček

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Analýza prostorové aktivity prasete divokého na území ŠLP Křtiny zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Ve Frenštátě pod Radhoštěm, dne 7. července 2006 Pavel Strbáček - 2 -

3 Úvodem bych rád poděkoval panu Ing. Josefu Feuereiselovi Ph.D. za odborné vedení. Dále chci poděkovat p. Liškovi, vedení polesí Bílovice nad Svitavou a slečně Daně Greplové, kteří mi ochotou a radou umožnili získat materiál a poznatky pro zpracování bakalářské práce. Závěrečné poděkování patří mé rodině a přítelkyni Petře za poskytnuté rodinné zázemí. Ve Frenštátě pod Radhoštěm, dne 7. července

4 Pavel Strbáček Analýza prostorové aktivity prasete divokého na území ŠLP Křtiny Abstrakt: Tato práce se zabývá potvrzením předpokladu, že prostorová aktivita prasete divokého je ovlivněna potravní nabídkou nebo intenzitou rušivých faktorů, např. rekreační aktivitou. Zaměřil jsem se na zmapování úživnosti honitby a s ní spojený výskyt černé zvěře. Sledovaným územím byl úsek na Školním lesním podniku Křtiny, polesí Bílovice nad Svitavou, honitba Hády. Během celého roku jsem výskyt prasete divokého na sledovaném území Hády mapoval pomocí vyhledávání pobytových stop a znamení. Některá pobytová znamení byla závislá na ročním období či stanovištních podmínkách. Dalším problémem, kterým jsem se zabýval, bylo zjišťování potravní nabídky, kterou může vytyčené území poskytnout. Z uzavřených výsledků sledování, které jsem provedl na vytyčeném území v Bílovicích nad Svitavou vyplývá, že zde zpravidla trvale přebývá pouze pár kusů. Větší tlupy černé zvěře územím pouze přecházejí a trvale se zde nezdržují. Určitým vlivem na výskyt černé zvěře v této oblasti je také přítomnost turistů. Celkově lze konstatovat, že pohyb divokých prasat je ovlivňován potravními zdroji, populační hustotou, sociální strukturou a samozřejmě antropogenním rušením. Klíčová slova: divočák, pobytové znamení, pobytové stopy, potravní nabídka Absract: The aim of this work is confirmation of presumption that cubic activity of a boar is influenced by the food offter or the intensity of disturbing factors, e.g. recreational activity. I fixated on the mapping of carrying capacity of the hunt and the occurrence of wild boars connected with it. The watched area was the section in the training forest enterprise Krtiny, forest district Bílovice nad Svitavou. I mapped the occurrence of the boarsin the watched area Hády by means of remaining slots and signs during 2003 and Some remaining sings depended on the season of the year or forest site conditions. The next problem I was concerned with was investigating of the food offer that the located area provided. These places are ideal for boars. Generally a few of boars constantly reside in here. Larger troops of boars only pass through this area. They do not stop at this place for a very long time. The important influence for appearance of boars in this area is also the presence of tourists. It may be claimed geberally that moving of boars is influenced by the food sources, population density, social structure and definitely anthropogenic disturbance. Keywords: boar, remaining/staying sign, remaining/staying slots, food offer - 4 -

5 Obsah 1. ÚVOD 6 2. CÍL PRÁCE 7 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 8 4. METODIKA PRÁCE CHARAKTERISTIKA STANOVIŠTĚ POPIS STANOVIŠTĚ ORTOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ GEOLOGICKÉ POMĚRY KLIMATICKÉ POMĚRY PŘÍRODNÍ LESNÍ OBLASTI DŘEVINNÁ SKLADBA POROSTŮ POBYTOVÁ ZNAMENÍ LOV ČERNÉ ZVĚŘE RUŠIVÉ FAKTORY VÝSLEDKY A DISKUSE ZÁVĚR SUMMARY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

6 1. Úvod Prase divoké (Sus scrofa L.), černá zvěř, je na území České republiky zvěří původní. Její výskyt se však během historického vývoje dosti podstatně měnil. Například od konce 18. století se ve volných honitbách nevyskytovala. Bylo to způsobeno stoupající lidnatostí v krajích dříve neosídlených a postupnou intenzifikací zemědělského i lesního hospodářství. V tomto období se začaly výrazněji projevovat škody na zemědělských kulturách působené černou zvěří, která v té době byla ve značně vysokých stavech. Proto Marie Terezie vydává v roce 1766 patent, jímž nařizuje vlastníkům loveckého práva úhrady škod způsobovaných zvěří na polích. Protože tímto opatřením nebylo dosaženo požadovaného efektu, tak v roce 1770 vychází nařízení o uzavření černé zvěře do obor. Rovněž patent, vydaný v roce 1786 císařem Josefem II., její chov ve volných honitbách zakazuje a chov povoluje pouze v oborách. Mimo obory bylo nařízeno černou zvěř hubit jako zvěř škodnou. V českých zemích byla černá zvěř uzavřena v oborách až do konce druhé světové války. Ve volnosti se objevovala pouze sporadicky, když se jí podařilo uniknout z obory. Po konci druhé světové války se však černá zvěř začala postupně objevovat ve volnosti. Během války byla poškozena oplocení obor a docházelo k samovolnému šíření do volné přírody. Od roku 1950 se již stává zvěří stálou. (Wolf, R., 1995) V poslední době se stala problematika černé zvěře jedním z nejvíce diskutovaných témat, což je důsledek prudce stoupajících početních stavů tohoto druhu zvěře a z toho vyplývajících vysokých škod na zemědělských kulturách. Zvýšení početních stavů černé zvěře má dvě hlavní příčiny. První příčinou je, že v současné krajině nachází tento druh zvěře ideální životní podmínky, ve kterých může naplno rozvinout své výborné rozmnožovací schopnosti. Na rozmnožování působí celá řada faktorů, které můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Mezi vnější faktory patří především potravní nabídka během celého roku a dále klimatické podmínky v jarním a zimním období. Mezi vnitřní faktory můžeme zařadit geneticky určenou reprodukční schopnost druhu nebo schopnost reprodukční adaptace na různé podmínky prostředí. Nástup a průběh pohlavní aktivity je značně ovlivňován sociální strukturou populace a kondicí bachyní. Velmi důležitou roli při rozmnožování černé zvěře hraje potravní nabídka. Její dostatek má nejen podstatný vliv na zvýšení počtu rodících se selat a jejich životaschopnost, ale zároveň také urychluje dospívání mladých jedinců a umožňuje tak brzký nástup jejich pohlavní aktivity. V oblastech s dobrými potravními podmínkami dosahuje podíl bachyněk vstupujících do reprodukce ještě před dosažením prvního roku života přinejmenším 40%. V praxi to znamená, že nejméně každá druhá bachyňka se dostává do chrutí a je oplozena jako letošák (Vodňanský, M. a kol., 2004). Druhou velmi důležitou příčinou silného nárůstu početních stavů černé zvěře je její velmi špatná regulace. Černá zvěř se však i přes výše uvedené problémy stala zvěří hlavní v mnoha našich honitbách, proto je potřeba s ní v budoucnu počítat. V době, kdy se mnohé druhy zvěře v honitbách takřka nevyskytují, umožňuje přítomnost černé zvěře myslivecké vyžití a může být důležitým finančním přínosem pro myslivecká sdružení, např. v podobě financí získaných prodejem zvěřiny

7 2. Cíl práce Cílem této bakalářské práce je analýza pobytových stop v průběhu jednotlivých ročních období a potvrzení předpokladu, že prostorová aktivita prasete divokého je ovlivněna potravní nabídkou nebo intenzitou rušivých faktorů, např. rekreační aktivitou, lovem. Zaměřil jsem se na zjišťování potravní nabídky honitby a s ní spojený výskyt černé zvěře. Sledovaným územím byl úsek Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny, polesí Bílovice nad Svitavou, honitba Hády

8 3. Literární přehled Původ a vývoj prasatovitých Všechny druhy prasat, se kterými se můžeme v současné době setkat, mají jednoho společného předka formy Eohyus, který žil v eocénu (55 38 mil. let př. n.l.) Tento předek dnešních prasat se vyznačoval čtyřmi stejně dlouhými prsty. Během miocénu prošel prapředek prasat řadou změn. Až v horním miocénu se vývojem lebky a končetin přiblížil dnešním formám, které již koncem miocénu žily v Evropě a Asii. (Wolf, R., Rakušan, C., 1977) V našich krajích se prase divoké (Sus scrofa L.) stává v pleistocénu (1,8 mil. 11. tis. let př. n. l.) součástí savčích společenstev smíšených lesů v teplém vlhčím období. Již tehdy mělo schopnost přizpůsobit se v obdobích teplejšího úseku glaciálu (8 5 tis. let př.n. l.) podmínkám života v lesostepi až tajze. Černou zvěř, zoologickým názvem prase divoké, Sus scrofa (LINNÉ, 1785) řadíme v živočišné soustavě mezi savce řádu sudokopytníků (Artiodactyla), do podřádu nepřežvýkavců (Nonruminantia), čeledi prasatovitých (Suidae). Čeleď prasatovitých se dělí na sedm rodů (Babirussa, Pekari, Potamochoerus, Phacochoerus, Porcula, Hylochoerus a Sus). Černá zvěř vyskytující se na našem území, druhovým jménem Sus scrofa (prase divoké), patří do rodu Sus. Tento druh má v Evropě osm poddruhů, a to: - prase divoké středoevropské (Sus scrofa scrofa L.), - prase divoké karpatskobalkánské (jihovýchodoevropské) (Sus scrofa atilla THOMAS), - prase divoké středomořské (Sus scrofa meridionalis FORSYT- MAJOR), - prase divoké polské (Sus scrofa falzfeini MATSCHIE), - prase divoké italské (Sus scrofa majori DE- BEAUX et TESTA), - prase divoké jugoslávské (Sus scrofa reizeri BOLKAY), - prase divoké iberské (Sus scrofa castilianus THOMAS) - prase divoké žíhané (Sus scrofa vittatus MÜLL. et SCHLEG.) Prase divoké středoevropské žije převážně v západní a severní části Evropy, kdežto prase divoké karpatskobalkánské zaujímá převážně jihovýchodní část Evropy s těžištěm v Karpatech. Oba poddruhy se vyznačují úzkou dlouhou lebkou s rovným profilem a úzkým patrem. Slzní kosti jsou dlouhé a nízké a jejich horní hrana je mnohem delší než dolní. Tělo je zploštělé. Přední část těla je vždy vyšší než zadní. Divoké prase středoevropské je o něco menší, tmavší a v zimní srsti až černě zbarvené. Karpatskobalkánští divočáci jsou větší, mají delší lícní část lebky, světlejší zbarvení, obvykle hnědé až hnědočerné. Jejich lebka dosahuje celkové délky mm. Prase divoké je z naší spárkaté zvěře jediný žijící druh, z něhož se odvozuje hospodářská odrůda. (Wolf, R., Rakušan, C., 1977) - 8 -

9 Popis černé zvěře Trup má černá zvěř ze stran zploštělý, krátký, s mohutným, hlubokým zploštělým hrudníkem a sraženou zadní částí těla. Běhy jsou středně vysoké. Hřbet je nejvyšší v kohoutku a směrem k pánvi klesá. Dospělí jedinci dosahují výšky v kohoutku až 100 cm, délky cm, pírko dosahuje délky cm. V našich poměrech dosahuje hmotnosti až 200 kg. Hmotnost černé zvěře individuálně kolísá. Bachyně dosahuje nižší hmotnosti než kňour. Platí, že hmotnost černé zvěře směrem od východu na západ klesá. Také černá zvěř z oblastí bohatých vodou je větší než divočáci z oblastí na vodu chudých. Hlava černé zvěře zaujímá asi 3/8 délky těla, je mohutná a přechází neznatelně v krk. Vpředu vybíhá v ryj, zakončený pohyblivým kruhovým terčem. Ryj, který slouží k dobývání potravy, je vyztužen ryjovou kostí. V terči ústí dva nosní otvory, které může černá částečně nebo úplně uzavřít. Zvláštností je, že lebka černé zvěře má očnici směrem dozadu otevřenou. U dospělých kusů dosahuje délka hlavy s ryjem až 60 cm. Světla jsou umístěna dosti vzadu v horní části hlavy. Slechy, posazené na konci hlavy, jsou trojhranné, hustě osrstěné. Krk černé zvěře je krátký, při pohledu splývá s hlavou a neznatelně přechází v hrudník a přední běhy. (Wolf, R., Rakušan, C., 1977) Pohybová ústrojí se skládají ze složky pasivní, tj. kostry, a ze složky aktivní, tj. svalů. Kostra tvoří oporu těla a umožňuje pohyblivým spojením jednotlivých kostí v kloubech pohyb zvěře. Kosti však jsou spojeny i pevně a tvoří tak, zvláště na hlavě, schránky pro citlivá ústrojí. Na kostru se upínají svaly a tím, že se smršťují a uvolňují, pohybují kostrou. Všechny čtyři běhy jsou zakončeny čtyřmi prsty, z nichž třetí a čtvrtý jsou mohutnější a nesou celou tíhu těla. Druhý a pátý prst je zakrnělý a jsou na běhu poněkud stranou a výše. Prsty jsou zakončeny rohovitým útvarem, kterému se u předních prstů říká spárek, menšímu zadnímu paspárek. Černá zvěř našlapuje na všechny čtyři prsty. Spárky a paspárky se otiskují ve stopě. Protože kladou zadní běh do stopy předního, objevují se ve stopě čtyři paspárky. Otisk předního běhu, který nese větší váhu, je větší než otisk zadního běhu. Paspárky se ve stopě černé zvěře otiskují vždy po stranách spárků, nikoli za nimi jako u ostatní zvěře spárkaté. Spárky na 3. a 4. prstu a menší paspárky na 2. a 5. prstu jsou stejně jako srst kožními útvary. Jsou tvořeny tvrdou rohovinou, která obaluje povrch a strany spárků, kdežto spodní nášlapná plocha je opatřena silným kožovitým polštářkem. Při chůzi se neustále obrušují. Spárky mohou přerůst pouze kusům s poraněným během, na který nenašlapují. (Wolf, R., Rakušan, C., 1977) Biologie prasete divokého Divoké prase se během posledních 40-ti let stalo významnou složkou současných ekosystémů. V určitých situacích ovlivňuje populace divokých prasat výrazně jak rostlinnou, tak živočišnou složku prostředí. Také interakce mezi antropogenními jevy v prostředí a populacemi prasat jsou významné a promítají se hluboce do hospodářské činnosti člověka. Jedná se především o poškozování zemědělských kultur, ale také o přenos a konzervaci viru klasického prasečího moru mezi divokými prasaty a chovy domestikovaných prasat. Pro řešení této situace je bezpodmínečně nutné znát dokonale biologii a zejména etologii druhu. Skutečností - 9 -

10 však je, že přestože divoké prase je v ČR plošně rozšířeno a loveno nejrůznějšími způsoby, například znalosti o migracích zvířat v konkrétním typu krajiny jsou pouze na úrovni kvalifikovaných odhadů. Tato základní informace je přitom významná pro správné rozhodování o ochranných opatřeních při vzplanutí nákazy moru, stejně jako při vlastním managementu zdravé populace. (Havránek, F., 2000) Abiotičtí činitelé Důležitým činitelem ovlivňujícím život, rozšíření a populační hustotu černé zvěře je nadmořská výška. V našich podmínkách jí bezesporu nejvíce vyhovují nejnižší polohy. Dnes jsou tato místa převážně odlesněná a přeměněná na zemědělskou půdu, takže tu černá zvěř přežívá jen pomístně v malých lesních celcích, které se v polní krajině ještě udržely, nebo sem přichází pouze ve vegetační době, kdy je na polích dostatek krytu a potravy. (Wolf, R., 1995) V místech výskytu vystupuje černá zvěř tím výše, čím teplejší je podnebí v příslušné oblasti. V našich podmínkách prase divoké vystupuje ve vegetačním období i do vyšších horských poloh (přes 1000 m n. m.), zdržuje se zde pouze přechodně. Limitujícím abiotickým faktorem životního prostředí černé zvěře není ani tak nadmořská výška, jako spíše výška a délka trvání sněhové pokrývky a délka mrazového období, kdy je půda zmrzlá, takže si z ní černá nemůže vyrývat potravu. Přirozenou vlastností černé zvěře je to, že se během podzimu vykrmí a vytvoří si zásobu tuku, takže kratší období s vyšší sněhovou pokrývkou a třeskutými mrazy je schopna přežít i při sníženém příjmu potravy. Využívá při tom svou životodárnou energii z tukových rezerv, přičemž starší kusy jsou schopny přežít i ztrátu přes 40% své původní hmotnosti. Mladá zvěř (zejména selata) však ztrátu hmotnosti kolem 30% nepřežívá. V našich podmínkách by černá zvěř obtížně přežila tam, kde sněhová pokrývka leží 140 až 160 dnů. Déle trvající sněhovou pokrývku snadněji překonává v členitém terénu s dostatkem teplých jižních svahů. Důležitá je i výška sněhové pokrývky, která by neměla přesahovat 30 až 50 cm. Vyšší vrstvu sněhu snáší opět jen ve velmi členitém terénu s teplými jižními svahy. Černá zvěř dobře toleruje i nízké teploty až do -30 stupňů Celsia, před kterými ji účinně chrání tlustá vrstva podkožního tuku. Třeskuté mrazy nesmějí trvat delší dobu, protože pak by byla omezena v hledání potravy a velmi brzy by vyčerpala své tukové rezervy. Pro černou zvěř je velmi výhodný brzký nástup jara a co nejdelší trvání vegetační doby. Za těchto podmínek pak má vysoké přírůstky a selata rychle rostou. Vlhčí podnebí s vyššími srážkami okolo 600 až 800 mm ročně ji vyhovují lépe než suché. Ve vlhké půdě si může snadněji vyrývat potravu. Mělké suché a kamenité půdy ji vyhovují méně, protože poskytují méně potravy než půda hluboká. Velmi důležitou součástí života černé zvěře je voda. Neznamená to však, že by celý biotop měl být zamokřený. K zaléhání si vybírá suchá stávaniště a vodu vyhledává, jen když se chce napít, nebo kalištit. Při okrajích vodních ploch vyhledává (vyrývá) podzemní části rostlin nebo drobné živočichy. (Wolf, R., 1995)

11 Biotičtí činitelé Na život černé zvěře měly antropické vlivy vždy podstatný vliv. V první řadě je nutno uvést neustálé pronásledování černé zvěře, což vedlo ke změně jejího denního rytmu. Ze zvěře s denní aktivitou se stala zvěří s aktivitou noční. Lovecký tlak na tuto zvěř byl v minulosti tak silný, že došlo ve volnosti k jejímu úplnému vyhubení (v českých zemích např. koncem 18. století). Neusměrněný lov v současné době vedl k nežádoucímu omlazení její populace a tím i ke zvyšování populační hustoty (raná plodnost). (Wolf, R., 1995) Zavedením intenzivní velkoplošné zemědělské rostlinné výroby se člověk postaral o zlepšení úživných podmínek pro černou zvěř zejména v podhorských a horských oblastech. V minulosti ji však rozsáhlým odlesňováním vypudil z klimaticky nejvhodnějších oblastí, ve kterých v dávné minulosti dosahovala nejvyšší populační hustoty. V důsledku hospodářské činnosti člověka se v jejím těle zvýšil obsah reziduí pesticidů a jiných škodlivin, které se však na ni dosud škodlivě neprojevují. Černá zvěř je velmi přizpůsobivá, úspěšně odolává civilizačním tlakům a dobře přežívá i v kulturní krajině, samozřejmě jen potud, pokud ji člověk nebude chtít vyhubit. (Wolf, R., 1995) Potrava černé zvěře Potrava černé zvěře jakožto všežravce je velmi rozmanitá a její složení se mění podle množství a dostupnosti jednotlivých složek. Například v závislosti na úrodě žaludů a bukvic, případné přemnožení některých hmyzích škůdců vyvíjejících se v půdě, přemnožení myšovitých hlodavců apod. Znamená to, že je velmi rozdílná nejen podle oblastí, ve kterých zvěř žije, ale i v jednotlivých letech. Nejvíce rostlinné a živočišné potravy nachází černá zvěř v půdě a lesní hrabance. V oblastech s teplejším podnebím získává více potravy z půdy než v oblastech chladnějších, kde je půda déle zamrzlá. (Wolf, R., 1995) Graf č. 1 Graf č. 2 Složení potravy černé zvěře v % podle Jandy 1958 Složení potravy černé zvěře v % podle Holého % 14% 2% 7% Živočišná Rostlinná Neurčeno Živočišná Rostlinná Neurčeno 86% 91%

12 Sociální život, etologické projevy a komunikace černé zvěře Aktivita, pohyb a odpočinek černé zvěře Černá zvěř nebyla původně zvěří s typickou noční aktivitou jako je tomu v současnosti ve všech hustě osídlených a kultivovaných krajinách. Noční zvěří se stala v důsledku soustavného intenzivního pronásledování. Proto využívá tmavé noci, která ji poskytuje alespoň minimální pocit bezpečí při vyhledávání potravy a jiných životních aktivitách. V místech, kde se stále neloví a nepronásleduje, kde má potřebný klid a necítí se být stále ohrožená na životě, je aktivní i ve dne. Je tomu například v dobře vedených oborách. Její denní aktivitu však můžeme pozorovat i ve volných honitbách, kde ji nic neruší (např. v rozlehlých komplexech houštin, do kterých nechodí lidé, nebo v lánech obilí či kukuřice). Přes den se věnuje především vyhledávání potravy. V horkých letních dnech se často i kaliští. Přechod černé zvěře na převážně noční způsob života je vlastně jen jednou z jejich adaptací, pomocí níž se snaží vyhnout setkání s člověkem, který bývá aktivní převážně za dne. V současné době je černá v našich krajích aktivní hlavně za šera a tmy. To je od pozdního večera přes celou noc až po rozednění, i když její aktivita často začíná již v odpoledních hodinách a končí mnohdy až po východu slunce. Hlavní maximum její aktivity je večer v době západu slunce a druhé maximum menšího rozsahu je v době východu slunce. V noci za úplné tmy se její aktiva snižuje a v době krátce po poledni je aktivita minimální. (Wolf, R., 1995) Briedermann a někteří další kromě toho uvádějí, že během 24 hodinového cyklu má černá zvěř více fází aktivity, které přerušuje fázemi klidu a odpočinku. Samozřejmě, že tento denní rytmus aktivity černé zvěře se může lokálně značně měnit v závislosti na různých okolnostech. Těmi jsou například stupeň návštěvnosti lidí v honitbě, roční období a potravní nabídka (v zimě při neúrodě žaludů nebo bukvic se aktivita prodlužuje). Za měsíčního svitu se intenzivní aktivita posouvá do pozdějších nočních hodin. Za velkých veder začíná aktivita později večer až po ochlazení. Aktivitu černé zvěře ovlivňují také srážky. Po mírném dešti začíná aktivita již před večerem. Po vydatném dešti, zejména když přestalo pršet až k večeru, se aktivita přesouvá do ranních hodin, apod. Za tuhých zim při vysoké sněhové pokrývce a velkých mrazech opouští černá své teplé zálehy až ráno po východu slunce a hledá si potravu přes den. Při vánicích zůstanou divočáci často v kotlinách 1 až 2 dny, a to především starší jedinci. Po napadnutí vyšší vrstvy sněhu zůstává černá první den rovněž v zálehu. Pokud je les značně navštěvován turisty, houbaři apod., a černá je intenzivně lovena, posune svoji aktivitu do nočních hodin. V období chrutí je průběh denní aktivity značně prodloužený a černá je aktivní i přes celý den, zejména v klidných, lidmi málo navštěvovaných lesích. Hledající nebo odražený kňour se v této době objeví během dne i v otevřené krajině. (Wolf, R., 1995) Všeobecně se uvádí, že černá zvěř je během 24 hodin aktivní 8 až 11 hodin, mladá zvěř déle než starší kusy. Z celkové doby aktivity připadá asi 85% na hledání a příjem potravy, 5% na hry a zápasy (u mladé zvěře opět více než u staré) a 10% připadá na odpočinek, kalištění, drbání apod. Černá denně odpočívá 13 až 16 hodin. Obyčejně v leže, a to buď na břichu s běhy složenými pod sebe nebo na boku s běhy nataženými šikmo od těla, či se skrčenými a přitaženými k tělu. Při lehání, častěji však při vstávání, se zvedá na přední běhy, takže přední část těla má vzpřímenou

13 a sedí na zemi podobně jako pes. Spánek černé zvěře je většinou lehký, takže ji snadno probudí sebemenší rušivé vlivy, na něž dokáže velmi rychle a účelně reagovat. Někdy však kratší dobu spí tvrdě (zejména selata a lončáci) a často je slyšet i její hlasité chrápání. Ke kratšímu odpočinku si černá lehá na zem, aniž by si připravila lože, které si většinou upravuje před delším odpočinkem. Přípravě zálehu věnuje velkou péči (především starší kňouři) zejména v zimě a často si ho vystýlá suchou travou. Tlupa si vyrývá společné lože, tzv. kotlinu, ve které nejčastěji bachyně se svými selaty leží v úzkém kontaktu, aby se selata zahřívala. Asi 4 dny po metání mohou v kotlíku ležet společně dokonce i dvě vodící bachyně a mezi nimi jejich selata všichni v úzkém tělesném kontaktu. Rovněž lončáci v zimě zaléhají těsně jeden vedle druhého, v létě však mezi sebou nechávají větší mezery. V horkých letních dnech si vyrývá každý kus záleh, aby se chladil v minerální půdě, popř. vyhledávají stinná a vlhká místa. Černá zvěř mívá více zálehů, které podle potřeby střídá. Starší kňour (samotář) učiní před zalehnutím okliku a pak se vrací po své stopě a zaléhá hlavou ve směru příchodu. Záleh mívá blízko okraje houštiny, aby mohl v případě nebezpečí snadno prchnout. Své lože má dosti daleko od tlup bachyní se selaty a lončáky aby měl klid a jednak z důvodů vlastní bezpečnosti. (Wolf, R., 1995) Dospělí kňouři žijí samotářsky. Pokud je však ve skupině říjná bachyně, připojí se k ní. Předtím odežene mladší a slabší kňoury. Nejstarší kňouři jsou velmi opatrní a jsou při skupině jen v noci, přes den lehávají daleko od ní. Středně staří kňouři často zůstávají se skupinou i přes den. Před metáním se bachyně oddělí od skupiny a začne si budovat hnízdo. V jeho blízkosti nestrpí jiného jedince černé zvěře a to ani ze svého klanu. I její loňská mláďata (lončáci) od ní musí dodržovat určitý odstup, a to minimálně 20 až 25 metrů (Meynhardt, H., 1983). Pokud se dostanou blíže, bachyně na ně zaútočí a odežene je. Bachyně se sama rozhodne, kdy odvede selata z hnízda. Černá je během své aktivity velmi čilá a je stále v pohybu. Při hledání potravy se nikdy dlouho nezdrží na jednom místě. Z jednoho místa na druhé se nejčastěji pohybuje klusem, v nebezpečí se vzdaluje rychlým cvalem. Černá zvěř umí i dobře a vytrvale plavat. (Wolf, R., 1995) Chování černé zvěře Významným znakem černé zvěře je pospolitý, společenský, způsob života, který úzce souvisí s prostředím, ve kterém se vyvíjela. Život v tlupách umožňuje černé zvěři lépe se přizpůsobit i novým podmínkám ve změněném a narušeném prostředí. Potřeba společenského života je pro černou velmi významná. V tlupě je podporován přirozený vývoj, rozvoj konstitučních vlastností, snazší vyhledávání potravy a její využití, lepší výchova a ochrana mláďat. (Wolf, R., 1995) Černá je společenská zvěř s rozmanitými sociálními projevy. V podstatě vede typický společenský způsob života, protože žije ve větších anebo menších skupinách. (Hell, P., 1986) Základ tvoří rodinná tlupa, tj. bachyně se svými selaty. Tato tlupa je nejsoudržnější. Dále se vytvářejí tzv. společné rodinné tlupy, do kterých se sdružují většinou mladé bachyně se svými selaty. Dospělé bachyňky bachyně ve skupině dlouho nestrpí. Už jako 13-ti až 14-ti měsíční je bachyně stále pronásledují a odhánějí, proto nejpozději jako 18-ti měsíční skupinu opustí

14 V místech, kde se vyskytují velcí predátoři, se do společných tlup sdružují vodící bachyně bez rozdílu věku. V našich podmínkách je takováto tlupa tvořena starší vodící bachyní a k ní se připojují její dcery se svými selaty, vnučkami, sestrami a podobně, přičemž každá z nich si po čase vytvoří svůj vlastní klan ze svého nejbližšího příbuzenstva. Mateřské rodiny, resp. skupiny jsou obyčejně 5-ti až 13-ti členné (vodící bachyně, 4-7 selat a několik lončáků), ale mohou být i menší, a jen zřídka větší. Společnou rodinnou tlupu vodí nejsilnější vodící bachyně nacházející se v tlupě. Není však čelným kusem, tak jak je tomu u jelení zvěře. Soudržnost společných rodinných tlup je velmi volná. Vůdčí postavení bachyně se omezuje na vyhledávání potravy a na péči o bezpečnost selat v tlupě. Je- li napadeno kterékoliv sele z tlupy, vystupuje na jeho obranu. Můžeme se o tom přesvědčit při samostatném způsobu lovu. Když střelíme sele z tlupy a bachyně nás uvidí, zaútočí na nás. Pokud je lovec dobře ukryt, bachyně se vzdálí, avšak z krytu pozoruje, co se bude se seletem dít. Je-li lovec ukvapený a jde brzy po ráně k seleti, bachyně na něj vyrazí nebo alespoň výhružně funí. Při společných způsobech lovu vybíhá tato bachyně z leče první, ne z obavy o sebe, ale o selata, která se snaží rychle vyvést z místa ohrožení. Toto je projevem silně vyvinutého mateřského pudu, který působí až do doby, než se přenese na selata z dalšího vrhu. Ani potom bachyně svoje starší potomky ze své blízkosti neodhání, nepřipustí je však k zálehu s malými selaty. Lončáci se často od matky odpoutají a vytvoří samostatnou tlupu. V případě, že je vodící bachyně ulovena a selata již nejsou odkázána na mateřské mléko, ujímá se jich často lončák. Častěji to bývá kňourek než bachyňka. Někdy je to i sekáč. Vodí je až do příštího jara. Na zimu se k rodinným tlupám připojují lončáci a slabší sekáči a vytvářejí smíšené tlupy čítající 30 až 60 i více kusů. Letošáci a lončáci tvoří většinu. V době chrutí přicházejí k tlupám silnější sekáči a kňouři, přičemž lončáci a slabší sekáči tlupu opouštějí (nebo jsou silnějšími vyhnáni) a potulují se často i do značných vzdáleností, kde se ani černá zvěř nevyskytuje. Je to pravidelná migrace mladé zvěře samčího pohlaví. Ve větší míře k ní dochází tam, kde je dostatek silných sekáčů, popř. vyspělých kňourů, kteří tyto mladíky od tlupy odhánějí. (Wolf, R., 1995) Vážně nemocného nebo poraněného jedince černá zvěř ve skupině nestrpí a odežene ho. Je to výhodné, protože zvěř se tak chrání např. před nákazou, ale i před útokem velkého masožravce, pro kterého je stopa takto nemocného zvířete velmi atraktivní. Někdy se může stát, že se k takto nemocnému jedinci připojí některý úzce příbuzný jedinec, např. sourozenec, což svědčí o jejich silné sociální vazbě. I z honů jsou známy případy, kdy zdravý jedinec doprovází poraněného, jako by mu chtěl pomáhat, resp. ho podpírat. Stává se i to, že když zdravý jedinec přijde ke svému nehybně ležícímu, právě ulovenému sourozenci, pokouší se ho šťoucháním ryjem vzbudit ze spánku a donutit ho k odchodu. Stává se to jen tehdy, když zvěř střelce nezpozorovala, a tedy neví o přítomnosti člověka. (Hell, P., 1986) Samotářsky žijí po většinu roku pouze kňouři a přestárlé neplodné bachyně (u nás zcela vyjímečně, spíše jde o starší bachyni, která přišla o selata). Samotářem však může být i lončák kňourek (nebývá to výjimkou), popřípadě nemocný kus jakéhokoliv pohlaví a věku. Rodinné tlupy se zpravidla zdržují v místech, kde je dostatek žíru. Pokud jsou selata malá, nepodnikají s nimi bachyně dlouhé výlety za potravou. Jinak je tomu u smíšených tlup, které se tvoří na podzim a při nedostatku žíru. V místě podnikají

15 i několikakilometrové cesty. Často i dočasně změní svá stávaniště a to např. z borových oblastí přejdou do oblastí dubu nebo buku. (Wolf, R., 1995) Snášenlivost černé zvěře s ostatní zvěří Při ekologicky přiměřeném stavu se černá zvěř s ostatní zvěří snáší, ale spíše lze říci, že ji ostatní zvěř uhýbá z cesty, nežli by tomu bylo obráceně. S jelení zvěří se snáší tam, kde je na sebe zvyklá. Často bylo pozorováno, že se holá zvěř rozutekla před tlupou černé zvěře. Podobně černá zvěř toleruje zvěř dančí, zvěř sika i s muflony, kde muflončata zpravidla hned po kladení následují svou matku, takže nejsou bezprostředně ohrožována. Jinak je tomu se zvěří srnčí, která projevuje v přítomnosti černé zvěře zneklidnění, zejména v době, kdy srny vodí malá srnčata, a setkání s černou se vyhýbají. V oblastech chovu drobné zvěře je černá zvěř pokládána za jejího nepřítele. Je však nutné rozlišovat náhodné setkání černé např. s malými, příliš nepohyblivými zajíčky, které samozřejmě neponechá bez povšimnutí. Je však vyloučeno, že by byla příčinou radikálního snížení stavu zajíců. Jakmile černá při hledání potravy narazí na osazené hnízdo pernaté zvěře, pochopitelně násadu zlikviduje. Přítomnost černé zvěře je nežádoucí v bažantnicích, kde by v době hnízdění mohla napáchat značné škody. (Wolf, R., 1995) Vztah černé zvěře k člověku - útočnost Za jistých okolností ve volnu může černá zvěř napadnout i člověka. Lovec, který sleduje černou zvěř, konstatuje její plachost. To znamená, že černá před ním prchá. Za jistých okolností, při kritické reakci, při postřelení je každý kus (kromě malých selat) připraven k sebeobraně. Postřelený kus se snaží uniknout, avšak narazí-li při útěku na člověka, zaútočí na něj. Útočnost je v úzké závislosti na druhu poranění a bývá vystupňována, pokud se postřelený kus dostane do prostředí, kde má ztížený únik, popř. když se lovec snaží dostat k němu na co nejmenší vzdálenost. Z tohoto důvodu je nutné při sledování postřeleného kusu mít po ruce dobrého psa. Někdy se však do obranného postavení postaví i odrostlejší sele. Stává se tak při naháňkách, kdy dojde k rozdělení tlupy a sele je atakováno psem, potom zaujímá obranný až útočný postoj. (Wolf, R., 1995) Často může být člověk napaden i v období chrutí, kdy kňour může být útočný, pokud se přiblížíme v pozdním odpoledni nebo brzy ráno do blízkosti říjné tlupy. Podobné nebezpečí hrozí i ze strany bachyně vodící malá selata, která ještě nejsou schopna rychlého úniku. Někdy jsou útočné i nemocné kusy, nejčastěji napadené vnitřními parazity, přičemž často vydávají naříkavé zvuky. Někdy to dokonce vypadá jako by u člověka hledaly záchranu. Vyjímečně se také může stát, že na člověka zaútočí samotářsky žijící jedinec - kňour, který byl někdy dříve člověkem podrážděn. Může to být také kňour poraněný při souboji. Bachyně jsou všeobecně útočné, a střeží místo, kde vyvedla selata, i pak, kdy záleh dávno opustila. Černá zvěř při útoku zpravidla postupuje během proti napadenému a snaží se ho povalit na zem. Pokud se ji to podaří, ihned se otočí a zaútočí znovu. Kňour zraňuje párákem, a to tak, že párák nasadí k oběti a škubnutím vzhůru může způsobit i vážné zranění. Bachyně se snaží svou oběť kousat. (Wolf, R., 1995)

16 Hlasové projevy černé zvěře Hlasové projevy černé zvěře ve volné přírodě podrobně studoval Meynhardt (1983). Nahrával je na magnetofonovou pásku, vyhodnocoval pomocí spektrální akustické analýzy. Vizuálně je znázorňoval pomocí fonografu. Potom si přehráváním jednotlivých hlasových projevů ověřoval reakci černé zvěře na ně. Určité hlasové projevy černé zvěře se objevují v tomto věku: - kontaktní hlasy a zvuky hladu a bolesti vydává už od narození - hledací, strachové, bojové a obranné zvuky vydává již od 3. dne - výstražné poplachové zvukové signály vydává od 3. týdne - namlouvací hlasy vydává asi od 6. měsíce Kontaktní hlasové projevy jsou chrochtavé zvuky, které jsou akusticky individuálně odlišné. Ostatním jedincům odevzdávají základní informace o svém původci. Jsou určené pro navázání a udržení vzájemného kontaktu mezi zvířaty. Bývají tiché, trochu protáhnuté, spokojené a ozývá se jimi např. pokojně se pasoucí skupina. Podle jejich výšky může i lidské ucho spolehlivě odlišit hlasy bachyní od hlasů selat. Jako kvikot, resp. Vřeštění, zní obranné, hledací, hladové, strachové a bolestivé hlasové projevy černé zvěře. Zdá se, že nejsou individuálně odlišné, i když např. Meynhardt zjistil, že na hledací a hladový kvikot selat vždy reagovala jen jejich matka tak, že je začala hlasem přivolávat, případně si i lehla na bok, aby je mohla nakrmit. Ostatní bachyně ve skupině na tyto hlasy selat nereagovaly. Z toho by vyplývalo, že v hledacím a hladovém kvikotu selat jsou přece jen určité individuální odlišnosti. Naproti tomu, když selata vydávala zvuky strachu, obrany a nebo bolesti, hned na ně agresivně reagovaly všechny vodící bachyně ve skupině, tedy nejen jejich matka. Zdá se, že při těchto hlasových projevech není potřebné jejich individuální rozlišení. Přivolávací hlasy bachyní a jejich výzvy na krmení jsou podobné kontaktním hlasům, ale jsou výraznější. Matka udržuje tichý hlasový kontakt se selaty i při krmení. Meynhardt experimentálně zjistil, že hlasové projevy mezi určitou bachyní a jejími selaty jsou každý rok stejné. Na nahraný hladový kvikot svých loňských selat reagovaly vodící bachyně právě tak, jako na stejné hlasy svých letošních selat. Zřejmě i bachyně přivolává svá selata každý rok stejným hlasem. Přivolávací hlas bachyň je však individuálně odlišný, a proto umí selata rozpoznat hlas své matky od hlasů ostatních bachyní. Výstražné, resp. varovné a poplašné hlasy černé zvěře nejsou individuálně rozdílné, a proto na ně reagují všichni jedinci bez výjimky, i když jsou z jiné skupiny. To znamená, že tyto hlasy mají všichni jedinci stejně. Právě proto je možné je účelně využít např. na plašení černé zvěře z polí, kde způsobují škody. Za výstražný hlas je možné pokládat i kratší a nebo delší funění, po kterém následuje vlastní poplašný signál v podobě celkem krátkého, jakoby uťatého chrochtnutí. (Hell, P., 1986) Výstrahou proti jiným jedincům při sporu, ale i proti případným nepřátelům, je hluboké chrochtavé bručení. U bojujících samců se může vystupňovat až do chrochtavého řevu. Bojové hlasy černé zvěře nejsou individuálně rozlišené. Před útokem černá zvěř někdy funí a v zuřivosti zastrašuje klepáním a někdy i skřípáním zubů. I bachyně napomínají svoje neposlušná selata protáhnutým bručivým chrochtáním. Délka trvání některých hlasových projevů závisí na intenzitě vzruchů, které je vyvolaly. Např. čím hladovější jsou selata, tím je jejich kvikot hlasitější. I výstražné zvuky závisí na intenzitě vyrušení, resp. stupni zpozorovaného nebezpečí. Také naříkavé kvičení závisí na stupni strachu a bolesti

17 Namlouvací zvuky vydává kňour, když se uchází o říjnou bachyni. Podobají se jakémusi tiššímu přerývanému chrčivému chrochtání, které údajně vzniká přerušovaným rytmickým otvíráním příslušné dorzoventrální záklopky. Je nesporné, že se jedinci i v početné skupině navzájem poznají. Vizuálně se rozeznají jen zcela zblízka, ale i to není s absolutní jistotou, protože černá zvěř nemá nejlepší zrak. Např. bachyně není schopna vizuálně rozeznat svoje selata od cizích, i když pásky na srsti má každé sele odlišné. Určitě však dokáže černá zvěř zblízka posoudit svoji velikost, což je u různě starých jedinců důležité pro rozhodnutí, zda mohou riskovat vzájemný souboj při sporech o postavení v tlupě. Při individuálním rozlišení jedinců se černá zvěř řídí hlavně čichem, ale i sluchem na základě svých hlasových projevů. Pokud se chtějí navzájem identifikovat dospělí jedinci, přiblíží se k sobě ryjem a jeden druhému se legitimují navzájem pachem svého dechu a slin. Je to tzv. výměna dechu, při které černá zvěř zřejmě vnímá určité individuálně odlišné pachové podněty. Odborně jde o naso-nasální kontakt, ke kterému dochází hlavně, když před tím oba jedinci nenavazovali vzájemný zvukový kontakt. Selata často identifikují svoji matku očicháváním jejích karpálních žláz, na které nejlépe dosáhnou. Starší selata vstupují s matkou i do naso-nasálního kontaktu. Např. Meynhardt nejednou pozoroval, jak skupinka hladových selat pobíhala od jedné bachyně k druhé a tak dlouho ji očichávala přední běhy, než rozpoznala svoji matku. Nejméně významná je třetí olfaktorická identifikace individua, a to přičichnutím (ryjem) k jeho slzníkům. Nejčastěji se to stává po naso-nasálním kontaktu, jakoby na potvrzení čichového vjemu získaného z dechu a ze slin. Olfaktoricky mezi sebou černá zvěř komunikuje kvůli individuální identifikaci především tehdy, pokud nedošlo k hlasové komunikaci. Často se však oba tyto způsoby komunikace kombinují, přičemž hlasový kontakt z určité dálky zpravidla předchází olfaktorickému kontaktu. Např. když se k pasoucí skupině přibližuje nějaký jedinec, který se od ní přechodně oddělil, např. někde zůstal a nebo odběhl, vždy se ohlašuje kontaktními hlasovými projevy, aby skupinu uklidnil a eliminoval její případnou útěkovou nebo obrannou (útočnou) reakci, a potom případně může navázat čichový kontakt. Pro olfaktorickou komunikaci mají v čase chrutí velký význam i výměšky přídavných pohlavních žláz, ale hlavně sliny na předmětech, které ulehčují vzájemné vyhledávání sexuálních partnerů. Je sporné, jestli zdvihnutí pírka při psychickém podráždění a útěku (např. před člověkem) je kromě vyjádření momentální nálady (vzrušení) zvířete, tedy jeho psychického stavu, nebo i signálem pro ostatní jedince ve skupině, kterým je např. vyzývá, aby jej následovaly. Tímto může ulehčovat vzájemné následování jedinců při útěku v lese za šera, jako velký světlý obřitek srnčí zvěře. Vzhledem k tomu, že černá zvěř má slabý zrak, může mít tento signální význam jen menší. Není ani opticky tak nápadný a dobře viditelný jako obřitek srnčí zvěře. Etologické projevy a komunikace černé zvěře jsou velmi zajímavým tématem, které je jistě podnětem k dalšímu zkoumaní a objasňování. (Hell, P., 1986)

18 4. Metodika práce Během celého roku jsem výskyt prasete divokého mapoval na sledovaném území v honitbě Hády na Školním lesním podniku Křtiny. Úkolem této práce je analýza pobytových stop v průběhu jednotlivých ročních období, potvrzení předpokladu, že prostorová aktivita prasete divokého je ovlivněna potravní nabídkou nebo intenzitou rušivých faktorů, např. rekreační aktivitou, a získání nových informací spojených s problémy černé zvěře. K rozboru jednotlivých pobytových stop a získání potřebných informací na téma černá zvěř byla použita odborná literatura. Údaje o výskytu, problematice a lovu černé zvěře v praxi daného území jsem získal od p. Lišky z polesí Bílovice nad Svitavou, kde vykonává funkci hajného. Při vyhledávání pobytových znamení jsem v průběhu jednotlivých ročních období procházel jednou za čtrnáct dní vymezené území a mapoval jsem výskyt černé zvěře ( viz. mapa ) Při zjišťování údajů týkajících se hmotnosti černé zvěře jsem využil hlášenky vyplňované lovci po ulovení daného kusu. Veškeré informace o přírodních podmínkách (hydrologické, pedologické, klimatické, typologické ) jsem použil z textové části platného lesního hospodářského plánu a informací od osob zabývajících se touto tématikou. Bakalářská práce je vypracovaná v textovém editoru Microsoft Word 98. Grafy jsem vytvářel pomocí tabulkového editoru Microsoft Excel

19 5. Charakteristika stanoviště 5.1. Popis stanoviště Sledované území spadá do LHC, který byl vytvořen pro pozemky určené k plnění funkcí lesů ve vlastnictví MZLU v Brně, spravovaných jejich nedílnou součástí Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny. Oproti původnímu arandovanému území bývalého LHC ŠLP Křtiny tvoří hranici vnější okraje lesních a dalších pozemků souvisejících s hospodařením ŠLP Křtiny. Hlavním kritériem pro vytvoření LHC ŠLP Masarykův les Křtiny je účelové zaměření. ŠLP tvoří s lesnickou a dřevařskou fakultou Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity jednotný pedagogický výzkumný celek. Do území LHC při okrajích lesních komplexů zasahuje zařizovací obvod LHO Bílovice nad Svitavou (katastr bývalého okresu Brno- venkov) Ortografické členění Dle ortografického třídění je vymezená plocha vyskytující se na území LHC ŠLP Masarykův les Křtiny převážně součástí Drahanské vrchoviny. Drahanská vrchovina patří do provincie Česká vysočina, Českomoravské soustavy, podsoustavy Brněnská vrchovina. Reliéf rozlohou v LHC největší Adamovské vrchoviny je tvořen hrastí a průlomy, přičemž průlomy mají široká konkávní dna tvořená sprašovými závějemi a návějemi. Napříč hrástěmi se vyvinula skalnatá průlomová údolí. Údolí Svitavy je hluboké téměř 300 metrů. Na Svitavě je vyvinut údolní fenomén, který spolu s pestrým geologickým podkladem a členitým reliéfem silně zvyšuje celkovou biodiverzitu. Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s výškovou členitostí 150 až 200 metrů. Některé hřbety a průlomová údolí mají charakter až členité vrchoviny s členitostí 200 až 300 metrů. Část území také zasahuje do podoblasti Moravský kras. Z velké části zarovnaný povrch je však rozčleněn ostrými 100 až 200 metrů hlubokými údolními zářezy. Na planinách se hojně nacházejí závrty různých rozměrů. Reliéf je mírně zvednutý. Do LHC zasahují střední části Moravského krasu rozřezané hlubokým údolím Křtinského potoka. Má charakter členité vrchoviny s členitostí až 270 metrů Geologické poměry Adamovská vrchovina je budována především brněnským masivem, tj. hlavně amfibolitickými granodiority, místy i diority a diabasy. Oblast Moravského krasu je tvořena převážně z čistých devonských vápenců. Jen zcela podružně sem zasahuje granodiorit brněnského masivu nebo bazální devon v podobě nevápenitých slepenců a jílovců Klimatické poměry Dle atlasu podnebí ČSR náleží sledovaná oblast do mírně teplé oblasti, okrsku B2 - mírně teplého, mírně suchého, převážně s mírnou zimou, s lednovou teplotou nad - 3 C. Mezoklimatická regionalizace charakteri zuje severní svahy jako plochy méně osluněné (v lednu i ročním průměru 96% a méně slunečního záření

20 v porovnání s vodorovnou rovinou s výrazně smíšenými teplotními maximy). Délka trvání sněhové pokrývky je vyšší o 20%. Na jižních svazích jsou plochy dobře osluněné (v lednu více než 121% a v ročním průměru nad 111% slunečního záření v porovnání s vodorovnou rovinou). Trvání sněhové pokrývky je kratší až o 20%, v jehličnatých porostech o více než 10%. Graf č Průměrná teplota na sledovaném území leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec leden -3,6 únor -1,1 březen 2,9 duben 8,3 květen 13,2 červen 16,7 červenec 17,6 srpen 17,6 září 13,5 říjen 8,5 listopad 2,9 prosinec -1,8 Graf č Průměrné množství srážek v milimetrech leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec leden 34,1 únor 32,9 březen 24,6 duben 37,1 květen 60,7 červen 80,8 červenec 68,3 srpen 78 září 43,2 říjen 39,9 listopad 45,2 prosinec 33, Přírodní lesní oblasti Území spadá do přírodní lesní oblasti 30 - Drahanská vrchovina, podoblasti Adamovská vrchovina a podoblasti Moravský kras. Území je v rámci LHC řazeno podle biogeografického členění ČR (Culek, M., 1996) do biogeografické podprovincie hercynské a zasahuje do biogeografických regionů 1.24 Brněnského, 1.25 Macošského a 1.52 Drahanského. Dle regionálně fytogeografických členění náleží LHC ŠLP Masarykův les Křtiny Do fytogeografické oblasti Mezofytikum, k fytogeografickému obvodu Českomoravského mezofytika se zastoupením okresů číslo 68 Moravské podhůří Vysočina (Adamovská vrchovina) a číslo 70 Moravský kras

21 Na daném území můžeme také najít několik památníků významných osobností: - památník Josefa Konšela ( ) - památník Josefa Ressla ( ) - památník Stanislava Lolka ( ) - památník Rudolfa Těsnohlídka ( ) 5.6. Dřevinná skladba porostů Nejvíce je v dřevinné skladbě porostů zastoupena JD 17%, společně se SM 15,5%, dále následují DBz 13%, DG 7,5%, BR se 7,2%, BO 6,8%, MD 6,5%, KR 6%, OS 4,5%, JS 4%, HB a BK se 3,5%, JV 1,7%, LP 1,3 %, OL 1%, BRK 0,5%, JIV 0,4% a KS 0,1%. Z přehledu vyplývá, že se jedná o území s velmi rozmanitou porostní skladbou. Graf č. 5 Zasoupení dřevin na sledovaném území (%) SM DG BO MD JD DBz HB BK BRK LP BR OL OS JS JV,BB,JVX,KL KR JIV KS

22 6. Pobytová znamení Jedním z nejčastějších a nejdůležitějších pobytových znamení, která jsem mohl sledovat po celý rok, byly stopy zvěře. Podle velikosti stop můžeme přibližně určit vzrůst prasete a velikost tlupy (počet kusů). Stopy silnějších kňourů, bachyní, selat či lončáků bývají větší a hlubší. Končetiny prasete divokého jsou charakteristické tím, že paspárky jsou na zadní straně zakotveny poněkud do stran a jsou poměrně mohutně vyvinuté. Protože jsou paspárky bočně postavené, objevují se často jejich otisky po stranách za patkami spárků. Jen u mladých kusů se paspárky někdy neotiskují nebo nepřesahují šířku spárků. (Bouchner, M., 2003) V závislosti na hmotnosti zvěře se paspárky otisknou jen tehdy, pronikne- li otisk spárku alespoň 1 až 3 cm hluboko do půdy. U mladých jedinců bývají spárky více zašpičatělé, zatímco u starých kusů jsou výrazně zakulacené. Na stopě černé zvěře jsou vždy patrné zřetelně rozevřené spárky. Toto rozevření je podstatně menší u kňourů s přibývající hmotností. Délka spárků bývá od věku lončáka velmi proměnlivá. Vnější spárky většinou přesahují délku vnitřních spárků. S přibývajícím věkem a vzrůstem se délky obou spárku sbližují. Tento znak však nelze použít jako spolehlivé kritérium pro stanovení stáří zvěře. Také v délce kroku jsou stopy černé zvěře od ostatních druhů spárkaté zvěře rozdílné. Délka kroku u docela statného kňoura končí při cm, zatímco například u dospělých jelenů teprve začíná. Stopní dráhy jsou vzhledem k rozdílné délce kroků nezaměnitelné. (Happ, N., 2005) Dalším charakteristickým znakem je pohyb tlupy v hlubokém sněhu. Kus na čele tlupy svojí hrudí a břichem proráží závěje sněhu a vyrývá v nich hlubokou rýhu. Ostatní se pohybují v zástupu za ním. (Bouchner, M., 2003) Tento znak jsem mohl najít v místech s vyšší sněhovou pokrývkou, což byly zpravidla smrkové mlaziny. Druhým nejčastějším pobytovým znamením, které jsem mohl najít po celý rok, je trus. Sledované území jsem procházel jednou za čtrnáct dní. Podle výskytu trusu jsem mohl mapovat výskyt černé zvěře. Divoká prasata zanechávají trus, který se tvarem i velikostí nápadně liší od trusu ostatní spárkaté zvěře. Na rozdíl od všech ostatních druhů spárkaté zvěře je velikost trusu černé zvěře přímo závislá na velikosti kusu. Trus mladších jedinců je jednotlivý, naopak trus starších jedinců je spíše stlačen dohromady. (Happ, N., 2005) Jsou to načernalé hrudky buřtovitého nebo nepravidelného tvaru, které mohou být až sedm centimetrů silné a kolem deseti centimetrů dlouhé. Bývají zpravidla zbarvené černě, ale mohou mít také hnědou barvu. Po delší době na povrchu šednou a rozpadají se. (Bouchner, M., 2003) Pokud ale černá zvěř intenzivně přijímá ovoce, nebo jetelotraviny, bývá trus kašovitý. Na rozdíl od všech ostatních podle pozorování H. Meynhardta využívá černá zvěř ke kálení a močení přednostně místa poblíže loží a pastevních ploch. Není to ale pravidlem. (Meynhardt, H., 1983) V honitbě Hády bylo mnoho míst, kde jsem mohl najít další pobytové znaky černé zvěře, např. kaliště a drbiště. Některá kaliště se vyskytovala na již nepoužívaných lesních cestách v hlubokých kalužích, nebo těsně u potoků na vlhčích místech. Černá zvěř miluje vlhčí místa a nade vše ráda se kaliští. Pravidelně navštěvuje tato místa, kterými jsou dočasné nebo trvalé kaluže v zamokřeném terénu, a v nich se převaluje. Kaliště prasat se hodně podobají jelením. V tomto případě jsou rozpoznávacím znakem stopy, trus nebo pach. Černá zvěř páchne podobně výrazně jako domácí prasata. Tento pach se na krátkou dobu přenáší na kaliště nebo

23 drbací stromy. S oblibou si vybírají jehličnaté stromy, protože ty po čase vylučují pryskyřici. Po lázni, při níž si nalepí mezi drsné štětiny spoustu bláta, se pak drbou o kmeny stromů nebo o kameny. Jsou to tzv. drbiště. Prasečí drbiště lze poznat podle toho, jak vysoko sahá zablácená kůra. Je to většinou do výšky jednoho metru. Takovýto drbací strom se mezi ostatními pozná již na dálku. Kůra bývá částečně sedřená a obalená suchým blátem. Někdy prasata mohou sedřít kůru až na holé dřevo. Některé stromy jsou ale odíráním natolik poškozené, že hynou. Částečky kůry ulpívají také v prasečích štětinách. Společně s blátem, štětinami a odštěpky vytvoří na těle prasete silný krunýř. Při drbání černá zvěř zanechává na stromech i pachové značky a označuje si tak teritorium. (Bouchner, M., 2003) Prase divoké patří k toulavým druhům zvěře, které za noc přeběhnou vzdálenost několika desítek kilometrů. Přesto si v honitbě zhotovuje prostorné lože ze suché trávy v němž odpočívá během dne. Podobné lože si pravidelně připravuje bachyně těsně před metáním selat. Dalším problémem, kterým jsem se zabýval, bylo zjišťování potravní nabídky, kterou může vytyčené území poskytnout. Černá zvěř se většinu času zdržuje v hlubších lesích, kde má dostatek klidu a potravy. Jsou to všežravci a jejich potrava je značně rozsáhlá a pestrá. V období vegetace zpravidla konzumují části rostlin, sbírají plody a houby. Doba největší potravní nabídky přichází na podzim, kdy dochází k opadu zralých plodů buku a dubu, nebo jiných plodů listnatých dřevin, jako jsou kaštany. (Bouchner, M., 2003) V tomto období byl výskyt černé zvěře na sledovaném území největší. Pokud se potravní nabídka snížila, snížil se také výskyt černé zvěře. Prasata jsou zvěří toulavou, dovedou za potravou urazit přes noc i několik desítek kilometrů, proto nejsou zvěří pouze jedné honitby. Tyto poznatky se mi potvrdily při získávání informací o černé zvěři od myslivců z jiných honiteb i z odborných knih. Černou zvěř přitahují zralé žaludy nebo bukvice natolik, že je schopna zůstat u zdroje potravy delší dobu. Některým druhům potravy dává výrazně přednost, jiné konzumuje jen v nouzi. Příkladem mohou být plody maďalu - kaštany. Má-li možnost, dovede si i vybírat, např. bezpečně zjistí chuťově lepší odrůdu jablek nebo brambor a ty pak přednostně konzumuje. Stejně tak dává přednost žaludům a bukvicím. Při jejich dostatku se výrazně sníží její vycházení do polí. Vše je závislé na tom, co v daném období zemědělci pěstují na polích. Pokud se jedná o kukuřici nebo slunečnici, je vycházení do polí sníženo jen minimálně. Přítomnost černé zvěře se dá odhalit podle stop a zanechaného trusu. Tyto poznatky lze využít při snaze o zlepšení úživnosti honiteb za účelem snižování škod na lesních a polních kulturách. (Wolf, R., 1995) Kromě vztahů k rostlinné říši jsou důležité i vztahy prasete divokého k ostatním druhům zvěře, popřípadě volně žijícím živočichům vůbec. Černá zvěř s oblibou vyhledává masitou potravu v podobě různého hmyzu, slimáků, vajíček na zemi hnízdících ptáků a mršin. Občas je také schopna ulovit mladého zajíce, ale to jen v případě, že na něho narazí náhodou. Masitá potrava tvoří asi 7% z celkové spotřeby potravy. Prasata jsou lesnímu hospodářství užitečná tím, že ničí různé hmyzí škůdce, kteří se nacházejí v lesní hrabance. K nejvyhledávanějším hmyzím škůdcům patří ploskohřbetka. (Wolf, R., 1995) Černá zvěř ráda dobývá potravu ukrytou pod zemí. Z tohoto důvodu je hlava prasat prodloužena v dlouhý chrupavčitý ryj, který je hlavním nástrojem pro tuto