6. PASTORAČNÍ KONCEPCE 2

Transkript

1 KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Jabok 2007

2 6. PASTORAČNÍ KONCEPCE 2

3 Různá pojetí pastorační práce Druhý vatikánský koncil: částečné uvolnění dosavadní názorové jednoty katolické církve vedení církve se autoritativně vyjadřuje k základním otázkám víry a křesťanské morálky, zároveň však ponechává prostor pro dialog o praktických tématech důsledek: pluralismus v pastorační práci i v její teologické reflexi (praktické teologii) katolická církev tak navazuje na podobný pluralismus praktikovaný dlouhodobě v církvích evangelických. Otázky, které se týkají církevních aktivit dříve: Jak motivovat co největší množství lidí k tomu, aby přijali učení církve a žili podle něj? Dnes: Jak mohou křesťané pomáhat lidem, kteří se nacházejí v náročných životních situacích? Jak mohou křesťané přispět k řešení globálních problémů? Jak mají křesťané reagovat na vzájemné odcizení mezi křesťanstvím a současnou kulturou? V každé z uvedených tematických oblastí se dochází k různým odpovědím. Ty vedou k vytváření koncepcí, podle nichž pak církve realizují své poslání. 3

4 Pastorační koncepce Pastorační koncepce je způsob chápání praxe církve v reakci na konkrétní problémy doby a místa. Každý z těchto způsobů vyjadřuje částečný úhel pohledu na danou skutečnost. Různé pastorační koncepce tedy nemusí být protichůdné, ale mohou se navzájem doplňovat a kombinovat. V každé koncepci rozlišujeme cíle, teologická východiska a metody. Pastorační koncepce jsou nadřazeny konkrétním pastoračním činnostem stávají se kritériem pro vytváření pastoračních projektů. Společné charakteristiky všech koncepcí: probíhají napříč různými křesťanskými církvemi; dotýkají se s větším či menším důrazem situace na všech kontinentech; vyvinuly se ve druhé polovině 20. století, i když jejich myšlenkové kořeny mají většinou starší původ; jsou reakcí na probíhající kulturní a technologické změny, vyjadřují zápas křesťanství o nalezení nové identity a o znovunabytí svého vlivu na jedince a společnost; jsou dnes živé a aktuální, procházejí vývojem, změnami a stálou teologickou diskusí. 4

5 Témata Koncepce zaměřené na pomoc člověku: 1. důraz na spirituální aspekt a Boží moc: charismatické hnutí 2. důraz na lidské zdroje: pastorálně- psychologické přístupy Koncepce zaměřené na globální problémy: 3. politická teologie 4. různé proudy teologie osvobození: feministická, černá, ekologická apod. Koncepce zaměřené na vztah křesťanství a kultury: 5. monologická, moralistická a evangelikální koncepce 6. nová evangelizace 7. inkulturace 5

6 Koncepce zaměřené na pomoc člověku Ve snaze nabídnout člověku pomoc k tomu, aby se mohl plně rozvinout ve všech dimenzích svého lidství, je církev zajedno se současným chápáním sociální práce. Mluvíme o diakonickém pojetí pastorace, v němž můžeme rozlišit dva hlavní směry: První staví primárně na víře člověka v Boží moc a na projevování této moci tím, kdo pomáhá, je tedy Bůh, lidské přispění je oproti Božímu nepatrné. Sem patří zejména různé skupiny moderního charismatického hnutí. Druhý směr staví naopak primárně na využití všech možností spočívajících v člověku můžeme do něj zařadit všechny druhy křesťanské sociální práce a specificky pak pastorační využití psychologických a psychoterapeutických metod. 6

7 Charismatická obnova Charismatická obnova přispěla výrazným dílem k zachování životaschopnosti tradičních křesťanských církví v průběhu 20. století. Nabídla totiž člověku rychlé a citelné naplnění ve všech dimenzích lidství: na úrovni biologické se její členové často setkávají s mimořádnými uzdraveními ze svých nemocí; na úrovni psychologické prožívají vzácné pocity emocionálního naplnění a znásobení psychických schopností; na úrovni sociální se stávají členy skupiny, v níž se cítí plně uznáváni a přijati; na úrovni spirituální prožívají jistotu smyslu svého života i smrti a setkávají se mimořádnými způsoby se svým Bohem. 7

8 Vznik a dějiny 1906: skupina členů nazarenské církve v Asuza Street v Los Angeles pod vedením kazatele Johna Seymoura zažila opakování biblických letnic: v důsledku intenzivní modlitby začali spontánně mluvit cizími jazyky, prorokovat, získávat pro své nemocné členy zázračné uzdravení od Boha, a to vše v rámci velmi silného emocionálního zážitku Boží blízkosti. Během dvou let se toto hnutí rozšířilo do celých USA i do západní Evropy ujímalo se zejména v evangelikálních kruzích, ale brzy začaly vznikat samostatné letniční církve. Katolická církev dala najevo svoji toleranci dekretem 2. vatikánského koncilu o ekumenismu (Unitatis redintegratio). Následovalo lavinovité šíření charismatické obnovy zvláště mezi studenty na katolických univerzitách, ale také bezproblémové setkávání katolíků a evangelíků na společných modlitbách, jímž začaly první projevy praktického ekumenismu. Postupně přijala katolická církev hnutí charismatické obnovy jako svou integrální součást vedle dalších hnutí. Česká republika: v protestantském prostředí začátkem 70. let 20. století, v katolickém od roku Jeden z nejvlivnějších duchovních fenoménů, který přispěl k rozvoji ekumenického hnutí, ke křesťanské formaci mládeže, k angažovanosti mnoha křesťanů v disidentských aktivitách a k jejich podílu na destrukci komunistického režimu. V současné době se k charismatické obnově hlásí některé evangelikální církve a zároveň má pevnou organizační základnu v rámci církve katolické. 8

9 Biblická a historická východiska Biblická událost letnic (2. kapitola Skutků), zmínky v listech apoštola Pavla o tzv. křtu Ducha svatého: subjektivní zážitek, při němž je člověk mimořádným způsobem naplněn Duchem Božím, což se projevuje silnou emocionalitou, propůjčením zvláštních schopností, tzv. charismat (mluvení jazyky, rozlišování duchů, prorokování, konání zázraků), které člověku zpravidla zůstanou k dispozici i pro budoucnost. V prvotní církvi běžný jev, který zásadním způsobem přispěl k jejímu rychlému rozšíření, od 3. století se zprávy o charismatech vyskytují pouze jako výjimky u některých světců. Stoupenci dnešní charismatické obnovy jsou přesvědčeni, že Bůh po 17 stoletích obnovil svou nabídku těchto mimořádných darů širokým vrstvám věřících, a tak dal najevo svůj zájem o současného člověka a o jeho budoucnost. 9

10 Teologická východiska Přesvědčení, že Bůh miluje každého člověka a nabízí mu pomoc v jakékoliv nesnázi. Člověk musí jen projevit zájem a uvěřit v Boží moc. Pak mu bude Bůh pomáhat, a to často i mimo rámec běžných lidských možností, mimořádným způsobem, třeba i zázrakem. Cílem tohoto hnutí je tedy pomoc člověku v kterékoli z dimenzí jeho bytí. Exkurs: Zázrak Čin, který učinil Bůh, aby lidem dokázal lidem svou přítomnost a svou moc. Vždy šlo o něco mimořádného, co nemohl způsobit člověk svými vlastními silami. Ježíš konal mnoho zázraků: uzdravoval nemocné, rozmnožoval pokrmy, třikrát vzkřísil mrtvého člověka. Křesťanská hagiografie (životopisy svatých) je plná zázraků, které tito lidé činili vždy to ovšem chápali jako skutek Boží na přímluvu daného světce. Zázračné uzdravování je spojeno také s novodobými poutními místy nejvýznamnější místo zde zaujímají francouzské Lurdy (mariánské zjevení v roce 1858). V současné katolické církvi se formálně počítá se zázrakem jako posledním důkazem toho, že některá příkladná osoba je u Boha v nebi. Na rozdíl od minulých dob, kdy lidé nerozuměli mnoha přírodním procesům, je dnes velmi nesnadné odpovědně prohlásit nějakou událost za zázrak. I když jsou k jeho prokázání stanovena velmi přísná kritéria (přesná lékařská dokumentace, komise nezávislých odborníků apod.), konečný verdikt závisí vždy na subjektivním soudu zúčastněných osob. A jelikož medicína eviduje stále více případů, kdy se chování lidského organismu vymyká očekávaným zákonitostem, zdá se, že celý koncept zázraku může být v nejbližší době od základů narušen. 10

11 Otázky Napětí mezi úřadem a charismatem: nositelé formální autority (papež, biskupové, kněží) jsou často chybující a nedokonalí lidé, zatímco mezi těmi, kdo formální autoritou nedisponují, se objevují lidé obdaření od Boha mimořádnými schopnostmi. Přílišný důraz na emocionální prožitek: odpovídá náboženským potřebám současného člověka, skutečná spiritualita však není postavena na prožitku, ale na víře, která je schopna přetrvávat i v období temných nocí. 11

12 Mystagogická pastorace Spojuje prvky předchozí a následující koncepce: staví na zkušenosti Božího působení, ale zároveň plně využívá přirozených možností člověka. Holistický směr, který příliš nerozlišuje jednotlivé dimenze lidství, ale naopak se snaží brát v úvahu všechny zároveň v jejich vzájemném a společném působení. Mystagogie (z řečtiny): uvádění do tajemství víry skrze zkušenost Boha ve všedním životě. Mystagogická katecheze: uvádění do víry skrze zkušenost Boha ve všedním životě. V praxi uplatňovali tuto koncepci pouštní otcové a mniši. Mystagogická liturgie: bohoslužebné dění, které neodvádí od běžného života, ale naopak je s ním hluboce propojeno. Mystagogická duchovní péče (mystagogische Seelsorge): uvádění do pochopení vlastního života s Bohem pomocí osobního vztahu a doprovázení ve všedním životě. 12

13 Teologická východiska Skutečná, žitá víra jako život celé osoby v tajemství Boha má zpětně vliv na celou osobu, na všechny její složky, vede tedy k psychickému i fyzickému zdraví a vyrovnanosti. Je vypracována metodika osobního vedení (doprovázení) věřících nebo těch, kdo se k víře rozhodují. Principy mystagogie by se měly stát základními osobními postoji kněze či pastoračního pracovníka, který uskutečňuje mystagogickou pastoraci. První tři principy (z celkem sedmi) jsou totožné s postoji požadovanými od nedirektivního terapeuta v rogersovské psychoterapii. 13

14 Principy pro praxi Bezpodmínečné pozitivní přijetí, akceptace, zájem, důvěra připustit, aby byl klient právě takový, jaké jsou jeho aktuální pocity, nedávat žádné podmínky, nic nehodnotit. Autentičnost, opravdovost, kongruence být sám sebou, nedávat si masku, otevřeně prožívat pocity a postoje, které se v něm vynořují. To vše může být komunikováno s klientem, je-li to třeba. Neznamená to, že by měl terapeut vyjevovat klientovi všechny své pocity, ale ty, které mu sdělí, musí být pravdivé. Empatické porozumění terapeut si uvědomuje tytéž pocity a osobní významy, které mu klient sděluje. Ideální je, dovede-li se vnořit do vnitřního světa klienta až na úroveň jeho nevědomí: aktivní naslouchání. Všednodennost nejde o privilegium vyvolených (elity, řeholníků ), nejde o vrcholné, extatické zážitky (Maslow). Autentické setkání s Bohem se DĚJE v místech a časech, kde se děje všední život. Svobodný postoj k životu: : člověk je stvořen jako subjekt, tak se musí cítit, Bůh ho nijak nedeterminuje ani pro něj nemá připravenou jedinou definitivní cestu respektuje jeho svobodné rozhodnutí. Proces individuace, v němž je zároveň počítáno s Bohem Transparence transcendence jak výslovně náboženské akty tak všední život je prožíván a chápán jako projev transcendence, Boha, člověk v nich hmatatelně pociťuje to, co nelze vyjádřit slovy. Význam znamení, symbolů, svátostí, pokud mají spontánní vypovídací hodnotu Praktická teologie jako teorie komunikativního jednání: nemůže už mít za cíl indoktrinaci hledání nejlepších způsobů, jak něco druhým lidem předat, ale identitu hledání, co je pro konkrétního člověka pod Božím pohledem nejlepší, a to metodou komunikace společného, partnerského, dialogického hledání. 14

15 Pastorálně-psychologické přístupy Dialog mezi psychologií a teologií: od 30. let 20. století, později samostatný obor praktické teologie pastorální psychologie. Oboustranné ovlivňování: Teologie využívá psychologii zejména tak, že aplikuje psychologické poznatky a psychoterapeutické metody do své pastorační praxe. Psychologie potřebuje teologii k tomu, aby mohla hlouběji chápat a interpretovat výsledky svých výzkumů, aby svůj často redukcionistický obraz člověka mohla rozšířit na obraz celostním, do nějž bude integrálně pojata i jeho spirituální dimenze. 15

16 Pastorační poradenství Metoda pastoračního rozhovoru, která má vést k uzdravení a k osobnímu rozvoji klienta. V roce 1925 teolog A. T. Boisen spolu s lékařem R. C. Cabotem poprvé umožnili studentům teologie v USA praxi na nervové klinice: Clinical Pastoral Training (CPT) pomoc nervově a psychicky nemocným osobám, později také pomoc lidem s běžnými problémy - Pastoral Counseling (PC). Integrovány některé prvky terapie orientované na klienty C. R. Rogerse; pro svou vzájemnou podobnost se dnes tyto dva přístupy často mylně ztotožňují. Terapeuticky orientovaný, metodicky vedený pastorační rozhovor. Cíl: uzdravení pastorovaného, kterého se dosahuje růstem zevnitř. Pastorace jako odkrytí a podpora růstových tendencí klienta je tvůrčí proces, který vede k nové osobnostní syntéze. Duchovní specifikum: celostní antropologie, která věří stejně tak v moc Boží jako v existenci životního plánu, který je určen pro konkrétního klienta a směřuje k jeho růstu. Tento plán však není žádnému účastníkovi pastoračního rozhovoru známý, takže pastorační poradenství probíhá jako společné hledání skrze společné naslouchání. Základní předpoklad the art of listening (umění naslouchat). Vzhledem k vysokým nárokům na pastoračního pracovníka i k velké možnosti zneužití je v současné době tato metoda institucionalizována: V USA musí být kvalifikovaní pastorační poradci sdruženi v American Association of Pastoral Counselors (AAPC). Příslušnost k této asociaci předpokládá akademické vzdělání, tři roky pastorační praxe v nějaké církevní obci, 3-6 měsíční kurs a hodin praxe pod supervizí. V Evropě odpovídá těmto kvalifikujícím odborným sdružením holandská Rada pro pastorační poradenství a Německá Společnost pro pastorální psychologii. V ČR dnes mnoho církevních institucí koná kurzy pastoračního poradenství postavené na rogersovské metodice, podobná profesní asociace jako v uvedených státech u nás však zatím neexistuje. 16

17 Vztah mezi psychoterapií a pastorací Metoda pastoračního poradenství nikdy nebyla přijata a doporučena jako oficiální metoda odpovědnými autoritami katolické církve. Ani teologové si s ní často nevědí rady a teologická reflexe vztahu mezi psychoterapií a pastorací je plná zvratů a protichůdných názorů. V praxi je však pastorační poradenství hojně užíváno a jeho schopnost přispět k osobnostnímu i duchovnímu a morálnímu rozvoji člověka je nepopiratelná. Důvod tohoto rozporu: důraz pastoračního poradenství na subjektivitu člověka, na nedirektivní přístup a na absenci morálního hodnocení. To může být na jedné straně těžko přijatelné pro církev, která vždy kladla na morální hodnocení lidských činů silný důraz. Na druhé straně v tom však lze vidět návrat ke skutečně biblickému evangelnímu přístupu: zásadní odmítnutí dogmatizace je blízké bezpodmínečné lásce Ježíše k hříšníkům, celníkům, prostitutkám. Právě to může vést k osvobození služby pastýře k pravé, biblické, na Krista orientované pastoraci (Faber). 17

18 Další oblasti pastorální psychologie Biblická teologie může získat inspiraci z psychoanalytických výkladů biblických textů (Drewermann), teologie liturgie může integrovat psychologické aspekty náboženských symbolů (Drewermann); morální teologie může pracovat s psychologickým zdůvodněním některých mravních požadavků (Augustyn); v pastorační práci lze využít také některých psychiatrických poznatků: náboženskou psychopatologii výklad patologických forem náboženství (Kašparů), pastorační psychiatrii metodiku pastorační pomoci psychicky nemocným (Kašparů). 18

19 Církev a psychologie Donedávna církev i teologové považovali psychology za jedny ze svých největších nepřátel. Příčina: moc. Ten, kdo rozumí lidské duši, může člověka snadno ovládat. Po staletí byly křesťanské církve, a konkrétně jejich duchovní, vnímáni jako jediní experti na lidskou psychiku. Jejich základní perspektiva byla moralistická. Psychologie však na základě svého vhledu do lidské psychiky začínala lidem nabízet jiný druh pomoci: ukazovala jim, že skutečné příčiny jejich problémů nemají jen morální charakter, ale často je třeba je hledat v genetické výbavě člověka, v jeho výchově, vztahové historii atd. Psychologie tedy přinášela osvobození, aniž by musela v člověku podporovat pocity viny, často ho naopak zbavovala zbytečných výčitek svědomí. Proto v ní křesťanské církve viděly vážné ohrožení svého vlivu na široké vrstvy lidí. 19

20 Role faráře a role psychologa Někdy je zdůrazňováno jednoznačné oddělení těchto rolí, jindy se naopak považuje za prospěšné, aby každý kněz měl základy psychologické kvalifikace včetně terapeutického výcviku, a každý psycholog aby měl vhled do teologie a byl schopen s klientem reflektovat i jeho spirituální situaci. Argumenty pro první názor: i když se psycholog a farář ve svých rolích částečně prolínají, jejich základní přístup je odlišný. Farář není za tuto službu placen nestojí ve smluvním vztahu vůči klientovi, ale vykonává svůj úřad; vidí klienta ve světle Krista, neřeší jeho zdravotní ani psychiatrické problémy. Ani ten farář, který prodělal výcvik v pastoračním poradenství, není zaměnitelný s psychologem liší se od něj svým způsobem utváření vztahu, očekáváním, která za ním stojí, i úlohou a zodpovědností radícího. Argumenty pro druhý názor: pastorace jako vlastní úloha psychoterapeuta. Pastorace je pro něj svaté umění, ne věda. Psychologie a spiritualita, duchovní praxe a terapie, které se od sebe tak často oddělují, by se měly spojit. Psychoterapeuti by v sobě měli více pěstovat spirituální rovinu a duchovní by měli studovat psychologii tak mohou obě tyto skupiny lépe splnit svůj úkol. Účinnost práce jak duchovního tak psychologa vždy také silně závisí na osobnosti toho, kdo ji provádí. Proto nemůže být daná otázka jednoznačně zodpovězena. 20

21 Koncepce zaměřené na globální problémy Cíl: dobro a rozvoj člověka ve všech jeho dimenzích. Cílová skupina: instituce jako státy, finanční a ekonomické instituce, nadnárodní organizace, církve apod. Teorií spravedlivého fungování institucí se zabývá křesťanská sociální etika. Dosavadní pastorační přístupy zdůrazňovaly individuální etiku, ale nevyzývaly člověka k odpovědnosti za věci veřejné. Teologie vycházela z principu osobní spásy, jíž mohl jedinec dosáhnout v jakýchkoliv sociálních či politických podmínkách. Člověk tedy z teologického hlediska nemohl být k jejich změně nijak motivován. Na to reagují pastorálně-teologické teologické koncepce v této skupině: aby bylo možné dovést principy sociální etiky do praxe, musí být nově reflektována souvislost sociální a politické angažovanosti s křesťanským pojetím spásy člověka. 21

22 Politická teologie Zabývá se otázkou, zda vůbec se církve/křesťané mají angažovat ve veřejném životě, za změnu politických a ekonomických struktur, a pokud ano, tak jak. Jaký je vztah mezi spásou a kvalitou pozemského života? Ježíš je solidární s druhými. Tento postoj je třeba interpretovat nejen z hlediska pomáhajícího (získání osobní zásluhy, která mu zajišťuje věčnou spásu), ale také z hlediska toho, komu byla pomoc prokázána: pokud vede ke zkvalitnění jeho života, pomáhá i jemu k věčné spáse. Lidský život je jeden, a to zároveň hmotný i duchovní, časný i věčný tyto kategorie nelze od sebe u konkrétní osoby oddělovat. Proto pomoc člověku v jakémkoliv směru přispívá k hodnotě, a tím ke spáse celého člověka. Nespravedlivé politické struktury (chudoba, nesvoboda apod.) brání člověku v jeho plném rozvoji, a tím také v jeho směřování k Bohu. Změna: od důrazu na vlastní spásu k odpovědnosti za svět; od etnocentrizmu a ekleziocentrismu k otevřenosti k odpovědnosti za všechny lidi, nejen za členy vlastní církve, vlastního národa apod.; od důrazu na šíření víry (misie) k důrazu na projevy lásky (diakonie). 22

23 Církve a politika Většina křesťanských církví ve většině států světa se v současné době shoduje na následujících zásadách své účasti v politickém životě. Církve jako instituce přímo do politiky nezasahují: tzn. zdržují se veřejných volebních preferencí, nemají vlastní politické strany ani žádné přímo nepodporují, oficiální představitelé církví nejsou zároveň aktivními politiky. Jednotliví křesťané laici jsou naopak vyzýváni k tomu, aby na sebe brali přímou politickou odpovědnost na všech úrovních, a tak prezentovali a v praxi uplatňovali zásady křesťanské sociální etiky. Zároveň jsou církve často i ze strany necírkevní veřejnosti vnímány jako garanti etických zásad, proto by se neměly zříkat svého práva vyjadřovat se k veřejným otázkám a hodnotit fungování politických a společenských institucí z hlediska křesťanské sociální etiky. 23

24 Teologie osvobození Vychází ze sociální a politické situace Latinské Ameriky v 60. letech 20. stol. Osvobození je protiklad pojmu závislost: člověk se může plně rozvíjet jen tehdy, když je plně svobodný, když není na nikom a na ničem závislý. Pokud závislý je, pak je třeba ho z této závislosti osvobodit. Závislost existuje a proto i osvobození je nutné na různých úrovních: Sociální Ekonomické Politické Psychologické Teologické (duchovní) 24

25 Reakce Vatikánu Teologie osvobození používala jako nástroj marxistickou analýzu společnosti, v některých proudech se hlásila k principu násilné revoluce Kongregace pro nauku víry považovala marxistické nebezpečí v souvislostí s tehdejší situací studené války za natolik hrozivé, že v roce 1984 vydala dokument, který sice přijímal základní sociální směřování tohoto teologického proudu, ale zároveň ostře odmítal její příklon k marxismu. Další dokument (1986) zdůraznil prioritu spásy v teologickému aspektu a upozornil na to, že všechny další formy osvobození považuje církev až za druhotné, a tedy pro spásu člověka méně významné. Po zhroucení komunismu v Evropě se teologie osvobození vzdala marxistického cíle vytvořit spravedlivou společnost, ale nadále zachovává principy, na nichž byla postavena. Její vliv na celé teologické myšlení je tak zásadní, že dnes už nelze myslet teologicky, aniž by se bral v úvahu rozměr osvobození. 25

26 Navazující teologické směry Principy teologie osvobození se v současné době stávají nástroji rozvoje nových teologických směrů: Teologie kultur (indiánská teologie, černá teologie a další) Feministická teologie Teologie lidských práv Ekologická teologie 26

27 Feministická teologie Ani v současném světě není respektován základní princip rovnosti mužů a žen. Ve veřejném životě jsou totiž více oceňovány typické projevy muže, ženy více pracují a jsou hůře odměňovány než muži, ženy bývají také ve většině oběťmi domácího násilí. V mnoha neevropských kulturách jsou ženy i právně znevýhodněny. Koncem 19. století vznikl v USA komentář k důležitým biblickým oddílům o ženách: Woman s Bible. Teologické východisko: základní rovnost muže a ženy, kterou lze z Bible vyčíst i přesto, že celé pojetí Starého zákona má spíše patriarchální charakter. Hledají novou tvář Boha, o níž jsou přesvědčeni, že má otcovské i mateřské rysy. Snaží se vnést do křesťanství východní zkušenost vzájemného doplňování mužského a ženského principu Jin a Jang. 27

28 Postavení ženy v katol. církvi Ženy mají v katolické církvi výrazně omezená práva: nemohou přijmout žádný stupeň svěcení, proto nemohou zastávat žádnou mocenskou pozici. Řízení církve je výhradně mužskou záležitostí. Novější církevní dokumenty sice mluví o zásadní rovnosti muže a ženy a zdůrazňují nezastupitelné místo ženy v mateřství, jakoukoli diskusi o jejich možné účasti ve vedoucích pozicích v církvi však zcela vylučují. Z teologického hlediska je třeba řešit v této souvislosti dvě otázky: 1. zda je možné, aby v církvi existovala demokratická grémia, v nichž by se na rozhodování mohli podílet vedle členů hierarchie také laici, tedy i ženy; 2. zda je možné, aby svátost svěcení ve třech stupních (jáhenské, kněžské, biskupské) mohly přijímat také ženy. Na obě tyto otázky odpovídá církev záporně (připouští pouze omezenou diskusi o možnosti jáhenského svěcení žen). Jednoznačné biblické ani teologické důvody pro toto stanovisko nelze najít, běžně uváděné důvody vycházejí pouze z trvalé platnosti těchto zásad v tradici církve. 28

29 Ekologická teologie Tradiční chápání biblické zvěsti o stvoření přispělo svým dílem k ničení naší planety. Výzva Podmaňte si zemi byla dlouhou dobu chápána jako výzva k neomezenému využívání jejích zdrojů. Teprve sekulární ekologické hnutí přimělo také církev zamýšlet se nad tímto tématem a přehodnotit svůj dosavadní postoj. Tento myšlenkový proud staví proti dosavadní interpretaci slov Podmaňte si zemi, která byla nepřímým důvodem k ničení přírody ze strany křesťanské kultury, princip úcty ke stvoření, který je stejně tak biblicky podložen, neboť Bible mluví o tom, že přírodu stvořil Bůh. Bůh je zároveň mimo přírodu (princip transcendence) i v jejím středu, jako duch, který všechno oživuje (princip imanence). Tato vize Boha a přírody bývá někdy označována jako panenteismus.. Vztah člověka k ostatním přírodním bytostem (rostlinám, živočichům) se v této perspektivě stává vztahem dvou subjektů, nikoli subjektu k objektu, jak to bylo dosud chápáno. Jde tedy o odklon od hierarchického chápání přírody k chápání síťovému. 29

30 Koncepce zaměřené na vztah křesťanství a kultury Pastorační směry, které reagují na současnou kulturní a náboženskou situaci západního světa odluku mezi evangeliem a kulturou. Přibližně do 18. století bylo křesťanství v evropských státech samozřejmou součástí života naprosté většiny lidí. Tato jednota mezi evangeliem a kulturou byla poprvé veřejně narušena francouzskou revolucí a od té doby se jejich vzájemné oddělení stále zvětšovalo. Dnes sice čerpáme z křesťanských kořenů naší kultury, většina občanů v evropských státech však křesťanské náboženství ke svému životu nepotřebuje a křesťanské církve nepovažuje za instituce, v nichž by nacházela své sociální zázemí. Mnozí křesťané a představitelé církví považují tuto skutečnost za alarmující. Důvod tohoto znepokojení vychází z přesvědčení, že víra v Ježíše Krista, prožívaná v rámci církve, je nezbytná k tomu, aby člověk kvalitně žil a dosáhl věčné spásy. Papež Jan Pavel II. začal proto v 80. letech 20. století mluvit o dramatu odluky mezi evangeliem a kulturou a vyzval všechny křesťany, aby hledali cesty k jejich opětnému sjednocení. 30

31 Monologická pastorace Nejde v pravém smyslu o teologicky reflektované koncepce, neboť je dnes téměř žádná církev nepovažuje za svůj program. V praxi jsou však stále velmi rozšířeny. Klíčovým slovem monologického pastoračního směru je pravda : pravda o nejpodstatnějších věcech o Bohu, o člověku, o smyslu života, o hříchu, o spáse je jediná a neměnná, daná člověku Bohem v Bibli a autenticky uchovávaná a předávaná církví, že tato pravda je člověkem neovlivnitelná a nezměnitelná a že cokoliv je s ní v rozporu, musí být zavrženo. Důsledek: odmítání dialogu Katolická církev oficiálně odmítla tento směr a přihlásila se k dialogické pastoraci na II. vatikánském koncilu. Podobný vývoj prodělaly i církve evangelické. Mnoho duchovních přesto ve své pastorační praxi stále uplatňuje monologický model, aniž by ho takto označovali. Existují však i institucionalizované skupiny, které se k monologickému modelu otevřeně hlásí, shromažďují kolem sebe skupiny věřících, kterým tento způsob pastorace vyhovuje, publikují literaturu, vydávají časopisy. 31

32 Moralistická pastorace Výchova k etickým hodnotám a k naplňování morálních zásad jistě je součástí každé pastorace. Je-li však důraz na ně nevyvážený a metoda nekorektní, může mít taková pastorace negativní dopad na životy lidí. O moralistické pastoraci mluvíme tehdy, stane-li se vedení k dodržování mravních zásad a formálních norem dané církve nejvyšší prioritou (až na méně významná místa se pak dostávají služba člověku, řešení globálních otázek, spirituální a jiné hodnoty); jsou-li všechny normy bez rozlišení jejich významu předkládány jako nanejvýš důležité (např. na stejnou úroveň se klade zachování života a účast na bohoslužbě); jsou-li morální normy zdůvodňovány pochybným způsobem (např. pouze autoritou církve a její tradice, ale bez souvislosti s psychologií, filozofií a dalšími důležitými úhly pohledu morálka poslušnosti namísto etiky odpovědnosti); používá-li se pro jejich plnění negativních motivací (např. vyhrožování pekelným trestem). Negativní důsledky moralistické pastorace Trvalý pocit vlastního selhání, hříšnosti, nedokonalosti, z toho plynoucí výčitky svědomí a pocity odvrženosti od Boha, to vše může vyústit do neuróz a psychických nemocí; odsuzování těch, kterým se nedaří plnit vysoké morální požadavky, může vést k jejich faktickému vyloučení ze společenství církve; pokud je žitá realita členů či představitelů určité církve často v rozporu s morálními ideály, které tato církev deklaruje, vede to ke kultuře dvojího života uvnitř církve (extrémním vyústěním jsou pak např. sexuální skandály). Křeťanské církve v občanské společnosti. 32

33 Evangelikální pastorační koncepce Evangelikální hnutí je jednou z nemnoha pastoračních koncepcí, kterým se daří už více než 150 let účinně reagovat na rozpor mezi evangeliem a kulturou. Je rozšířena spíše v evangelickém prostředí a lze ji považovat za nejsilnější monologický proud v současném křesťanství. 1846: křesťané z různých protestantských církví, kterým šlo o radikální hlásání evangelia, založili Evangelikální alianci. K ní se postupně hlásili jak jednotlivci a skupiny tak i celé církve. V současné době slaví největší úspěchy v Latinské Americe, kde díky svým masivním mediálním kampaním přebírají desítky procent věřících katolické církvi. Česká evangelikální aliance byla založena v roce K evangelikálnímu proudu se u nás dnes hlásí Církev bratrská, Jednota bratrská, Apoštolská církev, Církev křesťanská společenství, Bratrská jednota baptistů, Armáda spásy a Metodistická církev. 33

34 Evangelikální teologie Teologicky staví tento směr na nutnosti spásy každého člověka skrze Ježíše Krista kdo ho nepřijme, nemůže být vzhledem k obecné lidské hříšnosti spasen. Evangelikálové nepřipouští možnost kvalitního života bez této radikální víry, odmítají pozitivní přínos východních a jiných spiritualit. O to více kladou důraz na obnovené misijní úsilí. Jejich cílem je získat co největší množství lidí pro víru v Krista, jejich základní metodou je evangelizace v médiích, na ulicích a stadionech a následné zakládání nových sborů. K tomu využívají moderní technologie a metody managementu, fundraisingu a reklamních kampaní. Vyznáváme: Suverenitu a milost Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého ve stvoření, prozřetelnosti, zjevení, vykoupení, posledním soudu a konci tohoto světa. Boží inspiraci Bible a její celou věrohodnost a nejvyšší autoritu ve věcech víry a způsobu života. Všeobecnou hříšnost a vinu padlého člověka, která jej činí předmětem Božího hněvu a zavržení. Zástupnou oběť vtěleného Božího Syna jako jediný a dostačující základ vykoupení z viny a z moci hříchu a jeho věčných následků. Ospravedlnění hříšníka pouze Boží milostí, prostřednictvím víry v Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Osvěcující, obnovující a posvěcující dílo Boha Ducha svatého v nás. Kněžství všech věřících, kteří tvoří všeobecnou církev: tělo, jehož hlavou je Kristus a které je vázáno jeho přikázáním hlásat evangelium celému světu. Očekávání osobního a viditelného návratu Pána Ježíše Krista v moci a slávě. 34

35 Misijní společnost Život Misijní společnost Život (MSŽ) byla založena v roce 1992 Apoštolskou církví (AC) podle vize Stanislava Bubika o zasažení naší země evangeliem, a od té doby působí jako samostatná organizace v rámci Evangelizačního odboru AC. Její hlavní úkol spočívá v zakládání nových sborů a výchově nových vedoucích. Ve výzkumu o stavu církve v Čechách, který provedla Evangelická aliance a Aliance pro zakládání sborů, je uvedeno, že pokud má být náš národ získán pro Krista, tak potřebujeme nových sborů. Naše denominace má pouze 35 sborů, 50 stanic a 70 diaspor. Celkem tedy pracujeme ve více jak 150 městech. Všechny evangelikální církve dohromady mají podle výše zmíněného výzkumu pouze 250 sborů a 250 misijních stanic. Přátelé, toto je alarmující stav! Potřebujeme nové sbory!!! Věřím, že mě Bůh povolal k tomu, abych v rámci sítě sborů Církve bez hranic napomohl vzniku 200 nových sborů. Vím, že se to stane v této generaci, a že to nebudou nějaké malé sborečky nebo skupinky, ale velké sbory zasahující celá města, společnost a národy světa. Vím také, že to nejsem schopen udělat sám, ale že se to uskuteční pomocí zástupu služebníků, kteří budou uvolněni do služby. Metodika: Víkendový a prázdninový trénink vedoucích Pouliční evangelizace - práce na ulicích je vždy vítanou reklamou a oživením života v daném městě a pomáhá přitáhnout na večerní akce mnohé zájemce. Večerní evangelizační akce - základním kamenem misijních výjezdů zůstává kvalitně provedený evangelizační večer plný tvořivosti i Boží moci. Strategické zakládání sborů Publikace 35

36 Nová evangelizace Mnoho křesťanů očekávalo, že druhý vatikánský koncil zastaví nebo alespoň zpomalí proces ztrácení vlivu církve na většinu populace. To se však nestalo právě naopak, v letech bezprostředně po koncilu v tradičně křesťanských zemích odpad od víry v církevní dogmata a od náboženské praxe ještě zesílil. Dialog církve se současným světem, který byl na koncilu programově vyhlášen, nevedl tedy k posílení pozice církve, ale naopak k jejímu dalšímu oslabování. Zhruba dvacet let po koncilu tehdejší papež Jan Pavel II. konstatoval, že selhaly tradiční formy hlásání evangelia, a vyhlásil program tzv. nové evangelizace. Ten byl prvoplánově zaměřen na obnovu evangelizačního úsilí právě v těch kulturách, které byly historicky postaveny na křesťanských základech, ale z nichž se křesťanství stále více vytrácelo tedy především v Evropě. Evangelizace by měla být podle papeže nová svým nadšením, svými metodami a svými výrazy. Nová evangelizace se stala od 80. let minulého století oficiálním pastoračním programem katolické církve (papežské dokumenty: RM 1990, ChL 1992, TMA 1994, NMI 2000), neformálně se však k jejím myšlenkám hlásí i většina ostatních křesťanských církví. Jejím cílem je ukázat lidem v novém světle a srozumitelným způsobem osobu Ježíše Krista a dát jim možnost pochopit sebe sama i současný svět ve světle jeho evangelia. Metoda nové evangelizace je zásadně dialogická, tedy nikoli jednostranné přesvědčování, nýbrž snaha odpovídat na skutečné otázky a touhy člověka. To znamená naslouchat konkrétnímu člověku, vnímat jeho životní situace, jeho úspěchy, krize i selhání, brát je vážně a spolu s ním na ně hledat odpověď, která by vycházela z evangelia. 36

37 Dialog jako základní pastorační metoda Předávání evangelia bylo dříve chápáno jako proces jednosměrný (monologický),, dnes je naopak za pastorační imperativ považován dialogický pastorační styl.. Jeho teologickým východiskem je nové objevení starého křesťanského přesvědčení, že Bůh přebývá a projevuje se nejen v těch, kdo jsou oficiálními nositeli církevních úřadů, ale i ve všech ostatních lidech, dokonce i nekřesťanech. V církevní praxi lze rozlišit čtyři směry dialogu (AMBROS): dialog života (různě smýšlející lidé jsou sousedy, kolegy, přáteli ), dialog činu (různě smýšlející lidé společně konají např. sociální práci), dialog náboženské zkušenosti (baví se spolu o svých přístupech k Bohu, víře, spiritualitě, sdílejí, společně hledají v takových rozhovorech si někdy rozumí lépe věřící s nevěřícím než s fundamentalisticky zaměřeným věřícím) dialog teologické výměny (odborný diskurs o zásadních otázkách na úrovni ekumenické, mezináboženské nebo dialog se současnou kulturou). Dílčí výsledky: přijetí názorové (teologické) plurality jako normální reality uvnitř církve; různé pohledy se začaly prolínat a navzájem ovlivňovat; kultura evangelia a kultura světa přestaly být v jednoznačném protikladu; křesťané začali přijímat za své některé prvky současné kultury, které církev dříve odsuzovala; církev si začala více uvědomovat problémy života (chudoba, sociální nevyváženost světa, hrozba válek a terorismu, ekologická hrozba ) a snížila důraz na svůj misionářský cíl ve prospěch nezištné služby životu; nabourání monolitické pevnosti vedlo k frustraci mnoha členů církve a jejich odchodu jinam (srv. Latinská Amerika); podobně krize kněžských a řeholních povolání. 37

38 Inkulturace Sociální a kulturní antropologie pracuje s pojmy enkulturace (vrůstání individua do vlastní kultury), akulturace (vzájemné ovlivňování různých kultur) transkulturace (přijetí většiny prvků jedné kultury jinou kulturou či více kulturami). Slovo inkulturace má podobný etymologický význam jako akulturace, v kulturní antropologii se však nepoužívá. Teologie ho proto zvolila pro označení procesu, který je blízký akulturaci, zároveň se však od ní zásadně odlišuje (srov. DC 233). Zatímco akulturace v sociální a kulturní antropologii se vždy týká dvou nebo více srovnatelných subjektů (různých kultur, z nichž žádná není více či méně hodnotná než kterákoliv jiná, mohou však dosahovat odlišného vývojového stupně), inkulturace v teologii se týká dvou subjektů různého řádu: : na jedné straně některé z kultur, na druhé straně křesťanského poselství, jež samo o sobě nemůže být za kulturu považováno.. Používá sice ke svému vyjádření prvky kultury, v níž je prožíváno, může existující kultury zásadně ovlivnit nebo mít podíl na vytváření kultur nových, nemůže se však stát kulturou v plném slova smyslu. Inkulturace znamená intimní proměnu autentických kulturních hodnot prostřednictvím začlenění do křesťanství a zakořenění křesťanství v různých kulturách (CT 53). 38

39 Křesťanství a různost kultur Dříve bylo běžné, že se zvyky, hodnoty či normy kterékoli kultury hodnotily podle měřítek jiné kultury zpravidla té, v níž byli zakotveni autoři výzkumu. Konfrontace s cizími kulturami však postupně vedla ke zpochybnění původního přesvědčení, že evropské hodnoty a normy jsou obecně platné a pravdivé. Tak se v průběhu 18. století začal šířit kulturní relativismus,, který programově respektoval existenci odlišných hodnot, norem a idejí, aniž by ovšem relativizoval základní mezinárodně platná měřítka spravedlnosti a morálky. V současné době se všechny teorie sociální a kulturní antropologie shodují na doktríně plurality a relativity kultur.. Nelze tedy mluvit o lepších a horších kulturách, nýbrž pouze o jiných kulturách. S tímto pohledem se postupně ztotožnila i katolická církev (srov. GS 53), jeho aplikace v konkrétních situacích však pro ni není snadná. Po staletích dominance západní kultury,, jejíž součástí je i celá organizační a legislativní struktura katolické církve, je totiž na příslušníky této kultury kladen požadavek zříci se své dominance a respektovat stejnou hodnotu a důstojnost ostatních kultur. 39

40 Inkulturace v Bibli a v dějinách Ústní překlad hebrejského textu Starého zákona do aramejštiny a později písemný překlad do řečtiny (3. století př. Kristem) - Septuaginta. Rozšíření křesťanství z původního židovského prostředí do kultury římské říše, jež vycházela z řeckého filozofického myšlení: rozhodnutí jeruzalémského sněmu nenutit křesťany z pohanství k plnému přijetí židovské kultury (Sk 15,1-29). Slovanská liturgie sv. Cyrila a Metoděje v 9. století, Matteo Ricci a jeho působení v Číně v 16. století Jezuitské redukce v 17. století mezi Indiány kmene Guaraní v Paraguayi 40

41 Teologické východisko Vtělení Božího Syna inkarnace. Bůh sám v osobě svého syna Ježíše Krista vstupuje do lidského světa a lidské kultury. Boží Syn se zde solidarizuje s člověkem nejen na úrovni své činnosti,, ale dokonce i na úrovni svého bytí tím, že se člověkem stává, že na sebe bere lidskou přirozenost. Základ a vzor pro různé analogie v jednání lidí, kteří Boha v tomto světě reprezentují: člověk, žijící v Kristu, zůstává plně člověkem a členem lidského společenství přesto může být jeho život proměněn a naplněn Duchem, a tak může proměňovat i další lidské osoby; společenství církve, žijící v Kristu, zůstává plně společenstvím lidí a součástí lidské kultury přesto může být naplněno Duchem a tuto lidskou kulturu přetvářet k větší podobnosti s Bohem. Inkarnace, vstoupení do těla,, se tak stává předpokladem a vzorem pro inkulturaci, vstoupení do kultury. Inkulturace je analogií inkarnace.. Analogicky k jednání Krista na sebe bere i církev závazek sdílet všechno s lidmi, ke kterým přichází se svým poselstvím: zakoušet jejich city, sdílet jejich kulturu. Přijímá dokonce toto poslání jako svůj hlavní úkol a jako smysl své existence. 41

42 Důsledky uplatňování inkulturačního principu 42

43 Otázky týkající se inkulturace 43