6. Vývoj křesťanstva a) Velké schizma (1054)

Transkript

1 6. Vývoj křesťanstva a) Velké schizma (1054) Řetěz významných změn v Evropě kolem r byl doprovozen i úplným rozdělením světového křesťanstva na východní a západní část. Tento církevní rozkol se nazývá Velké schizma (řec. schísma = trhlina, roztržka) a byl dovršen r Nešlo ovšem o zcela nečekaný vývoj: křesťanská církev se totiž nyní rozdělila podél jazykově-kulturní latinsko-řecké hranice, která ve Středomoří existovala již od starověku. Bezprostřední příčiny Velkého schizmatu byly zejména tyto: 1. Prohloubila se propast mezi kulturou křesťanského Východu a Západu. S rozvojem latinské vzdělanosti (spojené též s karolinskou a otonskou renesancí) mizela mezi západními vzdělanci znalost řečtiny a obě křesťanské sféry spolu přestávaly komunikovat. 2. Na Východě existoval jediný velký křesťanský stát Byzantská říše, ale církevní správa tu byla rozčleněna do 4 obvodů patriarchátů, jejichž centra byla navzájem oddělena pouštěmi i mořem a jejichž území nyní navíc často náleželo do Arabské říše. Žádný z patriarchů (tj. nejvýznamnějších východních biskupů) se tedy nemohl svou autoritou rovnat byzantskému císaři, a dokonce i nejvýznamnější z nich, patriarcha cařihradský, byl v systému cesaropapismu (viz V.B.3.) císaři podřízen. Naproti tomu křesťanský Západ se politicky dělil na řadu států, zatímco církev v čele s papežem (jediným zdejším patriarchou) tu hrála roli mocné nadnárodní organizace a ani instituce středověkého římského císařství Karlovců a Otonců na tom zatím mnoho nezměnila. 3. Mezi oběma křesťanskými sférami vzrůstaly věroučné rozdíly. Hlavním se stala otázka po charakteru tří božských osob ve Svaté trojici (Bůh Otec, Boží Syn, Duch svatý). Podle tradičního výkladu (v nicejském vyznání víry z r. 325) je Bůh Otec mezi těmito osobami tou základní, zatímco novější západní (latinské) pojetí postavilo na stejnou úroveň Boha Otce i Božího Syna (Krista). Zdánlivě velmi teoretický spor měl závažné praktické důsledky: šlo o otázku, zda původní křesťanské věroučné zásady je možné měnit (aktualizovat) (jak chtěl latinský Západ), nebo zda je třeba se jich držet jako autentického biblického pojetí (což bylo stanovisko řeckého Východu). 4. Obě strany se vážně nepohodly, když papež Lev IX. a byzantský císař Konstantin IX. plánovali společnou obranu proti Normanům, kteří se na počátku 11. století úspěšně vylodili v jižní Itálii. Při jednáních v Cařihradu v r byli papežovi poslové ochotni uvažovat pouze o takové akci, jež by zároveň demonstrovala papežskou nadřazenost nad celou křesťanskou církví: tuto ideu však Byzantinci nepřijali a obě strany se rozešly ve velmi emotivních sporech. Od tohoto okamžiku se křesťanský Východ i Západ vyvíjely samostatně. Západní (latinské) křesťanství se označuje jako katolická (všeobecná) církev, jejíž pozemskou hlavou je papež. Na Východě dnes existuje asi 15 organizačně samostatných, ovšem věroučně velmi blízkých církví, označovaných společně jako pravoslavné (též ortodoxní, tedy s jedině správnou, původnější věroukou). V čele každé pravoslavné církve stojí patriarcha; nejčestnější postavení mezi nimi má stále patriarcha cařihradský, ale neplyne z toho jeho funkční nadřazenost. Kromě toho však na křesťanském Východě žijí ještě církve nepravoslavné (zpravidla méně početné); ve zvyklostech některých z nich přetrvávají dokonce prvky velmi raného křesťanství (jedná se o církev arménskou, koptskou, maronitskou atd.). Velké schizma sice zpřehlednilo situaci v křesťanském světě, avšak bylo spojeno s poklesem moci papežů i byzantských císařů: prostor jejich možné působnosti se výrazně omezil. Na Západě se nová situace křesťanstva promítla do tří nových vývojových tendencí: 1. hlubší propracování myšlenky středověkého římského císařství, jež by v nových, geograficky skrovnějších podmínkách zaručovalo efektivní soulad moci politické i církevní; výsledkem byl vznik mezinárodní organizace Svatá říše římská;

2 2. přesnější vymezení vztahu mezi duchovenstvem na jedné straně a panovníky i šlechtou na straně druhé; výsledkem byl spor o investituru; 3. rozšíření vlivu katolické církve dobytím významných území ovládaných zatím muslimy; výsledkem byly křížové výpravy do Levanty. Pravoslavné křesťanství dnes: bohoslužba v Řecku a kopule chrámů v Moskvě Shrnutí: Kulturní rozdíly i mocenské soupeření mezi východním (byzantským) a západním (římským) křesťanstvím vedly v r k rozdělení dosud jednotné křesťanské církve na církev katolickou v čele s papežem (na západě) a skupinu církví pravoslavných (na východě). V katolickém světě se ovšem objevily konflikty vyplývající z kolize církevních struktur a rodících se feudálních vztahů. Otázky a úlohy: 1. S využitím statistických údajů v publikacích encyklopedického charakteru sestavte žebříček států, kde je pravoslavné křesťanství nejvíce zastoupeným náboženstvím. 2. Výraz ikona je dnes spojen především s počítačovým světem a pojem ikonický zase s prostředím médií. Ale co znamená ikona v pravoslavném křesťanství? 3. Kde nejblíže vaší škole je nějaký, třeba jen malý pravoslavný chrámový prostor? Výběr z odborné literatury: Boris N. Florja: Církevní rozkol a slovanský svět. Červený Kostelec Jaroslav Kadlec: Dějiny katolické církve, I. III. Olomouc Marek Matějek: Zánik jednoty mezi Západem a Východem 1054: transkulturní bod zlomu? Ostrava 2013.

3 c) Boj o investituru Vznik Svaté říše římské vedl ke střetnutí dvou globálních koncepcí západoevropské politiky: císařského univerzalismu s univerzalismem papežským: 1. Římští císaři (pocházející vesměs z německých států) chtěli posílit svou kontrolu nad státy italskými. To však vyvolávalo odpor papežů, kteří jako vládci Papežského státu byli nejen vysokými církevními hodnostáři, ale také světskými politiky se vším, co k tomu náleží. 2. Římští císaři i jiní monarchové prosazovali své právo na jmenování biskupů a dalších významných kněží do jejich úřadů (šlo o právo na investituru; lat. investire = obléci, zde se rozumí do biskupského šatu). Vybírali samozřejmě osobnosti loajální (oddané), a tím ztěžovali prosazování zájmů vysokého duchovenstva. Tyto rozpory dosáhly vrcholu v polovině 11. století. V letech vládli na trůnu římského císaře v souvislé řadě čtyři muži z jediné dynastie: nazývá se sálská, podle řeky ve středním Německu (po Karlovcích a Otoncích to byla třetí silná císařská dynastie). První sálský panovník s císařskou korunou, Konrád II., připojil ke Svaté říši římské Burgundsko a úspěšně válčil s Poláky i Maďary. Konrádův syn Jindřich III. prosadil na papežský stolec postupně čtyři německé kněze. Také dovršil začlenění Českého knížectví do říše. Zemřel však nečekaně r v pouhých 39 letech. Již dříve dosáhl toho, že jako jeho budoucí nástupce byl zvolen jeho syn Jindřich IV., jemuž však nyní, v době otcovy smrti, bylo pouhých šest let. Tato okolnost dodala odhodlání stoupencům svrchovanosti papežské moci nad císařskou. Do čela jejich úsilí se postavili dva papežové. Oba byli ovlivněni clunyjským reformním hnutím (viz V.B.8.c.). První z nich byl francouzského původu a vládl jako Mikuláš II. V r vydal bullu (významnou listinu s kovovou pečetí) o papežské volbě: stanovil, že papeže volí pouze sbor nejvýznamnějších kněží, mezi nimiž mají klíčový vliv kardinálové (papežovi rádci), kteří jsou zároveň biskupy; tím byl téměř vyloučen vliv císařův. O dvě staletí později se sbor volitelů zúžil na kardinály, kteří pak (od r. 1274) měli během volby setrvávat v konkláve (uzavřeném shromáždění), aby nebyli vystaveni tlaku světských politiků, zejména právě císaře. Tento způsob papežské volby se uplatňuje dodnes. Druhý z reformních papežů byl Ital a vládl pod jménem Řehoř VII. Stal se jedním z nejvýznamnějších papežů všech dob, ačkoli ve svém úřadě působil jen necelých 12 let ( /1085). Gregoriánská reforma byla vystižena pojmem osvobození církve. Na vysvětlenou se používala obrazná vyjádření: církev a stát jsou jako dvě oči, které společně provázejí člověka životem, avšak tak jako duše stojí nad tělem, tak také církev stojí nad státem. Základním dokumentem reformy se stal Řehořův spis Dictatus papae (Papežský výnos; z r. 1075). Jádrem jeho obsahu byl neomezený papežský nárok na investituru biskupů, ale také třeba na sesazení římského císaře. Spor o investituru se týkal jmenování biskupů i klášterních opatů; opati tehdy formálně stáli ve struktuře řeholního kněžstva na biskupské úrovni (viz V.B.8.d.). Biskupové a opati náleželi k feudálům a často zastávali i vysoké státní úřady: jejich politický vliv byl značný. Jindřich IV., který byl tehdy jen králem německým, zareagoval rychle: v r přiměl německé biskupy prohlásit papeže Řehoře VII. za sesazeného. Řehoř se ovšem cítil být silnějším a vyřkl nad Jindřichem nejpřísnější církevní trest, klatbu. Ta znamenala, že provinilec byl vyloučen na okraj církve: nikdo z křesťanů se s ním nesměl žádným způsobem stýkat. V Jindřichově případě to též znamenalo, že všichni jeho

4 lenníci byli vůči němu zbaveni přísahy věrnosti. Klatba byla brána velmi vážně a říšský sněm přikázal Jindřichovi, aby si u papeže vyprosil zproštění z tohoto trestu, jinak bude zbaven trůnu a bude zvolen nový král. Setkání Řehoře VII. a Jindřicha IV. zprostředkovala markraběnka Matylda Toskánská a uskutečnilo se v r na markraběnčině hradě Canossa. Papež sem dorazil na počátku své ohlášené cesty do německých států, kde se hodlal v případě Jindřichovy neústupnosti spojit s jeho domácí opozicí. Jindřich se nevzdal nadějí na konečné vítězství, ale v nastalé situaci, kdy byl v časové tísni a bez vlivných spojenců, se rozhodl pro úplné veřejné pokání. Se svou rodinou a s jen nevelkým vojenským doprovodem se vydal do Itálie a v lednové zimě roku 1077 prý tři dny čekal, oděn jen v skrovný oděv kajícníka, před Cannossou, než jej Řehoř přijme. Během následujícího setkání Řehoř klatbu zrušil, avšak odmítl Jindřicha podpořit jako vladaře Svaté říše římské. Kosmas (asi ): Kronika Čechů: V týchž dnech přijela do Říma Matylda, velmi mocná paní, jež se po smrti svého otce Bonifacia ujala vlády nad celým Lombardskem a Burgundskem, majíc moc voliti, dosazovati nebo sesazovati přes sto dvacet biskupů. Jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Řehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci, poněvadž byla velmi moudrou rádkyní Jindřich se tedy vrátil do Německa, v nastalé krátké občanské válce porazil své domácí odpůrce, a když jej neústupný Řehoř dal do klatby podruhé, vytáhl se svým vojskem, již lépe připraven, dokonce na Řím. Během impozantního tažení, jehož se účinně účastnilo i české vojsko vedené knížetem Vratislavem II., dobyl v r Řím, vyhnal z něj Řehoře a na jeho místo dosadil jako nového papeže Klimenta III., od nějž se dal korunovat na římského císaře. Řehoř pak v r zemřel ve vyhnanství v jižní Itálii (a v témže roce Jindřich povýšil Vratislava do hodnosti vůbec prvního českého krále). Jindřich IV. zemřel v r (po 50 letech vlády) a po něm na říšský trůn nastoupil jeho syn Jindřich V. Byl méně výrazným panovníkem, avšak dovedl boj o investituru ke kompromisnímu závěru: v r uzavřel s papežem Kalixtem II. Konkordát wormský (v německém městě Wormsu), podle nějž byla investitura rozdělena do dvou částí. O udělování biskupských a opatských hodností rozhodovalo duchovenstvo: papež zpravidla vysvětil toho, koho místní církevní hodnostáři zvolili. Takto určenému knězi pak císař uděloval příslušná území jako léno, s jehož užíváním byl samozřejmě spojen závazek věrnosti. Formálně symetrické řešení sice dalším kompetenčním sporům mezi mocí světskou a duchovní nezabránilo, avšak situace se na několik staletí poněkud zklidnila. Shrnutí: Soupeření mezi univerzalismem císařským a papežským nalezlo svůj nejviditelnější výraz v boji o investituru (právo na dosazování) biskupů a opatů. Po dramatickém střetnutí mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. (bezúspěšně se pokusili o smír r v italské Canosse) byla r uzavřena kompromisní dohoda Konkordát wormský: personální otázky zůstaly v rukou duchovních hodnostářů, kteří však museli formou lenního slibu zaručit svou loajalitu ke státu. Otázky a úlohy: 1. Vysvětlete (i s použitím českých ekvivalentů) mezinárodně rozšířené úsloví jít do Canossy. 2. Odhadněte, proč se český kníže Vratislav II. přidal na císařovu stranu proti papeži. Výběr z odborné literatury: Jan Wierusz Kowalski: Encyklopedie papežství. Praha 1994.

5