Burgundské období v dějinách Nizozemí s důrazem na kulturní dějiny

Transkript

1 Burgundské období v dějinách Nizozemí s důrazem na kulturní dějiny Vladimíra LENERTOVÁ Ačkoli se to tak zprvu snad ani nezdálo, bylo období burgundského panování v Nizozemí pro zemi kulturním požehnáním. Burgundské století, které vrcholí založením Řádu Zlatého rouna dosahuje za vlády čtyř svých vévodů politického a kulturního rozmachu, z jehož dědictví země čerpá dodnes a je drahocenným přínosem do pokladnice kulturních dějin staré dobré Evropy. V roce 1384 zdědil téměř celé Nizozemí burgundský vévoda Filip II. Smělý, syn Jana II. Dobrého, 1 francouzského vévody z vedlejší větve Valois. 2 Postupem času se tak Nizozemí stává součástí vévodství burgundského. Strmý vzestup burgundského vévodství začíná v roce 1363, francouzský král Jan Dobrý (* Londýn) svému nejmladšímu synovi Filipu Smělému (* ) Přízvisko smělý získává již ve svých 14ti letech,za udatnost v boji u Poiters. V roce 1363 dostává od otce lénem vévodství Bourgogne a císař Karel IV. mu uděluje lénem hrabství burgundské (Franche Comté). V roce 1369 připojil Filip Smělý ke své državě sňatkem s Markétou 3, dědičkou posledního tamního hraběte Ludvíka II. 4 Flandry zemi průmyslu a obchodu, a jejíž města byla tak silná a tak často se bouřila, že se zde dařilo udržet klid jen s vynaložením velkého vojenského i diplomatického úsilí. Po získání Flander se ale začalo Burgundsko Francii odcizovat a vede svou vlastní politiku. Kromě již zmíněných zemí získal Filip Smělý také mnohá území koupí (např. hrabství Charolais, Artois aj.). Burgundská dynastie vytvořila v této době protiváhu k Francii, Anglii a Římské říši. Roku 1419 nastupuje na scénu Filip III., zvaný Dobrý ( ). Využívá oslabení Francie Stoletou válkou a zpřetrhává s ní razantně veškeré vztahy. Přiklání se k Anglii, nechává se jí inspirovat, obchoduje s ní a navazuje maximálně korektní sousedské vztahy. Nizozemí, zejména jeho jižní území, se stalo během Filipova panování nepřehlédnutelným centrem západní Evropy a významným střediskem evropské kultury, důstojným partnerem dosud suverénně celému kulturnímu světu vévodící Itálii. Zatímco Anglie a Francie se 1 Jan II. Francouzský zvaný Dobrý (26. duben 1319 LeMans 8. duben 1364 Londýn) byl francouzský král z dynastie Valois, nejstarší syn Filipa VI. a Jany Burgundské. 2 Valois -vedlejší rodová linie francouzského královského rodu Kapetovců. Ve Francii vládla v hlavní linii v letech a ve vedlejších liniích Valois-Orléans a Valois-Angoulême až do roku Markéta III. Flanderská jediná dcera flanderského hraběte Ludvíka II. po jeho smrti přešla veškerá hrabství na ni a jejího druhého manžela Filipa II. Burgundského. Náležela k rodu Dampierrů 4 Ludvík II. Flanderský - hrabě z Flander, Rethelu, Nevers, krátce vévoda brabantský a ke konci života také hrabě z Artois a Burgundska.

2 vyčerpávají válkou, Nizozemí využívá období míru na svém území a dostává se do konjunktury. V roce 1423 je zaveden knihtisk v Haarlemu, a dále postupně v dalších městech. Přístavní město Bruggy se přeměňuje na Severní Benátky nejen co do krásy, ale stejně tak jako obchodní a dopravní uzel. Rozkvět Brugg je založen na soukenickém řemesle a čilém obchodování, zejména s Pobaltím a Středozemím. Nizozemí se právě v této době stává námořní mocností světového významu. Měšťané bohatnou díky rozkvétajícímu, mezinárodnímu obchodu s látkami. Vzkvétají nejen Bruggy, ale také další města jako Gent, Tournai, Lutych, Lille a Lovaň, kde je roku 1425 založena katolická univerzita. Utrecht se stává těžištěm biskupské moci a svým významem vzrostl i Haag. Země rodí své titány v umění,zejména díky svobodomyslným a bohatým mecenášům, v čele s burgundskými vévody. Nizozemí v 15. století bezesporu vzkvétá jako jarní zahrada a plody, které vydává ze svých útrob, se zapisují na věky do dějin obchodu, politiky, ale zejména a především umění. V tomto století jsme (nejen) v Nizozemí svědky zrodu nově uvažujícího člověka. Jedince, pro něhož jsou zákonem pouze hranice lidských možností. Jeho jediným opravdovým pánem je smrt. Myslí svobodně, svobodně tvoří nebo obchoduje, své myšlenky vyvažuje povrchní zbožností. Jeho jedinou odplatou, jakožto odplatou hrdiny, je úspěch. Po smrti Filipově v roce 1404 se vlády ujímá Jan Nebojácný ( Sans Peur bezestrachu ). Díky jeho ofenzivní politice ve Francii si znepřátelí mocný Orleánský rod, 5 a přestože v průběhu jeho vlády dochází oficiálně ke smíření, je (snad na pokyn dauphina Karla, později VII.) zavražděn. Janův syn, Filip (Dobrý) (*1396, , vládl ) uzavírá později pakt s anglickým králem Jindřichem V., a to smlouvou z Troyes. Šlo o sňatkovou dohodu a vzájemné přejímání dědických nároků v případě smrti obou. Filip, Dobrý cíleně buduje centralizující státní útvar. Usiluje o vytvořenívelké burgundské říše a touží po královském titulu. Vedle zděděných území se zmocňuje Brabantu s připojenými oblastmi Limburg, Antverpy a Mecheln. V r získává území Holland, Zeeland a spolu s nimi Henegavsko. Byl titulárním pánem Fríska a v roce 1444 získal od Elišky Zhořelecké i Lucembursko. Právě s jeho jménem je spojen kulturní rozkvět Nizozemí. V jeho sídlech Bruggách, Bruselu a Lille byla pěstována a striktně dodržována rafinovaná dvorská kultura. Okázalost Filipova dvora brzy pokoří hranice země. Neváhá nechat proudit při slavnostech z fontán víno, opájí se zlatem a leskem a jeho dvůr patří k nejhonosnějším v tehdejším světě. Zároveň 5 Orléans-Valois vedlejší větev rodu Valois, od roku 1392 vévodové ďorléans, v roce 1498 nastoupili Ludvíkem XII. na francouzský trůn. Sňatkem s Ludvíkovou dcerou Claude de France ( ) si zajistil nástupnictví po orleánské dynastii František I.

3 byl obratným diplomatem a vyjednavačem. Vzbouřeným městům čelí nabídkami smíru, které respektují částečně požadavky a nároky jejich obyvatel, a tím je odzbrojuje. Podrobuje si jedno území za druhým. Využívá diplomatů, rádců a neméně svých jazykových znalostí. Jako dvorní malíř a diplomat působil ve Filipových službách např. Jan van Eyck. 6 V díle Van Eycka se naplno projevuje nové pojetí vnějšího i vnitřního prostoru, psychologická pronikavost, která se stala zárodkem mistrovského rozvoje portrétního umění. Tento vlámský zázrak a hledání jeho pramenů je předmětem zkoumání odborníků z celého světa dodnes, obecně se kloní k tvrzení, že jeho prameny je nutno hledat ve Francii a v oblasti Rýna. Právě tomu odpovídá spojení burgundského vévodství, léna francouzské koruny, s flanderskými hrabaty. Flanderští umělci se tak již na konci 14.století přicházeli učit vybranosti a eleganci do gotické Francie, kde se soustředily v té době také umělecké proudy z porýnských zemí. Kolem roku 1400 tvořili burgundští malíři a sochaři významné umělecké jádro, jehož novátorství přetrvalo takřka celé následující století (Claus Sluter, Jan Maloule z Limburska, Melchior Broederlam). Počátek nizozemské renesance by však zdaleka neměla takové důsledky, nebýt Van Eyckovské školy.přesné a popisné vystižení detailů, nesmírně jemná a minuciózní malba i kresba, důsledné využívání perspektivy, zejména při kompozici prostoru, práce se světelnými poměry, průzračné, rozptýlené světlo a jeho precizní využití, výrazné stínování, to jsou jedinečné, charakteristické znaky této školy. Bratři Jan a Hubert, pocházející z Maeseycku u Maastrichtu. O Hubertovi mnoho nevíme, nicméně jeho jméno figuruje na slavném Gentském oltáři, jenž je společnou prací obou bratří. Jan Van Eyck (datum narození neznáme, snad 1390, umírá r.1441 v Bruggách, kde je pohřben. Jeho hlavním mecenášem byl právě Filip Dobrý, ačkoli se o Van Eyckovo dílo zajímal i Alfons V. Aragonský, který v dopisech svému valencijskému velvyslanci se dožadoval koupě malířových obrazů. Jan byl vynikajícím portrétistou, a jak je z díla patrné, skvělým a pronikavým pozorovatelem lidských povah. I to bylo možná důvodem, proč ve službách vévodových podnikal Van Eyck cesty, které nesly pečeť tajemství a mlčenlivosti o jejich účelu. 7 Proslulost Jana Van Eycka a jeho žáků se šířila do dalších zemí. Z jejich dílny vycházela zejména díla nábožensky laděných obrazů nejvíce Madony. Eyck však patří rovněž k největším portrétistům všech dob. Jeho podobizny bývají působivější než díla italských, zejména florentských mistrů rané renesance. Atmosféra a detail, kterým je v malbách věnována maximální pozornost, jim dodávají až neskutečnou pravdivost. Zároveň už 6 Jan van Eyck * kolem 1390 v Maaseycku umírá 9. července 1441 v Bruggách; nizozemský malíř 7 José Pijoan, Dějiny umění, Sv.5, str 78

4 v Janových pracích můžeme zahlédnout náznak vrstevnatosti malby (jež stovky let poté dovedli k dokonalosti impresionisté), jejíž dodává portrétům jakoby třetí rozměr, plastičnost a získáváme tak dojem, že tváře portrétovaných vystupují z obrazů a je jich možno se dotknout, ucítit na dlani teplo růžové pleti. Po smrti Jana van Eycka, malíře, který jej zásadním způsobem ovlivnil, se stal nejvýznamnějším umělcem v oblastech ležících severně od Alp Rogier van der Weyden. 8 Připomeňme si alespoň jeho nejslavnější díla, jako jsou Snímání z kříže (dnes zapůjčeno v madridském Pradu), Triptych z Miraflores, Oltář sedmi svátostí a milníková díla ovlivněná cestou do Itálie, zejména do Florencie a fyzickým setkáním s italskou renesancí Madona dei Medici, nebo Ukládání do hrobu. V Itálii se Van der Weyden naplno věnuje technice olejomalby, všímá si důkladně lidského těla a jeho rozvržení v prostoru, detailu pohybu. Zemřel v Bruselu v roce Na jihu Nizozemí, v Brabantsku, tvoří a pracuje další velikán holandského malířského umění, Hieronymus Bosch. 9 Svým dílem se řadí k rané tvorbě nizozemské renesance a ve své podstatě je ovlivněn tvorbou iluminace. Někdy je řazen k pokračovatelům doznívající gotiky, zejména středověké knižní malby jeho detaily maleb často připomínají středověké miniatury. V dílech se vyznačuje narativností a moralizujícími tématy, Bosch rád zobrazuje zápas dobra se zlem. Pracuje s fantazií jako svým předním nástrojem, jako alegorické symboly používá zvířata, části lidských těl, démony. Jeho díla jsou komplexně pojatá, originální, vyznačují se vysokou mírou fantazie a hluboce promyšlenou symbolikou postav a ikonografie. Hieronymus Bosch vytvořil několik triptychů. Mezi jeho nejznámější díla patří například Zahrada pozemských rozkoší zobrazení ráje s Adamem a Evou a mnoho podivuhodnými zvířaty v levé části triptychu. Střední část představuje pozemské rozkoše velké množství nahých postav, děsiví ptáci, ovoce. Pravý panel triptychu zobrazuje hudební peklo trestající hříchy. Pokud se postranní panely uzavřou, lze spatřit Boha tvořícího zemi. 10 Další umělec tohoto neuvěřitelného století, Hugo Van der Goes, se narodil v Gentu (*1440, 1482). Podílí se na smuteční výzdobě procesí konaného u příležitosti úmrtí burgundského vévody Filipa Dobrého. Poté maluje ve službách Filipova syna, Karla, zvaného Smělý. Van der Goes překvapuje smělými řešeními prostoru, realismem, vizionářskou atmosférou malby. Na zakázku od rodiny Portinari z Florencie, sídlící v Nizozemí, pracuje na 8 Roger van den Weyden nizozemský malíř, * , Holandsko. 9 Hieronymus Bosch, vlastním jménem Jheronimus Anthonissoen van Aken, (kolem 1450 cca 9. srpna1516), nizozemský malíř. 10 Dnes v Národním muzeu Prado, Madrid, Španělsko.

5 oltářním obrazu pro kostel Sant' Egidio a vytváří Triptych Portinari ( ). Jde o typické dílo vlámské školy, se silně naturalistickým přístupem k detailu. Realistické vyobrazení postav, s maximálně realistickým vyobrazením tváří (vrásky, mezery mezi zuby, žilkování) i postav bylo naprosto šokující. Van der Goes byl melancholik a trpěl depresemi. Rok po dokončení triptychu se uchyluje do kláštera Roode Kloster nedaleko Bruselu, kde v roce 1482 umírá. Jeho mecenáš, Karel Smělý ( ) však dovádí zázračné burgundské století v Nizozemsku k vrcholu a zároveň konci. Rozvíjí otcovu anglofilskou politiku, žení se s Markétou z Yorku, sestrou krále Edvarda IV. Na rozdíl od svého otce, který své državy získal a uměl spravovat mistrnou empativní politikou a geniálně politickou strategií, stejně jako uměním jednat, Karel svou prudkou povahou za necelých jedenáct let boří burgundské dílo v Nizozemí. Stejně jako jeho otec, touží po královské koruně, ale přes mnohé sliby císaře Fridricha III. se jí nakonec nedočká a čelí posměchu celé Evropy. Utrácí mnohem více peněz, než jeho velkorysý otec. Ztrácí důvěru poddaných, nedokáže patřičně čelit nové francouzské ofenzívě. Umírá v roce 1477 na bitevním poli v bitvě u Nancy. Tím končí snahy burgundských vévodů z rodu Valois o hegemonii ve frankovlámské oblasti. Vymírají po meči a nizozemský prostor se otevírá rodu Habsburků. Současně skončila doba představitelů první i druhé generace velkých staro-nizozemských malířů. Po Janovi van Eyck umírá další Filipův dvorní umělec Rogier van der Weyden, dále Dirck Bouts i Hugo van der Goes. Architektura Zatímco v dekorativních kamenických prvcích dlouho přetrvávalo pozdně gotické tvarosloví, náměty a formy sochařských děl se postupně přizpůsobovaly vlivu italské renesance. Charakteristickým rysem nizozemské architektury je budování širokých až sedmilodních chrámových prostorů a nepříliš vysoká konstrukce kleneb. V severních provinciích se jako materiál používaly zejména cihly a kostely byly opatřeny dřevěnými malovanými stropy. Počátky samostatného nizozemského výtvarného umění se kladou do konce 14. století, kdy četní nizozemští umělci pracovali na dvorech v Dijonu (Burgundsko), Bourges a v Paříži. V sochařství patřil k nejvýraznějším postavám Claus Sluter (*1304, 14056/6), pracující pro kartuziány 11 v Champmolu, v Dijonu. V podání fyziognomií postav dosáhl téměř portrétních podob a rozvinul objemovost figur. 11 Kartuziánský řád neboli kartuziáni (lat. OrdoCartusiensis), katolický mnišský poustevnický řád založený roku1084 svatým Brunem (pro mnichy i mnišky), papežem potvrzený v roce 1176.

6 Významné místo v nizozemském umění zaujímala rovněž knižní malba, usilující o co nejvěrnější podání věcí jevového světa v rámci prostorových vztahů. V podání krajiny a architektury nejdále dospěli bratři z Limburska 12 v kalendářních výjevech hodinek (dnes v Musée Condé v Chantilly). Spolu s J. de Hesdinem 13 a dalšími vytvořili základ pro nizozemské deskové malířství 15. století. Významná střediska vlámské renesance vznikala v Mechelenu v Bruggách a v Antverpách. Zejména Bruggy dodnes vypovídají o neuvěřitelném století burgundské dynastie v Nizozemí a působí jako rozkošná reminiscence dávné a přece srozumitelné, fascinující doby, z jejíhož kulturního dědictví můžeme čerpat dodnes. Na závěr snad lze říci, že díky burgundské dynastii se podařilo v 15.Století, v celé nizozemské oblasti využít období klidu a míru, dosáhnout určité rovnováhy sil na poli politickém, sociálním, obchodním i uměleckém. Slavné holandské žít a nechat žít jakoby našlo u burgundských vévodů tu pravou živnou půdu. A jedině v klidných časech, kdy se daří obchodu a vznikání nového, se může zároveň (relativně) svobodně a doširoka rozvíjet umění. Všechny tyto podmínky byly splněny během bez mála o něco více než sta let a vycházejí z nich umělečtí mistři i pozdějších období. Dodnes žasneme nad uměleckými skvosty, která vyšla z dílen nizozemské renesance, porovnáváme je zákonitě s renesančními díly italskými, německými, anglickými, která nás vedou dále napříč pochopením kultur a umění do současnosti. S údivem se nakonec dobereme k téže otázce, která je skloňována od počátku 20. století širokou i odbornou veřejností opravdujiž doba titánů v umění skončila? Literatura: José Pijoan, Dějiny umění, sv.5,6, Odeon, 1988 Dějiny Nizozemska, Han Van Der Horst, NLN, s.r.o, Bratři z Limburka (nizozemsky Gebroeders van Limburg) Herman, Jan a Paul (cca ),nizozemští malíři miniatur 13 Jean de Hesdin ( 1320 cca 1412 ), francouzský teolog