1. ÚVOD 2. ŠELMY 3. CHARAKTERISTIKA DRUH

Transkript

1

2 OBSAH 1. ÚVOD ŠELMY CHARAKTERISTIKA DRUHŮ Rys ostrovid (Lynx lynx) Vlk obecný (Canis lupus) Medvěd hnědý (Ursus arctos) VÝSKYT Rys ostrovid Historie Současnost Medvěd hnědý Historie Současnost Vlk Historie Současnost POPULACE EKOLOGICKÝ MANAGEMENT MAPOVÁNÍ VÝZNAM Medvěd hnědý Vlk obecný Rys ostrovid Závěr OCHRANA Ochrana savců v EU Akční plány ochrany velkých šelem Akční plán na ochranu medvěda hnědého Akční plán na ochranu rysa ostrovida Akční plán na ochranu vlka Záchranné programy Programy péče Ochrana v Beskydách Praktická ochrana PŘÍČINY OHROŽENÍ VELKÉ ŠELMY A LIDÉ Medvěd hnědý Vlk Rys ostrovid ŠELMY A HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA...45

3 13. ZÁKON Zákon o náhradě škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy Zákon o ochraně přírody a krajiny Zákon o myslivosti ZÁVĚR...51 LITERATURA...58

4 1. ÚVOD Velké šelmy byly nejen u nás, ale téměř v celé střední Evropě v 18. století zcela vyhubeny. Hlavními důvody jejich vyhubení bylo postupné odlesňování krajiny, změna ve skladbě lesů a také přímé pronásledování člověkem. Pronásledování velkých šelem u nás začalo již na konci 15. století v souvislosti s hospodářským podnikáním renesančních velkostatků. Nejzásadnější ústup populací však nastal v 18. století, kdy začalo platit nařízení o hubení velkých šelem a zároveň byly vydány nové lesní řády, které způsobily přeměnu původních lesních porostů na smrkové monokultury. Pozdější reformy, zejména lovecký řád Josefa II. z roku 1780 umožňující hubení šelem každému a kdekoliv, zastihly populace velkých šelem již na ústupu a jen urychlily jejich zánik na většině našeho území. Díky spontánní přirozené migraci jedinců původních populací velkých šelem ze slovenských a polských Karpat, ale také díky důsledné druhové i územní ochraně, která byla započata ve druhé polovině 20. století, je v současné době možné sledovat znovuosidlování našeho území velkými šelmami. Opětovný návrat velkých šelem alespoň na část území ČR má velký význam jednak z hlediska perspektivy těchto druhů, ale je také ukazatelem kvality horských biotopů. V neposlední řadě je velmi důležitý pro vytvoření reálného vztahu veřejnosti k těmto druhům. Návrat velkých šelem do naší přírody není nijak jednoduchý a přináší sebou celou řadu problémů. Velké šelmy se totiž neomezují jen na přirozené lesní ekosystémy, ale vyskytují se i v krajině značně člověkem pozměněné a využívané. Stávají se tak jakýmsi konkurentem člověka a více či méně svou přítomností omezují některé jeho činnosti. Přežití těchto velkých šelem proto závisí především na pozitivním vnímání veřejnosti a na úspěšném ekonomickém systému náhrad ztrát, způsobených těmito šelmami. Ochrana velkých šelem z globálního hlediska přesahuje rámec naší republiky. Předpokladem pro účinnou ochranu vzácné a ohrožené fauny by mělo být mimo jiné upravení nebo zrušení nevyhovujících právních norem. Praxe stále ukazuje, že dosavadní způsob ochrany nestačí. Kromě uvedení všech zákonů do souladu s potřebami ochrany přírody je nezbytné vytvořit zpětně vhodné podmínky pro přežití vzácných šelem především v národních parcích a chráněných krajinných oblastech například zřízením rozsáhlých klidových zón s omezením všech lidských aktivit. S narůstajícím civilizačním tlakem na přírodu Beskyd je stále aktuálnější snaha o zásadní omezení všech lidských aktivit, které by mohly znehodnotit území vhodná pro přežití vzácné horské zvířeny, včetně velkých šelem. K zachování přirozených či přírodě blízkých ekosystémů v oblasti

5 Beskyd je pak především zapotřebí zásadním způsobem usměrnit stavební aktivity v CHKO Beskydy v podhůří je silně omezit a v horách zcela zakázat. Tato opatření nejsou sice populární, ale jestliže základním cílem je zachovat Beskydy jako hory v pravém slova smyslu, to znamená i se značnou částí divoké nedotčené přírody, pak jiné řešení neexistuje. Hlavním cílem této bakalářské práce je podat ucelený přehled o charakteristice jednotlivých druhů velkých šelem, současném výskytu a početnosti jednotlivých populací v ČR, o způsobech jejich ochrany jak v rámci ČR tak i ostatních států. Tato práce si také kladla za cíl zjistit důvody, proč vůbec velké šelmy chránit, zda je jejich ochrana v ČR dostatečná, kde se nachází nedostatky v této ochraně, ať už samotných druhů, nebo jejich stanovišť a také jaké jsou vůbec příčiny jejich ohrožení. Posledním cílem této práce bylo poukázat na vztah veřejnosti, zejména obyvatel venkova, k velkým šelmám, neboť právě tato skupina lidí je v přímém kontaktu s velkými šelmami nejvíce.

6 2. ŠELMY Šelmy (Carnivora) jsou predátoři plnící důležité regulační, selekční a asanační funkce v našem ekosystému (Kolda, 2004). Mají velmi dokonale vyvinuté smysly. Nejedná se jen o čich a sluch, ale také zrak. Oči šelem mají za sítnicí reflektivní vrstvu, která slouží jako zrcadlo a skrz sítnici odráží světlo zpátky. Proto k vidění za šera potřebují mnohem méně světla. O čichových schopnostech šelem svědčí i řada pachových žláz, umístěných ponejvíce v okolí řitního otvoru nebo při kořeni ocasu. Slouží buď ke vzájemné komunikaci zvířat nebo k označování teritorií. Masožravému způsobu života odpovídá stavba i složení chrupu. Šelmy mají úplný chrup s zuby. Společným znakem všech druhů jsou mohutně vyvinuté, protáhlé a kuželovité špičáky, které slouží k chytání a usmrcování kořisti. Zpracování potravy pak obstarávají zuby třenové a stoličky, přičemž poslední horní zub třenový a první dolní stolička tvoří tzv. trháky. Čelisti mají mohutnou svalovinu (Anděra, 1982). Šelmy jsou přizpůsobeny k lovu živé kořisti, hlavně obratlovců; z našich druhů je jedině medvěd plně všežravý. Lovecký způsob života klade na organismus daleko větší nároky než rostlinná výživa. Střevo je krátké a žaludek má jednoduchou stavbu (Pelikán, 1979). Dalším charakteristickým znakem jsou drápy, u kočkovitých šelem zatažitelné do pochvy. Vytahují se až při ohnutí prstů a je tak zaručeno, že se při chůzi neobrušují. Rozmnožovací schopnost šelem je ve srovnání např. s hlodavci mnohem menší. Mívají totiž obvykle jeden vrh ročně a navíc s nižším počtem mláďat. Mláďata obvykle pohlavně dospívají až ve stáří několika let (Anděra, 1982). Populační hustota šelem je podstatně nižší než u hmyzožravých či býložravých savců, což vyplývá z postavení šelem v potravním řetězci. Z ekologického hlediska totiž představují konzumenty vyšších řádů (Pelikán, 1979). Vývojově lze vznik šelem sledovat od začátku třetihor (eocénu) a necelých 250 dnes žijících druhů je děleno do 9 čeledí. Na území České republiky (ČR) je v současnosti zaznamenán výskyt 4 čeledí a to: medvědovití, lasicovití, psovití a kočkovití (Anděra, 1982). Na území chráněné krajinné oblasti Beskydy (CHKO Beskydy) se vyskytují 3 zástupci velkých šelem a to rys ostrovid (Lynx lynx), medvěd hnědý(ursus arctos) a vlk(canis lupus).

7 3. CHARAKTERISTIKA DRUHŮ 3.1 Rys ostrovid (Lynx lynx) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Kočkovité (Felidae) Rod: Rys (Lynx) Druh: Rys ostrovid (Lynx lynx) ( Rys je největší evropskou kočkovitou šelmou (Bouchner, 1999). Bývá asi 60 cm vysoký, průměrná hmotnost samce může být až 35 kg, samice jsou o poznání menší. K charakteristickým znakům patří kvadratická postava, na konci ušních boltců jsou tmavé štětičky z prodloužených chlupů (chvostky) a u většiny jedinců se srst na lících prodlužuje v licousy (Kolda, 2004). Zbarvení je velmi variabilní, od šedožluté po rezavohnědou s více či méně nápadnými tmavými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, skvrnitost však nebývá tak výrazná. U některých světle zbarvených jedinců jsou skvrny pouze na hlavě a končetinách. Středem hřbetu se zpravidla táhne tmavý pás a také konec ocasu je černý. Břicho je světlejší až bílé (Červený, 2006). Životním prostředím rysa jsou horské smíšené a jehličnaté lesy, u nás nachází optimální podmínky v m.n.m. (Baruš, 1989). Při zvyšování početnosti proniká i do listnatých lesů nižších poloh. Rysi se sdružují jen v období páření, jinak žijí a loví jednotlivě. Potravní teritorium má podle úživnosti velikost km 2. Potravou rysa je převážně zvěř srnčí, ale také mufloní, jelení a černá zvěř. Zbytek potravy tvoří menší savci, ptáci, obojživelníci, hmyz a výjimečně i sladké plody (Dungel, 2002). Při lovu kořist neštve, ale překvapí ji a pronásleduje na krátké vzdálenosti. Nepodaří-li se mu ji dostihnout, zanechává lovu (bylo zjištěno, že pouze každý šestý útok rysa končí úspěšně) (Sládek, 1958). Kořist vahou těla srazí k zemi, prokousne jí hrdlo a zlomí vaz ( Páření probíhá od února do dubna. V této době se obě pohlaví drží pohromadě. Samice je březí cca 70 dní, po ukončení březosti rodí v květnu až červnu 2-4 mláďata, která 2-3 měsíce kojí. Ta pohlavně dospívají ve 2-3 letech. Rysi se dožívají kolem 20 let v přírodě, v zajetí to může být až 27 let (Kolda, 2004).

8 3.2 Vlk obecný (Canis lupus) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Psovité (Canidae) Rod: Vlk (Canis) Druh: Vlk obecný (Canis lupus) ( Vlk je největší evropskou psovitou šelmou (Bouchner, 1999). Výška v kohoutku je cm, průměrná hmotnost činí kg. Samice jsou menší než samci. Stavbou těla se vlk podobá německému ovčákovi, má však širší zašpičatělou hlavu, kratší trojúhelníkovité uši a výrazně odlišné držení těla. Ve zbarvení převládá rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou bělavé až nažloutlé. Celkové zbarvení však bývá značně variabilní v závislosti nejen na geografickém původu, ale i na věku a roční době. Vlk obývá především rozsáhlé lesní oblasti s častými rozvolněnými plochami rašelinišť, holin, pastvin a luk od m.n.m. Je však velmi adaptabilní na extrémní podmínky a může žít i v souvislých lesních porostech nebo naopak v bezlesé krajině s nízkou hustotou lidských sídel (Červený, 2005). Základní ekologickou jednotkou vlků je smečka (svorka), kterou tvoří rodičovský pár a příbuzní jedinci. Velikost svorky je různá a může se měnit během roku v závislosti na reprodukčním procesu, potravní nabídce, geomorfologických a klimatických podmínkách. V našich podmínkách má obvykle 4-8 členů. Dominantní postavení zaujímá vodící rodičovský pár (tzv. alfa pár), kterému jsou podřízeni ostatní členové smečky podle pohlaví a věku. Alfa pár žije v trvalém monogamním svazku, má výhradní právo na páření, určuje život smečky, taktiku a strategii lovu. Ve svorce žijí jedinci po celý rok kromě času rozmnožování a výchovy mláďat (Jirát, 2003). Páření probíhá v lednu až únoru a po devíti týdnech rodí vlčice 4-8 mláďat, která pohlavně dospívají ve věku 2-3 let. Pak buď opouštějí svorku, nebo se pokouší dostat v hierarchickém uspořádání svorky výše. Vlci se dožívají let. Lovecké teritorium má v průměru km 2 a vlci ho označují močí a trusem. Smečka může za noc urazit až 60 km (Dungel, 2002). Hlavní kořist vlka tvoří kopytníci (jelen, srnec, prase divoké), vedlejší pak drobní obratlovci, větší hmyz či lesní plody. Vlk s oblibou požírá i zdechliny. V době nedostatku potravy nebo při snadné dostupnosti domácích zvířat napadá hlavně ovce, ale i koně a skot

9 (Baruš, 1989). Taktika lovu spočívá v nadhánění a uštvání kořisti. V průměru spotřebuje vlk 4,5-9 kg masité potravy denně (ročně okolo kg masa), ve volné přírodě však vlci nežerou každodenně a dokážou hladovět i několik dní (Červený 2005).(viz tab. 4) 3.3 Medvěd hnědý (Ursus arctos) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Šelmy (Carnivora) Čeleď: Medvědovité (Ursidae) Rod: Medvěd (Ursus) Druh: Medvěd hnědý (Ursus arctos) Medvěd hnědý je nejen u nás, ale i v celé Evropě největší šelmou. Výška v kohoutku se pohybuje od cm, váha u dospělého samce až 350 kg, samice jsou podstatně menší (Sládek 1958). Medvěd se vyznačuje zavalitým tělem, krátkým ocasem, malými ušními boltci a širokými pětiprstými tlapami s mohutnými drápy. Srst je kvalitní, velmi hustá a místy až 12 cm dlouhá. Ve zbarvení bývá značně variabilní (od šedohnědé až po černohnědou). Mladí jedinci mají většinou na hrdle a kolem krku bílou skvrnu, která s přibývajícím věkem postupně mizí (Anděra, 1982). Typickým životním prostředím medvěda hnědého jsou jehličnaté a smíšené lesy v nadmořské výšce okolo m.n.m. (Baruš, 1989). V oblastech s hustým lidským osídlením vyhledává hlavně klidné lokality v nepřístupném terénu s mlazinami, vývraty stromů či jinými vhodnými úkryty. V ČR mnoho biotopů vhodných pro medvěda hnědého není (Červený, 2006). Kromě doby říje a vodění mláďat žijí medvědi samotářsky. Jejich teritoria mají velikost km 2 (Dungel, 2002). Hranice tohoto teritoria si vyznačuje trusem a strháváním kůry stromů do výšky 1,5 2 m. Předpokládá se, že výškou záhryzu si označuje i své hierarchické postavení (Sládek, 1958). Medvěd hnědý je všežravec, v jehož potravě převažuje zpravidla rostlinná složka. Složení potravy závisí na charakteru prostředí a také na ročním období. Medvědi žerou nadzemní i podzemní části rostlin, plody, drobné obratlovce, bezobratlé živočichy a jejich larvy. Někteří jedinci se můžou specializovat na masitou potravu. Lovnou zvěř nezabíjejí příliš často, konzumují spíše jinými šelmami stržené nebo uhynulé kusy. Častěji než

10 lovnou zvěř napadá medvěd hnědý hospodářská zvířata, zejména hovězí dobytek a ovce (Červený, 2002). Za den může medvěd pozřít až 12 kg potravy. Na podzim přibere asi o čtvrtinu normální hmotnosti a v říjnu nebo v listopadu vyhledává brloh v dutém stromě, skalní rozsedlině nebo jeskyni, kde upadá do tzv. nepravého zimního spánku. Při něm teplota těla ani počet dechů podstatně neklesají a samice v této době (leden - únor) dokonce rodí mláďata. Zimní spánek je přerušovaný a definitivně končí v březnu nebo počátkem dubna. Medvědi se páří v dubnu až červnu, přičemž hlavní říje probíhá v květnu až červenci, vedlejší na podzim. Březost trvá 6-9 měsíců, z toho na vlastní vývoj zárodku připadá 8-10 týdnů. Zbytek je tzv. latentní březost, kdy se časné zárodečné stadium (blastocysta) nevyvíjí. Obvykle se rodí 2-3 mláďata (jen výjimečně 1 nebo 4), která jsou velmi nedokonale vyvinuta a váží okolo 0,5 kg. Jejich vývoj probíhá pomalu, asi půl roku sají mateřské mléko a od matky se oddělují až po třech letech, kdy pohlavně dospívají (Kolda, 2004). Regulátorem populační dynamiky je vysoká úmrtnost mláďat. Pokud přežijí juvenilní období, dožívají se medvědi v přírodě asi 25 let, v zajetí až dvakrát tolik (Sládek, 1958).

11 4. VÝSKYT Karpatské hory, které pokrývají km 2, se táhnou přes sedm evropských zemí a jsou důležitou tepnou pro šíření živočichů po celé Evropě. Jsou poslední oblastí Evropy, mimo území Ruska, v níž přežívají životaschopné populace největších evropských savců. Karpaty jsou domovem velkých šelem a dodnes v nich žije kolem 8100 medvědů, 4100 vlků a 2500 rysů. V Evropě, kde více než 40% savců hrozí vyhynutí, má populace karpatských šelem nesmírnou hodnotu (Bartošová, 2004). Obr. 1 Mapa CHKO Beskydy Pramen: CHKO Beskydy je součástí karpatského regionu a byla zřízena 5. března Svou plochou se stala největší ve své kategorii u nás. Rozkládá se na území 1160 km 2 při hranici se Slovenskou republikou (Bartošová, 1995). Jako v jediné CHKO oblasti v ČR zde můžeme v současnosti najít pobytové znaky všech tří našich velkých šelem. Expanze

12 populací vrcholových predátorů na území ČR souvisí se spontánním šířením jejich karpatského subareálu západním směrem. Po vyhlášení a praktickém uplatnění celoroční ochrany medvěda hnědého (1932) a částečné ochrany vlka a rysa ostrovida (1975) na Slovensku se postupně zaplnily oblasti nacházející se v centrálních pohořích Západních Karpat. Stále častěji se objevovaly jednotlivé kusy i sociální skupiny v okrajových západokarpatských pohořích, aby trvale osídlily část Moravskoslezských Beskyd (Janík, 1997) Rys ostrovid Rys ostrovid je autochtonním druhem karpatské fauny. V současné době souvisle osidluje vhodné biotopy všech karpatských pohoří. Souhrnná rozloha karpatského subareálu rysa ostrovida se odhaduje na km 2. Celková početnost karpatské populace je přibližně 2500 jedinců, z toho připadá 500 na Slovensko a jedinců na ČR. Beskydy jsou tradiční oblastí výskytu rysa u nás, navazující na souvislý areál západokarpatské populace. Rozsah osídlení odpovídá populačnímu vývoji rysa na Slovensku (Janík, 2002) Historie Na Moravě a ve Slezsku zanikala původní populace rysa pomaleji než v Čechách, neboť místní populace zde byly posilovány zatoulanými nebo migrujícími jedinci z oblasti Západních Karpat. V severní části Moravy a opavského Slezska se poměrně často vyskytoval ještě v 18. století. Obdobně jako v Čechách nelze ani na Moravě datovat zánik původní stálé populace. Poslední moravské úlovky nebo pozorování rysů pocházejí z Beskyd sice ještě z počátku 20. století, velmi pravděpodobně však šlo jen o zatoulance ze slovenských Karpat (Červený, 2006). Obecně lze za hlavní příčiny zániku našich původních populací rysa označit přímé pronásledování člověkem a výrazné změny ve skladbě našich lesů a posléze odlesňování našeho území. Opětovný výskyt rysa byl v ČR zaznamenán až po roce 1945 v souvislosti s postupným vzrůstem početnosti rysů v Karpatech. Jednalo se však pouze o okrajovou populaci s oscilující početností v závislosti na populační dynamice ve vysokých pohořích Západních Karpat (Malá Fatra, Oravské Beskydy). Migrující jedinci využili příznivých podmínek v Beskydách a postupně zde vytvořili stabilizovanou populaci (nejvyšší stavy zde byly dosaženy koncem 50. let, kdy byla populace odhadnuta na 25 jedinců).

13 V poměrně krátké době však tehdy došlo z důvodu legálního i nelegálního lovu k tak výraznému snížení početnosti, že to hraničilo s novým vyhubením. Další období šíření rysa se datuje do počátku 80. let kdy po legislativní úpravě, kterou se zavedla ochrana rysa v době jeho reprodukčního období (1975), vzrostla početnost populace v takové míře, že se šířil do okrajových západokarpatských pohoří, kde se postupně stabilizovaly populace, které však i nadále zůstávají závislé na interakci s populací subareálového optima, které je na Slovensku (Janík, 1997). Tab. 1 Změny areálu rozšíření rysa ostrovida v ČR. Občasný výskyt znamená ve sledovaném období méně než 50%, nepravidelný 50% až 75%, pravidelný více než 75% (tato procenta jsou vztažena k desetiletému období, např. 50% znamená, že druh se v desetiletém období vyskytoval ve čtverci v pěti letech); n počet mapovacích čtverců standardizované mapovací sítě o rozměrech 11,2 x 12 km (134,4 km 2 ) s prokázaným výskytem; km 2 rozloha území výskytu; % - procento území ČR. Období Občasný výskyt Nepravidelný výskyt Pravidelný výskyt Celkem n km 2 % n km 2 % n km 2 % n km 2 % , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,5 Pramen: Vesmír 2/ Současnost Rys ostrovid je dnes nejpočetnější velkou šelmou na našem území. V současné době lze konstatovat, že v ČR jsou čtyři oblasti kde má výskyt rysa trvalý charakter - Pošumaví, Labské pískovce, Jeseníky a Beskydy (Červený, 1996). Rys ostrovid žije na celém hornatém území CHKO Beskydy - v Moravskoslezských Beskydách, Javorníkách i Vsetínských vrších. Početnost populace rysů v Beskydách se odhaduje na jedinců, přičemž hustota populace se pohybuje okolo 0,37 jedinců na 100 km 2. Dlouhodobá

14 pozorování nasvědčují tomu, že zdejší hory jsou již plně obsazeny teritoriálními rysy. Rysové preferují vrcholové části nejvyšších hor a nejodlehlejší lesy a ve velké oblibě mají strmý a skalnatý terén (Bartošová, 2005) Medvěd hnědý Medvěd hnědý je taktéž autochtonním druhem karpatské fauny. I v období největšího pronásledování a zabíjení člověkem a dočasné fragmentace biotopů se udržela ve vysokých nepřístupných karpatských pohořích, které jsou útočištěm medvěda, životaschopná, geneticky efektivní populace s dostatečným reprodukčním potenciálem na rekolonizaci do vhodných biotopů někdejšího rozšíření. Velikostí odhadovanou na 8100 jedinců je karpatská populace po ruské druhou největší v Evropě. Početnost, kterou je už pravděpodobně sotva možné zvyšovat (snad s výjimkou Ukrajiny), je na Slovensku odhadována na 800 a v ČR na 5 jedinců. Rozloha lesních komplexů s vhodnými biotopy pro trvalý výskyt a přirozený vývoj populace medvěda v karpatském subareálu se odhaduje na km 2, přičemž na ČR připadá 2000 km 2. Ekologická hustota (denzita) populace v Beskydách je méně než 0,3 jedince na 1000 ha (Janík, 2002) Historie V Beskydách se medvědi udrželi déle než v Čechách, pravděpodobně díky pravidelným potulkám jedinců ze Slovenska. Po roce 1885 bylo v Beskydách uloveno alespoň 6 kusů. Jeden medvěd se toulal ještě roku 1908 po Moravskoslezských Beskydách, vrátil se však zpět na Slovensko. Od té doby nebyl medvěd hnědý na území ČR spatřen po více než půl století. Novodobá pozorování medvěda hnědého se na území ČR datují do období po r Na rozdíl od rysů se však začal šířit až mnohem později (po roce 1960) a to v důsledku rychlého růstu medvědí populace na Slovensku. První medvěd byl pozorován roku 1946 v pralese Razula v Javorníkách (Červený, 2006). Od roku 1973 správa CHKO Beskydy výskyt medvědů eviduje. Ze získaných podkladů vyplývá, že téměř každoročně byla v oblasti Beskyd zaznamenána přítomnost jednoho nebo několika medvědů. V roce 1973 byl zjištěn výskyt medvěda opět v pralese Razula, o rok později pak ve Slezských Beskydách. Šíření tedy probíhalo dvěma směry - jižním přes Javorníky a severním přes Slezské Beskydy (Janík, 1997). Podle odborných podkladů o výskytu medvěda hnědého v Československu v 80. letech jsou

15 Moravskoslezské Beskydy asi od r stálým stanovištěm dílčí medvědí populace, jejíž zástupci migrují i do sousedních geomorfologických jednotek - Kysuckých Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů (Bartošová, 2004). Začátkem 80. let zde bylo prokázáno i jejich přezimování. Mezi léty se jejich počet snížil. Medvědi se pravděpodobně stáhli do řídce osídlené hraniční oblasti ( (viz tab. 2) Tab. 2 Změny areálu rozšíření medvěda hnědého v ČR. Občasný výskyt znamená ve sledovaném období méně než 50%, nepravidelný 50% až 75%, pravidelný více než 75% (tato procenta jsou vztažena k desetiletému období, např. 50% znamená, že druh se v desetiletém období vyskytoval ve čtverci v pěti letech); n počet mapovacích čtverců standardizované mapovací sítě o rozměrech 11,2 x 12 km (134,4 km 2 ) s prokázaným výskytem; km 2 - rozloha území výskytu; % - procento území ČR (Červený et al., 2004). Období Občasný výskyt Nepravidelný výskyt Pravidelný výskyt Celkem n km 2 % n km 2 % n km 2 % n km 2 % , , , , , , , , , , , , , , ,0 Pramen: Vesmír 1/ Současnost Medvědi ke svému životu potřebují klidné, přirozené a pestré horské prostředí. Není náhodou, že útočiště nalézají v pralesovitých porostech rezervací. Z hlediska současného výskytu medvědů jsou nejvýznamnější národní přírodní rezervace Mionší, Kněhyně - Čertův Mlýn, Mazák, Mazácký Grůnik, Radhošť, Razula, Salajka a přírodní rezervace Smrk, Travný, Čerňavina, případně i další navrhovaná chráněná území. V Javorníkách jsou častá zjištění přítomnosti medvědů v oblasti Velkých Karlovic, Nového Hrozenkova, Huslenek a Valašské Senice a ve Vsetínských vrších kolem Vsackého Cábu.

16 Medvědi při svém návratu do beskydských hor začali nejdříve obsazovat tato nejkvalitnější teritoria v pralesích na hřebenech a úbočích nejvyšších horských masivů Beskyd a Javorníků. Uvedení jedinci, kteří se trvale usadili v nejnepřístupnějších horských biotopech, představují hodnotný základ nově vznikající populace a zasluhují nejpřísnější ochranu (Kunc, 2005). Vhodnost území pro medvědy ovlivňuje v konečném důsledku více faktorů (nadmořská výška, odlehlost území, typ porostu, svažitost terénu, struktura vegetace atd.). Na území našeho státu mají medvědi nejlepší předpoklad k trvalé existenci právě v horách CHKO Beskyd. Je to především proto, že jde o Karpaty s typickými horskými biotopy, které navazují na západoslovenská pohoří s trvalým výskytem medvědů. Medvědi sice v této okrajové části nemají tak příznivé podmínky jako v horách středního Slovenska, ale jak potvrzují dosavadní poznatky, mohou zde trvale žít (Bartošová, 2004). 4.3 Vlk Vlk je stejně jako medvěd a rys autochtonním druhem karpatské fauny. V současnosti osidluje všechny vhodné biotopy karpatských pohoří. Kolísání početnosti na hranicích rozšíření indikují nasycení biotopů a tendenci šíření populace i do okrajových pohoří, ve kterých byl vlk před 150 roky vyhuben. Početnost karpatské populace se odhaduje na 4100 jedinců, z toho na Slovensko připadá 400 a na ČR 5 15 jedinců. Populační hustota se pohybuje kolem 2-3 jedinců na 100 km 2 (Janík, 2002) Historie Vlk byl ze všech velkých šelem nejvíce pronásledován a za všech okolností stavěn mimo zákon. Dokonce zemské sněmy, které bránily lidu v lovu zvěře, činily u vlků výjimky. Zvláště tam, kde se chovaly ovce, představovali vlci pro pastevce vždy (a představují dodnes) největší nepřátele. Vlci u nás nebyli nijak hojní již od začátku středověku. V době třicetileté války se však jejich stavy přechodně výrazně zvýšily. V 18. století však začala jejich početnost klesat a od té doby se datuje postupné mizení vlků z mnoha oblastí. V 19. století se vlk na Moravě (zvláště v Beskydách) vyskytoval mnohem častěji a v letech zde bylo uloveno 38 vlků a po r nejméně 3 další. Poslední historické zástřely byly zaznamenány v Bukovci u Jablunkova z roku První nový údaj o výskytu vlka na území ČR se objevil brzy po 2. světové válce v roce 1947 a další pak mezi lety Z Beskyd byl hlášen blíže neurčený výskyt

17 2 vlků z roku 1963 (Červený et al., 2005). Doklady o výskytu (resp. zástřelech) a pozorování výrazně vzrůstaly od sedmdesátých let 20. století. Jedním z důvodů může být i uzákonění historicky první ochrany vlka na Slovensku, časově omezenou na období reprodukce, a zrušení vyplácení odměn za usmrcení vlka (Janík, 2002) (viz tab. 3). V polovině devadesátých let se objevila asi pětičlenná smečka v odlehlé části Beskyd, projevující znaky stálého osídlení. Ta byla velmi pravděpodobně nelegálně likvidována, až došlo kolem roku 1997 k jejímu úplnému zániku. Část vlků se mohla také vrátit zpět na Slovensko. V zimě na přelomu roku 1998/1999 se vlk objevoval vzácně pouze v pohraniční oblasti na Jablunkovsku a v jižní části Beskyd ( Tab. 3 Změny areálu rozšíření vlka obecného v ČR. Občasný výskyt představuje výskyt ve sledovaném období méně než 50%, nepravidelný 50% až 75%, pravidelný více než 75% (tato procenta jsou vztažena k desetiletému období, např. 50% znamená, že druh se v desetiletém období vyskytoval ve čtverci v pěti letech); n počet mapovacích čtverců standardizované mapovací sítě o rozměrech 11,2 x 12 km (134,4 km 2 ) s prokázaným výskytem; km 2 - rozloha území výskytu; % - procento území ČR, podle M. Anděry et al Období Občasný výskyt Nepravidelný výskyt Pravidelný výskyt Celkem n km 2 % n km 2 % n km 2 % n km 2 % , , , , , , , , , , , , , , , , ,8 Pramen: Vesmír 12/ Současnost Po roce 1999 se vlci zdržovali převážně v horách na moravskoslovenském pomezí. Od r se vlci nevyskytovali jen v oblasti pohraničního hřebene sousedícího se Slovenskem, ale známky jejich pobytu byly nalezeny na celém území Beskyd a Javorníků.

18 Vlci se s oblibou pohybují po táhlých hřebenech, kde jim terén zvláště v zimě usnadňuje pohyb. Je to například lokalita vedoucí od Jablunkova přes Velký a Malý Polom, Konečnou, Bumbálku, Vysokou, Soláň až k Vsackému Cábu. Dalším oblíbeným místem jsou hory Travný a Slavíč a Masarykovo údolí (Kunc, 2005). Dnes se vlci vyskytují na celém lesnatém území Moravskoslezských Beskyd a Javorníků a často sbíhají i do podhůří, což bývá obvykle zjištěno v souvislosti se škodami na ovcích. Problém pro ně nepředstavují ani hustě osídlené oblasti, jako např. Ostravice, ležící na úpatí nejvyšších beskydských hor - Lysé hory a Smrku. V současné době na území CHKO Beskydy a v sousední části CHKO Kysuce žijí 2-3 vlčí smečky (Bartošová, 2005).

19 5. POPULACE Za životaschopnou populaci je označována zpravidla populace, jejíž pravděpodobnost vymizení je dostatečně nízká (5%). Pravděpodobnost vymizení ovlivňuje řada faktorů včetně její velikosti, růstu a variability. Pro každý z druhů velkých šelem je pochopitelně velikost životaschopné populace jiná. Při jejím stanovení je třeba brát v úvahu demografická a genetická rizika, přičemž přesnější výsledek se dá odhadnout pouze v populacích přirozeně se rozvíjejících bez dalších stresových faktorů, jako je lov, rušení, destrukce biotopů apod. Izolace a genetické změny V dlouhodobě geneticky izolovaných populacích dochází ke změnám, které mohou mít negativní vliv na reprodukci. Ty se často prezentují jako fenotypové změny, a mohou tak ovlivnit úspěšný rozvoj dané populace. Jejich velikost a kvalita závisí na velikosti populace a délce trvání její izolace. Řešení problému spočívá v zajištění opakované imigrace nových jedinců, přičemž důležitou roli hraje zachování migračních cest a kvalita biotopu. Struktura populace Životnost populace určují především hodnoty základních populačních parametrů, jako jsou porodnost a úmrtnost. Oba tyto parametry jsou zásadním způsobem ovlivněny lidskou činností (lovem). Ten ve většině případů vede k naprosté destrukci sociální a věkové struktury populace. Výsledkem je její rozpad, změna lovecké strategie, orientace na snadno dostupné potravní zdroje, nekontrolovatelná migrace, změny chování apod. Onemocnění Velké šelmy trpí řadou onemocnění různého původu, ale žádné dosud zjištěné není limitním faktorem populačního růstu (Koubek, 2003). V současnosti populaci velkých šelem v Beskydách můžeme stále považovat za okrajovou, neboť je závislá na jádrové slovenské populaci. Za příznivých podmínek se i tyto malé okrajové populace velkých šelem rychle rozrůstají. V novém prostředí šelmy zpočátku snadno získávají kořist - kopytníky, kteří s nimi nemají zkušenosti. Dále zde odpadá konkurence příslušníků vlastního druhu. Pro další vývoj je však nezbytný kontakt s jádrovou populací a to prostřednictvím kvalitních biokoridorů. Na Slovensku jsou populace všech tří druhů stabilní (Kunc, 2005).

20 Tab. 4 Početnost a vývoj populací velkých šelem v Beskydách Druh Početnost populace Vývoj populace Vlk obecný 5-15 Zvyšující se Medvěd hnědý 2-5 Zvyšující se Rys ostrovid Stálá Pramen: Vesmír 11/2005

21 6. EKOLOGICKÝ MANAGEMENT Základním předpokladem kvalifikovaného managementu jsou objektivní poznatky o početnosti, pohlavní a věkové struktuře populací. Ty bohužel ve všech oblastech chybí a nahrazují je často hrubé a nepřesné odhady. Statistické hlášení uživatelů honiteb jsou značně zkreslené a sotva použitelné, protože domovská teritoria velkých šelem přesahují hranice honiteb a jedinci jsou započítáváni vícekrát. Dalším důvodem je záměrné nadhodnocení početnosti, motivované získáním výjimek na odstřel jedinců (Janík, 2002). Vnímání velkých šelem je velmi rozdílné a jednotlivé zájmové skupiny mají většinou naprosto protichůdné názory jak s nimi zacházet. Podle zahraničních zkušeností se za nejvhodnější přístup k velkým šelmám považuje dlouhodobé a hlavně rozumné řízení ( management ) jejich populací. Management zahrnuje širokou škálu činností: ochranu, péči, usměrňování či obhospodařování populací. To znamená, že velké šelmy je nutné především poznat a přijmout jejich existenci, nepřeceňovat, ale ani nepodceňovat potencionální nebezpečí vyplývající z jejich způsobu života a v případě nutnosti jejich stavy regulovat. Managementové zásahy do populací se mohou provádět pouze v rozmezí minimální početnosti potřebné k přežití a maximální početnosti, která je dána kapacitou prostředí. Při vyšší hladině přijatelnosti veřejnosti existuje i početnější populace, při nulové přijatelnosti dochází bez ohledu na způsob managementu k zániku populace (Červený et al., 2005). Obr. 2 Sociální přijatelnost velkých šelem (teoretický model). Pramen: Vesmír 11/2005

22 7. MAPOVÁNÍ Mapování výskytu velkých šelem probíhá obvykle v únoru, tedy v době, kdy by měl medvěd hnědý spát. Proto se pobytové znaky medvědů (stopy, trus, škrábance a záhryzy do kůry stromů) hledají po celý rok, zimu nevyjímaje. Údaje o velkých šelmách získané při mapování jsou průběžně doplňovány o zoologická pozorování během roku (Kunc, 2005). Výsledky mapování velkých šelem jsou jistě zatíženy určitou chybou a nelze podle nich přesně stanovit počet rysů, vlků a medvědů, kteří zde momentálně žijí. V případě vlka může být touto chybou záměna se zdivočelými ovčáckými psy nebo s kříženci psa a vlka, případně se může jednat o jedince, kteří pocházejí ze zajetí. Přesto jsou výsledky mapování důležitým vodítkem pro další kroky státní ochrany přírody při ochraně chráněných druhů i jejich prostředí (Bartošová, 2004). Rozšíření velkých šelem bylo vyhodnoceno na základě výskytu v jednotlivých čtvercích standardní mapovací sítě RFME (P6 x M 10 ) o velikosti 11,2 x 12 km. Výsledkem jsou pak uvedené mapy aktuálního rozšíření jednotlivých druhů. Obr. 3 Současné rozšíření vlka obecného v ČR Pramen: Vesmír 11/2005

23 Obr. 4 Současné rozšíření medvěda hnědého v ČR Pramen: Vesmír 11/2005 Obr. 5 Současné rozšíření rysa ostrovida v ČR Pramen: Vesmír 11/2005

24 8. VÝZNAM Medvěd hnědý, vlk obecný a rys ostrovid jsou typické boreální druhy a mají klíčový význam pro fungování lesních ekosystémů. Plní především regulační, selekční i sanitární funkci u populací divokých kopytníků (spárkaté zvěře). Tím přímo ovlivňují stav lesa a udržují v něm přírodní rovnováhu. Tyto funkce se projevují zejména v přirozených lesních společenstvech, ale významné jsou i na pozměněných a umělých lesních stanovištích. Vliv na spárkatou zvěř Spárkatá zvěř je rozhodující potravní složkou pouze v případě rysa a vlka (u rysa především srnčí). Nejčastěji jsou loveni nejmladší jedinci z populace, preferovány jsou samice a v případě vlka se v kořisti často objevuje také zvěř nemocná nebo slabá. Množství potencionální kořisti (úspěšnost lovu) do určité míry ovlivňuje rozvoj populace predátora a jeho úspěšnost. Mezi predátorem a kořistí existuje tzv. zpětná vazba, která zajišťuje, že se predátor nemůže přemnožit a zcela vyhubit svoji kořist. Kontrola početnosti malých šelem Je nade vší pochybnost, že zejména rys (údaje jsou i z ČR) a vlk se podílejí na regulaci početnosti lišky, kuny lesní, nepůvodních druhů (psík mývalovitý, mýval severní a norek americký) a toulavých koček a psů. Pozitivní vliv na rozsah poškození lesních porostů díky kontrole početnosti spárkaté zvěře Pozitivní vliv redukce početnosti srnčí zvěře na přirozené zmlazení dřevin je v místech trvalého výskytu rysa jednoznačným důkazem. Ve státech s početnými bobřími populacemi jsou velké šelmy (vlk, medvěd) významnými regulátory jejich stavů. Zbytky kořisti Zbytky kořisti velkých šelem slouží jako příležitostný potravní zdroj některých vzácných (orli) a také lovných druhů (prase divoké). Na kořisti se běžně přiživují i malé šelmy (zvláště liška), čímž klesá počet jimi ulovených jiných živočichů (Koubek, 2003) Medvěd hnědý Medvědi jako všežravci, kteří dávají přednost rostlinné potravě, ovlivňují populace volně žijících kopytníků nejméně. Jako jediní však pravidelně požírají mršiny, takže mají význam především při odstraňování uhynulých živočichů (Červený et al., 2005). Medvěd tedy plní mnohostrannou úlohu, od udržování přiměřených početních stavů kopytníků i

25 menších druhů živočichů po odstraňování uhynulých zvířat (Informační zprávy Správy CHKO Beskydy) Vlk obecný Vlci svým kolektivním a vysoce organizovaným způsobem lovu účinně testují biologickou kvalitu a zdravotní stav kořisti. Loví ve srovnání s ostatními našimi velkými šelmami vysoce selektivně, přednostně si vybírají poraněné či slabší jedince. Tím udržují genovou základnu zvěře na vysoké úrovni ( Zanedbatelný není ani sanitární význam vlků, protože i oni běžně likvidují mršiny (na Slovensku bylo v oblastech s výskytem vlka zjištěno o % nižší napadení populace jelení zvěře plicní červivostí). Největší význam mají vlci v lesních ekosystémech jako přirození regulátoři počtu divokých kopytníků, zejména jelena lesního a prasete divokého (Červený et al., 2005). Vlk výrazně ovlivňuje pohlavní i věkovou strukturu populací kopytníků lovem v okrajových kategoriích (mnohem častěji totiž loví mladé jedince, a to zejména samice), čímž přispívá rozhodující mírou k ozdravování populace (Janík, 1997). U prasat vlci nejčastěji loví selata a dospívající jedince do věku dvou let, tzv. lončáky. Z hlediska mysliveckého hospodaření má selekční a regulační tlak vlka na populace kopytníků mimořádný význam pro produkci medailových trofejí (Červený et al., 2005). Na rozdíl od jednostranné myslivecké selekce, jejímž hlavním kritériem jsou kondice a kvalita zvěře, v procesu přirozeného výběru mají spolu s kondicí význam i další, hlavně psychické a fyziologické dispozice jednotlivých zvířat. Nesmí se také opomenout to, že vlk je jediným druhem velkých šelem v ČR, který se může v našich podmínkách křížit, a to s domácími psy. Vzhledem k velmi blízké příbuznosti (vlk je téměř jistě jediným předchůdcem domácího psa) jsou potomci křížení (hybridizace) normálně plodní a vzhledově od vlků nerozeznatelní (Janík, 1997) Rys ostrovid Rys má pozitivní selekční tlak na populace spárkaté zvěře především v přirozených ekosystémech. Tam, kde myslivci uměle udržují vysoké stavy zvěře, nastává pozitivní selekce až po vytvoření rovnováhy mezi rysem a kořistí, což trvá několik let. Nejsou však

26 odstraňováni jedinci s nejnižší hmotností či s nejhorší trofejí, ale nemocní nebo ti, kteří mají nejhorší smyslové vlastnosti. Někdy mohou v oblastech, kde se rys zabydluje, přechodně vznikat neúměrné ztráty na spárkaté zvěři (zejména srnčí). Sanitární význam rysů v přírodě je zcela zanedbatelný, protože mršiny rysové konzumují zcela výjimečně. Tak jako vlk ve vztahu k jelení zvěři, je rys nesporně přirozeným selektivním a regulačním činitelem ve vztahu k srnčí zvěři v lesních ekosystémech. Tím rys nepřímo snižuje škody na lesních porostech a pomáhá přirozené obnově lesa; konkrétní ekonomické údaje ze současných podmínek v ČR však zatím scházejí. Početnost jelena, popřípadě prasete rys významněji reguluje pouze v oblastech s nízkým stavem srnčí zvěře. Jediným druhem spárkaté zvěře, kterou dokáže rys téměř úplně likvidovat je muflon (Červený et al., 2005) Závěr Přítomnost medvěda, rysa i vlka je nepostradatelná pro obnovu a zachování kvalitních horských ekosystémů. Je proto třeba si vážit přirozeného návratu velkých šelem ze Slovenska, který na rozdíl od finančně náročných a přitom mnohdy neúspěšných záchranných chovů nevyžaduje žádné náklady (Bartošová, 2004).

27 9. OCHRANA Ochrana savců nemá v ČR sice tak bohatou historii jako tradiční a o mnoho populárnější ochrana ptáků, nicméně i savci se postupem času stali předmětem zájmu ochranářských snah (Červený et al., 1999). Zabezpečení důsledné ochrany velkých predátorů je jednou z hlavních priorit ochrany přírody obecně. Fungování samoregulačních mechanizmů ekosystému je podmíněno hlavně přítomností vrcholových predátorů, což jsou v našich podmínkách vlk, rys a medvěd. Tito zástupci se dokonale doplňují v plnění regulačních funkcí v ekosystému. Rozdílná technika lovu zabezpečuje, že v přírodě přežijí jedinci zdraví, silní, schopní vzdorovat vytrvalému pronásledování dokonale organizovanou smečkou vlků, a zároveň obdaření pohotovými reflexy, které je ochrání před nečekaným útokem rysa (Bartošová, 2001). Náš stát v zájmu ochrany přírody prosadil vyhlášení mnoha velkoplošných i maloplošných chráněných území, novelizoval zákon o ochraně přírody a krajiny, přihlásil se k mezinárodním dohodám zaměřeným na ochranu přírodního bohatství atd., avšak v praxi je ochrana přírody nedostatečná. Kromě širší mezinárodní spolupráce je nezbytná vzájemná spolupráce všech našich institucí i dobrovolných organizací, které mají ochranu šelem ve své pracovní náplni. Tam, kde mají vhodné podmínky větší býložravci (jelen, srnec atd.), měli by žít i jejich přirození predátoři (vlk, rys, medvěd). Bez nich je naše přírodní prostředí ochuzeno a přírodní řetězce deformovány (Bartošová, 1998). Účinná ochrana ohrožených velkých savců s rozsáhlými domovskými okrsky není v současné době myslitelná bez mezinárodní spolupráce. Z tohoto důvodu začaly zejména krátce po 2. světové válce vznikat různé mezinárodní organizace, které se speciálně zabývají ochranou přírody a záchranou ohrožených druhů. Nejvýznamnější z nich je Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) založená roku Od roku 1991 používá oficiální název Světový svaz ochrany přírody. Zvláštní komise IUCN pro druhovou ochranu (SSC) zpracovává od roku 1962 tzv. Červené seznamy či Červené knihy ohrožených druhů světové fauny. Tyto seznamy a zvláště pak stanovená kritéria pro zařazování druhů do jednotlivých kategorií jsou pak výchozím podkladem pro přípravu národních Červených seznamů ohrožených druhů. Většina států Evropy dnes zajišťuje velkým šelmám zákonnou ochranu a mnohé z nich vyvinuly nemalé úsilí, aby je navrátily zpět do míst, na nichž je předchozí generace vyhubily. Začlenění velkých šelem do pozměněného prostředí současné krajiny bude určitě

28 trvat několik lidských generací. Velké šelmy představují pro obyvatele celé střední Evropy asi nejproblémovější skupinu ze všech volně žijících živočichů. Obecně je tolerován spíše jejich přirozený návrat než záměrné vypouštění (Červený et al., 2005) Ochrana savců v EU Ochranu savců v Evropské Unii (EU) zabezpečuje směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (tzv. směrnice o stanovištích ). Snaha o mezinárodní spolupráci při ochraně ohrožených druhů a jejich biotopů vyústila v přijetí různých úmluv a dohod, které upravují jednotný postup při přijímání konkrétních ochranářských opatření. Z hlediska ochrany savců v ČR patří mezi nejdůležitější: 1) Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská úmluva) 2) Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva) 3) Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) (Červený et al., 1999). Kritický pokles početnosti a zmenšení areálu výskytu velkých šelem v Evropě vedl k mnohým iniciativám, které vyústily v jednotný postoj prezentovaný nadnárodním evropským seskupením Large Carnivore Initiative for Europe (LCIE Iniciativa za záchranu populací velkých šelem v Evropě) pod záštitou Rady Evropy a patronací Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Prvním a zcela zásadním počinem této iniciativy bylo zpracování tzv. Akčních plánů ochrany jednotlivých druhů velkých šelem, které byly schváleny Stálým výborem Bernské úmluvy v prosinci Jejich cílem bylo udržet a zlepšit soužití životaschopných populací těchto šelem a člověka, jako nedílnou součást ekosystémů a krajin, dále vytvoření podmínek pro stabilizaci současných populací a zajištění možnosti přirozeného šíření do nových vhodných oblastí. Tyto plány obsahují popis aktuální situace v jednotlivých evropských státech (početnost, rozšíření, trendy, velikost vhodných biotopů a jejich stabilita, migrační koridory pro přirozené šíření, stupeň ochrany, řízený lov i pytlačení, škody na hospodářském zvířectvu, způsoby jejich úhrady apod.) a navrhují řešení pro jednotlivé státy (Kunc, 2005).

29 9.2. Akční plány ochrany velkých šelem Srovnáme-li přístup k řešení problematiky hospodaření s velkými šelmami v ČR s přístupem Slovinska, Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska (tedy států které jsou na tom se vstupem do EU podobně jako my, ale na rozdíl od nás řeší následky přítomnosti daleko početnějších populací velkých šelem), pak rozdíly jsou téměř propastné, nejen co se oficiálního stanoviska a legislativních opatření týká. Srovnání snesou (a v mnoha případech vyzní mnohem lépe) naše aktuální poznatky o velikosti populací, potravní ekologii, prostorové aktivitě i genetice získané díky bohaté zahraniční spolupráci a finanční podpoře různých grantových agentur. I přesto existuje řada dosud neřešených problémů, jejichž poznání jsou pro management velkých šelem nezbytné (Koubek, 2003) Akční plán na ochranu medvěda hnědého Medvěd hnědý je chráněný druh nebo lovná zvěř ve většině států zahrnutých v akčním plánu (státy západně od bývalého Sovětského svazu, baltské státy a Ukrajina). V Evropě je několik mezinárodních úmluv týkajících se medvěda hnědého. Jedná se především o Bernskou úmluvu. Podle ní je medvěd hnědý uveden v příloze II jako přísně chráněný druh. Článek 22 dává možnost členským státům mít výhrady, pokud jde o ochranu určitého druhu, metody zabíjení, odchytu nebo využívání. Výhrady pro medvěda hnědého má i ČR a Slovensko. V úmluvě CITES je evropský hnědý medvěd zapsán v příloze A (druhy, s nimiž nelze obchodovat). Úmluva o biologické rozmanitosti speciálně neuvádí medvěda hnědého, ale podporuje obecně všechny zásadní principy pro jeho ochranu (ochranu biologické rozmanitosti, ekosystémů, zachování přírodních stanovišť atd.) Směrnice o ochraně stanovišť 92/42/EEC řadí medvěda mezi prioritní druhy. Je uveden v příloze II (druhy vyžadující zvláště chráněná území) a příloze IV (přísně chráněné druhy, u kterých není dovolen odchyt, zabíjení a rušení). Výjimky jsou možné jen na prevenci vážných škod, pro veřejné zdraví a bezpečnost, vědecké účely, přemisťování druhů do jiných území a znovuosídlování oblastí. V novém Červeném seznamu ČR je medvěd hnědý zařazen do kategorie kriticky ohrožených živočichů, v celosvětovém Červeném seznamu pak do kategorie málo dotčených druhů (Červený et al., 2006). Hlavním cílem akčního plánu je:

30 1) Chránit životaschopnou populaci medvěda hnědého v Evropě a umožnit její šíření na vhodná stanoviště a tudíž zvyšovat početnost populace a její areál k určitým trvale udržitelným limitům, s ohledem na dané socioekonomické podmínky. 2) Zabezpečit životaschopnost současných malých populací zvyšováním početnosti jedinců i jejich areálu. 3) Omezit střety mezi medvědem hnědým a lidmi a podporovat aktivity, které zabezpečí pozitivní vztah veřejnosti k medvědovi hnědému k realizaci cílů 1) a 2) (Akční plán na ochranu medvěda hnědého v Evropě, 2000) Akční plán na ochranu rysa ostrovida Akční plán na záchranu rysa ostrovida usiluje o ochranu rysa na celoevropské úrovni. Ačkoli ochranu a péči o tento druh zajišťují jednotlivé státy na svých územích, rozsáhlé území, na které se bude šířit životaschopná populace, vyžaduje mezinárodní koncepci. Středem zájmu všech ochranářských aktivit, včetně řízeného vývoje, musí být populace. Celá populace rysa ostrovida v Evropě je rozšířena v řadě států a v mnoha případech část populace v určitém státě není sama o sobě životaschopná. Nezbytná je proto mezinárodní spolupráce (Koubek, 1999). Rys je zařazen v příloze A CITES, kde jsou zapsány druhy, s nimiž nelze obchodovat. V rámci Bernské úmluvy je rys zařazen jako druh s mírnějším stupněm ochrany (chráněné druhy živočichů), uvedený v příloze III. Směrnice o ochraně stanovišť 92/42/EEC řadí rysa stejně jako medvěda mezi prioritní druhy uvedené jak v příloze II (druhy vyžadující vyhlášení zvláštních území ochrany) tak v příloze IV (druhy vyžadující přísnou ochranu). V národním Červeném seznamu IUCN je rys ostrovid označen jako ohrožený druh, v celosvětovém Červeném seznamu je zařazen do kategorie téměř ohrožených druhů (Červený et al., 2006) Akční plán na ochranu vlka Akční plán vychází z materiálů pracovní skupiny pro vlka IUCN a jejího Manifestu a směrnic pro ochranu vlka (na jehož základě byla v roce 1992 přijata strategie ochrany vlka v Evropě). Doporučené aktivity jsou zaměřené na řešení a plánování řízené péče o vlka (identifikace území osídlených vlkem nebo jeho potencionální kořisti,

31 zhodnocení každé oblasti pro celkový evropský potenciál, zpracování plánu řešení atd.), ovlivnění evropské politiky ve vztahu k vlkovi, obnova stanovišť, identifikace koridorů, ozdravení populace, řešení škod na dobytku a kompenzace těchto škod, řešení problému toulavých psů a vlčích kříženců a v neposlední řadě také zavedení vhodného informačního programu pro chovatele hospodářských zvířat i širokou veřejnost (Bartošová, 1995). Vlk je zařazen v příloze A CITES jako druh se kterým nelze obchodovat. V rámci Bernské úmluvy je vlk zařazen v příloze II jako přísně chráněný druh. Směrnice o ochraně stanovišť 92/42/EEC pak uvádí vlka jednak v příloze II (druhy vyžadující zvláště chráněná území), ale také stejně jako rysa a medvěda v příloze IV (přísně chráněné druhy, u kterých není dovolen odchyt, zabíjení a rušení) (Červený et al., 1999). V novém národním Červeném seznamu IUCN je vlk zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů, v celosvětovém Červeném seznamu pak mezi téměř ohrožené druhy (Červený et al., 2005) Záchranné programy Většina prvních záchranných programů spočívala v přímé manipulaci s jedinci ohroženého druhu, zahrnující především chov v zajetí a následné vypouštění. Součástí moderních záchranných programů jsou tzv. studie proveditelnosti, detailní výzkum příčin ohrožení a možnosti jejich odstranění, výzkum genetické diverzity a kvalitní monitoring. Obecně platí, že plány na obnovu populací ohrožených druhů by měly být principiálně zaměřeny na ochranu a stabilizaci těchto populací a teprve následně na propojení izolovaných populací a rozšíření druhu i do historické části areálu, kterou v minulosti kdysi obýval, repatriacemi nebo vysazováním jedinců s cílem zvýšit jejich lokální početnost. Obnovené populace by měly být dlouhodobě a pravidelně monitorovány. Záchranné programy se zpravidla tvoří podle naléhavosti, předchozích zkušeností i životního cyklu cílového druhu na několik let (obvykle 3-6, maximálně 10), s možností dalšího prodloužení a jsou v průběhu doplňovány a korigovány podle aktuální ekologické nebo ekonomické situace. Po skončení vymezeného období musí být jejich výsledky zhodnoceny, aby mohl být na základě získaných zkušeností vypracován plán na další období (Plesník, 1999).