S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Írán z d e n ě k c v r k a l N a k l a d a t e l s t v í L i b r i, P r a h a

Transkript

1

2

3

4 S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Írán zdeněk cvrkal Nakladatelství Libri, Praha 2007

5 Phdr. zdeněk cvrkal, 2007 libri, 2007 ISBn

6 Obsah Úvod 8 Prehistorické období 9 elamská říše 10 Migrace Árjů 12 Starověké dějiny Íránu 13 Období bájných dynastií 13 Médská říše 14 achajmenovci a perská říše 15 zoroastrismus a avesta 19 vpád alexandra velikého a vláda Seleukovců 21 Parthská říše 23 Sásánovská říše 24 dobytí Íránu araby a příchod islámu 28 Írán za Umajjovců 30 Írán za abbásovců 31 Táherovci 32 nástupci Táhera a úpadek dynastie 33 Saffárovci 33 Boj amra s esmáílem Sámáním 34 Sámánovci 35 Historický význam Sámánovců 36 alíjovci a zijárovci 37 Bújovci 39 Ghaznovci a Ghúrovci 40 Seldžukové 42 chórézm-šáhové 47 Od mongolského vpádu až po zandovce 49 Mongolové 49 Ílchánovci 50 Írán po smrti Hülagü chána 50 Írán po rozpadu ílchánovské říše 52 Timurovci 56 dynastie kara kojunlu a ak kojunlu 58 Safíjovci 59

7 vláda náder kolí afšára, afšárovci 63 zandovci 64 kádžárovci 66 vláda Áká Mohammad chána 66 vláda Fath alí šáha 67 vláda náseroddín šáha 70 vláda Mozaffaroddín šáha 72 revoluce za ústavu 72 vláda Mohammad alí šáha 74 První světová válka 75 Období vlády dynastie Pahlaví 76 druhá světová válka a ázerbájdžánská krize 77 Mosaddek a znárodnění ropného průmyslu 79 Postmosaddekovské období a Bílá revoluce 80 vnitřní opozice 87 Předvečer revoluce 88 Islámská revoluce 93 nová ústava 95 vláda Baního Sadra a íránsko-irácká válka 97 Írán za vlády prezidenta rafsandžáního 101 Írán za vlády prezidenta chátamího 101 Politická křídla v islámské republice 102 Prezidentské volby Írán za vlády prezidenta ahmadí nežáda 107 Česko-íránské vztahy 109 co bychom měli vědět o íránské společnosti 114 náboženství v Íránu 114 Sňatek 119 Íránská kuchyně 119 Moderní perská literatura 120 výtvarné umění, architektura 122 Perské koberce 124 doporučená literatura 126 encyklopedické heslo 128 dynastické přehledy a hlavy států 150 rady a doporučení pro turisty 164 Podmínky pro vstup do Íránu 164 Časový posun 165 Oblečení 165

8 cestování 166 Bezpečnostní situace 166 Péče o zdraví 167 Hotely a restaurace 167 Turistické cíle 168 důležité informace pro cesty do Íránu 175 zastupitelské úřady 175 důležitá telefonní čísla 175 Internetové adresy 175 Jazyková první pomoc 176 nejdůležitějších deset frází v perštině 176 Malý slovníček perských výrazů 176 Seznam použitých zkratek 178

9 Úvod za historii Íránu lze považovat z hlediska území dějiny Íránské vysočiny o rozloze km 2, jež je vymezena na východě řekou Indus, pohořím Pamír a břehem Syrdarje, na západě Mezopotámií a Malou asií, na severu aralským jezerem, pohořím kavkaz, řekou kurou a kaspickým mořem a konečně na jihu Perským a Ománským zálivem. Íránské dějiny lze chronologicky rozdělit do sedmi následujících etap: 1. prehistorické období od osídlení člověkem až po vznik médské říše; 2. starověk od Médů až po arabský vpád, tedy Médové, achajmenovci, alexandr veliký a Seleukovci, Parthové a Sásánovci; 3. počátek islámského období od dobytí Íránu araby až po pád abbásovského chalífátu, tzn. pravověrní chalífové, Umajjovci, abbásovci a lokální dynastie: Táherovci, Saffárovci, Sámánovci, alíjovci, zijárovci, Ghaznovci, Bújovci a další, Seldžukové a chórézm-šáhové; 4. středověk od mongolského vpádu až po nástup Safíjovců, tzn. Ílchánovci a místní dynastie, Timurovci, kara kojunlu a ak kojunlu; 5. novověk od Safíjovců až po afšárovce a zandovce; 6. moderní dějiny od kádžárovců až po nástup dynastie Pahlaví; 7. současná etapa vláda dynastie Pahlaví a současná islámská republika.

10 Prehistorické období archeologické nálezy dokazují, že území Íránu bylo osídleno člověkem již ve starší době kamenné (paleolitu). Od 5. tisíciletí před n. l. nastal i v Íránu přechod do mladší doby kamenné (neolitu), kdy se lidé usazovali, začali chovat domácí zvířata a pěstovat plodiny i vyrábět keramiku. nositele jednotlivých kultur většinou neznáme, a proto je označujeme podle místa archeologického nálezu, podle charakteristického rysu keramiky a podobně. krátce poté už člověk dospěl ke stadiu, které označujeme jako civilizace. Část populace opustila prosté vesnice a začala stavět města s výstavnými chrámy a paláci, osvojila si písmo atd. vzhledem k rozlehlosti území Íránu, pro nějž jsou charakteristické pouště a stepi, bylo vždy poněkud složité, aby jednotlivé kultury mezi sebou navázaly těsnější styky, nicméně z archeologických vykopávek je zřejmé, že kontakty mezi nimi do jisté míry existovaly. archeologové dělí prehistorické období v Íránu z hlediska různosti civilizací do následujících oblastí, jež v podstatě geograficky odpovídají dnešním provinciím: 1. Gílán a Mázadarán, 2. Gorgán a astarábád, 3. chorásán a Sístán, 4. Balúčistán a kermán, 5. lárestán, 6. Fárs, 7. chúzestán, 8. lorestán, 9. kurdistán, 10. Ázerbájdžán, 11. Perský Irák. existují ovšem i další dělení prehistorického období, jako například: 1. jihozápad, 2. kermánšáh a západ, 3. Ázerbájdžán a severozápad, 4. severní Írán, 5. centrální oblast, 6. severovýchod, 7. východ, 8. jihovýchod, 9. jih. První civilizace vznikaly v centrálním Íránu (Sijálk) a kolem velkých řek (Hírmand, kárún, Tigrid) a také v blízkosti jezer. vzhledem k tomu, že neustále probíhá archeologický průzkum a vykopávky, lze přirozeně očekávat i určité změny v dosavadních teoriích. Mezi nejprobádanější kultury v Íránu patří následující: Sijálk (kášán), Češme-je alí (Šahr-e rej), Giján (nehávand), Ánú (Marv), Hasanlú (azerbájdžán), Hesár (dámghán), zághe (kazvín), Hádždží Fírúz (dašt-e Goldúz), Márlík (rúdbár), Bákán (Persepolis), džafarábád a Šúš (chúzestán), Šahr-e súchte (zábol). Tyto kultury existovaly nezá-

11 Prehistorické období 10 visle na sobě v době od 6. do 4. tisíciletí před n. l. Jsou prokázány styky mezi kulturami v Sijálku a Šúši (Súsy), a také mezi Šúši a Mohenžodárem (harrapská kultura na území dnešního Pákistánu). rovněž jsou spolehlivě doloženy kulturní vlivy sumerské, babylónské a elamské. Elamská říše elamská říše se v době od počátku 3. tisíciletí až do poloviny 1. tisíciletí před n. l. rozkládala v západní a jižní části dnešního Íránu, tedy v dnešních íránských provinciích chúzestán, lorestán, Fárs a částečně i kurdistán a kermán. Historii elamu lze rozdělit do tří hlavních období: staroelamské, středoelamské a pozdní. dějiny elamu jsou úzce spjaty nejprve s dějinami Sumeru, poté Babylónie a asýrie. Tyto říše sice mezi sebou vedly války, ale zároveň mezi nimi probíhal čilý obchod. nejstarší dějiny elamu spadají přibližně do počátku 27. století před n. l., kdy vládli králové z avanské dynastie se sídlem v Šúštaru (město v chúzestánu). Toto období bylo vyplněno častými válkami se sumerskými městskými státy v Mezopotámii, zvláště s Urem, a poté i s akkadskou říší. například elamský panovník kutik-inšušinnak uzavřel spojenectví s králem naramsinem z akkadu. v té době se středisko moci elamu přesunulo do dnešního lorestánu. na nějakou dobu byli elamité podrobeni vládci z III. dynastie z Uru, ale v polovině 19. století před n. l. se osamostatnili a vedli války proti vzrůstající moci babylónské říše. v roce 1764 před n. l. byli elamité poraženi slavným babylónským panovníkem chammurabim, ale po jeho smrti v roce 1750 před n. l. naopak porazili chammurabiho syna. Porážka byla natolik zdrcující, že ještě po tisíci letech od této události se zmiňuje v nápisu asyrského krále aššurbanipala. elamité tehdy získali nejen bohatou kořist a zřejmě i mnoho zajatců, ale odvezli si z Babylónu i sochu boha Marduka, patrona města, a stély s chammurabiho zákoníkem. další podrobnější zprávy o elamu máme až ze 13. století před n. l., kdy začíná středoelamské období. centrem říše bylo město Čoghá zambíl v chúzestánu, kde dodnes stojí nejznámější elamský zikkurat (stupňovitá věž). v tomto období

12 11 elamská říše byli elamité poraženi Babylónií a zároveň se rýsoval konflikt s asýrií. v polovině 12. století před n. l. se moci chopila nová šutrukská dynastie s centrem v Šúši (Súsy) v chúzestánu. v té době elam prožíval rozkvět a jeho válečná tažení ohrožovala celou Mezopotámii. ale útok babylónského krále nebukadnesara I. kolem roku 1100 před n. l. ukončil střední období. asyrská říše, která se rozkládala na východ od horního toku Tigridu, vznikla na počátku 2. tisíciletí před n. l. ve 12. století před n. l. se mocensky povznesla a obsadila jak území bývalé říše chetitů v dnešní Malé asii, tak načas i samotnou Babylónii. další zprávy o elamu se dochovaly v nápisu z roku 742 před n. l., kde je jistý Huban-nugaš zmíněn jako král elamu. Jsou doloženy boje s asyřany, kteří nakonec pod vedením krále aššurbanipala kolem roku 639 před n. l. elamskou říši rozvrátili. Hlavní město Šúš (Súsy) bylo dobyto a vypleněno. asyřané se sice potom stáhli, ale v oblasti se objevil nový hegemon Médové. z období elamu se zachovalo mnoho hmotných památek. nejstarší období jeho existence je spjato s kulturní závislostí na Mezopotámii, rozkvět vlastní kultury nastal ve 2. tisíciletí před n. l. Snad nejznámější památkou je 50 metrů vysoký zikkurat v Čoghá zambíl s chrámy a palácem. Pro elamskou kulturu je typické mistrné zpracování bronzu, což dokazují četné vykopávky v lorestánu. Proslulá je bronzová socha královny napirasu z 3. tisíciletí před n. l. rovněž se dochovalo vlastní písmo, jehož znaky byly odvozeny z piktografického písma. Od poloviny 2. tisíciletí před n. l. bylo elamské písmo nahrazeno klínovým a elamský jazyk byl vytlačen akkadštinou babylónštinou, která byla tehdy diplomatickým jazykem celého Předního východu a užívali ji i ve starém egyptě. elamský jazyk, jakož i elamská kultura a historie, zůstávají nadále předmětem vědeckého bádání. Podle současných názorů se elamština (podobně jako sumerština) nedá zařadit do žádné ze známých jazykových větví. Při vykopávkách v elamu francouzští archeologové na počátku 20. století objevili mnohé památky, které byly odvlečeny jako válečná kořist z Mezopotámie. Patří k nim dioritové sochy panovníka Gudey, jenž vládl v lagaši, ale i již zmíněný chammurabiho zákoník a řada dalších.

13 Prehistorické období 12 Migrace Árjů někdy kolem roku 1800 před n. l. nastalo stěhování Indoevropanů zřejmě odkudsi z jihoruských stepí směrem na západ a jih. Jedním z migrujících kmenů byli také Árjové (tj. Urození), kteří se usazovali na území dnešního Íránu a dále pokračovali do dnešního afghánistánu, Pákistánu a Indie. I samotný název Írán je odvozen právě od Árjů a doslova znamená země Árjů (Árjájóvan). Árjové během své migrace naráželi na jiné kultury, které si podmaňovali. nakonec došlo ke splynutí místních obyvateli s Árji, což ale neplatí zcela o vývoji v Indii, kde drávidové jsou pravděpodobně potomky původního obyvatelstva.

14 Starověké dějiny Íránu další tisíciletý vývoj po příchodu Árjů do Íránu je zahalen tajemstvím. víme, že Indoevropané zřejmě tvořili významnou vrstvu obyvatel říše Mitanni, která ovládala v polovině 2. tisíciletí část Syropalestiny, ale zmínky o indoevropských i neindoevropských kmenech na území Íránu jsou obsaženy pouze v babylónských, elamských a asyrských písemných památkách. Ty obsahují jen krátké údaje o výpravách, jež podnikl ten který král v jednotlivých letech své vlády. až v 9. století před n. l. se vyskytují v asyrských zápisech jména západoíránských států a oblastí, s nimiž asyřané zpravidla bojovali. nejstarší písemnictví Árjů se tak dochovalo v Indii, nikoliv Íránu, a je reprezentováno tzv. védami. Jedná se o rozsáhlý soubor obětních hymnů náboženského charakteru, které nám zároveň podávají mnoho cenných informací o době, kdy vznikly, a o védské společnosti. To perská Avesta (viz níže) je mnohem mladší. Teprve od 6. století před n. l. lze hovořit o Íránu jako o společenském a kulturním celku. Období starověku je pak vyplněno vládou dvou bájných a několika historicky doložených dynastií. Období bájných dynastií Stejně jako v jiných kulturách, tak i v íránské se skutečné dějiny neubránily nánosům bájí a pověstí. z posvátné knihy zoroastrismu Avesty, íránského národního eposu Šáh-náme (kniha králů) od Ferdousího a dalších spisů se dozvídáme o udatnosti a chrabrosti Íránců. Jsou rovněž zmíněny dvě historicky nedoložené dynastie: kijánovci a Píšdádovci. nejstarší dynastií byly údajně Píšdádovci a v íránském národním eposu Šáh-náme jsou dokonce uvedena jména píšdádovských šáhů (králů) počínaje kjúmarsem a konče Garšásbem. další bájnou dynastií byli kijánovci, zmiňovaní už v Avestě v gáthech a jaštech (viz kapitola zoroastrismus a Avesta). Území, jež ovládali, se prý rozkládalo kolem řeky amudarji.

15 Starověké dějiny Íránu 14 Médská říše Prvním historicky doloženým státním útvarem na území Íránu spravovaným íránským etnikem byla až médská říše. Médové obývali severozápadní Írán a jejich říše se skládala ze tří celků: Malá Médie (tj. území dnešního íránského Ázerbájdžánu), velká Médie ( jihozápadní Írán, část Iráku a iráckého kurdistánu) a rágijána (s centrem v dnešním městě rej v jižním Tehránu). zakladatelem médské říše byl údajně daiukku (diokes), zmiňovaný v asyrských nápisech Sargona II., který povstal proti asyřanům a v roce 708 před n. l. a po jejich porážce založil médskou dynastii. Hlavním městem říše se stal ekbátán (dnešní Hamedán). Po něm se ujal moci jeho syn Fravartiš (Fraortés; před n. l.), jenž sjednotil západní Írán a zdejší kmeny a vedl boj za úplnou nezávislost své říše s asyřany. Padl v boji a byl vystřídán svým synem Huvachšatruou (chvachšarta; kyaxarés), který vpadl do asýrie a obklíčil její hlavní město ninive. Město však neobsadil, neboť v Médii mezitím vypuklo skythské povstání. Skythové jeden z velkých íránských kmenových svazů, jenž v této době migroval a usazoval se v Sístánu na jihovýchodě dnešního Íránu byli kyaxarém podrobeni. krátce nato, v roce 612 před n. l., dobyli Médové za pomoci Babylóňanů asyrské ninive a srovnali ho se zemí. Tato událost, kterou jako pád hříšného ninive zaznamenali s potěšením i autoři bible, znamenala konečný zánik asyrské říše, jejíž území si mezi sebe rozdělila médská a novobabylónská říše. Médové získali kontrolu i nad východní anatolií a rovněž vedli války s lýdií, jež platila za hlavní velmoc v západní části Malé asie. rozhodující bitva mezi lýdy a Médy měla být svedena na řece Halys (řeka kizilirmak v dnešním Turecku), do níž Médové nastoupili pod vedením krále Ištuvega (astyagés). Uprostřed bitvy ale najednou zmizelo slunce a den se stal nocí (úplné zatmění slunce nicméně Thálet z Mílétu předpověděl). k smrti vyděšení bojovníci na obou stranách složili zbraně. vládci raději uzavřeli mír, podle něhož byla hranice mezi oběma říšemi stanovena na řece Halys. na důkaz budoucích mírových vztahů se pak dcera lýdského krále stala chotí médského Ištuvega. O těchto válkách přináší cenné zprá-

16 15 Peršané íránský lid jsou poprvé zmiňováni v asyrských nápisech z 9. století před n. l. nejprve byli alespoň při západní hranici svého osídlení ovládáni asyřany, později Médy. v roce 700 před n. l. pod vedením Hachámaneše (achajmena) vytvořili ve Fársu vlastní státní útvar. Slovo Peršan je odvoachajmenovci a perská říše vy i řecký historik Hérodotos. v této době existovala na Blízkém východě čtyři mocenská centra: Médie, lýdie, Babylónie a egypt. za vlády Huvachšatrua dosáhla médská říše největšího územního rozsahu a zahrnovala oblasti Malé asie až k řece Halys, severozápadní Írán včetně dnešního Tehránu, jihozápadní Írán včetně části území v dnešním Iráku a dnešní provincii Fárs v jižním Íránu. Huvachšatru zemřel kolem roku 585 před n. l. a vládcem se stal jeho syn Ištuvegu. za jeho vlády nebyly vedeny žádné války a médský dvůr, který napodoboval asyrský, překypoval bohatstvím a přepychem. zároveň však nastal mocenský úpadek médské říše a Médové byli podrobeni novým státním útvarem perskou (vele)říší. vedle historických textů, psaných akkadsky (tzv. Nabonidova kronika), elamsky a urartejsky, a kromě několika málo zmínek ve Starém zákoně a v egyptských památkách jsou hlavními prameny pro poznání dějin Médie díla řecká, především Hérodotovy Dějiny, méně hodnověrná kronika řeckého lékaře při médském dvoře ktésia (kolem 390 před n. l.) a dochované fragmenty z děl řeckých dějepisců z doby před alexandrem velikým. O náboženství, jazyce a písmu Médů se toho bohužel mnoho nedochovalo. lze se ale oprávněně domnívat, že médští králové (šáhové) vyznávali zoroastrismus (viz kapitola zoroastrismus a Avesta). víme, že jejich jazyk, který patří do íránské větve indoevropských jazyků, byl blízce příbuzný se soghdštinou (zachovalý staroíránský jazyk ze střední asie) a do jisté míry i s perštinou. z architektonických památek se zachovala některá jejich pohřebiště tzv. věže mlčení a zbytky hlavního města ekbátán. Achajmenovci a perská říše

17 Starověké dějiny Íránu 1 zeno právě od území, které ovládali, tedy Fárs (Párs). Prvními achajmenovskými panovníky (šáhy = králi, používali i titulu šáh-in-šáh = král králů) byli Čájšpíš I., kambúžíje I. (kambýses), kúroš I. (kýros) a Čájšpíš II. Potom se dynastie rozdvojila, původní větev vládla v Šúši (Súsách) a elamu a představují ji tito šáhové: kúroš II. veliký, kambúžíje II., kúroš III. a kambúžíje III. vedle této větve se vytvořila pobočná dynastie vládnoucí ve Fársu, reprezentovaná těmito šáhy: Árjá rámene, Áršám, víštásp a dárajavahuš I. (dáreios). kúroš II. (kýros) veliký, vladař zmiňovaný v historických a náboženských spisech různých národů a vyzdvihovaný pro svou velikost a ctnosti, dobyl v roce 550 před n. l. ekbátán, a ukončil tak existenci médské říše připojením ke svému impériu. Hranice jeho říše sahaly na západě po egypt a Středomoří, na východě po Indus, na severu po Syrdarju a na jihu po Perský záliv. v roce 546 před n. l. totiž dobyl i území lýdské říše a zajal pověstného, nesmírně bohatého krále kroisa. Byl to právě lýdský vládce, kdo získal z delfské věštírny před tažením proti Peršanům proslulou radu: Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši! kroisos řeku překročil a velkou říši skutečně zničil ale tu svou. v roce 538 před n. l. pak kúroš dobyl Babylón a osvobodil Židy z babylónského zajetí a povolil jim návrat do vlasti, za což ho velebili autoři bible. Podle tvrzení řeckých historiků ctil různé zvyky a náboženství podrobených národů, což zaručovalo jednotu a sílu tak rozsáhlé říše, kterou vytvořil. na sklonku jeho vlády však znovu povstali Skythové (z antických pramenů známi jako Massagetové) ve střední asii a kúroš byl nucen v roce 529 před n. l. podniknout proti nim válečné tažení, v jehož průběhu padl. Jeho mrtvolu převezli do Fársu a byl pohřben v Pásárgád, kde je dodnes jeho hrobka. Po kúrošovi nastoupil jeho syn kambúžíje I. (kambýses). Tomu se sice podařilo ovládnout egypt (525 před n. l.), ale jeho příslovečná krutost (řadu historek o něm zaznamenal Hérodotos) ho nakonec dovedla na kraj propasti. Povstala proti němu jiná větev achajmenovců v čele s dárajavahušem (dáreiem), který usedl na trůn v roce 522 před n. l. Tento vladař sice musel čelil během prvních dvou let své vlády domácímu odboji (téměř 20 válkám, povstáním a spiknutím), přesto

18 1 dokázal nakonec obnovit slávu a velikost říše kúroše velikého. na jeho rozkaz se plavili íránští námořníci od Indu po Perský záliv a rudé moře. v egyptě byl také poprvé v dějinách vykopán průplav mezi rudým a Středozemním mořem (za využití toku nilu; předchůdce Suezského průplavu). zatímco na východě ovládal dárajavahuš území sahající až ke kavkazu a k hornímu Indu, na západě narazil na odpor řeckých osad. roku 500 před n. l. vzplanulo protiperské povstání maloasijských Řeků ve městě Milétos, které bylo prvním konfliktem řecko-perských válek ( před n. l.). Miléťanům se sice dostalo podpory od athén a dalších řeckých městských států, nicméně povstání bylo Peršany potlačeno. v roce 498 před n. l. překročilo perské vojsko Helléspont a porazilo Řeky. zajatí Řekové byli odvlečeni do Šúše. dárajavahuš pak vyslal do řeckých městských států posly, kteří požadovali uznání perské svrchovanosti. většina řeckých městských států uposlechla, avšak athény a Sparta se odmítly perské autoritě podřídit. dárajavahuš proto vyslal v roce 492 před n. l. perské loďstvo proti athénám, ale bouře u mysu athos zničila celou flotilu. nová námořní výprava proti Řecku se započala roku 490 před n. l. na cestě zničili Peršané město eretrii na ostrově euboii a nakonec se vylodili v attice na planině před obcí Marathón. Tehdy však byli Peršané poprvé po dlouhé době v proslulé bitvě u Marathónu poraženi. vítězství athéňanů nad perským vojskem mělo velký ohlas nejen v Řecku, ale i v celé říši. Pokles autority centrální vlády vyústil v četná povstání, a některé provincie se dokonce odtrhly. Peršané však záhy odboj potlačili a své impérium znovu zcela sjednotili. Peršané se však s porážkou nehodlali smířit a dárajavahuš začal s organizací nové výpravy proti Řekům. Uprostřed příprav ho však zastihla v roce 486 před n. l. smrt. dárajavahuš stejně jako kúroš veliký ctil různé národy své říše a vytvořil uspořádaný, hospodářsky, administrativně i politicky a vojensky silný státní útvar. za hlavní město perské říše prohlásil dárajavahuš Šúš. do té doby byla centrem říše Persepolis (Tacht-e džamšíd). Obě města svou velikostí i výstavností vypovídala o velkoleposti perské říše. vlysy na stěně velkolepého paláce v Persepoli (dodnes se z části dochoval) ukazuachajmenovci a perská říše

19 Starověké dějiny Íránu 18 jí představitele mnoha porobených národů, jak přináší dary perskému velekráli. Po smrti dárajavahuše se moci ujal jeho syn chšajáršá I. (Xerxés). nejprve musel potlačit povstání v egyptě a znovu dobýt Babylón, pak se roku 481 před n. l. s početným vojskem vypravil potrestat vzpurné Řeky. Peršané překonali Helléspont po pověstném pontonovém mostě a táhli pak po souši i po moři na Řecko. v roce 480 před n. l. byla svedena proslulá bitva u Thermopyl. Peršané chtěli proniknout thermopylským průsmykem do centrálního Řecka, ale na přístupových cestách se vytvořila jednotná řecká obrana, v jejímž čele stál spartský král leónidas. Peršané však průsmyk obešli přes hory, čímž se dostali Řekům do týla. Sparťané, kteří si uvědomili bezvýchodnost situace, odeslali ostatní spojenecké vojáky zpět k hlavnímu vojsku. Sami ale ustoupit odmítli a do jednoho padli. Peršané se pak zmocnili i athén, ale v září 480 před n. l. došlo k námořní bitvě u Salamíny, kde Řekové vyhráli. Xerxés, který bitvě přihlížel z blízkého návrší, se pak urychleně vrátil do Persie a vojsko přenechal svým vojevůdcům. Ti však utrpěli další porážku v roce 479 před n. l. v pozemní bitvě u Plataj. Řecko-perské války už mimo vlastní území Řecka pokračovaly až do roku 449 před n. l. výsledkem těchto válek bylo uznání nezávislosti řeckých městských států a řeckých maloasijských osad na perské říši. vítězství Řeků uvrhlo celé impérium do stavu určité apatie, z něhož se vzpamatovávalo jen s obtížemi. král se osobně angažoval v harémových intrikách a jeho rozhodování se tak stalo závislým na dvořanech a eunuších. zanechal záznamy v Persepoli, kde přistavěl nový palác k dárjušovu, ve vanu v arménii a na hoře elvand poblíž ekbatan. v roce 465 před n. l. byl pak zavražděn spolu s následníkem trůnu vezírem artabanem, který posléze dosadil na trůn jeho syna artachšathru (artaxerxa). Ten si uzurpoval moc a vládl do roku 425 před n. l. Po jeho smrti se vystřídalo několik šáhů. v době vlády achajmenovců byla vytvořena rozsáhlá říše, která v zásadě respektovala rozličné kultury a zvyky jednotlivých národů, jež tvořily její početné obyvatelstvo. Tato prozíravá politika se stala stavebním kamenem pozdější íránské identity i územní celistvosti. zemi ovládal panovník se svými

20 19 zoroastrismus a avesta rádci prostřednictvím vládních institucí a vojska, země se dělila do provincií satrap, byly stavěny komunikace pro rychlý přesun vojska i zpráv, raženy mince, systematicky vybírány daně. rozšířila se víra v ahuru Mazdu, stvořitele země a nebes. dochovaly se velkolepé architektonické památky Persepolis, Pásárgád, nakš-e rostam, nakš-e radžab. zachovalé nápisy vypovídají o jazyku té doby. nápisy a hliněné tabulky se záznamy psanými přejatým klínovým písmem, ale upraveným na 36 hlásek podle písma foinického, nám podávají zprávy o společenském a kulturním životě obyvatel Íránu v druhé polovině 1. tisíciletí před n. l. Perské klínové nápisy z evropanů nové doby zhlédl poprvé v 16. století Pietro della valle a přinesl o nich i zprávy. Pokusy o jejich rozluštění však byly marné. Teprve carsten niebuhr ve druhé polovině 18. století pořídil kopie nápisů a německý profesor Georg Friedrich Grotefend určil několik znaků a přečetl jména perských panovníků. definitivně perskou variantu klínopisu (resp. klínopisné abecedy) rozluštil anglický badatel rawlinson. Čin Grotefenda a jeho nástupců spolu s champollionovým rozluštěním egyptských hieroglyfů je po právu považován za jeden z největších vědeckých úspěchů evropy v 19. století, jenž vedl k rozpoznání babylónských a elamských textů a otevřel novou kapitolu poznávání starověkého Předního východu, do té doby odkázané jen na bibli a díla řeckých historiků. Zoroastrismus a Avesta Jak už bylo řečeno, hlavním náboženstvím perské říše byl zoroastrismus, který vznikl v Íránu v 7. století před n. l. a jeho zakladatelem byl zarathuštra. O jeho životě však nevíme téměř nic. náboženskou knihou zoroastrovců je Avesta. Předmětem uctívání zoroastristů jsou oheň a voda, což odráží život nejstarších Íránců, pro něž voda umožňovala ve vyprahlých stepích život, zatímco oheň sloužil jako zdroj tepla, bezpečí i k vaření potravy. zoroastrismus je založen na dualismu dobra a zla. vše dobré, ctnostné a spravedlivé představuje bůh dobra ahura Mazda, zatímco zlo a vše špatné démon zla ahriman. ahura Mazda a ahriman spolu neustále bojují, tedy dobro bojuje proti zlu. Člověk má pomáhat ahura Mazdovi čistým životem

21 Starověké dějiny Íránu 20 a po smrti získá blaženost. Poselství, jež přinesl zarathuštra svým stoupenců, je shrnuto ve třech zásadách: ctnostné myšlení (pendár-e ník), ctnostné mluvení (goftár-e ník) a ctnostné činění (kerdár-e ník). zoroastrovci uctívají čistotu elementů, a tudíž odmítají pohřbívat své mrtvé do země a zároveň, aby neznečistili ani oheň, je ani nespalují. Proto stavěli tzv. věže mlčení, na které byli mrtví kladeni zabaleni do roucha a ponecháni přírodním živlům napospas. věže byly stavěny především v horách, kde se mrtvol rychle ujali supové. Pozůstatky staroíránských náboženských textů jsou shrnuty do Avesty (= zákon), která se dělí na několik částí. nejdůležitější je Jasna, jež obsahuje liturgii hlavních náboženských obřadů ve formě litanií a ve svých nejstarších částech výroky samotného zarathuštry ve formě veršovaných zpěvů: gáthy. další část představuje Visprat, jenž je obsahově úzce spjatý s Jasnou. velmi zajímavá je sbírka jaštů, jež obsahují velmi cenné zlomky hrdinských písní a chvalozpěvů. další částí avesty je kniha Vidévdát, tedy zákon proti zlým duchům, obsahující především předpisy o očišťování, pohřbívání a předpisy náboženského práva. dále stanoví tresty za hříchy a přestupky, pojednává o druzích smluv, pokání i péči o domácí zvířata. Obsahuje však i legendy a pověsti jako o stvoření dobrých krajů avestského lidu bohem ahurou Mazdou, o pokoušení zarathuštry zlým duchem. zoroastrovské duchovenstvo, tzv. mágové, tvořilo významnou složku společnosti a dělilo se na různé druhy kněží, kteří kromě konání bohoslužeb hlásali morálku, odůvodňující společenské zřízení, a názorově spojovali obyvatele říše. Žili kolem chrámu a bohatli z vybírání pokut za hříchy. Podle náboženských textů byly hříchy trestány tělesnými tresty, v praxi se ale mohl provinilec vykoupit podle tarifu, který byl kněžími vypracován. Pokuty za hříchy byly velmi vysoké, a tak se ve chrámech hromadily velké poklady. Mágové měli v perské říši nezastupitelné postavení a byli hlavní oporou panovníka. Podle svědectví Hérodota se občas zapletli i do politických převratů, a pak byli pronásledováni. Byli to také mágové, čili mudrci z východu, kteří podle bible přinesli dary narozenému Ježíškovi. Slovo mág a magie se postupně stalo synonymem pro kouzelníka a čarování.

22 21 vpád alexandra velikého a vláda Seleukovců Vpád Alexandra Velikého a vláda Seleukovců Během dlouhodobých střetů mezi Peršany a Řeky, jež začaly od dob kúroše velikého a vyústily v řecko-perských válkách, se oba tyto národy vzájemně poznávaly i po kulturní a duchovní stránce. vedle Hérodotových spisů se dozvídáme o perské říši i od dalších řeckých spisovatelů, za zmínku stojí Xenofón ( ), jenž roku 401 před n. l. odešel na pozvání do žoldnéřského vojska v Persii. zde působil nejdříve jako prostý voják ve službách perského šáha, poté perského vzdorokrále a po jeho porážce a zavraždění řeckých velitelů byl zvolen velitelem žoldnéřského vojska. Projevil se jako schopný a energický vůdce, neboť dovedl desetitisícovou armádu přes nepřátelské území k Černému moři, a tím ji zachránil. ve svém nejlepším spise Anabasis (odtud anabáze = dlouhý, namáhavý pochod) pak z vlastní zkušenosti vylíčil tuto strastiplnou cestu. dobýt Írán, resp. perskou říši, měl v úmyslu už Filip Makedonský. Tyto plány přerušila jeho násilná smrt v roce 336 před n. l. alexandr veliký však otcovy záměry hodlal uskutečnit a v roce 336 před n. l. překročil s armádou necelých mužů dardanely a po osvobození bývalých řeckých kolonií v Malé asii a několika střetech s vojskem dárajavahuše III. dobyl syrské a foinické pobřeží spolu s městem Tyros. Už v roce 332 před n. l. dorazil do egypta, kde byl přijat jako nástupce faraónů. v roce 331 před n. l. se pak alexandr vydal do nitra perské říše, kde v severní Mezopotámii u Gaugamél znovu porazil dárajavahuše. Perský král byl pak na útěku zavražděn vlastními lidmi, a dvě stě dvacetiletá vláda achajmenovců tak skončila. alexandr přijal titul krále králů, který příslušel vládci perské říše. Poté v letech před n. l. dobyl perské rezidence Šúš, Pásárgád a konečně Persepoli, kterou vypálil a vyplenil jako odplatu za vypálení athén chšajáršou (Xerxés). ve snaze dobýt celý svět pokračoval alexandr veliký v tažení do Tabarestánu (dnešní Mázandarán), Gorgánu, chorásánu, Sístánu a údolí řeky Indu. Teprve tam se jeho vojáci vzbouřili a odmítli jít dále. alexandr tedy nařídil vydat se na zpáteční cestu. v roce 323 před n. l. však náhle v Babylónu zemřel. Říši si pak rozdělili jeho vojevůdci a nástupci

23 Starověké dějiny Íránu 22 diadochové. Ještě za svého života nařídil alexandr svým důstojníkům pojímat za ženy perské princezny a dívky ze vznešených rodů, aby se tak obě civilizace co nejvíce přiblížily. Přejal také dvorský ceremoniál achajmenovců a začal se odívat jako orientální vladař. roku 323 před n. l. připadl Írán (spolu s dalším územím) jednomu z alexandrových velitelů Seleukovi, jenž založil dynastii Seleukovců. On i jeho nástupci zachovali tradiční perské dělení říše na satrapie a svou pozornost zaměřili hlavně na oblast Syropalestiny, kde soupeřili s egyptskými Ptolemaiovci a dalšími diadochy. z nástupců Seleuka vynikl antiochos I. ( ), který bojoval hlavně v Malé asii, stejně jako jeho nástupce antiochos II. ( ), jenž se proslavil v tzv. syrských válkách. Seleukos II. ( ) a Seleukos III. ( ) už museli čelit krizi říše, kdy se nejprve odtrhla Baktrie (a vzniklo tu tzv. řecko-baktrijské království), aby se takřka vzápětí osamostatnila i Parthie pod vládou domácí dynastie arsakovců (viz níže). antiochos III. ( ) už musel odolávat narůstajícímu tlaku Římanů ve Středomoří. Sám se pokusil zopakovat tažení alexandra velikého na východ a načas skutečně obnovil prestiž Seleukovců, ale nakonec byl zabit při nepokojích ve vlastní říši nedaleko Šúš (Sús). Jeho nástupci s výjimkou syna a nástupce Seleuka Iv. už jen prakticky bezmocně přihlíželi konci říše a jejich panství do Íránu nezasahovalo. Seleukovci se zejména na počátku vlády snažili zachovat a prosazovat řeckou kulturu a řecké zvyklosti, nicméně příliš neuspěli, a naopak sami a spolu s nimi i jejich vojáci a úředníci začali přijímat perskou kulturu a způsob života. Především bohatí Peršané sice začali zčásti napodobovat řecký způsob života, avšak většina obyvatelstva Íránu se nesmířila s řeckou okupací a držela se domácí kultury a usilovala o opětovné dosažení nezávislosti země. Postupně se Peršané dostali do státní správy (pouze vojenské posty byly vyhrazeny jen Makedoncům), a Řekové naopak přijímali jejich zvyky a kulturu. Je přirozené, že i Íránci byli částečně ovlivněni řeckou kulturou. Typický příklad vzájemného působení řecké a orientální kultury lze pozorovat v Indii, kde stejně jako v Íránu Řekové splynuli s místním obyvatelstvem, svojí kulturou však zapůso-

24 23 Parthská říše bili na místní prostředí, což vyústilo ve vznik dvou originálních uměleckých škol gandhárské a mathurské které představovaly synkrezi řeckého a indického umění. v každém případě epocha helénismu, jak se říká období po výbojích alexandra, kdy došlo k živému styku a částečnému prolínání řecké, egyptské a východní civilizace, obohatila mnoho oborů lidské činnosti, např. obchod, umění, architekturu i životní styl. k rozvoji vědy přispěly znalosti nových látek i technologií. Parthská říše Parthové, lid íránské rasy, ovládli v roce 250 před n. l. oblast na sever od dnešního Gorgánu zvanou dehestán. zakladatelem parthské dynastie se stal arsakés, původně místodržící baktrijského krále řeckého původu diodota, jenž vládl po alexandrově vpádu v části dnešní severní Indie. Tato porážka baktrijského krále posílila Íránce a za vlády arsakových nástupců Mithradata I. a artabana I. Parthové postupně vytvořili novou íránskou veleříši, sahající na východě po Indus, Pandžáb a Syrdarju, na západě po eufrat a mezopotamskou nížinu, na severu ke kavkazu a na jihu k Perskému a Ománskému zálivu. Severovýchodní hranici nově konstituované říše Parthů, podobně jako před nimi achajmenovců, ohrožovaly nájezdy kočovných kmenů, zvláště pak íránského národa Skythů. za vlády Mithradata II. ( před n. l.) byli Skythové poraženi a k říši byla připojena arménie a Sýrie. Tím se parthská říše stala přímým sousedem nového hegemona západu římského impéria, s nímž v roce 92 před n. l. navázala první diplomatické styky. Írán se za Parthů zároveň zařadil k nejmocnějším říším oné doby. Už v roce 115 před n. l. uzavřel parthský vladař obchodní dohodu s čínským vladařem, což lze považovat za prvopočátek proslulé Hedvábné stezky spojující východ se západem. Parthové tak kontrolovali většinu obchodních cest mezi asií a řecko-římským světem, což jim na straně jedné přinášelo obrovské bohatství, na druhé straně to vyhrocovalo vztahy s Římem. Snahy římské republiky o expanzi dále na východ, zdůvodňované povinností ujmout se alexandrova dědictví, vyústila ve války mezi Parthy a Římany. na jejich počátku stálo v roce

25 Starověké dějiny Íránu před n. l. tažení římského hodnostáře, proslaveného boháče a jednoho z tzv. triumvirů Marca licinia crassuse. rok na to utrpěla jeho armáda drtivou porážku a on sám padl v bitvě u carrhae (karrh). Poté, co ztroskotalo vojenské tažení Marka antonia (36 před n. l.), zavládl na společné hranici na dlouhá léta mír. Po následujících 200 let se Římané snažili zasahovat do dění v parthské říši jednak vojensky a jednak nepřímo, podporou soupeřících uchazečů o parthský trůn. vnitřní spory mezi jednotlivými větvemi arsakovské vládnoucí dynastie významně říši oslabily, nicméně měla ještě dostatek sil, aby většinu území, kterých se římští vojevůdci zmocnili Babylónie, asýrie a Médie vzápětí dobyla zpět. dalším předmětem zájmu obou říší bylo území arménie, jehož ovládnutí bylo pro Řím strategicky důležité po složitých diplomatických jednáních došlo v roce 20 před n. l. k dohodě, kterou byla vzájemně potrzena eufratská hranice a parthský vládce uznal římskou suverenitu v arménii. Především na přelomu letopočtu bylo zřejmé, že nastal soumrak parthské říše, kterou spíše než šáhové ovládali místní vládci. navíc byla vystavena útokům Hefthalitů, Skythů a dalších národů. zároveň se mezi obyvatelstvem upevňovala pozice křesťanství, které vítězilo nad zoroastrismem. Šáhové se střídali jeden za druhým a tato situace trvala prakticky až do roku 226 n. l. Poslední parthský šáh, artabanos v., padl v roce 224 po kr. v boji se zakladatelem sásánovské dynastie v Íránu, ardašírem I. Sásánovská říše rod Sásánovců vládl v oblasti města estachr ve Fársu. Bábak syn mága Sásána si vytvořil svoji mocenskou základnu v okolí jezera Bachtegán. Jeho syn ardašír po krátkém období bojů s Parthy zvítězil a v roce 226 dobyl ktésifón, kde byl korunován a založil novou íránskou dynastii Sásánovců. Sásánovské období je považováno za další vrchol íránských starověkých dějin. ardašír Bábakán přeměnil dosud světskou vládu arsakovců na vládu, v níž je světská a náboženská moc spojena a koncentrována do rukou jedné osoby vladaře. Tato nábožensko-

26 25 Sásánovská říše -politická centralizace upevnila Írán, který tak mohl odolávat vlivům Říma i křesťanství. Oficiálním náboženstvím se stal znovu zoroastrismus. náboženským střediskem říše bylo město estachr. ardašír porazil Římany a opět ovládl arménii. Po celou dobu existence sásánovské říše se vedly války s Římany a později i s Byzantinci, které se protáhly až do roku 628. kolem roku 241, v době smrti ardašíra I., dosahovala říše už téměř velikosti achajmenovského impéria, s výjimkou území egypta, Sýrie a Malé asie. Po smrti ardašíra usedl na perský trůn Šápúr I. ( ), který úspěšně bojoval na západě říše, především v Sýrii a jižní anatólii. roku 260 zajali jeho bojovníci dokonce samotného římského císaře valeriána. Šápúr se zasadil o centralizaci státní správy a dohlížel na její náležité fungování. Po jeho smrti se na perském trůnu vystřídalo několik slabších panovníků, jejichž vláda byla provázena dynastickými spory a oslabením ústřední správy. Římané se mohli proto zmocnit severní Mezopotámie a jižní arménie, což přispělo k šíření křesťanství v těchto oblastech. z vnitřních konfliktů a občanských válek se říše Sásánovců zotavila až za dlouhé vlády Šápúra II. ( ). na trůn usedl ještě jako dítě a skutečnost, že stát neutrpěl vážnější úhony až do jeho plnoletosti v roce 324, ukazuje zřetelně úspěch státotvorného úsilí prvních sásánovských panovníků. Šápúr za svůj celoživotní úkol pokládal obnovení perské říše v hranicích impéria achajmenovců. vojenské jednotky musely ale na druhé straně bránit říši jak proti útokům z římského území v Sýrii (na výpravě proti Peršanům padl při jedné z bezvýznamných šarvátek roku 363 u města ktésifónu římský císař Julián, zvaný později apostata), tak i proti nájezdům hunských a kušánských kočovníků na východní hranici. za Šápúrova života bylo křesťanství v římské říši uznáno za oficiální náboženství, což přitížilo křesťanům v Persii, kteří byli rozšířeni převážně v Sýrii a Mezopotámii. Peršané v nich viděli spojence Říma, a tedy nepřátele perského krále, a proto nastalo jejich kruté pronásledování. Po smrti Šápúra II. pronásledování neustalo a rozšířilo se i na Židy, protože v židovských babylónských školách se shromažďovalo mnoho jejich učenců a ti nemuseli pracovat a odvádět daně. Židé před pronásledováním prchali nejen na západ, ale také do arábie a Indie.

27 Starověké dějiny Íránu 2 na konci 5. století, za vlády krále kaváda I. (kobád) (499 až 531), si získalo popularitu tzv. mazdakovské hnutí, jedna ze sektářských podob zoroastriánství. Jeho vůdce Mazdak vystupoval jako bojovník za sociální reformy. Hlásal, že původem zla je současné uspořádání společnosti, které vyvolává bídu a závist. například ženy by měly být společné, aby se odstranila žárlivost. Mazdak si naklonil samotného panovníka, který vydal výnos, že žena smí být zapůjčena na stanovenou dobu chudému souvěrci, pokud o ni požádá. Mazdak dále prosazoval myšlenku, aby se chudým lidem dostávalo péče od majetných. Jakmile se toto hnutí rozšířilo mezi lidem, vyvolalo vzpouru proti bohatým a zvrhlo se v rabování majetku a projevy násilnictví. Mazdakisty dokázal potlačit až syn kaváda I., chosrou, který usedl na trůn po otcově smrti. za vlády chosroua I. anúšíravána ( ) dosáhla sásánovská říše vrcholu své slávy. energický vládce obnovil mír se sousedy, zejména s Byzancí, které vládl Justinianus I., budoval hraniční opevnění, zvláště na severu, a obnovil tradiční sociální rozvrstvení íránské společnosti na vznešené a prostý lid. Majetek vůdců mazdakovského hnutí byl zkonfiskován a rozdán chudým a statky zabrané dříve násilím byly navráceny jejich původním držitelům. Šáh provedl také několik významných administrativních reforem, jejichž výsledkem bylo posílení královské moci, navrácení postavení úřednictva, nižší šlechty (dehkán) a svobodných majitelů půdy (azatán). Tato šlechta se pak stala páteří armády a nositelem perské středověké kultury. Také rolnictvo získalo spravedlivější systém. chosrou I. se zároveň pokusil definitivně dovršit cestu ortodoxie, která by sjednotila víru všech obyvatel. Byl první, kdo chápal postavení panovníka jako smlouvu mezi člověkem a bohem. Po porážce Mazdakova hnutí byla pozice zoroastrovských kněží otřesena, což umožnilo vladaři oprostit se od silné závislosti na duchovenstvu. chosrou I. zemi zveleboval, budoval města, zavlažovací zařízení a zasloužil se o to, že život obyvatel byl snesitelnější. dbal rovněž o řádný výkon práva a spravedlnosti a jeho právníci zanechali obsáhlou odbornou literaturu. věnoval se však i pěstování dalších věd a umění. Po celou dobu vlády ale vedl i dobyvačné války. Obsadil Jemen a učinil z něj perskou kolo-

28 2 Sásánovská říše nii. Boje s Byzancí byly však bezúspěšné a marně se snažil dobýt Sýrii. Tendence k centralizaci a budování absolutní monarchie vyvrcholily za vlády chosroua II. Parvíze ( ). Jeho sídelním městem se stal Madá en (ktésifón). Téměř se mu podařilo obnovit říši v hranicích achajmenovského impéria tím, že si podbrobil Sýrii a Malou asii a stanul před branami konstantinopole. Od roku 622 však musely chosrouovy jednotky čelit úspěšné byzantské protiofenzivě. vojenské nezdary vyděsily podezřívavého panovníka natolik, že nastolil u svého dvora nezakrytý teror. roku 628 se vzbouřila část vojenských jednotek a povstalci obsadili hlavní město, uvěznili šáha a provolali panovníkem kaváda II. nový panovník pak vzápětí s Byzantinci uzavřel mír. vláda kaváda II. se už vyznačovala převládajícími zmatky a nepokoji, které se táhly až do konce sásánovské říše. Poslední král Jazdgerd III. ( ) musel čelit výbojům vedeným muslimskými araby. Po bitvě u kádisíje roku 637 se zhroutily sásánovské pozice v Iráku a od roku 639 až do své smrti Jazdgerd neustále ustupoval na východ, pronásledován vítěznými jednotkami muslimských vojsk. Po jeho zavraždění v roce 651 se stal králem Pírúz III., který však už vládu fakticky nevykonával. Stejně jako jeho otec hledal spojence proti arabům v Číně. v roce 663 uznali Číňané Írán za vazalský stát a Pírúze jmenovali čínským guvernérem. To však bylo v podstatě jen plané gesto a Persie se postupně stala islámským státem. vítězství islámu je pokládáno za definitivní konec období starověku na Předním východě.

29 Dobytí Íránu Araby a příchod islámu Islám se zrodil na arabském poloostrově, v zemi vyprahlé a neúrodné, vzdálené civilizačním centrům oné doby. Po několika bitvách došlo ke sjednocení arabů a vzrostl význam Mekky a Medíny. Ještě Prorok Muhammad poslal perskému šáhovi chosrouovi Parvízi, byzantskému císaři Hérakleiovi a habešskému negusovi dopis, v němž je vyzval k přijetí nové víry. ale teprve po smrti Muhammada v roce 632 byly zahájeny výboje do okolních zemí. Už první chalífa abú Bakr se dozvěděl prostřednictvím Musanná ibn Hárisa, vůdce kmene Banú Šajbán, o úpadku a slabosti říše Sásánovců. dříve, než mohl připravit útok, abú Bakr v roce 634 zemřel, a tak až po nástupu chalífy Umara ibn al-chattába se Írán dostal do popředí zájmu arabů. v první vlně muslimové dobyli města Híra a anbár, nacházející se v dnešním Iráku. Jakmile se Jazdgerd III. dozvěděl o arabském vpádu, poslal vojsko v čele s rostamem Farrochzádem, aby araby ztrestalo. arabové však překročili řeku eufrat a perské vojsko porazili. rostam se vrátil do Madáenu, aby sestavil novou sásánovskou armádu. chalífa postavil do čela vojska Sada ibn abí vakkáse, který přitáhl do kádisíje a na radu Muthanny vyčkal, až Íránci zaútočí. Sásánovci pak byli v bitvě u kádisíje v roce 637 poraženi na hlavu a rostam Farrochzád byl zabit. když se arabové přiblížili k Madáenu, hlavnímu městu sásánovské říše, šáh spolu se svými ženami uprchl z města. Madáen tak snadno padl do rukou arabů. arabové vzápětí slavili další úspěch v bitvě u džalúlá. v roce 639 byl dobyt ahváz, rok na to padl Šúštar a celý chúzestán. Poslední velký střet obou rivalů pak představuje v roce 641 bitva u nahávandu nedaleko Hamedánu. Přestože Íránci byli nesrovnatelně vyspělejší, vojensky nedokázali odolat arabskému výboji a celý Írán byl postupně obsazen araby. Poslední sásánovský vládce Jazdgerd III. se neustále stahoval směrem na východ do Sístánu a chorásánu, až v roce 651 byl zabit vlastními lidmi v Marvu. Potomci Jazdgerda III. se uchýlili na čínský dvůr, kde se jim dostalo útočiště, ale ne slibované pomoci. Tyto události vedly k zániku sásánovské dynastie.

30 29 Muslimští arabové tímto způsobem ovládli Írán, který se stal součástí jejich říše chalífátu. dodnes nebyl dostatečně vysvětlen výjimečný a neobyčejně rychlý úspěch arabů při obsazování Persie a většiny území Byzance. další zvláštnost představuje poměrně rychlá islamizace Íránu. Je až zarážející, jak říše s tak bohatou a dlouhověkou kulturou rychle podlehla tlakům islámu. na druhé straně je pravdou, že do islámu pronikla celá řada prvků perské kultury a celý proces vyvrcholil ustanovením šíitského islámu za státní náboženství koncem 15. století za vlády Safíjovců. díky tomu si Íránci zachovali svoji národní identitu a vedle islamizace je nepostihla arabizace, tak jako mnoho dalších národů. arabský vpád významně narušil vlastnické vztahy v perské společnosti. Společnou válečnou kořistí (faj ) se stala nejen půda bohatých statkářů (dehkán), kteří bojovali proti arabům, ale i korunní statky sásánovských králů, půda dvorních a vojenských hodnostářů a zoroastrovských chrámů. celý tento majetek byl přerozdělen do soukromého vlastnictví (mulk) mezi araby a perské statkáře, kteří byli loajální k novému režimu, a byl jim dán do dědičného držení. díky výbojům se arabové zmocnili velké kořisti a z daní poddaného obyvatelstva jim plynuly velké zisky. Mimoto záhy nejen poznali, ale zčásti i převzali zvyky a způsob života na území bývalé Persie a Byzance. Mnozí z nich začali opomíjet náboženské zásady hlásané Prorokem a žili rozmařilým způsobem života. naproti tomu zde existovala skupina muslimů, kteří se striktně drželi islámských zásad. Ti kritizovali nevázaný život svých druhů a brojili proti úpadku mravů. důležitým úkolem pro araby bylo vyřešení náboženské otázky na podrobeném území. vzhledem k tomu, že muslimové uznávají všechna zjevená náboženství, která mají svoji knihu, tzn. judaismus a křesťanství, bylo zpočátku nejasné, jaké stanovisko zaujmou v případě zoroastrismu. nakonec byli zoroastristé prohlášeni rovněž lidem knihy (ahl al-kitáb), neboť mají vlastní náboženskou knihu Avestu, a tím jim byl přiřčen status chráněnců muslimské obce (ahl az-zimma). Islám byl pro Íránce, národ s vyspělou městskou kulturou a bohatou historií, zpočátku cizí, ale některé politické a historické události jako například sňatek sásánovské princezny Bíbí Šahr-

31 dobytí Íránu araby a příchod islámu 30 bánú s vnukem Proroka Muhammada, imámem Husajnem duchovně ospravedlňovaly přítomnost islámu v zemi. Jak již bylo řečeno, mnoho Íránců již od raných dob konvertovalo k islámu. Idea druhého pravověrného chalífy Umara, že islám je pouze náboženstvím pro araby, se tak brzy zhroutila. dehkáni si uvědomovali, že po přijetí islámu se na ně nebude vztahovat povinnost odvádět pozemkovou daň (charádž). Tato skutečnost měla za následek masové přestupy k islámu. konverze se však konaly v drtivé většině pouze na oko a tito noví muslimové si vesměs zachovávali své původní náboženské přesvědčení. Tento trend byl ještě patrný v 8. a 9. století za vlády dynastie abbásovců, kdy mnoho význačných íránských literátů píšících arabsky se otevřeně hlásilo ke svému zoroastrovskému a íránskému původu a vyvyšovali se nad araby. Írán za Umajjovců rok 661 představuje zlom v dějinách nové islámské říše chalífátu. vraždou chalífy alího končí období vlády tzv. pravověrných chalífů a nastupuje vláda první arabské dynastie Umajjovců. centrem jejich dynastie byl damašek a zakladatelem dynastie syrský místodržící Muávíja. Politický vývoj v Íránu za vlády prvních Umajjovců charakterizuje neklid a nestabilita. významnými místodržícími v Íránu za prvních Umajjovců byli zijád ibn abíhi a jeho syn Ubajdulláh. Ihned po smrti Muávíji roku 680 vzplála občanská válka, která se táhla až do roku 693. Proti novému chalífovi Jazídovi I. vystoupili alího syn Husajn a syn významného vojevůdce z doby chalífy Umara abdulláh ibn az-zubajr. 10. října 680, což odpovídá 10. muharramu (muharram název prvního měsíce islámského kalendáře) byl u karbalá Husajn zabit. Tato událost se stala klíčovou pro další dogmatický a politický vývoj islámu a klíčovým momentem pro šíitský islám, přičemž šíité celého světa si ji dodnes připomínají. Boje s druhým vzbouřencem, abdulláhem ibn az- -zubajrem, se však protáhly a odehrávaly se právě na území Iráku a Íránu. až v roce 692 byl abdulláh poražen vojskem v čele s Hadždžádžem ibn Júsuf ath-thakafím, který byl později jmenován místodržícím v Íránu. v roce 693 tak byl k arabské říši (chalífátu) opětovně připojen vzdorující chorásán.

32 31 Írán za abbásovců záhy se projevila také krize ve vztazích mezi muslimy a konvertity. Řekli jsme již, že Peršané byli poměrně rychle obráceni na islám, ale pojímali nové náboženství vzhledem ke vrozené religiozitě mnohem důkladněji než arabové, a navíc v duchu íránské kulturní tradice. díky dlouhé dynastické tradici rychle přijali učení o právu potomků Proroka vést muslimskou obec. zásadní problém však spočíval v tom, že měli nerovnoprávné postavení vůči arabským souvěrcům. To Íránce, národ hrdý na svoji slavnou minulost, uráželo a vedlo k jejich nespokojenosti. v tom tkvěl i hlavní důvod, proč podporovali protiumajjovského povstání, které roku 750 smetlo tuto dynastii. Střediskem hnutí odporu se stal chorásán, kde bylo usazeno mnoho arabů. Povstání vzplálo roku 747 pod vedením abú Muslima abdurrahmána ibn Muslim al-chorásáního. Samo jeho jméno je symbolem rovnosti mezi arabskými muslimy a konvertity, když spojilo arabské a perské prvky. Povstání už po třech letech svrhlo umajjovskou dynastii a k moci se dostali abbásovci. Írán za Abbásovců nástupem abbásovců začala nová etapa v dějinách islámského chalífátu. zásadní změnou bylo zrovnoprávnění arabských muslimů s konvertity. arabové se tak dostali do stejného postavení jako muslimové na dobytých územích. Tím se definitivně zhroutila představa chalífy Umara o roli islámu jako nástroje nadvlády arabů nad pokořenými jinověrci, v níž pokračovali Umajjovci. abbásovci se naopak stali nadnárodními vládci. další změnou byl vztah dynastie k islámu. za této změněné situace se však nepodařilo udržet vládu nad celým chalífátem. Politická nestabilita vedla k postupnému osamostatňování místodržících a rozpadu chalífátu. Střediskem říše abbásovců se stal místo damašku Bagdád, který měl nejen zeměpisně, ale také duchovně mnohem blíže k Persii. Staroíránské myšlení a kultura se obrodily v hnutí šuúbíja, které se zformovalo po nástupu abbásovců do čela chalífátu a hlásalo kulturní nadřazenost Íránců nad araby. Potom následoval vznik samostatných a polosamostatných států ve východním Íránu v průběhu 9. a 10. století (Táherovci, Saffárovci, Sámánovci a další). na dvorech těchto místních íránských dynastií