Odporovatelnost právních úkonů

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva Odporovatelnost právních úkonů Bakalářská práce Autor: Tomáš Reich Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Praha Červen, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Odporovatelnost právních úkonů zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Praze dne 20.června 2010 Tomáš Reich

3 Poděkování: Rád bych poděkoval panu doktoru Ondřeji Kuchařovi, za poskytnuté rady, pomoc, ochotu a čas, který si na mě našel při psaní této práce. Dále bych chtěl poděkovat svým rodičům za to, ţe mě podporovali během celého studia, čehoţ si váţím.

4 Anotace: Cílem práce je seznámit s pojmem, významem a aplikovatelností institutu odporovatelnosti právních úkonů a s jeho právní úpravou de lege lata a de lege ferenda. Annotation: The aim of this thesis is to introduce the concept, importance and applicability of the Institute unenforceability of legal acts and his law de lege lata and de lege ferenda.

5 Obsah Úvod Pojem, význam a aplikovatelnost institutu odporovatelnosti právních úkonů Právní základ Význam odporovatelnosti právních úkonů Aplikovatelnost institutu odporovatelnosti právních úkonů Odporovatelnost právních úkonů ve vybraných oblastech práva Občanské právo Obchodní právo Zákon o konkursu a vyrovnání Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení Aktuální problémy institutu odporovatelnosti právních úkonů Neznalost institutu odporovatelnosti právních úkonů Podání odpůrčí ţaloby Lhůta k uplatnění odpůrčí ţaloby u právního úkonu Podání ţaloby s cílem zaplacení náhrady Odpor třetí strany Úmysl poškozování Důkazní břemeno Neplatnost právních úkonů Odporovatelnost úkonů mezi dluţníkem a osobou jemu blízkou Úvaha de lege ferenda Závěr Pouţitá literatura

6 Úvod Média nás neustále zahrnují zprávami a informacemi o nárůstu počtu nařízených nebo provedených exekucí, o zvyšujícím se zadluţování domácností, o nebezpečí předluţení či o institutu osobního bankrotu. Naopak o institutu odporovatelnosti se z médií mnoho nedozvíme. Moţná i to je jeden z důvodů toho, ţe tento institut není mezi laickou veřejností příliš známý, přestoţe můţe slouţit jako dobrá obrana proti právním úkonům, kterými se dluţníci pokusili sníţit svůj zajistitelný a zpeněţitelný majetek a ztíţit či znemoţnit tak věřiteli šance na vymoţení jeho pohledávky a pokud moţno vyhnout se tak uhrazení svých dluhů. Jistě není nutno zdůrazňovat, ţe ne úplně všechny právní úkony provedené dluţníky za výše uvedeným účelem jsou legální, na druhou stranu jistě lze nalézt i takové dluţníky, kteří se skutečně snaţí své závazky vyrovnat a neuchylují se k odporovatelným právním úkonům. Cílem této práce je seznámit čtenáře s pojmem, významem a aplikovatelností institutu odporovatelnosti právních úkonů a s jeho právní úpravou de lege lata a de lege ferenda. Úvodní kapitola této práce v zájmu její celkové ucelenosti zahrnuje i právní základ, bez kterého by pro laického čtenáře následné pochopení pojmu odporovatelnosti právních úkonů a významu a aplikovatelnosti tohoto institutu mohlo být problematické. Ve druhé kapitole se zaměřím na odporovatelnost právních úkonů ve vybraných oblastech práva, kterými budou občanské právo a obchodní právo, dále zákon o úpadku a způsobech jeho řešení a pro srovnání i jiţ neplatný zákon o konkursu a vyrovnání. Třetí kapitola je věnována aktuálním problémům institutu odporovatelnosti právních úkonů a v poslední kapitole se budu zabývat úvahami de lege ferenda. 6

7 1. Pojem, význam a aplikovatelnost institutu odporovatelnosti právních úkonů 1.1. Právní základ Zatímco pojmy jako jsou ţaloba, rozsudek, škoda a podobné, jsou dobře známy i široké laické veřejnosti, pro mnohého čtenáře jistě není snadné něco si představit pod pojmem institutu odporovatelnosti právních úkonů, a proto se následující řádky věnují stručnému právnímu základu. Právní úkony řadíme do právních skutečností. Těmi rozumíme vznik, změnu nebo zánik právních vztahů (práv a povinností), které jsou následkem určitých společenských a přírodních jevů, se kterými právo tyto následky spojuje. 1 Právní skutečnosti můţeme dělit na objektivní právní skutečnosti a subjektivní právní skutečnosti. Objektivní právní skutečnosti jsou ty, které nejsou závislé na volním lidském chování a naopak subjektivními rozumíme ty, které na lidském chování závislé jsou. Určité právní skutečnosti nastávají automaticky například občan České republiky se v patnácti letech stává trestně odpovědným, zatímco k některým je zapotřebí učinění právního úkonu - například podpisu smlouvy. Pod pojmem právní úkony se rozumí chování neboli projev vůle směřující především ke vzniku, změně či zániku těch práv nebo povinností, které s ním právní předpisy spojují. 2 Podle 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, musí právní úkon splňovat stanovené náleţitosti. Dělíme je na náleţitosti subjektu, náleţitosti vůle, náleţitosti projevu, náleţitosti předmětu a náleţitosti poměru vůle a projevu. Otázka náleţitosti subjektu je relativně jednoduchá právní úkon bude platný pouze tehdy, byl-li učiněn k tomu oprávněnou a způsobilou osobou a stanovuje-li příslušný právní předpis i další podmínky, pak pouze za splnění i dalších těchto podmínek (např. statutární orgán). Náleţitost svobody vůle spočívá ve volnosti subjektu rozhodovat o právních vztazích, do kterých vstupuje prostřednictvím právních úkonů na základě vůle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 7

8 Občanskoprávní teorie říká, ţe svobodu vůle vylučuje působení některých okolností, jako jsou fyzické násilí, bezprávná výhrůţka a tíseň. Fyzickým násilím se rozumí, ţe jiná osoba nutí jednajícího, aby projevil vůli donucujícího místo své vůle. Příkladem fyzického násilí je vedení ruky jiné osoby, aby se podepsala. Následkem takovéhoto fyzického násilí je absolutní neplatnost právního úkonu. Bezprávnou výhrůţkou je myšleno bezprávné působení na vůli subjektu, která u něj vyvolává obavy z újmy, jíţ se bojí. Dochází tedy k rozporu mezi vytvořenou vůlí osoby a skutečnou vůlí. Rozdíl mezi fyzickým násilím a bezprávnou výhrůţkou spočívá v tom, ţe u fyzického násilí má donucovaný pouze jedinou moţnost, a to projevit svou vůli, která je však deformovaná psychickým nátlakem, zatímco u bezprávné výhrůţky má jednající moţnosti dvě - zaprvé nepodlehnout výhrůţce a projevit svou skutečnou vůli nebo se podřídit a opět projevit vůli, ale tentokrát deformovanou. Aby byla bezprávná výhrůţka právně relevantní, musí splňovat několik podmínek, přičemţ jednou z nich je ţe musí být protiprávní - to znamená, ţe ve výhrůţce se hrozí něčím, co není dovoleno učinit, například způsobit újmu na zdraví. Následkem bezprávné výhrůţky je opět absolutní neplatnost právního úkonu. Tísní je situace, která vylučuje svobodnou vůli. Jedná se o stav, který svým vznikem deformuje vůli jednajícího a je schopen ho přimět k učinění takového právního úkonu, který by za normálních okolností neučinil. Jelikoţ tíseň spadá do oblasti objektivní povahy, subjekt, který z ní má prospěch, o ní ani nemusí vědět. Ale jestliţe subjekt někomu jinému stav tísně způsobí, bude odpovědný za nepříznivé následky. Můţe jít například o tíseň, která vedla k uzavření smlouvy za nevýhodných podmínek. Naštěstí právní úprava i na tuto moţnost pamatuje, proto účastník, který smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je oprávněn od smlouvy odstoupit. 3 Váţnost vůle chybí v situacích, kdy jednající nechce vyvolat právní následky, které jsou právním řádem s vůlí a projevem spojeny - např. projev vůle učiněný ve hře či v ţertu. Následkem nedostatku váţnosti vůle je opět absolutní neplatnost. Dalšími důleţitými pojmy jsou určitost a srozumitelnost projevu. Neurčitý projev znamená, ţe nevyjadřuje určitou vůli z důvodu, ţe určitá vůle vůbec nebyla, nebo ţe určitá skutečná vůle nebyla vyjádřena projevem určitě. 3 _470.htm - tíseň 8

9 Jestliţe je obsah projevu nejasně vyjádřen a nelze ani zjistit, co mělo být vyjádřeno, pak se jedná o nesrozumitelný projev. Do nesrozumitelnosti projevu se nezařazují chyby v psaní a v počtech, například vyjádření kupní ceny číslem a slovy. 4 Právní úkon musí být učiněn svobodně a váţně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný, potom právní úkon, jehoţ předmětem je plnění nemoţné, je neplatný a dále právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný. 5 Jestliţe dojde k situaci, ţe není splněna některá z náleţitostí právního úkonu, říkáme, ţe právní úkon trpí vadou. Jedním z následků vad právního úkonu je nicotnost. Nicotný je právní úkon, kterému chybí některý podstatný znak, kterým je buď vůle nebo projev. To znamená, ţe právní úkon se pouze chová jako právní úkon a tak se mu mnohdy říká zdánlivý právní úkon. Dalšími z následků vad právního úkonu je jiţ zmíněná neplatnost právního úkonu, odstoupení od právního úkonu a odpovědnost za vady právního úkonu. 6 Neplatností se rozumí stav právního úkonu, který vznikl, existuje, ale jelikoţ obsahuje vadu, je neplatný a všechny následky s ním spojené, z důvodu vady, nenastanou. Rozlišujeme neplatnost absolutní a relativní. Absolutní neplatnost velmi úzce souvisí s neodstranitelnou vadou, takţe zde opět platí příklad prodeje cizího majetku. O relativní neplatnost jde například při oprávněném prodeji domu vlastníka mezi prodávajícím a kupujícím, kdy došlo k záměně popisného čísla, ale přitom oba vědí, ţe šlo o dohodnutý dům, který je předmětem koupě. Vady právní úkonů můţeme dále rozlišovat na odstranitelné a neodstranitelné. Mezi odstranitelné vady můţeme zahrnout například opravu chyb v podané ţádosti, ve které byla nalezena nějaká chyba, a mezi neodstranitelné vady lze zařadit například nesprávné označení předmětu prodeje v kupní smlouvě (prodej cizího majetku). Jak vyplývá z výše uvedeného, odporovatelnost a neplatnost právních úkonů můţeme charakterizovat jako následky vad právních úkonů. Neplatnost můţeme dělit na absolutní neplatnost, která vzniká přímo ze zákona a není potřeba, aby se jí někdo dovolával a na neplatnost relativní, kterou se rozumí, ţe právní úkon je platný aţ do doby, neţ se jeho neplatnosti dovolá oprávněná osoba a aţ teprve poté působí vůči všem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 6 9

10 Oprávněnou osobou je osoba, které je stanovena relativní neplatnost na její ochranu. Ta má právo dovolat se tohoto druhu neplatnosti nejprve oznámením druhému účastníkovi a pokud důvod relativní neplatnosti není respektován účastníkem, potom má oprávněná osoba právo obrátit se na soud. 7 Neplatnost můţeme také rozlišovat na neplatnost úplnou a částečnou. Důvod neplatnosti se můţe vztahovat na celý právní úkon nebo se můţe vztahovat jen na část právního úkonu. Pokud se vztahuje na celý právní úkon, je právní úkon neplatný v plném rozsahu, jestliţe se vztahuje pouze na část právního úkonu, jedná se o částečnou neplatnost, a to o tu část, která je postiţena vadou. 8 Odporovatelností se rozumí právo na domoţení se neúčinnosti následků právního úkonu. Kaţdý věřitel má právo ţádat, aby soud určil dluţníkovy právní úkony vzhledem k věřiteli za neúčinné, jestliţe zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Jinými slovy jestliţe dluţník učinil právní úkony v posledních třech letech za účelem zkrátit své věřitele, je moţné těmto právním úkonům odporovat. Příkladem úspěšné odporovatelnosti je, kdyţ dluţník daroval nějakou nemovitost třetí osobě, nemovitost sice nabyla jiná osoba, ale věřitel, který s úspěchem uplatnil odporovatelnost, se můţe, na základě výkonu rozhodnutí, uspokojit z darované nemovitosti. Napadený právní úkon odporovatelností je vůči třetím osobám stále platný, avšak jeho účinnost zaniká vůči osobě, která odpor podala. 9 Právní úkony mohou být neplatné i z mnoha dalších důvodů. Například neplatnost z důvodu nezpůsobilosti, kdy neplatný právní úkon je takový právní úkon, jeţ učinila osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům, nebo osoba trpící duševní chorobou, která jí činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Neplatnost platí i pro právní úkon, ve kterém existují vady obsahu: Neplatný je právní úkon, odporující svým obsahem nebo účelem zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10 V návaznosti na předchozí nelze opomenout ani pojmy jako jsou dovolenost a nedovolenost. Dovolenost je také jednou z náleţitostí právního úkonu a můţeme ji chápat jako moţnost. Nedovoleností se rozumí, ţe obsahem nebo účelem je záleţitost v rozporu se zákonem nebo ho obchází, případně se příčí dobrým mravům zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 10

11 Jestliţe se jedná o chování, které je jasně zákonem zakázáno, pak je rozpor se zákonem evidentní. O obcházení zákona jde tehdy, kdyţ právní úkon je v rozporu s účelem nějakého ustanovení zákona, ale neporušuje přímo zákaz. Událost, kdy dojde k porušení společenského určení vztahu, který z něj má vzniknout, je klasifikována jako rozpor s dobrými mravy. Aby byl právní úkon platný, musí být učiněn ve formě, kterou vyţaduje zákon nebo dohoda účastníků. Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou, činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téţe listině, ledaţe právní předpis stanoví jinak. Podpis můţe být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, můţe být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů. 11 Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, které umoţňují zachytit obsah právního úkonu a osobu, která právní úkon učinila, pak je písemná forma zachována. K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu. Úřední zápis se nevyţaduje, má-li ten, kdo nemůţe číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat. 12 Kromě následků vadného právního úkonu jeho vada vyvolává také odpovědnostní následky, coţ jsou nové povinnosti, které se stávají sankcí za to, ţe nedošlo k uskutečnění právního úkonu bez vad. Odpovědnostní následky nastupují v případě neplatnosti nebo odstoupení. Spadají sem povinnosti jako vzájemná restituční povinnost (účastnící si musí vrátit vše, co přijali na základě neplatného nebo zrušeného právního úkonu) nebo povinnost nahradit škodu, která vznikla v důsledku neplatnosti právního úkonu na základě principů obecné odpovědnosti za škodu. Podle 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, kaţdý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Škoda je způsobena právnickou anebo fyzickou osobou, kdyţ byla způsobena při jejich činnosti těmi, které odst. 3, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů odst. 5, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 11

12 k této činnosti pouţili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. 13 Pod pojmem škoda si můţeme představit jakoukoliv majetkovou újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, kterou můţeme vyjádřit v penězích. Újma nemusí znamenat jen majetkovou újmu, ale můţe také spočívat v trpění, například při určitých bolestech nebo ve ztíţení společenského uplatnění. Za takovouto škodu se stanovuje výše náhrady za bolest na základě dohody mezi Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem práce a sociálních věcí. 14 Vznik odpovědnosti za škodu má tři hlavní znaky, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a zavinění, přičemţ musí existovat příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Odpovědnost tedy vzniká na základě jednání, které směřuje k protiprávnímu úkonu. 15 Protiprávním úkonem je charakterizováno jak konání škůdce (tedy aktivní chování), tak i jeho opomenutí, ale opomenutí je protiprávní jen v případě, za kterých měl subjekt povinnost konat. Jednání jako je svépomocné jednání, jednání v krajní nouzi nebo v nutné obraně lze označit za okolnosti vylučující protiprávnost a v těchto případech se o protiprávní úkon nejedná. Objektivním kauzálním vztahem rozumíme příčinnou souvislost mezi příčinou, tedy protiprávním úkonem a mezi následkem, tedy škodou. Tuto souvislost musíme odlišovat od zavinění, protoţe se jedná o vztah, který není závislý na vědomí a vůli jednajícího. Odpovědnosti za škodu je moţné se zprostit a zprostí se jí ten, kdo prokáţe, ţe škodu nezavinil nebo ţe k odvracení škody učinil vše, co bylo v jeho silách. Jestliţe byla způsobena škoda při činnosti právnické osoby a to subjekty, které právnická osoba pro tuto činnost pouţila, jedná se o protiprávní úkon právnické osoby. Tato osoba musí mít věcný, časový a místní vztah k činnosti právnické osoby. Osoby, které realizují činnosti pro právnické osoby, neodpovídají za škodu, ale odpovídají pouze právnické osobě na základě pracovněprávních předpisů zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 14 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol str Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol str

13 V občanském zákoníku nemáme zavinění upraveno, a tak se vychází z právní úpravy trestního práva (dříve zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nahrazený zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění). Zavinění je zaloţeno na základě několika prvků. Těmito prvky jsou: prvek poznání, který spočívá ve vědomosti a předvídání výsledku a prvek vůle, který projevuje svou vůli způsobem, ţe člověk něco chce nebo ţe je s něčím srozuměn. Známe různé formy a stupně zavinění. Úmysl přímý, kdy osoba, která jednala, věděla, ţe způsobí škodu a chtěla ji způsobit. Dále úmysl nepřímý, kdy jde o osobu, která věděla, ţe můţe způsobit škodu. Poté existuje nedbalost vědomá, kdy jednající věděl, ţe můţe způsobit škodu, ale spoléhá na to, ţe ji nezpůsobí a nakonec nedbalost nevědomá, kdy jednající nevěděl, ţe můţe způsobit škodu, i kdyţ to měl vědět. 17 Dále 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, pojednává o sníţení náhrady: Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníţí. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakoţ i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila, přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Sníţení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. 18 Toto tzv. moderační právo soudu umoţňuje, aby poţadovanou náhradu sníţil, avšak nikoliv svévolně. Soud při stanovování výše náhrady škody, respektive při rozhodování o jejím přiznání, můţe přihlédnout i k dalším okolnostem, které odůvodňují sníţení náhrady škody, ale musí se jednat o mimořádné okolnosti, které vyţadují zvláštní zřetel. Jak vyplývá z výše uvedeného ustanovení, toto moderační právo se uplatňuje výhradně v případech zavinění škody z nedbalosti. V případě, ţe se jedná o úmyslné způsobení škody, je sníţení náhrady škody vyloučeno a nehledí se na to, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý. Sníţení náhrady je moţné jednak při škodě na majetku, ale i při škodě na zdraví. S odpovědností za škodu souvisí i bezdůvodné obohacení: Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného 17 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, část šestá, hlava druhá 13

14 právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakoţ i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 19 Z 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, vyplývá: Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je kaţdý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 20 Jestliţe bylo poskytnuto plnění pouze na jedné straně, vzniká této straně nárok na vrácení. Bylo-li plněno oběma účastníky, vzniká vzájemná povinnost vrátit si plnění Význam odporovatelnosti právních úkonů Nejdříve je důleţité uvést, kdo vůbec dluţníkem můţe být. Dle ustanovení 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, je dluţníkem věřitele nejen osoba, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh, případně jiný závazek, ale jsou jím i ručitelé a další osoby, které jsou s určitých důvodů zákonem zavázány, aby uspokojily pohledávku věřitele. 21 Jak jiţ bylo řečeno na začátku, hlavním významem odporovatelnosti právních úkonů je moţnost věřitele domoci se svého práva na vymoţení pohledávky za dluţníkem, přestoţe tento učinil právní úkon či úkony, jejichţ účelem bylo právě minimalizovat šance věřitele na dosaţení jeho cíle. To znamená zkrátit a případně znemoţnit mu uspokojit svou pohledávku z majetku dluţníka. Kdyby institut odporovatelnosti právních úkonů neexistoval, byla by reálná šance věřitele na vymoţení pohledávky v mnoha případech podstatně niţší. Existence odporovatelnosti právních úkonů nebrání realizaci právních úkonů dluţníka směřujících ke zmenšení jeho majetku, kterými mohou být zejména fiktivní směnky, faktury, nevýhodné prodeje a další. To uţ je však spíše otázka morálky dluţníků, neboť jistě ne kaţdý dluţník provádí takové úkony zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů část šestá, hlava třetí bezdůvodné obohacení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů část šestá, hlava třetí bezdůvodné obohacení 21 42a zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník a související předpisy 14

15 1.3. Aplikovatelnost institutu odporovatelnosti právních úkonů Za klasický případ právního úkonu, na který lze aplikovat institut odporovatelnosti, lze označit převod majetku na příbuzné, kdy se dluţník s příbuznými dohodne, ţe jim majetek fiktivně daruje, ale ve skutečnosti za něj dostane zaplaceno. Dalším příkladem jsou prodeje pod cenou, kdy v kupní smlouvě je uvedena podstatně niţší cena neţ který byla ve skutečnosti kupujícím zaplacena. Obdobnými právními úkony mohou být: fiktivní směnka, údajná ztráta (dluţník schválně tvrdí, ţe danou věc ztratil), fiktivní loupeţ, případně odcizení. Jedním z důleţitých bodů, kterému bude věnována část této práce, je další převod majetku získaného odporovatelným právním úkonem. S ohledem na všechny problémy a nejasnosti u opakovně převedeného majetku získaného odporovatelným právním úkonem slouţí institut odporovatelnosti právních úkonů k posílení právní jistoty, postavení a ochrany věřitelů, ale také ke schopnosti předvídat rozhodování soudů v těchto konkrétních případech. Skutkové podstaty trestných činů poškozujících věřitele upravuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění. Při současném podání podnětu na prohlášení neplatnosti určitých úkonů (tedy uplatnění institutu odporovatelnosti) k soudu a trestního oznámení na dluţníka lze výsledky prošetřování orgánů činných v trestním řízení pouţít i před soudem. Podaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat dluţníkovi úmysl, šance na výhru u civilního soudu se podstatně zvýší. Institut odporovatelnosti právních úkonů nalezneme v několika právních předpisech Českého právního řádu. V první řadě se jedná o občanský zákoník, dále pak o obchodní zákoník a v neposlední řadě zákon o úpadku a způsobech jeho řešení. Podrobněji se úpravou de lege lata věnuje následující kapitola. 15

16 2. Odporovatelnost právních úkonů ve vybraných oblastech práva 2.1. Občanské právo V občanském zákoníku se konkrétně pojmem odporovatelnosti právních úkonů zabývá 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Podle 42a odstavce 1 Věřitel se můţe domáhat, aby soud určil, ţe dluţníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně součinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dluţníkovi z jeho odporovatelného úkonu jiţ vymahatelný anebo byl-li jiţ uspokojen. 22 Smyslem tohoto institutu je primárně odrazovat dluţníka od neţádoucí činnosti, kterou je neoprávněné znemoţňování věřitelovy moţnosti uplatnit své uspokojení z majetku dluţníka. Z toho vyplývá, ţe dalším navazujícím cílem je zajistit ochranu věřitele tehdy, kdy dojde ke zkrácení jeho práv právními úkony dluţníka. Tato občanskoprávní ochrana musí být realizována i před právními úkony ručitele a dalších osob, které jsou ze zákona vázány povinností uspokojit pohledávku tehdy, jestliţe právní úkony míří ke sníţení majetku dluţníka a nakonec vede k postupnému znemoţnění moţnosti věřitele, aby se uspokojil z dluţníkova majetku. Věřitel však nemůţe s úspěchem odporovat proti neplatnému právnímu úkonu, a to z důvodu, ţe u neplatného právního úkonu nenastaly právní účinky jako jsou vznik práv a povinností. To znamená, ţe nemohlo dojít ani ke sniţování věřitelovy moţnosti uspokojit svou pohledávku na majetku dluţníka. Vzájemný vztah mezi odporovatelností a neplatností je tedy jasný, neplatnost má vţdy přednost před odporovatelností. 23 Z 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, plyne, ţe se věřitel můţe vůči dluţníkovi doţadovat u soudu určení neúčinnosti dluţníkových právních úkonů, které vedly ke sníţení vymahatelné pohledávky a došlo k obcházení věřitele, případně porušování jeho zájmů. K tomu aby byl tento odpor úspěšný, stačí, ţe byl věřitel zkrácen v uspokojení své pohledávky. Právními úkony, které směřovaly k obcházení věřitele, jsou například zcizovací právní úkony, pod kterými si můţeme představit prodej, darování, dohodu o vypořádání společného jmění manţelů, zřízení 22 42a odst. 1, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 23 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. str

17 věcného břemene třetí osobě a podobně a dále také právní úkon dluţníka, který vede ke sníţení moţnosti věřitele uplatnit své uspokojení pohledávky, jako je například prominutí dluhu, odmítnutí dědictví a zaplacení dosud nesplatného dluhu. Lze odporovat i proti plnění dluţníka, které vyplývá z povinností z kupní smlouvy o převodu nemovitosti. Odstavce 2 a 3 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, uvádějí: Odporovat je moţné právním úkonům, které dluţník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dluţníka zkráceni a k nimţ došlo v posledních třech letech mezi dluţníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dluţník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dluţníkův úmysl zkrátit věřitele i při náleţité pečlivosti nemohla poznat. 24 Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíţ prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dluţníka prospěch. 25 Nástrojem, který se pouţívá pro realizaci odporovatelnosti právních úkonů, je odpůrčí ţaloba, která zároveň slouţí k uspokojení věřitelovy pohledávky, a to postiţením věcí nebo jiných majetkových hodnot ušlých z dluţníkova majetku prostřednictvím odporovaného právního úkonu. Je důleţité podotknout, ţe na základě soudní praxe se neuplatní ţalobní návrh, který by spočíval ve strpění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, která se stala předmětem odporovaného úkonu. Základním a hlavním cílem odpůrčí ţaloby je dosáhnout vydání soudního rozhodnutí, kde byl stanoven dluţníkův právní úkon vůči věřiteli jako neúčinný. Rozhodnutí se dále stává základním východiskem k tomu, aby se věřitel mohl domáhat svého práva pro nařízení exekuce postiţením toho, co ušlo z majetku dluţníka. 26 Někdy však není uspokojení věřitele moţné z důvodu, ţe osoba, která provedla odporovaný právní úkon, uţ nevlastní nabyté majetkové hodnoty. V takovém případě má věřitel právo domáhat se toho, aby mu bylo vydáno získané plnění osobou, které vznikl prospěch z odporovaného právního úkonu dluţníka. U odpůrčí ţaloby posuzujeme aktivní legitimaci a pasivní legitimaci. Aktivně legitimován k podání odpůrčí ţaloby je věřitel, který má v době 24 42a odst. 2, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 25 42a odst. 3, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 26 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. str

18 rozhodování soudu o odpůrčí ţalobě vymahatelnou pohledávku vůči dluţníkovi. Máme tím na mysli věřitele, který má podklad pro výkon rozhodnutí. Můţeme odporovat právnímu úkonu nejen tehdy, kdyţ byla pohledávka věřitele vymahatelná v době provedení neoprávněného právního úkonu, ale odporovat lze i právnímu úkonu provedenému dříve neţ se stala věřitelova pohledávka vymahatelnou, a to tehdy, jestliţe jsou naplněny dva znaky - jedná se o věřitele, který je skutečným věřitelem dluţníka a dluţník činí zkracovací úkon. Kdyţ bude splněna podmínka, ţe neuplynula stanovená lhůta k podání odporu, potom bude úspěšná odpůrčí ţaloba, jestliţe se stane vymahatelnou alespoň v čase rozhodnutí soudu. Můţe dojít i k přerušení odpůrčí ţaloby, a to za podmínek, ţe v době rozhodnutí soudu ještě není pohledávka vymahatelná a věřitel se doţaduje přiznání pohledávky v jiném řízení. Oprávněným subjektem, který se domáhá uplatnění odporovatelnosti, můţe být i stát, například Česká republika, jeţ se bude brát jako právnická osoba. Pasivně legitimovaný subjekt je obdarovaný, jinými slovy ten subjekt, v jehoţ prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn, respektive ten subjekt, kterému vznikl prospěch z tohoto právního úkonu. Jako příklad lze uvést například situaci, kdy se jedná o smlouvu ve prospěch třetí osoby nebo o nabytí dědictví, které dluţník odmítl. Jestliţe lze pouţít jiný dluţníkův majetek k uplatnění pohledávky věřitele, potom nemůţe být splněna podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva. Z toho vyplývá, ţe ke zkrácení pohledávky věřitele nedochází tehdy, jestliţe dluţník vlastní majetek, z kterého se věřitel můţe uspokojit. 27 Lze odporovat právním úkonům, které dluţník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. 28 Věřitel musí zároveň dokázat úmysl a vědomost o úmyslu dluţníka zkrátit kaţdého věřitele. Jedná se o povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Hlavní podmínkou pro úspěšnost odpůrčí ţaloby je uplatnění této ţaloby v tříleté lhůtě od konání odporovaného úkonu. Tuto podmínku a její splnění sleduje soud i bez ohledu na to, zda dluţník na ni podal námitku. Z toho vyplývá, ţe pokud nedošlo k uplatnění odpůrčího práva do tří let od doby, kdy byl právní úkon učiněn, potom jeho odpůrčí právo zanikne. Zde se setkáváme se spornou otázkou v soudní praxi. U těch 27 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. str Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. 18

19 právních úkonů, podle kterých práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze povaţovat za platný pouze ten právní úkon, podle kterého bylo rozhodnutím katastrálního úřadu do katastru nemovitostí právo vloţeno. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat počínají běţet následující den po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Určující je den doručení vkladu katastrálnímu úřadu. Dále lze odporovat právním úkonům, kterými byli věřitelé zkráceni v posledních třech letech mezi dluţníkem a osobou blízkou nebo které byly vykonány ve prospěch blízkých osob, a to aţ na jednu výjimku. Tou výjimkou je, ţe druhá strana nemohla rozpoznat úmysl dluţníka zkrátit věřitele. Pod pojmem vynaloţení náleţité pečlivosti si můţeme představit, ţe druhá strana za účelem dozvědět se o úmyslu dluţníka vynaloţila veškeré moţné poţadované úsilí. Tímto úsilím je například myšleno zkoumat, jestli nedochází ke zkrácení věřitele nebo ţe nesmí konat jakékoliv úkony, které by směřovaly k porušení práv věřitele a směřovaly by ke vzniku újmy věřitele. To platí i pro situace, kdy dluţník koná nějakou povinnost, ať uţ morální nebo právní, která vyplývá buď ze zákona nebo ze smlouvy. Co se týká osob blízkých dluţníka, ty musí také vynaloţit veškeré úsilí k tomu, aby úmysl dluţníka zkrátit věřitele poznaly nebo se o něm dozvěděly. Odpůrčí ţalobě se lze uhájit tehdy, pokud se nepodařilo přes veškerou maximální snahu poznat a dozvědět se o dluţníkově úmyslu. Blízkou osobou se rozumí osoba, která má povinnost důkazní a důkazní břemeno. Tato osoba musí dokazovat, ţe v době, kdy byl konán odporovaný právní úkon, i přes veškeré úsilí nemohla zkrácení odhalit. Důkazní povinnost je tedy jedna z nejdůleţitějších povinností, protoţe jakmile se osobě blízké tento důkaz nepodaří nebo objeví-li se určitá pochybnost, pak bude odpůrčí ţaloba vůči této osobě úspěšná. 29 O případ, kdy dochází ke krácení věřitele, jde i v případě darování, kdy je dárcem obchodní společnost s ručením omezeným, kde manţel obdarované vystupuje jako jediný společník a zároveň jednatel společnosti. Jestliţe došlo k podání ţaloby vůči obdarované, můţe se tato osoba vůči odpůrčí ţalobě ubránit tím, ţe dokáţe, ţe vyvinula maximální úsilí k poznání úmyslu a ani při náleţité pečlivosti se jí to nepodařilo. Soudní praxe nejvyššího soudu České republiky dospěla k závěru, ţe i právnická osoba se můţe stát dluţníkovou osobou blízkou, jestliţe je dluţník fyzická osoba - členem statutárního orgánu nebo kdyţ je 29 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. str

20 dluţník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby. O právní úkon, který by zkracoval věřitele nejde tehdy, pokud by osoba blízká konala zákonnou povinnost, kterou je vyţivovací povinnost. Z 42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, vyplývají právní následky úspěšně uplatněné odpůrčí ţaloby: Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, ţe věřitel můţe poţadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dluţníkova majetku, není-li to dobře moţné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. 30 Pakliţe byla úspěšně podána odpůrčí ţaloba, napadený právní úkon dluţníka nemá vůči věřiteli právní účinky. Proto se věřitel můţe uspokojit rovnou z toho, co ušlo z majetku dluţníka. Uvedu příklad na osobním automobilu. Jestliţe dluţníkovi daroval automobil třetí osobě, přešlo vlastnické právo na třetí osobu, ale věřitel se po úspěšném podaní odpůrčí ţaloby můţe exekucí uspokojit právě na tomto automobilu, jako by byl stále ve vlastnictví dluţníka. Pokud uspokojení není dost dobře moţné, a to ať uţ z důvodu zániku věci či z důvodu, ţe daná věc přenechaná dluţníkem byla nabyvatelem ještě dále prodána či darována, má poškozený věřitel právo na peněţní náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto odporovaného úkonu prospěch. Pojem prospěch je definován takto: Jde o peněţitou náhradu, která nepodléhá právnímu reţimu náhrady škody, tato náhrada však je omezena výší získaného prospěchu Obchodní právo Dalším odvětvím práva, kde se budeme zabývat pojmem odporovatelností právních úkonů je obchodní právo. Zde se zaměříme na pojem odpor u soudu, který je upraven v ustanovení 478 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění: Zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost pohledávky věřitele, můţe se věřitel domáhat podáním odporu u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy prodej byl zapsán do obchodního rejstříku, aby soud určil, ţe vůči němu je převod závazku prodávajícího 30 42a odst. 4, zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 31 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, prospěch Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. 42a odst. 4, prospěch - str

21 na kupujícího neúčinný. Není-li prodávající zapsán v obchodním rejstříku, můţe být podán odpor u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se věřitel dozví o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne uzavření smlouvy. 32 Prodávající je povinen splnit závazek vůči věřiteli, jestliţe tento úspěšně uplatní toto právo a na druhou stranu je oprávněn od věřitele poţadovat poskytnuté plnění s příslušenstvím. Aby nedošlo ke zhoršení situace věřitele tím, ţe dojde k prodeji podniku, je zde určení prodávajícího, který ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Ovšem toto vţdy nestačí k zajištění ochrany. Z toho vyplývá moţnost odporovat převodu závazků z provedeného prodeje. Odpor je zaloţen na právu věřitele, který se můţe u soudu domáhat rozhodnutí, ţe převod závazků je neúčinný. Jakmile je věřitel úspěšný, má právo vyţadovat od prodávajícího splnění nároku za okolností, jako by k prodeji podniku nedošlo. Výsledkem tedy je, ţe nedojde k přechodu závazků na kupujícího. Věřitel můţe uplatnit odpor pouze v případě, ţe se dobytnost pohledávky procesem prodeje zhoršila proti situaci, která byla před daným prodejem. Základní lhůta pro podání odporu je 60 dnů od doby, od které se o prodeji dozvěděl věřitel. Pokud mluvíme o této době, jedná se o subjektivní lhůtu. 33 Druhou lhůtou je lhůta objektivní, která je nezávislá na vědomí věřitele, jestli věděl o prodeji nebo ne. Objektivní lhůta je šest měsíců a začíná běţet různě. To znamená, ţe záleţí na tom, jestli je prodej podniku zapsán do obchodního rejstříku nebo není. Pokud je prodej zapsán do obchodního rejstříku, doba běţí ode dne, kdy došlo k zapsání prodeje do obchodního rejstříku. Pokud nedošlo k zapsání, doba běţí od uzavření smlouvy. Jakmile dojde k tomu, ţe uplynou stanovené lhůty, dochází k zániku věřitelova práva odporovat. 2.3.Zákon o konkursu a vyrovnání Zákon o konkursu a vyrovnání ke dni pozbyl účinnosti a byl nahrazen novým zákonem o úpadku a způsobech jeho řešení, neboli insolvenčním zákonem, kterému je věnována další podkapitola. Pro vzájemné srovnání jistě neuškodí připomenout si, jak odporovatelnost upravoval právě zákon o konkursu a vyrovnání zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník 33 Občanský zákoník 1. Komentář 2.vydání, kterým právním úkonům lze odporovat a v jaké lhůtě Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. str

22 Otázka neúčinnosti právních úkonů dluţníka a otázka odporovatelnosti byla řešena v 15 a 16 zákona o konkursu a vyrovnání. Jestliţe byl prohlášen konkurs, byly vůči věřitelům neúčinné právní úkony dluţníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo podání po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu. 34 Taxativně vymezenými právními úkony dluţníka jsou: a) Právní úkony, kterými se dluţník podílí na zaloţení právnické osoby anebo ji zakládá sám. b) Právní úkony, kterými dluţník nabývá majetkovou část v obchodní společnosti či druţstvu, popřípadě na podnikání jiné osoby. c) Právní úkony, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příleţitostem. d) Právní úkony kterými na sebe přejímá závazky, které jsou vzhledem k jeho majetku nepřiměřené. e) Právní úkony, kterými odmítá dluţník dědictví nebo dar, aniţ k tomu měl závaţný důvod. f) Také se jedná o právní úkony, prostřednictvím kterých dluţník uzavírá smlouvy o nájmu nebo o výpůjčce svého majetku a nebo dále k majetku zřizuje věcné břemeno za nápadně nevýhodných podmínek. Jak vyplývá z 15 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání, neúčinností se podle zákona o konkursu a vyrovnání rozumí zánik účinků právních úkonů dluţníka učiněných před zahájením konkursního řízení a po podání návrhu na zahájení konkursního řízení. Jestliţe tedy dluţník učinil některý z taxativně vyjmenovaných právní úkonů v posledních šesti měsících, stal se takový právní úkon neúčinným vůči všem věřitelům. Právní úkon zůstával stále platným, i kdyţ byl tento právní úkon neúčinný vůči věřitelům. Pokud například došlo na základě darovací smlouvy k převedení nemovitosti z dluţníka na jeho dceru, zůstával tento právní úkon platným i po prohlášení konkursu na majetek dluţníka, ale tím, ţe došlo k prohlášení konkursu, došlo k zániku účinků tohoto právního úkonu. Důsledkem zániku účinků právního úkonu při převodu nemovitosti na třetí osobu bylo, ţe došlo k zahrnutí této nemovitosti 34 15, odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. zákon o konkursu a vyrovnání 22

23 do soupisu konkursní podstaty, k následnému zpeněţnění a konečný výtěţek se rozdělil mezi konkursní věřitele. I kdyţ došlo k zahrnutí do konkursní podstaty, vlastníkem stále byla osoba, která věc nabyla od dluţníka. Jakmile byl majetek zahrnut do konkursní podstaty, nabyvatel ztratil moţnost s tímto zahrnutým majetkem nakládat; stále byl jeho vlastníkem, ale jen do doby, dokud nebyl zapsán do soupisu. Poté měl právo s daným majetkem jako je věc, právo nebo jiná majetková hodnota nakládat pouze správce konkursní podstaty, případně osoba, kterou správce odsouhlasil. Správce měl právo po vlastníkovi ţádat, aby předloţil věc, právo nebo hodnotu k prohlédnutí, ocenění, zapsání a zpeněţnění nebo i k vydání. Pokud s tím nesouhlasil, čekala ho odpovědnost za případně vzniklou škodu. Dále se do konkursní podstaty zapisovalo vše co ušlo z dluţníkova majetku, jako plnění z neúčinného právního úkonu a dále také důleţité údaje osob jako jsou jméno, bydliště, firma, název, sídlo, IČ, o kterých se předpokládá, ţe budou zpochybňovat zařazení majetku do podstaty. 35 Od neúčinnosti právních úkonů musíme rozlišovat neplatnost právních úkonů, která se dále člení na absolutní a relativní. To znamená, jak jiţ bylo uvedeno, ţe i kdyţ právní úkon ztratil od prohlášení konkursu účinky, i nadále zůstal platným právním úkonem dluţníka. Plnění z neúčinných právních úkonů se mohl domáhat správce a kterýkoli z konkursních věřitelů. 36 Ţalobu tedy mohl podat jak správce, tak i konkursní věřitel za okolností, ţe majetek nebyl vrácen do podstaty dobrovolně. Petit ţaloby lze definovat například následovně: Ţalovaný je povinen vydat do konkursní podstaty úpadce, k rukám konkursního správce, věc. 37 V praxi se ţaloba na vydání ušlého majetku neuţívala, protoţe jestliţe byla ušlým majetkovým plněním věc, konkrétně nemovitost, správce tuto věc rovnou zapsal do soupisu konkursní podstaty, pokud byla ve vlastnictví osoby, která byla odlišná od úpadce. Zde musela být aktivita na dluţníkovi, který měl z neúčinného právního úkonu prospěch, aby se snaţil, a majetek nebyl zapsán do konkursní podstaty. Jakmile došlo k zapsání do konkursní podstaty, správce měl oprávnění nakládat se zapsanou věcí místo vlastníka a vlastník musel na základě poţádání správce, věc vydat odst. 1 zákon o konkursu a vyrovnání, komentář Kotoučová, str odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. zákon o konkursu a vyrovnání, neúčinnost právních úkonů 37 Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář Kotoučová, str

24 Konkursní soud pouţíval nezbytná opatření k tomu, aby byla zajištěna součinnost vlastníka. V případech, kde ušlý majetek spočíval v penězích, bylo moţné, aby se správce domáhal peněţní náhrady, vůči tomu, kdo měl z tohoto neúčinného právního úkonu prospěch. Náhrada se tedy poskytovala tam, kde majetek dluţníka uţ nešel vrátit proto, ţe došlo k převedení majetku na osobu, na kterou nelze vztahovat neúčinnost právních úkonů. Dalším důvodem třeba bylo zničení dluţníkova majetku případně jeho spotřebování. V konkursu, na rozdíl od běţné ţaloby na vydání věci, se nerozlišovala ţaloba na určení vlastnického práva a ţaloba na vyloučení věci, protoţe v konkursu pro zařazení ušlého majetku do konkursní podstaty nebylo podmínkou, aby dluţník byl vlastníkem majetku. Od této ţaloby bylo odlišné právo odporovat právním úkonům dluţníka. Toto právo bylo prostředkem, jak dosáhnout neúčinnosti právních úkonů. Docházelo k vydání předběţných opatření, která se nařizovala i bez návrhu za účelem zajištění ušlého majetku. Aby mohlo být vydáno předběţné opatření, nesměl současný drţitel majetku z neúčinného právního úkonu tento majetek dále převést, prodat nebo vloţit do obchodní společnosti, druţstva. Správce soudu musel předloţit soupis konkursní podstaty, kde byl zapsán majetek, smlouvy, notářské zápisy, výpisy z katastru nemovitostí a nakonec konkrétní návrh na vydání předběţného opatření. 38 Neúčinnost právních úkonů se vztahovala i na dědice a právní nástupce právnické osoby. 39 Z 15 odst.3 zákona o konkursu a vyrovnání vyplývalo, ţe neúčinnost bylo moţné uplatnit, kromě osob, které získaly daným neúčinným právním úkonem prospěch, také vůči dědicům, kteří se stali primárním nabyvatelem, ať uţ jím byla fyzická osoba, právní nástupce nebo právnická osoba. Proto se správce nebo kdokoli z konkursních věřitelů mohl domáhat svého plnění právě na těchto osobách. Správce zapsal do soupisu podstaty k majetku, jakým je věc či právo, poznámky o nárocích současného vlastníka, případně poznámky o jiných důvodech, které zpochybňovaly zařazení věci do soupisu. Z toho plyne, ţe tomu kdo se domáhal nezařazení majetku do soupisu, bylo soudem uloţeno, aby se ve lhůtě, kterou stanovil soud, domáhal vůči správci ţalobou na vyloučení věci z podstaty. To znamená, ţe nynější vlastník se dostával do postavení, kdy musel prokazovat svůj nárok proti 38 Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář Kotoučová, str odst. 3, zákona č. 328/1991 Sb. zákon o konkursu a vyrovnání, neúčinnost právních úkonů 24

25 správci, pokud dobrovolně neuznal povinnost vydat majetek do konkursní podstaty. Jestliţe však došlo k porušení této povinnosti vlastníka, správce nebo kterýkoli z konkursních věřitelů byl oprávněn domáhat se vrácení věci nebo náhrady do konkursní podstaty, na základě vindikační ţaloby. Jsou případy, kdy nelze uplatnit neúčinnost právních úkonů dluţníka u osob, které získaly majetkový prospěch prostým převodem vlastnického práva k tomuto majetku. Tímto převodem máme na mysli například kupní smlouvu nebo dar. Odporovatelnost právních úkonů byla upravena v zákoně o konkursu a vyrovnání v 16: Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v 42a občanského zákoníku můţe uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel. 40 Pokud se jedná o úpravu odporovatelnosti v zákoně o konkursu a vyrovnání, šlo o úpravu speciální vzhledem k úpravě odporovatelnosti, která je obsaţena v občanském zákoníku. Proto se tato úprava pouţívala pouze pro konkursní řízení. Hlavním cílem bylo dosáhnout neúčinnosti právního úkonu dluţníka vůči konkursním věřitelům. Jestliţe nešlo z nějakých důvodů hned stanovit neúčinnost právních úkonů, bylo moţné se za podmínek stanovených v 42a, domáhat neúčinnosti právních úkonů soudní cestou a to uplatněním odporovatelnosti. Účelem odporovatelnosti bylo zajistit ochranu věřitelů před úkony dluţníka, které měly za cíl zmenšování majetku věřitele, dále krácení konkursní podstaty a nakonec i znemoţnění uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Rozdíl mezi odporovatelným právním úkonem a neúčinným právním úkonem je takový, ţe odporovatelný úkon ztrácí účinky aţ pravomocným rozhodnutím soudu, kdeţto neúčinný právní úkon rovnou ze zákona. Co se týká platnosti odporovatelného úkonu, platí pro něj to samé jako pro neúčinný právní úkon, a to, ţe i po ztrátě účinku, zůstává právní úkon platný. 41 Podle občanského zákoníku lze odporovat právním úkonům provedeným v posledních třech letech, za účelem zkrátit věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé zkráceni. Správce nebo konkursní věřitel tedy musí prokázat úmysl dluţníka, kterým je zkrácení věřitele. Práva, odporovat právním úkonům, se šlo u soudu domáhat do tří let, od provedení odporovatelného úkonu. Po uplynutí této doby zaniklo právo odporovat. Správce, konkursní věřitel, nemusel prokazovat, ţe dluţník konal za účelem zkrátit věřitele tehdy, pokud dluţník učinil odporovatelné právní úkony ve stejné tříleté lhůtě odst. 1, zákona č. 328/1991 Sb. zákon o konkursu a vyrovnání, Odporovatelnost 41 Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář Kotoučová, str

26 ve vztahu k osobám blízkým. V takovéto situaci se úmysl dluţníka předpokládal a osoba blízká byla povinna dokázat, ţe nemohla rozpoznat dluţníkův úmysl zkrátit věřitele. Osoba blízká je charakterizována jako fyzická osoba, příbuzní v řadě přímé, sourozenec, manţel a další osoby ve vztahu rodinném nebo obdobném, za situace, ţe by jedna osoba utrpěla újmu a druhá osoba by ji vnímala jakou újmu svou. Právo odporovat právním úkonům bylo moţné uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrţ i proti jejich dědicům. Proti třetím osobám jen tehdy, jestliţe jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci. 42 Právo odporovat lze uplatnit vůči osobě, pro jejíţ prospěch byl právní úkon konán, nebo které z odporovatelného úkonu vznikl prospěch. To je stanoveno v 42a odst. 3 občanského zákoníku. Ale co se týká konkursního řízení, právo odporovat bylo rozšířeno i na další osoby. Například dědicové, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon a také třetí osoby, kterým byly známy okolnosti odporovatelnosti úkonů proti jejich předchůdci. Poté správce, konkursní věřitel, mohl podat odpůrčí ţalobu vůči všem osobám, kterým vznikl z odporovatelného právního úkonu prospěch. Hlavně u těch případů, kde bylo plnění opakovaně převáděno na další osoby, za účelem ztíţit vyhledávání a poté vymáhání zpět do podstaty. Z toho vyplývá, ţe důkazní břemeno bylo na správci nebo věřiteli, aby prokázal kaţdé osobě v soudním řízení okolnosti, které charakterizují odporovatelnost právním úkonům vzhledem k právnímu předchůdci. 43 Odporovatelným právním úkonem nemohla být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci. 44 Uţ samotné účinky prohlášení konkursu bránily moţnosti vyrovnání vzájemné pohledávky, protoţe započtení majetku do podstaty po prohlášení konkursu bylo vyloučené. Toto ustanovení, bylo ochranným opatřením, které bránilo uspokojení konkursních věřitelů mimo konkurs, čímţ by došlo buď ke zvýhodnění nebo znevýhodnění věřitelů odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. zákon o konkursu a vyrovnání, odporovatelnost 43 Zákon o konkursu a vyrovnání, komentář Kotoučová, str odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. zákon o konkursu a vyrovnání, odporovatelnost 26