KRÁSIVKOVÁ FLÓRA VYBRANÝCH RAŠELINIŠŤ JESENÍKŮ

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra biologie MARTINA HLADKÁ Obor: německý jazyk přírodopis KRÁSIVKOVÁ FLÓRA VYBRANÝCH RAŠELINIŠŤ JESENÍKŮ Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Jana Štěpánková OLOMOUC 2010

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci s názvem Krásivková flóra vybraných rašelinišť Jeseníkŧ vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Jany Štěpánkové a pouţila jen uvedených pramenŧ a literatury. V Olomouci dne vlastnoruční podpis

3 Tímto děkuji vedoucí práce Mgr. Janě Štěpánkové, která mi pomohla při zpracovávání diplomové práce poskytnutím potřebných materiálŧ a cenných rad, za její odborné vedení, ochotu a pomoc. V neposlední řadě patří mŧj dík také rodině a přátelŧm, kteří mi byli oporou a vytvářeli zázemí během vypracovávání této práce i celého studia.

4 OBSAH 1 ÚVOD CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉ OBLASTI Hrubý Jeseník Lokalizace, geologie a geomorfologie Klima a vodstvo Flora a vegetace Společenstva rašelinišť a vrchovišť Flora jesenických vrchovišť Popis zkoumaných lokalit a odběrových ploch MOKŘADY Rašeliniště Klasifikace rašelinišť Slatiniště Přechodová rašeliniště Společenstva vrchovišť a rašelinných lad Rašelinné louky Rašelina Flora rašelinišť Fauna rašelinišť CHARAKTERISTIKA ŘÁDU DESMIDIALES Obecná charakteristika Rozmnoţování MATERIÁL A METODIKA Odběr vzorků Zpracování vzorků v laboratoři Determinace řas Určení abundance jednotlivých druhů Metodické poznámky ke zpracování textu... 38

5 6 VÝSLEDKY Fyzikální a chemické parametry Přehled nalezených krásivek, jejich poměrné zastoupení a morfologická data Bliţší charakteristika nalezených krásivek Zajímavé a vzácné nálezy Problematicky určitelné nálezy Odhad potenciální narušitelnosti lokalit Srovnání výsledkŧ s historickými daty ze studované oblasti Srovnání výsledkŧ s paralelním prŧzkumem rašeliništ z Jizerských hor DISKUSE Klíčové faktory pro sloţení krásivkových společenstev Druhová bohatost krásivek v Hrubém Jeseníku ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA SEZNAM PŘÍLOH... 84

6 1 ÚVOD Jedním z nejpozoruhodnějších ekosystémŧ pro boreální zónu severní polokoule jsou rašeliniště, zastávající dŧleţitý význam v oblasti vědeckého výzkumu. Zaujímají často rozsáhlá území s vysokými sráţkami, vlhkostí a širokou rostlinnou biomasou. Klíčové faktory vzniku a rozvoje rašelinišť jsou ukryty v uspořádání terénu, hydrologických podmínkách a klimatu (Jóţa et al., 2004). Jedním z předpokladŧ vzniku rašeliniště je pozvolné rozkládání organického materiálu za nedostatku kyslíku, relativně nízké teploty a v kyselém prostředí. Aţ na některé výjimky se rašeliniště vytvořila v meziledových dobách a v posledním poledovém období (Pivničková, 1997). Vody v rašeliništích, zejména v horských vrchovištních, náleţí k zajímavým typŧm vod. Vlivem jejich jednostranného chemismu se zde nacházejí organismy, které se za jiných podmínek nevyskytují. Oproti tomu potlačují existenci a rozvoj druhŧ, které se běţně vyskytují v jiných typech sladkých vod (Permann, 1961). K typickým obyvatelŧm specifických vod rašelinišť patří jednobuněčné zelené řasy řádu Desmidiales. Tyto jednobuněčné sladkovodní řasy s vysoce specifickými ekologickými nároky mohou informovat o měnících se podmínkách prostředí, jsou tedy vhodnými bioindikátory. Klíčovým faktorem jejich distribuce je ph. Většina floristických prŧzkumŧ vyuţívá jejich indikační hodnotu také pro stupeň trofie. Na území České republiky se realizovalo mnoho studií, alespoň okrajově zaměřených na tuto skupinu řas oligotrofních a mesotrofních vodních biotopŧ. Mezi českými algology vystupují i významní desmidiologové. Jmenovat mŧţeme K. Rosu a J. Roubala. Za nejznámějšího krásivkáře, činného i za hranicemi území ČR, je povaţován J. Rŧţička. Výzkumem Desmidiales se u nás v poslední době intenzivně zabývá J. Šťastný, který svými algologickými prŧzkumy podrobně sleduje specifické aspekty ekologie krásivek. Předkládaná práce je součástí dlouhodobě koncipovaného programu Sledování stanovištních a vegetačních změn na rašeliništích Sudetské horské soustavy, který probíhá pod Botanickým ústavem AV ČR. Spolupracuje se také se Správami CHKO Jeseníky a Jizerské hory (Rybníček, 1997). V rámci projektu je na rašeliništích Jizerských hor a Hrubého Jeseníku prováděn monitoring vegetačních a stanovištních poměrŧ a prŧzkum méně známých skupin organismŧ. Tato diplomová práce se specializuje na prŧzkum flóry krásivek. Na několika významných vrchovištích v oblasti Hrubého Jeseníku se podrobně 6

7 studovalo sloţení společenstev krásivek a rovněţ se doplnily fyzikálně-chemické parametry pro vytyčené studijní plochy. Hrubý Jeseník se stal v posledních letech společně s Jizerskými horami objektem zvýšené pozornosti. Na vybraných rašeliništních mokřadech probíhají četné floristické výzkumy, které nabízejí pohled na současný stav biodiverzity. Sledování vegetace a stanovištních poměrŧ na vrcholových rašeliništních Hrubého Jeseníku započalo soustavně v roce Rašeliniště jsou v Hrubém Jeseníku vzácným ekosystémem. Monitoring vrchovišť se začal realizovat z dŧvodu vysoké pravděpodobnosti jejich poškození, nejen vlivem znečištěného ovzduší, ale také v dŧsledku pŧsobení dalších negativních vlivŧ. Nepříznivé dopady se jiţ odrazily na lesních ekosystémech Jizerských hor, tudíţ existovaly oprávněné obavy z poškození i těchto vzácných ekosystémŧ. Hlavním úkolem celého projektu je zjistit stupeň moţného negativního dopadu antropologických vlivŧ na ekosystémy sudetských hor v posledních desetiletích. Podrobná sledování vegetačních a stanovištních poměrŧ by totiţ mohla signalizovat další neţádoucí změny, a tak upozornit na potřebu kvalifikovaných ochranářských zásahŧ v ohroţených lokalitách. Co se týká stanovištních charakteristik, sledování se zaměřilo na úroveň hladiny podzemní vody, ph, specifickou elektrickou konduktivitu rašelinných vod a jejich základní chemické sloţení (Rybníček, 2003). Tato práce podává přehled výskytu krásivek na 4 vrchovištích Hrubého Jeseníku a zároveň charakteristiku zájmové oblasti a rašelinných ekosystémŧ. Jedná se o výsledky z jednorázového pozorování a měření, které ovšem navazují na výše uvedený dlouholetý prŧzkum vegetace rašelinišť. Dŧvody dlouhodobých prŧzkumŧ rašelinišť zdŧvodňuje Rybníček & Houšková (1994): Předpokládané vegetační a stanovištní změny nelze v rašeliništních ekosystémech zjistit jednorázovým pozorováním a měřením. Přirozená vegetace má určitý stupeň stability určovaný její schopností nebo neschopností reagovat na změny stanovištní a kompenzovat jejich krátkodobější výkyvy. Stanovištní charakteristiky mají u rašelinišť obvykle značný statistický rozptyl, takţe jedině dlouhodobá a opakovaná pozorování poskytnou potřebné informace o sukcesních trendech a případných posunech ve stanovištních poměrech. Záměrem dlouholetých prŧzkumŧ je zjištění intenzity dopadu vzdušného znečištění na mokřadní ekosystémy Výsledky této práce tedy informují o stavu a změnách sloţení krásivkové flóry rašelinišť, o fyzikálních a chemických vlastnostech zkoumaných vrchovišť a především o stabilitě rašelinných ekosystémŧ. Dŧleţitou součástí práce je také srovnání společenstev krásivek na vrchovištích Hrubého Jeseníku a Jizerských hor, kde jsou paralelně studována v rámci 7

8 diplomových prací Pavly Hertlové a Venduly Dvořákové. Jizerské hory patří společně s Krušnými horami k nejvíce poškozeným přírodním oblastem z dŧvodu dlouhodobého pŧsobení imisního znečištění vzduchu. Východní oblast, Jeseníky, se povaţují za méně zasaţené znečištěním ovzduší (imisní zátěţí). V závěrech této práce jde mimo jiné o porovnání druhové bohatosti krásivek a také ekologických faktorŧ prostředí mezi více a méně znečištěnými oblastmi Sudet, tedy mezi Jizerskými horami a Jeseníky. Pozornost rašeliništním vodám Jeseníkŧ věnoval v minulosti dle Permana (1961) především Fischer ( , 1924), Gessner (1931) a Lhotský (1949). Na území ČR dříve pouze Gessner (1930, 1931, 1933) zkoumal vztahy mezi obsahem ţivných látek a mnoţstvím organismŧ v malých vodních nádrţích vrchovišť v oblasti Jizerských hor a také v Jeseníkách. Řasovou florou na rašeliništi Rejvíz se ve své práci zabývala Švajková (2000). Soustavné zkoumání vrchovištních vod přináší nové poznatky o výskytu u nás dosud nepozorovaných organismŧ. Mŧţe rovněţ přispět k poznání jejich morfologické variability i ekologické valence. Předkládaná práce je členěna na praktickou a teoretickou část. Teoretická část zahrnuje charakteristiku studované oblasti, tedy Hrubého Jeseníku a dále také popis studovaných trvalých rašeliništních ploch. Do prvnní části práce spadá rovněţ problematika rašelinišť s jejich vegetací i faunou a poté přechází ve stručnou charakteristiku pro tento prŧzkum stěţejní skupiny řas, Desmidiales. Praktická část je zaloţena na prezentaci výsledkŧ prŧzkumu krásivkové flóry na vybraných vrchovištích. Konkrétní kroky jsou blíţe specifikovány níţe v cílech práce. Cílem diplomové práce je: 1) Na 4 vybraných vrchovištích (13 trvalých plochách) v oblasti Hrubého Jeseníku provést floristický prŧzkum zaměřený na výskyt řas řádu Desmidiales, vztahující se k odběrŧm vzorkŧ v létě roku ) V laboratoři podrobně mikroskopicky prostudovat jednotlivé vzorky a zaznamenat přítomné zástupce z řádu Desmidiales, rovněţ uvést poznámky k dalším zástupcŧm řas, rozsivek a mikrobiotopŧ. 8

9 3) Porovnat druhovou bohatost jednotlivých lokalit a zhodnotit, které ekologické parametry výskyt krásivek nejvíce ovlivňují. 4) Fotograficky zdokumentovat nejvýznamnější nálezy Desmidiales a ověřit jejich výskyt na území České republiky v databázi, popřípadě doplnit databázi o nové taxony (pro Českou republiku). 5) Získané výsledky zpracovat do podoby přehledného soupisu nalezených taxonŧ a jejich poměrného zastoupení ve studovaných vzorcích. 6) Srovnat vlastní výsledky a floristická data s předchozími historickými údaji o výskytu krásivek na jesenických rašeliništích a rovněţ s výsledky paralelního prŧzkumu, probíhajícího na rašeliništích Jizerských hor. 9

10 2 CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉ OBLASTI Podle Ţídkové & Koválcové (1981) náleţí Jeseníky mezi nejzachovalejší a lidskou činností nejméně narušené oblasti na našem území. Diskutabilní ovšem je, zda předchozí tvrzení mŧţeme konstatovat i nyní, tedy v roce Chráněná krajinná oblast Jeseníky (dále jen CHKO Jeseníky) se rozprostírá v severovýchodní části České republiky a leţí na území okresŧ Bruntál, Jeseník a Šumperk. Severní hranice této oblasti sousedí s Polskem. Tuto oblast tvoří Hrubý Jeseník a přilehlé části Hanušovické a Zlatohorské vrchoviny. Pro Hrubý Jeseník je typická členitá hornatina s hluboce zaříznutými údolími a táhlými zaoblenými hřbety. Z geologického hlediska území tvoří především kyselé horniny s nízkým obsahem ţivin. Kambizemní podzoly a v nejvyšších polohách místy zamokřené a zrašelinělé humuso-ţelezité podzoly představují hlavní zástupce pŧd pohoří ( Na základě geomorfologického členění spadá oblast Jeseníkŧ do geomorfologické provincie Česká vysočina, do její Krkonošsko-jesenické soustavy a Jesenické podsoustavy. Většina území se nachází v geomorfologickém celku Hrubý Jeseník s podcelky Keprnická hornatina, Medvědská hornatina a Pradědská kotlina. Zčásti zasahují do oblasti celky Zlatohorská vrchovina s podcelky boská pahorkatina a Rejvízská hornatina a dále Hanušovická vrchovina s Hraběšickou hornatinou a Branenskou vrchovinou (Šafář, 2003). Územím CHKO Jeseníky prostupuje historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem. Výnosem ministerstva kultury ČSR, vydaným pod č. j. 9886/69-II/2, byla CHKO Jeseníky zřízena dne (Šafář, 2003). Rozloha činí 740 km 2, z toho 80 % území pokrývají lesy. Území z větší části pokrývají druhotné smrčiny nebo bučiny se zachovalými přírodními lesy. Jedná se o nejlesnatější CHKO v České republice. Nejvíce pozornosti, ochrany a péče se v Jeseníkách věnuje 4 národním přírodním rezervacím. Jedná se o Praděd, Šerák Keprník, Rejvíz a rašeliniště Skřítek ( prirody.cz/). Do těchto přirozených nebo jen málo pozměněných geobiocenoz je vstup povolen jen po vyznačených turistických cestách. V rezervaci najdeme společenstva rašelinišť, horských holí, horských smrčin, bučin apod. Systém státních přírodních rezervací se postupně doplňuje tak, aby v rezervacích byli přítomni zástupci významných 10

11 a dosud zachovaných přirozených rostlinných a ţivočišných společenstev v jednotě s jejich okolím (Ţídková & Kavalcová, 1981). Mezi nejcennější (nejvýznamnější) území chráněné krajinné oblasti patří rovněţ devatenáct přírodních rezervací a šest přírodních památek, které vyţadují zvýšenou ochranářskou pozornost ( Mapový podklad pro oblast CHKO Jeseníky s vyznačením nejdŧleţitějších území je uveden v příloze č Hrubý Jeseník Lokalizace, geologie a geomorfologie Hrubý Jeseník náleţí po Krkonoších k druhému nejvyššímu pohoří České republiky a zároveň je nejvyšším horstvem Moravy. Toto horské pásmo značného stáří, které se rozkládá částečně na severu Moravy a zčásti ve Slezsku, však nedosahuje velehorských výšek. Přesto se zde nachází některé arktické rostlinné i ţivočišné druhy a také sem pronikají prvky květeny karpatské a některé druhy teplomilné a níţinné (Ţídková & Kavalcová, 1981). Hrubý Jeseník přechází na severu ve Zlatohorskou vrchovinu, z východu sousedí s Nízkým Jeseníkem, z jihu a ze západu pak s Hanušovickou vrchovinou. Do severozápadní části Hrubého Jeseníku zasahují Rychlebské hory. Hlavní jesenický hřeben prochází nejprve ve směru severozápad jihovýchod přes Šerák, Keprník, Červenohorské sedlo aţ k nejvyššímu vrcholu Pradědu (1491,3 m), poté se stáčí k jihozápadu přes Vysokou holi, Velký Máj, Jelení hřbet, Břídličnou horu aţ ke Ztraceným skalám. Součástí oblouku hlavního hřebene jsou v neposlední řadě masívy Černé stráně a Mravenečníku. Od Pradědu odbočuje k severovýchodu masív Medvědího vrchu a také Orlíku (Hroch & Zmrhalová, 1995). Za nejniţší bod se povaţuje hladina řeky Bělé v Mikulovicích s nadmořskou výškou 320 m, střední nadmořská výška pohoří činí 667,6 metrŧ, střední sklon svahŧ odpovídá (Šafář, 2003). Území je z 80% pokryto lesními porosty, jde převáţně o druhotné smrčiny, tudíţ jsou Jeseníky nejlesnatější CHKO v České republice. Georelief Hrubého Jeseníku je výsledkem dlouhodobého geomorfologického vývoje. V nejvyšších polohách se uchovala vysoká biodiverzita na všech úrovních, která je výrazně ovlivněná florogenetickou absencí 11

12 Pinus mugo Turra (borovice kleče). Výsadba borovice kleče, jejíţ počátky spadají do konce 19. století, však nepříznivě ovlivnila mnoţství pŧvodních společenstev. Hrubý Jeseník po geologické stránce patří do moravsko-slezské zóny Českého masívu. Centrální část Hrubého Jeseníku se dělí na keprnickou a desenskou klenbu (Šafář, 2003). Typický je značně členitý reliéf s rozpětím nadmořských výšek od 450 do 1491 m, který má společně s dalšími pŧdotvornými činiteli hlavní vliv na pŧdotvorný proces. Co se týká pŧdních typŧ, jsou v Hrubém Jeseníku nejrozšířenější hnědozemě a podzoly. Lokálně se nacházejí pŧdy rašeliništní a pŧdy mladé - nevyvinuté (Hroch & Zmrhalová, 1995) Klima a vodstvo Pohoří Hrubého Jeseníku se rozprostírá na hranici dvou klimatických oblastí. V Jeseníkách převládá chladné klima s vydatnými sráţkami, dešťovými i sněhovými. Atmosférické sráţky se vyskytují v prŧběhu roku ve všech formách a společně s teplotou vzduchu patří k významným klimatickým činitelŧm, které ovlivňují vegetaci (Hroch & Zmrhalová, 1995). Květena je také ovlivněna častými teplotními inverzemi, při kterých bývá teplota ve vrcholových částech pohoří převáţně v podzimních a zimních měsících vyšší neţ v kotlinách. Pro Hrubý Jeseník je charakteristické převládání západního a severozápadního směru větru (Hroch & Zmrhalová, 1995). Vodní plochy zaujímají jen nepatrný rozsah, asi 0,5% území, přesto hovoříme o vodohospodářsky významné oblasti. CHKO Jeseníky byla vyhlášena chráněnou oblastní přirozené akumulace vod. Hřeben Hrubého Jeseníku je součástí hlavního evropského rozvodí. Vodní toky na území CHKO Jeseníky patří ke dvěma povodím, k povodí Odry, která teče do Baltského moře a k povodí Moravy, která je součástí úmoří Černého moře. Pramení zde řeky Desná, která se svými přítoky odvodňuje jiţní a západní svahy do Černého moře, dále Bělá, Opava a Moravice včetně svých přítokŧ. Hlavní evropská rozvodnice probíhá napříč celým územím po hlavním hřbetu Hrubého Jeseníku ve směru od jihu přes vrchol Pradědu (1491,3 m. n. m.) na severozápad přes vrchol Šerák (1350,8 m. n. m.) (Ţídková & Kavalcová, 1981). 12

13 2.1.3 Flora a vegetace Na současné podobě vegetace Hrubého Jeseníku se odrazilo pŧsobení dlouhodobého vývoje od poslední doby ledové ve starších čtvrtohorách, kdy se tvořila četná rašeliniště. Floru Hrubého Jeseníku tehdy charakterizovaly bezlesé plochy především tundrové povahy (Šafář, 2003; Hroch & Zmrhalová, 1995). Ráz rostlinstva je ovlivněn zejména zeměpisnou polohou území, dále geologickými, geomorfologickými, pedologickými a klimatickými podmínkami (Hroch & Zmrhalová, 1995). Z tohoto období se dochovaly druhy, které nazýváme glaciální relikty. Jmenovat mŧţeme například vrbu bylinnou (Salix herbacea L.) nebo ostřici sklaní (Carex rupestris All.). Podle Hrocha & Zmrhalové (1995) se na území Hrubého Jeseníku také zachovaly tzv. arkto-alpínské druhy rostlin, které se vyskytují ve středoevropských či jihoevropských pohořích a především v Arktidě a v Alpách. Květena Hrubého Jeseníku spadá do fytogeografické oblasti oreofytikum. Jedná se tedy o horskou květenu. Okrajově v niţších polohách také proniká mezofytikum, zastupující typickou flóru pahorkatin aţ podhorského výškového vegetačního stupně. Plošně v této oblasti dominují lesní fytocenózy. Území Hrubého Jeseníku se člení na submontánní, podhorský stupeň, představující vrchovinu ( m. n. m.) v němţ převaţují květnaté bučiny Dentario enneaphylli-fagetum a na chudších horninách kyselé bikové bučiny niţších poloh Luzulo-Fagetum (Šafář, 2003). V motánním stupni (hornatina, m. n. m.) dominují acidofilní horské bučiny a supramontánní stupeň (vyšší středohory, m. n. m.) zastupují klimaxové smrčiny (Hroch & Zmrhalová, 1995). Společně s druhotnými smrčinami zabírají největší plochu lesních fytocenóz Hrubého Jeseníku (Šafář, 2003). Na podmáčených lokalitách rostou rašelinné smrčiny Sphagno-Piceetum, které hojně lemují vrchovištní rašeliniště s vegetací svazŧ Leuko- Scheuchzerion palustris a Oxycocco-Empetrion hermafroditi. Obklopují například rašeliniště na vzácné a také v této práci zkoumané lokalitě Rejvíz. Nad horní hranicí lesa se dále vyvinul subalpinský stupeň (niţší vysokohory) s typickým zástupcem, borovicí klečí. Ve srovnání s ostatními pohořími se subalpínským stupněm není ovšem borovice kleč v Hrubém Jeseníku pŧvodní (Hroch & Zmrhalová, 1995). Specializovaný rašeliništní druh v suprakolinním aţ submontánním stupni představuje borovice blatka (Pinus rotundata Link.). Tento jehličnan se taxonomicky řadí jako samostatný druh do agregátu borovice kleče (Pinus mugo Turra (agg.)). Borovice blatka představuje středoevropský endemit 13

14 a tvoří typické porosty rojovníkových blatkových borŧ (Primack et al., 2001). Klimaxovou květenu většiny území podhorského a horského stupně tvoří společenstva bučin. Kromě výše uvedených acidofilních horských bučin, se rozeznávají tzv. květnaté bučiny, jedlobučiny a horské klenové bučiny. Dříve nejrozsáhlejší rostlinnou formaci Hrubého Jeseníku dnes převáţně nahradily smrkové monokultury (Primack et al., 2001). V celé CHKO Jeseníky se vyskytuje asi 1200 druhŧ cévnatých rostlin. Hroch & Zmrhalová (1995) ve své publikaci uvádí, ţe jiţ botanik Kašpar Schwenckfelt asi před 400 lety v této oblasti zaznamenal kolem 30 druhŧ rostlin. Další vegetace je rozvedena v souvislosti s rašeliništi níţe Společenstva rašelinišť a vrchovišť Jedny z nejdŧleţitějších a nejhodnotnějších ekosystémŧ pohoří Hrubého Jeseníku jsou rašeliniště, která se stala objekty zvýšené ochranářské péče. Jesenické rašeliništní ekosystémy se rozprostírají v drsných horských polohách, v nadmořské výšce m. Vznikaly koncem doby ledové a také v období poledovém. Na tehdejších prameništích se rozšířily porosty nenáročného mechu rašeliníku. Prouděním vody i vlastní vahou se jeho porosty pomalu nahrnovaly do stran, kde tvořily hrázky, mezi kterými se drţela volná hladina vody (Hroch & Zmrhalová, 1995). Zde rašeliník přirŧstal nejrychleji, ročně aţ o 10 cm (ve srovnání s dnešní dobou činí roční přírŧstek v souvislosti s teplotou asi 1-30 mm). Střed rašeliníku se zvedal nad okolí, spodní vrstvy odumíraly, zatímco jeho horní části pokračovaly v rŧstu. Výsledkem tisíciletého rŧstu jsou rašeliniště o mocnosti místy aţ 6 m (Hroch & Zmrhalová, 1995). Plocha rašelinišť je nestejnorodá a tedy i vrstvy rašeliny a slatiny nepřirŧstají periodicky. Rŧzná vzdálenost od vyvěrajícího pramene, v blízkosti proudící vody či hladiny vodní nádrţe ovlivňují společně s rostlinným zastoupením a loţiskem rašeliny rozvádění vody, tedy ve výsledku heterogennost povrchu. Podle Spitzera & Bufkové (2008) se vnější vrstva rašeliniště člení na kopečky, plošinky, prohlubně a jezírka. Díky jejich charakteristickému vypouklému tvaru, podmíněnému zpŧsobem rŧstu rašeliníku, nikoliv tvarem podloţí, jsou označována jako vrchoviště. Jezírko na jejich vrcholu se odborně označuje jako blänk, silně zamokřený okraj jezírka se nazývá lagg (Hroch & Zmrhalová, 1995). S kruhovými jezírky, označovánými také německým výrazem kolk, se 14

15 setkáme například v Jizerských horách na lokalitě Na Čihadle, (Jóţa et al., 2004). Celý povrch rašeliniště se člení do menších celkŧ, střídají se vyvýšená místa zvaná bulty s mechy ploníky, keříčkovitými lišejníky, drobnými keříčky z čeledi vřesovitých, někdy rovněţ porostlé břízami, vrbami a borovicemi (Spitzer & Bufková, 2008). Sousední sníţeniny, které jsou většinou zalité vodou, se nazývají šlenky, kde se nejlépe daří vodním rašeliníkŧm a řasám. Rašelinným jezírkŧm se přiřazuje rozměr několika desítek čtverečních metrŧ, přímo ve vodě se dobře daří řasám (Spitzer & Bufková, 2008). Pro slabě nakloněné vrcholové plošiny excentrických vrchovišť jsou častější neţ bulty a šlenky vrstevnicové hrázky a mezi nimi sníţeniny s terasovitými jezírky. Při rŧstové stagnaci rašeliniště mohou vznikat erozní rýhy aţ propady (Jóţa et al., 2004). Na povrchu rašeliniště nacházíme tedy sušší vyvýšeniny, vlhké sníţeniny i trvalé vodní plochy. Vznik a vývoj tohoto povrchového rozčlenění a struktury souvisí s vývojem rašeliniště a je podmíněn klimatem, rŧstem vegetace, vodním reţimem a rozkladem rašeliny. Na malé ploše se tedy mŧţe vyskytovat fauna a flora sušších míst vedle vlhkomilných organismŧ (Jóţa et al., 2004). Největší severomoravské rašeliniště, zahrnující mnoţství jezírek, se rozprostírá v přírodní rezervaci Rejvíz. Této velmi zajímavé lokalitě i dalším zajímavostem o rašeliništích se budeme podrobněji věnovat v dalších teoretických častech níţe. Mezi významná jesenická rašeliniště patří kromě zde uváděných lokalit také Skřítek, rašeliniště mezi Vozkou a Keprníkem, přechodové rašeliniště Pstruţí potok a Skalské rašeliniště. Na těchto lokalitách rovněţ probíhají prŧzkumy řasové flóry v rámci sledování stanovištních poměrŧ sudetských pohoří Flora jesenických vrchovišť Vzhledem k extrémním pŧdním a klimatickým podmínkám patří jesenická vrchoviště k floristicky chudým oblastem. Nejpočetněji jsou zde zastoupeny rŧzné druhy rašeliníkŧ, schopné retence vody. K této funkci jsou přizpŧsobeny speciální bezbarvé a duté buňky, zvané hyalocysty (Hroch & Zmrhalová, 1995). Hyalocysty rašeliníku jsou znázorněny níţe na Obrázku 3 a 4. Z dalších mechŧ se zde nejčastěji vyskytují ploníky. Mezi cévnaté rostliny patří suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum L.), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia L.), sedmikvítek evropský (Trientalis europea L.), 15

16 bezkolenec modrý (Molinia caerulea L., Moench), vřes obecný (Calluna vulgaris L., Hull), brusnice borŧvka (Vaccinium myrtillus L.), šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum Hagerup), brusinka obecná (Vaccinium vitis-idaea), klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum L.). K zástupcŧm několika zde rostoucích druhŧ ostřic, které společně s rašeliníky lemují břehy tŧněk a jezírek, se řadí např. ostřice zobánkatá (Carex rostrata Stokes), ostřice mokřadní (Carex limosa L.), ostřice obecná (Carex nigra L.), drobná ostřice chudokvětá (Carex pauciflora Lightf.), pak také ostřice šedavá (Carex cinerea Pollich) a ostřice jeţatá (Carex echinata Murray) (Hroch & Zmrhalová, 1995). Borovice blatka představuje pomalu rostoucí druh specializovaný na rašeliniště, který vytváří v suprakolinním aţ submontánním stupni příznačné houští rojovníkových blatkových borŧ. Tolerance vysoké hladiny podzemní vody, extrémně nízkého ph a oligotrofních podmínek umoţnila zachování tohoto strestolerantního druhu na rašeliništních lokalitách po dobu několika tisíc let (Primack et al., 2001). Trsy a polštáře rostlin rostoucích na rašeliništi pŧsobí vedle konkurence mezi rŧznými druhy, sesedání rašeliny, proudění vody a účinkŧ mrazu na vznik mozaiky vyvýšenin a sníţenin povrchu (Spitzer & Bufková, 2008) Popis zkoumaných lokalit a odběrových ploch Odběr vzorkŧ pro floristický výzkum řas řádu Desmidiales se vztahuje na 13 trvalých plochv rámci 4 vrchovišť Hrubého Jeseníku. Studovaná vrchoviště jsou zobrazena na obrázku č. 1. Jednotlivé lokality jsou charakteristická určitým typem rašeliništního biotopu a také zastoupením specifické flóry. Některé zkoumané plochy v rámci lokalit jsou fotograficky zdokumentovány v příloze č

17 Obr. 1. Lokalizace sledovaných rašelinišť v oblasti Pradědu a pozice Hrubého Jeseníku na území ČR; označení zkoumaných lokalit: I. Sedlo pod Májem, II. Sedlo u Barborky, III. Slatě (převzato z Rybníček, 1997) SEDLO POD MÁJEM plochy č. 1 3 Z hlediska ochrany přírody je toto rašeliniště součástí NPR Praděd (kolektiv autorŧ, 1999). Rozloha činí cca 2 ha, typické vrchovištní plochy jsou ovšem nesouvislé; maximální zjištěná mocnost rašelinného profilu je 65 cm (Rybníček, 1997). Jedná se o relativně nejsušší studované vrchoviště, zároveň však nejvýše poloţené (1360 m n. m.). Na lokalitě jsou nápadné bohaté porosty trávy bezkolence modrého (Molinia caerulea (L.) Moench) a smilky tuhé (Nardus striga L.), roztroušeně zde rostou nízké smrky. Na vrchovištních plochách převládají rŧzné rašeliníky (zejména Sphagnum capillifolium (Ehrh.) Hedw. a S. russowii Warnst.), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum L.), 17

18 klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum Hagerup), bohatě jsou také zastoupeny drobné keříčky jako vřes obecný (Calluna vulgaris (L.) Hull), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum L.) a borŧvka černá (Vaccinium myrtillus L.) (Rybníček, 1997). Vrchoviště je lokalizováno na hřebeni nad horní hranicí lesa, tudíţ ţádná z trvalých ploch není stíněná. Plochy č. 1 a 2 jsou suší (rašeliníkové lawns tj. nediferencované vrchovištní plochy z hlediska mikroreliéfu). Vegetace je klasifikovaná do asociace Andromedo polifoliae-sphagnetum magellanici (Rybníček, 1997). Plocha č. 1 spadá do subasociace Ap-Sm-picetosum, coţ je společenstvo konečného sukcesního stádia na otevřeném vrchovišti; v keřovém patře se roztroušeně vyskytují malé smrky (Rybníček, 1997). Plocha č. 2 patří do subasociace Ap-Sm mollinietosum, pro kterou je typický výskyt bezkolence modrého (Molinia caerulea (L.) Moench) (Rybníček, 1997). Asociaci Drepanoclado fluitantis-caricetum limosae, subasociaci Df-Cl sphagnetosum capillifoliae, coţ je společenstvo s uzavřeným, souvislým vegetačním krytem, představuje plocha č. 3. Jedná se o konečné sukcesní stádium vegetace vrchovištních tŧněk a jezírek po jejich zaměnění (Rybníček, 1997). SEDLO U BARBORKY plochy č. 4 a 5 Z hlediska ochrany náleţí tato oblast opět do NPR Praděd (kolektiv autorŧ, 1999). Rozloha činí 0,5 ha, maximální zjištěná mocnost rašelinného profilu je 90 cm (Rybníček, 1997). Ve srovnání se Slatěmi nebo Sedlem pod Májem jde o výrazně mokřejší vrchoviště s vyšší hladinou podzemní vody. Charakteristickým rysem této lokality je řada mělkých šlenkŧ. Obě studované plochy se nacházejí v otevřené, nelesní části vrchoviště, takţe nejsou intenzivně stíněny. Plocha č. 4 je mělký šlenk prorostlý mokřadní vegetací asociace Drepanoclado fluitantis Caricetum limosae, subasociace Df-Cl eriophoretosum angustifolii. Kromě rŧzných rašeliníkŧ zde hojně rostou ostřice, převáţně ostřice baţinná (Carex limosa L.) a ostřice zobánkatá (Carex rostrata Stokes), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium Honck.) a mech srpnatka vzplývavá (Drepanocladus fluitans (Hedw.) Warnst.) (Rybníček, 1997). Plocha č. 5 je relativně sušší místo (lawn) na okraji otevřené části vrchoviště; asociace Andromedo polifoliae-sphagnetum magellanici, subasociace Ap-Sm typicum. Vegetaci tvoří rašeliníky (zejména Sphagnum capillifolium a Sphagnum magellanicum), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum L.), ostřice 18

19 chudokvětá (Carex pauciflora Lightf.), klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum Hagerup) a drobé keříčky (Calluna vulgaris (L.), Hull a Vaccinium uliginosum L., Vaccinium myrtillus L.) (Rybníček, 1997). SLATĚ (lokalita téţ nazývána Jezerník, Velký Jezerník) plocha č. 6 9 Slatě představují relativně sušší vrchoviště bez větších šlenkŧ a jezírek na plochém temeni Velkého Jezerníku. Z hlediska ochrany přírody spadá lokalita do NPR Praděd (kolektiv autorŧ, 1999). Rozloha činí 2 ha a maximální zjištěná mocnost rašelinného profilu je 90 cm (Rybníček, 1997). Ve vegetaci vyšších rostlin převládají rŧzné rašeliníky (Sphagnum spp. L.), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum L.), klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), hojně jsou zastoupeny drobné keříčky jako vřes (Calluna vulgaris), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum L.) a borŧvka (Vaccinium myrtillus L.) (Rybníček, 1997). Všechny studované plochy jsou umístěny v otevřené bezlesé části vrchoviště, tudíţ nejsou intentzivně stíněny. Mírné stínění lze ovšem předpokládat u ploch 6 a 7, které leţí mezi řídce rostoucími nízkými smrky. Všechny plochy reprezentují zapojenou vrchovištní vegetaci rašeliníkové bulty nebo tzv. lawns, nikoliv šlenky. Plochy č. 6, 7 a 8 zastupuje asociace Andromedo polifoliae-sphagnetum magellanici. Vyznačují se výskytem rašeliníku ostrolistého (Sphagnum capillifolium (Ehrh.) Hedw.) a kyhanky sivolisté (Andromeda polifolia L.). Plocha č. 6 je subasociace Andromedo polifoliae- Sphagnetum magellanici typicum, plocha č. 7 subasociace Ap-Sm picetosum. Jde o společenstvo konečného sukcesního stádia na otevřeném vrchovišti s roztroušenými nízkými smrky v keřovém patře. Plocha č. 8 zahrnuje subasociaci Ap-Sm molinietosum, pro kterou je příznačný výskyt bezkolence modrého (Molinia caerulea (L.), Moench.) a ploníku obecného (Polytrichum commune Hedw.) (Rybníček, 1997). Vegetace plochy č. 9 se řadí do asociace Drepanoclado fluitantis-caricetum limosae, subasociace Df-Cl sphagnetosum recurvi. Pro toto společenstvo s uzavřeným, souvislým vegetačím krytem (stádium sukcesně navazující na vegetaci vrchovištních tŧněk a jezírek) jsou typické rašeliníky Sphagnum recurvum P. Beauv. a Sphagnum balticum (Russow) Russow ex C.E.O. Jensen (Rybníček, 1997). 19

20 REJVÍZ plochy č Obr. 2. Rejvíz; kolečkem označené Velké mechové jezírko (převzato z Šafář, 2003) NPR Rejvíz se rozprostírá na nejrozlehlejším území ze studovaných lokalit, jde přibliţně o 330 ha (kolekitv autorŧ, 2003). Obecně představuje výrazně mokré rašeliniště s pestrou škálou rŧzných typŧ stanovišť. Zahrnuje v sobě typická vrchoviště (centrální partie s jezírky), přechodová rašeliniště, rašelinné louky (okrajové části), blatková rašeliniště (blatkové bory) a podmáčené smrčiny (lesní části lokality). Všechny trvalé plochy se nacházejí v oblasti Velkého mechového jezírka. Plocha č. 10 označuje Velké mechové jezírko. Obrovský šlenk, tzv. blänk, je obklopen blatkovým borem, břehy porŧstají rašeliníky. Z vegetace jmenujme rŧzné druhy ostřic (Carex spp.), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium Honck.) a klikvu bahenní (Oxycoccus palustris Pers.). Místy se nachází rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia L.). Vzorky řas jsou odebírány z této břehové zóny jezírka. Plochy č. 11 a 12 představují relativně sušší blatkové rašeliniště, které náleţí do asociace Pino rotundatae-sphagnetum ( Husté porosty borovice blatky (Pinus rotundata Link) s příměsí břízy karpatské (Betula carpatica Willd.) a smrku ztepilého (Picea abies (L.) 20

21 Karsten) zpŧsobují zastínění ploch. Bylinný podrost tvoří rašeliníky, klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia L.) a vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum L.). Typický je výskyt prstnatcŧ (Dactylorhiza majalis (Rchb.) P. F. Hunt et Summerh a Dactylorhiza fuchsii (Druce) Soó a keře rojovníku bahennního (Ledum palustre L.) ( Plocha č. 13 označuje výrazně mokrou část lokality s charakterem přechodového rašeliniště. Na této otevřené nestíněné části tvoří vegetační pokryvsouvislý porost rašeliníkŧ s ostřicemi a suchopýrem pochvatým (Eriophorum vaginatum L.). 21

22 3 MOKŘADY Mokřady jsou jedinečnými ekosystémemy s nezastupitelnou úlohou v krajině (Roudná 2004 in Vavrušková, 2006). Tento široký pojem v sobě zahrnuje bohatství nejrŧznějších druhŧ stanovišť se společným znakem a tím je přítomnost vody (zaplavením alespoň po určité období roku). Podle odborné definice jsou mokřady území se systémy přechodné povahy mezi systémy suchozemskými a vodními, kde vodní hladina obvykle leţí blízko povrchu substrátu, anebo je to území mělce zaplavené. Dŧkazem pestrosti jednoho z nejdŧleţitějších prvkŧ krajiny mŧţe být četnost slov, které k mokřadŧm přiřazujeme: tok, potok, pramen, bystřina, říčka, řeka, veletok, tŧň, nádrţ, rybník, jezero, pleso, močál, mokřina, baţina, blata, slatiniště, slať, slanisko a v neposlední řadě rašeliniště. Mokřady mají svŧj nemalý vliv nejen na počasí a klima území, odstranění znečištění biologické povahy, ochranu před záplavami ale rovněţ jsou dŧleţité pro mnoţství a kvalitu pitné vody. Jeden z nejproduktivnějších ekosystémŧ naší planety také poskytuje domov řadě vzácných druhŧ rostlin a ţivočichŧ (Rybka et al., 1997). V roce 1971 byla přijata v íránském městě Ramsar Úmluva o ochraně mokřadŧ mezinárodního významu, především jako biotopŧ vodních ptákŧ. Úmluva je známa pod názvem Ramsarská konvence a vešla v platnosti od roku Po postupném vývoji uvědomování si dŧleţitosti mokřadŧ a převaţování celostátního pohledu vznikl v Českoslevensku v roce 1987,,Koncept moudrého vyuţití mokřadŧ, čímţ se vláda zavázala k vyuţívání mokřadŧ na svém území pouze do míry nenarušení jejich biologické hodnoty (Rybka et al., 1997). Ke konci roku 1996 přistoupilo k Ramsarské konvenci 90 zemí světa, včetně České republiky. Počet mezinárodně významných mokřadŧ činí 765 o rozloze přes 52 milionŧ hektarŧ. Pro účinnou ochranu je třeba nejprve provést inventarizaci daného biotopu, čili zjistit zastoupení charakteristických druhŧ a přítomných společenstev a potom navrhnout a postupně zrealizovat odpovídající zpŧsob ochrany (Primack et al in Vavrušková, 2006). 22

23 3.1 Rašeliniště Rašeliniště jsou terestrické ekosystémy nacházející se na trvale nebo dlouhodobě zamokřených stanovištích, kde převaţuje primární produkce nad dekompozicí a hromadí se organická hmota-humolit (Kolmanová et al, 2000). Jóţa et al. (2004) označuje rašeliniště jako zvláštní ekosystém, který se vytváří na trvale zamokřených stanovištích a porŧstá specifickou vegetací, postupně tvořící rašelinu. Jeho vznik závisí na přebytku pŧdní nebo atmosférické vlhkosti, doprovázené příhodnými geologickogeomorfologickými podmínkami (Kolmanová et al., 2000). Přítomnost přiměřeně vydatných a stálých zdrojŧ vody, terénní sníţeniny s nepropustným podloţím a mokřadních rostlin jsou podle Spitzera & Bufkové (2008) nezbytnými prvky pro vytvoření rašeliniště. Na územích, která jsou silně deštivá a chladná a také ve vysokých horách mohou rašeliniště vznikat na rovném terénu, nebo aţ na svazích a hřebenech. Podle rostlinných ekologŧ jsou rašeliniště stanoviště vegetačních formací vznikajících na místech, kde hladina podzemní vody vystupuje na povrchu nebo kde se na nepropustném podloţí hromadí sráţková voda (Pivničková, 1997). Rašeliniště podle Hrocha & Zmrhalové (1995) představuje ţivoucí organismus, který roste, stagnuje, následně z rŧzných příčin odumírá a zarŧstá okolní vegetaci. Vlastnosti vznikajícího humolitu zásadně ovlivňuje sloţení vegetace, určující vodní reţim a rovněţ komplex fyzikálně-chemických vlastností vody (Kolmanová et al., 2000). Tyto vzácné ekosystémy vykonávají dŧleţité funkce v krajině, konkrétně v podobě zadrţování vody. Během suchého období rostě poměr vypařované vody proti odtoku do vodní sítě. Tento jev má za následek sniţování hydrologického významu rašeliniště (Jóţa et al., 2004). Vývoj středoevropských rašelinišť probíhá od konce posledního glaciálu, kdy se zdejší krajina subarktického charakteru po ústupu severského ledovce pokryla souvislejší vegetací. Rašeliniště mají ve středoevropské vegetaci charakter ostrovních ekosystémŧ, jsou poměrně nápadná a vzácná. Zde jsou vázána hlavně na vlhké a chladné horské oblasti či pánve, kotliny nebo údolí s pomalým odtokem. Rašeliniště nalezneme téměř na celé zemi. Jóţa et al. (2004) ve své publikaci uvádí, ţe celkový odhad rozlohy všech rašelinišť na zeměkouli se pohybuje mezi 1 aţ 4 miliony km 2. V České republice se rŧzné typy rašelinišť rozprostírají na ploše ha, coţ představuje 0,34% území (Primack et al in Vavrušková, 2006). Podle Spitzera & Bufkové (2008) zaujímají rašeliniště na světě plochu 150 milionŧ hektarŧ s hloubkou 23

24 rašeliny větší neţ 20 cm. V Rusku lze najít přibliţně těchto biotopŧ. Největší rašeliniště na světě o rozloze přes 50 tisíc km 2 se nachází mezi řekami Ob a Irtyš. Rozsáhlé mokřady se vyskytují hojně rovněţ ve Finsku, v Kanadě, ve Spojených státech, jmenovat lze rovněţ Švédsko, Norsko, Velkou Británii, Polsko, SRN a Irsko. Podle Jóţi et al. (2004) je nalezneme také v Amazonské pánvi, Indonésii a v centrální a jiţní Africe. Pro formování a charakter rašeliništní vegetace je nejdŧleţitější především mnoţství a trofie vod, na nichţ je závislá existence společenstev. Při akumulaci organické hmoty v přirozených podmínkách probíhají sukcesní změny dochází ke změně trofie a mnoţství dostupné vody a s tím souvisí i měnící se skladba vegetace. Pro většinu rašelinišť je proto typická heterogenní stavba (Kolmanová et al., 2000). Rašeliništní voda se vyznačuje nízkým obsahem elektrolytŧ, vysokým obsahem oxidu uhličitého a někdy se v ní vyskytuje také volná kyselina sírová. Nedostatek rozpuštěného kyslíku se nachází ve spodní části rašelinných tŧní. Při deficitu uhličitanŧ, zvláště vápníku, dochází v závislosti na malé pulfrační kapacitě vodního prostředí rašelinišť ke kyselé reakci vody (Lellák & Kubíček, 1992). Rŧzné druhy dominantního porostu, rašeliníku, přerŧstají starší odumírající rostliny a za anaerobních podmínekse tvoří humifikovaná pŧda, rašelina. (Lellák & Kubíček, 1992). V češtině se setkáme s jasným rozlišením termínu rašelina, slatina nebo slatinná zemina ovšem výraz rašeliniště se u nás pouţívá jak pro vrchoviště (srov. das Hochmoor, raised bog), které obsahuje rašelinu, tak pro slatiniště (srov. das Niedermoor, fen), obsahující slatinu (Pivničková, 1997). Specifický význam rašeliniště je ukrytý v mumifikační funkci, která umoţňuje uchovávat semena rostlin a jiné rostlinné i ţivočišné zbytky po dlouhou dobu. Díky pylovým analýzám rašelinných horizontŧ se s poměrně spolehlivou historickou přesností sledují jak proměny okolních terestrických porostŧ, tak vývoj osídlení pŧvodního vodního ekosystému. Stáří příslušných vrstev se mŧţe určit radioizotopovou metodou (Lellák & Kubíček, 1992). 24

25 3.1.1 Klasifikace rašelinišť V minulosti se u nás tato mokřadní společenstva rozdělovala na slatiny v níţinách a vrchoviště v horách. V jiných zemích se aplikovala odlišná kritéria (Jóţa, 2004). Podle Kolmanové et al. (2000) jde v dnešní době o klasifikaci, zaloţenou na přístupu fyziognomickém, ekologickém nebo floristicko-hierarchickém. Kritéria topografického členění rozlišují rašeliniště svahová, vrcholová, horská a níţinná. Obsah ţivin (trofie) a kyselost prostředí (ph) jsou nejdŧleţitějšími faktory ovlivňujícími rostlinstvo a tím i tvorbu rašeliny. Na základě těchto faktorŧ uvádí Jóţa et al. (2004) klasifikaci, která rozlišuje eutrofní slatinná rašeliniště, vápnitá slatinná rašeliniště, neutrální aţ slabě kyselá mezotrofní rašeliniště. Ve vztahu ke krásivkové vegetaci jsou dŧleţitá kyselá mezotrofní a oligotrofní rašeliniště, typická pro vrchoviště. V závislosti na pŧvodu, na zdroji vody a na zásobení rašeliniště ţivinami, uvádí odborníci dva základní typy rašelinišť, které jsou zmíněny jiţ v předchozích řádcích. Zazemněním jezer a jiných nádrţí vznikají slatiny, které jsou při vzniku a vývoji vázány na podzemní vodu. Druhý typ, sycený především sráţkovou vodou, představují vrchoviště (Lellák & Kubíček, 1992). Hydrologické hledisko rozlišuje rovněţ rašeliniště přechodová, která jsou typická oběma zpŧsoby sycení vodou. Shodnou klasifikaci uvádí také Kolmanová et al. (2000) a rovněţ Spitzer & Bufková (2008). Podrobnější klasifikaci podle zpŧsobu sycení vodou upřednostňuje ve své publikaci Jóţa et al. (2004). Základní rozdělení odpovídá dvěma typŧm rašelinišť. První skupinu představují minerogenní rašeliniště (slatiny), která se dále dělí na topogenní a soligenní (neogenní). Druhou skupinou jsou ombrogenní rašeliniště, kam spadají vrchovištní a pokryvná (kobercová) rašeliniště Slatiniště Slatiniště vznikají za relativně vyšších prŧměrných teplot v neutrálním aţ zásaditém prostředí (Pivničková, 1997). Tato zpravidla plochá společenstva se obvykle vyskytují na březích řek a v pramenných oblastech, hojně i v níţinách, nejčastěji vyplňují konkávní sníţeniny terénu (Kolmanová et al., 2000). Závisejí pouze na přívodu dostatku vody 25

26 z vlhčích hor nebo ze sousední deštivé oblasti pomocí některé řeky (Spitzer & Bufková, 2008). Pro slatiniště je charakteristická uhlově černá pŧda. Tato pŧda, vznikající zvláštními pochody se svébytnými fyzikálními a chemickými vlastnostmi, se nazývá slatina. Charakterizuje ji větší mnoţstvíminerálních látek, niţší obsah spalitelných látek a rovněţ menší schopnost zadrţovat vodu (Jóţa et al., 2004). Hodnota ph vody se pohybuje ve slatinných tŧních mezi 5 a 6, zatímco vodě vrchovišť odpovídá ph 3,5 4,5 (Lellák & Kubíček, 1992). Historicky nejrozsáhlejší plochy slatin bychom našly na střední Moravě, které ovšem nejsou v zachovalém stavu. V České republice spadají do nejohroţenějších typŧ biotopŧ. Rovněţ většina druhŧ rostlin, které se váţou na slatiny, jsou kriticky ohroţené (Rybka et al., 1997). Za největší slatiniště střední Moravy se pokládalo území mezi Černovírem a Hlušovicemi u Olomouce (Rybka et al., 1997). Typickými a významnými druhy slatiništní vegetace, kterou zahrnuje třída Scheuchzerio-Cariecetea fuscae, jsou mechorosty, např. bařinatec třířadý (Calliergon trifarium (F. Weber et D. Mohr) Kindb.), zelenka hvězdovitá (Campylium stellatum (Hedw.) Lange & C. E. O. Jensen), bařinatec plavuňovitý (Drepanocladus lycopodioides (Brid.) Warnst.), krondlovka netíkovitá (Fissidens adianthoides Hedv.), vlahovka řazená (Philonotis seriata Mitt.), bezţilka mastná (Riccardia pinguis (L.) Dumort.), baţinník kostrbatý (Paludella squarrosa (Hedw.) Brid.), dále kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia L.), skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus (L.) Link.), ostřice šlahounovitá (Carex chordorrhiza L. f.), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa Ehrh.), mochna bahenní (Comarum palustre L.), prstnatec pleťový (Dactylorhiza incarnata (L.) Soó), rosnatka anglická (Drosera anglica Huds.), rosnatka prostřední (Drosera intermedia Hayne), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia L.), vrbovka ţabincolistá (Epilobium alsinifolium Vill.), přeslička rŧznobarvá (Equisetum variegatum Weber et Mohr), pupečník obecný (Hydrocotyle vulgaris L.), sítina slatinná (Juncus subnodulosus Schrank), klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), všivec bahenní (Pedicularis palustris L.), tučnice obecná (Pinguicula vulgaris L.), hrotnosemenka bílá (Rhynchospora alba (L.) Vahl), vrba plazivá (Salix repens L.), šášina rezavá (Schoenus ferrugineus L.), pěchava slatinná (Sesleria uliginosa Opiz), kropenáč vytrvalý (Swertia perennis L.), bublinatka prostřední (Utricularia intermedia Hayne), bařička bahenní (Triglochin palustre L.), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica L.) a další (Kolmanová et al., 2000). 26

27 Přechodová rašeliniště Ve vlhčích krajinách mírného pásu se často vyskytují přechodová rašeliniště, jejichţ flóru tvoří směs náročných travin a skromných mechorostŧ. K procesu přeměny slatiniště ve vrchoviště dochází na místech, kde vrstva ústrojného bahna naroste do výšky a tím rostlinstvo na povrchu ztrácí kontakt se spodní vrstvou, která obsahuje ţiviny. Poté v rostlinném zastoupení převládají jen rašeliníky (Spitzer & Bufková, 2008) Společenstva vrchovišť a rašelinných lad Tato skupina rašelinišť s převahou keříčkŧ spadá fytocenologicky do třídy Oxycocco-Sphagnetea a obsahuje subkontinentální vrchoviště (řád Sphagnetalia medii) a také atlantická a subatlantická vrchoviště s řádem Erico-Ledetalia. Fyziognomii vrchovišť určují hlavně rašeliníky, dále erikoidní keříčky a rostliny z čeledi Cyperaceae. Typickými druhy přirozeně nezalesněného biotopu jsou borovice lesní, borovice blatka, v supramontánním aţ subalpínském stupni borovice kleč. Podle Kolmanové et al. (2000) patří rašeliník (Sphagnum L.), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia L.), bříza trpasličí (Betula nana L.), suchopýrek trsnatý (Baeothryon cespitosum (L.) Hartm.), ostřice chudokvětá (Carex pauciflora Lightf.), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia L.), šicha černá (Empetrum nigrum L.), sítina kostrbatá (Juncus squarrosus L.), klikva maloplodá (Oxycoccus microcarpus Rupr.), klikva bahenní (Oxycoccus palustris Pers.), hrotnosemenka bílá (Rhynchospora alba (L.) Vahl) a blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris L) k významným a zároveň charakteristickým druhŧm vrchovišť. Podle Jóţi et al. (2004) spadají vrchoviště mezi tzv. ombrogenní rašeliniště, jejichţ vznik a vývoj závisí na zásobování vodou a ţivinami pouze ze sráţek. Existence tohoto mokřadního typu je podmíněna vysokými sráţkovými úhrny a váţe se na oblasti sníţeného výparu. Rašeliníky, které rostou v těchto podmínkách, dále zadrţují vodu a okyselují prostředí. Rašelina postupně (v závislosti na efektivní retenční schopnosti) vydává méně vody, neţ přijímá. Sráţková voda tedy představuje 95 98% a sušina pouze 2 5% hmotnosti vrchoviště. Vrchovištní rašeliniště se nejčastěji vyvíjela na pŧvodních slatinách. 27

28 Rašelinné louky V oblastech, ve kterých nejsou ideální podmínky pro vznik rašeliniště v pravém slova smyslu, mohou vzniknout rašelinné louky. Z dnešního pohledu se tímto termínem míní mladá minerogenní rašeliniště vznikající jako dŧsledek lidské činnosti. Zčásti se mŧţe jednat také o dřívější přirozená bezlesí a rozvolněné rašelinné nebo podmáčené lesy. Za účelem získání luk a pastvin se jiţ v minulosti tyto plochy lesŧ kácely a odvodňovaly. Po ukončení obhospodařování začaly odvodňovací kanály postupně zarŧstat vegetací a louky zrašeliněly. Najdeme zde odlišnou rašelinotvornou vegetaci. Vedle klasických rašeliništních travin se na rašelinných loukách uplatňují i jiné druhově pestré traviny a vzácné byliny. Ve vegetacise postupně objevují i dřeviny a louky se přeměňují aţ na podmáčené háje a smrčiny. Těţko se rozeznává hranice mezi rašelinnými loukami a vlhkými podhorskými loukami (Jóţa et al., 2004) Rašelina Rašelina se vytváří narŧstáním biomasy nad hladinou spodní vody a akumulací její neţivé (odumřelé) hmoty ve vodou nasyceném rašeliništi (Jóţa et al., 2004). Pomalým procesem rašelinění rostlinných zbytkŧ vzniká rašelina. Tento děj probíhá při nízké teplotě, téměř bez přístupu kyslíku a v silně kyselém prostředí (Hroch & Zmrhalová, 1995). V tomto procesu tvoří nezastupitelný význam mechy, především rašeliníky, díky přítomnosti hyalocytŧ. Díky schopnosti těchto nezelných buněk intenzivně nasávat vodu mŧţe rašeliník pojmout dvacetkrát více vody, neţ je hmotnost suché rostliny. Rašeliníky odčerpávají zároveň s vodou i ţiviny a uvolňují huminové kyseliny, coţ vede ke zvyšování kyselosti prostředí (Jóţa et al., 2004). Rašelina také vzniká zazemňováním stojící vody. Tímto zpŧsobem vytvořená rašelina obsahuje zbytky řas, vodních rostlin a také větší podíl anorganických látek oproti prvnímu uvedenému ději. Ve vrstvách rašeliny se díky tomuto procesu, kdy nedochází k normálnímu tlení za přístupu vzduchu, uchovala pylová zrnka sto aţ tisíc let starých rostlin. Profil rašeliny mŧţe tedy informovat o vegetačních změnách a z nich se pak mohou vyvozovat dlouhodobé změny klimatu, které ovlivňovaly vývoj vegetace od skončení ledových dob. Rašelinná loţiska majítedy velký vědecký význam 28

29 a dále také význam vodohospodářský a ekologický (Hroch & Zmrhalová, 1995). Rašelina obsahuje více neţ 50% spalitelných látek v sušině. Narŧstající mocnost rašeliny vede ke změně reliéfu a rovněţ podmiňuje chemismus a odtok vody (Jóţa et al., 2004). Pokud je rašeliniště zásobováno vodou dlouhá staletí aţ tisíciletí, mŧţe se navrstvit loţisko rašeliny aţ do výšky několika metrŧ. Na severu Evropy a Asie se vyskytují loţiska o mocnosti aţ do 10 metrŧ, na Šumavě 6 7 m. Loţiska o hloubce více neţ 10 metrŧ nejsou známá. Tvorbu rašeliny ovlivňují především výkyvy podnebí a to kolísání hojnosti dešťových sráţek a vzdušné teploty. Podle Spitzera & Bufkové (2008) pŧsobí tyto klimatické změny na vydatnost pramenŧ a rovněţ ovlivňují rychlost rŧstu vegetacea výměnu rostlinných druhŧ. Jednu z hlavních funkcí velkého a hlubokého rašelinného loţiska prosáklého aţ k povrchu vodou, mŧţe být zásoba tepla v krajině. Provzdušněná vrstva rašeliny za plného oslunění účinně netransportuje teplo do hloubky a naopak během zimního období a za jasných nocí pŧsobí jako izolační vrstva zabraňující plynulému přístupu tepla z hloubky loţiska (Spitzer & Bufková, 2008). Existují rŧzné typy rašelin podle jejich sloţení. Jóţa et al. (2004) uvádí rašelinu dřevitou, rašeliníkovou, suchopýrovou, mechovou, ostřicovou, rákosovou aj. Jestliţe v rašelině dominuje více rostlinných druhŧ, determinuje se prostřednictvím sloţeného názvu (např. rašeliníkovo-suchopýrová rašelina), (Jóţa et al., 2004). Praktickým vyuţitím rašeliny se jiţ dříve zabývali Spirhanzl (1951) a Hadač (1954), jak zmiňuje Perman (1961) Flora rašelinišť U rašelinných společenstev se vyskytuje častá dominance jednoho nebo kodominance několika dalších druhŧ. Pro existenci rostlin představujíí rašeliniště extrémní stanoviště. Podle Kolmanové et al. (2000) se za nejdŧleţitější faktory, které pŧsobí při formování zcela specifických rostlinných společenstev, pokládají: trvale vysoká hladina podzemní vody a s tím související velmi nízká koncentrace kyslíku v oblasti kořenové zóny. Typický je také deficit nebo nedostupnost určitých základních ţivin, především dusíku a fosforu, a hlavně pro vrchoviště typická vysoká koncentrace prvkŧ s moţnými toxickými účinky na rostliny (pŧsobení manganu, ţeleza, hliníku). Za dalšího dŧleţitého činitele se pokládá charakteristické mikroklima s velkými teplotními gradienty v prŧběhu 29