Žalobce: Statutární město Jihlava, se sídlem Magistrátu Masarykovo nám. 1, Jihlava, IČ , není zapsán v obchodním rejstříku,

Transkript

1 Společníci JUDr. Radek Ondruš JUDr. Aleš Ondruš Advokátní koncipienti Mgr. Petr Vytopil JUDr. Marta Nedvědová Mgr. Miroslav Šianský Spolupracující advokáti Mgr. Marcela Štraitová Mgr. Martin Bílý Mgr. Petra Vrábliková společná advokátní kancelář JUDr. Radek Ondruš advokát V Brně dne 28. srpna 2015 sp.zn. A 2099 Městský soud v Praze pracoviště Hybernská Hybernská Praha 1 Žalobce: Statutární město Jihlava, se sídlem Magistrátu Masarykovo nám. 1, Jihlava, IČ , není zapsán v obchodním rejstříku, právně zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, Brno, Bubeníčkova 502/42 Žalovaný: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha Žaloba na zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK-2015 Dvojmo Soudní poplatek bude uhrazen k výzvě soudu

2 Přílohy: 1. plná moc ze dne (v originálu) 2. rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK kasační stížnost žalobce ze dne proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 7 As 95/ rozhodnutí ministra vnitra ze dne č.j. MV /VS rozhodnutí ministra vnitra ze dne č.j. MV /VS doklad o registraci plátce DPH (v kopiích) I. Ministerstvo vnitra České republiky vydalo dne rozhodnutí č.j. MV /ODK-2015, jímž prohlásilo za nicotné rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, ze dne , č. j. KUJI 28895/2014, sp. zn. OOSČ 735/2013 OOSC/23. Dotčeným rozhodnutím ze dne , č. j. KUJI 28895/2014, sp. zn. OOSČ 735/2013 OOSC/23, uložil Krajský úřad Kraje Vysočina ve sporném řízení správním Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako odpůrci povinnost zaplatit Statutárnímu městu Jihlava jako navrhovateli (zde v procesním postavení žalobce) částku ve výši ,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky ,45 Kč od do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (ve výroku I. cit. rozhodnutí), a dále rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (ve výroku II. cit. rozhodnutí). Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK-2015 bylo žalobci doručeno dne Podle ust. 78 odst. 2 s.ř. nelze proti rozhodnutí, jímž správní úřad prohlásil nicotnost správního rozhodnutí, podat odvolání. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK-2015 je tak v právní moci. Důkaz: rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK-2015

3 II. Žalobce byl rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK-2015 (dále též napadené rozhodnutí ) zkrácen na svých právech jednak přímo, jednak v důsledku porušení svých práv ve správním řízení předcházejícím jeho vydání. Zkrácení žalobce na jeho právech napadeným rozhodnutím spočívá v tom, že jím bylo nesprávně a v rozporu s právní úpravou prohlášeno za nicotné správní rozhodnutí, které uložilo odpůrci povinnost zaplatit žalobci jako navrhovateli peněžitou částku, a tím bylo protiprávně a nedůvodně zasaženo do majetkové sféry žalobce. Zkrácení žalobce na jeho právech v důsledku porušení jeho práv v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí spočívá v porušování žalovaným platné procesní právní úpravy, které výrazně omezilo a v některých ohledech také zcela zbavilo žalobce možnosti efektivně uplatňovat a hájit svá práva. Vzhledem k výše uvedenému žalobce tímto uplatňuje v zákonné lhůtě návrh, aby Městský soud v Praze jako soud věcně a místě příslušný zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne č.j. MV /ODK-2015, a to v plném jeho rozsahu. III. Jako žalobní body ve smyslu ust. 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. žalobce uplatňuje následující: 1. napadené rozhodnutí nemá oporu ve správním spisu; 2. žalovaný vydal napadené rozhodnutí, ačkoliv nezjistil obsah smlouvy o založení odpůrce jako svazku obcí (Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko) jako skutkový stav, na kterém napadené rozhodnutí spočívá. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je tak v rozporu s obsahem spisu; 3. žalovaný nezjistil všechny okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. 3 s.ř. Skutkový stav, na jehož základě má být rozhodnutí ve věci vydáno, tak vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění; 4. žalovaný nepoužil při posouzení věci platnou právní úpravu, především zákon č. 128/2000 Sb., a věc tak právně neposoudil, resp. věc nesprávně právně posoudil;

4 5. žalovaný aplikoval při posouzení věci namísto platné právní úpravy zcela nepřiléhavá soudní rozhodnutí, a věc tak nesprávně právně posoudil; 6. listiny, které jsou podle napadeného rozhodnutí jeho podklady, nejsou obsahem správního spisu; 7. žalovaný neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí úvahy, kterými se řídil při hodnocení jeho podkladů, a při interpretaci a aplikaci právní úpravy, napadené rozhodnutí tak není řádně odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; 8. žalovaný vydal napadené rozhodnutí, aniž v něm uvedl, jak se vypořádal s návrhy a námitkami žalobce jako účastníka řízení a s jeho vyjádřením k věci; 9. žalovaný neprovedl žalobcem navržené důkazy, aniž by to jakkoliv odůvodnil a zcela je ignoroval; 10. žalovaný neprovedl stěžejní listinné důkazy zákonem aprobovaným způsobem a porušil tak ust. 51 odst. 1 a ust. 53 odst. 6 s.ř. IV. Napadené rozhodnutí stojí na následujícím právním odůvodnění, které, byť jen v omezené míře, jako jediné splňuje požadavek ust. 68 odst. 3 s.ř. na uvedení úvah, jimiž se žalovaný jako správní úřad řídil při vydání správního rozhodnutí: veřejnoprávní smlouva ve smyslu ust. 159 odst. 1 správního řádu může obsahovat prvky soukromoprávní a veřejnoprávní, přičemž příslušnost správních úřadů dle ust. 169 správního řádu náleží jen ve vztahu k té části veřejnoprávní smlouvy, která vykazuje veřejnoprávní prvky. K rozhodování sporů z té části smlouvy, která obsahuje soukromoprávní prvky, jsou příslušné soudy v rámci civilní větve soudnictví dle ust. 7 odst. 1 OSŘ (str. 8 odstavec první napadeného rozhodnutí), proto v daném případě [m]ajetkové vztahy mezi obcí a dobrovolným svazkem obcí, byť byly založeny veřejnoprávní smlouvou, jsou vztahy soukromoprávními. Na tom nic nemění ani skutečnost, že tyto majetkové vztahy jsou založeny veřejnoprávní smlouvou. Nárok na podíl na majetku odpůrce je nárok soukromoprávního charakteru, o kterém měl rozhodovat soud v občanském soudním řízení (str. 8 odstavec druhý napadeného rozhodnutí),

5 a proto v daném případě jedná se v případě majetkového vyrovnání souvisejícího s vystoupením obce (zde navrhovatel) z dobrovolného svazku obcí (zde odpůrce) o soukromoprávní nárok obdobný vypořádacímu podílu vystoupivšího společníka z obchodní společnosti (str. 6 in fine napadeného rozhodnutí). Žalobce vytýká tomuto odůvodnění napadeného rozhodnutí to, že pojednává o smlouvě o založení odpůrce jako svazku obcí a jejích částech, aniž by však byla součástí spisu, aniž by ji žalovaný provedl jako listinný důkaz, aniž by zjistil její obsah, a aniž by její obsah posoudil a uvedl, která její konkrétní část je veřejnoprávní a která soukromoprávní, aniž by uvedl, jakými úvahami se při tomto posouzení obsahu smlouvy o založení odpůrce řídil, a aniž by teprve na tomto základě učinil právní závěr o soukromoprávní povaze rozhodných částí smlouvy. Žalovaný tedy v podstatě vůbec nezjistil obsah smlouvy o založení odpůrce jako skutkový stav, který by vzal za základ napadeného rozhodnutí, a nesplnil tak svou zákonnou povinnost podle ust. 3 s.ř. a také ust. 50 odst. 3 s.ř., když nezjistil rozhodné okolnosti, o kterých nejsou důvodné pochybnosti. Smlouva o založení odpůrce jako svazku obcí není vůbec obsahem správního spisu, vedeného žalovaným v předmětné věci, ani správního spisu, vedeného ve věci přezkoumávaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odůvodnění napadeného rozhodnutí tak nemá naprosto žádnou oporu v obsahu správního spisu. Smlouva o založení odpůrce jako svazku obcí navíc žádné ujednání o majetkových vztazích mezi svazkem obcí a členskými obcemi vůbec neobsahuje a tedy ani nezakládá, odůvodnění napadeného rozhodnutí tak nemá naprosto žádnou oporu nejen v obsahu správního spisu, ale také je v rozporu se skutečným stavem. Odůvodnění napadeného rozhodnutí v důsledku výše uvedených vad nesplňuje bazální požadavky ust. 68 odst. 3 s.ř. na odůvodnění správního rozhodnutí. Tyto vady činí napadené rozhodnutí naprosto nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí, a proto nezákonným. V. Žalovaný se jako odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolává několika soudních rozhodnutí, vydaných v jiných řízeních. K tomuto způsobu odůvodnění správního rozhodnutí uvádí žalobce následující.

6 Podle ust. 2 odst. 1 s.ř. [s]právní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Podle ust. 68 odst. 3 s.ř. obsahuje odůvodnění správního rozhodnutí úvahy, kterými se správní úřad řídil při výkladu (relevantních) právních předpisů. Napadené rozhodnutí neobsahuje naprosto žádný byť jen pouhý odkaz na ustanovení platné právní úpravy, kterou by žalovaný použil pro odůvodnění napadeného rozhodnutí, a obdobně tak neobsahuje vůbec žádnou úvahu, kterou by se žalovaný řídil při jejím výkladu a aplikaci. Rozhodovací praxe soudů vyšších stupňů a dokonce ani publikovaná judikatura Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu rozhodně není v českém právním řádu pramenem práva, a proto ani správní (a dokonce ani soudní) rozhodnutí nemůže být založeno výhradně na ní, resp. nemůže být výlučně jí odůvodněno. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu a potažmo soudů vyšších stupňů slouží jako cenné vodítko správních úřadů (a soudů) nižších stupňů, avšak až při výkladu a aplikaci na konkrétní skutkové podmínky platné právní úpravy, zvolené k použití samotnými jmenovanými orgány, a to odůvodněně zvolenými. Podpůrné využití rozhodovací praxe soudů vyšších stupňů tak musí být založeno na primární identifikaci právní úpravy, kterou správní úřad na posouzení věci používá, porovnání zjištěného skutkového stavu se stavem, na který bylo vydáno judikaturní rozhodnutí, a na zjištění totožnosti nebo alespoň podobnosti těchto skutkových stavů, která opravňuje analogickou aplikaci judikatorního rozhodnutí. Žalovaný však naprosto bez dalšího v napadeném rozhodnutí prostě použil odkaz na soudní rozhodnutí, která považuje (aniž by to dokonce v některých případech prohlásil) za aplikovatelná na danou věc. Absence v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaným použité platné právní úpravy je zásadním nedostatkem napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není právně odůvodněno ve smyslu ust. 68 odst. 3 s.ř., a je tak naprosto nepřezkoumatelné a proto nezákonné. VI. Žalobce vytýká odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela svévolnou interpretaci usnesení zvláštního senátu č.j. Konf 13/ ze dne , na které žalovaný opakovaně odkazuje.

7 Zvláštní senát v jím posuzované věci dospěl k závěru, který také žalovaný v napadeném rozhodnutí cituje, a to že Podle názoru zvláštního senátu je třeba zkoumat smlouvu v celém jejím rozsahu a současně i v jednotlivých částech. Přičemž je zřejmé, že smlouva v sobě může obsahovat prvky soukromoprávní i veřejnoprávní. Podle 41 odst. 2 o.z. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. V daném případě účastníci jasně vyjádřili vůli poskytnout a přijmout bezúročnou půjčku. Obě strany tak činily v rovném postavení, ani jedna nebyla nadřízena druhé. Zákon č. 111/1994 Sb. v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá uzavření smlouvy o půjčce, která by měla být nedílnou součástí předmětné veřejnoprávní smlouvy. Ujednání o půjčce je proto třeba podřadit pod příslušná ustanovení občanského zákoníku. Podle 657 o. z. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Jde tedy o spor vyplývající ze soukromoprávního vztahu, který zásadně náleží rozhodovat soudům ( 7 odst. 1 o. s. ř.) (zvýraznil žalobce). Především nutno vytknout, že cit. rozhodnutí zvláštního senátu dopadá nikoliv na smlouvu o založení svazku obcí v režimu zákona č. 128/2000 Sb. jako na veřejnoprávní smlouvu koordinační podle ust. 160 s.ř., ale na smlouvu uzavřenou v režimu zákona č. 111/1994 Sb., tedy na veřejnoprávní smlouvu subordinační podle ust. 161 s.ř. Touto právně významnou okolností se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezjistil, nezabýval se jí, a proto se s ní ani vůbec nevypořádal. Dále nutno k cit. rozhodnutí zvláštního senátu uvést, že stojí na logice, podle které smlouva o půjčce jako oddělitelná část veřejnoprávní smlouvy je soukromoprávním ujednáním podle zákona č. 40/1964 Sb. proto, že zákon č. 111/1994 Sb. v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá uzavření smlouvy o půjčce, která by měla být nedílnou součástí předmětné veřejnoprávní smlouvy. Touto právně významnou okolností, zda by podle relevantní právní úpravy měla být nedílnou součástí předmětné veřejnoprávní smlouvy také ujednání o (majetkovém či jiném) vypořádání vystupující obce, se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, a proto se s ní ani vůbec nevypořádal. Přitom ujednání o podmínkách vystoupení ze svazku obcí včetně vypořádání majetkového podílu je ve smyslu ust. 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb. obligatorní součástí smlouvy o založení svazku

8 obcí, přesněji stanov svazku obcí jako jejich nedílné součásti ve smyslu uvozovací věty ust. 50 odst. 2 cit. zákona. Pokud by tedy žalovaný chtěl právně správně argumentovat usnesením zvláštního senátu č.j. Konf 13/ ze dne , musel by dospět k závěru, že zákon č. 128/2000 Sb. při jisté míře parafrázování předpokládá majetkové vypořádání vystoupivší obce, která by mělo být nedílnou součástí předmětné veřejnoprávní smlouvy, a že z tohoto důvodu části smlouvy o založení odpůrce jako svazku obcí, resp. stanov jako její integrální součásti, jsou neoddělitelnou součástí veřejnoprávní smlouvy (a nikoliv oddělitelnou soukromoprávní součástí veřejnoprávní smlouvy, jak uzavřel žalovaný v napadeném rozhodnutí). Argumentace žalovaným v napadeném rozhodnutí rozhodnutím zvláštního senátu č.j. Konf 13/ ze dne tedy ignoruje platnou právní úpravu, neaplikuje na posouzení smlouvy o založení svazku obcí zákon č. 128/2000 Sb. jako příslušnou právní úpravu, kterou se daná otázka řídí, a bez odůvodnění a tedy zcela svévolně aplikuje zcela nepřiléhavé soudní rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, a je proto nezákonné. VII. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ , o které žalovaný kromě jiného opřel napadené rozhodnutí, je právně nesprávné, resp. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní úvaha Krajského soudu v Brně, na níž založil své usnesení ze dne č.j. 30 A 46/ , a to že V posuzovaném případě správní orgán I. stupně rozhodoval podle ust. 141 správního řádu, přičemž žalobce svůj nárok na vypořádací podíl opíral o stanovy odpůrce a rovněž i usnesení valné hromady odpůrce ze dne Nejedná se tedy přímo o vypořádací podíl, jehož výše by vycházela ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí uzavřené dne podle 20 a odst. 1 a 2 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích a 20f a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a označené žalovaným jako veřejnoprávní smlouva. Jde o vypořádací podíl žalobce, tedy obdobu vypořádacího podílu dle 213 a násl. zák. č. 92/2012 Sb. (síc!), zákona o obchodních společnostech a družstvech, tj., vzájemné práva a povinnosti společníků právnické osoby majetkové (soukromoprávní povahy). Vypořádací podíl nemá v posuzovaném případě veřejnoprávní charakter, ale

9 soukromoprávní dle ust. 7 zák. č. 99/1963 Sb., s.ř.s. (síc!) (zvýraznil žalobce), je právně nesprávná co do všech bodů, které obsahuje. K právní nesprávnosti výše uvedené úvahy žalobce po jednotlivých jejích částech v pořadí, jak je uvedl sám Krajský soud v Brně, uvádí následující. (1) Krajský soud v Brně především zcela nesprávně, bez opory pro to ve smlouvě o založení svazku obcí, jeho stanovách i v platné právní úpravě, pojal nárok uplatněný navrhovatelem (zde v procesním postavení žalobce) ve správním řízení sporném jako nárok na vypořádací podíl v odpůrci. Stejně tak Krajský soud v Brně dále věc nesprávně posoudil a dokonce ani neodůvodnil, proč by ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí uzavřené dne podle 20 a odst. 1 a 2 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích a 20f a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, měla podle jeho názoru vyplývat právě konkrétní výše vypořádacího podílu navrhovatele (zde v procesním postavení žalobce) jako vystoupivší obce. Tato Krajským soudem v Brně bez dalšího presumovaná idea nemá oporu a je dokonce v přímém rozporu s ust. 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., podle kterého mají stanovy svazku obcí obsahovat podmínky vypořádání majetkového podílu vystoupivší obce ve svazku obcí. Jak vyplývá z prostého porovnání dikce ust. 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb. v souvislosti s ust. 38 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb. na straně jedné, a kogentního ust. 213 zákona č. 90/2012 Sb. v souvislosti s ust. 31 cit. zákona na straně druhé, platná právní úprava majetkového podílu obce ve svazku obcí a obchodního podílu společníka v obchodní společnosti jsou naprosto rozdílné právní instituty, a stejně tak jsou rozdílné i právní instituty vypořádání majetkového podílu obce ve svazku obcí a vypořádací podíl v obchodní společnosti a jeho vyplacení. Podle ust. 31 zákona č. 90/2012 Sb. představuje podíl účast společníka v obchodní společnosti a práva a povinnosti z této účasti plynoucí. Podle ust. 213 cit. zákona společnost uvolněný podíl prodá při zachování předkupního práva společníků. Předmětná právní úprava je v příkrém rozporu s osobní povahou účasti právě a výhradně obcí ve svazku obcí; stejně tak je v příkrém rozporu i s právní úpravou majetkové participace obcí na hospodaření svazků obcí (ust. 38 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb.).

10 Tato Krajským soudem v Brně bez dalšího presumovaná idea nemá oporu ani v obsahu smlouvy o založení svazku obcí ani stanov jako její součásti. Stanovy odpůrce upravují v čl a násl. způsob vypořádání vystoupivší obce, neupravují však žádnou výši vypořádacího podílu, jak nedůvodně presumoval Krajský soud v Brně, ale toliko způsob vypořádání vystoupivší obce, a to způsob naturální, tj. vydání určených věcí, a nikoliv vyplacení hodnoty podílu. Ani žalobce v návrhu na zahájení správního řízení sporného ani nikdy v tomto řízení netvrdil, že by uplatnil nárok na vypořádací podíl v odpůrci. Žalovaným argumentované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je z tohoto důvodu nezákonné; cit. rozhodnutí je také v rozporu s obsahem smlouvy o založení odpůrce a stanov odpůrce jako její integrální součásti; proto neobstojí ani v tomto řízení jako odůvodnění napadeného rozhodnutí. (2) Krajský soud v Brně dále věc nesprávně posoudil a dokonce ani neodůvodnil, proč by vypořádací podíl navrhovatele (zde v procesním postavení žalobce) jako vystoupivší obce měl vyplývat výhradně přímo ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí uzavřené dne podle 20 a odst. 1 a 2 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích a 20f a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Žalobce odůvodnil svůj nárok odkazem na stanovy odpůrce, které jsou součástí smlouvy o založení odpůrce, a také odkazem na usnesení valné hromady odpůrce ze dne , která v souladu se stanovami odpůrce schválila způsob vypořádání žalobce, a v části vypořádání peněžitého majetku tak mohla učinit a také učinila na základě čl písm. a) stanov odpůrce jako součásti smlouvy o založení odpůrce. Podle ust. 50 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. jsou stanovy svazku obcí přílohou smlouvy o založení svazku obcí, a jako takové jsou tedy její součástí. Jakýkoliv neuspokojený nárok žalobce, který se opírá o stanovy svazku obcí, je tedy ve smyslu platné právní úpravy (ust. 169 a 141 odst. 1 s.ř.) nárokem a sporem ze smlouvy o založení odpůrce jako veřejnoprávní smlouvy. Právní úvaha Krajského soudu v Brně, že žalobce svůj nárok na vypořádací podíl opíral o stanovy odpůrce a rovněž i usnesení valné hromady odpůrce ze dne a proto se nejedná přímo o vypořádací podíl, jehož výše by vycházela ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí, ignoruje a je v přímém rozporu s dikcí ust. 50 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.

11 Krajský soud v Brně tedy nesprávně zjistil a věc právně posoudil, když uzavřel, že žalobce svůj nárok na vypořádací podíl opíral o stanovy odpůrce, aniž by věc právně posoudil tak, že tím eo ipso žalobce opíral uplatněný nárok i o smlouvu o založení odpůrce jako svazku obcí. Žalovaným argumentované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je z tohoto důvodu nezákonné; cit. rozhodnutí je také v rozporu s obsahem smlouvy o založení odpůrce a stanov odpůrce jako její integrální součásti; proto neobstojí ani v tomto řízení jako odůvodnění napadeného rozhodnutí. (3) Stejně tak Krajský soud v Brně věc nesprávně posoudil a dokonce ani neodůvodnil, proč by v daném případě mělo jít o vypořádací podíl žalobce jako obdobu vypořádacího podílu dle 213 a násl. zák. č. 92/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech, tj., vzájemné práva a povinnosti společníků právnické osoby majetkové (soukromoprávní povahy). Pro takový závěr není žádného právního opodstatnění, a Krajský soud v Brně takový závěr ani žádným způsobem neodůvodnil. Jedinou oporu pro tento závěr, a to oporu verbální, Krajský soud v Brně sám vykonstruoval tím, že nárok, uplatněný žalobcem ve správním řízení sporném bez jakékoliv opory ve správním spisu i v platné právní úpravě označil jako nárok na vypořádací podíl v odpůrci, tedy při použití terminologie zvl. zákona, a to zákona č. 90/2012 Sb. Z předmětného právního názoru Krajského soudu v Brně ani nevyplývá, zda je obdoba vypořádacího podílu žalobce ve svazku obcí s vypořádacím podílem v obchodních společnostech pouze důvodem pro posouzení nároku žalobce jako soukromoprávního, nebo by snad dokonce podle názoru Krajského soudu v Brně mělo vypořádání majetkového podílu obce vystoupivší ze svazku obcí probíhat dle ust. 213 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., a vzhledem k jeho kogentnosti by tak mělo mít přednost před stanovami svazků obcí, pokud by vypořádání upravovaly jinak. Právní názor Krajského soudu v Brně, podle kterého je nárok vystoupivší obce na vypořádání jejího majetkového podílu ve svazku obcí obdobou vypořádacího podílu v obchodních společnostech, je v příkrém rozporu se samotnou podstatou svazku obcí jako právnické osoby sui generis, sdružující obce, a také v rozporu se smyslem právní úpravy tohoto institutu, která zakazuje aplikaci na svazky obcí ustanovení jiných právních předpisů než zákona č. 128/2000 Sb., nestanoví-li samotný cit. zákon jinak. Praktickým důsledkem aplikace právního názoru Krajského soudu v Brně by bylo to, že uvolněný podíl by svazek obcí mohl prodat za

12 přiměřenou cenu i nečlenovi svazku obcí, nebo obci, která nemá podmínky pro to, aby naplňovala účel konkrétního svazku obcí ve smyslu ust. 50 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Žalovaným argumentované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je z tohoto důvodu nezákonné, a proto neobstojí ani v tomto řízení jako odůvodnění napadeného rozhodnutí. (4) Krajský soud v Brně učinil závěr o tom, že v daném případě šlo o vypořádací podíl žalobce, tedy obdobu vypořádacího podílu dle 213 a násl. zák. č. 92/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech, tj., vzájemné práva a povinnosti společníků právnické osoby majetkové (soukromoprávní povahy) v rozporu s ust. 75 odst. 1 s.ř.s.; na posouzení přezkoumávaného správního rozhodnutí aplikoval právní úpravu zákona č. 90/2012 Sb., která nebyla v době vydání předmětného správního rozhodnutí, tj , účinná. Žalovaným argumentované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je z tohoto důvodu nezákonné, a proto neobstojí ani v tomto řízení jako odůvodnění napadeného rozhodnutí. (5) Stejně tak Krajský soud v Brně učinil závěr o tom, že v daném případě šlo o vypořádací podíl žalobce, tedy obdobu vypořádacího podílu dle 213 a násl. zák. č. 92/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech, tj., vzájemné práva a povinnosti společníků právnické osoby majetkové (soukromoprávní povahy) v rozporu se skutkovým stavem, daným obsahem stanov odpůrce jako součásti smlouvy o založení odpůrce. Z obsahu čl a násl. stanov odpůrce jednoznačně vyplývá, že způsob vypořádání žalobcova majetkového podílu v odpůrci není totožný se způsobem vypořádání podílu v obchodní společnosti dle zvl. zákona. Žalovaným argumentované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je z tohoto důvodu nezákonné; cit. rozhodnutí je také v rozporu s obsahem smlouvy o založení odpůrce a stanov odpůrce jako její integrální součásti; proto neobstojí ani v tomto řízení jako odůvodnění napadeného rozhodnutí. Závěr Krajského soudu v Brně, podle kterého vypořádací podíl nemá v posuzovaném případě veřejnoprávní charakter, ale soukromoprávní dle ust. 7 zák. č. 99/1963 Sb., s.ř.s., je tak právně zcela nesprávný. Jeho aplikace by měla dalekosáhlé dopady na svazky obcí. Vzhledem k uvedenému bude mít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti žalobce ze dne proti usnesení

13 Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ zásadní judikatorní přesah. Nejvyšší správní soud vede řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ pod sp.zn. 10 As 213/2014. V tomto řízení nebylo dosud rozhodnuto. Důkaz: kasační stížnost žalobce ze dne proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ VIII. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, resp. napadené rozhodnutí odůvodňuje, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 28 Cdo 4243/2007, s výslovným uvedením, že se jedná o obdobnou věc. Žalobce především předesílá, že obsah tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu byl, v rámci řízení o dovolání postaveném zásadně na kasačním principu, vymezen důvody dovolání uplatněnými příslušným účastníkem řízení, a že mezi těmito důvody nebyla otázka příslušnosti soudů či správních úřadů k řízení o sporech ze smlouvy o založení svazku obcí. K tomuto rozhodnutí Nejvyšší soudu žalobce dále uvádí, že jím bylo dovolání odmítnuto, a proto se soud v tomto případě meritem věci vůbec nezabýval. Lze mít navíc za to, že toto rozhodnutí bylo překonáno následnými rozhodnutími zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. IX. Žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentuje, resp. napadené rozhodnutí odůvodňuje, také rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 28 Cdo 3122/2012. Především nutno uvést, že dovolacím důvodem, a tedy otázkou, kterou Nejvyšší soud v tomto řízení řešil, byl argument dovolatele, že zaplacení finančních závazků není určitou a přezkoumatelnou podmínkou vystoupení obce ze svazku obcí, a obrana druhého účastníka řízení, spočívající v tezi, že není možné ukončení členství ve svazku obcí při nesplnění všech závazků obce vůči svazku obcí.

14 Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy řešilo typově zcela jiný případ. Tento případ byl vymezen plněním obce ve prospěch svazku obcí (zatímco v daném případě tomu bylo naopak), plněním nesvázaným s existencí členství obce ve svazku obcí (zatímco v daném případě tomu bylo naopak), plněním nesvázaným s vypořádáním obce po vystoupení ze svazku obcí (zatímco v daném případě tomu bylo naopak). Proto nelze na jeho základě učinit závěr o příslušnosti soudů a nikoliv správních úřadů k řízení o sporech ze smlouvy o založení svazu obcí a o názoru Nejvyššího soudu na tuto otázku. Nejvyšší soud však v daném rozhodnutí také výslovně uvedl, že Jednou věcí je však právní relevance vystoupení obce ze svazku, druhou otázka vzniku, trvání, struktury a oprávněnosti finančních závazků obce ke svazku. Plnění obce vyplývající z účasti ve svazku (podíl na nákladech stavby vodovodu, členský podíl) totiž není vždy svázáno s existencí členství obce ve svazku. Vypovídají o tom ustanovení článku 3 odst a odst stanov. Je tedy zjevné, že Nejvyšší soud respektoval v tomto svém rozhodnutí rozhodovací praxi zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, když zřetelně oddělil vystoupení obce ze svazku obcí a vztahy s tím spojené, a vznik, trvání, strukturu a oprávněnost finančních závazků obce ke svazku, nespojených se členstvím této obce ve svazku obcí. Žalovaný tedy v napadeném rozhodnutí významně zkreslil obsah a smysl cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu, když k němu uvedl, že nelze odhlédnout od podobnosti této věci s právní věcí rozhodnutou Rozhodnutím Úřadu, když na základě Rozhodnutí odpůrce jako dobrovolný svazek obcí měl navrhovateli podle stanov odpůrce a rozhodnutí vrcholného orgánu odpůrce vyplatit vypořádací podíl v souvislosti s jeho vystoupením z dobrovolného svazku obcí. Majetkové vypořádání vystupující obce s jejím členstvím ve svazku obcí věcně i právně neoddělitelně souvisí, a proto je jeho úprava ve smyslu ust. 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb. také povinnou součástí stanov svazku obcí. Argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí závěry Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí ze dne , sp.zn. 28 Cdo 3122/2012, je tedy nepřiléhavá a zcela svévolná.

15 X. Žalovaný na jedné straně odůvodňoval napadené rozhodnutí výhradně aplikací soudních rozhodnutí (která navíc s danou věcí nesouvisela), na druhé straně zcela ignoroval, neaplikoval a nevypořádal se s žalobcem argumentovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 23 Cdo 318/2009, podle kterého Jak již v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2008, č. j. 33 Odo 926/2006, Nejvyšší soud ČR uvedl, při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním (zvýraznil žalobce), a dále K otázce charakteru právního vztahu mezi dopravcem a správním úřadem při zajišťování závazku veřejné služby podle 19 zákona o silniční dopravě se, jak správně uvedla dovolatelka, vyjádřil již zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. v usnesení ze dne 21. května 2008, č. j. Konf 31/ , podle něhož příslušným vydat rozhodnutí ve věci sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby je správní orgán. V dané věci uzavřel, že smlouva o závazku veřejné služby podle 19 zákona o silniční dopravě je veřejnoprávní smlouvou - dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, a je zároveň smlouvou subordinační podle 161 správního řádu. Současně dodal, že úhrada prokazatelné ztráty či prokázaných nákladů bývá přímým důsledkem výkonu vrchnostenské pravomoci ze strany jejích nositelů. Závěr o veřejnoprávním charakteru této platby dále posiluje srovnání s dalšími případy vztahů mezi vykonavatelem veřejné moci a poskytovatelem služby ve veřejném zájmu; bere-li na sebe finanční protiplnění za poskytnutou službu podobu prokazatelné ztráty či prokazatelných nákladů, děje se tak vždy jen v souvislosti s autoritativním rozhodnutím (zvýraznil žalobce). Nejvyšší soud se tedy v daném případě zabýval věcnou souvislostí mezi veřejnoprávní smlouvou a poskytnutím plnění v jejím rámci, které by jinak mělo soukromoprávní povahu. Dospěl při tom k právnímu závěru, že pokud je takové jinak soukromoprávní plnění přímým důsledkem veřejnoprávní povahy smlouvy, i toto plnění má veřejnoprávní povahu. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval věcným základem a věcnou souvislostí veřejnoprávní smlouvy a povahy nároku žalobce na majetkové vypořádání, a to v přímém rozporu s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 23 Cdo 318/2009.

16 Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou, jak mohl mít odpůrce obchodní podíl v obchodní společnosti, když podle čl svých vlastních stanov nehospodaří se ziskem a ani v jeho stanovách není o takovém obchodním podílu žádná zmínka. Pokud by tak žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil, jak koneckonců argumentoval i žalobce ve svém podání ze dne , nutně by musel dojít k závěru, že podíl žalobce na hodnotě obchodního podílu odpůrce v obchodní společnosti, resp. nárok na jeho vyplacení, tak věcně souvisí s jeho členstvím a ukončením členství v odpůrci a vypořádáním hmotného majetku. Žalovaný v napadeném rozhodnutí v rozporu s ust. 68 odst. 3 s.ř. ignoroval námitky žalobce a nevypořádal se s nimi, a to v příkrém rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné a proto nezákonné. XI. Žalovaný jako důvod napadeného rozhodnutí uvedl také následující: Konečně pak Ministerstvo vnitra musí při svém rozhodování nepochybně přihlédnout i k rozhodnutím svého nadřízeného orgánu. Stejně tak musí Ministerstvo vnitra dbát v souladu s ust. 2 odst. 4 správního řádu na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Je tedy nepochybné, že Ministerstvo vnitra při rozhodování o předmětné věci při naplňování jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů musí přihlížet i ke svým předchozím rozhodnutím, ve kterých obdobná rozhodnutí Úřadu rušilo v přezkumném řízení z důvodu jejich nicotnosti. Je tedy třeba vzít v úvahu rozhodnutí ministra vnitra a Ministerstva vnitra uvedená v části Relevantní rozhodnutí MV a ministra vnitra, přičemž při rozhodování o prohlášení nicotnosti Rozhodnutí nemá Ministerstvo vnitra důvod se od těchto rozhodnutí odchýlit. Odlišnost věci, jež je předmětem Rozhodnutí a věcí, které byly předmětem rozhodnutí Úřadu uvedených v části Relevantní rozhodnutí MV a ministra vnitra, lze v zásadě spatřovat pouze v tom, že v některých řízeních se jednalo o zaplacení vypořádacího podílu v rozdílných výších a v některých o vydání věcí, ke kterému mělo dojít opět v souvislosti s vystoupení navrhovatele z odpůrce. Není však možné dospět k závěru, že by se vydání věci od zaplacení vypořádacího podílu lišilo natolik, že by jeden z těchto nároků měl soukromoprávní charakter a mělo by o něm být rozhodováno v civilním soudnictví a o jednom z nároků mělo být rozhodován Úřadem.

17 K tomu žalobce opět uvádí, že ani odkaz správního úřadu na jeho vlastní dosavadní rozhodovací praxi, popř. na rozhodovací praxi jemu nadřízeného správního úřadu, není v českém právním řádu pramenem práva, a proto správní rozhodnutí nemůže být založeno na ní, resp. nemůže být jí odůvodněno. Požadavek ust. 2 odst. 4 s.ř., aby rozhodování správních úřadů ve skutkově shodných nebo podobných případech bylo bez nedůvodných rozdílů, není a ani nemůže být základem pro rozhodování, ale je imperativem, vedoucím správní úřady k tomu, aby jejich rozhodování bylo konzistentní a proto aby jejich rozhodnutí byla předvídatelná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí prezentuje stav tak, že ministr vnitra rozhodl svým rozhodnutím č.j. MV /VS-2014 ze dne , a rozhodnutí č.j. MV /VS-2014 ze dne rozhodl o nicotnosti dotčených správních rozhodnutí, což rozhodně není pravda. Žalobce navíc rozhodnutí žalovaného, vydaná po zrušujících rozhodnutích ministra vnitra, napadl rozklady, o nichž nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí dosud rozhodnuto; žalovaným argumentovaná rozhodnutí tak nebyla v době vydání napadeného rozhodnutí dosud v právní moci. Žalovaný se navíc v napadeném rozhodnutí dovolával pouze selektivně vybrané části rozhodování svého a ministra vnitra, když jinou část rozhodování svého i ministra vnitra bez dalšího prostě ignoroval. Dále žalobce uvádí, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil ke své vlastní dosavadní praxi při posuzování příslušnosti Krajského úřadu Kraje Vysočina k vedení řízení, a rozhodování o sporech mezi žalobcem a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko jako svazkem obcí ze smlouvy o jeho založení jako veřejnoprávní smlouvy, presentované jeho vlastním - rozhodnutím č.j. MV /ODK-2014 ze dne , - rozhodnutím č.j. MV /ODK-2014 ze dne , - rozhodnutím č.j. MV /ODK-2014 ze dne , jimiž k odvolání žalobce potvrdil výrok příslušného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina o nákladech řízení o zaplacení peněžité částky v rámci vypořádání žalobce po ukončení jeho členství v odpůrci, aniž by napadená rozhodnutí shledal nicotným, - přípisem č.j. MV /ODK-2014 ze dne ,

18 v němž se jednoznačně a odůvodněně vyjádřil k veřejnoprávní povaze smlouvy o založení odpůrce s tím, že neshledal důvodu pro přezkum rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, - vyjádřením č.j. MV /P-2014 ze dne ke kasační stížností žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 30 A 46/ , v němž se jednoznačně a odůvodněně vyjádřil k veřejnoprávní povaze smlouvy o založení odpůrce v její úplnosti. Stejně tak se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil také k odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne č.j. 54 Co 480/ , ačkoliv jím žalobce ve svém vyjádření ve správním řízení argumentoval. Stejně tak se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nevyjádřil ani k rozhodnutí ministra vnitra ze dne č.j. MV /VS-2014, rozhodnutí ministra vnitra ze dne č.j. MV /VS-2014, která se k rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina vyjadřovala, a ministr vnitra při tom neshledal žádného důvodu, pro který by bylo možné považovat je za nicotná. Přitom vyjmenovaná rozhodnutí a listiny se předmětnou otázkou veřejnoprávní povahy celé smlouvy o založení svazku obcí a jeho stanov zabývají. Žalovaný tak nesplnil svou zákonnou povinnost ve smyslu ust. 2 odst. 4 s.ř. a neodůvodnil, proč v napadeném rozhodnutí rozhodl zcela jinak, než ve své dosavadní praxi, a dokonce i v dosavadní praxi ministra vnitra. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého Není však možné dospět k závěru, že by se vydání věci od zaplacení vypořádacího podílu lišilo natolik, že by jeden z těchto nároků měl soukromoprávní charakter a mělo by o něm být rozhodováno v civilním soudnictví a o jednom z nároků mělo být rozhodován Úřadem, pak explicitně není právním posouzením věci, ale naprosto mimoprávní, zcela neodůvodněnou a také nedůvodnou analogií, která opouští logiku žalovaného o veřejnoprávní a soukromoprávní části smlouvy o založení svazku obcí, a je založena na argumentu vizuální podobnosti nároků a totožnosti jejich právního posouzení.

19 Žalovaný navíc v té části odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve které uvádí, že Není však možné dospět k závěru, že by se vydání věci od zaplacení vypořádacího podílu lišilo natolik, že by jeden z těchto nároků měl soukromoprávní charakter a mělo by o něm být rozhodováno v civilním soudnictví a o jednom z nároků mělo být rozhodován Úřadem explicitně podává, že za vypořádací podíl žalobce ve Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko považuje pouze peněžité plnění, a že vydání věcí jako věcné plnění za vypořádací podíl nepovažuje. Tento svůj názor na věc však žalovaný nejen že naprosto žádným způsobem neodůvodnil, ale dokonce je opomenul podepřít platnou právní úpravou, tedy právně posoudit. Tento názor žalovaného je v rozporu s ust. 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., podle kterého jsou podmínky vystoupení ze svazku obcí včetně vypořádání majetkového podílu obligatorní součástí stanov svazku obcí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v této části nedostatečně odůvodněné a proto nepřezkoumatelné, a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důkaz: rozhodnutí ministra vnitra ze dne č.j. MV /VS-2014 rozhodnutí ministra vnitra ze dne č.j. MV /VS-2014 XII. Žalobce se v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, rozsáhle vyjádřil svým podáním ze dne , ve kterém uplatnil věcné i právní argumenty a důkazní návrhy na jejich podporu. Žalovaný je podle ust. 68 odst. 3 s.ř. povinen vypořádat se s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Tato povinnost nabývá jako součást přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí významu zvláště v těch případech, když se (napadené) správní rozhodnutí zcela zásadním způsobem odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe správního úřadu, jako tomu bylo i v tomto případě. Žalovaný tak v rozporu se svou právní povinností neučinil a v jednoinstančním řízení zcela ignoroval argumenty žalobce, rozhodovací praxi soudů, na kterou odkazoval, i odkazy na předchozí rozhodnutí samotného žalovaného, a žádným způsobem se k nim ani nevyjádřil, tím méně se s nimi nevypořádal.

20 Správní úřad sice není povinen provádět dokazování v účastníkem navrženém rozsahu, je však povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci (ust. 52 s.ř.). Jestliže tedy správní úřad (a zde žalovaný) neprovedl žalobcem navržené důkazy, bylo jeho povinností uvést v napadeném rozhodnutí, proč navržené důkazy neprovedl, tj. z jakého důvodu je nepovažoval za potřebné ke zjištění stavu věci, a dále je povinen vypořádat se s argumentací, na jejíž podporu účastník řízení důkazní návrhy uplatňuje (ust. 68 odst. 3 s.ř.). Žalovaný však v napadeném rozhodnutí tyto své povinnosti nesplnil. Napadené rozhodnutí je v důsledku těchto vad nepřezkoumatelné a nezákonné. XIII. Jak uvedeno výše v čl. XI. tohoto podání, žalovaný opřel napadené rozhodnutí nejen o vyjmenovaná soudní rozhodnutí, ale také o rozhodnutí ministra vnitra jako nadřízeného správního úřadu. Tyto listiny, které jsou tedy podle napadeného rozhodnutí evidentně jeho stěžejním základem, však vůbec nejsou obsahem správního spisu. Judikovaná rozhodnutí soudů vyšších stupňů jsou publikována v příslušných sbírkách, a proto jestliže se jich účastníci řízení dovolávají, netřeba je připojovat k podáním účastníků jako listinný důkaz. Na rozhodnutí správních orgánů však tento režim nedopadá. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí opakovaně dovolává rozhodnutí ministra vnitra č.j. MV /VS-2014 ze dne , a rozhodnutí č.j. MV /VS-2014 ze dne Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí nejsou obsahem správního spisu, vedeného žalovaným, ani správního spisu, vedeného ve věci přezkoumávaného rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, napadené rozhodnutí nemá oporu v obsahu spisu. XIV. Žalovaný neprovedl listinné důkazy zákonem aprobovaným způsobem a porušil tak ust. 51 odst. 1 a ust. 53 odst. 6 s.ř. Za základní skutkový stav, na jehož základě žalovaný vydal napadené rozhodnutí, nutno dle obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí

21 považovat smlouvu o založení odpůrce jako svazku obcí, neboť na jejím posouzení je napadené rozhodnutí založeno. Žalovaný však tuto smlouvu jako listinný důkaz v jím vedeném řízení vůbec neprovedl, a proto vycházel-li z této listiny při rozhodování, byl takový postup v rozporu s ust. 21 odst. 2 a 53 odst. 6 s.ř. Žalobce v této souvislosti zcela odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 7 As 95/ , který obsahuje jednoznačný závěr o významu provádění důkazů listinou postupem podle ust. 53 odst. 6 s.ř. (str. 9 odstavec třetí cit. rozhodnutí). Důkaz: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , č.j. 7 As 95/ XV. Na základě výše uvedeného tedy žalobce navrhuje, aby Městský soud v Praze vydal tento rozsudek: I. rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne č.j. MV /ODK-2015 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení; II. žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. XVI. Na závěr pak žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne č.j. MV /ODK-2015 a řízení, které jeho vydání předcházelo, vykazují takové vady, že to podle jeho názoru odůvodňuje postup, při kterém Městský soud v Praze toto rozhodnutí zruší i bez nařízení jednání v souladu s ust. 76 odst. 1 s.ř.s. podepsáno elektronicky zaručeným elektronickým podpisem Statutární město Jihlava v zastoupení na základě plné moci JUDr. Radkem Ondrušem, v.r. advokátem

22 Na vědomí: Krajský úřad Kryje Vysočina Žižkova Jihlava k č.j. KUJI 28895/2014 ze dne , sp. zn. OOSČ 735/2013 OOSC/23