Zákaz činnosti z pohledu trestního práva a správního práva

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Veřejná správa Katedra trestního práva Diplomová práce Zákaz činnosti z pohledu trestního práva a správního práva Drahoslava Miléřová 2013

2 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Zákaz činnosti z pohledu trestního práva a správního práva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Drahoslava Miléřová 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce paní doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr., za její konzultace, odborné rady a připomínky, které mi při psaní práce poskytovala. Také děkuji mému manželovi a oběma dcerám za velkou podporu a pomoc po dobu mého celého studia. 3

4 Abstrakt Diplomová práce se zabývá zákazem činnosti z pohledu trestního práva a správního práva. Jejím cílem je analýza trestu zákazu činnosti, ukládaného podle trestního zákoníku a sankce zákazu činnosti, ukládané podle přestupkového zákona a také jejich vzájemné srovnání. Východiskem pro zpracování tématu je seznámení se základními zásadami trestání a sankčním systémem v České republice. Další kapitoly se věnují vlastní analýze trestu zákazu činnosti podle trestního práva a sankci zákazu činnosti podle správního práva, a to zejména historii zákazu činnosti v právních předpisech, dále podmínkám ukládání trestu a sankce zákazu činnosti, jejich výměrám, druhům, rozsahu a okruhům zakázaných činností a také výkonu trestu a sankce zákazu činnosti. Závěrem je provedeno jejich vzájemné srovnání, zhodnocena platná právní úprava a nastíněny náměty de lege ferenda. Klíčová slova zákaz činnosti, trest, sankce, výměra trestu, správní orgán, soud, přestupkový zákon, trestní zákoník, sankční systém Abstract This thesis focuses on the prohibition to undertake activities from the point of view of criminal and administrative law. Its main goal is to analyze sentences and sanctions concerning the prohibition to undertake activities which are imposed according to the criminal code and also to the misdemeanours act and their reciprocal comparison. The foundation of the thesis is familiarization with the fundamental principles of sentencing and imposing sanctions in the Czech Republic. The thesis is also focused on analysis of sentences according to the criminal code, and sanctions according to the administrative law. The emphasis is put particularly on the history of prohibition to undertake activities as outlined in legal enactments. Other chapters then address conditions for imposing sentences and sanctions, the range, scope, and types of prohibited activities, and also sentence execution and sanctions. All these aspects are compared at the end of the thesis together with an evaluation of current enactments and expression de lege ferenda. Key words prohibition to undertake activities, sentence, sanction, scope of a sentence, administrative body, court, misdemeanour law, criminal code, system of sanctions 4

5 Obsah Úvod Základní zásady trestání Vztah trestného činu a přestupku Základní zásady trestání v trestním právu Obecné zásady trestání v trestním právu Základní zásady správního trestání Obecné zásady správního trestání Sankční systém v České republice Trestní sankce Dualismus trestních sankcí Trest a jeho účel, systém trestů a ochranných opatření Druhy trestů Správní sankce Dualismus správních sankcí Správní sankce a její účel, systém sankcí a ochranných opatření Druhy správních sankcí Zákaz činnosti z pohledu trestního práva Historie zákazu činnosti v právních předpisech Obecně o trestu zákazu činnosti Podmínky ukládání trestu zákazu činnosti a jeho výměra Výměra trestu zákazu činnosti Podmínka souvislosti trestného činu se zakazovanou činností Druh, rozsah a okruhy zakázaných činností Výkon trestu zákazu činnosti Přiměřené omezení povinnost zdržet se řízení motorových vozidel Zákaz činnosti z pohledu správního práva Historie zákazu činnosti v právních předpisech Obecně o sankci zákazu činnosti Podmínky ukládání sankce zákazu činnosti a její výměra Výměra sankce zákazu činnosti Podmínky ukládání sankce zákazu činnosti Výkon sankce zákazu činnosti

6 5. Srovnání sankce zákazu činnosti v trestním právu a ve správním právu Srovnání obou sankcí zákazu činnosti se zhodnocením platné právní úpravy a náměty de lege ferenda Statistika trestu zákazu činnosti a sankce zákazu činnosti Závěr Použitá literatura

7 Úvod V každé společnosti se její občané dopouštějí, ať již úmyslně nebo ne, porušování zákonů a jiných právních předpisů. Většina občanů také ví, že pokud jsou tato porušení zjištěna, následuje trest, který může uložit buď správní orgán, nebo při závažnějším porušení případně soud. Je velmi důležité, aby byla společnost chráněna před porušováním zákonů ze strany fyzických i právnických osob. Uložený trest za jakékoliv protiprávní jednání by měl proto působit jak preventivně, tak by měl plnit i funkci represivní a měl by tyto osoby od protiprávního jednání odrazovat. Jedním z takových trestů je i zákaz činnosti, kterým se budu ve své práci zabývat. Trestání je vlastně možné charakterizovat jako rozhodování o vině a trestu za porušení práva, přičemž rozlišujeme trestání soudní a trestání správní. Trestná jednání pak dělíme na soudní delikty trestné činy a správní delikty. Najít určitá objektivní kritéria pro stanovení hranice mezi soudními a správními delikty je velmi obtížné. Jedním z kritérií může být objekt deliktu a v případě správních deliktů za něj bývá považován řádný výkon veřejné správy. U soudních deliktů je objektem ochrana osobnosti člověka, jeho práv a svobod. Další kritérium můžeme spatřovat v závažnosti deliktů, kdy lehčí spadají do pravomoci správní a ty těžší do pravomoci soudní. Měřítkem hodnocení závažnosti je hlavně druh a výše sankce, morální závadnost protiprávního jednání, charakter a rozsah způsobených následků. U obou druhů deliktů existuje také rozdílný typový stupeň společenské škodlivosti. 1 Co se týká správního trestání, v němž rozhodují správní orgány o vině a trestu za protiprávní jednání, je u nás oproti jiným evropským státům uplatněno velmi široce. Značný rozsah trestní pravomoci veřejné správy je zřejmý i z toho, že náš právní řád obsahuje zhruba 200 zákonů, jež v sobě zahrnují skutkové podstaty správních deliktů. 2 Úprava správního trestání je tak značně roztříštěná, tím pádem i nepřehledná. Jediný ucelený předpis tak představuje mnohokrát novelizovaný Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů 3, který lze považovat za základní pramen přestupkového práva a částečnou kodifikaci přestupků. Z tohoto důvodu se budu ve své práci zabývat pouze sankcí 1 HENDRYCH, D. a kolektiv, Správní právo, Obecná část, 6. vydání, Praha: C.H.Beck, s. ISBN , s tamtéž s Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen přestupkový zákon). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 7

8 zákazu činnosti, ukládanou podle přestupkového zákona dospělým fyzickým osobám a mladistvým osobám. Téma diplomové práce Zákaz činnosti z pohledu trestního práva a správního práva je pro mě zajímavé, a to hlavně z toho důvodu, že pracuji na státním zastupitelství a s institutem trestu zákazu činnosti v oblasti trestního práva se každodenně setkávám při evidování rozsudků a trestních příkazů do počítačového informačního systému. S institutem sankce zákazu činnosti v oblasti správního práva se setkávám daleko méně, avšak ne zcela ojediněle. V rámci svých pracovních úkolů např. vyžaduji od správních orgánů výpisy z evidenční karty řidiče, které se zařazují do trestního spisu a slouží mj. jako důkaz o uložení zákazu řízení motorových vozidel. Při vybírání tématu diplomové práce hrálo úlohu také to, že jsem dříve studovala bakalářský obor Teorie a praxe přípravného řízení trestního a chtěla jsem se proto zabývat problematikou, která se alespoň zčásti dotýká trestního práva. Cílem mé práce je tedy analýza trestu zákazu činnosti, ukládaného podle trestního zákoníku a sankce zákazu činnosti, ukládané podle přestupkového zákona a také jejich vzájemné srovnání. Východiskem pro zpracování mé práce bude seznámení se základními zásadami trestání, neméně důležité bude také se zabývat sankčním systémem v České republice, z něhož trest a sankce zákazu činnosti vycházejí. Budu tak postupovat metodou od obecného ke zvláštnímu. Těžiště mé práce bude spočívat ve vlastní analýze sankce zákazu činnosti, a to nejdříve z pohledu trestního práva a poté z pohledu správního práva, v rámci níž se zaměřím jak na ukládání těchto sankcí dospělým fyzickým osobám a mladistvým osobám, ale také na ukládání trestů právnickým osobám. Závěrem bude provedeno srovnání obou typů sankcí zákazu činnosti, budou uvedeny i statistické údaje o uložených sankcích zákazů činnosti a neopomenu taktéž zhodnotit současnou platnou právní úpravu a nastínit případné náměty de lege ferenda. 8

9 1. Základní zásady trestání 1.1 Vztah trestného činu a přestupku Jednou z nejdůležitějších otázek trestní odpovědnosti je vymezení trestného činu jako činu soudně trestného a jeho odlišení od protispolečenských jednání, která patří do působnosti orgánů odlišných od orgánů činných v trestním řízení, zejména odlišení od správních deliktů, kam spadají i přestupky. Činy soudně trestné a správní delikty musí mezi sebou tvořit jednotu a vzájemně na sebe navazovat. 4 K tomu, abych mohla popsat vztah trestného činu a přestupku, je potřeba tyto pojmy definovat. Trestným činem podle 13 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů 5, se rozumí protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, přičemž k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, pokud trestní zákon nestanoví výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trestní zákoník tak vychází z formálního pojetí trestného činu při současném zakotvení tzv. hmotněprávního korektivu, podle kterého jsou trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovány v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ( 12 odst. 2 trestního zákoníku). 6 Přestupkem podle 2 přestupkového zákona 7 je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Přestupek je ve vztahu k trestnému činu v poměru subsidiarity. Logicky trestný čin nemůže být současně i přestupkem a naopak. Společným znakem trestného činu a přestupku je, že jde o protispolečenské jednání, dále požadavek zaviněného jednání příčetného pachatele po splnění předepsaného věku, který je 15 let. K zavinění přestupku podle zákona postačuje i nedbalost, pokud zákon výslovně nevyžaduje zavinění úmyslné. Přestupkem může být způsobena nepatrná škoda pod hranicí 5 000,- Kč, u trestných činů 4 CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. Trestní právo hmotné, Obecná část. Praha: Linde, s. ISBN , s Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále trestní zákoník). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 6 MATES, P. Základy správního práva trestního. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s zákon č. 200/1990 Sb. 9

10 (především majetkových) bývá trestním zákoníkem vyžadováno způsobení alespoň škody nikoliv nepatrné, jako je tomu např. u trestného činu krádeže. Zatímco trestní právo postihuje společensky závažná, protiprávní jednání fyzických osob, a nyní nově od také právnických osob, správní právo postihuje méně závažné delikty, a to přestupky, jiné správní delikty fyzických nebo právnických osob, disciplinární delikty a další. Přestupkový zákon na rozdíl od trestněprávní úpravy nerozlišuje žádná vývojová stadia přestupku nebo účastenství, a tím pádem je ani nesankcionuje. 8 Pokud se týká dopadů trestů, tak tresty ukládané za trestné činy jsou obvykle těžší a s možným dopadem do sféry základních práv a svobod (např. odnětí svobody, zákaz pobytu, propadnutí majetku), přičemž soudy disponují širší škálou sankcí, než jsou ty, které je možno uložit za správní delikty. Mimo to určité druhy trestů, které jsou ukládány za správní delikty (typicky peněžité pokuty, zákaz činnosti nebo propadnutí věci), mohou pro pachatele znamenat mnohem těžší újmu než podmíněný trest odnětí svobody, trest obecně prospěšných prací či trest domácího vězení pro pachatele trestného činu. Zatímco trestní stíhání před soudy lze v České republice zásadně zahájit jen na základě obžaloby podané státním zástupcem, řízení o správních deliktech zahajuje, s výjimkou tzv. návrhových přestupků, příslušný správní orgán z moci úřední. 9 Podstatný rozdíl mezi trestným činem a přestupkem lze spatřovat rovněž v jejich dopadech po uložení sankce. Zatímco pravomocné odsouzení za trestný čin nebo podmíněné zastavení trestního stíhání má za následek záznam do rejstříku trestů, sankce za přestupky se do rejstříku trestů nezapisují. Trestné činy a přestupky se od sebe liší také tím, že o vině a trestu za spáchané trestné činy rozhodují soudy a přestupky projednávají správní orgány. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že toto rozhodnutí správních orgánů je však soudem přezkoumatelné. 10 Všeobecně přijatelnou a obecně platnou hranici, díky níž by bylo možno určit, které delikty jsou soudní a které správní, se zatím nepodařilo nalézt. Tato hranice je totiž dosti pohyblivá a věcné rozdíly mezi trestnými činy a správními delikty bývají často velmi mlhavé. Co je v jednom státě a v určité době deliktem soudním, může být v jiné zemi a v jiné době deliktem správním. Podle V. Sládečka mohou na zařazení deliktů mezi soudní nebo správní delikty působit nejen vlivy jako je tradice, ale i státní režim, momentální politická situace, 8 CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. op. cit., s MATES op. cit., s CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. op. cit., s

11 nebo i úplná nahodilost. Velmi výmluvným svědectvím o kriminalizaci nebo naopak dekriminalizaci určitých jednání je ostatně vývoj na našem území Základní zásady trestání v trestním právu Trestání samo o sobě se nemůže dít nahodile a bez jakýchkoliv pravidel, musí se řídit podle určitých zásad, které se jednak vztahují na celé trestní právo, jednak prostupují celým trestním zákoníkem a také se jimi řídí ukládání trestů. Tyto zásady je nutné dodržovat za všech okolností, i když je trestní zákoník úplně přesně nevymezuje. Jedná se hlavně o zásady, které jsou uvedeny v 36 až 38 trestního zákoníku, a to zásada zákonnosti, přiměřenosti, individualizace použitých sankcí, personality, neslučitelnosti určitých druhů sankcí a humanity sankcí. 12 Zásada zákonnosti ( 37 odst. 1 trestního zákoníku) je součástí širší obecné zásady trestního práva nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege a vychází z čl. 39 Listiny základních práv a svobod 13, kde se uvádí, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Z toho dovozujeme, že není možné ukládat jiné druhy sankcí, než ty, které jsou uvedeny v trestním zákoníku, v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže a v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Systém trestních sankcí v těchto zákonech je uzavřený a nepřipouští použití analogie v neprospěch pachatele při jejich ukládání (analogie ve prospěch pachatele je přípustná). Se zásadou zákonnosti je spojen zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona, který platí pouze pro ukládání trestů. Trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ale pokud je to pro pachatele příznivější, postupuje se podle pozdějšího zákona. Aby byl dodržen požadavek zákonnosti, je nutné, aby druhy trestních sankcí a podmínky pro jejich ukládání byly stanoveny určitě, srozumitelně a přesně. Právní úprava však musí soudci poskytovat dostatečný prostor k uložení trestní sankce, která by co nejvíce odpovídala zvláštnostem jednotlivého případu. Zásadu zákonnosti nevztahujeme jen na ukládání trestních sankcí, ale i na jejich výkon, protože teprve v rámci jejich výkonu dochází k realizaci jejich obsahu a k zásahu do práv a svobod občanů. 14 Z mého pohledu jde o vůbec 11 MATES op. cit., s CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. op. cit., s Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen LZPS). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 14 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s

12 nejdůležitější zásadu, která poskytuje právní jistotu, dává záruky, že nebude docházet k soudní svévoli a že budou dodržována základní lidská práva a svobody. Obecně uznávaným právním principem je zásada přiměřenosti (adekvátnosti), označovaná také jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. V trestním zákoníku je vyjádřena v 38 a je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. Ohraničuje přípustnou intenzitu trestů a ochranných opatření a představuje určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu. Přiměřenost znamená proporcionalitu mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele. Jen přiměřená sankce může plnit svůj účel a má být společností a pachatelem pociťována jako spravedlivá. 15 Zásada individualizace trestu znamená, že soud musí přistoupit k uložení takového trestu, který bude odpovídat zvláštnostem případu, tzn. povaze a konkrétní závažnosti spáchaného trestného činu. Při ukládání trestu soud přihlíží také k osobním, rodinným, majetkovým a dalším poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, ale také k možnosti jeho nápravy. Trestní zákoník výslovně vyžaduje individualizaci trestu, a to v ustanoveních dle 38, 39, 41 a 42. Pokud budou respektovány výše uvedené zásady, dojde k uložení takového trestu, který bude nejlépe způsobilý naplnit požadavky, které se týkají účelu trestu, především z hlediska zájmu na účinné ochraně společnosti. 16 Zásada personality sankce znamená, že sankce by měla zásadně postihovat jen pachatele trestného činu s tím, že vliv na jeho okolí by měl být minimalizován. 17 Okolím je samozřejmě myšlena rodina pachatele nebo jeho spolupracovníci. Uložení sankce pachateli, zvláště uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, bude rodina pociťovat velmi citelně, zásadně se jí ale může dotknout také např. uložení peněžitého trestu nebo trestu zákazu činnosti. Účelem této zásady je proto také to, aby tyto dopady na rodinné zázemí pachatele byly co nejmenší. Zásadu personality vyjadřuje také skutečnost, že za pachatele trestného činu si trest nemůže odpykat jiná osoba. Zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí je vyjádřena zákazem ukládat sankce shodné povahy témuž pachateli. 53 odst. 1 trestního zákoníku stanoví, že lze uložit více 15 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s JELÍNEK J. a kol: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, s. ISBN s CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. op. cit., s

13 trestů vedle sebe, avšak nelze uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, dále nelze uložit obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Z uvedeného logicky vyplývá, že pokud např. pachatel vykonává trest odnětí svobody, pak nemůže být současně doma ve výkonu trestu domácího vězení nebo nemůže vykonávat obecně prospěšné práce. Tyto tresty zkrátka nelze vykonávat současně. Jako poslední ze zásad uvádím zásadu humanity sankcí, která je zakotvena v 37 odst. 2 trestního zákoníku a z níž vyplývá zákaz uložení kruté a nepřiměřené sankce ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a která také zakazuje ponížení lidské důstojnosti výkonem trestní sankce. V rámci této zásady je rovněž patrný požadavek, aby tam, kde postačí k dosažení společensky prospěšného účelu sankce méně intenzivní, nebyla ukládána intenzivnější sankce, která mimo pachatele často postihuje i osoby jiné. 18 Smyslem zásady humanity je ochrana lidské důstojnosti, fyzické a psychické integrity jedince a s osobou, která je trestněprávně sankcionována, nesmí být zacházeno, jako by nebyla lidskou bytostí Obecné zásady trestání v trestním právu Při ukládání trestů je třeba dodržovat jak základní zásady trestání, které jsou blíže rozvedeny v předchozí podkapitole, tak je nutno přihlížet k obecným zásadám pro ukládání trestů, které jsou vyjádřeny hlavně v 39 trestního zákoníku a v následujících a které představují zásady pro uložení konkrétního trestu konkrétnímu pachateli, tudíž jsou vodítkem pro soudce při ukládání individualizovaného trestu. Základní zásada přiměřenosti je velmi úzce spojena s procesem individualizace trestu a zahrnuje individualizaci zákonnou, soudní a navazující penologickou, resp. penitenciární individualizaci. Zákonná individualizace vychází z typové společenské škodlivosti trestného činu a podle ní soud oceňuje nezákonné jednání rozpětím zákonné trestní sazby odnětí svobody, příp. také dalšími druhy trestů, které lze za ten který delikt uložit. Zákonodárce vyjadřuje v sankcích skutkových podstat rozpětí společenské škodlivosti a vytváří tak rámec pro soudní individualizaci trestu. Soudní individualizace trestu pak spočívá v uložení nebo stanovení druhu a výměry trestu, příp. jejich kombinace, aby tak co nejvíce odpovídaly všem zvláštnostem konkrétního případu. Soudce tak zde využije již 18 CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. op. cit., s ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s

14 zmíněný 39 trestního zákoníku, který obsahuje základní kritéria pro zohlednění trestu. K těmto kritériím řadíme především povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele a také možnost jeho nápravy, dále chování pachatele po činu, zda měl snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a také účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. V případě tzv. spolupracujícího obviněného se přihlíží k tomu, jak významný byl způsob jeho přispění k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny anebo jak významná byla jeho pomoc zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. 20 Při ukládání trestů musí soud dále přihlédnout k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, uvedeným v 41 a 42 trestního zákoníku, které mohou mít význam při výměře trestu pro jakýkoli trestný čin a nejsou obsaženy v zákonných znacích skutkové podstaty trestných činů. Trestní zákoník obsahuje pouze demonstrativní výčet těchto okolností. U polehčujících okolností se přihlédne zejména ke spáchání trestného činu: poprvé, v silném rozrušení, ze soucitu, z nedostatku životních zkušeností, pod tlakem závislosti nebo podřízenosti, pod vlivem hrozby nebo nátlaku, pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si pachatel sám nezpůsobil, ve věku blízkém věku mladistvých, v právním omylu, atd. V této souvislosti je nutné poukázat na obecnou zásadu ne bis in idem, tedy zásadu zákazu dvojího přičítání. K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo naopak přitěžující. Jako okolnost obecně polehčující nebo přitěžující nemůže být hodnocena skutečnost, která je již zákonným znakem skutkové podstaty konkrétního trestného činu. K přitěžujícím okolnostem patří např. spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti, surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí, využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti, zneužitím svého zaměstnání, postavení nebo funkce, způsobení vyšší škody nebo většího škodlivého následku, získáním vyššího prospěchu, spácháním více trestných činů atd. 21 Dalším kritériem pro ukládání trestů, uvedeným v 39 odst. 3 trestního zákoníku, je doba, která uplynula od spáchání trestného činu, případná změna situace a také délka 20 KRATOCHVÍL V.-FENYK J.-KALVODOVÁ V. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s CHMELÍK J.-STOČESOVÁ S.-OUTLÁ K. et al. op. cit., s

15 trestního řízení, pokud dosáhne nepřiměřeně dlouhé doby. Trest, který má být efektivní, musí následovat co nejdříve po spáchání trestného činu, jinak je jeho účinek zeslaben. 22 Trestní řízení by mělo probíhat v rámci možností pokud možno rychle, s ohledem na složitost případu a neměly by se ve věci objevovat průtahy v podobě nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, ale také ze strany pachatele. Pokud se týká výše zmiňované penitenciární individualizace, ta vychází ze soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a navazuje na tu část rozsudku, ve kterém je stanoven způsob výkonu uloženého trestu. Realizuje se v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici určitého typu. 23 Na závěr je třeba ještě uvést, že při ukládání trestů mladistvým pachatelům a právnickým osobám jsou kritéria pro jejich ukládání malinko odlišná. U mladistvého pachatele se uplatní zvláštní hlediska podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže 24, jež se týkají druhu a výměry ukládaného trestního opatření, a to vedle těch, která obsahuje trestní zákoník. Trestní opatření uložená podle ZSVM v návaznosti na trestní zákoník musí napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj mladistvého. U právnických osob zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim 25, zdůrazňuje ve srovnání s obecnou úpravou v trestním zákoníku, která je uplatňována vůči fyzickým osobám, specifické okolnosti, jež charakterizují právnickou osobu jako pachatele trestného činu a jako objekt, na který bude působit uložený trest. Při ukládání trestních sankcí právnické osobě soud přihlédne i k důsledkům, které může mít jejich uložení na třetí osoby. Přihlédne se zejména k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a věřitelů této právnické osoby Základní zásady správního trestání Také správní trestání se musí řídit určitými pravidly, protože dochází k zásahům do práv a svobod jednotlivců. Ústava České republiky 27 ani LZPS o požadavcích ohledně trestání 22 KRATOCHVÍL V.-FENYK J.-KALVODOVÁ V. et al. op. cit., s tamtéž s Zákon číslo 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSVM). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 25 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen TOPO). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 26 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 15

16 správních deliktů přímo nehovoří. Články 39 a 40 LZPS, v nichž jsou zakotveny základní, ústavní principy trestání, se výslovně vztahují pouze na trestné činy. I přesto určité základní principy, jež se vztahují také na správní trestání, můžeme dovodit z obecných ústavních požadavků na uplatňování veřejné moci, dále z obecných principů demokratického a právního státu, a také z požadavků uplatněných v mezinárodních smlouvách, zejména v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Velký význam nelze upřít ani doporučujícím evropským dokumentům, jako např. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o správních sankcích. Z těchto aktů, z navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva, z judikatury našeho Ústavního soudu a zvláště judikatury správních soudů v podstatě vyplývá, že základní principy, které se vztahují na soudní trestání, je nutno respektovat i v trestání správním. 28 Veškerá činnost veřejné správy, jakož i správní trestání, je vázána principem zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 LZPS). Pro naplnění tohoto principu má zásadní význam zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, ze které vyplývají požadavky, které byly rozvedeny zejména v trestním právu. Jeden z požadavků, jehož naplnění je vcelku obtížné, je charakterizován dostatečnou určitostí, jasností a přesností skutkových podstat správních deliktů. Skutkové podstaty správních deliktů jsou obsaženy ve velkém počtu zákonů, přičemž jednotlivé věcné oblasti a úseky veřejné správy podléhají rychlejším změnám právní úpravy, což je příčinou spíše obecnějšího způsobu úpravy skutkových podstat správních deliktů. Velký význam má však určitost skutkových podstat správních deliktů ve vztahu k trestným činům. Formální znaky správních deliktů a trestných činů by měly být tedy stanoveny tak, aby se nepřekrývaly a aby jediným odlišujícím znakem nebyl pouze stupeň společenské škodlivosti jako znak materiální. Požadavek určitosti se vztahuje také na právní úpravu trestů (sankcí) a ochranných opatření, které mají být v zákoně uvedeny taxativním výčtem společně s relativním určením jejich sazby. 29 Další důležitou zásadou je zákaz zpětné působnosti zákonů upravujících správní delikty zákaz retroaktivity. Opírá se o požadavek právní jistoty a možnost předvídat právní důsledky jednání jednotlivce v budoucnu. Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Výjimku z tohoto zákazu umožňuje výslovné 28 HENDRYCH, D. a kolektiv op. cit., s tamtéž. s

17 ustanovení přestupkového zákona ( 7 odst. 1), na základě kterého se odpovědnost za přestupek posuzuje podle pozdějšího zákona, pokud je to pro pachatele příznivější. 30 Neméně důležitou zásadu ve správním trestání představuje také zákaz analogie v neprospěch pachatele (in malam partem), který se týká zejména rozšiřování podmínek odpovědnosti za správní delikty a otázky, jaké sankce, ochranná opatření a jiné újmy lze za správní delikt uložit a za jakých podmínek. Použití analogie však nelze vyloučit v případech, kdy není v neprospěch pachatele deliktu. Další důležitou zásadou je zásada subsidiarity trestního postihu, která vyjadřuje požadavek omezit trestání na případy, jež jsou odůvodněny závažností a společenskou škodlivostí protiprávních jednání, u nichž je nezbytný zásah příslušných orgánů a nepostačují jiné prostředky a nástroje. Trest by měl tedy nastoupit subsidiárně tam, kde jiné prostředky nevedou k cíli nebo jsou nedostatečné. Podle dané zásady presumpce neviny se každý považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím. Významné jsou také zásada rovnosti před zákonem a princip řádného zákonného procesu (stíhání jen ze zákonných důvodů). 31 Poslední ze zásad, které se v této kapitole budu věnovat, je zásada ne bis in idem, která představuje zákaz, aby se dvakrát jednalo o téže věci. Zásada je obecně dovozovaná jednak z materiální právní moci rozhodnutí, která v sobě zahrnuje nezměnitelnost rozhodnutí a týká se pouze sankcí a nikoli opatření k nápravě (překážka rei iudicate), a jednak z probíhajícího řízení v téže věci u jiného správního orgánu (překážka litispendence), která brání zahájit další řízení. Zásada ne bis in idem je ústavní zásadou a správní orgány k ní musí přihlížet z moci úřední. Tato zásada však neplatí tam, kde to příslušný zákon výslovně vylučuje, a také se jí nelze dovolávat u trvajících deliktů. Tato zásada se neuplatní také v případě, kdy pachatel svými skutky, které na sebe bezprostředně navazují, spáchal jak správní delikt, tak i trestný čin. 32 K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 183/2005 ze dne , když v daném případě se pachatel odmítl podrobit dechové zkoušce a hned nato najížděl autem na policistu a auto řídil v době, kdy mu to bylo zakázáno správním orgánem. 30 HENDRYCH, D. a kolektiv op. cit., s tamtéž s MATES op. cit., s Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 4 Tz 183/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 17

18 1.5 Obecné zásady správního trestání Mimo základních zásad správního trestání jsou důležité také obecné zásady ukládání sankcí za přestupky, které jsou vyjádřeny v 12 přestupkového zákona a správní orgán se jimi řídí při rozhodování o druhu sankce a o její výměře. Především jde o dodržování dvou základních principů, a to principu zákonnosti a principu individualizace. V každém konkrétním případě musí být druh a intenzita sankce stanovena tak, aby odpovídala všem zvláštnostem projednávaného přestupku. 34 Pokud správní orgán od uložení sankce neupustí, musí určit druh sankce a její výměru. Výměrou se rozumí jednak určení doby trvání sankce, jednak výše sankce (pokuty) a u zákazu činnosti také určení druhu a rozsahu zakázané činnosti. 35 Při ukládání sankce je třeba přihlédnout k závažnosti přestupku, která představuje stupeň společenské škodlivosti (materiální znak přestupku), ke způsobu spáchání přestupku, u něhož se posuzuje, zda pachatel spáchal přestupek konáním nebo opomenutím, jaké použil prostředky, zda to bylo na místě veřejnosti přístupném, apod. Dále je nutno přihlédnout k následkům přestupku, tedy k tomu, zda objekt přestupku byl ohrožen nebo porušen a jakým způsobem a jaká je výše způsobené škody. Důležité jsou okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, které mohou být objektivní (místo a čas spáchání přestupku, doba jeho trvání apod.) nebo subjektivní (např. majetkové a osoby poměry pachatele) a zvyšují nebo naopak snižují stupeň společenské škodlivosti přestupku. Při rozhodování o přestupku přihlížíme i k míře zavinění, když ke spáchání přestupku postačí zavinění z nedbalosti, pokud se výslovně nepožaduje zavinění úmyslné, a posuzujeme jednotlivé druhy a formy zavinění. Pohnutka vyjadřuje motiv ke spáchání přestupku (např. spáchání přestupku z nepřátelství k určité osobě, ze závisti) a může být okolností přitěžující, ale i polehčující. Při ukládání sankce je nutné přihlédnout k osobě pachatele, k jeho osobním vlastnostem a jeho věku a určit tak, jestli se nejedná o osobu mladistvou, které lze uložit jen určitou výši sankce. Přihlížíme k majetkovým poměrům pachatele nebo k tomu, zda se osoba dopustila přestupku poprvé či opakovaně, jaká je možnost nápravy apod. Také se zkoumá, zda a jakým způsobem byl pachatel přestupku postižen za disciplinární delikt, v tomto případě se pak neuplatní zásada ne bis in idem. Za týž skutek může být pachatel přestupku postižen nejprve v disciplinárním řízení a poté i příslušným správním orgánem za 34 HORZINKOVÁ, E.-KUČEROVÁ, H. Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. 2. vydání. Praha: Leges, s. ISBN s ČERVENÝ, Z.-ŠLAUF, V. Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 13. aktualizované vydání. Praha: Linde, s. ISBN s

19 přestupek. Pokud správní orgán využije výše uvedená kritéria, pak by měl uložit takovou sankci, která bude splňovat daný účel a s ohledem na konkrétní případ bude přiměřená a v samotném rozhodnutí o uložení sankce bude její uložení řádně zdůvodněno. 36 Pachatel se svým jednáním může dopustit jak jednoho přestupku, tak přestupků více a jedním skutkem tak může naplnit více skutkových podstat (jednočinný souběh) nebo více činy může naplnit více skutkových podstat přestupků (vícečinný souběh). Ve společném řízení je pak projednáno více přestupků jednoho pachatele, pokud je k projednání příslušný tentýž správní orgán a ten uloží úhrnnou sankci podle toho ustanovení, které se vztahuje na přestupek nejpřísněji postižitelný. Jedná se o tzv. absorpční zásadu, kdy za sbíhající se přestupky je uložena sankce, která je stanovena pro nejpřísnější z nich. Pokud k projednání všech přestupků není příslušný stejný správní orgán, společné řízení provést nelze a o každém přestupku vede správní orgán správní řízení samostatně a uloží za každý přestupek sankci zvlášť. 37 V přestupkovém zákoně podrobná úprava, která by se týkala sbíhajících se přestupků, chybí, a podle soudní judikatury, např. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 6 As 57/ , je přípustné analogické použití absorpční zásady, pokud nestanoví příslušný právní předpis jinak. Pokud výslovná úprava vztahující se ke správnímu trestání chybí, lze analogicky přiměřeně použít ustanovení přestupkového zákona nebo trestního řádu. Přestupkový zákon také obsahuje zvláštní ustanovení o postihu mladistvých pachatelů. Jde o osoby ve věku 15 až 18 let, jejichž postih je proti obecnému režimu limitován. Pokud jde o ukládání sankce pokuty, u mladistvých pachatelů se snižuje na polovinu, nikdy však nemůže být vyšší než 2 000,-- Kč, v blokovém řízení mu může být uložena pokuta do výše 500,-- Kč, výjimečně, kdy přestupkový zákon předpokládá uložení blokové pokuty nad 1 000,-- Kč, může být mladistvému uložena tato pokuta až do výše 1 000,-- Kč. Pokud se týká sankce zákazu činnosti, lze ji mladistvému uložit nejdéle na dobu 36 HORZINKOVÁ, E.-KUČEROVÁ, H. op. cit., s tamtéž s Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 6 As 57/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 19

20 jednoho roku, její uložení je však vyloučeno vždy, pokud by výkon této sankce bránil přípravě mladistvého na povolání PRŮCHA, P. Správní právo. Obecná část. 7. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, s. ISBN s

21 2. Sankční systém v České republice 2.1 Trestní sankce Dualismus trestních sankcí Otázka, zda systém trestních sankcí má být dualistický nebo monistický, není záležitostí jen historickou, ale diskutuje se o ní neustále. Řeší se, který systém je pro naše trestní právo vhodnější. Monismus sankcí znamená, že není rozlišováno mezi tresty a ochrannými opatřeními, protože i ochranné opatření nakonec ve svých důsledcích může způsobit pachateli větší újmu než trest. Monismus sankcí nenavazuje na princip viny, hlavním principem při ukládání trestů se stává princip přiměřenosti a je zde stírán rozdíl mezi trestem a ochranným opatřením. 40 Naopak u dualismu sankcí se rozlišují tresty a ochranná opatření. Tresty jsou chápány jako reakce na spáchání zaviněného trestného činu a způsobení citelné újmy jeho pachateli, spojené s jeho veřejným sociálně etickým odsudkem. Ochranná opatření mají ryze preventivní povahu, jsou méně závislá na trestném činu a nemají být odpovědí na trestný čin, ale jsou ukládána se zřetelem k nebezpečnosti osoby pachatele. Systém trestních sankcí obsažených v současném v trestním zákoníku je nakonec koncipován shodně s předchozím trestním zákonem jako dualistický. K ochraně sociálního pořádku slouží tedy jak tresty, tak ochranná opatření, které mohou být ukládány fyzickým ale i právnickým osobám. Pro sankcionování mladistvých pachatelů platí zvláštní úprava obsažená v ZSVM, která je vyjádřením monistické koncepce, na základě níž jim lze ukládat za spáchání provinění pouze opatření, a to buď výchovná, ochranná nebo trestní. 41 Já souhlasím spíše s koncepcí dualistickou, protože lépe reaguje na potřeby společnosti, v níž se vyskytují různí pachatelé včetně pachatelů nepříčetných, zmenšeně příčetných, alkoholiků, toxikomanů. Domnívám se, že při ukládání trestů těmto osobám je třeba vybrat takovou kombinaci trestu a ochranného opatření, aby jednak pachatel pocítil určitou újmu, ale na druhé straně, aby společnost byla chráněna před nebezpečností tohoto pachatele. 40 KRATOCHVÍL V.-FENYK J.-KALVODOVÁ V. et al. op. cit., s ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s

22 2.1.2 Trest a jeho účel, systém trestů a ochranných opatření Trest je definován jako prostředek státního donucení. Je jím realizována základní ochranná funkce trestního práva. Podle nynější právní úpravy lze za prostředky ochrany základních společenských zájmů, vztahů a hodnot považovat pohrůžku tresty, jejich ukládání a výkon a také ochranná opatření, i když trestní zákoník toto výslovně neuvádí. Trest vymezujeme jako právní následek činu, který může být uložen výlučně za trestný čin, pouze na základě zákona a oprávněným subjektem, kterým je trestní soud. Pachateli trestného činu působí trest určitou újmu tím, že představuje citelný zásah do sféry jeho práv a svobod a obsahuje negativní právní a etické hodnocení osoby pachatele a jeho deliktu. Charakteristické pro trest je, že jeho výkon lze zajistit státním donucením i proti vůli pachatele. 42 Ochranná opatření jsou také opatření státního donucení, která mají preventivní povahu, a nemusí vždy záviset na rozhodnutí o vině, např. u nepříčetného pachatele. Od trestu se liší tím, že v sobě neobsahuje negativní, morálně politický odsudek činu. 43 Mezi ochranná opatření řadíme ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu, přičemž ukládání ochranné výchovy upravuje ZSVM. 44 Účel trestních sankcí není v novém trestním zákoníku výslovně vyjádřen a jeho vymezení je nahrazeno formulací obecných zásad trestání přímo aplikovatelných na konkrétní případ. Účel trestání se pak dovozuje nejen z těchto zásad, ale i z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí a také z celkového pojetí trestního zákoníku. Hlavní účel trestu tkví v ochraně společnosti před trestnými činy a jejich pachateli. 45 Tato ochrana se uskutečňuje prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Úkolem individuální represe je zabránit odsouzenému v páchání další trestné činnosti fyzickým znemožněním nebo kladením výrazných překážek (např. omezení osobní svobody trestem odnětí svobody, znemožnění výkonu povolání, zákazem činnosti apod.). Individuální represí je zkrátka vše, co pachatel musí. Individuální prevence pracuje především s pozitivními metodami, tj. výchovnými, které motivují pachatele kladně a zahrnují vše, co pachatel může. Ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům má zajistit generální prevence, která dává ostatním 42 KRATOCHVÍL V.-FENYK J.-KALVODOVÁ V. et al. op. cit., s FENYK, J.-HÁJEK, R.-STŘÍŽ, I. et al. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1.díl Trestní zákoník. Praha: Linde, s. S zákon č. 40/2009 Sb. 45 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s

23 členům společnosti najevo, jaké jednání je nežádoucí a jaké důsledky jsou spjaty s pácháním trestných činů. Pokud má trest splnit svůj účel, má být zákonný, přiměřený, individualizovaný a humánní, s minimálním negativním vlivem zejména na rodinné zázemí. Měl by rovněž poskytovat přiměřenou satisfakci osobám, které byly poškozeny trestným činem. 46 Po vymezení pojmu trestu, ochranného opatření a účelu trestních sankcí se dostáváme k systému trestů. Je tvořen jejich konkrétními druhy, které jsou vybrány a uspořádány podle určitých hledisek. Systémem trestních sankcí je realizována základní, tj. ochranná funkce trestního práva a jeho smysl lze spatřovat v poskytnutí takových nástrojů, které budou sloužit jako účinný prostředek kontroly kriminality. Při vytváření systému sankcí se musí přihlížet k základním funkcím a základním zásadám trestního práva a trestní politiky. Právní následky trestných činů je pak nutno zformovat do určitého systému tak, aby byly vyloučeny náhodné, nekoncepční a nesystémové zásahy do struktury těchto právních následků. Sankční systém trestního práva není neměnný, je nutné, aby reagoval na nové kriminální jevy, jako je organizovaný zločin, nízká účinnost nepodmíněného trestu odnětí svobody, krize vězeňských systémů apod Druhy trestů V souladu se zásadou nulla poena sine lege obsahuje trestní zákoník taxativní výčet trestů, které lze za trestné činy uložit. Tyto jednotlivé druhy trestů vytvářejí systém, jímž není pouhý výčet druhů trestů, ale i jejich hierarchie a vzájemné vztahy mezi nimi. Systém trestů tvoří dva subsystémy, a to tresty pravidelné, uvedené v 52 trestního zákoníku, a tresty výjimečné, uvedené v 54. Tresty můžeme třídit i podle dalších kritérií. Podle toho, zda můžeme tresty ukládat samostatně nebo jen ve spojení s jinými tresty, rozlišujeme tresty hlavní (např. odnětí svobody) a tresty vedlejší (např. ztráta čestných titulů a vyznamenání). Tresty lze dělit také na výchovné (např. podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody) a ostatní, resp. represivní (např. nepodmíněný trest odnětí svobody). Podle povahy trestem postiženého zájmu třídíme tresty na majetkové (peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, propadnutí majetku) a tresty nemajetkové, tzn. všechny ostatní. Můžeme odlišovat také tresty spojené s odnětím svobody a tresty alternativní, tedy všechny ostatní s odnětím svobody nespojené. S přihlédnutím k osobě odsouzeného dělíme tresty dospělých, trestní opatření mladistvých, tresty se zúženým okruhem odsouzených, tresty ukládané ostatním, tj. obecným odsouzeným a tresty právnických osob. Podle 46 KRATOCHVÍL V.-FENYK J.-KALVODOVÁ V. et al. op. cit., s tamtéž s

24 určitosti a neurčitosti trestní sankce dělíme tresty na absolutně určité (např. odnětí svobody na doživotí) a tresty relativně určité (např. zákaz činnosti od 1 roku do 10 let). 48 V ustanovení 52 trestního zákoníku 49 jsou uvedeny následující druhy trestů, které lze uložit za spáchané trestné činy: a) odnětí svobody, b) domácí vězení, c) obecně prospěšné práce, d) propadnutí majetku, e) peněžitý trest, f) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, g) zákaz činnosti, h) zákaz pobytu, i) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, j) ztráta čestných titulů a vyznamenání, k) ztráta vojenské hodnosti, l) vyhoštění. Tento systém trestů vychází z možnosti kumulace jednotlivých trestů stanovených za spáchaný trestný čin a současně s uplatněním principu, který stanoví, že tam, kde postačí sankce méně intenzivní, nesmí být uložena sankce intenzivnější. Důsledkem tohoto principu je i stanovení neslučitelnosti některých druhů trestů. 50 Nelze tak uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. 51 Taxativní výčet trestních opatření, která může soud pro mládež uložit za spáchané provinění mladistvému, je uveden v 24 odst. 1 ZSVM. Jsou jimi: 52 a) obecně prospěšné práce, b) peněžité opatření, c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění, g) domácí vězení, h) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, i) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), 48 KRATOCHVÍL V.-FENYK J.-KALVODOVÁ V. et al. op. cit., s zákon č. 40/2009 Sb. 50 ŠÁMAL, P. K úpravě trestních sankcí ve vládním návrhu rekodifikace trestního zákoníku. Trestněprávní revue. 2005, roč.4, č. 5, s ISSN zákon č. 40/2009 Sb. 52 zákon č. 218/2003 Sb. 24

25 j) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, k) odnětí svobody nepodmíněné. Mladistvému nelze uložit trestní opatření, které by odpovídalo trestům propadnutí majetku, zákazu pobytu, ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti. Mladistvému však lze uložit peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, což trestní zákoník nezná. 53 Pokud se podíváme na výčet trestů, které lze ukládat trestně odpovědným právnickým osobám za spáchání trestného činu, je omezen ustanovením 15 odst. 1 TOPO, a to v souladu s povahou právnické osoby jako subjektu odlišného od fyzické osoby. Právnickým osobám lze ukládat pouze tyto druhy trestů: 54 a) zrušení právnické osoby, b) propadnutí majetku, c) peněžitý trest, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti, f) zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, g) zákaz přijímání dotací a subvencí, h) uveřejnění rozsudku. Tresty uvedené pod písmeny a), f) až h) jsou specifickými druhy trestů, které je možné ukládat jen právnickým osobám. Právnické osobě naopak není možné uložit trest odnětí svobody, domácí vězení, obecně prospěšné práce, zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání, ztrátu vojenské hodnosti a vyhoštění. Nejpřísnější trest zrušení právnické osoby nelze uložit, vylučuje-li to povaha právnické osoby a v některých případech pak lze určitý druh trestu uložit až po vyjádření příslušné instituce nebo státního orgánu k možnostem a důsledkům uložení takového druhu trestu. 55 Jak je vidět ze shora uvedených výčtů trestů, existují mezi nimi určité odlišnosti, kterými je reagováno na typ osoby, které je konkrétní trest ukládán. Některé tresty ukládané dospělým fyzickým osobám nelze uložit mladistvým, jiné zase nelze uložit právnickým osobám a naopak. Porovnáním jednotlivých skupin trestů jsem zjistila, že pouze 53 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s zákon č. 418/2011 Sb. 55 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, s. ISBN s