The Tap Tap Řiditel autobusu

Transkript

1

2 The Tap Tap Řiditel autobusu

3

4

5

6 lucie Fialová

7 Copyright Lucie Fialová, 2016 Illustrations Jan Augusta, 2016 ISBN (kniha) ISBN (pdf)

8 HRÁLI V LONDÝNĚ, MOSKVĚ, MADRIDU, BRUSELU, VARŠAVĚ NEBO JERUZALÉMĚ. DOKÁŽOU S PŘEHLEDEM VYPRODAT KULTURÁK V OKRESNÍM MĚSTĚ, ZAPLNIT STŘEDNĚ ROZLEHLÉ NÁMĚSTÍ, ALE I VELKÝ SÁL RUDOLFINA NEBO STÁTNÍ OPERU. FANYNKY PO NICH KALHOTKY ZATÍM NEHÁZEJÍ, ALE FRONTMAN JIRKA HOLZMANN UŽ JEDNOU PODEPSAL DÍVČÍ ŇADRO. NAVÍC UŽ DÁVNO NEJSOU JEN HUDEBNÍ SKUPINOU. POŘÁDAJÍ FESTIVALY, PROMLOUVAJÍ DO VEŘEJNÉHO ŽIVOTA, LOBBUJÍ ZA PRÁVA LIDÍ S POSTIŽENÍM, AKTIVNĚ USILUJÍ O ROZ- ŠÍŘENÍ MOŽNOSTÍ VZDĚLÁVÁNÍ PRO HENDIKEPOVANÉ. 6 7

9

10 Tady to všechno začalo. Pražský Vyšehrad, budova Jedličkova ústavu s názvem TAP neboli technicko-administrativní práce. V roce 1997 sem nastupuje tehdy třiadvacetiletý Šimon Ornest. Když se mi naskytla možnost pracovat jako vychovatel v Domově mládeže při Jedličkově ústavu, znělo to tak hrozně, že jsem se rozhodl to zkusit, vzpomíná. Vyučený řezbář vstupoval do Jedličkárny s tím, že bude dělat arteterapeuta. Ale nakonec na něj spadla náplň práce klasické vychny v kalhotách. S bonusem, že většina jeho svěřenců nebyla ani v běžných úkonech soběstačná. Náplň dne: budit děti, pomoci jim na toaletu, s hygienou, s oblékáním, s jídlem, s učením, brát je na procházky Stejně jako jeho svěřenci z internátu, i Šimon Ornest měl svou diagnózu: neodolatelné nutkání troubit na plátkové dechové nástroje, jmenovitě klarinet a saxofon. A to i v pracovní době. Aby to zlegalizoval ale taky aby zaktivoval mladé lidi, kteří se mu zdáli důchodcovsky pasivní a rezignovaní, napadlo ho založit hudební zájmový kroužek. To je výborný nápad! Ale nemohli byste to zkusit nejdřív bez těch nástrojů? řekl tehdejší ředitel Jedličkova ústavu Jan Pičman, když za ním Šimon přišel, že by potřeboval pět tisíc na základní Orffovy nástroje. A tak v září 1998 poprvé vjeli do maličké místnosti v cihlovém domě na Vyšehradě budoucí muzikanti Podzim 2000, první zahraniční štace v rámci programu S muzikou přes hranice koncert pro 450 obyvatel berlínského domova pro seniory. Budova s názvem Technicko-administrativní práce. Neboli TAP. Sem v roce 1997 nastupuje tehdy třiadvacetiletý Šimon Ornest a za rok nato zakládá hudební kroužek. 8 9

11 Bubínky, chrastítka, tamburíny, triangl, ozvučná dřívka Šimon Ornest předpokládal, že většina lidí má spíš smysl pro rytmus než schopnost tvořit melodii, a tak postupně vybavoval zkušebnu rytmickými nástroji všech možných druhů. Největším odvazem byl malý virbl neboli vířivý bubínek a dva kotle, které měly suplovat tympány. Na prvních zkouškách se především testovaly schopnosti zájemců a rozdělovaly se role v kapele. Ostatních nástrojů se chopil Šimon Ornest a další vychovatel Luděk Horský. Obvykle Luděk na piano a Šimon na saxofon, ale občas i nějak jinak. Za mikrofony usedali do doby, než se našli zpěváci z řad studentů další vychovatelé nebo třeba knihovnice Tamara Jehnová. Na vánoční besídce Jedličkova ústavu už byl novopečený band schopen vyseknout tklivou koledu Byla cesta, byla ušlapaná. Klobouk ve křoví, Anička konopě močila nebo Dlouhá bílá noc od zapomenuté zpěvačky Judity Čeřovské takovými hity to na Vyšehradě pokračovalo po Vánocích. Teprve postupem času začala být dramaturgie promyšlenější Luděk Horský miloval swing, hudbu 60. let a americké šlágry, takže nosil písně jako Cheek to Cheek, kterou zpíval Fred Astaire a později Ella Fitzgeraldová, Karavanu od Duka Ellingtona nebo V ulici, kde žiješ z muzikálu My Fair Lady. V kurzu byly také semaforské hity: Tak abyste to věděla od Jiřího Suchého nebo Na Úplně první moderátor The Tap Tap Jirka Němeček se chystá na výkon. Jednou jsem Jirku slyšel a řekl jsem si s vrozenou skromností: To bych uměl taky a líp, popisuje Láďa Angelovič, jak se z jednoho moderátora stali dva. Zakladatelé hudebního kroužku Luděk Horský a Šimon Ornest. Knihovnice Tamara Jehnová zpívá rokenrolový nářez, na jehož název už si nikdo nepamatuje. Kvůli téhle akci Festivalu pro dr. Jedličku si hudební kroužek vymyslel jméno.

12 shledanou, krokodýle z muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Zpívala se Bromova skočná óda na Gagarina Pocta astronautovi a došlo i na hity Ivana Mládka. Jeho skladbu Dáša jedla cukroví hráli The Tap Tap na koncertech ještě nedávno. Mezery v nástrojovém obsazení se Šimon Ornest snažil dohnat připravenými hudebními podklady, které pouštěl do bouchání a ťukání svých svěřenců. Portfolio rytmických nástrojů se postupně rozšiřovalo s tím, jak bylo možné bubny a perkuse dokupovat. V první fázi byl ansámbl hudebního kroužku pochopitelně dvorním tvůrcem programu na rozličné akce Jedličkova ústavu. Konala se mikulášská nadílka, chtělo to program, zahrál kroužek

13 Na výměnný pobyt přijely děti z Holandska, bylo potřeba je pobavit, nastoupil kroužek. Prvními mimojedličkárenskými posluchači byli senioři, za kterými se kapela vypravila do jakéhosi kulturáku. Kdo to zažil, dodnes vzpomíná, jak Luďkovi Horskému skákalo piano po zpuchřelém linu oblastního sálu Tomu se říká prošlapat si kariéru od píky! FESTIVAL PRO DR. JEDLIČKU, 10. ČERVNA 2000 První veřejná akce nadějné skupiny z budovy TAP! Konala se na Letní scéně na Vyšehradě a předcházely jí horečné přípravy: studenti malovali plakáty, tunili repertoár, vychovateli Láďovi Švecovi se podařilo protlačit pozvánku do rozhlasu a dohodnout živý vstup do večerních zpráv v České televizi. Kromě budoucích The Tap Tap na minifestiválku vystupovaly i další kapely personálně spjaté s Jedličkovým ústavem Kamil Jasmín Šimona Ornesta, The Jedly Ládi Švece a také uskupení, ve kterých hráli další vychovatelé Viktor Liška a Petr Baláž. Lidí přišlo dost, atmosféra byla i díky tropickému vedru uvolněná Jedním slovem: sukces! Sukces, který si vyžádal několik opakování: podobná akce se na stejném místě konala ještě následujících pět let, jen pod názvem Vysoko, výše, Vyšehrad. V kapele byl ze současných členů The Tap Tap jen Láďa Angelovič, tehdy mu bylo dvacet let. A právě tady se rodila jeho moderátorská kariéra. Původně to byla vlastně technická funkce, protože jak nás bylo a je hodně, tak občas potřebujeme mezi písničkami předělat mikrofony a podobně, takže vznikala nepříjemně hluchá místa. Řeklo se, že by ty mezery měl někdo vyplňovat. Původně to dělal můj spolubydlící Jirka Němeček. Jednou jsem ho slyšel a řekl jsem si s vrozenou skromností: To bych uměl taky a líp. Takže jsme to dělali spolu, což bylo skvělý, vzpomíná Láďa Angelovič. A má pravdu. S Jirkou Němečkem vypadali jako bratrské duo. Na pohled podobní, podmračení

14 kluci s ostrovtipem a moderátorským talentem. I když nic jako scénář tehdy ještě neměli, vždy působili jako skvěle sehraná dvojka. Jirka pak odešel na vysokou školu, já jsem se na ni nedostal, a tak byl můj osud zpečetěn, konstatuje dnes Láďa Angelovič. Tehdy to totiž ještě chodilo tak, že jakmile někdo dostudoval a odešel z Jedličkárny, odešel zároveň z kapely. Nikdo už si to přesně nepamatuje od té doby se toho událo mnoho, ale zřejmě to byla právě tahle akce, kvůli které internátní hudební kroužek pocítil potřebu mít název. THE TAP TAP! Autor názvu, tehdejší vychovatel-civilkář Ladislav Švec, říká, že ho to nestálo velké přemýšlení. Kromě toho, že se tak jmenuje budova, kde kapela dodnes zkouší, má slovo tap v angličtině spoustu významů, z nichž většina ke kapele dost ladí. Ťukat, klepat, podupávat si, ale třeba taky čepovat. Takže v základním překladu by to byla kapela ŤUK ŤUK, což v těch počátcích opravdu byla. Proč ono anglické THE? To z toho dělá Ten Ťuk Ťuk, Ten Technicko- -administrativní pracovník nebo Ten čepuj če- Kamil Jasmín. Ladislav Švec v kapele nejen zpíval, ale také jí vymyslel název. A později založil stejnojmenné občanské sdružení. První logo The Tap Tap navrhl animátor Václav Blín. Název se postupně graficky zjednodušoval. Skica nového loga od Jana Augusty, který je od roku 2009 dvorním grafikem kapely. The Tap Tap se báli, že slíznou kritiku za hanobení státního znaku. A nic

15 puj v zásadě tedy takové indiánské mnohovýznamové jméno, směje se Ladislav Švec. Šimon Ornest má rozmáchlejší vysvětlení: Asi jako THE Beatles. A proč lidé tak rádi připojují k vašemu názvu slovo orchestra? To jednou použil Pavel Anděl a okamžitě se to vžilo. Až tak, že naši kamarádi z Tam Tam Orchestra si změnili jméno na Tam Tam Batucada, protože se to lidem pletlo, i když my jsme orchestra nikdy nebyli, vysvětluje kapelník. Budeme hrát s nejlepšími zvukaři na nejlepších pódiích. To slíbil Šimon Ornest sám sobě po prvním zcela veřejném vystoupení The Tap Tap. V září 2000 byla kapela pozvána na festival Mezi ploty. Wow, na festival! Jenže jim byla přidělena ta úplně poslední scéna, postavená z lešenářských trubek. Obsluhoval ji zvukař, který ani nebyl schopen rozchodit mixážní pult, a vystupovali na ní převážně pacienti léčebny. Na vás přece vždycky budou chodit lidi jen z lítosti, uklidňovali kamarádi Šimona Ornesta, když si jim později stěžoval v hospodě. Počkejte, já vám všem ukážu, řekl by si podceňovaný filmový hrdina. A tak nějak to taky bylo. Další boje mezitím sváděl také na půdě domovského Jedličkova ústavu. Spoustu let musel bojovat o uznání toho, co dělá, vzpomíná Ladislav Švec. Dnes už je vše jinak: Jedličkův ústav nás vnímá jako americké univerzity své fotbalové týmy. Postupem času pochopili, že je to dobrá investice, říká Šimon Ornest. Jak by taky ne: vždyť z průzkumu, který si Jedličkův ústav nechal vypracovat v roce 2013, jasně vyplynulo, že skupina The Tap Tap je to první a mnohdy jediné, co veřejnosti naskočí, když se řekne Jedličkův ústav. A pak se nám to nějak vymklo. Takhle lakonicky popisuje mluvčí Láďa Angelovič přerod internátního zájmového kroužku v regulérní kapelu. Ve skutečnosti měl Šimon Ornest už dávno jasno v tom, že chce dělat profesionální muziku.