EXPERIMENTÁLNÍ VÝROBA VELKOMORAVSKÉ KERAMIKY A JEJÍ VYUŽITÍ VE VÝUCE DĚJEPISU II.

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie Diplomová práce EXPERIMENTÁLNÍ VÝROBA VELKOMORAVSKÉ KERAMIKY A JEJÍ VYUŽITÍ VE VÝUCE DĚJEPISU II. Brno 2013 Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc. Vypracovala: Bc. Eva Bútorová

2 - 2 - Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne. Podpis....

3 - 3 - Poděkování Děkuji vedoucími své magisterské práce panu doc. PhDr. Bohuslavu Klímovi, CSc. za příkladné vedení a pomoc při vzniku a dokončení této práce. Dále bych chtěla poděkovat slečně Evě Smejkalové za pomoc při stavbě keramické pece. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat svým rodičům za pomoc a podporu, kterou mi při studiu poskytli.

4 - 4 - Obsah ÚVOD A) TEORETICKÁ ČÁST KERAMICKÉ OKRUHY V OBDOBÍ VELKÉ MORAVY Keramika raně slovanská a předvelkomoravská Blučinský typ Pomoravský typ Mikulčický okruh Dolnověstonický okruh Vysočanský okruh Keramika antických tvarů UŢITKOVÁ KERAMIKA V OBDOBÍ VELKÉ MORAVY Kuchyňská keramika Keramické přesleny Keramické tyglíky Keramické praţnice KERAMIKA Z HROBOVÝCH NÁLEZŮ Keramické nádoby jako schránky na popel Nádoby jako milodary Keramické přesleny TECHNICKÁ KERAMIKA Mazanice Cihly a střešní krytiny VÝROBA VELKOMORAVSKÉ KERAMIKY Keramická hlína a její zpracování Získávání a úprava surovin Sloţení keramické hlíny Sloţky plastické Sloţky neplastické Vlastnosti keramického těsta Tvárnost (plastičnost, plasticita) hlíny Smršťování hlíny Poréznost Vývoj technologických postupů při výrobě keramických nádob Sušení keramického zboţí Postup nakládání keramické pece Vypalování keramického zboţí Prostředí v peci NÁDOBA JAKO KONEČNÝ PRODUKT HRNČÍŘE Tvar nádob Obsah nádob Okraje nádob Výzdoba nádob Barva nádob Značky na dnech keramických nádob Otisky po prstech hrnčíře a stopy válečkové metody na stěnách nádob

5 - 5 - B) EXPERIMENTÁLNÍ VÝROBA VELKOMORAVSKÉ PECE PECE A JEJICH UPRAVENÍ V PRŮBĚHU STALETÍ Ohniště Nástin vývoje pece na pálení keramiky od středověku Pec vyuţívaná k topení a na vaření Pece na tavbu ţeleza TECHNOLOGIE VÝROBY KERAMICKÉ PECE Počátky a změny v experimentální archeologii Postup výroby keramické pece Keramické pece v Ţelči u Prostějova a ve Znojmě - Hradišti Postup výroby keramické pece v Ţelči u Prostějova Postup výroby keramické pece ve Znojmě - Hradišti Postup vypálení keramické pece ve Znojmě - Hradišti EXPERIMENTÁLNÍ VÝROBA A SUŠENÍ REPLIK VELKOMORAVSKÝCH NÁDOB EXPERIMENTÁLNÍ VYPÁLENÍ REPLIK VELKOMORAVSKÝCH NÁDOB C) DIDAKTICKÁ ČÁST PROJEKT: EXPERIMENTÁLNÍ VÝROBA REPLIK VELKOMORAVSKÝCH NÁDOB Dotazníky k projektu ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK SEZNAM: PŘÍLOHY FOTOGRAFICKÁ DOKUMENTACE PŘÍLOHY - FOTOGRAFICKÁ DOKUMENTACE Hrnčířský kruh Výroba keramických nádob v Domě dětí a mládeţe v Uherském Hradišti Keramická pec v Ţelči u Prostějova Keramická pec ve Znojmě - Hradišti

6 - 6 - Úvod S keramickými předměty se kaţdý z nás setkává téměř neustále, vidět však keramiku, která byla zhotovena našimi předky před více neţ tisícem let, je dnes jiţ velká vzácnost. Já jsem měla příleţitost setkat se s ní při archeologických výzkumech probíhajících pod záštitou Pedagogické fakulty MU a pod vedením zkušeného archeologa pana doc. PhDr. Bohuslava Klímy CSc. ve Znojmě Hradišti. Při mnohých výzkumech velkomoravských obydlí i jednoho z největších pohřebišť, kterých jsem měla moţnost se účastnit, jsem se setkala s touto krásně zdobenou a velmi kvalitně zpracovanou keramikou. A právě tato její dokonalost mě přivedla na myšlenku pokusit se zhotovit její co nejvěrohodnější kopie. Diplomová práce plynule navazuje na bakalářskou práci s názvem Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. 1 jejímţ hlavním cílem byla výroba samotných velkomoravských replik keramických nádob, od modelování po konečné zdobení. Součástí práce byla také výroba repliky pomalého (ručního) hrnčířského kruhu podle nákresu badatele Zdeňka Váni z knihy Svět dávných Slovanů (Váňa, Z.: 1983, s. 157) a ověření jeho vyuţitelnosti a přínosu pro výuku dějepisu na základních školách. Pro ověření funkčnosti kruhu byl uskutečněn experiment v keramickém krouţku v Domě dětí a mládeţe v Uherském Hradišti, kde si celkem 18 ţáků ve věku od 8 do 18 let samo vyzkoušelo výrobu replik velkomoravských nádob. Vyrobili celkem 3 nádoby, které nejprve vymodelovali z válečků, a poté jejich povrch zahladili za pomoci pomalého (ručního) hrnčířského kruhu. Bakalářská práce byla zaměřena pouze na experimentální zhotovení a zdobení nádob, nikoli na jejich výpal, který je však nedílnou součástí keramické produkce. Pro výpal keramiky je nezbytná keramická (hrnčířská) pec. Jedním z hlavních cílů této diplomové práce je stavba repliky velkomoravské pece na vypalování keramiky, která bude umístěna v Ţelči u Prostějova. V mnohé literatuře jsou uvedeny různé návrhy tvarů pece, my jsme však vyuţili nákres významného archeologa Viléma Hrubého z příspěvku Keramika antických tvarů v době velkomoravské (Hrubý 1965, obr. 1) uveřejněného v časopise Moravského muzea, neboť ten odpovídá keramické peci nalezené v lokalitě Sady u Uherského Hradiště, v níţ se mimo jiné vyráběla také 1 BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU Brno 2009.

7 - 7 - keramika antických tvarů. Hlavní cíl diplomové práce spočívá v prokázání funkčnosti této keramické pece, kterou ověříme při zkušebním výpalu replik velkomoravských nádob. Při splnění podmínek potřebných pro výpal keramiky bude tato pec vyuţita ţáky základní školy při zpracování námi navrţeného projektového vyučování vedoucího k rozvoji jejich znalostí o ţivotě a řemeslné výrobě v období Velké Moravy. Diplomová práce je rozdělena na tři části, a to teoretickou, praktickou a didaktickou. Je vhodné zdůraznit, ţe vzhledem k omezenému rozsahu práce není moţné, aby si kladla za cíl popsat celý vývoj keramické produkce, ani změny v keramických pecích v průběhu staletí, a to ani při omezení pouze na naše území. Proto bude pozornost věnována zejména období Velké Moravy. I přesto ve stručnosti nastíníme také ostatní historická období. První teoretická část se zaměřuje na seznámení s produkcí keramiky v období Velké Moravy, na její typické znaky, technologii zpracování, uţitý materiál a průběh vypalování. V úvodní kapitole jsou popsány keramické nádoby a jejich charakteristické znaky typické pro jednotlivé velkomoravské okruhy. Za zmínku stojí také zvláštní keramika antických tvarů, které je věnována samostatná podkapitola. Následující dvě kapitoly jsou věnovány keramice uţitkové zastoupené kuchyňským nádobím, přesleny a praţnicemi a keramice hrobové dělící se na nádoby pouţívané jako schránky na popel a nádoby přidávané do hrobů jako milodary. Keramická produkce v období velkomoravském však nebyla omezena pouze na výrobu nádob, ale vyuţívala se také při stavbě příbytků, proto je část práce věnována také technické keramice zastoupené mazanicí, cihlami a střešní krytinou. U nádob z velkomoravské keramické produkce se setkáváme s odlišnými tvary, obsahem, barvami, zdobením i uţitými materiály. Naproti tomu poměrně jednotná zůstává technologie výroby nádob. Všechny tyto rozdílnosti jsou shrnuty v poslední kapitole teoretické části, která je věnována nádobám a jejich konečné podobě. Úvodní kapitola praktické části je věnována experimentu v archeologii, který je nedílnou součástí této práce. Další čtyři kapitoly jsou věnovány jednotlivým typům pecí vyskytujícím se na našem území a jejich změnám v průběhu staletí. Největší pozornost je věnována nálezům pecí z období Velké Moravy, ale nechybí ani pece mladší. Hlavním cílem praktické části je výroba repliky velkomoravské keramické pece a následné vypálení nádob zhotovených dle velkomoravských předloh. Tomuto tématu

8 - 8 - jsou věnovány zbývající tři kapitoly praktické části práce. V poslední didaktické části je navrţeno projektové vyučování pro ţáky základních škol, při jehoţ zpracování bude vyuţit pomalý (ruční) hrnčířský kruh i replika keramické pece. Projekt je sestaven na základě předchozích zkušeností s výrobou keramických nádob se ţáky z keramického krouţku v Domě dětí a mládeţe v Uherském Hradišti. Díky navrţenému projektu si ţáci budou moci osvojit nové vědomosti o ţivotě na Velké Moravě.

9 - 9 - A) Teoretická část 1. Keramické okruhy v období Velké Moravy V 6. století, kdyţ se Slované začali usazovat na svých nynějších územích, 2 bylo keramické zboţí pocházející z jejich produkce technologicky poměrně jednotné. První keramika zastoupená jednoduchou, v ruce lepenou keramikou praţského typu, krátce nato začíná pomalu přecházet v keramiku sloţitějšího podunajského typu. K jejímu výraznému rozdělení dochází aţ na počátku 9. století, kdy se dosud jednotná keramika začíná postupně dělit do jednotlivých regionálních okruhů vyznačujících se různým uţitým materiálem, odlišným zdobením i zakončením okraje. Při zkoumání keramického zboţí z jednotlivých velkomoravských lokalit můţeme pozorovat také lokálně upravené tvary klasických velkomoravských hrncovitých nádob Keramika raně slovanská a předvelkomoravská Za předchůdce velkomoravské keramiky povaţujeme dva typy převáţně ručně zhotovované keramiky, a to keramiku praţského a podunajského typu, které velmi silně ovlivnily podobu, tvar i způsob zpracování keramiky velkomoravské. Jako první se na našem území objevuje slovanská keramika praţského typu, se kterou se setkáváme na archeologických lokalitách z 5. aţ 7. století. Název dostala díky častým nálezům v okolních oblastech Prahy. První nálezy této keramiky pocházejí jiţ do počátku 20. století, avšak zájem o ni vzrostl aţ o mnohem později. Malý zájem o keramiku praţského typu byl pravděpodobně zapříčiněn tím, ţe v porovnání keramikou z jiných kultur, byl tento typ ručně zhotovovaného hrnce poměrně nevzhledný. K nárůstu zájmu dochází aţ v roce 1940, kdy praţský archeolog I. Borkovský vydává knihu s názvem Staroslovanská keramika ve střední Evropě, ve které se poprvé objevil uvedený název, tedy keramika praţského typu. 4 Keramikou praţského typu se zabýval také další významný badatel J. Poulík, který ji ve svém třídění slovanské keramiky nazval I. stupněm. Typický tvar nádob praţského typu je zastoupen hrnci s výdutí posunutou nad 2 VÁŇA, Z.: Svět dávných Slovanů. Praha 1983, s LUTOVSKÝ, M.: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, s VÁŇA, Z.: Objevy ve světě dávných Slovanů. Praha 1977, s. 10.

10 stupně. 9 Nádoby pocházející z období Velké Moravy zařadil J. Poulík do III. stupně střední výšku nádoby, se značně krátkým okrajem, který můţe být u nejstarších nádob aţ kónický. Nádoby praţského typu byly zhotovovány jednoduše v ruce, bez uţití hrnčířského kruhu, proto obvykle mívají silné dno a nepříliš pečlivě zahlazené stěny. Na okrajích být pozůstatky stop po ruční výrobě. V porovnání s keramikou pocházející ze ţárových hrobů je tato viditelně kvalitněji vypálena. Silným vodícím znakem pro rozlišení keramiky praţského typu je uţitý materiál, který býval povětšinou čevenohnědý, hnědý aţ šedohnědý, smíchaný s velkým mnoţstvím hrubého písku. 5 Nejstarší nádoby byly zcela bez zdobení, později se začínají objevovat typické vlnice, pásy vodorovných rýh, hřebenovité vpichy, lomenice a různé typy kolků, které jsou známy jiţ z keramiky pocházející z podunajských římských provincií. 6 J. Poulík jako II. stupeň předvelkomoravské keramiky označuje keramiku podunajského typu, kterou řadí do 7. aţ 8. století. 7 Setkáváme se s ní na rozlehlém území rozkládajícím se od středního Labe aţ po Karpatskou kotlinu, a dále pak od Malopolska aţ po rakouské Podunají, kde tvořila poměrně jednotný okruh se snadno rozlišitelnými znaky, 8 jako byla klesající výduť a s tím související zvyšující se okraj. Ke změně dochází také v technologii zpracování keramického těsta, kdy keramika podunajského typu byla jiţ dotáčena na ručním hrnčířském kruhu, je tedy dokonaleji zpracována i ozdobena. Tento fakt nám dokládají také četné nálezy keramických nádob, které mají na dně otisky v podobě kulatých důlků, které jsou pozůstatkem po čepu osy pomalého (ručního) hrnčířského kruhu. Na zahlazení vrchní části nádoby bývala často vyuţívána dřevěná šablona, díky které byl povrch horní části nádoby lépe opracovaný, neţ spodní části. Stejně jako u keramiky I. Stupně, i zde se pro výrobu keramických nádob vyuţívala hlína smíchaná s hrubšími kamínky a pískem. Barevné odstíny vypálených nádob mívají barvu od šedohnědé, přes ţlutohnědou aţ po cihlově hnědou. Vlivem nepříliš kvalitního výpalu se na mnohých nádobách můţeme setkat s více barevnými odstíny. Keramika II. stupně tvoří přímého předchůdce keramiky III. Jejich typickým znakem je výrazné zdokonalení postupů a technologie výroby za vyuţití hrnčířského kruhu s rychlejšími obrátkami. Na zhotovování velkomoravské 5 POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s VÁŇA, Z.: Objevy ve světě dávných Slovanů. Praha 1977, s POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s MACHÁČEK, J.: Podunajský typ aneb keramika středodunajské kulturní tradice. (Diplomová práce), FF MU, Brno 1994, s POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s. 17.

11 keramiky byla také vyuţívána kvalitněji promísená hlína s drobnými kamínky, slídou, tuhou apod. 10 Obrázek 1: Keramika praţského typu (Váňa 1977, s. 10) 1.2 Blučinský typ Keramiku blučinského typu zařadil J. Poulík do III. stupně slovanské keramiky, se kterou se setkáváme v povodí dolního toku Svratky, Jihlavy a Litavy Cézevy, na západě vymezený Drahanskou vysočinou a na východě Ţdánickým lesem. 11 Blučinský typ keramiky získal svůj název díky kostrovému pohřebišti v Blučině, odkud pochází nejvíce těchto nádob. Charakteristické pro celou oblast je výskyt kvalitně zpracované keramiky, 12 dotáčené na ručním hrnčířském kruhu, 13 kterou nacházíme vedle typické keramiky středohradištní. 14 Zahlazení povrchu na ručním hrnčířském kruhu je dobře patrné také na tloušťce stěn, které jsou mnohem kvalitněji opracovány a mají po celém povrchu nádoby stejnou tloušťku. I přesto zůstává část keramické produkce i nadále zhotovená jednoduše v ruce, jako je tomu například u některých nálezů pocházejících ze hřbitova v Blučině, z Vranovic, Pavlova atp. Na výrobu keramiky blučinského typu byl pouţit materiál obsahující jako příměs hrubší kamínky, díky nimţ je povrch nádob lehce zdrsněný, 15 coţ nám potvrzuje, ţe k jejich výrobě byl zatím uţíván pouze ruční hrnčířský kruh. U nádob 10 POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 21.

12 vytáčených na rychle rotujícím noţním hrnčířském kruhu tato hrubost mizí, neboť při jejich výrobě nesmělo keramické těsto obsahovat ţádné nečistoty a hrubá zrnka. 16 Všechny doposud nalezené střepy pocházející z produkce hrnčířů pracujících na tomto území, jsou také velmi kvalitně vypáleny do tmavě hnědé aţ černohnědé barvy. Keramika blučinského typu byla nejvíce zastoupena štíhlými a vysokými nádobami, s výdutí umístěnou v horní části. Okraje nádob byly dokonale zahlazené, tvarově zahnuté a římsovitě zakončené. Pro zdobení nádob z období Velké Moravy byly vyuţívány typické zdobící prvky v podobě vlnovek a vodorovných rýh, jejichţ počet a umístění se u jednotlivých keramických okruhů mohl mírně lišit. Na keramice blučinského typu pod přehnutým okrajem je na hrdle umístěná strmá a ostře vřezaná vlnovka, pod níţ je pás hustých a výrazných vodorovných rýh. Na výduti nádoby nebo i pod ní je strmá, ostře vřezaná vlnovka a pod ní spirála asi 1 cm od sebe vzdálených vodorovných rýh. 17 U některých nádob můţeme pozorovat také vpichy ve tvaru písmene V, které byly vyryty vícenásobným rydlem. Vlnovka uţívaná ke zdobení keramiky blučinského typu je strmá, někdy bývají dvě vlnovky umístěny mezi vodorovnými rýhami Pomoravský typ S keramikou pomoravského typu se setkáváme na kostrovém pohřebišti ve Starém Městě u Uherského Hradiště a na dalších pohřebištích nacházejících se v okolí břehů řeky Moravy. Díky této poloze ji J. Poulík označil za keramiku pomoravského typu. 19 Na západě sahá území keramiky pomoravské aţ ke Ţdánským vrchům, na severozápadě ke Kroměříţi a k Holešovu. Východní hranice asi probíhají někde na západním Slovensku, ale jejich přesné určení není zatím vzhledem k dosavadnímu počtu nálezů moţné. 20 Keramika pomoravského okruhu se vyznačuje poměrně kvalitními nádobami, které jsou velmi dobře vypáleny, s typickým kovově šedým lomem střepů. 21 Zdobení keramiky pomoravského typu je jednodušší, neţ u keramiky blučinského typu. Typická strmá vlnovka, se kterou se setkáváme u blučinské keramiky, je nahrazena vlnovkou jednoduchou nebo vícenásobnou, s nízkými a drobnými obloučky. 16 NEKUDA, V.; REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 81.

13 Pomoravské nádoby mívají soudkovitý tvar s přehnutým zaobleným okrajem. Při jejich zhotovení byl jiţ vyuţíván pomalý ruční hrnčířský kruh, ale ani tak nedosahují nádoby takové kvality jako u blučinského typu. 22 U slovanských nádob ze středního Pomoraví se setkáváme jiţ v průběhu 8. století zřejmě se dvěma typy výrobní techniky. První je zastoupena keramikou z podomácké výroby, udrţující tradici praţského typu. Druhá je podle názoru Viléma Hrubého ovlivněna keramickou produkcí pozdně římských dílen nad Dunajem. 23 Rozdílnost této dvojí keramiky je dána jiţ od počátku produkce obou větví, které vyrůstaly z odlišného kulturního prostředí. Na straně jedné to byla starobylá primitivní keramika barbarská vymodelovaná formou nálepu, a na straně druhé to byla keramika zhotovována hrnčíři s velkými výrobními zkušenostmi za uţití ručním hrnčířského kruhu. Keramiku 1. skupiny lze přičítat podomácké produkci vyráběné pouze pro uspokojení potřeb prostého zemědělce. Naproti tomu keramika 2. skupiny byla jiţ vyráběna pro potřeby zámoţnějších vrstev obyvatelstva. Posléze se tato dokonalejší řemeslná produkce rozšířila aţ do té míry, ţe nakonec oba výrobní proudy ve středním Pomoraví splynuly v typickou hradištní keramiku pomoravského typu, která se postupně začala formovat od 8. do první pol. 9. století a ve druhé pol. 9. století a v první pol. 10. století je jiţ zcela jednotná. Její podoba se však na počátku 11. století začíná vytrácet ve tvarech raně středověké keramiky. 24 Nejvíce nálezů keramiky pomoravského typu pochází ze Starého Města u Uherského Hradiště a z jeho nejbliţšího okolí. V této oblasti se setkáváme se dvěmi skupinami keramiky. První skupina je tvořena nádobami vyrobenými ve volné ruce formou nálepu, zhotovenými z hlíny obsahující malé mnoţství hrubého písku, nebo drobných kamínků. Stěny i dna nádob bývají poměrně silné, někdy aţ 2,5 cm, ale i přesto byly poměrně kvalitně vypáleny na povrchu do hnědé barvy a na lomu střepu do černé barvy. Výduť nádoby byla zdobena vlnovkami a obvodovými rýhami, často nevýrazně vyrytými, někdy jen do povrchové jemnější engoby. Okraje byly prostě přehnuté, nejčastěji zaoblené a jen někdy šikmo seříznuté. Druhá skupina staroměstské keramiky byla obtáčena na ručním hrnčířském kruhu, proto má stěny tenké a velmi kvalitně zpracované. Na její výrobu byl pouţit 22 POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s. 297.

14 jemně písčitý materiál, který byl na omak ostře drsný. Keramika z druhé skupiny je vţdy velmi kvalitně vypálená do šedé nebo světlešedé barvy. Na povrchu bývá ozdobena jemnou rytou výzdobou typickou pro celé období Velké Moravy. Okraje nádob jsou výrazně profilované. 25 Na výrobu staroměstské keramiky ze středohradištního období byl pouţíván slín ostřený kopaným pískem obsahujícím ţelezitý tmel. Svou typickou šedohnědou barvu získávají nádoby díky teplotě výpalu, která se pohybovala okolo 800 C. Při větší teplotě by byl střep zabarven do sytě červené barvy. I s tím se v hradištní keramické produkci setkáváme, ale spíše ojediněle. Sytě červené zabarvení střepů naznačuje, ţe mohly být ve Starém Městě vyuţívány speciální pece, ve kterých se dalo dosáhnout vyšší teploty. Jako pravděpodobnější se však jeví, ţe takto zabarvené nádoby byly sekundárně přepáleny. 26 V 9. Století se vzácně začínáme setkávat se střepy nádob z nápadně jemného, jakoby plaveného materiálu šedých i hnědavých tónů, ale běţných středohradištních tvarů. Další ojedinělé nálezy zlomků keramiky jsou vyrobeny z kaolínové hlíny, které jsou na povrchu i na lomu špinavě bílé a připomínají podunajskou tzv. bílou keramiku římskoprovinciální. Dále se mezi nálezy ze Starého Města setkáváme se střepy nádob, zhotovených z běţného písčitého materiálu hnědavých odstínů, které jsou zdobeny malováním tvořícím tmavé aţ černé zřetelně ohraničené pásy. 27 Tato kvalitnější keramika vznikla pravděpodobně díky snaze velkomoravských hrnčířů o napodobení kvalitní keramiky antických tvarů Mikulčický okruh Na významných velkomoravských hradiskách v Mikulčicích a na Pohansku se setkáváme s keramikou náleţející do mikulčického keramického okruhu. Ten se rozprostírá na území v okolí dolních toků řek Dyje a Moravy, 29 podél říčky Trkmanky 30 a v okolí soutoku řek Svitavy a Dyje. 31 Mikulčický okruh sousedí 25 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s MACHÁČEK, J.: Studie k velkomoravské keramice II. (Disertační práce), FF MU, Brno 1999, s MĚŘÍNSKÝ, Z.: Některé aspekty regionální diferenciace hmotné kultury středohradištního období na Moravě ve vztahu k oblasti Uherskohradišťska. In: Galuška, L.: Staroměstská výročí, Brno 1990, s Tamtéţ, s. 68.

15 s okruhem blučinským na okraji zmíněných lokalita 32 a neosídlené území Bzenecké Doubravy jej odděluje od okruhu pomoravského. 33 Jiţ od 70. let 20. století se keramikou pocházející z oblasti Mikulčic zabýval Zděněk Klanica, který ji dělil na pět různých typů lišících se materiálem pouţívaným pro výrobu, metodou výpalu, profilací okrajů i výzdobou nádob. K roztřídění keramiky na jednotlivé typy slouţily jejich charakteristické znaky, jako byla technologie výroby a zpracování, tvary, zdobení a vypálení. První typ pochází z období 7. aţ 8. století, kdy byly vyráběny většinou velké a hrubé hrnce. Pouţité keramické těsto obsahovalo velké mnoţství ostřiva v podobě kamínků, které ze stěn nádob často vystupovaly. Tyto ostřiva měly zejména sníţit teplotu potřebnou pro výpal keramických předmětů. Ke zdobení se vyuţívaly vlnice, kombinované s rovnoběţnými rýhami nebo hřebenovými vpichy. Takto ozdobený měly nádoby celý povrch. Keramika prvního typu nebývala příliš v důsledku nízké teploty dosaţené v peci příliš kvalitně vypálená. Většina střepů měla barvu popelavou, někdy se však setkáváme také se střepy v barvě šedé nebo šedočerné. Po stránce zpracování a uţitého materiálu je tento typ značně primitivní, spíše se blíţící jednodušší a starší keramice praţského typu. 34 Jako druhý typ označuje Z. Klanica keramiku, která byla o něco lépe zpracována, neţ tomu bylo u předchozího typu. Při archeologických výzkumech se s ní setkáváme v nejstarším horizontu osídlení a tvoří nejpočetnější skupinu keramické produkce pocházející z oblasti Mikulčic. 35 V porovnání s prvním typem dochází ke změně tvarů, výzdoby i hliněného materiálu. Nejčastěji je zastoupena drobnými hrnci, které jsou jiţ vyrobeny z jemnější a velmi kvalitně vypálené hlíny. Část keramické produkce jiţ byla dotáčena na ručním hrnčířském kruhu, coţ nám dokládají charakteristické rýhy na stěnách nádob. Okrajová profilace není příliš rozmanitá, nacházíme tři typy okrajů, a to jednoduchý, vyhrnutý a přehnutý. K výzdobě se pak nejčastěji pouţívali jednotlivé hrubé rýhy, několikanásobné vlnice a pásy rovnoběţných rýh. Po výpalu mívala nejčastěji barvu šedou, někdy také černošedou. Třetí typ keramiky z oblasti Mikulčic je zastoupen hrnci s tenkými stěnami. Většinou se jedná o nádoby středních a menších rozměrů, které mají okraje profilované 32 MĚŘÍNSKÝ, Z.: Některé aspekty regionální diferenciace hmotné kultury středohradištního období na Moravě ve vztahu k oblasti Uherskohradišťska. In: Galuška, L.: Staroměstská výročí, Brno 1990, s MACHÁČEK, J.: Studie k velkomoravské keramice II. (Disertační práce), FF MU, Brno 1999, s KLANICA, Z.: Pokus o třídění keramiky z Mikulčic. In: Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám, Brno 1970, s Tamtéţ, s. 104.

16 malým ţlábkem pro pokličku a zdobení v podobě jednoduchých i několikanásobných volných neostrých vlnicemi. Materiál pouţitý na výrobu nádob byl tvrdý a vţdy velmi kvalitně vypálený do světlých odstínů, pískové, hnědé aţ načervenalé barvy. U čtvrtého typu mikulčické keramiky se setkáváme s hrnci, které mají válcovitý okraj a jsou vyrobeny z ostrého materiálu. Jako příměs do keramického těsta se u tohoto typu často vyuţívala tuha. Nádoba bývá po celém povrchu zdobena rovnoběţným rýhováním, pod hrdlem bývají šikmé vpichy a nově se také setkáváme se zdobení okrajů nádob v podobě vlnovky. Keramika čtvrtého typu tvoří vrchol mikulčické velkomoravské produkce keramiky. Pátý typ keramiky nalezené v okolí Mikulčic a Pohanska jiţ časově nespadá do velkomoravského období, ale do pozdního středověku Dolnověstonický okruh Keramika pocházející z produkce dolnověstonické dílny 37 patří do malého okruhu dolnověstonickéh. 38 Nejvíce se s ní setkáváme v nálezech pocházejících z pohřebiště v Dolních Věstonicích. Charakteristickým znakem dolnověstonického okruhu je tvar nádob, jejich zdobení, zabarvení i způsob výpalu, které se výrazně odlišuje od ostatní velkomoravské produkce. Tato keramika byla velmi kvalitně zpracována, často jiţ za vyuţití pomalého ručního hrnčířského kruhu. Tvarově je nejvíce zastoupen hrnec se zaobleným lomem v horní třetině, jehoţ zvláštností je výrazná profilace nad výdutí. U některých nádob se setkáváme také s více profilacemi nad sebou. Pod touto profilací mohou být nádoby zdobeny jednoduchými i vícenásobnými vlnovkami. Častý je také výskyt nádob s miskovitými tvary, které z jiné velkomoravské keramické produkce neznáme. Barva nádob po vypálení měla barvu šedoţlutou, někdy aţ ţlutohnědou. Největší podíl však tvoří keramika, která je zabarvená do červenohnědé barvy KLANICA, Z.: Pokus o třídění keramiky z Mikulčic. In: Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám, Brno 1970, s POULÍK, J.: Jiţní Morava Země dávných Slovanů. Brno 1948, s MACHÁČEK, J.: Studie k velkomoravské keramice. Metody, analýzy a syntézy, modely. Brno, 2001, s POULÍK, J.: Jiţní Morava Země dávných Slovanů. Brno 1948, s. 87.

17 Vysočanský okruh V oblasti Bítovska aţ po podhůří Českomoravské vrchoviny se rozkládá vysočanský keramický okruh. 40 Doposud bylo tomuto okruhu věnováno nejméně pozornosti, proto dnes nemůţeme přesně určit, zda charakteristické rysy v podobě tuhy přidané do keramického těsta, kterými se vysočanský okruh vyznačuje, souvisí s produkcí místních keramických dílen, nebo zda jsou způsobeny spíše hojným výskytem tuhy v celé této oblasti. 41 V celé této oblasti se setkáváme s častým výskytem tuhové keramiky. 42 V porovnání se zbylými velkomoravskými keramickými okruhy se odlišuje nejen technikou zhotovování nádob, ale také jejich rozdílným tvarem. 43 Tuhovou keramiku však neznáme pouze z oblasti vysočanského okruhu, ale v menší míře se s ní setkáváme také na dalších významných velkomoravských nalezištích, jako jsou Dolní Věstonice, Znojmo Hradiště a jinde. 1.7 Keramika antických tvarů K souboru keramického materiálu z období Velké Moravy patří i zvláštní keramická skupina, která je uţitým materiálem i tvary od slovanské hradištní keramiky velice odlišná, 44 nápadně se však podobá keramice antické. 45 I přesto, ţe první nálezy spadají jiţ do počátku 20. století, 46 více pozornosti se jí začíná věnovat aţ při archeologických výzkumech v 60. letech 20. století. 47 Dnes bývá označována jako keramika antických tvarů, nebo také jako ţlutá (někdy také jako oranţová) keramika. 48 Z technologického hlediska byla tato keramika velmi kvalitně zpracována, většinou za uţití hrnčířského kruhu. 49 S nálezy keramiky antických tvarů se nejvíce setkáváme na lokalitách 40 MĚŘÍNSKÝ, Z.: K problematice osídlení Znojemska a Bítovska v předvelkomoravském a velkomoravském období. In: ČMM 74, Brno 1989, s POLÁČEK, L.: Zum Stand der Erkenntnis der frühmittelalterlichen Keramik aus Südwestmähren. In: Staňa, Č (Hrsg.): Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert, Brno 1994, s MĚŘÍNSKÝ, Z.: K problematice osídlení Znojemska a Bítovska v předvelkomoravském a velkomoravském období. In: ČMM 74, Brno 1989, s POLÁČEK, L.: Zum Stand der Erkenntnis der frühmittelalterlichen Keramik aus Südwestmähren. In: Staňa, Č (Hrsg.): Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert, Brno 1994, s HRUBÝ, V. Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s DOSTÁL, B.: Pronikání velkomoravské hmotné kultury do sousedních zemí. Brno 1965, oddíl IV. 46 TUREK, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha 1963, s HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s. 83.

18 Uherského Hradiště a Starého Města, méně pak v Blučině, Holicích, Mikulčicích Valech, Hluku a Rousínově. Keramika antických tvarů je zastoupena jak v nálezech sídlištních, tak i hrobových. 50 Od svého okolí se nevyvíjela izolovaně, ale byla silně ovlivněna podměty ostatních kultur, proto se u ní objevovaly také tvary, ornamenty a technologické prvky, které známe z jiných výrobních oblastí. Tím také mohlo dojít k pochybám o skutečné příslušnosti k velkomoravské keramické dílně. Na počátku bádání byla keramika antických tvarů mylně povaţována za import, který se na naše území dostal při taţení nepřátelských vojsk nebo jako luxusní zboţí dováţeném pro nejzámoţnější skupiny obyvatel. 51 Dále se v souvislosti se ţlutou keramikou uvaţuje o jejím moţném rozšíření díky mistrům z Byzantské říše, kteří se na naše území dostali na pozvání Konstantina a Metoděje, aby obohatily kulturu Velké Moravy. 52 Poslední z teorií o původu této keramiky je zaloţen na moţném kopírování keramiky v někdejší římské Panonii. 53 V šedesátých letech 20. století ji badatel R. Turek mylně ztotoţňuje s keramikou pozdně římskou. 54 Názory na její původ se postupně mění. Jiţ v padesátých letech ji J. Poulík označuje za keramiku antických tvarů pocházející přímo z domácího moravského prostředí, ale napodobující cizí vzory. 55 S tímto názorem však nesouhlasil další významný badatel V. Hrubý, který poukázal na to, ţe kdyby si velkomoravští Slované osvojili sloţitější technologické zpracování, jakým se vyznačuje keramika antických tvarů, musela by se tato dovednost zobrazit také v ostatní produkci velkomoravského keramického zboţí. 56 Dokud nebyl učiněn objev pece ze Starého Města, domníval se V. Hrubý, ţe se mohlo jednat o druhotné upotřebení nádob, které byly nalezeny Slovany při rozebírání staviva ze zbytků římské architektury. 57 Tento názor byl vyvrácen jiţ v roce 1963 při objevu pece v poloze Dolní Špitálky v Uherském Hradišti Sadech, v níţ byla tato keramika vypalována. 58 V oblasti Uherského Hradiště a Starého Města byla tato keramika nacházena nejen v hrobové keramice, ale také v podobě střepů v sídlištních nálezech. 59 Z oblasti 50 HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM. Brno 1965, s Tamtéţ, s DOSTÁL, B.: Pronikání velkomoravské hmotné kultury do sousedních zemí. Brno 1965, oddíl IV. 53 HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM. Brno 1965, s TUREK, R.: Čechy na úsvitě dějin. Praha 1963, s POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s HRUBÝ, V.: Staré Město, velkomoravské pohřebiště Na valách. Praha 1955, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM. Brno 1965, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s. 305.

19 staroměstské aglomerace máme doklady nálezu celkem 9 kusů keramiky antických tvarů, a to 3 amfory, 3 dţbány, nádobku v podobě dvou spojených lahvovitých tvarů, čutoru a štěrchátko. S obdobnými nálezy se setkáváme také v hrobech v Blučině, Rousínově a v Mikulčicích. 60 V Mikulčicích se navíc kromě amforek trochu odlišného tvaru vyskytují také lahve ze ţluté hlíny s temnějším lesklým povrchem. 61 Podle kvality zpracování, vypálení a konečné barvy rozlišujeme tři skupiny keramiky antických tvarů. K první skupině patří např. malá amforka z polohy Na špitálkách ve Starém Městě u Uherského Hradiště a zdvojená nádobka z polohy Na valách ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Všechny předměty první skupiny byly zhotoveny z jemně plavené světloţluté hlíny, na lomu i povrchu stejně zbarvené a málo vypálené, proto se jejich povrch práškovitě stírá. Do druhé skupiny patří ostatní nálezy z polohy Na valách ve Starém Městě u Uherského Hradiště, a to jak z hrobových nálezů, tak i ze sídlištních. Tato keramika byla vţdy velmi kvalitně vypálená a její povrch je voskově hladký, matně lesklý a má hnědočervenou barvu. Poslední třetí skupinu representují nálezy z lokality Na zahrádkách. Tyto nádoby jsou vypáleny tvrději neţ předchozí dva typy a na jejich povrchu špinavě hnědavého, světlého tónu jsou stopy sytě červeného firnisu, nanášeného v obvodových pásech, takţe střepy upomínají na provinciální keramiku pannonskou. 62 Na Uherskohradišťsku byly nalezeny také nádoby, které jsou sloţené ze dvou polovin a mají velmi silné stěny v tloušťce okolo 2 cm. Bývají tvrdě vypáleny, mnohdy dokonce přepáleny, proto je jejich barva tmavohnědá, načervenalá někdy aţ nafialovělá. Tyto rozpůlené nádoby pravděpodobně slouţily jako hrnčířské kapsle, v nichţ byly vypalovány dţbánky, amfory a láhve, kryté engobou podobnou firnisu. Jinak by byly oţehnuty plamenem a znečištěny kouřem právě tak, jak vidíme na keramice hradištní. 63 Díky těmto hliněným kapslím bylo nádobí do nich vloţené vypalováno jen sálavým teplem, při kterém se povrchový barevný nános výborně uchoval. 64 Keramika antických tvarů byla tedy po technologické stránce mnohem kvalitněji zpracována i vypálena, neţ tomu bylo u typické hradištní keramiky. 60 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s POULÍK, J.: Velkomoravské hradiště Mikulčice. Brno 1962, obr HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 307.

20 Obrázek 2: Keramika antických tvarů (Hrubý 1965, Tab. IV.) Obrázek 3: Keramika antických tvarů (Hrubý 1965, Tab. I.)

21 Užitková keramika v období Velké Moravy Uţitková keramika představuje největší skupinu nalezených keramických předmětů pocházejících ze všech historických období. Nejinak tomu bylo u keramické produkce z dílen velkomoravských hrnčířů. Uţitková keramika byla vyráběna pro kaţdodenní potřebu tamních obyvatel, a je proto zastoupena zejména předměty vyuţívanými k přípravě pokrmů a k řemeslným účelům. Keramika uţitková, se kterou se setkáváme na archeologických lokalitách z období Velké Moravy je nejvíce zastoupena nádobami na vaření a praţnicemi, dále pak přesleny a tyglíky. Všechny tyto předměty byly jiţ po technologické stránce velmi kvalitně zpracovány, často za uţití ručního hrnčířského kruhu, a vypáleny v keramických pecích při teplotách dosahujících i 950 C. Díky tomuto pokroku se nám mnohé nádoby do současnosti dochovaly téměř bez poškození a mohou tak slouţit jako důleţitý doklad pro poznání ţivota a řemeslné výroby našich dávných předků. 2.1 Kuchyňská keramika Jiţ od 7. aţ 8. století byly k přípravě potravy vyuţívány kotle a kotlíky, ve kterých se vařilo nad otevřeným ohništěm, proto se k vaření v pecím vybudovaných uvnitř slovanských obydlí nehodily. 65 Keramické nádoby po celé toto období nebyly tvarově příliš rozmanité. V archeologických nálezech sídlištní keramiky dominují jednoduché hrnce rozdílných tvarů, velikostí i zdobení. Tvary byly přizpůsobeny pouţití, pro které byla nádoba určena. 66 Pokličky se na hrncích z Velké Moravy příliš nevyskytovaly, hojněji se začaly uţívat aţ v prvních staletích 2. tisíciletí, do té doby se vařilo bez nich. 67 Nejčastěji byly hrnce vyuţívány k vaření, ke skladování vody a potravin, sladkého i kyselého mléka, syrovátek a podmáslí. 68 Mnoho kuchyňského nádobí bylo ještě v období Velké Moravy zhotoveno ze dřeva, proto se nám do současnosti nedochovalo. Na přenášení vody se nejčastěji pouţívala dřevěná vědérka, která byla okované ţelezem, se ţeleznými uchy a závěsy. Na pití se pak vyuţívaly zvířecí rohy. Jedlo se dřevěnými lţícemi a univerzálním noţem 69 z jednoho velkého hrnce, ze které se stravovala nejen celá rodina, ale i všechny 65 BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 2000, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 2000, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s. 119.

22 návštěvy. 70 K míchání připravované potravy slouţily hůlky, vařečky či kvedlačky vyrobené z dřevěných samorostů Keramické přesleny Přesleny byly vyuţívány především od neolitu po středověk, kdy byly nahrazeny kolovrátkem. Slouţily jako závaţí a setrvačníky na vřetena, na která byla při předení navíjena nit. Vřetena, která byla v neustálém pohybu, usnadňovala kroucení niti. 72 Nejčastěji byly vyrobeny z jemně plavené hlíny pokryté tenkou vrstvou velmi jemné hlinky. Dále se setkáváme s přesleny zhotovenými z kamene. Na některých lokalitách se vyskytovaly také přesleny vyrobené z keramických střepů. 73 Nálezy pocházející ze slovanských sídlišť dnes slouţí zejména jako doklad textilní produkce, ale nacházíme je také jako milodary pro zesnulé. 74 V průběhu historie se tvary přeslenů měnily a vyvíjely, v archeologických nálezech jsou proto zastoupeny přesleny kulovité, prstencovité, kónické, dvojkónické, válcovité a kuţelovité. 75 V období Velké Moravy se setkáváme nejčastěji s tvarem dvojkónickým, a ojediněle pak také s tvarem kónickým. 76 Obrázek 4: Přesleny Mikulčice (Galuška; Kouřil; Mitáček 2008, s. 72, obr. 21) 70 BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 2000, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s BENEDOVÁ, Š.: Surovinová základna kamenných přeslenů ve střední Evropě. (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s ŠÍN, L.: Člověk 9. aţ 12. století v hornomoravském úvalu. (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s BENEDOVÁ, Š.: Surovinová základna kamenných přeslenů ve střední Evropě. (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s ŢENOŢIČKOVÁ, I.: Jemná keramika z keltského oppida Staré Hradisko. (Diplomová práce), FF MU, Brno 2011, s. 37 a DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s. 87.

23 Keramické tyglíky Další skupinu uţitkové keramiky tvoří tyglíky, které slouţily k tavení drahých kovů. Výroba tyglíků nebyla nějak náročná, většinou byly zhotovovány modelováním z jednoho kusu hlíny jednoduše v ruce. 77 Protoţe byly vystaveny velkým teplotním šokům, musely být vyráběny z keramického těsta s velkým mnoţstvím ostřiva. 78 Tyglíky mohly mít různé tvary, nejčastěji v podobě kornoutu, 79 pánvičky nebo tavícího hrnce. Stejně jako ostatní keramické předměty, musely být tyglíky před samotným pouţitím důkladně vypáleny, aby v nich nebyla obsaţena ţádná voda, která by mohla zapříčinit jejich popraskání. Dříve, neţ se v tyglíku začal tavit kov, bylo nutné jeho rozehřátí, které zabránilo prasknutí nádobky vlivem teplotního šoku. Tloušťka stěn tyglíků byla přizpůsobena potřebě nahřát jej aţ na teplotu tání kovu, který byl uvnitř. Kdyby byly stěny příliš tlusté, došlo by ke značnému spotřebování energie k zahřátí tyglíku a celý proces tavení kovů by se tak dosti prodlouţil. Právě z tohoto důvodu se tloušťka stěn pohybovala pouze v rozmezí 4 aţ 7 mm. 80 Obrázek 5: Keramický tyglík na nalévání zlata a bronzu. Mikulčice (Poulík 1985, s. 32) 77 ŠÍN, L.: Člověk 9. aţ 12. století v hornomoravském úvalu. (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s ZEMAN, J.: Doklady metalurgie bronzu na halštatských lokalitách na Moravě. (Bakalářská diplomová práce), FF MU, Brno 2011, s ŠÍN, L.: Člověk 9. aţ 12. století v hornomoravském úvalu. (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s ZEMAN, J.: Doklady metalurgie bronzu na halštatských lokalitách na Moravě. (Bakalářská diplomová práce), FF MU, Brno 2011, s. 111.

24 Keramické pražnice Praţnice tvoří součást nálezů keramických předmětů z období Velké Moravy, 81 které nacházíme na celém staroslovanském území. 82 Praţnice byly vyuţívány k vysoušení a čištění obilí a ovoce. 83 Někteří badatelé v souvislosti s nimi hovoří také jako o pekáčích. 84 Tyto hrubé a mohutné nádoby (pekáče) měly čtvercový nebo obdélníkový tvar 85 a variabilní výšku a šířku okrajů. 86 Okraje bývaly nejvíce nízké o výšce jen 10 aţ 16 cm, dno pak dosahovalo tloušťky přibliţně 5 cm. 87 Praţnice se od sebe lišily nejen velikostí, ale také kvalitou materiálu, ze kterého byly vyrobeny, 88 nejčastěji to bylo z jemnější hlíny smíchané s větším mnoţstvím organických přísad. 89 Před pouţitím bylo nutné nechat praţnici důkladně rozehřát, k tomu se nejčastěji vyuţívaly rozţhavené uhlíky, které se vloţily přímo do praţnice. Dále se mohla praţnice pro rozehřátí poloţit přímo na rozţhavenou pec. 90 Známé nálezy praţnic pocházející ze slovanského období jsou ze slovenské lokality Prešov, 91 dále pak se s praţnicemi setkáváme ve Veleslavíně u Prahy 92 a v Březně u Loun. 93 Obrázek 6: Rekonstrukce praţnice (Beranová 1980, s. 63) 81 ŠÍN, L.: Člověk 9. aţ 12. století v hornomoravském úvalu (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s KUDRNÁČ, J.: Klučov: Staroslovanské hradiště ve středních Čechách. Praha 1997, s PLEINEROVÁ, I.: Březno, vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách. Praha 1975, s. 65 a EISNER, J.: Rukověť slovanské archeologie. Praha 1966, s ŠÍN, L.: Člověk 9. aţ 12. století v hornomoravském úvalu (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s MAŘÍK, J.: Pánve klučovského typu. Zprávy ČSSA Supplementum 32, Praha 1997, s ŠÍN, L.: Člověk 9. aţ 12. století v hornomoravském úvalu (Diplomová práce), PřF MU, Brno 2006, s MAŘÍK, J.: Pánve klučovského typu. Zprávy ČSSA Supplementum 32, Praha 1997, s FUSEK, G.: Slovensko vo včasnoslovanskom období. Nitra 1994, s MAŘÍK, J.: Pánve klučovského typu. Zprávy ČSSA Supplementum 32, Praha 1997, s BUDINSKÝ KRIČKA, V.: Slovanské osídlenie na severovýchodním Slovensku. SlA 9, s KUDRNÁČ, J.: Klučov: Staroslovanské hradiště ve středních Čechách. Praha 1997, PLEINEROVÁ, I.: Březno, vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách. Praha 1975, s. 65.

25 Keramika z hrobových nálezů Studium velkomoravské keramiky se ve značné míře omezuje pouze na nádoby pocházející ze ţárových nebo kostrových hrobů, a jen ojediněle se přihlíţí k celým nádobám ze sídlišť. 94 Velkou předností hrobových nálezů je lepší zachovalost a také spolehlivější datování, které se opírá o typické průvodní kovové nálezy. 95 Hrobová keramika nám přináší poměrně ucelený přehled o datování, neboť pochází z celků chronologicky významnějších, neţ je tomu u keramiky z jiných nálezových komplexů. 96 Hrobová keramika nám tedy poskytuje velmi důleţitou oporu při datování keramické produkce. 97 Z hrobových nálezů známe dvě skupiny keramiky, první je zastoupena nádobami slouţícími jako schránky na popel a druhá je zastoupena nádobami, přesleny a dalšími keramickými předměty slouţícími v hrobě jako milodary pro zesnulého. 3.1 Keramické nádoby jako schránky na popel Slované v období 5. aţ 6. století své mrtvé téměř vţdy spalovali, 98 o čemţ svědčí také nálezy celkem 25 ţárových pohřebišť datovaných do tohoto období. 99 Popel zesnulého ukládali v hliněné popelnici nebo v obalu z látky do mělkých jamek v zemi nebo jen poloţili popelnici na zem a poté ji zasypali hlínou. Ke spálenému tělu jiţ nepřikládali ţádné další milodary, proto se jen výjimečně nalezne noţík, křesací kamínek, drobná ozdoba nebo střepy nádoby nepatřící k popelnici. Nádoby, do kterých byl popel ukládán, byly obyčejné, uţitkové a nebyly nijak přizpůsobeny pohřebnímu obřadu. 100 Často k tomuto účelu slouţily nádoby praţského typu, méně se pak setkáváme s krásně zdobenými nádobami pocházející z produkce podunajských hrnčířů. V porovnání s nádobami přidávány do kostrových hrobů jako milodary, jsou schránky na popel mrtvého o poznání větší, tvary i zdobení však zůstává u obou typů shodné VÁŇA, Z.: Mísy v západoslovanské keramice. In: Památky archeologické XLIX, 1958, s. 185; Týţ: Lahvovité tvary v západoslovanské keramice. In: Památky archeologické XLVII, 1956, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s Tamtéţ, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s GALUŠKA, L.: Slované - doteky předků. Brno 2004, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s GALUŠKA, L.: Slované - doteky předků. Brno 2004, s. 61.

26 Nádoby jako milodary Jako milodary se nádoby přidávaly pouze ke kostrovým pohřbům, 102 které byly u Slovanů datovány jiţ od 9. století v důsledku šíření křesťanství. 103 Nádoby vyuţívané jako milodary pro zesnulé nebyly tvarově příliš rozmanité, celkem jednostranně se k tomuto účelu vybíraly nádoby menších rozměrů s hrncovitým nebo miskovitým tvarem, 104 které byly v porovnání s keramikou sídlištní o dost menší. 105 Jen zcela výjimečně se v hrobech vyskytne velký hrnec, jako je tomu například u nálezu pocházejícího z hrobu objeveného při výzkumech lokality Na valách ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Tento hrnec se naprosto odlišuje jak velikostí, tak i vypálením od souboru typických hrobových nádob, ale zcela zapadá do běţného inventáře sídlištní keramiky, v nichţ převaţují kuchyňské nádoby velkých rozměrů. Menší rozměry nádob nacházených v hrobových jamách dokazují také rozbory keramiky ze staroměstských nalezišť, kde např. mezi 87 nádobami z hrobů Na valách má 76 kusů (tj. 87, 4 %) okraj o průměru 8 11 cm, při výšce jen o málo větší. 106 Zda byla hrobová keramika zhotovena pouze pro účely rituální, spojené s pohřbem, nebo zda byly nádoby nejdříve běţně vyuţívány, a aţ poté uloţeny do hrobu, dnes není zcela jasné. Hrnky pocházející z hrobových nálezů působí dojmem novosti, jako by byly speciálně vyrobeny pro neboţtíka. Některé nálezy však nesou stopy po pouţívání, 107 proto lze zároveň uvaţovat, zda snad tyto nádoby nejsou částí osobního majetku jedince, do jehoţ hrobu byly vloţeny. 108 Společně s hrnky vypálenými stejně kvalitně jako keramika sídlištní se v hrobech nalézají také těţké, tlustostěnné, často i neforemné nádoby, pro které nenajdeme na sídlištích obdobu. Kvalita výpalu těchto nádob je velmi špatná a v důsledku toho se zpravidla vţdy se rozpadají. 109 Určitý vliv na kvalitu hrobové keramiky můţe mít také prostředí, ve kterém je uloţena, a které se značně odlišuje od prostředí sídlištního. Kvalita hrobových nálezů můţe být také niţší, protoţe malé nádobky nacházené v hrobech nepřišly po svém vypálení uţ nikdy do styku s ohněm, zatímco větší nádoby pouţívané na vaření byly při svém upotřebení vlastně po celou 102 DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 264/ Tamtéţ, s. 265; POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s. 28.

27 dobu druhotně vypalovány. 110 Je však známo, ţe se tvrdost jednou jiţ vypálené keramiky nezvýší ani dalším opětovným zahříváním a rozpalováním. 111 Rozdíly v technice zpracování hlíny, stejně jako rozdílná kvalita výpalu odlišující keramiku hrobovou od sídlištní, můţe vést k chybám v datování keramiky, při svém méně starobylém vzhledu bývá totiţ uţitková keramika zpravidla datována do doby mladší, neţ ze které skutečně pochází. 112 Keramiku pocházející ze středohradištního období se pokusil podle tvarů nalezených nádob roztřídit Bořivoj Dostál. Nejpočetnější skupinu nálezů tvoří klasický hrnec, který zabírá 95 % celkové produkce. Hrncovité nádoby jsou charakteristické také pro velkomoravskou sídlištní keramiku. Další 4, 3 % nálezů připadají na mísy, se kterými se nesetkáváme příliš často ani v keramice sídlištní. Zbylá část patří poslednímu lahvovitému tvaru, jehoţ nálezy můţeme počítat na jednotlivé kusy. I přesto, ţe v hrobových jamách převládá keramika podobná té sídlištní, můţeme se v nich ojediněle setkávat také s nepříliš početnými nálezy keramiky tuhové, jako tomu bylo např. na pohřebištích ve Vysočanech, Břeclavi Pohansku, Mostkovicích, Nové Dědině, Stráţovicích a ve Znojmě Hradišti. Pouze výjimečně se v hrobových jamách setkáváme také s keramikou antických tvarů, kterou můţeme nejvíce sledovat v oblasti Starého Města a Uherského Hradiště Keramické přesleny Do hrobových jam se jako milodary často přidávaly také přesleny, které společně s nádobami tvořily nejpočetnější skupinu nálezů původní keramické produkce. Stejně jako výroba keramických nádoba, také předení látek bylo výlučnou záleţitostí ţen, proto byly přesleny přidávány výhradně do jejich hrobů. 114 Mezi přesleny nalezenými v hrobech převládají kusy hliněné, zpravidla dvojkónického tvaru. S těmi se setkáváme při archeologických výzkumech ve Starém Městě a Uherském Hradišti, přesněji v lokalitách Na valách a Na špitálkách. O něco méně se setkáváme s přesleny kamennými, známými například z lokality Na valách. Ojediněle se vyskytují také přesleny skleněné a kostěné KRASKOVSKÁ, L.: Slovanské sídlisko při Devinskom Jazere. In: SlA IX, 1961, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s GALUŠKA, L.: Slované - doteky předků. Brno 2004, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s. 255.

28 Technická keramika V období Velké Moravy se setkáváme s obydlími, k jejichţ stavbě byly nejčastěji vyuţívány dřevěné kůly omazané hliněnou mazanicí, tedy keramickou hmotou smíchanou s organickými a anorganickými příměsemi. K pokrytí střech se pak nejvíce vyuţívali místní materiály, jako byly rákos, sláma nebo orobinec. Mezi nejrozšířenější stavby patřily zemnice, které však byly postupně nahrazovány polozemnicemi. 116 Nejčastější rozměry podzemnic byly 4 x 4 metrů a jejich základy byly zahloubeny přibliţně 50 aţ 100 cm do země. Dále se v období Velké Moravy vyskytovaly stavby povrchové, jejichţ základy nebyly zahloubeny vůbec. 117 V rohu velkomoravských stavení se nacházela kamenná pec, 118 slouţící k vytápění a také k vaření. Za vrchol stavebnictví lze povaţovat velmoţské dvorce. Areál velmoţského dvorce se dělil na několik částí, první byla část sakrální s kostelem a pohřebištěm, dále pak obytná část velmoţe, hospodářská část s ohradami pro dobytek, chlévy a stodolami a část s velkými nadzemními kolovými stavbami, které pravděpodobně plnily funkci sdruţovací. 119 I přesto, ţe dřevěné stavby na Velké Moravě zatím převládaly, můţeme se jiţ v tomto období setkat také se stavbami z pálených cihel a pálené střešní krytiny. Tento materiál byl na výrobu poměrně sloţitý a časově náročný, proto nebyl běţnými obyvateli téměř vůbec vyuţíván. Nejčastěji se tak pálené cihly a pálená střešní krytina vyuţívaly ke stavbě velmoţských dvorců a sakrálních staveb. 4.1 Mazanice Mazanice je směs hlíny smíchané s organickými plastickými příměsemi, hlavně slámou a plevami, a s anorganickými neplastickými příměsemi, jako jsou úlomky hornin a písek vyuţívané pro vymazávání mezer ve stěnách příbytků. 120 Při přípravě mazanice bylo nutné hlínu navlhčit a důkladně hníst společně s uvedenými organickými i anorganickými sloţkami. Přidání příměsí zajišťovalo lepší trvanlivost mazanice, samotná hlína bez příměsí by při vysychání praskala a z konstrukce se odlepovala. I přesto docházelo k jejímu částečnému opadávání. Na omazávání stěn se nejčastěji 116 VIGNATIOVÁ, J.: Břeclav-Pohansko II. Slovanské osídlení jiţního předhradí. Brno 1992, s DOSTÁL, B.: Břeclav Pohansko IV. Velkomoravský velmoţský dvorec. Brno 1975, s VIGNATIOVÁ, J.: Břeclav-Pohansko II. Slovanské osídlení jiţního předhradí. Brno 1992, s DOSTÁL, B.: Břeclav Pohansko IV. Velkomoravský velmoţský dvorec. Brno 1975, s VAŘEKA, P.: Stavební kultura předhradí Levého Hradca. In: Castrum Pragense, Praha 2001, s. 262.

29 dávaly dvě vrstvy mazanice, spodní vrstva byla silnější a hrubší a horní vrstva byla jemnější a tenčí. 121 Zbytky mazanice se vyskytují na všech archeologických nalezištích, kde se nejčastěji nachází ve formě mazanicových zlomků, otlačků nebo rozsáhlých souvrství a často jsou jediným pozůstatkem po nezachovaných historických objektech. Proto má mazanice své významné a nezastupitelné místo mezi archeologickými prameny. 122 Dnes mají velkou vypovídací hodnotu úlomky mazanice, které se zachovaly v ruinách vyhořelých staveb. Díky ţárů byla mazanice vypálena a stala se tak trvanlivým keramickým materiálem. V takto zachovalých úlomcích se odráţí podoba konstrukce historických staveb. Mazanice, která ţárem neprošla, se do současnosti nedochovala. Některé nálezy mazanice mohou pocházet také z výmazu keramických pecí, 123 rozpoznat je od sebe je však v dnešní době prakticky nemoţné. 124 Při výzkumu mazanice můţeme sledovat tři hlavní znaky, první je materiál, jehoţ původem získáme informace o přípravě mazanice, druhý je mechanismus zániku, ten je však moţné zjistit pouze detailní dokumentací mazanicových částí konstrukčních prvků vyhořelého objektu a třetí je podoba konstrukce, kde můţe být mazanice součástí konstrukce výmazy a omazy. Někdy můţe být mazanice pouţita jako samostatný konstrukční článek k vyplnění hrázděné konstrukce, 125 která však není ve středohradištním období zastoupená Cihly a střešní krytiny Keramické těsto bylo v období Velké Moravy vyuţíváno také ke zhotovování hliněných vypalovaných cihel (tegulí) a komponentů střešní krytiny (imbrexů). 127 Dnes lze snadno prokázat, ţe část nalezených pálených cihel a střešních krytin má římský původ, který nám dokládají samotné výrobky nesoucí kolky svých zhotovitelů, jimiţ nejčastěji byly příslušníci vojenských jednotek nebo soukromí výrobci, kteří v době 121 SOTÁKOVÁ, M.: Pohansko, poloha Lesní hrúd. Spracovanie a analýza fragmentov mazanice z výzkumu r a (Diplomová práce), FF MU, Brno 2007, s VAŘEKA, P.: Nálezy mazaníc v archeologických strukturách deskriptivní systém a databáze mazanice. Archeologické fórum 4, Praha 1995, s SOTÁKOVÁ, M.: Pohansko, poloha Lesní hrúd. Spracovanie a analýza fragmentov mazanice z výzkumu r a (Diplomová práce), FF MU, Brno 2007, s Tamtéţ, s VAŘEKA, P.: Nálezy mazaníc v archeologických strukturách deskriptivní systém a databáze mazanice. Archeologické fórum 4, Praha 1995, s SOTÁKOVÁ, M.: Pohansko, poloha Lesní hrúd. Spracovanie a analýza fragmentov mazanice z výzkumu r a (Diplomová práce), FF MU, Brno 2007, s HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s. 46.

30 římské pobývali v panonském Curnuntu. 128 Zvláštní nález pochází z velkomoravského hradiště v Mikulčicích, kde byla objevena římská cihla se stopou psa. 129 Velká část těchto staviv pocházela z jiţ zaniklých vojensko-obchodních stanic. Velkomoravští obyvatelé je poté vyuţívali po celé 9. století ke stavbě velmoţských dvorců i sakrálních staveb. Na zbytku objevených pálených cihel i střešních krytin kolky nalezeny nebyly. A také kvalita zpracování a pouţitého materiálu je na těchto neokolkovaných keramických produktech o poznání horší, neţ u původních nálezů pocházejících z originálních římských dílen. Z těchto důvodů se o nich často uvaţuje jako o pouhých pokusech o napodobení starých římských předloh. I přesto ţe se pravděpodobně nejedná o původní římské cihly, poskytují nám tyto napodobeniny velmi cenné a uţitečné doklady o prvním cihlářství z období Velké Moravy. 130 Doklady o výrobě keramických cihel z 9. století pocházejí z unikátního nálezu velkomoravské pece na výrobu antických tvarů 131 objevená na nalezišti nacházejícím se v jihovýchodní části města Uherské Hradiště zvané Sady (Derfle), 132 v poloze Dolní Špitálky. 133 Kromě keramických cihel byly součástí tohoto významného objevu také hliněné komponenty střešních krytin tašek, korýtkové prejzy a ozdobná hřebenovka, které také kopírovaly římské vzory. 134 Všechny tyto keramické předměty nalezly své uplatnění na zděných stavbách pocházejících z archeologických nalezišť v oblasti Sterého Města, Uherského Hradiště a okolí. Kdo se na výrobě těchto stavebních prvků podílel, dnes nemůţeme zcela přesně určit. S největší pravděpodobností se však jednalo o byzantské řemeslníky doprovázející Konstantina a Metoděje na jejich misii. Mohlo se také jednat o příslušníky stavební hutě z Bavorska nebo Akvileje, kteří na naše území přišli v období tzv. christianizace GALUŠKA, L.: Slované O ţivotě na Moravě století. Brno 2005, s MUSIL, J.: Römische Ziegel. In: Poláček, L. (Hrsg.), Strdien zum Burgwall von Mikulčice, Band 2, Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 7, Brno s GALUŠKA, L.: Slované O ţivotě na Moravě století. Brno 2005, s HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s Internetový zdroj č. 11, cit HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s Tamtéţ, s GALUŠKA, L.: Slované O ţivotě na Moravě století. Brno 2005, s. 183.

31 Obrázek 7: Střešní krytina z Uherského Hradiště Sadů: 1. rekonstrukce střešní krytiny; 2. Zlomek prejzu imbrexu; 3. střešní taška tegule (Hrubý 1965, s. tab. VIII.)

32 Výroba velkomoravské keramiky Na našem území byla keramika známa jiţ od mladší doby kamenné, dlouho se však vyráběla podomácky a byla výhradně záleţitostí ţen. 136 Nejinak tomu bylo i u první keramiky vyráběné dávnými Slovany ţijícími na našem území, jejich keramika, tzv. praţského typu, byla zhotovována také ještě podomácky. Rozeznat takto zhotovenou keramiku od keramiky pocházející ze specializovaných dílen, není dnes vůbec jednoduché a vyţaduje to velkou dávku zkušeností. Kdyţ se od 6. století začal objevovat pomalý ruční hrnčířský kruh, došlo ke změně v technologickém postupu zhotovování keramiky. Nádoby jsou i nadále zhotovovány formou nálepu válečků, ale jejich začíná být obtáčena na hrnčířském kruhu. Díky práci na pomalém ručním hrnčířském kruhu bylo moţné měnit tvar a podstatně zvýšit kvalitu zhotovených nádob. I přesto, ţe rychle rotující (noţní) hrnčířský kruh se objevuje aţ o několik staletí později, byly nádoby v období Velké Moravy jiţ produktem řemeslné výroby. 137 V období od 6. do 9. století byla také u Slovanů ţijících na našem území rozšířena podomácká výroba, někdy také označovaná jako podomácká malovýroba. Pro tu bylo charakteristické vyrábění nádob pouze pro vlastní potřebu, kterýmkoli členem domácnosti. Velmi často se této výroby účastnily celé rodiny, přičemţ zde maximálně vyuţívali dělbu práce. 138 Vzhledem k tomu, ţe hrnčířství v tomto období ještě neslouţilo jeho výrobcům jako zdroj obţivy, mohla být keramika vyráběna pouze v období, kdy nebyla nutná práce na poli. 139 K dalšímu rozšíření specializace a rozvoje hrnčířského řemesla dochází pravděpodobně aţ o něco později, a to v průběhu 9. a 10. století, kdy dochází také ke zdokonalení technických postupů výroby keramických předmětů. 140 Mezistupeň mezi podomáckou malovýrobou a řemeslnou výrobou byla specializovaná malovýroba. Výrobky takto zhotovované se vyznačovaly velmi vysokou kvalitou zpracování, zdobení i výpalu. Jejich kvalita byla jiţ srovnatelná s kvalitou výrobků specializovaných hrnčířských dílen. Zásadní rozdíl tedy nebyl ve způsobu a kvalitě zpracování, ale v samotném ekonomickém postavení jejího výrobce, který měl 136 BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno s DOSTÁL, B.: Slovanské řemeslo na jiţní Moravě do počátku 10. století. In: XIII. Mikulovské sympozium 1983, s GALUŠKA, L.: Slované O ţivotě na Moravě století. Brno 2005, s DOSTÁL, B.: Slovanské řemeslo na jiţní Moravě do počátku 10. století. In: XIII. Mikulovské sympozium 1983, s Tamtéţ, s. 18.

33 zatím stejné společenské postavení, jako měl výrobce keramiky zhotovované podomácky. To znamenalo, ţe tyto výrobky ještě nebyly určeny pro trh. Specializovaná malovýroba se u nás začíná objevovat přibliţně od konce 9. století a přetrvává aţ do konce 13. století, kdy je jiţ plně nahrazena keramikou vyráběnou specializovanými hrnčíři. 141 Od druhé poloviny 9. století se v mocenských centrech Velké Moravy začíná objevovat keramika pocházející z produkce specializovaných výrobců. Těch postupně začíná přibývat, ale i přesto se ve velké míře udrţuje ještě podomácká výroba, která převládá zejména na vesnicích, kde převládá aţ do konce 9. století. 142 Při výzkumu na Pohansku bylo zjištěno, ţe větší podíl keramických výrobků tvořily profesionálně vyráběné produkty. Tento podíl se však v průběhu Velké Moravy dosti měnil. V první fázi odpovídal počet podomácky vyrobené keramiky počtu profesionální keramiky. Ve vrcholné fázi Velké Moravy byl jiţ tento poměr 2 : 1 ve prospěch profesionálně zhotovené keramiky. 143 K celkovému rozšíření specializované keramické produkce došlo na našem území aţ ve 13. století vlivem vzniku měst, kdy byla oddělena keramické produkce od zemědělství, které díky dostatečné nadprodukci dokázalo poskytnout obţivu také pro vládnoucí vrstvu a řemeslníky. Velký podíl keramické výroby byl zhotovován na zakázku DOSTÁL, B.: Slovanské řemeslo na jiţní Moravě do počátku 10. století. In: XIII. Mikulovské sympozium 1983, s GALUŠKA, L.: Slované O ţivotě na Moravě století. Brno 2005, s MACHÁČEK, J.: Studie k velkomoravské keramice II. (Disertační práce), FF MU, Brno 1999, s DOSTÁL, B.: Slovanské řemeslo na jiţní Moravě do počátku 10. století. In: XIII. Mikulovské sympozium 1983, s. 15.

34 Obrázek 8: Schéma hrnčířského výrobního procesu. (Varadzin 2010, s. 28, obr. 10)

35 Keramická hlína a její zpracování Pro výrobu velkomoravských keramických předmětů se téměř vţdy vyuţíval materiál, který byl dostupný z místních zdrojů. 145 Ať jiţ to bylo keramické těsto nebo jednotlivé příměsi, nejvíce se uţívalo právě toho materiálu, který byl k dostání v místě výroby. 146 Nejčastěji tato směs obsahovala hlínu promíchanou s různými ostřivy, jako byl písek, kamínky, slída a v několika oblastech také tuha. Pouţitý materiál byl ovlivněn místními podmínkami výrobců, účelem, pro který byla nádoba vyrobena, a v neposlední řadě také společenským ohledem, tedy tím, komu měla slouţit. 147 Hlína, její sloţení i prohnětení bylo také velmi důleţitým prostředkem pro určení, jakým způsobem byla nádoba zhotovena. Zatímco při práci na pomalém ručním hrnčířském kruhu bylo nutné pouţít hlínu obsahující velké mnoţství příměsí a ostřiva, hlína vyuţívaná při práci na rychle rotujícím noţním hrnčířském kruhu musela být elastická, jemně plavená a zbavená všech kamínků a drobných předmětů. 148 Keramické předměty jsou vyráběny z přirozeně se vyskytujícího materiálu hlíny. 149 Ta se ve velkém mnoţství nachází téměř všude kolem nás. Samotná hlína však ještě nemůţe být označena jako keramika. Ta se z ní stává aţ poté, co je vystavena vysokému ţáru, který spojí částice, jeţ obsahuje, dohromady a zpevní ji. 150 Díky tomu pak vzniká velmi odolný materiál, který je mnohdy tvrdší neţ kámen. 151 Většina druhů hlín je starší více neţ milion let. 152 Keramické materiály vznikají v přírodě zvětráváním ţivcových hornin tzv. kaolinizací. 153 Tento rozklad byl způsoben zejména neustálým působením vody, která skály narušovala, čímţ došlo narušení a přesunu materiálů rozpustných ve vodě, a poté k jejich uloţení na jiném místě. 154 Za keramické suroviny lze povaţovat všechny látky, 145 NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 31; DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, s. 14; MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s RODWELL, J.: Keramická dílna. Brno 2003, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s. s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. 27.

36 které se podílejí na vzniku keramického výrobku. 155 Z geologického hlediska rozlišujeme dvě kategorie hlíny, a to primární (reziduální) a sekundární (sedimentární). 156 Primární hlíny jsou takové, které byly uloţeny přibliţně v místě svého vzniku 157 a pravděpodobně vůbec nebyly vystaveny vlivům ovzduší. 158 Zpravidla bývají čistější, ale díky obsahu větších částic, také hrubší a méně plastické. Nejčastěji jsou to kaoliny, 159 ty mívají bílou nebo světlou barvu 160 a obsahují největší podíl minerálu s názvem kaolinit Al 2 O 3. 2 SiO 2-2 H 2 O Hlíny sekundární byly z místa svého vzniku přeplaveny na jiné místo, 162 často do vzdálenosti 15 km od místa vzniku. Jsou daleko jemnější a plastičtější, na druhou stranu však znečištěny převáţně sloučeninami ţeleza, vápníku, titanu atd. Ve většině případů jde o jíly a hlíny. 163 Oxidy křemíku a hliníku dávají dohromady téměř 75 % celkového sloţení a jsou řídícími komponenty ovlivňující všechny děje v procesu keramické výroby. Ostatní sloţky chování keramického těsta ovlivňují méně Získávání a úprava surovin Dvě základní sloţky vyuţívané v hrnčířském těstě, pojivo a ostřivo, se získávaly buď zvlášť a po určitých úpravách se prohnětly do těsta, nebo pokud to zdroje dovolovaly, těţil hrnčíř hlínu jiţ přirozeně ostřenou. Díky četným archeologickým výzkumům, lze některé pozůstatky po těţbě hlíny dokonce zachytit ještě dnes. Mnohé archeologické výzkumy odkrývají tzv. hliníky, ve kterých se hrnčířská hlína těţila. Doklady hliníků pocházejí například z lokalit ve Mstěnicích, v Mohelnici, ve Starém Městě u Uherského Hradiště a jinde. 165 Další způsob těţby hlíny je znám spíše z Německa, kde se hloubily zvoncovité šachty, ale ani u nás nelze tento způsob těţby s jistotou vyloučit, neboť část těchto šachet byla jiţ v minulosti mylně označena za 155 DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s. 12; SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s. 14/15; MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s. 10; DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s. 10; RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s Tamtéţ, Tamtéţ, 12/ Tamtéţ, 12/ VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s. 18.

37 obilní jámy. Druhá sloţka keramického těsta, ostřivo, bylo získáváno buď proséváním písku, nebo drcením hornin za pomoci kamenných drtidel. 166 Jiţ V. Hrubý prokázal, ţe v raném středověku byly tyto nástroje pouţívány k drcení a roztírání hornin, 167 ani tento doklad nám však k prokázání hrnčířské produkce sám o sobě nepostačuje. 168 Obrázek 9: Těţba hrnčířské hlíny: 1 zvoncovitá šachta z Bengerode (Grote 1976, obr. 19); 2 obilní jáma za Starého Města u Uherského Hradiště (Hrubý, 1965, s. 19, obr. 58 : 6) 5.3 Složení keramické hlíny Na celém světě se vyskytuje nepřeberné mnoţství různých typů hlíny, ale ne všechny jsou vhodné pro výrobu keramických předmětů. Ty, které můţeme na výrobu keramiky vyuţít, se od sebe nejčastěji liší barvou, tvárností, smršťováním, různými přidanými příměsemi a ostřivy, teplotou potřebnou pro výpal atd. Keramická hlína jako hmota je směsí celé řady nejrůznějších jílů a dalších sloţek dodávajících jí tvárnost, poréznost a přibliţnou teplotu skelnatění. 169 Základní surovinou pro výrobu keramických nádob byla jílovitá hlína. 170 Svým chemickým sloţením se hlína řadí do skupiny křemičitanů hydroxohlinitých a je tvořena hlinitany (oxidy hliníku), křemičitany (oxidy křemíku) a vodou. Kaţdá částice hlíny je tvořena jednou molekulou hlinitanu, dvěma molekulami křemičitanu a dvěma molekulami vody. Tedy přibliţně VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 32/33.

38 % oxidu hlinitého, 46 % oxidu křemičitého a 14 % vody. 171 Na promísení hlíny s ostatními sloţkami byla mnohdy závislá také konečná kvalita výrobků. Z analýz keramických nádob pocházejících ze středohradištního období známe přibliţné sloţení hlíny, která obsahuje kysličník křemičitý d(sio 2 asi 58 aţ 71 %), a kysličník hlinitý (Al 2 O %). Zbývající procenta se dělí mezi kysličníky ţelezitý (Fe 2 O 3 ), titaničitý (TiO 2 ), vápenatý (CaO), hořečnatý (MgO), draselný (K 2 O), sodný (Na 2 O) a fosforečný (P 2 O 5 ). 172 Kromě celkových analýz byl proveden také kvalitativní spektrální rozbor, který objevil, ţe hlína obsahuje také stopové mnoţství mědi (Cu), boru (B), kobaltu (Co), niklu (Ni), cínu (Sn), chromu (Cr), manganu (MN) a olova (Pb). 173 Základní suroviny pouţívané pro přípravu keramických hmot se rozlišují na plastické, zastoupené jíly, hlínami a kaolinem, a na neplastické, coţ jsou ostřiva, taviva a často také organické příměsi, které v keramickém těstu slouţí jako lehčiva a plastifikátory. 174 Vhodně zvolenou kombinací jednotlivých druhů hlíny a doplňujících látek vznikají velmi kvalitní hliněné směsi většinou obsahující dvě a více druhů hlíny a další doplňující látky slouţící jako taviva nebo ostřiva Složky plastické Základní vlastností plastických sloţek hlíny jsou plasticita, vaznost a tvárlivost. 176 Plastické keramické suroviny vznikají nejčastěji zvětráváním hornin, které obsahují vysoký podíl ţivců, jako jsou ţula, pegmenit, rula a další. Méně často vznikají hydrotermálním rozkladem hornin obsahujících ţivec, erozí horniny, sedimentací nebo přemístěním. 177 Působením vody, oxidu uhličitého a vysokých teplot dochází k rozkladu draselných ţivců za vzniku kyseliny křemičité a kaolinitu. 178 Celý tento několik milionů let trvající proces, 179 je nazývaný kaolinizace, při které docházelo ke vzniku loţisek jílu CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 32/ Tamtéţ, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s. 10.

39 Rozpad ţivců (kaolinizaci) vyjadřuje následující rovnice: K 2 O. Al 2 O 3. 6 SiO 2 + H 2 O Al 2 O 3. 2SiO 2. 2 H 2 O + K 2 O (SiO 2 ) + SiO (ţivec draselný + voda Kaolinit + oxid draselný + oxid křemičitý) Výše uvedený vzorec je pouze v základní podobě, rozpad ţivců je ovlivněn více faktory. 182 Přírodní plastické keramické suroviny je moţné rozdělit na kaolíny, jíly a keramické hlíny. 183 Pro výrobu keramického zboţí je z hlediska technologie nejvýznamnějším jílovým minerálem dvojvrstvý minerál kaolinit a trojvrstvé minerály illit a montmorillonit. Mezi nejcennější keramické materiály je řazen kaolín, 184 který bývá zpravidla horninou primární, 185 tedy vyskytující se v místě svého vzniku. 186 Jednotlivá loţiska kaolinu se od sebe značně liší, ale vţdy jsou znečištěna zbytky nerozloţených matečných hornin, jako jsou křemen, ţivec, slída a další sloučeniny ţeleza, titanu a organických částic. 187 Jeho základní sloţkou je nerost nazývaný kaolinit. 188 Kaolín je velmi typický pro svoji bílou barvu, 189 jako surový materiál obsahuje velké mnoţství hrubších částic s velikostí zrna okolo 0,1 mm 190 a nečistot, které je nutné za pomoci plavení z hmoty odstranit. 191 Takto vzniklý plavený kaolin obsahuje největší podíl křemene, písek, slídu a nezvětralé ţivcové zrna. 192 K získání pevné a plastické hmoty musí být obvykle smícháno několik druhů kaolínů a jílů dohromady. 193 Díky tomuto míchání je sníţena vypalovací teplota kaolínu a to z původních C 194 (jiná literatura uvádí teplotu okolo C 195 ) na běţné teploty pouţívané pro vypalování keramických předmětů, tedy od 900 C do C. 196 Kaolin se samostatně vyuţívá jen zřídka, protoţe je málo plastický. Výjimku tvoří kaolín sekundární, se kterým se dá poměrně dobře pracovat i bez smíchání s dalšími surovinami. Oproti primárnímu kaolinu je tmavší a vypaluje se do šedavých 181 ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s Tamtéţ, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s Tamtéţ, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s. 14; ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. 28.

40 slíny. 210 Plastické hmoty mají v ţáru specifické vlastnosti, při teplotách od 150 C do nebo okrových odstínů. 197 Česká republika je odjakţiva velmi bohatá na plastické kaoliny, nejkvalitnější se vyskytuje z oblasti Karlových Varů 198 (loţiska Boţíčany, Podlesí, Otovice a Stará Role), dále z okolí Plzně (loţiska Horní Bříza, Kaznějov a Chlumčany), v Podbořansku (loţiska Krásný Dvůr, Hlubiny, Nepomyšl a Dětiň) a na Znojemsku (loţiska Únavov a Mašovice). Další sloţkou obsaţenou téměř ve všech keramických hmotách jsou jíly. 199 Jíly obsahují více neţ 50 % jíloviny, coţ jsou velmi jemné částice jednoho nerostu (nejčastěji kaolinu 200 ), které jsou menší, neţ 0,002 mm. 201 Tyto krystalky mohou být v některých případech dokonce aţ tak jemné, ţe je nelze vidět ani pod nejsilnějším mikroskopem. 202 Jíly lze rozdělit podle způsobu pouţití na pórovinové, kameninové, ţáruvzdorné, bentonitové, 203 cihlářské 204 a slíny. 205 Nejvýznamnější naleziště jílů v České republice jsou v Chebské pánvi, v Plzeňská pánvi (loţisko Kyšice), oblastech okolo Rakovníka, v Jihočeské pánvi, v okolí Borovan a Zlivy, na Moravě jsou nejvýznamnější loţiska jílu v okolí Moravské Třebové, Poštorné a Šatově. 206 Posledním materiálem, který je uţívaný na výrobu keramických předmětů je hlína. Stejně jako jíly, také všechny typy hlíny vznikly zvětráváním ţivcových hornin a jejich přeplavením. Hlíny se od jílů liší zejména tím, ţe jsou sloţeny z jemně rozptýlených částic různých nerostů i látek organických a často bývají zbarveny ţlutě aţ hnědě od většího mnoţství ţelezitých sloučenin. 207 Také hlíny lze rozdělit podle způsobu pouţití na pórovinové, kameninové, ţáruvzdorné, bentonitové, 208 cihlářské 209 a C dochází k odpařování mechanicky vázané vody, při teplotách od 500 C do 600 C odchází voda vázaná chemicky. Při výpalu keramického zboţí probíhají v ţáru zvláštní 197 ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s. 15/ RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s Taktéţ, s. 14; ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s ; DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ; RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s. 16 aţ 18; DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ; RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s. 12; RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s. 15.

41 fyzikální vlastnosti, pří 600 C dochází ke ztrátě plastičnosti, při teplotách nad 900 C dochází ke zhutnění a smršťování, při teplotách nad 1150 C dochází ke změně barvy vlivem anorganických látek, hlavně Fe a Mn a ke slinování. Tato teplota se u různých materiálů značně liší. 211 Teploty převyšující1 000 C v historických pecích nebylo moţné dosáhnout. Reakce probíhající v keramické hmotě v závislosti na teplotě: Teplota ( C) Změna Typ reakce Vypařování mechanicky vázané vody Endotermická Destilace organických pojiv Endotermická Vyhořívání uhlíku Exotermická Dehydroxylace jílových minerálů Endotermická Rozklad uhličitanů Endotermická Začátek tvorby sloučenin reakcemi Exotermická produktů rozkladu Od Tvorba spinelů, mulitu, titaničitanů a Exotermická dalších sloučenin reakcemi oxidů Od Tvorba taveniny slinování za účasti Slabě endo- aţ exotermická taveniny Od Slinování a rekrystalizace Slabě exotermická Tabulka 1: Reakce probíhající v keramické hmotě (Ţíla 2005, s. 21) Složky neplastické Neplastické sloţky jsou velmi důleţitou surovinou obsaţenou v keramické hmotě. Často jejich přidáním dochází k podstatné změně nebo ovlivnění vlastnosti plastických sloţek. Nejdůleţitější neplastické suroviny jsou ostřiva a taviva. Díky ostřivům dochází ke zvýšení tepelné odolnosti a sníţení smršťování hlíny. Díky tavivům je pak sníţen bod slinutí a často i zvětšeno smršťování. 212 Přidávání příměsí a ostřiv tedy mělo ryze praktický význam ve zvyšování odolnosti předmětů při sušení a vypalování ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s Tamtéţ, s DOSTÁL, B.: Slovanské řemeslo na jiţní Moravě do počátku 10. století. In: XIII. Mikulovské sympozium 1983, s. 15.

42 V období Velké Moravy byly nejběţnějšími příměsemi, tzv. ostřivy materiály, které byly běţně a snadno dostupné v blízkosti místa výroby, nejčastěji to byl jemnějších i hrubších písek a kamínky. 214 Dalším ostřivem byl jíl přidávaný ve formě šamotu, 215 některé hliněné směsi mohly obsahovat bentonit, kaolin, uhličitan vápenatý (křídu nebo plavenou křídu), křemen, dolomit, ţivec a talek. 216 V části Velké Moravy se můţeme setkat také s ostřivem v podobě tlučených střepů (v Bojkovicích a Moravském Ţiţkovu), slídy 217 a tuhy (Mikulčice, 218 Vysočanský okruh 219 ). Ostřiva jsou roztříděna do skupin podle velikosti částic od nejmenšího prachu (velikost částic 0,2 mm), aţ po menší kamínky (velikost částic 0,8 mm). 220 Zde sledujeme zajímavý jev v hrubosti přidávaných příměsí, kdy se dá velmi dobře pozorovat vývojová tendence vedoucí od vyuţívání převáţně hrubozrnného materiálu k jemnozrnnému materiálu. 221 Další skupinu neplastických surovin tvoří taviva, 222 která při výpalu vytvářejí taveninu reagující s ostatními částicemi v keramickém střepu a tím je stmelují a napomáhají jejich vlastnímu povrchovému tavení a slinování střepu. Taviva lze rozdělit do dvou skupin, a to na přírodní alkalická taviva a taviva vnášející vápník a hořčík. 223 Nejlepším tavivem byl ţivec, 224 který se vyskytoval a stále vyskytuje také v okolí Mašovic u Znojma. 225 Pravděpodobně byl také přidáván do keramické směsi uţívané v období Velké Moravy. Dalším tavivem, které je běţně dostupné téměř na celém našem území je vápenec, který značně sniţuje teplotu potřebnou pro výpal keramického zboţí, a proto je k tomuto účelu obzvláště vhodný. Naproti tomu můţe obsahovat větší kusy, které mohou nádobu při výpalu poškodit, proto bylo nutné před jeho pouţitím všechny větší kusy ze směsi odstranit. 226 Další moţné suroviny uţívané jako taviva byly mastek, magnezit, dolomit a diopsid DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s KLANICA, Z.: Pokus o třídění keramiky z Mikulčic. In: Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám, Brno 1970, s MĚŘÍNSKÝ, Z.: K problematice osídlení Znojemska a Bítovska v předvelkomoravském a velkomoravském období. In: ČMM 74, Brno 1989, s RODWELL, J.: Keramická dílna. Brno 2003, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s ; DIAS, Marek.: Keramika ve škole. Praha 2007, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s Internetový zdroj č. 12, cit ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s

43 Za neplastické suroviny povaţujeme také lehčiva, 228 která jsou většinou organického původu 229 a patří do kategorie takzvaných pomocných materiálů. Jejich úkolem, jak uţ sám název napovídá, je odlehčení keramického předmětu a současně také zvýšení jeho poréznosti. 230 Nejčastěji se k tomuto účelu pouţívala sláma, piliny, popel a otruby. Takto upravená hlína byla vyuţívána na výrobu keramických předmětů i keramické pece. Poslední neplastické suroviny jsou plastifikátory, které zvyšují plastičnost keramického těsta a zároveň v něm sniţují obsah vody Vlastnosti keramického těsta Kaţdá keramická hlína má své specifické vlastnosti lišící se teplotou výpalu, tvárností (plastičností), smršťováním i porézností. Všechny tyto vlastnosti ovlivňují výslednou podobu i kvalitu zhotovených předmětů. Ačkoli naši dávní předkové neuměli tyto vlastnosti pojmenovat, byli si dobře vědomi rozdílnosti jednotlivých typů keramické hlíny a potřeby přidávat anorganické i organické příměsi, aby kvalitu hlíny zlepšili. I přesto, ţe celý proces výroby a vypalování keramických předmětů dostál v průběhu staletí značných změn, vlastnosti hlíny a pouţitých materiálů zůstávají stále stejné Tvárnost (plastičnost, plasticita) hlíny K tvárnosti hlíny dochází díky vzájemnému přitahování částic, které umoţní těsto tvarovat a hníst, aniţ by přitom docházelo k jeho popraskání nebo k drobným trhlinkám. 232 Hlína je velmi poddajný materiál, který si díky své nejdůleţitější vlastnosti tvárnosti, 233 označované téţ jako plastičnost 234 nebo plasticita, 235 i po zformování uchovává tvar a její povrch zůstává hladký a neporušený. 236 Plasticita je schopnost 228 RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s. 16; ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s. 9.

44 plastických keramických surovin vytvářet po rozdělání s vodou tvárlivé těsto. 237 Je-li ve hmotě obsaţeno příliš velké mnoţství vody, částice se od sebe oddálí a jejich vazba se stane natolik slabou, ţe dojde ke zborcení vytvořeného předmětu. Naopak je-li ve hmotě obsaţeno vody málo, částice jsou u sebe v tak těsné blízkosti, ţe se nemohou volně pohybovat. Díky tomu dochází při práci s hlínou k povrchovému rozpraskání a síla potřebná k jejímu přetvoření musí být větší. Plasticita je dána schopností částic jílových minerálů vázat na svém povrchu vodu, která vytváří vodní film obklopující jednotlivé částice. 238 Bez vody a částic jílu by tvárnost hlíny neexistovala, protoţe by se přes sebe částice nemohly volně přesouvat. Čím je hlína tvárnější, tím více do sebe absorbuje vodu a tak zvětší svůj objem. 239 Nositelkou plastičnosti je jílovina obsahující částice menší neţ mm. 240 O plastičnosti hmoty se můţeme přesvědčit při smíchávání jílu s vodou. Zatímco plastický (mastný) jíl se s vodou mísí jen velmi těţce, neplastický (hubený) jíl se rozmočí prakticky okamţitě Smršťování hlíny Hlína se smršťuje celkem ve třech fázích, poprvé při sušení, podruhé při přeţehu a potřetí při výpalu. 242 Při smršťování dochází k odpařování vody obsaţené v keramické hmotě, která tvoří 30 % aţ 35 % váhy vlhké hlíny. Při odpařování vody dochází ke smršťování částic hlíny, čím jsou částice menší, tím je smrštění výraznější a roste tak nebezpečí deformace při sušení a výpalu keramických předmětů. 243 Voda se do keramického těsta přidává kvůli změknutí a zvětšení objemu hlíny. Při kontaktu se vzduchem hlína svou tvárnost ztrácí a tvrdne, přitom dochází ke zmenšování jejího objemu, toto zmenšování se nazývá smršťování. 244 Čím více vody do sebe hlína na začátku absorbuje, tím více se při vysychání smrští. Při ubývání vody v průběhu smršťování se k sobě částice v hlíně přibliţují, proto musíme při výrobě keramického zboţí počítat s tím, ţe hlína obsahující menší částice se 237 DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. 27.

45 smrští více, neţ hlína obsahující větší částice. Míra smrštění je tedy přímo závislá na velikosti částic a na mnoţství vody, která je odděluje. K usnadnění procesu sušení, a k zabránění přílišnému smrštění keramického těsta při vysychání, napomáhají ostřiče (ostřiva), které se do hliněných směsí přidávají. V keramické směsi absorbují tyto příměsi pouze malé mnoţství vody a díky tomu pak hlína nenasákne tolik vody a rychleji schne. To je způsobeno tzv. kapilární přitaţlivostí: jakmile je povrch suchý, začne voda stoupat nahoru, a tím se postupně z keramické směsi odpařuje. Při pokojové teplotě obsahuje hlína přibliţně 2% vlhkosti. Pouze v peci při teplotě 100 C můţe hlína zcela vyschnout. Jedná se však o vodu mechanicky vázanou, která se odpaří. Voda vázaná chemicky se vypaří aţ při teplotách kolem 550 C, kdy se zcela změní struktura hlíny. 245 Této teploty bylo v keramické peci z období Velké Moravy dosaţeno vţdy, díky tomu byly keramické předměty takto páleny zbaveny přebytečné vody, která by sniţovala jejich trvanlivost Poréznost Další vlastností keramiky je její poréznost 246 (označovaná téţ jako pórovitost) 247, tedy stupeň, do něhoţ je hliněný předmět schopen absorbovat vodu poté, co byl vypálen. 248 Více porézní bývají hlinité směsi, které jsou vypalovány při niţších teplotách pohybujících se v rozmezí od 900 C do C. K určení poréznosti hlinitých směsí slouţí jednoduchý test, nejprve se zhotoví keramický předmět, který musí být důkladně vysušen, poté se přeţehneme v keramické peci, takto nachystaný vzorek se zváţíme a poté ponoří na 12 hodin do studené nebo na 2 hodiny do vařící vody, nasáklý předmět se lehce osuší a zváţí. Procento absorpce se vypočítá následujícím způsobem:. Hliněné směsi lze díky tomu rozdělit na zeskelnatělé a nezeskelnatělé (neboli porézní), ty které při této metodě nasají méně neţ 1 % vody, označujeme jako zeskelnatěné CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s. 35.

46 Vývoj technologických postupů při výrobě keramických nádob Nejstarší keramické nádoby byly modelovány v ruce z jednoho kusu hlíny, nebo mohly být zhotoveny formou nálepu z předem připravených válečků. Výroba nádob se v průběhu staletí neustále měnila a zdokonalovala, aţ nakonec začal být k její výrobě vyuţíván hrnčířský kruh. Nejprve to byl pomalý ruční hrnčířský kruh, na kterém byl pouze zahlazen povrch, jinak ručně vyrobených nádob. 250 Jiţ ve 13. století došlo na našem území k dalšímu pokroku ve výrobě keramiky, kdyţ došlo k rozšíření rychle rotujícího noţního hrnčířského kruhu. 251 Od této doby začala být kvalita keramika srovnatelná s tou, kterou vyrábějí dnešní keramici. 252 V období Velké Moravy byly nádoby nejčastěji zhotovovány válečkovou metodou, formou nálepu a jejich povrch byl poté obtočen na ručním hrnčířském kruhu. Postup výroby lepených nádob byl poměrně jednoduchý, nejprve si hrnčíř připravil potřebný počet dlouhých válečků, 253 poté si připravil plát, který slouţil jako dno nádoby. 254 Válečky musely mít o něco větší průměr, neţ byla poţadovaná tloušťka stěny nádoby, protoţe se při spojování ztenčily. Před začátkem modelování bylo také nutné stanovit si, jaký bude mít výsledná nádoba tvar, v průběhu práce jiţ nebylo moţné tvar příliš změnit. 255 Při modelování nádoby se nejprve zdrsnil a důkladně navlhčil okraj připraveného dna. 256 Na takto připravený základ byl nalepen první váleček, 257 který přesně kopíroval obvod vnějšího okraje a tím se začal tvarovat válec. 258 Nalepování probíhalo tak dlouho, dokud nádoba neměla poţadovanou výšku. Poté bylo nutné důkladně stěny nádoby zahladit. Přitom bylo dobré drţet nádobu z vnější strany rukou, aby nedošlo k jejímu promáčknutí. Poté byla zahlazena také vnější strana nádoby. Tento postup byl opakován tak dlouho, dokud nádoba neměla poţadovaný vzhled. 259 Stejně jako dnes, také v období Velké Moravy byly k zahlazování vyuţívány prsty hrnčíře 250 BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s Tamtéţ, s. 36/ Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s GALUŠKA, L.: Slované O ţivotě na Moravě století. Brno 2005, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s. 47.

47 nebo různá hladítka, například kostěné či dřevěné špachtle popřípadě kousek kůţe. 260 Nejvhodnější pro válečkovou metodu byla tvárná směs hlíny, která díky své vláčnosti při práci tolik nepraskala. V období Velké Moravy se pro tuto metodu často vyuţívala také hlína s různými příměsemi v podobě kamínků, slídy a podobně. Další moţností zhotovování jednoduchých nádob bylo jejich vymodelování z jednoho kusu hlíny. Takto byly modelovány nejvíce malé nádobky, jako byly tyglíky, k výrobě velkých nádob se tento postup příliš nehodil, protoţe takto zhotovená keramika nedosahovala velké kvality. 261 I tento způsob výroby keramických nádob se dochoval aţ do současnosti. Dnes pro něj uţíváme název vymačkávání. Před začátkem modelování, bylo nutné stanovit si, jaký by měla mít nádoba výsledný tvar, protoţe se hlína při tomto způsobu zpracování velmi snadno poddává tlaku. Teplem z rukou hlína snáze vysychá, proto bylo nutné pracovat poměrně rychle, čímţ se zabránilo předčasnému vyschnutí okrajů nádoby a tím jejich popraskání. 262 Částečně šlo vysychání zabránit také tím, ţe výrobce udrţoval své ruce vlhké. Postup zhotovování vymačkávané nádoby nebyl příliš sloţitý. Nejprve bylo nutné vytvořit hliněnou kouli, 263 do které se vmáčkl palec, čímţ se v ní utvořil otvor. Takto připravený polotovar se v ruce začal pomalu otáčet a přitom byly jeho stěny mačkány mezi palcem a ukazováčkem. Díky otáčení byly vyrovnány případné stopy po palci. Kdyţ bylo docíleno poţadované tloušťky stěn u dna nádoby, posouvala se ruka výš, směrem k okraji, a přitom se stále pokračovalo ve vymačkávání. Nakonec byl do poţadované tloušťky vymačkán také okraj nádoby. 264 Při modelování bylo nutné dbát na to, aby byly stěny nádoby všude stejně silné. 265 Další fází ve vývoji a zpracovávání keramického těsta byl objev pomalého ručního hrnčířského kruhu, díky kterému se technologické postupy keramické výroby zdokonalily, část nádob se na něm začala obtáčet. 266 Základní technologie výroby sice zůstala stále stejná, ale konečná úprava povrchu nádoby byla dokončena na hrnčířském kruhu. Obtáčení je proces, při kterém je z nádoby odstraňována přebytečná hlína. 260 CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s. 38.

48 Nejprve bylo nutné nechat nádobu několik hodin odpočinout. Odhad, kdy je ta správná doba pro obtáčení, jiţ vyţadoval určité zkušenosti hrnčíře. Hlína totiţ nesměla být ani příliš suchá, protoţe to by vločkovala, ani příliš vlhká, protoţe by mohlo dojít k deformaci nádoby. Nejlepší byl tzv. koţovitý stav, tedy něco mezi tím. Kdyţ byla nádoba dostatečně vysušená, postavil ji výrobce na rotující kotouč hrnčířského kruhu a vycentroval ji na přesný střed. Poté mohl hrnčíř začít ze dna nebo povrchu nádoby odstraňovat přebytečnou hlínu, 267 k tomu vyuţíval vlhké ruce, kůţí nebo kousek namočené látky. V období Velké Moravy se k obtáčení nejčastěji uţívaly kostěné nebo dřevěné špachtle. 268 Metoda obtáčení se tedy vyuţívala na konečné zapravení tvaru nádoby, nebyl-li s ní hrnčíř úplně spokojen. 269 Kdyţ byla nádoba dokončena, přišlo na řadu její přesunutí z rotujícího kotouče hrnčířského kruhu. Jelikoţ byla hlína velmi pevně přilepena k rotujícímu talíři, bylo nutné, aby se po dokončení od této osy odřízla ţeleznou strunou. Tento postup nám dokládají charakteristické vzory na dně nádoby (většinou v podobě jakéhosi šneka, který vznikl po odřezávání nádoby ţeleznou strunou). 270 Nejvýznamnější posun ve výrobě keramických nádob přišel s objevem rychle rotujícího noţního hrnčířského kruhu. Od této doby také hovoříme o tzv. vytáčené keramice. 271 Vytáčená keramika je doposud nejdokonalejší metodou výroby keramických nádob, kterou hrnčíři při své práci vyuţívají. Díky tomu, ţe hrnčíř roztáčel rotující kotouč kruhu nohama, měl hrnčíř obě ruce volné a mohl tak vytvářet nádoby kvalitou odpovídající těm dnešním. 272 Základem úspěchu při výrobě keramické nádoby na rychle rotujícím noţním hrnčířském kruhu byla dobře prohnětená keramická hlína neobsahující ţádné vzduchové bubliny, které by mohly nádobu při vypalování roztrhnout. 273 Hlína také nesměla být příliš měkká, protoţe by mohla při vytahování praskat. 274 Poté, co byla hlína opracována, mohlo se přejít k samotné výrobě nádoby. Rotující kotouč hrnčířského kruhu se mírně navlhčil, aby na něm keramická hlína dobře 267 SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s Tamtéţ, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s. 65.

49 drţela. 275 Následně se vzala hrudka hlíny, kterou se velkou silou udeřilo o talíř. 276 Poté jiţ mohl být roztočen rychle rotující hrnčířský kruh poháněný kopáním, a to pravou nohou dopředu a levou dozadu ve směru otáčení. 277 Před vytáčením nádoby bylo nutné keramickou hlínu vycentrovat na střed kruhu. Centrování hlíny bylo, a i v dnešní době stále je, důleţitou součástí výroby vytáčených nádob. Při centrování se keramická hlína na kruhu pevně obemkne oběma rukama, kterýma se nesmí několik otáček pohnout. Poté je na hlínu vyvíjen mírný tlak směrem do středu a nahoru, čímţ se hlína zvedá do kuţelovitého tvaru, 278 na jeho vrchol se zatlačí palcem směrem dolů, tím se hromada hlíny rozšíří. Stranou ruky se tlačí na stlačený válec, zatímco druhá ruka jej posouvá dovnitř. Kombinací těchto dvou pohybů se hlína dostane přesně do středu kruhu, je vycentrována. 279 Prsty se zatlačilo na střed hroudy, čímţ se pomalu začala tvarovat nádoba, 280 to uţ záleţelo jen na potřebě a fantazii hrnčíře, jakou nádobu z keramické hroudy vytvořil. Nádoba byla většinou velmi pevně přilepena k desce hrnčířského kruhu a k jejímu odříznutí se uţívala ţelezná struna. 281 Někdy bylo nutné povrch nádoby po dokončení ještě zapravit obtáčením. 282 Postup obtáčení nádob vyrobených na rychle rotujícím noţním hrnčířském kruhu byl stejný, jako u nádob, které byly vytvořeny na ručním hrnčířském kruhu. Vytáčená keramika se dochovala aţ do dnešní doby. Došlo však ke změně v podobě keramického kruhu, dříve vyuţívaný rychle rotující noţní kruh byl nahrazen rychlejším kruhem elektrickým. S noţním hrnčířským kruhem se tak na našem území setkáváme více ve skanzenech, muzeích a na dětských táborech, neţ v keramických dílnách. I přesto jej v některých méně rozvinutých zemích hrnčíři uţívají nadále, jako svůj jediný nástroj pro výrobu keramických vytáčených nádob. 275 SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s MATTISON, S.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s MATTISON, St.: Jak se dělá keramika. Podrobný průvodce nástroji, materiály a technikami pro hrnčíře a keramiky. Praha 2004, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s. 38.

50 Sušení keramického zboží Před vypálením bylo nutné nechat nádoby důkladně vysušit, tedy nechat z nich vypařit veškerou vodu, která by v průběhu výpalu mohla nádoby poškodit. 283 Při sušení nedochází ke změně chemických vlastností hlíny, mění se pouze vlastnosti fyzikální, mechanické a technologické, tedy vlhkost, pevnost a nasákavost. To znamená, ţe díky sušení je umoţněn další krok ve výrobě keramického zboţí. Hlína skládající se z pevných částic, vody a vzduchu, vytváří uvnitř keramického těsta různé vazby, nejčastěji díky obsaţené vodě. Volná voda vytváří s keramickým materiálem fyzikálně mechanickou vazbu, vyplňuje prostor mezi jednotlivými částicemi a na povrchu keramického těsta vytváří vodní film. Při vysoušení odchází tato voda jako první. Voda vázaná tvoří fyzikálně chemickou vazbou tenký obal okolo částic keramického materiálu. Voda vázaná se odpařuje z keramického materiálu v poslední fázi sušení. Voda vázaná chemicky je součástí vnitřní struktury krystalů a nedá se pouhým vysušením hlíny odstranit. Chemicky vázaná voda odchází z keramické hmoty aţ v průběhu výpalu. 284 Při sušení keramických předmětů je nutné připravit takové podmínky, aby rychlost přesunu vody zevnitř hmoty na povrch odpovídala mnoţství odpařené vody. Kdyby toto pravidlo nebylo dodrţeno, mohlo by dojít k popraskání vysychaných předmětů. 285 Při sušení dochází k největšímu smršťování 286 (přibliţně od 5 % do 8 % 287 ). To je dáno vzájemnou přitaţlivostí částic v keramické hmotě, 288 a proto je potřebné zajistit, aby se při zasychání povrchu rychle neuzavřely póry, kterými se voda z hlíny odpařuje. Nejsnazší sušení je u hlín neplastických a u těch, které obsahují velké mnoţství ostřiva. Ty se při vysychání málo smršťují a voda tak můţe kanálkami mezi částicemi hmoty, 289 za pomoci kapilární síly, 290 rychle prostupovat na povrch. 291 Naproti tomu hmoty hodně plastické, obsahující velké mnoţství jemných částeček se suší mnohem obtíţněji, protoţe se více smršťují. Částice jsou blíţe u sebe a kanálky jsou uţší, proto je mnohem sloţitější odpařování vody zevnitř střepu. Aby nedošlo k jeho popraskání, bylo nutné nechat jej vysychat pomaleji. K tomu se mohla vyuţívat 283 RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s. 110.

51 namočená sláma nebo kousek vlhkého hadru. 292 Proces vysoušení je znázorněn tzv. Bigotovou křivkou, která ukazuje jednotlivé fáze sušení. V první fázi sušení, nazývané téţ nebezpečnou oblastí sušení, se při sniţování vlhkosti pohybují částice v keramické hmotě, tím vzniká ve hmotě pnutí, které můţe při neopatrném sušení dokonce způsobit popraskání předmětu. Při dosaţení kritického bodu se částice ustálí a sušení přejde do své druhé fáze, nazývané bezpečnou oblastí. Od tohoto okamţiku jsou jiţ částice natolik ustálené, ţe se ve hmotě nemohou pohybovat a předměty se tak snadno nerozbijí. 293 Sušení keramických předmětů představuje velmi sloţitou a důleţitou část celého výrobního procesu, které vyţaduje značnou dávku zkušeností. Při rychlém sušení by mohlo dojít k porušení povrchu výrobku. V povrchové vrstvě dochází k zúţení nebo uzavření pórů. Voda z nitra hmoty nemůţe volně odcházet a tlak vzniklý přeměnou vody na vodní páru polotovar roztrhá. 294 K tomu dochází nejčastěji při vypalovací teplotě pohybující se okolo 100 C. Při této teplotě mohly nedokonale vysušené výrobky popraskat. K popraskání nádoby mohlo dojít také při nerovnoměrné tloušťce stěn vymodelovaného předmětu, a to vlivem pnutí ve střepu, které způsobilo jeho popraskání. 5.7 Postup nakládání keramické pece Postup nakládání pece byl odvislí od zamýšleného způsobu vypalování; předměty ze surové hlíny vyţadují jiný způsob neţ předměty určené ke glazování. 295 U výpalu zboţí ze surové hlíny bylo nutné jejich dokonale vysušení, v opačném případě by mohly předměty při stoupající teplotě v průběhu výpalu popraskat. K ušetření místa v peci mohly být dokonce keramické výrobky dány na sebe nebo do sebe. Při výpalu však bylo nutné nedávat nádoby těsně vedle sebe, v příliš těsném prostoru mohly popraskat, neboť při vypalování se hliněné předměty smršťují. 296 Mezi nádobami měly vzniknout alespoň 2 cm široké mezery, kterými mohl vzduch volně cirkulovat. Nejčastěji byly ukládány těţší předměty níţe a na ně byly poloţeny předměty lehčí RADA, P.: Slabikář keramika. Praha 1997, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 68.

52 Vypalování keramického zboží Výpal keramiky můţeme charakterizovat jako tepelné zpracování keramických polotovarů, při kterém se nevratně mění strukturální, fyzikální, chemické a technologické vlastnosti keramického střepu. 298 Při vypalování předmětů ztrácí střep svoji plasticitu, dochází ke sniţování nasákavosti a je zvyšována jeho mechanická pevnost. 299 Před vypalováním by měly být keramické předměty suché. Vlhké kusy by se nikdy vypalovat neměly, protoţe jak vzrůstá teplota, mohl by tlak způsobený vypařováním vody nevypálené předměty roztrhnout. 300 I přesto, ţe se nám keramický střep na pohled zdá zcela suchý, vţdy obsahuje určitou zbytkovou vlhkost, která můţe je důsledkem nedokonalého vysušení nebo hydroskopických vlastností keramického střepu. 301 Při vypalování nádob je nutný zejména dostatek času. Na počátku vypalování by se měla keramická pec nechat otevřená, aby mohla vodní pára volně unikat pryč. 302 Zbytková voda odchází z keramického střepu na počátku výpalu. Tato první fáze, neboli sušení, probíhá při teplotě pohybující se v rozmezí od 0 C do 200 C, 303 v některé literatuře se setkáváme také s rozmezím od 100 C do 300 C. 304 Délka první fáze výpalu, trvá většinou okolo 120 minut, 305 záleţí však také na pouţitém materiálu a tloušťce střepu. 306 Druhá fáze výpalu probíhá v rozmezí od 200 C do 400 C, při této teplotě dochází k odpařování chemické vody, tedy veškerého jejího objemu obsaţeného ve střepu. 307 Zde je obzvláště nutné postupovat pomalu a s rozvahou, protoţe příliš rychlé navýšení teploty by mohlo vlivem nedostatečně odpařené vody nádoby znehodnotit. Také tato fáze trvá přibliţně 120 minut. Třetí fáze se pohybuje v rozmezí od 400 C do 600 C, 308 podle další literatury se tento proces odehrává při teplotním rozmezí od 300 C do C. 309 Při této teplotě dochází k důleţité přeměně křemene. 310 Pro stanovení optimální křivky výpalu je nutná vratná přeměna křemene, 311 která 298 DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s Tamtéţ, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s. 70.

53 probíhá nadvakrát. Poprvé kdyţ se pec zahřívá, 312 dochází ke změně nízkoteplotní formy beta křemene na vysokoteplotní formu alfa křemene 313 a podruhé, kdyţ se pec ochlazuje, 314 dochází ke změně vysokoteplotní formy alfa křemene na formy beta křemen. K této chemické přeměně dochází při teplotě 573 C, kdy se mění objem vypalovaných předmětů, 315 proto se musí při nakládání pece nechat mezi předměty dostatek prostoru. 316 Uvedená změna se odehrává pouze v jednom teplotním okamţiku, proto nepředstavuje při nárůstu teploty velké riziko. Naopak při chladnutí pece můţe nastat problém zejména s tlustostěnnými výrobky. Křemen vytváří v chladnoucím střepu pevné vazby, které mohou být při skokové teplotě porušeny. 317 Proto se nedoporučuje v tomto okamţiku pec otevírat nebo se snaţit o její rychlejší ochlazení. 318 Také tato fáze trvá většinou asi 120 minut. 319 Při teplotě od 300 C do C dochází k vyhořívání uhlíkatých příměsí ve střepové hmotě. Určení přesných teplot vyhořívání uhlíkatých látek závisí zejména na jejich sloţení a na pálící atmosféře v peci. Jsou-li nastaveny optimální podmínky výpalu, probíhá reakce podle vzorců: 320 2C + O 2 2CO C + O 2 CO 2. Důleţitým procesem při výpalu je odchod chemicky vázané vody. Dehydroxidace jílových minerálů probíhá při teplotách 450 C aţ 700 C. Tento děj nelépe znázorňuje dehydoxidace laolinitu: AL 2 O 3. 2SIO 2. 2H 2 O AL 2 O 3. 2SIO 2 + 2H 2 O 321 Ve čtvrté fázi, v rozmezí od 600 C do 800 C, se v peci neděje nic mimořádného, proto je tato fáze nazývána volným časem trvajícím v rozmezí od 10 do 60 minut. Pátá fáze nastává při teplotách od 800 C do 1000 C a trvá okolo 90 aţ 180 minut, tento čas je ovlivněn naplněním keramická pec. Poslední, šestá fáze výpalu je udrţovací a není nutná vţdy. Dochází k ní u rychlopalných pecí nebo těch, které 312 ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s Tamtéţ, s. 70.

54 nevyrovnávají teplotu. 322 Délka šesté fáze není přesně daná, v zásadě se však pohybuje v rozmezí od 30 do 60 minut. 323 Při teplotě nad C dochází ke slinování výrobků, tedy k procesu, při kterém se pevné částice propojují v jeden celek. Díky němu dochází ke sniţování poréznosti a nasákavosti keramických předmětů. Důsledkem slinování je keramické smršťování, kterým se zvýší pevnost a odolnost výrobků. Ke slinování dochází nejčastěji u směsí, které obsahují tavivo. Ty výrazně urychlují proces difúze jednotlivých sloţek a následného slinování keramických částic. 324 Je velmi důleţité dodrţení doporučené maximální teploty výpalu, neboť při jejím překročení dochází ke změknutí a deformaci keramických výrobků. 325 Keramické zboţí lze z pece vyskládat aţ v okamţiku, kdy zcela vychladne, jinak by vlivem rychlého ochlazení mohlo dojít k popraskání uloţených předmětů. 326 Teploty přesahující C v keramických pecích uţívaných v období Velké Moravy nebylo dosaţeno, i přesto vypalované předměty dosahovaly velmi vysoké kvality, a to jak po stránce technologické, tak i estetické. Toto tvrzení nám dokládají nesčetné nálezy keramických nádob a střepů, které se do současnosti dochovaly a tvoří největší podíl nalezených předmětů na archeologických nalezištích v původních lokalitách Velké Moravy. Procesy odehrávající se v peci v průběhu výpalu keramiky měly také vliv na její zabarvení, které mohlo být ţluté, cihlově červené, modrošedé a černé barvy. Různé zabarvení keramických předmětů po výpalu vedlo ke vzniku domněnky, ţe modrošedá keramika vznikla z jinak zbarveného počátečního materiálu. Pokusy provedené v Německu však prokázaly, ţe je to způsobeno dvěma různými způsoby pálení, které ovlivňovalo mnoţství ţelezných sloučenin v hlíně a mnoţstvím uvolňovaných plynů. Při vypalování nádob v uzavřené peci, tedy redukovaným ohněm, se zbarví do modrošedé, 327 šedočervené aţ ocelové šedé. 328 Vniká - li do pece vzduch, tedy oxidovaný oheň, zbarví se nádoby do ţluté, červené, 329 šedomodré aţ tmavohnědé ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s Tamtéţ, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s DIAS, M.: Keramika ve škole. Praha 2007, s. Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (2). Praha 1985, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (2). Praha 1985, s. 767.

55 Prostředí v peci Atmosféra, která je v peci v průběhu výpalu, má velký význam na konečnou podobu vypalovaných předmětů. 331 V keramických pecích jsou tři různé typy prostředí, 332 neboli atmosféry, a to oxidační 333 (někdy nazývané téţ okysličené), neutrální a redukční. 334 Při oxidačním 335 (okysličeném 336 ) prostředí dochází ke vzniku velkého nadbytku kyslíku. 337 Okysličené prostředí skladující nespálený kyslík a obsahující oxid uhličitý (CO 2 ), je vţdy jasné a jiskřivé. Pro jeho vytvoření je nutná regulace poměru paliva a vzduchu v průběhu celého hoření. Druhým typem je neutrální prostředí, které není ani okysličené, ani redukční. V neutrálním prostředí dochází ke zvláštnímu jevu, a to ke spalování kyslíku v průběhu hoření, aniţ by přitom vznikal oxid uhelnatý (CO 2 ). 338 Tento typ prostředí se nevyuţívá příliš často a v pecích z období raného ani vrcholného středověku se s ním nesetkáváme. Poslední je redukční prostředí, ve kterém dochází ke spalování pouze malého mnoţství kyslíku. Základním principem redukčního výpalu je zamezení přístupu vzduchu, aby se část paliva nespálila. 339 Redukce tedy spočívá v tom, ţe se při spalování plynu, oleje nebo dřeva uhlík sloučí s kyslíkem a vytvoří tak oxid uhličitý a teplo (C + O 2 CO 2 + teplo). Uhlík a oxid uhličitý se zvláště při vysokých teplotách aktivují a usilují o sloučení s kyslíkem. 340 Stane-li se, ţe ţádný kyslík v prostředí pece nenaleznou, dojde k jejich sloučení s kyslíkem v hlíně. V tomto prostředí se vyskytují dva pigmentující oxidy vylučující kyslík: oxid ţelezitý (Fe 2 O 3 ) a oxid měďnatý (CuO). 341 Při redukci dochází k přeměně oxidu ţelezitého v oxid ţeleznatý a oxidu měďnatého v oxid měďný. Během obou těchto reakcí dochází ke sníţení mnoţství kyslíku: u ţeleza dochází k redukci z 3:2 na 1:1, u mědi z 1:1 na 1:2, a tím dochází k redukci oxidů kovů na kovy. 342 Vlivem redukce kovů dochází ke změně barvy vypalovaných předmětů. 343 Nejmarkantnějším příkladem rozdílů můţe být oxid mědi, 331 ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s. 139.

56 který se v oxidační atmosféře zbarví do zelena a v redukční do červena, a oxid ţeleza, jenţ pod vlivem oxidační atmosféry získává ţlutou barvu, zatímco atmosféra redukční jej barví do zelena. 344 Redukční prostředí je na rozdíl od jasného jiskřivého okysličeného prostředí vţdy zředěné, 345 obsahující velký podíl dýmu. Redukční atmosféry lze dosáhnout u všech typů keramických pecí. 346 Oxidačního i redukčního prostředí můţeme docílit v peci, která je vytápěná tuhým palivem. Pro získání redukčního prostředí je nutné částečně uzavřít větrací prostory, aby se do pece nemohl dostat kyslík. 347 V pecích z období Velké Moravy mohla být keramika pálena jak v oxidačním, tak i v redukčním prostředí. Při redukční atmosféře musel být nejprve v peci rozdělán silný oheň, který se udrţoval do doby, neţ byl v peci dostatek ţhavých uhlíků. Poté se kameny a hlínou smíchanou s organickými i anorganickými příměsemi uzavřely přední otvor pece i komín, aby dovnitř neproudil ţádný kyslík. Při oxidačním prostředí se ponechaly všechny vstupy do keramické pece otevřené, takţe dovnitř volně proudil kyslík. Do pece se přikládalo topivo po celou dobu vypalování keramiky. 344 ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. 72.

57 Nádoba jako konečný produkt hrnčíře Jednou z výjimek, o které archeologové vědí poměrně dost, je hrnčířství. Nádoby zaujímají největší podíl keramické produkce vyrobené velkomoravskými hrnčíři. Díky mnohým archeologickým nálezům dnes můţeme tuto keramiku roztřídit a určit, ze kterého období i oblasti pochází. Kaţdý výrobní okruh má své charakteristické znaky v podobě uţitého materiálu, zdobení, tvarové diferenciaci, zakončení okrajů a přidaných ostřivech. U slovanských hrnců můţeme pozorovat jejich postupné zdokonalování, výzdoba i tvar okraje se stávaly sloţitějšími, způsob, způsob výroby náročnějším, ale aţ do 12. století to byly v podstatě jednoduché hrnky s největší výdutí ve dvou třetinách výšky, zdobené na plecích a na břiše vlnkovkami vrytými vícezubým rydlem, později rydlem s jedním hrotem a rovnými čarami, kombinovanými vpichy, šikmými kříţi, kazetami apod. 348 Jejich tvar, stejně jako pouţitý materiál obsahující směs hlíny, písku, slídy a ostřiva byly pro všechny Slovany typické. Místní odlišnosti i změny v průběhu historie slovanské keramické produkce archeologové podrobně studují, pro laiky jsou však tyto změny často zcela zanedbatelné Tvar nádob Velkomoravská keramická produkce nebyla tvarově příliš rozmanitá. V podstatě se po celé toto období setkáváme pouze s jednoduchými hrnci, které měly různé rozměry, barvu i zdobení. Co vedlo ke ztrátě tvarové rozmanitosti, dnes přesně nevíme, ale díky mnohým archeologickým nálezům ze všech oblastí je patrné, ţe tento jev byl nadregionální a nebyl vázán na ţádnou oblast ani společenské etniku. 350 Tvarovou rozmanitost postrádá keramická produkce z oblasti střední Evropy vyrobená v období od 8. do 9. století. K zdokonalení technologie i rozšíření tvarů dochází aţ ve století 13, kdy je tato keramika nahrazena středověkou keramikou rozličných tvarů i zdobení. 351 Pravděpodobně tvary nádob odpovídaly potřebám obyvatel a jejich způsobu ţivota, který přesně určoval, jaké produkty a v jakém mnoţství se budou vyrábět. 352 Také v oblasti dnešní Moravy se setkáváme s dalšími tvary, jako byly niţší misky, talířovité nádoby a láhve. Tyto nálezy jsou však velmi vzácné a zpravidla se dají počítat 348 BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s Tamtéţ, s MACHÁČEK, J.: Studie k velkomoravské keramice II. (Disertační práce), FF MU, Brno 1999, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 2000, s MACHÁČEK, J.: Studie k velkomoravské keramice II. (Disertační práce), FF MU, Brno 1999, s. 362.

58 na kusy. Mnoho nádob bylo ještě vyrobeno z jiných materiálů, jako je dřevo, kůţe, lýko a proutí, které se vlivem menší trvanlivosti uţitého materiálu do současnosti nedochovaly. 353 Nejběţnějšími tvary nádob byly hrnce, které mohly mít různou velikosti, zdobení i tvary. Jejich roztřídění podle drobných odchylek ve tvarech se chopili dva významní badatelé, J. Poulík a V. Hrubý. První ze zmiňovaných, J. Poulík, tvary hrnců roztřídil poměrně jednoduše, a ne tak podrobně jako V. Hrubý. U J. Poulíka se setkáváme s hrncem ramenatým, poloramenatým, vysoce ramenatým, soudkovitým, polosoudkovitým, vejcovitým, kulovitým, dvojkónickým, rozloţitým a trychtýřovitě rozevřeným. Ve své studii tvarů keramických hrnců jednotlivé tvary blíţeji nepopisuje. 354 Druhý z uvedených badatelů V. Hrubý své dělení zpracoval jiţ o poznání podrobněji. Největší podíl produkce, 90 % zabírají podle něj hrnce soudkovité a situlovité, které jsou dobře rozpoznatelné. Dále se setkáváme s hrncem dvojkónického tvaru, který bývá těţko rozpoznatelný, protoţe jeho hlavní znak v podobě lomených stěn, není u mnohých nálezů příliš výrazný. Do stejné skupiny s nimi patří ještě miskovité hrnce, mísy a pohárovité hrnce. Hrnce dvojkónické i miskovité mívají výšku jen o něco málo menší, neţ šířku. Toto členění však sám V. Hrubý nepovaţuje za zcela přesné. 355 Na nedostatky v něm upozorňuje také další významný badatel B. Dostál, podle kterého je hlavním problémem tohoto dělení to, ţe některé druhotné znaky se mohou zdát důleţitějšími, neţ celková podoba nádoby. Jako příklad uvádí tvary, které mají největší výduť v horní třetině nádoby. Ty je nutné zařadit k nádobám soudkovitým jenom z toho důvodu, ţe nemají naznačené hrdlo. Za další nedostatek označil nepříliš výrazné rozdíly mezi miskovitými situlami, miskami a pohárovitými tvary nádob. I přes drobné nedostatky však lze toto třídění vyuţívat. Pro klasifikaci a třídění keramiky je lepší vyuţívat jednoduchá a relativně přesná kritéria. 356 Zbylou velkomoravskou produkci reprezentují nepříliš početné nálezy mís, hrnků a lahví. Málo početnou skupinu nálezů tvoří mísy, z nichţ nejvíce je ramenatých mís s prohnutým hrdlem, které jsou zastoupeny v nálezech z Brna Horní Heršpice a Nosislavi. Méně se vyskytují tvary širších ramenatých mís s prohnutým hrdlem pocházejících z Drţovic a Zástřizlech. Dále se setkáváme s mísami ramenatými s odsazeným prohnutým hrdlem a širokými mísami s prohnutým hrdlem a výdutí 353 BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 2000, s POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s HRUBÝ, V.: Staré Město, velkomoravské pohřebiště Na valách. Praha 1955, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s. 80.

59 uprostřed, které pocházejí z lokality v Dolních Věstonicích. Stejně jako u hrnců a misek, také u hrnků byly pouţívány různé tvary, jako jsou hrnky s několikanásobnou profilací v horní třetině výdutě, které známe z nálezů v Dolních Věstonicích. Dále pak jsou to nádoby pocházející z konce 9. a počátku 10. století, které mají charakteristické vyšší válcovité hrdlo, známe je například z lokalit Bošovice, Drţovice, Hodonín, Předmostí, Pustiměř, Drysice a Hodovnice. Další skupinu tvoří hrnky s uchy, jejichţ doklady nejsou v tomto období příliš početné. Z dolních Věstonic a Brna Ţidenic pocházejí nálezy hrnků s jedním uchem a z líšeňského hradiska pak pochází unikátní nález hrnků se dvěma vodorovnými uchy. Ucha nádob byly poměrně hrubé a nepříliš dobře zpracované. Ani jejich nálep na jinak dokonalé nádoby nebyl příliš kvalitní. Z toho lze usuzovat, ţe se nejednalo o místní rozšíření tvarové rozmanitosti, ale o snahu napodobit technologicky dokonale zpracované nádoby z podunajské oblasti. 357 Další skupinu keramických nádob tvoří láhve, kterých bylo doposud nalezeno jen několik málo kusů, pocházejících z lokalit v Kloboukách, Holasicích 358 a Starého Města u Uherského Hradiště. 359 S ohledem na malý počet nálezů o nich zatím příliš nevíme. Pravděpodobně je lze datovat do konce 9. století, kdy byly jejich tvůrci ovlivněni kulturním proudem, který se na Moravu šířil z Karpatské kotliny. 360 Poslední skupinu tvoří kotle a kotlíky, které se věšely nad otevřené ohniště. Proto se k pecím ve slovanských domech příliš nehodily. Kotle a kotlíky byly v omezené míře vyuţívány na vaření v 7. aţ 8. století, případně ještě i na počátku 9. století DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s Tamtéţ, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s. 119.

60 Obrázek 10: Velkomoravský hrnec z lokality Znojmo Hradiště (Foto: Mgr. Kováčik, J.) 6.2 Obsah nádob Keramické nádoby z období Velké Moravy byly nejvíce zastoupeny jednoduchými bezuchými hrnci, 362 které však byly většinou velmi krásně zdobeny a dobře vypáleny. Důleţitým znakem keramiky z tohoto období byl jejich typický hrncovitý tvar a okraje, 363 a také rozměry. Jejich obsah propočítali B. Dostál společně se Z. Weberem, kteří prokázali závislost mezi výškou nádoby, průměrem okraje a výdutě, díky níţ lze spočítat obsah velkomoravských hrnců. 364 Díky tomu rozdělily keramické hrnce do třech kategorií podle jejich velikosti. První skupina nejmenších hrnků mívá okraj o průměru od 8 do 15 cm a obsah okolo 1 litru. Druhá skupina je zastoupena hrnci střední velikosti, které mají okrajem o průměru od 15 do 20 cm a obsah 2 aţ 5 litrů. Poslední skupina velkých hrnců má okraj větší neţ 20 cm a jejich obsah přesahuje 6 litrů BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 2000, s LUTOVSKÝ, M.: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2001, s DOSTÁL, B.: Břeclav Pohansko IV. Velkomoravský velmoţský dvorec. Brno 1975, s Tamtéţ, s. 143.

61 Okraje nádob Velmi diskutovanou otázkou u hradištní keramiky jsou tvary okrajů, 366 podle kterých lze určit, z jaké oblasti i období nádoba pochází. Jednotlivých typů okrajů je nepřeberné mnoţství. 367 V současnosti se objevují pokusy snaţící se nalézt zákonitost v jejich tvarovém vývoji, ale z okrajových profilů nádob lze jen těţko vytvořit chronologicky podloţenou typologickou řadu. Na ručně zhotovované keramice praţského typu lze částečně sledovat vývoj tvarů okrajů. Naproti tomu u keramiky zhotovované na hrnčířském kruhu je od samého počátku její produkce patrná velmi rozmanitá okrajová profilace, která byla dána nejen tradicí, ale i výrobní technikou a individuální hrnčířovou zručností. S ohledem na tuto tvarovou rozmanitost se zatím plynulý vývoj podoby okrajů nedá prokázat. 368 K úpravě hrdel a okrajů nádob slouţily hrnčířské čepele, které byly nejčastěji zhotoveny z obroušených keramických střepů zbroušených na hranách, nebo podobně upravených kamenných úštěpů. 369 V oblasti Starého Města a Uherského Hradiště bylo u nejstarší keramiky datované do 8. století zjištěno jiţ 28 rozdílně formovaných okrajů nádob, které pravděpodobně nezastupují celý tehdejší tvarový repertoár. 370 Některé tvary se udrţují ještě i po celé 9. století aţ do konce Velké Moravy jako doklad ustáleného a po generace běţného typu okrajů. Do poloviny 9. století byla rozmanitost okrajů rozšířena o dalších 41 variant. Během 2. poloviny 9. století přibylo dalších 32 typů a na sklonku Velké Moravy navíc ještě 43 variant. Je tedy zřejmé, ţe z celkového počtu 144 zjištěných variant během času určité tvary okrajů teprve vznikaly a mnohé zase zanikly. 371 I přesto počátkem 10. století na keramice středohradištní pocházející ze Starého Města u Uherského Hradiště lze rozlišit celkem 80 různých tvarů okrajů. V. Hrubý při třídění keramiky ze Starého Města u Uherského Hradiště vyslovil domněnku, ţe typické formy okrajů pro keramiku zhotovenou na hrnčířském kruhu jsou pouze ty, které se udrţují po dobu dvou a více generací. Ostatní formy, které vznikají a zanikají v krátké době, pokládal za projev osobitosti určitého hrnčíře nebo určité dílny, popřípadě módnímu či časovému prvku oblíbenému jenom v určité době. Kaţdý takový 366 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s. 300.

62 soubor okrajů má velký význam pro datování keramické produkce. Okraje, které se udrţovaly po dlouhou dobu, byly odrazem dosaţeného vývojového stupně hradištní keramiky, rychle se střídající formy okrajů pak mohou být pomůckou pro dataci obdobných nálezů. Například ve staroslovanské keramické produkci se setkáváme se 4 aţ 9 variantami okrajů, které se vyskytují průběţně po celé zmiňované období. 372 Při hromadné výrobě keramiky dochází k potlačení mnohých znaků a rysů, které bývají jedinečným projevem tvořivé činnosti svých původců. 373 Současně s tím však dochází při hromadné výrobě k rozšíření nových rysů a znaků, které se mohou opakovat v díle kaţdého zkušeného hrnčíře. K těmto novým prvkům patří okrajová modelace nádob, se kterou se můţeme setkat u různých hrnčířů zcela nezávisle na době a místu. Aţ důkladné srovnání profilace okrajů pocházejících ze všech velkomoravských lokalit nám ukáţe, které odráţí skutečný vývoj hradištní keramiky, a které jsou jen náhodným, místním nebo dočasným jevem. 374 Mnohé okraje měly ryze praktickou funkci, jako například vyhrnuté a ohnuté okraje slouţící ke snadnější manipulaci s nádobami zahřátými ohněm, které se za ně zachycovaly dřevěnými vidlicemi, hůlkami a kleštěmi. 375 Nejčastější tvary okrajů pocházející z období Velké Moravy jsou ostře seříznutý, přehnutý, proţlabený apod. 376 Obrázek 11: Příklady domnělých hrnčířských čepelí z různých nalezišť a představa jejich pouţívání. (Varadzin 2010, s. 21, obr. 4) 372 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s ČERNOHORSKÝ, K.: Keramika a fundamentalismus. Český lid 39 9, 10, 1952, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s. 43.

63 Obrázek 12: Příklady typů ukončení okraje (Macháček 2001, s. 63)

64 Výzdoba nádob Při výrobě keramických nádob vyuţívali velkomoravští hrnčíři vedle kruhu také různé typy jednoduchých nástrojů. Nejčastěji se vyuţívaly dřevěné třísky, dřevěné nebo ţelezné noţe, útrţky textilií a kůţe, provázky apod. 377 Další skupinu tvoří nástroje k vytváření typické ryté výzdoby, které mohly být zhotoveny z různých materiálů, jako byly kosti, kůţe, kámen. 378 Nástroje s jedním hrotem nelze s jistotou označit za hrnčířské, neboť mohly stejně dobře slouţit i k jiným účelům. I přesto se setkáváme s pokusem o spojení těchto předmětů s keramickou produkcí, 379 například k hřebenové výzdobě byly vyuţívány kostěné nebo dřevěné nástroje s krátkými zuby. 380 Keramika z období Velké Moravy byla nejčastěji zdobena jednoduchými i mnohonásobnými vlnovkami společně s vodorovnými rýhami, které mohly být spirálovitě ryté kolem výdutě nádoby. Dalším často uţívaným prvkem zdobení byly jednoduché vpichy, které byly uspořádány do řad nebo obloučků, ve tvaru vidlice nebo větvičkového uspořádání v řádcích a slzovité vrypy. Vpichované zdobení bývá nejčastěji vpravo skloněné, v podobě obráceného písmene C nebo šikmých svazků rýh. Prvky výzdoby bývají vyuţity v různých moţných kombinacích. Motivy zdobení středohradištní keramiky nejsou typické pro určité časové období ani pro určitou historickou oblast. Pouze motivy šikmých svazků rýh a motiv krokvic byly uplatňovány na keramické produkci z přelomu 8. a 9. století a částečně ještě na počátku 9. století. Nádoby bývají nejčastěji ozdobeny nad největší výdutí nádoby, popřípadě můţe být drobnými záseky ozdobena také seříznutá část okraje. Ozdobená vpichy bývá i vnitřní strana okraje, jako například u keramiky z oblasti Vysočan, Starého Města u Uherského Hradiště, Noslislavy, Drţovic a Syrovína, nebo v podobě vícenásobných vlnic, se kterými se setkáváme na keramice z Jarohněvic, Moravského Ţiţkova, Zástřizel, Víceměřic a Míšovic. Keramika zdobená na vnitřní straně je zhotovována jiţ od přelomu 8. a 9. století a uplatňuje se po celé století VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s Tamtéţ, s HRUBÝ, V.: Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. In. PA 48, Praha 1957, s Tamtéţ, DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s. 79.

65 Obrázek 13: Některé předměty z kosti nebo parohu mohly slouţit k vytváření ryté hřebenové výzdoby. 1 Sobůlky (Hrubý 1957, obr. 2: 4); 2 Praha-Butovice (Lutovský Militký 2000, obr. 4). 6.5 Barva nádob Na nálezech keramiky z období Velké Moravy se můţeme setkat s různými barvami, 382 které jsou zapříčiněny způsobem výpalu, pouţije li se redukční, mají střepy nádoby barvu šedočernou, modrošedou aţ ocelově šedou barvu povrchu střepu, při výpalu oxidačním je barevné spektrum širší, od cihlově červených odstínů po světle šedomodré aţ tmavohnědé. 383 Dále je barva nádob ovlivněna uţitým materiálem, přidanými příměsi a prostředím, ve kterém byla uloţena. S jednobarevnými nádobami se setkáváme pouze výjimečně, na většině z nich je patrné vlivem nepříliš kvalitního výpalu více barevných odstínů. 384 U keramiky blučinského typu se nejčastěji vyskytuje barva tmavě hnědá aţ černohnědá. 385 U keramiky z okolí Mikulčic se setkáváme s keramikou popelavou, někdy také šedou aţ šedočernou, 386 dále pak zabarvenou do světlých odstínů, pískové, hnědé a načervenalé barvy. 387 Dolnověstonická keramika je v barvách šedoţluté, ţlutohnědé, největší podíl je však barvy červenohnědé. 388 Zvláštní skupinu tvoří keramika antických tvarů, která je zabarvena do světloţluté, 389 tmavohnědé, načervenalé 382 DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (2). Praha 1985, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha 1948, s KLANICA, Z.: Pokus o třídění keramiky z Mikulčic. In: Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám, Brno 1970, s Tamtéţ, s POULÍK, J.: Jiţní Morava Země dávných Slovanů. Brno 1948, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s. 305.

66 a někdy aţ nafialovělé barvy. 390 Keramika pomoravského typu bývá hnědá s černou barvou na lomu střepu. 391 S typickými tmavě šedými odstíny keramiky se setkáváme také na většině nálezů ze Znojma Hradiště. Obrázek 14: Velkomoravská nádoba s více barevnými odstíny (Foto: Mgr. Kováčik, J.) 6.6 Značky na dnech keramických nádob U přibliţně 20 % nádob pocházejících z velkomoravské produkce 392 se na jejich dnech setkáváme s mělkými důlky - značkami, 393 pro které se někdy uţívá také označení kolky, proto takto označená keramika bývá nazývána jako kolkovaná. 394 Značky na dnech keramických nádob jsou starobylým znakem, který byl do jisté míry z technického hlediska spjat s výrobou keramiky na ručním hrnčířském kruhu. 395 Se značkami na keramice se v Podunají setkáváme jiţ v 7. století, zatímco ve středním 390 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s NEKUDA, V.: K otázce značek na středověké keramice na Moravě. In: ČMM, Brno 1965, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s NEKUDA, V.: K otázce značek na středověké keramice na Moravě. In: ČMM, Brno 1965, s. 109; NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s. 303.

67 Pomoraví je to aţ od 9. století. 396 Od 8. století se objevuje keramika se značkami různých typů, jako byly kolo rozdělené na části a loukotě, muří noha, svastika (hákový kříţ) a další. 397 Obrázek 15: Plastické (nahoře) a technické značky na dnech nádob (Macháček 2001, s. 65) V období Velké Moravy se nejčastěji setkáváme se třemi typy značek. Prvním typem jsou kruhové důlky, které pocházejí z nádob z avarsko slovanských pohřebišť, a také z nádob praţského typu. Největší podíl keramiky označené malými důlky však pochází přímo z produkce místních hrnčířů z období středohradištního a méně také z období mladohradištního. 398 Další typ je zastoupen plastickými kruhovými vyvýšeninami, které jsou způsobeny osou kruhu, jenţ se při obtáčení otiskla na dno nádoby, tyto značky mohou být pozitivní (vypouklé) i negativní (zahloubené). Poslední skupina je zastoupena vlastními značkami výrobce, 399 které se v průběhu staletí dále dělily, vyvíjely a stávaly se sloţitějšími snad tím, jak dědic rozvíjel a zdokonaloval původní značku svého předchůdce. 400 I kdyţ se tento typ značek více vyskytuje na keramice mladší, setkáváme se s nimi také na keramické produkci z období středohradištního. Nejčastěji mívají podobu kříţe, hákového kříţe, kříţe v kruhu, čtverci nebo obdélníku, kruhu s paprsky, obdélníku, trojúhelníku, trojlístku nebo jsou tvořeny základními kombinacemi těchto základních motivů. 401 Rozmanitost motivů dokládají například kříţové motivy, které se objevovaly ve 24 různých obměnách. 402 Otisky nalezené na dně nebo plastické značky vznikaly při práci na kruhu 396 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s. 79/ Tamtéţ, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s. 303.

68 z části samovolně a z části byly vyryty úmyslně, aby označily vlastníka nebo výrobce nádoby. 403 Značky, které vznikly při výrobním procesu, byly výsledkem práce na ručním hrnčířském kruhu. 404 Při práci na noţním kruhu musela nádoba velmi pevně drţet na rotujícím kotouči, proto z něj musela být po dokončení odříznuta. Dno takto zhotovené nádoby nenese stopy po rotujícím kotouči, ale po struně, která ji od něj odřízla. 405 V souvislosti se značkami řeší archeologové celou řadu otázek. Většina keramických předmětů z období velkomoravského totiţ značky na dnech neměla. Dodnes tedy není zcela jasné, proč na některých nádobách značky jsou a na některých ne. 406 Názory badatelů na původ značek se aţ na nepatrné výjimky shodují. V otázce funkce značek však panuje velmi patrná názorová nejednotnost. 407 I přesto, ţe se z období Velké Moravy setkáváme s velkým mnoţství značek, které jsou si tvarově podobné, stejné doposud nalezeny nebyly. Tím však dochází k vyvracení názoru, ţe by značky měly vlastnický a výrobní význam, a také, ţe by byl jejich negativ přímo vyryt na horní desku hrnčířského kruhu. 408 Ani názor, ţe by značky mohly být na dno nádoby vyryty aţ poté, co částečně zaschla, nebyl správný. To nám potvrzují zejména detaily na značkách, které nenesou stopy po ostrém rydle. Jako nejpravděpodobnější se tak zdá názor, ţe značky byly otiskem negativní dřevěné matrice, která se společně s nádobou vloţila do pece, kde shořela. Tato myšlenka by odpovídala také dosavadnímu stavu výzkumů, které doposud potvrzují neexistenci dvou totoţných značek na dnech nádob. 409 Dalším moţným vysvětlením výskytu značek na dnech keramických nádob je přání zákazníka, který chtěl mít takto své nádoby označeny. 410 I přesto, ţe nám původ značek zůstává utajen, jejich interpretací se zabývá mnoho významných badatelů. Ti se často shodují na magickém účinku značek z nádob pocházejících z období Velké Moravy. 411 K. Černohorský jim navíc připisuje ještě význam vlastnický, symbolický, náboţenský, dekorativní, rodinný a rodový. 412 Značky a stejný vzhled nádob, tzv. identické nádoby nám pomohly při zjištění, jak daleko se 403 BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s Tamtéţ, s. 37 a BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s. 118/ NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s ČERNOHORSKÝ, K.: Keramika a fundamentalismus II. In: Český lid 40/ 1953, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s ČERNOHORSKÝ, K.: Keramika a fundamentalismus II. In: Český lid 40/ 1953, s DOSTÁL, B.: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966, s ČERNOHORSKÝ, K.: Keramika a fundamentalismus II. In: Český lid 40/ 1953, s a

69 keramické kusy od jednoho výrobce či z jedné keramické dílny mohly dostat. Často byly nalezeny ve vzdálenosti aţ 40 km od místa výroby. 413 Obrázek 16: Kostěná a parohová razidla kolků. 1 Budeč (Bartošková, 1995, Abb. 7: 2); 2 11 různá naleziště v západní Evropě (Knaut, 1987, Abb. 6). 413 BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s. 119.

70 Obrázek 17: Značky na dnech nádob (Hrubý 1965, s. 299, obr. 96)

71 Obrázek 18: Značky na dnech nádob (Hrubý 1965, s. 301, obr. 97)

72 Otisky po prstech hrnčíře a stopy válečkové metody na stěnách nádob Na mnoha nádobách pocházejících z období Velké Moravy se setkáváme také s otisky po papilárních liniích jejich výrobců, které jsou patrné jak na keramice zhotovované podomácky, tak i na keramice pocházející z řemeslné produkce. 414 Uvnitř nádob bývají také vodorovné rýţky, které zde pravděpodobně vznikly otáčením ručního hrnčířského kruhu, šablony 415 nebo mohly být pozůstatkem po modelování nádoby z válečků, které nebyly dokonale zahlazeny. Často se s těmito stopami setkáváme jak na vnitřní, tak i na vnější straně nádoby. 416 Po objevu noţního hrnčířského kruhu začal být povrch keramických nádob lépe opracováván a s tím také souvisejí mnohem jemnější a pravidelnější rýţky na stěnách nádob. 417 Obrázek 19: Otisky dokládající práci na ručním hrnčířském kruhu (Nekuda - Reichertová 1968, s. 38, obr. 4) 414 BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s BERANOVÁ, M.: Slované. Praha 1988, s. 118.

73 Před začátkem práce na ručním hrnčířském kruhu posypal hrnčíř rotující kotouč hrubým nebo středně hrubým pískem, aby se na něj nádoba příliš nepřilepila. Stopy po písku zůstaly na dnech nádob i po jejich vypálení v peci a tím nám poskytují cenné doklady o zhotovení keramické nádoby na ručním hrnčířském kruhu. Obrázek 20: Dno nádoby z ručního hrnčířského kruhu (Nekuda - Reichertová 1968, s. 37, obr. 3) Naproti tomu vytáčet nádoby na podsípce nebylo moţné, protoţe při tomto postupu musela nádoba na kruhu pevně drţet. Dna vytáčených nádob nesou stopy po odříznutí drátem, nití nebo noţem. Smyčka z nitě nebo z drátu zanechávala na dnech nádob patrné stopy lasturovitého svraštění. 418 Obrázek 21: Dno nádoby se stopami po odříznutí ţeleznou strunou (Nekuda - Reichertová, 1968, s. 38, obr. 4) 418 NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 37.

74 Dna s otisky po podsýpce nacházíme aţ do konce 14. století, u téměř všech nádob z keramických malovýroben, od 15. století jiţ mají všechny nádoby na svých dnech stopy po odříznutí strunou. 419 Na části velkomoravských nádob se setkáváme s otisky po látce, které zde vznikly při výrobě. Látka byla poloţena na rotující kotouč hrnčířského kruhu, aby z hlíny odsála přebytečnou vodu, na ni se poloţila nádoba, která se měla obtáčet NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s BÚTOROVÁ, E.: Experimentální výroba velkomoravské keramiky a její vyuţití ve výuce dějepisu I. (Bakalářská práce), PdF MU, Brno 2009, s. 51.

75 B) Experimentální výroba velkomoravské pece 7. Pece a jejich upravení v průběhu staletí Hlavní součástí vnitřního vybavení obytných domů, stejně jako řemeslných objektů bývalo ohniště. Mezi nimi se dají rozlišit tři základní skupiny, a to ohniska, krby a pece, toto dělení, kterému poloţil základ L. Niederle, však není zcela přesné 421 Keramická pec je zařízení, v němţ dochází k řadě fyzikálních a chemických přeměn, které jsou nutné pro vypálení keramického zboţí. 422 Vypalování předmětů je poslední fází celého procesu výroby keramických předmětů. Stejně jako můţe vypalování keramický předmět učinit trvanlivým, můţe jej také zcela znehodnotit. Abychom tomu předešli, je nutné před začátkem výroby z keramické hmoty vytlačit všechny bubliny, po zhotovení nechat předmět důkladně vyschnout a v neposlední řadě pak zvolit správný postup a teplotu výpalu. Stejně jako v průběhu staletí docházelo ke změně při technologickém postupu výroby keramického zboţí, měnila se také podoba keramického kruhu a keramické pece. Nejstarší způsob výpalu keramických předmětů byl poměrně jednoduchý, předměty byly vloţeny nebo vhozeny do ohně, kde ţár nádoby vytvrdil a učinil je tak trvanlivějšími. V porovnání s keramikou současnou však tato nebyla příliš dobře vypálená. Dnes pouţívané keramické pece dosahují mnohem vyšších teplot při výpalu, díky nimţ je keramické zboţí vypáleno kvalitněji a trvanlivěji. Dnešní keramické pece se dělí podle způsobu jejich vytápění na elektrické, plynové, na tuhá paliva (dřevo a uhlí) a na kapalná paliva. Naproti tomu u nejstarších typů pecí byla vyuţívána pouze tuhá paliva, nejvíce dřevo. Dnes se nejčastěji vyuţívají pece elektrické, které jsou na obsluhu nejjednodušší. 423 Ať jiţ byla keramika vyráběna jednoduše podomáckým způsobem nebo sloţitěji ve specializovaných dílnách, bylo nutné, aby byla před výpalem důkladně vysušená. Tento postup platil a stále platí u všech typů keramických pecí. Důkladné vysušení keramických předmětů bylo nutné dodrţet proto, aby v průběhu výpalu nedošlo vlivem vody obsaţené v keramickém těstě k prasknutí výrobku. Kaţdý, kdo se chce stát úspěšným keramikem, musí dokonale ovládat také způsob výpalu, neboť jedině ten učiní keramické zboţí trvanlivým. Proces vypalování hlíny je znám jiţ od pradávna. 421 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s. 46.

76 Kdyţ se lidé naučili ovládat oheň, který pouţívali k přípravě jídla a udrţování tepla, všimli si, ţe hliněné nádoby, jeţ sami vyrobili, při styku s plameny ještě více ztvrdly. 424 Je tedy celkem jasné, ţe dalším krokem bylo úmyslné vloţení nádob do ohně. I kdyţ se nám tento způsob výpalu keramického zboţí zdá jiţ dosti zastaralý, některé africké kmeny jej vyuţívají dodnes. Vypalování v ohni bylo pravděpodobně počátkem jediného známého způsobu, jak přeměnit křehké keramické těsto v trvanlivý materiál. 425 Pece však neslouţily pouze k výrobě keramických předmětů, jejich hlavní funkcí byla příprava a zpracování potravin, vytápění příbytků a tavení ţeleza. Dříve, neţ však naši předkové začali zhotovovat pece, vyuţívali ke všem těmto činnostem oheň. Ten se ze ţivota dávných Slovanů nevytratil ani po objevu keramických, hutnických a otopných pecí. Dokonce se s jeho pozůstatky setkáváme také na mnohých archeologických nalezištích z období středověku. Z toho lze usuzovat, ţe i nadále slouţil oheň společně se všemi typy pecí ke kaţdodennímu ţivotu obyvatel. V. Hrubý ve své práci s názvem Staré Město. Velkomoravský Velehrad uvádí: Sám zahrnuji pod pojem ohniště všechna místa, kde se rozdělával uţitkový oheň, ať byla upravena nebo zařízena jakýmkoli způsobem. Ohniskem pak rozumím místa, kde hořel otevřený oheň, ať k otápění a svícení, ať k úpravě pokrmů, nebo při výrobním procesu jakéhokoliv odvětví. Do kategorie krbů zařazuji ohniska, jejichţ konstrukcí vzniká jakési výhřevné těleso, které při topení teplo nejen vydává, ale téţ akumuluje, takţe i po vyhasnutí ohně ještě vyzařuje sáláním. Konečně ke skupině pecí počítámkromě speciálních pecí výrobních taková topná zařízení, v nichţ je oheň chráněn krytem a jeţ udrţují vnitřní teplo i po vyschnutí. 426 V průběhu staletí se setkáváme s velkým počtem různých typů ohnisek, pecí určených na pečení chleba a vaření, keramických, otopných a hutnických pecí. Popsat zde všechny typy, které se v historii vyskytovaly, nebo se kterými jsme se při mnohých archeologických výzkumech setkali, je téměř nemoţné. Proto se zde zaměříme pouze na ty, se kterými jsme se setkali na našem území. 7.1 Ohniště I přesto, ţe byl oheň jiţ od paleolitu vyuţíván k vypalování keramiky, nebyla to jeho hlavní funkce. Oheň byl nejprve udrţován, a poté také rozděláván, zejména za 424 CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s. 133.

77 účelem zpracování a přípravy potravy. Na našem území se často keramika v ohni vypalovala ještě v období raného středověku, i kdyţ to jiţ byla postupně nahrazována pecemi. I přesto se na všech archeologických nalezištích z období Velké Moravy setkáváme také s pozůstatky po ohništích. Ty se nejčastěji vyskytovaly v blízkosti obydlí velkomoravských Slovanů. Četné archeologické výzkumy nám pomohly rozpoznat a označit několik typů ohnišť, které se navzájem odlišovaly tvarem, barvou nalezených uhlíků, velikostí, zahloubením apod. Ještě v průběhu středověku se ohniště vyskytovaly společně s pecemi, a i přesto, ţe se jiţ příliš nevyuţívaly k vaření, ani k vypalování keramiky, svou úlohu v ţivotě dávných Slovanů přesto dlouhou dobu neztratily. O jejich rozdělení se zaslouţil V. Hrubý jiţ v roce 1965, při dělení je však neoznačuje jako ohniště, ale ohniska. První typ, ohniska prostá, vytvářejí na úrovni nepravidelnou barevnou skvrnu rozhozenými pozůstatky popela a uhlíků, ale zejména červeno-černě propáleným podloţím. 427 Setkat se s nimi můţeme jak na pohřebištích, kde svědčí o zapalování rituálních ohňů, tak i na mnohých sídlištích. Prosté okrouhlé ohnisko mohlo mít rozměry okolo 70 cm, o čemţ svědčí nález na lokalitě Na zahrádkách ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Další nález prostého ohniska pocházejícího z Uherskohradišťska, z naleziště 428 Na špitálkách, měl rozměry 130 x 70 cm. Dalším typem jsou ohniska prostá obloţená, která jiţ byla vyuţívána po delší dobu. O tom svědčí obloţení kameny, kterými byla vymezena velikost topeniště, buď po celém obvodu, nebo alespoň zčásti. Často bývají tyto kameny propálené ţárem rozházeny nebo nakupeny přímo ve zbytcích opuštěného ohniště. Ohniska prostá obloţená mívala průměr od 60 aţ do 150 cm. Zahloubená ohniska trvalejšího rázu mívala někdy zahlubovanou kruhovitou jamku. Silnější propálení dna a nahromadění popela kolem ní, nasvědčovalo jejímu opakovanému uţívání. Průměr těchto ohnisek se pohyboval v rozmezí od 60 do 80 cm a zahloubení okolo 20 cm, ojediněle se však setkáváme i s většími rozměry 429 (např. lokalita Na Valách ve Starém Městě u Uherského Hradiště 430 ). Některá zahloubená ohniska byla navíc obloţena kameny, stejně jako ohniska prostá. Jejich průměr se pohybuje od 90 do 100 cm a hloubce okolo 20 cm. 427 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 94, 134.

78 Ohniska sníţená, která V. Hrubý popisuje jako přesně ohraničené nehluboké prohlubně s rovným dnem, na němţ leţí vlastní ohnisko menších rozměrů, 431 která jsou nejvíce zastoupena v obytných a dílenských objektech staroměstské aglomerace. Volná část zapuštěného dna měla bránit přeskočení ohně a také se do ní často shrnoval popel z ohniska. K ukládání popela mohla slouţit také popelová jáma na dně ohniska, která byla často naplněna rozmanitým kuchyňským odpadem. Sníţená ohniska mají podle rozdílné úpravy několik variant. První má na dně oválnou jámu s rovným dnem, ve kterém bylo prosté okrouhlé ohnisko. Dále to byla okrouhlá jáma s rovným dnem, kde bylo prosté obloţené ohnisko kruhovitého tvaru, o průměru od 20 do 80 cm. 432 Dále se setkáváme s ohnisky, které měly na dně oválné jámy prosté zahloubené ohnisko kruhovitého obrysu, které bylo provázeno menší jámou ledvinovitého tvaru, zahloubenou před ohniskem. Ve dně jámy s ledvinovitým půdorysem dlouhé aţ 300 cm byly zahloubeny dvě menší prohlubně, v jedné z nich bylo zahloubené ohnisko a druhá slouţila jako jáma popelová. Ke sníţeným ohniskům lze typologicky zařadit také některé ţelezářské vyhřívací výhně, které odpovídají zahloubeným ohniskům, umístěným v jamách různých tvarů. Ohniska vyvýšená byla vyšší neţ okolní úroveň terénu. Oheň byl rozděláván na povrchu výstupku vymodelovaného z podloţí hlíny ve tvar okrouhlý o průměru okolo 70 cm a výšce 10 aţ 15 cm. Někdy mohly mít obdélný tvar dosahující rozměrů asi 90 x 70 cm. U obou typů bývala také popelová jáma. V. Hrubý uvádí: Poněvadţ celou plochu topeniště pokrývala vrstva jemné výmazové hlíny červenočerně propálené v síle 6 cm, domníval bych se, ţe vyvýšená ohniska slouţila snad jiţ speciálnímu účelu snad pečení chlebových placek. 433 Stejný účel pravděpodobně mívala také vyvýšená ohniska s pánví, čtvercového tvaru. 434 Za přechodný článek ke stolovým krbům můţeme povaţovat čtvercové vyvýšené ohnisko obloţené pískovcovými kameny, které byly umístěny v rozích a uprostřed jeho stran. Posledním typem ohniska bylo štětované, které bylo pokryto hustě vedle sebe kladenými lomovými kameny, na nichţ, stejně jako mezi nimi, plál oheň. O tom svědčí nejen jejich silné propálení, ale i popelovité sledy mezi nimi i pod nimi. Kameny, které leţely přímo v ohni, tvořily jakési akumulační topné těleso, proto lze i ve 431 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 136.

79 štětinovém ohnisku najít jakousi primitivní formu krbu. 435 Keramické předměty, které byly vypalovány v ohni, nedosahují kvůli niţší teplotě výpalu takové kvality, jako předměty pocházející z keramických pecí. Při vypalování keramického zboţí v otevřeném ohni muselo být nejprve veškeré dřevo dokonale spáleno. Poté byly do vzniklého ţhavého popelu dány dnem vzhůru hliněné nádoby. Ţár z popelu umoţnil vypálení vody z keramického těsta při teplotách přesahujících bod varu (100 C), čímţ bylo zabráněno prasknutí předmětu kvůli vypařující se vodě v průběhu pálení. Kdyţ byly nádoby vysušeny, přešlo se k jejich konečnému výpalu v ohni. Proces vypalování v otevřeném ohni je v porovnání s keramickou pecí o dost rychlejší, ale často je tato rychlost na úkor kvality a trvanlivosti předmětů. Další nevýhodou výpalu v ohni bylo časté praskání nádob, kterému se částečně dalo zabránit přidáváním různých příměsí do keramické hmoty. Díky nim byla hlína odolnější vůči teplotním nárazům, které byly vyvolány rychlým pálením. Další způsob jak částečně zabránit popraskání nádob bylo jejich předehřátí, k čemuţ se pouţívala sláma zapálená uvnitř nádoby Nástin vývoje pece na pálení keramiky od středověku Díky mnohých výzkumům je zřejmé, ţe se ve středověku běţně nádoby vypalovaly při teplotách přesahující 800 C. 437 K vytápění keramických pecí bylo v tomto období vyuţíváno výhradně dřevo. Dnes převládá názor, ţe chceme-li pálit keramické předměty v peci na dřevo a dosahovat přitom teploty okolo C, musíme uţívat tvrdé dřevo, jako je dubové a bukové. Tvrdé dřevo sice hoří dlouho, ale krátkým plamenem, 438 proto jsou k vypalování vhodnější dřeva měkká hořící dlouhým plamenem. 439 Kvalita topiva měla vliv také na konečné zabarvení nádob, tmavočerná barva byla pravděpodobně způsobena jakostí dříví, kterým se pec vytápěla. Vliv na barvu mělo i to, zda bylo dříví suché nebo vlhké, zda obsahovalo více pryskyřice a jak moc docházelo k uvolňování kouře a sazí při jeho spalování. 440 Velká produkce keramického materiálu z raného středověku by naznačovala také existenci mnoha keramických pecí. Ve skutečnosti však z období od 6. do 13. století 435 HRUBÝ, V.: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s Tamtéţ, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 48.

80 máme doklady nanejvýš 60 exemplářů objevených na 17 lokalitách České republiky, Slovenska a Polska. 441 Nejstarší známá produkce keramických předmětů, kde lze s jistotou doloţit místní výroba pochází z 9. století z lokalit v Nitře Lupce a v Sadech u Uherského Hradiště. 442 Přesto, ţe se v 9. století setkáváme s keramickými pecemi, nestaly se ještě běţným výrobním objektem a nadále se k pálení keramiky více vyuţívaly archeologicky velmi těţko zaznamenatelné pece polní. 443 Přední místo mezi keramickými dílnami raného středověku zaujímá pracoviště v Nitře Lupce s celkem dvanácti nalezenými pecemi, které byly uţívány po dobu 60 aţ 70 let. 444 Datování tohoto pracoviště se opírá o dvě důleţité události, první jsou lupecké výrobky nalezené na hradním kopci v horizontu, který následoval po uloţení hrobů datovaných do 1. pol. 9. století. 445 Druhé se opírá o pohřebiště nalezené vedle dílny obsahujícího mnoho nádob lupeckých hrnčířů a s nimi také mnoho šperků řazených do 3. třetiny 9. aţ 10. století. Výsledný maximální interval je 60 aţ 70 let, skutečný čas však mohl být podstatně kratší. Dnes se s jistotou nedá ani vyloučit, ţe lupecká dílna byla ve skutečnosti ještě větší, neţ jak byla objevena archeologickým výzkumem. Tomuto tvrzení by napovídal také fakt, ţe doposud nebyly nalezeny těţební jámy, které v případě jiných dílen často tvořily součást výrobního areálu. 446 Pece tak mohly být rozmístěny ve větších vzdálenostech od sebe. 447 Za další projev specializace místních hrnčířů lze povaţovat jejich distribuci do okolí. Podle výzkumů mnohých pohřebišť z období od 9. do 10. století máme doklady o distribuci keramiky pouze z dílny v Lupce. Ty se nejčastěji nacházeli ve vzdálenosti 30 km od místa výroby. Některé výrobky však urazily vzdušnou čarou vzdálenost 60 km VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s BEDNÁR, P.: Sídlisková štruktúra Nitry v 9. storočí. In: Galuška, L., Kouřil, P., Měřínský, Z.: Velká Morava mezi východem a západem, Brno 2001, s VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s BIALEKOVÁ, D.: Pramene k dejinám osídlenia Slovenska z konca 5. aţ z 13. storočia. I svazek, Nitra 1989, s. 196 a VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s. 33.

81 Obrázek 22: Pece z Nitry Lupky (Chropovský, 1961, obr. 5) Další velkomoravská keramická pec byla objevena při archeologickém výzkumu v lokalitě Sady u Uherského Hradiště, v níţ se vyráběla tzv. keramika antických tvarů známá z několika lokalit v jiţní části Moravy a na jihozápadě Slovenska. I přesto, ţe počet nalezených nádob této keramiky zvyšuje, nelze ji povaţovat za typický výrobek velkomoravského hrnčířství. Podle současného stavu bádání nepocházeli tito výrobci z území dnešní Moravy nebo Slovenska, ale spíše z Bulharska nebo dolního Podunají, 449 tedy z oblastí, které bylo ovlivněny byzantskou hmotnou kulturou. Rozdílnost této keramiky nespočívá pouze v neobvyklých tvarech, ale především v jejich zaměření na stolní, nikoliv kuchyňské pouţití. 450 V peci byly zjištěny dvě sloţky, keramická střešní krytina a nádoby antických tvarů. Konstrukce pece byla vertikální. 451 Hlavní produkce nebyla zaměřena na výrobu keramiky antických tvarů, ale spíše pálených tašek uţívaných pro zdejší chrám. Pravděpodobně nebyla určena k vypálení střešní krytiny pro celý kostel, neboť tašky z této pece tvořily 452 mezi všemi v lokalitě nalezenými taškami pouze malý podíl. Spíše měla poskytnout materiál na opravu, nebo na zastřešení nějaké přístavby. Po splnění 449 VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s Tamtéţ, s GALUŠKA, L.: Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše velkomoravské. Brno 1996, s VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s. 36.

82 úkolu jiţ hrnčíř neměl důvod v místě zůstávat a hledal uplatnění jinde. 453 V. Hrubý upozornil na patrnou souběţnost nálezů keramické střešní krytiny a keramiky antických tvarů se stavbou zděných kostelů na nejvýznamnějších centrech Velké Moravy - Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko a Mikuliče. 454 Z těchto center se pak keramika antických tvarů dostávala i do venkovského prostředí. Dnes není zcela jasné, zda byli tito hrnčíři svobodní nebo byli organizováni nějakou vrchností. I za předpokladu nevolného postavení pravděpodobně dostávali za svou práci odměnu, a tak představovali jakousi námezdnou sílu. Cizím původem hrnčířů by bylo moţné vysvětlit výskyt dvoukomorové pece v Sadech, která na velkomoravském území byla v této době jen výjimečným výrobním zařízením. 455 Obrázek 23: Keramická pec Staré Město Na kostelíku (Snášil, 1982, obr. I, II) Keramická pec ze Sadů v Uherském Hradišti nám pomáhá určit kapacitu raně středověkých keramických pecí. Její klenba měla polokulovitý, mírně vejcovitý profil a výšku shodnou s průměrem kruhového dna vypalovacího prostoru. 456 To bylo potvrzeno také při posuzování dalších pecí, jejichţ klenba se zachovala sice méně, ale i přesto je na nich patrný úhel náběhu zaklenutí. U všech typů pecí se největší šířka kopule nacházela u základny pece. Výšku vypalovacích komor lze vypočítat na základě 453 VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s. 57 a VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s Tamtéţ, s. 31.

83 jejich půdorysu a tím odhadnout i přibliţnou kapacitu pecí. Tu lze názorně ukázat na nádobách o výšce a šířce 20 x 20 cm, coţ byl nejběţnější rozměr nádob zhotovovaných v tomto období. Ukázalo se, ţe se do pecí vlezla várka asi 50 hrnců, které byly umístěny tak, aby se nedotýkaly její klenby. Produkce 50 hrnců odpovídala roční spotřebě asi 12 lidí. Z toho vyplývá, ţe by pro roční spotřebu jednoho sídliště s deseti usedlostmi stačily čtyři výpaly. Kaţdou další várku by bylo moţné směnit mimo sídliště. I přesto, ţe se jedná pouze o přibliţné odhady, nasvědčují tomu, ţe by jediný hrnčíř mohl zásobovat i několik sídlišť. 457 Obrázek 24: Nálezy hrnčířských pecí z stol. na území Německa, Polska, Slovenska a ČR. 1 Sady; 2 Ţelechovice; 3 Hoste; 4 Nitra-Lupka, Nitra Draţovská cesta; 5 Slovenské Ďarmoty. (Varadzin, 2010, s. 24, obr. 7) Středověké keramické (hrnčířské) dílny byly nejčastěji umístěny na předměstích nebo v blízkosti hradeb, aby bylo zmenšeno nebezpečí poţáru a znečištění města kouřem. 458 Na bezpečnost pecí museli dohlíţet představení cechu, kteří kontrolovali zejména, zda je komín v pořádku, špatný komín totiţ často způsoboval poţáry VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (2). Praha 1985, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 39.

84 S celkovým ekonomickým i sociálním vývojem souvisí technické i výrobně obchodní změny v hrnčířství, které můţeme datovat do 13. století, kdy pomalu doznívá tradiční výroba keramiky z období hradištní, coţ je patrné na tvarech, technologii i výzdobě. V průběhu 13. a 14. století se vyvinula specializovaná výroba pro trh, která úzce souvisela s technologickým pokrokem. 460 Nárůst tvarové rozmanitosti ve 14. a 15. století byl ovlivněn vznikem větších městských středisek. 461 Nejkomplexnější dosud zachycené pracoviště můţeme nalézt v Mohelnici, kde byla zachycena těţba hlíny, zpracování keramické hmoty a také výpal. 462 Chybí pouze výrobní odpad z keramické produkce. 463 Za pozornost stojí oddělení výrobního areálu od obytné části a rozdělení do samostatných částí podle jednotlivých etap výroby. 464 K prvním objevům středověkých keramických pecí došlo v Čechách a na Moravě koncem 19. století, a to ve Břve, v Broučkově, v Čáslavi, v Kroměříţi a v Blansku. Těmto nálezům nebyla věnována patřičná pozornost, 465 protoţe při nálezu pece se více pozornosti věnovalo nálezům uvnitř, neţ pecím samotným. 466 Dalšími cennými objevy byla skupina tří pecí zahloubených do sprašového podloţí, která pochází z Kostelce v Čechách. 467 Dále to byla pec ze Znojemska, jejíţ dno bylo rozděleno mazanicovým soklíkem na dva kanály o velikosti 30 x 40 cm. Ty byly ještě překlenuty deskovitými surovými kameny. Na vrchní straně byly kameny pokryty vyhlazenou vrstvou mazanice v tloušťce 2 aţ 3 cm. I přesto, ţe horní část byla kvůli zemědělství zcela zničena, spodní část se dochovala v poměrně dobrém stavu. Ve výplni pece byly nalezeny kameny, úlomky cihel, zvířecí kosti a také málo typické střepy kachlů a nádob, které lze datovat do 15. aţ 16. století. 468 Se stejným typem pece jako na Znojemsku se setkáváme také u pece ze 14. století nalezené v Kostelci u Jihlavy. Ta měla půdorys o velikosti 180 x 190 cm a středový sokl byl pravděpodobně zhotoven z kamene. Za zmínku zde stojí také nález uvnitř pece v podobě mastného jílu, ze kterého byl pravděpodobně zhotoven původní 460 PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (2). Praha 1985, s Tamtéţ, s VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s MĚŘÍNSKÝ, Z.: K problematice archeologického výzkumu řemeslné výroby 10. aţ první poloviny 16. stol. Na Moravě a Slezsku. In: Archeologia historica, Brno1983, s VARADZIN, L.: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy století v archeologických pramenech. In: AR LXII, Praha 2010, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s Tamtéţ, s RICHTER, M: Pravěk Kostelecka a nové archeologické nálezy, Hradecký kraj II, 1958, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s. 41.

85 rošt. Další cenné nálezy keramických pecí, které poskytly nové poznatky o středověkém hrnčířství, pocházejí ze zaniklé středověké osady Mstěnice a z Kapucínského náměstí v Brně. Všechny čtyři zde nalezené pece byly zapuštěny do země, jejich dna byla rozdělena podélným soklem na dva topné kanály. 469 Stěny pecí byly omazány a kupolovitě zaklenuty. Díky bohatým nálezům keramické produkce uvnitř všech pecí dnes můţeme celkem přesně určit, ţe pece ze Mstěnic byly postaveny ve 13. století a pece z Brna spadají do 15. století. Mstěnické pece obsahovaly kuchyňské nádobí, jako byly bezuché hrncovité nádoby a mísy. Keramické pece z Brna vyráběly kachle, hrnce, poklice, dţbány, mísy, trojnoţky a poháry. Brněnské pece byly rozměrově větší, neţ pece nalezené ve Mstěnicích, coţ bylo zejména tím, ţe tyto pece zásobovaly keramikou měšťanské domy uvnitř hradeb. Také teplota při výpalu byla v těchto pecích vyšší, dosahovala výšky 900 aţ 920 C, pece ve Mstěnicích dosahovaly pouze teploty v rozmezí 850 aţ 860 C. Díky mnoha výzkumům středověké keramické produkce dnes máme doklady o existenci dvou typů pecí, a to horizontální a vertikální. Jejich základním znakem pro rozlišení bylo vzájemné postavení prostoru topného a vypalovacího. Pec vertikální měla celé topeniště pod roštovým dnem pece, kterým plamen vniká do horního prostoru pece. Pec horizontální má topeniště před vypalovacím prostorem. 470 P. Rada nazývá první ze jmenovaných typů jako pec s plamenem stoupajícím a druhou označuje jako pec s plamenem vodorovným, leţatou nebo kaselskou. 471 Hlavním typem středověkých keramických pecí byly pece leţaté, vedle nichţ se objevovaly i starší pece vertikální. 472 První typ je zastoupen pecemi skládajícími se ze dvou prostorů umístěnými nad sebou a navzájem oddělený horizontálním hliněným roštem, který byl opatřen průduchy. Dolní prostor pece lze nazvat topnou komorou, neboť v této části bylo zapáleno dřevo k vytápění pece. Horní část pece nad roštem slouţila k vlastnímu vypalování nádob a moţno ji proto nazvat komorou vypalovací. 473 U nás byly tyto pece nalezeny v Ţelechovicích a v Kroměříţi. 474 Pece, které se skládaly ze dvou komor navzájem oddělených hliněnou roštovou konstrukcí, známe jiţ od střední doby bronzové z území Rakouska. U nás se s nimi setkáváme v Troubsku u Brna v kultuře 469 NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s Tamtéţ, s RADA, P.: Kniha o technikách keramiky. Praha 1956, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 42.

86 velatické a dále pak v období laténském a keltském. 475 V pecích tohoto typu vypalovali své výrobky také staroslovanští hrnčíři, o čemţ svědčí nálezy pecí na Slovensku v Nitře 476 a na Moravě v Sadech u Uherského Hradiště. 477 K leţatým pecím se řadí objevy pocházející z Břví, z Broučkova, z Brna a z Kostelce v Čechách. Za přechodný typ mezi pecemi vertikálními a horizontálními lze označit pece objevené ve Mstěnicích, v Kostelci a ve Znojmě. I přesto, ţe tyto pece mají konstrukci velmi podobnou pecím vertikálním, neboť pevný rošt je v nich nahrazen volným překrytím topných kanálů, přece se od pecí vertikální odlišují tím, ţe jejich přední část je společná, plamen tedy mohl pronikat do prostoru s keramikou. Uvnitř byl pevně zabudovaný rošt, který odděloval komoru vytápěcí od komory vypalovací. Funkci roštu nahrazoval sokl, který na dně pece vytvářel dva topné kanály. Tato úprava vytápěcí komory s pevným roštěm, se vyskytuje i u některých pecí první skupiny, jako například u pece pocházející z pozdního laténu v Bratislavě. 478 Jejich půdorys bývá oválný nebo ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku se silně zaoblenými rohy. 479 Typickým znakem byl sokl zhotovený z mazanice, z cihel nebo z kachlů. Rovněţ pece byly důkladně omazány mazanicí a kopulovitě zaoblené. K vytvoření kupole mohly být pouţity buď hliněné prstence, nebo proutěný výplet omazaný hlínou. Uprostřed této klenby byl ponechán malý otvor, který slouţil jako komín. Vypalování nádob ve středověkých pecích se příliš nelišilo od polních pecí pocházejících z 19. století. 480 V přední části pece byl rozdělán oheň a po získání čistého plamene byly uhlíky nahrnuty do topných kanálů. Tyto topné kanály byly překryty deskovitými kameny nebo hliněnými destičkami, mezi kterými se ponechaly otvory, aby jimi mohlo sálat teplo do vypalovacího prostoru, kde byly narovnány nádoby. Po dokončení vypalování byl otvor do pece i komínový otvor zadělán střepy, aby nádoby chladly pomalu. Vyndávání nádob, čištění i opravy pece se patrně dělaly z předpecní jámy otvorem, který svými rozměry umoţňoval vlézt do pece a dosáhnout aţ na zadní části jejího prostoru. Pece byly nečastěji postaveny ve směru západ východ, tj. ve směru, kterým u nás nejčastěji vanou větry. 481 Vývojově navazuje tento typ 475 HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s HRUBÝ, V.: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. In: ČMM, Brno 1965, s NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s Tamtéţ, s. 43/ Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 47.

87 středověkých pecí na malé hrnčířské pece z doby římské. Nesetkáváme se s nimi však pouze na našem území, jejich doklady známe také z Polska, Francie, Maďarska, Slovenska a jinde. 482 V dalším období se ze středověkých pecí začíná vytrácet původní rošt, protoţe se často poškozoval a musel být opravován. Místo něj se začaly vyuţívat velké ploché kameny, které mohly být na povrchu omazány hlínou, nebo hliněné destičky, na které byly nádoby stavěny. Všechny keramické pece pocházející z období středověku byly zahloubeny do země, aby dobře udrţovaly teplotu. Teprve od 15. století máme doklad pece pocházející z Brna, na jejíţ stavbu byly pouţity cihle a kachle. Také ve vnitřním vybavení této pece se setkáváme s novým prvkem, a to se dvěma příčnými rameny přes topné kanály. Pravděpodobně se jednalo o zbytek stěny rozdělující pec na dvě části. První část byla předsíň, kde byl zakládán oheň, a druhá část tvořená vlastní pecí, v níţ se keramika vypalovala. 483 Obrázek 25: Srovnání velikosti ploch vypalovacích prostorů některých hrnčířských pecí z 9. aţ 15. století. (Varazdin, 2010, s. 54, obr. 31) 482 NEKUDA, V., REICHERTOVÁ, K.: Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Brno 1968, s Tamtéţ, s. 48.

88 Křtěnská pec pocházející ze 17. století se skládala z ohniště překlenutého obloukovými pásy a z vlastní části pece. 484 Pozdější doklad nacházíme v peci toufarské pocházející z 18. století z Vyškova, v níţ bylo ohniště rozděleno nízkým zděným soklem uprostřed na dvě poloviny. Takto vytvořenými kanály se rozváděl ţár pod pecí. Kanály byly překlenuty osmi zděnými obloukovými pásy, tzv. krátny. Na soklu a na krátnovém klenutí, které bylo stejně vysoké jako sokl, byla podlaha z hliněných ploten, oddělující ohniště od vlastní pece. Mezi jednotlivými krátny byly ponechány mezery, aby ţár procházející kanály mohl vnikat do pece na výrobky, které v ní byly umístěny. 485 Obrázek 26: Nálezy hrnčířských pecí z stol. na území Německa, Polska, Slovenska a ČR. 1 Bruntál; 2 Česká Lípa; 3 Kostelec nad Orlicí; 4 Mohelnice; 5 Mstěnice; 6 Staré Město Na Kostelíku + Staré Město Za Zahradou; 7 Tisová (Staré Mýto); 8 Vícov (nejisté/uncertain); 9 Bajč; 10 Przemyśl-Zasanie. (Varadzin, 2010, s. 24, obr. 8) Moderní uhelné pece se objevují jiţ v 17. století, kdy bylo levné a dostupné uhlí, dnes se s nimi jiţ příliš často nesetkáme. 486 Princip vypalování v uhelných pecích je stejný jako u ostatních pecí na tuhá paliva, 487 ale při vypalování v nich vznikalo velké mnoţství nečistot (např. síra a popílek), které mohly poškodit výrobky. Ochranou proti těmto nečistotám můţe být nehořlavý kryt nebo samostatná ochranná komora. 488 Při 484 ČERNOHORSKÝ, K.: Moravská lidová keramika. Praha 1941, s Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. 62.

89 výpalu je potřebné více prostorné topeniště a jemnější rošty. Také teploty, kterých lze v tomto typu pece dosáhnout, stejné, jako ty ve dřevo spalujících pecích. 489 Olejové pece jsou v dnešní době spíše na ústupu. 490 Spalování paliva v olejových pecích je sloţité a vzhledem k velkému mnoţství výparů nejsou tyto pece vhodné pro velká města. 491 Vstřikování oleje do pece můţe být buď po kapkách, nebo za pomoci tlakového čerpadla vstřikujícího jemnou mlhou olej smíchaný se vzduchem. Při stavbě této pece je nutné počítat s velkým prostorem pro plameny, které jsou díky přidanému oleji velice dlouhé. Navíc je nutné co nejvíce oddělit keramické zboţí od plamenů, olejové pece produkují ve vypalovací komoře mnoho nečistot, proto musí být předměty chráněny; ať uţ tak, ţe je dáme do uzavřených pouzder vyrobených z ţáruvzdorných materiálů, nebo ţe pouţijeme pece s muflí. 492 Plynové pece jsou v dnešní době uţívány hrnčíři, kteří chtějí vyuţívat výhod plamenných pecí. 493 U plynových pecí se setkáváme s vysokotlakými (na spalování propan-butanu) a nízkotlakými (na spalování zemního plynu) a středotlakými hořáky. 494 Rozdělujeme je podle moţnosti vedení plamene při výpalu na se vzestupným plamenem, s leţatým plamenem, 495 se zvratným plamenem 496 a s cyklonovým plamenem. 497 Instalace a údrţba těchto pecí je poměrně levná, náklady spojené s dobou pálení (a tím i palivem jsou podstatně niţší neţ náklady spojené s provozem elektrických pecí. 498 Pro výrobu plynových pecí se většinou vyuţívají nejlepší pěnošamotové cihly. 499 Její regulace při výpalu není nijak sloţitá, buď je vstřikováno více vzduchu a méně plynu, nebo naopak. Dnešní plynové pece jsou jiţ vysoce automatizované a umoţňují hrnčířům jak regulovat teplotu a dobu pálení, tak zvolit mezi okysličením nebo zredukováním atmosféry uvnitř pece. 500 Plyn v nich vyuţívaný můţe být jak potrubní, tak i stlačený v lahvích. Přírodní plyn je směsí hydrokarbonů, včetně metanu. Propan a butan se získávají z nafty a oba jsou dostupné jak ve válcích a bombách, tak ve velkých nádrţích. Tyto plyny mají více kalorií na kubický metr neţ 489 CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s. 56 a Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s. 63.

90 přírodní plyn. 501 Její výhodou je moţnost kontroly atmosféry uvnitř pece v průběhu vypalování. Díky tomu lze snadno vyvolat při vypalování redukční nebo oxidační atmosféru. 502 Naproti tomu jejich nevýhodou je nutnost dodrţování přísných bezpečnostních pravidel. 503 Poslední jsou pece elektrické, ve kterých je průběh výpalu regulovatelný a nejméně komplikovaný. 504 Ovládají se spínačem a jediným úkolem obsluhy je sledovat růst teploty a při dosaţení poţadované výše pec vypnout. Dnes existují i pece, které se po dosaţení určité teploty automaticky vypnou, a to díky pyrometru či ţároměrce, která se ohne a vypne přívod elektrického proudu. 505 Díky snadnému ovládání je tento typ keramických pec velmi vhodný také pro školní zařízení a zájmové krouţky. 506 Pec je zpevněna kovovou konstrukcí, ve které jsou umístěny ţáruvzdorné cihly. Mezi plechem a cihlami je tenká vrstva izolačního materiálu. Nakládání bývá nejčastěji zepředu, ale jsou také typy s vrchním plněním. Také umístění elektrické pece v ateliéru bývá snadné, většinou stojí na pojízdné konstrukci, která umoţňuje dle potřeby její přesouvání. Elektrické pece jsou často vyloţeny keramickým izolačním materiálem, 507 díky němuţ dochází ke značnému sníţení spotřeby elektrické energie. 508 Jejich nevýhoda spočívá v moţnosti vypalovat pouze v oxidačním ovzduší. 509 Pro redukční výpal nejsou vhodné, protoţe v tomto prostředí dochází ke korozi kovu, čímţ se zkracuje ţivotnost topných článků. Většina elektrických pecí má na dveřích bezpečnostní vypínač, který vypne pec v případě jejího otevření. Elektrické pece jsou v dnešní době díky snadné obsluze uţívané nejčastěji Pec využívaná k topení a na vaření Nejdůleţitějším vnitřním vybavením všech typů obydlí dávných Slovanů bylo ohniště nebo pec. 511 Díky experimentu I. Pleinerové, která vyzkoušela dva způsoby vytápění příbytků, dnes víme, jaké teploty mohli naši předkové ve svých obydlích 501 CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s SCOTTOVÁ, M.: Keramika. Praha 2009, 1992, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s ŢÍLA, K.: Průvodce keramika. Praha 2005, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s Tamtéţ, s ROSOVÁ, D.: Keramika. Dekorativní techniky. Praha 2003, s CHAVARRIA, J.: Velká kniha keramiky. Praha 1996, s BERANOVÁ, M.: Slované, strana 192

91 dosáhnout. V rekonstrukci chalupy ze 6. století vyzkoušela ohniště vyloţené oblázky, které velmi dobře udrţují a vedou teplo. V rekonstrukci chaty z 9. století postavila pec. Na otevřeném ohništi i v peci kolektiv autorů dlouhodobě topil a dokonce se zde pokoušel i vařit. Oheň hořel velmi dobře a dým se v chalupách nedrţel, protoţe odcházel pryč dvěma záměrně ponechanými malými otvory ve střeše, a také celou střechou. Důleţitá byla také správná volba topiva, které muselo být z tvrdého a dobře vysušeného dřeva, aby méně dýmilo. Nejlepší bylo dřevo bukové, i přesto se v chalupě při horším počasí drţela v horní části příbytku kouřová clona ve výšce okolo 1 aţ 1,2 metru. Za jasného počasí pak stoupal dým mnohem lépe a rychleji z chalupy odcházel. 512 Jak je známé z etnografických analogií, tyto chatrče mívaly kromě otvorů ve střeše a prodyšné střechy také ještě otvor v horní části dveří, který se mohl v případě potřeby odkrýt nebo naopak zakrýt. 513 I přes silné zakouření horních částí obydlí si několik pokusných kolektivů brzy na pobyt v chatě dobře zvyklo a vydrţeli zde i v nepříznivém zimním období. Teplota uvnitř chalupy nebyla příliš vysoká, ale poměrně stálá, i za velkých mrazů se pohybovala okolo 13 C, při oteplování dosahovala 18 C, v noci se pak udrţovala nad bodem mrazu. Pece z kamene nebo hlíny byly sloţitějším zařízením, 514 o tom svědčí také nálezy pecí, které se dochovaly téměř v pouţitelném stavu ve vesnicích ze 6. aţ 7. století v Roztokách u Prahy a z hradiště z 8. aţ 9. století v Klučově u Českého Brodu. Mnohem lépe zachovaly pece kamenné, které Slované stavěli z kamenů, kladených nasucho na sebe, aniţ by je přitom spojovali maltou. Pece tvořily nad ohništěm kulatou klenbu a kouř nejčastěji odcházel otvory mezi kameny. 515 U hliněných pecí tomu bylo patrně jinak, jak nám naznačují poměrně vzácné nálezy lépe dochovaných pecí, například z hradiště Pohansko u Břeclavi na Moravě. V jedné z pecí, v níţ byly zbytky kopule částečně vtesané do stěn zemnice, procházel klenbou na povrch otvor, zřejmě pro odvod kouře. 516 Topeniště v peci Slované vymazávali hlínou a vykládali kameny nebo drobnými oblázky, někdy je také vykládali střepy z rozbitých nádob, coţ mělo pomoci v peci déle udrţovat teplo. Topeniště bývala nejčastěji rovná nebo slabě zahloubená. Někdy se také setkáváme s předpecním otvorem, tzv. pekelcem. U pecí od 8. aţ 9. století lze jiţ 512 PLEINEROVÁ, I.: Experimenty se stavbou a obýváním staroslovanských domů. In: Vesmír 61 č. 12, 1982, s BERANOVÁ, M.: Slované, Praha 1998, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 194.

92 předpokládat existence dymníku, tedy zařízení slouţící k odvádění kouře do otvoru ve střeše nad pecí. Kostra dýmníku byla zhotovena z proutí nebo dřeva do tvaru válce či jehlanu a omazána silnou vrstvou hlíny. Podobné zařízení mohlo být zhotoveno také nad ohništěm, zejména bylo-li lépe ohrazeno, například zděným nároţím. Tomuto nasvědčují také nálezy drobných kůlových jamek u pece, případně také u ohniště. S dokonalejšími zařízeními na odvod kouře se setkáváme častěji na významných centrech, v obydlích s většími prostorami a stropem a hlavně v obydlích s více patry. V jednoduchých zemnicích ze 6. a 7. století, s jednou nepříliš velkou místností, byly zařízení pro odvod kouře spíše výjimkou, i přesto zde mohlo jednoduché provedení tohoto zařízení existovat. Kdyţ se začali budovat stavby s více místnosti, nejčastěji se dvěma aţ třemi, bývalo otopné zařízení pouze v jedné z nich. Někdy se v místnosti, kde se nacházela pec, také bydlelo, další místnosti pak slouţily jako síň a komora. Jindy slouţila místnost s pecí pouze k vaření a spalo se i bydlelo se v místnosti jiné. V tomto případě byla pec v rohu stavení nalepená na stěnu oddělující obě místnosti. Tím, jak se stěna zahřívala, vytápěla obytnou místnost. 517 Teplo mohl dávat také dobytek, který byl v zimě ve stejné místnosti s lidmi nebo byl ustájen vedle v síni nebo v přízemí pod horní obytnou místností. Toto je však doloţeno spíše pro starší germánské oblasti, kde byly velké stájové domy pro lidi i zvířata. 518 Obrázek 27: Dymník v Pohansku u Břeclavi, 9. století (Beranová 1988, s. 192) 517 BERANOVÁ, M.: Slované, Praha 1998, s Tamtéţ, s

93 Mezi 13. aţ 15. stoletím se podle archeologických pramenů ve středoevropských domech vyskytovaly tři základní skupiny topenišť, otevřené ohniště bez pece, otevřené ohniště spojené s pecí v jediné otopné zařízení a samostatná pec bez otevřeného ohniště. S etnografickou pomocí lze v těchto skupinách rozlišit jednotlivé typy, obvykle vázané na regionálně-etnické zvyklosti. Z hlediska funkce bylo ohniště univerzálním tepelným zdrojem slouţícím jak k vaření a k pečení, tak k vyhřívání. 519 Za otevřené ohniště bez pece můţeme označit ohniště umístěné uprostřed místnosti na holé zemi. V trvale obývaných domech nebýval jiţ v tomto období příliš častý. Nejčastěji jej archeologické prameny dokládají v jednoprostorových nebo dvoudílných podzemnicových provizóriích, dřevěných chatrčích na vsi i ve městech. 520 Mnohem častější bývalo otevřené ohniště na zvýšeném (hliněném, kamenném nebo cihlovém) podstavci nebo v krbovém výklenku umístěné v koutu místnosti. Odvod kouře byl buď volný, nebo otvorem ve stropě (dymníkem), teprve později se začal uţívat otevřený komín. Postupně se vyvinuly dva typy vytápění obytné místnosti. Buď to byl starší tepelný zdroj, který byl obsluhován uvnitř jizby, nebo novější obsluhovaný z venku. V prvním případě hovoříme o tzv. dymné (černé) místnosti, ve druhém případě vyţadoval systém otopného zařízení zvláštní kout nebo místnost umístěnou obvykle v zadní části síně, kde bylo otevřené ohniště určené pro přípravu potravy a vytápění topeniště umístěného ve vedlejší místnosti. 521 Zpočátku neměly dokonalý odvod kouře, v nejlepším případě odcházel otvorem ve stropě, dymníkem. Obytná místnost z tohoto období, ve které byl velký problém kouř, byla nazývána dymným pokojem. Aby dým v příbytku nevadil, stavěly se poměrně vysoké stropy, ke kterým dým stoupal a odkud obráceným korytem klenby unikal pryč. Místnost byla odvětrávána otvorem pod stropem (klenbou) menším okénkem v čelní štítové zdi. Odvětrávání bylo problematické zejména v zimě, kdy byly tyto okna zavřeny. Změnu přineslo obrácené topeniště do síně, kdysi začazená dymná (černá) místnost se stala městskou světnicí (bílou jizbou) s vnějším vytápěním. V této místnosti se nepeklo ani nevařilo, pouze se zde jedlo, odpočívalo a spalo. Tato změna na vesnicích nastala asi v 16. století. Systém otopu ze síně vedl ke vzniku černé kuchyně, místnosti v zadní části síně, kde bylo otevřené ohniště, v nichţ se připravovalo jídlo a 519 PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (1). Praha 1985, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 365.

94 odkud byla vytápěna kamna a pec umístěná ve vedlejší světnici. Otočením topeniště do síně (černé kuchyně) došlo ke změně půdorysu pece, který díky protaţení otvoru do pece (čelesna) zdí mezi světnicí a síní získala hruškovitý tvar Pece na tavbu železa Hutnické dílny bývaly v období Velké Moravy stavěny na okrajích běţných sídlišť nebo v jejich těsné blízkosti. Vlivem přílišné těţby a narůstajícího počtu obyvatel a s ním spojeného růstu spotřeby ţeleza, došlo na mnoha dřívějších nalezištích zcela k vytěţení loţisek ţelezné rudy. 523 V průběhu 8. století, v době významného hospodářského a politického rozkvětu se setkáváme s velmi citelným nárůstem poptávky po ţeleze, která souvisela se stavbou hradišť, na kterých byla potřebná dobrá zbroj pro vojenské účely. 524 Samostatnou skupinu tvoří pece k tavení ţelezných předmětů. Na jejich výrobu byl nejčastěji vyuţíván jíl, písek a kámen. Ţáruvzdornost jílů významně převyšovala potřeby dávných zpracovatelů ţeleza, neboť se pohybuje nad teplotu C. Pro stěny pecí, výmazové vrstvy pecí, formové cihly a panely se uţíval jíl mísený s jemnějším i hrubozrnnějším pískem. 525 Hutnické pece lze rozdělit na pece vtesané do terénu, vestavěné pece s tenkou hrudí, nadzemní šachtové pece s mělkou nístějí a velkým formovým panelem a šachtové pece se zahloubenou nístějí. 526 Rozměry hutnických pecí nebyly nijak veliké. Jejich výška se pohybovala okolo 1 metru u pecí nadzemních a od 60 do 80 cm u pecí vestavěných. Tento jejich malý rozměr byl ovlivněn obsahem měchů, které byly poháněny lidskou silou. 527 U Slovanů, kteří kolem poloviny 1. tisíciletí n. l. začali pronikat na nová území, nemáme ještě téměř ţádné pozůstatky hutnictví, krátce na to se začíná hutnictví rozvíjet na celém nově osídleném území. Na vyspělost slovanského hutnictví v 8. století ukazují zejména četné archeologické nálezy dokládající, ţe v tomto období jiţ vystupuje v jednotné formě a s velmi dokonalou specializovanou výrobou. Pro západní Slovany 522 PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I (1). Praha 1985, s SOUCHOPOVÁ, V., MERTA, J., TRUHLÁŘ, J. BALÁK, I., ŠTEFKA, L.: Cesta ţeleza Moravským krasem Blansko. 2002, s Tamtéţ, s SOUCHOPOVÁ, V.: Počátky západoslovanského hutnictví ţeleza ve světle pramenů z Moravy. Brno 1995, s Tamtéţ, s SOUCHOPOVÁ, V., MERTA, J., TRUHLÁŘ, J. BALÁK, I., ŠTEFKA, L.: Cesta ţeleza Moravským krasem. Blansko 2002, s. 35.

95 byl typický na celém území jednotný tvar pece, a to pec vtesaná do terénu typu Ţelechovice, 528 podle archeologického naleziště ze Ţelechovic na Uničovsku. Dnes je tento typ znám nejen ze zmiňované lokality, ale také z Dolní Sukolomi (v roce 1931 byla odkryta jedna pec a v roce 1935 byly odkryty další dva pecní objekty 529 ), Olomučany u Blanska (několik pecních objektů bylo objeveno v letech 1978 a ) a Senička. Všechny pece uvedeného typu byly stavěny podle stejného konstrukčního schématu, jsou to pece vtesané do lavice rostlé hlíny s dlouhým tunelem v hrudní partii a s podkovovitou dutinou v zadní stěně šachty. 531 Vzduch byl do ní vháněn za pomoci měchů šikmým vzduchovodem, který vyúsťoval v místě přelomu stropu podkovovité dutiny ve stěně šachty, díky které bylo moţné redukovat v ní i ocel. Tunel, který se nacházel v hrudi pece, slouţil pravděpodobně pouze na začátku tavby a umoţňoval její snadné předehřátí na potřebnou teplotu. 532 K udrţení teploty uvnitř pece napomáhala tloušťka stěn a její zabudování do země. Při silnější přední části pece se snáze dosahovalo potřebné teploty, která se zde i déle udrţela. 533 Rozměry pecí byly rozdílné, zatímco pec pocházející z lokality Hirschwang, dosahovala délky pouze 54 cm, šířky cm a výšky 52 cm, 534 pece olomučanské měly délku aţ 190 cm a výška šachty měřila 90 cm. 535 Pro počátky západoslovanského hutnictví ţeleza je tedy typické horizontální pojetí konstrukce pece. 536 Charakteristický znak pecí pocházejících z období Velké Moravy je podkovovitá nauhličovací dutina v zadní stěně šachty, se kterým se setkáváme pouze na malém území v omezeném časovém období. Pecí, které jiţ byly schopny produkovat ocel, se z 8. století dochovalo na území dnešní Moravy celkem 39. Dalším typem byly vestavěné pece s tenkou hrudí vyznačující se tím, ţe téměř celé jejich těleso bylo zapuštěno do lavice rostlé hlíny. Volně přístupná byla pouze hruď pece s otvorem ve spodní části. 537 Při jejich stavbě bylo nejprve nutné vykopat do lavice rostlé hlíny výklenek, který musel být o něco větší, neţ byl poţadovaný objem chystané 528 SOUCHOPOVÁ, V.: Počátky západoslovanského hutnictví ţeleza ve světle pramenů z Moravy. Brno 1995, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 20.

96 pece. Vlastní tvar pece byl poté vymodelován z výmazového materiálu. Tloušťka stěn hrudní části pecí pocházejících z moravských nalezišť se pohybovala okolo 12 cm. Vrchní část pece se nahoře mírně protahovala a plynule tak přecházela do úzké komínové šachty. 538 Téměř celá pec byla kryta masou horniny, díky které se v ní udrţovalo déle teplo. Výhodou byla také relativně snadná obnovitelnost výmazů velkým otvorem v přední části pece. 539 Nejvýznamnější nálezy vestavěných pecí s tenkou hrudí pocházející z oblasti Moravského krasu a jsou datovány do 9. století. Dále se s nimi setkáváme v oblasti Nad Vyškůvkou a v Olomoučanech. 540 V polesí Olomučan vyuţívali v období Velké Moravy ještě jeden typ pece s tenkou hrudí, a to nadzemní pec šachtová s mělkou nístějí. 541 Dílna z Olomučan je dosud nejstarší známou dílnou, kde se pracovalo s vestavěnými dýmačkami s tenkou hrudí. Dalším typem jsou šachtové pece, pro které je charakteristická nadzemní konstrukce v podobě pláště pece. Díky několik poměrně dobře dochovaným exemplářům lze dnes usuzovat, ţe se pec při svém vrcholu mírně zuţovala. Nístěj, která bývala zahloubená do podloţí, měla různou hloubku i tvar. Tento typ pecí se vyskytoval v mnoha fázích vývoje hutnictví, 542 ale pro počátky slovanského hutnictví příliš typické nejsou. Dnešní výzkumy dokládají oblibu zemních vtesaných pecí. 543 Původ šachtových pecí je pravděpodobně z oblasti Karpatské kotliny, kde se s tímto typem pecí setkáváme mnohem častěji. 544 Nálezy pěti nadzemních šachtových pecí pocházejí z hutnické velkomoravské dílny v Olomučanech. 545 Další nález nadzemní šachtové pece byl učiněn v oblasti velkomoravského hradiště na Pohansku u Břeclavi. Její nístějová část měla průměr okolo 60 aţ 70 cm. Další tři pece pocházející z lokality Starého Města u Uherského Hradiště, z nichţ dvě byly zrekonstruovány jako nadzemní pece šachtové. 546 Doklad hutnické produkce ve Starém Městě u Uherského Hradiště poskytl objev redukčních pecí s vyhřívacími výhněmi na severní staroměstské ostroţně Nad haltýři. Na dně této pece, pod 3 aţ 5 cm 538 SOUCHOPOVÁ, V.: Počátky západoslovanského hutnictví ţeleza ve světle pramenů z Moravy. Brno 1995, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 26/ Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 29.

97 silnou vrstvou mouru, byly nalezeny zbytky nespáleného dřevěného uhlí a čtyři malé nístějové slitky vrchlíkovitého tvaru o průměru 13 aţ 15 cm. Další nález pece měl hruškovitý tvar, který byl zahlouben na rovině původního terénu na 135 cm. Průměr dna měřil přibliţně 70 cm, výduť okolo 95 cm a ústí asi 50 cm. Vlastní funkční prostor pece byl však podstatně menší. Celá dolní část jámy byla vyplněná dusanou světlešedou hlínou, která se ke středu mírně prohlubovala asi o 10 cm, a tak vytvářela mísovité dno nístěje. Boky kuţelovité šachty byly přitom vymazány 8 10 cm silnou vrstvou oranţově a šedočerně vypáleného jílu na armatuře z prutů silných 1 aţ 2 cm. Tento výmaz se v původním stavu uchoval pouze na spodním obvodu šachty, kde vytvářel prstenec asi 20 cm vysoký. 547 Vlastní pec měla proto výšku okolo 110 cm, kruhová nístěj průměr 75 cm a kychta asi 30 cm. 548 K renesanci šachtových pecí se zahloubenou nístějí došlo na Moravě v 10. aţ 11. století. 549 Tento vývoj hutnictví ţeleza ve střední části Moravského krasu po pádu velkomoravské říše, je charakterizován zejména nástupem nadzemních šachtových pecí s jednodušší technologií výroby. Dá se říci, ţe po technologické stránce došlo v tomto případě k jistému posunu zpět. Pravděpodobně se jednalo o typ pecí, které slouţily pouze k uspokojení místní spotřeby ţeleza. 550 Pece z tohoto období se pak nacházejí například na archeologickém nalezišti v Olomučanech, 551 Padouchově u Habrůvky 552 a v Semičkách na Severní Moravě HRUBÝ, V.: Staré Město Velkomoravský Velehrad. Praha 1965, s Tamtéţ, s SOUCHOPOVÁ, V.: Počátky západoslovanského hutnictví ţeleza ve světle pramenů z Moravy. Brno 1995, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 33.

98 Technologie výroby keramické pece Hlavní částí této práce byla výroba keramické pece zhotovené podle technologických postupů vyuţívaných Slovany v období Velké Moravy. Celá tato práce je tedy zaloţena zejména na experimentální archeologii. Ta nám v současné době velmi pomáhá při poznávání nových skutečností o ţivotě našich předků. Nejprve se zde tedy zaměříme na to, co je to experimentální archeologie, jaké má pro archeologii a historii přínosy, jak ovlivňuje další vědní obory. Dále se zaměříme na rozdíl mezi experimentem v archeologii a v přírodních vědách. Poté jiţ plynule přejdeme k popisu samotné výroby keramické pece. Nejprve zde velmi podrobně probereme technologický postup výroby keramické pece v Ţelči u Prostějova, a následně pak technologický postup výroby keramické pece ve Znojmě Hradišti. 8.1 Počátky a změny v experimentální archeologii Experimentální archeologie se v posledních letech těší skutečně velkému zájmu nejednoho archeologa, studenta či jiného historického nadšence. Při svých experimentech se archeologové nejvíce zaměřují na období v rozmezí od starší doby kamenné po středověk. Většinu historiků zajímají období spíše mladší, neţ ta nejstarší, neboť jsou pro nás mnohem snáze pochopitelná. Hlavním posláním a smyslem experimentální archeologie je snaha přispět k poznání dávné kultury, proto se zaměřuje na segmenty, které jsou z ústních, písemných a hmotných zdrojů špatně přístupné nebo dokonce nedostupné. S experimentem se mnohem častěji setkáváme v přírodních vědách, který je však odlišný od experimentu vyuţívaného v archeologii. V přírodních vědách jsou rozhodující hybnou silou experimentu přírodní síly, které působí mimo experimentátora. I přesto, ţe je experimentu účasten, jeho role je zde odlišná, neţ u experimentu archeologického. V experimentu přírodovědeckém experimentátor na počátku pokus projektuje, technicky zajistí a na konci jeho výsledky registruje a posléze zhodnotí. Střední část experimentu, vlastní experimentátorem navozený proces, probíhá, dokonce musí probíhat, bez jeho bezprostředního osobního přímého vlivu. 554 S tímto typem experimentu se ojediněle setkáváme také v archeologii. A to při převádění 554 SMETÁNKA, Z.: Archeologické etudy. Louny 2003, s. 120.

99 přírodovědeckých a různých technických metod do archeologické práce, například při hledání nových způsobů hodnocení hmotné podstaty archeologických pramenů, tedy při zkoumání jejich vnitřních vlastností. 555 I kdyţ tato experimentální činnost slouţí archeologii, ve své podstatě zůstává ve sféře věd přírodních a do archeologie bývá přiřazena pouze jako její speciální pracovní oblast. Při nejčastěji uţívaných metodách experimentální archeologie je to právě naopak; tedy, hybnou silou je zde sám experimentátor. Projektuje pokus a zajišťuje technicky jeho proveditelnost podobně jako ve vědách přírodních, ale jiţ v této přípravné fázi archeolog-experimentátor často subjektivně vstupuje do experimentálního procesu. 556 Experiment v archeologii často vyţaduje zhotovení či vyrobení funkční repliky historického předmětu nebo objektu. Při vytváření a zhotovování těchto replik jsou imitovány procesy a technologické postupy, které pravděpodobně uţívali naši předkové. Jiţ tato přípravná fáze tedy můţe být nazývána experimentem, a to i přesto, ţe pouţité postupy nakonec nebudou, s ohledem na naše znalosti, odpovídat těm, které naši předkové znali a uţívali. Nedílnou součástí kaţdého archeologického experimentu by mělo být také ověření, zda lze daný výrobek či objekt vyuţít na uvedenou historickou činnost. Experimentátor je tedy přímo hybnou silou pokusu. Při samotném experimentu, ale i při vyhodnocování výsledků však experimentátor zůstává i nadále součástí dnešní kultury. Jeho zkušenosti a znalosti, i přesto ţe nechce, ovlivňují výsledek pokusu. 557 Osoba experimentátora je tady nedokonalé pojítko mezi mrtvou historií a ţivou současností. Výsledek pokusu má většinou pouze ilustrativní, v lepším případě modelový, význam. Kaţdý tento model můţe být na základě nově získaných poznatků měněn a doplňován. 558 Jedna z hlavních vlastností experimentu je jeho reprodukovatelnost; tedy moţnost experiment opakovat. Často však můţe dojít k jistému problému, kdyţ se badatelé stále snaţí opakovat jeden a tentýţ experiment, místo toho, aby se pokusili vytvořit jiný, nový. Díky tomu pak mnohdy vůbec nedochází ke kýţenému poznání nových skutečností o historii, ale pouze k vědomostnímu obohacení osobnosti experimentátora. 559 Do experimentální archeologie by neměly patřit dosud běţně 555 SMETÁNKA, Z.: Archeologické etudy. Louny 2003, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s Tamtéţ, s. 120.

100 uţívané technologie, jako je pletení košíků, práce s kovem, tkaní atp. Tyto technologie totiţ nemají nic společného se skutečným archeologickým experimentem, neboť jsou to dobře známé a uţívané postupy také v současnosti. 560 Je-li experimentální archeologie správně uţívaná, přináší řadu nových a cenných informací z historie. Díky tomu účinně doplňuje klasické archeologické metody a pomáhá tak utvořit komplexní celek o ţivotě našich předků. 8.2 Postup výroby keramické pece Stejně, jako postup výroby keramického zboţí a hrnčířského kruhu procházel určitým vývojem, také způsob výpalu dostál v průběhu staletí mnohých změn. Nejprve se keramické výrobky vypalovaly jednoduše v ohni, kde však nebylo moţné dosáhnout příliš vysokých teplot, ani jakkoli regulovat a ovlivňovat průběh výpalu. Proto nebyla tato keramika vypálena příliš dokonale. Ke zdokonalení vypalování došlo při objevu keramické pece. Zprvu se jednalo o velmi jednoduchou konstrukci, která však umoţnila dosáhnout vyšší teploty i průběhu výpalu. V období Velké Moravy jiţ také vyuţívali keramickou pec, kterou pravděpodobně zhotovovali z proutí omazaného hlínou nebo mazanicí nebo z kamenů. Topilo se v ní dřevem a výpal keramiky zabral i několik dní. Keramika zde vypalovaná jiţ byla velmi kvalitní, coţ nám dokládají mnohé nálezy keramických nádob z tohoto období. Hliněné nebo kamenné keramické pece, podobné těm velkomoravským, se pouţívaly aţ do objevu modernějších pecí na plyn, elektřinu nebo olej. Dle typu v nich lze dosáhnou teplot pohybujících se okolo C. I přesto, ţe se ve většině zemí keramika vypaluje v dokonalých moderních pecích, starý způsob výpalu se i nadále pouţívá v některých rozvojových zemích. V našich podmínkách slouţí starý typ výpalu spíše pro zábavu dětí ve volném čase. Keramická pec, která je zhotovovaná pro tento účel však nemá podobu keramické pece z období Velké Moravy. Jedná se spíše o jednoduchou konstrukci zhotovenou z materiálů, které obyvatelé Velké Moravy vůbec neměli k dispozici, jako je pletivo, karton, papír apod. 560 SMETÁNKA, Z.: Archeologické etudy. Louny 2003, s. 120.

101 Keramické pece v Želči u Prostějova a ve Znojmě - Hradišti Keramických pecí pocházející z období Velké Moravy bylo doposud nalezeno jen několik málo kusů, i přesto nám tyto nálezy pomohli k poznání jejich tvaru, rozměru, výroby a způsobu uţívání. Často byly zhotoveny z kamenů, mezery mezi nimi byly vymazány hlínou nebo mazanicí. Nebo mohly být zhotoveny z proutěné kostry omazané mazanicí nebo hlínou, o čemţ svědčí mnohé nálezy mazanice s otiskem průpletu. K výrobě keramické pece jsme vyuţili nákres známého badatele V. Hrubého, z příspěvku Keramika antických tvarů v době velkomoravské (Hrubý 1965, viz obr. 28) uveřejněného v časopise Moravského muzea, který jsme důkladně prostudovali a poté si stanovili, jak budeme při samotném zhotovování pece postupovat. Nejprve bylo nutné stanovit, jaké rozměry bude keramické pec mít, jakým směrem bude situována a jaký materiál na její stavbu pouţijeme. Nakonec jsme se rozhodli pro stavbu pece s kostrou z vrbového proutí omazaného hlínou. Tato pec, ze Ţelče u Prostějova, vlivem špatného počasí spadla. Proto jsme se rozhodli k postavení druhé keramické pece, ve Znojmě Hradišti, jsme jiţ měli nasbíraných mnoho cenných zkušeností z výroby pece v Ţelči u Prostějova. Obrázek 28: Keramická pec v Sady u Uherského Hradiště (Hrubý, 1965, obr. 1)