ÚVOD. 1 S jedinou výjimkou ústavy přijaté v roce 1960.

Transkript

1 ÚVOD Právní úprava státního občanství patří mezi klíčové oblasti vnitrostátní legislativy kaţdého suverénního státu. Česká republika není výjimkou. Některé základní zásady týkající se výkonu státního občanství jsou dokonce výslovně uvedeny v ústavě, ostatní jsou shrnuty v samostatném zákoně o státním občanství. Mimořádný význam institutu státního občanství dokumentuje mimo jiné i historický fakt, ţe na kaţdou novou ústavu přijatou na českém území téměř vţdy bezprostředně navazoval také nový zákon o státním občanství. 1 Zůstává proto s podivem, ţe k právní úpravě státního občanství dosud existuje jen velmi skromná odborná literatura, česká i cizojazyčná. O československém a českém státním občanství vyšlo v letech 1923 aţ 2010 celkem šest publikací, z toho pouze dvě v období po roce 1989: České státní občanství od autorů J. Černého a M. Valáška (1996) a Státní občanství: komentář o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a vybrané související právní předpisy a mezinárodní dokumenty M. Valáška (2006). Dokonce i studentských a vědeckých prací na toto téma je poskromnu. A to navzdory faktu, ţe právní úprava prošla v posledních dvou desetiletích poměrně dynamickým vývojem. Nejvýraznějším rysem změn přijatých v průběhu 90. let 20. století bylo především podstatné rozšíření přípustnosti souběţného výkonu cizího občanství vedle českého. Ambicí této rigorózní práce není popsat historický vývoj a okomentovat současný stav právní úpravy státního občanství v její plné celistvosti, ale jak název napovídá, pouze ve vztahu k přípustnosti souběţného výkonu i jiné státní příslušnosti. Téma dvojího občanství přitom v posledních letech výrazně nabývá na aktuálnosti. A to nejen v důsledku změny v jeho principielním vnímání (jiţ není chápáno jako neţádoucí jev, který omezuje výkon absolutní suverenity státu a vede ke střetům a kolizím, nýbrţ jako jev, který rozšiřuje práva jednotlivce i moţnosti jejich uplatnění). Materiální základna příčin vzniku dvojí či vícenásobné státní příslušnosti se v dnešním globalizovaném světě neustále rozšiřuje. Migrace obyvatelstva, reemigrace, uzavírání smíšených manţelství to vše vede k rostoucímu počtu osob, které mají faktický, emociální či právní vztah k více státům současně. Globalizační trendy v posledních dvaceti letech naplno zasáhly i Českou republiku. Cílem práce je popsat přípustnost vícenásobného státního občanství podle současné české právní úpravy a také podle dřívějších rakouských, československých a českých právních předpisů platných na území českých zemí (od zaloţení institutu státního občanství v roce 1811), a rovněţ popsat a okomentovat ustanovení právních norem, které s problematikou přímo souvisejí a ze kterých přípustnost (či naopak nepřípustnost) vícenásobného státního občanství vyplývá. Hlavním výstupem práce by pak mělo být vyjmenování kategorií osob, které podle české právní úpravy mají nebo v minulosti měli legálně dvojí občanství. 1 S jedinou výjimkou ústavy přijaté v roce

2 I. VŠEOBECNÁ ČÁST: Obecně o státním občanství a dvojím občanství 1. Obecně o státním občanství 1.1. Pojem státní občanství Stát jako subjekt mezinárodního práva je podle většiny učebnic mezinárodního práva veřejného definován čtyřmi znaky: 2 (1) geografickým územím (byť nemusí být kartograficky přesně vymezené), (2) stálým obyvatelstvem (bez bliţšího určení), (3) skutečným výkonem vlastní státní moci a zcela svrchované veřejné správy a (4) podle některých autorů také faktickou způsobilostí vstupovat do mezinárodních vztahů. 3 Pojmové určení tří ze čtyř znaků mezinárodní subjektivity je relativně jednoduché: (1) geografické území vymezují mezistátní a mezinárodní smlouvy a další normy a obyčeje mezinárodního práva, (3) výkon státní moci je dán aplikací autentického vnitrostátního právního řádu a (4) způsobilost vstupovat do mezinárodních vztahů je vyjádřena alespoň faktickým uznáním za subjekt mezinárodních vztahů ze strany ostatních subjektů. 4 Pojem stálé obyvatelstvo (2) představuje sloţitější otázku. V úvahu totiţ připadá více různých výkladů. Pod zmíněným termínem lze například chápat všechny obyvatele trvale usazené na území daného státu čili obyvatelstvo v obecném slova smyslu. V případě vzniku tzv. národních států na historických územních celcích, jejichţ situováním vyústily státoprávní aspirace určitého etnika, 5 lze stálé obyvatelstvo dokonce ztotoţnit s určitou národností, která ve státě tvoří většinu. Avšak pro mezinárodní subjektivitu státu má výraz stálé obyvatelstvo odlišný význam: stálé obyvatelstvo je definováno rozsahem osobní působnosti institutu státního občanství, který je zakotven jako soubor právních norem ve vnitrostátním právním řádu. Stálé obyvatelstvo rovná se státní občané. Stát bez realizace institutu státního občanství by nemohl být povaţován za stát ve smyslu subjektu mezinárodního práva. Pouhá existence stálých obyvatel přítomných na 2 MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s Čtvrtou podmínku ovšem někteří autoři, zejména stoupenci deklaratorní teorie, nepovažují za zcela nezbytnou. Stát se podle nich stává subjektem mezinárodního práva pouhou vlastní deklarací. 4 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s

3 území státu by k jeho plné subjektivitě nestačila. Vymezení státních občanů zákonem proto patří mezi prvořadé úkoly kaţdého nově vznikajícího státního útvaru. Státní občanství má hlubší obsah, neţli je pouhá trvalá přítomnost obyvatel na území státu. 6 Jedná se o v zásadě neměnnou konstantní osobní právní vazbu mezi jednotlivcem a státem, která sice vzniká na základě evidentní faktické existenční vazby jednotlivce na stát (např. narozením na území státu, narozením občanům státu nebo víceletým trvalým pobytem ve státě), avšak po svém právoplatném vzniku trvá nepřetrţitě bez ohledu na další pobyt státního občana. Jeho trvalá nepřítomnost na území státu nemůţe být sama o sobě důvodem ke ztrátě či zpochybnění občanství. Na území mezinárodně uznaného státu navíc mohou trvale ţít obyvatelé, kteří nejsou státními příslušníky. Jejich právní vztah ke státu se řídí reţimem, který vnitrostátní právní řád určuje pro cizí státní příslušníky, popřípadě pro osoby bez jakékoliv státní příslušnosti. Podle právních úprav některých států dokonce ani jejich děti, jiţ narozené na území státu, nemusejí automaticky nabývat státní příslušnost. Přesto lze konstatovat, ţe mezi státními občany a stálými obyvateli státu existuje určitá faktická souvislost. Jádro státních občanů tvoří stálí obyvatelé, v zahraničí ţije pouze menší část státních příslušníků. Rovněţ velká většina stálých obyvatel obvykle disponuje státním občanstvím. Naproti tomu mezi státní příslušností a jiţ zmíněnou národností v etnickém významu neexistuje téměř ţádná vazba, ačkoliv právní úpravy některých států definují státní příslušníky jako příslušníky národa, nicméně národa chápaného pouze v politickém občanském slova smyslu. 7 Právní úpravy některých států navíc umoţňují zjednodušenou proceduru nabývání státního občanství na základě určité etnické příslušnosti, která v daném státě převaţuje. 8 Avšak podle kogentních norem mezinárodního práva 9 státy nesmí omezovat přístup ke státnímu občanství jednotlivcům z důvodu jejich národnostní či etnické příslušnosti. 10 Ta totiţ při určování občanství není aţ na výjimky nijak relevantní. Tzv. historické menšiny, trvale usazené na území státu ve větším počtu po více generací (mnohdy ještě před vznikem státu), mají podle norem mezinárodního práva nárok na státní občanství stejně jako původní domorodné či kočovné obyvatelstvo. 11 Státy, které státní 6 O LEARY, S., TIILIKAINEN, T. H., Overview of Nationality and Citizenship in International Law, s MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s Český právní řád tento princip nezná, byť v poválečném období okrajově použil některé jeho prvky ve vztahu k reemigrantům české a slovenské národnosti z Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Francie, Itálie, USA a SSSR. Naopak charakteristický je tento princip např. pro Izrael či Spolkovou republiku Německo 9 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s Nejkřiklavějším příkladem porušení tohoto principu byly prováděcí vyhlášky k německému Zákonu o říšském občanství z roku 1935, které zbavovaly občanství německé Židy a tzv. míšence prvního stupně. 11 Srov. POSPÍŠIL, I., Práva národnostních menšin, s

4 občanství původnímu obyvatelstvu v minulosti odpíraly (např. Jihoafrická republika), byly dokonce vystaveny mezinárodním sankcím. Rovněţ nově vznikající státy v 90. letech 20. století byly mezinárodním tlakem přinuceny k přiznání občanství všem občanům trvale usazeným na jejich území před jejich vznikem bez ohledu na národnostní či etnický původ 12. Rozhodující pro vznik (nabytí) státního občanství tedy není ani trvalý pobyt na území státu ani národnost, nýbrţ trvalá vazba. Trvalost vztahu mezi jednotlivcem a státem přitom nezůstává pouze formálním poţadavkem. 13 Vztah musí být faktický a prokazatelný, jinak by postrádal mezinárodní efektivnost pro uznání občanství před úřady ostatních států. 14 Hranici rozměru trvalého vztahu (a současně mezinárodní efektivnosti) státního občanství zřejmě nejvýstiţněji vymezuje rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z roku 1955 ve věci Nottebohm 15 : rodilý německý státní občan F. Nottebohm 16 získal v roce 1939 skrze ekonomickou investici státní občanství Lichtenštejnska (bez trvalého pobytu), posléze vycestoval do Guatemaly, kde byl během druhé světové války jako Němec internován, vydán do USA a byl mu zabaven majetek. Lichtenštejnsko se po válce obrátilo na mezinárodní soud s ţalobou o protiprávnosti postupu Guatemaly, neboť podle názoru Lichtenštejnska měla Guatemala zacházet s Nottenbohmem jako s lichtenštejnským a nikoliv německým občanem. Avšak mezinárodní soud neshledal vztah dotyčného k Lichtenštejnsku jako trvalý a tudíţ mezinárodně efektivní, 17 neboť Nottenbohm získal lichtenštejnské občanství bez předepsané délky pobytu. Zcela jinak by soud zřejmě rozhodl, kdyby se dotyčný narodil lichtenštejnským rodičům nebo kdyby lichtenštejnské občanství získal trvalým pobytem a nikoliv jen ekonomickou investicí bez pobytu (prakticky si státní občanství koupil). Z rozsudku plyne, ţe pevný základ či trvalost právního vztahu mezi občanem a státem musí být zaloţeny na relevantních skutečnostech, které jej potvrzují. 12 Zejména Lotyšsko a Estonsko před vstupem do Evropské unie odmítaly přiznat státní občanství všem příslušníkům ruskojazyčné menšiny a podmiňovaly ho například znalostí úředního jazyka (čili lotyštiny a estonštiny). 13 MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s Srov. CASSESE, A., International Law, s Rozhodnutí ve věci Nottebohm bylo natolik přelomové, že ho cituje více odborných publikací. Např.: ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s nebo ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s Dotyčný je v rozsudku uváděn jako Nottenbohm. Pod tímto jménem jeho případ vstoupil ve všeobecnou mezinárodní známost. Avšak ve skutečnosti se rodák z německého Hamburku jmenoval Friedrich Nottenböhm. 17 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s

5 1.2. Normotvorba občanství Institut státního občanství je souhrnem právních norem vnitrostátního právního řádu. 18 Kaţdý stát si sám určuje, kdo jsou jeho občané. 19 Článek 1 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství z roku 1930 doslovně uvádí: Je věcí kaţdého státu stanovit svým zákonodárstvím, kdo jsou jeho státní občané. Toto zákonodárství musí být uznáno jinými státy za podmínky, ţe je v souladu s mezinárodními úmluvami, mezinárodními obyčeji a právními zásadami všeobecně uznanými v oboru státního občanství. Většina států světa upravuje své státoobčanské otázky samostatným zákonem o státním občanství, ačkoliv to není nezbytnou podmínkou pro mezinárodní akceptaci jejich právní úpravy. Normy určující státní příslušnost spadají v rámci vnitrostátních právních úprav převáţně do oblasti správního práva. 20 Právní úkony související s nabýváním, ztrátou, změnou, ověřením, zjištěním či osvědčením státního občanství se vykonávají v rámci správních řízení a rovněţ případné spory v těchto otázkách řeší správní úseky věcně a místně příslušných soudů, v případě dovolání Nejvyšší správní soud (existuje-li, jako v případě České republiky). Mezinárodní právo normotvorbu státního občanství pouze spoluvytváří a to prostřednictvím několika mezinárodních smluv a deklarací, dále kogentními normami z oblasti všeobecné ochrany lidských práv 21 a v neposlední řadě také mezistátními dohodami, které jednotlivé státy uzavírají volně mezi sebou (například o zamezení vzniku dvojího občanství). 22 Nejdůleţitějšími prameny mezinárodního a evropského práva pro normotvorbu státního občanství jsou: Haagská úmluva o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství (1930) 23 Konvence o určitých otázkách ohledně sporů ze zákonů o státním občanství (1931) Všeobecná deklarace lidských práv (1948) GOLDSMITH, J., POSNER, E. A., The Limits of International Law, s Evropská úmluva o státním občanství přenechává ve čl. 3 veškeré pravomoci v otázce nabývání občanství na jednotlivých státech: Každý stát podle vlastního práva stanoví, kdo jsou jeho státní občané. 20 ROZEHNALOVÁ N., GONSORČÍKOVÁ, M. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního, 2004, s ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s CASSESE, A., International Law, s ONDŘEJ, J., POTOČNÝ M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, s. 34. Ustanovení této zásadní mezinárodní úmluvy se brzy etablovala v obecně respektované normy mezinárodního práva. 5

6 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) Úmluva o postavení osob bez státní příslušnosti (1954) 25 Úmluva o státním občanství vdaných žen (1957) 26 Úmluva o omezení případů bezdomovectví (1961) Dohoda o omezení případů vícenásobného státního občanství a o službě v ozbrojených silách v případě vícenásobného státního občanství (1963) 27 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965) 28 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966) 29 Úmluva o právním postavení uprchlíků (1967) 30 Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) Úmluva o právech dítěte (1989) Smlouva o Evropské unii (1992) Evropská úmluva o státním občanství (1997) 31 Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (2009) 24 BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s MRÁZEK, J., Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, s ONDŘEJ, J., POTOČNÝ M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, s Dohoda mezi členskými zeměmi Rady Evropy. 28 BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s ONDŘEJ, J., POTOČNÝ M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, s MRÁZEK, J., Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, s

7 1.3. Obsah státního občanství Státní občanství vytváří pevnou a trvalou právní vazbu mezi jednotlivcem a státem. Státní občanství proto mohou nabývat pouze fyzické osoby a to bez ohledu na svou způsobilost k právním úkonům. Naproti tomu státní příslušnost 32 je podle některých autorů odborné literatury 33 nadřazeným pojmem státnímu občanství, neboť státní příslušnost mohou narozdíl od státního občanství disponovat také právnické osoby 34 a rovněţ vzdušné a námořní prostředky mezinárodní dopravy. Z existence státního občanství vyplývají pro jednotlivce i stát práva a povinnosti předpokládající pevnost a trvalost vztahu. 35 Jejich rozsahem je státní občanství privilegováno před ostatními formami právních vztahů mezi jednotlivcem a státem (např. trvalým či dočasným pobytem, krátkodobým turistickým pobytem, dlouhodobým pobytem na základě víz, na základě volného pohybu osob, atd.). Ani státní příslušnost právnických osob nezakládá natolik pevnou a silnou vazbu mezi subjektem a státem jako v případě státního občanství fyzických osob. Ve vnitrostátních právních úpravách naprosté většiny států světa existuje shodně několik oblastí práv a povinností, které se vztahují výhradně na vlastní státní občany: - Povinnost vojenské sluţby - Povinnost zachovávat věrnost státu v cizině - Aktivní i pasivní volební právo 36 - Právo na diplomatickou ochranu a právní pomoc v cizině 37 - Právo návratu do státu - Ochrana před vydáním do ciziny - Setrvání v reţimu osobní působnosti převáţné většiny zákonů státu 32 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s Např. ČERNÝ, J., VALÁŠEK, M., České státní občanství, s Státní příslušnost právnických osob se určuje podle státu, podle jehož právního řádu vznikly. 35 Srov. CASSESE, A., International Law, s Komunitární právo prosadilo společně s občanstvím Evropské unie novinku v této oblasti: občané členských zemí se mohou zúčastnit komunálních a evropských voleb v jiných členských zemích, pokud v nich jsou trvale usazeni. 37 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s

8 - Způsobilost k právním úkonům podle právní úpravy státu Právní řády některých států rovněţ podmiňují výkon mnohých dalších práv státním občanstvím. Například vlastnické právo k nemovitostem nebo výkon některých profesí v reţimu státní sluţby. Jiné ukládají svým občanům pobývajícím v cizině další povinnosti, například daňovou povinnost, ohlašovací povinnost či povinnost návratu na výzvu státu, atd Nabývání občanství z titulu narození Velká většina fyzických osob nabývá státní občanství při narození a svou státní příslušnost během ţivota z vlastní vůle nemění (např. v důsledku emigrace nebo sňatku s cizincem). Přesto i u těchto osob můţe docházet ke změně státního občanství v důsledku změn ve státoprávním uspořádání či státních hranic čili nezávisle od jejich vůle. Právě u nejčastějšího titulu nabývání státního občanství (narozením) existují mezi právními úpravami jednotlivých států největší rozdíly. 38 Ve světě jsou uplatňovány v zásadě 39 dva diametrálně odlišné principy nabývání občanství při narození: Princip ius sanguinis (tzv. právo krve), tj. státní občanství se nabývá výhradně po rodičích (dříve pouze po otci, dnes po obou z rodičů) bez ohledu na místo (stát) narození Princip ius soli (tzv. právo země), tj. státní občanství se nabývá podle státu, na jehoţ území se dítě narodí (předkládá se přitom legální pobyt rodičů a dále pobyt rodičů bez diplomatické imunity 40 či výkonu státní sluţby pro vlastní stát) 41 Vnitrostátní právní řády upravující otázku nabývání státního občanství naprosté většiny zemí světa obsahují prvky z obou principů, z nichţ ovšem jeden převaţuje nad druhým, coţ je příklad i České republiky, jejíţ zákon o státním občanství je koncipován na základě jednoznačně převaţujícího principu ius sanguinis, ale s určitými prvky ius soli. Pokrevní princip je charakteristický především pro tzv. národní státy, které vznikly v období emancipace národů v etnickém slova smyslu v průběhu druhé poloviny 19. století a 38 O LEARY, S., TIILIKAINEN, T. H., Overview of Nationality and Citizenship in International Law, s Právní úpravy některých států se těmto zásadám zcela vymykají, např. nabývání občanství Vatikánu není založeno ani na jednom z principů už proto, že státní občanství Vatikánu nelze z titulu narození vůbec nabýt. 40 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s Podle článku 12 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství z roku 1930 stát uplatňující princip ius soli nemůže pokládat za své občany děti cizinců požívajících diplomatické imunity či vykonávajících na území státu státní službu pro svůj vlastní stát. 8

9 ve 20. století a ve kterých jedna národnost (byť třeba uměle vytvořená) 42 dominuje nad ostatními. 43 Na principu ius sanguinis jsou zaloţeny státoobčanské normy právních řádů zejména středoevropských a východoevropských států a dále také Německa, Izraele či například Japonska. Státy, které se etablovaly dříve (v průběhu 18. století či v první polovině 19. století) na území jiţ zavedených historických celků, mnohdy za pouţití titulu uti possidetis, 44 postavily své zákonodárství na principu ius soli a pojem státní občané mnohdy ztotoţňují s pojmem národ. Ten přitom není chápán v etnickém, nýbrţ občanském slova smyslu. Princip podle místa narození uplatňují mnohé západoevropské země s koloniální minulostí jako Velká Británie, Itálie, Španělsko, dále USA a britská dominia (Austrálie, Kanada) a také velká většina latinskoamerických zemí, z nichţ některé uplatňují princip ius soli v téměř čisté podobě. K nabytí státního občanství z titulu narození dochází bez projevu vůle jednotlivce, dítěte i rodičů, a to u obou zmíněných principů. Nabytí státního občanství z titulu narození se proto podle norem mezinárodního práva nemůţe stát překáţkou k souběţnému nabytí občanství i jiných států ze stejného titulu s výjimkou případů ošetřených mezistátními smlouvami o zamezení vzniku dvojího občanství. V odborné obci se vede diskuse o vnitrostátní i mezinárodní efektivitě obou principů nabývání občanství narozením, přičemţ uplatňování principu ius soli je reflektováno jako účelnější, neboť se více opírá o faktický vztah mezi jednotlivcem a státem, překládá totiţ trvalou přítomnost občana na území státu, zatímco princip ius sanguinis trvalou přítomnost ve státě nevyţaduje a vazba mezi občanem a státem proto můţe být volnější Například státní ideologie tzv. čechoslovakismu či prosazování tzv. jugoslávské národnosti v meziválečném období existence mnohonárodního Československa a Jugoslávie. 43 MALENOVSKÝ, J., Mezinárodní právo veřejné, s Zejména latinskoamerické země při svém vzniku bez výhrad kopírovaly administrativní hranice zavedené na americkém kontinentu v předchozích staletích španělskými kolonizátory. 45 Srov. DE CRUZ, P., Comparative Law in a Changing World, s

10 1.5. Způsoby nabývání občanství během života Menší část fyzických osob nabývá (mění) státní občanství během ţivota. Je přitom třeba odlišit obnovu výkonu občanství na základě výsledku správního řízení o jeho zjištění (se zpětnou platností od narození) od skutečné změny státního občanství (čili nabytí nového občanství k určitému datu odlišnému od data narození), při čemţ pouze druhý příklad je skutečným nabytím občanství během ţivota. 46 Změna občanství je většinou spojena s projevem vůle dotyčné osoby, popřípadě zákonných zástupců (rodičů), se všemi právními důsledky, například v podobě ztráty dosavadního občanství. Ke změně občanství přitom dochází v naprosté většině případů v důsledku emigrace či přesídlení fyzické osoby do jiné země. V případě, ţe nedochází ke změně ve státoprávním upořádání ani ke změně státních hranic, lze během ţivota nabýt nové státní občanství pouze pěti základními způsoby, kterými jsou: 1. Naturalizace Fyzická osoba získává na základě vlastní ţádosti občanství státu, na jehoţ území se trvale zdrţuje a hodlá tam i nadále setrvávat. Nabytí občanství je spojeno s projevem vůle ţadatele nebo jeho zákonných zástupců. Prostřednictvím naturalizace udělují státní občanství jak státy uplatňující u titulu narození princip ius soli, tak státy s principem ius sanguinis. Avšak země s principem ius soli zpravidla stanovují pro nové občany vstřícnější podmínky. Jen málokdy poţadují legální trvalý pobyt v zemi delší neţ 5 let. 47 Naopak u států uplatňujících princip ius sanguinis je obvyklou podmínkou minimálně 5 let pobytu. 48 Právní úpravy některých států nepřiznávají naturalizovaným občanům identický rozsah práv jako rodilým občanům. Například nabyté občanství mohou snadněji ztratit. Některé právní řády dokonce nazývají nabytí občanství skrze naturalizaci propůjčením občanství, coţ samo o sobě dostatečně vyjadřuje jistou podmíněnost přiznaného občanství, například setrváním ve státě. Známý je příklad Spojeneckých států amerických, ve kterých se naturalizovaný občan nemůţe stát prezidentem unie. Právní úpravy jednotlivých států jsou při naturalizaci rozděleny zejména v otázce poţadavku na vzdání se dosavadního občanství. Zatímco některé kladou jako podmínku vzdání se dosavadního občanství, jiné doklad o propuštění z dosavadního státního svazku nevyţadují Ipso facto Fyzická osoba nabývá nové státní občanství určitým činem spojeným s projevem vůle, ale odlišným od výslovné ţádosti o občanství, například přijetím státního 46 ROZEHNALOVÁ N., GONSORČÍKOVÁ, M. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního, 2004, s Příklady: USA a Velká Británie 5 let, Kanada 3 roky, Austrálie 2 roky. 48 Příklady: ČR 5 let, Německo 7 let. 49 O LEARY, S., TIILIKAINEN, T. H., Overview of Nationality and Citizenship in International Law, s

11 úřadu, veřejné funkce, ustanovením si bydliště. 50 Mezinárodní smlouva mezi čelnými mocnostmi spojeneckými a sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en- Lay dne 10. září 1919, která vstoupila do československého právního řádu jako smlouva č. 508/1921 Sb., zavazovala Československou republiku, aby uznala ipso facto a bez dalších formalit za československé státní příslušníky všechny rakousko-uherské a německé státní občany s tzv. domovským právem nebo bydlištěm na území nového státu. 3. Sňatek nebo narození dítěte Fyzická osoba nabývá nové státní občanství v souvislosti s uzavřením sňatku se státním příslušníkem nebo v souvislosti s narozením dítěte, kdy druhým rodičem je státní občan. Je přitom třeba odlišit případy, kdy podle právní úpravy příslušného státu se občanství nabývá automaticky uţ pouhým uzavřením sňatku (popř. narozením dítěte) a kdy uzavření sňatku (narození dítěte) pouze zakládá nárok na udělení občanství, o které je však třeba individuálně poţádat. Mnohdy sňatek či narození dítěte pouze liberalizují naturalizační podmínky, čili zkracují poţadovanou délku trvalého pobytu v zemi. Podstata rozdílu spočívá v projevu vůle, a proto je tento rozdíl velmi podstatný pro právní důsledky, zejména pro zachování dosavadního občanství. 4. Nabytí občanství legitimací, osvojením či nalezením Nezletilá fyzická osoba nabývá občanství v důsledku projevu vůle zákonného zástupce (např. osvojitele) nebo bez projevu vůle v případě nalezení na území státu. 5. Nabytí občanství reemigrací, resumpcí či skrze národnostní původ Bývalý státní příslušník, který občanství ztratil v důsledku naturalizace, ipso facto, sňatku či legitimace v jiné zemi, můţe své původní občanství získat zpátky za výhodnějších podmínek neţ ţadatelé procházející obvyklým procesem naturalizace. Liberalizace podmínek je obsaţena buď přímo v právní úpravě, nebo můţe být obsahem mezistátních smluv (například Smlouva o naturalizaci mezi Československem a USA z roku 1928 obsahuje liberalizační ustanovení pro osoby, které se po naturalizaci trvale vrátí do země původu). Právní úpravy některých států navíc umoţňují udělení státního občanství na základě pouhého národnostního původu, pokud je tento původ věrohodně prokázán a je shodný s národností, která ve státě dominuje (v případě tzv. národních států). Tento instrument vyuţívají téměř výhradně státy, které ve výrazné míře uplatňují princip ius sanguinis u titulu narození (např. Německo, Izrael nebo Japonsko). Teoreticky kaţdá osoba německé, ţidovské či japonské národnosti, byť její předkové v minulosti nebyli státními občany, můţe skrze svůj národnostní původ získat německé, izraelské či japonské státní občanství. V uvedených příkladech je nabytí občanství spojeno s projevem vůle a to i v případě nabytí občanství skrze národnostní původ. A téměř vţdy je udělení občanství podmíněno trvalou přítomností ţadatele na území státu. 50 Příkladem může být Rakousko, kde státní občanství automaticky nabývá osoba jmenovaná profesorem na veřejné vysoké škole. 11

12 1.6. Kontinuita občanství při státoprávních změnách a problematika opce Fyzická osoba můţe během ţivota změnit státní občanství i bez toho, aby změnila místo svého pobytu. Ke změně občanství totiţ můţe docházet v důsledku změn ve státoprávním upořádání či v důsledku posunu státních hranic. Právě střední Evropa (zvláště pak území bývalého Rakousko-Uherska a Československa) je bohatá na příklady, kdy se státní občanství měnilo v důsledku politických událostí během jedné generace dokonce několikrát. Například obyvatelé Těšínska na severovýchodě České republiky narození před rokem 1918, změnily svou státní příslušnost během ţivota celkem pětkrát a to buď bez projevu vůle, nebo pod zjevným (právně neplatným) nátlakem. Postupně nabyli státní příslušnost rakouskouherskou, československou, polskou, německou, znovu československou a nakonec českou. V mezinárodním právu se prosadila obecně respektovaná zásada, ţe nově vznikající státy přebírají státní občany svého předchůdce (předchůdců), kteří trvale ţijí na teritoriu nově vzniklého státu, a to bez poţadavku projevu vůle čili automaticky (kolektivně). Realizace převzetí občanů je v celku jednoduchá, neboť mezinárodněprávní subjektivita dosavadního stát zaniká. Odlišný případ představuje změna státních hranic mezi dvěma státy (tzv. cese území), kdy si oba zainteresované státy i nadále zachovávají svou mezinárodněprávní subjektivitu čili institut státního občanství ani jednoho ze států nezaniká. Při změně státní hranice je dotčeným obyvatelům zpravidla umoţněna opce. 51 Tento instrument se uţíval zejména po skončení první světové války. Na území dnešní České republiky byl v letech 1918 aţ 1938 pouţit celkem čtyřikrát. Na území bývalého Československa v letech 1918 aţ 1945 dokonce sedmkrát. Při opci se dotčení obyvatelé (všichni nebo jen určité národnosti) musí v časově vymezené lhůtě rozhodnout pro občanství jednoho ze států, čili mohou setrvat ve státoobčanském svazku se státem, jehoţ občanství dosud měli, nebo přijmou občanství státu, pod jehoţ státní svrchovanost byli cesí území zahrnuti. V praxi je opce většinou realizována opatřením, kdy je dotyčným obyvatelům dána moţnost optovat pro občanství státu, do něhoţ před změnou hranic náleţeli, a v případě, ţe opce nevyuţijí, nabývají kolektivně občanství státu, na jehoţ území po změně hranic setrvali. 52 Opce bývá spojena také s nabídkou vystěhování se do země, jejíţ občanství si optující občan zvolil. Vyuţití moţnosti opce je spojeno s projevem vůle, ačkoliv fyzické osoby jsou před tuto volbu postaveny bez vlastního přičinění. Z tohoto důvodu se při státoprávních změnách v 90. letech 20. století ve východní Evropě od moţnosti opce upustilo a preferoval se moţný vznik dvojího občanství, kterému se v minulosti právě opcí přecházelo. 51 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s

13 1.7. Pozbývání státního občanství Vnitrostátní právní řády jednotlivých tátů vymezují širokou škálu způsobů pozbytí státního občanství, které lze z hlediska právních důsledků, jeţ vyvolávají, rozdělit do dvou kategorií. (1) Pozbývání dosavadního státního občanství v souvislosti s nabytím nového. Podobně jako jsou jednotlivé právní řády rozděleny v principu nabývání občanství narozením (ius sanguinis a ius soli), jsou rozděleny také v základním pojetí úpravy jeho zachování či pozbytí v souvislosti s nabytím nového během ţivota na základě projevu vůle. Zatímco právní řády států uplatňujících v převáţné míře titul ius sanguinis většinou spojují nabytí cizího občanství se ztrátou občanství, právní řády států realizujících princip ius soli jsou tolerantnější a většinou umoţňují jeho zachování, coţ můţe mít za následek vznik dvojí státní příslušnosti v závislosti na právní úpravě druhého státu. V souvislosti s nabytím nového státního občanství během ţivota umoţňují právní řády následující formy zániku dosavadní státní příslušnosti: 53 Propuštění ze státního svazku Občan můţe o propuštění poţádat pouze na základě příslibu nabytí nového občanství. Ve stanovené lhůtě musí toto občanství skutečně nabýt, v den jeho nabytí ztrácí dosavadní. Pokud nové občanství nakonec nezíská, zůstává mu dosavadní i nadále zachováno. Postup se uplatňuje v případě, kdy právní řád státu, o jehoţ občanství fyzická osoba během ţivota ţádá, předepisuje jako podmínku naturalizace vzdání se dosavadního občanství. Některé právní řády v této souvislosti uplatňují i jiné formy pozbytí občanství, například prohlášením, vzdáním se, apod. Nabytí cizího občanství Fyzická osoba je bez vlastní ţádosti propuštěna ze státního svazku státu, jehoţ právní řád spojuje nabytí cizího občanství během ţivota se ztrátou občanství. Postup se uplatňuje v případech, kdy se příslušný státní orgán dozví o skutečnosti, ţe dosavadní občan získal na základě projevu vůle (vlastní či zákonných zástupců) během ţivota jiné státní občanství (naturalizací, legitimací, osvojením, opcí, atd.). Tento princip není v rozporu s mezinárodními normami, neboť osoba projevila vůli své občanství změnit tím, ţe poţádala o cizí, a po odejmutí občanství navíc nezůstane bez státní příslušnosti. Samostatnou otázku v minulosti představovalo nabývání a pozbývání státní příslušnosti sňatkem, coţ se týkalo téměř výhradně ţen, které podle starších právních úprav mnoha států sňatkem ztrácely dosavadní občanství a současně nabývaly nové po manţelovi bez dalšího samostatného projevu vůle. Pouhý fakt uzavření sňatku měl za následek ztrátu občanství, pokud právní úprava státu manţela umoţňovala nabytí občanství sňatkem. Tato 53 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s

14 ustanovení však z právních úprav postupně vymizela, mimo jiné v důsledku uplatňování nových norem mezinárodního práva. 54 (2) Pozbývání státního občanství bez vazby na nabytí nového. Podle norem mezinárodního práva 55 by právní úpravy států měly dbát na to, aby svými ustanoveními nepřispívaly ke vzniku tzv. bezdomovectví, čili aby nevytvářely právní situace, ve kterých by se fyzická osoba v průběhu ţivota ocitla bez státního občanství. 56 Pozbývání občanství by v ideálním případě mělo být vţdy spojeno s nabytím nového. Nicméně v praxi se stále setkáváme s případy, kdy právní úpravy mnohých států připouštějí moţnost pozbytí občanství i bez vazby na nabytí jiného. Naproti tomu zbavení občanství bez projevu vůle občana a bez souvislosti s nabytím nového občanství je porušením kogentních norem mezinárodního práva, 57 byť i k takovým případům v minulosti docházelo a dokonce československý právní řád byl jimi ve zvýšené míře poznamenán 58. Právní úpravy některých států umoţňují pozbytí občanství bez souvislosti s nabytím nového skrze následující formy: - prohlášení občana před soudem nebo státním orgánem, ţe se občanství vzdává - odebrání občanství státnímu příslušníkovi, který se vystěhoval do ciziny s úmyslem se nevrátit - odebrání občanství státnímu příslušníkovi, který porušil věrnost svému státu např. nástupem vojenské sluţby v armádě jiného státu, přijetím státního úřadu v cizí zemi, protistátním trestným činem (např. velezrada, vlastizrada, vojenská zrada, čin proti státnímu zřízení, apod.) 54 Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1957 a Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku Úmluva z roku 1957 iniciovala i další změny ve prospěch vdaných žen: možnost zachování občanství i v případě získání cizího na vlastní žádost na základě sňatku, liberalizaci naturalizačních podmínek pro vdané ženy ve státech, kde pouhým sňatkem občanství nenabývají, a dále také odbourání praxe, kdy podle některých právních řádů ženy při rozvodu nově nabyté občanství ztrácely. 55 Zejména Úmluvy o postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a Úmluvy o omezení případů bezdomovectví z roku ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s Čl. 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 stanoví, že nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. Významné je přitom slovo svévolně čili ne každé zbavení (odebrání) státní příslušnosti odporuje deklaraci. 58 Jednalo se především o Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a dále o odebírání občanství z politických důvodů některým emigrantům za komunistického režimu. 14

15 2. Obecně o dvojím občanství 2.1. Vznik dvojího občanství Velká většina obyvatel světa disponuje pouze jedním státním občanství, které zpravidla nabývá narozením a během ţivota ho nemění. Přesto existuje menšina osob, které jsou státními občany podle právních úprav dvou či více států současně (tzv. bipolité). 59 Vícenásobná státní příslušnost se týká zejména potomků osob s různou státní příslušností a dále osob a potomků osob, které během ţivota trvale přesídlily do jiného státu. Vedle nich pak zbývá ještě malá minorita jednotlivců, kteří v důsledku podobných skutečností nejsou občany ţádného státu (tzv. apolité). 60 Hlavními příčinami vzniku dvojího či vícenásobného občanství fyzických osob jsou především (1) odlišné právní úpravy regulující nabývání a pozbývání občanství jednotlivých států (zejména při narození a nabytí nového občanství), (2) pohyb obyvatel mezi státy (trvalá emigrace) a (3) uzavírání smíšených manţelství. Uvedené skutečnosti vytvářejí materiální předpoklady pro změnu státního občanství fyzické osoby během ţivota a mnohdy vedou také ke kolizím právních úprav různých států. Podle vnitrostátních právních předpisů i norem mezinárodního práva si kaţdý stát sám určuje, kdo jsou jeho státní občané. Vázán je pouze kogentními normami mezinárodního práva. 61 Nad jejich rámec můţe státoobčanské normy jiných států regulovat nanejvýš mezistátními smlouvami (nejčastěji o zamezení vzniku dvojího občanství). Další prostředky regulace prakticky nemá. V důsledku značně odlišných právních úprav přitom můţe uţ při narození docházet k situacím, kdy dítě současně nabývá státní občanství podle právních úprav dvou či více států a stává se jiţ v okamţiku narození bipolitou. 62 Také během ţivota můţe fyzická osoba počet svých státních příslušností rozšířit v důsledku trvalého přesídlení do jiného státu či uzavření sňatku s cizincem, samozřejmě za předpokladu, ţe to právní úpravy všech zainteresovaných států umoţňují. Nejčastější příklady vzniku dvojího (či vícenásobného) občanství: - narozením, pokud se dítě narodí rodičům, z nichţ kaţdý má odlišné státní občanství, avšak právní řády obou států příslušnosti rodičů jsou v otázce nabývání 59 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s CASSESE, A., International Law, s ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s

16 občanství shodně postaveny na zásadě ius sanguinis: dítě nabývá občanství obou rodičů - narozením, pokud se dítě narodí na území státu, jehoţ právní řád připouští nabytí občanství podle zásady ius soli, avšak alespoň jeden rodič (nebo oba) mají státní příslušnost státu, v jehoţ právní úpravě převaţuje titul ius sanguinis: dítě nabývá občanství země, ve které se narodilo, a dále občanství jednoho nebo obou rodičů se státní příslušností odlišnou od státu narození - naturalizací, pokud právní úprava státu, jehoţ občanství je v naturalizačním procesu přiznáváno, nevyţaduje vzdání se dosavadního občanství, a současně právní úprava státu, jehoţ občanství fyzická osoba do okamţiku naturalizace měla, nespojuje nabytí cizího občanství během ţivota na vlastní ţádost s pozbytím občanství, v takovém případě fyzická osoba nabývá novou státní příslušnost při zachování dosavadní - sňatkem (nebo narozením dítěte), pokud právní úprava státu jednoho z manţelů umoţňuje nebo usnadňuje nabytí občanství partnerovi, a současně právní úprava státu partnera nespojuje nabytí cizího občanství sňatkem nebo na základě sňatku (či narození dítěte) s pozbytím občanství, v takovém případě fyzická osoba nabývá nové občanství při zachování dosavadního Pro úplnost je nutné dodat, ţe získání nového občanství během ţivota naturalizací či sňatkem můţe mít u osob s vícenásobnou státní příslušností naopak za následek také ztrátu všech dosavadních státních občanství, jestliţe právní úprava státu, jehoţ občanství nově získává, vyţaduje vzdání se všech předchozích občanství, nebo pokud právní úpravy států, jejichţ občanství osoba dosud měla, spojují nabytí cizího občanství během ţivota na základě projevu vůle se ztrátou občanství. V takovém případě se počet občanství fyzické osoby omezí pouze na jedno a to posledně získané Dvojí občanství v mezinárodním právu V minulosti byla v politické praxi i právními teoretiky preferována priorita výkonu absolutní státní svrchovanosti před právy jednotlivce 63. Aţ do přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 jednotlivec nedisponoval prakticky ţádnou mezinárodněprávní subjektivitou. 64 Proto i dvojí či vícenásobné občanství bylo chápáno jako neţádoucí jev, který 63 CASSESE, A., International Law, s DAVID, V. SLADKÝ, P. ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné, s

17 zasahuje do státní svrchovanosti, neboť občan státu (ve starším vnímání nástupce poddaného) je současně podřízen i jiným suverénům mezinárodního práva. 65 Dokonce ještě ve druhé polovině 20. století mnohé státy citlivě vnímaly praktické důsledky kolizí souběţného výkonu vícenásobné státní příslušnosti jedné fyzické osoby, zejména v otázce výkonu vojenské sluţby, zachovávání věrnosti státu, zastávání veřejných funkcí či výkonu diplomatické ochrany. 66 Zejména nedemokratické reţimy usilovaly o absolutní moc nad občanem. Není proto nijak překvapivé, ţe nejvíce dvoustranných mezistátních dohod o zamezení a předcházení vzniku dvojího občanství bylo podepsáno mezi tzv. socialistickými zeměmi východního obloku. Vzniku dvojího občanství se však snaţily předcházet i demokratické země, např. Spojené státy, které uzavíraly mezistátní dohody se zeměmi, ze kterých do USA přicházeli noví emigranti, jejichţ smyslem bylo rovněţ zamezení vzniku dvojího občanství. Kromě toho výkon vícenásobného občanství znesnadňovala také americká legislativa. Podobně postupovala i Spolková republika Německo a další západoevropské země, které i po roce pokračovaly v praxi z 19. a první poloviny 20. století. Snaha omezit vznik dvojího či vícenásobného občanství dokonce vedla k podpisu několika mezinárodních dokumentů. Mezi nejvýznamnější patří: Konvence o určitých otázkách ohledně sporů ze zákonů o státním občanství (1931) 68 Dohoda o omezení případů vícenásobného státního občanství a o službě v ozbrojených silách v případě vícenásobného státního občanství (1963) Výrazně vyšší toleranci k vícenásobnému občanství projevovala i před rokem 1948 bývalá britská dominia a především latinskoamerické země (včetně diktátorských reţimů). Jak jiţ bylo zmíněno v předchozích kapitolách, státy, jejichţ právní úprava nabývání občanství narozením je zaloţena na principu ius soli, mnohem častěji neţ státy s principem ius sanguinis nekladou naturalizovaným občanům podmínku vzdání se dosavadního občanství a rovněţ nabytí cizího občanství nespojují se ztrátou občanství. Zpravidla také kladou zájemcům o občanství mírnější naturalizační podmínky (kratší délku trvalého pobytu v zemi) a pro manţele a děti státních občanů tyto podmínky ještě dále liberalizují. Díky tomu mnohem častěji vystupují v roli států, jejichţ občané běţně mají vícenásobné státní občanství. Nejznámějšími příklady jsou Kanada, Austrálie, Brazílie či Argentina. 65 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s Rok přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. 68 ONDŘEJ, J., POTOČNÝ M., Obecné mezinárodní právo v dokumentech, s

18 Naopak státy, jejichţ legislativa do nedávné doby výkon dvojího občanství znesnadňovala, a které navíc uzavíraly s jinými státy dohody o zamezení vzniku dvojího občanství, se s jevem vícenásobné státní příslušnosti u svých občanů do zcela nedávné doby ve větší míře prakticky nesetkávaly (např. USA, Německo, ale také ČR a další východoevropské země), neboť k jeho vzniku docházelo u jejich občanů spíše jen výjimečně, nejčastěji při narození dětí ve smíšených rodinách, kdy jeden z rodičů byl cizím státním příslušníkem, jehoţ země se v právní úpravě nabývání občanství narozením drţela titulu ius sanguinis. V posledních desetiletích se mezi právními teoretiky i v mezinárodním právu prosadil nový pohled na dvojí (či vícenásobné) občanství. V souvislosti s rozvojem ochrany práv jednotlivce jako fyzické osoby s částečnou mezinárodněprávní subjektivitou, kterou odstartovalo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (1948), se oslabila dosud neomezená fixní vazba jednotlivce na stát 69. Otevřel se prostor pro větší uplatnění práv a svobod jednotlivce bez ohledu na státní suverenitu. 70 Nový pohled teoretiků se brzy promítl i do zásadních změn právních úprav mnoha států, které přestaly bránit výkonu dvojího občanství, a zasáhl i do nových mezinárodních smluv a deklarací. Jednalo se o následující mezinárodní dokumenty: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) 71 Úmluva o státním občanství vdaných žen (1957) Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965) 72 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966) 73 Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) Zřejmě nejvýraznější změnou reflexe, legislativy i reálné politiky v otázce dvojího občanství prošla v posledních dvou dekádách západní Evropa. Prosazování práv jednotlivce na úkor státní suverenity dokonce vyústilo v přijetí Evropské úmluvy o státním občanství (1997), jejíţ ustanovení řeší střet vícenásobného občanství jako přirozený jev, jemuţ se ve své podstatě jiţ nesnaţí bránit. Praktické dopady kolizí státního občanství řeší s ohledem na zájmy jednotlivce a nikoliv státu BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s CASSESE, A., International Law, s BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s BROWNLIE, I., Basic Dokuments in International Law, s ALEXY, R., Theorie der Grundrechte, s

19 2.3. Dvojí občanství podle evropské úmluvy z roku 1997 V roce 1997 byla na půdě Rady Evropy přijata Evropská úmluva o státním občanství, 75 která z pozice nového přístupu k právům jednotlivce řeší mimo jiné i otázky spojené s existencí dvojího či vícenásobného občanství. 76 Ustanovení úmluvy jsou v mnoha ohledech přelomová, neboť mění dosavadní praxi, ve které převaţovalo upřednostňování státní svrchovanosti před právy a svobodami jednotlivce a snaha předcházet vzniku vícenásobného občanství, neţli střety z vícenásobného občanství regulovat ve prospěch jednotlivce. 77 V tomto ohledu je úmluva významným dokumentem normotvorby mezinárodního práva, byť zatím pouze v evropském měřítku. Evropská úmluva i nadále ponechává na kaţdém signatářském státu, aby si sám určil, kdo jsou jeho státní příslušníci (čl. 3). Čili přenechává členským zemím volnost ve výběru a uplatnění principů ius sanguinis či ius soli a dalších zásad nabývání či pozbývání občanství v jejich vnitrostátních právních úpravách. Přesto ve čl. 6 zavazuje signatářské země k přijetí určitých korekcí v zákonech o státním občanství, které by usnadnily nabývání občanství (1) manţelkám a manţelům státních příslušníků, (2) dětem státních příslušníků (podle principu ius sanguinis), (3) osobám narozeným a obvykle pobývajícím na území státu a osobám, které obvykle pobývaly na území státu před dosaţením osmnáctého roku ţivota, (4) uprchlíkům, (5) osobám bez státní příslušnosti a dále (6) osobám osvojeným a nalezeným na území státu. Právní úpravy signatářských států dokonce musí zajistit přiznání občanství dětem narozeným na území státu nebo dětem občanů signatářského státu, které by jinak zůstaly bez občanství. Ustanovení v čl. 6 rovněţ liberalizuje naturalizační podmínky pro cizince: poţadovaná délka pobytu v signatářské zemi pro podání ţádosti nesmí být delší neţ 10 let. Podle čl. 6 evropské úmluvy by prakticky nikdo z rodilých obyvatel na území členských zemí neměl zůstat bez státního občanství a všichni cizinci by měli být nejpozději do deseti let integrováni. Pátá kapitola úmluvy (čl ) je přímo věnována vícenásobnému občanství. 78 Podle ustanovení obsaţených ve článcích 14 aţ 16 zůstává i nadále v kompetenci signatářských států stanovit si ve svých právních úpravách, jestli osoba, nabývající cizí státní občanství, pozbývá dosavadní či nikoliv. Avšak zavazuje členské státy, aby zachovaly státní 75 MRÁZEK, J., Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, s Pátá kapitola, tj. články 14 17, a dále sedmá kapitola, tj. články 21 a ALEXY, R., Theorie der Grundrechte, s Název Kapitoly V: Vícenásobné státní občanství (vlastní překlad). J. Mrázek ve své publikaci Dokumenty ke studiu mezinárodního práva na straně 179 přeložil název této kapitoly úmluvy jako Několikeré státní občanství. Výraz několikeré používá i v dalších částech překladu textu tohoto mezinárodního dokumentu. Výraz vícenásobné považuji za plnohodnotné synonymum ve všech možných výkladech, které lépe odpovídá frekventovanější podobně moderní češtiny. 19

20 příslušnost dětem, které z titulu narození souběţně nabývají občanství i jiného státu, a dále osobám, které uzavřením sňatku automaticky nabyly jiné občanství. 79 Články 14 a 15 úmluvy tedy nejsou nijak přelomové a pouze reflektují jiţ zavedený mezinárodní obyčej. Z hlediska výkonu vícenásobného občanství přináší přelomová ustanovení aţ článek 17 a zejména sedmá kapitola 80 úmluvy, která upravuje citlivou otázku branné povinnosti při vícenásobném občanství (články 21 a 22). Podle ustanovení čl. 17 musí kaţdý členský stát přistupovat ke svým státním občanům, kteří současně mají i jiné občanství, nediskriminačně čili jako kdyby ţádné jiné občanství neměli. 81 Musí jim přiznat všechna práva a povinnosti a k existenci jejich státoobčanské vazby na jiný stát nesmí přihlíţet. Výjimka platí pouze pro uplatňování norem mezinárodního práva soukromého jednotlivých smluvních států v případě vícenásobného občanství a dále pro případy (ne-)uznání diplomatické a konzulární ochrany, 82 coţ v praxi znamená, ţe osoba, která má občanství dvou států a trvale bydlí na území jednoho z těchto států, se na území tohoto státu nemůţe domáhat diplomatické ani konzulární druhého státu, jehoţ je rovněţ občanem. Úprava výkonu branné povinnosti, která v minulosti představovala nejváţnější střet při souběhu více státních příslušností, je v evropské úmluvě téměř revoluční. Podle ustanovení dohody osoba s vícenásobnou státní příslušností vykoná brannou povinnost pouze jedenkrát a to ve státě, ve kterém má trvalé bydliště v době, kdy podle zákona příslušného státu můţe být povolána k vojenskému odvodu. Jakmile je v jednom státě odvedena, v dalších státech jiţ nesmí být odvedena znovu. Výjimka, rovněţ ve prospěch práv jednotlivce, je zakotvená ve čl. 21 bodu 3 písm. a): osoba s vícenásobnou státní příslušností se bez ohledu na trvalé bydliště můţe nejpozději do 19. roku ţivota svobodně rozhodnout, ve kterém státě svou brannou povinnost splní. Po dosaţení 19. roku musí vojenskou odvod absolvovat v zemi, kde má trvalé bydliště a kde bude povolána k odvodu. Navíc nemůţe být postiţena ztrátou občanství ani jednoho ze států za tzv. sluţbu v cizím vojsku. V případě, kdy osoba, která jiţ splnila svou brannou povinnost (byla odvedena) v jednom státě, později změní svůj trvalý pobyt a přestěhuje se do jiné signatářské země, jejíţ občanství rovněţ má, bude v tomto druhém státě podléhat záloţní vojenské sluţbě! V případě povinného cvičení záloh či mobilizace by tedy byla odvedena ve druhém státě, odlišném od státu, ve kterém původně splnila svou brannou povinnost! Avšak článek 21, bod 3, písm. g) obsahuje ustanovení, ţe v případě mobilizace v některém ze smluvních států by liberalizační ustanovení celého článku 21 přestala být pro tento smluvní stát závazná. Stát by v takovém případě mohl povolovat k výkonu vojenské sluţby i osoby mladší 19 let s vícenásobným 79 Článek 14 tzv. evropské úmluvy. 80 Název Kapitoly VII: Branná povinnost při vícenásobném státním občanství. 81 LERNER, N., Group Rights and Discrimination in International Law, s ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P., Mezinárodní právo veřejné, s