Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích

Transkript

1 Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích červenec 2012 číslo 4 ISSN editorial Milé čtenářky, milí čtenáři, dovolte nám, abychom vás po roce opět provedli novým číslem internetového bohemistického časopisu Krajiny češtiny (podle číselné řady čtvrtým, nicméně včetně nultého již číslem pátým). Hlavním tématem tohoto čísla jsou Češi za hranicemi České republiky. Mnoha významným Čechům byla v minulosti udělena ministrem zahraničních věcí ČR cena Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Mezi oceněnými byli v oblasti lektorátů např. profesor Jan Rubeš, působící na Univerzitě v Bruselu, či profesor Xavier Galmiche z pařížské Sorbonny, dále to byla francouzská lycea Carnot v Dijonu a Alphonse Daudeta v Nimes, z oblasti krajanských komunit pak např. Svaz Čechů v Republice Chorvatsko. S dalšími oceněnými Čechy se setkáte nejen v tématech jednotlivých článků (páter Václav Mašek v autentickém rozhovoru, profesorka Dubravka Sesar figurující v příspěvku o záhřebské bohemistice či argentinská překladatelka českého původu Helena Voldanová představena v rubrice Portrét), ale někteří z nich jsou také autory příspěvků (čerstvá nositelka ceny Gratias Agit Lucie Slavíková-Boucher přispěla svým článkem o České škole bez hranic do rubriky Letem světem). V tomto čísle 2011/12 naleznete: 1 Editorial 2 Úvodní rozhovor PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel MŠMT 3 Lektoři a učitelé Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu / Matěj Martinčák Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě / Martin Horn Soumrak češtiny na Rýnu? / Lenka Uchytilová Vaší pozornosti bychom chtěli doporučit další konkrétní příspěvky: úvodní rozhovor našemu časopisu tentokrát poskytl Jindřich Fryč, vrchní ředitel sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí z MŠMT. Ve stěžejní rubrice Lektoři a učitelé navštívíme lektorát v Záhřebu, krajanskou komunitu v Čechohradě a Slavistický seminář v Bonnu. Dále se v sekci Letem světem setkáte s obyčejnými příběhy tří Čechů v Jižní Americe nebo se studenty češtiny z Opole, kteří natáčeli film Slovanské jesličky. Rubrika Portrét pak představí vedle zmiňované argentinské překladatelky také významného rumunského bohemistu Sorina Paligu. V rubrice Didaktické zkušenosti a studie se dozvíte, jaké chyby v písemném projevu dělají italsky mluvící studenti češtiny. V Literárním koutku na vaše city zaútočí povídka Markéty Pilátové Vanilková Helena a příznivci poezie se mohou těšit na verše nejen v Literárním koutku, ale také v dalších autentických příspěvcích. Celé číslo opět prostupují tematicky různorodé glosy a autentické texty, které jsou věnovány nejen širokému spektru činností učitelů u krajanů a lektorů, ale také např. Evropské škole v Karlsruhe či projektu PIAAC. Přejeme vám slunné a odpočinkové léto plné zajímavých zážitků. Rádi bychom, aby se jedním z nich stalo také čtení našeho/ vašeho časopisu. S ročenkou Krajiny češtiny na přečtenou opět příští rok. Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová 4 Letem světem Česká škola bez hranic: další jazyk umožňuje jiný pohled na svět / Lucie Slavíková-Boucher K bilingvní výchově v zahraničí / Jana Sovová Dvě české stopy v brazilské kultuře / Thiago Borges de Aguiar Poldi Libri / Zuzana Muchová Dvacet let od evakuace dětí z Chorvatska do ČSFR / Jiří Krejčí Tři obyčejné příběhy / Jindřich Krous Slavné české osobnosti severního Kavkazu / Marek A. Havlíček Literární soutěž / Marek A. Havlíček Slovanské jesličky Z Opole téměř do Hollywoodu / Zuzana Bušíková 5 Portrét Rozhovor s Helenou Voldanovou / Vendula Vlková Hingarová Rozhovor se Sorinem Paligou / Hana Herrmannová 6 Didaktické zkušenosti a studie Chyby italsky mluvících studentů češtiny v písemném projevu / Lucia Casadei 7 Recenze Divoši ve své divočině / Markéta Pilátová 8 Literární koutek Vanilková Helena / Markéta Pilátová Neonové verše / Sára Heltai, překlad Tomáš Vašut a dále glosy a autentické texty editorial / obsah čtvrté číslo červenec

2 2. úvodní rozhovor PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí, MŠMT V roce 1994 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, v roce 2008 úspěšně složil rigorózní zkoušku na téže fakultě. J. Fryč pracuje od roku 1994 na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, nejprve na pozici odborného referenta, od roku 1996 vedl odbor pro mládež, od roku 2004 odbor mezinárodních vztahů a v prosinci 2009 byl jmenován vrchním ředitelem sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí. Dlouhodobě se věnuje problematice vzdělávání ve vztahu k zahraničí, spolupodílel se na přípravě řady strategických a koncepčních materiálů v oblasti vzdělávání a dříve oblasti mládeže, zastupuje MŠMT ve vztahu k Evropské unii, Radě Evropy a dalším mezinárodním organizacím. Pod vaším vedením je na MŠMT dlouhodobě podporována výuka češtiny za hranicemi České republiky. V čem vidíte hlavní význam Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí? Českým jazykem hovoří více než 10 milionů obyvatel České republiky a také se k němu více či méně hlásí krajané žijící v zahraničí, kterých se odhadují cca 2 miliony. To rozhodně není málo lidí, jakkoli čeština nepatří mezi hlavní evropské jazyky, kterým se učí většina obyvatel Evropy. Proto považuji za důležité, aby byl náš jazyk dostupný také cizincům, kteří mají zájem o jeho studium. Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, resp. jeho část v gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, tak představuje nástroj, kterým tento zájem můžeme podpořit a přiblížit češtinu cizincům. Naplňujeme tím také naši ambici, aby čeština byla dostupnější i mimo hranice České republiky a nebyla jako jazyk uzavřena pouze hranicemi naší země. Je dobře, že se program zaměřuje nejen na výuku češtiny pro krajany, ale že je náš mateřský jazyk nabízen na vysokých školách v zahraničí, stejně jako se mu mohou učit s podporou státu děti, které pobývají dlouhodobě se svými rodiči v zahraničí, a neztrácí tak kontakt s živým jazykem, což významně usnadňuje jejich návrat do České republiky. Jaké je další směřování tohoto programu? Plánují se v budoucnu nějaké inovace či změny? Vláda ČR před několika málo týdny přijala novelu usnesení o Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, kterou se usnadní především podpora Českých škol bez hranic, mírně byl také zvýšen limit pro počet vysílaných učitelů ke krajanským komunitám (až na 15 vysílaných učitelů). To jsou poslední hlavní změny, které byly schváleny. Program je ve své stávající podobě schválen do roku 2015 a předpokládám, že se po tuto dobu již zásadně měnit nebude. Naším cílem jsou stabilní pravidla srozumitelná našim partnerům v zahraničí, stejně jako učitelům a lektorům, kteří v rámci tohoto programu vyjíždějí učit češtinu na zahraniční univerzity nebo ke krajanským komunitám. Jaké konkrétní kroky by podle vás pomohly dalšímu rozvoji a propagaci našeho programu? Na další zásadní rozvoj programu by bylo třeba získat další zdroje ve státním rozpočtu, což v současné chvíli není možné, a tak naše snahy o inovaci musí být především v hledání vnitřních úspor, např. za účelem zvýšení počtu míst, kde se čeština nabízí, či změn míst ve světě, kde se úvodní rozhovor čtvrté číslo červenec

3 Úvodní rozhovor PhDr. Jindřich Fryč, vrchní ředitel MŠMT český jazyk učí. To je hlavní trend, kterým se ministerstvo společně s Domem zahraničních služeb v posledních letech snaží jít. Velmi si vážím, že se podařilo udržet rozpočet na zabezpečení programu ve stávajícím objemu již několik let, a to navzdory úsporným opatřením. Významně se také změnila propagace programu, dokladem mých slov jsou také např. Krajiny češtiny, které právě držíte v ruce, nebo pozměněné webové stránky DZS, kde je dnes mnohem více validních informací k tomuto tématu, i díky úzké spolupráci s lektory a učiteli. Pro mne osobně je důležité každoroční setkání s učiteli a lektory, které DZS organizuje. Tato setkání se postupně proměnila ve významnou součást Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí a jsou nejen společenskou, ale také odbornou akcí těšící se zájmu jak na straně učitelů a lektorů, tak i ministerstev a DZS. Jak probíhá spolupráce s hostitelskými zeměmi (zahraničními univerzitami, krajanskými komunitami)? Jaká je jejich zpětná vazba na působení učitelů u krajanů a lektorů? Spolupráce s univerzitami se významně liší od teritoria, kde se čeština vyučuje. Tradičně je největší zájem o náš mateřský jazyk v Polsku, Itálii, Francii, kde máme nejvíce lektorátů. Také země, kde se čeština učí, mají v současné době omezenější zdroje, což se projevuje mj. ve snižování příspěvků na vysoké školy, které zase hledají úspory ve vlastních rozpočtech. Tato skutečnost se významně projevuje i na výuce bohemistiky na zahraničních univerzitách. Společně s MZV musíme mnohdy vyvinout značné diplomatické úsilí, abychom udrželi lektorát na dané univerzitě. Pro mne osobně je velmi smutné, pokud se tak nepodaří a lektorát i přes zájem zahraničních studentů musí po mnoha letech skončit. Naše spolupráce tak velmi často probíhá v rovině dojednávání podmínek pro další pokračování existence lektorátu, obsahová stránka je primárně v gesci univerzity a lektora. V místech, kde např. dochází ke snižování počtu studentů a ministerstvo má zájem na pokračování činnosti lektorátu, hledáme další možnosti pro působení našeho lektora v dané zemi. Komunikaci s krajanskými komunitami zajišťujeme v úzké spolupráci s MZV; v posledních letech je seznam míst, kam vysíláme naše učitele, stabilní, nyní se bude otvírat nové místo pro učitele v USA, které se zakládá na podnět našeho krajanského spolku v Chicagu. Jsem si vědom, že vyslání učitele k některým našim krajanským komunitám má zásadní dopad na to, zda se podaří češtinu v těchto místech světa zachovat. Jaká je podle vás hlavní motivace lidí žijících v zahraničí učit se český jazyk? Motivace jsou různé pro studenta univerzity v Evropě či našeho krajana v Jižní Americe. Každý z nich má nějakou motivaci se do studia českého jazyka pustit. Není nutné tyto motivace dále rozepisovat, jsou myslím obecně známé a já v zásadě vítám každou z nich, protože mým cílem je podchytit co nejvíce zájemců o češtinu a náš mateřský jazyk jim přiblížit a nabídnout. Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí nabízí v tomto ohledu obrovský prostor pro kreativitu, neboť každý lektorát, každé místo učitele u krajanské komunity je jedinečné a vyžaduje individuální přístup s dobrou znalostí místních podmínek. Jak Česká republika podporuje činnost obdobných zahraničních programů v ČR (např. výměna lektorů, působení zahraničních krajanských organizací v ČR apod.)? MŠMT podporuje vysoké školy při přijímání zahraničních lektorů, kteří na vysokých školách v ČR působí, jakkoli jde o činnosti, které jsou primárně v gesci jednotlivých škol. Ministerstvo tomuto napomáhá zejména sjednáváním mezinárodních smluv, které představují základní právní rámec pro spolupráci s danou zemí. Se zahraničními krajanskými organizacemi jsme v kontaktu, zejména pokud se jedná o podporu menšinového školství v ČR, k čemuž jsou dány potřebné podmínky v našem školském zákoně. Víte o nějaké kuriozitě nebo zajímavosti z fungování Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí? Já bych chtěl spíše využít tuto otázku k poděkování všem, kteří se výuce českého jazyka věnují, ať v rovině zabezpečení Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, např. podmínek pro vysílání lektorů a učitelů ke krajanským komunitám. Můj díky patří také samotným lektorům a učitelům, kteří pak v zahraničí působí, stejně jako všem vysokoškolským učitelům, kteří vyučují češtinu na zahraničních univerzitách. Vždy jsem si této činnosti vysoce cenil a považuji ji za nesmírně přínosnou pro nás všechny. Pro mne je největším potěšením (záměrně nepíši ani zajímavostí, natož pak kuriozitou!!! ), kdykoli ve světě potkám člověka, který je cizinec či v České republice se narodil jeho předek, a já s ním mohu promluvit česky. Stejně tak mám velkou radost, když vidím, jak i elementární znalost češtiny napomohla ke vzniku společného projektu mezi školami či mezi firmami. Děkujeme velice panu vrchnímu řediteli Jindřichu Fryčovi za rozhovor. úvodní rozhovor čtvrté číslo červenec

4 3. lektoři a učitelé Z výuky překladových cvičení s 5. ročníkem bohemistů Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu Matěj Martinčák lektorát Záhřeb, Chorvatsko Prvním českým lektorem v Záhřebu byl již v 11. století biskup Duch. Zdá se vám toto tvrzení přinejmenším přitažené za vlasy? Jistě ovšem když se zamyslíme nad prvotním významem slova lector (tedy ten, kdo čte), tak se taková interpretace nemusí jevit natolik pošetilá. A může poukázat přinejmenším na dvě věci jednak na dlouhou (byť výrazně přerušovanou) tradici česko-chorvatských vztahů a jednak na významový posun pojmu lektor. V následujícím článku se pokusíme dotknout obou výše zmíněných rovin, v první části se zaměříme na onu tradici (zejména s ohledem na výuku českého jazyka v Záhřebu), v druhé pak na to, co pod pojmem lektor rozumíme dnes a jak vypadá jeho práce v Záhřebu. Trocha historie Pokud přeskočíme nejasné náznaky ukryté v legendách šerého dávnověku, první česko(moravsko)-chorvatské kontakty spadají do doby vypuzení Metodějových žáků z Velké Moravy. Část těchto žáků se v roce 886 vydala do chorvatského přímoří, kde pokračovala v tradici slovanské bohoslužby a hlaholského písemnictví. O čtyři a půl století později si jejich následovníky pozval český král Karel IV. do nově založeného kláštera Emauzy, kde měli obnovit slovanskou liturgii a praktickou znalost hlaholského písma. A onen zmíněný biskup Duch? lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

5 Lektoři a učitelé Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu O něm nám prameny neříkají v podstatě nic více, než že se stal prvním záhřebským biskupem (1094) a že byl Čech. Připisují se mu také poznámky na okraji Radonovy bible, v nichž můžeme najít některé bohemismy. Po husitských bouřích kontakty (ani do té doby nikterak pravidelné) ještě prořídly. Přestože země Koruny české a Chorvatské království byly od nástupu Ferdinanda Habsburského na oba trůny po bitvě u Moháče takřka čtyři století součástí jednoho státního celku Habsburské monarchie, vysloveně soustavné česko-chorvatské vztahy můžeme zaznamenat až v první polovině 19. století v období obrozeneckých snah, nezřídka inspirovaných ideou (vše)slovanské vzájemnosti. To však neznamená, že by před obrozením v česko-chorvatských vztazích nebylo o čem hovořit, z kulturních počinů stojí za zmínku kromě několika překladů minimálně sedmijazyčný slovník českého benediktina Petra Lodereckera z roku 1605 (jako základ Lodereckerovi posloužil pětijazyčný slovník chorvatského učence Fausta Vrančiće, který Loderecker rozšířil o češtinu a polštinu, a vznikl tak první česko-chorvatský slovník). Kromě kulturních styků došlo ke stykům ještě bezprostřednějším. Bouřlivé období osmanských nájezdů vyvolalo přesuny obyvatelstva, a tak se již v 16. století a v několika dalších migračních vlnách v 17. století na Břeclavsku a Mikulovsku usazuje chorvatská menšina. Naopak po konci osmanské vlády nad chorvatskou Slavonií (1699) se zde v průběhu několika staletí začínají usazovat čeští osídlenci, kteří zde již v roce 1840 zakládají pivovar. Školy přijdou na řadu teprve později (o těchto českých školách se můžete dočíst více v minulých číslech Krajin češtiny v příspěvcích Jiřího Krejčího a Vladislava Rusína). Nejplodnější období česko-chorvatských vztahů začíná v časech obrozenských již Josef Dobrovský navázal přátelské styky s významnými chorvatskými osobnostmi (záhřebským biskupem Vrhovcem, lexikografem Stullim) a tato vzájemná spolupráce se v průběhu dalších desetiletí ještě stupňovala. České kulturní snahy byly v mnohém považovány chorvatskými obrozenci za vzor. Kollár, Šafařík, Erben, Hanka, Čelakovský a mnozí další udržují čilé styky se svými protějšky na slovanském jihu, vzrůstá počet překladů, vyměňují se časopisy, knihy a zejména zkušenosti. Při zakládání ústřední chorvatské kulturní instituce Matice ilyrské pomohli peněžními příspěvky Jungmann, Palacký, Náprstek a další. Významnou osobností těchto vzájemných vztahů byl také biskup v Djakovu Josip Juraj Strossmayer (pokud je vám jméno povědomé, tušíte nejspíš správně pražský Štrosmajerák je pojmenován právě po něm), významný mecenáš, který velkou měrou přispěl k otevření Záhřebské univerzity v roce 1874 (do té doby plnila funkci vysokého učení jezuitská Akademie založená v roce 1669). A právě k roku 1874 se vážou prvopočátky organizované výuky češtiny v Záhřebu, neboť jednou ze šesti základních kateder byla slavistika, do jejíhož čela byl (z důvodu nepřítomnosti významného chorvatského slavisty Vatroslava Jagiće) jmenován český profesor Leopold (chorvatsky Lavoslav) Geitler. Samozřejmě tehdy neprobíhala výuka češtiny jako samostatného předmětu, ovšem studenti mohli z Geitlerových komparatistických přednášek mnohé o českém jazyce a literatuře seznat (mj. vedl seminář o Rukopisu královédvorském). Když už jsme vzpomenuli začátky Záhřebské univerzity a slavistu Geitlera, nebude na škodu zmínit, že se na zdárném chodu univerzity v jejích počátcích významně podíleli i další čeští odborníci: Bohuslav Jiruš (botanika a farmakologie), Vinko Dvořák (fyzika), Jan Jaromír Haněl (právo), Gustav Janeček (chemie), Dragutin Zahradník (matematika), Fran Smetánka a Emil Prašek (medicína). Rok 1874 je zajímavý ještě z jiného důvodu, tehdy totiž český literát a dobrodruh Josef Václav Frič, který už delší čas žil v Záhřebu (do Čech měl v té době vstup zapovězen), zakládá Českou besedu, první krajanskou organizaci v Chorvatsku, která je mimořádně kulturně aktivní dodnes. Čeština v Záhřebu Vraťme se však k Záhřebské univerzitě: zde po několika desetiletích obecně slavistických přednášek začíná v akademickém roce 1918/19 pravidelná výuka českého jazyka, otevírá se samostatný lektorát češtiny v rámci Katedry slovanské filologie, který vedl slavista a klasický filolog Stjepan Musulin. V roce 1924 vydává přehlednou Českou gramatiku a návod k české obchodní korespondenci (Musulin od roku 1920 přednášel český jazyk též na Vysoké škole obchodní a dopravní, toto snad osvětlí název druhé části jeho gramatiky). V roce 1936 střídá Stjepana Musulina na místě lektora češtiny Josip Vrana (původem z krajanské menšiny z okolí Bjelovaru), který český jazyk na filozofické fakultě vyučoval (s výjimkou let ) až do svého odchodu do důchodu v roce Jednou z nejvýznamnějších postav chorvatské bohemistiky je bezesporu profesor Ljudevit Jonke, široce vzdělaný slavista a filolog (v letech studoval také v Praze), který stál u zrodu samostatného oboru českého jazyka a literatury, který byl na Záhřebské univerzitě poprvé vypsán v roce Jonke, kromě impozantní lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

6 Lektoři a učitelé Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu Vyučující katedry bohemistiky s hosty z ČR (lektor Matěj Martinčák zcela vlevo, Alen Novosad třetí zleva, vedoucí katedry Dubravka Sesar čtvrtá zleva, Slavomira Ribarová druhá zprava, Petar Vuković zcela vpravo) Z terénní výuky u Lennovy zdi na Kampě v Praze činnosti odborné, zpřístupnil ve svých překladech chorvatským čtenářům mnohé zásadní autory české literatury (Němcová, Neruda, Šalda, Čapek, Hašek, Vančura, Olbracht aj.). Mezi lety vedl jako odborný asistent přednášky o české literatuře také Božidar Škritek, jehož překladatelská činnost se zaměřovala především na poezii (Vrchlický, Toman, Wolker, Nezval, Šotola ad.). V akademických letech 1966/67 a 1969/70 personální potíže oblíbeného oboru bohemistiky pomáhal řešit jako hostující spolupracovník slavista Dušan Karpatský, dnes nejvýznamnější český překladatel z chorvatštiny (překládal M. Krležu, S. Novaka, A. Šoljana, M. Jurić Zagorku a mnoho dalších autorů, nejen chorvatských, ale i srbských a bosenských); zasloužil se o vydání monumentální antologie Zlatá kniha českého básnictví, v níž je na sedmi stech stranách představen vývoj české poezie od svých prvopočátků (Hospodine, pomiluj ny) až po konec 20. století. Pro české čtenáře pak připravil podobně reprezentativní antologii chorvatské poezie Koráb korálový. V akademickém roce 1967/68 byl vytvořen samostatný Ústav západoslovanských jazyků s katedrami bohemistiky a polonistiky. S obdobím konce 60. let je spjato i působení další české posily záhřebské bohemistiky významné paleoslavistky Zdenky Kurzové Ribarové. Ta zde působila jako lektorka českého jazyka do roku 1975 a poté ještě několikrát na kratší dobu jako hostující profesorka. V roce 1971 vydala moderně zpracovanou chorvatsky psanou učebnici Přehled české gramatiky, která v novějším vydání slouží studentům dodnes. V roce 1969 nastupuje na katedru Predrag Jirsak, který vedl přednášky o české literatuře až do svého odchodu do důchodu v roce I za Predragem Jirsakem stojí bohatá činnost překladatelská (Čapek, Škvorecký, Páral, Mukařovský ). Praktická jazyková cvičení od roku 1972 až do roku 2007 vedla lektorka Renata Kuchar, která dlouhé roky zastávala tuto náročnou úlohu sama. Kromě své činnosti výukové stihla přeložit velký počet českých autorů a překládání se věnuje i v současnosti (Čapek, Hrabal, Klíma, Šotola, Vaculík, Procházková, Šabach, Zmeškal aj.). Od roku 1988 pomáhala s praktickou jazykovou výukou česká lektorka Eva Štěrbová, která své působení ukončila v roce 1991, tedy v době počínajících dramatických válečných událostí. Válečná situace pak neumožňovala vyslat výměnného lektora z Česka, po skončení války se na výuce češtiny podílel Jan Černý, po něm Tereza Rejdová a standardní spolupráce na bázi lektora vysílaného českým ministerstvem školství se obnovila až v roce Tehdy na tuto pozici přichází Slavomira Ribarová, která od roku 2004 působí na Katedře bohemistiky jako stálý lektor českého jazyka. Na místo lektora výměnného po ní nastupuje Jiří Hrabal, kterého po dvou letech střídá Pavel Svoboda a po dalším roce Kristyna Lajko. Bohemistika dnes Dospěli jsme v našem stručném přehledu až do současnosti, kdy výuku na katedře bohemistiky zajišťuje devítičlenný tým. Vedoucí katedry je profesorka Dubravka lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

7 Lektoři a učitelé Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu Sesar, která po odchodu Zdenky Kurzové Ribarové v roce 1975 převzala teoretickou jazykovou výuku (fonetiku, morfologii, syntax). Profesorka Dubravka Sesar se věnuje mimo jiné i lexikografické práci (Chorvatsko-česko-slovenský frazeologický slovník, oboustranný Chorvatsko-český slovník aj.) a překladatelské teorii i praxi (Mácha, Erben, Havlíček, Vančura, značná část básníků obsažených v Zlaté knize české poezie). Od roku 1999 se na teoretických přednáškách z české jazykovědy podílí také docent Petar Vuković, který je spolu s Jiřím Hrabalem podepsán pod antologií současné české povídky, která vyšla v roce Další členkou jazykovědného týmu je asistentka Ana Bunk, v současné době na rodičovské dovolené. Literární oddělení katedry vede profesorka Katica Ivanković, na katedře pracuje od roku 1987, s drobnými přestávkami, kdy vyučovala jako lektorka chorvatského jazyka na českých univerzitách (Brno, Praha). Kromě mnoha odborných statí napsala monografii o Karlu Tepem, pravidelně překládá zejména současnou českou literaturu (Bass, Brabcová, Ajvaz, Legátová, hry divadla Járy Cimrmana aj.). Na výuce české literatury se dále podílejí asistenti Suzana Kos a Matija Ivačić. Praktickou jazykovou výuku zajišťují stálí lektoři Slavomira Ribarová, Alen Novosad a výměnný lektor Matěj Martinčák. Z tohoto velmi stručného přehledu je patrné, že výuka češtiny na Záhřebské univerzitě má velmi dlouhou tradici a lidé s ní spojení významně přispívají k prohlubování česko-chorvatských vztahů. Motivace ke studiu češtiny V dnešní době studuje obor český jazyk a literatura ve všech ročnících přibližně sto studentů (do prvního ročníku obvykle nastupuje třicet studentů, v dalších ročnících se jejich počet mírně snižuje). Přirozeně se nabízí otázka, jak si tento nebývalý zájem o bohemistiku mezi mladými Chorvaty vysvětlit? Že by byla česká kultura v Chorvatsku tak populární? Nebo snad očekávají studenti snadné pracovní uplatnění se znalostí češtiny? Odpověď nenajdeme tak lehce a hlavně je zapotřebí nahlédnout i na některé přízemnější faktory, a to v první řadě způsob přijímacích zkoušek a systém volby oboru. Musím přiznat, že tento systém byl i pro mě delší dobu poněkud záhadný, ale snad jej alespoň rámcově popsat dokážu. Přijímací řízení je pro všechny obory společné, samotná zkouška se zaměřuje na obecné studijní předpoklady. Student si sice do přihlášky vyplňuje obory (jazyky je možno studovat pouze dvouoborově), kterým by se chtěl věnovat, ovšem až podle úspěchu u společné přijímací zkoušky zjistí, zda se mu na jeho vyvolené obory podařilo dostat. Samozřejmě největší zájem bývá o jazyky, s nimiž studenti již mají zkušenost (angličtina, němčina, italština, španělština apod.), ovšem po zaplnění těchto studií si vybírají z jazyků menších, mezi nimiž čeština patří k nejoblíbenějším. Svou roli hraje jazyková blízkost (a tedy předpokládaná menší náročnost takového studia; tento předpoklad se však poměrně záhy ukáže jako lichý), dobré jméno české kultury v Chorvatsku (existuje zde i ustálené slovní spojení tradiční český humor, které se objevuje v téměř každé recenzi české knihy či filmu), mnoho studentů navštívilo Prahu, která je oblíbenou destinací zdejších maturitních výletů, takže ještě čerstvé omamné vzpomínky na ni také mnohdy vykonají své. Důležitou roli při rozhodování hraje i dobrá pověst studia bohemistiky, kterou mezi své nastupující kolegy šíří mazáci na oboru již studující. Ve výsledku tedy do prvního ročníku pravidelně nastupuje kolem třiceti mladých lidí, z nichž velká část ještě při maturitě o studiu češtiny ani zdaleka neuvažovala a jejichž obraz Česka se bez velkého přehánění dá postihnout několika nepropojenými jednotlivinami typu Praha-Kundera-pivo-dobré filmy. Čest výjimkám! O to cennější je pro lektora pozorovat proměnu studentů na zaujaté bohemisty, jakými se velká část z nich v průběhu studia stane. Lektor by však tuto přeměnu měl nejen pozorovat, ale hlavně by ji měl podněcovat, přiživovat a různými způsoby se na ní podílet. Zní to sice jako poněkud naivní objevování Ameriky, ale činnost propagační a podněcovací je zejména v prostředích, kde se studenti takto dobrovolně rozhodují pro studium češtiny dosti zásadní. Hlavním místem pro snahu o předání tohoto zaujetí pro češtinu je přirozeně samotná výuka, v tomto akademickém roce zajišťuje výměnný lektor výuku jazykových cvičení pro třetí ročník (6 hodin týdně), překladatelských cvičení pro pátý ročník (4 hodiny týdně), volitelné češtiny pro nebohemisty (4 hodiny týdně) a interdisciplinárního volitelného předmětu Česká společnost ve 20. století (3 hodiny týdně). lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

8 Lektoři a učitelé Lektorát českého jazyka a literatury v Záhřebu Velkou výhodou při výuce jsou moderně zařízené učebny (v každé je počítač a projektor s plátnem), takže je možné hodiny zatraktivnit multimediálními prostředky. Dalším nezbytným pomocníkem jsou knihovny, jedna příruční v kabinetu lektora (obsahuje materiály Domu zahraničních služeb), druhá fakultní, která je bohemistickou literaturou velmi dobře zásobena (na akvizici knih pro tuto knihovnu se lektor také podílí kupuje knihy v Česku a poté je převáží, tímto způsobem lze se stejnými prostředky zajistit mnohem více knih, neboť se výrazně ušetří na poštovném; co si o tomto způsobu dopravy myslí chorvatská celní správa jsem naštěstí zatím neměl příležitost zjistit). Kromě samotné výuky pak k rozvíjení vztahu k české kultuře a k jejímu poznávání slouží řada (mimo) školních aktivit. Tou, která se setkává s největším ohlasem u studentů, je jistě každoroční tzv. terénní výuka tedy zájezd lektorů s více než 50 studenty ze všech ročníků na přibližně desetidenní výpravu do České republiky. Program bývá bohatý (přednášky na fakultě, výstavy, divadelní představení, koncerty, setkání se spisovateli či jinými zajímavými osobnostmi, výlety apod.). Dalšími jsou organizace večírků (před Vánoci a před koncem školního roku) s bohemistickým programem (divadelní představení, zpěv, soutěže atd.), filmový klub, překladatelská soutěž, literární večery, příležitostné přednášky apod. Lektor se také pokouší se studenty navštívit veškeré kulturní akce, které mají vztah k České republice. V Chorvatsku sice nepůsobí České centrum, ale i tak se řada událostí vždy uskuteční za poslední akademický rok zmiňme alespoň koncert Jaromíra Nohavici v Daruvaru (zařízený kolegou Jiřím Krejčím, daruvarským učitelem), koncert kapely the Plastic People of the Universe v Záhřebu v rámci Human Rights Film Festivalu, nastudování kantáty Otvírání studánek Bohuslava Martinů sólisty a sborem Chorvatské televize, před nedávnem měla ve zdejším Národním divadle premiéru Janáčkova opera Jenůfa. České velvyslanectví pořádá každoroční Týden českého filmu, přehlídku současné české filmové produkce, v tomto roce měli studenti možnost kromě zhlédnutí několika filmů i procvičit své jazykové kompetence při posezení s hostem tohoto programu hercem Jiřím Macháčkem. A že jsou tyto kompetence na patřičné úrovni bylo možno poznat i podle toho, že se procvičování protáhlo do brzkých ranních hodin... Na pozvání lektora za organizační podpory českého velvyslanectví zavítal na konci letošního dubna do Záhřebu básník a literární historik Petr Hruška, který na fakultě pronesl přednášku o soudobém českém básnictví, večer pak se svou partnerkou hudebnicí Yvettou Ellerovou vystoupili v komponovaném pořadu v literárním klubu Booksa. Mě osobně však nejvíce těší fakt, že se do těchto akcí aktivně zapojují sami studenti a prokazují zájem, například tím, že v letošním roce program a organizaci školního filmového klubu sami převzali (nutno podotknout zcela dobrovolně). Další velmi úspěšnou čistě studentskou aktivitou je vydávání západoslavistického internetového časopisu Listy, do nějž přispívají svými zprávami, odbornými články a překlady. Podle těchto signálů se dá usuzovat, že se dlouholetá kontinuita záhřebské bohemistiky jen tak nepřeruší a že budou v Záhřebu i nadále vyrůstat nové generace bohemistů prohlubující tradici vzájemných česko-chorvatských styků. Seznam literatury Sesar, D.: Povijest studija (online) Damjanović, S. (ed.): Filozofski fakultet Sveučilišta u Zagrebu. Zagreb: Filozofski fakultet Stehlík, P.: Česko-chorvatské vztahy. In: Hladký, L. a kol: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha, Historický ústav 2010, str lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

9 Lektoři a učitelé Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě Dětský masopustní karneval v Čechohradě Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě Martin Horn krajanská komunita Čechohrad, Ukrajina Když se v České republice mluví o Češích a češtině na Ukrajině, je to většinou v souvislosti s Podkarpatskou Rusí (nebo chcete-li Zakarpatskou Ukrajinou), která patřila k prvorepublikovému Československu. Dodnes tam na toto období svobody, prosperity a demokracie v dobrém vzpomínají, přestože šlo o uměle vytvořený stát, kde spolu žili Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Židé, Poláci, Rusíni a Romové, což se mnohdy neobešlo bez problémů. Pro dnešního běžného Čecha je tato oblast zajímavá z turistického hlediska, stejně jako ještě Oděsa a Krym, ty jsou však již poněkud z ruky. A už jen málokdo ví, že krajané, potomci českých přistěhovalců, dodnes žijí a sdružují se na mnohých místech po celé Ukrajině. V září 2012 jsem přijel na jižní Ukrajinu do české vesnice Novgorodkivka (dříve Čechohrad), abych zde učil ukrajinské Čechy český jazyk. Ty starší proto, aby ho nezapomněli, ty mladší, aby například mohli v Čechách studovat či pracovat, nebo prostě jen proto, aby mateřština jejich rodičů a prarodičů neupadla v zapomnění. Strávil jsem u nich velmi příjemný školní rok. Krajané, a Ukrajinci vůbec, jsou milí a pohostinní lidé, ale stejně jako leckde jinde i tady člověk občas narazí na protivného úředníka, prodavače či řemeslníka, na kvetoucí byrokracii a korupci. Než se podrobněji dostanu ke své misi, nejprve několik slov o tom, kde se Češi na Ukrajině vůbec vzali a jaká je situace v současnosti. Jak se můžeme dočíst na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR nebo v turistickém průvodci např. z nakladatelství JOTA, odhaduje se, že na Ukrajině žije v současné době kolem českých krajanů. Podle lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

10 Lektoři a učitelé Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě sčítání lidu v roce 1989 zde žilo Čechů, z nichž většina bydlela ve městech. Podle sčítání lidu v roce 2001 se k české národnosti hlásilo už jen osob. Nejvíce Čechů je soustředěno v Žitomirské oblasti a za svůj rodný jazyk považuje češtinu přes 30 % českého obyvatelstva Ukrajiny. Nynější české komunity na Ukrajině jsou pozůstatkem dříve poměrně početného českého osídlení, vzniklého v důsledku vystěhovalectví z českých zemí převážně ve druhé polovině 19. století. Čeští kolonisté přijížděli do země, ve které bylo nedlouho předtím (1861) zrušeno nevolnictví. Do roku 1930 se v lokalitách Čechů vyučovala čeština. Dle údajů Etnologického ústavu Akademie věd ČR bylo v roce 1925 na Ukrajině devatenáct českých škol a dvě české školy na Krymu (v Oleksandrivce a Bohemce). Počátkem 30. let došlo na Ukrajině k politickým procesům s českými učiteli. Řada z nich byla odsouzena k smrti či k nucenému pobytu na východní Sibiři. Od roku 1937 byly školy s menšinovým vyučovacím jazykem zakázány. Více než půlstoletí nepřicházelo v úvahu sdružování na národnostním základě. Ryze národních českých vesnic zůstalo na Ukrajině málo. Jsou v oblasti Žitomirské (Malá Zubovština, Malinivka), Oděské (Veselinivka, Malá Oleksandrivka, Novo-Samarka), Vinnické (Mykolajevka), Záporožské (Novgorodkivka), Mykolajevské (Bohemka) a na Krymu (Oleksandrivka a Lobanovo). V těchto vesnicích žije kolem Čechů, kteří si v běžném životě zachovali český jazyk, obyčeje a náboženské obřady. K české emigraci na Krym došlo v důsledku krymské války ( ), kdy opustil Krymský poloostrov značný počet obyvatel, převážně krymských Tatarů. Po jejich masovém odchodu z poloostrova zpustlo množství půdy, Krym se měnil v poušť a byla potřeba pracovních sil. Carské Rusko vyzývalo k přesídlení, a to především Slovany. Češi vyrazili na Ukrajinu na pozvání Kateřiny II., zlákáni vidinou volné půdy a rychlého výdělku. Čeští přesídlenci, především zemědělci, se na Krymském poloostrově objevili počátkem roku Usazovali se kompaktně a založili čtyři české kolonie Tábor (nyní Makarovka), Bohemka (Lobanovo), Carekvič (Puškino) a Oleksandrivka. Většina z nich chtěla v zemi zůstat jen pár let a pak se s penězi vrátit do Čech. Realita ale byla jiná a velmi tvrdá. Protože situace na Krymu nebyla taková, jak kolonisté očekávali (život zde byl velice těžký, navíc ne pro všechny stačila půda), část z nich (asi 90 rodin) se přesunula více na sever k městu Melitopol. A jelikož právě zde působím jako učitel, budu se nadále věnovat převážně této lokalitě. Právě z Krymu se tedy v roce 1869 vydalo přibližně dvě stě lidí, původem většinou ze severovýchodních Čech, do stepí v Tauridské gubernii a v pusté krajině necelých 20 kilometrů západně od Melitopolu založili osadu Čechohrad. Začátky rozhodně nebyly lehké. Jak už jsem zmínil, realita se výrazně lišila od představ, se kterými do carského Ruska přistěhovalci odjížděli. První dvě zimy museli přečkat ve vykopaných zemljankách, také měli velké potíže s vodou. Přes všechny počáteční problémy s neúrodou a nepříznivými životními podmínkami se však obec začala rozrůstat v kronice se píše, že tu kolem roku 1910 stálo již sto devět selských dvorů. Z té doby pochází také školní budova, ve které dnes sídlí české centrum. 1 Čechohrad postupně vzkvétal. Od ostatních ukrajinských obcí se lišil (a dodnes liší) úpravností a vyšší životní úrovní. Vesnici ovšem nečekala růžová budoucnost. Musela přečkat bolševickou revoluci, hladomor ve 30. letech, uměle vyvolaný ruským komunistickým režimem, éru stalinských represí, obě světové války, v 50. letech přejmenování na Novgorodkivku i neutěšenou ekonomickou situaci posledních dekád. Bez vlastního hospodářství by obyvatelé podle svých slov nevyžili. Špatná ekonomická situace na Ukrajině a možnost vycestování do České republiky za prací je tak jedním z hlavních motivů, proč krajané navštěvují kurzy češtiny. Žádné masové stěhování do Čech však nelze očekávat. Jak jsem již uvedl, Čechohrad je na tom ekonomicky lépe než okolní obce. Fungují zde například dva velké prosperující agropodniky, které dávají práci mnoha vesničanům. Za zmínku ještě stojí, že si tady v roce 1999 postavili nový katolický kostel, z mezinárodních finančních sbírek, nezávisle na České republice. Kromě kostela a školy je ve vsi kulturní dům a několik obchůdků. Čechohradští se postupně smíchali s okolním obyvatelstvem, v současnosti zde žije třináct národností. Obec má přibližně obyvatel, etnických Čechů je zhruba 500. Upoutají nás příjmení (Chalupník, Sršeň, Králíček ) a křestní jména (Josef, Růžena ). Kromě Čechů a Ukrajinců zde žijí například Rusové, Moldavané, Arméni a Korejci. I když to možná leckdo nerad uslyší, česká kultura zde již přestává být většinovou záležitostí. Nositeli kulturní tradice a jazyka jsou především příslušníci nejstarší generace. Česky mluví převážně lidé důchodového věku, ještě poměrně dost lidí středního věku, ale mladá generace už neumí česky v podstatě vůbec. Naštěstí však aktivní část krajanů s tímto trendem za pomoci České republiky účinně bojuje a plně se zapojuje do místní spolkové činnosti. První krajanské spolky na Ukrajině se opět začaly obnovovat po roce Příslušníci jednotlivých krajanských komunit začali projevovat v různé míře zájem o styky s českým jazykovým a kulturním prostředím. V květnu 1 První škola zde však stála již v roce Děti kolonistů se v ní učily matematiku, Boží zákon, češtinu a ruštinu. Nejprve vyučovali Češi sami, v roce 1894 pak dostala škola profesionálního učitele. Školní budova však byla malá a časem přestala vyhovovat. lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

11 Lektoři a učitelé Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě Výlet na kolech s čechohradskými dětmi Výuka v Simferopolu 1995 byla ustavena společná krajanská organizace Česká národní rada Ukrajiny, která sdružuje 21 obnovených krajanských spolků. Jejím cílem je zachování českého jazyka, obnovení českých škol, vydávání českých novin, příprava učitelů a obrození náboženství. Také v Novgorodkivce byl v roce 1991 obnoven krajanský spolek Česká kulturně osvětová společnost Čechohrad. Smysl jeho činnosti je zřejmý udržovat kulturní tradice a zvyky a předávat je mladším generacím, aby zde čeština a česká kultura postupně nezanikly. Proto k hlavním aktivitám spolku patří pravidelná setkávání a slavnosti u příležitosti významných výročních svátků a obyčejů podle katolického kalendáře. Velmi významnou náplní spolku jsou též hudební a taneční aktivity. Existují tu folklorní soubory, zmínit je třeba především Čechohradskou hudbu, která se orientuje na české písničky a vystupuje po celé jižní Ukrajině i v zahraničí. Českým písničkám se věnuje také dětský soubor Hvězdičky, českou dechovku pěstují Kozáčata. Se současnou předsedkyní spolku paní Světlanou Čubyr je radost spolupracovat. Totéž platí i o Raise Králíček, ředitelce místní ukrajinské jedenáctileté školy a rovněž aktivní krajance, i o Pavlu Bodrylovovi, předsedovi krajanského spolku Bohemie v Melitopolu. Oba spolky pravidelně prezentují výsledky své činnosti na kulturních akcích obce, města, okresu, na akcích celoukrajinských i mezinárodních zúčastňují se oslav, festivalů národních kultur apod. Rovněž hojně využívají možnosti podávat projekty, které financuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR (MZV ČR), a to jak na rekonstrukci, opravy a vybavení prostor, tak na rozmanité kulturní akce. Usilují též o prázdninovou účast dětí na letních táborech pro krajany v České republice. Členové se pravidelně scházejí u příležitosti českých státních i církevních svátků, o akcích se často píše v místním tisku. Zatímco účast spolku Bohemie na folklorních festivalech v Melitopolu vhodně doplňuje a obohacuje mnohonárodnostní mozaiku města, zásadní je pozice krajanů v Čechohradě, zde česká kultura opravdu významně ovlivňuje kulturu místní, činnost a působení české komunity jsou tu nepřehlédnutelné. Žádná větší kulturní akce se zde bez Čechů neobejde. Postupně byla v Čechohradě za vydatné finanční pomoci MZV ČR zrekonstruována stará česká škola z roku Vzniklo zde české centrum s malým muzeem. Budova dnešní ukrajinské školy v sousedství byla postavena v roce Od roku 1999 vysílá Česká republika ke krajanům české učitele. Nejprve to bylo do tří lokalit (Čechohrad, Malinivka, Lobanovo), v letech už byli vysláni jen dva učitelé (Čechohrad, Lobanovo) a od druhé poloviny roku 2005 již jezdí pouze jeden učitel, a to ke krajanským spolkům v Čechohradě a ve 20 kilometrů vzdáleném Melitopolu. Pro úplnost musím ještě dodat, že letos oficiálně požádal o učitele opět Krym. Vzhledem k tomu, že z finančních důvodů není možné, aby byl na Krym vyslán další učitel, zajíždím tam já, a to vždy jednou měsíčně na týden. Na delší dobu by to bylo problematické, utrpěla by výuka v Čechohradě a Melitopolu. Navštěvuji spolky v Lobanovu a v Simferopolu, kde si zajišťují, stejně jako mnohde jinde v krajanských spolcích po celé Ukrajině, výuku češtiny vlastními silami. Donedávna vyučovala předsedkyně spolku paní Ludmila Savina, nyní učí absolventka kurzů češtiny, pořádaných v České republice. Při svých návštěvách se zaměřuji především na konverzaci a rozšiřování slovní zásoby, za velmi přínosné považuji to, že studenti slyší rodilého Čecha. S výukou češtiny zde na Krymu pomáhá též Centrum humanitární pomoci krajanům, které na základě účelové dotace MZV ČR pravidelně organizuje ve spolupráci se studenty Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze kurzy českého jazyka, většinou v době letních prázdnin. V čechohradském českém centru se odehrává většina aktivit pořádaných českým učitelem. Velký důraz je kladen především na kurzy českého jazyka pro dospělé i děti. lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

12 Lektoři a učitelé Čeština na jižní Ukrajině aneb Moje roční Čechohrátky v Čechohradě Hlavním cílem výuky je schopnost komunikovat v českém jazyce a probudit ve studentech vztah ke kultuře a řeči předků. Kurzy českého jazyka probíhají také v Bohemii v Melitopolu. V obou lokalitách jsou k tomuto účelu k dispozici velmi pěkné učebny. Těžištěm mojí práce je tedy výuka českého jazyka. Musím ovšem upřesnit, že charakter této práce je zde naprosto odlišný od běžného učení například v normální české škole. Učitel je spíše jakýmsi osvětovým misionářem než klasickým učitelem. Výuka je pro studenty dobrovolná a odehrává se v jejich volném čase, tedy po zaměstnání nebo po škole, případně o víkendech. Musí být tedy zajímavá a poutavá, aby studenty zaujala a motivovala je k pravidelné docházce. Jsem nucen konstatovat, že zejména u dětí, ale i u většiny dospělých studentů už je znalost češtiny dost slabá, vyučoval jsem ji proto jako cizí jazyk podle učebnic pro cizince. V ukrajinských školách se žáci s češtinou a českými reáliemi téměř vůbec nesetkají. V čechohradské škole se český jazyk nevyučuje ani jako nepovinný předmět. Spolky jsou dobře vybavené českými knihami, nechybějí ani české časopisy a filmy, širšímu využívání však brání to, že většina studentů češtině prostě nerozumí. V českém centru v Čechohradě se nyní výuky zúčastňuje 35 žáků mladšího školního věku, 30 staršího školního věku a 20 dospělých. V Melitopolu kurzy navštěvuje 35 studentů, většinou středoškoláků a dospělých. Zájem o výuku je i v melitopolském Gymnáziu č. 19, na češtinu dochází dvě desetičlenné skupiny mladších a starších dětí. Škola spolupracuje s českým gymnáziem v Brně, pořádají společně čtrnáctidenní výměnné pobyty. Na češtinu nedocházejí jen studenti českého původu, nýbrž i Ukrajinci a Rusové. Dospělí při výuce používají dvoudílnou učebnici Chcete mluvit česky?, doplněnou o pracovní knihu, u mladších dětí jsou ve výuce nejvíce zastoupeny hry, výtvarné činnosti, písničky, říkadla a jednoduchá konverzace, u starších dětí je toto vše doplněno ještě podstatně náročnějšími učebními činnostmi. K výuce slouží např. učebnice Čeština pro malé cizince, prvních slov, Pojďme si hrát či Učíme se česky, ale i zpěvníky, čítanky, knihy pohádek a říkadel. Zejména čechohradské české centrum je vybaveno velkým množstvím učebnic z České republiky, slabikářů, dětské literatury i knih pro dospělé. Navíc využívám časopisy, které pravidelně docházejí z České republiky Týden, Reflex, Květy, Mateřídouška a Sluníčko. Výuku vhodně doplňují a zpestřují společenské hry, často s jazykovou nebo vlastivědnou tematikou, pexesa, stavebnice, puzzle, různé doplňovačky, křížovky a pracovní listy. Motivace studentů ke studiu je jasná. Absolventi kurzů se snadněji uplatňují v České republice, znalost češtiny jim usnadňuje v naší zemi pracovat, studovat na univerzitách a pobývat u nás jako turisté. Velký zájem je také o stipendijní studijní pobyty v ČR. Nabytých znalostí pak mnozí využívají i ve prospěch krajanské komunity. Mnoho rodin má v Čechách příbuzné a navštěvuje je, což rovněž přispívá k vyššímu zájmu o výuku. Pro zvýšení motivace dětí jsem v tomto školním roce vybral nejaktivnější žáky a uspořádal pro ně poznávací výlet do Prahy a okolí. Studenti tak v praxi uplatňují své znalosti, poznávají život v naší zemi, vidí naši krásnou přírodu a architekturu, čímž se zvyšuje i zájem o další studium. Práce krajanského učitele, to není pouze výuka češtiny. Připravujeme s dětmi různé projekty, zapojujeme se do soutěží a olympiád, nacvičujeme programy k významným výročím a českým svátkům. Hrajeme divadlo, zpíváme při kytaře české lidové i moderní písničky. Nelze nezmínit společné výlety, dokonce zde vzniklo něco, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat cykloturistický kroužek. Při takových aktivitách se čeština spontánně upevňuje snad nejvíce. Běžná je rovněž spolupráce s čechohradskou školou a s místním farářem římskokatolické církve. Nedílnou součástí mé práce jsou rovněž přednášky o současnosti a minulosti ČR, o významných osobnostech české kultury a v neposlední řadě též individuální příprava žáků ke studiu v ČR, pomoc krajanům s překlady nejrůznějších dokumentů, při komunikaci s konzulátem atd. Závěrem musím konstatovat, že rok na Ukrajině pro mě byl velmi zajímavý, plný nevšedních zážitků a nových zkušeností. Nezažil jsem zde nic negativního, lidé byli přátelští a pohostinní, a ti v českých spolcích obzvlášť. Při své práci jsem nenarazil na žádné větší problémy. Je dobře, že v Čechohradě, Melitopolu a na Ukrajině vůbec je stále ještě dostatek českých krajanů, kteří nejsou lhostejní ke svým kořenům, i obyvatel ukrajinského či ruského původu s velkým zájmem o český jazyk a kulturu. Z českých rodin však čeština postupně mizí. Proto považuji za vynikající, že je do této oblasti vysílán český učitel, který může systematicky přibližovat český jazyk, kulturu a tradice zejména mladším generacím. Seznam literatury Evans, A.: Ukrajina. Brno, JOTA index.html, lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

13 Lektoři a učitelé Soumrak češtiny na Rýnu? Soumrak češtiny na Rýnu? Historie a současnost Slavistického semináře v Bonnu Lenka Uchytilová lektorát Bonn, Německo Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn byla založena 18. října 1818 králem Fridrichem Vilémem III. Pruským, který vládl v Porýní od r Dnes je tato univerzita s studenty jednou z největších v Německu. Má sedm fakult: katolickou teologickou, evangelickou teologickou, právnickou, lékařskou, filozofickou, matematicko-fyzikální, zemědělskou a četné instituty, semináře a kliniky. Její hlavní sídlo, bývalý kurfiřtský zámek s parkem Hofgarten, je jedním ze symbolů města Bonn. Přednášky a semináře ke slavistické tematice se ve studijním programu univerzity v Bonnu objevují od počátku její existence. Jedná se většinou o zprostředkování ruských reálií, slovanskou literaturu a jazykovědu. Žádost o zřízení ordinariátu pro slovanskou filologii v roce 1872, a tudíž samostatné katedry, však ministerstvo v Berlíně zamítlo. Přednost dostaly univerzity v Halle, Berlíně a Lipsku, jejichž geografická poloha byla slovanskému světu blíže. Samostatný Slavistický seminář bonnské univerzity byl založen 1. října Jeho vedením byla pověřena profesorka Margarete Woltner ( ), která byla tehdy zároveň jedinou ženou profesorkou na bonnské univerzitě. Přednášky Margarete Woltner byly zaměřeny hlavně na vývoj a jednotlivá díla ruské literatury, zvláště 19. a 20. století. Společně s profesorem Maxem Vasmerem z Berlína, později sama, redigovala Časopis pro slovanskou filologii. Při nově založeném Semináři byl zároveň zřízen lektorát ruštiny, polštiny a srbochorvatštiny. V zimním semestru akademického roku 1963/64 je poprvé zavedena pravidelná výuka českého jazyka. Jako lektoři zde působili v šedesátých letech Jaroslav Kořenský, Jaromír Studený a v sedmdesátých letech Miroslava Říhová-Hrubá, oba posledně jmenovaní z partnerské Univerzity Karlovy. Významnou součástí Semináře bylo budování knihovny. Zatímco v akademickém roce 1953/54 čítal základní inventář knihovny, převzatý z Jazykovědného institutu, asi svazků, o deset let později jich bylo již Velkou zásluhu v péči o knihovnu má doktorka Eva Krull a její mimořádné pracovní nasazení. lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

14 Lektoři a učitelé Soumrak češtiny na Rýnu? Rozhovor s Evou Krull o lektorátu češtiny Dr. Eva Krull působila na Slavistickém semináři v Bonnu od roku 1954 jako pomocná vědecká síla a od r jako vědecká asistentka. Právem je považovaná za duši a živoucí paměť Semináře. Ještě po svém odchodu do důchodu v r vedla semináře ze staroslověnštiny. Na podzim roku 2011 Eva Krull oslavila významné životní jubileum a při té příležitosti poskytla obsáhlý rozhovor, z něhož je vybráno to nejzajímavější. Paní Krull, jaká byla motivace učitelů a studentů v začátcích Semináře, v atmosféře studené války, kdy kontakt se slovanským světem byl vlastně bezperspektivní? Když Seminář vznikl, byly poměry velmi skromné. Byla tady profesorka Woltner, pár externistů a já. Dělala jsem, co bylo třeba, vykonávala sekretářské i pomocné práce. Poměry se změnily, když přišel profesor Rothe, kterému se podařilo získat potřebnou sumu peněz z rozpočtu univerzity a rozšířit pracovní místa. Když slavistika vznikla, většinou byli její přívrženci automaticky považováni za komunisty. Já jsem své matce proto raději tvrdila, že studuji obecnou jazykovědu. Někteří lidé nás naopak varovali, že když přijdou Rusové, kteří mezitím obsadili východní část Německa, zajmou nás, protože nás budou považovat za špióny. V 50. a 60. letech nebyly v oblasti slavistiky skoro žádné možnosti uplatnění. Slavistice a studiu ruštiny jsme se věnovali z čirého nadšení, měli jsme rádi ruskou literaturu, já nejvíc Dostojevského. Mezi studenty patřili třeba také bývalí váleční zajatci, kteří se v Rusku něco z jazyka naučili a chtěli v tom pokračovat, později i lidé přeběhlí z východní části Německa, kde s ruštinou přišli do kontaktu. Jak se absolventi uplatnili v praxi? Už v 60. letech začala příprava učitelů ruštiny. Ta byla mezitím v Severním Porýní-Vestfálsku zavedena jako povinně volitelný jazyk na středních školách. Byl zaveden také nový systém magisterského studia, absolventi získávali titul M.A. Někteří studenti si dokonce dělali naděje, že budou tlumočníky, ale to se museli snažit hodně sami, kurzy v semináři na to specializované nebyly. Situace se výrazně změnila v 70. letech, kdy Německo začalo prosazovat novou politiku vůči východu. Tato neue Ostpolitik vzbudila všeobecné naděje, že se s východem rozvinou těsnější kontakty. To platilo hlavně třeba o Polsku, později i o Československu. Kdy byla v Semináři zavedena výuka češtiny? První kurz češtiny byl otevřen ve školním roce 1962/63 a jako lektor v něm vyučoval Jaroslav Kořenský, který spolupracoval se Seminářem jenom jako externista. Později bylo zřízeno řádné lektorské místo, a to už bylo obsazováno lektory a lektorkami, které vybíralo a posílalo české ministerstvo školství. Sama jsem se s některými osobně přátelila. Jejich situace nebyla vůbec jednoduchá. Museli zachovávat loajalitu vůči režimu a o některých tématech se báli mluvit, protože měli strach, že jsou odposloucháváni. Přímou hrozbu pro ně představovala blízkost československého velvyslanectví (Bonn byl až do roku 1991 hlavním městem západní Spolkové republiky Německo, pozn. aut.). Jedna paní lektorka, žena velmi kompetentní a oblíbená mezi studenty, říkala některá jména, třeba Patočka šeptem, tak hrozný měla strach, že ji někdo z ambasády sleduje. Když se vrátila do Prahy, psaly jsme si, ale ona mohla psát jen o obecných věcech a já jsem určité skutečnosti musela pojmenovávat skrytě, tak, aby nebyly explicitně řečeny, protože pošta byla cenzurována. Přesto se lektoři snažili zprostředkovat hodně faktů z českých reálií. Pamatuji si, že v květnu roku 1985 zorganizovala lektorka Opatrná recitační večer poezie Jaroslava Seiferta, tehdy čerstvého nositele Nobelovy ceny. Konal se v českém jazyce s německým překladem. Studenti ale také oceňovali, když byli třeba pozváni na pravé české knedlíky a becherovku. lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

15 Lektoři a učitelé Soumrak češtiny na Rýnu? Bonnský Rýn Výrazem uvolněných vztahů s Československem byla rozsáhlá exkurze v létě roku 1968, které jste se sama také zúčastnila. Stačili jste se vrátit před začátkem invaze vojsk Varšavského paktu? Tato exkurze se konala od do a organizoval ji profesor Rothe. Všichni účastníci se stačili vrátit, kromě mě. Skupina absolvovala velký okruh po Čechách a Moravě a mířila na Slovensko. Já jsem se však v Bratislavě od skupiny odpojila a vrátila se do Prahy, kde jsem 1. srpna měla nastoupit na Letní školu slovanských studií. 21. srpna jsme zrovna měli na programu nějakou exkurzi mimo Prahu, když přijely tanky, a Letní škola pro mě předčasně skončila. Situace byla velmi napjatá a nejistá, proto jsem využila nabídky jedné rakouské kolegyně a odjela s ní autem do Vídně. Ještě si vzpomínám, jak televize vyzývala lidi, aby se bránili. Cesta do Rakouska byla pochmurná, všude jsme potkávaly ruské tanky a lidé se stáhli někam pryč. Tu účast na Letní škole mi mimochodem zařizoval vynikající bohemista profesor Dostál, který v Bonnu působil jako hostující profesor. Pokud vím, po invazi emigroval do USA. Profesor Rothe se zřejmě velmi zasloužil o rozvoj vztahů s Československem Ano, kromě zmíněné exkurze zorganizoval i dvě další. Bylo to v roce 1978 na monumentální výstavu Karel IV. a jeho doba, kde byly vystavené i české korunovační klenoty. Další exkurze se uskutečnila rok poté a byla určena společně germanistům a slavistům. Cílem byly jižní Čechy a jižní Morava, v Brně pak se účastníci věnovali studiu starých tisků. H. Rothe má také zásluhu na rozšíření knihovny. Podařilo se mu získat peníze na nákup starých knih, mezi nimi i jednoho výtisku Kroniky české Václava Hájka z Libočan z roku 1541, který je nejcennějším exemplářem oddělení západní slavistiky. Intenzivní kontakty s českými bohemisty udržoval však také profesor Keipert, který ve své vědecké práci věnoval hodně pozornosti tzv. Pražské škole. Které období v historii Semináře bylo podle vás nejproduktivnější? Jednoznačně to byla druhá polovina 80. let, kdy se objevil Gorby a jeho perestrojka. Nadšení pro Gorbačova a jeho politiku vyvolalo nebývalý zájem o ruštinu a další slovanské jazyky. Je jasné, že když mnozí zjistili, o jak náročné jazyky jde, jejich entuziazmus polevil. Nicméně tato doba bezpochyby zůstane asi obdobím, kdy byly počty studentů v Semináři nejvyšší. Po roce 1989 zájem začal klesat. Je těžko zjistitelné, čím to bylo způsobeno. Zřejmě tím, že lidé mohli bez problémů cestovat a naskytlo se jim mnoho různých jiných možností studia. Aby se někdo naučil rusky, už nemusel absolvovat celé náročné studium slavistiky. A právě tehdy to s bonnskou slavistikou začalo jít z kopce. Jak se díváte na snahy o zavření Slavistického semináře? Už když v roce 1996 profesor Rothe odcházel do důchodu, objevily se první snahy Seminář zavřít, ale mohutné protestní demonstrace studentů tomu zabránily. Dnes už zde téměř žádní studenti nejsou, už nemá kdo pořádně protestovat. Já jsem Semináři věnovala prakticky celý život. Starala jsem se o knihovnu, dělala jsem katalogizaci, každou knihu jsem tady měla v ruce, všechno důvěrně znám. Zavření Semináře pro mě znamená, jako kdyby někdo vymazal skoro celý můj život. Jsem přesvědčena, že kdyby se vědecké osobnosti Semináře včas spojily a účinně za něj intervenovaly, kritickou situaci mohly odvrátit. To se však nestalo a neblahý osud se bohužel naplní. lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

16 Lektoři a učitelé Soumrak češtiny na Rýnu? Významným mezníkem v rozvoji Slavistického semináře bylo zřízení druhého profesorského místa v roce 1966, na něž nastoupil profesor Hans Rothe, který vyvíjel soustavné úsilí o získávání fondů na nákup nových publikací. Za jeho vedení byla knihovna obohacena o vzácné exempláře starých tisků. Ve své komplexnosti knih, časopisů, mikrofilmů a mikrofišů o celkovém počtu exemplářů představuje slavistická knihovna v Bonnu jedinečnou sbírku studijního materiálu k západoslovanským, východoslovanským a jihoslovanským jazykům a využívají ji kromě studentů a zaměstnanců často také stipendisté Humboldtovy nadace. Hans Rothe se rovněž zasloužil o významné personální rozšíření Semináře koncem 60. let měl Slavistický seminář v Bonnu už 14 zaměstnanců a rozvíjel spolupráci s partnerskými univerzitami, mimo jiné s UK v Praze. Z jeho iniciativy se v červenci a srpnu roku 1968 uskutečnila třítýdenní rozsáhlá exkurze do tehdejšího Československa, jíž předcházela série přednášek hostujících profesorů z Karlovy univerzity: Antonína Dostála, Františka Svejkovského, Kolomana Gajana a Milana Pišúta z Bratislavy. Na místo M. Woltner, která roku 1966 odešla do důchodu, nastoupil profesor Miroslav Kravar z univerzity v Zadaru, který ve svých vědeckých pracích pojednával mimo jiné o otázkách klasické filologie a srbochorvatistiky. Miroslav Kravar setrval na bonnské slavistice do roku Kromě toho na Semináři působila celá řada hostujících profesorů z jiných slovanských zemí, např. Antonín Dostál z Prahy, Ivan Duridanov a Ivan Dujčev ze Sofie, Wladyslaw Kuraszkiewicz z Poznaně. Působením hned dvou profesorů z Bulharska a otevřením kurzů bulharštiny došlo k výraznému obohacení studijního programu Slavistického semináře o tento jazyk. Významné místo si udržuje i polonistika a na konci 70. let dochází k obnovenému zájmu o češtinu, konkrétně o historii českého jazyka a literatury. Výrazem toho jsou dvě exkurze zaměstnanců a studentů Semináře do tehdejší ČSSR na podzim roku 1978 a v létě roku Zatímco v roce 1954 uváděl jen malý počet studentů jako hlavní obor slavistiku, v roce 1979 to bylo již 150. Toto relativně vysoké číslo bylo podmíněno mimo jiné tím, že od roku 1962 byla na středních školách v Severním Porýní-Vestfálsku zavedena ruština jako povinně volitelný předmět a bylo tedy třeba kvalifikovaných vyučujících. Počet posluchačů by se samozřejmě výrazně zvýšil o studenty slavistiky jako vedlejšího oboru, dále návštěvníky jazykových kurzů a o uživatele knihovny. V období od roku 1949 do roku 1979 bylo na bonnské slavistice vedle četných úspěšných státních zkoušek a magisterských prací obhájeno 32 doktorských disertací. Doslova boom prožíval Slavistický seminář v době Gorbačovovy perestrojky, přesné počty studentů nejsou však z žádných statistik dostupné. Absolventem magisterského studia na bonnské slavistice je mimo jiné dr. Joachim Bruss, současný ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, který pracoval jako tlumočník Václava Havla a je autorem řady překladů knih V. Havla, P. Kohouta, Z. Jirotky a dalších. Slavistická studia se vyvíjela v návaznosti na další obory, hlavně historie. Samostatný seminář pro dějiny východní Evropy byl po dlouhém úsilí otevřen v roce Slovanský svět je také častým předmětem studií srovnávací jazykovědy a církevních dějin. Na místo H. Rotha nastoupil v roce 1996 profesor Wilfried Potthoff ( ), který rozvinul v Semináři jako dodatečný studijní obor studia jihovýchodní Evropy. Hans Rothe je dodnes vedoucím bonnské Patristické komise při Akademii věd spolkové země Severní Porýní- Vestfálsko, těžištěm její vědecké práce je mimo jiné edice slovanských biblí (Biblia Slavica), východoslovanských minejí, liturgické a paraliturgické literatury u Slovanů. Místo M. Kravara převzal v roce 1977 profesor Helmut Keipert, který se zabývá mimo jiné historickou gramatikou a lexikologií slovanských jazyků. Helmut Keipert je členem a koordinátorem Filologicko-historické třídy Akademie věd v Göttingen a Bavorské akademie věd. Zároveň je také spoluvydavatelem Časopisu slovanské filologie a konzultantem stipendistů Humboldtovy nadace a jedním z nejvýznamnějších evropských slavistů. V důsledku klesajícího počtu studentů po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se situace ve Slavistickém semináři na univerzitě v Bonnu dostala na program jednání vlády spolkové země Severní Porýní- Vestfálsko. V roce 2002 bylo konstatováno, že obor je nedostatečně vytížen s ohledem na disproporci počtu zaměstnanců a studujících, a vedení Filozofické fakulty i Semináře bylo vyzváno k přijetí opatření na jeho reorganizaci a zefektivnění. Vedení však nebylo schopno katedru odpovídajícím způsobem modernizovat. Naopak, velký stín na Seminář padl kvůli plagiátu vědecké práce jeho tehdejšího vedoucího W. Potthoffa, v jehož důsledku byl W. Potthoff zbaven funkce. Po roce 2006 nebylo Slavistickému semináři uděleno žádné další profesorské místo a studium slavistiky se tak pro případné nové zájemce stalo bezperspektivním. Od roku 2010 je Seminář řízen komisariátně doktorem Riccardem Nicolosim a od roku 2011 také profesorkou Vladislavou Zhdanovou tak je dosavadním studentům dána možnost ukončit již započaté studium. lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

17 Lektoři a učitelé Soumrak češtiny na Rýnu? Těžištěm vědecké práce N. Nicolosiho je ruská a bosensko-chorvatsko-srbská literatura a kultura, rétorika a naratologie. V. Zhdanová se zabývá ve svém bádání a pedagogické práci otázkami vícejazyčnosti (slovansko-německé), sociolingvistikou a translatologií. Slavistický seminář byl po nuceném odstoupení W. Potthoffa organizačně podřízen přímo děkanovi Filozofické fakulty, čímž vzniklo určité dilema dalšího vývoje. Děkan z podstaty své funkce musí usilovat o nutné finanční úspory fakulty, zároveň by měl jako šéf zastávat zájmy Semináře. Pragmatické postoje nakonec zvítězily: přes poslední výraznou vlnu protestů na podzim 2011 bylo děkanátem definitivně rozhodnuto o ukončení činnosti Slavistického semináře v Bonnu, a to stávajícím akademickým rokem 2011/12. Tato skutečnost by mohla znamenat i definitivní zánik lektorátu českého jazyka, který v Semináři mimochodem zůstal posledním hostujícím lektorátem. Čeština byla v průběhu existence Semináře vždy trochu ve stínu dalších volitelných jazyků polštiny a chorvatštiny. Je to jistě dáno početnějším zázemím rodilých mluvčích těchto jazyků z řad emigrantů a usedlíků v Německu. Přesto výuka češtiny po léta zahrnovala celou škálu kurzů všech pokročilostí, počínaje základními kurzy pro začátečníky a pokročilé, zpravidla v dotaci dvakrát dvě hodiny týdně, přes kurzy gramatiky, překladu a literaturou konče. Povědomí o Československu, později České republice je a bylo v této nejzápadnější části Německa velmi malé. Lektor bohužel nemá nablízku zázemí v podobě významnější české instituce. Československé velvyslanectví v Bonnu před rokem 1989 bylo institucí ideologicky věrnou minulému režimu. Po pádu Berlínské zdi a radikální změně poměrů nastalo krátké období velkého oživení za působení Jiřího Gruši ve funkci československého, později českého velvyslance, ale zastupitelské úřady se postupem doby odstěhovaly do Berlína. Po dobu několika let bylo v Düsseldorfu, hlavním městě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, činné malé České centrum, v loňském roce bylo však z úsporných důvodů uzavřeno. seznam přednášek. Protože v Bonnu již nejsou téměř žádní studenti slavistiky, jsou kurzy navštěvovány posluchači jiných oborů, a to jak humanitních, tak i z jiných fakult (např. medicíny, přírodních věd či zemědělství). Díky zveřejnění kurzů v programu Studium universale se do kurzů přihlásili zájemci z řad tzv. hostujících posluchačů, či alumni, tedy bývalých absolventů univerzity. Univerzita v Bonnu má nadále mezi svými partnerskými univerzitami Univerzitu Karlovu, která poskytuje dvě stipendia na Letní školu slovanských studií. Jde o poslední baštu českého jazyka v nejlidnatější německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. To jsou jen dva z důvodů, jimiž jsem argumentovala pro zachování lektorátu během jednání s děkanem Filozofické fakulty. Jazykové kurzy by mohlo po uzavření Semináře převzít např. jazykové centrum, rozhodnutí nicméně dosud nepadlo a zdá se, že skutečně nadešel soumrak češtiny nad Rýnem. V době, kdy se Evropa sjednocuje a otázky mezinárodního a interkulturního porozumění se dostávají na program dne více než kdy jindy, je taková situace velmi smutná. PS: Ve chvíli, kdy dopisuji tento článek, svitla naděje podle poslední zprávy od děkana fakulty bude lektorát českého jazyka zachován v rámci Jazykového centra. Informace je poskytnuta bez záruky, zdá se však, že čeština nad Rýnem nezapadne. Přeji hodně štěstí v práci svým nástupcům! Za laskavé poskytnutí pamětnických informací děkuji profesorům E. Krull, H. Keipertovi a M. Rammelmeyerovi. Seznam literatury Materialien zur Geschichte der Slavistik in Deutschland, Berlin V době regulérního studia slavistiky navštěvovalo kurzy češtiny v průměru až dvacet studentů, v posledních deseti letech se počty snižovaly, což vedlo k redukci lektorského úvazku na polovinu. V praxi to znamená, že v Bonnu je možné navštěvovat již jen základní kurzy českého jazyka v nástavbovém modulu od začátečníků do pokročilosti zhruba na úrovni B2 Evropského referenčního rámce. Kurzy českých reálií, literatury a interkulturní komunikace jsou v případě zájmu nabízeny jen mimo lektoři a učitelé čtvrté číslo červenec

18 Autentický text Já a čeština Autentický text Já a čeština Kilian Schache, úvod Lenka Uchytilová lektorát Bonn, Německo Kilian Schache (24 let) studuje 1. ročník magisterského studia geografie, češtinu se učí 3. rokem. První dva roky to byl pro něj povinně volitelný předmět, nyní se češtinu učí už jen dobrovolně, ze zájmu. Článek napsal bezprostředně po návratu z LŠSS na UK v Praze a téma práce bylo: Můj vztah k češtině a České republice; text je zcela autentický. Letos v létě se Kilian chystá na Letní školu do Brna. V budoucnu by pak chtěl studovat v rámci nějakého mezinárodního programu delší dobu v České republice. Jmenuju se Kilian (24 let) a studuju magisterské studium na Technické Univerzitě (TU) v Berlíně. Předtím jsem vystudoval bakalářské studium v oboru geografie na univerzitě v Bonnu. Tam jsem se učil češtinu dva roky. Na Technické Univerzitě tu možnost bohužel nemám, ale jednou za týden se účastním konverzačního kurzu na Humboldtově Univerzitě a dělám tandem s Češkou, která se učí němčinu sejdeme se jednou za týden a mluvíme česky a německy. Lidé se mě vždycky ptají, proč to dobrovolně studuju. Odpověď na tu otázku je trochu těžká! Musel jsem si vybrat nějaký povinně volitelný kurz. Náhodou a naštěstí to bylo čeština. Naštěstí, protože vyučování bylo aktivní ve srovnání s mým hlavním oborem geografie. V kurzu bylo jenom málo studentů (maximálně nás bylo dvanáct, ve většině ostatních jazyků je to mnohem víc), takže to bylo velmi komunikační a hlavně na začátku kurzu jsem postřehl rychlý pokrok. Lektorky taky byly milé a povolané. Čeština mě bavila tolik, že jsem ji studoval o semestr déle, než jsem musel, a učím se do dneška. V neposlední řadě mi to nabídlo pohled na kulturu jiné země, z které Němci normálně znají jen pivo, některé sportovce a něco málo historie. Taky jsem dostal jedinečnou možnost: V srpnu 2011 jsem se zúčastnil Letní školy slovanských studií v Praze. Možnost jsem dostal díky stipendiu přes kooperaci mé bývalé univerzity v Bonnu s Univerzitou Karlovou v Praze. Mé zkušenosti jsou spíše rozporuplné. Vyučování na středně pokročilé úrovni bylo rozděleno na gramatické a konverzační kurzy. Dodatečně můžu říct, že úroveň gramatického kurzu byla pro mé znalosti příliš vysoká a z toho důvodu byl tento kurz namáhavý a také trochu nudný. čtvrté číslo červenec 2012 Program mimo univerzitu byl však velmi zajímavý a nabízel možnost seznámit se s aspekty české kultury, které jsem předtím neznal. Jeli jsme na výlety do Českého Krumlova, do Lidic a do Lán u Rakovníka. Nikdy jsem v těch místech nebyl. Všechny tři na mě udělaly dojem. Navečer v týdnu taky byly akce jako filmové večery, hodiny zpěvu anebo procházky po Praze. Já a moji spolužáci jsme většinou preferovali plánování večerů samostatně. Procházeli jsme se po Praze, šli se podívat na fotbal (na Žižkově a na Slavii) a na hokej (Slavia naproti Spartě poutavá atmosféra!) na stadionu, byli jsme na koncertech v Průmyslovém paláci na Výstavišti a v Rock Café, obdivovali jsme výhled na Prahu z metronomu v Letenských sadech a samozřejmě jsme navštěvovali hospody a kavárny. V první řadě hospody jsou centra české kultury ta hypotéza se potvrdila a české pivo je opravdu nejlepší. Předsudky jsem neměl, ale skutečně hodně Čechů pije pivo, jí tučné jídlo a miluje sport jako já. Vzhledem k tomu, že město nabízelo spoustu lákadel, nebyly mé učební úspěchy příliš vysoké. Ale největšího zlepšení jazyka jsem dosáhl díky všedním situacím. Mezi studenty jsme používali většinu času angličtinu tak byla komunikace se studenty z nižších úrovní jednodušší. Až večer po třetím pivu jsme začínali mluvit česky. Seznámil jsem se se studenty z celého světa, kteří se stali mými přáteli a kteří se zajímali o českou kulturu a jazyk jako já. Celkově hodnotím pobyt jako velmi dobrou zkušenost. Skvělá byla možnost prožít léto v krásném městě jako je Praha a bylo zajímavé poznávat každodenně život v Praze, protože z mých dřívějších návštěv jsem znal jenom turistickou část města. Moje další plány s češtinou jsou otevřené. Chci studovat aspoň semestr (raději delší dobu) v Česku, což ale vypadá trochu těžké, protože moje Univerzita nemá žádnou kooperaci, ale uvidíme. Nějaká příležitost se jistě najde. autentický text 18

19 Autentický text Exkurze do povodí řeky Soči Autentický text Exkurze do povodí řeky Soči Maruša Telban, úvod Jana Šnytová lektorát Lublaň, Slovinsko a další studenti z lektorátu Udine, Itálie Společná fotka účastníků exkurze nazvané Po stopách Čechů a Slováků na Sočské frontě Exkurze do České republiky bývají pro studenty bohemistiky vždy silným motivačním faktorem pro jejich další studium. Po loňské exkurzi na Moravu jsme se rozhodli pro nový projekt: uspořádat exkurzi v rámci Slovinska se zaměřením na Čechy, kteří zde žili nebo působili. Ve spolupráci s lektorkou českého jazyka a literatury na Univerzitě v Udine Janou Sovovou jsme připravily první takovou exkurzi. Vybraly jsme okolí řeky Soči, které se nachází blízko slovinsko-italské hranice a kde během první světové války bojovali také čeští vojáci. Mezi nimi byli i významní čeští spisovatelé a umělci. Naši exkurzi jsme tedy nazvali Po stopách Čechů a Slováků na Sočské frontě a věnovali se dvěma výrazným autorům české literatury, v jejichž díle najdeme zpracovány zážitky z bojů na frontě u Soči. Je jím Fráňa Šrámek, jehož povídku Cesta do hor, básně Cesta s Rombonu a Na březích Soči jsme se studenty přečetli, a neméně významný Josef Váchal, který svou zkušenost zpracoval do deníků Malíř na frontě (Soča a Italie ), jejichž úryvky jsme na hodinách pak analyzovali. Velmi přínosnou zkušeností bylo setkání s italskými kolegy, bohemisty z Udine, díky němuž lublaňští studenti navázali kontakt s jinými zahraničními bohemisty, a také měli možnost srovnat své znalosti a schopnosti vyjadřování v češtině, jelikož komunikace mezi nimi samozřejmě probíhala pouze v češtině. Jako ukázku první spolupráce mezi oběma lektoráty nabízíme 2 práce studentů, kteří v češtině zaznamenali své zážitky z exkurze. Níže uvedený text o exkurzi napsala studentka češtiny Maruša Telban, studující 2. ročník oboru západoslovanská studia na Univerzitě v Lublani, v rámci něhož si zvolila jako první jazyk češtinu. Zadání úkolu pro studenty, kteří se exkurze zúčastnili, znělo: napsat zprávu nebo reportáž do časopisu, šlo o domácí práci, k níž studenti používají slovníky a internetové pomůcky (google, slovník, korpus, internetová jazyková příručka apod.). Nikdo z pedagogů text neopravoval ani neupravoval. Po stopách Čechů a Slováků na sočské frontě Katedry bohemistiky a slovakistiky v Lublani organizovaly 23. března 2012 exkurzi do Posočí. Výletu se zúčastnili studenti bohemistiky a slovakistiky, naši profesoři a taky cizí studenti, kteří jsou ve Slovinsku na výměně v rámci programu Erasmus. Na výletě se k nám připojili i bohemisti z Udine. čtvrté číslo červenec 2012 V Kobaridě, Bovci a Logu pod Mangartem jsme se dozvědeli o 1. světové valce, a jak je Posočí spojené s Čechy a Slováky. Na sočské frontě bojovali taky čeští a slovenští vojáci, mezi nimi byli čeští autoři, básníci i spisovatelé Josef Váchal a Fráňa Šrámek. Váchal byl kromě toho ještě malíř a na jeho obraz Bovce se můžeme podívat v jeho domě muzeu v Litomyšli. V Kobaridě jsme navštívili muzeum 1. světové valky, v něm jsou shromážděny exponáty a informace o válce a 12. sočské ofenzívě, která se jmenovala taky»zázrak u Kobaridu«. V muzeu jsme se podívali na zbraně, fotografie, mapy a osobní věci vojáků. V Bovci jsme navštívili muzeum v přírodě na kopci Ravelnik, kde jsme prošli zákopy, díry a tunely, které během války udělali vojáci. V Logu pod Mangartem jsme obdivovali fresky významného slovinského impresionisty malíře Ivana Grohara v tamějším kostele a navštívili vojenský hřbitov. autentický text 19

20 Autentický text Exkurze do povodí řeky Soči mrtvých vojáků a blízko historický muzeum, který získal cenu za nejlepší muzeum v roce Tam je možno vidět vojákové brání a hodně dramatických fotek války. Nad Kobaridem na kopci je kostnice, kde je hezký pohled na přírodu a řeku Soča. Mimo Kobaridu je možno navštívit zákopy, tunely, díry a doly přes kopcem. Nedaleko od městečka se nachází místo Log pod Mangartom, kde je typická hospoda, v které se může ochutnat lokalní pstrůhy s bramborami. Log pod Mangartom je spojený podzemním průchodem s městečkem Cave del Predil, kde Slovinci a Italové spolupracovali v dolích. Tam přijel český malíř Josef Váchal na vojně a takhle píše o své cestě tunelem: A cesta nemá konce! Snad dvě hodiny jedeme již v chladu podzemí ohlušeni skřipotem kolejí, rachotem vozů a v dálce zmírající ozvěnou; věru, předložil jsem si otázku, nejsem-li takto již za živa do pekla tažen? Pak rostl jakýsi přisvit, vzduch změnil se a zředil, obloha plná hvězd se nám objevila. Pomník padlým vojákům Samozřejmě jsme na exkurzi ochutnali tradiční jídla této krajiny: sočského pstruha s brambory a nějaké ovocné knedlíky s náplní ze suchých hrušek. Autory dalšího uvedeného autentického textu jsou Christian Azzolini, Marianna Faleschini, Martina Paderno a Tijana Popovič ze 3. ročníku a Andrea Nobile z 2. ročníku z Univerzity v Udine. Studenti jej sepsali jako samostatnou skupinovou práci bez pomoci učitele, slovníku nebo internetu. Časový limit byl 1 hodina. Takové zažitky popsál Váchal v knize Maliř na frontě. V Logu pod Mangartom se nachází vojenský hřbitov, kde v byvalém času sochař Ladislav Kofránek postavil velkou sochu vojáků. Svoje tvorba je tak velká proto, že sochař chtěl co nejpozdější na frontu. Kraj byl scéna setkáni lidí různých národů, kteři trpěli stejnou tragedii. Oni nechali vzpominky, aby lidi jako my studenti mohli se na ních pamatovat. Výlet do Italsko-Slovinské hranice Dne 23. března 2012 se sejdou v sočské údolí skupiny Italských a Slovinských studentů z přislušnych univerzit Udine a Lublany. Všichní studujou český jazyk a účastní se projektu, který chce ukázat místa, kde čeští vojáci bojovalí. První etapa výletu je Kobarid, malé městečko, kde se odehrával boj mezi Rakousko-Uherskou armadou a Italskou ve první světové válce. Na náměsti se nachazí památník čtvrté číslo červenec 2012 autentický text 20