TLAMOVCI V AKVÁRIU. Miroslav Kraut. Grada Publishing

Transkript

1

2

3 TLAMOVCI V AKVÁRIU Miroslav Kraut Grada Publishing

4 Miroslav Kraut Tlamovci v akváriu Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Grafická úprava Eva Hradiláková Sazba Eva Hradiláková Fotografie na obálce Miroslav Kraut Fotografie v knize Miroslav Kraut Počet stran 152 První vydání, Praha 2008 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2008 Cover Design Eva Hradiláková, 2008 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN

5 OBSAH ÚVOD... 7 O JEZEŘE TANGANIKA... 8 O CICHLIDÁCH Z JEZERA... 9 ZAŘÍZENÍ AKVÁRIA PRO TLAMOVCE VŠEOBECNĚ KOMENTÁŘ K POPISU JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ Aulonocranus dewindti Benthochromis tricoti Callochromis melanostigma Cyathopharynx foai Cyphotilapia frontosa Cyphotilapia gibberosa Cyprichromis leptosoma Cyprichromis microlepidotus Cyprichromis pavo Cyprichromis spec. leptosoma jumbo Eretmodini skupina všeobecně Gnathochromis permaxillaris Lobochilotes labiatus Ophthalmotilapia nasuta Ophthalmotilapia ventralis Paracyprichromis brieni Paracyprichromis nigripinnis Petrochromis všeobecně Petrochromis ephippium Petrochromis famula Petrochromis orthognathus Petrochromis trewavasae Trematocara variabile Tropheus všeobecně Tropheus annectens + Tropheus brichardi Tropheus duboisi Tropheus moorii Tropheus spec. black + T. spec. Bulu Point + T. spec. Ikola Tropheus spec. red Xenotilapia flavipinnis Xenotilapia melanogenys Xenotilapia nigrolabiata Xenotilapia ochrogenys Xenotilapia ornatipinnis Xenotilapia papilio Xenotilapia spec. kilesa Xenotilapia spiloptera SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

6 6

7 ÚVOD Každý potenciální autor se jistě zamýšlí nad základní otázkou, proč vlastně vytvořit určité dílo, proč jít se svou kůží na trh, když výsledek je značně nejistý. Zásadní roli v případě kladného rozhodnutí hraje zcela jistě autorova ješitnost. I já ji neodbytně vnímám. Na druhé straně mám i některé ušlechtilejší důvody. Znám mnoho dobrých chovatelů, kteří by se o své vědomosti nepodělili a ze zásady neprozrazovali své mnohdy těžce a draze nabyté know-how. I takové stanovisko se dá jistě pochopit a nikomu ho nelze upírat. Osobně se na tento problém dívám jinak. Pokud některá moje rada pomůže k lepšímu životu byť jediného živého tvora v nějakém akváriu, budu cítit uspokojení a neskromně považovat svou práci za užitečnou. Naše rybky jsou donuceny žít v prostředí, jaké jim připravíme, a nemají možnost svobodné volby. Nevěřili byste, jak mě někdy bolí srdce při pohledu do nádrží některých chovatelů nebo zoo prodejen, kde se ve staré zažloutlé vodě kývá několik nevybarvených vyhublých ryb, které kdysi bývaly krásnými a vitálními tlamovci. Mým záměrem bylo vytvořit dílko svým rozsahem sice nevelké, ale pokud možno koncepční a ucelené, sloužící pro základní orientaci akvaristům, kteří se chtějí věnovat chovu tlamovců v akváriu. V části knihy, kde je uveden popis jednotlivých druhů, uvádím návod k chovu druhů z jezera Tanganika, jejichž nároky na chov v akváriu jsou nejvyšší a jsou podle mého názoru jakousi první ligou mezi tlamovci. Základní podmínky pro chov, jako je například velikost nádrže, její umístění a vybavení, krmení ryb, filtrace a výměna vody, jakož i další věci, je možné s přihlédnutím k chemismu vody v domovině jednotlivých druhů bez problému zevšeobecnit pro chov všech tlamovců plavajících v našich akváriích. Na stránkách této příručky uvádím především běžnější známé druhy, které se pravidelně nebo alespoň občas dovážejí do akvárií a se kterými mám své vlastní zkušenosti. Ty se snažím předat dál. Laskavý čtenář ať je prosím bere jen jako dobře míněnou radu a nikoli dogma, kterým by se nutně musel řídit. Bohušovice nad Ohří, červenec 2006 Miroslav Kraut 7

8 O JEZEŘE TANGANIKA Nikdy jsem tam nebyl. Pokud bych tam býval byl, nikdy bych asi nenapsal tuto knížku. Jak při jedné naší akvaristické seanci trefně poznamenal kamarád akvarista František, našli by nás na dně jezera s vydýchanými bombami, v každé ruce jednu velkou síťku, ve které by se možná ještě třepal nějaký silně vyhladovělý, nádherně zbarvený samec Cyathopharynx foai. Teď ale vážně. Na následujících řádcích se vám pokusím zprostředkovat několik základních informací o jezeře Tanganika, které jsem načerpal z odborné literatury vydané autory, kteří měli na rozdíl ode mne to štěstí a u jezera byli. Jezero Tanganika vzniklo naplněním části velké africké příkopové propadliny, která se táhne od Rudého moře až k Mozambiku. Jezero Tanganika družicový snímek Jezero leží v západní části příkopové propadliny a vzniklo odhadem asi před 8 12 miliony let. Vydatné srážky v té době naplnily postupně tuto kotlinu vodou a vzniklo tak nejhlubší africké jezero. Hloubka v jednotlivých částech jezera byla v historických dobách různá. Největší hloubka naměřená v jezeře v současné době je 1470 m, což ho řadí na druhé místo mezi nejhlubšími jezery světa. Nejnovější měření udávají, že na jeho dně leží ještě více než 100 m usazenin. Na mnoha místech lemují jezero vysoké skalnaté hory dosahující výšky až 1000 m, které spadají příkře do hlubin jezera. Délka jezera je necelých 700 km a v průměru je 40 km široké. V nejširším místě měří 80 km. Celkové množství vody v jezeře tvoří asi 35 km krychlových, což odpovídá přibližně polovině objemu Severního moře. Chemické hodnoty vody v jezeře jsou následující: celková tvrdost 7 12 něm. stupňů, vodivost mikrosiemens a ph 8,5 9,3. Jezero leží přímo na rovníku, proto teplota vody nevykazuje žádné výrazné sezónní výkyvy. V průběhu celého roku je průměrná teplota vody 26,5 C. Teplota povrchových vod se pohybuje mezi C, v hloubkách je pak 23 C. Dohlednost vody v jezeře Tanganika je až 22 m. Srážky během období dešťů způsobují mírný vzestup hladiny a splachují do jezera velké množství sedimentů. Především na severním konci jezera zapříčiňuje dlouhé období dešťů často takzvané vykvetení vody, což je silný nárůst množství fytoplanktonu. Tím se výrazné zhorší průhlednost vody, která je za normálních okolností křišťálově čistá. V písčitých a bahnitých regionech je viditelnost kvůli sedimentům samozřejmě silně redukována. Pouze v bezvětrných dnech zde může být dohlednost pod vodou 10 m a více. 8

9 Jezero Tanganika se v dávných dobách skládalo ze tří hlavních nádrží. Podle Cohena (1993) vznikla každá z těchto tří nádrží nezávisle na ostatních, přičemž centrální vznikla zřejmě nejdříve, asi před 9 12 miliony lety. Pobřeží jezera je topograficky rozmanité. Dlouhé úseky u všech tří původních historických nádrží jsou orámovány převážně skalnatým pobřežím. Pruhy pobřeží mezi těmito historickými nádržemi zabírají částečně rovněž skalní regiony, z větší části však sestávají z písečných pláží. V jižní části jezera, v bezprostřední blízkosti příkrých pobřežních skal, převládají často oblázkové pláže. Ústí řek jsou dobře rozlišitelná a vyznačují se zpravidla nápadnou vegetací na okraji jezera. Většina řek a potoků je však pouze sezónním jevem a objevují se jen v období dešťů. Velké stabilní řeky, které jsou stále naplněné vodou, měly a stále ještě mají vliv na rozšíření cichlid v jezeře, protože často tvoří přirozenou hranici mezi sousedními rozdílnými populacemi cichlid. O CICHLIDÁCH Z JEZERA Přestože je jezero Tanganika velmi hluboké a obsahuje ohromné vodní masy, kyslík potřebný k životu je obsažen pouze ve vrchních vodních vrstvách. Nedostatečný pohyb vody způsobuje, že neokysličená vrstva zůstává ležet na dně jako polštář pod vrchní oživenou vrstvou. Na jihu zasahuje okysličená vrstva asi do hloubky 200 m, zatímco na severu je jen zhruba 100 m silná. K promíchání obou vrstev za normálních podmínek nedochází. Vzestup chladnější bezkyslíkaté vody může být někdy způsoben velmi silným, většinou jihovýchodním větrem při bouřích. Podobné náhlé události obyčejně vedou k hromadným úhynům ryb obývajících horní prohřátou a okysličenou vrstvu vody. Dochází k nim ale bohudík jen výjimečně. Jak jsem již naznačil výše, stav vody v jezeře se v dávné minulosti často měnil. Značné kolísání vodní hladiny vedlo k rozdělení jezera do tří hlavních pánví, které měly různou hloubku a hrály při rozšiřování druhů významnou roli. Nejhlubší pánev se nachází v jižní části a druhá nejhlubší v severní části. Mezi nimi je položena třetí o něco mělčí. V každé z těchto pánví se mohlo vyvíjet specifické životní prostředí pro v ní žijící ryby. Obnovené stoupání vody a spojení všech pánví v jedno jezero neznamenalo jednoduše to, že se jednotlivé populace smíchaly. Vzhledem k relativně velmi dlouhé době nízké hladiny se mohly některé druhy nerušeně vyvíjet. V této době se také mohly vyvinout nové strategie příjmu potravy a rozmnožování u určitých druhů, případně to také vedlo k vývoji odlišných barevných ras a k určitým anatomickým změnám u nich. Druhy, které si přivyknou na nové zdroje potravy, mají samozřejmě větší šanci rozšířit se po celém jezeře než pouhé barevné rasy. Prostě si najdou svůj zdroj potravy i v jiných pánvích. Cichlidy jsou ryby orientované především na dno. Za normálních okolností nepřekonávají hlubokou a otevřenou vodu jen proto, aby se usídlily v jiné části jezera. Mnohé druhy jsou speciálně přizpůsobeny danému typu biotopu a druhu potravy v něm. Jsou tak na svůj domovský biotop vlastně odkázány. Pokud je takový biotop přerušen jiným, pro ně nevhodným životním prostředím, je vystavena jejich rozšíření dále po jezeře přirozená bariéra. 9

10 Čím dále od sebe leží příznivé biotopy, tím nepravděpodobnější je, že dojde k smíchávání určitých populací nebo druhů. Tato skutečnost se jasně odráží v rozšíření zejména těch cichlid, které jsou vázány na skalnatý region. To u nich v důsledku vede k vytváření mnoha barevných geografických ras a poddruhů, které pravděpodobně historicky vzešly z jediného předka. Čítankovým příkladem této situace je variabilita rodu Tropheus. Jezero Tanganika je svou jedinečnou faunou proslulé. V současné době je popsáno asi 177 endemických druhů cichlid z jezera Tanganika. Několik málo neendemických druhů z celkového počtu cichlid zastoupených v jezeře žije v lagunách a deltách řek, ale ne v jezeře samotném. Otázka taxonomie endemických cichlid z velkých afrických jezer je všeobecně velmi složitá a v současné době v podstatě neřešitelná. Stále dochází k tvorbě nových poddruhů a druhů. Jezero Tanganika můžeme bez rozpaků označit za přírodní laboratoř, kde by se mohla vyučovat pravidla evoluce druhů. Jsem si jist, že třeba takový pan Darwin by si ho přímo zamiloval. Rozmanitost společenství živočichů v jezeře je obrovská a je často přirovnávána k moři. Skály osídlují řasy, houby, plži a korýši. Ve volné vodě se vznášejí medúzy a milionová hejna sardinek. Stejně jako na korálovém útesu v moři i tady v jezeře se téměř každý druh specializoval na určitou lokalitu nebo hloubku, která je pro něj optimální jak pro běžný život a shánění potravy, tak pro odchov potomstva. Jak jsem již uvedl výše, cichlidy jsou ryby obecně orientované především na dno, kde nalézají oblíbený substrát, potravu i ochranu. V průběhu milionů let se cichlidy přizpůsobovaly momentálním zdrojům potravy a předpokládá se, že právě tato skutečnost přispěla k jejich evolučnímu úspěchu v jednotlivých regionech. Vedle vnějších čelistních kostí, které používají k uchopení potravy, mají cichlidy ještě druhou čelist, umístěnou bezprostředně u jícnu tzv. pharyngeal, který se skládá z různě utvářených zubů. Ty slouží k tomu, aby mohly optimálně zpracovat určitý druh krmiva. U rybožroutů jsou zuby na jícních kostech tenké a ostré, aby mohly roztrhat a naporcovat masitou kořist. U tzv. šnekožroutů jsou naopak oblé a silné, aby odolaly tlaku, který je potřeba vynaložit k rozlousknutí plžích ulit. Také vnější čelisti mohou být různě pohyblivé a vychlípitelné, aby mohly uchopit rozdílné potravinové zdroje. U řasožravých druhů jsou husté řady droboučkých zoubků umístěny zpravidla na ohebných pyscích, pomocí kterých mohou tyto ryby efektivně oškrabávat řasový porost z pevného podkladu. Žijí zde i druhy cichlid, které se živí téměř výhradně šupinami jiných druhů. Právě úzká potravní specializace stojí za inklinací určitých druhů cichlid k specifickým biotopům, kde následně obsazují typické potravní niky. Cichlidy jsou v jezeře Tanganika jednoznačně převládajícím rybím druhem, což dokládá jejich nadprůměrnou schopnost přizpůsobovat se měnícím podmínkám. Jedna z rozhodujících příčin jejich bohatého rozšíření v jezeře spočívá i v jejich propracované péči o mláďata. Cichlidy v jezeře Tanganika se z pohledu péče o potomstvo dělí do dvou základních skupin. První skupinou jsou tzv. substrátové cichlidy, druhou jsou tlamovci. Substrátové cichlidy kladou jikry na pevný podklad do jeskyní, štěrbin, prázdných ulit plžů a podobně. Po rozplavání potěru, ke kterému dojde po několika málo dnech (3 9 dnů), vyvádí rodičovský pár svoje potomstvo z úkrytů do otevřenější vody poblíž substrátu a snaží se jej dále ochraňovat před nebezpečím. S růstem mláďat a jejich volnějším pohybem je jejich ochrana stále problematičtější a většina jich 10

11 nakonec padne za oběť dravým rybám. Všeobecně je tento způsob odchovu pokládán za zastaralejší a primitivnější, než je tomu u tlamovců. Způsob odchovávání jiker a embryí v tlamce rodičů se v průběhu doby v jezeře vyvíjel několika odlišnými způsoby, různě rychle a nezávisle na sobě. Třecí chování tlamovců můžeme zjednodušeně rozdělit na dvě základní skupiny. Do první patří tzv. biparentální druhy, do druhé pak druhy maternální. Biparentální chování znamená zjednodušeně to, že o jikry a larvy pečují v různém stupni vývoje ve své tlamce oba rodiče. U maternálních tlamovců pečuje o jikry a larvy po celou dobu inkubace pouze samička. Prvním, zřejmě nejzastaralejším modelem, jsou biparentální tlamovci, u nichž rodičovský pár nejprve odloží celé množství jiker naráz na pevný podklad obvykle někde v tmavém úkrytu a jikry posléze sbírá do své tlamky. Oba rodiče si od prvního dne v nepravidelných krátkých časových intervalech jikry nebo embrya předávají mezi sebou. Jikry jsou velmi drobné a měří přibližně 1 mm. Bývá jich větší množství, někdy i přes 100 kusů. Inkubační doba, během které embrya stráví svůj žloutkový váček, je relativně velmi krátká a končí zpravidla po 6 9 dnech. Poté je potěr vypuštěn do volné vody poblíž úkrytu nebo mezi kameny a podobně. Rodiče jej vodí po svém teritoriu a ještě nějaký čas ho berou v případě nebezpečí do svých tlamek. Tento způsob praktikují zejména druhy rozšířené po celém jezeře, u kterých nenajdeme mnoho barevných geografických ras nebo se u nich rasy nevyskytují vůbec. Žijí zpravidla poměrně skrytě v hlubší vodě. Patří sem např. druh Gnathochromis permaxillaris. Podobnost třecího chování s klasickými substrátovými druhy je markantní. Vyspělejší model třecího chování praktikují některé druhy, které rovněž patří mezi Primitivní biparentální tlamovec Limnochromis auritus biparentální tlamovce. Rozdíl spočívá v tom, že u těchto druhů je jednoznačně dané, že samička inkubuje všechny nakladené jikry a embrya ve své tlamce zhruba první polovinu inkubačního období. Poté je přebírá samec. Kladení jiker probíhá podobným způsobem jako u pokročilejších maternálních tlamovců. Pár střídá pozici na vybraném místě na substrátu v cyklických otáčkách nebo v poloze, kdy samec čeká za samičkou. Oplození jiker se odehrává dvěma způsoby. V prvním případě dochází k oplození jiker ještě v momentě, kdy leží na substrátu. Samec přejede svým bříškem v těsné blízkosti nad nimi a vypouští mlíčí. Samička ho poté vystřídá v pozici nad právě nakladenými jikrami a posbírá je do své tlamky. Tento třecí model je nejčastější u biparentálních druhů z rodu Xenotilapia. V druhém případě dochází k oplození jiker až v tlamce samičky. Samička jikry nejprve posbírá. Samec ji vystřídá nad třecím místem a vypouští mlíčí. Samice se přiblíží k jeho bříšku, doráží na něj v oblasti řitní ploutve a nasává mlíčí do své tlamky. Tento třecí model používají zejména zástupci skupiny Eretmodini. Samotné chování při odkládání a oplozování jiker se v podstatě vůbec neliší od pokročilejších maternálních tlamovců. Odlišná je ale délka 11

12 Vyspělejší biparentální tlamovec Xenotilapia spiloptera inkubace a to, že se na ní podílí také samec. I na této skutečnosti můžeme dobře vidět, jak evoluční vývoj cichlid v jezeře probíhal a stále probíhá různými směry. Celková inkubační doba je u vyspělejšího typu biparentálních tlamovců výrazně delší než u výše uvedené první skupiny primitivnějších biparentálních tlamovců a činí v závislosti na teplotě vody zhruba dní. Jikry jsou mnohem větší (cca 2 3 mm) a je jich méně. Obvykle je to kolem kusů. Prvních 8 12 dní opatruje jikry a embrya samička. Zbývající čas nosí larvy Vyspělejší biparentální tlamovec Eretmodus cyanostictus samec. Předávání embryí mezi partnery může probíhat rovněž různým způsobem. Samičky biparentálních xenotilápií obvykle vyplivnou celou snůšku nebo postupně její části před samečka na dno, kde si ji tento vzápětí posbírá. Samičky skupiny Eretmodini stojí hlavou proti samečkovi a vyplivují obloučkem plynule do vody jednotlivá embrya, která sameček okamžitě chytá do své tlamky. Biparentální způsob odchovu u tlamovců se může zdát obecně velmi pokročilý a téměř ideální, neboť umožňuje vždy jednomu z partnerů přijímat potravu. Na druhou stranu je ale nevýhodný v tom, že pár musí během celé třecí periody tvrdě hájit své teritorium, které u maternálních tlamovců potřebuje pouze hrstka dominantních samců. Oba rodiče musejí zůstávat během celého rozmnožovacího období vzájemně nablízku, což je v přírodních podmínkách někdy složité a nebezpečné. Nezřídka může dojít také k nehodě partnera se smrtelnými následky, protože dravých ryb je v jezeře Tanganika všude dost, a některé oblasti jsou jimi doslova přecpány (Konings, 1999). Je třeba ovšem říci, že samičky mohou při ztrátě partnera obvykle bez problémů donosit svá embrya až do okamžiku jejich vypuštění. Za nejpokročilejší skupinu tlamovců jsou z pohledu rozmnožování považovány tzv. maternální druhy. Obecně lze říci, že kladou nejmenší počet jiker (10 30 kusů), které jsou relativně velké (cca 3 5 mm). Ale i zde samozřejmě existují různé výjimky a vývojové mezistupně. Posuďte sami. Maternální xenotilápie kladou velké množství (až 80 kusů) malých (cca 2 mm) jiker. Tropheusové kladou malé množství (5 20 kusů) velkých (cca 3 4 mm) jiker. Velké cyphotilápie kladou poměrně značné množství (až 60 kusů) velikých (cca 5 mm) jiker. Naopak velcí benthochromisové kladou kusů droboučkých (cca 1 mm) 12

13 Cyathopharynx foai stáří 10 dní Cyphotilapia gibberosa 12 dní Paracyprichromis brieni 10 dní Tropheus duboisi 9 dní Tropheus moorii 9 dní Eretmodus cyanostictus 15 dní jiker. Jikry i embrya různých druhů tlamovců jsou nejen různě velké, ale i barevné. Pro srovnání uvádím několik snímků embryí. K oplození jiker dochází u maternálních tlamovců zpravidla až v tlamce samičky. Ta obvykle doráží na řitní ploutev samce ozdobenou různě zdařilými skvrnami, které napodobují svou velikostí a barvou skutečné jikry. Samičky ovšem dorážejí i na řitní ploutve těch samců, kteří jikerné atrapy nemají, což je poměrně zajímavé. Inkubační doba je u maternálních tlamovců v závislosti na teplotě vody různě dlouhá. U většiny druhů se pohybuje mezi dny. Úděl celé péče přebírají u těchto tlamovců samičky. Je to relativně nevýhodné v tom, že většina z nich nepřijímá v průběhu celé inkubační doby potravu, a když ano, tak jen velmi malé množství v druhé polovině této periody. Nespornou výhodou je ovšem to, že dále nepotřebují samce, a tak se mohou sdružovat do početných hejn, která jim poskytují relativně velmi slušnou ochranu proti dravým rybám. Samičky některých druhů žijí naopak roztroušeně, pečlivě ukryté ve štěrbinách skalního biotopu. Obě tyto samiččí strategie jsou skutečně velmi výhodné a řadí maternální tlamovce na nejvyšší příčku v žebříčku třecího chování cichlid v jezeře Tanganika. Zatímco samci biparentálních tlamovců obětují 3 4 týdny svého života jedné snůšce, mohou za tuto dobu dominantní samci maternálních tlamovců ve svém relativně malém teritoriu oplodnit jikry mnoha desítek až stovek samic. Druh se tak může v daném biotopu velmi úspěšně rozmnožit. Maternální tlamovec Cyphotilapia gibberosa 13

14 ZAŘÍZENÍ AKVÁRIA PRO TLAMOVCE V této stati se snažím poskytnout stručný návod a pár praktických rad, jak zařídit nádrž pro tlamovce tak, aby se v ní cítili pokud možno spokojeně. Jde samozřejmě o doporučení vycházející z mé akvaristické praxe, proto je, prosím, nepovažujte za jediné možné řešení, ale pouze za jednu z možností. Moje rady by měly sloužit pro základní orientaci zejména začínajícím chovatelům. VELIKOST, TVAR NÁDRŽE A JEJÍ UMÍSTĚNÍ Tlamovci z jezera Tanganika jsou vesměs středně velké až větší druhy cichlid, které až na malé výjimky (např. Cyphotilapia frontosa) nešetří pohybem a žijí většinou v menších skupinách nebo v hejnech. Pokud jim chceme Akvárium bez rostlin pouze s kameny Akvárium s kameny a s rostlinami vytvořit alespoň trochu přijatelné podmínky, musíme počítat s pořízením relativně velkých akvárií. Minimální objem je řekněme 300 litrů, optimální pak litrů. Několikasetlitrová nádrž má po naplnění vodou a dekorací váhu mnoha set kilogramů, proto ji situujeme zásadně poblíž nosných zdí, nejlépe v rozích místnosti, kde je nosnost podlahy nejvyšší. Při zařizování několika velkých nádrží vedle sebe nebo nad sebou jednoznačně doporučuji přizvat k plánování statika a vyhnout se tak riziku nepříjemné havárie. Akvárium s tanganickými tlamovci rozhodně nestavíme před okno, kde by docházelo k nevhodnému prosvěcování ryb. Roh místnosti vedle okna, kam dopadá šikmo denní světlo, je jistě umístění lepší. Takové místo vyhovuje především druhům pocházejícím z mělčin, stříbřitě zbarveným písečným xenotilápiím, tzv. vláknitým tlamovcům a dalším podobným rybám. Samci těchto skupin potřebují pro své předvádění co nejvíce dopadajícího světla. Jejich třpytivé barvy v něm krásně vyniknou. Umístění nádrže v protějším rohu místnosti, kam dopadá tlumené světlo přes celou místnost, je vhodné pro většinu ostatních tlamovců, hlavně pak pro druhy z větších hloubek, které milují tlumenější světlo. K tvaru akvária pro tanganické tlamovce bych poznamenal, že valné většině druhů vyhovují nádrže co nejdelší a nejširší. Dostatečná plocha dna se mi zdá snad nejdůležitějším faktorem, který většinu druhů zřetelně uklidňuje. Dnes bohužel tolik oblíbené vysoké a úzké nádrže, které někdy tvoří například část dělicí přepážky mezi místnostmi, se k chovu těchto cichlid opravdu nehodí. Ideální rozměr nádrže je podle mého názoru tento: délka cm, šířka cm 14

15 a výška mezi 50 a 60 cm. Vyšší nádrže nejsou příliš účelné. Na jejich výrobu potřebujete velmi silné (nad 12 mm) a tím pádem velmi drahé sklo. Ryby vysoký vodní sloupec stejně většinou nevyužívají a při údržbě takové nádrže nedosáhnete rukou na její dno, což je v praxi problém. Nádrže se nejčastěji staví na klasické stojany z profilové oceli. Zde je nutno dbát především na dokonale přesné vyrobení takového stojanu, aby dosedací plocha pro nádrž byla naprosto rovná. I perfektně rovně vyrobený stojan ale můžeme špatně postavit. Jeho usazení musíme provést velmi důkladně a pečlivě přeměřit jeho polohu libelou. Mně osobně se osvědčilo umístění velkých nádrží na plné polystyrenové bloky, které jsou uříznuty na požadovanou výšku. Nádrž má pak možnost optimálně dosednout v celé ploše dna, tlak se roznáší rovnoměrně a výrazně se eliminují nerovnosti podkladu, které se dosti často vyskytují například u starších betonových, dlážděných nebo dřevěných podlah. Takový stojan také samozřejmě nemusíte natírat a nikdy vám nezkoroduje. Je libo paludárium? UMĚLÉ OSVĚTLENÍ NÁDRŽE Základní výbavou všech akvárií provozovaných v bytových podmínkách je samozřejmě doplňkové umělé osvětlení. Nejčastěji se používá osvětlení zářivkovými trubicemi. Intenzitu osvětlení volíme podle požadavků jednotlivých chovaných druhů. Ryby pocházející z mělké vody samozřejmě snášejí prosvětlená akvária mnohem lépe než druhy žijící ve větších hloubkách. Při chovu tanganických tlamovců hraje pěstování vodních rostlin zpravidla druhořadou roli. U většiny nádrží proto zcela vystačíme s jedno- až dvoutrubicovým osvětlovacím tělesem. Velmi výhodné a praktické je umístění osvětlovacího tělesa na posuvné úchytky nebo kolejničky. Při práci nad nádrží a v ní můžeme celé těleso jednoduše odsunout dozadu. Pro běžné svícení pak volíme polohu nad přední třetinou nádrže. V této poloze dopadá světlo na rybky shora a zepředu. V takovém světle vypadají ryby nejlépe. Při montáži osvětlovacího tělesa do uzavřených krytů nebo korpusů upozorňuji na 15

16 potřebu jejich dostatečného odvětrání. I zářivkové těleso vyvíjí hodně tepla, které je nutno odvést mimo vnitřní prostor krytu. VYTÁPĚNÍ V dnešní době se používají téměř výhradně moderní topná tělíska s termostatem, kde je nastavení teploty velmi snadné. O potřebném příkonu v závislosti na objemu nádrže radí na obale každý výrobce. Z vlastní zkušenosti bych poskytl jednu radu. Nedávejte do nádrží tělíska s příliš silným příkonem, ale raději o něco slabší, než doporučuje výrobce. Při případné poruše tělíska, kterou je nejčastěji spečení některých součástek, tělísko topí většinou nepřetržitě a nevypíná. U slabšího modelu máte přece jen ke zjištění závady větší časovou rezervu a k přehřátí nádrže nedojde tak rychle. Při rychlém přehřátí dochází k radikálnímu úbytku rozpuštěného kyslíku ve vodě (i při zapnuté filtraci a vzduchování) a rybky bohužel dost rychle hynou udušením. Jednoznačně doporučuji nákup topných tělísek od renomovaných a lety prověřených výrobců. Nákup levného výrobku sice znamená momentální úsporu několika stokorun, ale při poruše a úhynu chovných ryb jdou ztráty často do mnoha tisíců. FILTRACE Základní výbavou každého akvária je dobrý filtr. Podrobné popisování typů výrobků jde opět nad rámec této příručky. Na základě poznatků z mé vlastní praxe mohu pro nádrže s tanganickými tlamovci doporučit dva základní typy filtrace. U jedné nebo několika málo velkých nádrží se vyplatí nákup dražšího venkovního kbelíkového filtru. Do jednotlivých sekcí externí filtrační nádoby můžeme umístit několik náplní specifického složení, které vodu nejen čistí, ale i vhodně upravují její chemismus. Při čištění takového filtru nezasahujeme do akvária a nerušíme ryby. Některé typy těchto filtrů mají navíc integrované topné tělísko, takže zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Nevýhodou je kromě vyšší ceny také to, že vyžadují určitý prostor vedle akvária. Druhým, asi nejužívanějším typem filtrace je vnitřní filtr, který se skládá z různě velkého kusu filtrační matrace a čerpadla osazeného na trubkách, které sají skrz matraci vodu. Tyto tzv. čerpací hlavy mají většinou na výtoku vsazeno přisávání vzduchu z hadičky vyvedené nad hladinu. Filtrační matrace se dnes většinou vyrábějí z bioakvacitu, což je speciální plastová zpěněná hmota s obrovským povrchem na svých pórech. Povrch pórů je ideální záchytná plocha pro usazení nitrifikačních bakterií, které nám vodu čistí. Je logické, že čím větší matraci máme, tím větší počet bakterií se na ní může usadit. Toto jednoduché pravidlo ovšem neplatí vždy a za všech podmínek. Nutným předpokladem pro rozvoj kolonie nitrifikačních bakterií je dostatek kyslíku rozpuštěného ve vodě a jeho přísun k ní. Matrace tedy musí být účelně osazena sacími trubkami napojenými k čerpadlu tak, aby okysličená voda protékala rovnoměrně celou její hmotou. Pokud do obrovské matrace přes celou boční stěnu nádrže osadíme čerpací hlavu na jedinou trubku ve střední části, bude filtrační účinek matrace pouze zlomkový. Často se používá model, kdy se filtrační matrace s rozměry přes celou boční stěnu akvária zaklíní mezi přední a zadní stěnu tak, aby za ní vznikl několikacentimetrový volný prostor před boční stěnou nádrže. Do tohoto prostoru se umístí sání z čerpací hlavy a voda je tak protahována téměř rovnoměrně celou plochou matrace. Tento systém je velmi dobrý a osvědčený. Vyžaduje ale drobné technické úpravy v zabezpečení horní hrany matrace a kontrolu prostoru za ní. Smutnou pravdou je, že mnoho zdravých rybek našlo 16

17 při nedbalé péči chovatele v úzkém prostoru za matrací svoji smrt. Filtrační matraci je nutné udržovat bez nadměrných nánosů mechanických usazenin, které výrazně zamezují přístupu kyslíku k nitrifikačním bakteriím. Mnoho chovatelů se domnívá, že prostě osadí biomatraci do nádrže, několik měsíců ji nevypere a domnívá se, jak úžasný mají biofiltr. To ovšem není pravda. Zatížení filtru do značné míry samozřejmě závisí na množství a druhu tlamovců, který v nádrži chováme, a množství odpadu, který tito vyprodukují. Každá matrace se po určitém čase začne rozpadat, deformovat a měknout. Její filtrační schopnost se výrazně snižuje. Kompletní výměna celé matrace za novou je ovšem problematická. Velmi negativně se tím ovlivní biologická stabilita vody v nádrži. Nitrifikační bakterie potřebují podle mých zkušeností alespoň tři týdny k tomu, aby novou matraci kvalitně zabydlely a filtr znovu dobře fungoval. Na toto přechodné období jsou některé cichlidy velmi citlivé. Je proto výhodné mít filtrační matraci dělenou na dvě poloviny. Nejdříve vyměníme jednu polovinu, a teprve po jejím zaběhnutí zhruba po měsíci vyměníme také druhou část. Průmyslově vyráběné vnitřní plastové filtry mají pod čerpací hlavou umístěny zpravidla malou nádobku, ve které je umístěn malý kousek filtrační matrace. Tyto filtry mohou jistě dobře fungovat v nádrži zarostlé rostlinami a obydlené hejnem drobných teter nebo labyrintek. Pro chov tanganických tlamovců je ale kapacita této matrace zcela nedostatečná, proto tyto filtry bez dodatečné úpravy nelze doporučit. VODA Základním životním prostředím v akváriu je samozřejmě voda. Na její chemické parametry nejsou tanganické cichlidy nijak výjimečně náročné. Můžeme použít v podstatě jakoukoli vodovodní vodu, jejíž teplota se bude pohybovat v rozmezí C. Zásadním faktorem při chovu tanganických cichlid je hodnota ph. Měla by se vždy pohybovat v zásaditých hodnotách. Optimum je 7,5 8,5. Na tvrdosti a vodivosti vody příliš nezáleží. Obecně lze ovšem říci, že v tvrdší vodě tanganičtí tlamovci prospívají lépe a odchovaná mláďata se zdají být vitálnější. Podle mého názoru to není dáno ani tolik absolutními hodnotami tvrdosti vody, nýbrž skutečností, že tvrdší voda má prostě vyšší stabilitu a k poklesu hodnoty ph v ní nedochází tak rychle. Vodu v akváriu zbytečně nepřisolujeme. Mnoho akvaristů to bohužel v praxi dělá, ačkoli jim důvod, proč tak činí, není zcela jasný. Přisolit vodu doporučuji pouze jednorázově po dovozu nových ryb, kde lze předpokládat, že mají drobné mechanické oděrky, na které sůl působí hojivě. Nejdůležitějším faktorem spojeným s vodou při chovu tanganických tlamovců je jednoznačně její stáří a s ním spojená nasycenost dusíkatými látkami. Musíme vycházet z toho, že voda v jezeře Tanganika je velice čistá a téměř prosta těchto látek. Zejména odchytové ryby pocházející z importu jsou proto na kvalitu vody o poznání náročnější. Ideálním řešením by samozřejmě byly nádrže průtokové, do kterých neustále přitéká a z nich odtéká malé množství čisté vody. Jejich provoz je ovšem při dnešních cenách vody velmi drahý, a většina chovatelů si je tedy nemůže dovolit. Pro běžné bytové podmínky jsou navíc tyto nádrže provozně značně rizikové, technicky problematicky řešitelné a tím pádem prakticky nepoužitelné. V podmínkách běžného akvaristy doporučuji vodu co nejčastěji částečně měnit. Každá změna chemických hodnot vody (byť jde o změnu k lepšímu) by měla být co nejpozvolnější. Osobně používám týdenní 17

18 * Týden stará voda vypuštěná z nádrže s Tropheusy. interval výměny vody, kdy měním zhruba 2/3 obsahu nádrží. Vodu napouštěnou do akvária je nutné samozřejmě zbavit chlóru. Někteří chovatelé tlamovců pravidelně namítají, že častá výměna části vody v nádrži ryby silně ruší a způsobuje u vytřených samic, že pozřou své jikry. Toto tvrzení se podle mých nesčetných pozorování nezakládá na pravdě. I lekavé a choulostivé xenotilápie, které v mém chovu často pocházejí přímo z jezera, bez problémů odnosí tři týdny své jikry a embrya a to i za podmínek, kdy během této doby absolvují tři výměny vody přímo z vodovodu. Ryby si na tuto manipulaci po krátké době zvyknou a pobyt v čisté vodě s nízkým obsahem dusíkatých látek je pro ně jistě přínosnější než život ve vodě staré a znečištěné. Znečištěná voda v tomto smyslu samozřejmě neznamená vizuálně špinavá. I křišťálově průzračná voda může být dusíkatými látkami doslova napěchovaná. Ryby v takové vodě dokážou i dlouhodobě přežívat. Je ovšem otázkou jakou kvalitu života jim poskytujeme. Stejná voda po vyprání týden běžícího filtru. SUBSTRÁT DNA A VNITŘNÍ DEKORACE AKVÁRIA Během let své akvaristické praxe jsem v nádržích s cichlidami odzkoušel mnoho typů dna. Závěr je jednoznačný. Veškerý hrubší substrát, v němž se zadržují delší dobu exkrementy ryb, zbytky potravy a ostatní kal, je nevhodný. Doporučovaná zhruba pěticentimetrová vrstva tzv. akvarijního písku (což je ve skutečnosti drcený štěrk), který je k dostání ve specializovaných obchodech, je jednou z nejhorších možností, jak zařídit dno nádrže s tanganickými tlamovci. Pokud nemáme v nádrži ryby, které dno pravidelně a silně přehrabují, je za pár týdnů dno naprosto zanesené a uvolňují se z něj ve značné míře dusíkaté látky. Drcený štěrk má navíc ostré hrany a může způsobit právě u ryb přehrabující dno poranění tlamky. Jednoznačně nejvhodnější je podle mého názoru klasický plavený říční písek, který má přírodní tmavě okrovou barvu a jednotlivá zrnka jsou krásně hladká a omletá. Jeho jemné frakce jsou skutečně droboučké a mohou mnoha druhům tlamovců výrazně usnadňovat trávení, protože je často přijímají v určité míře s potravou. O správně zařízeném dně v nádrži s tanganickými tlamovci se můžeme přesvědčit jednoduchým testem. Pokud do nádrže za běžného provozu ponoříme ruku a prsty prohrabeme písek v celé jeho vrstvě, neměla by se vůbec kalit voda. Velmi bych se přimlouval za instalaci písečného dna také v nádržích s mláďaty. Většina chovatelů 18

19 ho v těchto nádržích nepoužívá, protože čištění takové nádrže je samozřejmě pracnější než u nádrže s holým dnem. Možnost přijímat písek spolu s potravou má podle mého názoru velký význam i u mláďat, protože se jejich střevní trakt může správně formovat již od útlého věku. Úprava zadní stěny nádrže je věcí vkusu chovatele. Lze ji jednoduše z vnější strany natřít barvou. Pokud použijeme vhodný odstín (šedý, modrý, zelený nebo jejich přechodové odstíny), nepůsobí takové pozadí nijak rušivě, ryby se nelekají a jejich zbarvení je přirozené. Použít můžeme také speciální tapety s nafoceným barevným pozadím, které jsou vyráběné z plastové fólie a netrpí při potřísnění vodou. Nejdražší variantou jsou speciální trojrozměrná tvarovaná pozadí určená pro umístění dovnitř nádrže. Jsou vyráběná většinou z plastu a některá vypadají velice vkusně a věrohodně. Jejich nevýhodou je kromě ceny také nutnost pečlivého utěsnění a přilepení k zadní stěně nádrže, aby za nimi nevznikaly škvíry, kam bude pronikat voda a usazovat se zahnívající nečistota. Jejich další nevýhodou je to, že zejména u menších nádrží odebírají svým objemem mnoho litrů z nádrže. Obvyklou dekorací akvária, tak jak ho chápe většina lidí, jsou vodní rostliny. Akvárium nejen zdobí, ale dovedou z něj také účinně odčerpávat dusíkaté látky a tím vodu částečně čistit. Bohužel, mnoho druhů tanganických tlamovců rostliny poškozuje. Jsou to samozřejmě zejména býložravé druhy, ale někdy také písečné druhy, které rostliny neustále vyrývají nebo zasypávají při stavbě svých písečných hnízd. Z dlouhodobé vlastní zkušenosti mohu doporučit k africkým cichlidám rostliny rodu Anubias, které sice velmi pomalu rostou, ale na druhé straně jsou velmi odolné a skromné v nárocích na světlo. Jejich oddenek se nezahrabává do písku, a proto mohou dobře vegetovat, umístíme-li je do větší štěrbiny mezi kameny apod. Poměrně dobré zkušenosti jsem získal i s druhem Cryptocoryne usterriana. Jedná se o známý velký druh s jakoby puchýřkatými listy. Zejména mladé rostliny jsou velmi dekorativní. C. usterriana je nenáročná rostlina, která dokáže dobře růst zatížená jakýmkoli kamenem nebo v květináči naplněném štěrkem, a to i v proudící a silně prokysličené vodě, což jiným druhům vodních rostlin rozhodně nedělá příliš dobře. Starší trsy, které běžně dosahují délky přes jeden metr a mají často kolem třiceti listů, mohou způsobovat problémy tím, že z velké části zakrývají hladinu akvária. Silně tak omezují přístup světla do nádrže, navíc se mezi listy může shromažďovat kal a zbytky potravy. Na druhé straně poskytuje změť jejich širokých listů ideální ochranu pro slabé ryby. Do každé nádrže s tanganickými tlamovci patří určitě několik různě velkých kamenů. Jejich použití a druh samozřejmě závisí především na vkusu chovatele. Pro tanganické druhy cichlid se hodí horniny zásaditého původu (kusy opuky, dolomitického vápence apod.) nebo neutrální (vyvřeliny, břidlice, křemen). Velmi dekorativně působí velké děrované vápencové kameny dovážené z přímořských oblastí, jsou však dost drahé. Zásadité horniny velmi pozitivně ovlivňují vodu v nádrži s tanganickými cichlidami tím, že je voda luhuje, a hodnota ph je tak stále v optimálních hodnotách. 19

20 20 TLAMOVCI V AKVÁRIU

21 KOMENTÁŘ K POPISU JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ Pro lepší orientaci čtenáře v popisu jednotlivých druhů bych rád uvedl několik upřesňujících vysvětlení. V odstavci nazvaném Velikost jsou uvedeny údaje vycházející částečně z informací v literatuře a částečně z mých vlastních pozorování a měření. Považuji za důležité upozornit, že je zde uváděna maximální velikost, které dané druhy dosahují v přirozeném přírodním prostředí. Ta se může značně lišit od někdy nadměrně překrmených a přerostlých akvarijních exemplářů v nádržích některých chovatelů. V odstavci Druhotné pohlavní znaky jsou uvedeny údaje vždy do jisté míry subjektivní a vycházejí z mých pozorovacích schopností. Přesné určení pohlaví je vždy možné na základě podrobné prohlídky urogenitálních papil. K prohlídce je potřeba hlavně dostatek světla, u některých druhů navíc zvětšovací sklo a cvičené oko. V odstavci Život v jezeře, rasy, přirozená potrava se snažím podat čtenáři informace o životě daného druhu v přirozeném prostředí jezera, o jeho přirozené potravě, hloubkových a světelných preferencích, jakož i o případném výskytu barevných geografických ras. Všechny tyto informace jsou podle mého názoru velmi podstatné pro vytvoření příznivých podmínek pro chov daného druhu v akváriu. V odstavci Chov v akváriu, druh krmiva nabízím několik praktických rad, jak zařídit akvárium tak, aby co nejlépe vyhovovalo potřebám daného druhu z hlediska prostorového, vybavení nádrže určitým druhem substrátu apod. Naleznete zde také rady, jak sestavit co možná nejoptimálnější chovnou skupinu, příp. jaké druhy ryb volit do společné nádrže. V neposlední řadě je zde uveden druh potravy, které ryby v zajetí nejlépe přijímají, lépe řečeno, který je pro daný druh z hlediska dietetického a zdravotního nejvhodnější. V odstavci Odchov v akváriu, třecí chování jsou uvedeny praktické postřehy z pozorování tření jednotlivých druhů tanganických tlamovců v akváriu. Dané druhy jsou zde přiřazeny do základních kategorií s ohledem na třecí chování a způsob inkubace jiker a embryí. Naleznete tady také údaje o přibližné délce trvání inkubace, o orientačních počtech odchovaných mláďat od jedné samičky a o rychlosti růstu mláďat. Fotografie vyobrazené v této knize jsem pořídil převážně v nádržích svých, částečně mých přátel akvaristů, některé ale také v nádržích zahraničních importních firem, kde jsou podmínky pro fotografování většinou značně komplikované. Rybky kvůli ne zcela ideálnímu prostředí holých nádrží nejsou plně vybarvené. Buďte tedy, prosím, k takovým snímkům shovívaví. 21

22 Aulonocranus dewindti (Boulenger, 1899) Velikost Samci až 13 cm Samice 9 11 cm Druhotné pohlavní znaky Dospělí samci jsou výrazně zbarvení, nepárové ploutve vybíhají do špiček. Břišní ploutve jsou silně prodloužené a mají žluté konce. Samice jsou nevýrazně stříbřitě zbarvené. Ploutve nejsou prodloužené, linie bříška je výraznější. Život v jezeře, rasy, přirozená potrava Druh A. dewindti je rozšířen po celém jezeře a vyskytuje se v několika poměrně těžko definovatelných geografických barevných rasách. Na severu jezera (od Burundi po Kigomu) jsou samci převážně stříbřití, v době tření šedomodří. Samci z jihu se zdají být o něco tmavší. Typový jedinec byl popsán podle populace vyskytující se na lokalitě u osady Moliro v Kongu. A. dewindti žije na severu jezera často na společných lokalitách s druhem Ophthalmotilapia heterodonta. Samci A. dewindti si vyhrabávají svá hnízda v přechodové zóně. Obsazují zcela mělkou vodu, zatímco O. heterodonta žije zpravidla ve větší hloubce kolem 3 5 m. Samci A. dewindti využívají ke krytí svých hnízd skal a větších kamenů. Hnízda mají vzhledem k menší velikosti ryb průměr jen asi 30 cm. Ke stavbě nepoužívají pouze písek, ale také valounky o průměru 3 6 cm, kterými svou stavbu zpevňují a vylepšují. To ji výrazně odlišuje od hnízd většiny ostatních niťových tlamovců. Samec druhu A. dewindti dovede v tlamce přenášet na větší vzdálenost valounky velké až 3 cm (Konings, 1988). V době rozmnožování se samci sdružují v třecích koloniích. Hnízda leží obvykle 2 3 m od sebe. A. dewindti má poměrně krátký střevní trakt. Jeho délka se rovná zhruba délce celého těla. Žaludek zkoumaných ryb byl naplněn larvami hmyzu a jinými bezobratlovci. Zuby na jícních kostech jsou tenké a ostré. Jejich tvar tedy přesně odpovídá tomu, že se živí převážně měkkými bezobratlovci. A. dewindti má vyvinut velmi citlivý nervový aparát, který je schopen zaregistrovat sebenepatrnější pohyb larev hmyzu. Ty mají své úkryty většinou těsně pod vrchní vrstvičkou písku nebo bahna. Podobné smyslové orgány se vyskytují u některých dalších druhů tanganických cichlid, jako jsou například zástupci rodu Trematocara. Smyslové důlky jsou umístěné na čelistech. Na rozdíl od trematocar, které používají smyslové důlky pro hledání potravy v noci, je v tuto dobu smyslový aparát druhu A. dewindti nečinný, protože v noci tyto ryby spí. Svou potravu hledají výhradně ve dne. Samičky se obvykle sdružují do početných hejn. Zatímco samičky většiny druhů niťových tlamovců plavou zpravidla v horních vrstvách vody, nalezneme samičky druhu A. dewindti o něco hlouběji po svažitém pobřeží, kde postávají ve výšce asi 50 cm nade dnem (Konings, 1999). Vytřené samičky se shromažďují do zvláštních skupin. Po ukončení inkubace vyhledávají mělkou vodu, kde své potomky hromadně vypouštějí. Tato početná, většinou jednodruhová hejna potěru, se pak pohybují těsně pod hladinou. Chov v akváriu, druh krmiva Vzhledem k velikosti druhu A. dewindti můžeme pro jeho chov použít i relativně malé nádrže obsahu litrů. Samozřejmě, čím větší nádrž pořídíme, tím lépe. 22

23 Měla by mít delší tvar a dostatečnou plochu dna. Za minimální šířku dna považuji 50 cm. Na dno umístíme jemný říční písek ve vrstvě silné cca 2 3 cm. Můžeme přidat i pár menších oblázků dominantním samcům pro radost. Několik větších kamenů a silnějších rostlin může vytvořit přirozené hranice jejich teritorií. Větší část nádrže by měla zůstat zcela volná. Vnitrodruhová agresivita samců A. dewindti není nadměrně vysoká, přesto jich doporučuji chovat ve společné nádrži alespoň pět. Celkově by mělo tvořit chovnou skupinu nejméně jedinců. Společnost jim mohou dělat jiní klidnější tanganičtí tlamovci stejných potravních nároků. Vzhledem k druhu potravy v přírodě jim předkládáme zejména plankton a larvy hmyzu. Jako doplněk doporučuji vločky s rostlinným základem. Odchov v akváriu, třecí chování Dominantní samci v podstatě neustále lákají samičky ke svým hnízdům, kde se s nimi snaží vytřít. Špičky jejich břišních ploutví jsou světle Aulonocranus dewindti Kigoma dospívající samec žluté, ale nemají schopnost natékat a zvětšovat se, jako je tomu například u ophthalmotilápií. Samička při třecím aktu odloží jikru do hnízda, ale nedoráží na řitní ploutve samce. Jikry jsou oplodněny mimo tlamku samičky v momentě, kdy ještě leží v hnízdě. Sameček stojí kousek nad samičkou a vypouští mlíčí v době, kdy ona vypouští jikry. Celkový počet odložených jiker se pohybuje mezi 30 až 40 kusy. A. dewindti je klasický maternální tlamovec. Samička sama inkubuje jikry a embrya ve své tlamce v závislosti na teplotě vody asi dní. Mláďata mohou ihned po vypuštění z tlamky samičky přijímat drobný cezený plankton nebo nauplie artémií. Po pár dnech je možné začít přidávat do jejich stravy částečně také drcené vločkové krmivo, ale jen opatrně a v rozumné míře. Za předpokladu pravidelné výměny vody rostou mláďata standardně rychle. Ve stáří čtyř měsíců dosahují velikosti asi 4 cm. 23

24 Benthochromis tricoti (Poll, 1948) Velikost Samci až 22 cm Samice až 17 cm Druhotné pohlavní znaky Dospělí samci jsou pestře zbarvení, nepárové ploutve jsou mírně prodloužené a vybíhají do špiček, krajní paprsky břišních ploutví a ocasní ploutve jsou silně prodloužené. Samice mají kratší zaoblené nepárové ploutve a nenápadné stříbřité zbarvení. Život v jezeře, rasy, přirozená potrava Jednou z nejtajemnějších cichlid z jezera Tanganika je B. tricoti. Je to dáno nejen tím, že žijí v relativně velmi hluboké vodě, ale také tím, že si přes svou velikost zachovávají křehký, graciézní a poněkud mystický vzhled. Poll při svém popisu druhu v roce 1948 uvedl, že se ve skupinách B. tricoti vyskytují také ryby s odlišným zbarvením, které se ale morfologicky naprosto shodují s holotypem. Později (1984) Poll popsal tyto ryby jako Benthochromis melanoides. Od klasického B. tricoti se liší velkou tmavou skvrnou na šíji a absencí vodorovných pruhů na bocích. Holotyp druhu B. melanoides byl odchycen u osady Kalemie, holotyp druhu B. tricoti u Moba. Obě lokality leží v Kongu. O životních projevech B. melanoides není téměř nic známo, ale protože se vyskytuje ve společných hejnech s B. tricoti, lze předpokládat, že jeho model chování i jeho nároky budou velmi podobné. Téměř všechny exempláře B. tricoti dovezené do akvárií pocházejí ze zambijské části jezera. Většina jich byla ulovena v zátoce Chituta Bay. Shodně zbarvené ryby se vyskytují na mnoha lokalitách v konžské, zambijské a také tanzanské části jezera. Otázku existence geografických ras B. tricoti nebo naopak samostatných druhů v rámci rodu znovu otevřel poměrně nedávný objev dalšího typu na lokalitě Msalaba poblíž mysu Cape Mpimbwe v Tanzanii. Ryby mají stejnou velikost i stavbu těla jako klasický B. tricoti. Liší se však zbarvením, kdy samcům chybí podstatná část vodorovných pruhů na bocích, a tvarem hřbetní ploutve, která je v měkké části zakulacená. Zásadní rozdíl je také v třecím chování. Tato populace staví na dně hnízda v podobě písečných kráterů, které známe v podání ryb rodů Callochromis nebo Cyathopharynx. Hnízda bývají vzdálena asi 5 m od sebe. Konings (1999) spekuluje o tom, že by mohlo jít o geografickou rasu B. melanoides, ale dodává, že pro toto tvrzení není ještě dostatek podkladů. Pro úplnost ještě uvedu, že samičky všech tří geografických ras či druhů (?) vypadají naprosto stejně. Dominantní samci klasického druhu B. tricoti energicky obhajují své třecí teritorium, kterým bývá větší skalní blok v hloubce nejméně 25 m, ale často ještě hlouběji. Nejhustší populace se vyskytují v hloubkách kolem 100 m, kde jsou jednotlivé skalní výběžky obsazeny plně vybarvenými samci, kteří se snaží do svého teritoria nalákat co nejvíce samiček. Oblíbené skalní bloky stojí obvykle na volných místech mezi okolními skalami. Vzdálenost mezi jednotlivými teritorii bývá kolem 10 m. B. tricoti jsou velmi krásné ryby, které se běžně vyskytují v hloubkách pod 25 m. Pokud se zrovna nenacházejí v třecí periodě, sdružují se do hejn v ještě hlubší vodě (pod 50 m), kde loví plankton. Ten tvoří hlavní část jejich jídelníčku. Je zajímavé, že ačkoli se jedná o ryby poměrně velké, obratné a rychlé, nejde o rybožrouty. 24

25 Hloubka kolem 40 m, ve které tyto ryby žijí, je pro lovící potápěče již poměrně problematická. Navíc je tu hustota populace B. tricoti velmi malá a plachost ryb značná. Po úspěšném odchytu do sítě nastává problém, jak dostat rybu z takové hloubky na hladinu bez zdravotní úhony. Ryby musí být stejně jako potápěči podrobeny dekompresnímu postupu, tj. přivykání na nižší tlak. U stresovaných ryb musí být navíc tento postup velmi pozvolný. K vylovení ryby z hloubky kolem 35 m je potřeba 5 dnů. Na tomto místě bych ještě podotkl, že pokud ryba při nerušeném pohybu v jezeře potřebuje změnit svou polohu, prostě a jednoduše do potřebné hloubky přepluje bez zdravotních potíží. To se mi zdá velmi zajímavé a dokazuje to skutečnost, jak fyzický stav úzce souvisí s psychickým, což evidentně platí u všech živých tvorů bez výjimky, tedy i u zdánlivě tak primitivních, jako jsou ryby. Chov v akváriu, druh krmiva Z celkového pohledu lze konstatovat, že tyto ryby přes svou velikost nemají extrémní prostorové požadavky. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se B. tricoti může spokojeně cítit v nádrži o objemu cca 500 litrů, kde se mi Benthochromis tricoti Chituta Bay dospělý samec chovné ryby dokonce celkem často třely. Uvedený objem bych ale považoval skutečně za minimum. Ve větších nádržích se budou cítit samozřejmě mnohem lépe. Nádrž by měla být dostatečnou délku, nejméně kolem 150 cm, výšku alespoň 50 cm. Jsou to ryby velmi lekavé, proto je nutné akvárium dobře přikrýt. Osvětlení je dobré volit spíše tlumenější. Jednoznačně bych doporučil chov v hejnu nejméně 8 10 kusů. Dá se tak alespoň částečně snížit jejich lekavost a životní projevy jsou pak přirozenější. Kromě písečného dna umístíme v akváriu několik velkých vyšších kamenů, které mohou samci obsadit jako svá teritoria. Bez problémů můžeme v nádrži umístit také vodní rostliny, které tento druh vůbec nepoškozuje. Společnost jim mohou dělat větší a klidnější druhy tanganických tlamovců žijících v blízkosti dna. Benthochromisy bych nedoporučoval kombinovat s příliš pohyblivými a zvědavými rybami, které by se mohly záhy začít zbytečně detailně zajímat o prodloužené paprsky břišních a ocasních ploutví samců. Vnitrodruhová agresivita B. tricoti je sympaticky nízká, pouze v období tření 25

26 můžeme pozorovat samce při vzájemném imponování. Na druhé straně jsou v této době skutečně nádherně zbarvení a nezadají si se skutečnými klenoty jezera Tanganika, jako jsou například Cyathopharynx foai. Celkově svým chováním i způsobem přijímání potravy velmi připomínají ryby rodu Cyprichromis. Udržování vysoké kvality vody a její pravidelná výměna je u B. tricoti samozřejmostí. V krmení nejsou tyto ryby vybíravé. Preferují samozřejmě veškerý živý i mražený plankton a všechny dostupné larvy vodního hmyzu. S chutí také přijímají drobné kousky rybího masa nebo kvalitní vločkové krmivo. Potíže s krmením mohou nastat pouze v prvních dnech, protože jakýkoliv transport je zatěžuje a příjem potravy se upraví do normálu zpravidla až po pár dnech. Odchov v akváriu, třecí chování Samotný chov v akváriu není extrémně náročný a ani vyprovokování třecího cyklu není v dobrých podmínkách problémem. Odchovy mláďat v akváriu jsou ale velmi sporadické. Jen velmi ojediněle jsou samičky v nepřirozených podmínkách akvária schopné úspěšně inkubovat jikry a larvy ve své tlamce. Zdá se, že konkrétní třecí místo v akváriu vybírá samice. Podle mých pozorování to může být kopeček navršeného písku, boční sklo nádrže, široký tuhý list rostliny nebo svislá plocha filtrační matrace, ze které dovede samička jikry obratně vyzobávat. Nejčastějším třecím substrátem jsou ale jednoznačně šikmé kamenné plochy. V mém případě to byla svislá trhlina v horní části velkého kamene, probíhající pod úhlem zhruba 75. Samotný třecí akt je velmi krátký a předchází mu zvýšená aktivita samce, který neustále obeplouvá samičku v kruzích. Jeho ploutve jsou napjaté a barvy ty nejsytější. Při vrcholné pozici je samec postaven hlavou šikmo vzhůru, ploutve jsou roztaženy k prasknutí, přičemž první tvrdé paprsky hřbetní ploutve trčí vpřed. Tlamka je pootevřená a skřele jsou mírně roztažené do jakéhosi miniaturního vaku. Tato pozice je navíc doprovázena periodickým roztahováním a svíráním ocasní ploutve ozdobené vláknitě protaženými krajními paprsky. Sameček v této pozici setrvá několik málo vteřin a snaží se samičce předvést to nejlepší, čeho je schopen. Pakliže je samička dostatečně přesvědčená a spokojená, začne zvolna čistit třecí podklad a několikrát přejede naprázdno bříškem po podkladu. V této fázi je již u ní poměrně dobře patrné malé kladélko. Následuje samotné vytření, které trvá zhruba 15 až 30 minut. V této době je samec velmi vzrušen a nedělá mu problém odehnat z teritoria ryby mnohem robustnější, než je on sám. Samička přejíždí bříškem směrem vpřed (nahoru) po podkladu, odloží jikru, couvne a sebere ji do tlamky. Toto couvnutí není u tanganických tlamovců příliš obvyklé. Můžeme ho vidět v podstatě pouze u ryby rodů Benthochromis, Cyprichromis, Paracyprichromis a Cyphotilapia. Převážná většina tanganických tlamovců sbírá své jikry při otáčkách v kruzích. K vlastnímu oplození jiker dochází až v tlamce samičky. Ta přijíždí k samci a dotýká se ho tlamkou v oblasti jeho urogenitální papily. Teprve po tomto přímém kontaktu vypouští sameček mlíčí. To je, na rozdíl od mlíčí většiny ostatních cichlid, viditelné pouhým okem ve formě poměrně velkého bílého obláčku. Zřejmě je přímý dotyk mezi oběma rybami důležitý vzhledem k hluboké vodě, kde se v přírodě vytírají a ve které jsou samozřejmě zhoršené světelné podmínky. Podle mých pozorování samec bez přímého dotyku mlíčí nikdy nevypustil, na rozdíl od samců rodu Cyprichromis, kteří to ve vyšších vodních vrstvách běžně dělají. Překvapující je celkový počet nakladených 26

27 jiker, který se pohybuje podle mých opakovaných pozorování mezi pouhými kusy. Mnou zaznamenaný počet se shoduje s údaji v odborné literatuře. Jikry jsou velmi drobné, mají velikost cca 1,5 mm a téměř bílou barvu. Jejich malý počet zřejmě souvisí s délkou inkubace mláďat v tlamce. U některých samiček vylovených z jezera se v tlamce nacházela 2 3 cm velká mláďata (Konings, 1999). Je zřejmé, že k vývoji tohoto zvláštního rozmnožovacího mechanizmu mohl vést tlak dravých ryb na drobná mláďata ryb rodu Benthochromis. V hlubším skalním regionu, kde se samičky B. tricoti pohybují, je výskyt dravců poměrně hojný. Proč jsou jikry tak drobné, to si vysvětlit nedovedu. U takto velkého druhu bychom čekali jikry několikanásobně větší. Vzhledem k jejich minimální velikosti není vak u samiček v prvních dnech téměř patrný. Rovněž míchací pohyby jsou slabé a opakují se v dlouhých intervalech. Ve stáří zhruba 9 dní jsou embrya velká cca 8 mm a mají již spotřebován miniaturní žloutkový váček. V tomto stadiu nemají vyvinuté ploutve a nejsou v podstatě schopna samostatného pohybu. Nejvíc nás v tomto stadiu upoutá jejich veliká tlamka. Zhruba 18. den od výtěru má již plůdek pigment, ale ploutve Pár Benthochromis tricoti Chituta Bay samec při vrcholné pozici v imponování při tření jsou stále slabě vyvinuté. Stále se velmi obtížně pohybuje, není schopen normálně udržet rovnováhu a potravu loví spíše přískoky po dně. Asi 25. den od výtěru již plůdek normálně aktivně plave a bez problémů přijímá drobný plankton. V této době měří asi 1,5 cm. Nyní se růst potěru zrychlí natolik, že jsem nic podobného u jiných druhů cichlid neviděl. Ve věku 6 týdnů měří 3 cm a nadále roste doslova před očima. Závěrem lze říci, že odkrmení již plovoucího potěru je relativně snadné. Velmi kritické je období prvních tří týdnů v případě, že je potěr mimo tlamku samičky. Je velice choulostivý a má veliký problém s příjmem potravy. Tehdy se zcela určitě cítí mnohem lépe v tlamce samičky než v elementce chovatele. Přirozené odnošení potěru v akváriu je bohužel velice řídkým jevem. Další růst mláďat je už rychlý. Ve stáří čtyř měsíců mohou v dobrých podmínkách při pravidelné výměně vody dosáhnout velikosti 8 9 cm. Stejně jako dospělé ryby jsou i mláďata velmi lekavá a při nedůsledném přikrytí nádrže o ně můžeme přijít. Při takto ojedinělém odchovu by to byla jistě škoda. 27

28 Callochromis melanostigma (Boulenger, 1906) Velikost Samci až 16 cm Samice cm Druhotné pohlavní znaky Dospělí dominantní samci jsou robustní, čelo je mohutně vyklenuté. Mají výrazné zbarvení na těle i na ploutvích. Na bocích vystupuje černá pigmentace. Nepárové ploutve jsou větší než u samic a vybíhají mírně do špiček. Samičky jsou subtilnější a nenápadně stříbřitě zbarvené. Konce nepárových ploutví jsou zakulacené. Život v jezeře, rasy, přirozená potrava Druh C. melanostigma je jedním ze čtyř druhů rodu Callochromis, které v jezeře obývají především lokality s velkými plochami volného písečného dna. Doporučené podmínky chovu uvedené v této stati s popisem druhu C. melanostigma je možné zevšeobecnit pro všechny druhy rodu Callochromis, protože se jejich životní projevy v přírodě i v akváriu liší velmi nepatrně. Popisy jednotlivých druhů se mi za těchto okolností zdály poněkud bezpředmětné a nudné, proto je samostatně dále v publikaci neuvádím. C. pleurospilus (Boulenger, 1906) a C. stappersi (Boulenger, 1914), který byl původně považován za pouhé synonymum druhu C. pleurospilus, jsou dva menší zástupci rodu, kteří dorůstají délky okolo 10 cm. Vyskytují se obvykle ve velmi mělké vodě v hloubce kolem jednoho metru. Druh C. melanostigma patří společně s druhem C. macrops (Boulenger, 1898) ke dvěma větším příslušníkům rodu. Vyskytuje se pouze podél severního pobřeží, od lokality Nyanza Lac v Burundi po Cape Caramba v Kongu. Druh C. macrops nalezneme jižně od Nyanza Lac. Především oba tyto větší druhy vykazují několik barevných geografických ras, což je u druhů obývajících volné písčiny velmi zajímavé. Ještě zajímavější je ale skutečnost, že některé blízce sousedící barevné rasy mají zbarvení často velmi rozdílné. Dominantní samci stavějí hnízda vyhrabaná v písku a třou se v koloniích. Hlavní třecí období trvá od března do června. C. melanostigma a C. macrops cestují v tomto období z hlubších regionů do mělké vody. Samci se odějí svatebním šatem a lákají samičky z hejna ke tření. Svá písečná hnízda stavějí nejraději v mělké vodě v hloubce do 2 m, poblíž větších kamenů (pokud jsou k mání) nebo také třeba v blízkosti vodních rostlin. Hnízda mají průměr kolem 25 cm a jejich vzájemná vzdálenost je obvykle 2 3 m. Písečný val je cm vysoký a je pro samičky, které se normálně pohybují těsně nad písečným dnem, dostatečně nápadnou stavbou k tomu, aby je zaujala a přilákala. Vytřené samičky se sdružují do hejn, která se uchylují pod ochranu vodních rostlin nebo se zdržují při okraji skalisek. Všechny samičky rodu Callochromis mají nenápadné stříbřité zbarvení s případnou nevýraznou světlou kresbou. Svá mláďata vypouštějí v jezeře do společných hejn, takže všechna mláďata mají přibližně stejné stáří. Po roce se členové takového hejna již třou. Dosahují v té době délky kolem 7 cm. Ve druhém roce dorostou samci druhů C. melanostigma a C. macrops velikosti kolem 14 cm a rozmnožují se podruhé. Po této sezoně jich většina umírá. Takto vzrostlé ryby totiž nenaleznou ve svém biotopu dostatek potravy k tomu, aby dále přežily (Konings, 1988). Callochromisové jsou převážně karnivorní a pozřou téměř vše, co najdou v písku. Obvykle to jsou larvy hmyzu, drobní plži a mlži, červi 28

29 a další bezobratlí živočichové. Při shánění potravy je vrchní vrstva písku neustále prohledávána. Tato činnost zanechává na dně jezera malé důlky, které je možné vidět i v akváriu. Písek je po nabrání do tlamy přežvýkán, částečky potravy jsou vytříděny a spolknuty. Písek je posléze pomalu uvolněn skřelemi. Chov v akváriu, druh krmiva Akvárium pro chov druhu C. melanostigma by mělo být samozřejmě pokud možno co největší, podlouhlého tvaru s širokým dnem. Výška postačí kolem 40 cm. Vyšší vodní sloupec tyto ryby stejně nevyužijí, protože se obvykle pohybují do 30 cm nade dnem. Minimální objem nádrže pro chov tohoto druhu je 300 litrů. Na dno dáme zhruba třícentimetrovou vrstvu důkladně vypraného říčního písku. Nádrž osadíme výkonnou filtrací a zajistíme pravidelnou výměnu 2/3 obsahu vody v nádrži v týdenním intervalu nebo i častěji. Zhruba v jedné polovině nádrže doporučuji umístit několik větších kamenů v malé vzdálenosti (cca cm). Umístění větších druhů odolnějších vodních rostlin v této části nádrže je velmi vítané, protože se tím také částečně přistíní, a nebude samce lákat k tvorbě Callochromis melanostigma Nyanza Lac dospělý samec teritorií. Vytvoříme tak zónu, ve které naleznou relativní klid a ochranu vytřené samičky a subdominantní jedinci vůbec. Volná a dobře osvětlená část bude vyhovovat dominantním samcům pro jejich předvádění a stavbu hnízd. Pokud bychom ponechali celé dno volné a plně osvětlené, mohli by si ho samci rozdělit a samičky by pak měly život velmi neklidný a komplikovaný. Vnitrodruhová agresivita C. melanostigma je poměrně značná. Chovná skupina by proto měla mít alespoň 10 až 15 členů, nejlépe s vyrovnaným poměrem pohlaví. Možný je také chov jednoho samce s několika samicemi. Zde ale musíme počítat s řídkým atraktivním vybarvením samce. Navíc nemáme při jeho náhlém úhynu adekvátní náhradu. Velice vhodné je umístění dalších druhů tanganických cichlid podobné velikosti a potravních nároků do společné nádrže. Ideální jsou zejména pohyblivější druhy, obývající převážně horní polovinu nádrže, jako jsou například zástupci rodu Cyprichromis nebo Benthochromis. Při společném chovu několika takto pohyblivých druhů musíme ovšem počítat s větší nádrží. 29