ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ V míru i za války

Transkript

1 zpracoval náš přední vojenský historik. To, že Československo patřilo prakticky po celé 20. století mezi zbrojní velmoci, je všeobecně známo. Nic se však dosud nevědělo o zákulisí tohoto exportu, o pohybu zbraní vyráběných v čs. továrnách, případně vyvinutých našimi konstruktéry, neznámé zůstávaly příběhy úředníků a techniků, lidí, kteří zajišťovali obchod s tímto vždy žádaným zbožím. Tato kniha mnohá tajemství konečně odhaluje, a čtenář bude nejspíše šokován objemem a různorodostí exportu této komodity, který vždy kvetl nehledě na politické poměry. Kniha vznikla ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem Praha. Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 tel.: fax: obchod@grada.cz ISBN Vladimír Francev torie vývozu československých zbraní, kterou po dlouholetém bádání v archivech Československé zbraně ve světě Nesmírně poutavá, určitě překvapivá a především donedávna přísně utajovaná his- Vladimír Francev Československé zbraně ve světě V míru i za války

2 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ V míru i za války

3 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ V míru i za války Vladimír Francev GRADA PUBLISHING

4 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Vladimír Francev Československé zbraně ve světě V míru i za války Vydala Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Sazba Q point Fotografie: autor a archiv autora Počet stran 240 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Design Grada, 2015 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN (tištěná verze) ISBN (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN (elektronická verze ve formátu EPUB)

5 OBSAH ÚVOD... 7 KAPITOLA 1 Od vzniku Škodových závodů do konce Velké války...11 První program kulomety a lodní děla...16 Z Plzně na bojiště v polích i horách...24 Vítězný pochod těžké artilerie Evropou...33 Arzenál monarchie se rozbíhá po Evropě...43 KAPITOLA 2 Meziválečný vzestup Československa mezi zbrojní velmoci...51 Východní Evropa se potřebuje vyzbrojit...57 Staří a noví exotičtí zákazníci Čína, Turecko, Persie, Afghánistán...65 Nenasytný a zároveň rozmarný americký trh...75 Československo proniká na teritorium konkurentů...83 KAPITOLA 3 V protektorátu pro vítězství Říše, mimo vlast pro Spojence...93 Od pistole až po kanon, státům Osy se hodí všechno Nová řada V škodovácká těžká děla opět hřmí Evropou Obrněné škodovky a pragovky pro agresory i neutrály Bren a Besa, světoznámé kulomety rodem z Brna KAPITOLA 4 Socialistické Československo, arzenál míru a pokroku Stálý zákazník výbušný Blízký východ Bratrská pomoc armádám Varšavské smlouvy Kuba, zbraně pro vousáče Vývoz ocelové pěsti socializmu do Afriky a Asie Něco málo zbylo i na neutrály a další kapitalisty Závěr Cesty československých zbraní do světa v letech

6 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ KAPITOLA 5 Osudy a návraty československých zbraní Děla se vracejí do země svého zrodu Návrat československých tanků ze Švédska a Ameriky PŘÍLOHY 1/ Seznam zemí, do kterých se vyvážely československé vojenské zbraně / Československý vývoz vojenských zbraní v letech / Výroba vojenských zbraní v Československu v letech (do 15. března) / Poválečná výroba a vývoz ( ) československých vojenských zbraní / Poválečná výroba a vývoz československých tanků ( ) POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA

7 ÚVOD Není žádným tajemstvím, že průmyslově vyspělé Československo v průběhu celé své existence vynikalo mimo jiné i produkcí kvalitních zbraní, jimiž bylo schopné nejen vyzbrojit vlastní armádu, ale vyvážet je i do řady zemí po celém světě, takže se v některých obdobích řadilo mezi největší světové zbrojní exportéry. Mělo na co navazovat, neboť děla z plzeňské Škodovky putovala do různých koutů světa již od 90. let 19. století, tedy ještě v rámci tehdejšího Rakousko-Uherska. Po jeho rozpadu dokázala mladá Československá republika poválečnou mezinárodně politickou situaci rychle využít a své možnosti v pronikání na světový trh se zbraněmi rozšířit. Ve druhé polovině 30. let 20. století se tak vypracovala jak po stránce technické, tak i obchodní, zvláště pokud se týká pěchotních zbraní, dělostřelectva a tanků, mezi největší zbrojní velmoci. Okupace Čech a Moravy nacistickým Německem v březnu 1939 a následné vypuknutí 2. světové války zde přinesly ještě intenzivnější rozvoj zbrojního průmyslu a to i na Slovensku, kde se nacházely pobočky mateřských firem z českomoravského prostoru. Pochopitelně valná většina produkce byla určena pro německé ozbrojené síly, přesto po celou dobu války pokračoval export zbraní nejen do zemí s Německem spojenecky svázaných, ale i vybraných zemí neutrálních. Stejně jako po 1. světové válce, kdy si výzbroj poraženého Rakousko-Uherska včetně děl ze Škodovky rozdělily vítězné a nástupnické armády, také po okupaci Československa veškerá výzbroj jeho zaniklé armády na území vzniklého Protektorátu Čechy a Morava, zčásti i na Slovensku, padla jako kořist do rukou Německa a to ji pak využívalo buď samo, nebo podle vlastního uvážení přenechávalo část z ní svým vazalům. Každopádně žádné bojiště 2. světové války se neobešlo bez zbraní vzniklých v českých, moravských i slovenských zbrojovkách v období od přelomu 19. a 20. století až po rok Asi nejznámější a hojně exportovaná československá zbraň lehký kulomet ZB vz. 26 7

8 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Konec války zastihl znovu obnovené Československo s velmi rozvinutým a relativně málo poškozeným zbrojním průmyslem. Ten však byl brzy znárodněn, a tak jeho centrální řízení podléhalo novým pravidlům, zvláště po komunistickém převratu v únoru Po celou poválečnou existenci Československa až do jeho rozdělení na Českou a Slovenskou republiku v roce 1993 zbrojní výrobu a vývoz řídily státní a stranické orgány, do konce roku 1989 podle pokynů ze Sovětského svazu, kde se rozhodovalo o všem podstatném v tehdejších zemích tzv. socialistického tábora. To vše samozřejmě mělo na obchod se zbraněmi, dosud probíhající na základě konkurenčního boje výrobců za účelem maximálního zisku a získání co nejširšího trhu, zásadní deformující vliv. Nyní byla prvořadá politická hlediska, proto se trh zúžil na státy socialistického tábora a tzv. státy pokrokové, které obvykle měly hluboko do kapsy, takže obchod s nimi probíhal na základě dlouhodobých úvěrů, jejichž podmínky se většinou neplnily. Československo si tak svoji pozici zbrojní velmoci v celosvětovém měřítku sice obhájilo, ale za cenu finančně a energeticky deformovaného průmyslu, přičemž výnosy z jeho zahraničních zbrojních aktivit byly ve srovnání s normálně fungujícími ekonomikami pramalé. Nedílnou součástí zbrojního průmyslu v Československu byla produkce vojenských letadel, která se od 30. let 20. století začala, byť v malých počtech, i úspěšně vyvážet. Díky moderním základům výroby z doby 2. světové války pak Československo následně řadu let kralovalo ve světě v oboru proudových cvičných strojů. Ovšem československý letecký průmysl i export je řadou uznávaných autorů již dostatečně zpracován, proto bude v této knize zmíněn pouze okrajově v souvislostech s vývozy jiných druhů zbrojního materiálu. Obdobně je tomu s vývozem civilních zbraní (pistolí a pušek pro sebeobranné, sportovní a lovecké účely), který rozhodně nebyl malý a přinesl i slušné zisky tato tematika však není prakticky zpracovatelná vzhledem k jejímu přílišnému rozsahu a nedostatku volně přístupných podkladů. Nedílnou součástí dodávek střelných zbraní byly obvykle také příslušné dotace střeliva pro ně, které přinášely jeho výrobcům nemalé zisky, neboť cena za střelivo nezřídka přesahovala cenu zbraní vlastních. Export munice, jak spolu se zbraněmi, tak samostatně, je však téma skutečně bezbřehé, v daném rozsahu této knihy stěží postižitelné, takže bude zmíněn pouze v nutné míře případ od případu. Na základě archivních pramenů však lze dostatečně plasticky popsat cesty československých zbraní do světa, především pokud jde o pěchotní výzbroj, dělostřelecký materiál a obrněná vozidla. Bylo by pochopitelně pošetilé domnívat se, že je možné na ploše jedné knihy zaznamenat veškeré pohyby výše zmíněných druhů zbraní, zvláště když jde o stoleté rozmezí od zahájení průmyslové výroby děl v Čechách v 90. letech 19. století až po poslední desetiletí 20. století, kdy se široce rozvinutý československý zbrojní průmysl až na výjimky fakticky rozpadl. Kromě toho je řada důležitých dokumentů vztahujících se k tomuto tématu běžnému badateli, jakým je i autor této publikace, dosud z pochopitelných a někdy i nepochopitelných důvodů téměř nedostupná, takže si nelze učinit ucelený obrázek. Nicméně téma exportu zbraní, za socialistického Československa de facto zcela utajované, je možné dnes zvídavému čtenáři předestřít alespoň ve formě celkového přehledu, okořeněného zajímavými příběhy zbraní i lidí kolem nich. 8

9 Tančík AH-IVHb určený pro Etiopii při náročných zkouškách před vyvezením v roce 1950 Zbraně vyvinuté zde, ale i jinde, a vyráběné československými závody či užívané domácí armádou putovaly do světa v ohromujících, na malý evropský stát skutečně neobvyklých počtech. Bylo to umožněno všestranným rozvojem průmyslu, bystrými nápady konstruktérů, solidní prácí techniků a dělníků, šikovností obchodníků, ale i nejrůznějšími hospodářsko-politickými vlivy v průběhu oněch sta let. Za celým tím leckdy nepřehledným pohybem tohoto železářského zboží se skrývá nespočet lidských příběhů, dnes již z valné části zapomenutých. Doufejme, že některé z těch, které jsou zaznamenány, zaujmou i dnešní čtenáře. Kolem obchodu s československými zbraněmi se točila řada zajímavých lidí, Čechů i cizinců, jejichž jména známe hlavně z meziválečného období. Avšak kromě těchto osob, zvyklých na cestování a působení v rozličných prostředích klimatických i společenských, putovaly po světě v rámci svých služebních cest i stovky českých techniků a dělníků v roli montérů, opravářů a instruktorů. Jejich práce, zvláště v době 2. světové války, kdy se dostávali až do blízkosti fronty, byla nebezpečná a nejeden z nich skončil svůj život daleko od domova. Na druhé straně se v tuzemských továrnách, na střelnicích a u vojenských útvarů objevovali cizinci, obvykle vojenské osoby, kteří se jako členové přejímacích komisí či v roli frekventantů rozličných kurzů leckdy dlouhodobě podíleli na osvojení zbraní určených pro jejich mateřské země. Samozřejmě že lidé ve své době s pohyby československých zbraní po světě bezprostředně spjatí nemohli o své práci volně hovořit ani psát, vázáni přísnými předpisy utajení. Jejich vzpomínky se po letech objevovaly v knížkách nebo časopiseckých článcích jen sporadicky. Strohé archivní dokumenty, které tuto dlouho a přísně utajovanou problematiku doprovázejí, jsou přesto občas osvěženy hlášeními firemních odborníků či vojenských poradců z dalekých 9

10 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ zemí a obsahují vedle služebních záznamů i osobní postřehy a popisy jejich nelehké práce. Je tedy možné závěs tajemnosti, který provází problematiku československého zbrojního obchodu, pokusit se na základě dokumentárního materiálu i seriózních publikací alespoň v přiměřené míře poodhrnout. V průběhu oněch sta let se zbraně z českých, moravských i slovenských zbrojovek dostaly přímým vývozem do více než 90 zemí, někam v desítkách kusů, jinam v počtech statisícových. Dnes je nejspíše valná většina z nich přetavena na předměty mírového využití, jiné se válí jako šrot na bývalých bojištích, ale nemálo je i těch, které dodnes rozsévají smrt v rukou vojáků i neregulérních ozbrojenců. Ve sbírkách muzeí a na pomnících minulých válek připomínají svoji slavnou i méně slavnou kariéru v různých koutech Evropy i jinde ve světě. Je dobře, že některé kdysi vyvezené či do ciziny zavlečené československé zbraně se vrátily domů, do České republiky, aby v muzejních expozicích po pečlivém restaurování připomínaly dávné boje, jichž se účastnily, i technický um jejich tvůrců. Je to zásluha řady muzejníků oficiálních i soukromých, kteří těmto navrátilcům věnovali stovky hodin práce. Díky archivům výrobních podniků a vojenských institucí se podařilo u několika z nich sestavit jejich životopisy, které tvoří závěrečnou pasáž textu knihy. Pamětní plastika s vyobrazením nejznámějšího škodováckého děla, 30,5cm moždíře 10

11 OD VZNIKU ŠKO D O VÝCH ZÁVO DŮ DO K O NCE V ELKÉ VÁLKY KAPITOLA 1 Od vzniku Škodových závodů do konce Velké války Devadesátá léta 19. století byla obdobím, kdy došlo k zásadním změnám ve výzbroji armád na celém světě. Základní zbraní vojáka se stala puška opakovačka s válcovým otočným či přímoběžným závěrem, ráže 6,5 až 8 mm, s náboji používajícími bezdýmný střelný prach. Do výzbroje se zaváděly také moderní armádní revolvery a první samočinné pistole. Podpůrnou zbraní se staly samočinné kulomety na puškové střelivo, nahrazující dosud okrajově používané rozměrné kulomety mechanické. Všechny významné armády tak vstupovaly do 20. století vyzbrojeny těmito novými vzory pěchotních zbraní a i ty nejchudší státy obětovaly značné sumy peněz, aby si tyto novinky opatřily. Nejinak tomu bylo i u dělostřelectva, kde se v té době již všeobecně rozšířila děla s hlavněmi vyrobenými z ušlechtilé oceli. Při užití bezdýmného střelného prachu, zvláště u větších ráží, to bylo vzhledem k vyšším tlakům nezbytné. Revoluční novinkou se stala montáž kapalinových brzd a vzduchových vratníků do kolébek s hlavní, což stabilizovalo zbraň, která po výstřelu vlivem zpětného rázu nezajížděla dozadu, ale díky tomuto brzdovratnému zařízení zůstávala na pozici a nemusela se znovu zaměřovat na cíl. Takto konstruovaná děla však byla drahá a jejich všeobecné zavádění se rozložilo na delší časové období, takže do 1. světové války šly bojující armády ještě s mnoha děly bez zákluzu hlavně, jejímž materiálem byl bronz. Každopádně mezi poslední dekádou 19. století a rokem 1914 prodělal světový zbrojní průmysl díky těmto technickým novinkám a také vlivem četných konfliktů, zhoršujícím mezinárodní ovzduší, nebývalý rozvoj a obchod se zbraněmi jen kvetl. Nejinak tomu bylo i v rámci silné evropské velmoci Rakouska-Uherska, kde Čechy a Morava tvořily pro tento výrobně náročný obor v důsledku své průmyslové rozvinutosti přirozenou základnu. Hlavním výrobcem pušek a později i kulometů nicméně byla rakouská zbrojovka Oesterreichische Waffenfabrik-Gesellschaft (OEWG) v rakouském Štýru, založená již v roce 1853, kde mezi lety 1867 a 1914 vzniklo více jak šest milionů pušek, pistolí a 9215 kulometů nejen pro domácí armádu, ale ve značné míře i pro export do řady zemí. V uherské části monarchie pak od roku 1891 pracovala v tomto oboru Maďarská továrna na zbraně a stroje akc. spol. v Budapešti, takže pro dalšího velkého výrobce pěchotních zbraní nebyl prostor. Pokud jde o výrobu děl, ta tradičně pocházela ze státní dělovky ve Vídni, kde však dlouho setrvávali na nepříliš pokrokových konstrukcích s hlavněmi s tzv. ocelovitého a později kujného bronzu, užívaného u vnitřní duše hlavně. Výkonná děla velkých ráží s ocelovými hlavněmi pro námořnictvo a pobřežní obranu pak dodával nejpokrokovější světový výrobce děl, německá firma Krupp z Essenu. Ovšem největší zbrojovkou monarchie, zaměřenou na dělostřeleckou výzbroj, která si zde postupně vybudovala vedoucí postavení a zařadila se mezi nejvýznamnější zbrojní výrobce ve 11

12 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ světě, se staly Škodovy závody v Plzni, které toho dosáhly díky dobrým konstrukcím a stále rostoucím výrobním možnostem. Zasloužil se o to plzeňský měšťan Emil Škoda, narozený 18. listopadu 1839, jenž po technických studiích v Rakousku a Německu, poté co jako inženýr prošel několikaletou zkušenou v různých továrnách, převzal na sklonku roku 1866 vedení malé místní strojírny hraběte Waldsteina. Tento neobyčejně schopný mladý inženýr dokázal za necelé tři roky skomírající podnik postavit na nohy a 12. června 1869 jej od Waldsteina za zlatých koupil. Díky svým organizačním schopnostem a bystrému technickému myšlení, ale i s využitím různých příznivých okolností Škoda svůj podnik postupně pozdvihl mezi nejvýznamnější strojírenské závody v Rakousko-Uhersku. Klíčovým mezníkem ve vývoji Škodových závodů v Plzni bylo zahájení provozu vlastní ocelárny v roce 1886, na něž pak přímo navazoval jejich vstup na zbrojní trh. Škoda včas zachytil novinky v oboru zbraní a již roku 1886 si zajistil čerstvý patent na kulomet systému Salvator-Dormus. O rok později začali konstruktéři firmy pracovat na dělech ráže 3,7 a 4,7 cm, která vycházela z tehdy nových vzorů rychlopalných lodních kanonů francouzské firmy Hotchkiss, používaných rakousko-uherským námořnictvem. Právě v té době podunajská monarchie zahájila výstavbu moderních fortových pevností na svých hranicích v Haliči, Tyrolsku a na jadranském pobřeží, a Škodovy závody se do soutěže na pancéřové prvky (dělové věže, kasematy a pozorovatelny) pro ně zapojily a uspěly. Den 8. května 1889, kdy bylo v Plzni dokončeno první dělo, 7cm (66mm) lodní kanon s délkou hlavně 42 ráží (d/42) využívající již konstrukční prvky vyvinuté v závodě, je tak možno považovat za počátek průmyslové zbrojní výroby v Čechách. Vzhledem k tomu, že se v Rakousko-Uhersku a následně i v Československu do roku 1939 označovala ráže děl v centimetrech, budeme to v příslušných kapitolách dodržovat i my, případné upřesnění v milimetrech a délka hlavně v rážích budou uvedeny v závorce (d/..). Vlastní samostatné zbrojní oddělení Škodových závodů zahájilo svoji činnost 2. června 1890 se 60 stroji a stovkou zaměstnanců. Vedle toho pracovala ocelárna ve značné míře na zakázkách armády na pancéřové prvky pevností, kam putovaly od roku 1894 i kulomety, přičemž jejich dělovou výzbroj s bronzovými hlavněmi sice zabezpečoval vídeňský státní arzenál, pevnostní lafety však dodávala také plzeňská zbrojovka. Nový zbrojní provoz ale nezásobo- Pohled na Škodovy závody z roku 1907 představuje jejich velký rozmach. 12

13 OD VZNIKU ŠKO D O VÝCH ZÁVO DŮ DO K O NCE V ELKÉ VÁLKY val jen domácí trh. Již 28. května 1890 byla expedována z Plzně dvojice malých horských kanónků ráže 3,7 cm (d/26) do Číny, kam směřoval v následujícím roce i první kulomet. Ocelové hlavně těchto exportních děl pocházely od věhlasné německé firmy Krupp, od níž musely Škodovy závody odebírat hlavňový materiál ještě řadu let, než vyvinuly dostatečně kvalitní ocel pro tento účel. Plně soběstačné byly v tomto ohledu teprve od roku Mezitím odebíraly hlavňové výkovky a pancíře na lodní štítové a věžové lafety také od domácí ocelárny Poldi na Kladně (od r. 1894) a Horního a hutního těžířstva ve Vítkovicích, kteréžto dva ocelářské závody pak se Škodovkou spolupracovaly dlouhodobě. Jestliže se Škodovy závody v oboru pevnostní výzbroje a lodního dělostřelectva etablovaly v rámci Rakousko-Uherska od samého počátku, pro pozemní armádu jako nejdůležitějšího odběratele se jim svá vyvíjená polní děla jako zavedené vzory uplatnit nedařilo. Příčina netkvěla v tom, že by snad jejich konstrukce nebyla dostatečně pokroková, vždyť již jejich první polní kanon ráže 7,5 cm z roku 1890 měl zákluz hlavně a dokonale řešený klínový závěr, ale přijetí do rakouské výzbroje bránilo důsledné používání ocelových hlavní u všech škodováckých děl. Pro polní děla se totiž tvrdošíjně požadovaly hlavně vyrobené z ocelovitého, následně pak kujného bronzu, což byl materiál s vlastnostmi blízkými oceli, ale levnější pro větší ráže a hlavňové tlaky ovšem nepřijatelný. To se přitom prokázalo již v roce 1881 při zkouškách pobřežního děla ráže 28 cm, kdy použitý ocelovitý bronz nevydržel, což jeho vynálezce plukovník Uchatius řešil sebevraždou. Přesto velení rakouského dělostřelectva, kde měl hlavní slovo jeho generální inspektor, polní podmaršál Kropatschek, na zdokonaleném bronzu trvalo až do roku 1916, kdy se již nedostávalo komponentů pro jeho výrobu. Škodovácké ocelové hlavně tak definitivně zvítězily teprve po čtvrt století. Když v roce 1900 zemřel zakladatel plzeňského závodu Emil Škoda, zdědil jeho podnik již jako akciovou společnost jeho syn Karel ( ). Ten pokračoval ve snaze svého předchůdce o rozvoj zbrojního oddělení, které si v té době již vydobylo výsadní postavení v dodávkách pro rakousko-uherské námořnictvo. Přehled z konce roku 1901 ukazuje, že Škodovy závody dosáhly úctyhodné produkce, když od roku 1890 dodaly domácím i zahraničním zákazníkům 210 kulometů, 430 kanonových, houfnicových a moždířových hlavní ráže 3,7 až 24 cm a též 520 lafet pro horská, polní, obléhací, pevnostní, pobřežní a především lodní děla. Kromě toho odtud šly i velké dodávky pancéřového pevnostního materiálu: 280 pancéřových lafet a otočných dělových věží, 180 odlévaných dělových kasemat a 230 pancéřových pozorovatelen, dálkoměrných stanovišť a krytů světlometů. V roce 1898 také pronikl do pozemní výzbroje první škodovácký ocelový obléhací moždíř ráže 24 cm. Pro plzeňský závod mělo velký význam zprovoznění vlastní střelnice v blízkém Bolevci v březnu 1901, kam mohly být rychle dopravovány po železnici i ty nejtěžší kusy k nastřelení. Byla vybudována tak velkoryse, že s menšími úpravami sloužila Škodovce nepřetržitě po následující půl století, dokud se v Plzni vyráběla děla. První desetiletí 20. století se v Plzni neslo ve znamení dalšího růstu zbrojovky, když musela plnit objednávky domácího i cizích válečných loďstev na desítky lodních děl ráže 10 až 30,5 cm a stovky malorážových ráže 4,7 a 7 cm. Pokračovaly také dodávky materiálu do pevností a pozemní armáda zadala i první menší objednávky na horské kanony a houfnice, zatím 13

14 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Jeřáb o nosnosti 80 tun, schopný zdvihat i nejtěžší děla na střelnici v Bolevci ovšem s bronzovými hlavněmi z vídeňského arzenálu. V roce 1905 vyhrál soutěž o standardní lehký polní kanon ráže 8 cm pro rakousko-uherskou armádu německý typ Erhardt firmy Rheinmetall, opět s bronzovou hlavní a zavedený jako M.5 (M = vzor + rok zavedení)); na plzeňský závod zbyla pouze objednávka na 1200 lafet pro něj. Škodovácká konstrukční kancelář zbrojního oddělení, v níž vedoucí místa zastávali rakouští Němci (českých konstruktérů bylo pouze několik), přesto nadále pracovala velmi intenzivně a prakticky každý rok z ní vycházely nové typy horských a polních děl, pochopitelně s ocelovými hlavněmi. Odbyt ve větších počtech však stále nacházely jen v zahraničí. Od roku 1908 v Plzni pracovali na projektu těžkého moždíře ráže 30,5 cm, který byl po úspěšných zkouškách zaveden jako 30,5 cm Mörser M.11 a stal se pak díky svým výkonům na bojištích 1. světové války jakýmsi symbolem Škodových závodů jako dělovky. O rok později zbrojovka vykázala obrat 13,8 milionu korun proti 5,9 milionu ocelárny a 5,4 milionu strojírny, přičemž obrat celého podniku činil 31,5 milionu rakouských korun. V prvním roce světové války 1914 obrat zbrojovky přesáhl polovinu celkového obratu (78,7 mil.) a to 40,7 milionu korun. V té době to už byla největší zbrojovka v monarchii a zařadila se mezi největší světové zbrojní závody, jakými byly Krupp v Německu, Vickers a Armstrong v Anglii a Schneider ve Francii. Na základě dohody s maďarskou vládou z 21. dubna 1913 založily Škodovy závody v Rábu dělovku jako státní akciovou společnost, v níž měly rozhodující slovo díky ustavení ing. Lauera, švagra Karla Škody, do funkce jejího ředitele. Začala pracovat až za války v roce 1915 a stala se brzy největším průmyslovým podnikem v Uhrách. 14

15 OD VZNIKU ŠKO D O VÝCH ZÁVO DŮ DO K O NCE V ELKÉ VÁLKY Když Rakousko-Uhersko vyhlásilo v létě 1914 válku Srbsku, jeho pozemní armáda měla k dispozici 4083 děl dvanácti typů a dalších asi 3000 v pevnostech. Z nich bylo pouze 2522 kusů 8cm kanonů M.5 a vylepšených M.5/8 se zákluzem hlavně a 74 ocelových škodováckých moždířů ráže 24 a 30,5 cm, ostatní materiál nebylo možné považovat za odpovídající požadavkům doby. Teprve světový válečný konflikt, který se posléze rozhořel, donutil konzervativní velení dělostřelectva přejít na nové typy, prakticky vesměs konstrukce Škodových závodů, které pak ve velkých počtech vyráběly zčásti nebo úplně také ostatní dělovky v monarchii. Na konci války v listopadu 1918 Rakousko-Uhersko registrovalo po těžkých ztrátách 9585 polních a horských děl, z nichž 6856 bylo z plzeňské produkce (71,5 %), u námořnictva pak 492 děl, z toho 360 (73 %) škodováckých. Obdobný byl poměr celkových dodávek děl v rámci monarchie od všech výrobců Škodových závodů v Plzni, dělovky v Rábu, vídeňského arzenálu, strojírny Rešica v Sedmihradsku a firmy bratří Böhlerů v Rakousku, neboť odpovídal více méně 70% podílu prvního z nich. Jestliže je objem dodávek polních a horských děl v ráži od 7,5 do 42 cm v průběhu celé války uváděn ve výši hlavní a lafet, samotné Škodovy závody v Plzni udávají 6710 hlavní a 6997 lafet. V tom jsou zařazeny i dodávky horského materiálu do spojeneckých zemí Německa, Turecka a Bulharska, jakož i děla určená původně do Číny, avšak na počátku války zabavená pro domácí armádu. Neobsahují ale 1633 zákopových děl ráže 3,7 cm M.15, pro něž hlavně vyráběla dělovka Plzeň a část lafet firma Kolben v Praze a další malé strojírny. Role Škodových závodů ve vyzbrojovaní Rakousko-Uherska dělostřeleckým materiálem za války byla tedy zásadní, a pokud srovnáme jejich produkci s nejdůležitější zbrojovkou Německa firmou Krupp v Essenu, která za války vyrobila děl, byla jejich výkonnost úctyhodná. Interní celkový přehled firmy Škoda pak uvádí 2210 děl vyrobených do roku 1914 a v průběhu 1. světové války dalších Dělostřelecká dílna s rozpracovanými hlavněmi lodních kanonů ráže 24 a 30,5 cm 15

16 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Škodovácká děla se v průběhu války i před ní prakticky všechna rozeběhla do světa, neboť na území Čech a Moravy, byť zde vznikly nejstarší rakouské dělostřelecké pluky, zbyly koncem války jako v hlubokém týlu pouze náhradní jednotky s pár kusy děl. Když se pak rakousko-uherská monarchie rozpadla a na jejím základě vznikly ve východní a jižní Evropě v závěru roku 1918 nové státy, získaly do vínku část její výzbroje. Největší kořist, zvláště co se týče polního i námořního dělostřelectva, přitom padla do rukou vítězné Itálie, která se tak zahojila po výprasku, který jí na bojištích uštědřila rakousko-uherská vojska. Škodovy závody v Plzni se svou rozvinutou dělovkou a stovkami rozpracovaných i opravovaných děl staly pro nové Československo nejdůležitějším arzenálem, který zásoboval nejen jeho armádu, ale i nové spojence Jugoslávii a Rumunsko i řadu dalších zákazníků, a tak svými vývozními aktivitami opět zaujala ve světě významné místo. První program kulomety a lodní děla Když Emil Škoda v polovině 80. let 19. století uvažoval o rozšíření výrobního programu své strojírny, díky svým dobrým stykům s Námořně technickým výborem rozhodl o zahájení příprav k výrobě lodních děl. Sledoval totiž významný pokrok v rozvoji rakousko-uherského válečného loďstva a viděl zde dobrou šanci k uplatnění. Vedle lehkých rychlopalných děl na palubách lodí mohla nalézt uplatnění i čerstvá novinka samočinný kulomet, zvláště v boji s rychlými torpédovými plavidly, i když jeho hlavní role byla na pozemním bojišti. V roce 1884 si Američan Hiram Maxim, usazený v Anglii, patentoval svůj kulomet fungující na principu zpětného rázu při výstřelu, kdy krátký zpětný pohyb hlavně uváděl do pohybu závěr a podávací mechanizmus automaticky, dokud byla stisknuta spoušť. Maximův kulomet předváděný v řadě států se rázem stal hitem a všechny významnější armády si začaly opatřovat jeho vzorky k vyzkoušení. Pokud nahlédneme do budoucnosti, můžeme říci, že kulomety založené na jeho patentech se staly nejrozšířenějšími v následujících více jak šedesáti letech. Emil Škoda však vsadil na domácí konstrukci, kulomet vytvořený arcivévodou Karlem Salvatorem a hejtmanem rytířem Karlem Dormusem, rodákem z Olomouce. Ten fungoval na principu tlaku plynů na dno nábojnice při výstřelu, kdy se závěr hlavně otevíral pomocí kloubového mechanizmu zpožděně a zabezpečoval podání a odpálení dalšího náboje automaticky. Na rozdíl od podávání nábojů z tkaninového pásu u kulometu Maximova, typ Salvator-Dormus používal gravitační podávání ze zásobníku nasazovaného shora jako u dřívějších mechanických kulometů. 17. srpna 1888 si nechali vynálezci princip svého kulometu patentovat v Rakousko-Uhersku a v roce 1889 byl kulomet patentován i v Německu, ovšem již na jméno E. Škody, který získal od vynálezců práva na jeho výrobu v roce Prvních pět kulometů vzniklo v Plzni v roce 1889 na objednávku arcivévody Salvatora, stejně jako druhá pětice z roku 1891, kdy zbraně č. 6 a 7 podrobil rakouský Vojenský technický výbor rozsáhlým zkouškám, přičemž druhý z kulometů vystřílel ran. Prokázalo se, že jejich použití z trojnožky pro pěchotu či kolové lafety pro jezdectvo nevyhovuje kvůli nespolehlivému gravitačnímu podávání nábojů. Kulomet byl proto schválen do výzbroje 15. října 1893 jako 8 mm Mitrailleuse M.93 pouze pro pevná palebná stanoviště. Zároveň byly zkoušeny kulomety Maxim, které měly spolehlivější funkci a rakouská armáda je jako M.89 zakoupila v menším počtu. Škodovka sice svůj kulomet v roce 1901 upravila a čtyři 16

17 PRVNÍ P R O GRAM KULO METY A LO DNÍ DĚLA další kusy pod označením M.03 dodala do následných srovnávacích zkoušek pro jezdectvo, ale po dvou letech testování byl typ Salvator-Dormus rakouskou vojenskou správou definitivně odmítnut. V roce 1904 jí totiž nabídl svůj kulomet Němec Andreas Schwarzlose, jehož zbraň byla po úspěšných zkouškách a úpravách nakonec zavedena jako M.7/12 a vyráběna štýrskou zbrojovkou OEWG hromadně až do konce 1. světové války. Škodovácký kulomet se tedy příliš nerozšířil a v letech 1889 až 1906 se ho vyexpedovalo celkem 234 kusů. Z nich odebralo námořnictvo pro montáž na stěžních a palubách lodí v letech jen 24 kusů vzoru 93 a pak 50 vzoru 01. O něco více se uplatnily v rámci pozemního vojska kulomety M.93, v letech jich odebralo 95 kusů pro pancéřové kasematy svých pevností v Haliči a Tyrolsku, kromě toho tucet vylepšených zbraní zakoupilo pro zkoušky u pěchoty a jezdectva. Zbylé kulomety objednaly v Plzni různé firmy či soukromé osoby ze zahraničí, případně samotný vynálezce arcivévoda Salvator. Již v září 1891 putoval kulomet výrobního čísla 11 na kolové lafetě do Číny, kam byl vyvezen ještě jeden M.01 v říjnu Když zde vypuklo na přelomu 19. a 20. století tzv. boxerské povstání, proslavil se zde roku 1900 jediný kulomet Salvator-Dormus použitý ochrankou rakouského vyslanectví v Pekingu pro rozprášení útočícího davu. V roce 1894 koupilo jeden kulomet na námořní lafetě Bulharsko, od dva roky později jeden Brazílie a v květnu 1897 putoval jeden kus na kolové jízdní lafetě až do dalekého jihoafrického Transvaalu. Všechny kulomety firmy Škoda se vyráběly na puškové střelivo 8mm Mannlicher nebo 7,92 mm Mauser, ale v roce 1901 jich koupilo Holandsko šest a o rok později jeden v tamní Nákres a řez kulometem Salvator-Dormus M.93 17

18 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ * ráži 6,5 mm Mannlicher a ve stejném roce v ráži 8 mm Dánsko jeden. Přestože firma se svými kulomety doma ani v zahraničí příliš neuspěla, nevzdala se a v jejich vývoji pokračovala. V roce 1909 přišla s novým modelem, již zařízeným na nábojový pás, a jeho zdokonalenou verzi z roku 1911 se jí konečně podařilo uplatnit ve dvou kusech v Číně. Roku 1912 sem putovalo dalších 12 kusů, v následujícím roce již 96, ale zbytek dodávky zhatila v roce 1914 válka. Čínské kulomety ji přečkaly v továrním skladu a v roce 1919 je firma použila v počtu 31 kusů při vyzbrojení obrněných vlaků PLZEŇ a PRAHA, které postavila pro mladou československou armádu. Jeden z těchto kulometů je dodnes k vidění v expozici Vojenského technického muzea v Lešanech. Škodovy závody se za 1. světové války již výrobou kulometů nezabývaly, zato vytvořily zbraň obdobné velikosti a určení zákopový kanon ráže 3,7 cm M.15. Byla to jakási miniatura polního kanonu s malým výkonem, postačujícím na střelbu na kratší vzdálenost výbušnými granáty proti nepřátelským opěrným bodům a šrapnely proti živé síle. Střílel z trojnožky jako většina těžkých kulometů, nesl ochranný štít a mohli ho přenášet tři vojáci, nebo byl tažen ručně na dvojkolém povozku. Je jistě zajímavé, že zjednodušený prototyp bez lafety pro Škodovy závody vyrobila známá pražská puškařská dílna Novotný a pracoval na něm její tehdejší zaměstnanec Václav Holek, pozdější konstruktér věhlasného lehkého kulometu ZB vz. 26 a dalších povedených samočinných zbraní produkce brněnské zbrojovky. Zákopových kanonů 3,7 cm M.15 objednala za války rakousko-uherská vojenská správa ve Škodových závodech celkem Všechny byly vyrobeny, ale pro posledních 26 chyběly periskopické zaměřovače, a tak zůstaly k 28. říjnu 1918 v továrně. Kvůli malému výkonu se tento typ dále nevyráběl, ale dá se říci, že se stal jakýmsi pravzorem pro tzv. doprovodná děla, z nichž se nakonec vyvinula děla protitanková. Zároveň s výrobou kulometů v roce 1889 došlo také na první lodní děla, jejichž dva kusy v ráži 4,7 cm (d/44) a 7 cm (66 mm) byly tehdy nastřeleny. Byla to na svou dobu nejmodernější děla s ocelovou hlavní a brzdovratným zařízením v její kolébce. Rychlopalná malorážová lodní děla dováželo rakousko-uherské námořnictvo doposud z Francie od firmy Hotchkiss, která v tomto oboru získala světovou proslulost, a tak je vyvážela úspěšně do celého světa. Právě typ Hotchkiss si vzaly Škodovy závody za vzor, ale námořní důstojník Vilém Pucherna, který je pro námořnictvo přejímal a pak se stal firemním konstruktérem, na nich provedl takové změny, že nebylo třeba zakoupit od Hotchkisse licenci. Zvláště nový závěr hlavně, patentovaný na Škodovo jméno, byl jednodušší a dokonalejší než ty, které se používaly u výrobků Kruppa, Hotchkisse či v Anglii působícího Švéda Nordenfeldta. Již 1. února 1890 objednalo námořnictvo v Plzni první partie těchto lodních děl, které výrobce odevzdal zákazníkovi v letech 1891 a Ve výzbroji torpédovek či malých křižníků se rozšířil zejména 4,7cm kanon a do roku 1903 včetně se jich vyrobilo 250, přičemž pro prvních 97 z nich se použily hlavně od Kruppa, pro zbylé dodávaly ocelové výkovky od roku 1894 ocelárny Poldi na Kladně. Výroba 4,7cm kanonu v zesílené verzi pokračovala v neztenčené míře až do válečných let a v roce 1911 přesáhla počet 411 kusů. Naproti tomu dělo ráže 7 cm (d/42), jak se označoval druhý základní typ, přesněji v ráži 66 mm, objednalo domácí námořnictvo do konce 19. století pouze v počtu 13 kusů a dalších 12 pozemní vojsko pro pobřežní baterie. Teprve jeho verze z roku 1901 s prodlouženou 18

19 PRVNÍ P R O GRAM KULO METY A LO DNÍ DĚLA Kulomet Salvator-Dormus M.09 na trakařové lafetě, která se v praxi neujala. Řada 4,7cm (d/44) lodních kanonů připravených k přejímce 19

20 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ hlavní (d/45) a následně i zkrácená (d/30) se velmi rozšířily, k nim se za války přidala i 7cm protiletadlová lodní děla, takže celkový počet vyrobených překročil 300 kusů. Toto dělo našlo své uplatnění se štítem či bez něho na palubách nových torpédovek a torpédoborců, na říčních monitorech i v pobřežních protivýsadkových bateriích. Byly jimi vyzbrojovány i rakousko-uherské obrněné vlaky. Devět zbylých v továrně po válce zabudovaly Škodovy závody do dělových vozů obrněných vlaků československých a jeden dokonce neslo obrněné auto Škoda PA-II-d, přičemž jejich hlavně byly převrtány na ráži 7,5 cm a používaly střelivo horského kanonu vzor 15. Kariéra řady škodováckých 7cm námořních děl na palubách lodí i na pobřeží končila v různých zemích až po 2. světové válce. V roce 1895 začali škodováčtí konstruktéři pracovat na lodních dělech střední ráže 12 cm (d/40) a 15 cm (d/40). První byla určena pro nově stavěné lehké křižníky a desítku druhých objednala armáda pro pobřežní obranu námořní základny v Boce Kotorské. Za nimi následovala objednávka námořnictva na osm 15cm děl v provedení pro boční kasematy pancéřového křižníku KAISER KARL VI. Děla ráže 12 cm dostaly po osmi spolu s desítkou 4,7cm kanonů tři malé křižníky třídy ZENTA, uvedené do služby na přelomu 19. a 20. století, přičemž první z nich jmenovaný s nimi vedl statečný, avšak marný boj s celou francouzskou eskadrou a byl potopen 16. srpna 1914 u černohorského Baru. Leží tam na dně dodnes a čeští potápěči měli nedávno možnost si na tyto zasloužilé plzeňské výrobky sáhnout. Děla ráže 12 cm mohla bojovat ale ještě dříve, neboť v roce 1898 putovaly první čtyři kusy s č. 2 až 5 až do Španělska. V té době tato země vedla válku se Spojenými státy a urychleně nakoupila velkou partii lodních děl v Rakousko-Uhersku. To spřátelené monarchii přednostně uvolnilo 20 kusů ráže 4,7 cm, 10 děl 7 cm, zmíněné čtyři 12cm a 12 nejnovějších ráže 15 cm. Dodávka však dorazila pozdě, neboť mezitím bylo Španělsko poraženo. Nová děla se dostala na paluby několika lodí. Čtveřicí dvanáctek byla přezbrojena stará fregata VICTO- RIA, po jejím vyřazení ze služby putovala do arzenálu, odkud je na počátku 2. světové války v roce 1940 vytáhli a použili na pobřežní baterii pevnosti La Soledad v důležitém přístavu Cádiz, kde vydržela ještě řadu let po válce. Na přelomu 19. a 20. století nastal velký rozvoj rakousko-uherských námořních i říčních dunajských sil a vyzbrojení jak lodí, tak pobřežních baterií zabezpečujících jejich základny bylo zcela v kompetenci zbrojního oddělení Škodových závodů v Plzni. Jelikož se stavěly i bitevní lodě pro obrovská děla ráže 24 a 30,5 cm, museli zdejší konstruktéři a technici zvládnout také jejich rychlý vývoj a výrobu, čehož se zhostili se ctí a škodovácká nejtěžší děla za typy z námořních velmocí nikterak nezaostávala. V závodě vyrostla velká montovna a dělostřelecká dílna byla vybavena obřími soustruhy k obrábění více než 15 metrů dlouhých hlavní. Rakouské dráhy si musely objednat několik speciálních železničních vagonů, hrazených z vojenského rozpočtu, na nichž se dopravovaly do loděnic rozměrné a těžké hlavně, které u ráže 30,5 cm dosahovaly hmotnosti kg. Největší vagon o nosnosti až 100 tun vyrobila v roce 1911 Ringhofferova vagonka v Praze-Smíchově. První lodní dělo ráže 24 cm (d/40) pro bitevní loď BABENBERG bylo nastřeleno 19. března 1901 na právě dokončené firemní střelnici na Bolevci, výkonnější typ 24 cm (d/45) pro lodě třídy RADETZKY poprvé střílel 27. června Tyto tři bitevní lodě dostaly po osmi dělech 24 cm (D/45) v dvojdělových pancéřových věžích, jejich hlavní zbraní však 20

21 PRVNÍ P R O GRAM KULO METY A LO DNÍ DĚLA Velká montovna Škodových závodů s dělovými věžemi pro ráži 24 a 30,5 cm byla čtyři děla ráže 30,5 cm (d/45) ve dvou věžích na přídi a zádi, jejichž nastřelování začalo na Bolevci 15. května Tato děla tvořila po dvanácti v trojdělových věžích také hlavní výzbroj čtyř největších rakousko-uherských bitevních lodí třídy VIRIBUS UNITIS, takže se jich v Plzni vyrobilo úctyhodných 60 a k nim ještě 14 náhradních hlavní. Nebylo to však nejtěžší dělo vyráběné Škodovými závody, neboť zde rakousko-uherské námořnictvo objednalo pro další plánované bitevní lodě kusy ráže 35 cm (d/45), z nichž první nastřelili na provizorní lafetě 24. listopadu 1914 a druhý v roce Stavba lodí se však nerealizovala, a tak děla našla uplatnění naopak vysoko v horách na pozemní frontě proti Itálii, kde svými 635 kg těžkými projektily drtila cíle na vzdálenost desítek kilometrů. Jedna z dalších deseti vyrobených hlavní byla prodloužena a její ráže zredukována na 21 cm, přičemž se přepokládalo, že dostřel tohoto děla bude 90 kilometrů! K nastřelení této desítky hlavní již ale nedošlo a po válce byly roztrhány výbušninou a jako kvalitní ocelový šrot posloužily při výrobě nových děl. Produkce lodních děl běžela ve Škodových závodech od samého počátku jejich zbrojní výroby v roce 1889 až do konce války v roce 1918 a vysoce přesáhla 1000 kusů, ve válečných letech jich bylo nastřeleno včetně náhradních hlavní 632. Celkový počet nelze bezpečně z přístupných dokumentů stanovit, neboť je objednávalo nejen námořnictvo, ale i pozemní armáda, která obsluhovala pobřežní dělostřelectvo, v jehož výzbroji verze lodních děl převažovaly. Za války se jich nemálo dostalo také na pozemní frontu. 21

22 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ V rámci vlastního rakousko-uherského válečného loďstva Škodovy závody děly kompletně vyzbrojily 11 bitevních lodí (plus dvě mimo 24cm děl), pancéřový křižník SANKT GEORG (plus KAISER KARL VI bez 24cm děl), sedm lehkých křižníků, 23 torpédoborců, 27 velkých a 36 malých torpédovek, jakož i řadu menších bojových a pomocných jednotek. Vesměs šlo o kvalitní a výkonné zbraně, přičemž některé typy představovaly ve své době světovou špičku. Například palubní 10cm (d/50) z roku 1909, použitý na křižnících třídy ADMIRÁL SPAUN a torpédoborcích třídy TÁTRA a vybavený poloautomatickým závěrem vyhazujícím prázdné nábojnice, v boji předčil své italské a francouzské protějšky i větších ráží kadencí a dostřelem. Také 9cm (d/45) lodní protiletadlový kanon z roku 1912 s dostřelem 12,3 kilometru předešel dobu a Itálie jej ve 30. letech v mírné úpravě vyráběla hromadně pro své loďstvo a několik kusů dokonce vyvezla do Sovětského svazu a Španělska. Rovněž pro rakousko-uherskou Dunajskou flotilu se od roku 1904 staly Škodovy závody dvorním dodavatelem děl, když svými kanony 12 cm (d/35) v pancéřových věžích a houfnicemi 12 cm (d/10) ve štítové lafetě vyzbrojily dva nové monitory TEMES a BODROG. Větší monitory ENNS, INN, SAVA a BOSNA, stavěné již za války, dostaly dvojdělové pancéřové věže s kanony ráže 12 cm (d/45) o velkém výkonu, 12cm (d/10) houfnice v pancéřových kopulkách a dokonce i protiletadlová děla 7 cm, takže mezi říčními monitory nesporně představovaly světovou špičku. Stranou nezůstala ani desítka obrněných říč- Lodní protiletadlový kanon 9 cm M.12 vyrobený již po válce jako vzor 12/20 22

23 PRVNÍ P R O GRAM KULO METY A LO DNÍ DĚLA ních člunů válečné stavby a tehdy byly přezbrojeny na škodovácká děla i staré monitory LEITHA a MAROS. Nelze zapomenout ani na čtyři rumunské dunajské monitory postavené v letech 1907 až 1908 v rakouské loděnici v Terstu, které Škodovy závody vybavily dvanácti kanony ráže 12 cm (d/35), osmi houfnicemi 12 cm (d/10) a 24 kanony ráže 47 mm. Dalších osm kanonů nejmenší ráže dostaly po jednom maličké říční torpédovky stavěné ve stejné době pro Rumunsko v Anglii. Tyto bizarní lodičky byly vyzbrojené žerďovými torpédy, která již v té době byla beznadějně zastaralá, nicméně část z nich sloužila jako hlídkové čluny ještě za 2. světové války, stejně jako všechny monitory. Další exportní zásilkou byly v létě roku 1910 čtyři kanony ráže 7,5 cm (d/45) a dva 12 cm (d/45), odeslané do loděnice A. C. Vulkan v tehdy německém Štětíně. Všechny byly určeny pro tam stavěný malý křižník URUGUAY, objednaný stejnojmennou jihoamerickou republikou jako výraz její námořní moci. Tuto roli křižníček URUGUAY o výtlaku pouhých 1000 tun hrál dlouhá léta, než jej po 2. světové válce nahradily přenechané americké a britské fregaty. V letech 1913 a 1914 se uskutečnil poslední vývoz škodováckých lodních děl do ciziny, tentokrát šlo o 24 palubních děl ráže 75 mm (d/30) pro torpédoborce tehdy stavěné v Německu a v holandských domácích loděnicích pro nizozemské královské námořnictvo. Rozjednané velké objednávky lodního materiálu pro Čínu se po vypuknutí války již neuskutečnily. Lodní kanon 7,5 cm ve štítové lafetě pro křižník URUGUAY 23

24 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Po prohrané válce se na konci roku 1918 o válečné loďstvo rozpadlé podunajské monarchie podělily jako o válečnou kořist vítězné velmoci Velká Británie, Francie a hlavně Itálie, které zabraly všechny bitevní lodě, křižníky, torpédoborce a ponorky, valnou většinu z nich poslaly velmi rychle do šrotu, pouze několik moderních jednotek sloužilo do 30. let 20. století. Na nástupnickou Jugoslávii, vzniklou z Rakousko-Uherska, a malé spojenecké země tak zbylo pouze několik torpédovek. Řecko dostalo starý torpédoborec ULAN a šest velkých torpédovek, Portugalsko také šest, ale dvě na cestě k novému vlastníkovi ztroskotaly, Rumunsko obdrželo sedm a Jugoslávie osm velkých a čtyři malé torpédovky. Všechny tyto menší jednotky čekala u loďstvev těchto států ještě dlouholetá služba. Z Plzně na bojiště v polích i horách Nejrozšířenějším druhem dělostřeleckého materiálu bylo polní dělostřelectvo pro podporu pozemního vojska za útoku i v obraně, organizované zpravidla v plucích, které byly podřízeny buď jednotlivým divizím, jim nadřízeným sborům, nebo záloze vrchního velení. Na divizní úrovni tvořily výzbroj dělostřeleckých pluků lehké kanony ráže v rozmezí mm a houfnice mm, na sborové pak kanony mm a houfnice mm, záloha vrchního velení měla pro průlomové operace a dobývání pevností obvykle těžké kusy kanony, houfnice a moždíře v rážích od 150 až do 420 mm. Kromě toho si armády, které předpokládaly nasazení v horském terénu, opatřovaly horské kanony a později i houfnice v rážích běžných u divizního dělostřelectva, ale konstruované pro snadnější přepravu v náročném terénu na hřbetech soumarů po částech či tažením koňmi v zápřahu jednotlivě za sebou vcelku. Tato děla musela být lehčí a většinou tedy měla nižší výkon, stabilitu při střelbě však zhoršoval užší rozchod jejich kol, uzpůsobený pro horské cesty. Je pochopitelné, že Škodovy závody při zakládání svého zbrojního oddělení počítaly s tím, že domácí armáda i případní zahraniční zájemci budou od nich požadovat především všechny kategorie výše zmíněných dělostřeleckých zbraní, neboť ty se objednávaly až v tisícových sériích, což skýtalo naději na dlouhodobou zaměstnanost. Nicméně tyto naděje se naplnily až po vypuknutí 1. světové války, a tak navzdory velkému technickému pokroku ve škodováckých konstrukcích se firmě podařilo mezi léty 1891 a 1914 prodat do ciziny pouze několik desítek obvykle čtyřdělových baterií a stejně se jí vedlo i na domácím trhu. Zatímco malý objem exportu zapříčinila zatím nedostatečná proslulost firmy ve srovnání s takovými giganty, jako byly německý Krupp, britský Vickers či francouzský Schneider, na domácí půdě větším objednávkám bránila zastaralost pohledu velení dělostřelectva, lpícího tvrdošíjně na bronzových hlavních a odmítajícího dražší hlavně ocelové. Produkce zbrojovky Škodových závodů se v té době zaměřila zejména na potřeby domácího válečného loďstva a pobřežní obrany, což však neznamená, že nedocházelo k vývoji v oboru polních a horských děl. Prakticky každým rokem se v Plzni zkoušel nový model polního či horského kanonu, u něhož se postupně uplatňovaly nové prvky brzdovratné zařízení, ochranné štíty, optické zaměřovače. Prosazení novinek v dělostřelectvu však postupovalo pomalu, zvláště v prvním období do konce 19. století, kdy rakousko-uherská armáda zavedla jako nové vzory 1899 horský kanon 7 cm, 10cm lehkou a 15cm těžkou houfnici. Všechny 24

25 Z PLZNĚ NA BO JIŠ TĚ V POLÍCH I HO RÁCH První exportní úspěch firmy, 3,7cm (d/26) horský kanon Škoda určený pro Čínu měly hlaveň z kujného bronzu, pevně spojenou s lafetou, která měla pro omezení zákluzu pouze odpruženou ostruhu. Navíc byly vybaveny jednoduchým zaměřovačem, zatímco ve Francii a Německu přicházela do výzbroje v té době mnohem modernější děla. Na samém počátku zbrojní výroby v roce 1890 Škodovy závody adaptovaly 3,7cm (d/26) lodní kanon typu Hotchkiss, ještě bez zákluzového zařízení, z původní pivotové lafety na dvoukolovou polní horskou lafetu a dva kusy s výrobními čísly 9 a 10 vyvezly 28. května do Číny. Tady zřejmě nalezli v tomto kanónku zalíbení, neboť Číňané jich do dubna 1899 koupili ještě dalších 24 ve zlepšeném provedení. Plzeňská konstrukce pracovala na dalších horských kanonech v ráži 4,7 až 7,5 cm, přičemž model 7,5 cm (d/14) z roku 1902 měl již brzdovratné zařízení a pancéřový štít a zkoušela ho nejen domácí, ale i srbská armáda. Další model 7,5 cm (d/15) vyzkoušený v roce 1907 dosahoval dostřelu sedm kilometrů proti čtyřem u předešlého modelu a rozsahu náměru namísto Po menším zdokonalení, avšak stále s bronzovou hlavní byl jako 7cm horský kanon M.9 zaveden do výzbroje rakousko-uherské armády a Škodovy závody tak konečně obdržely první domácí objednávku na horský dělostřelecký materiál. Již v roce 1908 nakoupily po jedné baterii se čtyřmi horskými kanony 3,7 cm (d/26) Ekvádor a 4,7 cm (d/22,5) Uruguay, v roce 1911 putovaly 23. června dvě baterie 7,5 cm horských kanonů (d/13) se 2000 nábojů přes přístav Hamburk do dalšího středoamerického státu Kostariky. Kuriózní na tomto obchodě je, že teprve v roce 1932, kdy zde došlo k jednomu z četných pokusů o státní převrat, armáda někde ve skladu objevila osm těchto ještě v bednách zabalených děl a použila je proti povstalcům. Z celkem 14 vypálených granátů vybuchly sice jen čtyři, ale i to stačilo k jejich rychlé kapitulaci. Vývoj horských děl v Plzni nadále pokračoval v ráži 7,5 cm, s délkou hlavně d/15 a automaticky podle náměru regulovatelnou délkou zákluzu, ovšem úspěch se dostavil pouze 25

26 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Série 7,5cm horských kanonů pro Kostariku před expedicí k zákazníkovi K nejznámějším dělům vyráběných Škodovkou patřil 7,5cm horský kanon M

27 Z PLZNĚ NA BO JIŠ TĚ V POLÍCH I HO RÁCH v exportní rovině, když Kolumbie koupila v roce 1913 jeden kus jako M.13 spolu s jednou horskou houfnicí 8,5 cm M.13 a Čína objednala 76 kanonů. První zásilka 24 těchto kanonů, označovaných 7,5 cm M.14CH, vypravená v červenci 1914 z Plzně, již na místo určení nedorazila a po mnoha peripetiích se nakonec ocitla v italské výzbroji, o čemž bude řečeno více později v souvislosti s polními kanony, které měly stejný osud. Zbylé čínské kanony dokončovali v Plzni v letech již pro rakouskou armádu. Naproti tomu tucet obdobných děl se podařilo vyvézt do Albánie, ale další čtyři zastaralé 3,7cm (d/26) horské kanony vyráběné pro Ekvádor zabavila v prosinci 1914 také rakouská vojenská správa pro polskou legii, která bojovala pod jejím velením. Po vypuknutí války rakousko-uherské vojsko konečně přijalo do výzbroje škodovácký 7,5cm horský kanon jako vzor 1915 (M.15), první typ s ocelovou hlavní, který jako prokazatelně světově nejlepší zbraň této kategorie zavedli pro své horské jednotky též její spojenci Německo, Turecko a Bulharsko. Při své poloviční hmotnosti oproti 8cm polnímu kanonu vz. 5/8 měl stejný dostřel sedm kilometrů, jeho náměr činil a byl bez nástrojů rozložitelný na sedm dílů, přepravitelných na sedlech soumarů, přičemž další dva nesli munici. Do konce roku 1915 na Bolevci nastřelili 340 těchto kanonů, v roce následujícím již 611, o rok později 770 a celkově za války bylo dokončeno v Plzni 1812 kusů, dalších 270 hlavní a 220 lafet vyrobila dělovka v maďarském Rábu. Počty vyrobených 7,5cm horských kanonů M.15 jsou srovnatelné s lehkými polními děly, což svědčí o jejich důležitosti ve výzbroji armády, která intenzivně bojovala v horském terénu Karpat, Dolomit i na Balkáně. Horské kanony díky své velké elevaci hlavně až 50 mohly střílet přímou palbou do kopce a nepřímou za něj, avšak jejich granáty o hmotnosti 5 6,5 kg neměly v cíli někdy dostatečný účinek, a tak se vyvíjely i horské houfnice s větší ráží, kg těžkými projektily a možností střílet s náměrem až +70. Škodovka samozřejmě v tomto oboru nezůstávala pozadu a již v roce 1909 zde nastřelili společně s 20 horskými kanony 7,5 cm M.09 také 40 horských houfnic 10 cm M.08 vlastní konstrukce, obě zbraně se štíty a brzdovratným zařízením, ovšem ještě s hlavněmi z kujného bronzu, dodanými z vídeňského státního arzenálu. Na ně přímo navazovala výroba poněkud zdokonalených horských houfnic 10 cm M.10, stále s bronzovými hlavněmi, která dala 150 kusů, ale protáhla se až do roku To však již nabíhala výroba nové horské houfnice ráže 10 cm (d/19) s výrazně vyššími výkony dostřel činil 8 namísto 6 kilometrů a měla účinnější střelivo. Hlaveň spolu s prodlouženou kolébkou převzala od osvědčené 10cm lehké polní houfnice M.14, vzhledem k úzkým horským cestám měla zkrácenou nápravu kol a byla snadno rozebíratelná na tři části. Doprava v horském terénu se děla na třech kárách hlavňové, kolébkové a lafetové, přičemž každou táhla dvojice koní za sebou. Těchto houfnic bylo objednáno 850 a kromě prvních 50 s bronzovými hlavněmi se ve Škodových závodech již kompletně vyráběly s ocelovými hlavněmi. Stačilo se jich dokončit 434 a lafet vzniklo 484. Souběžně zde běžela produkce stejných zbraní pro Turecko a Německo, ale v ráži 10,5 cm na střelivo Krupp. Turci jich dostali 48 náhradou za polní houfnice stejné ráže zabavené rakousko-uherskou armádou na počátku války, zatímco Němci v roce 1917 jen jednu pokusnou čtyřdělovou baterii. Nebyl to jediný škodovácký horský materiál, který za války putoval do Turecka. Již od roku 1915 sem směřovaly dodávky 7,5cm horských kanonů M.15, kterých si tamní armáda 27

28 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ objednala 36 baterií, z nichž 17 bylo dodáno v roce Kromě toho se koncem roku 1915 v Turecku objevily jako pomoc dvě baterie 10cm horských houfnic vzor 10 s rakouskými obsluhami, které se zapojily do tažení k Suezskému kanálu v roce Tento rakouský dělostřelecký oddíl byl pak v únoru 1918 v Damašku přezbrojen na nově došlé 10cm polní houfnice M.14 a svých osm původních 10cm horských houfnic M.10 přenechal turecké armádě. Koncem 19. století se ve světě zkoušela první polní děla, jejichž hlaveň nebyla spojena s lafetou napevno bočními čepy, nýbrž prostřednictvím kolébky obsahující zákluzovou brzdu a vzpruhový vratník. Celé dělo tak po výstřelu necouvalo a tím pádem bylo možno střílet rychleji a přesněji. Škodovy závody vyzkoušely 7,5cm polní kanon s brzdovratným zařízením již v roce 1890, avšak lodního typu s krátkým zákluzem, které vyhovovalo u děl přišroubovaných svou lafetou k palubě, zatímco při střelbě z kol byl nestabilní. Řešením bylo prodloužení zákluzu brzdovratného zařízení, na čemž se zde vytrvale pracovalo. Od roku 1900 rakousko- -uherská vojenská správa zkoušela postupně se vylepšující kanony z Plzně, ale jejich zavedení do výzbroje bránilo vytrvalé lpění na bronzových hlavních. Je nutno poznamenat, že Škodovy závody důsledně používaly ocelové hlavně i u polních děl, přestože v té době jejich polotovary musely nakupovat v cizích ocelárnách. Přes nesporné kvality 7,5cm kanonu Škoda K byla v soutěži o nový lehký polní kanon dána přednost říšskoněmecké konstrukci Erhardt (firma Rheinmetall) s brzdovratným zařízením, ale hlavní z kujného bronzu, což byla doména vídeňského arzenálu. Tak vznikl v roce 1905 vítězný 8cm (76,5mm) kanon M.5, později M.5/8 se zesílenou lafetou. Škodovy závody dostaly objednávku na 1200 lafet pro kanon 8 cm M.5, s níž se vypořádaly v listopadu 1908, tedy 15 měsíců od zahájení výroby. Ve stejné době zde byly vyráběny také lafety pro naprosto zastaralé 10cm lehké houfnice M.99, které brzdovratné zařízení neměly. Z vlastního polního materiálu se Škodovce podařilo vyvézt v roce 1897 jediný 7,5cm kanon K.94 do búrské republiky Transvaal v jižní Africe, kde jej pak během búrské války v květnu 1900 v Johannesburgu ukořistila britská armáda. V roce 1903 pak koupilo Srbsko jednu čtyřdělovou pokusnou baterii nejnovějších 7,5cm (d/30) kanonů, ale další nadějný obchod zde zhatil převrat a nástup vládnoucí dynastie nepřátelské vůči Rakousko-Uhersku. Tradičně největším zahraničním zákazníkem však byla Čína, kam po okázalém předvádění na střelnici v Bolevci na počest čínského prince Cai Dao putovalo 27. srpna 1911 přes Hamburk 18 polních kanonů 7,5 cm (d/29). V roce 1914 se pro Čínu v Plzni vyráběly větší zakázky polního materiálu (o horském již byla zmínka výše) a to 72 kusů 7,5cm kanonů M.14CH a 18 kusů 10,4cm houfnic M.14CH, ovšem ani jedno z těchto děl zákazník nedostal. V červenci 1914 naložili prvních 12 polních a 24 horských 7,5cm kanonů s velkou dotací střeliva v Hamburku na německou loď BAYERN, která se však vzhledem k vypuknuvší válce uchýlila do přístavu Neapol v tehdy ještě neutrální Itálii. Pokusy o zabezpečení nákladů se minuly účinkem a po vyhlášení války Německu byl její náklad v roce 1915 zabaven italskou armádou, a tak nakonec tyto čínské kanony střílely proti rakousko-uherské armádě. Škodovka se však se zmařeným obchodem nesmířila a domáhala se finanční náhrady na italské vládě v meziválečném období i po 2. světové válce, už jako československý národní podnik. A skutečně se koncem 50. let 20. století dočkala od Itálie kompenzace ve zboží za pohledávku i s úroky, tehdy ve výši 41 milionů Kčs. 28

29 Z PLZNĚ NA BO JIŠ TĚ V POLÍCH I HO RÁCH První polní kanon vyrobený v Plzni, typ 1890 ráže 7,5 cm, již vybavený brzdovratným zařízením První velká zakázka rakousko-uherské armády ve Škodových závodech, 8cm polní kanony M.5, ještě s bronzovými hlavněmi z vídeňského arzenálu 29

30 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Pikantní je, že zbylých 24 čínských polních kanonů zabavila rakousko-uherská armáda a použila je nejspíše na italském bojišti. Pokud zůstaneme na domácí půdě, Škodovy závody za 1. světové války vyrobily 1298 kusů ocelových hlavní pro 8cm lehké polní kanony M.5/8 a také 130 kompletních protiletadlových provedení této zbraně na plně otočné pivotové lafetě s podkladním kruhovým ložištěm plus 128 vylepšených protiletadlových kanonů 8 cm M.14 Lfa. Zároveň pracovaly na dalším vylepšení svých lehkých polních kanonů v ráži 83,5 a 76,5 mm, až konečně druhý z nich v roce 1917 zavedla rakousko-uherská armáda jako 8 cm kanon M.17 do své výzbroje, přičemž z něj byla využita upravená lafeta z osvědčené 10cm houfnice M.14. Této zbraně pak z objednaných 800 kusů stačily Škodovy závody dodat 462, pochopitelně s ocelovými hlavněmi, neboť v roce 1916 byl kujný bronz definitivně opuštěn. Ani v oboru výkonných těžkých polních kanonů, určených prvotně k obléhání pevností, nezůstali v Plzni pozadu a již 23. července 1910 zde nastřelili 10,4cm (d/35) kanon, který se však po zdokonalení dočkal sériové výroby až za války jako 10,4cm obléhací kanon M.15. V Plzni rovněž vyrobili 437 hlavní a 422 lafet, dalších 138 hlavní a 47 lafet dodala faktická škodovácká filiálka v maďarském Rábu. Tyto kanony dokázaly vystřelit šest ran za minutu na vzdálenost metrů, a byly tak na frontě účinným prostředkem pro vedení dálkových paleb. Nejrozšířenější rakousko-uherské polní dělo, 10cm lehká houfnice M.14 30

31 Z PLZNĚ NA BO JIŠ TĚ V POLÍCH I HO RÁCH Pokud jde o polní houfnice, vstupovalo Rakousko-Uhersko do války s pouze 564 lehkými ráže 10 cm a 278 těžkými ráže 15 cm z vídeňského arzenálu, přičemž v obou případech šlo o beznadějně zastaralé vzory 99. V Plzni se samozřejmě vývojem polních houfnic také zabývali, ale ze známých důvodů byl zájem o ně projevován pouze ze zahraničí Čína si objednala 18 kusů houfnic ráže 10,4 cm a Turecko 48 v ráži 10,5 cm na střelivo Krupp. Všechny byly sice vyrobeny, ale do vypuknutí války se nestačily k zákazníkům vyexpedovat, takže není divu, že se těchto moderních zbraní s brzdovratným zařízením a štíty ujala rakousko-uherská armáda. Jako typy 10,4 cm M.14CH a 10,5 cm M.14T pak tvořily na počátku války její jedinou novodobou výzbroj v kategorii lehkých houfnic. V té době šla na frontu také první pokusná baterie obdobných zbraní ze Škodovky, které se ukázaly jako lehké, spolehlivé, s dostačujícím dostřelem osm kilometrů, a tak byly promptně zavedeny do výzbroje jako 10cm houfnice M.14. a staly se nejrozšířenějším rakouským polním dělem. Škodovka jich vyrobila 1704, ale pouze 669 ocelových hlavní k nim, zbylé až do roku 1916 ještě dostávaly bronzové hlavně z Vídně, kde jich tamní arzenál odlil a vykoval 4688, také pro ocelárnu Böhler v rakouském Kapfenbergu, která dodala 1900 lafet a 356 ocelových hlavní, 130 lafet pocházelo z maďarského Rábu a dalších 343 ze sedmihradské Rešice. Škodovy závody rovněž vyvíjely 15cm těžké polní houfnice a hned první prototyp z roku 1910 měl dobré výkony. V roce 1913 zde vyrobili dvě baterie (osm kusů) 15cm houfnic M.12R, pro Rumunsko o rok později nastřelili na Bolevci první 15cm houfnici (d/15), kterou rakousko-uherská armáda zavedla jako vzor 14 (M.14). První tři baterie se 12 kusy šly na frontu již v prosinci 1914, o rok později jejich počet dosáhl 192. Celkem jich firma dodala 892, přičemž od roku 1916 byla vyráběna se zesílenou hlavní jako 15cm houfnice M.14/16. Do jejich produkce se brzy zapojila také dělovka v Rábu, která dodala 303 hlavní a 198 lafet, 68 hlavní dodal Böhler a 179 vídeňský arzenál, jako jediný bronzových. Houfnice 15 cm M.14 a M.14/16 bojovaly nejen na ruské a italské frontě, ale čtyři kusy absolvovaly dlouhou cestu, aby podpořily turecké spojence Rakousko-Uherska na jejich území. Když na podzim 1915 rakousko-německá ofenziva v Rumunsku umožnila získat kontrolu nad tokem Dunaje, několik dělostřeleckých jednotek podunajské monarchie bylo posláno do Turecka. Mezi nimi byla také 36. baterie 7. dělostřeleckého pevnostního pluku pod velením setníka Matouška se čtyřmi 15cm houfnicemi M.14, kterou nalodili ve Vídni a 14. prosince 1915 ji vyložili v bulharském Ruse. Odtud byla bídnými cestami tažena nejprve koňmi a pak voly, než konečně dorazila na frontu u Gallipoli. Zde poprvé na Štědrý den přinesla výsadku vojsk britského impéria nevítané dárky v podobě svých granátů o hmotnosti 42 kg. Působila tu při protibaterijní střelbě až do 9. ledna 1916, kdy se zbytky nešťastného výsadku evakuovaly, a potom byla stažena do Cařihradu, kde ji využili k výcviku. Jejím dalším úkolem se stala pobřežní obrana v oblasti Smyrny, kde hrozil další britský výsadek. Zde v dělostřeleckém souboji se dvěma šestipalcovými (152mm) děly anglického monitoru M-30 tuto loď o výtlaku 560 tun poslala 13. května 1916 ke dnu. Největší námořní velmoc tak utrpěla ztrátu od nečekaného protivníka, Matouškovy baterie houfnic, určených pro naprosto jiné úkoly. Baterie No. 36 pak zůstávala nadále v oblasti Dardanel u Tróje, už si prakticky nevystřelila a v říjnu 1918 se přes Cařihrad a Oděsu vrátila domů. 31

32 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ Výkonná a spolehlivá zbraň těžká polní houfnice 15 cm M.14/16 Autohoufnice 15 cm M.15 s hlavní v maximální elevaci 65 32

33 V ÍTĚZNÝ POCHO D TĚŽKÉ ARTILERIE E VROPOU Rakousko-uherská armáda za války potřebovala také nová těžká obléhací děla, která by nahradila již zcela zastaralé 12 a 15cm kanony M.80, kterých měla v roce 1914 asi 150. Škodovy závody proto brzy vyvinuly 15cm (152,4mm) těžký kanon M.15 (M.15/16) a 15cm (149,1mm) těžkou houfnici M.15, které dosahovaly dostřelu 19 (20,5) a 11,5 kilometru a měly granáty o hmotnosti 57,2 a 42 kg. Při takovém výkonu to byla děla velké hmotnosti, na bojišti je už nemohlo táhnout koňské spřežení, ale motorové tahače, proto také dostaly název Auto-Kanone a Auto-Haubitze. Kanon při tom bylo nutno při přesunu rozdělit na dvě jednotky hlavňový a lafetový vůz, houfnice M.15 se ještě mohla táhnout vcelku, s hlavní staženou na lafetu a podloženou dvojkolovým podvozkem. Na frontě se díky velkému dostřelu a účinku v cíli tato děla velmi osvědčila, ale v Plzni stačili vyrobit z objednaných 59 kanonů pouze 43 kusů obou provedení a z 97 houfnic 56. Jako všechna výše zmíněná polní děla si však v sestavách různých armád tyto mohutné zbraně zabojovaly i za 2. světové války. Nakonec je nutno se zmínit také o minometech, dělostřeleckých zbraních přímé podpory pěchoty, které v širším měřítku zavedla rakousko-uherská armáda teprve v závěru 1. světové války. Tyto jednoduché palebné prostředky, fungující na klasickém principu pomocí střelného prachu či stlačeného vzduchu, vymetaly miny naplněné výbušninou obloukem z hlavně nastavené pod velkým náměrem. Také Škodovy závody vyvinuly několik minometů s drážkovanými hlavněmi, které se nabíjely zezadu po sklopení a byly otočně upevněné na čtvercové dřevěné okované desce. Do sériové výroby se dostal lehký minomet 9 cm M.17, střední ráže 14 cm M.16 a těžký, nabíjený předkem hlavně 26 cm M.17. Všechny dosahovaly dostřelu od 1,85 do 2,67 kilometru a lehký typ o přepravní hmotnosti 173 kg mohli po částech přenášet vojáci, těžký minomet 26 cm M.17 o hmotnosti 2540 kg táhly na čtyřech kárách koně. V Plzni se v posledních dvou letech války vyrobilo 410 minometů 9 cm M.17, 705 kusů 14 cm M.16 a 300 kusů 26 cm M.17. Stačily ještě výrazně zasáhnout do bojů především na italské frontě, ale jejich potřeba u pěchoty nebyla ani zdaleka naplněna. Čas minometů, ovšem mnohem lehčí a jednodušší konstrukce, nastal až za 2. světové války. Vítězný pochod těžké artilerie Evropou Jestliže v oboru lodních, pobřežních, pevnostních a polních děl dosáhly Škodovy závody k počátku 1. světové války technické úrovně a výkonů obvyklých u čelných světových dělovek, u horských děl její výrobky představovaly v tomto oboru dokonce špičku. Pokud jde o těžká pozemní děla, používaná k obléhání pevností a v průběhu války i v řadě dalších palebných úloh vyžadujících mohutný účinek v cíli a velký dostřel, pak se zde již od konce 19. století vytvářela vlastní škodovácká konstrukční škola, která se v průběhu války rozvinula v širokém rozsahu ráží. Začínala u moždířů ráže 24 a 30,5 cm, pokračovala houfnicemi ráže 38 a 42 cm, následována 24cm dalekonosným kanonem a 21cm moždířem. Rakousko-uherská armáda ve druhé polovině 90. let 19. století hledala náhradu za dosud používané obléhací bronzové moždíře vzoru 1880 v ráži 24 cm, které svými výkony a konstrukcí již neodpovídaly požadavkům doby. Vídeňský arzenál nabídl svůj nový bronzový moždíř ráže 24 cm a Škodovy závody 24cm (d/9) moždíř, ovšem s ocelovou hlavní a brzdovratným zařízením, který svého soupeře jasně předčil. Trvalo však ještě nějaký čas, než se podařilo požadované výkony a spolehlivost doladit, ale nakonec byl jako 24cm moždíř 33

34 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ M.98 zaveden do výzbroje a v Plzni armáda objednala velkou sérii. Při jeho hmotnosti sedm tun v bojové a devět tun v dopravní poloze jej mohl rozdělený na dvě části hlaveň s vrchní lafetou a spodní lafetu s ložištěm tehdy ještě utáhnout nejtěžší koňský zápřah. Od roku 1909 získal už možnost přepravy za čtyřkolovým dělostřeleckým tahačem Zugwagen M.9 s motorem o výkonu 58,8 kw. Ložiště ze snýtovaných ocelových profilů a plechů se na pozici zakopávalo do země pro zabezpečení dostatečné stability při střelbě, která byla možná v rozsahu odměru 16 na vzdálenost až 6500 metrů. Tento moderně řešený moždíř neunikl pozornosti zahraniční konkurence, ostatně tehdy se nedělaly se zbrojními novinkami takové tajnosti jako později, a Škodovy závody všechny své novinky, včetně zmíněného moždíře vystavily v roce 1900 na světové výstavě v Paříži. Již před tím, v roce 1899 si čtyři kusy 24cm moždíře M.98 objednala slovutná britská firma Vickers, Sohns and Maxim Ltd. s určením pro domácí armádu, která v té době bojovala v jižní Africe s tamními bílými osadníky, Búry, kteří nehodlali uznat nadřazenost této imperiální velmoci. Moždíře předané Britům v Plzni 22. ledna 1900 však byly v Anglii u Vickerse nejprve podrobeny důkladnému prostudování a absolvovaly úpravy podle místních představ, až poté byly jako 9,45palcové houfnice Mk.1 naloděny a dopraveny do Afriky. Zde se sice dostaly do palebného postavení před baštou povstalců Pretorii, ale prakticky si již nevystřelily a po skončení tažení se přes Čínu vrátily do Anglie, kde jejich stopa končí, takže není známo, zda si ještě zabojovaly za 1. světové války. Moždíř 24 cm M.98 v palebném postavení 34

35 V ÍTĚZNÝ POCHO D TĚŽKÉ ARTILERIE E VROPOU Pro rakousko-uherskou armádu odeslali první pokusný 24cm moždíř z Plzně 28. listopadu 1897, druhý, rovněž ještě pokusný, 28. října 1898, následující čtyři kusy koupil Vickers a v letech 1900 až 1902 byla vyexpedována celá padesátikusová série 24cm moždířů M.98. Vzhledem k poznatkům, které armáda učinila při cvičení s těmito zbraněmi, byly tyto upraveny a jako 24cm moždíř M.98/7 jich převzala v roce 1907 sedm a roku 1910 dva poslední. Od počátku 1. světové války, kdy jich mělo Rakousko-Uhersko pohotových 44 k použití, je intenzivně používalo na všech frontách, takže na konci války na frontě zbyly pouze čtyři M.98 a osm M.98/7. Zvláště daleko se dostala baterie č. 9, která byla i s obsluhou zapůjčena Turkům. Jednotka se čtyřmi děly, sedmi auty, 120 vozy a 183 muži byla odeslána na člunech v doprovodu monitorů 22. října 1915 z Vídně po Dunaji až do bulharského přístavu Ruse a odtud pokračovala po železnici do turecké stanice Uzunköprü, dále pak 170 kilometrů auty bídnými cestami na pozici na Gallipolském poloostrově. Palbu na britské invazní síly zahájila 9. baterie 27. listopadu 1915 a v únoru 1916 ji po evakuaci výsadku stáhli do Cařihradu, později si zabojovala na rumunské frontě, ale v roce 1917 se vrátila do Turecka. Odtud byly dva moždíře odeslány domů a zbylá dvojice se 420 náboji se dostala do Palestiny, kde nejprve bránila pobřeží u Haify a v březnu 1918 na pozemní frontě zadržovala útoky Britů. Její bojová činnost skončila 4. srpna 1918, kdy se roztrhla hlaveň jejího posledního moždíře. Daleko větší slávu si na bojištích vysloužil další škodovácký moždíř 30,5 cm M.11 i jeho následovníci M.11/16 a M.16. Jednak se jich podařilo zařadit do výzbroje téměř stovku a také jejich výkon byl podstatně vyšší než u 24cm moždíře M.98. Konstrukčně se tedy mimořádně povedl. Na počátku jeho vývoje stál v lednu 1908 spis Vojenského technického výboru, v němž byly stanoveny ve spolupráci s generálním inspektorem dělostřelectva takticko-technické požadavky na 30,5cm moždíř o dostřelu osm kilometrů, který by si poradil s nově stavěnými italskými betonovými pevnostmi. Ty v té době začaly růst na rakouské hranici jako houby po dešti a i další známky nasvědčovaly, že dosud deklarované spojenectví Itálie s podunajskou monarchií Italové již nemíní dodržovat a spíše pomýšlí na útok. Jelikož zbraň takového výkonu mohly vyvinout v Rakousko-Uhersku pouze Škodovy závody, byl jim podkladový spis Vojenského technického výboru předán. Již počátkem června Hlavňový vůz 24cm moždíře M.98 pro zápřah osmispřežením koní nebo volů 35

36 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ 1908 předložily první projekt 30,5cm (305mm) moždíře (d/10) a po jeho dopracování objednalo ministerstvo války v květnu 1909 jeho prototyp. Po více jak roce usilovné práce konečně došlo na Bolevci 22. července 1910 k první střelbě tohoto moždíře. V následujícím roce pak absolvoval dálkové střelby na střelnici Felixdorf u Vídeňského Nového Města a nakonec vytrvalostní střelby v červenci 1912 v maďarském Hajmaskéru. V průběhu střeleckých zkoušek, které obecně probíhaly úspěšně, se konstrukce zbraně, jejímž hlavním konstruktérem byl Dr. Moritz Paul, dopracovala. Zároveň probíhaly rozsáhlé jízdní zkoušky v zápřahu za čtyřkolovým tahačem Austro-Daimler s motorem o výkonu 73,6 kw, na jehož konstrukci se kromě inženýrů ze Škodovky podílel i později věhlasný automobilní konstruktér Ferdinand Porsche. Moždíř o bojové hmotnosti kg nebylo možno přepravovat jinak než motoricky, rozebraný a naložený na tři čtyřkolové vozy hlavňový s 9350 kg, lafetový kg a ložišťový 8150 kg, a to rychlostí asi 8 km/hod. Vlastní ustavení moždíře na pozici, kde bylo nutno pro jeho ložiště vykopat jámu o rozměrech 4 4 0,35 metru, trvalo v kamenité půdě šest až osm hodin. Po všech zkouškách byl konečně v září 1912 moždíř zaveden do výzbroje jako 30,5 cm Bomben-Mörser M.11 a tahač pro něj jako Zugwagen M.12. V té době však již v Plzni běžela plným tempem výroba 24 moždířů pro dvanáct dvojdělových baterií, objednaných v lednu 1912, a od března se v automobilce Austro-Daimler ve Videňském Novém Městě vyrábělo pro ně 40 tahačů. Kromě těchto 24 obléhacích moždířů se v Plzni objednaly také dva v pobřežní štítové lafetě pro nově budovanou baterii na mysu Monte Cope u hlavní rakouské námořní základny v Pulji, která se stala bojeschopnou v roce ,5cm moždíře M.11 se vyráběly v tajnosti, první tucet se odeslal k nastřelování do Felixdorfu v listopadu 1912 a druhý o půl roku později v květnu Když byly moždíře v listopadu 1913 předvedeny německé dělostřelecké komisi, vzbudily u ní veliké překvapení, neboť obdobnou zbraní jejich armáda nedisponovala a jejich Kruppův moždíř 42cm (d/12), známý později jako Tlustá Berta, měl sice větší výkon, ale byl mnohem méně pohyblivý, navíc na počátku války existovaly pouze dva kusy. Výroba dalších 30,5cm moždířů M.11 pokračovala v Plzni i v roce 1914, kdy jich bylo vyrobeno šest, v následujícím roce to již bylo 14 a v roce 1916 pak 23 kusů. Tehdy byla tato zbraň také zdokonalena a od 49. kusu se nazývala 30,5 cm moždíř M.11/16. Jeho dostřel sice zůstával na 11 kilometrech, ale konstrukce zesílila, takže na palebné pozici měl hmotnost kg. Rovněž tahače pro něj se začaly vyrábět v nové verzi Zugwagen M.12/16. Tím však zdokonalování této úspěšné zbraně nekončilo, neboť následoval 30,5cm moždíř M.16 s hlavní delší o dvě ráže, což zvedlo dostřel s lehkým granátem na 12,3 kilometru. Díky nové nábojnici se zrychlila střelba a zcela přepracovaná lafeta umožnila kruhový odměr namísto dosavadního v rozsahu 120. Bylo to ovšem vykoupeno dalším nárůstem hmotnosti na 23 tun, ale objevil se i nový tahač Daimler M.17 se čtyřmi hnanými velkými koly, což vylepšilo jeho terénní průchodnost. Celkově se v Plzni od roku 1912 do konce války podařilo vyrobit 102 moždířů 30,5 cm, z toho 43 kusů M.11, 28 M.11/16 (šest bylo přestavěno z M.11) a 31 kusů M.16. Počátek 1. světové války přinesl první nasazení 30,5cm moždířů M.11 nikoli v sestavě rakousko-uherské armády, ale spojenecké armády německé, jejímuž generálnímu štábu byly zapůjčeny čtyři dvojdělové baterie pro útok na belgické pevnosti. Přispěly tak v srpnu až říjnu 36

37 V ÍTĚZNÝ POCHO D TĚŽKÉ ARTILERIE E VROPOU Moždíř M.11 ráže 30,5 cm v pozici na frontě, v pozadí jsou vidět kola podvozku k rychlému pádu belgického systému fortových pevností kolem měst Namur a Antverpy, rovněž v severní Francii jejich střelba zle poničila sedm důležitých fortů. Na francouzské frontě dosáhla 3. baterie 2. dělostřeleckého pluku rekordu v přesunu o délce 115 kilometrů za den, což dvakrát převyšovalo průměr. I v následujícím roce, v únoru a březnu 1915 dvě baterie rakouských moždířů podporovaly německé jednotky a to při obléhání moderní ruské pevnosti Osovec. Rakousko-uherská armáda své moždíře nasadila koncem roku 1914 na haličské frontě, kde následně účinně zasáhly při všech důležitých operacích, jak při střelbě v polních bitvách, tak při dobývání pevností, např. ruského Ivangorodu a Novogeorgijevska, dnes polských měst Deblin a Modlin. Opomenuta nezůstala rovněž srbská fronta, kde dvě baterie v květnu 1915 dobývaly Bělehrad, v lednu 1916 pak 30,5cm moždíře účinně ostřelovaly černohorské baterie na hoře Lovčen, ohrožující námořní základnu v Boce Kotorské, a zasloužily se na tomto směru o úspěšnou ofenzivu. Rakousko-uherská vojska také 23. listopadu 1916 těžila z mohutné palebné přehrady těchto zbraní v Rumunsku při úspěšném překonání Dunaje. Nejrozsáhlejšího nasazení se však 30,5cm moždíře dočkaly na italské frontě v letech 1915 až 1918, kde probíhaly, zejména v těžkém horském terénu, od května 1915 až do posledních dnů války urputné boje s přesilou italské armády. Pověstných bylo zvláště deset bitev svedených na březích řeky Soča (Isonzo), kde již při první bitvě v červnu 1915 čtyři moždířové baterie rozbily italský útok a byly nepostradatelnou podporou i při všech následujících střetech, přičemž při desáté bitvě na Soči střílelo již 37 moždířů, které spotřebovaly 8000 granátů. V těchto bojích se osvědčily jejich daleké strmé palby, které zasahovaly skrytá nepřátelská shromaždiště, ničily budovy a komunikace. Na tyrolské frontě se dokázaly moždíře za svými tahači dostat i po úzkých cestách Dolomit jedna baterie dosáhla výšky 2019 metrů nad mořem (Monte Civello) a ze svých pozic ostřelovat jak vojska zakopaná v kamenitém terénu, tak i moderní italské betonové pevnosti. 37

38 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ 30,5cm moždíř M.16 již v československé armádě u 302.dělostřeleckého pluku Dostřel při použití granátu o hmotnosti 380 kg činil u vzoru 11 a 11/16 až 9,6 kilometru, při lehkém granátu (290 kg) 11 km, u M.16 to bylo 11 a 12,3 km. Zásah výbušného granátu vytvářel na stropech pevností z prostého betonu více jak metrový kráter a na totální destrukci velkého cihlového či kamenného domu stačil jediný zásah. Proti živé síle se používal granátový šrapnel M.15 naplněný 2200 malými ocelovými kostkami a opatřený jak nárazovým, tak časovým zapalovačem, který umožňoval jeho výbuch ještě ve vzduchu. Při tom se rozlétla jeho smrtící náplň na stovky metrů daleko a ostré hrany kostek způsobovaly děsivá zranění, většinou končící mučivou smrtí vojáka. Nasazení takto účinné zbraně na frontách 1. světové války jí pochopitelně přineslo obrovskou proslulost, kterou živil výrobce i další podnikavci výrobou různých suvenýrů s jeho podobou: pamětních odznaků a plaket, kuchyňských moždířů s plastickým emblémem či věrných modelů usazených na skalnatém kamenném podstavci. Všechny tyto artefakty jsou dnes vyhledávanými sběratelskými předměty. Škodovácké moždíře ve velkém počtu účinně používaly i za 2. světové války armády německá, rumunská, maďarská a zřejmě i italská. Jestliže jich měla rakousko-uherská armáda k 1. červnu 1918 nasazeno celkem 57 a to osm u 6. armády, čtyři u 10., 33 u 11. a 12 u Isonzoarmeé, pak na konci války jich evidovala 79 (22 kusů M.11, 28 M.11/16 a 29 M.16). Jejich ztráty tedy byly poměrně nízké, což umožnilo armádám, které je zdědily po válce, zařadit jich tolik do své výzbroje. Z obléhacího 30,5cm moždíře M.11 vznikla také pobřežní verze 30,5 cm Küstenmörser L/10, naopak dělo s největší ráží 42 cm, vyráběné ve Škodových závodech, vzniklo ve stejné době jako pobřežní houfnice. Potřeba co nejúčinnější obrany hlavní rakousko-uherské námořní základny, přístavu Pola, dnes chorvatské Pulje, proti ostřelování bitevními loděmi nepřítele vedla tehdy také ke konstrukci mohutné houfnice, schopné na velkou vzdálenost potopit tyto lodě zásahem jejich slaběji pancéřované paluby. Čtyři tyto houfnice lafetované 38

39 V ÍTĚZNÝ POCHO D TĚŽKÉ ARTILERIE E VROPOU v lehce pancéřovaných otočných věžích měly vytvořit jižně od přístavu baterii Gomila, skrytou za kopcem a tedy přímo z moře nezasažitelnou. Další čtveřice se plánovala pro obranu druhé důležité námořní základny v Boce Kotorské. První 42cm (d/15) houfnice pro tuto pobřežní baterii, nastřelená na Bolevci již 17. července 1912, dostala poněkud nepatřičné jméno Baby, stejně jako druhá Brummerin (bručounka), střílející poprvé 3. dubna Houfnice č. 1 byla usazena u Poly na své místo v betonové studni, z níž vyčnívala horní část válcového pláště a vrchlík věže, přičemž celý tento komplet dosahoval hmotnosti 356 tun. Druhý kus prošel již v průběhu výroby úpravou pro případné polní použití jako obléhací, což znamenalo možnost rozebrání a zpětného složení věže s dělem na díly přepravitelné železnicí (39 vagonů) nebo na vozech za tahači (29 souprav). Toto mobilní provedení pochopitelně neobsahovalo pancéřové prvky vrchlík, předpancíř a přístupovou chodbičku, což ušetřilo cca 180 tun hmotnosti. Než kus č. 2 prošel všemi zkouškami, vypukla 1. světová válka, a tak namísto do Poly putoval na ruskou frontu, kde 14. ledna 1915 svojí palbou zcela zdevastoval vojskem přeplněné nádraží v Tarnowě, a na své místo v baterii Gomila dorazil teprve v květnu. Avšak již k 15. červnu 1915 byl opět demontován a za měsíc působil na srbské frontě, potom ostřeloval Ruský Novogeorgijevsk (Modlin), v září bělehradskou pevnost Kalemagdan a následně prošel v domovském závodě opravou. Houfnice č. 3 a 4 byly dokončené v mobilním provedení bez pancéřových prvků, ale v prosinci 1915 se skutečně dostaly do Boky Kotorské, kde z polního Pobřežní houfnice 42 cm M.14 č. 2 na italské frontě u Calliana 39

40 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ postavení u města Tivatu ostřelovaly černohorské dělostřelecké baterie v horském masivu nad Bokou. Organizačně tvořily 42cm houfnice, nyní označované jako M.14, pobřežní baterie č. 1 až 3 (kusy č. 3, 4 a 2), ale nikdy na pobřeží nepůsobily a navzdory své přepravní složitosti putovaly po různých bojištích, např. v roce 1916 baterie č. 1 a 3 pod německým velením ostřelovaly francouzské forty v pověstné krvavé bitvě o Verdun. O jejich podílu na tomto masakru netřeba pochybovat, vždyť mohly posílat své granáty o hmotnosti 1000 či 808 kg na vzdálenost až 12,7 nebo 14,6 kilometru. Na konci války střílely proti italským vojskům v Korutanech a po jejím ukončení se staly jejich kořistí. Následující čtveřice 42cm houfnic, které dostaly označení M.16, se stavěla již v mobilním provedení podle konstrukce 38cm houfnice M.16 s přepravou C-vlaky benzino-elektrických souprav Daimler. Jejich rozměrné ložiště se ovšem nerozkládalo na dvě, ale čtyři části, takže vyžadovalo navíc dva čtyřkolové vozy. Celkovou hmotnost zbraně v palebné pozici se podařilo snížit při zachování balistických vlastností na 112,7 tuny a její montáž již nevyžadovala těžký portálový jeřáb o nosnosti 40 tun jako u pobřežního provedení, ale postačily čtyři hřebenové zdviháky dimenzované na 10 tun. První dvě 42cm houfnice M.16 byly v Plzni dokončeny v polovině roku 1916 a na jeho konci absolvovaly dálkové střelby v maďarském Hajmaskéru, druhá dvojice byla v lednu 1917 odeslána do Vídeňského Nového Města ke kompletaci s benzino-elektrickými tahači. V tomto roce se pak již houfnice plně zapojily do bojů, především na italské frontě, přičemž organizačně podléhaly 1. a 8. těžkému dělostřeleckému pluku jako jeho 5. a 13. baterie. Od jara 1918 působily části obou baterií na francouzské frontě, společně s 38cm houfnicemi M.16, ve prospěch německé 7. a 18. armády. S jejich drtivou palbou se seznámilo město Saint Quentin a od léta opět Verdun. Jedna ze 42cm houfnic M.16, nazvaná Gertrud, se zde stala posledním rakouským dělem, které si za války vystřelilo, a to 5. listopadu 1918 v osm hodin Houfnice 42 cm M.16 se zakopaným ložištěm, připravená k nabití (závěr otevřen) 40

41 V ÍTĚZNÝ POCHO D TĚŽKÉ ARTILERIE E VROPOU ráno. Stala se pak kořistí Francouzů, dvě další získali Italové a poslední, která se opravovala v Rábu, si odvezli v roce 1919 při svém výpadu do Maďarska Rumuni. Dodnes ji ukazují nekompletní ve svém vojenském muzeu v Bukurešti. V Plzni byly objednány také čtyři kusy 42cm houfnice M.17, což byla vylehčená (104 tun) varianta se zjednodušenou lafetou, převozná na čtyřech vozech s elektrickými motory na nápravách. Všechny čtyři lafety se sice podařilo dokončit, ale první hlaveň již do konce války nastřelování neabsolvovala. Jedna ze čtyř 42cm houfnic M.16 dostala při opravě nové ložiště a vrátila se s ním na italskou frontu, takže fakticky představovala prototyp M.17. První objednaná 42cm houfnice M.17, výrobní č. 9, si již nezabojovala a zůstala v majetku firmy jako památník její zbrojní slávy. Stála v montážní hale po celé meziválečné období a čas jejího bojového nasazení přišel až v roce 1940, kdy se jí ujala německá armáda. Jak už bylo řečeno, vzorem pro mobilní houfnice 42 cm M.16 a M.17 se staly 38cm houfnice M.16. Ty vznikly na přímý popud Karla Škody po jeho prohlídce bojiště ve Francii a Belgii, kde působily škodovácké 30,5cm moždíře M.11. Zde došel k názoru, že bude třeba vyvinout ještě výkonnější dělo o dostřelu 15 kilometrů, ovšem stejně pohyblivé jako mnohem menší moždíř. Po návratu vybídl 26. června 1915 hlavní dělostřelecké konstruktéry firmy bratry Dirmosery Oswalda, specialistu na hlavně, a Richarda, zabývajícího se lafetami, aby do měsíce připravili projekt této zbraně. To se skutečně podařilo. Škoda na vlastní riziko s požehnáním ministra války Krobatina nechal pak za přísného utajení tento projekt realizovat rovnou ve dvou kusech. Tak vznikla 38cm (d/17) houfnice M.16, jejíž první kus, nazvaný Barbara podle patronky dělostřelců, byl na Bolevci nastřelen 21. ledna 1916 a druhý, Gudrun, o dva měsíce později. Požadavek pohyblivosti byl řešen ve spolupráci Škodových závodů a automobilky Austro- -Daimler, kde opět hrál vedoucí roli Ing. Ferdinand Porsche. Dělo, které v palebné poloze mělo hmotnost 81,7 tun, se při přesunu rozkládalo na čtyři díly hlaveň (hmotnost 20,7 tuny!), kolébku s lafetou, levou a pravou část ložiště a nakládalo na čtyřnápravové podvozky tak, aby nápravový tlak nepřekročil 10 tun. Každý tento podvozek byl zapojen za čtyřkolový tahač s motorem o výkonu 110,4 kw, který však nepoháněl přímo kola, ale roztáčel elektrický generátor, dodávající proud pro elektromotory zadních kol traktoru a všech kol dělového podvozku. Díky tomuto řešení se tato benzino-elektrická souprava, nazvaná C- vlak a složená z traktoru o hmotnosti devět tun a přívěsu o 33 až 38 tunách, dokázala pohybovat po silnici rychlostí až 16 km/hod a vyšplhat se po 25% stoupání. Když se pak namontovala kola s okolkem, mohla se houfnice i s traktory zapřáhnout za lokomotivu a přesunovat se po železnici jako vlak rychlostí 27 km/hod. Dvě první 38cm houfnice M.16 byly ihned po vyzkoušení přepraveny po železnici do Terstu a odtud v březnu a dubnu 1916 vyrazily do hor na tyrolskou frontu, přičemž musely překonávat průsmyky ve výši až 1600 metrů, aby zaujaly pozice proti italským vojskům. V rámci rakouské jarní ofenzivy pak obě 15. května 1916 zahájily palby na dané cíle spolu se třemi 42cm houfnicemi M.14 a četnými moždíři ráže 24 a 30,5 cm. Účinek jejich palby na maximální vzdálenost granáty o hmotnosti 740 kg byl drtivý jak proti italským pevnostem, tak i shromaždištím vojsk, kde rozsévaly smrt jejich šrapnely. Risk, který provázel jejich vznik, se vyplatil, a tak bylo ihned objednáno dalších 14 kusů, avšak do konce války se jich 41

42 ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ VE SVĚTĚ podařilo dokončit pouze osm. Vedle italské fronty působily jednotlivé 38cm houfnice M.16 v roce 1918 také pod německým velením ve Francii a Belgii, přičemž čtyři z nich tam zůstaly u 17. armády až do konce války v listopadu. Houfnici č. 6 bylo po válce povoleno Rakousku si ponechat, a tak je dodnes k vidění v Heeresgeschichtliches Museum ve vídeňském Arsenalu. Vedle 38cm houfnice M.16 byl ve stejné době vyvíjen také stejně konstruovaný dalekonosný kanon ráže 24 cm (d/40) o dostřelu 26,3 km granátem o hmotnosti 217 kg. Na rozdíl od houfnic, které střílely strmé palby horní skupinou úhlů (náměr ), střílel přímé palby v rozsahu náměru 10 42,5. Vzhledem k tomu, že houfnice měly prioritu, byly dva kusy těchto kanonů objednány až 15. prosince 1915 a jejich hlavně se pak nastřelovaly na Bolevci 7. listopadu a 19. prosince 1916, dalších sedm později objednaných se již nepodařilo za války dokončit. Jelikož měl obdobnou hmotnost 79,1 tuny, používal 24cm kanon M.16 stejnou lafetu a ložiště jako 38cm houfnice M.16, přičemž tyto umožňovaly díky dvěma ložiskům čepů uložit do této lafety buď kolébku s hlavní kanonu, nebo houfnice. Přepravu zajišťoval stejný benzino-elektrický vlak Daimler. Dva první vyrobené 24cm kanony M.16 se zapojily do bojů na italské frontě koncem roku 1917 za rakouské ofenzivy, kdy zajišťovaly daleké palby proti nepřátelským bateriím i jiným důležitým cílům. Jeden z nich, tvořící 4. baterii 1. těžkého dělostřeleckého pluku, pak na jaře 1918 bojoval v rámci 5. německé armády u Verdunu. Po válce nechala československá armáda dokončit v Plzni šest rozpracovaných 24cm kanonů M.16 a zavedla je do své výzbroje jako vzor 16, přičemž pro ně v Rakousku nakoupila 32 benzino-elektrických souprav. Svého ostrého nasazení se tyto kanony dočkaly až za 2. světové války, ovšem tehdy již v německých rukou. C-vlak se zapřaženým lafetovým vozem 42cm houfnice M.17 42

43 A RZENÁL MO NARCHIE SE RO ZBÍHÁ PO E VROPĚ Poslední typ škodováckého těžkého děla 21cm moždíř M.18 se již za 1. světové války nasazení nedočkal. Měl být odpovědí na úspěšný německý moždíř stejné ráže, ale jeho vývoj se protahoval od roku 1916, kdy sice vznikly dva prototypy na kolové lafetě, avšak nevyhověly daným požadavkům. Nakonec byla jeho lafetace přepracována podle příkladu 30,5cm moždíře M.16 tak, aby se mohl přepravovat za tahačem rozložený na dva díly, lafetu s hlavní a ložiště, nebo na šest dílů, naložených na kárách pro horský transport. Ložiště umožňovalo střelbu v rozsahu odměru 360 a náměr měl na moždíř nezvykle velký, od 4 do + 71,5, takže mohl svým 135 kg těžkým granátem vést palby v širokém rozsahu na vzdálenost až 10 kilometrů. Vzhledem k tomu, že celou rozpracovanou sérii o 18 kusech přebírala po válce až československá armáda a že za 2. světové války nebyl německou armádou, která je získala, šířeji bojově použit, nelze zhodnotit, jak úspěšná zbraň to byla. Arzenál monarchie se rozbíhá po Evropě Konec války v listopadu 1918 znamenal pro podunajské císařství Rakousko-Uhersko nejen porážku, ale i jeho naprostý rozpad. Značné části jeho území anektovaly Itálie a Rumunsko, vlastní historické země Rakousko a Maďarsko se staly republikami, zbytek se osamostatnil a vzniklo Československo, Polsko a Jugoslávie. V rámci poválečných mírových smluv byly Rakousku a Maďarsku povoleny pouze omezené ozbrojené síly, takže valnou většinu výzbroje rakousko-uherské armády a námořnictva si rozdělily vítězné státy jako válečnou kořist či součást reparací. Nově vzniklé slovanské státy získaly pouze to, co zbylo, ovšem co se týče dělostřelecké techniky, Československo brzy mohlo díky Škodovým závodům v Plzni, kde se nahromadilo mnoho rozpracovaných a opravovaných děl, svoji vznikající armádu velmi solidně vybavit. Největší krajíc si však ukrojila Itálie, která se rázem stala největším uživatelem děl původem ze Škodových závodů a to nejen zde vyrobených, ale i typu Škoda produkovaných zčásti či kompletně v dalších rakousko-uherských dělovkách. Vedle početného polního a horského materiálu mohla zařadit do své výzbroje i lodní a pobřežní materiál, který se nacházel na svých pozicích a základnách v Istrii, neboť celá tato část jadranského pobřeží až po Fiume (dnes chorvatská Rjeka) se stala součástí Italského království. Silný italský průmysl samozřejmě dokázal vlastní armádu zásobovat dělostřeleckým materiálem, většinou vyráběným ve francouzské či britské licenci, ale jeho produkce za války i v následujícím meziválečném období nebyla nijak oslňující ani co do objemu, ani co se moderních konstrukcí týče. Itálie proto ve velkých meziválečných konfliktech, ve kterých se angažovala válka v Etiopii či občanská válka ve Španělsku, hromadně nasadila škodovácká děla. Do 2. světové války pak vstupovala italská armáda s velmi zastaralým dělostřeleckým polním parkem, kde pouze malé procento tvořily domácí moderní typy, jejichž výroba se teprve rozjížděla. Přehled italského polního dělostřelectva z 1. října 1939, tedy měsíc po tom, co vypukla 2. světová válka, uvádí celkem kusů ráže 75 až 420 mm (v Itálii se ráže děl označovala v milimetrech), z čehož 3674 kusů bylo typu Škoda z doby 1. světové války. Jak vidno, tvořila škodovácká děla více než třetinu tohoto arzenálu, který se zapojil do bojů od 10. května 1940, kdy Itálie zahájila po boku Německa útok na Francii. 43