40 LET CHRÁNĚNÉ KRAJINNÉ OBLASTI ŠUMAVA

Transkript

1 40 LET CHRÁNĚNÉ KRAJINNÉ OBLASTI ŠUMAVA 40 LET CHKO ŠUMAVA 1

2 Mapa Železné Rudy z poloviny osmnáctého století. Letecký snímek Železné Rudy z roku ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY CHKO ŠUMAVA: Chráněnou krajinnou oblast Šumava vyhlásilo Ministerstvo školství a kultury výnosem č /63 v rozloze ha. V roce 1975 Ministerstvo kultury ČSR výnosem 5954/75 upravilo podmínky ochrany přírody v tomto území. V březnu roku 1991 vyhlásila vláda ČR nařízením 163/1991 Národní park Šumava uvnitř dosavadní CHKO. Od této doby je rozloha CHKO Šumava nepokryté územím národního parku ha. V této rozloze je zahrnuto 27,4 % zemědělské půdy ( ha, z toho orná 9 tisíc ha, louky a pastviny 11 tisic ha), 57,6 % lesní půdy ( ha) a 0,4 % zastavěné půdy (404 ha). Pralesovité porostní zbytky zaujímají cca 0,3 % rozlohy CHKO, ostatní plochy a sukcesní stádia cca 15% plochy. Rozpětí nadm. výšek se pohybuje od 498 (Víteň) do 1362 m (Boubín). Počet obyvatel je cca (tj. asi 22 obyv. /km 2 )a počet evidovaných domů cca Pavel Hubený 2 40 LET CHKO ŠUMAVA

3 ÚVODNÍK ČTYŘICET LET CHKO Chráněná krajinná oblast Šumava je, měřeno délkou lidského života, právě v nejlepším produktivním věku. A zatímco pro lidské pokolení byla druhá polovina minulého století v českém pohraničí obecně, a tady o to víc, velmi obtížná, strastiplná a pro dnešní mladou generaci i těžko pochopitelná, šumavské přírodě dlouholetá existence železné opony objektivně přinesla mnoho pozitivního. Středoevropská krajina, kterou člověk po staletí ovlivňoval, byla na dlouhá desetiletí téměř zbavena lidských aktivit. Ani často kruté mocenské zásahy rozsáhlá vojenská cvičiště, budování mohutných signálních stěn u státní hranice či nevzhledných vojenských objektů pro pohraničníky nemohly totiž krajinu ovlivnit tak, jako člověku přirozené budování rodinných sídel, farem, soukromých penzionů, rozvoj turistiky a další formy smysluplného lidského podnikání. Uprostřed Evropy tak vznikl ojedinělý, souvislý přírodní celek, plný sukcesních stádií různého stupně vývoje, jenž nemá jinde obdoby a který je uznávanými světovými odborníky ceněn podobně jako známá šumavská rašeliniště či ledovcová jezera. I funkcionáři minulého režimu si v době mírného uvolnění socialistických opasků, tj. v šedesátých letech uvědomili, že jde o krajinu i přírodu jedinečnou a výnosem Ministerstva kultury ČSR vyhlásili na konci roku 1963 CHKO. Pro ochránce přírody to ale tehdy bylo trochu Pyrrhovo vítězství. Zásady ochrany v CHKO ležely na bedrech tzv. Poradního sboru, který se scházel nepravidelně a měl pouze poradní hlas. Na rozhodování úřadů měl jen nepatrný vliv. I po roce 1970, kdy okresní národní výbory zřídily správy CHKO v Sušici a později ve Vimperku, chyběly několika profesionálním zaměstnancům zcela základní kompetence. O to víc je z dnešního pohledu nutné ocenit jak pečlivě vedenou dokumentaci území a shromažďování odborných informací, tak i postupné budování naučných stezek, terénních stanic a dalšího vybavení pro turisty. Takový rozvoj v mezích zákona byl často prosazován za skřípění zubů státní moci vždyť šlo o turistiku provozovanou na pevné hrázi míru a socialismu. Postupný profesionální růst choškařů a dobrá znalost i orientace v krajině vyvrcholily v podobě návrhu Biosférické rezervace Šumava zapsané v roce 1990 do seznamu UNESCO v Paříži. Inu, štěstí (i doba) přály připraveným. Od roku 1991, s vyhlášením nejcennějších částí Šumavy národním parkem, se většina diskusí přesunula právě na park a problémy CHKO poněkud ustoupily do pozadí. Přesto se správci CHKO, spojeni se správci parku do jedné organizace (pozn.: tento model je v ČR ojedinělý, vychází ale z logického členění Šumavy) dočkali od roku 1992 konečně odpovídajících kompetencí. Za stovky každoročních konkrétních rozhodnutí nesou i odpovídající odpovědnost. V praxi to samozřejmě přináší řadu drobných i silnějších střetů s přirozenými lidskými zájmy a aktivitami. V ochraně přírody tomu pravděpodobně nemůže být a nebude jinak. Taková je zkušenost u solidně vedené státní správy v ochraně přírody ve všech vyspělých zemích. V době restitucí, privatizace i hledání vhodné polohy pro podnikání to je o to složitější. Přesto je na Šumavě za uplynulých 12 let vývoje demokracie ono přirozené lidské snažení i rozhodování ochrany přírody vidět. Jen člověk s hodně temným pohledem na svět ignoruje pozitivní posun v krajině při pohledu na šumavské stavby či pasoucí se dobytek na stráních. O něco méně výrazný je zatím posun v myšlení lidí. Téměř každý sice veřejně deklaruje svůj opravdový vztah k přírodě, jakmile má ale přizpůsobit projekt vlastní garáže nebo rodinného domku, už je problém. I v této oblasti ale konfliktů v posledních letech ubývá. Co chošce popřát do dalších let? Vedle pevného zdraví organizace, neboť i organizace by měla být zdravá, snad právě stále lepší symbiózu vzácné krajiny a přírody s lidmi, kteří ji ovlivňují. Jak s trvale žijícími šumaváky, tak i s přijíždějícími lufťáky. Co bych jí naopak nepřál? Lhostejnost a špinavé podnikání, které chce krajinu jen ždímat a nic jí nevracet. Šumava může a mnohde jsme toho svědky přinést lidem dobrou práci, prosperitu, pohodu i zdraví. Jen musíme znát míru a mít v sobě pokoru tak jak je znali a měli naši předci. Ing. Ivan Žlábek ředitel Správy NP a CHKO Šumava 40 LET CHKO ŠUMAVA 3

4 NEŽIVÁ PŘÍRODA Krystalické břidlice z povodí Otavy. GEOLOGICKÁ STAVBA Šumavu tvoří moldanubické horniny staré zhruba milionů let. Lze je rozdělit na dvě skupiny: První z nich, moldanubikum, je tvořené přeměněnými horninami, převážně krystalickými břidlicemi. Druhým je moldanubický pluton, budovaný starými hlubinnými vyvřelinami. Ve středně až silně metamorfovaných krystalických břidlicích moldanubika najdete zejména pararuly a migmatity, které místy prostupují vložky kvarcitů, erlanů nebo krystalických vápenců. V oblasti Královského hvozdu na severozápadě přecházejí pararuly přes svorové ruly do muskovit-biotitických svorů. Větší část moldanubika je typická stejnorodou podobou hornin a proto je zařazována do tzv. jednotvárné skupiny. Naproti tomu leží na jihovýchodě pestrá skupina moldanubika, ve které je mnohem rozmanitěji zastoupen krystalický vápenec, erlan, grafitické břidlice, amfibolit a jiné horniny. V oblasti Černé v Pošumaví například najdete lom na krystalický vápenec, ve kterém Správa CHKO objevila krasové jeskyně, nedaleko vápencového lomu stojí důl na již netěžená ložiska grafitu. V některých oblastech krystalických břidlic, které byly silně přeměňovány průniky vyvřelin, se vytvořily žíly zlatonosných křemenů. Vedle zlata jsou zde hojněji zastoupeny i jiné prvky, jako například wolfram. Zóny tohoto zrudnění najdete zejména v oblasti mezi Řetenicemi, Kašperskými Horami a Rejštejnem, dále mezi Velkým Babylonem, Hořejším Krušcem a Mochovem. Zlato se tu z kvartérních náplavů Otavy a jejích přítoků rýžovalo zřejmě už před naším letopočtem, těžba z primárních ložisek pak vrcholila ve 13. a 14. století. Ještě však na konci 20. století se kašperskohorské ložisko jevilo jako zajímavé pro těžbu. Odpor místních obyvatel a přísné podmínky ochrany přírody a krajiny však této těžbě zabránily. Moldanubický pluton vytváří ucelené masivy granitu, v CHKO Šumava je nejvýraznějším masivem Vyšebrodsko a masiv Plechého. V oblasti Želnavy tvoří mohutné těleso porfyrický durbachit. Vyvřelé horniny se rozpadají lépe než krystalické Foto: Markéta Rudlová břidlice a také lépe uvolňují své chemické prvky do prostředí. Tento vliv se projevuje i ve stavbě biotopů a jejich schopnosti vyrovnávat se se změnami prostředí. Nejnáročnější podmínky pro život vegetace tak poskytují křemenné svory a křemeny prostoupené migmatity, lepší podmínky poskytují místa s vložkami erlanů a krystalických břidlic a také masivy vyvřelin. Půdy, zvětralinový plášť a sedimenty pocházejí převážně ze čtvrtohor, starší zvětraliny jsou vesměs zničeny erozním působením vod, mrazu a ledu v období dob ledových a meziledových. Současné kvartérní uloženiny tvoří zejména svahové uloženiny vytvořené soliflukcí, dále říční a potoční uloženiny šterkopísků a písků. Nejrozsáhlejším prostorem říčních sedimentů je vltavická brázda, bohužel většina sedimentů je dnes zanořena pod hladinu Lipenské nádrže. V nivách toků, zejména v oblastech mrazových kotlin, ale také na prameništích a na náhorních planinách nebo v bezodtokých pánvích, vznikla místy i značně mohutná rašeliniště. Přírodu CHKO Šumava vedle horninového prostředí ovlivňují i zlomové struktury, ve kterých převažuje směr západoseverozápadní až východojihovýchodní. Většinou tyto zlomy souvisejí s alpinským vrásněním a vytvořily se v třetihorách a na počátku čtvrtohor. Některé zlomové struktury využily řeky k tvorbě hluboce zaříznutých kaňonovitých koryt, jindy jsou zlomy vnějšímu pozorovateli téměř skryty. Při modelování povrchu Šumavy totiž vedle pohybů na zlomech, proti němuž vedla intenzivní práci eroze vodou, modelování hornin mrazovým větráním nebo modelací větrem, hrála svou roli i plastická tektonika celých masivů, tvořená prohyby a vyklenutími různých řádů. Proto Šumavu tvoří převážně mírně zvlněné horské hřbety oddělené mělkými údolími. V nich pak říční eroze vyhlodala kaňony nebo jednostranně zaerodovaná skalnatá údolí, přitom na erozi vystavených svazích zůstaly trčet výrazné skalní suky odolných hornin obklopené často kamennými moři nebo suťovými svahy. Pavel Hubený 4 40 LET CHKO ŠUMAVA

5 Klimatické podmínky Šumavy lze charakterizovat jako chladné, vlhké, se znaky rozhraní mezi vlivy oceanickými a kontinentálními. V Quittově klimatickém členění (1977) je řazena do chladné oblasti, mírně chladného až chladného horského regionu, pouze nejníže položená údolí spadají do mírně teplé oblasti a do mírně vlhkého až velmi vlhkého vrchovinného regionu. Rozdíly průměrných teplot jsou díky velkému rozdílu nadmořských výšek zřetelné a ovlivňují veškerou biotu. V 750 m nad mořem je průměrná teplota kolem 6 o C, ve 1300 m však už jen 3 o C. Náhorní planiny, mísovitá a inverzní údolí se vyznačují však lokálně extrémnějšími teplotními podmínkami. Například průměrná teplota Kvildského potoka pod Jezerní slatí, cca 1050 m n. m., činí 2 o C. Měření extrémních teplot v těchto lokalitách naznačují, že zejména zimní minima klesají běžně 5 až 10 o C (v extrémech i více) pod úroveň teploty okolní vzdušné masy. Maxima ji však mohou rovněž o 1 o až 2 o C převyšovat efekt osluněného a před větrem chráněného údolí. A tak rozdíly v teplotách dna údolí a několik set metrů vzdáleného svahu či vrcholu dosahují v jednom dni 5 o C až 25 o C! Příkladem rozložení extrémně nízkých inverzních teplot může být 25. leden 2000: Minimální teplota Jezerní slati klesla na -35,5 o C. Údolí Křemelné u Zhůří na hranici CHKO (900 m n. m.) nebylo nijak výrazně teplejší. Zde jsme naměřili -34,1 o C. Ve stejný den byla minimální teplota na vrcholu Jezení hory (1340 m n. m.) jen -6,8 o C, u zamrzlé hladiny Černého jezera pak -19,3 o C. V Klatovech (420 metrů nad mořem) bylo -13 o C. Teplotní charakteristiky jsou rovněž odlišné na severozápadní a jihovýchodní části území. Průměrná teplota vnitrozemského a jihovýchodního okraje Šumavy je o 0,5 až 0,8 stupně C vyšší než průměrná teplota ve stejné nadmořské výšce na návětrné straně pohoří. Podobné je i rozdělení srážek. Nejnižší srážkové úhrny zjistíme na severovýchodním okraji Šumavy ( mm za rok), v blízkosti hraničního hřbetu, na centrální Šumavě a v severozápadní části Šumavy množství srážek překračuje 900 mm za rok a v nadmořských výškách kolem 1100 m n. m. dosahuje kolem 1500 a 1600 mm. I na nejvlhčích místech jsou roční úhrny značně rozdílné. Například z historických záznamů z Březníku u Modravy je zřejmé, že roční úhrn může být jen 915 mm, zatímco maximum v jiném roce dosáhne mm. Na území CHKO Šumava padají pravděpodobně nejvyšší srážky na vrcholu Jezerní hory, kde v roce 1999 spadlo dokonce extrémních 2700 mm. Průměrné hodnoty se tu však pohybují kolem 2000 mm za rok. O 20 m vyšší vrchol Boubína zdaleka takových srážkových úhrnů nedosahuje. Ale i v tomto plošném rozdělení srážek jsou lokální výjimky, tvořené zejména srážkovými stíny. Mezi typické lokality s výskytem tohoto jevu patří oblasti Stašské kotliny, Novohuťské kotliny, Horní Vltavice a Zátoně, Milešic a Záblatí. Viníkem je převažující západní vzdušné proudění. Změní-li se ovšem na méně časté severo-jižní, mohou zde spadnout extrémně vysoké srážky. Tak tomu bylo v srpnu 2002, kdy během 3 dnů spadlo přes 400 mm srážek. Nejvíce srážek prší v červnu a červenci, na návětrných svazích hor zjistíme ještě podružné maximum ročního chodu srážek v prosinci. Podíl zimních srážek činí v nižších polohách 20%, v horách však až 40%. Tam sněhová pokrývka leží průměrně dnů a její mocnost se pohybuje kolem 100 až 150 cm. Nejsou vyloučeny extrémní situace, kdy výška sněhu dosáhne 300 až 400 cm. Ty se vyskytovaly i v nižších polohách (kolem 1000 m n. m.) zřejmě častěji v tzv. malé době ledové v polovině 19. století. Na sníh a dobu jeho trvání KLIMA NEŽIVÁ PŘÍRODA na zemském povrchu jsou bohatší severozápadní, návětrné a vysoké horské polohy. Méně sněhu a po kratší dobu leží v severovýchodní části CHKO Šumava a v podhůří. Šumava nepatří k právě větrným pohořím. Je například nevhodná pro výstavbu větrných elektráren, které potřebují co možná trvalý tah větru kolem 4 m/s. Vyhlášená je však extrémními vichřicemi, u nichž se nárazy větru pohybují sice jen mezi 30 až 40 m/s, nelze však zanedbat jejich pustošivý efekt. Nárazy větru kolem 30m/s a vyšší se ve vrcholových partiích Šumavy mohou objevovat 1 až 5 za rok, přesto ničivé jsou jen některé z nich. Zejména takové, které pronikají do otevřených porostních stěn lesů, které působí nad zamokřenými nebo podmáčenými lesy nebo větry s výraznou turbulencí (někdy nazývané přepadavými větry). Klima Šumavy není oddělené od evropského klimatu, podléhá tedy změnám a oscilacím stejně jako klima celé Evropy. Pro něj je typické v posledních desetiletích postupné zvyšování průměrné roční teploty, hromadění sněhové pokrývky spíše v závěrečné fázi zimy a extrémní teploty na počátku léta. Jedním z významných fenoménů klimatu je i chemické složení vzduchu a jeho reakce s přírodním prostředím. Pro Šumavu je typické, že leží ve značné vzdálenosti od průmyslových center a velkých měst, nebyla tedy nijak významně exponována přímými emisemi škodlivin do ovzduší. Imise ji ovlivňují a ovlivňovaly spíše dálkovými přenosy. Mezi opravdu ničivé imise patřily oxidy síry, jejichž množství postupně gradovalo od počátku 20. stol. do konce 80 let., od té doby postupně klesá. Pozvolnější gradaci, nicméně trvalou, zaznamenáme u oxidů dusíku. Ještě v polovině 90. let ročně pršely 1 až 3 g síry/m 2 (v roce 1999 je to už pod 1 g/m 2 /rok), oxidů dusíku to bylo kolem 15 20g/m 2 /rok (čistého dusíku cca 15 20kg/ha). Tyto vlivy, které acidifikovaly jinak už dosti kyselé přírodní prostředí, vyplavily z půd většinu živin, zejména Mg a Ca. Ty jsou dnes postupně nahrazovány zejména rozpadem hornin a rozpadem dřevin, do kterých se absorbovaly v posledních 50 až 150 letech. Pavel Hubený Bouřkové mraky jsou projevem vertikálního proudění vzduchu nad Šumavou. 40 LET CHKO ŠUMAVA 5

6 PŘÍRODNÍ KRAJINA NÍZKÉ ROZLIŠENÍ Náhorní planinu Jezerní hory porůstají pralesovité klimaxové smrčiny. PŘIROZENÁ LESNÍ VEGETACE Většina lesních porostů byla v poměrně hustě osídlené krajině CHKO pozměněna lidskou činností a přirozené typy lesní vegetace se zde dochovaly zpravidla jen ostrůvkovitě. I přesto zde máme stále jedinečnou možnost shlédnout pozoruhodné zbytky přirozených místy až pralesních porostů, jejichž význam dalece přesahuje rámec celého regionu. Přirozená lesní vegetace na území CHKO zahrnuje v prvé řadě zonální lesní společenstva, která víceméně odpovídají výškovým vegetačním stupňům a se stoupající nadmořskou výškou na sebe přibližně navazují. Kromě nich jsou v území zastoupeny i jednotky azonální lesní vegetace, které se utvářely na stanovištích s extrémními půdními poměry. Jedná se v prvé řadě o nejrůznější lesní mokřady na stanovištích ovlivněných podzemní vodou a dále o lesní porosty na balvanitých půdách s vysokým obsahem skeletu a na skalních výchozech. Tato lesní společenstva se pak objevují na odpovídajících stanovištích v různých nadmořských výškách bez ohledu na průběh vegetačních stupňů. ZONÁLNÍ LESNÍ VEGETACE Acidofilní doubravy (sv. Genisto germanicae-quercion) Acidofilní doubravy zasahují na území CHKO pouze okrajově v nižších polohách Šumavského předhůří a do dnešní doby se prakticky nezachovaly. Většina lesních porostů tohoto typu byla buď zcela přeměněna na smrkové kultury nebo odlesněna a v současné době se na jejich místě nachází zemědělsky využívané pozemky. Společenstva acidofilních doubrav byla poměrně chudá a od společenstev bikových bučin se příliš nelišila. Ve stromovém patře byl pravděpodobně hojně zastoupen dub zimní (Quercus petraea), místy s příměsí břízy, lípy či borovice, dle podmínek stanoviště. V bylinném patře převládaly běžné acidofilní druhy. Pro náhradní společenstva kyselých doubrav v povodí Úhlavy je dnes charakteristický značný výskyt ostružiníků ze skupiny Rubus fruticosus. Acidofilní bikové bučiny (sv. Luzulo-Fagion) Bikové bučiny zřejmě tvořily nesouvislou přechodnou zónu 6 40 LET CHKO ŠUMAVA

7 PŘÍRODNÍ KRAJINA mezi kyselými doubravami a pásmem květnatých bučin. Převažovaly spíše v nižších polohách v oblastech s méně členitým reliéfem a povlovnými svahy. Jejich nejnižší výskyt v severozápadní části CHKO je například udáván z poloh kolem 600 metrů. Odtud pak souvisle, s vtroušenými ostrůvky ochuzených květnatých bučin, vystupují do vyšších poloh, místy až do nadmořské výšky 900 metrů. Z dalších oblastí CHKO byly vymapovány například v okolí Vimperka a Kratušína. Pravděpodobně by původně zahrnovaly až cca 20 % rozlohy CHKO. Stromové patro bikových bučin tvořil buk lesní (Fagus sylvatica) s kolísající příměsí jedle bělokoré (Abies alba) a smrku, v nejnižších polohách i dubu letního (Quercus robur) a dubu zimního. Bylinné patro je dosti chudé, většinou v něm převládají acidofilní druhy jako metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus). Z druhů charakteristických pro bučiny se zde vyskytuje především věsenka nachová (Prenanthes purpurea), častěji se objevují i druhy nižších poloh jako lipnice hajní (Poa nemoralis) nebo jestřábník zední (Hieracium murorum). Květnaté bučiny a jedliny (sv. Fagion, podsv. Eu-Fagenion, Galio-Abietenion) Květnaté bučiny byly původně převládajícím typem zonální lesní vegetace v území, především pak v jeho jihovýchodní části. V severozápadní části CHKO, ale například i na severních svazích Boubínské hornatiny, převládaly pak v mnoha porostech jedle a lesní vegetace tohoto typu bývá označována jako květnaté jedliny. V oblasti Královského Hvozdu se květnaté bučiny vyskytovaly jen roztroušeně na menších plochách. Květnaté bučiny zůstaly dodnes zachovány na řadě lokalit ve velmi přirozeném stavu. Nejcennější jsou porosty pralesního charakteru zejména v oblasti Chlustova, v Boubínské, Želnavské a Svatotomášské hornatině. Květnaté bučiny jsou obvykle vázány na výraznější reliéf v rozsahu nadmořských výšek přibližně m. Stromové patro je tvořeno převážně bukem, s příměsí jedle, smrku, případně i klenu (Acer pseudoplatanus). Zastoupení jednotlivých dřevin je přitom různé v závislosti na podmínkách stanoviště. Bylinné patro květnatých bučin je obvykle velmi bohaté s převahou náročnějších druhů, které mají vyšší požadavky na obsah živin a také potřebují příznivou půdní vlhkost. Patří mezi ně především kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kostřava lesní (Festuca altissima), mařinka vonná (Galium odoratum), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), vraní oko čtyřlisté (Paris guadrifolia) nebo bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). Společenstva květnatých bučin a jedlin byla popsána v řadě asociací, z nichž v oblasti Šumavy a Pošumaví byly zaznamenány zejména as. Dentario enneaphylli-fagetum, Festuco altissimae-fagetum a Abietetum hercynicum. Acidofilní horské bučiny (sv. Luzulo-Fagion) Floristicky chudá společenstva horských bučin tvoří nejvyšší část bukového vegetačního stupně na přechodu mezi květnatými bučinami a klimatickými srmčinami. Svým výskytem jsou soustředěny především v oblasti šumavských plání odkud zasahují na hřebenové partie Královského Hvozdu a východním směrem k masivu Boubína, v nadmořských výškách přibližně nad 900 metrů. Přirozený charakter acidofilních bučin zůstal na území CHKO zachován pouze na některých lokalitách, všeobecně známé jsou například porosty v okolí Boubína nebo v oblasti Královského Hvozdu. Stromové patro kyselých horských bučin je tvořeno zejména bukem a smrkem, s příměsí jedle a javoru klenu. Výskyt smrku je pro horské acidofilní bučiny charakteristický v celém jejich rozsahu, jeho kvantitativní zastoupení se s rostoucí nadmořskou výškou zvyšuje. Druhově chudé bylinné patro zahrnuje zejména běžné acidofilní druhy jako například metličku křivolakou (Avenella flexuosa), třtinu chloupkatou (Calamagrostis villosa) a brusnici borůvku (Vaccinium myrtillus), hojně se vyskytuje také šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pstroček dvoulistý (Majanthemum bifolium) a řada dalších druhů. V porostech se často objevují i druhy klimatických smrčin jako podbělice alpská (Homogyne alpina), vranec jedlový (Huperzia selago) nebo bika lesní (Luzula sylvatica). Druhy bučin jsou zde reprezentovány například věsenkou nachovou (Prenanthes purpurea) nebo kokoříkem přeslenitým (Polygonatum verticillatum). Klimatické smrčiny (sv. Piceion excelsae) Klimatické smrčiny jsou vázány na nejvyšší horské polohy v nadmořských výškách nad 1200 metrů. Na území národního parku jsou soustředěny zejména na hřebenové partie centrální části Šumavy v oblasti šumavských plání, dále pak na vrcholové partie Plechého a Smrčiny. Na území CHKO se vyskytují pouze v pohraničním hřebenu Královského Hvozdu, v masivu Můstku a jako izolovaná enkláva v podvrcholovém svahu Boubína v jihovýchodní části CHKO. V současné době jsou nejlépe zachovány přirozené porosty horských smrčin (as. Athyrio alpestris- -Piceetum) na svazích nad Černým a Čertovým jezerem. Stromové patro klimatických smrčin tvoří původní šumavský ekotyp smrku, v závislosti na podmínkách stanoviště s vtroušeným jeřábem. Bylinné patro je poměrně chudé a je tvořeno především acidofilními druhy. Často v něm převládá třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) spolu s brusnicí borůvkou (Vaccinium myrtillus), běžně se dále objevují sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), papratka alpinská (Athyrium alpestre) nebo vranec jedlový (Huperzia selago). AZONÁLNÍ LESNÍ VEGETACE Rašelinné a podmáčené smrčiny a jedliny (sv. Piceion excelsae) Rašelinné a podmáčené smrčiny představují druhý, poměrně hojný typ přirozených smrčin na Šumavě. Vyskytují se na podmáčených stanovištích s vysokou hladinou podzemní vody v nadmořských výškách nad 600 m. Můžeme je nalézt zejména v širokých plochých sníženinách šumavských plání, často v návaznosti na prameniště a v okolí rašelinišť. Podmáčené smrčiny jsou kromě toho hojně zastoupeny i v závěru kotliny Křemelné a podél horní Vltavy. Stromové patro rašelinných smrčin (as. Sphagno-Piceetum) je obvykle přirozeně rozvolněné až mezernaté. Původní ekotypy smrku na silně zamokřených stanovištích jsou zpravidla nižšího vzrůstu až silně zakrslé. V bylinném patře se vedle běžných druhů klimatických smrčin objevují často i druhy rašelinišť jako suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), ostřice ježatá (Carex echinata) nebo ostřice zobánkatá (Carex rostrata). V rozvolněných porostech rašelinných smrčin můžeme nalézt i některé světlomilnější druhy jako například orchidej prstnatec listenatý (Dactylorhiza longebracteata). Velmi vzácně, většinou při březích drobných potoků, zde roste i lesní orchidej bradáček srdčitý (Listera cordata). V podmáčených smrčinách (as. Bazzanio trilobatae-picee- 40 LET CHKO ŠUMAVA 7

8 PŘÍRODNÍ KRAJINA tum) byla v nižších polohách vedle smrku zpravidla dobře zastoupena i jedle. Bylinné patro je charakteristické vyšším zastoupením vlhkomilnějších druhů jako je dřípatka horská (Soldanella montana), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a zejména pak plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), která může místy vytvářet i poměrně rozsáhlé kobercovité porosty. Údolní olšiny (sv. Alnion incanae) Přirozené olšiny jsou charakteristické zejména pro podmáčené údolní polohy a do dnešní doby se zachovaly většinou jen ostrůvkovitě podél vodních toků. Poměrně přirozené porosty se přitom v mnoha potočních nivách vytváří spontánní sukcesí na místě někdejších lučních enkláv. Pro olšiny nižších poloh je charakteristická přítomnost olše lepkavé (Alnus glutinosa), z dalších druhů se ve stromovém a keřovém patře může vyskytovat i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus) nebo střemcha (Prunus padus). V poměrně bohatém bylinném patře můžeme nalézt například sasanku hajní (Anemone nemorosa), blatouch bahenní (Caltha palustris ssp. laeta), devětsil lékařský (Petasites hybridus), orsej jarní (Ficaria verna), dymnivku bobovitou (Corydalis intermedia), plicník tmavý (Pulmonaria obscura) nebo kopytník evropský (Asarum europaeum). Stromové patro horských olšin naproti tomu tvoří především olše šedá (Alnus incana), místy s vtroušeným smrkem, klenem či vrbou jívou (Salix caprea). V bylinném patře tohoto typu olšin se již objevuje řada horštějších druhů jako například oměj šalamounek (Aconitum calibotryon), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) nebo žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium). Reliktní bory (sv. Dicrano Pinion) Reliktní bory jsou v oblasti Šumavy nejlépe vyvinuty na silikátových skalách kaňonů v Povydří, dále podél Otavy a Losenice, kde několika ostrůvky zasahují i na území CHKO. Reliktní bory osidlují především izolovaná stanoviště skalních ostrožen a balvanitých sutí. Jejich rozloha nedosahovala ani 1% plochy CHKO. Oproti velmi chudému bylinnému patru s převahou acidofilních druhů, z nichž lze uvést například vřes obecný (Calluna vulgaris), metličku křivolakou (Deschampsia flexuosa) nebo méně častou kostřavu sivou (Festuca pallens), je bohatě vytvořeno patro mechové. Pro mechové patro je charekteristický výskyt epilitických druhů mechorostů: rody Grimmia, Racomitrium, Andreaea, Hedwigia, Tortella, Cynodontium. Z játrovek pak výskyt Diplophyllum albicans, Barbilophozia attenuata. Z terestrických druhů jsou charaktersitické Dicranum scoparium, D. spurium, Hypnum cupressiforme, Pleurozium schreberi. Vedle mechorostů jsou typickými průvodci reliktních borů také epilitické lišejníky, zvláště Umbilicaria hirsuta a Lasallia pustulata. Nejvyššího druhového bohatství dosahují dutohlávky (r. Cladonia). Suťové a roklinové lesy (sv. Tilio Acerion) Tento typ lesní vegetace je vázán na území s výrazně členitým reliéfem například hluboká zaříznutá údolí toků, prudké svahy, suťové rozpady na vrcholech a pod temeny kopců, žleby, rokle, apod. Vzhledem k obtížné dostupnosti pro lesní hospodaření si dosud na řadě lokalit uchoval dosti přirozený ráz. Těžištěm výskytu suťových lesů je pásmo květnatých bučin, od nichž se floristicky jen málo odlišuje. Stromové patro charakterizuje vysoký podíl javorů a jilmu drsného. Iva Bufková Původní smíšené horské lesy Šumavy lze spatřit v Boubínském pralese LET CHKO ŠUMAVA

9 PŘÍRODNÍ KRAJINA Podobně jako na rašeliništi Malý Polec byla v minulosti těžena rašelinná ložiska. Stopy po těžbě dnes pokrývá samovolně vzniklý les. Území CHKO je z větší části mnohem členitější a teplejší a také se vyznačuje celkově menším množstvím srážek v porovnání s vysoko položenými partiemi horské Šumavy na území národního parku. Rašeliniště se zde proto vyskytují především v místech přesahu horských úseků Šumavy do oblasti CHKO. Jedná se v prvé řadě o severní okraj šumavských plání v okolí Churáňova a Nových Hutí a také o okrajové části kotliny Křemelné a Horní Vltavy včetně přilehlých bočních údolí. Zejména v těchto oblastech se pak můžeme setkat s oběma typy ombrotrofních rašelinišť, tedy horskými i údolními vrchovišti, i s řadou minerotrofních rašelinišť, která se v podobě nejrůznějších rašelinných a ostřicových luk vytvořila na místě někdejších lesních mokřadů. Drobnější enklávy s lučními a lesními rašeliništi jsou kromě toho rozesety prakticky po celém území CHKO. Ombrotrofní rašeliniště neboli vrchoviště Vrchoviště představují snad nejnápadnější typ rašelinišť v území. Jsou obvykle vyklenutá a od svého okolí se nápadně odlišují svéráznou a pozoruhodnou vegetací. Označení těchto rašelinišť jako ombrotrofní vyjadřuje skutečnost, že jsou dnes RAŠELINIŠTĚ již sycena především vodou z atmosférických srážek. Nebylo tomu však vždy po celou dobu jejich vývoje. Prakticky všechna vrchoviště v území vznikala, přibližně na konci dob ledových a počátku holocénu, jako ostřicová minerotrofní rašeliniště. Ta byla sycená hlavně minerálně bohatší vodou z podloží a do stadia vrchovišť se dostala, za příznivých hydrologických a klimatických podmínek, teprve následným dlouhodobým vývojem. Na území Šumavy jsou obecně rozlišovány dva základní typy vrchovišť. V místech přesahu šumavských plání na území CHKO se nachází tzv. vrchoviště horského typu (slatě, německy Filzen), pro které jsou charakteristické porosty klečovitě vyhlížející borovice bažinné (Pinus x pseudopumilio). Ta je ovšem ve skutečnosti dávným (introgresivním) hybridem mezi kosodřevinou, tedy pravou borovicí klečí (Pinus mugo) a borovicí blatkou (Pinus rotundata). Protože na území CHKO nejsou přítomna velká činná horská vrchoviště s přirozeně vyvinutou nelesní centrální částí, zarůstá zde borovice bažinná obvykle celý povrch vrchoviště. Nelesní společenstva typická pro vrchoviště (zejména ze sv. Sphagnion medii) jsou zde přítomna většinou 40 LET CHKO ŠUMAVA 9

10 PŘÍRODNÍ KRAJINA buď jako fragmenty na okrajích vrchoviště nebo v místech poznamenaných lidskou činností, například borkováním nebo odlesněním. Klasickým příkladem je rašeliniště Malý Polec u Churáňova. Vrchoviště s keřovitými porosty borovice bažinné, podobná spíše horskému typu, se pak nachází i v závěru údolí Křemelné pod Pancířem v západní části CHKO. I zde jsou však již silně ovlivněna působením člověka a vrchovištní vegetace tu přežívá jen v malých fragmentech, mimo jiné i v porostech vrchovištních smrčin se silně zakrslými formami smrku. Druhým typem vrchovišť v území jsou tzv. údolní vrchoviště (luhy, německy Auen). Na území CHKO jsou nejlépe vyvinuta při okrajích Hornovltavské kotliny. Tato vrchoviště většinou zarůstají víceméně zapojenými porosty borovice blatky (Pinus rotundata). V jejím podrostu převládají keříčkovitá společenstva s dominující vlochyní bahenní (Vaccinium uliginosum), kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia) a vřesem obecným (Calluna vulgaris). Vzácně se objevuje i rojovník bahenní (Ledum palustre). Poměrně dobře zachovalým údolním vrchovištěm je Velká Niva u Volar. Zbytky někdejších poměrně rozsáhlých rašelinišť, které byly ovšem z větší části zatopeny Lipenskou přehradou, se pak nachází i v oblasti Pravobřežního Lipna (Kyselov). Zcela zvláštní postavení má izolované rašeliniště poblíž rybníka Olšina s porosty borovice lesní (Pinus sylvestris) a břízy pýřité (Betula pubescens). Toto rašeliniště má již poněkud kontinentálnější charakter, což do značné míry podtrhuje i výskyt rojovníku bahenního (Ledum palustre). Na území CHKO však můžeme nalézt i přechodné typy mezi údolním a horským vrchovištěm. Příkladem mohou být rašeliniště v údolí Vydřího potoka u Nových Hutí. Zde však byla vrchoviště narušena takovým způsobem, že se tu dnes většinou setkáme již jen se silně degradovanými typy vegetace, které svědčí o někdejší přítomnosti vrchovištního ekosystému. Přechodného rázu jsou pak i některé fragmenty rašelinišť v horní části kotliny Křemelné. Prostředí rašelinišť je pro život cévnatých rostlin v mnoha ohledech poměrně nepříznivé. Vyznačuje se trvalým zamokřením, nedostatkem kyslíku, extrémními teplotami a rosltiny zde musí odolávat konkurenčnímu tlaku stále rostoucích rašeliníků. Za takto nepříznivých podmínek může prospívat zpravidla jen několik dobře adaptovaných a velmi odolných druhů rostlin. Na vrchovištích v oblasti CHKO se poměrně běžně vyskytují druhy typické pro společenstva sv. Sphagnion medii (zejména horská vrchoviště) a sv. Oxycocco-Empetrion hermaphroditi (zejména údolní vrchoviště). Patří mezi ně v prvé řadě vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) nebo suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum). Poměrně vzácně se pak objevují silně vlhkomilné druhy společenstev sv. Leuco-Scheuchzerion jako ostřice mokřadní (Carex limosa) a blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris). Tyto druhy jsou tu paradaxně soustředěny na vrchovištích údolního typu (v oblasti Pravobřežního Lipna), zatímco ve vyšších polohách Šumavy, již na území národního parku, mají těžiště svého výskytu na činných horských vrchovištích v oblasti šumavských plání. Minerotrofní rašeliniště (rašelinné a ostřicové louky) Minerotrofní rašeliniště vznikala z větší části druhotně na plochách po odlesnění lesních rašelin. Jen poměrně vzácně se na území CHKO můžeme setkat s přirozenými společenstvy minerotrofních rašelinišť ze sv. Sphagno recurvi-caricion canescentis, která jsou místy vytvořena v nejvyšších partiích horské Šumavy. Minerotrofní rašeliniště, jak již název napovídá, jsou na rozdíl od vrchovišť sycena především minerálně bohatší podzemní vodou. Z běžných typů ostřicových rašelinišť je možné zmínit především ostřicové louky s dominující ostřicí zobánkatou (Carex rostrata) z okruhu as. Sphagno recurvi-caricion canescentis a luční rašeliniště se společenstvy ze sv. Caricion fuscae. Vedle rašeliništních druhů, mezi které patří například klikva bahenní (Oxycoccus palustris), ostřice šedavá (Carex canescens), ostřice ježatá (Carex echinata) nebo rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), jsou součástí těchto společenstev i mnohé luční druhy jako kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), pleška stopkatá (Willemetia stipitata), starček potoční (Tephroseris crispa) nebo violka bahenní (Viola palustris). Rašelinné a ostřicové louky jsou dále popsány v rámci kapitoly vegetace lučního bezlesí. Lesní minerotrofní rašeliniště Lesní rašeliniště velmi často obklopují vlastní vrchoviště a těžiště jejich výskytu jsou na území CHKO do značné míry společná. Lesní rašeliny se však mohou vyskytovat i samostatně a místy mohou dokonce vytvářet poměrně rozlehlé komplexy. Na nejvíce zamokřených stanovištích jsou obvykle vyvinuty rašelinné smrčiny z okruhu as. Sphagno-Piceetum, které bývají rozvolněné a mnohde až ztrácí charakter souvislého lesa. Smrky ve stromovém patře se vyznačují nižším až silně zakrslým vzrůstem. V bylinném patře rašelinných smrčin lze nalézt řadu rašeliništních druhů jako suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), ostřici šedavou (Carex canescens), ostřici ježatou (Carex echinata), nebo na silně podmáčených místech i ostřici zobánkatou (Carex rostrata). Některé rašelinné smrčiny vytváří přechodné formy k vrchovištím a hostí i řadu vrchovištních druhů, mezi jinými klikvu bahenní (Oxycoccus palustris) nebo suchopýrek trsnatý (Trichophorum caespitosum). Příklady takových porostů lze nalézt v západní části CHKO v pramenné oblasti Křemelné (Šmauzy, Starý Brunst). Podmáčené smrčiny as. Mastigobryo-Piceetum vytváří řadu typů dle charakteru stanoviště. Vyznačují se dobře vyvinutým mechovým patrem s hojným zastoupením játrovky Bazzania trilobata i rašeliníků. V bylinném patře převládají běžné lesní druhy jako brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) nebo třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Často bývá přítomna také plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) nebo dřípatka horská (Soldanella montana). Zvláštním typem lesních rašelin jsou tzv. rašelinné březiny. Vyskytují se hlavně v jihovýchodní části CHKO v okolí údolních vrchovišť. Ačkoli jsou pravděpodobně z větší části druhotného původu, mají velmi přirozený charakter. Často se také vyskytují jako náhradní společenstvo na narušených vrchovištích. Porosty jsou ve stromovém patře tvořeny břízou pýřitou (Betula pubescens), borovicí lesní (Pinus sylvestris) a smrkem (Picea abies). Někdy bývá přimíšena i krušina olšová (Frangula alnus). V bylinném patře obvykle přavládají bezkolenec modrý (Molinia caerulea), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) nebo místy i ostřice zobánkatá (Carex rostrata). Iva Bufková LET CHKO ŠUMAVA

11 PŘÍRODNÍ KRAJINA Porost kosatce sibiřského v Přírodní rezervaci Nebe. VEGETACE LUČNÍHO BEZLESÍ Celkový podíl luční vegetace je na území CHKO Šumava mnohem vyšší v porovnání s územím národního parku. Je to dáno především historií osídlení a také rozsáhlejší kultivací krajiny v nižších polohách šumavského podhůří. Také podíl jednotlivých typů luční vegetace, které se zde vytvořily v závislosti na podmínkách stanoviště i v důsledku různých způsobů obhospodařování, je odlišný. Poměrně často se zde již vyskytují teplomilnější luční společenstva, která se mnohde prolínají s horskými typy luk a pastvin a vytváří tak zajímavé a pestré kombinace. Louky příznivějších a mnohde i úživnějších poloh předšumaví jsou většinou i druhově bohatší. Druhová rozmanitost luk však je, bohužel, na řadě míst setřena příliš intenzivním zemědělským hospodařením. To za sebou zanechalo rozsáhlé plochy rekultivovaných jednotvárných luk, osídlených několika málo druhy běžně pěstovaných travin nebo melioracemi zjizvené a degradované luční mokřady. I přesto se však dodnes na území CHKO zachoval významný podíl druhově pestrých podhorských luk, které obohacují zdejší krajinu a poskytují útočiště mnoha ohroženým druhům rostlin i živočichů. Jejich ochraně je pak třeba věnovat velkou pozornost. CHKO jsou také poměrně hojné ostřicové louky ze sv. Caricion fuscae s ostřicí obecnou (Carex nigra) a ostřicí prosovou (Carex panicea). Tyto louky, obzvláště jsou-li pravidelně koseny, jsou často druhově velmi bohaté a lze na nich spatřit například starček potoční (Tephroseris crispa), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) nebo z ohrožených druhů všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica) či plešku stopkatou (Willemetia stipitata). Naopak řídce zastoupena jsou společenstva rašelinných luk a přechodových rašelinišť sv. Sphagno warnstorfiani-tomenthypnion s neobyčejně vzácnými druhy jako ostřice dvoudomá (Carex dioica) nebo suchopýrek alpský (Trichophorum alpinum). V nižších polohách předšumaví je pak možné se leckde setkat i s poměrně vzácnými společenstvy s ostřicí Davalovou (Carex davalliana). Tyto ostřicové louky jsou však již vázány na živinami mírně bohatší a méně kyselá stanoviště. Častěji se vyskytují například v širším okolí Kašperských Hor, většinou však jen v podobě drobných fragmentů, které degradují v důsledku splachu živin z okolí a díky nedostatku vhodného hospodaření (pravidelného ručního kosení). Zrašelinělé ostřicové louky Společenstva krátkostébelných, často zrašelinělých ostřicových luk osidlují silně zamokřená místa zejména v okolí pramenišť nebo v terénních sníženinách, kde je dlouhodobě zadržována voda. Protože jsou syceny převážně podzemní vodou a dochází na nich k částečnému hromadění organické hmoty z nerozložených zbytků rostlin, jsou tyto luční mokřady také označovány jako tzv. minerotrofní rašeliniště (viz kapitola rašeliniště). Ve výše položených polohách CHKO ještě vyznívají typy ostřicových luk běžné na území horské Šumavy. Jedná se například o rašelinné louky s dominující ostřicí zobánkatou (Carex rostrata) ze sv. Sphagno recurvi-caricion canescentis. Na území Luční prameniště Luční prameniště se poměrně často vyskytují v otevřených komplexech luk a pastvin v místech, kde podzemní voda vystupuje na povrch. Většinou jsou jen maloplošná, mají však velký význam z hlediska ochrany vodního režimu a podstatně ovlivňují charakter svého okolí. Ve společenstvech lučních pramenišť převládají silně vlhkomilné druhy jako ptačinec mokřadní (Stellaria alsine), řeřišnice hořká (Cardamine amara), rozrazil potoční (Veronica beccabunga) nebo psineček psí (Agrostis canina) a psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera). Méně častá jsou prameniště se vzácnou zdrojovkou pobřežní (Montia hallii), která vytváří typické sytě zelené kobercové porosty. 40 LET CHKO ŠUMAVA 11

12 PŘÍRODNÍ KRAJINA Vlhké pcháčové louky Vlhké pcháčové louky se společenstvy sv. Calthion se v území vyskytují poměrně hojně na podmáčených stanovištích, zpravidla s vyšším obsahem živin. Většinou se jedná o dvousečné louky v podmáčených svahových polohách, potočních nivách nebo v aluviích řek. Pcháčové louky jsou poměrně heterogenní a zahrnují celou škálu různých společenstev. Na silně zamokřených místech se nejčastěji setkáme s vegetací, ve které jsou hojně zastoupeny širokolisté bylinné druhy jako blatouch bahenní horský (Caltha palustris ssp. laeta), děhel lesní (Angelica sylvestris), pcháč bahenní (Cirsium palustre), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum) nebo v nižších polohách také pcháč zelinný (Cirsium oleraceum). Běžně však na nich roste i sítina rozkladitá (Juncus effusus), pomněnka lesní (Myosotis palustris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus) nebo přeslička bahenní (Equisetum palustre). Místy se můžeme na mokrých bylinných loukách setkat s prstnatcem májovým (Dactylorhiza majalis), v podhůří pak i s méně hojnou ostřicí Hartmanovou (Carex hartmanii). Na silně podmáčených stanovištích, často v návaznosti na prameniště, může zcela převládat skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), která pak vytváří charakteristické porosty (as. Scirpetum sylvatici). Na nekosených podmáčených loukách se obvykle šíří tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), jehož vysokobylinné porosty řazené do podsv. Filipendulenion mohou postupně ovládnout celé stanoviště. Pcháčové louky méně zamokřených a spíše jen vlhčích míst se naproti tomu vyznačují značným podílem travinných druhů jako je například metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa) nebo ostřice třeslicovitá (Carex brizoides). Pravidelně se na nich objevuje dále pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum) nebo rdesno hadí kořen (Bistorta major). Ostřice třeslicovitá velmi často expanduje zejména na vlhkých loukách dlouhodobě ponechaných ladem, kde často vytváří druhově velmi chudé zcela zapojené porosty. Střídavě vlhké bezkolencové louky Bezkolencové louky sv. Molinion se na území CHKO vyskytují většinou maloplošně, na stanovištích se silně rozkolísaným vodním režimem. Bezkolenec modrý (Molinia caerulea), od nejž je odvozeno označení tohoto typu luk, však paradoxně nemusí být v porostech vůbec přítomen. Z druhů, které indikují louky sv. Molinion jsou nejvýznačnější především betonika lékařská (Betonica officinalis), čertkus luční (Succissa pratensis), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia) nebo řebříček bertrám (Achillea ptarmica). Můžeme se zde setkat i s řadou vzácnějších či méně běžných druhů, jako příklad lze uvést ostřici stinnou (Carex umbrosa), hadí mord nízký (Scorzonera humilis) či svízel severní (Galium boreale). Mezofilní louky Mezofilní louky jsou nejrozšířenějším a plošně asi nejvýznamnějším typem luk v území. Osidlují stanoviště středně zásobená vodou i živinami a kdysi představovaly základ květnatých luk typických pro podhorskou i horskou část Šumavy. Kvůli příznivým stanovištním poměrům však byly tyto louky snad nejvíce poznamenány intenzivním hospodařením. V původní druhově bohaté podobě se proto zachovaly jen na malých plochách, například na hůře přístupných strmějších svazích nebo na ručně kosených záhumencích v blízkosti osad. Mezofytní louky také poměrně rychle degradují, jsou-li ponechány ladem. Příklady nejrůznějších degradačních stadií můžeme v hojné míře pozorovat třeba v bývalém VVP Boletice. Na území CHKO lze vpodstatě zaznamenat dva základní typy mezofytních luk. První z nich, teplomilnější ovsíkové louky ze sv. Arrhenatherion elatius, se vyskytují zejména v nižších polohách předšumaví. Na úživnějších stanovištích se zde vytvořily vysokostébelné louky s dominantním ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius), ve kterých jsou hojně zastoupeny dále ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), kopretina irkutská (Leucanthemum ircutianum), chrastavec rolní (Knautia arvensis), mrkev obecná (Daucus carota) nebo místy i lomikámen zrnatý (Saxifraga granulata). Pro živinami chudší stanoviště, často na strmějších svazích, je kromě toho typický výskyt i tzv. kostřavových luk. Ty jsou obvykle tvořeny travinami nižšího vzrůstu, například kostřavou červenou (Festuca rubra s. lat.) nebo psinečkem obecným (Agrostis capillaris), které pravidelně provází máchelka srstnatá (Leontodon hispidus) a kokrhel menší (Rhinantus minor). Trojštětové louky ze sv. Polygono-Trisetion, které představují horštější typ mezofilních luk, se naproti tomu vyskytují zejména ve vyšších a chladnějších polohách, i když místy vyznívají poměrně hluboko do vnitrozemí. Najdeme na nich například zvonečních černý (Phyteuma nigrum), řeřišničník hallerův (Cardaminopsis halleri) nebo v hojné míře kakost lesní (Geranium sylvaticum). Z ohrožených druhů se na mezických loukách vzácně vyskytuje vstavač mužský (Orchis mascula), častější jsou pak oba druhy vemeníků vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha) i vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), či bradáček vejčitý (Listera ovata). Krátkostébelné suché louky a pastviny Krátkostébelné suché louky a pastviny jsou na území CHKO poměrně hojné. Najdeme je na výslunných živinami chudých stanovištích, obvykle na prudších jižně orientovaných svazích. Jako celek jsou řazeny do svazu Violion caninae, ačkoli také vytváří bohatší teplomilnější a chudší horštější typy. První z nich se vyznačuje celkově nižším zastoupením smilky tuhé (Nardus stricta) a neobyčejně pestrou druhovou skladbou. Ta zahrnuje velké množství vzácných a ohrožených druhů, z nichž lze uvést například orchideje vstavač kukačku (Orchis morio), pětiprstku žežulník (Gymnadenia conopsea), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), kapradinku vratičku měsíční (Botrychium lunaria) nebo časně zjara kvetoucí penízek modravý (Thlaspi caerulescens). Horštější typ je naproti tomu utvářen především nízkými travinami, v nichž jednoznačně převládají smilka tuhá (Nardus stricta) a metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Také zde se ovšem vyskytuje řada význačných a ohrožených druhů, mezi jinými také prha arnika (Arnica montana) nebo hadí mord nízký (Scorzonera humilis). Na suchých pastvinách se také místy vyskytuje jalovec obecný (Juniperus communis). Vřesovištní a kamenitá lada Vřesovištní a kamenitá lada se ostrůvkovitě vyskytují na chudých a mělkých půdách po celém území CHKO. Jsou porostlá drobnými keříčky vřesovcovitých rostlin, v nichž převládají vřes obecný (Calluna vulgaris), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) a brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea). Na vřesovištích se často vyskytují horské druhy a druhy smilkových luk jako například zlatobýl obecný (Solidago virgaurea) nebo prha arnika (Arnica montana). Iva Bufková LET CHKO ŠUMAVA

13 PŘÍRODNÍ KRAJINA Druhotné lesy vznikly nejčastěji na vodou ovlivněných stanovištích. Na Pasecké slati u Nových Hutí je tvoří převážně bříza se smrkem. SAMOVOLNĚ VZNIKLÉ LESY Biotopy samovolně vzniklých lesů na kdysi odlesněné, ale lidmi opět opuštěné půdě, patří k Šumavě stejně jako pralesy, rašeliniště nebo endemické druhy rostlin a živočichů. Staré legendy se zmiňují o několikerém střídání lesa a polí. Kronika Hojsovy Stráže z roku 1945 uvádí legendu, že již devětkrát se pole změnila na les, J. CH. Ševětínský na konci 19. století vzpomíná legendy o tom, že Šumava již po třikráte byla zcela prosta lesa I 19. a 20. století přineslo situace, ve kterých se les postupně vrátil na místa, na kterých byl již nemilosrdně zničen. Od konce 19. století lidé opouštěli chudé a neúživné zemědělské půdy v horách, v mokřinách a na kamenitých svazích. Nejdříve je jen pásli, ale už na počátku 20. století se objevila místa vpravdě zapomenutá a pro jakékoli využívání nezajímavá. K nim se přidaly velké plochy opuštěných zemědělských pozemků a zaniklých samot a vsí po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 a 1946, v místech nově zřízeného a pro hospodaření těžko přístupného hraničního pásma a dvou vojenských újezdů. Některé vesnice a jejich zemědělské pozemky však zanikly, aniž by ležely v těchto vojensky ovládaných územích. Takový byl osud Pasek, Suchých Studánek, Rapatic, Slatiny, Mílova a řady dalších Na přelomu 20. a 21. století Správa ověřovala transektovým snímkováním, jaký charakter mají druhotně a samovolně vzniklé lesy na zaniklých zemědělských půdách nebo na zaniklých sídlech. Už při laickém pohledu bylo zřejmé, že druhová i prostorová skladba dřevin je v takových lesích velmi různorodá, a že narůstá jejich rozmanitost s dobou, po kterou jsou tyto lesy opuštěny, a vrcholí ve stádiu zhruba 100 let od počátku sukcese. Správa vyhodnotila na cca 950 transektech druhové složení porostů, rámcovou hustotu dřevin a trend vývoje rýsující se ve zmlazení. Velmi obecně řečeno: sukcese lesa na opuštěné zemědělské půdě jde zřejmě podobnou cestou, jakou probíhal v době poledové do přelomu letopočtu nástup dřevin. Jen nepochybně výrazně rychleji: 40 LET CHKO ŠUMAVA 13

14 PŘÍRODNÍ KRAJINA První dominovaly borovice s břízou a vrbou (Klečkou nazýváno doba borová ). Dnes tu máme sukcese s větší účastí břízy, smrku, olše a níže dubu. Následovalo období smrkové s výraznou dominancí smrku, místy přimíšeným dubem ( v nižších polohách s dominancí dubu). a významnou účastí lísky. Dnes se silně prosazuje olše, klen, a smrk, místy jasan a osika. Samovolně vzniklé bory a březiny i dnes podrůstají smrky. S pomalým poklesem dominance smrku se začal prosazovat buk, za ním v mírném zpoždění jedle, která nakrátko převzala dominantní roli. Dnes se ve starých sukcesích více prosazuje buk než jedle, před cca 100 lety se však výrazněji na sukcesi podílela jedle. V období, kdy se rámcově vyrovnají podíly smrku, buku a jedle, vymizí líska. I ta v současné době ve starých sukcesích mizí. A v závěrečné fázi, představující snad posledních 500 let, opět ustoupil buk a narůstal podíl smrku a borovice společně s jedlí. Ale to jde už o lesy ovlivněné významně člověkem. Naše transekty sukcesí staré 30 až 100 let zachycují rychlou dynamiku vývoje lesa. Pionýrské druhy ustupují ( bříza, vrba, borovice), výrazně se prosazuje smrk ( v nižších polohách dub a klen), expanze lísky prožívá svůj vrchol. V následujících fázích vývoje se přiřadí buk a jedle, pokud bude v okolí dostatek semenných stromů. Mezistupněm, těžko říci jak dlouhým, budou pak strukturálně i druhově bohaté smrčiny, javořiny, olšiny a místy i doubravy... Podstaným zjištěním je, že někde v rozmezí nadmořských výšek m dochází k zásadnímu přechodu mezi druhově a strukturálně rozmanitými samovolně vzniklými lesy na spontánní smrčiny. V některých povodích je tomu již o m níže. Protože u přírodních lesů je tento přelom spíše v nadmořských výškách kolem 1100 m, je možné, že za vytlačení smrku z těchto poloh mohl původně konkurenční tlak buku a jedle. Znamená to, že s nemalými plochami samovolně vzniklých smrčin s atributy přirozeného lesa je nutné počítat už od cca 900 m n. m. Jejich další chování je dnes nečitelné: pravděpodobně vytvoří vzrůstné vysoké lesy, které se do let uzavřou v souvislé korunové úrovni (nebudou-li selektovány dříve), v této fázi vrcholné lability je zřejmě čeká velkoplošná skoková selekce, kterou mohou využít vyčkávající druhy (jeřáb, olše, buk, klen, jasan nebo jedle). Nástrojem takové selekce bude nepochybně vítr a kůrovec, přidá se nepochybně i člověk. Další podstatnou informací je, že velmi staré sukcese mají spíše tendenci stát se smrčinami a jedlinami, teprve posledních cca 20 let se objevuje expanze buku, a to v nadmořských výškách kolem m n. m. Může jít o náznak příchodu přirozených bučin. Co jejich nástup brzdilo dříve, nelze uspokojivě vysvětlit. Bylo to snad chladné počasí do 40. let? Nebo množství zvěře a razantní okus? Nebo jim pomáhají snad rostoucí imise NOx? Směr vývoje sukcesí v nižších nadmořských výškách CHKO je dosti nečitelný. Jasno je snad pouze v poněkud přímočarém vývoji olšin s klenem a jasanem. Na sušších stanovištích však nastává zdánlivý chaos: Nezdá se, že by cílem měly být ve všech případech doubravy. Pravděpodobně půjde o pestrou mozaiku doubrav, javořin, jasenin, smrčin a olšin s relativně stabilními keřovými porosty trnky, lísky, střemchy a hlohu, místy mohou vznikat i lipové, osikové a jilmové lesy. Teprve dlouhodobý nerušený vývoj těchto biotopů může na otázku budoucnosti těchto lesů přesněji odpovědět. Sukcese lesa na opuštěné zemědělské pozemky nastává v drtivé většině případů do 10 let od jejich opuštění. Dřeviny expandují na cca 5-10 % transektů, tj. v početnosti cca ks či skupin /ha, místy však i mnohem více (až 70% kroků transektu, tj. kolem 800 ks či skupin jedinců/ha). Od nástupu dřevin jejich zahušťování postupně roste, nicméně až 100 let zůstávají dřevinami neobsazená nemalá místa (často 20 40% kroků transektu, odpovídající ploše cca m 2 /ha). Zdá se, že někde mezi pionýrskými druhy a klimatickými druhy jsou druhy nebo typy populací přechodných, které se buď podílí na všech stádiích sukcese (smrk,osika, dub) nebo nastupují zejména v přechodové fázi (líska, klen, aj.). Samovolně vzniklé lesy ve výšce nad devět set metrů nad mořem tvoří převážně smrk. Podél toku Řezné přežívají i smrkové vývraty. V každém případě druhotně vzniklé lesy dnes pokrývají nezanedbatelné území CHKO. Patří k druhově i strukturálně nejrozmanitějším biotopům. jejich struktura u pokročilých sukcesí se podobá přírodním lesům, kterých se tu však zachovalo mnohem méně. Vedle těchto výjimečných ekologicko stabilizačních vlastností mají však ještě jiné kouzlo: Už se dlouho vyvíjejí bez podstatných zásahů člověka... To je hodnota, zůstane-li respektována, která nám v budoucnu může přinést mnoho důležitých a zajímavých informací o samořídících schopnostech lesa, a může zajistit existenci sice druhotných, přece ale velkolepých pralesovitých scenérií. Pavel Hubený LET CHKO ŠUMAVA

15 PŘÍRODNÍ KRAJINA Kriticky ohrožená zmije obecná obývá kamenné snosy a opuštěné zemědělské plochy. FAUNA Fauna Šumavy se dotvářela do dnešní doby během postglaciálu a původně měla téměř výhradně lesní charakter. Výraznější změny spektra zoocenóz nastaly v souvislosti s větší kolonizací Šumavy člověkem. S novými krajinnými prvky došlo k diverzifikaci fauny vlivem průniku nových druhů vázaných na otevřenou krajinu a druhů synantropních. Na druhé straně se výrazně snížila početnost některých živočišných forem vázaných na přirozená stanoviště, došlo ke změnám ve strukturách zoocenóz a k fragmentaci populací. Některé druhy zmizely vlivem přímého pronásledování člověkem, především některé velké druhy savců, kopytníci, šelmy, ale také některé druhy dravců a sov. Vlk měl poslední zástřel na bavorské straně kolem roku Původní šumavský jelen byl zcela vybit v první polovině 19. stol. Později byl nahrazen jelení zvěří unikající ze Schwarzenberských obor na Boubíně. Opět se však objevil los (pravý břeh Lipna) a byl znovuvysazen rys ostrovid. Ze zoogeografického hlediska se na dnešním složení fauny oblasti Šumavy u různých taxonomických skupin podílí jednak formy s širokým holarktickým či palearktickým rozšířením, středoevropské prvky fauny včetně alpských a karpatských forem, ale také prvky subatlantské a atlantské, vzácněji ponto- -mediteránní a jiné. Kromě toho existují i endemitské šumavské či např. šumavsko-alpské druhy a poddruhy (zejména významné u některých skupin hmyzu). FAUNA PŘIROZENÝCH EKOSYSTÉMŮ Rašeliniště: Zejména významná je fauna bezobratlých, mezi kterými jsou vytvořena specifická rašeliništní společenstva s řadou reliktních forem. Mezi typické druhy rašeliništní arachnofauny patří např. Pardosa sphagnicola, Arctosa alpigena lamperti, Pirata uliginosus, Gnaphosa badia, vzácný Haplodrassus moderatus aj. Některé druhy jsou v Čechách známy pouze ze šumavských vrchovišť: Clubiona norvegica, Dictyna major, Gnaphosa microps, Pardosa hyperborea. Arachnofauna rašelinišť je typická vysokým zastoupením reliktních druhů. Jedná se většinou o psychrofilní druhy, které tvoří dominantní složku arachnocenóz (více než 40%). Další skupinou hmyzu, která patří mezi dlouhodobě zkoumané, jsou motýli (Lepidoptera). Mezi typické zástupce boreomontánní a boreoalpinní fauny patří např.: Colias palaeno ssp. europome, Proclossiana eunomia, Boloria aquilonaris, Pediasia truncatella, Xestia rhaetica, Xestia sincera, Xestia alpicola. Z dalších tyrfobiontů jsou to druhy Anarta cordigera, Acrinicta menyanthidis, Carsia sororiata, Epinotia gimmerthaliana, Chinodes nebulosella, Athrips pruinosella, Blastesthia mughiana. Z různých čeledí brouků (Coleoptera) je známo mnoho druhů vázaných na rašelinné biotopy. Některé významné druhy šumavských rašelinišť: Agonum ericeti, Carabus menetriesi, Pterostichus rhaeticus, Patrobus asimilis (Carabidae), Plateu- 40 LET CHKO ŠUMAVA 15

16 PŘÍRODNÍ KRAJINA maris sericea discolor, Donacia obscura, Chrysomela lapponica, Cryptocephalus decemmaculatus, Altica aenescens (Chrysomelidae), Coeliodes nigritarsis, Polydrusus ruficornis, Notaris aethiops, Magdalis phlegmatica (Curculionidae), Ilybius crassus, Ilybius aerescens, Agabus wasastjernae (Dytiscidae), Crenitis punctatostriata (Hydrophilidae), Pityogenes conjunctus, Pityophthorus glabratus (Scolytidae). Velké množství tyrfobiontů a boreoalpinních druhů je u vážek (Odonata): Aeschna subarctica, Aeschna juncea, Aeschna coerulea, Sympetrum danae, Somatochlora alpestris, Somatochlora arctica, Leucorrhinia dubia, Coenagrion hastulatum. Také společenstva vodních ploštic (Heteroptera) vykazují na rašeliništních biotopech vysoký stupeň reliktnosti. Význačnými druhy jsou zde hlavně Notonecta reuteri (glaciální relikt, tyrfobiont) či vzácnější eurosibiřské druhy Notonecta lutea, Cymatia bonsdorfii, zoogeograficky významný je i výskyt některých atlantských a mediteránních prvků (Notonecta obliqua resp. Notonecta maculata). ze suchozemských ploštic jsou po faunistické stránce zajímavé nálezy druhů Salda muelleri a Globiceps dispar. Kary a ledovcová jezera: Jedná se o zcela specifické biotopy s řadou reliktních či zvláště ohrožených forem živočichů jako Oreonebria castanea ssp. sumavica (Carabidae), z obratlovců sokol stěhovavý (Falco peregrinus), vše ve stěně Černého jezera. Oživení vlastního vodního prostředí ledovcových jezer je poměrně chudé. Systematický výzkum fauny Černého a Čertova jezera má dlouhou tradici, již od konce 19. století. Vlivem změn chemismu vody zde však vymizely nejen ryby, ale i mnohé druhy drobných korýšů. Dodnes v Černém jezeře přežívá například perloočka Ceriodaphnia quadrangula, vyvíjejí se zde larvy chrostíka Molanna nigra. Balvanité sutě: Tato stanoviště byla vždy tradičně chráněna jako geologický útvar, jejich exploatace pro minimální surovinové zdroje prakticky neexistovala. Stejně tak byla ovšem donedávna opomíjena jejich živočišná složka. Ukazuje se, že díky specifickým podmínkám, zejména mikroklimatu, že zde žijí jednak severské formy bezobratlých, jednak formy jeskynní i specifické pro sutě: Acantholycosa norvegica, Pholcus opilionoides, Sitticus pubescens, Bathyphantes similimus, Trogloneta granulum, Clubiona alpicola, Diplocentria bidentata, Theonoe minutissima, Leptyphantes notabilis, Porrhoma egeria, Rugathodes bellicosus (Aranae), Leptoiulus weberi (Diplopoda), Chionea araneoides (Diptera), Pterostichus negligens (Carabidae), Glis glis, Eliomys quercinus (Mammalia). Vodní toky: Velmi významné jsou přežívající populace perlorodky říční (Margaritifera margaritifera). Z hlediska biodiverzity vodního hmyzu jsou významné některé druhy jepic (Ephemeroptera): Baetis digitatus (boreoalpinní druh s disjunktivním rozšířením), Rhitrogena hercynia (středoevropský endemit s centrem rozšíření na Šumavě), Ecdyonurus austriacus, což je alpsko-šumavský endemit, stejně jako Leuctra alpina v případě pošvatek (Plecoptera). Další významnou, druhově velmi bohatou skupinou jsou chrostíci (Trichoptera). Řada druhů byla v Čechách zjištěna pouze v této oblasti (např. Rhyacophila hirticornis). Podél vodních toků se vyskytují některé vzácnější formy brouků, např. Amara tibialis, Bembidion ascendens, atrocoeruleum, Epaphius rivuralis (Carabidae), Pteroloma forsstroemii (Agyrtidae). Z rybovitých obratlovců jsou dominantní druhy pstruh obecný (Salmo trutta m. fario), vranka obecná (Cottus gobio). Prakticky všechny vodní toky na území je možno přiřadit do pstruhového pásma, včetně Vltavy, kde však je složení ichtyofauny silně ovlivňováno druhy pronikajícími sem z Lipna. Břehové porosty vodních toků jsou významným biotopem pro poměrně bohaté hnízdní ornitocenózy. Přímo na vodní biotop jsou po- Mlok skvrnitý žije v povodí Zelenského potoka LET CHKO ŠUMAVA

17 PŘÍRODNÍ KRAJINA travně či jinak vázáni skorec vodní (Cinclus cinclus), ledňáček říční (Alcedo atthis), částečně konipas horský (Motacilla cinerea). Vzhledem k vysoké zachovalosti přirozeného charakteru toků a jejich minimálnímu či malému zasažení škodlivinami je celá Šumava a Pošumaví jednou z nejvýznamnějších oblastí výskytu vydry říční (Lutra lutra) v ČR. Členitější přirozené břehy malých vodotečí zvláště ve vyšších polohách jsou biotopem rejska horského (Sorex alpinus). V závěru 90. let se na Šumavě objevují sporadicky jednotlivé exempláře bobra evropského (Castor fiber), který pravděpodobně přes Šumavu migruje z bavorských toků k severu. Přirozené smíšené lesy: Ve smíšených porostech přirozeného charakteru existují významná společenstva suchozemských měkkýšů, vykazující vysokou druhovou diverzitu i vyrovnanost (např. na Stožci zjištěných 41 druhů). Kromě druhů běžných a typických pro středoevropský horský les se zde vyskytují i některé vzácnější formy, např. Macrogastra badia. Na Šumavu navíc zasahují prvky malakofauny karpatské (Vestia turgida) a západoevropské (Petasina edentula). Z hmyzu jsou na těchto biotopech rovněž některé zoologicky či ochranářsky významné druhy např.: Carabus irregularis, Carabus silvestris, Pterostichus selmanni roubali, Cychrus attenuatus (Carabidae), Ceruchus chrysomelinus (Lucanidae), Otiorhynchus lepidopterus (Curculionidae), Danosoma fasciata (Elateridae), bělopásek topolový (Limenitis populi), batolec duhový (Apatura iris). Přirozené smíšené lesy jsou rovněž významným refugiem některých zvláště ohrožených druhů obratlovců, např. strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), puštík bělavý (Strix uralensis), lejsek malý (Ficedula parva), rys ostrovid (Lynx lynx), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), netopýr velkouchý (Myotis bechsteini) a jiné. Přirozené horské smrčiny: Jsou velmi významným ekosystémem z hlediska biodiverzity Šumavy. Jeho zoocenózy jsou tvořeny množstvím boreomontánních a boreoalpinních druhů bezobratlých i obratlovců. Např. Harpalus solitaris, Leistus piceus, Trechus alpicola, Carabus arcensis (Carabidae), kobylka smrková Barbitistes constrictus, kobylka horská Isophya pyrenaea (Ensifera), okáč rudopásný (Erebia euryale) (Lepidoptera), sýc rousný (Aegolius funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), kos horský (Turdus torquatus) (Aves), netopýr severní (Eptesicus nilssoni) (Mammalia). STANOVIŠTĚ PODMÍNĚNÁ ČINNOSTÍ ČLOVĚKA Antropogenní bezlesí: Člověkem vytvořená nelesní stanoviště jsou velmi významným prvkem šumavské krajiny a jsou také neopominutelná z hlediska celkové zoologické rozmanitosti. Z významných druhů, typických pro šumavské bezlesí, lze jmenovat alespoň následující: kobylka hnědá Decticus verrucivorus (Ensifera), otakárek fenyklový (Papilio machaon), ohniváček modrolesklý (Lycaena alciphron), střevlíci Amara erratica, nigricornis, Harpalus quadripunctatus, svižníci Cicindela campestris, sylvicola (Carabidae), zdobenec Trichius fasciatus (Scarabeidae), majky Meloe sp., chřástal polní (Crex crex), tetřívek obecný (Tetrao tetrix), bekasina otavní (Gallinago gallinago), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), linduška luční Populace tetřeva hlušce je ohrožena turistickým ruchem a nevhodným lesnickým hospodařením. V posledních deseti letech se její pokles zastavil. (Anthus pratensis), cvrčilka zelená (Loscustella naevia), hýl rudý (Carpodacus erythrinus), skřivan lesní (Lullula arborea), strnad luční (Miliaria calandra), slavík modráček (Luscinia svecica cyanecula), pěnice vlašská (Sylvia nisoria). Stadia lesa na původním bezlesí: Velmi typickou součástí krajiny dnešní Šumavy je mnoho ploch původního bezlesí v různém stupni zarůstání, tzv. přirozené sekundární sukcese. Obecně lze konstatovat, že tato společenstva jsou nositeli vysoké druhové pestrosti v krajině. Na sekundární bezlesí je svým výskytem vázáno množství typických i vzácných šumavských druhů či společenstev. Například pestrá druhová skladba ptáků je dána kombinací druhů obývajích bezlesí (skřivan, rehek, linduška, ťuhýk, chřástal aj.) a vysloveně lesních (pěnice černohlavá, drozd, kos, červenka apod.), druhů typických pro raná stadia vývoje lesa s vysokým podílem pionýrských dřevin jako jeřábek lesní (Bonasa bonasia), budníček větší (Phylloscopus trochilus) a jiné. I zcela umělá stanoviště mohou být místech výskytu některých vzácných druhů. Například uměle vytvořené podzemní prostory jsou v některých případech významnými úkryty mnoha druhů netopýrů, jako je tomu v případě zbytků středověkých zlatodolů v okolí Kašperských Hor a Hartmanic či v částech dolů u Černé v Pošumaví. Pro přežívání mnohých původních lesních druhů živočichů je Šumava významným refugiem také díky tomu, že se jedná o poměrně rozsáhlý lesnatý celek. Přesto, že valná část plochy lesů je přeměněna v jehličnaté monokultury a přirozené lesy se vyskytují jen fragmentárně, přežívají na Šumavě vzácnější druhy velkých lesních obratlovců. Příkladem mohou být tetřevovití ptáci. Populace tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) je v současnosti prakticky jedinou reprodukceschopnou populací v Čechách a tvoří prakticky 90% výskytu v rámci celé republiky. Díky omezení využití a rozvoje v posledních 50 letech nabylo území na přírodovědné hodnotě. Některé původní druhy velkých savců se na Šumavu vrátily díky umělému znovuvysazení, jako například rys ostrovid (Lynx lynx) nebo i v důsledku přirozeného šíření či migrací, jako vzácně se vyskytující los evropský (Alces alces). Luděk Bufka 40 LET CHKO ŠUMAVA 17

18 KULTURNÍ KRAJINA OSÍDLENÍ ŠUMAVY Osídlení Šumavy bylo postupné a relativně pomalé. Tento postup byl ovlivněn periferní polohou oblasti a komplikovanými přírodními podmínkami. V mladší době kamenné zřejmě pronikaly jednotlivé skupiny lovců až do šumavského podůří (Lipensko, Sušicko). Další stopy kolonizace předhůří Šumavy a výjimečně i Šumavy (Obří hrad) lze přisoudit Keltům, přesněji etnikům obývajícím českou kotlinu v době halštatské a laténské. Jejich odliv nastal na přelomu letopočtu a byl vystřídán krátkodobými vlivy germánských kmenů, v 5. a 6. století nahrazených Slovany, kteří území kolonizovali jak od severu, tak od Dunaje. Do šumavského předhůří pronikla stabilnější slovanská sídla snad až v 9. století v době hradištní, pravděpodobně však po tomto období opět nastal odliv obyvatel. Středověkou kolonizaci, která se nejvíce vryla do tváře současné krajiny, a která přinesla skutečnou a dlouhodobou kolonizaci podhorského a horského prostoru můžeme zjednodušeně popsat v těchto etapách: 1. Původní středověká kolonizace přinesla osídlení do předhůří Šumavy a do jejích okrajových částí ve 13. století. Území dnešní CHKO tvořilo v té době jižní hranici této kolonizační vlny, některé prvky osídlení však pronikly i do vnitřní Šumavy (CHKO a NP), a to především při trasách obchodních stezek. Nejmarkantnější vstup osídlení lze v té době mapovat v okolí stezky Strážný Vimperk. Ostatní území Šumavy pokrýval původní prales. Součástí této kolonizace nebyl jen průnik nového osídlení na hranice hvozdu, ale i jeho postupná stabilizace, odlesňování okolí sídel, snad i výstavba samot ve spádovém území nových sídel. Přesto na konci této kolonizační vlny zůstalo neosídleno cca % plochy dnešní CHKO a NP Šumava. Po expanzi ve 13. století nastal odliv osídlení z periferních oblastí, například opuštění železnorudské kotliny a větší části Úhlavského údolí u Hamrů a podobně. Základním urbanistickým prvkem této kolonizace je umělá tvorba celých sídelních systémů vzájemně propojených na objednávku vlastníků nebo nájemců pozemků (šlechta, kláštery apod.). Sídelní systémy byly konstruovány tzv. lokátory, kteří pevně stanovovali prostorové členění sídla se zřetelnými velkými zkušenostmi a citem pro potřeby sídla. Sídelní jednotky (domy, dvory apod.) jsou vesměs sdružené kolem centrální zóny (obdélníkového, kruhového, výjimečně ulicového charakteru) a přecházejí vně sídla v radiálně či pásovitě rozdělených pozemcích (plužinách) přes zahrady a sady do prostorů s intenzivním zemědělským hospodařením. Tyto pásy se někdy váží i na srovnatelně dělené části lesa, nicméně častější situací je úplné odlesnění. Méně hodnotné pozemky jsou ponechány jako obecní draha, jsou využívány extenzivně, anebo nepravidelně. U velkého množství sídel byl tento charakter zachován až do současnosti. Výjimečné byly do rozsáhlých lesů vysunuté hutě nebo doly. Tyto enklávy po opuštění zanikly a podlehly sukcesi. 2. Pozdní kolonizace okrajů hvozdu souvisí se skupinou obyvatel nazývaných Králováci. Písemné stopy zanechala až v 17. století, přitom je ovšem pravděpodobné, že nastupovala od 16. století, zejména s expanzí sklářství. Vzhledem k tomu, že Králováci byli především tvořeni německým etnikem, není vyloučeno, že šlo o zbytky obyvatel uměle umístěných ve 12. a 13. stol. při přesunu některých osad na Sušicku do správy hrabat von Bogen nebo o rodiny horníků z kašperskohorského a hartmanického rudního revíru. Královácké osídlení odpovídalo zcela volnému využívání půdy jednotlivými rodinami. To znamená, že jednotlivé sídelní jednotky tvořily více méně izolované bezlesé niky, ve více odlesněných částech se objekty sdružovaly obvykle podél komunikací do sídel, ve kterých byly mezi objekty poměrně značné odstupy. Část této kolonizační vlny zcela zanikla během třicetileté války v 17. století, kdy řada sídel zpustla. O množství obyvatel si můžeme udělat jen rámcový obrázek ze starých matrik, ve kterých je zachycen počet tzv. poplatných rodin. Množství obyvatel bylo jednoznačně velmi nízké, a to i v situaci, kdy počet poplatných sedláků násobíme deseti. 3. Novověká kolonizace proběhla na konci 18. století. Vedle skláren se rozvíjí zemědělství, graduje exploatace dřeva z pohraničních lesů, která trvá celé 19. století. Znamenala zásadní průnik nových obyvatel do dosud neosídlených částí hvozdu LET CHKO ŠUMAVA

19 KULTURNÍ KRAJINA Tento průnik byl způsoben především změnou majetkoprávních vztahů, rozvojem sklářství, zemědělství a moderněji pojímaného lesnictví a dřevařství. Tato kolonizační vlna dala vzniknout dodnes existující sídelní struktuře, která se dále rozvíjela a stabilizovala až do 2. světové války. Znamenala nejmasivnější odlesnění krajiny a expanzi osídlení tvořeného především samotami a malými sídelními jednotkami. Na konci této kolonizační vlny zůstalo neosídleno necelých 20 % plochy území dnešní CHKO a NP Šumava. I tato plocha však podlehla radikální exploataci dřevní hmoty, a to zejména v první polovině 19. století. Lze pozorovat určité regionální diference v rozvoji osídlení. Tato kolonizační vlna zasáhla nejdříve oblast mezi Vimperkem a Strážným a navazující údolí, také celé údolí Vltavy, pronikla údolím Řezné k Železné Rudě a proti proudu Úhlavy, Otavy a Křemelné do povodí těchto řek. Vrcholným projevem této kolonizace bylo proniknutí rozptýlené výstavby a sídel do dosud nepřístupných příhraničních částí Šumavy, jako byl např. Gsenget, Josefov, Filipova Huť, Březník a jiné. Nově tvořená sídla vesměs postrádají typickou urbanistickou koncepci. Vznikala, podobně jako dříve královácké usedlosti, zcela volně na výhodných lokalitách jako řady domů s většími odstupy kolem přístupové komunikace nebo prostě jako samoty. 4. Období odlivu obyvatelstva následuje po novověké kolonizaci. Jeho signály se objevují v centrálních lokalitách Šumavy už ve druhé polovině 19. století. Na počátku 20. století lze pozorovat pokles sumárních hodnot počtů obyvatel oproti roku 1869, v závěru 30. let je však odstartován výrazný rozpad sídelní struktury, způsobený: odsunem českého obyvatelstva z pohraničí odsunem německého obyvatelstva z pohraničí vytvořením neosídlených ploch vojenského újezdu a hraničního pásma v trvání až do počátku 90. tých let 20. století. Tato změna osídlení znamenala pokles z původních cca 140 tisíc obyvatel (v řešeném území ÚP VÚC Šumava žijících na ha) na cca 60 tis. obyvatel, tzn. na 43 % původního stavu. Z vývoje obyvatelstva v jednotlivých sídlech lze také usoudit, že tvorba sídelní struktury na konci 30. let ještě nedospěla do stádia zralosti, tedy do stavu zesílené gravitace větších sídel. Zatímco ve vnitrozemní části Šumavy působení této gravitace můžeme pozorovat už v polovině 19. století, u šumavských sídel se do 30. let 20. století výrazněji neprojevuje. Nicméně porovnání součtových hodnot stavu populace v roce 1869 a 1930 na srovnatelných plochách naznačují, že ke globálnímu odlivu docházelo ve srovnatelném měřítku jak v centrální Šumavě, tak jejím předhůří, a to již před rokem Nutno uvést, že v poválečném období také zmizela celá řada jednotlivých sídel i celých sídelních útvarů. V roce 1654 zde žilo odhadem cca obyvatel (při cca 8 osob/usedlého). V době vyhlášení CHKO tu žilo cca 22 tis. obyvatel. Od roku 1961 do roku 1991 klesl celkový počet obyvatelstva o 4,5% (ve srovnatelně velkých sídlech mimo CHKO byl pokles o 17%). V současné době leží v CHKO Šumava cca 80 různě velkých sídelních útvarů. V nich v roce 1991 žilo obyvatel. Průměrná hustota obyvatel na území CHKO tedy činí 22,13 obyvatel/km 2. Jako území s nejvyšší hustotou obyvatel lze označit oblast Nýrska a Zelené Lhoty (do 250 obyv. /km 2 ) a dále okolí Vimperka (do 125 obyv. /km 2 ). Vývoj populací na Šumavě. Většina sídel v posledních 20-ti letech ( ) snižuje počet obyvatel. U menších sídel převažuje v letech migrační úbytek nad přirozeným přírůstkem, u sídel Žel. Ruda, Nové Hutě a Frymburk přirozený přírůstek převažuje nad migračním přírůstkem, u Kubovy Hutě, Lenory, Volar a Borových Lad přirozený přírůstek převažuje nad migračním úbytkem. Pavel Hubený Vývoj odlesnění Šumavy od šestnáctého století do současnosti. 40 LET CHKO ŠUMAVA 19

20 KULTURNÍ KRAJINA Struktura mezí, cest a kamenných snosů zdůrazněná nálety stromů a stromořadími kolem Kašperských Hor KRAJINA Výsledkem působení vývoje, a to jak samovolných schopností přírody, tak působením člověka, vznikla na území Šumavy kulturní krajina, která má všechny atributy periferní a polopřírodní kulturní oblasti. Nejdříve území pokryté převážně pralesy a přírodní krajinou, bylo postupně odlesněno a změněno na horskou zemědělskou krajinu. Vyčerpání většiny dřevních zásob započalo proces chudnutí, definitivní zlom však způsobily odsuny obyvatelstva ve 30. a 40. letech 20. století a studená válka, která znemožnila efektivní rekolonizaci území. Výsledkem je krajina, ve které se zachovalo nebo dotvořilo rámcově podobné zalesnění prostoru, jaké tu mohlo existovat v počátcích kolonizace někdy v 15. až 17. století. Některé vsi se dokonce za posledních 300 let formálně příliš nezměnily, zůstal zhruba stejný počet domů, ale v krajině přibylo více lesnatých ploch. Znovu jsou zde velké neosídlené plochy, ve kterých lze nacházet více či méně nápadné stopy historické lidské činnosti. Přírodní rozměry krajiny modelují člověkem neovlivněné tvary: vyklenuté hřbety, náhorní planiny, zaerodovaná údolí řek, místy kańonovitého charakteru. Střední sklon Šumavy se pohybuje kolem 7,5 stupně. Mimo rozlehlou hladinu Lipna a nýrské přehrady, a několik železničních staveb, jejichž plochy nebo násypy zakrývají či mění estetiku původních mělkých údolí, a mimo velká sídla žádné lidské stavby či zásahy nezkreslují nebo nezakrývají přirozenou dynamiku svahů vytvořených přírodními procesy. Až na několik detailů jsou zde dodnes zachovány všechny přírodní tvary středních rozměrů: skalní výchozy, mrazové sruby, kryoplanační terasy, skalní suky, suťová pole, kamenná moře nebo říční terasy. Základní tvary přírodní krajiny jsou tedy zachovány. Kulturní rozměry krajiny mají převážně historické kořeny a ovlivňují naše vnímání především ve středních až detailních rozměrech. Nejzřetelnějšími kulturními artefakty jsou sídla, vodní nádrže a přehradní, železniční či silniční násypy. Sídelní útvary se za posledních cca 400 let ze samot a shluků nezapojených dvorů postupně přeměňují na venkovská až městská urbanizovaná jádra, přitom samot ubývá. V době vrcholné kolonizace, na počátku 18. století, kolem samot a malých sídel ležely rozsáhlé odlesněné plochy. Dnes se les vrací na uvolněné plochy a postupně uzavírá urbanizované enklávy. Les se při svém návratu však ke kulturní krajině nechová destruktivně. Pod korunami lesů jsou dosud zachovány mnohé zbytky staveb, kamenných snosů rozdělujících pozemek, kamenných zídek, cest, křížků, sejpů, starých důlních děl a jiných prvků. Dodnes tyto prvky, každý po svém, ovlivňují stanovištní podmínky nového lesa a sdělují tak přítomným, jak dalece významný byl zásah provedený za tím či oním účelem. Kouzlo Šumavy je nepochybně v těchto detailech, které jednomu dávají víru v sílu člověka, který dokázal to či ono, jinému naopak v sílu přírody a filosofování o marnosti lidského snažení. V obrazu krajiny se najednou propojují stará díla Keltů se stavbami starými sotva 200 let. Veškerá činnost člověka se zde vrství, neztracena, nezapomenuta, pod shovívavým baldachýnem větví nového lesa... To, čím je šumavská krajina výjimečná, lze popsat rámcově následujícím způsobem: dodnes si zachovala všechny atributy přírodní krajiny lesnatého pohoří střední Evropy, dosud poskytuje nespočet přírodních zákoutí nabízejících dojem divočiny a člověkem neovlivněné krajiny, poskytuje místa dalekých rozhledů, v těchto dálkových pohledech převažují přírodní fenomény jako horské hřbety a rozlehlé plochy lesa, nabízí řadu detailů jak přírodní, tak kulturní krajiny, díky původně rozlehlému osídlení území lze detaily svědčící o činnosti člověka nacházet celoplošně, nabízí vesnice a města, které nejsou zásadně esteticky pozměněny, oproti dojmu okolní krajiny, v sídlech lze dosud najít zřetelné stopy po původní zástavbě a estetice domů, krajina je člověkem nejvíce pozměněna ve větších sídlech. Pavel Hubený LET CHKO ŠUMAVA