Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Gabriela Foldynová Tvůrčí činnost akademika Viktora Vladimiroviče Vinogradova Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Aleš Brandner, CSc. 2010

2 Prohlašuji, že jsem předloženou magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a pouze s využitím uvedených pramenů a literatury.... Podpis autora práce

3 Na tomto místě bych chtěla velmi poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Aleši Brandnerovi, CSc., za odborné vedení práce, ochotu, cenné připomínky a velikou trpělivost.

4 OBSAH ÚVOD LINGVISTIKA DĚJINY LINGVISTIKY POČÁTKY RUSKÉHO GRAMATICKÉHO MYŠLENÍ JAZYKOVÉ ŠKOLY A HLAVNÍ ÚLOHY LINGVISTIKY NA POČÁTKU 20. STOLETÍ Moskevská lingvistická škola Kazaňská lingvistická škola Petrohradská lingvistická škola Formální škola Vinogradovská škola JAZYKOVĚDA A REFORMY POREVOLUČNÍHO OBDOBÍ RUSKÝ SPISOVNÝ JAZYK PROBLÉMY A ÚKOLY JEHO STUDIA ŢIVOT VIKTORA VLADIMIROVIČE VINOGRADOVA AKADEMIK V. V. VINOGRADOV A JEHO NÁZORY NA VÝVOJ RUSKÉHO JAZYKA TVŮRČÍ PRÁCE V. V. VINOGRADOVA ROZBOR PRACÍ AKADEMIKA VIKTORA VLADIMIROVIČE VINOGRADOVA Práce ze současného ruského jazyka Práce věnované historickému vývoji ruštiny Literární věda Díla věnovaná jazyku a stylu spisovatelů. Stylistika Výzkum slovanských jazyků Redaktorské práce V. V. Vinogradova Textologické práce Články věnované obecné jazykovědě DÍLA VYDANÁ POSMRTNĚ V RUSKU A V ZAHRANIČÍ... 67

5 ZÁVĚR РЕЗЮМЕ Přílohy Pouţitá literatura... 89

6 ÚVOD V naší diplomové práci s názvem Tvůrčí činnost akademika Viktora Vladimiroviče Vinogradova zkoumáme a analyzujeme ţivotní cestu tohoto jazykovědce. Abychom dokázali posoudit jeho významný přínos pro ruskou jazykovědu, musíme nejprve vymezit lingvistiku jako vědu a vše, co s touto disciplínou souvisí. Práci jsme se rozhodli napsat v českém jazyce, protoţe v češtině neexistují ucelené informace o ţivotě a dílech V. V. Vinogradova. A proto cílem naší práce je seznámit české zájemce jak s jeho tvorbou, tak i s jeho ţivotem. Cílem naší práce je popsat situaci v ruské jazykovědě na konci 19. století a ve 20. století, zejména v jeho druhé polovině; především důkladně se seznámit s významným představitelem tohoto období V. V. Vinogradovem. Práce je rozdělena na několik na sebe navazujících kapitol. První kapitola stručně přibliţuje jazykovědu jako disciplínu, dějiny jazykovědy, počátky ruského gramatického myšlení, reformu písma, ruský spisovný jazyk (jeho úkoly a problémy), dále pak studujeme ţivot V. V. Vinogradova, zejména jeho názory na mluvnický systém ruského jazyka a jeho vývoj. V další kapitole rozebíráme tvůrčí činnost V. V. Vinogradova a analyzujeme jeho stěţejní díla. Pro podrobnější analýzu jsme si vybrali tyto Vinogradovovy práce: Современный русский язык 1 2 (Москва, 1938), Русский язык. Грамматическое учение о слове (Москва, 1947, 1972), Основные вопросы синтаксиса предложения (Москва, 1955), Очерки по истории русского литературного языка XVII XIX вв. (Москва, 1934), Язык Пушкина (Москва, 1935), Язык Гоголя (Москва, 1936), Стиль Пушкина (Москва, 1941), Стиль прозы Лермонтова (Москва, 1941), Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика (Москва, 1963), Толковый словарь русского языка под ред. Д. Н. Ушакова (Москва, ), Словарь русского языка в четырех томах 6

7 (Москва, ), Словарь современного русского литературного языка в 17 томах (Москва, ), Словарь языка А. С. Пушкина (Москва, ). Pro rozbor těchto děl budu vyuţívat především kniţní fondy Slovanské knihovny v Praze, která je součástí Národní knihovny; tam jsou díla V. V. Vinogradova k dispozici, ovšem pouze prezenčně. Zvolili jsme díla z oblasti gramatiky, stylistiky a lexikografie, která jsme dále rozdělili do podtémat současný ruský jazyk, historický vývoj ruštiny, literární věda, práce věnováné jazyku a stylu spisovatelů, stylistika, výzkum slovanských jazyků, redaktorské práce, textologické práce, články věnované obecné jazykovědě. V. V. Vinogradov nebyl jediným významným lingvistou v daném období. V práci se zmiňujeme o jeho učitelích, blízkých spolupracovnících i ţácích. Má zásluhu na tom, ţe se ve školách dostala jazyková výuka na vyšší úroveň. Mnoho z jeho prací se stalo základem pro sestavení učebnic ruského jazyka. Na konci naší práce následuje závěr, resumé v ruském jazyce, seznam pouţité literatury a internetových zdrojů, přílohy. 7

8 1. LINGVISTIKA Lingvistika je věda, která se zabývá studiem jazyka, odtud také její český název jazykověda (srov. Černý, 1996, 6). Je to věda o přirozeném lidském jazyku, řeči. Jazyk je jev sloţitý, a proto se lingvistika dělí na dílčí obory jako je například rusistika, germanistika, anglistika, amerikanistika, slavistika apod. Tyto lingvistické obory studují buď jeden konkrétní jazyk, nebo celou skupinu jazyků a vztahy mezi nimi. Určit postavení lingvistiky mezi ostatními vědami je nesnadné, ale jelikoţ je jazyk společenský jev, řadí se do věd společenských. Mezi společenskými a přírodními vědami dochází k určitému sbliţování; projevuje se to vznikem pomezních disciplín. Velmi úzký vztah je mezi lingvistikou a literární vědou, a proto se zahrnují pod společnou vědní disciplínu filologii. K společenským vědám, které sousedí s lingvistikou, patří psychologie, sociologie, filozofie a historie. Dějinami lingvistiky se zabývá obecná lingvistika, zajímá se o metody lingvistického studia, hledá společné a rozdílné jevy v jazycích. Shrnuje poznatky získané při studiu jednotlivých jazyků a jejich skupin. Jazykověda se jako vědní obor zrodila aţ na začátku 19. století v podobě obecné a historicko-srovnávací jazykovědy. 1.1 DĚJINY LINGVISTIKY Uţ starověcí Indové, kteří se zajímali o hlubší studium jazyka, vytvořili první gramatiky. Uchovala se gramatika indického jazykovědce Pániniho 1 (4. stol. př. n. l.), která obsahuje popis morfologického systému a zvukové stavby 1 Pánini ( nejpravděpodobnější doba jeho ţivota je 4. stol. př. n. l.) - Pánini ţil na konci védského období, vytvořil speciální pravidla, podle nichţ bylo moţné rozluštit archaický 8

9 sanskrtu. Uţ ve staroindických gramatikách odlišovali kořeny, koncovky, slovní druhy jména, slovesa, pády a další kategorie. Ve Starém Řecku se problémy jazyka zajímali řečtí filozofové Platón 2 (427 př. n. l. 347 př. n. l.) a Aristoteles 3 (384 př. n. l. 322 př. n. l.). Ve 3. a 2. století př. n. l. se formovala v hlavním městě egyptského státu Alexandrií Alexandrijská škola řecké jazykovědy. Byl zde podrobně popsán gramatický systém a zvuková stránka starořeckého jazyka. Římští jazykovědci uplatnili latinský jazyk v gramatickém studiu alexandrijců, a tak vznikly první latinské gramatiky, které měly další vliv nejen na evropskou jazykovědu. Důleţitý úkol dějin kterékoliv vědní disciplíny je její periodizace. Dějiny jazykovědy můţeme rozdělit do tří základních období: období předhistorické jedná se o nejdelší období; člověk se podstatou jazyka nezabýval. Bohuţel chybí údaje, které by toto období ve vztahu k jazyku mohly klasifikovat. období předvědecké zahrnuje starověk, středověk, renesanci, dále 17. a 18. století. Od tohoto období se vytvářely dějiny jazykovědy, ale nejednalo se o vědecký pohled na jazyk. období vědecké datuje se od poloviny 19. století aţ dodnes. Jde o nejbohatší období, které zahrnuje četné názory a teorie. Začalo studium jazyků na základě vědeckých metod (srov. Černý, 1996, 36). védský sanskrt. Je znám svým spisem Vjákarana (mluvnice), jeţ obsahuje 3939 gramatických a fonetických pravidel sanskrtu. 2 Platón vlastním jménem Aristoklés, byl řecký aristokrat, matematik a jeden z nejvýznamnějších řeckých filosofů. 3 Aristotelés byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější Platonův ţák a vychovatel Alexandra Makedonského. 9

10 2. POČÁTKY RUSKÉHO GRAMATICKÉHO MYŠLENÍ Počátky ruského gramatického myšlení spadají do období kolem století. Nejen kláštery a chrámy byly centrem vzdělanosti a kultury, ale byly to především světské školy, které měly největší zásluhu na rozšiřování písemnictví. Gramatická literatura se na Rusi začínala vyskytovat od století, v období formování velikoruské, běloruské a ukrajinské národnosti. Moskva byla centrem pravoslavné církve a slovanské kultury. První církevněslovanská gramatika se nazývala Книга философская о осмих частех слова (1522) a měla velký vliv na další gramatiky; především byla vzorem pro slovanské gramatiky. Poté byly vytvořeny první slabikáře. K 16. století patří filologické práce Maksima Greka 4 (kolem roku ) О Грамматике. V roce 1574 byl vydán Букварь, autorem byl Ivan Fjodorov 5 (narozen kolem roku ). První slovanskou gramatikou vytištěnou ve Vilnjusu v roce 1596 Lavrentijem Zizanijem 6 byla Грамматика славенска. V 17. století byla významným filologickým dílem Грамматика словенска (Vilnjus 1619) od Meletija Gerasimoviče Smotrického 7 ( ). Velkou úlohu sehrál Vasilij Kirilovič Trediakovskij 8 ( ), který se snaţil vymanit ruský spisovný jazyk od církevně slovanských prvků. Problémy ortografie se zabývaly práce Aleksandra Petroviče Sumarokova 9 ( ). V druhé polovině 17. století se začíná formovat ruský národní jazyk. 4 Maksim Grek vlastním jménem Michael Trivolis, ruský filozof a publicista. Autor mravoučných pojednání o správné vládě a rozumně mravném ţivotě, stati o fonetice, gramatice, lexikografii. 5 Ivan Fjodorov první známý ruský knihtiskař, zakladatel knihtisku. 6 Lavrentij Zizanij významný běloruský vědec. 7 Meletij Garasimovič Smotrickij ukrajinský a běloruský publicita a filolog. 8 Vasilij Kirilevič Trediakovskij byl známý ruský vědec a básník. 9 Aleksandr Petrovič Sumarokov ruský básník, gramatik a literární kritik 10

11 Významným vědcem-encyklopedistou, který vešel do historie ruské vědy byl Michail Vasiljevič Lomonosov 10 ( ). Tento geniální ruský vědec dal pevný základ ruské jazykovědě. Byl autorem významné gramatiky Российская граматика (1755). Byla to jedna z prvních gramatik napsaných rusky. M. V. Lomonosov vypracoval teorii tří stylů. Tímto dělením vymezil pouţívání zastaralých církevněslovanských jazykových prostředků a demokratizoval ruský jazyk. Ruská gramatika M. V. Lomonosova byla základem pro mnoho gramatických prací konce 18. století a prvních desetiletí 19. století, například pro gramatiku Aleksandra Christoforoviče Vostokova 11 ( ) nazvanou Русская грамматика. Vznik historicko-srovnávací jazykovědy jako teoretický a metodologický základ lingvistického bádání v Rusku je spojen právě s tímto jménem. Jako první v dějinách ruské jazykovědy pouţil historicko-srovnávací metody při studiu slovanských jazyků. Významným následovníkem M. V. Lomonosova byl ve druhé polovině 18. století Vasilij Prokofjevič Svetov 12 ( ). Je znám především jako autor práce Опыт нового российского правописания (1773). Ke konci 18. století a na začátku 19. století byl v gramatických pracích jazykovědců patrný odraz myšlenek západních filologů 18. století. Zaujetí pro obecnou gramatiku vyvolalo řadu školních předpisů a bylo spojeno se jménem Ivana Ornatovského 13, autora knihy Новейшее начертание правил российской грамматики (1810). Tato kniha se stala vzorem vyuţití obecných principů gramatiky pro gramatiku ruského jazyka. Metodika výuky ruského jazyka na principech logické gramatiky se odrazila v knize Опытный способ философическому познанию российского языка (1811) Ilji Fjodoroviče Timkovskeho 14 ( ). Tradice ruské filosofické gramatiky se odrazily ve studiu syntaxe, v níţ centrální místo zaujímá nauka o větě a jeho členech. Principy 10 Michail Vasiljevič Lomonosov ruský vědec a myslitel, spisovatel, básník, autor mnoha odborných spisů. Jeho názory na sloţení látek ho zařadily mezi zakladatelé chemické atomistiky. 11 Aleksandr Christoforovič Vostokov filolog a slavista, člen Petrohradské Akademie věd a zakladatel historicko-srovnávací metody v ruské jazykovědě. 12 Vasilij Prokofjevič Svetov překladatel. 13 Ivan Ornatovskij profesor Charkovské univerzity 14 Ilja Fjodorovič Timkovski jazykovědec, učitel. 11

12 filosofické gramatiky byly zachyceny v díle Начертания всеобщей грамматики для гимназий Российской имерии (1812) od autora Ludvika Genricha Jakoba 15 ( ). Na těchto principech pokračoval Nikolaj Ivanovič Greč 16 ( ). S hodnocením jeho prací ostře vystupoval Vissarion Grigorjevič Bělinskij 17 ( ). V 50. letech 19. století do ruské, ale také evropské jazykovědy začíná prudce pronikat nejenom vývoj historicko-srovnávací metody výzkumu jazyka, ale také nové myšlenky z přírodních věd, a to především z astronomie, fyziky a chemie. Základní kámen historicko-srovnávací metody poloţil ve svých dílech jiţ zmíněný A. Ch. Vostokov. Historické studium ruského jazyka mělo svůj význam v práci Izmaila Ivanoviče Srezněvského 18 ( ) Обозрение главных черт средства звуков в наречиях славянских (1845). Jeho stěţejní dílo představují Материалы для словаря древнерусского языка по письменным памятникам ( ), které bohuţel vyšlo aţ po jeho smrti. Dalším významným jazykovědcem tohoto období byl Fjodor Ivanovič Buslajev 19 ( ). Proslul především svou knihou О преподавании русского языка (1844). Tato kniha obsahuje zajímavé materiály z oblasti historicko-srovnávacího studia ruských slov a forem slov. V roce 1858 vyšla jeho práce Историческая граматика. Významným představitelem ruské jazykovědy a také psychologického směru v jazykovědě byl vynikajicí jazykovědec, profesor univerzity v Charkově Aleksandr Afanasjevič Potebňa 20 ( ). Jeho psychologické názory na teoretické problémy jazyka byly vyjádřeny v knize Мысль и язык (1862). 15 Ludvik Genrich Jakob filosof, filolog a ekonom a také profesor Charkovské univerzity. 16 Nikolaj Ivanovič Greč novinář, redaktor, vydavatel, filolog a také překladatel. 17 Vissarion Grigorjevič Bělinskij teoretik ruského realismu, publicista, literární kritik, filolog. 18 Izmail Ivanovič Srezněvskij filolog, slavista, člen Petrohradské Akademie věd. Jeho hlavním zájmem bylo studium historie ruského jazyka s národopisem. 19 Fjodor Ivanovič Buslajev filolog a folklorista. 20 Aleksandr Afanasjevič Potebňa ukrajinský filolog, estetik a folklorista. Byl profesorem Charkovské univerzity. Bádal zejména v oblasti syntaxe. 12

13 V 70. letech 19. století spolu s rozvojem historicko-srovnávacího bádání se jazykověda stává předmětem vědeckého výzkumu. Mezi významné ruské jazykovědce konce 19. století patřili například jiţ jmenovaný Aleksandr Afanasjevič Potebňa, Filip Fjodorovič Fortunatov 21 ( ), Michail Michajlovič Pokrovskij 22 ( ), Ivan Aleksandrovič Boduen de Courtenay 23 ( ), Nikolaj Vjačeslavovič Kruševskij 24 ( ). Konec 19. století v ruské jazykovědě byl obdobím intenzivního výzkumu historických zákonitostí ve vývoji gramatické stavby indoevropských jazyků. Velký vliv na evropskou historicko-srovnávací jazykovědu na začátku 20. století měly výzkumy F. F. Fortunatova, a to v pracích Сравнительное языковедение (1900), Сравнительная фонетика индоевропейских языков (1902). Ruská jazykověda 20. století našla svůj odraz v lingvistických pracích Alekseje Aleksandroviče Šachmatova 25 ( ), věnovaných historii ruského jazyka, dialektologii, lexikografii, současnému ruskému jazyku a dějinám východních Slovanů. Také práce Dmitrije Nikolajeviče Kudrjavského 26 ( ) sehrály velkou roli v rozvoji ruské jazykovědy: Психология и языкознание (1905). V předrevolučním Rusku se fonetickým výzkumem zabýval Lev Vladimirovič Ščerba 27 ( ) (srov. Березин, 1976, 3 345). Koncem 19. století vzniklo několik nových lingvistických směrů, které se dále rozvíjely počátkem 20. století. Tyto směry byly velmi různorodé z hlediska předmětu studia a metod práce i filozofického zaměření. 21 Filip Fjodorovič Fortunatov ruský jazykovědec, zakladatel Moskevské formální nebo také Fortunatovské lingvistické školy. 22 Michail Michajlovič Pokrovskij Ruský filolog a jazykovědec. Byl profesorem na Moskevské univerzitě a prvním vedoucím katedry klasické filologie. 23 Ivan Aleksandrovič Boduen de Courtenay polský a ruský jazykovědec. Také studoval indoevropské jazyky. 24 Nikolaj Vjačeslavovič Kruševskij spolupracovník I. A. Boduena de Courtenaye, polský a ruský lingvista. Patřil mezi významné teoretiky jazyka druhé ploviny19. století. 25 Aleksej Aleksandrovič Šachmatov ruský filolog, člen Petrohradské AV. Zakladatel historického zkoumání ruského jazyka a literatury. 26 Dmitrij Nikolajevič Kudrjavskij ruský historik a jazykovědec. 27 Lev Vladimirovič Ščerba ruský a sovětský jazykovědec, který proslul přínosem pro rozvoj psycholingvistiky, lexikografie a také fonologie. 13

14 Srovnávací a historická gramatika, představovala hlavní a prakticky jediný jazykovědný směr téměř celého 19. stol., zároveň však souběţně vedle sebe vznikaly a rozvíjely se i nové lingvistické školy na přelomu století. Všechny níţe jmenované školy prodělaly vývoj nezávisle na sobě přibliţně ve stejném období (srov. Černý, 1996, 110). 2.1 JAZYKOVÉ ŠKOLY A HLAVNÍ ÚLOHY LINGVISTIKY NA POČÁTKU 20. STOLETÍ Zásadní rozvoj lingvistiky v Rusku nastoupil na konci 19. století, jenţ je časovou epochou, která se jeví pro tuto práci stěţejní. Lingvisté se do té doby soustřeďovali v několika krouţcích a školách, ve kterých se rozvíjely různé přístupy ke studiu jazyka: řešení otázek vzniku jazyka, jeho vývoj atd. V tomto období bylo v Rusku zaloţeno několik lingvistických škol. Nejvýznamnější z nich Moskevskou zaloţil F. F. Fortunatov a Kazaňskou, která se pojila se jménem I. A. Boduen de Courtenayem. Je to nová etapa v rozvoji teorie gramatiky a historicko-srovnávací indoevropské jazykovědy Moskevská lingvistická škola Jeden z vedoucích směrů lingvistiky konce 19. a 20. století se zformoval na Moskevské univerzitě v letech Zakladatelem školy byl F. F. Fortunatov, který zformuloval myšlenky vnější a vnitřní historie jazyka. F. F. Fortunatov se zabýval také typologií sestavením jazykových fondů nezávislých na jejich historii a příbuznými vztahy. Je to nová etapa v rozvoji gramatické teorie a historicko-srovnavací a indoevropské jazykovědy nazvaná formální směr ve studiu struktury jazyka. Speciální výzkum byl věnován gramatice a později fonologii. U F. F. Fortunatova studovali Dmitrij Nikolajevič Ušakov 28 ( ), Nikolaj Nikolajevič Durnovo 29 ( ) a další. Po 28 Dmitrij Nikolajevič Ušakov byl významný filolog a profesor na univerzitě v Moskvě. Patřil mezi členy korespondenty AV SSSR. Zabýval se pravopisem, obecnou jazykovědou a lexikologii. 14

15 F. F. Fortunatově odchodu z univerzity v roce 1902 se stali hlavními představiteli a navázali na tradice Moskevské školy. Ţáky této školy je mnoho významných ruských lingvistů jako Michail Nikolajevič Peterson 30 ( ), Nikolaj Feofanovič Jakovlev 31 ( ), Grigorij Osipovič Vinokur 32 ( ), Petr Savvič Kuzněcov 33 ( ) a řada dalších. Významnou úlohu v ustanovení a rozvinutí myšlenky školy sehrála činnost Moskevské dialektologické komise ( ), která se zaměřila na výzkum ruských, ukrajinských a běloruských dialektů (srov Kazaňská lingvistická škola Kazaňská škola se vyznačovala zájmem o zvukovou a psychologickou stránku jazyka. Vznikla v 70. letech 19. století na Kazaňské univerzitě. V této škole byly spojeny analytické metody vedoucí k odhalení celé řady artikulačněsluchových prvků se syntetickými metodami, které vedly k zjištění a odhalení konstruktivních sociálně-významných zvukových jednotek jazyka fonémů. Jejím zakladatelem byl ruský jazykovědec polského původu I. A. Boduen de Courtenay. Mezi jeho blízké spolupracovníky patřili např. N. V. Kruševskij a Vasilij Aleksejevič Bogorodickij 34 ( ). N. V. Kruševskij se zajímal o morfologické struktury slov a o problémy tvoření slov. Těmto problémům věnoval knihu Очерк науки о языке (1883). V. A. Bogorodickij dosáhl znamenitých úspěchů v oblasti historicko-srovnávací jazykovědy. Popis gramatiky ruského jazyka podal v knihách Общий курс русской грамматики (1935) a Очерк по языковедению и русскому языку (1939). V pracích 29 Nikolaj Nikolajevič Durnovo ruský jazykovědec, akademik běloruské AV. Zabýval se ruskou dialektologii, historii ruského jazyka a slovanských jazyků. 30 Michail Nikolajevič Peterson ruský jazykovědec, představitel fortunatovské školy, profesor. Jeho hlavní činností bylo studium francouzského, litevského jazyka, ruské syntaxe. 31 Nikloaj Feofanovič Jakovlev odborník v obecné jazykovědě. 32 Grigorij Osipovič Vinokur jazykovědec. Zajímal se o historii ruského jazyka, teorii slovotvorby atd. 33 Petr Savvič Kuzněcov byl jazykovědcem, profesorem a jedním ze zakladatelů Moskevské fonologické školy. 34 Vasilij Aleksejevič Bogorodickij ruský jazykovědec, profesor, člen korespondent AV. Zabýval se dialektologii, slavistikou atd. 15

16 představitelů Kazaňské lingvistické školy se anticipují mnohé myšlenky strukturní jazykovědy, fonologie, morfologie, typologie jazyků, artikulační a akustické fonetiky. Myšlenky této školy měly vliv na Ferdinanda de Soussura 35 ( ) a také na představitele Moskevské fonologické školy a Praţské lingvistické školy. I. A. Boduen de Courtenay později zaloţil Petrohradskou lingvistickou školu, která zčásti zachovala tradice Kazaňské školy. Kazaňská lingvistická škola měla velký vliv nejen na ruskou jazykovědu, ale také na polskou a českou lingvistiku (srov Petrohradská lingvistická škola Petrohradská lingvistická škola vznikla na Petrohradské univerzitě počátkem 20. století. Zakladatelem této školy byl I. A. Boduen de Courtenay, který se stal v roce 1900 univerzitním profesorem. Jeho myšlenky se formovaly mnohem dříve, a to v Kazani v letech Jeho ţáky v Petrohradské škole byli Jevgenij Dmitrijevič Polivanov 36 ( ), L. V. Ščerba, Lev Petrovič Jakubinskij 37 ( ). Petrohradská lingvistická škola byla jedním z prvních směrů světové jazykovědy, který byl spojen s novým strukturalistickým obdobím. Právě I. A. Boduena de Courtenaye povaţují v Rusku za jednoho ze zakladatelů strukturalismu. Tato škola ovlivnila jazykovědce nejen v Rusku a SSSR, ale také v Polsku a bývalém Československu. Po odchodu I. A. Boduena a E. D. Polivanova se hlavním představitelem školy stal L. V. Ščerba, který zachovával věrnost jejich myšlenkám v polemice s Moskevskou formální školou. Hlavním výsledkem výzkumu v této škole bylo vyčlenění základních jazykových jednotek jako foném, morfém, slovo. 35 Ferdinand de Saussure švýcarský jazykovědec, který poloţil základy semiologie a strukturní lingvistiky. Byl u počátku Ţenevské lingvistické školy. 36 Jevgenij Dmitrijevič Polivanov byl literárním kritikem, jazykovědcem. Jeden ze zakladatelů sovětské sociolingvistiky. 37 Lev Petrovič Jakubinskij byl sovětským jazykovědcem a literárním kritikem. Jeho práce byly věnovány historicko-srovnávací jazykovědě. 16

17 K myšlenkám Petrohradské školy inklinovali Sergej Ignat jevič Bernštejn 38 ( ), Boris Aleksandrovič Larin 39 ( ), Viktor Vladimirovič Vinogradov ( ), Aleksej Petrovič Barannikov 40 ( ), Vasilij Vasiljevič Radlov 41 ( ), Boris Viktorovič Tomaševskij 42 ( ) a další (srov Formální škola Tímto názvem se označuje skupina ruských literárních vědců a jazykovědců, kteří se sjednotili v letech 20. století v Petrohradě a Moskvě. Formální škola měla vliv nejen na vznik současné teorie spisovného jazyka, ale i na rozvoj dalších humanitních věd. V letech existovala organizace ruských formalistů, která se nazývala OPOJAZ (Общество изучения теории поэтического языка) spolek, který se zabýval studiem jazyka literatury a jeho základních principů. Patřila do ní taková jména významných lingvistů jako byli např. E. D. Polivanov, L. P. Jakubinskij, Osip Maksimovič Brik 43 ( ), Jurij Nikolajevič Tyňanov 44 ( ). Hlavním představitelem formální školy byl Viktor Borisovič Šklovskij 45 ( ) Historie formální školy začíná v roce 1914 jeho statí Воскрешение слова a oficiálně končí statí Памятник одной научной ошибке (1930). Mezi další představitelé patřili Boris Michajlovič Ejchenbaum 46 ( ), Roman Osipovič Jakobson 47 ( ). Formální škola měla zvláštní místo v historii ruské kultury 90. let 19. století. 38 Sergej Ignatjevič Bernštejn ruský lingvista. Počet jeho publikací je nevelký, ale velmi se zajímal o zvukovou stránku jazyka. 39 Boris Aleksandrovič Larin ruský a ukrajinský jazykovědec. Zabýval se historii spisovného jazyka, sociolingvistikou, litevským jazykem a sanskrtem. 40 Aleksej Petrovič Baranikov sovětský filolog, zabývající indologii. 41 Vasilij Vasiljevič Radlov významný ruský etnograf, archeolog. 42 Boris Viktorovič Tomaševskij textolog, studoval A. S. Puškina. 43 Osip Maksimovič Brik ruský literární vědec a kritik. 44 Jurij Nikolajevič Tyňanov ruský a sovětský spisovatel, literární vědec, kritik a dramaturg. 45 Viktor Borisovič Šklovskij ruský a sovětský spisovatel, scénarista, literární vědec a kritik. 46 Boris Michajlovič Ejchenbaum ruský literární vědec. 47 Roman Osipovič Jakobson ruský a americký jazykovědec. Patřil mezi významné lingvisty 20. století. Měl velký vliv na rozvoj humanitních věd. 17

18 Centrem tvůrčí činnosti byl Moskevský lingvistický kroužek 48, který sjednotil více neţ 50 lingvistů z Moskvy a Leningradu. V tomto vědeckém centru se vyvíjely nové myšlenky. S krouţkem se pojí jména S. I. Bernštejn, Petr Grigorijevič Bogatyrev 49 ( ), G. O. Vinokur a další. Okruh vědeckých zájmů ve formální škole byl velmi široký. Cílem formalistů bylo svými metodami a postupy výzkumu přeměnit literární vědu na současnou úroveň. Například sestavili teorii děje, prozkoumali povídku a román. Také se zajímali o výstavbu básní, analyzovali rytmus a syntax. Zajímali se o parodii, folklor, literární vývoj. Sestavovali příručky týkajících se A. S. Puškina a M. J. Lermontova. Formální škola také vybudovala teorii básnického jazyka. Literárněvědné myšlenky této školy přijala strukturní poetika, především Jurij Michajlovič Lotman 50 ( ) a jeho škola (srov. V sovětském období na Moskevské státní univerzitě a v dalších moskevských lingvistických centrech byl vţdy významný vliv fortunatovských tradicí. V hlavním městě však nebyly uznávaným centrem jen tyto školy, ale také vynikající vědci z jiných škol jako například V. V. Vinogradov Vinogradovská škola Vinogradovská škola je jedna ze škol sovětské jazykovědy, která vznikla ve letech 20. století. Shromaţďovala ţáky a nástupce V. V. Vinogradova. Velký vliv na V. V. Vinogradova měly myšlenky A. A. Šachmatova a L. V. Ščerby. Od A. A. Šachmatova přijal metodu historicko-srovnávací analýzy a prohloubeného a systémového popisu jazyka, od L. V. Ščerby převzal zájem o jazyk jako ţivý a aktivní funkční systém. V. V. Vinogradov zkoumal 48 Moskevský lingvistický krouţek spolek ruských filologů působící v letech od Vznikl sjednocením studentů historicko-filologické fakulty Moskevské univerzity. V roce převládá výuka dialektologie, folkloru, etnografie. Poté se zájmy přesunují do oblasti poetiky a teorie básnické řeči. Zabýval se studiem literárního jazyka a poetiky jako součástí lingvistiky. K tomuto přispělo sblíţení krouţku s Opojazem (ОПОЯЗ). 49 Petr Grigorjevič Bogatyrev sovětský folklorista, etnograf a překladatel. 50 Jurij Michajlovič Lotman sovětský literární vědec a kulturolog. 18

19 jazyk jako společenský jev. Viděl v něm nejen systémový vývoj, ale také vývoj druhů a různorodostí řečí a hovorových forem. V centru pozornosti V. V. Vinogradova je na jedné straně slovo jako centrální jednotka jazykového systému, a z druhé strany text. Jeho koncepce se ale liší například od koncepce F. de Saussura, který popisuje jazyk nezávisle na řeči, a od filologické koncepce Karla Fosslera 51 ( ), který se orientuje především na expresivně-estetickou funkci jazyka. Do historie studia gramatického systému ruského jazyka patří všechna jiţ zmíněná slavná jména v dějinách ruské jazykovědy. Do tohoto seznamu plným právem patří jméno V. V. Vinogradova (srov JAZYKOVĚDA A REFORMY POREVOLUČNÍHO OBDOBÍ K významným jazykovědcům porevolučního období patří jiţ zmiňovaní J. D. Polivanov, L. P. Jakubinskij, D. N. Ušakov, N. N. Durnovo, Aleksandr Matvejevič Peškovskij 52 ( ), M. N. Peterson a především V. V. Vinogradov. Ve 20. letech 20. století vznikl v Sovětském svazu nový lingvistický směr, který se prudce rozcházel s tradicemi dorevoluční ruské a zahraniční jazykovědy. Zakladatelem tohoto nového učení o jazyce, které on sám původně nazýval jafetské, později materialistické byl Nikolaj Jakovlevič Marr 53 ( ). Jeho nová jazyková teorie se rozcházela s principy tradiční a z části historickosrovnávací jazykovědy. Ve snaze o jazykovědy marxistickou teorii ji zvulgarizovali, kdyţ hlásal teorii o třídním charakteru jazyka (srov. Černý, 1996, 9). 51 Karl Fossler německý jazykovědec, zakladatel vlastní lingvistické školy. 52 Aleksandr Matvejevič Pěškovskij ruský a sovětský jazykovědec, profesor. Zabýval se metodikou vyučování ruského jazyka na školách. 53 Nikolaj Jakovlevič Marr ruský a sovětský filolog, historik, etnograf, archeolog, zakladatel nového studia o jazyce. 19

20 Sestavilo se kritické seskupení v lingvistice, které znepokojovalo mnoho sovětských lingvistů, jejímţ členem byl i akademik V. V. Vinogradov. N. J. Marr se pokusil vytvořit samostatnou teorii jazyka tím, ţe vnesl do jazykovědy nesprávnou formulaci jazyka. Nové sovětské učení o jazyce napadá především předpoklad indoevropského jazykozpytu o jednotném jazyce a národě i o indoevropském prajazyce a pranárodu a z toho vyplývající mínění, ţe veškerý jazykový vývoj záleţel v porušování prvotní jednoty, v postupném rozlišování aţ k dnešnímu pestrému stavu. Toto kritické stanovisko k indoevropskému prajazyku je důsledkem toho, ţe se sovětští jazykozpytci liší od představitelů srovnávaných jazyků indoevropských v základním pojetí, chápání jazyka (srov. Trávníček, 1950, 1-6). Na přelomu let se v sovětské jazykovědě vedla diskuse týkající se problémů obecné jazykovědy. Z početných konferencí a seminářů, věnovaných problémům teorie jazyka, mělo zvláštní význam zasedání v roce 1963, organizované oddělením literatury a jazyka Akademie věd SSSR. Na tomto zasedání předstoupil s referátem akademik V. V. Vinogradov se základními myšlenkami, které mohou být zformovány v následujících bodech: Язык нельзя отождествлять с идеологической надстройкой. Но нельзя и полностью отрицать влияние идеологической надстройки на развитие языка. В определнных исторических условиях надстройка может оказывать довольно сильное влияние на развитие языков. Так, напр., возникновение целого ряда европейских национальных языков (английского, французского, немецкого и др.) тесно связано с возникновением централизованных буржуазных государств. На развитие языков многочисленных народов СССР большое внимание оказала социалистиче ская надстройка. Положение Н. Я. Марра о классовом характере языка неправильно, так как в обществе, разделенном на классы, люди разных классов обычно общаются на одном и том же языке. Но нельзя также утверждать, что 20

21 язык совершенно безразличен по отношению к классам (srov. Kubik, 1977, 132). Na otázku o charakteru jazykových změn V. V. Vinogradov říká, ţe historie jazyků se charakterizuje nejen výskytem postupných přeměn, ale i výskytem prudkých období vývoje. Za bouřlivé období vývoje východoslovanských jazyků označoval V. V. Vinogradov XIII. XVI. století. Vývoj jazykovědy v Rusku po Velké říjnové socialistické revoluci (1917) se vyznačoval následujícími faktory: a) rozvojem a upevněním sovětského systému a marxistické teorie v Rusku; b) mnohonárodnostním sloţením sovětského státu a vztahů mezi jednotlivými národnostmi, otevřením nových cest pro politický a kulturní rozvoj těchto národů a formováním sovětských republik; c) speciální kulturní úlohou ruského jazyka jako jazyka světového a ruské literatury, kultury a vědy. Odborný výzkum byl v popředí zájmu všech národů Sovětského svazu. Rozvoj jazykovědy byl předurčen především uvedenými faktory. Bez pochopení těchto sociálně-historických příčin a podmínek nelze pochopit jedinečnost a náročnost vývoje sovětské jazykovědy a podat charakteristiku současného stavu. Musíme brát rovněţ v úvahu zvláštnosti podmínek a organizační formy práce sovětských jazykovědců v různých obdobích. Rozvoj kultury všech národů Sovětského svazu, šíření všeobecné vzdělanosti v sovětské společnosti, vyuţití spisovného jazyka to všechno bylo impulzem k činnosti sovětských jazykovědců, aby se zaměřili na hlubší studium struktury nejrůznějších jazyků obyvatel v Rusku a zákonitosti jejich rozvoje v podmínkách sovětské společnosti. Před sovětskými jazykovědci vznikla řada nových úkolů a problémů velkého významu. Přibliţně v průběhu prvního desetiletí po Velké říjnové socialistické revoluci hrála velkou roli v rozvoji jazykovědy účast jazykovědců na restrukturalizaci školní výuky jazyka. 21

22 Snaha eliminovat propast mezi školní a vědeckou gramatikou probudilo myšlenku, teoreticky se zabývat gramatikou, a to v oblasti fonetiky, ortoepie a stylistiky. Zásady stanovené v referátech F. F. Fortunatova a A. A. Šachmatova na kongresu učitelů vojenských vzdělávacích institucí (1903) se opakovaně promítaly aţ do revoluce ve vysokoškolských kurzech a příručkách I. A. Boduena de Courtenaye, V. A. Bogorodického, Aleksandra Ivanoviče Tomsona 54 ( ), Viktora Karloviče Porţezinského 55 ( ) a D. I. Kudrjavského. Rovněţ byly zmiňovány v pracích L. V. Ščerby, D. N. Ušakova, V. V. Vinogradova, Vasilija Iljiče Černyševa 56 ( ), A. M. Peškovského a dalších. Ale školní výuku v podmínkách carského Ruska neovlivnily. Realizace těchto principů spadá aţ do porevolučního období. Krátce po revoluci u národů, které dosud pouţívali arabské písmo (Tataři, Azerbajdţanci, Kazaši, Kirgizi, Uzbeci, Turkmeni a další), u horských národů severního Kavkazu a také u Iranců-Tádţiků, vzniklo hnutí za přechod na nový systém písma. Jednou z hlavních úloh tehdejšího období byla reforma písma a spisovného jazyka. Přechod k novému systému grafiky vyţadoval od jazykovědců zdlouhavé a sloţité úsilí. Šlo o uskutečnění všeobecně rozsáhlého rozvoje vzdělání, které by vštípilo správnou představu o mateřském jazyce velkému mnoţství lidí, kteří dosud nebyli v kontaktu s jazykovědou. V mnohonárodnostním sloţení ruské společnosti byly etnické skupiny a národy, jejichţ jazyky a nářečí nebyly doposud prozkoumány a kodifikovány. To platilo zejména pro malé národy na severu evropské části Ruska a také pro některé národy na Kavkaze, Sibiři a na Dálném východě. Mezi těmito národy bylo mnoho národností a etnických skupin, které 54 Aleksandr Ivanovič Tomson byl ruský a sovětským jazykovědcem, členem Petrohradské Akademie věd. 55 Viktor Karlovič Porţezinskij ruský a polský jazykovědec, profesor. Byl členem Polské Akademie věd. Vynikal prácemi z historie morfologie z baltských a slovanských jazyků. 56 Vasilij Iljič Černyšev ruský a sovětský jazykověd, člen Akademie věd SSSR. Jeho základní díla byla věnována lexikologii, ortografii, dialektologii. 22

23 dokonce neměly ani písemnosti. Jednou z charakteristik tohoto procesu byla společná práce ruských jazykovědců a zástupců těchto etnik. Potíţe ve vydávání vědeckých prací byly příčinou toho, ţe publikace první poloviny dvacátých let zcela neodráţely skutečnou produkci jazykovědců v tomto období. Vytvoření gramatik národních jazyků Sovětského svazu bylo ve většině případů komplikováno tím, ţe bylo potřeba nejprve stanovit jazykovou normu pro daný jazyk, to znamená vybrat dialekt, který by se stal základem spisovné gramatiky. V souvislosti s tím proběhl velký rozmach dialektologického výzkumu, který se dotýkal velkého počtu dialektů, nářečí. V současné době mají všechny národy Ruska své školní gramatiky jak pro všeobecně vzdělávací školy, tak i pro pedagogické vzdělávací instituce. Spolu s tím jsou také sestaveny vědecké gramatiky téměř všech národních jazyků Sovětského svazu. Vedle psaní gramatik se začaly také sestavovat slovníky. Zpočátku byly dvojjazyčné, přičemţ jeden z jazyků byla vţdy ruština. V současné době jsou tyto slovníky k dispozici téměř u všech národů Sovětského svazu a ve většině případů ve dvou verzích s překladem do ruštiny a s překladem do národního jazyka. Vytvoření jazykové normy bylo spojeno i s otázkou spisovného jazyka. Na tomto základě vznikla speciální oblast výzkumu sovětské jazykovědy ruský spisovný jazyk (srov RUSKÝ SPISOVNÝ JAZYK PROBLÉMY A ÚKOLY JEHO STUDIA Akademik V. V. Vinogradov se podílel více neţ kdokoliv jiný na výzkumu ruského spisovného jazyka. Tento výzkum byl velmi problematický z důvodu nedostatku historických podkladů. Na původ ruského spisovného jazyka stále ještě neexistuje jednotný názor. Jeho výzkumy této oblasti jsou velmi originální a zajímavé a jsou vysoce ceněny. 23

24 Hlavním důleţitým problémem ruského spisovného jazyka v jeho minulosti i v jeho současnosti je vzájemný vztah ruských a církevněslovanských prvků. Je to specifický problém ruského spisovného jazyka, kterým se odlišuje od ostatních slovanských jazyků. Všechny snahy o vysvětlení tohoto problému jsou stále nevyjasněny. Staroslověnština ve své pozdější bulharské verzi byla přijata církví v Kyjevské a Novgorodské Rusi na konci 10. století a zároveň byla přijatá i u ostatních Slovanů jiţních a západních. U západních Slovanů Čechů, Slováků a Poláků byl vliv staroslověnského jazyka krátký. U východních a jiţních Slovanů se staroslověnský jazyk stal prostředkem vyjádření duchovní činnost teologie, filosofie, vědy a literatury. Staleté společenství spisovného ruského jazyka při všech rozdílech politických, kulturních a jazykových dějin východních a jiţních Slovanů bezpochyby ukazují na přednosti staroslověnského jazyka před místními jazyky a dialekty. Přesto tyto místní jazyky nebyly jen ústními; od samého počátku jimi byly psány texty právnického a administrativního charakteru. U východních a jiţních Slovanů v průběhu věků existovaly dva písemné jazyky s různými funkcemi. Jediné co mohlo vyvolávat spory, bylo přivlastnění utilitárního, právnického a administrativního jazyka. Jediným údajně spisovným jazykem mohly být dvě varianty: kniţní a úřední. Dalším problémem bylo, zda mohl ruský jazyk splňovat kromě právnické a administrativní funkce také funkci spisovnou. Jinak řečeno, zda existoval spolu s církevněslovanským spisovným jazykem také ruský spisovný jazyk. Díky morfologické blízkosti staroruského a církevněslovanského jazyka se v kyjevském období mohly jazykové elementy poměrně lehce mísit, a to především v niţších literárních ţánrech. Avšak tento problém byl aktuální jen pro kyjevské období. V průběhu dvou století se spisovný jazyk rozvíjel obecně ve znamení tzv. pletenija sloves. 24

25 Během moskevského období, od 15. století do poloviny 17. století, jiţ není nutné hovořit o existenci ruského spisovného jazyka, který se liší od církevněslovanského jazyka. Období od poloviny 17. století do poloviny 18. století mělo zásadní význam pro současný spisovný ruský jazyk. Avšak jak probíhal tento proces vývoje tohoto jazyka, je dodnes nejasný. Pro chaotickou první polovinu 18. století je charakteristické, ţe církevněslovanský jazyk začal prudce osvojovat ruská slova především z hovorové řeči. Mnoho z těchto hovorových slov bylo ze spisovného jazyka odstraněno z důvodů, ţe neměly podporu v jazyku konce 18. století, kdy spisovný ruský jazyk přijal za svůj základ jazyk hovorový. K objasnění těchto problémů ruského spisovného jazyka nám mohou pomoci právě koncepce akademika V. V. Vinogradova (srov.danefae.ru). Iniciativu v rozvoji teorie a praxe studia spisovného jazyka projevili odborníci na ruský jazyk, především jiţ zmiňovaný V. V. Vinogradov, ale také Leonid Arsenjevič Bulachovskij 57 ( ), Sergej Petrovič Obnorskij 58 ( ), G. O. Vinokur a L. P. Jakubinskij. Historie ruského spisovného jazyka je jednou z mladých samostatných vědních disciplín. Významnou úlohu při jejím vzniku sehrála monografie akademika V. V. Vinogradova Очерки по истории русского литературного языка XVII XIX вв., která se stala základem pro vyřešení sporného problému o původu spisovné ruštiny (srov Leonid Arsenjevič Bulachovskij ukrajinský a ruský jazykovědec. 58 Sergej Petrovič Obnorskij ruský jazykovědec, člen AV SSSR. 25

26 3. ŢIVOT VIKTORA VLADIMIROVIČE VINOGRADOVA ( ) Jméno akademika V. V. Vinogradova je známé nejen v Ruské federaci, ale také za jejími hranicemi. S touto osobností jsou spojeny významné práce z oblasti jazykovědy. Jako filolog s velmi širokým rozhledem, byl uznávanou autoritou i v otázkách teorie literatury, textologie a historie ruské literatury XVIII. XX. století. Byl odborníkem na všechny oblasti jazykovědy a členem osmi zahraničních akademií. Patřil mezi nejvýznamnější filology 20. století. Jeho vědecké myšlenky a práce na sklonku 50. let v mnohém definovaly metodologické postupy a výzkum zpracování základních směrů ruské jazykovědy: gramatiky, lexikologie, slovotvorby, stylistiky, současné ruštiny a jazykové kultury. Jeho významný přínos do jazykovědy uznávali nejen filologové. Jako vynikajicí představitel sovětské jazykovědy byl V. V. Vinogradov dobře znám a měl velkou vědeckou autoritu mezi lingvisty, se kterými udrţoval kontakt pomocí osobních styků, dopisováním i výměnou publikací. Dosáhl titulu doktora honoris causa praţské Karlovy univerzity, byl čestným členem Bulharské akademie věd, čestným členem Rumunské akademie věd a Německé akademie věd v Berlíně. V. V. Vinogradov se účastnil mezinárodních lingvistických konferenci a porad. Na mezinárodní konferenci slavistů v Bělehradě v září 1955 byl zvolen předsedou Mezinárodního komitetu slavistů. Jeho velkou předností byla neobvyklá rozmanitost filologických zájmů a také mimořádná sečtělost. Četl veškeré tiskoviny, noviny, almanachy, časopisy, prózu, básně, sbírky zákonů, historii, publicistiku, sborníky soudní řeči, duchovního zaměření, vojenské řády, slovníky atd. Výsledkem této sečtělosti byla jazyková pestrost v jeho dílech. Narodil se 12. ledna 1895 v Zarajsku (starobylé město leţící na řece Osjotr). Jeho otec byl pravoslavným knězem, a tak podle rodinné tradice dal syna studovat na Zarajskou duchovní školu. Od prvních dnů studia vynikal mimořádnými schopnostmi mezi svými vrstevníky a dokonce i učitelé ho nazvali 26

27 hvězdou školy. Na této škole úspěšně ukončil rjazaňský duchovní seminář. V této době byl jeho nejrespektovanějším učitelem ruského jazyka N. V. Giacintov. 59 V. V. Vinogradov vyrostl v početné, avšak nemajetné rodině. Uţ jako mladý projevil zájem o humanitní předměty a zajímal se o staré rukopisy. Jelikoţ se početné rodině Vinogradovových ţilo špatně, začal si V. V. Vinogradov ve 14 letech vydělávat soukromými kondicemi. Velmi brzy se u něj projevila láska k mateřskému jazyku a literatuře. Přispělo k tomu i to, ţe se nedaleko od bydliště V. V. Vinogradova konaly trhy, kde se sjíţděli kupci a řemeslníci z různých částí měst, a kde bylo moţné slyšet různé dialekty a slangy. V Petrohradě studoval ruskou historii, paleografii, památky historie jazyka a kultury a starověké jazyky. Jeho učitelem byl profesor Nikolaj Michajlovič Karinskij 60 ( ). V roce 1918 byl V. V. Vinogradov na doporučení A. A. Šachmatova a N. M. Karinského zařazen do Petrohradské univerzity jako stipendista na přípravu k profesorskému titulu z ruského jazyka a literatury. Na univerzitě studoval literární památky a uměleckou literaturu 20. století z hlediska lingvistického a literárněhistorického. V roce 1919 napsal magisterskou práci Исследования в области фонетики северно-русского наречия. Очерки из истории звука [Б] в северно-русском наречии. Za tuto práci dostal vysoké ocenění akademika Jevfimije Fjodoroviče Kárského 61 ( ) a profesora L. V. Ščerby. V roce 1921 začal přednášet na Petrohradské univerzitě. Vedl kurzy současného ruského jazyka, stylistiky a dějin ruského spisovného jazyka. V. V. Vinogradov se aktivně podílel na práci Lingvistického spolku, který vedl L. V. Ščerba, kam ho přilákaly sloţité otázky výzkumu jazyka a stylu literárněuměleckých děl. Tato oblast lingvistiky je blízká k literární vědě a vyvolala u V. V. Vinogradova zájem o otázky studia specifické básnické řeči, zvláště 59 N. V. Giacintov byl autorem několika knih z filologie. Byl to učitel, který uměl jednoduše vysvětlit sloţité záleţitosti syntaxe a gramatiky vůbec. 60 Nikolaj Michajlovič Karinskij ruský a sovětský filolog, dialektolog, paleograf, doktor jazykovědy. 61 Jevfimij Fjodorovič Karskij významný ruský filolog, paleograf, etnolog. 27

28 o jazyk spisovatelů. K Vinogradovovým vědeckým zájmům patřila také historie ruského spisovného jazyka, stylistika, studie o významové stavbě slova, problémy lexikologie, lexikografie a také otázky gramatického systému současného ruského jazyka. Vyššího vzdělání dosáhl ve Filologicko-historickém a archeologickém institutu, které dokončil současně 25. října v roce V roce 1927 vystoupil mladý V. V. Vinogradov s referátem o koncepci slovních druhů v Leningradském lingvistickém spolku. Gramatické stavbě slova se V. V. Vinogradov věnoval i v následujících letech. V. V. Vinogradov se v roce 1926 oţenil s Naděţdou Matvejevnou Malyševovou 63 ( ), se kterou se seznámil v roce 1925 v ozdravovně Узкое. Jeho ţena mu byla nejbliţším člověkem. Prostřednictvím dopisů, které své ţeně napsal, a které se dochovaly, mohli čtenáři odhalit rysy jeho osobnosti. Uchovalo se jich více neţ 1000 a jsou uloţeny v archívu RAV (PAH Ruská akademie věd). Pro ukázku uvádím několik z nich v přílohách. Do roku 1929 pracoval v Petrohradě. Poté odjel do Moskvy. Tam zaloţil vlastní lingvistickou školu (Vinogradovskou školu rusistiky). Ve 30. letech, po příjezdu do Moskvy, začíná nová etapa vědecké činnosti V. V. Vinogradova. Začíná pracovat na svých stěţejních dílech, která se zabývají historií ruského spisovného jazyka a jazyka spisovatelů. Studoval například N. V. Gogola, F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého, M. J. Lermontova, A. A. Achmátovové nebo A. S. Puškina. Je těţké spočítat všechny jeho práce, kterých je více neţ 500. Po smrti akademika A. A. Šachmatova ( ) zkoumal V. V. Vinogradov významný vliv lingvistických myšlenek L. V. Ščerby. Ve svém krátkém ţivotopise uvádí, ţe silný vliv na směr a charakter jeho zájmů měli právě A. A. Šachmatov a L. V. Ščerba. V. V. Vinogradov byl prvním, kdo poukázal na problematiku a tvorbu teoretických základů estetiky slova a poetické řeči. 62 V mnoha zdrojích se uvádí, ţev. V. Vinogradov ukončil tyto dvě školy současně v roce 1918, ale on sám ve svém ţivotopise uvádí rok ukončení Naděţda Matvejevna Malyševa byla učitelkou zpěvu a autorkou knihy О пении (1989). 28

29 V následujících letech napsal řadu monografií a rozsáhlých článků, zasluhujících do analýzy jazyka významných ruských spisovatelů 19. století. 8. února 1934 byl V. V. Vinogradov zatčen ve svém moskevském bytě na ulici B. Afanasevské. Byl uvězněn na samotce v Lubjance. 22. února téhoţ roku bylo vyneseno obvinění, ţe byl údajně účastníkem protirevoluční národněfašistické organizace. Vinogradov měl být údajně zapojen do případu takzvané Ruské národní strany, která měla za cíl, jak uvedla obţaloba, svrţení sovětské moci a vytvoření země fašistické diktatury. Několik dní pobýval v gorkovském vězení, a nakonec byl odsouzen k deportaci na 3 roky. 17. dubna 1934 dostal příkaz odjet do Vjatky. Ve vyhnanství si odpykával trest do 1. května Dopisy z Vjatky, věnované jeho ţeně, obsahují velké mnoţství materiálů o vědeckých výzkumech V. V. Vinogradova v těchto letech. Zveřejnění těchto dopisů nastíní čtenáři první dny jeho pobytu ve Vjatce. Ty byly poznamenány hlubokou depresí. V. V. Vinogradov ve své tvorbě nadále pokračoval i v exilu. Ve vyhnanství napsal kromě knihy Стиль Пушкина i knihu Современный русский язык, sestavil mnoţství hesel ke slovníkům a také významná díla o N. V. Gogolovi, L. N. Tolstém atd. Většinu z těchto prací chtěl dokončit v Moskvě, ale po návratu z Vjatky měl povolení ţít pouze v Moţajsku. V roce 1938 dostal moţnost působit v Moskvě, ale na konci téhoţ roku mu byla tato činnost zakázána. Do Moskvy mohl jen nelegálně a na krátkou dobu. Těsně před válkou dostal pas a povolení k pobytu v Moskvě, ale klidný ţivot netrval dlouho. Hned na počátku války, 7. srpna 1941, byl V. V. Vinogradov jako bývalý politický vězeň a sociálně nebezpečný element vyhnán i se svou rodinou do Tobolska, kde pobývali do 2. června V témţ roce se mu podařilo vrátit se do Moskvy. V těchto letech napsal knihy, které mu přinesly světovou popularitu: Стиль Пиковой дамы (1936), Очерки по истории русского литературного языка XVII XIX вв. (1938), Современный русский язык (1938), Стиль Пушкина (1941), Русский язык. Грамматическое учение о слове (1947). 29

30 V roce 1944 se stal děkanem filologické fakulty, v jejím čele stál do roku V letech byl vedoucím katedry ruského jazyka na Moskevské univerzitě. V roce 1946 byl V. V. Vinogradov zvolen členem Akademie věd SSSR. Pod jeho přímým vedením byla zaloţena Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury (MAPRJaL). V. V. Vinogradov zemřel 4. října 1969 v Moskvě (srov. lib/vvv/). 3.1 AKADEMIK V. V. VINOGRADOV A JEHO NÁZORY NA VÝVOJ RUSKÉHO JAZYKA Bez jeho prací si nelze představit současnou ruskou lingvistiku ani její další vývoj. V. V. Vinogradov odhalil nové oblasti výzkumu, zejména v sovětské jazykovědě. Díky jeho úsilí se vyčlenila samostatná disciplína dějiny spisovného jazyka. Dále se zabýval studiem jazyka umělecké literatury. Metodu a originální postupy, které V. V. Vinogradov vypracoval při výzkumu této specifické sféry jazykových jevů, upoutaly pozornost mnohých badatelů. Nejintenzivněji spolupracoval akademik V. V. Vinogradov se svými současníky z Institutu historie umění v oddělení slovesných umění. Mezi jeho spolupracovníky patřili Viktor Maksimovič Ţirmunskij 64 ( ), S. I. Bernštejn, B. A. Larin, L. P. Jakubinskij, literární vědci Sergej Dmitrijevič Baluchatyj 65 ( ), Grigorij Aleksandrovič Gukovskij 66 ( ), Michail Leonidovič Lozinskij 67 ( ), Julian Grigorjevič Oksman 68 ( ), B. V. Tomaševskij, J. N. Tynjanov, B. M. Ejchenbaum, Boris Michajlovič Engelgard 69 ( ). 64 Viktor Maksimovič Ţirmunskij sovětský a ruský jazykovědec, profesor, doktor filologických věd, člen zahraničních akademií. 65 Sergej Dmitrijevič Baluchatyj sovětský lingvista a člen Akademie věd SSSR. 66 Grigorij Aleksandrovič Gukovskij sovětský filolog, kritik. 67 Michail Leonidovič Lozinskij ruský a sovětský básník, překladatel a jeden ze zakladatelů sovětské školy básnického překladu. 68 Julian Grigorjevič Oksman doktor filologických věd. 69 Boris Michajlovič Engelgard ruský filolog, překladatel. 30