Příprava a pokus trestného činu versus dokonaný trestný čin

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Příprava a pokus trestného činu versus dokonaný trestný čin (pojem, rozdíly, trestnost) Bakalářská práce Autor : Martin Skopal Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce : Mgr. Jiří Pospíchal Praha Duben, 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její vytištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Ústí nad Labem dne Martin Skopal 2

3 Poděkování : Rád bych poděkoval vedoucímu této bakalářské práce, panu Mgr. Pospíchalovi, za poskytnuté konzultace i postřehy, které mi v psaní byly velmi uţitečné. Další dík patří mé rodině a zejména pak našemu měsíčnímu synovi, který mi v závěrečné části tvorby poskytl noční akustickou kulisu, díky které jsem byl schopen pracovat déle, neboť spánek byl prakticky nemoţný V poslední řadě můj dík patří i všem školním zařízením, díky kterým jsem byl schopen se lépe orientovat v právním jazyce. 3

4 Anotace práce: Vlastní charakteristika trestného činu, stejně jako charakteristika jednotlivých stupňů, dle kterých je tento čin posuzován jako dokončený, nebo jako pouhé stádium směřující k jeho dokončení, je z hlediska trestního práva velmi důleţitá. V mé práci jde o rozbor jednoho ze základních pilířů, kterým dnešní společnost definuje nebezpečné a zakázané jednání ohroţující ji samou, tedy o rozbor trestného činu. Proto jsem se snaţil co nejsrozumitelněji rozebrat jednotlivá stádia trestného činu a hlavně je ukázat na konkrétních příkladech z běţného ţivota, ale i popsat vývoj základního zákona, který je definuje. Myslím si, ţe se mi podařilo splnit mnou vytýčené cíle a ţe i obsahově moje práce odpovídá zvolenému tématu. Anotation: The very character of a criminal offence just as a character of individual degrees which categorise this offence as finished or in stage to get finished, is very important from criminal law's point of view. At my work it involves analysis of one of many primary factors, by which present society defines dangerous and prohibited acts endangering society itself, therefor analysis of a criminal offence. That is why I tried to comprehensibly analyse individual stages of a criminal offence and point them out on particular examples from normal life but also to describe progress of constitutional law by which it's defined. I think that I have successfully accomplished my set-out objectives and that even content wise my essay answers the chosen subject. 4

5 Obsah PROHLÁŠENÍ 2 PODĚKOVÁNÍ 3 ANOTACE PRÁCE 4 OBSAH 5 ÚVOD 6 1 TRESTNÝ ČIN Základní definice Formální znaky trestného činu Obecné znaky trestného činu Typové znaky trestného činu Rozdělení trestných činů Vývojová stádia trestného činu Příprava k trestnému činu Pokus trestného činu Dokonaný trestný čin 31 2 STRUČNÁ HISTORIE PRÁVNÍ ÚPRAVY TRESTNÉHO ČINU 32 3 PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA - ZÁKON Č. 40/2009 SB Důvody potřeby nového trestního zákoníku Systematika obecné části zákoníku Systematika zvláštních částí starého a nového tr. zákoníku 37 4 TRESTNOST PŘÍPRAVY, POKUSU A DOKONANÉHO TRESTNÉHO ČINU Trestnost u přípravy a pokusu trestného činu Trestnost dokonaného trestného činu Druhy trestů 41 5 ROZDÍL MEZI STÁDII PŘÍPRAVY, POKUSU A DOKONANÉHO TR. ČINU 42 ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ 44 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY 46 5

6 Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil Příprava a pokus trestného činu versus dokonaný trestný čin pojem, rozdíly, trestnost. Toto téma jsem si vybral, protoţe si myslím, ţe problematika protiprávního jednání všeobecně, je často opomíjenou součásti běţného ţivota. Vlivem dnešní doby, která prostřednictvím médií lidem nabízí kaţdodenní zásobu spáchaných trestných činů, jsou tyto pomalu chápány jako součást ţivota, či rutina běţného dne. Tímto stavem si lidé mohou postupně začít myslet, ţe zákon nemá ţádnou váhu a jeho dodrţování není nutné. Pokud nejsou ostatní za prokázaný trestný čin potrestáni, proč bych měl být trestán já a proč bych se měl vůbec zajímat o nějaké zákony. Stejně tak nevědomost mladých lidí, či lépe řečeno nezájem o základní pravidla státu, ve kterém ţijí, je jednou z civilizačních chorob dnešní doby. Z těchto všech důvodů si myslím, ţe je dobré připomenout a pokusit se přiblíţit jedny ze základních termínů trestního práva, jako jsou příprava trestného činu, pokus trestného činu, či trestný čin dokonaný. Cílem mé práce je: Charakterizovat pojmy příprava trestného činu, pokus trestného činu a dokonaný trestný čin. Určit shody a rozdíly a pokusit se je aplikovat do konkrétních příkladů z praxe. Na následujících stránkách se tedy pokusím tento můj cíl splnit a také se pokusím stručně shrnout vlastní vývoj trestního zákoníku od vzniku samostatného Československá v roce 1918 aţ po současnost, kterou zatím krátce reprezentuje trestní zákoník z roku Jako laik se budu snaţit problematiku podat co nejsrozumitelnějším a pokud moţno nejjednodušším způsobem. 6

7 1 Trestný čin 1.1 Základní definice Zákon č. 40/2009 Sb.(dále jen tr. zákoník) dle 13 definuje pojem trestný čin jako: Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti. 1 Odstavec č z. č. 40/2009 Sb. tak lze tedy chápat i jako definici, ţe trestný čin je čin protiprávní, tedy nedovolený a jen soudně trestný a pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, téţ příprava ( 20 tr. zákoníku), pokus trestného činu ( 21 tr. zákoníku), organizátorství, návod a pomoc ( 111 tr. zákoníku ). Odstavec č z. č. 40/2009 Sb. je pak doplnění pojmu trestného činu, které je významné pro určení konstrukce základní skutkové podstaty podle zavinění a vytváří tedy moţnost dalšího konkretizování daného trestného činu, který je potom tr. zákoníkem lépe identifikovatelný a umoţní menší volnost výkladu tímto zákonem dané normy. Funkce základní definice pojmu trestného činu je tedy určitě určení všeobecných pravidel, slouţících jako pomyslné mantinely, ohraničující a určující jednání lidí, které společnost určuje za jednání zakázané a tedy protiprávní. Cílem je předejít komplikacím a dohadům o tom, zda člověk spáchal trestný čin, či jeho jednání nebylo trestným činem. S trochou nadsázky však lze říci, ţe neexistuje zatím přesná definice, která by nedala moţnost polemizovat a hledat kličky, díky kterým by bylo moţné se z případné trestní odpovědnosti vyvléci. Tr. zákoník se ve zvláštní části snaţí popsat konkrétněji a reálněji protiprávní jednání označující jako trestný čin, právě z důvodů lepšího dokazování a tím tedy rozvádí základní definici trestného činu. Jde o aplikaci trestního práva do běţného ţivota. 1 František Novotný a kol. Trestní zákoník Stav k Praha: EUROUNION Praha, s. r. o., 2010, s. 42 7

8 1.2 Formální znaky trestného činu Z 13 tr. zákoníku tedy vyplývá ţe znaky trestného činu jsou - protiprávnost a znaky uvedené v tr. zákoně. Dle pojetí zákona tvoří formální znaky trestného činu tedy dva druhy znaků. Tím prvním jsou znaky obecné, mezi které patří protiprávnost, ale i věk a příčetnost pachatele. Druhým typem formálních znaků trestného činu pak jsou znaky typové, někdy téţ uváděné jako Skutková podstata trestného činu, kterou tvoří objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. O znacích uvedených v zákoně tedy můţeme mluvit jako o jakési formální podmínce trestného činu, coţ je fakticky zakotveno v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tento článek hovoří o tom, ţe pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, ale také jaké jiné újmy na právech a na majetku, lze za spáchání takového trestného činu uloţit. Samotné skutkové podstaty trestného činu pak dělíme na : Základní ty obsahují jen souhrn běţných znaků dané skutkové podstaty. Jako příklad lze pouţít ustanovení 173 odst. 1 tr. zákoníku. Tento odstavec hovoří o uţití násilí, nebo pohrůţky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se za jeho uţití cizí věci. Jde tedy jen o jakýsi základní výklad trestného činu, který tr. zákoník nazývá Loupeţ. Kvalifikované kde mimo běţných znaků najdeme i navíc jeden, nebo více kvalifikujících znaků, coţ má za následek pouţití vyšší trestní sazby. Jako příklad můţeme opět pouţít ustanovení 173, avšak odst.2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto odstavci je jiţ navíc kvalifikující znak. Tímto znakem je podmínka, ţe trestný čin dle ustanovení 173 odst Loupeţ, spáchá pachatel jako člen organizované skupiny. Privilegované kde mimo běţných znaků najdeme i jeden či více privilegovaných znaků, coţ vede k pouţití niţší trestní sazby. Pro příklad je moţné srovnat ustanovení 140 odst. 1. tr. zákoníku - Vraţda ve vztahu k 142 tr. zákoníku Vraţda novorozeného dítěte matkou. V tomto srovnání je zřejmé, ţe privilegovaným znakem v ustanovení 142 tr. zákoníku, je matka v rozrušení, které způsobil porod a která během něj, či bezprostředně po něm usmrtí své novorozené dítě. Zákon v tomto případě zohledňuje více skutečností, neţ jen holý fakt o úmyslném usmrcení jiné osoby a tyto skutečnosti,či lépe řečeno privilegované znaky povaţuje za polehčující okolnosti vedoucí k mírnějšímu trestu. 8

9 1.3 Obecné znaky trestného činu Obecné znaky trestného činu jsou: Protiprávnost - tedy nedovolenost je vlastně porušení norem, které popisují zákony a zejména pak trestní zákoník. Tento znak trestného činu vyplívá z článku č. 39 Listiny základních lidských práv a svobod, která hovoří o tom, ţe není ţádný trestný čin bez zákona, tedy ţe pouze zákon určuje co je trestným činem. Toto lze také chápat tvrzením, ţe co není zákonem zakázáno, je povoleno a tak pouze zákon výslovně označuje co je jednání protiprávní, tím ţe definuje trestné činy. Některé názory tvrdí, ţe protiprávnost je pouze indikována skutkovou podstatou a měla by tak patřit spíše ke znakům skutkové podstaty, tedy znakům formálním. Já se však přikláním spíše k názoru, ţe jde o znak obecný a proto jej také v této práci mezi znaky obecnými uvádím. Tuto svou myšlenku podkládám tvrzením, ţe protiprávnost je podmínkou tzv. trestní protiprávnosti, která splývá s trestností činu. Věk chápaný z pohledu trestní odpovědnosti pachatele trestného činu, kterým se zabývá ustanovení 25 tr. zákoníku. Tento paragraf říká, dle logického výkladu, ţe trestně odpovědná můţe být jen osoba, jenţ v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok svého věku. Trestní odpovědností mladistvých se zabývá ustanovení 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe. O trestní odpovědnosti pachatele, můţeme mluvit, pouze pokud spáchal čin uznaný zákonem jako trestný ( viz. také ustanovení 111 tr. zákoníku K pojmu trestného činu ), nejdříve v den, který následuje po jeho patnáctých narozeninách. Příčetnost tedy schopnost rozpoznání protiprávnosti spáchaného činu a schopnost sebeovládání. Tento obecný znak trestného činu vyplývá logickým výkladem z ustanovení 25 tr. zákoníku - Věk a 26 tr. zákoníku - Nepříčetnost. Tyto paragrafy určují a popisují stavy nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti, které mají za následek, ţe pachatel není za svůj čin trestně odpovědný, nebo dle 40 tr. zákoníku Ukládaní trestu pachateli se zmenšenou příčetností, je mu uloţen trest jako pachateli se zmenšenou příčetností. Čin spáchaný pachatelem, který je uznán za nepříčetného v době jeho spáchání, není trestným činem a je o něm mluveno jako o činu jinak trestném (např. 360 tr. zákoníku Opilství ). Ať uţ jsou důvodem nepříčetnosti duševní porucha, mentální retardace, hluboká porucha vědomí, těţká asociální porucha osobnosti nebo jiná těţká duševní nebo sexuální odchylka ( 123 tr. zákoníku 9

10 Duševní porucha ), musí tato mít za následek nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti ovládací. Tyto schopnosti jsou posuzovány dle povahy konkrétního spáchaného činu, kdy pachatel například není schopen rozpoznat protiprávnost neposkytnutí pomoci, avšak je schopen chápat protiprávnost u vraţdy. Stav nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti si pachatel činu můţe přivodit i sám např. aplikací návykové látky či tzv. patologickým opilstvím. Otázku příčetnosti či nepříčetnosti posuzují jen orgány činné v trestním řízení na základě skutečností vyplívajících z provedených důkazů, kdy zásadním důkazem bývá psychiatrický znalecký posudek. Prokázaná nepříčetnost je důvodem k uloţení ochranného léčení za podmínek jeţ řeší ustanovení 99 tr. zákoníku Ochranné léčení a následující 100 tr. zákoníku Zabezpečovací detence. Tyto uvedené obecné znaky trestného činu, spolu s ustanovením 22 tr. zákoníku - Pachatel, nám definují osobu pachatele jako fyzickou osobu, v době činu příčetnou, která jiţ dovršila věk 15ti let a svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu. 1.4 Typové znaky trestného činu Typové znaky trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Objekt Za pojmem objekt trestného činu se skrývají společenské vztahy, zájmy a hodnoty (vlastnické vztahy, ţivot a zdraví člověka, osobní svoboda, důstojnost člověka aj.), jeţ je nutné zákonem chránit a jejichţ ochrana je hlavní úlohou i trestního zákoníku. Alternativně se nabízí i celkem trefný pojem předmět ochrany, který můţeme pouţít pro lepší vysvětlení pojmu objekt trestného činu. Trestní právo rozlišuje tři druhy předmětu ochrany (objektu trestného činu) a jsou to: obecný objekt, kterým rozumíme všechny společenské zájmy chráněné tr. zákoníkem v souhrnu. Ten lze nalézt například v ustanovení 39 odst. 2 tr. zákoníku pod označením chráněný zájem. druhový objekt (někdy téţ označován jako skupinový ), kterým rozumíme objekt, jenţ je určovaný znaky společnými pro skupiny příbuzných trestných činů. Dle této skupinové podobnosti objektu je systematizována zvláštní část trestního zákoníku (např. Hlava I. tr. zákoníku Trestné činy proti ţivotu a zdraví, kde tímto druhovým objektem je ţivot a zdraví). 10

11 individuální objekt, který chápe tr. zákoník jako jednotlivý zájem, vztah nebo hodnotu, k jejíţ ochraně je jednotlivé konkrétní ustanovení zvláštní části tr. zákoníku určeno(např. dle 171 odst. 1 tr. zákoníku Omezování osobní svobody, kde se jedná o individuální objekt trestného činu, kterým dle tohoto ustanovení je ochrana osobní svobody konkrétního člověka, který byl jednáním popsaným v tomto paragrafu postiţen). Určení individuálního objektu má, dle mého názoru, zásadní význam pro právní kvalifikaci trestného činu. Některé trestné činy mohou mít dva nebo i více objektů. Proto dle konstrukce trestného činu je dělíme na trestné činy s kumulativně vyjádřenými objekty(např. trestný čin loupeţe dle 173 tr. zákoníku, kde zákon chrání jednak osobní svobodu a také majetek poškozeného a oba tyto objekty musí být zasaţeny součastně, abychom mohli tento čin kvalifikovat jako trestný čin loupeţe dle 173 tr. zákoníku) a trestné činy s alternativně vyjádřenými objekty(např. 310 tr. zákoníku trestný čin rozvracení republiky, kde je několik objektů avšak k trestní odpovědnosti pachatele při naplnění znaků skutkové podstaty postačí zasaţení jen jednoho z nich). Objektivní stránka trestného činu - neboli způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Objektivní stránku trestného činu určují jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Někdy lze uvaţovat o místě, času, nebo účinku trestného činu jako o dalších určujících znacích objektivní stránky trestného činu. Jednání ve smyslu trestního práva je základním kamenem objektivní stránky trestného činu. Pokud ve skutku není obsaţeno jednání ve smyslu trestního práva tj. konání nebo opomenutí, odpadají jakékoli další teoretické úvahy o tom, zda mezi trestně irelevantním jednáním pachatele trestného činu a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění. Trestní právo chápe jednání pachatele, jako jeho projev vůle ve vnějším světě, tedy jako vědomé činnosti člověka, které směřují k určitým cílům, nebo záměrům. V tomto chování se tedy slučuje vnější sloţka chápaná jako projev vůle a vnitřní sloţka jako vůle samotná. Konkrétněji jde o sloučení psychické a fyzické stránky jednání člověka. Pokud jedna z těchto sloţek schází, nejde o jednání ve smyslu trestního práva a nemůţeme ani hovořit o trestní odpovědnosti (např. fyzicky vynucený čin, kde se nejedná o vůli fyzicky nuceného člověka, neboť ten koná vůli toho, kdo jej k tomu fyzicky nutí, nejde tedy o jeho svobodné rozhodnutí, pouze o vynucený projev cizí vůle). Jednat můţe i osoba nepříčetná, nebo osoba která nedovršila patnáctý rok, avšak tato osoba nebude trestně odpovědná za toto jednání (viz

12 tr. zákoníku - Věk a 26 tr. zákoníku Nepříčetnost ). Jednáním je jak konání jako vůlí řízený pohyb, tak opomenutí jako vůlí zdrţení se pohybu. Následek je porušení nebo ohroţení objektu, tedy zájmu chráněného trestním zákonem. Toto porušení nebo ohroţení je způsobeno jednáním. Při porušení zájmu chráněného zákonem je třeba odlišit zda nejde o přípravu k trestnému činu ( 20 tr. zákoníku), pokus trestného činu ( 21 tr. zákoníku), nebo o některou formu účastenství na trestném činu ( 24 tr. zákoníku). Tr. zákoník rozlišuje různé druhy následku. Jsou jimi následek, těţší následek ( 17/ odst. 1 písm a)tr. zákoníku Zavinění k okolnosti zvlášť přitěţující ), zvlášť závaţný následek ( např. v 317/ odst. 2 písm. c) tr. zákoníku Ohroţení utajované informace ), zvláště těţký a těţko napravitelný následek ( např. 54/ odst. 3 písm. a) tr. zákona Výjimečný trest ), škodlivý následek ( např. 33 tr. zákoníku Účinná lítost ), jiný menší škodlivý následek ( např. 41 písm. i) tr. zákoníku Polehčující okolnosti ), a jiný větší škodlivý následek ( např. 42 písm. k) tr. zákona Přitěţující okolnosti ). Tento stupeň způsobení následku spoluurčuje konkrétní míru společenské škodlivosti. Příčinný vztah mezi jednáním a následkem neboli podmínka kdy určitá osoba můţe být trestána jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobila. Jde tedy o bezpečné zjištění příčinného působení obviněného na společenské vztahy chráněné zákonem, neboli na objekt trestného činu, a toho, zda nese znaky zavinění ve smyslu 15 tr. zákoníku - Úmysl a 16 tr. zákoníku - Nedbalost. Toto zjištění je základním předpokladem trestní odpovědnosti obviněného, protoţe zavinění musí obsahovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu. Dalšími znaky určujícími objektivní stránku u některých trestných činů jsou například doba činu u 377 odst. 2 písm c) tr. zákona spáchání trestného činu za bojové situace, nebo místo činu u 414 odst. 1 tr. zákoníku Plenění v prostoru válečných operací, ale také způsob provedení a pouţité prostředky jako u 325 odst. 2 písm a) tr. zákoníku Násilí proti úřední osobě, určené slovy se zbraní. U trestných činu majících hmotný předmět útoku(osoba nebo věc na kterou osoba pachatele útočí) mluvíme i o tzv. účinku, coţ je změna nebo nebezpečí změny na předmětu útoku jako např. zlomená ruka u 146 odst. 1 tr. zákoníku Ublíţení na zdraví. Subjekt trestného činu tedy osoba pachatele či spolupachatele trestného činu. Tato osoba je dána obecnými znaky, tedy znaky určujícími dle tr. zákoníku, ţe se musí jednat o fyzickou 12

13 osobu, příčetnou, která dovršila nejméně 15-ti let. Vedle těchto znaků existují i skutkové podstaty se speciálním subjektem, coţ je poţadavek, aby pachatel či spolupachatel měl i další zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení(např. trestné činy uvedené v hlavě XII. tr. zákona Trestné činy vojenské ). Pokud zákon poţaduje od osoby pachatele či spolupachatele jiţ konkrétní vlastnost, mluvíme o subjektu konkrétním. Dle těchto parametrů tedy odlišujeme subjekt speciální a subjekt konkrétní. Zákon oba subjekty blíţe specifikuje v 114 tr. zákoníku Konkrétní a speciální subjekt, kde uvádí, ţe speciálním subjektem např. u trestného činu dle 390 tr. zákoníku Porušení povinnosti dozorčí nebo jiné sluţby, můţe být jen voják, který vykonává dozorčí nebo jinou sluţbu a subjektem konkrétním je pro představu dle 397 tr. zákoníku Vydání vojáků a vojenského materiálu nepříteli, jen velitel. Subjektivní stránka trestného činu je vlastně vnitřní stránkou trestného činu, protoţe se zabývá psychikou pachatele. Tato psychika je dána zaviněním, pohnutkou a cílem činu. Pouze zavinění je však obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a proto je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu. Platí tedy zásada, ţe pokud není zavinění, není ani trestný čin či sankce za něj. Trestní zákon rozlišuje dvě formy zavinění úmysl a nedbalost. Úmyslem se zabývá tr. zákoník v 15, kde jde o vyjádřením tzv. zavinění úmyslného, které dále dělí na úmysl přímý ( dolus directus ) kdy dle 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pachatel chce svým činem, který naplňuje znaky trestného činu popsaného tr. zákoníkem, porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a na úmysl eventuální ( dolus eventualit ) kdy dle 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pachatel věděl, ţe jeho jednání můţe porušení nebo ohroţení zájmu chráněného zákonem způsobit a pro případ, ţe jej způsobí, je s tím srozuměn. Nedbalostí se pak tr. zákoník zabývá v 16, kde jí dále rozděluje dle 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na nedbalost vědomou, kdy pachatel trestného činu věděl, ţe jeho jednání můţe porušit, nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, způsobem uvedeným v tr. zákoně, avšak zcela zjevně bez přiměřených důvodů spoléhal na to, ţe takové porušení či ohroţení nezpůsobí a dle 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na nedbalost nevědomou, kdy pachatel o tom, ţe by svým jednáním, popsaným v tr. zákoníku, mohl porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, nevěděl, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 13

14 Formy zavinění jsou tedy vybudovány na intelektuální sloţce vědění a na vůli, která zahrnuje sloţku chtění, nebo srozumění. U nedbalosti potom ještě na povinnosti zachovávat opatrnost. Jde tedy o psychický (vnitřní ) vztah pachatele trestného činu k porušení nebo ohroţení zájmu chráněného tr. zákonem vyvolanému způsobem, jenţ je definován v tr. zákoníku v 15 a 16. Pokud z jednotlivých ustanovení, uvedených ve zvláštní části tr. zákona, nevyplývá něco jiného, platí vykládací pravidla dle 13 odst. 2 tr. zákoníku o trestní odpovědnosti za trestný čin a podmínce úmyslného zavinění a dle 17 tr. zákoníku zabývajícího se zvlášť přitěţujícími okolnostmi z pohledu zavinění. 1.5 Rozdělení trestných činů Trestné činy lze třídit dle různých hledisek, jako jsou například chráněné zájmy, typová závaţnost, nebo způsob jednání, subjektu, nebo zavinění. V této kapitole si tato hlediska rozebereme. Chráněné zájmy, nebo objekty trestného činu, téţ rozuměno jako předměty ochrany. Těmi jsou společenské vztahy, zájmy a hodnoty (např. ţivot, zdraví, majetek, důstojnost aj.), které trestní zákon chrání. Všechny společenské vztahy nejsou chráněny trestním právem, ale jen ty, kterým společnost přikládá zvláštní důleţitost a povaţuje je za primární. Tím, ţe trestní právo chrání společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které jiţ hájí jiné odvětví platného práva, pro představu např. právo obchodní, nebo občanské, má ochrana dle trestního práva spíše charakter sekundární či podpůrný, nebo doplňující. Toto právo lze tedy chápat jako jakýsi nejkrajnější prostředek ( ultima ratio) pro zákonodárce, ale i orgány aplikující trestní právo. Typová závaţnost. Dle tohoto hlediska je soudně trestní jednání zaloţeno na bipartici zločin a přečin. Bipartice vychází z odstupňované typové závaţnosti soudně trestných jednání, vyjádřené trestní sazbou. Pojem trestný čin je dle tohoto hlediska chápán jen jako jakýsi nadřazený pojem a jeho kategorizace pak dává nový prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pak také pro diferenciaci trestních sankcí. Přestupky zůstaly i nadále mimo oblast trestního práva. Jako přečin tr. zákoník v 14 odst. 2 označuje trestný čin, spáchaný z nedbalosti a pak také úmyslné trestné činy, na které tr. zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Jako zločin je tr. zákoníkem v 14 odst. 3 definován jakýkoli trestný čin, který není podle tr. zákoníku přečinem. Z hlediska trestní sazby u zločinů, je pak třeba 14

15 rozlišovat zvlášť závaţné zločiny, kterými jsou ty úmyslné trestné činy, na které tr. zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Způsob jednání. Dle tohoto kritéria rozlišujeme trestné činy komisivní (čistě činnostní), které lze spáchat pouze konáním, a trestné činy omisivní (nečinnostní). Omisivní trestné činy dělíme na tzv. pravé omisivní (čistě omisivní), které je moţné spáchat pouze opomenutí přikázané činnosti (například opomenutím poskytnout pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví ), a na tzv. nepravé omisivní trestné činy, které je moţné spáchat jak konáním, tak i opomenutím. Jsou-li spáchány opomenutím, nazýváme je nepravé omisivní delikty (např. vraţda spáchaná neposkytnutím stravy oběť zemře vyhladověním). Některé trestné činy mohou být podle své povahy spáchány jedině konáním, jiné pouze opomenutím. Například jen opomenutím lze trestný čin nepřekazit ( 367 tr. zákoníku Nepřekaţení trestného činu ) nebo neoznámit ( 368 tr. zákoníku Neoznámení trestného činu ), neposkytnout pomoc ( 150 tr. zákoníku Neposkytnutí pomoci a 151 tr. zákoníku Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku ). Trestné činy, které lze spáchat pouze opomenutím přikázaného konání, se označují jako tzv. čistě omisivní (pravé omisivní). Je to např. případ, kdy pachatel neplnil povinnost vyplývající pro něj z jiného právního předpisu, neţ kterým je trestní zákoník (např. povinnost poskytnout výţivu). Nepravé omisivní delikty lze spáchat jak konáním, tak nekonáním. Tak např. vraţda můţe být spáchána jak zastřelením, otrávením, uškrcením, tak i opomenutím pečovat o osobu, která si nemůţe sama pomoci, pokud k tomu opomíjející byl povinen (zvláštní povinnost konat). Problém nepravých omisivních deliktů spočívá v tom, které opomenutí lze postavit na roveň konání. Podle 112 tr. zákoníku Opomenutí, se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuţ byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, nebo z důvodu jiného právního předpisu, dle kterého je k tomuto konání zavázán, či lépe řečeno povinen. Toto ustanovení klade konání i opomenutí naroveň, ale zároveň stanoví, za jakých podmínek se jednáním rozumí i opomenutí. Nikoli kaţdé opomenutí je moţné postavit na roveň konání, nikoli kaţdé opomenutí má přibliţně stejnou závaţnost jako konání, ale musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému společenských poměrů. Předpokladem je, ţe pachatel porušil zvláštní povinnost konat, kterou měl v době činu, neboť právní poměr, zakládající tuto zvláštní povinnost, jiţ předtím vznikl. Osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu k chráněnému zájmu. 15

16 Zvláštní povinnosti konat, jejíţ opomenutí zakládá podle 112 tr. zákoníku Opomenutí, odpovědnost za následek, je třeba odlišovat od obecné povinnost konat, kterou stanoví trestní zákoník. Například 367 tr. zákoníku Nepřekaţení trestného činu, stanoví obecnou povinnost nepřekazit trestný čin, ustanovení 150 tr. zákoníku Neposkytnutí pomoci a 151 tr. zákoníku Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, stanoví obecnou povinnost poskytnout pomoc atd. Porušení obecné povinnosti nezakládá trestní odpovědnost za následek (účinek) tím způsobený, i kdyby jej povinná osoba zamýšlela svým opomenutím způsobit. V těchto případech odpovídá povinná osoba pouze za porušení příslušné obecné povinnosti. Tak například, kdo neposkytl pomoc podle 150 tr. zákoníku - Neposkytnutí pomoci, nebo 151 tr. zákoníku - Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, neodpovídá za následky na ţivotě nebo zdraví, k nimţ v důsledku toho došlo. Nauka i praxe dělí prameny zvláštní povinnosti konat, o niţ jde u tzv. nepravých omisivních deliktů, do tří skupin: I. Povinnost vyplývající ze zákona, resp. jiného právního předpisu vydaného na základě zákona. Tak například ze zákona o rodině vyplývá zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě. Podle zákona o policii je povinnost policisty provést sluţební zákrok, sluţební úkon nebo učinit jiná nezbytná opatření během sluţby a podle okolností i mimo ni. Druhem zvláštní povinnosti plynoucí ze zákona nebo jiného právního předpisu vydaného na základě zákona můţe být povinnost stanovena také úředním výrokem (např. povinnost opatrovníka ustanoveného soudem nezletilci) nebo rozkazem či příkazem, které jsou konkretizací povinnosti plynoucí ze zákona. II. Povinnosti vyplývající ze smlouvy. Například stráţný velkoskladu s nápoji je zavázán smlouvou chránit a střeţit uskladněné zboţí. Stráţný tuto povinnost nesplnil, nekonal obchůzku ve skladu, aby umoţnil zloději nápoje ze skladu odcizit. Stráţný odpovídá za pomoc ke krádeţi ( 205 tr. zákoníku) spáchanou omisivně. III. Povinnosti vyplývající z předchozího nebezpečného jednání (tzv. případy ingerence). 16

17 Jde o povinnost odvrátit nebezpečí, které původce nebezpečí sám svým jednáním vyvolal. Například strýc dítěte, který neuzavřel s matkou dítěte dohodu, ţe bude o dítě pečovat, tomuto dítěti způsobil zranění při nebezpečné hře. Z jeho předchozího nebezpečného jednání pak vyplývá povinnost pachatele zajistit dítěti potřebnou lékařskou péči. Ponechá-li úmyslně dítě svému osudu, potom opomenutí povinnost postarat se o odstranění hrozícího trestněprávně relevantního následku by zakládalo odpovědnost za trestný čin. 2 Subjekt. Dle subjektu trestného činu můţeme tyto dělit na trestné činy obecné a trestné činy zvláštní. Trestné činy zvláštní jsou trestné činy s omezeným okruhem pachatelů. U těchto pachatelů, skutková podstata trestného činu uvedeného ve zvláštní části tr. zákoníku vyţaduje zvláštní vlastnost, způsobilost, nebo postavení (např. 142 tr. zákoníku Vraţda novorozeného dítěte matkou, kde je konkrétním subjektem matka novorozeného dítěte). Trestné činy obecné jsou opakem trestných činů zvláštních, protoţe u nich není vyţadováno toto tzv. specifikum subjektu. Konkrétním a speciálním subjektem trestného činu se podrobněji zabývá 114 tr. zákoníku Konkrétní a speciální subjekt, který také definuje blíţe moţné případy, kdy pachatel nesplňuje podmínky určené zákonem a tedy není speciálním subjektem, a dle platného zákona tak není trestně odpovědný a ani nemůţe nést odpovědnost za přípravu k takovému trestnému činu ( 20 tr. zákoníku ) a ani za pokus o něj ( 21 tr. zákoníku ), avšak pokud pachatel naplňuje znaky skutkové podstaty ale nemůţe být uznán vinným, protoţe mu chybí zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, jeţ charakterizují pachatele takového trestného činu, lze jej brát v úvahu jako účastníka na trestném činu osoby, která takovou vlastnost, způsobilost nebo postavení má ( 24 tr. zákoníku ). Dále se zabývá otázkou právnické osoby a vysvětluje pojem voják, pouţívaný v tr. zákoníku. Zavinění. Dle tohoto hlediska dělíme na trestné činy dolózní a kulpózní, tedy z pohledu zavinění úmyslného ( 15 tr. zákoníku ) a zavinění z nedbalosti ( 16 tr. zákoníku ). Náš trestní zákoník uznává zásadu, ţe bez zavinění není trestný čin ani sankce

18 1.6 Vývojová stádia trestného činu Pojmem vývojová stádia trestného činu označujeme v trestním právu jednotlivě oddělitelné fáze jednání pachatele trestného činu, kterými postupně realizuje svůj úmysl spáchat, neboli dokonat tento čin. Zájem společnosti na účinné ochraně hodnot vyţaduje, abychom toto společensky nebezpečné jednání, které vlastnímu dokonání trestného činu předchází, i kdyţ k dokonání trestného činu nedojde, jasně rozpoznali a mohli jej tak účinným způsobem potírat. Z logiky věci nám tedy vyplývá, ţe o vývojových stádiích trestného činu můţeme hovořit jedině ve formě úmyslné. Pokus nebo příprava nedbalostního trestného činu nepřichází v ţádném případě v úvahu. Mluvíme-li o stádiích trestného činu, jde souhrnně o stupně páchání trestného činu, či spíše o časově rozloţené páchání trestného činu, které zpravidla postupuje od nejméně rozvinutých forem k těm nejrozvinutějším, tedy od přípravy, přes pokus aţ k dokonání trestného činu. Hlavním významem stádií trestného činu potom bezesporu je praktická postiţitelnost i takových jednání, jichţ se pachatel dopustil v úmyslu způsobit následek uvedený v zákoně, i kdyţ třeba trestný čin nebyl dokonán. Z vývojových stádií nejsou trestněprávně relevantní: Pojetí myšlenky spáchat trestný čin. Jde o obligatorní stádium. Ze samotné myšlenky spáchat trestný čin ještě společnosti nebezpečí nehrozí a navíc není vůbec jisté, ţe se tato myšlenka bude realizovat. Proto společnost tuto myšlenku nepovaţuje za trestnou a tedy spíše příliš vzdálenou moţnému trestněprávnímu následku. Dle trestního práva jde tedy o zásadu cogitationis poenam nemo patitur ( za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá). Beztrestný je i projev ochoty tuto myšlenku spáchat ( např. lékař, který na dotaz těhotné ţeně řekne, ţe na její ţádost provede nedovolený zákrok). Projevení úmyslu spáchat trestný čin navenek. Jde o fakultativní stádium, kdy se např. pachatel chvástá před jinými tím, co má v úmyslu. Také toto vývojové stádium nemá trestněprávní relevanci. Tento projev úmyslu spáchat trestný čin je nutné odlišovat od trestných činů verbálních, při nichţ postačí samotné vyjádření hrozby ( např. 353 tr. zákona nebezpečné vyhroţování), aby byla 18

19 naplněna skutková podstata trestného činu. Je třeba průkazně zjistit, jestli v některých případech projevení úmyslu spáchat trestný čin není naplněním skutkové podstaty tohoto, či jiného trestného činu. Konkrétním příkladem ze soudní praxe, můţe být, usnesení z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. Zn. Tdo 249/2010. Jednalo se o případ dvou obviněných muţů, kteří byli uznáni vinnými z přípravy k trestnému činu vraţdy. Této přípravy se dopustili tím, ţe si po předchozí domluvě, v prokazatelném úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch ve výši nejméně ,- Kč z tohoto usmrcení, u třetí osoby objednali za úplatu vraţdu konkrétního podnikatele. Jeden z pachatelů předal třetí osobě dvě střelbyschopné zbraně, které měli slouţit k provedení činu a poté oba pachatelé třetí osobu společně instruovali tak, ţe stanovili konkrétní datum, místo i způsob spáchání trestného činu vraţdy. Ke spáchání tohoto činu však jiţ nedošlo, neboť třetí osoba vše oznámila. K dovolání se vyjádřil státní zástupce, který uvedl, ţe projev úmyslu spáchat trestný čin můţe být trestným činem, samozřejmě v závislosti na způsobu a intenzitě konkrétního projevu. V tomto případě obvinění projevili svůj úmysl velmi konkrétně, včetně konkretizování doby, místa a způsobu spáchání činu, společně s předáním potřebných informací a střelbyschopných zbraní. Tato objednávka, mohla v tomto případě být realizována a obvinění její realizaci plně předpokládali. Závěr tedy je, ţe takto konkrétně projevený úmysl je jiţ trestným činem. Námitce, ţe jakákoliv myšlenka, byť jiţ vyřčená, není trestná a údajně ani projev spáchat trestný čin nemůţe být trestným činem, nepřisvědčil ani Nejvyšší soud ČR. Jednání obou obviněných ve vztahu k najaté třetí osobě, mělo naopak podle něj charakter přípravy k trestnému činu a to právě proto, ţe objednaná třetí osoba (případný vrah) se nedopustila ani pokusu ani dokonání tohoto trestného činu. Trestněprávní relevanci mají následující stádia trestného činu : příprava k trestnému činu, pokus trestného činu a dokonaný trestný čin. Dokonaný trestný čin v sobě konzumuje pokus i přípravu, pokus konzumuje přípravu. Z tohoto vyplývá, ţe vývojová stádia jsou ve vzájemném vztahu subsidiarity vylučujícím souběh trestných činů. Není-li trestný čin dokonán, je třeba zkoumat, zda nemůţe jít o pokus, 19

20 nejde-li ani o pokus, je třeba se zabývat, zda nemůţe jít, za splnění všech znaků přípravy, o přípravu k trestnému činu, která je ve vztahu k pokusu subsidiární. Z hlediska činnosti spojené s trestným činem a časové posloupnosti, lze uvaţovat i o stádiu tzv. následné činnosti, která můţe spočívat například v zahlazování stop. Proto je velmi důleţité odlišit dokončení či ukončení samotného trestného činu od následných činností, protoţe tato následná činnost je trestná spolu se základním trestným činem, jen pokud nenaplňuje znaky jiného trestného činu. Pachateli se přičítá jen nejzávaţnější forma, forma nejbliţší dokonání, protoţe ta vystihuje dostatečně povahu celé pachatelovi trestné činnosti. Příklad: Pachatel se rozhodl usmrtit manţelku. S tímto úmyslem si opatří jed na krysy ( Příprava dle 20 tr. zákoníku ). Tento jed přidává manţelce do jídla, ale jen v malém mnoţství a tak ke smrti manţelky nedojde ( Pokus dle 21 tr. zákoníku ). Po pár dnech manţelce podá větší dávku tohoto jedu a ta jí usmrtí ( Dokonaný trestný čin dle 13 tr. zákoníku ). Takovéto jednání pachatele lze posoudit jako dokonaný trestný čin vraţdy dle ustanovení 140 tr. zákoníku Příprava k trestnému činu Příprava k trestnému činu je tedy prvním relevantním vývojovým stádiem trestné činnosti, které třeba ještě nedemonstruje povahu jednání, ale jiţ charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Jen v některých případech se pachateli trestného činu podaří provést svůj náhle pojatý úmysl naráz,(např. vrah zavraţdí osobu, kterou náhodně potká), potom nelze rozlišovat stádia trestné činnosti: příprava, pokus a dokonaný trestný čin. O přípravě k trestnému činu dle 20 tr. zákoníku, hovoříme tehdy, pokud si pachatel úmyslně vytváří podmínky k spáchání trestného činu. Příprava tedy ještě vlastně nevykazuje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, ale vyvolává nebezpečí, ţe nastane následek, který znakem skutkové podstaty trestného činu jiţ je. Oproti pokusu trestného činu dle 21 tr. zákoníku, ještě pachatel bezprostředně neohroţuje předmět svého útoku, ale směřuje svým jednáním k úmyslu trestný čin spáchat. Pro představu jde tedy o jednání pachatele, který si v rámci přípravy k trestnému činu dle 145 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku Těţké ublíţení na zdraví (na těhotné ţeně), opatřuje nástroje(baseballovou pálku, kovového boxera apod.), kterými hodlá na tuto ţenu zaútočit a způsobit jí tím úmyslně těţkou újmu na zdraví, dále si pak obhlíţí místa pohybu své potencionální oběti a zjišťuje si podrobnosti o jejím ţivotě a zvyklostech a vyláká ji na předem vybrané a připravené místo. 20

21 Pojem přípravy trestného činu z hlediska historie našeho trestního práva není ničím novým. Tímto termínem, či vývojovým stádiem se tedy zatím poslední trestní zákoník nezabývá poprvé, spíše jej rozpracovává. Zajímavou novinkou je naopak ustanovení 140 odst. 2 tr. zákoníku, který se zabývá tzv. vraţdou s přípravou. V tomto konkrétním případě je tato příprava lze chápána tr. zákoníkem jako jakýsi specifický, uváţený myšlenkový proces pachatele, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými, potencionálními variantami a moţnostmi spáchat trestný čin vraţdy. S jistou nadsázkou lze pouţít i termín chladnokrevné plánování. Zákonodárce v 140 odst. 2 tr. zákoníku vychází z toho, ţe míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vraţd stejná a taky dle tohoto tvrzení, tímto ustanovením přísněji sankcionuje toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uváţení a to na rozdíl od případů, kdy jedná pachatel z náhlého hnutí mysli, nebo dokonce v silném rozrušení či jiném hnutí mysli, které ovlivní jeho jednání ( dle 141 tr. zákoníku - Zabití). U 141 tr. zákoníku není moţné mluvit o trestnosti přípravy, i kdyţ se jedná o zvlášť závaţný zločin, neboť není naplněna jedna z nejdůleţitějších zákonných podmínek přípravy. Touto podmínkou je zároveň i podstatná změna ve smyslu přípravy, oproti znění vyplívajícího ze starého tr. zákona č. 140/ 1961 Sb. v pozdějším znění a to sice podmínka výslovného stanovení trestnosti podmínky v paragrafovém znění konkrétních trestných činů u kterých je podmínka trestná. Tato trestnost je uvedena v posledním odstavci u těch paragrafů, kde příprava trestného činu můţe být trestná a tedy zákonem postiţitelná. Tím se na rozdíl od starého tr. zákona č 140/ 1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kde byla příprava trestného činu prohlášena za obecnou formu trestné činnosti, a to podle trestní sazby na čin sám, ke kterému směřoval, dostáváme ke konkretizaci přípravy trestného činu a tedy přesnějšímu a spravedlivějšímu vymezení tohoto pojmu. Za zmínku stojí novela trestního zákona č. 140/ 1961 Sb. ( dále jen starý tr. zákon ) provedená zákonem č. 175 / 1990 Sb., kterou lze povaţovat za počátek dekriminalizace tj. omezení rozsahu trestní represe pouţívané zákonem, neboť trestnou se stala příprava pouze u zvlášť závaţných trestných činů. Tyto činy vymezoval 41 starého tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě na trestné činy uvedené v 62 starého tr. zákona a ty úmyslné trestné činy, na něţ tento zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Tento proces vedoucí od obecnosti ke konkretizaci tedy plně ukončil současně platný tr. zákoník, který ve své zvláštní části stanoví, ţe příprava je trestná u těchto trestných činů: 21

22 Hlava I. Trestné činy proti ţivotu 140 odst. 1, 2, 3 Vraţda 145 odst. 1, 2, 3 Těţké ublíţení na zdraví 149 odst. 3, 4 Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení 152 odst. 3, 4 Šíření nakaţlivé lidské nemoci 156 odst. 3, odst. 2, 3, odst. 3, 4 Ohroţování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty Nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ţeny Nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ţeny 164 odst. 3, 4 Neoprávněné odebrání tkání a orgánů 167 odst. 4 Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem Hlava II. Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství 168 odst. 1, 2, 3, 4, 5 Obchodování s lidmi 170 odst. 2, 3 Zbavení osobní svobody 172 odst. 3, 4 Zavlečení 173 odst. 1, 2, 3, odst. 1, 2, 3, 4 Loupeţ Braní rukojmí 175 odst. 3, 4 Vydírání Hlava III. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti 185 odst. 2, 3, 4 Znásilnění 186 odst. 5, 6 Sexuální nátlak 187 odst. 2, 3, 4 Pohlavní zneuţití 22

23 Hlava IV. Trestné činy proti rodině a dětem 200 odst. 4 Únos dítěte a osoby stiţené duševní poruchou Hlava V. Trestné činy proti majetku 205 odst. 5 Krádeţ 206 odst. 5 Zpronevěra 209 odst. 5 Podvod 210 odst. 6 Pojistný podvod 211 odst. 6 Úvěrový podvod 212 odst. 6 Dotační podvod Hlava VI. Trestné činy hospodářské 233 odst. 3, 4 Padělání a pozměňování peněz 234 odst. 4, 5 Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku 237 odst. 3 Neoprávněná výroba peněz Hlava VII. Trestné činy obecně nebezpečné 272 odst. 2, 3 Obecné ohroţení 280 odst odst. 2, odst. 1, odst. 2, 3, odst. 1, 2 Vývoj, výroba a drţení zakázaných bojových prostředků Nedovolená výroba a drţení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky Nedovolená výroba a drţení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy Získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou 292 odst. 1, 2, 3 Zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny Hlava IX. Trestné činy proti české republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci 309 odst. 1 Vlastizrada 310 odst. 1, 2 Rozvracení republiky 311 odst. 1, 2, 3 Teroristický útok 23

24 312 odst. 1 Teror 314 odst. 1, 2, 3 Sabotáţ 315 odst. 1, 2, 3 Zneuţití zastupování státu a mezinárodní organizace 316 odst. 3, 4 Vyzvědačství 317 odst. 3 Ohroţení utajované informace 319 odst. 1 Spolupráce s nepřítelem 320 odst. 1 Válečná zrada Hlava X. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných 323 odst. 3, 4 Násilí proti orgánu veřejné moci 325 odst. 3, 4 Násilí proti úřední osobě 329 odst. 2, 3 Zneuţití pravomoci úřední osoby 339 odst. 2, 3 Násilné překročení státní hranice 340 odst. 4 Organizování a umoţnění nedovoleného překročení státní hranice 344 odst. 2, 3 Vzpoura vězňů Hlava XII. Trestné činy vojenské 375 odst. 2, 3 Neuposlechnutí rozkazu 377 odst. 2, 3 Zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti 381 odst. 2, 3 Násilí vůči nadřízenému 382 odst odst. 3, 4 Porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti Porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s niţší hodností 386 odst. 2, 3 Zběhnutí 389 odst. 2, 3 Porušení povinnosti stráţní sluţby 391 odst. 2, 3 Porušení povinnosti sluţby při obraně vzdušného prostoru 392 odst. 2 Ohroţování morálního stavu vojáků 393 odst. 4 Porušení sluţební povinnosti vojáka 395 odst. 1, 2 Nesplnění bojového úkolu 396 odst. 1, 2 Opuštění vojenského materiálu 397 odst. 1 Vydání vojáků a vojenského materiálu nepříteli 398 odst. 4 Porušení sluţební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru 24

25 Hlava XIII. Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy 400 odst. 1,2 Genocidium 401 odst. 1 Útok proti lidskosti 402 odst. 1, 2 Apartheid a diskriminace skupiny lidí 403 odst. 2 Zaloţení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka 406 Příprava útočné války 407 odst. 2 Podněcování útočné války 409 odst. 1, 2 Styky ohroţující mír 411 odst. 1, 2, 3 Pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje 412 odst. 1, 2, 3 Válečná krutost 413 odst. 1, 2, 3 Perzekuce obyvatelstva 414 odst. 1 Plenění v prostoru válečných operací 415 odst. 3 Zneuţití mezinárodně uznávaných a státních znaků Příprava k trestnému činu je definována v 20 tr. zákoníku jako: (1) Jednání, které záleţí v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závaţného zločinu ( 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliţe to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závaţného zločinu. (2) Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závaţný zločin, k němuţ směřovala, jestliţe trestní zákon nestanoví něco jiného. (3) Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závaţnému zločinu zaniká, jestliţe pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závaţného zločinu a 25

26 a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo b) učinil o přípravě k zvlášť závaţnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják můţe místo toho učinit oznámení nadřízenému. (4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za přípravu pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení. (5) Ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který jiţ jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal. 3 Dle tohoto zákonného vymezení pojmu přípravy trestného činu, lze tedy určit čtyři základní podmínky či pravidla, které musí přípravné jednání splňovat. Těmi jsou : jednání vyplívající z úmyslného vytváření podmínek, spočívající hlavně z organizování, opatřování, nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, činnosti směřující ke spáchání zvlášť závaţného zločinu, nedošlo k pokusu či dokonání takového zvlášť závaţného zločinu, a trestnost přípravy u takovéhoto zvlášť závaţného zločinu je v trestním zákoníku, v jeho paragrafovém znění, výslovně uvedena. Nový trestní zákoník nejprve uvádí podstatu přípravného jednání a pak teprve jednotlivé formy takového jednání. Tím dochází k lepšímu vymezení rozdílností mezi pojmy příprava trestného činu a pokus trestného činu. Zákon uvádí jako typická přípravná jednání organizování, opatřování, spolčení, srocení, návod a pomoc. 3 František Novotný a kol. Trestní zákoník Stav k Praha: EUROUNION Praha, s. r. o., 2010, s.70 26

27 Organizování je zosnování a řízení trestného činu formou vymýšlení plánu spáchání trestného činu, vyhledávání osob spolupachatelů a jejich instruování či usměrňování při samotné trestné činnosti, nebo vybrání předmětu útoku apod. Opatřování je činnost spočívající například k vyhledání a získání prostředků potřebných pro spáchání trestného činu. Jde o různé druhy opatřování předmětů od koupě, přizpůsobování jiţ vlastnících předmětů ale také například i krádeţ. Spolčení je dohoda nejméně dvou osob za účelem spáchat trestný čin. Nemusí se ještě jednat o detailně určený trestný čin. Tato dohoda můţe mít formu výslovnou či konkludentním právním úkonem. Spolčení je obdoba vzájemného návodu a tak na ni lze v některých případech nahlíţet i jako na přípravu ve formě návodu. Srocení je faktický shluk nejméně tří osob, slouţící k spáchání individuálně určeného trestného činu. Rozdíl mezi srocením a spolčením spočívá jak v počtu minimálně poţadovaných osob, tak ve faktu, ţe při spolčení je účelem dohoda a poté trestný čin, kdeţto u srocení jde pouze o účel bezprostředního spáchání trestného činu. Návod je úmyslné vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin. Jde například o popis poskytnutý pachateli trestného činu, dle kterého má postupovat, či jen pouhá myšlenka, ţe by měl trestný čin uskutečnit. Pomoc je úmyslné umoţnění nebo usnadnění spáchání trestného činu. Můţe jít o pomoc fyzickou či psychickou, o pomoc konáním ale i opomenutím. Mimo těchto zákonem definovaných forem přípravy, můţe jít i o jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, u něhoţ je příprava trestná, avšak příprava neurčitá, jakou můţe být opatřování si volně přístupných dat, bez úmyslu je pouţít ke spáchání určitého trestného činu, trestnou není. Příprava tedy vţdy směřuje ke spáchání trestného činu téţe osobou, jinou osobou, nebo téţe i jinými osobami. Tím je dán vztah přípravy k účastenství a spolupachatelství. Nový tr. zákoník zpřesnil definice přímého a nepřímého pachatelství a tím podstatně usnadnil odlišení nepřímého pachatelství od účastenství. Přímým pachatelem je dle znění zákona jen osoba, která svým jednáním naplní znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, za předpokladu, ţe je trestná. Nepřímým pachatelem je oproti tomu osoba, která uţije ke spáchání trestného činu jinou osobu jako nadneseně řečeno ţivý nástroj. Tímto ţivým nástrojem je osoba, která není díky 27