Sport handicapovaných lidí

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Centrum univerzitního sportu Sport handicapovaných lidí Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Libor Pospíšil Vypracovala: Pavla Vráţelová 3. ročník, ASAK + OV3 Brno 2011

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně dne 30. března 2011.

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala PaedDr. Liboru Pospíšilovi za odborné vedení, cenné rady, vstřícný přístup a pomoc při zpracovávání mé bakalářské práce.

4 Obsah Úvod Literární přehled Historie sportu vozíčkářů Ludwig Guttmann Paralympijské organizace Mezinárodní paralympijský výbor Český paralympijský výbor Historie paralympijských her Historie letních paralympijských her Historie zimních paralympijských her Paralympijské sporty Letní sporty Zimní sporty Problematika dopingu Klasifikace Klasifikátor Testování svalové síly Proprioceptivní vnímání Udržení rovnováhy v sedu Spasticita Fixace k vozíku... 36

5 3.1.6 Deformity kloubů a kostí Artrodéza Používání kompenzačních pomůcek Tréninkový efekt Závěr Literatura Resumé

6 Úvod Tématem svoji bakalářské práce jsem si zvolila sport zdravotně handicapovaných sportovců, protože si myslím, že tohle téma si zaslouží mnohem více pozornosti. Oblast sportu pro tělesně postižené je velice zajímavá a poučná, ale stále málo známá. Většina zdravé populace nemá ani tušení co všechno sport handicapovaných obnáší. V dnešní době se již konečně i u nás začíná poukazovat na problémy a potřeby postižených. Pro handicapované spoluobčany je velice důležitá integrace, začleňování do společenského a pracovního života. Důležitou roli hrají rozrůstající se formy rehabilitační péče, která je pro zdravotně postižené nepostradatelná. Zdravá populace začíná chápat, že tito lidé mají stejné potřeby a přání jako oni, přestože pro ně bývá mnohdy složitější těchto tužeb dosáhnout. Handicapovaní sportovci mají neuvěřitelnou vůli bojovat, jejich motivaci jim může, kde jaký zdravý jedinec závidět, ale není se čemu divit, pro handicapované občany bývá sport vším. Musíme si uvědomit, že tělesně postižení jedinci by měli mít stejnou příležitost k utváření životních podmínek jako zdravý člověk. Zvláště velký význam by se měl klást na začleňování dětí a mladistvých do společenského života. Mnoho postižených osob je odkázáno na život na invalidním vozíku. Důvodem může být vrozená vada, různé druhy nemocí a v neposlední řadě nehody a pracovní úrazy. V dnešní době se zvyšuje i procento poranění vzniklých při sportovní činnosti a rekreačních aktivitách. Před druhou světovou válkou umíralo 80% vozíčkářů postižených poraněním míchy během tří let, většinou infekcí plic nebo močových cest. S objevem a aplikací antibiotik a s pokroky chirurgické léčby má nyní více než 80% postižených výhled na normální život. [5] Rehabilitační cvičení je pro vozíčkáře potřebné k osvojení si pohybových dovedností na invalidním vozíku. Lidé na vozíku si sportem udržují nejen fyzic- 6

7 kou ale i duševní kondici, která hraje v jejich případě velkou roli. K popularitě sportu vozíčkářů přispěli různé sportovní soutěže a utkání. Lidé by si měli uvědomit, že ochrnutí dolních končetin může postihnout každého z nás a je třeba být s touhle problematikou seznámen. Měli by jsme mít na paměti, že vozíčkáři jsou lidé jako my, akorát se v některých věcech maličko odlišují. Pro většinu mých kamarádů, kteří jsou na vozíku je sport vším a řada z nich Vám řekne, že bez něj by pro ně nemělo cenu žít. Sport jim pomáhá rozvíjet jejich osobnost, individuální schopnosti a pomáhá rozvíjet a získávat soběstačnost. Cílem moji bakalářské práce je seznámit veřejnost se sportem handicapovaných a srozumitelně jim přiblížit jednotlivé odvětví tohoto sportu. Stručně Vám popsat jednotlivé sporty, které mají možnost handicapovaní sportovci provozovat jak na rekreační, tak vrcholové úrovni. Popíši Vám vývoj paralympiád, problematiku dopingu a v neposlední řadě klasifikaci, která je v tomto odvětví nepostradatelnou součástí. 7

8 1. Literární přehled 1.1 Historie sportu vozíčkářů Paradoxem je, že prvním uživatelem vozíku, respektive křesla na kolech byl zcela zdravý člověk. Tolik alespoň nejstarší písemně dochovaná zpráva. Přinesl ji významný kronikář anglického dvora John Evelyn. Ten popisuje, jak se 11. ledna roku 1662 zúčastnil slavnostní večeře, kterou podával Ludvík Stuart, tehdy lord D Aubigny a brzy poté rozdavač almužen anglické královny matky. Při příležitosti večeře předváděl lord D Aubigny svůj nový dům Arundel House včetně různých kuriozit. Jednou z nich byl i vozík na čtyřech kolech pro usnadnění pohybu. Ten sloužil samotnému majiteli, neboť jak napsal Evelyn byl osobou svěžích a bystrých smyslů, ale pohodlného a snadného života. Evelyn píše o vozíku jako o wheele-chaire, tedy křesle na kolech. Pod tímto názvem vešel invalidní vozík do anglického jazyka a dochoval se v anglicky mluvících zemích dodnes. [5] Teprve 20. století přineslo užitek z vozíků i pro osoby postižené ochrnutím nebo deformacemi dolních končetin. Užívání vozíků je zavedlo do světa zdravých lidí, pomohlo jim lépe se orientovat ve společnosti, zvýšila se jejich nezávislost na pomoci druhých, narostla možnost navazování sociálních i pracovních kontaktů a tím zákonitě i větší participace na životě společnosti. V průběhu této společenské integrace se začal formovat též zájem o rekreační a sportovní aktivity vozíčkářů. K tomu napomohla smutná skutečnost válečných následků, zejména druhé světové války, kdy řada mladých lidí byla odkázána na život v invalidním vozíku jako důsledek těžkých úrazů páteře nebo dolních končetin. [5] Počátky sportu osob na vozíku můžeme sledovat již v roce 1948, kdy se uskutečnily první Stoke-mandevillské hry ve Velké Británii. Her se zúčastnilo 16 sportovců výhradně s britských ostrovů. A je s nimi spojeno jméno zakladatele a propagátora sportu osob na vozíku sira Ludwiga Guttmanna, který prohlásil: Sport by se měl stát pro postiženého hybnou silou, která mu pomůže nalézt nebo 8

9 obnovit vlastní vztah k okolnímu světu a tím ke svému uznání coby rovnocenného a plnoprávného občana. [6] Ludwig Guttmann Obr. 1: Ludwig Guttmann (zdroj obrázku: Ludwig- Guttmann.jpg) Sir Ludwig Guttmann neurolog, který ve Velké Británii vedl rehabilitační ústav ve Stoke Mandeville, byl v jistém smyslu vizionář, který viděl obrovský potenciál sportu ve vztahu ke komplexní, specificky sociální rehabilitaci osob s transverzální míšní lézí. Historikové uvádějí, že tři měsíce před Stokemandevillskými hrami se uskutečnily 1. Kladrubské sportovní hry pro tělesně postižené. Tyto snahy se bohužel setkaly s negativním ohlasem u lékařů zodpovědných za chod rehabilitačního ústavu a provozování sportu bylo tedy oficiálně přerušeno na 20 let. [6] Na rozdíl od Kladrub se sport ve Stoke Mandeville rozvíjel, a tak se v roce 1952 mohly uskutečnit první mezinárodní hry vozíčkářů, kterých se zúčastnilo 130 sportovců na ortopedických vozících. Mezinárodní popularita sportu vozíčká- 9

10 řů stoupala, a tak v roce 1952 založena mezinárodní sportovní organizace vozíčkářů. Sir Guttmann měl sen rozvíjet sport pro osoby s postižením na všech úrovních a vytvořit systém soutěží, který by byl ekvivalentem olympijských her. Tento sen, organizovat hry ve stejném roce a na stejném místě jako olympijské hry, se naplnil v roce 1960, kdy necelé dva měsíce po skončení olympiády v Římě proběhly mezinárodní hry, které později dostaly název paralympiáda. Od té doby byl dr. Guttmann hlavním iniciátorem všech dalších paralympiád až do své smrti v roce Je právem nazýván Coubertinem paralympijského hnutí. [5, 6] První ročníky paralympiád byly určeny výhradně pro sportovce s těžkým postižením páteře - tedy paraplegiky. V průběhu let se připojovaly další skupiny tělesně postižených. Spastici postižení mozkovou obrnou, zrakově postižení, postižení svalovou dystrofií, manismus a řada dalších postižení. Účast různých skupin postižení sebou přinesla změny ve zdravotní klasifikaci, zvýšení počtu sportovních disciplin a počtu sportovců. V současné době se na přípravě paralympiád podílejí různé mezinárodní organizace, které vznikly v průběhu posledních třiceti let a jsou zaměřeny na tělesnou výchovu a sport zdravotně postižených. [5] 1.2 Paralympijské organizace Mezinárodní paralympijský výbor V roce 1982 byl čtyřmi mezinárodními federacemi založen Mezinárodní koordinační výbor světových organizací postižených sportovců jako určitý protějšek Mezinárodního olympijského výboru. V roce 1992 z Mezinárodního koordinačního výboru vznikl Mezinárodní paralympijský výbor, který dnes slučuje tyto mezinárodní federace: [13] 1. mentálně postižení sportovci: INAS FID 2. spasticky postižení sportovci (lidé ochrnutí převážně následky nenakažlivé dětské mozkové obrny, zejména vady vrozené): CP ISRA 10

11 3. tělesně postižení sportovci (převážně vady získané, zejména poúrazové stavy): IWAS 4. zrakově postižení sportovci: IBSA Sluchově postižení sportovci se svým Mezinárodním deaflympijským výborem IDSC (dříve CISS) přes různé snahy nejsou aktuálně sdruženi do Mezinárodního paralympijského výboru, jejich vrcholná akce deaflympiáda, dříve Světové hry neslyšících - se koná vždy v lichých letech za Paralympiádami. [13] Mezinárodní paralympijský výbor je reprezentativním mezinárodním subjektem, který: [13] určuje, dohlíží a koordinuje organizaci paralympijských her, z větší části také mezinárodních a kontinentálních soutěží pro zdravotně postižené sportovce prosazuje integraci sportu zdravotně postižených do mezinárodního hnutí nepostižených sportovců při zachování a chránění bezpečnosti a identity zdravotně postižených sportovců pomáhá a podporuje vzdělávací a rehabilitační programy, výzkumy a podpůrné aktivity prostřednictvím sportu usiluje o rozšiřování příležitostí pro zdravotně postižené osoby, tréninkové programy jsou jedním z prostředků ke zvýšení jejich schopností a dovedností Český paralympijský výbor Z iniciativy Mezinárodního paralympijského výboru byl po dohodě národních svazů zdravotně postižených sportovců dne 26. ledna 1994 založen Český paralympijský výbor jako paralelní organizace vůči Českému olympijskému výboru. [12] 11

12 Český paralympijský výbor ovlivňuje prostřednictvím sdružených svazů přípravu sportovců na vrcholné světové soutěže. [12] Jedním z hlavních úkolů Českého paralympijského výboru je zabezpečení důstojné reprezentace České republiky na letních i zimních Paralympiádách a Deaflympiádách. [12] Český paralympijský výbor, jako člen Mezinárodního paralympijského výboru, sdružuje svazy postižených sportovců, které jsou členy mezinárodních federací. Zástupci (zpravidla předsedové) jednotlivých svazů tvoří výkonné grémium Českého paralympijského výboru. [12] Předsedou ČPV je Vojtěch Volejník, prezident Českého svazu neslyšících sportovců. Členy Výkonného grémia ČPV, jsou volení zástupci, zpravidla předsedové anebo prezidenti jednotlivých sdružených svazů. [12] Dalšími orgány ČPV jsou: Kontrolní a revizní komise s předsedkyní Mgr. Alenou Erlebachovou, Čestné předsednictvo, v jehož čele jsou od roku 2006 JUDr. Petr Hulinský (předseda) a Ing. Petr Fiala (místopředseda), a také Etická komise, které předsedá Mgr. Petra Kurková. [12] Český paralympijský výbor zastřešuje přibližně 18 tisíc sportovců v pěti sportovních svazech, které jsou řádnými členy. Jsou to: [12] Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců (ČATHS) Česká federace Spastic Handicap o. s. (ČFSH) Český svaz mentálně postižených sportovců (ČSMPS) Český svaz neslyšících sportovců (ČSNS) Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS) Přidruženým členem ČPV je Český svaz vnitřně postižených sportovců (ČSVPS) 12

13 1.3 Historie paralympijských her Historie letních paralympijských her Paralympijské hry jsou vrcholnou soutěží pro špičkové sportovce s různými zdravotními postiženími. Základní filozofií provázející paralympijské hnutí je, že tito světoví sportovci mají schopnosti a zkušenosti rovnocenné s nepostiženými sportovci a stejně jako oni se musí podrobit přísným kvalifikacím a výběru do národních týmů. [14] 1960 ŘÍM, Itálie První paralympijské hry se uskutečnily v září 1960 v Římě. Soutěže proběhly na stejných sportovištích jako olympijské hry. Zahajovací ceremoniál proběhl na Stadium Aqua Acetosa poblíž olympijské vesnice. Her se zúčastnilo 400 sportovců, kteří reprezentovali 23 zemí celého světa. Jednotlivé soutěže byly vypsány pouze pro sportovce s paraplegií, kteří soutěžili v lukostřelbě, basketbalu, šermu, lehké atletice a plavání. Utkali se také v neobvyklých soutěžích jako hod míčkem na cíl, hod kuželkou, stolní tenis a biliár. [6] 1964 TOKIO, Japonsko V listopadu 1964 se do hlavního města Japonska sjelo 370 sportovců z 22 zemí světa k pětidenním soutěžím. Byli ubytováni v olympijské vesnici, kde 2 týdny předtím bydlelo účastníků olympijských her. Zahajovací ceremoniál proběhl 8. listopadu na stadionu Oda Field. Ceremoniálu se zúčastnilo diváků, mezi nimi i japonský korunní princ Akohito a princezna Michiko. K disciplínám, které byly na programu v roce 1960, přibyl sprint na 60m, štafeta na 4 x 60m, slalom na vozíku, hod diskem a vzpírání. [6] V průběhu soutěží proběhlo zasedání technické komise mezinárodní federace. Výsledkem jednání bylo doporučení k prodloužení her na 6 dní a rozšíření počtu disciplín. Bylo doporučeno převést kolektivní sporty do krytých hal. Dále byl také přijat návrh americké delegace o zařazení silničních pojezdů a závodů na 13

14 delších tratích na atletické dráze. Diváci zhlédli exhibiční jízdu na 1 míli, kterou zajel vítězný Dick Thomas z USA za 7 minut a 22 sekund. [6] 1968 TELAVIV, Izrael Vzhledem k tomu, že mexičtí organizátoři nebyli schopni zabezpečit paralympiádu, bylo třeba hledat náhradní řešení. Nakonec bylo zvoleno městečko Ramat Gan poblíž Tel Avivu v Izraeli. Zahajovací ceremoniál se uskutečnil na univerzitním stadionu v Jeruzalémě před nevídanou návštěvou 25 tisíc diváků. Her se zúčastnilo na 750 sportovců z 29 zemí. Nejúspěšnější byla výprava USA, která získala 30 zlatých medailí. K nezapomenutelným zážitkům, které vešly do historie paralympiád, patřilo finále basketbalového turnaje mezi družstvy USA a Izraele. Utkání sledovalo více než pět tisíc diváků. V dramatickém závěru se podařilo domácímu týmu zvítězit nad dosud neporaženým týmem USA v poměru 49:40. [6] 1972 HEIDELBERG, Německo Organizačním garantem se stala západoněmecká Asociace zdravotně postižených sportovců. Původní záměr pořadatelů využít mnichovskou olympijskou vesnici a uspořádat hry v Mnichově se nezdařil, neboť olympijská vesnice přešla okamžitě po skončení letních olympijských her do soukromých rukou a nedošlo k dohodě o jejím možném pronajmutí. Proto byly hry přemístěny do univerzitního města Heidelberg. Soutěže probíhaly na univerzitních sportovištích Fakulty tělesné výchovy a sportu od 3. do 9. srpna. Paralympiády se zúčastnilo celkem 1004 závodníků, z nichž bylo 273 žen. Program soutěží byl totožný s předchozí paralympiádou v Ramat Ganu s tím, že byl vypuštěn hod kuželkou a nově zařazen sprint na 40m pro osoby s kvadruplegií. [6] 1976 TORONTO, Kanada V mezidobí olympijských her bylo rozhodnuto o účasti sportovců se zrakovým postižením a sportovců s amputacemi. Her se zúčastnilo rekordních 1560 sportovců ze 42 zemí, kteří byli ubytováni v bezbariérové studentské vesnici místní Yorské university. Poprvé byly do programu her zařazeny závody na 200, 14

15 400, 800 a 1500m, ve kterých podle očekávání dominovali američtí závodníci. ČSSR se těchto her nezúčastnila. [6] 1980 ARNHEM, Nizozemí Protože v SSSR neměli žádné zkušenosti s pořádáním soutěží pro zdravotně postižené sportovce a kromě toho i kontakty na mezinárodní organizace ISM- GF (International Stoke Mandeville Games Federation) a ISOD (Interntional Sport Organization of Disabled) byly minimální, rozhodl se organizační výbor paralympiády akceptovat nabídku nizozemské sportovní organizace pro postižené k uspořádání her. Na zahajovacím ceremoniálu, který se uskutečnil 21. června, byla přítomna holandská princezna Margareta. Při ceremoniálu však poprvé chyběl zakladatel paralympiád sir Ludwig Guttmann, který v březnu 1980 zemřel. Paralympiáda v Arnhemu vytvořila účastnický rekord 2550 závodníků. Naši sportovci se podruhé účastnili paralympiády, která byla zvláště úspěšná pro Romana Gronského, jenž získal stříbrnou medaili v závodě na 100m motýlkem a bronzovou medaili v polohovacím závodě na 200m. [6] 1984 NEW YORK (USA) a STOKE MANDEVILLE (Velká Británie) Již v roce 1977 bylo rozhodnuto o pořadatelství olympiády v Los Angeles. Nezávislé národní organizace sportu postižených v USA začaly připravovat paralympijské hry, ale nepodařilo se jim navázat žádné formální vazby s organizačním výborem her v LA. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto o přípravě paralympiády na Long Islandu v New Yorku. Organizační výbor se dostal do problémů se získáváním peněz a ISMGF rozhodl přemístit místo her do Velké Británie. Nakonec se však podařilo získat prostředky a hry byly zorganizovány jak v USA, tak i ve Velké Británii. Účastníci her v New Yorku byli přivítáni prezidentem Reaganem, zatímco ve Stoke Madeville se utkávali vozíčkáři. Jako důsledek tohoto stavu se mezinárodní organizace rozhodly ustanovit Mezinárodní koordinační výbor (International Coordination Committe), který se měl stát nástrojem pro jejich lepší spolupráci. [6] 15

16 1988 SOUL, J. Korea Již tradičně se her zúčastnilo více sportovců z více zemí. Důležitým faktorem při přípravě paralympiády byla úzká vazba organizačního výboru paralympiády s organizačním výborem olympijských her v Soulu. Do historie se zapsalo náhlé rozhodnutí organizačního výboru zrušit disciplíny, ve kterých byli přihlášeni méně než 3 sportovci. Toto rozhodnutí vzbudilo vlnu nevole mezi sportovci a národy, kterých se toto rozhodnutí týkalo. Na druhou stranu to byl jasný signál faktu, že paralympiáda je elitní sportovní událostí. [6] 1992 BARCELONA, Španělsko Hry v Barceloně jsou mnohými pamětníky označovány za proměnu paralympijských her v plnohodnotného partnera her olympijských. Organizační výbory byly výborně propojené a mimo jiné i maskot paralympiády Petra pocházel od autora olympijského maskota. Při rostoucím počtu sportovců bylo hlavním problémem organizačního výboru udržení kvality sportovních výkonů a stanovení kritérií participace počtu sportovců v jednotlivých sportovních disciplínách i z jednotlivých zemí. V plavání byl představen integrovaný funkční klasifikační systém a díky němu se někteří favorité museli domů vrátit bez medailí. V průběhu her bylo rozdáno celkem 431 zlatých medailí a bylo překonáno 279 světových rekordů. Těchto her se také poprvé oficiálně zúčastnili sportovci z ČR. Bylo jich celkem 29 a přivezli 13 medailí. [6] 1996 ATLANTA, USA Her v Atlantě se zúčastnilo 3195 sportovců ze 103 zemí. Soutěže se konaly ve 20 sportech a 508 disciplínách. 17 sportů mělo oficiální status a tři sporty byly představeny jako ukázkové sporty (racquetball, jachting a vozíčkářské ragby). Her se poprvé zúčastnilo také 56 sportovců s mentálním postižením, kteří soutěžili v několika vybraných disciplínách v atletice a plavání. Her se zúčastnilo také 46 našich sportovců, kteří přivezli 10 medailí (2-7-1). Zlato přivezla mladičká Kateřina Coufalová ze závodu na 100m prsa a druhé zlato přivezl atlet Štefan Danko z hodu oštěpem. [6] 16

17 2000 SYDNEY, Austrálie Organizační výbor paralympijských her trval na tom, aby pracoval společně s organizačním výborem OH. Toto předsevzetí se jim podařilo naplnit a úroveň organizace her tak výrazně stoupla, neboť veškeré služby včetně ubytování a dopravy byly zajišťovány stejnými osobami, respektive organizacemi. V průběhu her proběhly soutěže v 18 sportech, bylo rozdáno 550 zlatých medailí a překonalo se 300 světových nebo paralympijských rekordů. Naše účast v Sydney je nazývána skokem mezi velmoci. Do Sydney vyjelo 57 sportovců z ČR. Tito sportovci se vrátili se 43 medailemi ( ). Jednalo se doposud o nejúspěšnější českou výpravu, která v celkovém pořadí národů skončila na 11. místě. [4, 6] 2004 ATÉNY, Řecko Her se zúčastnilo 3837 sportovců ze 143států, 65 sportovců z ČR. Čeští reprezentanti přivezli 31 medailí (16-8-7). Česká republika se umístila v celkovém pořadí národů na 12. místě. [13] 2008 PEKING, Čína Pořadatelem Letních paralympijských her 2008 byla organizace BOCOG, která pořádala i Letní olympijské hry Organizátoři oznámili prodání 2,1 milionu vstupenek na paralympijské soutěže. Ceremoniály a atletické soutěže se konaly na národním stadionu Ptačí hnízdo, využita byla i další olympijská sportoviště. Maskot her, kravička Fu Niu Lele, byl představen dva roky před zahájením her v září Her se účastnilo rekordních 147 výprav a více než 4000 sportovců. Celkově bylo zařazeno 20 sportů. Novinkou bylo veslování. Českou republiku reprezentovalo v osmi sportech celkem 56 sportovců. Získali 27 medailí, z toho 6 zlatých, 3 stříbrné a 18 bronzových. Nejúspěšnější byli cyklista Jiří Ježek a plavkyně Běla Hlaváčková, kteří oba získali po dvou zlatých a jedné stříbrné a bronzové medaili. [15] Další letní paralympiáda se uskuteční v roce 2012 v Londýně. 17

18 1.3.2 Historie zimních paralympijských her Zimní sport osob s postižením se po II. světové válce rozvíjel pomaleji než letní sporty. V roce 1984 se uskutečnil první lyžařský kurz trojstopého lyžování pro osoby s amputacemi dolních končetin. V roce 1970 se konaly první mezinárodní závody lyžování postižených a v roce 1974 bylo ve Francii zorganizováno první MS v klasickém i sjezdovém lyžování. První zimní paralympijské hry se konaly v roce 1976 ve švédském městě Ornskoldsviku. Závodili zde lyžaři s amputacemi a zrakovým postižením v klasickém i sjezdovém lyžování a v rychlobruslení na speciálních saních. [6] Po úspěšných prvních hrách byly v roce 1980 zorganizovány druhé v norském městě Geilo. Těchto her se zúčastnili také vozíčkáři a jako demonstrace zde bylo uvedeno právě lyžování na speciálních saních. V roce 1984 se hry pořádaly v rakouském Innsbrucku a poprvé se zimní sporty postižených představily také v rámci ukázky na ZOH v Sarajevu. V roce 1988 byly hry opět pořádány v Innsbrucku, protože v Kanadě nebyli schopni připravit adekvátní podmínky. Her se poprvé zúčastnili také sportovci ze SSSR a do soutěží byly zapojeny také běžecké a sjezdové disciplíny vozíčkářů. V roce 1992 se paralympiáda konala ve francouzském Alberville. Z důvodu absence ledových ploch se konaly pouze soutěže v lyžařských disciplínách. [6] Lillehammer (1994) symbolizuje skok v rozvoji ZPH. Zahajovacího ceremoniálu pro 500 sportovců a téměř tolik členů doprovodu a trenérů se zúčastnila norská královna. Poprvé byl představen SLADGE HOKEJ, který se stal divácky velmi populárním sportem. Těchto her se také poprvé zúčastnila česká výprava, která s deseti sportovci přivezla první cenný kov v podobě bronzové medaile ze slalomu pro sjezdové lyžaře Stanislava Losku. První zimní hry za hranicemi Evropy se konaly v japonském Naganu. V 10 soutěžních dnech se v 5 sportech (sjezdové lyžování, klasické lyžování, biatlon, rychlobruslení, sledge hokej) utkalo na 571 sportovců ze 32 zemí. Česká republika se těchto her zúčastnila se 6 sportovci, kteří přivezli 3 zlaté, 3 stříbrné a 1 bronzovou medaili. Všechny me- 18

19 daile přivezli dvě lyžařky se zrakovým postižením (Kateřina Teplá a Sabina Rogie). [6] ZPH se v roce 2002 konaly v americkém Salt Lake City. Přestože se zastoupení zemí zvýšilo na 36, počet závodníků klesl na 416. Ze sportů bylo vyřazeno rychlobruslení, které nesplňovalo podmínky IPC o provozování sportu určitým počtem osob. Mezi nejúžasnější okamžiky her patřilo finálové utkání ve sladge hokeji mezi domácím týmem a týmem Norska, při kterém stadion doslova praskal ve švech. Jako ukázkový sport byl představen curling. Česká republika se ziskem 5 medailí obsadila 17. místo v bodování národů. [6] V březnu 2006 proběhly ZPH v Itálii. Této paralympiády se zúčastnilo 5 českých sportovců. Pro Českou republiku získala jediný cenný kov (stříbro v superobřím slalomu) zrakově postižená lyžařka Anna Kulišková. [6] Od 12. do 21. března 2010 se konaly ZPH ve Vancouveru. Českou republiku reprezentovalo dvacet sportovců. Poprvé v historii se na paraolympiádu nominovali sledge hokejisté. Česká republika získala jediný cenný kov (bronz v Super G) lyžařka Anna Kulíšková. [11] 1.4 Paralympijské sporty Letní sporty ATLETIKA Atletika je součástí LPH od roku 1960 a v současnosti v ní soutěží muži i ženy. Technický rozvoj a odhodlání sportovců pomáhají dosahovat dříve nemyslitelných výkonů. Sportovci jsou ve svých soutěžních disciplínách rozděleni do jednotlivých tříd na základě funkční klasifikace, která se průběžně upravuje, aby umožnila co největší zapojení sportovců. V atletice se soutěží v následujících disciplínách: [7] 19

20 1. Dráhové disciplíny: sprint, střední tratě, vytrvalostní tratě a štafetové závody 2. Skokanské disciplíny: skok vysoký, skok daleký, trojskok 3. Vrhačské disciplíny: hod diskem, hod oštěpem, vrh koulí 4. Pětiboj: kombinace traťových disciplín a disciplín v poli na základě funkční klasifikace sportovců. BASKETBAL NA VOZÍKU Basketbal na vozíku vznikl po druhé světové válce v rehabilitačním ústavu ve Stoke Mandeville pod vedením Dr. Ludwiga Gutmanna, který jej využíval k rehabilitaci válečných veteránů. Sport se rychle rozvíjel a stal se součástí Prvních paralympijských her v roce 1960 v Římě. [7] Basketbal je jedním z nejpopulárnějších paralympijských sportů. Hrají ho muži i ženy. Tým je sestaven z pěti hráčů, kteří mají na základě svého funkčního potenciálu (míry postiženi) přiděleny body. Součet hráčských bodů jednoho týmu na hřišti nesmí překročit určitý počet. Rozměry hřiště a košů jsou stejné jako u tradičního basketbalu. Basketbal na vozíku je řízen Mezinárodní federací basketbalu na vozíku (International Wheelchair Basketball Federation IWBF). [7] BOCCIA Boccia je testem svalové kontroly a přesnosti, vyžadujícím velkou míru soustředění. Cílem tohoto sportu je umístit vlastní míčky co nejblíže vymezenému cílovému míčku, který se nazývá jack. Boccia je určena spastikům a vozíčkářům s obdobným neurologickým postižením. Boccia byla původně vyvinuta pro rekreační účely a jako sport byla představena na paralympijských hrách v New Yorku v roce Muži a ženy soutěží společně v sedmi soutěžích (individuálních, párových a týmových). Jednotlivci a páry hrají na 4 sety, týmové soutěže se hrají na 6 setů. Rozměry hracího pole jsou 12,5m x 6m, povrch musí být rovný a hladký. Boccia je řízena Mezinárodní komisí pro bocciu (International Boccia 20

21 Commission), která je součástí mezinárodní organizace CP-ISRA (Cerebral Palsy International Sports and Recreation Association). [7] CYKLISTIKA Rychlost a vzrušení cyklistických disciplín je pro sportovce s postižením relativně novou zkušeností. Cyklistiku začali jako první provozovat nevidomí sportovci na tandemech, kteří se poprvé účastnili paralympijských her v Soulu v roce Cyklistice se věnují mimo nevidomých také sportovci s amputacemi či jinými tělesnými postiženími v kategoriích dle funkční klasifikace. Podle funkčních možností sportovci používají kola, speciální tříkolky, tandemy nebo handbiky. Soutěže probíhají v kategoriích mužů a žen na drahách a silnicích, v jednotlivcích i týmech, ve sprintu, stíhacím závodě a časovkách. Cyklistika postižených je od roku 2006 řízena Mezinárodní cyklistickou unií (UCI). [7] FOTBAL PRO 5 (ZRAKOVĚ POSTIŢENÝCH) Fotbal pro 5 je určen hráčům se zrakovým postižením a jednoho vidícího hráče, který hraje jako brankář. Padesátiminutovou hru (2x25) hrají dva týmy o pěti hráčích. Pravidla vycházejí z tradičního fotbalu. Hraje se s ozvučeným míčem a vidící brankář může hráčům pomáhat s orientací v prostoru. Hřiště je menší než ve fotbalu a ve hře se nepoužívá pravidlo offsidu. Fotbal pro 5 je řízen sportovně technickou komisí fotbalu, která je zřízena při Mezinárodní sportovní federaci zrakově postižených (International Blind Sport Association IBSA). Obliba tohoto sportu ve světě neustále vzrůstá. Na program LPH byl fotbal pro 5 poprvé zařazen v Aténách v roce [7] FOTBAL PRO 7 (SPASTIKŮ) Fotbal je jedním z nejoblíbenějších a nejzajímavějších sportů na světě. Fotbal pro 7 je určen hráčům s centrálními poruchami hybnosti. Hraje se 2x30 minut na hřišti, které je menší než u tradičního fotbalu. Ve hře se nepoužívá postavení mimo hru a postranní vhazování může být prováděno pouze jednou rukou. Fotbal pro 7 je řízen mezinárodní organizací CP ISRA (Ceberal Palsy Internati- 21

22 onal Sports and Recreation Association). Na programu LPH se tento sport dostal v roce 1984 v New Yorku a v současnosti je provozován po celém světě. [7] GOALBAL Goalbal je sport speciálně vyvinutý pro sportovce se zrakovým postižením. Jeho počátky spadají do roku 1946, kdy byl zařazen jako součást rehabilitace nevidomých válečných veteránů. Na program LPH byl zařazen v roce 1976 v Torontu. Goalbal je z důvodu charakteru hry většinou organizován mimo hlavní paralympijské sportoviště. Hra se hraje na dva 10minutové poločasy s ozvučeným míčem, v průběhu hry je tedy vyžadováno naprosté ticho. Cílem hry je soupeři vstřelit gól a zabránit mu ve skórování s využitím blokování tělem. Hra je určena mužům i ženám a v průběhu hry musejí hráči nosit klapky na oči, tak aby společně mohli soutěžit sportovci s různou mírou zrakového postižení. Goalbal je řízen Mezinárodní sportovní federací zrakově postižených. [7] JACHTING Jachting byl poprvé zařazen na programu LPH jako ukázkový sport v roce 1996 v Atlantě. Jako oficiální paralympijský sport byl zařazen v Sydney Klasifikační systém v jachtingu je založen na čtyřech klíčových schopnostech: rovnováha, funkce ruky, mobilita a zraková kontrola. Soutěže probíhají ve třech lodních třídách: jednomístné a trojmístné plachetnice jsou otevřeny téměř všem skupinám postiženi, v dvojmístné plachetnici jsou určeny sportovcům se závažným postižením. Jachting je řízen Mezinárodní nadací jachtingu pro postižené (International Foundation for Disabled Sailing), kterou jako autoritu uznává Mezinárodní federace jachtingu (International Sailing Federation). [7] JEZDECTVÍ Ačkoliv jízda na koni je osobami s postižením využívána v rámci rehabilitace i rekreace již dlouho, na program paralympijských her se dostala až v Atlantě v roce Jezdectví je sport, kde spolu soutěží osoby s různým tělesným a zrakovým postižením. Disciplíny jsou rozděleny do skupin dle funkčního potenciálu 22

23 sportovců. Od roku 2006 je jezdectví řízeno Mezinárodní jezdeckou federací ( International Equestrian Federation). [7] JUDO Judo bylo nejprve využíváno osobami se zrakovým postižením k rozvoji prostorové orientace, sebevědomí, sebedůvěry a nezávislosti, ale postupem času se stalo paralympijským sportem. Na programu LPH bylo poprvé zařazeno v roce 1988 v Soulu. Cílem v judu je překonat a imobilizovat protivníka. Judo je řízeno Mezinárodní sportovní federací zrakově postižených. Soutěžní pravidla vycházejí z tradičního juda a mají pouze několik drobných modifikací. [7] LUKOSTŘELBA Sportovci s tělesným postižením se lukostřelbě začali věnovat již před 50 lety. Zpočátku měla lukostřelba spíše rehabilitační a rekreační charakter. První soutěže se konaly v rehabilitačním ústavu ve Stoke Mandeville v roce 1948 a od té doby se tento sport neustále rozvíjí. Lukostřelba, která je testem přesnosti, síly a koncentrace, byla součástí již Prvních paralympijských her v Římě v roce Soutěže zahrnují jednotlivce a týmy na vozíku i ve stoje. Soutěžící střílejí na terč s deseti soustřednými kruhy ze stanovené vzdálenosti. Lukostřelba je řízena sportovně technickým výborem IPC pro lukostřelbu (IPC Archery Technical Committee). Soutěže probíhají dle mírně upravených pravidel Mezinárodní federace lukostřelby (FITA). [7] PLAVÁNÍ Plavání je jedním z nejdůležitějších paralympijských sportů zařazených do programu LPH od samého počátku. Plavci soutěží v disciplínách: volný styl, prsa, motýlek, znak a polohový závod. Plavci jsou do soutěže rozděleni na základě funkční klasifikace. Soutěže jsou řízeny sportovně technickým výborem IPC pro plavání (IPC Swimming Technical Committee). Probíhají dle mírně upravených pravidel Mezinárodní plavecké federace (International Swimming Federation 23

24 FINA). Modifikace se týkají především možnosti startu bez využití startovacích bloků či využití dotekové signalizace pro plavce se zrakovým postižením. [7] RUGBY NA VOZÍKU Rugby vzniklo v 70. letech v Kanadě. Bylo ukázkovým sportem na paralympijských hrách v roce 1996 v Atlantě a jako oficiální sport bylo zařazeno na program LPH v roce 2000 v Sydney. Jde o intenzivní kontaktní sport pro muže i pro ženy. Rugby se hraje na hřišti s rozměry odpovídajícími rozměrům hřiště na basketbal. Cílem hry je překonat s míčem brankovou čáru protihráčů. Na paralympijských soutěžích hrají spolu hráči s různou mírou postižení, kteří mají přiděleny body na základě svého funkčního potenciálu. Rugby na vozíku je řízeno Mezinárodní federací rugby na vozíku (International Wheelchair Rugby Federation IWRF), která je součástí Mezinárodní sportovní federace vozíčkářů a amputářů (International Wheelchair and Amputee Sports Federation IWAS). [7] SPORTOVNÍ STŘELBA Sportovní střelba je na programu paralympijských soutěží od LPH v Torontu v roce Sportovní střelba je testem přesnosti a kontroly. Střílí se série ran na statické terče z pušek a pistolí. Soutěží se účastní muži i ženy ve dvou kategoriích. Do terčů vzdálených 10, 25 a 50 metrů ze vzduchových a malorážkových zbraní se střílí v rámci soutěží jednotlivců i týmů. Soutěže jsou řízeny sportovně technickým výborem IPC pro sportovní střelbu (IPC Shooting Technical Committee). [7] STOLNÍ TENIS Stolní tenis patří k nejstarším paralympijským sportům. Soutěže probíhají v jednotlivcích, párech a družstvech. Zápas sestává z pěti setů po 11 bodech. Vítězem je ten, který vyhraje tři z pěti setů. Soutěže jsou řízeny sportovně technickým výborem IPC pro stolní tenis (IPC Table Tennis Technical Committee). [7] 24

25 ŠERM NA VOZÍKU Šerm byl součástí Prvních paralympijských her v Římě v roce Diváky na první pohled upoutá fakt, že šermíři soutěží na vozících, které jsou připevněny k podlaze. Tento fakt však neomezuje pohyb jejich trupu a sport má tak srovnatelnou rychlost a dynamiku se šermem osob bez postižení. Soutěže mužů a žen probíhají v jednotlivcích i týmech v následujících disciplínách: fleret, kord a šavle (muži). Šerm vozíčkářů je řízen Mezinárodní sportovní federací vozíčkářů a amputářů (International Wheelchair and Amputee Sports Federation IWAS). [7] TENIS NA VOZÍKU Tenis na vozíku vznikl v 70. letech v USA a jeho obliba po celém světě stále roste. Na program paralympijských her se dostal poprvé v roce 1992 v Barceloně. Tenis na vozíku se hraje dle pravidel tradičního tenisu a úroveň dovedností, zdatnosti i strategie v tenise na vozíku je srovnatelná s tenisem osob bez postižení. Hrají se singly a dubly. Vítězem se stává hráč, který vyhraje dva sety. Tenis na vozíku je řízen Mezinárodní asociací tenisu na vozíku (International Wheelchair Tennis Association IWTA). [7] VESLOVÁNÍ Veslování je nejmladším paralympijským sportem. Mezi paralympijské sporty bylo zařazeno v roce 2005 a první soutěže probíhaly v rámci LPH v Pekingu v roce Aplikované veslování je určeno sportovcům s tělesným postižením, kteří splňují podmínku minimálního postižení. Veslování je specifické využitím sportovních kompenzačních pomůcek, které umožňují zapojení veslařů s různou mírou postižení. Soutěže mužů a žen probíhají v současnosti ve čtyřech lodních třídách, které jsou součástí programu MS ve veslování (LTA4, TA2x, AW1x a AM1x). Třídy LTA4,TA2x jsou určeny společným posádkám mužů a žen. Závody probíhají většinou na vzdálenost 1000m. Veslování je řízeno Mezinárodní veslařskou federací (International Rowing Federation FISA). [7] 25

26 VOLEJBAL V SEDĚ Volejbal v sedě byl poprvé zařazen do programu LPH v Arnhemu Cílem hry je přehrát míč přes síť tak, aby dopadl na soupeřovu polovinu hřiště. Soutěže probíhají v kategoriích mužů a žen (6 hráčů v týmu), kteří splní podmínku minimálního postižení. Hraje se na menším hřišti než pro klasický volejbal a podmínkou je, aby pánev hráčů byla po celou dobu v dotyku s podlahou. Vzhledem k menšímu hřišti a níže umístěné sítě je hra výrazně rychlejší než u klasického volejbalu. Zápas se skládá z pěti setů do 25 bodů. Vítězí tým, který dřív vyhraje tři sety. Volejbal v sedě je řízen Mezinárodní organizací volejbalu postižených (World Organisation for Volleyball for the Disabled WOVD). [7] VZPÍRÁNÍ Vzpírání bylo na programu LPH poprvé zařazeno v roce 1964 v Tokiu, a to pro sportovce s poškozením míchy. Vzpírání žen bylo na programu LPH poprvé zařazeno v Sydney v roce Vzpěrači musejí v lehu na zádech spustit činku na prsa, stabilizovat ji a poté vzepřít do propnutých loktů. Soutěže probíhají v disciplíně bench press v deseti různých váhových kategoriích. Vzpěrači mají na každé váze činky povoleny tři pokusy. [7] Zimní sporty BĚŢECKÉ LYŢOVÁNÍ Běžecké lyžování bylo zařazeno již na programu 1. zimních paralympijských her v Ornskoldsviku v roce Paralympijské soutěže jsou určeny mužům i ženám s tělesným postižením a zrakovým postižením. Sportovci soutěží s přihlédnutím k jejich funkčnímu potenciálu (míře postižení), tak aby jejich příležitosti byly vyrovnané. Běžecké lyžování je řízeno Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí pro běžecké lyžování) a řídí se pravidly Mezinárodní lyžařské federace (International Ski Federation FIS). [7] 26

27 BIATLON Biatlon byl na program zimních paralympijských her zařazen v roce 1994 v Lillehammeru. Biatlon je určen osobám s tělesným i zrakovým postižením. Závody se sestávají ze tří 2,5km dlouhých úseků běžeckého lyžování. V průběhu závodu hráči střílejí na 10m vzdálené terče. Za každou střelu mimo terč je hráč penalizován časovým zatížením. Pro úspěch v biatlonu je nejdůležitější co nejlépe zvládnout techniku jízdy na lyžích a střelbu z pušky. Sportovci se zrakovým postižením střílejí s pomocí speciálního akustického naváděcího systému. Biatlon je řízen sportovně technickým výborem IPC (IPC Nordic Skiing Technical Committee). Soutěže probíhají dle mírně upravených pravidel Mezinárodní unie biatlonu (International Biathlon Union IBU). [7] CURLING VOZÍČKÁŘŮ Curling vyžaduje zvládnutí strategie a velkou míru dovedností. Curling vozíčkářů je poměrně mladým sportem. První mistrovství světa bylo pořádáno v roce 200 ve Švýcarsku a na pořad zimních paralympijských her byl tento sport zařazen v Turíně v roce Sport se hraje v koedukovaných týmech a je určen osobám s tělesným postižením (např. poškození míchy, DMO, spina bifida, amputace obou dolních končetin). Soutěží se dle modifikovaných pravidel curlingu (World Curling Federation WCF). [7] SJEZDOVÉ LYŢOVÁNÍ Sjezdové lyžování (slalom a obří slalom) bylo zařazeno již na program 1. Zimních paralympijských her v Ornskoldsviku v roce Sportovci s tělesným a zrakovým postižením soutěží ve všech čtyřech disciplínách (slalom, obří slalom, super obří slalom, sjezd). Sjezdaři musejí zvládnout trať s přesností a rychlostí srovnatelnou s lyžaři bez postižení. Paralympijské soutěže jsou určeny mužům i ženám s tělesným postižením a zrakovým postižením. Sportovci soutěží s přihlédnutím k jejich funkčnímu potenciálu, tak aby jejich příležitosti byly vyrovnané. Sjezdové lyžování je řízeno Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí pro sjezdové lyžování) a řídí se pravidly Meziná- 27

28 rodní lyžařské federace (International Ski Federation FIS). Lyžaři se zrakovým postižením jsou naváděni pomocí zvukových signálů vidícími průvodci. Lyžaři s tělesným postižením využívají kompenzační sportovní pomůcky jako například stabilizátory, sit-ski, či jiné ortopedické pomůcky. [7] SLEDGE HOKEJ Sledge hokej je paralympijskou verzí ledního hokeje a od svého uvedení na program ZPH v Lillehammeru v roce 1994 se stal největší atrakcí zimních paralympijských her. Sledge hokej je rychlým a tvrdým kolektivním sportem určeným hráčům s tělesným postižením. Je řízen Mezinárodním paralympijským výborem (sportovně technickou komisí pro lední hokej) a řídí se mírně modifikovanými pravidly ledního hokeje (International Ice Hockey Federation IIHF). Hráči bruslí na speciálních saních (sledge), které mají na spodní straně připevněny dva paralelní nože, odrážejí se holemi, které mají na jednom konci bodce a na druhém čepel. [7] 28

29 2. Problematika dopingu Každý rok vydává Světová antidopingová agentura (WADA) seznam zakázaných látek. Seznam zahrnuje látky, které jsou v daném sportu zakázány, protože napomáhají výkonnosti nebo jsou v rozporu s duchem sportu. Někteří sportovci se zdravotním postižením mají zdravotní komplikace, které vyžadují podávání některých léků. Sportovci, kteří musí užívat léky, jež jsou na seznamu WA- DA, mohou požádat IPC o výjimku. Tento postup se nazývá proces terapeutické výjimky. [7] První formální dopingové testy proběhly v průběhu letních paralympijských her v Soulu v roce 1988 a zimních paralympijských her v Tignes- Albertville v roce Od té doby testy probíhají na všech paralympijských hrách a většině mistrovství světa, které probíhají pod záštitou IPC. Důvodem dopingové kontroly ve sportu jsou: ochrana sportovců před nežádoucími účinky zakázaných látek, zajištění soutěží v duchu fair-play snahou o zamezení užívání zakázaných látek. V průběhu letních paralympijských her v Aténách v roce 2004 proběhlo celkem 670 dopingových testů. V průběhu zimních paralympijských her v Turíně v roce 2006 proběhlo 280 dopingových testů. [7] V případě porušení dopingových pravidel následují sankce, které mohou být uplatněny vůči sportovcům, trenérům či lékařským pracovníkům, kteří pracují se sportovcem, jenž se účastní nebo se připravuje na účast v soutěžích pod hlavičkou IPC. [7] Cílem světového antidopingového programu je: [1] Ochránit základní právo sportovců na účast ve sportu bez dopingu, propagovat zdraví, spravedlnost a rovnoprávnost pro všechny sportovce Zajistit harmonizaci, koordinaci a efektivitu mezinárodních i národních antidopingových programů s ohledem na kontrolu a prevenci dopingu 29

30 Antidopingový program se snaží uchovat vnitřní hodnoty sportu. Sportovní hodnoty jsou velice podstatné. Duch sportu je oslavou lidského těla, ducha i mysli. Je charakterizován následujícími hodnotami: [1] mravnost, poctivost, čestnost zdraví vynikající výkony charakter a výchova radost a zábava týmová spolupráce sebeúcta a úcta k ostatním odvaha úcta k pravidlům a zákonům Doping je zásadně proti duchu sportu. 30

31 3. Klasifikace Klasifikace může být definována jako hodnotící systém, který se používá k rozdělení sportovců do tříd při různých sportovních aktivitách tak, aby jim poskytl srovnatelný výchozí bod pro trénink a soutěže. Cílem klasifikace je minimalizovat vliv zdravotního postižení na výsledek sportovní soutěže. Při ideální klasifikaci je úspěch závislý pouze na talentu, taktice, tréninku a dovednostech sportovce, nikoli na stupni či typu postižení, který by mohl závodníka znevýhodňovat. Můžeme tedy tvrdit, že správná klasifikace umožňuje sportovcům soutěžit na srovnatelné úrovni i přes různost jejich postižení. [2] Klasifikační systémy definují profily sportovních tříd, které jsou specifické pro jednotlivé sporty a zahrnují vždy měřitelnou definici minimálního postižení. Klasifikace je vlastně posouzení stavu pro adekvátní zařazení. Umožňuje soutěžit i lidem s nejtěžším postižením. Přestože se klasifikace týká zejména vrcholového sportu, je možné ji využívat na všech úrovních sportovní činnosti, všude tam, kde chceme zajistit co nejshodnější podmínky sportovcům. [2] Nemalý problém tvoří poměrně velké interindividuální rozdíly mezi sportovci s postižením. Způsobují, že je téměř nemožné poskytnout každému závodníkovi přesně stejné podmínky a příležitosti. Vždy je v dané klasifikační třídě určitý rozsah, přičemž dva jedinci nacházející se na okrajích tohoto rozsahu nebudou mít stejné podmínky. Nikdy nebude klasifikace dokonalá, protože žádní dva jedinci nejsou stejní. Jedná se tedy o poměrně kontroverzní problematiku. [2] Můžeme shrnout, že efektivní a správný klasifikační systém by měl: [2] Umožňovat spravedlivou soutěž v duchu fair play Umožňovat každému sportovci s postižením stejnou příležitost soutěžit na mezinárodní úrovni Hodnotit pouze funkční omezení způsobená zdravotním postižením 31

32 Být dostatečně jednoduchý, aby mohl být použit v každé účastnické zemi Být sportovně specifický Následující vlastnosti by naopak neměly mít vliv na sportovní třídu: [2] Sportovní dovednosti a technika provedení Přirozený talent Genetická výbava Tělesné rozměry Pohlaví Tréninkový efekt Technické parametry použitých pomůcek Klasifikační systém se vyvíjí stejně, jako se vyvíjí sport vozíčkářů. Účelem zdravotní klasifikace je umožnit co možná největšímu počtu zapojit se do sportovních činností včetně možností spravedlivého soutěžení z hlediska míry postižení. Klasifikační systém vyrovnává rozdíly vzniklé různým stupněm postižení sportovce vozíčkáře. Každé sportovní odvětví (sportovní disciplína) má své klasifikační zvláštnosti. Ty jsou odrazem vývoje daného sportu, jeho charakteristiky a změn v taktice a strategii přípravy. Klasifikace může být mezinárodní, národní a permanentní. Pro národní a mezinárodní klasifikaci platí, že musí být ověřována, a to do dvou let. Způsoby přezkoušení mohou být různé, počínaje svalovým testováním a sledováním v průběhu soutěže. Tzn. permanentní klasifikaci může sportovci udělit mezinárodní klasifikační komise na základě opakovaně shodné klasifikace v průběhu čtyř let. Konkrétně to znamená, že míra postižení je stabilizována. [2] 32

33 3.1 Klasifikátor Klasifikační hodnocení je neveřejné, účastní se ho jen sportovec s doprovodem a klasifikátoři. Klasifikátoři jsou lidé s příslušným osvědčením, kteří jsou oprávněni sportovce hodnotit. Jsou to většinou lidé se zdravotnickým vzděláním, nebo se sportovním vzděláním. Klasifikátorem se vzhledem ke své zkušenosti mohou stát i bývalí sportovci s postižením. Klasifikátor bývá jmenován mezinárodní organizací handicapovaných sportovců, která zároveň zajišťuje jeho školení. Klasifikátor může mít statut (od nejnižšího po nejvyšší): žadatele, národního klasifikátora a mezinárodního klasifikátora. Cesta k funkci klasifikátora na mezinárodní úrovni nebývá jednoduchá a zahrnuje semináře při závodech a přezkušování při konkrétních klasifikacích na závodech. Po získání dostatečných zkušeností získá klasifikátor mezinárodní certifikát a je zapsán do každoročně aktualizovaného registru kvalifikovaných klasifikátorů daného sportu. Pro každou akci jsou vybírány týmy klasifikátorů. [2] Klasifikace se zapisuje do oficiálních formulářů dané organizace. Všechny klasifikační informace o sportovci se považují za důvěrné. Závodník si však může vyžádat kopii svého klasifikačního archu. Klasifikační tým si také může vyžádat jakoukoli lékařskou expertízu k hodnocenému sportovci. Klasifikátoři informují sportovce verbálně o výsledku klasifikace do 2 hodin po testování a poté své rozhodnutí potvrzují i písemně. [2] Pro stanovení zdravotní klasifikace a bodové ohodnocení sportovce vozíčkáře se posuzuje řada ukazatelů. Nejdůležitějšími faktory klasifikace jsou: [5] Testování svalové síly Proprioceptivní vnímání Udržení rovnováhy v sedu Spasticita křečovité stažení svalů Míra fixace k vozíku 33

34 Deformity kloubů a kostí Umělé vyvolané znehybnění končetiny nebo kloubu Používání kompenzačních pomůcek Tréninkový efekt Testování svalové síly U vozíčkářů se nejčastěji aplikuje svalový test podle Danielse a Worthingama. Ten posuzuje svalovou výkonnost na šestistupňové škále: [5] 0 - žádná volní kontrakce 1 - slabá kontrakce bez pohybu končetiny 2 - kontrakce s velmi slabým pohybem ne proti směru gravitace 3 - kontrakce s celým pohybem proti gravitaci 4 - kontrakce s plným rozsahem pohybu 5 - kontrakce normální síly s celým rozsahem pohybu proti odporu Proprioceptivní vnímání Používá se zejména u sporných případů, kdy testujeme úroveň přijímání podnětů ve snaze ověřit míru postižení. Klasifikace závodníka není založena na úrovni vnímání podnětů, ale na jeho pohybové úrovni. [5] 34

35 3.1.3 Udržení rovnováhy v sedu Hodnocení rovnováhy v sedu diferencuje především paraplegiky. Testování je totožné s testováním břišních svalů (ohýbání a otáčení trupu), paravertebrálních zádových extenzorů (napřímení trupu), dále se při testování rovnováhy v sedu hodnotí otáčení horní končetiny směrem k palci (supinace) a otáčivý pohyb ruky a předloktí palcem dolů (pronace). Nejobvyklejším způsobem je testování v sedu na hraně stolu s pokrčením nohou v kyčli a koleni a s oporou nohou jako na vozíku. Vozíčkáři se snaží dosáhnout rovnováhy bez pomoci rukou i proti velkému tlaku ve všech směrech. Rovnováhu pak hodnotíme na pětistupňové škále následovně: [5] 1. Rovnováha normální vozíčkář udrží rovnováhu bez pomoci rukou i proti velkému tlaku. 2. Rovnováha dobrá udrží rovnováhu proti střednímu tlaku, je schopen volně a rychle pohybovat pažemi, rovnováhu udrží s minimálním úsilím. 3. Rovnováha méně dobra udrží rovnováhu někde i proti mírnému tlaku, ale obvykle si musí vypomáhat rukama. 4. Rovnováha slabá udrží rovnováhu za pomoci pohybů hlavy a ramen, při minimálním odporu rovnováhu ztrácí. 5. Rovnováha nulová nedosáhne sedu, ani se v něm neudrží bez opory o paže Spasticita Setkáváme se s ní velice často, a to jak při úplných, tak i neúplných lézích míšních. Lze ji zaměnit s volným svalovým úsilí zejména u břišních svalů a zádových natahovačů. Obvykle spasticita sportovce znevýhodňuje, protože buď musí svoji sportovní aktivitu přerušit a počkat, až křečovité stažení svalů pomine, nebo postiženou končetinu fixovat k vozíku, což je však často v rozporu s pravidly. 35