Hlávkova Zemská porodnice

Transkript

1 Hlávkova Zemská porodnice

2

3 Hlávkova Zemská porodnice Duben 2015

4

5 Obsah 1. Odkaz Josefa Hlávky českému porodnictví Z historie pražského porodnictví Z historie budovy Zemské porodnice Soupis fotografií Plány porodnice Fotodokumentace Autoři Publikace je vydávána Nadací "Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových" ve spolupráci s Gynekologicko-porodnickou klinikou 1. LF UK a VFN při příležitosti odhalení pamětní desky Josefa Hlávky na budově kliniky dne

6 4

7 1. Odkaz Josefa Hlávky českému porodnictví Václav Pavlíček Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK iniciovala záměr, aby při příležitosti 140. výročí od zahájení činnosti bývalé Zemské porodnice byla na její budově odhalena pamětní deska jejímu architektu a staviteli, největšímu českému mecenáši té doby, Josefu Hlávkovi. Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových tuto iniciativu přivítalo a finančně podpořilo, neboť pečuje také o to, aby odkaz této významné osobnosti českých dějin zůstal živý. Z těchto důvodu Nadání požádalo významného českého umělce M. Vitanovského o vytvoření návrhu tohoto díla, které se dnešního dne předává vlastníku budovy. Pamětní desku odlil kovolitec Jiří Šilhan. Připomínat děje a osobnosti minulosti je důležité především tehdy, jsou-li aktuální i v době přítomné. V roce 2015 si připomínáme také jiné výročí spojené s Hlávkovým jménem 125. let od založení České akademie pro vědu, slovesnost a umění. Její vznik prosadil a materiálně podpořil Josef Hlávka s cílem, aby český národ mohl využívat výsledky světové vědy ve všech směrech. Josef Hlávka byl přesvědčen, že rozvoj vědy a umění zajišťovaný především vlastními silami národa přispěje k jeho povznesení a zachránění ve světové soutěži. Pokrok v oblasti zdravotní a sociální péče o obyvatelstvo se již v té době považoval za významný úkol státu. Prosazení těchto idejí naráželo tehdy na řadu překážek a předsudků, které se jen postupně a jen částečně dařilo překonávat. Účel státu byl tehdy obecně spatřován v tom, že má zajistit uspokojení všech úkolů lidu spojeného státní mocí. Vedle státu se na plnění těchto úkolů v oblasti zdravotní a sociální péče podílely také orgány samosprávy obecní i zemské. Právě postavení Zemské porodnice bylo výsledkem uplatňování těchto principů. Měla být vybudována při respektování nejnovějších poznatků lékařské vědy i architektury. Josef Hlávka se tehdy jevil orgánům, které o této záležitosti rozhodovaly, jako nejvhodnější osobnost, která byla způsobilá požadavky vědeckého pokroku v péči o matky a narozené děti zajistit. Péče o matku a dítě, o rodinu a mateřství si později vytkla za svůj významný cíl Československá republika a dosáhla za několik let významného pokroku. V rámci politiky podpory veřejného zdraví po 2. světové válce se podařilo dosáhnout dalších významných úspěchů v mezinárodní komparaci ve zdravotnickém světě zásadním snížením novorozenecké a dětské úmrtnosti. 140 let nepřetržitého a úspěšného působení této instituce prokazuje, že ideje vědeckého pokroku, které vedly k postavení Zemské porodnice a volba Josefa Hlávky jako jejího tvůrce, se osvědčily. Dosvědčují to četné generace těch, kteří se v ní narodili a tisíce zachráněných životů dětí, jež by jinak nepřežily i zachráněné životy a zdraví matek. V současné době stát v ústavních předpisech vyjadřuje myšlenky pečovat o dítě ještě před narozením, při porodu i po něm. Listina základních práv a svobod uvádí: Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Dále se v tomto ústavním předpise uvádí: Každý má právo na ochranu zdraví... Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče.... Právní řád států sdružených v Radě Evropy i v Evropské unii řeší zdravotní a sociální potřeby dětí také v případech, kdy se jim potřebné péče nedostává ze strany rodičů, ať již proto, že o děti nemají zájem nebo jim z jiných důvodů odmítají poskytovat péči, která by odpovídala vědeckým poznatkům ve všech fázích života dítěte. Moderní stát tak pečuje o potřebu zdravého vývoje dítěte tehdy, když péče ze strany rodičů selhává. Prosazování poznatků vědeckého pokroku v péči o mateřství a děti i v současné době naráží na různé překážky. Také moderní informační technologie nejsou jen prostředkem 5

8 k rozvoji vědeckého pokroku na základě tradic racionalismu a k šíření zdravotnické osvěty, ale také umožňují rozšiřování pověr a předsudků. Iracionalita se někdy prosazuje úspěšněji a snadněji, než vědecké poznání, založené na zkušenostech odborníků a vědeckém výzkumu. Principy, které provázely postavení moderní Zemské porodnice před 140 lety v Království českém a jež realizoval Josef Hlávka, mohou proto rezonovat i v současnosti. Neměla by být opomenuta ani architektonická hodnota porodnice připomínající v některých směrech původní církevní areál postavený J. Hlávkou v Černovicích, oceněný před několika lety organizací UNESCO jako součást světového kulturního a přírodního dědictví. 6

9 2. Z historie pražského porodnictví Antonín Pařízek, Jaroslava Sýkorová S budovou Zemské porodnice v Praze je spjata nejvýznamnější část historie porodnictví v Čechách a její otevření představovalo významný mezník v dějinách ženského lékařství u nás. Jak se do této doby vyvíjela péče o těhotné ženy a jaké důvody vedly k výstavbě nové budovy porodnice? Jedním z hlavních aspektů byla nedostatečná kapacita dosavadního porodnického zařízení v Praze, a to jak prostorová, tak personální, a s ní související tíživé hygienické podmínky, které měly vliv na zdraví rodiček a novorozenců. Dalším důvodem byla snaha státu zorganizovat péči o chudé nemocné a zavést legislativu do českého zdravotnictví. Těmto snahám ve svých počátcích významně pomohly panovnické reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Vlašský špitál ( ) Nejstarší historie porodnictví v Praze se váže k Vlašskému špitálu, který byl založen na počátku 17. století, nacházel se na Jánském vršku na Menším Městě pražském, a mimo jiné pečoval o svobodné těhotné ženy a opuštěné děti. I když jeho kapacita byla ve své době značná, nestačila rostoucímu počtu obyvatel v Praze. Tento problém se snaží řešit Marie Terezie nařízením z roku 1762 o zřízení ústavu, který by pečoval o svobodné těhotné ženy a nalezence. Zároveň tím chtěla omezit tehdy značně rozšířené vraždění nemanželských dětí. V této snaze ji pomohl štědrý finanční dar hraběnky Kinské, určený k tomuto účelu, a tak mohly být v roce 1765 zakoupeny domy v Soukenické ulici, ve kterých byl zřízen nalezinec a v roce 1766 i porodnice. O 10 let později bylo toto zařízení přestěhováno do Šporkova domu, který sousedil s Vlašským špitálem a byl k němu přikoupen. Rodičky měly vyhrazeno 20 lůžek, za poskytnutou péči musely zaplatit, stejně jako za převzetí zde narozených dětí do ústavní péče. Pouze zcela nemajetné ženy a jejich děti měly pobyt zdarma. Zdravotnický personál porodnice čítal jednu porodní bábu, porodníka, lékaře a ranlékaře. V roce 1783 bylo poprvé nařízeno zavedení praktické výuky porodníků a porodních bab, která se v budoucnu stala důležitou složkou klinické činnosti a přispěla tak k rozvoji lékařské vědy a vzdělání. Porodnice u sv. Apolináře ( ) Dalším významným mezníkem ve vývoji porodnictví bylo rozhodnutí císaře Josefa II. zreorganizovat dosavadní péči o nemocné a chudé. Za tímto účelem vydává v roce 1781 tzv. direktivní pravidla, podle nichž měla být veškerá humanitární zařízení v rakouské monarchii budována ze státních prostředků a rozdělena do tří skupin. Do první skupiny patřily právě instituce pečující o těhotné ženy a opuštěné děti a k tomu účelu měly být budovány státní porodnice a nalezince. Na základě dvorského dekretu z roku 1788 byl ke zřízení porodnice a nalezince určen dům duchovních u kostela sv. Apolináře č.p Provoz zde byl zahájen v roce 1789, kdy sem bylo přestěhováno z Vlašského špitálu 30 těhotných žen a 903 dětí. Ústav měl na sklonku 18. století kapacitu 50 osob a stálý zdravotnický personál představovala jedna porodní bába, jedna pomocnice a dále tři opatrovnice, služka a uklízečka. Veškeré administrativní záležitosti vedl dozorce. K těžkým porodům byl volán vrchní chirurg ze 7

10 Všeobecné nemocnice ta byla otevřena v roce Povinností lékařů ze Všeobecné nemocnice bylo léčit také nemocné v porodnici. Velkým nedostatkem ústavu byla skutečnost, že zde nebyla voda, a bylo ji tedy nutno denně dovážet z novoměstských nádrží nebo až z Vltavy. V budově porodnice byly tři platební oddělení a jedno pro neplatící ženy, které se musely prokázat potvrzením o chudobě. Platící ženy mohly využít také tzv. tajného oddělení, kde porodily zcela inkognito a jejich totožnost neznal ani personál porodnice. Oddělení pro neplatící mělo sloužit k praktické výuce pro nastávající lékaře a porodní báby; teoretická výuka probíhala v Karolinu. Profesorem praktického porodnictví byl jmenován v srpnu 1792 Jan Melič a podle dekretu měl vyučovat praktické porodnictví ve zdejší porodnici. Ve skutečnosti ale výuku zřejmě prováděl ve svém soukromém ústavu, který na vlastní náklady zřídil v roce 1787 pro chudé rodičky a v roce 1790 založil i ambulantní ústav. Melič byl neobyčejně erudovaný odborník, výborný organizátor a mj. také autor originálního návrhu na nemocenské pojištění a organizaci zdravotní péče pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Oficiálně byla klinika v porodnici zřízena roku 1803 a Melič byl jmenován jejím přednostou. Protože byl pro své novátorské myšlenky neoblíben u nadřízených úředníků a některých kolegů, nepodařilo se mu prosadit návrh (po smrti prof. Rutha v roce 1797) na sloučení teoretické a praktické výuky porodnictví pod osobu jednoho profesora. V roce 1803 byl Melič nucen z finančních důvodů ukončit činnost svých ústavů a počátkem roku 1806 rezignoval na svůj profesorský úřad a odešel do Vídně. V roce 1804 vyšel studijní řád pro lékařské fakulty, který poprvé stanovil pravidla výuky porodních bab a specialistů porodníků, kteří chtěli získat vedle titulu doktora medicíny či magistra chirurgie i speciální titul magistra porodnictví. Pro porodní báby a budoucí magistry porodnictví musela fakulta zajistit každý semestr teoretický kurz (pro ženské posluchačky v češtině i němčině) a dvouměsíční praxi v porodnici. Toto zlepšení výuky porodnictví přineslo i řadu nových problémů s ubytováním frekventantů kurzů a zajištění výuky pro rostoucí počet zájemců v omezených prostorách porodnice. Prof. František K. Fiedler, který získal i praktickou část výuky porodnictví spolu s vedením kliniky u Apolináře, zvládal nové úkoly jen s obtížemi. Po jeho smrti v roce 1808 byla teoretická a praktická výuka porodnictví opět rozdělena mezi dva vyučující. Praktickou část suploval chirurg Josef Potel a teoretickou Antonín Jungmann. V roce 1811 došlo k trvalému spojení výuky tím, že Jungmann byl jmenován řádným profesorem teoretického i praktického porodnictví. Profesor Antonín Jungmann (bratr slavného jazykovědce a národního buditele Josefa Jungmanna) byl zkušený porodník, výborný učitel a organizátor, který se velmi zasloužil o zlepšení výuky porodnictví pro budoucí lékaře, ranlékaře i porodní báby. Velké úsilí věnoval také zvelebení porodnice. Podařilo se mu prosadit její rozsáhlou přestavbu a přístavbu, která byla realizována v letech Bylo prodlouženo průčelní křídlo budovy, vystaveno boční křídlo a v zahradě postaven menší patrový dům, který sloužil jako byt profesora a zároveň v něm byla umístěna posluchárna. Dodnes se této budově říká Jungmannův dům. Klinika měla po rozšíření ústavu 10 místností s 52 lůžky pro ženy neplatící a 37 lůžek pro novorozence; pro ženy tří platících tříd (tzv. tajné oddělení) bylo vyhrazeno 7 pokojů s 22 lůžky pro matky a 7 postelí pro děti; 9 místností bylo určeno nalezinci (57 velkých lůžek a 69 dětských). Ostatní místnosti sloužily jako kanceláře, spižírny, prádelna, márnice, aj. Do roku 1837 měl personál porodnice jednoho profesora, který byl zároveň primářem, dále jednoho porodníka, asistenta, praktikanta a tři porodní báby. Zlepšilo se i zásobování vodou výstavbou rezervoáru, který byl napojen na novoměstskou vodárnu, ale často bylo i nadále nutno doplňovat vodu dovážením. 8

11 Jungmann se postaral také o vybavení porodnice novými přístroji a učebními pomůckami, a tak měl ústav k dispozici porodnické nástroje anglického, francouzského i německého původu. Navíc v pražské dílně Ignáce Stelziga vznikaly jejich kopiea modifikace podle domácích potřeb. Do dějin českého porodnictví se Jungmann zapsal především založením proslulé první Pražské porodnické školy, ze které vyšli vynikající odborníci, a řada z nich odcházela na další významná evropská pracoviště. Pro potřeby porodnické školy založil profesor Jungmann v roce 1819 také knihovnu, která se z velké části zachovala na klinice dodnes a je tak nejstarším knihovním celkem na 1. LF UK v Praze. Jungmann byl také autorem prvních česky psaných učebnic pro porodní báby a spolu se svým bratrem Josefem pracoval na vytváření české odborné terminologie především lékařské. Jako historiograf lékařské fakulty napsal práci o jejích dějinách. Oceněním jeho pedagogické činnosti bylo jmenování rektorem pražské univerzity na rok Věhlasné byly i jeho teoreticko-praktické kurzy pro cizince, které na klinice pravidelně pořádal od roku 1844, a to o velikonočních svátcích a velkých letních prázdninách. Vedl si jejich přesný seznam, který se dochoval v knihovně porodnické školy. Kliniku vedl Jungmann až do svého odchodu na odpočinek v říjnu roku V prosinci roku 1850 rozhodlo vídeňské ministerstvo kultury a vyučování o tom, že výuka porodnictví pro lékaře a porodní báby se oddělí; vznikly tak dvě samostatné kliniky lékařská a babická. Vedením lékařské kliniky se ujal Jungmannův nejproslulejší žák, František A. Kiwisch a v čele kliniky babické stanul rovněž Jungmannův žák Wilhelm Lange. Klinika lékařská ( ) Profesor Kiwisch měl v oboru významné postavení nejen v Čechách, ale i v Evropě. S jeho jménem je v dějinách našeho lékařství spojeno založení gynekologické kliniky jedné z prvních svého druhu v Evropě a patrně i na světě. V roce 1842 se mu podařilo, jako soukromému docentovi, dosáhnout povolení konat speciální přednášky a klinické demonstrace z gynekologie a následujícího roku získal pro své pacientky i několik lůžek ve Všeobecné nemocnici založil tím v podstatě gynekologickou kliniku. Jeho zásluhou vznikl v Praze nový typ gynekologicko-porodnického pracoviště, který umožňoval komplexní péči o ženu. Toto pojetí sloužilo jako vzor klinikám německé jazykové oblasti; naopak ve Francii a dalších západních zemích zůstalo porodnictví jako izolovaný obor a operativní část gynekologie se stala součástí chirurgie. Místo přednosty pražské porodnické kliniky však zastával Kiwisch pouhý rok, protože předčasně podlehl tuberkulóze. Zanechal za sebou úctyhodné vědecké dílo a jeho dvoudílná práce o patologii a terapii ženských chorob je považována za první vědecké dílo v moderní gynekologii. Po smrti prof. Kiwische suploval jeden rok vedení kliniky další Jungmannův žák doc. Bernhard Seyfert a v říjnu 1852 byl do jejího čela povolán z Vídně Johann Chiari, výborný pedagog a operatér, zastánce Semmelweisových názorů na příčiny horečky omladnic. Po dvou letech se však vrátil do Vídně a bylo nutno hledat dalšího přednostu. Stal se jím již zmíněný B. Seyfert, který pak tuto funkci zastával až do své smrti v roce Je vzpomínán jako dobrý učitel, jehož přednášky navštěvovali i zahraniční lékaři z Evropy a z Ameriky, avšak v oblasti vědecké byl konzervativní a patřil k odpůrcům Semmelweisovým. V roce Seyfertova nástupu do čela kliniky (1854) došlo k významné změně v postavení porodnice a nalezince, které se z ústavů státních staly ústavy zemskými. Nadále měla porodnice přijímat všechny neprovdané ženy z Čech, a pokud se prokázaly 9

12 vysvědčením chudoby, hradil jejich pobyt zemský fond, který financoval také provoz porodnice. Na provoz klinik přispíval i nadále státní studijní fond. Po smrti prof. Seyferta byl v září 1870 jmenován přednostou kliniky pro lékaře profesor Jan Streng, který předtím 20 let vedl kliniku babickou. Byl to zkušený a oblíbený porodník s dlouholetou pedagogickou praxí. Mnoho nepublikoval, ale jeho česká učebnice pro porodní báby byla hojně využívána a přispěla i k rozvoji české odborné terminologie. Na rozdíl od Seyferta pochopil význam Semmelweisova učení o původu horečky omladnic. V době Strengova vedení kliniky vyšel v roce 1872 rigorózní řád, v němž byl zdůrazněn význam porodnictví a gynekologie ve vzdělání budoucích lékařů. K druhému rigorózu nebyl připuštěn posluchač, pokud nenavštěvoval alespoň jeden semestr porodnickou kliniku, Teoretická i praktická zkouška z porodnictví a gynekologie tvořila nedílnou součást třetího, tedy posledního rigoróza. Klinika babická ( ) Ani první přednosta nově vzniklé babické kliniky, též Jungmannův žák Wilhelm Lange, na ni nepůsobil dlouho. Již v říjnu 1851 odešel na lékařskou fakultu do Heidelbergu. Za svého krátkého působení ve funkci přednosty babické kliniky však vypracoval návrh na reformu výuky porodních bab, podle kterého pak probíhala v podstatě až do roku Teoretické přednášky se již nekonaly v Karolinu, ale spojená teoreticko-praktická výuka probíhala v čtyřměsíčních kursech (v českém a německém jazyce), vždy pro 60 posluchaček přímo v porodnici. V areálu porodnice byla proto v roce 1851 vystavěna posluchárna, kterou společně používaly obě kliniky. Klinika pro výchovu porodních babiček byla po odchodu W. Langeho do Heidelbergu v roce 1851 svěřena prof. Janu Strengovi, který zde působil téměř 20 let, tedy do roku 1870, kdy byl jmenován přednostou kliniky pro lékaře. Babická klinika, stejně jako lékařská, trpěla ve staré porodnici nedostatkem prostor a její posluchačky navíc sužovalo i velmi špatné ubytování. Strengovým nástupcem se stal také ještě jeden z odchovanců Jungmannovy školy Ferdinand Weber z Ebenhofu. Předtím, než získal profesuru v Praze, byl 15 let profesorem porodnictví na ranlékařském učilišti ve Lvově. Byl stoupencem antisepse v porodnictví a zdatným organizátorem, s velkými zásluhami o vybudování nové porodnice Na Větrově, v níž konečně jeho posluchačky nalezly důstojné prostory pro výuku i ubytování. Zemská porodnice ( ) Již od 40. let 19. století nedostačovala dosavadní porodnice u sv. Apolináře vzrůstajícímu přílivu rodiček a stoupajícímu počtu posluchačů a posluchaček porodnictví. Plány na její další stavební rozšíření narážely na nedostatek finančních prostředků. V 50. letech byla situace již tak kritická, že ji bylo nutno řešit najímáním prostor v sousedních objektech, které často nebyly vhodné k novému určení. Tato provizoria ztěžovala provoz ústavu, jak v péči o rodičky, tak ve výuce porodnictví. Teprve na počátku 60. let, po určitém politickém uvolnění vyhlášením tzv. únorové ústavy v roce 1861, byla porodnice a nalezinec převzaty do zemské správy a začala se řešit prostorová situace porodnice zásadním způsobem. Zemský výbor, správní a výkonný orgán zemského sněmu, do jehož pravomoci spadaly i záležitosti zdravotní, dostal za úkol zajistit pro porodnici vybudování nového, kapacitně i provozně odpovídajícího objektu. Od roku 1862 začínají složitá jednání Zemského výboru s komisí lékařských expertů o výstavbě nové porodnice. V roce 1866 vydala komise konečné rozhodnutí o zahájení výstavby Královské české zemské porodnice s kapacitou 3000 porodů ročně. Pro stavbu bylo vybráno místo v tehdejší Herzogově zahradě, kde kdysi stával dům U Herodesa. 10

13 Architektonické zadání obsahovalo řadu hygienicko-preventivních opatření, aby se omezilo šíření infekcí a jejich smrtelných následků. Na příkaz Zemského výboru musela být stavba porodnice z režných neomítnutých cihel, protože se věřilo, že jsou bezpečnější z hlediska přenosu infekce. Budovu Zemské porodnice navrhl a v letech postavil přední český architekt, stavitel a mecenáš vědy a umění Josef Hlávka. (Více o architektuře budovy viz kapitolu Z historie budovy Zemské porodnice ). V roce 1875 byla nová budova s názvem Královská česká zemská porodnice a nalezinec v Praze slavnostně uvedena do provozu. Informaci o prvním zde narozeném dítěti se dozvídáme z Národních listů, které přinesly 28. dubna 1875 stručnou zprávu: Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu. Nová budova porodnice byla opticky rozdělena středovou osou na dvě části, kde ve východní měla být umístěna klinika lékařská a v západní klinika babická. Ale vzápětí, po otevření budovy, byla založena druhá porodnická klinika pro lékaře a bylo tedy nutno změnit vnitřní členění ústavu tak, aby zde mohly existovat nikoliv dvě, ale tři kliniky. Uživatelé dlouho projektovaného a budovaného ústavu byli tedy nakonec stejně nuceni od počátku improvizovaně řešit řadu problémů, s nimiž původní plány nepočítaly. První porodnická lékařská klinika profesora Jana Strenga byla umístěna ve východním oddílu v 1. patře a částečně ve třetím křídle východního přízemí. Druhá porodnická klinika pro lékaře, jejímž přednostou se stal profesor August Breisky, dostala západní oddíl v 1. patře a část ve třetím křídle východního přízemí. Babická klinika pod vedením profesora Ferdinanda Webera získala celé druhé křídlo východního přízemí. Tajné oddělení, které mělo vchod přímo z ulice, se muselo spokojit pouze s jedním křídlem východního přízemí. Toto oddělení bylo zrušeno v roce 1883 tedy po 100 letech, a stalo se z něho samostatné platební oddělení. Nalezinec dostal dvě nové budovy postavené v letech a s novou budovou porodnice měl společné pouze správní úředníky. V roce zahájení činnosti porodnice tvořili její personál tři profesoři, šest asistentů a tři školní porodní báby. Počet opatrovnického personálu, který zahrnoval výpomocné báby a opatrovnice, se pohyboval okolo 30. Nová porodnice byla dobře vybavena i pomocným personálem (kuchařky, pradleny, sluhové, posluhovačky, nádeníci, hlídači, zřízenci atd.). Pracovníci se i nadále dělili na zaměstnance zemské (úředníci, část zřízenců, někteří lékaři a nižší zdravotnický personál) a zaměstnance státní (část lékařů, porodní asistentky a ostatní zřízenci). Tak začala nová budova žít svým vlastním vnitřním životem a vytvářet své dějiny, do kterých vešla pod neoficiálním, ale oblíbeným názvem Zemská porodnice. Připomeňme si alespoň ve zkratce některé významné mezníky v historii Zemské porodnice, mezi které rozhodně patří rok 1883, kdy došlo k rozdělení pražské lékařské fakulty na českou a německou (pražská univerzita byla rozdělena 1882). Z dosavadní první porodnické kliniky se stala lékařsko-porodnická klinika česká v čele s prof. Strengem; druhá porodnická klinika se změnila na lékařsko-porodnickou kliniku německou pod vedením prof. Breiskyho. Nadále zde zůstala utrakvistická porodnická klinika babická, která byla v roce 1891 odloučena od pražské univerzity a byla nazvána C.k. škola babická v Praze. V roce 1883 se v budově poprvé objevila zákeřná infekce tetanu, jejíž výskyt vyvrcholil v letech v epidemii. Boj proti ní si vynutil řadu zásadních opatření nejen hygienických, ale i stavebních, např. výměna dubových podlah za teracové, nalakování stěn, výměna zděných kamen za železná obsluhovaná z chodeb, výměna nábytku, vybudování nové kuchyně a izolačního pavilónu a další. 11

14 Budova stavěná v době, kdy se teprve začaly zavádět novodobé zásady asepse, přestávala postupem času vyhovovat a rychlý pokrok v lékařské vědě naléhavě volal po změnách. Lůžková kapacita přestávala stačit a nejtíživější byl nedostatek operačních sálů. Také kapacita poslucháren nestačila vzrůstajícímu počtu posluchačů. Rok 1918 a vznik samostatné Československé republiky se v dějinách porodnice projevil ve změně dosavadního názvu Královská česká zemská porodnice a nalezinec v Praze na nový název Zemská porodnice a ústav pro péči o dítě v Praze. Došlo k vystěhování a reorganizaci babické kliniky a místo ní byla v roce 1922 otevřena druhá česká porodnická klinika pro lékaře vedená profesorem Václavem Rubeškou. V budově tedy sídlily tři lékařské porodnické kliniky dvě české a jedna německá a dále samostatné platební oddělení. V tomto období se také mění přístup veřejnosti k Zemské porodnici, která je stále více vyhledávána vdanými matkami z nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Po skončení druhé světové války v roce 1945 zaniká německá porodnická lékařská klinika a zůstávají dvě porodnicko-gynekologické lékařské kliniky, které se v roce 1998 spojují v jednu společnou kliniku s názvem Gynekologicko-porodnická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné nemocnice v Praze. Budova Zemské porodnice se musela v průběhu let po stránce vnitřního uspořádání opakovaně přizpůsobovat měnícím se nárokům na porodnickou, gynekologickou a neonatologickou péči. Její uživatelé se snažili upravovat vnitřní prostory a jejich vybavení tak, aby odpovídaly požadavkům své doby, ale ne vždy se některé zásahy slučovaly s tímto památkovým objektem. V posledním čtvrtstoletí veškeré opravy a rekonstrukce směřovaly k tomu, aby v historicky cenné a ojedinělé budově byly zajištěny vhodné podmínky nejen pro špičkovou léčebnou péči, ale i pro náročnou výuku a praxi studentů lékařské fakulty, lékařů a porodních asistentek. Kromě celé řady oddělení, která prošla rekonstrukcí, je třeba připomenout také zrestaurování kaple sv. Kříže, které probíhalo v 90. letech pod dohledem Státního ústavu památkové péče. Ve stejné době v ní byla slavnostně odhalena socha Josefa Hlávky od akademického sochaře Josefa Mařatky, kterou prostřednictvím Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, půjčila klinice Galerie hlavního města Prahy. V současnosti je kaple využívána zejména pro vědecké konference a společensko-kulturní události, např. koncerty, které se konají nejvíce v období vánoc. Po celou dobu existence budovy Zemské porodnice v ní působila řada vynikajících osobností českého porodnictví a gynekologie a na jejich tradici navazují i současní lékaři, jejichž vědecká práce má mezinárodní působnost. Za všechny uvádíme přehled přednostů v Zemské porodnici od roku 1883: Přednostové gynekologicko-porodnické kliniky od roku 1883 I. gynekologicko-porodnická klinika titul jméno příjmení narozen zemřel přednosta od do 1. prof. MUDr. Jan Streng prof. MUDr. Karel Pawlík prof. MUDr. Václav Piťha prof. MUDr. Josef Jerie prof. MUDr. Karel Klaus, DrSc prof. MUDr. Vojtěch Šnaid, DrSc prof. MUDr. Ladislav Papež, DrSc prof. MUDr. Jiří Skřivan, DrSc prof. MUDr. Evžen Čech, DrSc

15 II. gynekologicko-porodnická klinika titul jméno příjmení narozen zemřel přednosta od do 1. prof. MUDr. Václav Rubeška doc. MUDr. Emil Zikmund zastupující 3. prof. MUDr. Antonín Ostrčil prof. MUDr. Josef Pazourek prof. MUDr. Josef Lukáš prof. MUDr. Václav Trnka, DrSc zastupující řádný 7. prof. MUDr. Jitka Kobilková, DrSc doc. MUDr. Josef Bendl, CSc prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK a VFN v Praze titul jméno příjmení narozen-zemřel přednosta od-do 1. prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc prof. MUDr. Alois Martan, DrSc dosud Zemská porodnice současnost K uctění památky Josefa Hlávky, jako architekta a stavitele Zemské porodnice, schválila v roce 1998 správní rada Nadání, po dohodě s přednostou kliniky, doktorská stipendia (každé ve výši ,-Kč). Kandidáty na stipendia navrhuje správní radě každoročně přednosta kliniky. V historické budově Zemské porodnice v současnosti sídlí nadále Gynekologickoporodnická klinika 1. LF UK a VFN v Praze, kde jsou umístěna moderní porodnická, neonatologická a gynekologická pracoviště, která odpovídají nejvyšší evropské úrovni. V budově je Perinatologické centrum pro Prahu a Středočeský kraj. Centrum v řadě případů slouží i jako superkonziliární pracoviště pro nejzávažnější těhotenské patologie pro celou Českou republiku. Tím se naplňuje Hlávkův odkaz výstavby Zemské porodnice, která je současně jednou z nejdéle otevřených porodnic na světě. Perinatologické centrum poskytuje péči ženám s předčasnými porody, s diabetes mellitus, se závažnými chorobami srdce, s poruchami krevní srážlivosti, s nespecifickými záněty střev (Crohnova nemoc nebo colitis ulcerosa), dále s myasthenia gravis a revmatoidními chorobami. Ve spolupráci s IKEM Praha zde probíhá mezioborová péče o těhotné ženy po transplantaci některého orgánu. V Perinatologickém centru se také diagnostikují a léčí některé nemoci dětí ještě před jejich narozením, tedy nitroděložně. Tato klinika získala v roce 2005, jako první v Evropě, certifikát Evropské odborné společnosti pro gynekologii a porodnictví (EBCOG) pro tři udělované subspecializace perinatologie, urogynekologie a gynekologická onkologie. Certifikát EBCOG se vystavuje pouze za podmínek, že zdravotnické zařízení dodržuje nejvyšší standardy poskytované péče, a proto může být garantem postgraduálního vzdělávání v oboru gynekologie a porodnictví v celé Evropě. 13

16 14

17 3. Z historie budovy Zemské porodnice Michal Janata Architekt a stavitel Josef Hlávka ( , Přeštice , Praha) studoval architekturu v letech na vídeňské Akademii výtvarných umění. Praxi a také výuční zednický list získal u vídeňského stavebního podnikatele a českého stavitele Františka Šebka. Roku 1854 obdržel Josef Hlávka od Akademie výtvarných umění za své vynikající studijní výsledky a klauzurní práci státní cenu, která byla zvýhodněna úplným osvobozením od vojenské služby. V roce 1856 získal státní stipendium tzv. Římskou cenu dvouletou studijní stipendijní cestu po evropských zemích. Josef Hlávka tak mohl cestovat a studovat architektonické slohy v řadě zemí jižní a západní Evropy včetně Velké Británie. V roce 1860 získal stavební koncesi a díky Františku Šebkovi, který mu předal svoji stavitelskou firmu, si otevřel ve Vídni vlastní architektonickou a stavitelskou kancelář. Postupně se vypracoval na jednoho z nejžádanějších vídeňských stavitelů. V průběhu let postavil téměř 150 staveb podle vlastních architektonických plánů, nebo podle plánů jiných významných architektů. Všechny stavby osobně řídil, nebo jejich stavbu kontroloval. Podle plánů jiných architektů postavil např. ve Vídni budovu Dvorní opery, kostel Panny Marie misionářské kongregace lazaristů, kostel sv. Ottmara, Akademické gymnázium a Dvorní muzeum. Mezi jeho vlastní nejvýznamnější stavby patří rezidence biskupa řeckopravoslavné církve v Černovicích na Bukovině (dnes je v areálu jedna z významných ukrajinských univerzit), několik obchodních domů a paláců ve Vídni, Zemská porodnice v Praze, zámek v Lužanech u Přeštic a nadační domy v Praze ve Vodičkově a Jungmannově ulici. Za projekt černovického biskupského areálu získal Josef Hlávka v roce 1867 v Paříži, na světové výstavě, stříbrnou medaili. Jak bylo uvedeno, mezi přední architektonická a stavitelská díla Josefa Hlávky patří budova Zemská porodnice v Praze. V roce 1862 byl Josef Hlávka vyzván Zemským výborem v Praze, aby se ujal tohoto dlouhodobě odkládaného projektu. Hlávka souhlasil, projekt vypracoval do podrobností, a když původně vybraní dodavatelé odstoupili, převzal i realizaci stavby. Výstavba byla schválena v roce 1866 a byla plánována na čtyři roky. Kvůli komplikacím, počínaje prusko-rakouskou válkou a konče Hlávkovým vážným onemocněním, se stavba protáhla až do roku Vznikla však jedna z nejmodernějších a největších porodnic v tehdejší Evropě. A letošní 140. výročí její nepřetržité činnosti dokládá Hlávkův obdivuhodný profesionální přístup, a to jak po stránce architektonické, tak po stránce ryze technické a lékařské. Velkorysý komplex s dvoutraktovým rozvrhem v Apolinářské ulici slouží díky přehledným komunikačním vazbám a rozvržení sálů i ordinací dodnes, prakticky bez podstatných architektonických změn. V Praze má Hlávkova porodnice i nadále největší kapacitu a jako jediná má dva porodní sály. Jako stavební parcela bylo vybráno místo, kde se odedávna říkalo Na Větrově, částečně v prostoru takzvané Helfertovské zahrady a dále také tam, kde stál dříve dům zvaný U Herodesa. Budova měla být postavena na místě někdejšího Herzogova cukrovaru. Jak toto místo vypadalo před stavbou Zemské porodnice, můžeme vidět na vedutě - akvarelu Josefa Šembery z roku Tento obrázek, který je uchováván v majetku Muzea hlavního města Prahy, ukazuje pohled z Nuselského údolí na protější svah, kde jako dominantu vidíme vpravo kostel Na Karlově a vlevo kostel svatého Apolináře. Uprostřed, tedy v místě dnešní porodnice, se rozkládají zmíněné zahrady s několika nižšími stavbami. Průzkum parcely a stavebního terénu, dle svého zvyku velmi důkladně, provedl Josef Hlávka během své svatební cesty do Prahy. Oženil se totiž 12. ledna 1862 se svojí studentskou láskou a vzdálenou příbuznou Marií Čermákovou, a chtěl svoji mladou ženu představit pražské společnosti a přátelům. 15

18 Novogotický sloh Zemské porodnice nevolil Hlávka jen z osobní záliby pro středověké slohy nebo díky velkému přátelství s Friedrichem Schmidtem. Hlavní motivací mu spíš bylo to, že novogotická forma se ve druhé a třetí čtvrtině 19. století začínala prosazovat zvláště u nemocnic. Hlávka projektoval Zemskou porodnici v době, kdy se po celé Evropě rozmohl přísný historismus G. Sempera, tedy v ovzduší programového prosazování anticko-renesančního kánonu. V tehdejší Praze zaznamenáváme v této době velký stavební rozmach. Podle českých zakladatelů tzv. přísného historismu, například I. V. Ullmanna, byla kolem roku 1860 považována klasická neorenesance za univerzální umělecký výraz doby. Připomeňme, že právě v 60. letech vznikají první návrhy budovy Národního divadla J. Zítka a J. Schulze. Naopak neogotiku chápalo pojetí dobové religiozity jako adekvátní pro náboženské stavby; u světských, umělecky význačných realizací je ale podstatně méně častá, ale konkrétně u nemocnic začala být využívána, protože umožňovala pokročilejší funkční koncept, než do té doby obvyklý klasicismus. I z tohoto hlediska je Hlávkova unikátní porodnice zajímavá. Hlávkova práce architekta se zde projevila ve vynalézavé aplikaci historických typů, jejich vhodné kombinaci a ve strategickém rozvržení dispozice. Hlávkův eklektismus založený na studiu historických slohů je v české architektuře, přísného historismu polarizovaného mezi gotiku a renesanci, zvláštní zjev. V případě Zemské porodnice Hlávka aplikoval středověké i raně renesanční vzory, evidentní je zejména inspirace německou, ale i českou gotikou v uplatnění sklípkových a křížových kleneb. V následujícím roce tyto plány posuzovala komise profesorů Pražské lékařské fakulty, která k nim vznesla několik doplňujících požadavků. Hlávka se bez zkušenosti hned do projektování porodnice nepustil, ale nejprve si pořídil z návštěv některých známých nemocnic ve Francii a Anglii náčrtky a skici těchto staveb. Skutečnost, že se architekt vydal, než zasedl za rýsovací prkno, na zkušenou po obdobných stavbách v Evropě, byla tehdy zcela běžným způsobem projektování významných staveb. Mezi roky 1863, kdy byl projekt zadán, a rokem 1865, kdy byly schváleny prováděcí plány, komise lékařských odborníků jmenovaná Zemským výborem, na několika schůzích měnila a upřesňovala své požadavky, které bylo nutno do projektu zapracovat. Objekt byl plánován nejprve jako jednopatrový s kapacitou 1200 porodů ročně, se systémem větrání a topení podle návrhů vídeňského lékaře Dr. Böhma. Komise rovněž požadovala zřízení ústavní prádelny, plynového osvětlení místností a jako jedno z hlavních rozhodnutí této komise bylo provést fasády stavby z neomítaných cihel. A právě toto zjištěni učiněné v archivu bývalého Zemského výboru je pro další posuzování tohoto Hlávkova díla nesmírně přínosné, neboť veškerá dosavadní literatura hovoří o tom, že to byl právě Hlávka, kdo se rozhodl fasády této porodnice provést z režného zdiva. Nelze dnes objektivně posoudit, jestli tento požadavek na fasádu z režného zdiva bez omítky byl z důvodu zamezení šíření infekcí, především horečky omladnic, zcela správný. Podstatné dnes je, že tato komise o správnosti tohoto řešení z medicínského hlediska přesvědčena byla a zadala toto své rozhodnutí Hlávkovi jako podmínku. Další komise, složená tentokrát z několika poslanců Zemského sněmu, vydala v roce 1866 již rozhodnutí konečné: protože stará porodnice bude zrušena, je zapotřebí, aby nový ústav měl kapacitu nejméně 3000 porodů ročně. Budova proto ve své průčelní části musí být zvýšena o jedno podlaží, kde budou situovány kanceláře, byty a kaple. Přes veškeré zmiňované změny se Hlávkovi podařilo vypracovat na tehdejší dobu projekt, který je po provozní a dispoziční stránce první moderně řešenou nemocniční stavbou v českých zemích a svým rozsahem patrně největší porodnicí v tehdejší Evropě. Předpokládaný náklad stavby činil zlatých, výstavba objektu měla být dokončena ve čtyřech letech, vrchní dozor nad stavbou byl svěřen architektu Hlávkovi. Již 21. března roku 1866 Zemský sněm schválil plány stavby. Pro válečné události roku 1866 však proběhla výběrová řízení na dodavatele stavby teprve koncem roku. Stavební práce byly následně 16

19 zadány stavební firmě Bělský Václavík. Po třech letech Zemský výbor smlouvu s touto firmou zrušil, protože stavba se proti plánu opožďovala. Byly potíže s výkopy a s prováděním značných násypů, neboť staveniště se nacházelo níže než nová ulice Apolinářská. Podnikatelé stavby měli velké nesnáze s dodáváním speciálních cihel, a i když byl opuštěn plán kombinace cihel žlutých a červených (stejné byly použity na komplexu církevních staveb v Černovicích) a celá stavba byla provedena z cihel tmavočervené barvy, byly i tyto dodávky spojeny s problémem jejich zvláštní výroby. Dle protokolů sborů městské správy v Praze vyplývá, že Hlávka, který byl nespokojený s výrobou cihel v Praze, si nechával daný materiál dovážet nejprve z Vídně, což ovšem stavbu velmi prodražilo a posléze byl tento dovoz ukončen. Nesnáze provázela i výroba glazovaných cihel, jimiž byly ve fasádě vyznačeny tektonické prvky. Došlo ke sporům mezi Hlávkou a cihelnou, která nebyla schopna dodat správné tvarovky v požadované kvalitě. Dodavatelem cihel pro Zemskou porodnici byla s největší pravděpodobností střešovická cihelna, která patřila řádu premonstrátů sídlících na Strahově. Všechny kamenické články rozsáhlého komplexu porodnice pocházejí z dílny kamenického mistra Joh. Krannera. Od roku 1870 se dodavatelem stavby stal architekt A. Bulíř, kterého brzy nahradil architekt J. Pichler. Stavba porodnice byla i nadále provázena opožděnými dodávkami stavebního materiálu, dále spory Zemského výboru s předcházejícími stavebními podnikateli a nakonec i zdravotním zhroucením architekta J. Hlávky v roce Od působil jako Hlávkův zástupce ve funkci hlavního ředitele stavby Ing. J. Kassal, od jej nahradil architekt Čeněk Gregor, kterému se podařilo stavbu v červenci roku 1875 ukončit. Prodloužením stavby stouply náklady do výše zlatých. Od roku 1876 byly finanční prostředky vydávány na doplnění vnitřního zařízení. Zemská porodnice je stavba význačná nejen po stránce architektonické, ale i jako objekt zdravotnický. Stavebně ji představuje monoblok tvořený šesti stejnými lůžkovými pavilony, které obklopují společný prostor parkového nádvoří. Pavilony jsou vzájemně propojeny centrálními chodbovými trakty, které je spojují se společnými provozními složkami. Pavilonový systém umožňoval v případě potřeby uzavřít jednotlivé části budovy a zamezit tak šíření infekce. Jak již bylo uvedeno, předpokládal původní návrh celý komplex pouze jednopatrový. V konečném provedení se však realizuje vstupní budova s kaplí a arkýřem mezi Apolinářskou ulicí a dvorem o jedno podlaží vyšší. Vnitřní provozy v porodnici Hlávka navrhl tak dokonale, že jeho řešení vyhovovalo svému účelu velmi dlouho. Při svém dosti dlouhém pobytu v Anglii i Francii architekt Hlávka poznal soudobé stavby velkých nemocnic, z nichž některé, byly řešeny obdobným způsobem, jako již uvedená pařížská nemocnice Lariboisiere, postavená v letech Tato nemocnice má pavilony třípodlažní, obklopující rovněž velké parkové nádvoří a propojené se společnou centrální budovou přízemní chodbou. Tyto pařížské pavilony byly postaveny tradičním způsobem, neboť měly jediný veliký lůžkový sál, opatřený na obou koncích pouze minimálním příslušenstvím. Pražský ústav měl však vnitřní dispozici vývojově pokročilejší, protože každý pavilon byl zbudován jako dvojtrakt, s osmi pokoji obrácenými k jihu do zahrad. Pokoje byly šestilůžkové a na návrhu vedle stolku u každé postele je nakreslena i postýlka pro dítě. Hygienické příslušenství bylo ve všech pavilonech typizované, připojené k chodbám ze severní strany. Operační sály, laboratoře, posluchárny, místnosti pro lékaře jsou soustředěny kolem nádvoří do spojovacích dvojtraktů a trojtraktů, takže lůžkové pavilony měly zajištěn klid a izolaci. Celkový rozvrh ústavu vykazoval v době svého vzniku vynikající kvalitu. Jeví se zde záměrná tendence rozdělit z hygienických důvodů ženy do menších skupin, což nepochybně souvisí se soudobými průkopnickými požadavky Dr. Semmelweise na co nejvyšší hygienu v porodnictví, jako ochranou před horečkou omladnic. Toto uspořádání se jeví jako velmi výhodné i dnes, kdy se dá každý jednotlivý pavilón úplně uzavřít a provádět v něm rekonstrukci za provozu porodnice. 17

20 V budově byla zřízena i dvě tajná oddělení se zvláštními vchody přímo z ulice, kde mohly v tajnosti porodit i ženy z bohatých šlechtických a měšťanských rodin, když neplánovaně otěhotněly. Hospodářská budova s kuchyní, prádelnou a kotelnou byla zcela oddělena a s hlavním komplexem spojena pouze chodbami. Existuje i určitá podobnost mezi projektem Zemské porodnice a dalším významným dílem architekta Josefa Hlávky. Jde o již zmíněný projekt rezidence biskupa řecko-pravoslavné církve v Černovicích na Bukovině. Toto dnes ukrajinské město s obyvateli, zhruba 280 kilometrů jihovýchodně od Lvova, poblíž rumunských hranic, patřilo v době realizace stavby (v 60. a 70. letech 19. století) k území pod správou rakouských úřadů. Dnes v objektu rezidence sídlí ukrajinská Národní univerzita Jurije Feďkoviče. V roce 2011 byl tento Hlávkův komplex budov zapsán do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Podobnost Zemské porodnice v Praze a biskupského areálu v Černovicích umocňuje použití stejného stavebního materiálu, a to režných cihel bez omítky. V celé dosavadní literatuře je použití cihel připisováno Hlávkově praktičnosti. S cihlami měl Hlávka z Prahy tak dobré zkušenosti, že je použil i zde, ale v jiném barevném řešení. Cihly jsou rudé, pod římsami oken černě, na kordonech a římsách zeleně polévané. Jak je uvedeno výše, nebyl to sám Hlávka, kdo rozhodl u stavby porodnice o použití neomítnutých režných cihel. Nejsou to však jen režné cihly, které ukazují na podobnost architektury porodnice s areálem v Černovicích. Ten především připomínají stupňovité zalamované štíty na hlavním průčelí. Základem hmotové kompozice stavby Zemské porodnice je vertikálně i horizontálně členitý čtyřkřídlý objekt v hlavní, hloubkové ose areálu, uzavírající ve svém středu obdélníkové nádvoří. Uvedené základní schéma dispozice doplňují dvě trojice symetricky uspořádaných pavilonů, navazujících v příčné ose a po stranách této osy na vnější průčelí obou kolmých křídel. Hlavní průčelí je dvoupatrové, čtrnáctiosé s trojosými postranními rizality a střední dvouosou částí s polygonálním arkýřem kaple. Mezi patry člení fasádu římsy doprovázené prolamovanými vlysy z cihlových tvárnic. Nad korunní římsou se zvedají strmé, stupňovité štíty s vpadlými poli, zakončenými lomenými oblouky a kruhovými průhledy. Obdélná okna s šestidílnými rámy, vsazená do segmentových záklenků, vytváří v druhém patře zdvojený rytmus, který přechází i na členění štítů. Ve výši okenních záklenků a slepých lomených oblouků probíhají fasádou pásy glazovaných cihel. Střední část, s dvojitým vstupem po stranách hladké masívní nohy kaplového arkýře, je po celé výšce pročleněna úzkými okny s kružbami, zakončenými lomeným obloukem. Kromě bohatě zdobeného arkýře pokrytého takřka souvisle cihlovými tvarovkami (v římsách, v nadokenních štítech nesených pilastry na konsolách) zdobí tento díl budovy slepé arkády na způsob věžního ochozu, který probíhá i arkýřem. Vstupní věž je zastřešena jehlancovou střechou, do jejíhož vrcholu je vložena polygonální vížka, arkýř má vlastní jehlancovité zastřešení. Vyjma těchto částí, na něž je použita břidlice, jsou ostatní sedlové střechy kryté eternitovými taškami. Pohledově patří k hlavnímu průčelí celá fronta i s ustupujícími křídly pavilonů, která jsou pouze jednopatrová a v podstatě obměňují typ průčelí s vysokými stupňovitými štíty nad výraznými rizality. Boční pohled na budovy určuje rytmus průčelí tří pavilonů se dvěma okenními osami v krajích a stupňovitými štíty nad korunními římsami. Průčelí hlavní budovy je do dvora desetiosé, ve střední věžovité části dvoupatrové, po stranách pouze do výše jednoho patra, zakončené stejným ochozem slepých arkád jako v přední části. Pásy glazovaných cihel se uplatňují i v rámování lomených oblouků oken. Dvojice vstupů v lomených archivoltách opakuje situaci hlavního vchodu. 18

21 Dvorní fasády křídel jsou čtrnáctiosé, se vstupem ve střední, mírně předstupující časti ukončené opět štíty. V zadní polovině západního křídla vznikla spojením dvou vedle sebe stojících oken velká obdélná okna porodních sálů. Zadní jižní křídlo je pouze přízemní. Jeho fasády jsou jednodušší obdobou ostatních částí porodnice: stupňovité boční štíty, segmentově klenutá nadpraží oken, římsy aj. Všechny budovy porodnice mají značný počet komínů. Společnými stavebními prvky všech je červené režné zdivo a jejich stejná výška, dále použití dvou říms na hlavě komínů, z nichž jedna je nad vymetacími a druhá pod vymetacími otvory. Stejné jsou také obdélníkové vymetací otvory s jejich větší svislou délkou. Komíny se liší průřezem o tvaru čtverců nebo obdélníků s různou delší stranou, počtem vymetacích otvorů a jejich asymetrickým umístěním na stěnách plášťů komínů. Jižně od uvedeného komplexu, ve snížené úrovni terénu, je situován přízemní hospodářský trakt, orientovaný souběžně se zadním průčelím objektu, s nímž je opticky i komunikačně propojen dvojicí krytých koridorů. Celý exteriér stavby, včetně ohradní zdi s branami, je jednotně řešeným celkem s režným, cihelným povrchem fasád. Tyto fasády jsou pohledově zvýrazněny glazovanými pásy a detaily z cihelných tvarovek. Hlavní fronta objektu s hlavním vstupem je orientovaná k severu do ulice Apolinářské. Tato fasáda je osově souměrná, hmotově diferencovaná, rozvinutá ve dvou prostorových plánech s dominujícím objemem kaple a polygonálním arkýřem umístěným do závěru hlavní osy celého areálu. Pod arkýřem kaple, po obou jeho stranách, jsou umístěny vstupy tvořené dvojicí dvoukřídlých dřevěných vrat v lomených archivoltách s dřevěným zádveřím, které vedou do čtvercového vestibulu s novogotickou vrátnicí. Základní komponentu architektonického řešení prostoru vestibulu tvoří náročně koncipovaný obrazec sklípkové klenby, svedené na masivní střední pilíř z polygonální hmoty s cihlovým dříkem. Napravo i nalevo od vestibulu vede koridor ke čtvercovým monumentálním schodišťovým prostorům. Oba schodišťové prostory jsou v kontextu komunikačních prostorů hlavního objektu architektonicky mimořádně působivými organismy, které jsou koncipovány jako síňová trojlodí se základním systémem čtyř průběžných pilířů, mezi nimiž jsou v úrovni parteru a 1. patra, rozepjaty lomené arkády. Jednotlivá klenební travé tvoří lomené křížové klenby s ostrými hranami, přičemž střední probíhá výškou obou podlaží. Celý prostor je doplněn, stejně tak jako celá budova, specifickými architektonickými detaily, o kterých můžeme říci, že si je Hlávka sám vymyslel, aniž se kdekoliv inspiroval. Takovým prvkem je například řešení schodnic s výrazně se uplatňujícími vyvýšenými profily jednotlivých stupňů, pojednanými shodně s římsovými profily podest a stěn. Je to vlastně nejvýraznější výtvarně působící moment tohoto prostoru. Celou atmosféru dotváří stylově a řemeslně kvalitní řešení kovového zábradlí a veškerých detailů, jako například kliky a panty u dveří do kaple z podesty 1. patra. Jako pokračování hlavního schodiště vedou z prvního patra kamenné vřetenovité schody v rozích schodištní haly, které jsou propojené z cihlové podesty s oratoří kaple. Stěny po stranách člení niky s pravoúhlými portály. K původním osvětlovacím tělesům patří patrně drobná kovová lucerna vpravo od schodiště. Nejhodnotnějším prostorem celého areálu nemocnice je kaple sv. Kříže, která je umístěná v prvním patře, přesně nad vstupním vestibulem. Základní skladba prostoru je tvořena vysokou lodí o čtvercovém půdorysu s drobnou polygonální apsidou umístěnou do arkýře na severní straně. Na straně jižní je do kaple vloženo patro pro kůr s varhanami. Těžištěm architektonické koncepce je řešení vlastního interiéru kaple, uzavřeného bohatě ztvárněnou hvězdicovou, sklípkovou klenbou, svedenou na střední sloup a nástěnné hmoty krátkých oblých přípor, nasazených na oběžný pás římsy v rovině druhého patra. Konstrukčně zajímavé je pozoruhodné nasazení klenby na velmi subtilní oblý sloup, jehož monolitický dřík je proveden z mramoru, patky, hlavice a sokl je z pískovce. V ose pilíře je kaple osvětlována v arkýři pěti úzkými okny s lomeným obloukem a po stranách dvěma širšími, stejně zakončenými okny. Okna s kružbou čtyřlistu a šestidílné rozety vyplňuje 19

22 barevné sklo. Malířská výzdoba pochází z roku 1902, kdy boční stěny horní části lomené slepé arkády vymalovali malíři Adolf Körber a Adolf Liebscher. Fresky představují scény ze života Krista a Panny Marie. Vlevo je to Zvěstování, Navštívení Panny Marie a Narození Krista a vpravo Obětování Krista, Kristus v chrámě a Nanebevzetí Panny Marie. Ostatní plochu mimo klenby pokrývá geometrický vzor, jako například kvádrování, bordura lilií a další. Kapli dále dotváří kredenční oltářík z kararského mramoru, nad kterým visel obraz Madony vytvořený A. Liebscherem. Dále se zde nachází dubová zpovědnice a mramorová křtitelnice. Návrh výzdoby kaple nástěnnými obrazy s danou tématikou opět jednoznačně ukazuje na Hlávku, protože nacházíme srovnání s jeho dalšími projekty. Tuto kompozici lze totiž vidět na hrobce v Přešticích, kterou Hlávka navrhl pro svoji choť Marii, a rovněž v kapli jeho zámku v Lužanech. Nyní si přibližme Hlávkovy sklípkové klenby v této budově, neboť tento prvek se v architektuře 19. století, až na několik málo výjimek, nepoužíval. Sklípkové klenby nejsou zachyceny ani v půdorysech Hlávkových původních návrhů na Zemskou porodnici. Zaklenutí kaple je zde vyznačeno žebrovými klenbami (osm obkročných kleneb) svedenými do středního sloupu. Vestibul a přilehlé chodby mají značeny v plánech bezžeberné křížové klenby do pasů. Architektonický výraz, který Hlávka kladl do působení dvoubarevnosti a střídání cihel červených a žlutých v exteriéru i na klenebních pasech a žebrech v interiéru a ke kterému kvůli nedodání žlutých cihel nedošlo, byl v interiéru nahrazen jiným, neméně opticky působivým prvkem - sklípkovou klenbou. Klenby jsou vesměs bílé, aby jejich kontrast světla a stínu na hranách byl co nejpůsobivější. Vstupní hala je zaklenuta sklípkově na střední sloup, jehož dřík je zděný z cihel. Jiný obrazec má kaple, jejíž štíhlý střední sloup s dříkem z leštěného kamene má hlavici, která podobně jako hlavice přípor připomíná bobulový tvar rané gotiky. K lodi kaple se připojuje hrotitým triumfálním obloukem polygonální presbyterium v arkýři. Je zaklenuté vícedílnou křížovou klenbou. Jeho vnějšek s vimperky připomíná českou gotiku 14. století. Užitím sklípkových kleneb ve dvou podlažích nad sebou ozývá se myšlenka středověkých kaplí s těžkým přízemím a vznosným patrem. Opakuje se zde táž prostorová představa, kterou vzbuzuje gotická, tzv. královská kaple se středním sloupem a mnohobokým presbyteriem v arkýři nad podobně řešeným přízemím ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Pokud se týče sklípkových kleneb, je třeba konstatovat, že použité obrazce nejsou přejaty ze žádných pozdně gotických příkladů, jsou tedy výmyslem architekta s tím, že obrazec volil tak, aby v obou sklípkově zaklenutých prostorech nad sebou vycházely klenební kápě trojúhelníkové. V tehdejší vyspělé zednické práci bylo možno jasnou prostorovou představu o klenbách pomocí ramenátů a kladením cihel uskutečnit podobně, jako tomu bylo před více jak čtyřmi sty lety. Josef Hlávka se musel k poznání sklípkových kleneb a k jejich napodobení v novostavbě pražské porodnice propracovat na základě studia některých našich pozdně gotických kleneb. Tyto vzory však geniálním způsobem přetvořil a doplnil o náměty z německé pobaltské gotiky. Pobaltskou gotikou jsou bezesporu inspirovány průčelní štíty jednotlivých pavilonů porodnice. Není tedy pravděpodobné, že by Hlávka napodobil podobné středověké německé, francouzské nebo anglické stavby, protože cihelné režné zdivo si nezvolil sám, ale byla to jedna z podmínek lékařské komise odborníků, ustavené Zemským výborem pro stavbu této porodnice. Porodnice byla tedy vystavěna z červeně zbarvených režných cihel. Podle dostupných údajů měly být cihly pro tuto stavbu, jak již bylo uvedeno, dodávány z cihelny, patřící Řádu premonstrátských řeholních kanovníků ze Strahovského kláštera. Cihelna byla provozována v pražských Střešovicích, které byly již roku 1143 darovány Strahovskému klášteru. 20