1. Začátek vývoje flétnové hry v Srbsku, Jakov Srejović

Transkript

1 Úvod Přemýšlejíc o tématu magisterské práce a vzhledem k tomu, ţe pocházím ze Srbska, stanovila jsem si za cíl, aby se moji kolegové v Ĉechách dozvěděli co nejvíce o mé zemi a její hudební kultuře. Proto jsem se rozhodla, ţe téma mé práce bude Srbská flétnová škola. Doufám, ţe se moje práce urĉitou měrou dá oznaĉit za příspěvek k vývoji umělecké spolupráce mezi srbskými a ĉeskými flétnisty. Přestoţe Srbsko bylo posledních dvacet let ve velké míře izolováno od zbytku světa, flétnová tradice, která se datuje od devatenáctého století, neztratila svůj význam. Moje země před několika lety vyšla z krize a od té doby je znát, ţe se umělecká praxe zrychleně vyvíjí a ţe se spolupráce mezi našimi školami a univerzitami na jedné straně a univerzitami z jiných zemí na straně druhé stále zvyšuje. Na zaĉátku jsem si myslela, ţe se moje práce bude především věnovat historické ĉásti, která mne osobně velmi zajímala a inspirovala. Ĉetla jsem a poslouchala o profesorovi Jakovu Srejovići, který svým nadáním nahradil nedostatek hudebního vzdělání a poloţil základ bohaté srbské tradici hry na flétnu. Ale po několika měsících pobytu v Ĉechách a kontaktech s ĉeskými flétnisty i profesorem Kuntem se moje idea posunula o krok dál. Srovnání souĉasné ĉeské a srbské školy se nabídlo samo. Zaĉala jsem výzkum, který se stále více a více podobal novinářské práci, protoţe mně donutil udělat ĉetné rozhovory s významnými srbskými flétnisty. Zvlášť zajímavé pro mne bylo seznamování s vedoucími Sdruţení flétnistů Srbska a Souboru fléten Bělehradská Syringa a za vzácnou zkušenost bych především oznaĉila rozhovor s profesory na Hudební fakultě Bělehradské univerzity. Před několika lety jsem sama byla studentkou těchto profesorů a nyní jsem s nimi měla moţnost mluvit jako s kolegy. Pocítila jsem, ţe jsem jiţ schopna napsat práci, která se dá oznaĉit za příspěvek k uměleckému propojení ĉeské a srbské umělecké školy a jejich vzájemnému porozumění. 1

2 1. Začátek vývoje flétnové hry v Srbsku, Jakov Srejović V roce 1929 byla v Hudební škole Stankoviće zaloţena třída ţáků hry na flétnu, a tento rok představuje zaĉátek organizovaného vyuĉování hry na flétnu v Bělehradě. Úloha profesora byla svěřena pětadvacetiletému flétnistovi Jakovu Srejovići. V letech po této události zůstalo umění hry na flétnu v Bělehradě bezpochyby spjato se jménem profesora Jakova Srejoviće a jeho ĉetných ţáků, kterým více neţ ĉtyři desetiletí předával své znalosti a zkušenost. Zvuk flétny byl samozřejmě slyšet v hudebním ţivotě Bělehradu i před rokem Jeden z prvních dokumentů, který poukazuje na tento fakt, je i první koncertní plakát v Bělehradě, vytištěný pro koncert Kapely barona Helenbacha. Koncert se konal 10. listopadu v roce V orchestru hráli vystudovaní praţští konzervatoristé a někteří ĉlenové orchestru vystoupili jako sólisté. V tištěném koncertním programu si můţeme všimnout zajímavé skuteĉnosti. Jeden ze sólistů byl i flétnista Adolph Pfeifer, který prezentoval Variace na motivy opery Linda od Giulia Briccialdi. Hra na flétnu se vyuĉovala v první hudební škole v Bělehradě téměř od zaĉátku její ĉinnosti. Srbská hudební škola byla zaloţena v roce 1899 (dnešní škola Mokranjace). V druhém roce své ĉinnosti přijímá do řad svých profesorů (Stevan Mokranjac, Cvetko Manojlović, Stanislav Biniĉki, Jovan Ruţiĉka) uĉitele na violoncello, Vićeslava Rendlu. Původem Ĉech, narozený v roce 1868, Rendla před příjezdem do Bělehradu nějakou dobu pobýval v Paříţi a v Americe. Do Bělehradu přijel v roce Brzy potom se stal ĉlenem vojenského a divadelního Mertlova salónního orchestru. Do sluţby v Srbské hudební škole vstoupil v roce 1900 jako uĉitel hry na violoncello, kontrabas, a co je zajímavé, i na flétnu. Hře na flétnu vyuĉoval jako amatér, protoţe ani on sám nebyl profesionálním flétnistou. Byl velmi aktivní v hudebním ţivotě Bělehradu v prvních dekádách XX. století. V roce 1902 byl zakladatelem smyĉcového kvartetu, urĉitou dobu byl i druhým dirigentem (kromě Stanislava Biniĉkého) orchestru Královské gardy, ansámblu, který v dalším sledování geneze hry na flétnu (v Bělehradě) zaujímá významné místo. Rendla zůstal v Bělehradě do konce svého ţivota, do r Mezi ţáky hry na flétnu, kteří se uĉili u Vićeslava Rendly, jsou i Siniša Stanković, později významný vědec a Anthony Ĉolak-Antić, ţák srbské hudební školy od r do r

3 Stanković se jako amatér s velkou láskou věnoval hře na flétnu a získal významné postavení v ansámblu Collegium musicum. Ĉolak-Antić se uĉil hrát na klavír u Ruţy Šafařikové, teorii u Stevana Mokranjace a flétnu u Vićeslava Rendly. Během svého velmi krátkého ţivota (narodil se v roce 1890, tragicky zemřel v roce 1908) po sobě zanechal třicet kompozic pro flétnu, klavír, housle a klavír a pro orchestr. Kvůli předĉasné smrti tento talentovaný hudebník nezanechal hlubší stopy v hudebním ţivotě Bělehradu. Velmi významné místo v hudebním ţivotě Bělehradu v prvních dekádách XX. století patří k Stanislavu Biniĉkému. Biniĉki byl jedním z prvních profesorů na Srbské hudební škole, a kdyţ v roce 1920 byla zaloţena Opera Národního divadla, stal se ředitelem této scény. Zajímavá je jedna vzpomínka na mládí Biniĉkého. Nica Predić zapsala, ţe v roce 1893, kdyţ Bělehradské zpěvácké sdruţení hostovalo v Dubrovniku, Stanislav Biniĉki na jednom veĉírku hrál na flétnu. Biniĉki byl po První světové válce vedoucím orchestru Hudba královské gardy. Vzhledem k tehdejší situaci v Bělehradě a kvůli nedostatku vzdělaných hudebníků vybral Biniĉki několik zajatců, vídeňských filharmoniků (mezi nimi několik profesorů vídeňské konzervatoře), aby vyuĉovali hru na dechové nástroje. K tomu úĉelu byla vybrána hudební škola ve Vršci. Na škole byly zastoupeny všechny dechové nástroje a klavír jako jeden z předmětů. V roce 1904 byl Bělehradský vojenský orchestr přejmenován na Hudbu královské gardy. V stejném roce, 13. března, se v Kragujevci narodil Jakov Srejović. V té době pochopitelně nikdo nemohl tušit, ţe se za osmnáct let mladý flétnista stane ĉlenem tohoto orchestru. Srejović své hudební vzdělávání zahájil v jiţ uvedené vojenské škole ve Vršci. V té době, v roce 1918, byl profesorem hry na flétnu Josef Niedermayer, jinak profesor Vídeňské konzervatoře. Jakov Srejović se pod jeho vedením uĉil hrát na flétnu aţ do r Profesor Srejović později mnohokrát mluvil velmi vdeĉně a vroucně o svém prvním pedagogovi Josefu Niedermayerovi jako o mimořadně poctivém a skromném ĉlověku, skvělém hudebníku a flétnistovi, který ho tím nejkrásnějším způsobem uvedl do světa hudby a nauĉil ho hrát na flétnu. V roce 1922 byl Josef Niedermayer přemístěn do Bělehradu, kde hrál v orchestru Hudba královské gardy a o něco později v orchestru Opery. O tom, jak byl uctíván a jaké váţnosti se 3

4 těšil, nejlépe vypovídá poznámka známého dirigenta Josefa Kripsa, umělce, který mezi dvěma válkami krátce dirigoval orchestr Opery v Bělehradě. Na profesorské místo Josefa Niedermayera ve Vojenské hudební škole ve Vršci přichází, Marko Radosavljević, vojenský kapelník a vídeňský ţák z doby profesora Kukoly. Radosavljević byl kratší dobu uĉitelem hry na flétnu Jakova Srejoviće, protoţe se 22. dubna v roce 1922 komise (v jejíţ sestavě byli Dragutin Pokorný, Leon Kogan, Vitězslav Rendla a Milenko Paunović) rozhodla, aby Jakov Srejović jako absolvent Vojenské hudební školy ve Vršci nastoupil do orchestru Hudba královské gardy v Bělehradě. Po příjezdu do Bělehradu Jakov Srejović obnovil kontakt s Josefem Niedermayerem, který takto pokraĉoval s výukou svého ţáka, kterého velmi ctil a měl ho rád. Brzy potom se Josef Niedermayer vrátil na ţádost vídeňské konzervatoře do Vídně na místo profesora hry na flétnu a zároveň i na místo sólisty Vídeňské opery. Ale to nebyl konec kamarádství mezi těmito dvěma muţi a umělci. Niedermayer s odjezdem do Vídně nezapomněl na svého nejlepšího ţáka, ale pozval ho do Vídně, kam Srejović o několik let později přijel. Od r. 1922, kdy přijel do Bělehradu, Jakov Srejović zaĉíná svoji bohatou a velmi úspěšnou kariéru hudebního umělce a pedagoga. Pořád pilný, aktivní a otevřený pro nové ĉiny, které měly za cíl vysvětlit hudební umění, představit umění flétny a bohatství literatury, Jakov Srejović byl přímým úĉastníkem téměř všech významných událostí v hudebním ţivotě Bělehradu. V roce 1923 byl mezi hudebníky, kteří zaloţili ansámbl Bělehradské filharmonie. Byl také v skupině entuziastů, kteří 11. května 1925 zaloţili ansámbl Collegium musicum. V kaţdém koncertním programu tohoto ansámblu bylo v záhlaví uváděno, ţe hlavním cílem ĉlenů Collegia musica je zachovat hudbu komorního stylu a vychovávat univerzitní mládeţ v dobrém hudebním vkusu. Miloje Milojević, skladatel a hudební spisovatel, byl ideovým vedoucím, který mezi dvěma válkami sestavil mnoho koncertních programů tohoto významného interpretaĉního ansámblu v Bělehradě. V Collegiu musicu působili milovníci hudby, hudební amatéři, ale také profesionální hudebníci, kteří na koncertech vystupovali jako sólisté. Sdruţení bylo aktivní do r Od r do r bylo nastudováno a prezentováno asi 70 koncertů. Jako hudebníci amatéři hráli v Collegiu musicu ještě flétnisté Siniša Stanković povoláním biolog, Ivana Djaja biolog a Djura Bajalović architekt. 4

5 Nejvzornější mezi nimi byl profesor Siniša Stanković, biolog a aktivní politický pracovník. Jak bylo dříve zmíněno, hře na flétnu se uĉil v Srbské hudební škole u Vićeslava Randly. Byl jeden ze zakladatelů Collegia musica. O tom, jak velkou váţnost kolegové z ansámblu přikládali Stankovići, prokazuje i fakt, ţe mu v roce 1939 na šedesátém jubilejním koncertu Collegia musica svěřili úvodní řeĉ. Podle svědectví skladatele Nihovila Logara, profesor Stanković byl velmi vášnivý flétnista, a jak sám Logar cituje:,,skládal jsem pro flétnistu profesora Sinišu Stankoviće, který právě přijel z Paříže 1 Flétnista Jakov Srejović vystupoval někdy také jako sólista na koncertech Collegia musica. Byla to velmi úspěšná vystoupení, o ĉemţ také svědĉí jedna z ĉetných kritik v tisku. O koncertě Collegia musica na Národní univerzitě Kolarce v roce 1936 Milenko Ţivković napsal nasledující slova: 2,,Flétnista, pan Srejović projevuje pilnost, která se zřídkakdy dá vidět u našich instrumentalistů. Nadaný, ambiciózní, s výborně zpracovanou, a dovolím si říct i virtuózní technikou a krásnou rutinou, pan Srejović snadno a s muzikálním cítěním prezentoval Quantzův Koncert pro flétnu. Veselá technika hry tohoto díla, které je obsahově velmi povrchní, se mezi prsty p. Srejoviće rozsypávala do nejčistějších krystalů zvuku. Jeden z prvních veřejných koncertů měl Jakov Srejović v jedné z tehdy doopravdy mála koncertních síní v Bělehradě v prvních dekádách XX století. Stalo se tak 4. března roku 1925 v sále Hudební školy Stankoviće. Ten koncert byl věnovan francouzské moderní hudbě. V programu byla díla Debussyho, Faurého, Saint- Saensa. Hlavní osobou mezi úĉastníky koncertu byla francouzská harfenistka Nicole Anckier-Casteran ( ), která do Bělehradu přinesla školu A. J. Haselmana, zakladatele souĉasné techniky hraní na harfu. Přistěhovala se do Bělehradu a aktivně působila v bělehradském hudebním ţivotě nejen jako interpret, ale i jako aranţér děl srbských skladatelů a národních písní, které transkribovala pro harfu. Slavný skladatel Camille Saint-Saens právě této umělkyni věnoval svůj Koncert pro harfu a orchestr. 1 LOGAR Nihovil. Vzpominky Z archivu Hudební akademie v Bělehradě 2 ŽIVKOVIć, Milenko. Časopis Pravda v roce

6 Na koncertě v sále školy Stankoviće, 4. března roku 1925, mezi ostatními také vystoupil pětadvacetiletý Jakov Srejović a zahrál Valse Mélancolique od Madame de Grandval s doprovodem Nicole Anckier-Casteran. Vystoupení mladého flétnisty bylo velmi úspěšné. Zvláštní kuriozitou bylo to, ţe Jakov Srejović hrál zpaměti, coţ v této době bylo velmi neobvyklé. Později se to ale stalo pravidelným úkazem na všech veřejných výstupech profesora Srejoviće. Ĉetná díla ze svého obsáhlého a rozmanitého repertoáru profesor Srejović vţdy prezentoval nazpamět, coţ kritika ĉasto zdůrazňovala, ale co také ukazuje, s jakou váţností a připraveností přistupoval ke kaţdému veřejnému vystoupení. Po úspěšné prezentaci na koncertě v sále Stanković Jakov Srejović pilně pokraĉuje s vyuĉováním a hraje v orchestru Hudba královské gardy. Ale kvůli svému zhoršenému zdravotnímu stavu a na doporuĉení tehdejšího vedoucího orchestru, pana Pokorného, J. Srejović odjel do Dubrovniku, aby se zotavil. Shodou okolností se v Dubrovniku opět setkal se svým uĉitelem z Vršce, Markem Radosavljevićem, který se po práci ve Vojenské hudební škole, kde působil jako uĉitel hry na flétnu, stal kapelníkem Vojenského orchestru v Dubrovniku. Přestoţe mu zdraví neslouţilo, Srejović pokraĉoval ve své ĉinnosti a uĉil se podle uţiteĉných rad Marka Radosavljeviće, neodchýliv se ani na chvíli od svého cíle, co nejvíc proniknout do tajemství hry na flétnu. Po Dubrovniku, v roce 1926 se vrátil ke své rodině do rodného Kragujevce, ale dlouho tam nezůstal. Touha po novém poznání ho vede do Vídně, kde našel svého prvního uĉitele, Josefa Niedermayera. Profesor Niedermayer s radostí přivítal Srejoviće, tentokrát ne jako svého ţáka, ale jako mladého hudebníka, flétnistu, který je schopen poprat se s poţadavky hudební flétnové interpretace. Profesor Niedermayer oceňoval všechny kvality Jakova Srejoviće a uváděl ho do hudebního ţivota Vídně. Není potřeba zdůrazňovat, co tato péĉe a pozornost znamenaly pro mladého flétnistu. Bylo to nejen uznání, ale i podpora k další ĉinnosti a vyuĉování. Doba, kterou strávil ve Vídni, spolupráce s profesorem Niedermayerem a jinými skvělými hudebníky, kteří v té době byli ve Vídni, ve velké míře přispěly k tomu, aby se stal flétnista Jakov Srejović úplně připraveným konat své ţivotní poslání. 6

7 I kromě všech moţností, které v té chvíli měl před sebou a navzdory radám profesora Niedermayera, aby zůstal ve Vídni, se Jakov Srejović v roce 1928 rozhodl vrátit se do Bělehradu. K tomuto kroku ho podnítila zpráva, ţe je v bělehradské Opeře uvolněno místo prvního flétnisty. Se smutkem a lítostí, ale vědom si toho, ţe ho v Bělehradě potřebují víc, rozlouĉil se s jemu výjimeĉně drahým ĉlověkem, Josefem Niedermayerem, jehoţ rady a pokyny mu velice pomohly, aby úspěšně vykolal konkurz a stal se ĉlenem orchestru Opery v Bělehradě. Téměř padesát let, od příjezdu do Bělehradu v roce 1928, aţ do r. 1976, kdyţ jako stálý profesor na Hudební fakultě odešel do důchodu, byl Jakov Srejović neustále aktivní v hudebním ţivotě Bělehradu. Od r do r byl prvním flétnistou orchestru Opery a jedním z hudebníků, díky němuţ tento ansámbl v té době dosáhl významných výsledků. Mnozí známí hudebníci a dirigenti, kteří jako hosté vystupovali v bělehradské Opeře, s velkou úctou komentovali osobnost a umění Jakova Srejoviće. Byl velmi uznávaný svými kolegy a ĉasto se stávalo, ţe dirigenti nebo sólisté, po sóle, které hrál Srejović nebo po spoleĉném sóle se zpěvákem sólistou, vyjadřovali vděĉnost a úctu prvnímu flétnistovi. Na pozvání vedení Hudební školy Stankoviće v roce 1929, Jakov Srejović zaloţil třídu ţáků hry na flétnu, a jak bylo zmíněno dříve, povaţuje se to za zaĉátek organizovaného vyuĉování hry na flétnu v Bělehradě. Ke své nové povinnosti přistoupil zodpovědně a s velkým entuziasmem. Mladí jiţ dříve projevili zájem o vyuĉování hraní na flétnu, ale profesor Srejović zaloţením třídy a svou plnou angaţovaností povýšil vyuĉování mladých flétnistů na profesionální úroveň. Z představitelů první generace mladých flétnistů pod odborným vedením profesora Srejoviće samozřejmě musíme uvést Vladislava Djordjeviće, který zároveň studoval i práva (později se stál magistrem právních věd), Dušana Andjelkoviće a Djordja Putnika, který později studoval na Konzervatoři v Praze u profesora Rudolfa Ĉerného a po návratu do Bělehradu byl ĉlenem orchestru Bělehradské opery. Za výborné výsledky v ovládání techniky hraní na flétnu Vladislav Djordjević v roce 1932 dostal Vidovdanskou cenu. O tom, ţe se uţ na samém zaĉátku odborného vyuĉování hry na flétnu v Bělehradě velmi váţně pracovalo, svědĉí i některé programy z veřejných přednášek školy. 3 3 Příloha č.1 7

8 Se svou pedagogickou ĉinností profesor Srejović pokraĉoval v hudební škole, která svoji ĉinnost zaĉala zároveň se zahájením provozu Hudební fakulty Bělehradské univerzity v roce V hudební škole, která připravovala a vzdělávala budoucí studenty Hudební fakulty od r zaĉala výuka hry na dechové nástroje. Během prvních dvou let ( ) zastával místo uĉitele hry na flétnu Ljubomir Dimitrijević, vojenský kapelník a vídeňský ţák. Ve školním roce 1940/41 na jeho místo přišel profesor Jakov Srejović a s přestávkou za váleĉných let zůstal na tomto místě do r Od doby, kdy se oddělila od Hudební fakulty, nese tato škola jméno Střední hudební škola Josipa Slavenského. Na Hudební fakultě hned po jejím zaloţení zaĉalo vyuĉování hry na flétnu. Uĉitelem hry na flétnu bez nároku na odměnu v období byl uţ dříve zmíněný Marko Radosavljević. Radosavljević si velmi cenil Jakova Srejoviće, tehdy uţ renomovaného flétnistu a sólistu orchestru Opery a Filharmonie, o ĉemţ svědĉí i jeho vyznání. Při jedné příleţitosti v roce 1940 Marko Radosavljević o svém kolegovi řekl:,,srejović slouží ke cti srbskému umění. Je proto zcela pochopitelně, ţe po odchodu Marka Radosavljeviće z Hudební fakulty přišel na jeho místo Jakov Srejović. Od r působil jako uĉitel docent, aby v roce 1945 dostal status stálého profesora, coţ se nezměnilo aţ do jeho odchodu do důchodu v r Během té doby pod jeho vedením absolvoval velký poĉet mladých hudebníků flétnistů ze Srbska, Vojvodiny, Makedonie, Bosny a Hercegoviny, Ĉerné Hory, Chorvatska, Kosova a Metohie. Podle uchované a dostupné evidence Fakulty hudebního umění absolvovalo ĉtyřiadvacet (24) flétnistů studium pod uměleckým vedením profesora Srejoviće, šestnáct (16) absolvovalo první stupeň, zatímco tři z nich ukonĉili magisterská studia a získali titul magistra hraní na flétnu. 4 Všichni studenti ze třídy profesora Srejoviće, kteří studovali hru na flétnu, se po skonĉení svých studií na Hudební fakultě v Bělehradě aktivně zapojili do hudebního ţivota v mnoha městech v naší zemi, buď jako profesoři hry na flétnu v hudebních školách anebo jako ĉlenové orchestrů a komorních ansámblů, zatímco někteří z nich se stali sólisty. Profesor Jakov Srejović neustále doplňoval svoji znalost a zkušenost v oboru umění hry na flétnu, drţel krok s novinkami v hudební pedagogice a výuce hry na flétnu a uskuteĉnil řadu setkání se známými flétnisty za hranicemi naší země. Tato setkání měla ĉasto podobu studijních 4 Příloha č.2 8

9 cest, ze kterých se profesor Srejović vracel s novými znalostmi a hned je pouţíval ve své ĉinnosti. Z nich je třeba jmenovat jeho pobyt v Paříţi v roce 1952, při němţ chodil na přednášky na Národní konzervatoř k profesoru Gastonu Crunellovi, ale i návštěvy u profesora Emila Prilla v Berlíně, Rudolfa Ĉerného v Praze, Karla Brunera v Bratislavě a Jana Demetra v Budapešti. Zároveň s pedagogickou ĉinností byl Jakov Srejović stálým ĉlenem orchestru Opery, orchestru Bělehradské filharmonie a rozmanitých komorních ansámblů a svými ĉetnými sólovými výstupy získal od hudebních kritiků epiteton prvního flétnisty sólisty v hudební historii Bělehradu a Srbska. V období za svoji výjimeĉně bohatou a obsaţnou kariéru sólisty zvládl repertoár, který obsahoval nejen nejvýznamnější díla pro flétnu od baroka do souĉasných hudebních skladatelů, ale i ĉetná díla domácích skladatelů. Jakov Srejović odehrál velký poĉet koncertů na celém území naší země. Na těchto koncertech na vysoké úrovni a nejlepším způsobem propagoval nástroj, s kterým strávil více neţ padesát let. O výjimeĉně vysoké úrovni koncertních výstupů profesora Jakova Srejoviće svědĉí i některé z ĉetných příspěvků hudební kritiky:,,... party v prvním čísle programu, Sonátu č. 6 G-dur od Bacha, prezentovali pan Jakov Srejović (flétna), člen Bělehradské filharmonie a paní Milica Moč (klavír). Národní konzervatoř nám tímto koncertem připravila příjemné překvapení, protože jsme dřív neměli takovou příležitost poslouchat libozvučné melodie flétny na sólovém koncertě. Pan Srejović si svou dokonalou technikou a přesné provedení vysloužil dlouhý aplaus. 5,,... tu se projevila obrovská muzikálnost sólového flétnisty, p. Srejoviće, který dokonalou technikou jemně spojil všechny filigránské části své partitury. Tímto koncertem p. Srejović konečně vstoupil do první řady našich nejlepších instrumentalistů. 6,,... Jakov Srejović hrál Mozartův Koncert pro flétnu D-dur s technickou jistotou zralého umělce, který cítí Mozartův styl. 7 5 ŽIVKOVIć, Milenko. Časopis Dnevnik Nový Sad ŽIVKOVIć, Milenko. Časopis Vreme

10 ,,... na prvním koncertě flétnista Jakov Srejović hrál sólovou pasáž Boccheriniho koncertu s pro něj typickou mimořádnou technickou virtuozitou a zvláštním smyslem pro stylové finesy italského hudebního rokoka. 8,,... dne 1. dubna v roce 1964 vystoupil Jakov Srejović, profesor na Akademii v Bělehradě, na sólovém koncertu. Uvedením koncertů pro flétnu od Boccheriniho a Mozarta prokázal své umělecké kvality: čistý a kulturní tón, vyrovnaný rejstřík 9 Profesor Jakov Srejović byl kromě výjimeĉně bohaté koncertní ĉinnosti ( ), pedagogické práce ( ), působení v orchestrech Bělehradské filharmonie ( ), Opery ( ) a rozmanitých komorních ansámblech také aktivním organizaĉně. Byl jedním ze zakladatelů Sdruţení hudebních umělců Srbska a Svazu hudebních umělců Jugoslávie. Za svou dlouholetou a plodnou ĉinnost v tvorbě hudební kultury, přínos hudební pedagogice, výuce hry na flétnu a orchestrálnímu umění, byl oceněn řadou vyznamenání a uznání. Rok 1929 představuje mezník pro výuku hry na flétnu nejen pro Bělehrad a Srbsko (s výjimkou Vojenské školy ve Vršci a její specifickou ĉinností), ale i celou Jugoslávii. To dodává na významu profesoru Jakovu Srejovići a jeho pedagogické ĉinnosti. Vojenskou školu ve Vršci navštěvovali kromě Jakova Srejoviće ještě další dva významní flétnisté: Juraj Hus (zakladatel flétnové pedagogiky v Záhřebu) a Slavko Korošec z Lublaně. Po odchodu Jakova Srejoviće do penze v roce 1976 vedli třídu hry na flétnu na Fakultě hudebního umění v Bělehradě profesoři Miodrag Azanjac a Tahir Kulenović (oba z třídy profesora Jakova Srejoviće). Od r.1976 u profesorů M. Azanjce a T. Kulenoviće absolvovalo na padesát flétnistů, kteří dnes pracují jako profesoři hry na flétnu a interpretaĉní umělci v různých ĉástech Srbska i v zahraniĉí. 7 DRAGUTINOVIć Branko. Časopis Politika DRAGUTINOVIć Branko. Časopis Politika BERDOVIć Vladimir. Dubrovacki vijesnik

11 2. Vývoj výuky hry na flétnu na základních a středních uměleckých školách v Bělehradě Jak uţ bylo několikrát zmíněno, Hudební škola Kornelije Stankoviće je první školou v Bělehradě, ve které zaĉalo organizované vyuĉování hry na flétnu s profesorem Jakovem Srejovićem, který vedl svůj obor od r do r Po druhé světové válce vyuĉování hry na flétnu ve škole Kornelije Stankoviće pokraĉovalo aţ v r Jeden z prvních flétnistů, který obhájil diplomovou práci na Hudební fakultě pod vedením profesora Jakova Srejoviće, byl ĉlen orchestru bělehradské Opery Milorad Mirković. Zaloţil obor hry na flétnu, aby později (od r. 1966) vstoupil do sluţby ve škole Stankoviće jako stálý profesor hry na flétnu. Profesorem hry na flétnu byl Mirković do svého odchodu do důchodu v roce V sedmdesátých letech ve škole Stankoviće byly zaloţeny ještě dvě třídy fléten. V roce 1974 byla zaloţena třída, kterou do r vedl Karel Knajp, a poté v roce 1978 další třída, kterou dodnes vede prof. Olivera Mirĉetićová. Po odchodu profesora Milorada Mirkoviće do důchodu v roce 1983 a odjezdu prof. Karla Knajpa do zahraniĉí, třídu fléten zaĉala vést prof. Světlana Tošićová. Dnes jsou dvě třídy hry na flétnu, které vedou prof. Marina Nenadovićová a Jelena Draškoci. V hudební škole, zaloţené v rámci Hudební fakulty, zaĉala výuka hry na flétnu v roce Prvním profesorem (od r do r. 1940) byl vojenský kapelník Ljubomir Dimitrijević. V období (s přestávkámi během váleĉných let) vedl třídu flétny profesor Jakov Srejović, vyuĉující bez nároku na odměnu na ĉásteĉný úvazek. V roce 1957 škola dostala jméno, které nese i dnes Hudební škola Josipa Slavenského. V obdobi vedl třídu flétny profesor Tahir Kulenović. Po něm nastoupil Miomir Simonović, který je i dnes vyuĉujícím na Hudební fakultě. Výuka hry na flétnu v hudební škole Stevana Mokranjace zaĉala v roce 1968 s profesorem Miodragem Azanjcem, který působil jako profesor na škole do r V roce 1968 zahájil na hudební škole Dr. Vojislava Vuĉkoviće výuku hry na flétnu profesor Dragutin Mirković, ĉlen orchestru Bělehradské filharmonie. Prof. Mirković vedl třídu do r

12 Jako profesoři na škole Vuĉkoviće pracovali ještě Tahir Kulenović (od r do r. 1985) a Eleonora Uzelac (od r do r. 1982). Třída flétny ve škole Dr. Vojislava Vuĉkoviće byla zaloţena v roce 1978 po příchodu prof. Mirjany Grujiĉić-Savić. Dnes jsou u nás tři třídy flétny, které vedou prof. Nevena Glišićová, Ivana Gvozdenovićová a Danijela Bajićová. V hudební škole Kosty Manojloviće v Zemuně zaĉalo vyuĉování hry na flétnu v roce V následujících 13 letech výuku flétny vedli vojenští hudebníci Arnold Vlasak, Ljubomir Gradina, Ljubomir Vasiljević a také mladí flétnisté, v té době ţáci a studenti hry na flétnu: Vojislav Kostić, Gradimir Randjelović, Slobodan Ranĉić a Tahir Kulenović. Po ĉtyřleté přestávce, v roce 1964 byla třída flétny znovu zaloţena, ale s neúplným fondem vyuĉovacích hodin. V roce 1970 třídu flétny převzala prof. Branka Cvejić, aby ji v roce 1979 převzal prof. Rastislav Mandjan, a od té doby v hudební škole Kosty Manojloviće (která se mezitím stala střední hudební školou), máme dvě třídy flétny s profesory Vladislavem Stajevićem a Rastislavem Mandjanem. Třída fléten na Základní hudební škole Vatroslava Lisinského byla zaloţena v roce Od r do r ji vedla prof. Olivera Mirĉetićová, aby se od r do r vedoucím třídy stal tehdejší student hry na flétnu na Hudební fakultě, Bodin Starĉević. Kromě Katariny Azanjac, která je v této škole zaměstnana na ĉásteĉný úvazek, jsou jěště profesoři Biljana Maćić a Stanislava Vasiljević. Třída flétny na Základní hudební škole Stanislava Biniĉkého byla zaloţena v roce Od té doby třídu vede prof. Gordana Djurdjević-Vardalić. V posledních několika letech jsou zde ještě dvě třídy u Sanji Trajković a Ivany Radulović. Na Základní hudební škole Vladimira Djordjeviće výuka hry na flétnu zaĉala v roce Třídu vedl prof. Karel Knajp. Ve školním roce 1978/79 převzal vedení třídy flétny profesor Bratislav Djurić. V roce 1979 ve škole V. Djordjeviće, kvůli velkému zájmu, byla zaloţena třída flétny s plným fondem vyuĉovacích hodin, kterou dodnes vede prof. Katarina Azanjac. Na Základní hudební škole Josifa Marinkoviće zaĉala výuka hry na flétnu v roce 1978 v ĉele s tehdejším studentem Hudební fakulty, Borivojem Cekićem. Dnes jsou tam dvě třídy, které vedou Konstantin Mirković a Dušica Djuran. 12

13 Vyuĉování hry na flétnu na Základní hudební škole Davorina Jenka zahájil v roce 1978 tehdejší student hry na flétnu, Ĉaslav Pavelkić. Dnes třídu flétny vede Olga Polkaposká. Třída flétny na Základní hudební škole Petra Konjoviće byla zaloţena v roce 1980 profesorem Draganem Petrovićem. Druhá třída flétny ve škole P. Konjoviće zaĉala se svou ĉinností po příchodu profesorky Světlany Tošić, a v roce 1984 byla zaloţena třída flétny i na poboĉce školy Petra Konjoviće v Mladenovci. Dnes na této škole hru na flétnu vyuĉuje Dragana Petrović. Je pochopitelné, ţe nebylo moţno uvést všechny, kteří svou prací, nesmírným snaţením a entuziasmem přispěli k tomu, aby hra na flétnu dosáhla význaĉného místa, a to jak v hudební pedagogice, tak i na koncertním pódiu.,,dnes se plody umění flétny v Bělehradě snadno dají poznat, nejen kvůli významné úrovni provedení, ale i díky 22 třídám flétny, které nyní máme na hudebních školách, a ve kterých se hře na flétnu uĉí velký poĉet ţáků. Oni spolu se svými profesory představují nejen moţnost, ale také záruku, ţe jsou flétnové pedagogice v Bělehradě zajištěny nové cesty vývoje a ještě vyšší a významnější interpretaĉní dosahy DIMITRIJEVIć, Ljubomir. Jakov Srejovic

14 3. Vývoj vysokoškolského vzdělání v Srbsku Geograficky umístěno na jihovýchodě Evropy ĉásteĉně na Balkánském poloostrově, ĉásteĉně na území centrální Evropy na historické křiţovatce cest, kterými se stoletími, přes Řecko a Turecko putovalo na Blízký a Dálný východ, Srbsko zdědilo nejen bohatou, ale i kulturně a civilizaĉně rozmanitou historickou tradici. Tato tradice se skládá ze základních oborů vzdělání a kultury. Stopy zaĉátků vzdělání v katolických klášterech ve Vojvodině a klášterech pravoslavné církve vedou XI. a XII. stoletím a první základní všeobecně vzdělávací školy byly zaloţeny na konci XVII století. První uĉitelská škola zahájila svoji ĉinnost v roce 1778 v Somboru a první gymnázium v roce 1791 v Sremských Karlovcích. K prvním kulturním institucím patří Matica Srbská, zaloţena v roce 1826 v Budapešti jako první instituce vědy a umění u Srbů, Knjaţevsko serbské divadlo, zaloţeno v roce 1835 v Kragujevci a Srbské národní divadlo, které bylo zaloţeno v roce 1861 v Novém Sadu. Pokusy o budování vysokého školství se odehrály také v první dekádě XIX. století, kdyţ v Bělehradě byla roku 1808 zaloţena Veliká škola. Veliká škola o sto let později přerostla v Bělehradskou univerzitu. V druhé polovině XX. století vznikají pak i další univerzity Univerzita v Novém Sadu (1960), Univerzita v Niši (1965), Univerzita v Prištině (1970) a Univerzita v Kragujevci (1976). I kdyţ některé stopy uměleckého vzdělání vedou aţ na zaĉátek prvních desetiletí XIX. století, jeho institucionální podoba se objevila teprve zakládáním divadelních škol v rámci Srbského národního divadla v Novém Sadu (v roce 1861) a Národního divadla v Bělehradě (v roce 1868), Srbské kreslířské a malířské školy Kirila Kutliky v Bělehradě (v roce 1885) a Srbské hudební školy v Bělehradě (v roce 1899). První kroky vysokoškolského vzdělání byly uĉiněny v roce 1937, kdyţ v Bělehradě vznikly instituce Akademie výtvarného umění a Hudební akademie (která v rámci své ĉinnosti měla ještě obor divadelního umění). O několik dekád později se k nim připojily Vysoká škola filmového herectví a reţie (v roce 1947), Akademie divadelního umění (1948) a Akademie uměleckoprůmyslová (1948), aby se v roce 1950 všechny spojily do jednotné školy. Sdruţování celého vysokoškolského uměleckého vzdělání do jednotného instituĉního rámce bylo provedeno v roce 1957, kdyţ v Bělehradě byla zaloţena Umělecká akademie, která 14

15 měla status univerzity. V roce 1973 byla bělehradská Akademie oficiálně přejmenována na Univerzitu umění, zatímco dřívější akademie se staly fakultami. 3.1 Fakulta hudebního umění v Bělehradě Fakulta hudebního umění v Bělehradě byla zaloţena v roce 1937 jako Hudební akademie, ĉímţ se v národním komplexu systém hudebního školství poprvé sjednotil. Obsáhlé diskuse, vedené ještě na zaĉátku dvacátých let, o tom, aby se spojil potenciál úspěšných a známých bělehradských hudebních škol, nepřinesly ţádné pozitivní výsledky a koneĉně skonĉily zaloţením nové instituce, Hudební akademie (státní instituce nejvyšší úrovně) a souĉasně i Střední hudební školy. Byl stanoven vyuĉovací kádr pro základní předměty. Základní podmínky (budova, knihovna a nástroje) byly zajištěny. Silný dojem vyvolává údaj, ţe v prvním roce své ĉinnosti měla Knihovna k dispozici více neţ 7000 publikací, sebraných díky charitativním projektům. Na podzim se na fakultu zapsala první generace z osmatřiceti studentů. Zároveň na střední školu docházelo 103 ţáků, kteří se uĉili v oborech teoretických předmětů, sólového zpěvu, hry na nástroje (klavír, housle, violoncello, kontrabas) a baletu. První roky ĉinnosti Akademie byly oznaĉeny nejen postupným zvýšením poĉtu studentů (83 v prvním školním roce 1939/40) a uĉitelů (27 stejného roku) a prvními veřejnými koncerty studentů, ale také přesnější strukturou některých oborů. Uţ na samém zaĉátku byl ale tento vzlet přerušen druhou světovou válkou. Prvních dvanáct absolventů udělalo svoji závěreĉnou zkoušku v jiţ obsazené zemi, a to s velkým zpoţděním kvůli bombardování. I kdyţ ĉinnost Akademie formálně nebyla přerušena, byla to doba přeţívání, protoţe budova byla poškozená při bombardování a někteří z uĉitelů byli v zajetí nebo je pronásledovaly okupantské úřední orgány. Studenti museli nuceně pracovat (nebylo palivo), a drţitelé moci se chtěli plést do jejich ĉinnosti. Proto úloha tehdejšího rektora Akademie Petra Konjoviće, a potom Stevana Hristiće v organizaci minimální ĉinnosti Akademie byla velmi sloţitá. Pracovní podmínky se neustále zhoršovaly, takţe v školním roce 1943/44 ani jeden student neabsolvoval závěreĉnou zkoušku a řádné 15

16 vyuĉování bylo znemoţňováno aţ do března 1945, kdy se v osvobozeném Bělehradě, ještě před koncem druhé světové války, obnovila ĉinnost Akademie. Po roce 1945 a podle vzoru sovětského systému hudebního školství byla provedena první z mnoha reforem v struktuře Akademie. Na Hudební akademii se organizovala výuka v šesti oborech: vyuĉování skladby a dirigentský obor, sólový zpěv, výuka hry na klavír, výuka hry na smyĉcové nástroje a harfu, výuka hry na dechové nástroje a balet. V sestavě uĉitelského kolegia bylo 57 ĉlenů s Petrem Konjovićem v ĉele akademie a všichni věnovali obrovské úsilí vyřešení problému prostoru pro Akademii. Byly sestaveny nové plány výuky, ĉímţ se znovu oddělily střední (ĉtyřleté) školy od vysokoškolského vzdělání (které trvalo ĉtyři ĉi pět roků, v závislosti na oboru). Nová organizace hudebního školství neodpovídala všeobecnému školskému systému, ve kterém rozdělování jednotlivých stupňů bylo přesně dáno. Z těchto důvodů byly znovu provedeny změny: administrativně byly rozděleny Střední hudební škola Josipa Slavenského a Hudební akademie, aby se brzy potom Hudební akademie připojila ke skupině jiných vysokých uměleckých škol, takţe v roce 1957, právě o dvacátém výroĉí vzniku prvních vysokých hudebních škol, byla zaloţena Umělecká akademie. Za nejvýznamnější změny můţeme oznaĉit ty, které se týkají uvedení výuky hry na některé dechové nástroje flétny (1959), klarinetu a fagotu, hoboje a trubky (od r.1960/61), lesního rohu a trombonu (od r.1961/62), která do té doby byla zastoupena jen na středních vojenských školách. Postgraduální studium na Hudební akademii bylo poprvé uvedeno do praxe v roce 1957, a tak bylo nejlepším studentům umoţněno zdokonalovat se a získat titul magistr umění a doktor umění. Vývoj je také viditelný jak v dalším zvýšení poĉtu uĉitelů a studentů, tak v zahájení nových oborů a tříd výuky prvního stupně v jiných městech (Nový Sad, Niš, v roce 1962). Takto byly postaveny základy vývoje vysokého hudebního vzdělání ve významných kulturních centrech. V roce 1973 byla Akademie přejmenována na Fakultu hudebního umění spolu s jinými hudebními školami, resp. jejich sdruţením, které dosáhlo statusu samostatné Bělehradské univerzity umění. 16

17 Výuka na Fakultě byla tehdy organizována v osmi oborech: vyuĉování skladby, dirigentský obor, sólové zpívání, vyuĉování hry na klavír a harfu, dějiny hudby a hudebního folklóru (později muzikologie a etnomuzikologie), hudební teorie (později obecná hudební pedagogika). Po letech byly zaloţeny obory varhan, kytary, cembala, bicích nástrojů a také existoval i obor výuky komorní hudby. Nová kvalita výuky hry na dechové nástroje byla uskuteĉněna pomocí moţnosti seznámit se s ĉetnými alternativními nástroji (pikolou, altovou flétnou, Es-klarinetem, basklarinetem, anglickým rohem, kontrafagotem, altovým pozounem), zatímco trubka byla uvedena jako hlavní předmět. Od r je na Fakultě moţno získat titul doktora věd z oboru muzikologie, etnomusikologie, hudební teorie a pedagogiky. Během sedmi desetiletí základní studia absolvovalo studentů a diplom postgraduálních studií získalo 639 magistrů umění ĉi věd, bylo uděleno 66 specializovaných diplomů a promováno 14 doktorů věd. Dnes je v sestavě uĉitelského kolegia 180 uĉitelů a spolupracovníků. Od r. 2006/07 je ĉinnost Fakulty přizpůsobena standardům Boloňské konvence. 3.2 Akademie umění Novi Sad Akademie umění v rámci Univerzity v Novém Sadu působí uţ 40 let. Organizaĉně je rozdělena do tří oddělení: obor hudebních umění, obor výtvarných umění a obor dramatických umění. Všechny tři obory obsahují 26 studijních programů na základních akademických studiích, 27 studijních programů na magisterských studiích a jeden studijní program integraĉních studií. Od školního roku 2012/13 zaĉne tříleté doktorské studium především zaloţené na praktické ĉásti. Obor hudebního umění se snaţí dostát sloţitým poţadavkům nové doby a spojit různé hudební ţánry, aby studenti byli co nejblíţe evropským standardům. I kdyţ se etnomusikologie i dnes povaţuje za důleţitou, přece byly uĉiněny první kroky k jazzu a populární hudbě. 17

18 3.3 Fakulta umění v Niši Fakulta umění v Niši zaĉala svou ĉinnost v roce Na Fakultě je moţno studovat další studijní obory, coţ jsou: všeobecná hudební pedagogika, sólové zpívání, hra na klavír, hra na smyĉcové nástroje, hra na dechové nástroje, hra na harmoniku, hra na kytaru, malířství a grafický design. Dnes je na Fakultě umění v Niši 72 uĉitelů a spolupracovníků a 16 zaměstnaných, kteří vyuĉují jen mimořádně. 3.4 FILUM (Filologicko-umělecká fakulta) V poslední dekádě minulého století byl zaznamenán rozvoj Univerzity v Kragujevci. Vysokoškolské vzdělání se upevnilo po uvedení výuky filologie a potom oboru hudby a výtvarného umění. Kragujevac, hlavní město Srbska v 19. století, se v 20. století transformovalo na úroveň moderního univerzitního města. Poĉínaje školním rokem 1998/99 zaĉala na Univerzitě v Kragujevci výuka na poboĉce Fakulty hudebního umění z Bělehradu a od r.1999/2000 také výuka na poboĉce Fakulty uţitého umění z Bělehradu. 3.5 Fakulta umění na Univerzitě v Prištině Fakulta umění v Prištině byla zaloţena v roce 1973 jako první umělecká fakulta v Srbsku mimo Bělehrad. Jmenovala se Akademie výtvarného umění. Ve školním roce 1975/76 na byl Akademii výtvarného umění zaloţen Obor hudebního umění a Akademie se přejmenovala na Akademii umění. Od školního roku 1989/90 je zde také obor dramatického umění. V roce 1986 tato Akademie dostala jméno Fakulta umění. Kvůli váleĉným událostem byla Fakulta nejdříve přemístěna do Varvarinu a potom, v roce 2001 do Zveĉanu, kde se i dnes konají přednášky. Od r se jeden obor nachází v nově vystavěných prostorách v Kosovské Mitrovici. Umělecká studia na této fakultě základní a magisterské studium z oborů hudebního a výtvarného umění a základní studium z oboru dramatického umění jsou mezi 18

19 nejvýznamnějšími v naší zemi. Od r Fakulta získala akreditaci provádět výuku podle reformovaného (boloňského) systému. V sestavě oboru hudebního umění se nacházejí následující programy: skladba, dirigentský obor, klavír, sólový zpěv, hudební pedagogika a výuka hry na smyĉcové a dechové nástroje. 19

20 4. Nástupci profesora Srejoviće na akademii v Bělehradě (Miodrag Azanjac a Tahir Kulenović) 4.1 Miodrag Azanjac,,Podle seznamu dědictví především interpret a tlumočník nejčistších gramatiků evropského umění Bacha a Mozarta. Jako interpret a pedagog zároveň přívrženec toho, co Isidora Sekulićová nazvala metafyzickým sluchem. Myslím si totiž, že hudba je, stejně jako umění vůbec, sférou nadechování, respektive vdechování a vydechování božských poznání. 11,,nejbližší je mi umělecký a pedagogický bonmot: co vdechuješ, to vydechuješ. Pokud vdechuješ Boha, tak Ho i vydechuješ, pokud vdechuješ ďábla, na něho budeš hrdý. Cožpak není právě to alfou i omegou, slabikářem a filozofií veškeré hudby a umění flétny obzvlášť? Srbské flétnové umění se řídilo tímto bonmotem." 12 Miodrag Azanjac se narodil v roce 1932 v Kragujevci. Maturoval na Prvním chlapeckém gymnáziu v Bělehradě. Střední hudební školu a Akademii múzických umění absolvoval v roce 1958 v Bělehradě ve třídě u profesora Jakova Srejoviće s výborným prospěchem a jako jeden z nejtalentovanějších studentů hry na flétnu. V roce 1961/62 získal stipendium na Konzervatoři v Paříţi, kde se uĉil u známého flétnisty Gastona Crunella. V létě roku 1967 studoval v Sieně (Accademia Chigiana) u Severina Gazzeloni. Ještě jako student byl přijat do orchestru Bělehradské filharmonie, kde se rychle stal prvním flétnistou. Ve Filharmonii působil aţ do roku 1970, kdy přešel do hudební školy Mokranjac v Bělehradě, kde se stal profesorem hry na flétnu. Kromě pedagogické ĉinnosti ve škole Mokranjac také vyuĉoval hru na flétnu v hudební škole Dr. Miloje Milojević v Kragujevaci - v 11 AZANJAC Miodrag. Dopisy Z archivu Hudební akademie v Bělehradě 12 AZANJAC Miodrag. Dopisy Z archivu Hudební akademie v Bělehradě 20

21 roce 1974 se stal ředitelem této školy. V roce 1976 byl Miodrag Azanjac jmenován docentem hry na flétnu na Akademii múzických umění v Bělehradě. Umělecká ĉinnost Miodraga Azanjce je velice rozsáhlá. Působil jako koncertní sólista, významný interpret komorní i orchestrální hudby (jako ĉlen několika komorních ansámblů). Je zakladatelem a uměleckým ředitelem Souboru fléten. Koncertní ĉinnosti se zaĉal věnovat ještě za studií. Jako sólista vystoupil s ĉetnými symfonickými a komorními orchestry (také s cembalem ĉi klavírem) v Bělehradě a v jiných městech Srbska a Jugoslávie. Zaujal především svými vystoupeními v hudebních vysíláních Radia Bělehrad. Velmi úspěšně interpretoval skladby barokních, klasicistních i soudobých skladatelů, zahraniĉních i domácích. Je vůbec prvním flétnistou, který u nás představil cyklus sonát od Bacha a Händela, které měly nebývale pozitivní ohlas u hudební veřejnosti i odborné kritiky. Pro Rádio Bělehrad realizoval velké mnoţství nahrávek repertoáru pro flétnu, mezi nejvýznamnější patří skladby pro sólovou flétnu, flétnu a cembalo, ale také několik koncertů pro flétnu a orchestr. Repertoár Miodraga Azanjce je velmi rozmanitý. Jsou v něm zastoupeni ĉetní skladatelé z různých období a různých stylů: Händel, Bach, Vivaldi, Couperin, Mozart, Hindemith, Jolivet, Debussy, Konjivić, a jiní. PGP-RTB 113 vydal komplet deseti gramofonových desek skladeb v interpretaci Miodaraga Azanjce pod názvem Umění flétny. Z kritických ohlasů citujeme:,,miodrag Azanjac je nepochybně nejaktivnějším hudebním umělcem v Bělehradě. (B. Dragutinović)...,,je to umělec širokého záběru. Jeho umění vyzařuje a obohacuje náš hudební život. (A. Obadovć) 13 Produkcija gramofonskih ploča Radio televizije Beograd (Vydavatel Rádio televize Bělehrad) 21

22 ,,Miodrag Azanjac je umělec světové úrovně. (Nikolajević) Miodrag Azanjac byl velmi aktivní v oblasti komorní hudby. Několik let působil v Bělehradském dechovém kvintetu a je jedním ze zakladatelů tohoto vynikajícího srbského komorního ansámblu, se kterým vystupoval v mnohých evropských a jugoslávských městech a uvedl skladby domácích i zahraniĉních autorů. Nahrávky kvintetu Ljubice Marićové, Enrika Josifa a Milana Ristiće vyšly na gramofonových deskách PGP-RTB. Miodrag Azanjac byl ĉlenem a jedním ze zakladatelů komorního tělesa Musica Humana, se kterým během ĉtyřleté spolupráce vystoupil na ĉetných koncertech. Významná je ĉinnost Azanjce jako orchestrálního umělce v téměř všech bělehradských orchestrech: Bělehradské filharmonii, orchestru Opery Národního divadla, Symfonického orchestru RTV Bělehrad, ve kterých po léta byl sólovým flétnistou a se kterými hostoval po celé Evropě. Za přínos hudební tvorbě v oboru koncertní a komorní interpretace Miodrag Azanjac získal ĉetné ceny v Bělehradě a v Srbsku: Říjnovou cenu města Bělehrad jako ĉlen Bělehradského dechového kvintetu za uměleckou aktivitu za rok 1970 Cenu Sdruţení hudebních umělců Srbska za koncertní ĉinnost v roce 1971 a komorní ĉinnost v roce 1973 První cenu Jugoslávského rozhlasu za nejlepší nahrávku v roce 1972 a komorní ĉinnost, totiţ nahrávku v roce 1966 Cenu Sdruţení skladatelů Srbska v roce

23 V roce 1977 Miodrag Azanjac zaloţil Soubor fléten, v jehoţ sestavě byli ţáci a profesoři konzervatoří a studenti FMU (Fakulty Múzického umění). Byl uměleckým vedoucím a dirigentem ansámblu, který vystupoval na ĉetných koncertech v Bělehradě, v Srbsku, na Opatijské tribuně, v televizi a na koncertech pořádaných Rádiem Bělehrad. Z celé řady skladeb vytvořených pro tento ansámbl a vystoupení byly pořízeny nahrávky pro RTB 14. Hudební veřejnost a kritika podporovaly a sledovaly ĉinnost Souboru fléten od jeho zaloţení i později v době, kdy se soubor stal renomovaným a respektovaným uskupením na srbské hudební scéně. V rámci akademické ĉinnosti ve svém oboru vyniká Azanjcův soubor esejů Mýtus a logos, přednáška o dějinách hry na flétnu, přednáška v rámci televizního pořadu Rádia Bělehrad a úĉast na 9. mezinárodním kongresu estetiky v Dubrovníku v roce Po celá desetiletí se profesor Miodrag Azanjac věnoval práci na eseji o flétně a hudební tvorbě. Byl ale také známým hudebním kritikem. Kromě esejů a polemik, v mnohých ĉasopisech a sbornících vyšly rozhovory s tímto velkým umělcem a pedagogem. 4.2.Tahir Kulenović,,výjimeční jednotlivci, tvůrci, entuziasté, milovníci umění prožijí svůj život komety, mezi námi obyčejnými mezi následovníky Takoví lidé, předurčeni a zrozeni pro velké a jiné cíle, kráčejí svou životní cestou, se svící poznání vysoko nad hlavou, svým talentem, inteligencí a odvahou posouvají hranice 15 Podle profesora Miomira Simonoviće takovými vlastnostmi disponuje právě profesor Tahir Kulenović. Narodil se jednoho mírného podzimu v roce 1936 v Bihaći, v Bosně. Druhá světová válka vzala život mnohým, změnila tvář Evropy a změnila také životy mnoha dětí válečných sirotků. V sirotčinci prožil své dětství i rané mládí také Tahir Kulenović. Přesto ho ona zářící hvězda vedla mimořádnou cestou, jemu určenou cestou tvůrců, cestou umění Rádio televize Bělehrad 15 SIMONOVIć Miomir. Vzpomínání na profesora Kulenovide SIMONOVIć Miomir. Vzpomínání na profesora Kulenovide

24 O svém profesorovi a příteli Tahiru Kulenovići Miomir Simonović řekl:,,nikdy nepocítil teplo a vroucnost rodinného krbu, a přesto, nebo právě proto se ke svým mladším kolegům a žákům vždy choval s otcovským porozuměním. 17 Jako umělec a pedagog na našem území působil celých 45 let. Vystudoval ve třídě profesora Jakova Srejoviće. Profesorem na FMU (Fakultě múzického umění) v Bělehradě byl celých 23 let. Jako koncertní flétnista hrál více neţ 1600 koncertů po celém území Srbska i v zahraniĉí. V samotném Bělehradě vystoupil na více neţ 60 recitálech a 25 půlrecitálech, během kterých vţdy v premiéře uvedl díla skladatelů od období baroka po souĉasnost. Hrál se všemi významnými orchestry v bývalé Jugoslávii. Byl sólovým flétnistou Symfonického orchestru RTS a ĉlenem mnoha komorních souborů: Bělehradského tria, Eĉanského tria, Bělehradského komorního souboru a Souboru pro souĉasnou hudbu. Jako sólista vystoupil na festivalech BEMUS, bienále v Záhřebu, Hudebním festivalu v Opatiji, na Ohridském létě, na letních hrách NIMUS v Dubrovníku, festivalu NOMOS, Mokranjcových dnech. Absolvoval studijní pobyty v Londýně a Paříţi, a jako sólista vystupoval v Maďarsku a Ĉeskoslovensku. Vytvořil nahrávky pro nejrůznější rozhlasová a televizní vysílání. Televize o něm natoĉila dva portréty. Pro rozhlas vytvořil nahrávky s více neţ 2000 minutami hudby. Zorganizoval více neţ 500 koncertů pro mládeţ po celém Srbsku a Jugoslávii. Od roku 1960 byl ĉlenem Sdruţení hudebních umělců Srbska, od roku 1964 ĉlenem Sdruţení orchestrálních umělců, od roku 1965 pak ĉlenem hudebních pedagogů Srbska. Během 23 let práce na FMU u něj studovalo 52 studentů, z nichţ 10 úspěšně absolvovalo. Ţáci a studenti profesora Tahira Kulenoviće získali přes 70 cen na republikových, svazových a mezinárodních soutěţích. Mnozí studenti působí v orchestrech ĉi jako pedagogové v Srbsku i zahraniĉí. Profesor Tahir Kulenović byl ĉlenem porot na ĉetných republikových, svazových i mezinárodních soutěţích. Vedl 32 seminářů pro flétnisty. Během dlouholeté práce profesor 17 SIMONOVIć Miomir. Vzpomínání na profesora Kulenovide

25 Kulenović získal řadu ocenění a ĉestných uznání, například Velkou plaketu s chartou Univerzity umění a Zlatý řád Kulturní a vzdělávací spoleĉnosti Bělehradu pro trvalý přínos kultuře Bělehradu.,,My, kteří jsme měli tu možnost poznat profesora Kulenoviće, na něj vzpomínáme jako na člověka, který vynikal svým zjevem, znalostmi a lidskostí. Svými kolegy, žáky a studenty byl velmi respektován. Byl člověk zvídavého ducha a nevídané životní energie. Boj s nemocí byl jediný, který prohrál. Odchodem profesora Tahira Kulenoviće jsme ztratili mnohé, ale těší nás, že jeho duchovní odkaz navždy zůstane v nás, přetvořený do zvuku flétny a vpitý do vědomí jeho žáků a studentů, kteří vždy půjdou cestou, kterou jim jejich profesor naznačil SIMONOVIć Miomir Vzpomínání na profesora Kulenovide

26 5. Profesoři flétny na hudebních akademiích dnes 5.1 Ljubiša Jovanović Získal diplom a ukonĉil magisterské studium v Bělehradě u prof. Miodraga Azanjce. Zdokonaloval se ve třídě prof. Christiana Larde v Paříţi. Je nositelem Diplomu Superieur de Concertiste na L'Ecole Normal Superieur de Musique de Paris roku Poté dlouhé roky spolupracoval s Aurele Nicoletem, jedním z největších hudebníků a flétnových pedagogů XX. století. Hrál na všech významných festivalech v bývalé Jugoslávii a rovněţ ve Francii, Švýcarsku, Ĉíně, Itálii, Rakousku, Německu, Rusku, Rumunsku, Veliké Británii, Alţírsku, Finsku, Dánsku, Ukrajině, Jihoafrické republice, Norsku a Argentině. Ljubiša Jovanović získal první cenu za interpretaci na Mezinárodní roĉní přehlídce skladatelů ve Sremských Karlovcích a v Novém Sadě, v roce 1992 a v Bělehradě roku 1998, Zlatni beoĉug ( Zlatý řetěz ) za umělecký přínos, v roce 1992 Roĉní cenu Sdruţení hudebních umělců Srbska, stejného roku, jakoţ i cenu Bělehradské kulturní nadace za nejlepší koncerty v Bělehradě 1987, 1989, 1991 a 1992 roku. Stal se laureátem Zlaté medaile při příleţitosti 75. výroĉí zaloţení Bělehradské filharmonie (1998) a Stříbrné medaile za docílené výsledky ve zdokonalování vyuĉování (2000), a také Dubnové odměny Města Bělehradu (Aprilska nagrada Grada Beograda) za rok Je nositelem nejvyššího vyznamenání, Svetosavske ceny, za zvláštní vzdělávací a výchovnou aktivitu v Republice Srbsko za rok Je stálým ĉlenem Ansámblu moderní hudby a tria Anima. Permanentně spolupracuje s pianistou Aleksandrem Serdarem, violoncellistkou Sandrou Beliĉ, kytaristkou Verou Ogrizović. Vedl mistrovské kurzy v Německu, Argentině, Itálii, Ukraině, Norsku, Ĉíně, Jiţní Africe, Rumunsku, Chorvatsku, Ĉerné Hoře a Srbsku. Někteří z největších flétnistů naší doby vystupovali s Ljubišou Jovanovićem: Auréle Nicolet, Irena Grafenauer, Emmanuel Pahud, Michel Debost, Christian Larde. Jejich nahrávky se nalézají na 50 cd. Během třicetileté umělecké ĉinnosti provedl přibliţně 60 koncertních, sólových a komorních premiér srbských autorů. 26