JAN BUMBA ČESKÉ KATASTRY OD 11. DO 21. STOLETÍ

Transkript

1

2

3 JAN BUMBA ČESKÉ KATASTRY OD 11. DO 21. STOLETÍ PRAHA, 2007

4 České katastry od 11. do 21. století Jan Bumba Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, tel.: , fax: jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Jitka Hrubá Sazba REDHILLDESIGN Fotografie na obálce archiv autora Počet stran 192 První vydání, Praha 2007 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2007 Cover Design Grada Publishing, a.s., 2007 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN

5 PODĚKOVÁNÍ Je mojí milou povinností poděkovat těm, kteří mají zásluhu na vzniku této knihy. Jsou to (s uvedením pracovních pozic, které zastávali v době formulace nápadu) tito pracovníci resortu zeměměřictví a katastru: Ing. Jiří Černohorský, ředitel Zeměměřického úřadu Praha, který je vlastně původcem myšlenky, že bych měl napsat knihu o vývoji a současnosti českých katastrů. Ing. Jiří Šíma, CSc., předseda Českého úřadu zeměměřického a katastrálního v Praze, kterému děkuji za jeho souhlas s využitím obsahu obdobné publikace staršího data vydané již dříve předchůdcem nynějšího ústředního správního orgánu zeměměřictví a katastru, a dále za jeho souhlas s využitím možností Ústředního archivu zeměměřictví a katastru. Doc. Ing. Miroslav Mikšovský, CSc., České vysoké učení technické Praha, stavební fakulta, katedra mapování a kartografie, který mi s mimořádnou ochotou pomohl při výběru a exploataci některých předloh. Ing. Pavla Kostková, pracovnice Ústředního archivu zeměměřictví a katastru, které vděčím za řadu zajímavých informací a za spolupráci při výběru některých ukázek. Jana Brantová, vedoucí oddělení pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, jíž patří poděkování za obsáhlé odborné informace o veřejných knihách. Omlouvám se všem těm které jsem nejmenoval a kteří mi byli zdrojem informací i oporou ve chvílích, kdy už jsem to měl chuť vzdát. Ing. Jan Bumba

6

7 OBSAH Předmluva Co je vlastně katastr? Počátky českých katastrů...12 První nedokonalé soupisy půdy...13 Jakou plochu vlastně představoval jeden lán...14 Vývoj pokračuje...15 Vliv kolonizace pohraničí Rustikální katastr...22 První berní rula...23 Druhá berní rula...25 Postavení a úloha zeměměřičů v průběhu staletí Moudrá panovnice a její katastr...29 První tereziánský katastr rustikální...31 Druhý tereziánský katastr rustikální...32 Exaequatorium dominicale...34 Katastr tereziánský...35 Světeckého návrh na zaměření státu Osvícené matky osvícený syn...40 Josefský katastr...41 Tereziánsko josefský katastr...46 Katastrální mapa tenkrát a dnes Monument českých katastrů...50 Stabilní katastr...51 Reambulovaný katastr...71 Evidovaný katastr...75 Geometrický plán Nová etapa katastrů...86 Vliv zákona č. 83/1883 Ř. z Pozemkový katastr...88 Katastr třicátých a čtyřicátých let 20. století...91 Komasace, konfiskace, přídělové řízení a pozemkové úpravy...94

8 8. Vývoj po 2. světové válce...99 Přechodná etapa...99 Jednotná evidence půdy Evidence nemovitostí Katastr nemovitostí Evidování věcných práv Zemské desky Urbáře Horní knihy Pozemkové knihy Železniční knihy Věcné břemeno Přílohy Ukázky Nejvyšší patent císaře Josefa II Rejstříky Seznam použité lituretury...189

9 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY PŘEDMLUVA V minulosti bylo zveřejněno poměrně značné množství materiálů s katastrální problematikou. U těch starších šlo zpravidla o publikace týkající se pouze některé z významných etap katastru. Některé novější sice pojednávají o historii a vývoji katastru, byly však publikovány v odborných periodikách, zpravidla v několika částech na pokračování, nebo jako výstupy ze školení a seminářů, případně mají charakter studijních skript. Pro zmíněné skupiny publikací platí jedno společné omezení: jsou určeny výhradě katastrálním specialistům či studentům zeměměřického oboru nebo oborů příbuzných a pro širokou veřejnost jsou obtížně srozumitelné. Určitou výjimku tvoří publikace Vývoj mapového zobrazení území Československé socialistické republiky z roku 1961 [1]. Ve třetím díle popisuje podstatu a vývoj katastrální problematiky v jejím nejvýznamnějším období (tedy kromě úplných začátků a pak vývoje v posledních několika desítkách let). Je napsána srozumitelným jazykem a obsahuje poměrně značné množství obrázků a ukázek, které ilustrují vývoj katastru v popisovaném období. Její stylizace však odpovídá době vzniku a současným podmínkám již nevyhovuje. Přesto však nezastírám, že byla pro mne nejvýznamnějším inspirativním zdrojem. Bylo však potřeba vyhledat a prostudovat ještě mnoho publikací, článků a poznámek. Většinu z nich jsem uvedl v seznamu použité literatury v závěru knihy. Chci vysvětlit důvod pro použití slova katastry v názvu knihy i v některých jejích částech. Evidenční nástroje zabývající se evidováním nemovitostí měly od svého vzniku až po dnešek různé názvy. Slovo katastr se začalo používat až v 17. století v souvislosti s první berní rulou. Evidence před první berní rulou byly označovány zpravidla jako soupisy, poté až do poloviny 20. století jako katastry, od roku 1956 do roku 1964 bylo pro tehdejší evidenční nástroj použito názvu Jednotná evidence půdy, od roku 1964 do roku 1992 Evidence nemovitostí, od roku 1993 dosud funguje Katastr nemovitostí. Pro možnost použití jednoslovného souhrnného názvu se pojem katastr jeví jako nejvhodnější, neboť vystihuje nejlépe předmět a obsah všech evidenčních nástrojů. A proč množné číslo? Zvykli jsme si na množné číslo u některých slov, u kterých jsme předtím předpokládali pouze číslo jednotné (iniciativy, aktivity apod.), takže slovo katastry pro souhrnný název všech evidencí se dnes jeví jako normální. A ještě několik technických poznámek. Získat originální podklady pro ilustrativní ukázky není jednoduché. Zpravidla se jedná o archiválie s rozdílnou vizuální kvalitou a tudíž obtížně reprodukovatelné. Z toho důvodu barevná věrnost ukázek není dokonalá. Navíc se ukázky týkají stabilního katastru (až na dvě výjimky), který byl v době vzniku Československé republiky živou evidencí, a katastrů pozdějších. Ukázky z dřívějších katastrů jsou v naší republice až na několik málo výjimek nedostupné, neboť v roce 1918 nepodléhaly delimitaci, jejich operát připadl Rakousku a je uložen v příslušném archivu ve Vídni. Přeji čtenářům, aby v knize našli poučení i zábavu. V Praze Autor 9

10 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY 1. CO JE VLASTNĚ KATASTR Motto 1: Země tvoří základ pro většinu aktivit člověka. Je proto zřejmé, že systematicky vedené záznamy o pozemcích a právních vztazích k nim mají velký význam pro veřejnou správu, územní plánování a rozvoj území i soukromé transakce s pozemky. Přesto je potřeba přesných údajů o nemovitostech politickými činiteli často ignorována, a následkem toho jsou katastrální systémy mnoha zemí vysoce defektní. (Expertní skupina OSN, 1977) PEŠL, I.: Katastr nemovitostí po kapkách. In: Zeměměřič, č. 1 až 6/1998, Praha, [2] Motto 2: Nobelovu cenu za ekonomii za rok 1996 získali Kanaďan William Vickrey a Skot James Mirrlees za teorii o rozhodovacím procesu při asymetrii informací. Právě nevyváženost a nedostatek informací narušuje totiž platnost ekonomických zákonů a vede k nepředvídatelnému ekonomickému chování. Určitou a nikoli nevýznamnou oblast ekonomiky závažných informací zajišťuje i katastr nemovitostí. Musí ovšem spolehlivě fungovat, obsahovat právně závazné informace a být veřejný. PEŠL, I.: Problémy katastru zemí střední a východní Evropy s transformující se ekonomikou. In: Geodetický a kartografický obzor, č. 7/1997, Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha, [3] P o A začneme od Adama, či vlastně od vzniku pojmu katastr. Vlastní název katastr pochází ze středolatinského capitastrum. Je tvořen ze dvou částí: caput = hlava a tastrum = listina. Volně přeloženo znamená výraz capitastrum listinu uspořádanou podle hlav (ať už míníme hlavu jako označení jedince či v literárním slova smyslu jako kapitolu nebo soubor kapitol v literárním díle), později podle jakýchkoli jednotek. Zjednodušením (nechceme-li přímo říci zkomolením) vzniklo slovo katastr, u kterého v některých jazycích byla souhláska t změněna na d (kadastr, kadaster, kadastěr). Někteří autoři poukazují též na akustickou podobu s řeckým castró (kreslit, vykreslit). S tímto názorem nelze souhlasit především proto, že původní katastry měly výlučně verbální (slovní, popisný) charakter s naprostou absencí grafické stránky, čili bez jakéhokoli kresebného znázornění. Odvození od latinského catalogus (seznam) by bylo již velmi násilné. Obecně pak 10 těchto dvou poněkud strohých odstavcích, informujících o významu moderního katastru nemovitostí, se vraťme k názvu kapitoly a definujme si, co je vlastně katastr.

11 1.CO JE VLASTNĚ KATASTR slovem katastr býval označován správní nástroj vyznačující stručně a přehledně soustavný soupis a popis zvláštních vlastností osob, věcí nebo práv. Až teprve přesným vymezením a označením lze určit konkrétní katastr. Lze tedy hovořit o katastru elektrických vedení, katastru voličů, katastru podzemních sítí, katastru vodstva a podobně. Ve sdělovacích prostředcích se často setkáváme s čistě lokalizačním charakterem pojmu katastr ( k nehodě došlo v katastru obce N, nebo: Máme podchyceny všechny lavinové katastry ). Obecně vzato lze tedy katastr chápat jako veřejnoprávní zařízení, které shromažďuje, třídí, eviduje a aktualizuje údaje o jevech, které jsou jeho obsahem a poskytuje o těchto jevech patřičné informace. Je uspořádán v logicky sestavených souborech, umožňujících spolehlivou orientaci v jeho obsahu a solidní kvalitu informací. Všechny katastry mají společné základní charakteristiky. Každý katastr je totiž: - úplný, tj. obsahuje data o všech svých předmětech a žádný nevynechává, - stejnorodý, tj. podává data ze stejných hledisek pro všechny předměty, - přehledný, takže poskytuje správnou a snadnou orientaci, - aktualizovatelný, tzn. že jej lze snadno a přesně udržovat v souladu se skutečností bez porušení charakteristik uvedených výše. Rozhodně nejvýznamnějšími a z pohledu veřejnosti nejznámějšími jsou katastry, zabývající se evidováním nemovitostí, tedy pozemků a budov, a věcných práv k nim. Původně sloužily ryze fiskálním (berním, daňovým) účelům. V poslední stovce let opustil katastr výlučně fiskální funkci a rozšířil svou působnost i do oblasti všeobecně hospodářské a technické. Historickou posloupnost vývoje katastru jako podkladu pro daňový systém tvoří: - první úřední soupisy jako počátky berních evidencí, - rustikální katastry (1. a 2. berní rula), - tereziánské katastry (3. a 4. berní rula, exaequatorium dominicale), - josefský katastr, - tereziánsko-josefský katastr, - stabilní katastr (včetně reambulovaného katastru a katastru evidence daně pozemkové), - pozemkový katastr, - jednotná evidence půdy, - evidence nemovitostí, - katastr nemovitostí. A právě tyto katastry jsou předmětem obsahu této knihy. Pokud tedy budeme hovořit o katastru či katastrech, víme, že se jedná o výše uvedené nástroje. Katastry mají v českých zemích dlouhou tradici. Působí více či méně spolehlivě bezmála tisíc let a to je doba, kterou se mohou pyšnit pouze některé země. Ve své dlouhé historii prošly řadou změn, zaznamenaly spoustu tápání a omylů, ale přímočaře se vyvíjely směrem ke spolehlivému multidisciplinárnímu nástroji, obhospodařujícímu miliony informací sloužících potřebám individuálním, skupinovým i celospolečenským. Jde o nákladné a rozsáhlé 11

12 12 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY dílo, které se v jednotlivých etapách vytváří po řadu desetiletí, zpravidla navazuje na předchozí výsledky a postupně se vyvíjí tak, jak se vyvíjí společnost a její potřeby, ale i možnosti. Mimořádný význam má kontinuita katastru. Pokud je narušena, vznikají velmi vážné důsledky, které se obtížně odstraňují. Rovněž koncepční změny katastru a jeho obsahu znamenají vždy mimořádně nákladnou a dlouhodobou záležitost, týkající se desítek let. Řádné vedení katastru a jeho rozvoj podle vyvíjející se úrovně vědeckých poznatků a technických možností jsou skutečnosti, které jsou podmíněny dlouhodobou politickou a ekonomickou stabilitou. Svým rozsahem patří katastry mezi nejrozsáhlejší informační systémy s mimořádnými požadavky na přesnost a spolehlivost vedených dat. Svou průkazností a vysokou spolehlivostí si katastry vybudovaly neobyčejnou důvěru veřejnosti. Ve vývoji českých katastrů se vyskytuje několik zlomových momentů, znamenajících výraznou kvalitativní změnu jejich podoby v porovnání s předchozím stavem. O všech z nich bude v knize zmínka. V každém z těchto zlomových momentů ovlivnila vývoj výrazná osobnost, ať už v osobě rázného a moudrého panovníka nebo v podobě mimořádně zdatného a angažovaného odborníka, schopného o své pravdě přesvědčit své okolí a především osoby, které na další osudy měly řídící vliv. České katastry lze v podstatě rozdělit do dvou zásadních historických etap: - etapa katastrů pouze popisných s odhadovanými technickými údaji, bez mapové složky; tato etapa trvala zhruba od poloviny 11. století do druhé poloviny 18. století, - etapa katastrů s exaktním mapovým podkladem, existujících od závěru 18. století dodnes. A ještě jednu okolnost je potřeba připomenout: všechny české katastry vznikly na podkladě právní normy, ať už jí byl královský či císařský patent nebo rozkaz a nebo později příslušný zákon. Nikdy nebyly výsledkem soukromé či skupinové iniciativy a tudíž byly vždy veřejnoprávním institutem spravovaným stanoveným státním orgánem. 2. POČÁTKY ČESKÝCH KATASTRů Z nalost historického vývoje není pouze předpokladem k pochopení a hlubšímu porozumění, ale v případě katastru, který vždy více či méně využívá i předchozích výsledků, je nezbytná k samostatné práci s dokumenty předchozích pozemkových evidencí. V počátcích feudálního období byla půda a zemědělská výroba prakticky jediným zdrojem pravidelných příjmů panovníka a jemu podřízené šlechty. Pravda, finančních zdrojů bylo více, např. prodej dřeva z panských lesů, ryb ze zakládaných rybníků či lovu divé zvěře, později do státní (rozuměj: královské či císařské) pokladny začaly též plynout i zisky z těžby stříbra na Horách Kutných, pak i v Příbrami a v Jáchymově. Avšak odvody z výnosu polností, které dvakrát ročně na jaře a na podzim odevzdávali poddaní své vrchnosti, tvořily i nadále dominantní podíl bohatství panovníka a šlechticů. Souhrnnou výši příjmů samozřejmě ovliv-

13 2. POČÁTKY ČESKÝCH KATASTRŮ ňoval mechanizmus předpisu daně, a proto mu byla věnována neustálá pozornost. Katastr historicky vznikl především jako berní instrument a jeho fiskální účel byl po mnoho staletí účelem jediným. V českém lenním zřízení, fungujícím do 13. století, vybíral daně od poddaných vazal (man) a příslušnou část odevzdával lennímu pánovi (knížeti). Obdobný způsob transportu daní, tedy vybírání daní vrchností a předání panovníkovi, byl používán i později. Je potřeba si uvědomit, že půda patřila původně výlučně panovníkovi, teprve později se na vlastnictví začaly podílet i jiní šlechtici. Vždy však daň platili pouze výkonní sedláci, byla tedy stanovována výlučně z výtěžku z rustikální (selské, tedy nesvobodné půdy) a nikdy z půdy dominikální (panské, tedy šlechtické a církevní). To platilo až do poloviny 18. století. PRVNÍ NEDOKONALÉ SOUPISY PůDY V roce 1012 usedl na knížecí stolec devátý Přemyslovec, nejmladší z trojlístku bratří Boleslav Jaromír Oldřich, který vládl do roku 1033, krátce pak ještě v roce Ano, správně: je to ten Oldřich, který si vzal za ženu kněžnu Boženu, dříve pradlenu (tedy podle báje; historie ví pouze to, že to byla prostá venkovanka; podle Kosmovy kroniky by se v dnešní transkripci jmenovala Božena Křesinová). Ke svatbě došlo zřejmě nikoli z důvodů romantických, ale dynastických: jeho původní manželství s blíže neznámou šlechtičnou zůstávalo bezdětné, takže Oldřichem by přemyslovský rod vyhynul po meči. Jeden jeho starší bratr Boleslav III. Ryšavý zmizel v kterémsi polském vězení bez možnosti se vrátit a druhý Jaromír byl eunuch. Kněžna Božena Oldřichovi povila syna Břetislava, později jednoho z nejvýznamnějších panovníků přemyslovských Čech. Kníže Oldřich proslul mnoha politickými činy, z nichž nejvýznamnějším bylo dobytí Moravy na Polácích a její spojení s Čechami do jednoho státního útvaru, a to bez spolupráce s německým císařem Jindřichem II., jehož byl Oldřich vazalem. Nás však z hlediska zaměření této knihy zajímá zcela jiná okolnost. První historicky doložené informace o sjednocení daňové politiky, tedy o vytvoření jakéhosi předchůdce pozdějšího katastru, pocházejí z roku V jedenáctém roce své vlády zavedl kníže Oldřich vybírání daně z polností araturu. Technickou jednotku stanovující velikost daněné plochy tvořil lán, což přestavovalo plochu o velikosti dnešních asi 18 hektarů. Velikost usedlosti se tedy vyjadřovala v lánech a jeho zlomcích, ale počet Údajný portrét knížete Oldřicha podle fresky Obr. 1 lánů vycházel z přiznaných odhadů, takže cel- ve znojemské rotundě. Převzato z literatury [4] 13

14 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY kové výměry usedlostí jako základ výpočtu daně byly přesným součtem zhruba odhadnutých údajů. Výsledky tedy značně nepřesné a nevyrovnané a byly tudíž předmětem neustálých stížností. Přesto rok 1022 můžeme pokládat za začátek cílevědomého vývoje katastru jako berního nástroje, i když vlastní název katastr se začal používat až o více než 600 let později. Způsob vybírání daní stanovený knížetem Oldřichem se používal i po vzniku českého království. Měnila se však výše daňových požadavků, tzn. částka stanovená na jeden lán. JAKOU PLOCHU VLASTNĚ PŘEDSTAVOVAL JEDEN LÁN Nevíme. Lépe řečeno: nevíme to přesně. On totiž přesný přepočet z tehdejších jiter či sáhů či jiných měr na současné měrové jednotky není matematicky možný bez jisté míry tolerance a zobecnění. Velikost lánu nebyla ve všech dobách a na všech místech stejná. Změna velikosti lánu jako technické jednotky měla samozřejmě dopad na hodnotu vymáhané daně: čím větší velikost lánu, tím menší počet lánů na jednu usedlost a tím menší daň. Naopak menší velikost lánu znamenala větší počet lánů a větší daň. Tak například jedna z možných kategorizací lánu (která však neměla vliv na daňové požadavky) vypadala takto: - královský dobrý orný lán asi 17,5 ha, - kněžský lán asi 16,0 ha, - panský, zemanský a svobodný lán asi 14,5 ha, - selský lán asi 11,5 ha. Rovněž na různých místech knížectví či později království se velikost lánu mírně odlišovala. Uváděl se například lán míry chrudimské, čáslavské, svitavské. Vezmeme-li za základ královský dobrý orný lán, zavedený Přemyslem Otakarem II. (panoval v letech 1253 až 1278), dojdeme v průběhu zhruba 350 let k následujícímu vývoji ve velikosti lánu: - za knížete Oldřicha představoval 1 lán asi dnešních 18,0 ha, - za krále Přemysla Otakara II. 17,5 ha, - za krále Jana Lucemburského (vládl 1310 až 1346) 16,0 ha, - za krále Karla IV. (vládl 1346 až 1378) 18,5 ha. Z toho je patrno, že nejmenší daňové zatížení sedláků v posuzovaném období bylo za panování Karla IV., naopak největší za panování Jana Lucemburského. O příčinách si něco řekneme později. [5], [6], [7]. A ještě drobné odbočení. Mnohem později, v dobách, kdy výměra pozemků se již uváděla v jiných jednotkách, se setkáváme s pojmem lán. Čtenáři beletrie starších autorů (Alois Jirásek, Tereza Nováková, Václav Beneš Třebízský a mnozí další) si jistě vzpomenou, že vážnost hospodáře se mimo jiné odvíjela od velikosti jeho statku. Takže existovala různá označení sedláků: čtvrtláník, půlláník, dvouláník a podobně. Takže pojem lán se udržel po celé věky až do nedávné doby. 14

15 2. POČÁTKY ČESKÝCH KATASTRŮ VÝVOJ POKRAČUJE Odhad výměry pozemku, odhad hodnoty celého hospodářství podle výnosnosti, stanovení berní jednotky jako základu daně podle odhadů, rozvržení daně, počet stížností podle toho, jak byl rozvrh spravedlivě vystižen, a nové určování správnějšího základu je jakýmsi začarovaným kruhem, kterým musel projít vývoj, než se dospělo k objektivnímu zjišťování daňového základu, vycházejícího z výměr daných přesnou a soustavně uspořádanou mapou. Zatím však míjela desetiletí a staletí, nová přemyslovská knížata nastupovala a odcházela a způsob stanovování a vybírání daní pokračoval. Jistým politickým mezníkem se stal rok 1197, ve kterém se Přemysl I. Otakar (vládl 1197 až 1229) stal českým králem. V mechanizmu daňové politiky se však nestalo nic nového ani za panování jeho nástupce Václava I. Významnou změnu pak znamenal nástup krále Přemysla II. Otakara krále železného a zlatého (ale také zakladatele měst ). Přemysl II. Otakar, král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabí moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordenone, proslul především svou zahraniční politikou, jejímž důsledkem byla nejrozsáhlejší říše za dob celé éry Přemyslovců. Pro nás jsou z hlediska zaměření této knihy zajímavé tři aspekty jeho vladařské činnosti: - sjednotil velikost lánu jako technické jednotky pro určování daní, - zahájil kolonizaci prázdných prostor české kotliny, především pohraničních částí, - v posledním roce své vlády se zasloužil o vznik zemských desek jako mimořádného nástroje k evidenci některých věcných práv k šlechtickému majetku; vzhledem k jeho významu se budeme tímto nástrojem podrobně Rozsah českého státu za panování Obr. 2 zabývat později. Přemysla II. Otakara. Převzato z literatury [8] Po vladařském provizoriu, vzniklém vymřením Přemyslovců po meči, nastoupil na český trůn Jan Lucemburský. Upřímné naděje, se kterými k němu národ vzhlížel, byly brzy vystřídány rozčarováním. Jan Lucemburský byl rytířem nejen srdcem a slovy, ale i skutky. Ke svému rytířskému lesku, uplatňovanému v celé Evropě kromě vlastního království, potřeboval značné množství peněz. 15

16 16 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY Doba jeho panování je dobou daňové tvrdosti (vzpomeňme na zmíněnou velikost lánu), zvýšené navíc i vynucením si dodatkové obecné renty. Ale abychom jenom nepomlouvali: za panování Jana Lucemburského byl položen základní kámen ke stavbě chrámu svatého Víta, ke konci jeho vlády byly připraveny jiné základy založení Vysokého učení, které posléze neslo a nese i nadále název Universitas Carolina Universita Karlova. No a bez ohledu na daňovou tvrdost s odstupem staletí asi každého českého vlastence pohladí po duši údajný Lucemburkův výrok: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal., prý pronesený vladařem před bitvou u Kresčaku. Jeho syn Karel IV. obdržel od sněmu rovněž právo vybírat kromě běžných daní obecnou rentu. Na rozdíl od svého otce ji však neprohýřil na rytířských turnajích. Pokud bychom použili současnou terminologii, řekli bychom, že ji proinvestoval. Mimo jiné i proto se české království stalo významným evropským státem a Praha významnou evropskou metropolí. Za jeho panování došlo i ke zvětšení velikosti jednoho lánu, čili ke snížení daňové tvrdosti. Ke všem daňovým zátěžím přibylo čas od času ve válečných dobách ještě jedno zlo: vybírání tzv. holdů. Středověké právní nazírání chápalo vztah mezi poddanými a vrchností jako dvoustranný: první slouží, druhý ochraňuje. Za placení poddanských úroků měli sedláci právo na feudálech žádat, aby se stavěli na jejich obranu. V časech válek však nebyla vrchnost schopna své závazky plnit. Platby v penězích či naturáliích si pak na poddaných vynucovali ti, kdo příslušný region bezprostředně ovládali. Jakmile vojsko ovládlo kraj, hned začalo vybírat poplatky zvané holdy. Jak se válka převalovala sem a tam, museli poddaní platit v průběhu jediného roku také několika vrchnostem. Daňový mechanizmus, jaký byl popsán v době panování knížete Oldřicha a v dobách následujících, fungoval s jistými úpravami i po vzniku království i po smrti jednoho z posledních Lucemburků Václava IV., tedy v letech, kdy se střídala období panování různých králů s obdobími bezvládí. K částečné změně došlo za panování druhého z Jagellonců, mladého Ludvíka Jagellonského (vládl 1516 až 1525). Český sněm v roce 1517 povolil králi (tehdy jedenáctiletému) na zaplacení dluhů daň podle odhadu statků poddanských i panských zhodnocených definicí zač by spravedlivě stál ten statek. Možnost širokého výkladu definice umožnila nesprávné posouzení a v patách za rozvržením daní šly stížnosti. Sněm, do jehož pravomoci patřilo podle starých privilegií svolování daně z půdy, se znova musel usnést na pozemkové dani majetkové kteráž by slušně v sobě rovnost nesla. Král k tomu ustanovil krajské odhadce, kteří se veřejně dotazovali každého na krajském sněmu zač má všeho statku a zač jeho statek tou dobou stojí. Přesto, že dotazovaní měli přiznávat na svědomí a duši a přítomní krajané potvrdit jejich výpovědi, byla tato technika primitivní a nemohla přinést spolehlivé výsledky. Když k tomu ještě po roce 1526 se rozdělila celková daň rovným dílem na tři stavy, panský, rytířský a městský, vyvolala nespravedlnost stížnosti stavu městského. Daně se špatně scházely a král hledal příjmy v daních nepřímých nebo ve clech, které mohl ukládat sám, bez sněmu. Tyto daně, zvané akcízy, stavové těžce

17 2. POČÁTKY ČESKÝCH KATASTRŮ nesli jako zkracování svých práv. Byli proto ochotni učinit vše, jen aby se daň opět napojila na základ z půdy a došlo k uplatnění jejich svolovacího práva na sněmu. Berní povinnost v těch dobách spočívala v platech nebo odvádění dávky naturální. Daň platili poddaní, vrchnost platila podle počtu poddaných na panství nebo procento z přiznané ceny své držby. Počet poddaných každé vrchnosti byl kontrolován krajským úřadem nebo stavovskými vyslanci a nesprávnosti byly trestány pokutami. Na sněmu zemském v roce 1522 byli zvoleni pro každý kraj 3 komisaři po jednom ze stavu panského, rytířského a měšťanského kteří měli prohlédnout v kraji statky a každého držitele přimět, aby přiznal cenu statku. Do roku 1526 bylo v Čechách sečteno přes sedláků a 338 svobodníků. Subrepartice a vybírání berní bylo v rukou vrchnosti, ve městech pak v rukou magistrátů a ve městech královských a věnných v rukou úřadů podkomořích. Poněkud jiná daňová politika platila na Moravě. Po 160 letech existence monolitního českého státu došlo v roce 1182 ke vzniku Markrabství moravského, které sice tvořilo součást koruny, ale s výjimkou několika základních principů jako obrana země a zahraniční politika nespadalo pod jurisdikci české koruny či českého panovníka. Markrabství moravské tedy mohlo hledat specifický způsob řešení svých problémů. V daňové oblasti této možnosti využilo. Na Moravě se v té době platila daň podle počtu poddaných a podle majetkové jednotky zvané zbrojní kůň (Gildtpferd), která představovala ocenění majetku v hodnotě zlatých. I zde se odhadovalo podle panství a komisaři vyslechli v krajském městě podobně jako v Čechách pány statků. Sněm pak stanovil nové rozdělení zbrojních koní. V roce 1526 nastupují na dalších bezmála 400 let na trůn českých králů Habsburkové. Přinesli do českých zemí své manýry a úřednické zvyklosti, vnesli i svou představu daňové politiky. Bezprostředně po svém nástupu na trůn založil Ferdinand I. Habsburský (vládl 1526 až 1563) nadřízený finanční úřad pro celou monarchii Dvorskou komoru se sídlem ve Vídni. V roce 1527 následovalo založení České královské komory, která představovala něco jako zemské ministerstvo financí. Jejím úkolem bylo podchycovat a mobilizovat všechny královské příjmy, především pak pečovat o zdroj nejmohutnější o regulérní a pravidelné vybírání daně. Velmi rychle se všechny zdroje včetně královského pozemkového majetku ocitly pod strohým úředním dohledem. V roce 1544 král uložil, aby každá usedlost byla bez ohledu na předchozí praktiky nově odhadnuta a z hodnoty usedlosti určen šedesátý díl jako daň vybíraná jednou ročně. Bylo stanoveno přesné rozhraní mezi částkou vybíranou od poddaných a částkou předávanou vrchností dvoru. Poddanský díl se nazýval militare ordinarium a vrchností předávaný díl, vzniklý po odpočtu částky připadající na vlastní režii a naopak po přičtení částky představující vlastní daň z produkční plochy polností obhospodařované vlastní družinou, se nazýval extraordinarium. Jen tak mimochodem: pojem militare vůbec není nepřípadný. Významná část vybraných daní se totiž využívala pro vojenské účely, ať už k obraně zemí a nebo k výbojům, což 17

18 18 * JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY obojí většinou zajišťovali námezdní vojáci žoldnéři. A to je jeden z důvodů, proč tehdejší souhrnné výsledky výběru daní a v podstatě i jejich technické podklady ( katastry ) nebyly veřejně známé a přístupné. Tyto údaje tvořily předmět státního tajemství, protože umožňovaly posoudit ekonomický a tím i vojenský potenciál země. Toto pojetí existovalo až do roku Snahy o kvalitnější a především spravedlivější režim vybírání daní neustávaly. Před sněmem v roce 1571 a znova v roce 1573 šli stavové (nadále budeme raději používat gramaticky neživotného pojetí, takže: šly stavy) tak daleko, že Česká komora podala návrh na zaměření Čech a vybírání daní z přesně definovaných lánů. Dvorská komora však oba návrhy zamítla, mezi jiným s hlavním odůvodněním, že by měření trvalo příliš dlouho. Tento v historii první návrh na zaměření Čech byl jistě předložen velmi správně, poněvadž mohl zajistit dobrý základ pro berní jednotku a předejít dalším pokusnictvím a nezdarům. V pozdějších dobách by určitě v návaznosti na vývoj vědy a technických možností docházelo ke zpřesňování údajů, ale byla by zajištěna kontinuita vývoje měřického katastru. Dvorská komora zavedla sice daň podle výměr pozemků, ale jen poddanských a výměra se určila pouze sečtením dřívějších odhadů lánů. V Čechách se koncem 16. století praktikoval daňový systém osedlostní, v němž platila šlechta podle počtu poddanských osedlostí (usedlostí) na svém panství. Přitom se na půdu nazíralo zvláštním způsobem. Daňová svoboda vrchnosti se přenesla i na její půdu. Půda patřící přímo a výhradně vrchnosti nepodléhala dani, byla svobodná jako její pán. Jak už jsme se dříve zmínili, byla to půda panská neboli dominikální. Půda, která sice patřila také vrchnosti, ale pouze jakýmsi vrchním vlastnictvím a byla osedlá poddanými, tedy půda rustikální, nesla na sobě i nesvobodu poddaného a podléhala dávkám. Toto břemeno zůstalo později na rustikální půdě trvale, i když snad přešla do majetku vrchnosti svedením nebo svérázným vrchnostenským výkladem práva odúmrti. ( Odúmrť neboli kaducita. Majetek zemřelé osoby, který připadá státu, protože ho nenabyl žádný dědic. Zdroj: IBBOTSON, H.: O dědictví. Londýn, asi Fragment, archiv autora.) Za svedení (odnímání) se považovalo připojení poddanské půdy k panským dvorům z jakéhokoli titulu nebo utvoření nových dvorů z ní, zejména byla-li dlouho opuštěna. Odúmrtím se stala vrchnost (podle svého výkladu práva) majitelkou půdy, zemřel-li poddaný bez přímých potomků. Půda patřící témuž svobodnému občanovi (tzn. šlechtici) tvořila panství (dominium), které bylo značně samostatnou správní jednotkou s velikou pravomocí vlastníkovou, zejména proti poddaným. Půda obhospodařovaná poddaným byla zatížena feudální rentou, kterou z ní pobírala vrchnost ve formě roboty, církev v desátkách, panovník ve stanovených dávkách a někdy i vojenští komisaři v kontribucích. Při osedlostní berní soustavě vrchnosti neplatily daň ze své půdy ani ze svých podniků a zařízení na ní vybudovaných. Odváděly pouze částky podle počtu osedlostí na panství, tedy podle užitku z rustikálu. Daň byla i mezi vrchnostmi nespravedlivě rozdělena. Kdo měl více poddaných, a tedy i více osedlostí na panství, měl obyčejně i málo vlastní půdy. Měl proto i malý vlastní výtěžek, ale platil vyšší daň podle vyššího počtu poddaných osedlostí. Kdo měl méně poddaných, měl zpravidla více vlastních nepoplatných pozemků a podniků, měl tedy větší vlastní zisk a platil z malého počtu osedlostí na svém panství menší daně, takže mu zbyla většina užitku získaného ždímáním poddaných. Jak patrno, finanční a daňoví poradci měli již tenkrát o práci postaráno a měli zřejmě i slušné živobytí.

19 2. POČÁTKY ČESKÝCH KATASTRŮ Konec 16. století byl dobou velkého daňového útlaku, na němž nesly vinu i stavy, protože na sněmu svolovaly vysoké daně. Nečinily tak zajisté z lásky ke králi, dbaly především na sebe, neboť se domnívaly, že jim král spíše zaplatí, co mu půjčily na války, bude-li mít z daní vyšší příjmy. Překračování rozumné berní hranice mělo však katastrofální důsledky. Poddaní byli brzy zcela ožebračeni a začali zbíhat z gruntů. Objevovalo se stále více osedlostí pustých a tím se zmenšovala daňová základna. Pusté grunty vrchnost odsvědčovala v přiznáních, že osedlí na mnohých nejsou, a zmocňovala se jich z titulu svedení. Mísila je s vlastní půdou a nestarala se o placení daní z nich. Tak je odnímala rustikálu, který se pak dále zmenšoval. Jiným způsobem zmenšování poplatného rustikálu bylo i skupování pohořelých tzn. vypálených či vyhořelých gruntů vrchnostmi a jejich včleňování do dominikální půdy. V roce 1620 však nejen společenský vývoj, ale i dosavadní praktiky vybírání daní doznaly dramatického zlomu. Tím byly důsledky bitvy na Bílé hoře. V roce 1619 nařídily stavy nový odhad půdy podle hodnoty z prodejů. Zřejmě nezamýšlely těchto odhadů využít pro stanovení kvalitnějších berních pravidel, protože nechtěly, aby se výsledky dostaly na veřejnost a měly se co nejdříve spálit. K tomu však nedošlo, neboť jejich záměr narušila smutná historická událost. Dne 8. listopadu 1620 prohrály české stavy (v podstatě protestantské) a jejich spojenci ve dvouhodinovém dramatu ostudným způsobem bitvu na Bílé hoře. Pár měsíců předtím stavy zvolily na svém sněmu za českého krále zetě anglického krále falckého kurfiřta Fridricha, který vzhledem ke krátkému působení ve funkci si získal označení Fridrich Falcký zimní král (Winterkönig). Po jeho útěku z Čech usoudil i Maxmilián Bavorský, že jeho přítomnost není nutná a jmenoval za svého zástupce (s titulem místodržící ) knížete Karla z Lichtenštejna. O rok později jmenoval místodržícím na Moravě svého přítele kardinála Františka z Dietrichštejna. Jenom na okraj si připomeňme jednu nepříliš známou drobnůstku: ve vojsku Fridricha Falckého působil i jistý francouzský mladík René Descartes. Ne snad, že by na Bílé hoře přímo bojoval, byl členem zásobovacích jednotek (dnes bychom řekli logistických). Jde skutečně o téhož člověka, který vbrzku, většinou pod jménem Cartesius, se stal proslulým materialistickým filosofem, zakladatelem racionalismu (mj. autor slavného výroku Cogito ergo sum Myslím, tedy jsem), ale především z pohledu zaměření této knihy vynikajícím matematikem, autorem nejenom kartézského součinu, ale hlavně kartézských pravoúhlých souřadnic s osami x a y. Výsledky výše zmíněných nových odhadů půdy se dostaly do rukou Lichtenštejnovi, ale nebyly mu moc platné. Zato zcela určitě posloužily úředníkům, kteří zpracovávali přerozdělení hodnot vzniklých konfiskacemi movitého i nemovitého majetku nedůvěryhodných vlastníků. A nešlo jen o 27 českých pánů, rytířů či příslušníků měšťanského stavu, kteří zaplatili za odboj proti císaři vlastním životem, ale i o jejich sympatizanty, kteří se stali objektem konfiskací na základě byť i anonymních udání. Je logické, že nastalá situace vnesla do dosavadních berních praktik řadu nejasností. 19

20 20 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY Lichtenštejn pak přitáhl berní šroub ještě více. Výsledkem bylo další zbíhání z osedlostí a jejich pustnutí. Počet pustých osedlostí na některých panstvích také zvýšilo zcizování poddaných do jiného kraje, kteří v jednom kraji zběhli a přešli do druhého k daňově milosrdnější vrchnosti. Daně vymáhali kromě vrchnosti také vojenští komisaři (pochopitelně, šlo o válečný či poválečný stav), a to podle osedlostí, takže daně platili opět pouze poddaní. Protože všechny daně zatěžovaly výlučně osedlosti, čili rustikál, záleželo velmi na spravedlivém určení rozsahu půdy. Oficiální názor, že jasná a spolehlivá definice osedlosti podati se nemůže, sváděl k nepoctivosti. Daňová osedlostní soustava dospěla tak v roce 1627 k úplnému rozkladu. Potřeba řádného zaměření, které vyžadovala i nepoctivá přiznání a mimořádná zatajování (někde až dvou třetin půdy), byla tady již zcela jasná. Jasná, avšak v té době stále ještě nevykonatelná. Sněm z roku 1627 nechtěl jen tak nakvap rázně odstranit zkrachovanou osedlostní soustavu a usnesl, že se musí zaměřit role všech poddaných, zavést soustava podle nové berní jednotky lánu, tj. plochy, kde by se 60 strychů pražské míry vysíti dalo. Po 50 letech se tedy objevuje znovu snaha zaměřit pozemky v zemi. Změření dokonce nařizuje usnesení sněmu. Zároveň se měly získat výsledky šacuňků dvorů a gruntů podle rejster urburních. Urburními rejstry se míní urbáře, čili soupisy majetků a práv; o nich bude řeč později. Jak vidět, stavy vyloučily z měření dominikální půdu. Půdu rustikální měly změřit vrchnosti. Sněm nezajistil nic, zřejmě proto, že stavy evidentně neměly dostatek dobré vůle. Zřejmě si nepřály, aby spolehlivý soupis vůbec spatřil světlo světa. Vždyť už v době předbělohorské se pokoušely utajit výsledky odhadů podle prodejů. Případné mapování, třeba i ostrůvkovité, by nejenom vneslo jiný náhled na berní politiku, ale při praktickém provádění by se nepochybně rozrostlo na mapování všeobecné. Nebylo však zahájeno ani náznakem. Neprodleně v roce 1628 nařídil sněm nové soupisy, jejichž výsledek požadoval do roka. Bylo to opět kvapné a marné dílo, k němuž vlastně ani nedošlo. Přiznávalo se znovu postaru s odsvědčováním půdy pusté. Tím se dostala berní soustava do další krize. Jako obvykle ji měly zachránit nové neúnosné akcízy. Stavy opět hledaly cestu úniku z těchto daní, neboť na jejich svolování neměly vliv. Od roku 1634 do roku 1638 se projevovala snaha rozdělit daň spravedlivěji alespoň na vrchnosti. Byla zavedena fiktivní berní jednotka effective osedlého, tj. poddaného, který vskutku na gruntu sedí. Vrchnosti přirozeně zneužily této definice a přiznávaly, co chtěly. Sněm tedy určil novou definici effective na gruntu osedlého, který něco osil. Zároveň sněm zakázal sčítání poškozených osedlých a přikázal krajským hejtmanům shlédnutí a sečtení všech poddaných v kraji a určení počtu osedlostí pro každé panství. Král Ferdinand III. (vládl 1637 až 1645) mezitím žádal, aby dřívější nepoctivci byli na základě nových přiznání a porovnání pohnáni k odpovědnosti. Když mu sněm nevyhověl, nařídil sám patentem z roku 1638 vyměření rolí na lány a požádal stavy, aby svolovaly daně podle výměry. Byl to již třetí rozkaz ke zmapování země. Jako všechny předcházející vyzněl naprázdno. Sněm stanovil raději opět novou definici osedlého jako poddaného na gruntu effective osedlého, kterýž dobrý díl na zimu osil. Krátce nato jasněji uložil vrchnosti placení z jednoho každého nyní se nacházejícího effective osedlého, který by tak buď skrze oheň nebo sice jináče na živnosti své zahuben a dokonce zkažen nebyl, nýbrž dobrý díl rolí svých, tj. přinejmenším 4 nebo 5 strychů na zimu zaseto měl. (Mimochodem, milí čtenáři, opravdu rozumíte těm středověkým formulacím definic základu daní?). Jak známo, ani sebepřesnější definice však

21 2. POČÁTKY ČESKÝCH KATASTRŮ nepomohla. Výsledky byly ubohé. Došlo k novým sporům o daně a král si pomáhal akcízy, které začaly zasahovat i šlechtu. Ta hledala znovu nápravu. Krajským hejtmanům bylo uloženo nové shlídnutí poddaných, které však dopadlo žalostně. Odsvědčením vrchností pod pečetí a na svědomí nebo jejich přiznáním pod přísahou klesl počet osedlostí tak, že půl země daně neplatilo. Jak asi vypadalo shlídnutí, ukázalo nejlépe císařské panství poděbradské, kde z dříve uvedených 2763 poddaných jich bylo po shlídnutí vykázáno 42 (slovy čtyřicet dva). Kuriózní bylo i zdůvodnění rozdílů Českou komorou Dvorské komoře, ve kterém se vysvětlovala skutečnost, že je nutno počítat několik poddaných za jednoho, protože jsou chudí a daně těžké. Jak je vidět, rozklad dosahoval vrcholu a muselo dojít konečně k ráznému rozhodnutí. Ale o tom až později. VLIV KOLONIZACE POHRANIČÍ Vraťme se zpět proti toku dějin až do dob panování knížete Vladislava II. (vládl 1140 až 1171). V Čechách bylo tehdy mnoho neobsazené půdy, především v okrajových částech země. Na Moravě a ve Slezsku k tomu později přistoupila ještě ta okolnost, že některé kraje byly zpustošeny a vylidněny v důsledku tatarského vpádu v roce Někdy v polovině 12. století začal kníže zvát do země německé kolonisty, tedy německé sedláky ochotné pracovat ve zcela nových podmínkách. V té době šlo o ojedinělé akce menšího rozsahu. Kolonizační vrchol pak spadá do doby panování krále Přemysla II. Otakara, tedy zhruba o sto let později. Jak Vladislav II. tak i Přemysl II. Otakar chtěli docílit zvýšení příjmů z daní, což bylo tím naléhavější, že v té době někdejší forma naturální renty začala přecházet do formy renty peněžní. Vedle hospodářských výsledků měla kolonizace i závažné následky právní a národnostní a kladla značné nároky na organizační schopnosti. Založení vsi při kolonizaci a úkony s tím nezbytně spojené obstarával lokátor (dnes bychom ho zařadili mezi podnikatele), který byl svou původní profesí školený zeměměřič. Jeho činnost zahrnovala i technické provedení osídlení a úpravu právních poměrů nových osadníků. Lokátor získal osoby, ochotné s ním odejít do nových sídel, převzal od majitele půdu a rozměřil ji na určitý počet lánů orných i neorných, stanovil zhruba velikost zastavění, vymezil místa pro pastviny, lesy i cesty a sjednal smlouvu o úpravě povinností (platů a dávek), které osadníci měli k feudálovi, na jehož pozemcích ves vznikla. Noví osídlenci nejprve museli složit zákupní poplatek, pak obdrželi prostřednictvím lokátorů pozemky k výstavbě osídlení i k obdělávání a na čas ( po dobu zabydlení ) byli osvobozeni od naturálních či finančních břemen. Teprve potom se, stejně jako starousedlíci, stali pravidelnými daňovými poplatníky. Že měření bylo při kolonizaci zjevem zcela obvyklým a příslušelo lokátorovi, můžeme vidět např. v listině z roku 1291, ve které královna Jitka, manželka Václava II. (vládl 1278 až 1304), postoupila svému služebníku Rudlinovi ke kolonizování Lysou nad Labem s výslovným nařízením, aby pozemky kolonistům propůjčené, provazcem na lány rozměřil, jak to vůbec činívá lokátor [6]. Jelikož byl dostatek půdy ke kolonizování, k přesné výměře lánů se příliš nepřihlíželo. Ostatně tehdejší měřické prostředky (provazec funiculus) neumožňovaly slušnou přesnost a navíc výměra lánů byla nestejná, neboť se lišila jak z hlediska času, tak i z hlediska místa v knížectví či království. 21

22 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY Na tomto místě je potřeba si připomenout jednu závažnou okolnost. Měřické činnosti zajišťované lokátorem vůbec nesouvisely s tvorbou technického podkladu mapy jakožto exaktní pomůcky k předpisu daní. Lokátorovu činnost bychom podle dnešní terminologie nazvali spíše vytyčováním hranic pozemků či obvodu zastavění než jejich zaměřováním. K tvorbě map pro daňové účely bylo v těch dobách ještě hodně daleko. Za svou práci dostal lokátor odměnu značně vysokou: největší statek ve vsi, trvale osvobozený od všech poplatků a spojený s rychtářstvím, tj. nižší soudní a policejní pravomocí nad celou obcí. V roce epizod, která ač v evropském měřítku pouhá drobnost na 300 let změnila chod českých dějin, byla již zmíněná bitva na Bílé hoře. Touto bitvou skončila první, česká fáze války. Následovala falcká fáze, dánská fáze a konečně švédská fáze, vracející se jakoby jedním hrotem bumerangu opět do českých zemí. Tato fáze mimo jiné znamenala i vyplenění královského hradu Karlštejna a loupež proslulých rudolfinských sbírek z Pražského hradu. Jako obvykle nejvíce doplatili na válku ti nejprostší. Uvádí se, že v těch dobách odevzdávali sedláci až 74 % svého hrubého výnosu v podobě kontribucí, renty, církevního desátku a holdu; pouze 24 % toho, co vyrobili, zbývalo na živobytí rodiny, ale hlavně k reprodukci výroby (osivo, sadba, doplnění stáda a hejna a podobně). Souhrnné daňové břemeno bylo rozděleno následovně: zhruba 55 % daní patřilo státu, tedy králi, 41 % vrchnosti a přibližně 4 % církvi (po bitvě na Bílé hoře pochopitelně katolické). Navíc sedláci odevzdávali ročně asi 150 dnů bezplatné robotní práce. Po vestfálském míru se země dotčené válkou těžce vzpamatovávaly z utrpěných škod, z nichž nejtěžší škodou byly lidské oběti. Různé prameny uvádějí různou výši lidských ztrát, zpravidla se odhady pohybují od 30 % do 60 % původního stavu obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska. Přitom na významně sníženém počtu rolnického obyvatelstva ležela podstatná část daňové zátěže. Vrchnost přispívala do státního rozpočtu pouze daněmi z extraordinaria, a to občas a v podstatě podle vlastního uvážení. Přirozeně tím klesal daňový příjem dvora. Česká komora si evidentně hověla v pozici mrtvého brouka a na výrazné změně neměla žádný zájem. Na konci třicetileté války zůstalo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku množství opuštěných a vyhořelých usedlostí, jejichž zemědělské a lesní pozemky si šlechta ochotně a bez skrupulí zapojovala do svých panství. Navíc šlo z větší části o šlechtu nečeskou, cizí, která RUSTIKÁLNÍ KATASTR 1618 začala třicetiletá válka. V Čechách poněkud svérázně: vyhozením místodržících Slavaty a Martinice s písařem Fabriciem z oken dvorské kanceláře. Jednou z jejích

23 3. RUSTIKÁLNÍ KATASTR svůj majetek získala na podkladě výsledků konfiskací majetků české šlechty po bitvě na Bílé hoře, čili v podstatě darem. Stát, tzn. král či koruna, nemohl uplatňovat zvykové právo odúmrti, neboť v té době pro to nebyly připraveny právní předpoklady a nebyla vytvořena ani dostatečně účinná výkonná moc a vymahatelnost práva. Do daňové problematiky zasáhl sám král Ferdinand III. Začal totiž znovu ukládat daně bez sněmu a tím konečně rozhýbal staleté zvyklosti. PRVNÍ BERNÍ RULA Stavy sice slíbily rozvrhnout daně podle skutečného stavu poddaných a podle bohatství a plochy krajů, jenže jim opět chybělo řádné zjištění výměry pozemků zaměřením a jejich spravedlivé ocenění. Věc zdánlivě vyřešil sněm z roku 1652, který zvolil hlavní komisi s plnými mocemi i pro dobu, kdy sněm nebude zasedat. Zároveň nařídil sestavit nové krajské seznamy poplatníků podle nových přiznávacích listů. Ty měly přezkoumat stavovské vizitační (shledávací) komise při tzv. jenerální vizitaci (dnes bychom řekli při úplné přehlídce ) a zjišťovat statek od statku a panství od panství počet poddaných a jejich platební schopnost a kromě toho očitě shlédnout všechna pole a přepočítat dobytek. Měly se zvlášť uvádět pusté grunty, aby král mohl uplatnit právo odúmrti, a dále uvádět, kolik korců rolí poddaný osívá na podzim a kolik na jaře. Odhad podle korců nebyl také spolehlivý. Korec byla jen přibližná plocha, na níž se vysel korec žita. Někde se používal při měření výsevku korec vrchovatý, jinde zase sháněný, na vrchu zarovnaný. Existovaly také místní korce. Ale přesto je nutno pozitivně hodnotit skutečnost, že se začala projevovat snaha o systémové řešení daňové problematiky. Sněm také uložil, aby komise vytvořila podle výsledků šetření nové berní jednotky osedlosti a definoval skutečného ( effective ) osedlého jako hospodáře na gruntu osedlého, který přes polovici svých rolí vskutku osívá a vrchnosti své robotuje robotou potažní. Skutečné osedlosti tedy byly lány orné půdy podle místních poměrů různě rozsáhlé. Daňový základ závisel však nejen na jejich výměře, ale i na pracovní kapacitě hospodářově. Dobře myšlené dílo, již trochu zabezpečené jednotnou organizací v artikulích sněmovních, ztratilo hodně na hodnotě tím, že vizitační komise nemohla důsledně plnit své povinnosti pro naprostý nedostatek času. Zřejmě většinou přebírala údaje z urbářů a dokonce pravděpodobně i od vrchnostenských úředníků. Z časových důvodů se zřejmě vyšetřily jen do očí bijící nesrovnalosti, ale na lepší výsledek jí sotva mohl zbýt časový prostor. V komisích také mnohdy zasedaly osoby, které vůbec nerozuměly hospodářství, takže na výsledcích se podíleli i špatní informátoři. Výsledky prací sestavila komise podle panství, statků a královských měst, takže tvořily jakési dílčí role katastry. Pro oblasti krajů se pak vyhotovily přehledy, hlavní extrakt a generální extrakt. V roce 1654 tedy spatřila světlo světa První berní rula (též rola) neboli První rustikální katastr (též Catastrum rollare, Militare ordinarium, Steuerrrolle 1650, Rustical- grundsteuer). Poprvé v historii se setkáváme s pojmem katastr s pochopitelným doplňkem, koho se týká, tedy s pojmem katastr rustikální. Kromě poddaných sedláků byly dani podrobeny i pozemky ostatních obyčejných poplatníků jako farářů, měšťanů, svobodníků, mlynářů apod. Veškerá 23

24 24 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY půda byla rozdělena na dvě kategorie: na půdu ornou a půdu neobdělávanou. Výměra byla udána ve strychách. Jakost půdy měla tři třídy: dobrá, prostřední a špatná půda. První berní rula jako výsledek jenerální vizitace byla už neodkladným opatřením berní správy, aby se jednou dozvěděla, kolik má každé panství poddaných, jaká je rozloha nesvobodné zdanitelné půdy a která je to půda. Vrchnosti ve svých přiznáních rády šidily a poplatnou půdu připojovaly do té doby ke své jako svobodnou. Po roce 1654, tj. po založení První berní ruly to již nebylo možné. Tímto rokem totiž vnesla První berní rula do berního režimu pro věky příští právní charakter půdy: půda zapsaná v berní rule (či v jejím nástupci) byla nadále trvale nesvobodná a zdanitelná a nemohla být z evidence vyňata (např. do půdního fondu dominikální půdy) jinak než koupí s patřičným daňovým odvodem ve prospěch státu. Mezitím na Moravě daňové podklady podle zbrojních koní měly podobný osud jako osedlostní podklady v Čechách. Moravský sněm konečně rozhodl v roce 1655 o změně dosavadní berní jednotky na berní lán. Nová jednotka se zavedla pro přiznání rolí a vinohradů. Lán tedy byl něco podobného jako v Čechách osedlost a měl různou výměru podle třech bonitních tříd, přibližně 70, 100 a 142 korců. Komise měly i zde zhlédnout pozemky a panství na místě a určit bonitní třídu. Kromě toho měly jít dům od domu porovnávat přiznání a zápisy v urbářích. V každé vsi měly vyměřit pole. V tom se na Moravě šlo dál než v Čechách. Výsledek je znám jako lánová vizitace a má asi stejnou hodnotu jako v Čechách berní rula. Pozdější lánové rejstříky jsou prvním rustikálním katastrem moravským. Stejně jako První berní rula v Čechách i on před kritikou neobstál a zrál k nové revizi jako v Čechách. Výsledek poměrně rozsáhlé práce, od níž se očekávala dokonalá náprava, nemohl obstát před oprávněnými stížnostmi již proto, že to bylo dílo pořízené na svůj rozsah ve značné časové nouzi. Proto v Čechách uložila komise zvláštnímu výboru revizitaci zcela zánovní berní ruly. Výsledek však rovněž nebyl valný. Nejvyšší berníci, kteří byli členy výboru, se brzy přesvědčili, že důkladné zjednání nápravy je nad jejich síly i možnosti a vyhnuli se nesnadnému úkolu výmluvou, že nelze najít spravedlivou definici osedlého a že ani rozdělení podle lánů nepomůže. Berní rula vcelku zachycovala stav rustikální půdy a byla podkladem i jiných daní a dávek z výdělků poddaného. Umožnila berní správě určitou stabilizaci daňového základu a sledování změn v rozsahu rustikální půdy. Pro správné rozvržení daně podle hodnoty osedlostí jí však chyběla rovnoměrnost v osedlostech. Přesto lze založení katastru s přihlédnutím ke značné soupisové podrobnosti považovat za začátek přímočarého a nezastavitelného vývoje, jenž směřoval ke katastru založenému především na spolehlivé mapě celého území a na soupisu všech pozemků. K tomu je ještě potřeba zabezpečit jednu důležitou okolnost: připuštění a řešení stížností. Ty budou trvat tak dlouho, dokud jejich příčina nepřesnost z katastrálních podkladů nevymizí. Proti zápisům v první berní rule se velmi brzy objevilo mnoho stížností. Stěžovaly si a to většinou oprávněně především vrchnosti na vysoký počet osedlých. Vymohly si, že se mohly vydávat z ruly výtahy s odůvodněním, proč se někde zvýšil počet osedlých proti dřívějšku. Osedlý byl pak nejčastějším předmětem stížností. Z toho důvodu se v roce 1655 objevuje názor, že osedlost lze založit na výměře. Pochopitelně nikoli na výměře, jak ji známe dnes, čili na velikosti plochy pozemku vyjádřené v technických plošných

25 3. RUSTIKÁLNÍ KATASTR jednotkách, v současné době metrických. Za základ se měla vzít výměra zjištěná v první berní rule výsevkem jen na ornou půdu. Jednotka osedlý měla mít 70 korců z půdy přiznané v berní rule. Připomeňme si, že korec je vlastně objemová jednotka a svůj plošný význam získal z určení, kolik půdy bylo možno osít množstvím žita obsaženého v jednom korci. Nápravu měla přinést nová shlédnutí, při nichž se půda dělila do tříd: 1. dobrá půda, 2. prostřední, 3. neúrodná. Sněm schválil revizi berní ruly v roce 1666, nařídil tzv. jenerální revizitaci, ale již v roce 1669 ji zastavil jako příliš nákladnou, nejistou a novotu nebezpečnou i nebývalou. Na Moravě se postupovalo obdobně, avšak s větším úspěchem. Moravské stavy se v roce 1669 usnesly na generální revizitaci, která trvala 10 let. Jejím výsledkem měl být daňový systém bohulibé rovnosti se správnými podklady, které jsou známy pod názvem lánské rejstříky, někdy též lánové rejstříky. Role a vinohrady byly rozděleny do třech tříd, kromě toho byla uložena kontribuce 30 krejcarů na každý komín. Proti první vizitaci se však mnoho nezměnilo. DRUHÁ BERNÍ RULA Přes značný nárůst oprávněných stížností v Čechách k nápravě nedocházelo. Všechna tíže nespravedlivého zdanění doléhala dále především na poddaného. Vysoké daně jej stále více zbídačovaly, jeho role chátraly, neboť poddaný stále z nich nechával větší díl ležet ladem a při vyvrcholení bídy zběhl jako již i v minulých obdobích z gruntu. Tak klesal počet poddaných na panstvích a vrchnosti stále častěji žádaly o revizitaci, většinou úspěšně, pochopitelně na úkor berní. Ke zlepšení daňové situace došlo poté, co se do věci razantně vložil hrabě Kinský. Ten prosadil dvě reformy, první v roce 1683, druhou v roce Jako člen komise pro daňovou reformu vycházel z výměry půdy, tedy ze základu, jehož přesnost v berní rule byla sice nevalná, ale byla alespoň jednotná. V první berní reformě v roce 1683 upravil základní berní jednotky osedlosti s přihlédnutím k výnosnosti. Zavedl pro stanovení osedlosti limity: divizor zemský a divizory krajské. Maximální divizor zemský měl 90 korců. Minimální divizory krajské byly určovány vydělením výměry role z roku 1654 v celém kraji počtem osedlostí v kraji. Velikost osedlosti v kraji se pak směla pohybovat jen v mezích minimálního krajského divizoru a maximálního zemského divizoru. Kde osedlost na panství překračovala maximální divizor 90, určil se počet osedlostí nově dělením celkové výměry rustikální půdy na panství divizorem 90, takže se počet osedlostí a tím i daň zvýšily. Kde velikost osedlosti na panství klesla pod minimální krajský divizor, dělila se výměra rustikální půdy na panství krajským divizorem, takže výsledkem byl menší počet osedlostí na panství, a tedy menší daňová povinnost. Kinský tak odstranil výstřelky v přetížení i v neoprávněné mírnosti ocenění osedlostí. Rulu zlepšil ještě v roce 1684 druhou berní reformou, spočívající v započítávání pustých rolí jen poloviční výměrou. Takto upravená berní rula z roku 1684 je známa pod názvem Druhá berní rula neboli Druhý rustikální katastr. Kinského reformy poněkud uklidnily poplatníky, počet 25

26 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY stížností poklesl, ale zlepšení bylo jen částečné. Došlo k odstranění největších křiklavostí, zůstalo však ještě mnoho nespravedlností. Ty se projevily při dalším užívání daňového základu. Kontribuce stále prudce rostly, daň se krutě vymáhala a celá země byla vysávána. Jelikož berní rula byla podkladem pro všechny přímé daně, začala daňová tíha sama ukazovat, kde je odhad nespravedlivý a neúnosný. Kdo měl neoprávněně, třeba i omylem, vysoko odhadnutou výměru půdy, byl v krátké době daněmi úplně zničen. Mimořádně silná a téměř nesnesitelná daňová zátěž a nespravedlnost v jejím rozložení byly příčinami projevů nespokojenosti rolnictva, vyúsťujícími až do selských bouří a povstání, zpravidla krvavě potlačených. Další pokus o přesné změření Čech byl učiněn v roce Důvodem byla další snaha o nápravu daňových podkladů pro vybírání daní z pozemků. Z podnětu vlády byla zřízena vysoká deputace, která měla především prozkoumat přiznání vrchnostenské a poddanské půdy (fasse). Zajímavou a poněkud překvapující skutečností je to, že se zkoumání začalo zabývat také půdou panskou. Deputace připravila jenerální vizitaci, podobnou té z roku 1666, velkých výsledků však nedocílila. S odložením vizitace souhlasil i král Josef I. (vládl 1657 až 1705), trval však na tom, aby stavy i nadále připravovaly reformu, a přislíbil, že po válce dá Čechy svými inženýry přesně vyměřit, čímž by byl přesně stanoven rozsah berní půdy. Král však nedovedl své příkazy prosadit a na naléhání stavů se zase spokojil s rektifikací 26 Obr. 3 Habsburská monarchie v letech 1526 až Převzato z literatury [9]

27 3. RUSTIKÁLNÍ KATASTR (opravou) dosavadního katastru. Z tohoto čtvrtého a opět neuskutečněného rozhodnutí o přesném mapování i z předcházejících neúspěšných snah o mapování země již bylo jasné, že k mapování musí jednou dojít. Lze je pouze odsunovat na pozdější dobu, čímž se jeho naléhavost jenom zvyšuje, neboť se vývojem přidružují nové a nové důvody, které si mapování vynucují stále důrazněji. Z celé historie mapování země je vidět, že potřeba mapování byla dávno známa a že nešlo o tápání a hledání jádra věci. Spíše se zdá, že z postranních zájmů se úmyslně obcházela přímá cesta spolehlivého stanovení výměr odborným změřením. Soustavné zaměření mělo v sobě i nebezpečí, že se při něm nebude možno vyhýbat svobodné půdě, která se bude muset zaměřit stejně jako půda nesvobodná. Vrchnost spatřovala zárodek nebezpečí v tom, že se obojí půda bude stejně posuzovat, a to jak z hlediska daňového, tak i z hlediska právního charakteru vůbec. Kromě toho chaos a nejasnost v daňových podkladech, která sice ztěžovala situaci berní správě, mohla být naopak často vhod druhé straně rozhodujícím poplatníkům, třebaže mnohý z poddaných na ni zahynul. POSTAVENÍ A ÚLOHA ZEMĚMĚŘIČŮ V PRŮBĚHU STALETÍ Zeměměřická profese je stejně stará jako sama civilizace. Připomeňme třeba vysokou geometrickou přesnost egyptských pyramid, až neuvěřitelně propracovanou řeckou či římskou geometrii (geometrie = zeměměřictví) prakticky doloženou obrovskými stavbami prostorovými či liniovými (kolosea, akvadukty a mnohé další), dálkové plavby Féničanů či Vikingů s primitivní astronomicko-geodetickou navigací, pyramidy i jiné stavby mayské či incké kultury, evokující svou orientací rovněž astronomicko-geodetické zájmy. Podle tradice znal v Čechách umění vyměřovat pole již poustevník Ivan, žijící v době panování Boleslava II. (vládl 967 až 998). První historicky doložené údaje o činnosti zeměměřičů v českých zemích se vztahují k roku 1022, kdy se připomíná jakési vyměřování vesnic za účelem správného odvádění daní z polností (aratury). Zeměměřiče (geometrici) připomíná také Kosmas (?, zemř. 1125) ve své kronice. Ve 12. až 15. století byla činnost zeměměřičů spojena s budováním hradů a hrazených prostorů podle západních vzorů. Prvním předpokladem pro stavbu hradu byla volba místa přírodou chráněného a těžce dostupného. Tehdejší zeměměřič musel zejména vybírat takové místo, aby přístup k hradbám byl na větší části jejich obvodu buď znemožněn nebo velmi znesnadněn. Cestu k hradu musel volit tak, aby byla v dlouhé a stoupající serpentině, a vždy tak, aby útočník po ní postupující byl k hradbám obrácen pravou stranou. Způsob stavby hradů a hrazených prostorů dává představu o tom, jaké zeměměřické úkoly bylo nutno zdolávat a že tyto úkoly nebyly jednoduché. Svědčí to o tom, že je řešili zkušení a v některých případech specializovaní odborníci. Hrady v českých zemích jsou dokladem dovednosti, s jakou byly prováděny zeměměřické úkony spojené s jejich stavbou. 27

28 28 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY Ve 13. a především ve 14. století se otevřelo široké pole pro uplatnění zeměměřických činností. Příčinou byla kolonizace neobsazené půdy. O úloze a postavení zeměměřičů v této etapě jsme hovořili v jedné z předchozích podkapitol. První česká a moravská města moderního členění vznikla za panování Přemysla II. Otakara a později za panování Václava II., částečně i Václava III. (vládl 1305 až 1306). Již sám fakt, že vnitřní uspořádání města a jeho vybavení budovami sloužícími speciálním účelům (masné krámy, lázně, později špitály, školy apod.) vyžadovalo větší a složitější půdorys než vesnice, i skutečnost, že město muselo být obehnáno hradbami, ukazuje, že zeměměřické umění tam bylo postaveno před úkoly mnohem náročnější, než jaké na ně kladla vesnická kolonizace. S tím je spojeno i větší hodnocení postavení zeměměřiče ve společnosti. Při vytyčování půdorysu města bylo v daných poměrech dodržováno určité schéma. Středem města bylo obdélníkové nebo čtvercové náměstí, kterým procházela hlavní komunikace vedoucí od brány na jednom konci města k bráně na druhém konci. Z náměstí vycházely ulice buď jen v rozích nebo i mezi nimi, kolmo k jeho stranám a protínaly se rovněž kolmo s ulicemi příčnými. Tím vznikal buď šachovnicový nebo čtvercový půdorys města, jehož jednotlivá pole zaujímaly bloky městských domů. Příkladem města se šachovnicovým půdorysem je Bruntál, příkladem města s čtvercovým půdorysem České Budějovice. Kolonizační proud nesměřoval jen k zakládání nových vsí a měst, ale zaměřoval se také na naleziště drahých kovů, především zlata a stříbra. Dolování vyžadovalo řadu zeměměřických úkonů jak na povrchu, tak i pod zemí. Prostor těžebních míst musel být podle určitých zásad přesně rozměřen. Tyto činnosti byly značně složité, a proto vyžadovaly specializované odborné síly, takže brzy došlo k jistému oddělení důlních měřičů od měřičů ostatních. Pro dějiny zeměměřičů a zeměměřictví má značný význam věta uvedená v Měřickém spise Tadeáše Hájka z Hájku, kterou Přemysl II. Otakar stanovil, aby byli zvláštní ouředníci, kteří by měřili a aby měli přísahu na to zvláště vydanou. Podle toho tedy zeměměřiči od té doby vystupovali jako instituce utvořená z jedinců, ve svém oboru specializovaných a vykonávajících práce, k jejichž správnosti a poctivosti byli zavázáni přísahou. Ustanovení o nich nejspíše souvisí se zřízením desek (desk) zemských, které byly založeny v posledním roce vlády Přemysla II. Otakara. Přísežní měřiči zemští prosluli při pracích pro zemské desky svými odbornými výkony. Podrobněji o zemských deskách pojednáme v samostatné kapitole. Vedle zeměměřičů, ustanovených ke speciálním úkonům, konaly zeměměřické práce i jiné osoby, jež si při svém původním povolání získaly potřebné zeměměřické vědomosti, tedy lokátoři, lesníci, rybnikáři apod. Další úkoly přinášela zeměměřičům výstavba zařízení sloužících k využití vodní energie, jezy a náhony přivádějící vodu na kola mlýnů, hamrů, pil, brusíren a jiných zařízení. Z doby panování Karla IV. je třeba zaznamenat jednu skutečnost rozšiřující působení zeměměřičů. Již v roce 1340 zřídil tento panovník, ještě jako spoluvladař svého otce Jana Lucemburského, sbor přísežných mlynářů zemských. Úkolem tohoto sboru byl zprvu jen dohled na předepsanou výšku jezů, časem však z tohoto základu vznikla instituce, jejíž kompetence se vztahovaly na nejrůznější vodoprávní otázky, jejichž řešení kladlo značné nároky i na zběhlost v zeměměřických činnostech. Nabízí se otázka, proč všechny tyto druhy zeměměřických činností jsou zmiňovány v publikaci o českých katastrech. Odpověď je jednoduchá: všechny tyto činnosti snad až na činnost měřičů v hlubinných dolech se dříve nebo později projevily v obsahu katastrů, ať už se jmenovaly jakkoli.

29 4. MOUDRÁ PANOVNICE A JEJÍ KATASTR 4. MOUDRÁ PANOVNICE A JEJÍ KATASTR Již začátkem 18. století bylo zjevné, že dosavadní výpočet daně nezaručuje výhodný způsob získávání daní. Úpravou daně se české stavy začaly zabývat v roce 1706 na zemském sněmu Království českého, na kterém bylo doporučeno zahrnout do přiznání i půdu dominikální, což bylo pro tehdejší myšlení vrchnosti neslýchanou věcí. Přiznání dominikální půdy mělo být dodatkem k rustikálnímu katastru z roku Usnesením sněmu v roce 1711 byla zvolena jedenáctičlenná rektifikační komise, která zahájila činnost roku Komise měla provést přiznávku veškeré půdy rustikální i dominikální. Vláda sice již v roce 1713 prosadila vrchnostenská přiznání, ale v instrukci pro vizitaci z roku 1714 se vymluvila, že přiznání nejsou určena pro kontribuce, nýbrž mají sloužit jen k dokonalejšímu vymezení hranic mezi dominikálem a rustikálem. Vrchnosti měly udat u dominikálu rozsah plodné půdy podle kultur a jakosti pro každý dvůr a podávat přiznání také za rustikál, v nichž měly především uvést jména hospodářů podle zápisů v první berní rule a výměru a jakost polí a luk. Přiznání pro rustikál bylo velmi podrobné. Obsahovalo i důležité prohlášení o tom, zda byly určité pozemky vrchností svedeny před rokem 1654, tedy před rokem rozhodujícím o daňové povinnosti, nebo po něm. U obou přiznání, tedy dominikálního i rustikálního, bylo nutno neexistenci spolehlivé mapy, ze které by bylo možno pouhým nahlédnutím získat mnoho informací, nahradit podrobným a pracným popisem. U každého pozemku se kromě plochy uváděly i názvy polních tratí rozčleněných do nejmenších podrobností ve snaze blíže a spolehlivěji topograficky určit každý polní a luční pozemek. Tak bohatý a důkladně zpracovaný názvoslovný materiál neposkytl již žádný z pozdějších katastrů. I dnes by byl velmi cenným pramenem ke studijnímu i praktickému využití. Přiznání se zkoumala, vracela k doplnění a nové dílo se bralo velmi vážně. Stavy, mající právo svolovat daně z půdy, se cítily ohroženy ve svých privilegiích, neboť král Karel VI. (vládl 1711 až 1740) začal z nouze, především časové, předepisovat daně svými patenty. Proto stavy podporovaly nové dílo jako pomoc proti nenáviděným akcízům. Paradoxní je, že se nevědomky dostávaly do situace potřebující přesné zjištění rozlohy a jakosti veškeré půdy v zemi na podkladě zaměření. Důkladná přiznání si vyžádala mnoho času. V podrobnostech byly komise nuceny použít služeb svých zeměměřičů. Je třeba podotknout, že tehdejší měření polohopisu bylo velmi primitivní. K určení směrů na příslušný bod se používalo průzorů položených na měřickém stole, k určení délek již zmíněných provazců nebo podobných jednoduchých pomůcek. Na 29

30 30 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY papír napnutý na měřickém stole se hned v terénu zakreslovaly směry a délky. Výsledky, zjištěné především při vyšetřování komisí a očité vizitaci, měly mít dopad i na vrchnosti, které obhospodařovaly svedenou rustikální půdu. Šlo především o to, zda vrchnost u této tzv. svedené půdy plní všechny povinnosti týkající se poddanských břemen. K očité vizitaci došlo teprve roku 1715 a trvala až do roku Byla velmi podrobná a nákladná. Rostoucí výše nákladů ale neohrozila postup prací a dílo bylo důsledně dovedeno až do konce. Jako již po mnohokráte však vynaložená práce a spotřebované prostředky se poněkud minuly s hodnotou výsledku. Hrubý, špatný, a tedy nereálný podklad bez měřického základu mapy nemůže stanovit spolehlivé hodnoty výsledku. O pečlivosti a důkladnosti zpracování svědčí i kontrolní akce ověřující správnost postupu určení daní. Jednou z těchto akcí byla tzv. berounská zkouška. V roce 1721 byl v berounském kraji zpracován sebraný materiál a byl podroben na tehdejší dobu důkladné analýze. Při této zkoušce se vycházelo z berní osedlosti o 80 korcích dobrých polí s příslušenstvím dalších pozemků jiných druhů a s hrubým výtěžkem 500 zlatých jako novým divizorem (o pojmu divizor jsme hovořili dříve). Byla to jen pomyslná osedlost jako daňová jednotka, z níž se platila jednotná částka, např. 50 zlatých. Pak se určil hrubý výtěžek na všech poddanských gruntech v kraji. Hrubý výtěžek rustikálu z celého kraje v penězích dělený divizorem 500 dal počet osedlostí; tento počet byl o více než jednu třetinu menší než jejich dosavadní počet. Toto pečlivější a tedy spravedlivější ohodnocení gruntů ukázalo, jak byl rustikál daněmi přetížen. Další zkoušky vedly k novým zkušenostem v kraji boleslavském. Při nich se divizor 500 zlatých (z 80 korců) většinou neměnil. V příznivých podmínkách se mohl divizor snížit na 400 zlatých, aby se tak zvětšil počet osedlostí (a tím i daňový základ) dělením výměry panství divizorem 400, a ve špatných poměrech zvýšit na 550 zlatých, aby se zmenšil počet berních osedlostí. Z pozdějšího hlediska bychom tyto snahy mohli označit jako pokusy o primitivní bonitaci pozemků. Císař Karel VI., panovník Svaté říše římské národa německého (o tomto názvu bude později ještě řeč), poslední Habsburk v mužské linii, se již smířil s tím, že nebude mít mužského potomka. Dlouhá léta se snažil eliminovat snahy svých odpůrců z jiných panovnických rodů o obsazení funkce panovníka poté, co nastane jeho čas. Stálo ho mnoho úsilí, ale i ústupků v podobě postoupení některých částí říše, aby docílil souhlasu se změnou dosavadní posloupnosti vlády nad říší. Ta měla přecházet v prvé řadě na mužské potomky podle zásady tzv. primogenitury čili prvorozenectví (nejstarší syn dědí). Pokud by mužský následník chyběl, mělo legitimně nastoupit ženské potomstvo. Ale jaké? Karlovy dcery? Nebo dcery Josefa I. či Leopolda I.? V každém případě vladařská koruna na hlavě ženy byla v té době něco neobyčejného. Navíc charta říšskoněmecké říše korunovaci ženy na

31 4. MOUDRÁ PANOVNICE A JEJÍ KATASTR císaře výslovně zapovídala. V Evropě se sice vzácně stávaly panovnicemi i ženy (např. anglická královna Alžběta), ale šlo o výjimku potvrzující pravidlo. Proto také Marie Terezie nikdy nebyla císařovnou; římským císařem se stal nejprve její příbuzný, bavorský kurfiřt Karel VII., a poté manžel Marie Terezie František I. Lotrinský. Aby se Marie Terezie mohla stát panovnicí, bylo potřeba souhlasu všech zemských sněmů monarchie a dokonce požehnání papeže. Karlu VI. se podařilo splnit vše, co bylo potřeba. Tak se zrodila tzv. pragmatická sankce, na jejímž základě po smrti císaře Karla VI. převzala vládu nad říší v roce 1740 půvabná princezna Marie Terezie I. Později byla korunována na arcivévodkyni rakouskou, královnu uherskou a od roku 1743 i královnu českou (vládla 1740 až 1780). PRVNÍ TEREZIÁNSKÝ KATASTR RUSTIKÁLNÍ Takže tedy v roce 1740 nastoupila na trůn princezna Marie Terezie Valpurga Amálie Kristina jako Marie Terezie I. [11]. V době nástupu vlády jí bylo 23 a půl roku a byla (již počtvrté) těhotná. Jako první žena, která se kdy ocitla na habsburském trůnu, vzala žezlo do rukou s odhodlaností a heroismem, hodným obdivu [10]. Začala vládnout v době, kdy říše byla prakticky na všech stranách ve válce. Od počátku panování musela řešit jeden vojenský konflikt za druhým a na normální úřadování jí zbývalo jenom málo času. O síle a velikosti její osobnosti však svědčí skutečnost, že přes namáhavé strategické vedení válek stihla zajistit několik zásadních reforem, z nichž zřejmě nejvýznamnější jsou tzv. tereziánské správní reformy. Jejich podstatou byla centralizace a byrokratizace s cílem dosáhnout větší efektivity veřejné správy. Politická správa byla oddělena od soudnictví a byla spojena se správou finanční. Zemské a krajské úřady byly vymaněny z vlivu stavů a obsazeny odborně vzdělanými, státem placenými a jen státu odpovědnými úředníky. A nejen to. Marie Terezie I. rázně vyřešila i další personální otázky. Hned po nástupu na trůn vyměnila celé obsazení říšské rady, jejíž průměrný věk přesahoval 71 let, za mladší, odborně kvalifikované sympatizanty. Vyměnila i většinu generality, neboť byla přesvědčena, že dosavadní senilní vojevůdci jsou odpovědni za hromadící se vojenské prohry. V prvních letech vládnutí Marie Terezie prosadila i další zásadní reformu povinnou školní docházku. Jenom na řešení katastrální problematiky jí prostě už nezbýval čas. Práce na katastrálních reformách začaly probíhat již za panování jejího otce Karla VI. a panovnice sama o ně v podstatě neprojevovala zájem. V roce 1747 podepsala výsledky třetí berní ruly, čímž stanovila její závaznost. Na její počest byl operát nazván První tereziánský katastr rustikální, někdy též jako Rekalkulovaná rula. Operát vstoupil v platnost dnem a nahradil jak předchozí berní rulu, tak i moravské lánové rejstříky, neboť již předtím Marie Terezie I. nařídila, aby se podle stejných zásad jako v Čechách vybudoval i katastr na Moravě. Tato evidence přinesla tři revolučně zásadní principy: - Pozemek zapsaný jako poplatný in ordinário, tedy zapsaný v předchozích rulách, si podržel tuto vlastnost nastálo, je tedy poplatný trvale a pokud přejde do rukou vrchnosti, lze tak 31

32 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY učinit pouze směnou nebo za úplatu s patřičným daňovým odvodem státu (připomeňme si právní charakter půdy v první berní rule). - Operát přestal být státním tajemstvím (i o tomto problému jsme se již zmiňovali), strany mohly proti jeho obsahu podávat do tří let námitky a připomínky. - Držitelé půdy obdrželi poprvé v historii výtahy z nové ruly (tzv. zásada publicity neboli veřejnosti operátu). P rvní reforem. A teprve až koncem čtyřicátých let 18.století mohla začít Marie Terezie I. po období stálých válek vládnout podle svých představ. Třetí berní rula (první tereziánský katastr rustikální) neměla dlouhého trvání. Finanční nátlak dvora při jejím dokončování nedovolil, aby daň byla vyměřena spravedlivě podle zhodnocení berních podkladů; musela se totiž vybrat částka předem stanovená, tj. dříve vybíraná, i když byla neúnosná. Výtahy z katastrálních údajů, které byly stranám vydávány, a možnost reklamací do tří let přímo lákaly ke stížnostem. Stížností se sešlo neočekávaně mnoho a byly většinou oprávněné. Vytvořením návrhů na berní reformu byli pověření dva odborníci: jedním z nich byl hrabě Bedřich Harrach, zastánce generálního systému neboli řešení všech daní, druhým hrabě Bedřich Vilém Haugwitz, zastánce vojenského systému (kontribucí vojenských). Zvítězil návrh Haugwitzův přizpůsobený místy návrhům Harrachovým, protože lépe vyhovoval tehdejšímu absolutistickému směru. Haugwitz jej také dovedl obratně vnutit všem zemím, na jejichž špatné hospodaření při tom útočil. V Čechách mu pomohla i náhoda ve smrti nejvyššího purkrabího hraběte Šafgoče, který by sotva připustil neoprávněné obvinění dobré stavovské správy. Jak se později ukázalo, moudrá panovnice svěřila tento úkol nejlepšímu ze svých úředníků. Neobyčejně schopný a pracovitý hrabě Haugwitz dostal od královny za úkol najít způsob získávání prostředků na vydržování více než stotisícové armády (mírového početního stavu), na splácení vysokého státního dluhu a na nemalé částky na provoz dvora. Hrabě Haugwitz posléze navrhl komplex doporučení, sestávající z pěti zásad: - Stanovit pevnou sazbu berně jako podílu z výsledku hospodaření; ta byla později upřesněna ve výši 42 % výsledku hospodaření. - Přimět stavovské sněmy v jednotlivých zemích k souhlasu se stanovením daně v určené výši na dlouhou dobu dopředu (následně upřesněno na 10 let), aby napříště nedocházelo k tahanicím při vybírání daní. - Soustředit vybírání daní na centrální nově zřízenou instituci namísto dosud užívaného způsobu vybírání zprostředkovaného nejvyššími úředníky jednotlivých zemí; tato zásada měla později za následek zrušení zemských kanceláří všeobecně a centralizaci celé výkonné moci. Někteří autoři tuto okolnost chápou jako konec samostatnosti Království českého. - Zdanit kromě rustikální i vrchnostenskou (dominikální) půdu, pravidelnými odvody dosud nezatíženou. 32 DRUHÝ TEREZIÁNSKÝ KATASTR RUSTIKÁLNÍ tereziánský katastr z roku 1748 se ukončoval v době příprav na významné správní reformy Marie Terezie I., zejména reformy berní, které se staly první sérií správních

33 4. MOUDRÁ PANOVNICE A JEJÍ KATASTR - Dosáhnout, aby poddaní povinně odevzdávali přednostně daně státu a teprve poté dávky vrchnosti. Během roku 1748 se podařilo přimět stavovské sněmy českých i rakouských zemí k dlouhodobému vybírání daní v pravidelných ročních odvodech, které shromažďovaly nově vzniklé úřady. Důkladné zpracování katastru rustikální půdy, která se všude prolínala s půdou dominikální, nemohlo dlouho nechat panskou půdu nedotknutou a pro berního úředníka oficiálně téměř neznámou. Stále zdokonalovaná soustava katastru půdy musela vést nakonec k závěru, že při zdaňování se nelze vyhýbat zcela stejné půdě jen proto, že výtěžek z ní brali v jedněch případech osoby odlišné od osob vybírajících daně v jiných případech. Také Marie Terezie I. vyslovila v roce 1748 požadavek lepšího vyrovnání exekvace panských mimořádných daní, neboli požadavek na reálné a důkladné zjištění daňových podkladů pro výtěžek z dominikální půdy. Stavy došly k názoru, že pomoci může jen nová jenerální revizitace rustikálu. Jejich péče o napravení rustikálního katastru měla jako u všech dosavadních daňových úprav sobecké pozadí. Revizitace rustikálu mohla odsunout hrozící nebezpečí založení dominikálního katastru. Stavy zřejmě chtěly při rozsáhlé revizitaci rustikálu časovou tísní odbýt dominikální půdu jen malým pozměněním dosavadních poměrů, chtěly podržet výsledky svých přiznání a omezit vizitaci jen na ocenění. To se jim také plně podařilo. Vizitace panských statků byla spojena s jenerální vizitací rustikálu, všímající si pouze výnosu a nevztahující se na zjištění výměry. Čas od času se v průběhu let objevují i moudré osobnosti. V tomto případě byl touto osobností Jan Ondřej Scheiner, účetní a referent v kanceláři Dvorské komise rektifikační při sestavování třetí berní ruly. Jako zástupce Dvorské komise byl vyslán do Prahy, kde navrhl opustit dosavadní osedlostní zásady prvního tereziánského katastru a zjistit rozsah a jakost pozemků každého poplatníka. Byly to zásady, které byly později základem všech dalších dokonalejších katastrů a vedly jednoznačně k řádnému zmapování pozemků. Scheiner chtěl také nahradit dosavadní hrubý výnos výnosem pravým. Jako obvykle není každý moudrý ve své zemi prorokem. Scheinerův návrh neprošel a v podstatě byl přijat návrh stavů. Jenerální revizitace nechala Scheinerův návrh zcela bez povšimnutí. Jejím zájmem bylo pouze stanovit jakost poddanské půdy čistým výnosem s jenerálním divizorem 180 zlatých a daňovou sazbou 60 zlatých pro osedlost. Jenerální revizitace byla zahájena jakýmsi zácvikem všech šesti českých revizitačních komisí v kouřimském kraji, aby se jejich práce co nejvíce sjednotily. Komise měly také po jednom až dvou zeměměřičích. Vizitovaly celkem spravedlivě, a proto klesl počet osedlostí v kraji po jenerální vizitaci téměř o jednu třetinu. Královna naléhala na stavy, aby se snažily udržet dosavadní počet osedlostí a nakonec nepokrytě oznámila, že země musí zaplatit dosavadní vojenskou daň, ať je výsledek revizitace jakýkoli. Proto se divizor musel snížit na 242 zlaté, ale daň z nové menší osedlosti zůstala ve výši 60 zlatých. To znamenalo faktické zvýšení daně o více než 8 %. Druhý tereziánský katastr vycházel v konečné fázi z výměry prvního tereziánského katastru z roku 1748 a zachoval i jména držitelů v něm zapsaných, třeba již dávno mrtvých. Sazby se přizpůsobily katastru z roku 1748 tak, aby vyšel nezměněný daňový výnos. Nový katastr dokončený v roce 1755 měl úřední název Revisitationslanderscatastrum de Anno 1757 a nazývá se též Druhým tereziánským katastrem rustikálním nebo také Čtvrtou berní rulou. 33

34 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY V druhém tereziánském rustikálním katastru bohužel neexistovala jednota v jeho uspořádání v různých zemích mocnářství. Sama panovnice jej nepokládala za dokonalý výsledek svých snah a byla přesvědčena, že pouze získání exaktních podkladů vycházejících z výměr na podkladě podrobného měření může spravedlivě stanovit míru daně. I to byl důvod, proč nadále nepovolovala jeho další revizitace. Přesto však současný posuzovatel musí s velkým respektem hodnotit zařazení jednotlivých pozemků podle jejich kvality a berní hodnoty. Rustikální tereziánský katastr totiž evidoval : - Pozemky vůbec a půdu užitečnou: - zahrady a role, - úhory, - pastviny a porostliny křovím, - vinice, - louky, - lesy, - rybníky. - Adminicula, tj. prostředky pomocné každého statku: - chmelařství, - pěstování prosa a výroba jahel, - plavba dříví, - chov dobytka, - lnářství a výroba příze, - potahy jako tržební živnosti. - Mlýny na mouku a jiné mlýny. - Domy městské a venkovské. - Pivovary městské. - Různá řemesla. Celkový výnos rustikálního katastru z uvedených předmětů činil v Království českém v tehdy platné měně zlatých. Daně byly roztříděny dle celkového výnosu tak, že vynášela-li některá usedlost hrubých 300 zlatých, odpočítalo se 100 zlatých na vlastní režii, 100 zlatých na krytí domácích potřeb majitele a obnos 100 zlatých musel vlastník odvádět jako daň ze svého statku. Odvod tedy činil 33,3 % hrubého výnosu rustikálního statku. S ouběžně usilovalo téměř půl století. Prvním průlomem do odporu stavů proti zdaňování svobodné půdy bylo podání přiznání (fasí) dominikálu z roku Tyto fase a jejich příslušný elaborát byly přiděleny zvláštní komisi ke zkoumání a případnému doplnění. Práce trvaly až do roku 1748, kdy byl vydán systemální patent ze dne 6. září 1748, podle kterého bylo stanoveno nové roztřídění pozemkové daně v Království českém. Rozvržení daní v budoucím dominikálním 34 EXAEQUATORIUM DOMINICALE s tvorbou rustikálních katastrů probíhaly i práce na dominikálním (panském) katastru podle usnesení stavů na zemském sněmu v roce O panský katastr se

35 4. MOUDRÁ PANOVNICE A JEJÍ KATASTR katastru se řídilo počtem rustikálních usedlostí jednoho panství. Následkem bylo, že daň byla mezi jednotlivé vrchnosti rozdělena opět nestejnoměrně a zpravidla nespravedlivě. Pro nápravu byly v roce 1749 zavedeny nové přiznávací listy pro dominikální statky s cílem vyrovnání (exaequace) pozemkové daně podle počtu a plochy půdy jednotlivých vrchností. O stanovení výtěžků z dominikálu podstoupily stavy houževnatý boj, v němž však dvůr neustoupil v zásadní věci zdanění dosud svobodné půdy. Přesto však dvůr ponechal dominikálu výhodu nižšího zdanění: zatímco se z rustikálu platila daň 33,3 % z hrubého výnosu, z dominikálu pouze 25 %. Šlechtě bylo vyhověno i v takové zdánlivě formální záležitosti, že nová panská evidence se nenazývala katastr jako u katastru rustikálního, neboť by to pro šlechtu bylo příliš sprosté, ale Exaequatorium dominicale (čteno: exekvatorium dominikale), česky řečeno vyrovnání panské. Platnost tohoto dominikálního katastru byla vyhlášena v roce Pokud by snad prostřední část tohoto sousloví někomu něco připomínala, tak má naprostou pravdu. Ekvátor latinsky (v jiných jazycích ekvádor či equador) znamená rovník. Jak vidno, latina jest jazykem univerzálním. Pro každé panství byl vyhotoven zvláštní exaequační elaborát zvaný Exaequatorium Extrakt. Předmětem dominikálního katastru byly pak: - všechna plodná a užitek nesoucí půda dominikální ve stejném členění jako v rustikálním katastru, - panské pivovary a lihovary, - přiznané stálé příjmy, - stoupající nebo klesající příjmy, - roboty poddaných, - v zemských deskách zapsané panské domy a svobodné městské domy. Důchod z těchto statků byl podroben dani 25 %; vzhledem k tomu, že tento výnos nestačil později na uhrazení potřeb státu, byla pozemková daň zvýšena na 29 %, ale naopak byla snížena daň z panských a svobodných domů v městech na 5 % odhadnuté ceny za dům. A ještě jednu významnou skutečnost přinesl dominikální katastr: pouze půda zapsaná v exaequatoriu dominicale se mohla se svými věcnými právy zapisovat do zemských desek. KATASTR TEREZIÁNSKÝ Druhý tereziánský katastr rustikální spolu s katastrem dominikálním (jinak řečeno s exaequatoriem dominicale) tvoří úplný a velký katastr všech pozemků a statků (tedy poddanských i šlechtických) a nazývá se katastrem tereziánským (někdy též tereziánskou rektifikací katastru). Tereziánský katastr nebyl zcela jednotný, v jednotlivých zemích rakouského mocnářství byl zařízen různě. Jde však o první katastr v českých zemích, který zahrnoval veškerou půdu, jak poddanskou, tak i panskou. Tím vývoj dospěl k prvnímu velkému katastru pozemkové daně v Království českém, který vytvořil základ ostatních novějších katastrů. Svými popisnými údaji se stal vzorem a předlohou pro katastry další. Jeho největší nevýhodou byla neexistence jakékoli mapy zobrazující uceleně některou zemi nebo provincii říše. 35

36 36 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY Katastr tereziánský v úplné podobě, tedy jako soubor katastru rustikálního a dominikálního, byl pouze částečným výsledkem mnohaletého usilování o odstranění daňových nesrovnalostí, které už počaly přinášet škodu i státu. Zásluha Marie Terezie I. o všechny tereziánské katastry je pouze částečná, i když po ní nesou jméno. Základ k nim už dala první berní rula. A za panování Marie Terezie I. se pouze ukončil jejich vývoj. Přesto však podíl Marie Terezie I. nelze přehlédnout. Dala totiž impuls k jejich vynikající úrovni tím, že prosadila celkovou rekonstrukci správy státu a dokázala vybrat pro plnění potřebných úředních úkonů kvalitní úředníky. Není vadou těchto katastrů, že nemohly přinést poddaným očekávanou úlevu v daňovém břemenu. Zamýšlený dosah těchto katastrů zbrzdila nenasytnost dvora (nikoli Marie Terezie I.), který si příliš zvykl na vysávání Čech a nebyl by se zřekl nadsazených daňových příjmů. Negativně působil i zbytek stavovských privilegií, který nedovolil, aby se v daňovém zatížení náhle zavedla úplná rovnost mezi vrchnostmi a poddanými. Poddaným tedy zůstalo neúměrné zdanění i nadále, pouze bylo rovnoměrněji rozvrženo na jednotlivce. Šlechta svým vlivem dosáhla, že nemusela převzít nic z neúnosného daňového břemene rustikálu, spíše mohla případ od případu i mírně získat. Přesto však tereziánské reformy přinesly jeden mimořádný efekt, na jehož podkladě později mohl nástupce Marie Terezie I. stavět: podstatné narušení privilegií šlechty. O prozíravosti Marie Terezie I. svědčí skutečnost, že ona sama pokládala výsledný tereziánský katastr za provizorium. Bez komplexního zaměření celého území neměl exaktní a jednotný charakter, a proto panovnice rozhodně nepřipouštěla žádnou opravu či revizitaci. Na razantní a komplexní řešení jí už však nezbývalo sil. Ke konci vlády to byla nemocná, vyčerpaná žena nejenom pro své nasazení v řešení vladařských problémů (a rozhodně jich nebylo málo), ale i pro obětavost v osobním životě (připomeňme si, že prodělala celkem dvacet těhotenství a porodů). Prostě už na větší státnické zásahy neměla sílu. Řešení podle jejího gusta tedy zbylo na někoho jiného. Tím byl její syn, císař a král Josef II. A ještě jednu věc by bylo vhodné uvést na správnou míru. O Marii Terezii I. se traduje množství pomluv týkajících se jejího intimního života. Existují dokonce i zvěsti o jejích perverzních choutkách. Nikde však nenajdeme jediný historický důkaz potvrzující tyto pomluvy. Naopak, každý, kdo si dá práci s vyhledáním příslušných historických podkladů s překvapením zjistí, že všechna fakta, například osobní korespondence, svědčí o jejím vřelém, nejdříve mileneckém, později manželském vztahu k Františku I. Lotrinskému a neméně vřelé mateřské lásce k dětem. Často se uvádí její emotivní vystoupení před uherským sněmem v Prešpurku (nyní Bratislava), kde v uherském kroji a s několikaměsíčním synkem Josefem v náručí prosila uherské grófy o vojenskou pomoc v začátcích svého vládnutí. Nic ženského jí nebylo cizí Nápis na dvojitém sarkofágu císařovny Marie I. Terezie v kapucínské hrobce ve Vídni hovoří za vše: provdána velmi šťastně, uchovala svou svatou manželskou lásku až do hrobu neporušenou Bůh jí propůjčil nejušlechtilejší plody lásky, početné, nejlaskavějším rodičům zcela podobné potomstvo.

37 4. MOUDRÁ PANOVNICE A JEJÍ KATASTR Moudrosti této prozíravé ženy vděčí vlast za upevnění náboženství, podporu vojenské kázně, péči o svobodné umění, spravedlivé rozdělení daní a obnovení obchodních předností, šlechtické mládeži přístupné školy ctnosti a vědy. CRISTENOVÁ, G. M. Marie Terezie. Mezi trůnem a láskou. Praha: Euromedia Group, k.s.ikar, str. 423 SVĚTECKÉHO NÁVRH NA ZAMĚŘENÍ STÁTU Na tereziánské katastry docházelo mnoho stížností a návrhů na nápravu. Svůj vliv měla pochopitelně i proklamovaná veřejnost operátu, která dodala odvahu i doposud opatrným poplatníkům. Stížnosti projednávaly stavy, rektifikační komise, v závažnějších případech nebo po odvoláních proti rozhodnutím nižší instance i sněm a dvůr. K nápravám však docházelo pouze zřídka, především proto, že ve většině případů nebylo možno spor posoudit z exaktních hledisek, především pro nedostatek měřických podkladů. Jeden z mnoha návrhů na řešení daňových problémů na podkladě měření byl velmi zajímavý. Zapamatujme si jméno jeho autora, neboť to byl první člověk, který navrhl zaměření celého území státu. Jmenoval se Petr Kašpar Světecký z Černic a byl jihočeským zeměměřičem a archivářem na třeboňském panství. Světecký doporučoval přesné zaměření a zmapování země 96 zeměměřiči [1] (ano, skutečně slovy devadesáti šesti) pod svým vedením během deseti let. Každý z čtenářů, který zná alespoň okrajově problematiku mapování, se nad tímto časovým a kapacitním údajem pozastaví. Ale pozor: Světecký předpokládal zaměření pouze celých obcí, nikoli jednotlivých pozemků. Jeho představa nebyla nereálná: z té doby existují doklady o poměrně dobrém měření měřickým stolem. Není ovšem zřejmé, jak by se rozměřovaly jednotlivé pozemky uvnitř obcí. Naopak Světecký téměř jasnozřivě počítal s provedením určitých hospodářsko-technických úprav pozemků i s případným přesunem pozemků z jedné obce do druhé. Počítal i s jejich zúrodněním, odvodněním a zavodněním. Všechny problémy hodlal řešit hned a na místě samém. Současně se měl řešit výnos půdy Obr. 4 stejně pro dominikál i pro rustikál. Světecký projevil i neobvyklý sociální rozměr převzat z publikace [1] Zeměměřič cílí z levého pevného bodu. Obrázek 37

38 Obr. 5 Zeměměřič cílí z pravého pevného bodu. Obrázek převzat z publikace [1] 38 JAN BUMBA - ČESKÉ KATASTRY svých myšlenek: pro výměnkáře měly být postaveny chalupy u každého jejich původního gruntu. Při zdanění navrhoval Světecký pro dominikál o 2/3 nižší sazby než pro rustikál, ale z výnosu rustikálu hodlal odpočítávat dávky vrchnosti a hodnoty robot. Návrh předložil dvoru. Královna dala Světeckého návrh posoudit Dvorské kanceláři. Ta se na podkladě Eichlerovy kritiky vyjádřila vyhýbavě. Eichler rozebral Světeckého návrh a připustil založení katastru podle přesné výměry nebo nových fasí, ale zároveň souhlasil s opravou dosavadního katastru. Dvorská kancelář proto poukazovala na nákladnost a dlouhodobost díla založeného na přesném měření a opatrně připomněla dřívější královnino rozhodnutí ve věci Štýrska, že napříště se smí platný katastr měnit jen na podkladě řádného zmapování země. Dala zároveň na uváženou, zda by nebylo možno výjimečně ustoupit od této zásady a dosavadní katastr jen poopravit odstraněním kalkulačních závad. Byl to jeden z posledních odporů proti přesnému mapování. Marie Terezie I. však setrvala na své původní zásadě. Znovu zdůraznila, že skutečnou nápravu může přinést jen správné zaměření, jemuž překážkou nemůže být ani vysoký náklad, ani dlouhodobost prací s tím spojených. Prohlásila dále, že se nemusí spěchat, ale že je potřeba dílo dobře připravit. Zřejmě přihlédla i k nepříznivé finanční situaci státu, ke které přispěly i nekonečné války. Kromě toho uložila Dvorské komisi, aby zvolila menší zemi, v níž by se pokusně měřilo, aby se spolehlivě zjistily náklady na měření. Dosavadní katastr nedovolila ani opravit, protože byla přesvědčena, že opravy jej už nezachrání. Rozhodla, že je nutno se spokojit pouze s vyřizováním stížností. Toto stanovisko ilustruje prozíravost a moudrost panovnice a představuje vlastně zárodek plánu velkého a přesného katastrálního mapování. I když Světeckého návrh neuspěl, lze z jeho důkladného projednávání usoudit, že Světecký byl znamenitý a velmi zkušený zeměměřič. Zeměměřiči tehdejší doby získávali odborné znalosti praxí u zkušených odborníků s dlouholetou měřickou praxí a teoreticky si je osvojovali studiem zeměměřických spisů, vydaných většinou vynikajícími zeměměřiči. První odbornou knihou byla již citovaná publikace Simeona Podolského z Podolí Knížka o mírách zemských. Spis podrobně seznamoval čtenáře s platnými délkovými a plošnými mírami a vytýkal nesprávné způsoby měření ploch. Jinou podobnou instrukcí byl spis Ondřeje Bernata Klausera z roku 1705, který byl užitečný především v hospodářské praxi. Velice dů-