MASARYKOVA UNIVERZITA. Obrazy hlavních postav románu Bratři Karamazovi F. M. Dostojevského

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra ruského jazyka a literatury Obrazy hlavních postav románu Bratři Karamazovi F. M. Dostojevského Bakalářská práce Brno 2014 Vedoucí práce: Mgr. Eva Malenová, Ph.D. Vypracovala: Aneta Kulhánková

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Obrazy hlavních postav románu Bratři Karamazovi F. M. Dostojevského zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne.. Podpis autora práce

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Mgr. Evě Malenové, Ph.D. za ochotu, vstřícnost a cenné rady poskytnuté v průběhu zpracování mé bakalářské práce. Velké díky patří také mým rodičům za podporu v průběhu celého studia.

4 Obsah 1. Úvod Autobiografické rysy v dílech F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi geneze románu a ohlasy Bratři Karamazovi v kontextu vývoje ruské literatury Bratři Karamazovi v českých překladech a provedeních Hlavní postavy díla Ivan Fjodorovič Karamazov Ivanův vztah k ostatním postavám Ivanova ideologie a Velký inkvizitor Recepce Velkého inkvizitora v Rusku Ivanův podíl na vraţdě Dmitrij Fjodorovič Karamazov Dmitrij a jeho vztah k ostatním postavám Počínání a emoce Dmitrije v průběhu vraţdy Soudní proces a odsouzení Dmitrije Alexej Fjodorovič Karamazov Aljoša a jeho vztah k ostatním postavám Otázka víry a náboţenství z pohledu Aljoši Fjodor Pavlovič Karamazov Vztah Fjodora Pavloviče k ostatním Pavel Fjodorovič Smerďakov Postoj Smerďakova k ostatním postavám Podíl Smerďakova na vraţdě Závěr Резюме Pouţitá literatura... 59

5 1. Úvod Tato bakalářská práce se zabývá knihou Bratři Karamazovi, jejímţ autorem je Fjodor Michajlovič Dostojevskij. V prvních kapitolách se práce bude dílu věnovat z teoretické stránky. Nabídne nám různé pohledy na dílo. Konfrontuje například úhel pohledu čtenářů, kritiků, autorových současníků i samotného autora. Práce se dále jiţ konkrétně zaměřuje na jednotlivé postavy díla a jejich problematiku. Pozornost bude věnována všemu, co vytváří obraz literární postavy, tedy nejen jejich psychice a myšlení, ale také jejich chování a vývoji. Neméně zajímavé jsou však také vztahy hrdinů navzájem, a proto se práce bude věnovat i jim. Pokusí se zdůvodnit myšlení a jednání hlavních postav díla. Cílem této práce je vykreslit obrazy jednotlivých postav díla. Obraz zde znamená nejen jejich vnější znázornění, ale hlavně vnitřní. Jedná se především o jejich myšlenkové pochody, pocity, rozpory a vnitřní konflikty. Právě tyto jevy potom vysvětlují vnější chování a emoce. Práce se zaměřuje výhradně na hlavní hrdiny, jelikoţ dílo je většinou prezentováno pouze jako celek z obecné stránky. Geniální zpracování postav si ovšem zaslouţí pozornost. Práce se proto věnuje individuální analýze všech hlavních postav románu. Snaţí se poukázat na jejich detailní a neobyčejně reálné zpracování. Postavy jsou rozebírány nejen jako samostatné jednotky, ale převáţně je poukázáno na jejich vzájemné vztahy a konflikty. Z toho důvodu byla pouţita během psaní této bakalářské práce převáţně komparativní metoda. Všechny postavy jsou ovšem spojeny motivem otcovraţdy. Proto se práce zaměřuje na postoj kaţdého hrdiny k tomuto činu. Dalším tématem, které je charakteristické pro všechny hlavní postavy, je jejich ţivotní filozofie. V práci je poukázáno na ţivotní myšlenky, názory na víru i náboţenství jednotlivých postav. Právě díky těmto odlišným názorům se často dostávají do konfrontace. Díky rozsáhlosti díla v něm vystupuje několik desítek postav. Tato práce se však bude zabývat pouze těmi hrdiny, kteří vystupují v celém románu a nejvýraznější měrou ovlivňují děj románu. Konkrétně se tedy jedná o Fjodora Pavloviče Karamazovova a jeho syny Dmitrije, Ivana, Alexeje a sluhu Smerďakova. Nelze však opomenout význam ţenských postav, které děj románu značně ovlivňují. Zde se jedná o Kateřinu Ivanovnu Verchovcevovou a Agrafenu Ivanovnu Světlovovou, které svou přítomností výrazně ovlivňují vývoj hrdinů. Z důvodů povahy práce nebude členěna na teoretickou a praktickou část. K napsání této bakalářské práce byla pouţita odborná literatura, psaná českým i ruským jazykem. Citace, 5

6 které jsou v práci pouţity, jsou autentické. Zachováváme v nich jazyk i grafickou podobu, která je pouţita v originále a to i v případech, ţe některá literatura pochází uţ z 1. poloviny 20. století. V odborné literatuře jsme se také v mnoha případech setkali s různorodostí v názvech a pravopisu. I v tomto případě je však pouţit text doslovně dle původního originálu daného autora. Co se týče nesrovnalostí s osobními jmény, v práci je vţdy zachována autentičnost autora románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Při psaní této bakalářské práce byl, jako primární literatura, pouţit román Bratři Karamazovi v ruském jazyce vydaný v roce 1980 nakladatelstvím Pravda v Moskvě, ale i český překlad Prokopa Voskovce vydaný roku 2009 nakladatelstvím Leda. 6

7 2. Autobiografické rysy v dílech F. M. Dostojevského Román Bratři Karamazovi patří k vrcholnému dílu tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského. Stejně jako byl rozporuplný autorův ţivot a hlavně jeho osobnost, i dílo nese podobný nádech. Dostojevskij jako by do něj vkládal kus sebe. Jde například o vnitřní neklid, který lze rozpoznat v kaţdém hrdinovi v díle. Dále hledání ţivotních jistot a klidu, kdy se snaţí o překonání sloţitých a psychicky náročných ţivotních situací. V případě Dostojevského mluvíme například o záţitcích a zkušenostech ze Sibiře. U hrdinů potom o otcovraţdě či vzájemných sporech. Ţivotní jistoty jsou spojeny s kladením otázek, které provázejí celé dílo. Jak Dostojevskij, tak i hrdinové a převáţně Ivan Karamazov, řeší otázku víry a Boha, která se proplétá celým románem. Právě pobyt na Sibiři je jedním z mnoha faktorů, které Dostojevského tvorbu značně ovlivnily. V jeho ţivotě se událo mnoho důleţitých věcí, které vědomě i nevědomě pouţil ve svých dílech. Mnohokrát čerpal z vlastních zkušeností, které pro něj byly natolik zásadní, ţe je pouţil v knihách. Například jiţ zmíněný pobyt na Sibiři, kam byl deportován po tom, co mu byl zrušen trest smrti za členství ve skupině vystupující proti carovi. Ve vyhnanství strávil Dostojevskij několik let v nuzných podmínkách, které měly vliv i na jeho zdravotní stav. Čím dál tím víc se u něj projevovala epilepsie, kterou trpěl jiţ od dětství. Obě tyto vlastní zkušenosti autor později pouţil i v románu Bratři Karamazovi. Jsem na dně, ale budu psát a přísahám, teď uţ špatnou věc nenapíšu. Ještě o mně uslyšíš. Moţná, ţe nerozumím Rusku, ale ruský lid jsem poznal dokonale jako málokdo. Knihy jsou můj ţivot, má strava, má budoucnost, píše bratrovi. 1 Autor svou literární tvorbu začal jiţ před těmito událostmi, ovšem po nich začínají být díla více psychologická a s velkou pozorností na duši člověka. Jak Dostojevskij v dopise píše, opravdu začíná po návratu ze Sibiře psát svou vrcholnou tvorbu, která se nyní řadí k vrcholu celé ruské literatury. Ţivot na Sibiři jej značně ovlivnil. Setkal se s osudy různých lidí z různých vrstev a na vlastní kůţi pocítil bídu a zoufalost této různorodé společnosti, kterou byl po celou dobu obklopen. I těmi je později inspirován ve svých dílech. Jednou z mnoha vlastností Dostojevského byla touha po poznání ţivota lidí různých společenských vrstev, a to do nejmenších podrobností. Ovládal schopnost vcítit se do pocitů a myšlenek 1 HAŠKOVEC, V., MÜLLER O. Galerie geniů aneb kdo byl kdo: věda, filozofie, umění. 3.vyd. Praha: Albatros, 2004, s

8 kteréhokoliv člověka. 2 Píše o lidech na okraji společnosti jako jsou například vrazi, prostitutky nebo zloději (Bratři Karamazovi, Zločin a trest). V jeho dílech se začíná objevovat důraz na mravní hodnoty společnosti a mění se také jeho pohled na člověka jako jedince. Z tohoto důvodu začíná psát psychologická díla s emocionálně propracovanými hrdiny. V té době vznikají jeho vrcholná díla jako například Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi ( ) nebo Bratři Karamazovi ( ). Dalším důleţitým momentem v propojení ţivota Dostojevského a díla Bratři Karamazovi je motiv samotné otcovraţdy. Je to hlavní zápletka a myšlenka celé knihy. I ta by mohla být inspirována z vlastní zkušenosti autora. Jeho otec Michail Dostojevský byl totiţ také zavraţděn. S největší pravděpodobností byli pachateli jeho vlastní poddaní. Tato nabízená moţnost se můţe zdát jako pravděpodobná, ovšem není nijak fakticky podloţena. Pravdou však je, ţe u Michaila Dostojevského i Fjodora Pavloviče Karamazova lze najít několik shodných vlastností. Oba například sdíleli sympatie k pití, které přerůstalo aţ v alkoholismus. Co se týče povahy, měli nelidské jednání, kvůli kterému se ke svým potomkům chovali hrubě a ne s příliš velkým zájmem. Z toho logicky vyplývá, ţe Dostojevskij a románoví synové Fjodora Pavloviče Karamazova měli k otci podobný vztah. Je moţné, ţe se pomocí románu snaţí Dostojevskij vypořádat s pocity, které u něj po smrti otce zůstaly. Motiv otcovraţdy však mohlo být náhodné téma, které Dostojevskij nijak dopředu nerozmýšlel ani neplánoval. Také téma soudu není nahodilé. Sám Dostojevskij ho proţil na vlastní kůţi a tím pádem moc dobře věděl, jaké psychické vypětí přináší. Tyto dojmy a záţitky pak detailně popsal v procesu s Dmitrijem Karamazovem. Oba byli souzeni a oba blízce pocítili smrt. Motiv soudu však nebyl pouţit pouze v románu Bratři Karamazovi. Jako další příklad můţe slouţit dílo Zločin a trest. I zde je hlavní hrdina Rodion Romanovič Raskolnikov na základě vraţdy odsouzen na Sibiř. V tomto díle se však setkáváme se dvěma druhy trestů. Je to samotný soud a odsouzení na Sibiř, jako v předchozích případech, ale i trest v podobě psychických výčitek a svědomí. To však neplatí u Dmitrije Karamazova, který zločin nespáchal a je obviněn neprávem. 2 OURODOVÁ, H. Pojetí a význam soudu v románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazové. 1990, s

9 3. Bratři Karamazovi geneze románu a ohlasy Román Bratři Karamazovi světlo světa poprvé spatřil v letech , kdy vycházel pouze časopisecky. Později byl vydáván i kniţně. Sám Dostojevskij na díle pracoval přes deset let, konkrétně v letech Zdá se aţ nemoţné, jak dokázal tak rozsáhlý a sloţitý obsah díla se 752 stranami vměstnat pouze do tří dnů děje. Autorova prvotní myšlenka však byla úplně jiná. Chtěl napsat velkolepé dílo, které by mělo zhruba pět částí. Také obsah měl být značně rozsáhlejší. Svůj úmysl však časem přehodnotil a své myšlenky se rozhodl koncipovat pouze do dvou dílů. Obsah kaţdého z dílů však měl být s odstupem času asi 13 let. Закончив в ноябре 1880 года работу над Братьями Карамазовыми, Достоевский в последние месяцы жизни обдумывал продолжение романа. Из воспоминаний А.Г. Достоевской известно, что действие во втором томе должно было перенестись в восьмидесятые годы. Алеша, по замыслу писателя, является в этом томе уже не юношей, а зрелым человеком, Митя возвращался с каторги. 3 Nakonec se ovšem Dostojevskému podařilo dokončit pouze první díl. I proto se můţe zdát, ţe osudy hrdinů nejsou zcela uzavřeny. V kaţdém ze svých děl se Dostojevskij snaţí o zachycení společnosti nebo určité situace. K nim navíc přidává své ţivotní postoje, které nepřímo vkládá do postav. Nejinak je tomu v případě Bratrů Karamazových, ve kterých se snaţí o zachycení situace v Rusku ve 2. polovině 19. století. I zde mají hlavní postavy rysy shodné s názory či ţivotními zkušenostmi Dostojevského. Bratři Karamazovi jsou poslední dílo Dostojevského. Mnoho mne i svého v něm ulehlo, píše Dostojevskij o tomto díle v psaní I. Aksakovovi. 4 Ivan Sergejevič Aksakov byl ruský publicista, básník a propagátor slavjanofilství. S ním si Dostojevskij dopisoval a dochovalo se také několik dopisů z doby, kdy psal román Bratři Karamazovi. Konkrétně potom lze mluvit o dopisu ze dne , kdy autor píše: Neuvěříte, do jaké míry jsem zaneprázdněn, ve dne v noci, jako v trestanecké práci. Dopisuji totiţ Karamazovy, uvádím tedy závěr díla, kterého si aspoň já cením, neboť vloţil jsem do něho také mnoho svého Nyní pak činím závěr toho, o čem jsem tři léta uvaţoval, co jsem sestavoval, zapisoval. Musím to udělat dobře, tj. aspoň budu sto. Nerozumím rychlé práci pro peníze. Ale nastala 3 ФРИДЛЕНДЕР, Г. М. Реализм Достоевского. Ленинград: Наука, 1964, с DOSTOJEVSKIJ, F. M., VĚTRINSKIJ, Č. F. M. Dostojevskij ve vzpomínkách vrstevníků, dopisech a poznámkách. Praha: Kvasnička a Hampl, s

10 chvíle, ţe přece musím skončiti, a skončiti bez průtahů. Věříte-li, přesto, ţe uţ tři léta píši, některou kapitolu napíši, a zahodím, a znovu napíši. Jen vnuknutá místa se povedou naráz, jedním tahem, ale všecko ostatní je velmi těţká práce. 5 Z dopisu je znát, jak byl Dostojevskij rozčarován a unesen psaním. Propracovává román do sebemenších detailů a snaţí se ho dovést k dokonalosti. Nelze se tedy divit, ţe mu práce trvala tak dlouho. Vznikl ovšem dokonale propracovaný román, který ohromí snad kaţdého čtenáře. Dostojevskij opravdu detailně vykreslil kaţdou maličkost, aby co nejreálněji přiblíţil čtenáři prostředí i postavy v díle. Je obdivuhodné, jak román do sebe zapadá i v těch největších detailech. Příkladem můţe být samotná vraţda Fjodora Pavloviče Karamazova, která je v podstatě dokonalá. Dostojevskij vymyslel stoprocentní plán bez jediné chyby. Detailně se jej dozvídáme teprve aţ zpětně, kdyţ jej vrah Smerďakov vypráví Ivanu Fjodoroviči Karamazovi. Je neuvěřitelné, jak dokázal něco tak komplikovaného vymyslet z pohledu hned několika postav, aby celkově do sebe vše bezchybně zapadalo. I to lze přičíst Dostojevského výjimečnosti. Je tedy logické, ţe čtenářský ohlas na knihu byl veliký. Hned několik uznávaných lidí se k ní vyjádřilo velmi kladně. Mezi jinými například i náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ve spise Studie o F. M. Dostojevském z roku 1932 najdeme jeho poznámky a komentáře k mnohým dílům Dostojevského. Mimo jiné zde najdeme zmínky i o románu Bratři Karamazovi, které zde komentuje z různých hledisek, především však z náboţenského, etického, sociálního, psychologického a povahopisného. Konkrétně se k dílu vyjádřil takto: Je váţný Dostojevský. Poznal tíţi ţivota, neboť poznal, ţe od přírody člověk je špatný Dostojevský je veliký básník. Dostojevský není pouze myslitel. Bratři Karamazovi je největší dílo v celé literatuře světové, větší dílo umělecké nikdy nebylo stvořeno Bratři Karamazovi v kontextu vývoje ruské literatury Po odeznění romantismu, ve kterém se objevují jména jako například A. S. Puškin nebo M. J. Lermontov, se začíná ruská literatura ubírat směrem k realismu. Středem zájmu se stává pravdivé a reálné zachycení skutečnosti. Hrdinové jsou většinou obyčejní lidé zachycení v běhu kaţdodenního ţivota. V průběhu let se v ruské literatuře z různých zdrojů vytváří model prózy odlišný od západoevropského. Rusové se především vyhýbali 5 DOSTOJEVSKIJ, F. M., VĚTRINSKIJ, Č. F. M. Dostojevskij ve vzpomínkách vrstevníků, dopisech a poznámkách. Praha: Kvasnička a Hampl, s MASARYK, T. G. Studie o F. M. Dostojevském: (s rukopisnými poznámkami). Praha: Orbis, 1932, s. 15,27. 10

11 typu dramatického románu, jaký psal například H. de Balzac. Dávají přednost moralistické skládance a nahlíţení reality z různých úhlů, mění podobu milostného příběhu, pouţívají několik vyprávěcích rovin a vypravěčů, uchylují se k literárnímu portrétu a přirozenému sledu kronikových obrazů. 7 Toto období je v ruské literatuře označováno jako zlatý věk. Právě v této etapě se objevují světově známá jména jako například I. A. Gončarov, I. S. Turgeněv, N. S. Leskov, L. N. Tolstoj a samozřejmě také F. M. Dostojevskij. Kaţdý z těchto autorů je výrazným představitelem nejen ruské, ale také světové literatury vůbec. Podíleli se na rozvoji a rozkvětu ruské literatury a vyslouţili si tím světové uznání. Jejich díla se překládají do mnoha jazyků a jsou populární dodnes. Kaţdý z těchto autorů se chce odlišit a být specifický. Nejinak je tomu i u Dostojevského. Ф. М. Достоевский резко противопоставлял тип своего романа и форму изображаемой в нем жизни романам Тургенева и Гончарова, а особенно Толстого, которые имели дело, по его мнению, совсем с иными формами действительности. 8 Dostojevskému se podařilo výrazně zasáhnout do literárního vývoje své doby, a proto nemohl zůstat nepovšimnut. Povaţuje se za tvůrce tak zvaného polyfonního románu, kterým otevřel nový ţánrový typ románu. Множественность самостоятельных и неслиянных голосов и сознаний, подлинная полифония полноценных голосов действительно является основною особеностью романов Достоевского. 9 Jedná se o rozdvojenou psychiku hrdiny, který jiţ nevede vnitřní monolog, nýbrţ dialog. Dostojevského postava tedy sama se sebou rozmlouvá, hádá se, radí nebo diskutuje. Vrcholem tohoto jevu můţe být jednání hrdiny proti své vůli nebo proti svému původnímu úmyslu. Jako příklad přímo z románu Bratři Karamazovi slouţí postava Ivana, který vede takové rozhovory s čertem jako se sebou samým. Neuvědomuje si, ţe je jeho součástí. Tuto rozdvojenost lidské psychiky Dostojevskij vidí u kaţdého člověka. V kaţdém člověku i literárním hrdinovi existuje dobro i zlo. Tyto dvě vnitřní sloţky spolu vzájemně bojují a vyvolávají jiţ zmíněný vnitřní dialog. Michail Michajlovič Bachtin byl ruský literární vědec a teoretik kultury, který se Dostojevským a jeho polyfonním románem intenzivně zabýval. Ve svém díle Dostojevskij 7 POSPÍŠIL, I., BÍNOVÁ, G. P. Panoráma ruské literatury. Boskovice: Albert, 1995, s ПЕТРОВ, С. М. История русской литературы ХIХ века: том II. Москва: Государственное учебнопедагогическое издательство, 1963, с БАХТИН, М. М. Проблемы поэтики Достоевского. 4-ое изд. Москва: Советская Россия, 1979, с

12 umělec se vyjadřuje takto: To hlavní na Dostojevského polyfonii je přece v tom, ţe se uskutečňuje jako interakce mezi různými vědomími, tj. na základě jejich vzájemného působení a vzájemné závislosti Základní kategorií uměleckého vidění u Dostojevského nebylo formování, ale souběţná existence a součinnost. Dostojevskij svůj svět viděl a představoval si především v prostoru, nikoli v čase. 10 Díky propracovanosti svých děl patří Dostojevskij k vrcholným představitelům realismu v ruské literatuře. Ovlivnil nejen příští vývoj ruské literatury 20. století, ale zasáhl i do té světové. Jeho postavy jsou natolik psychologicky propracované, ţe se staly předlohou pro budoucí představitele psychologické prózy a také prózy tzv. proudu vědomí. 3.2 Bratři Karamazovi v českých překladech a provedeních Román Bratři Karamazovi se u nás poprvé objevil v roce 1894 a to v překladu Jaromíra Hrubého. Mezi další, jeţ tento román překládali do českého jazyka, patří například Břetislav Hůla, Prokop Voskovec nebo Stanislav Minařík. V současné době vzniká nový překlad Libora Dvořáka, který se rozhodl svůj překlad nazvat Bratři Karamazovovi. 11 Většina autorů se však přiklání k názvu Bratři Karamazovi i přes to, ţe tento překlad není úplně korektní. Román byl však přesunut i na divadelní scénu. U nás to bylo v roce 1927, kdy český skladatel Otakar Jeremiáš napsal operu Bratři Karamazovi. Později se dramatizace románu uskutečnila také například v divadle Na zábradlí v Praze nebo Husa na provázku v Brně. 12 Za zmínku stojí také praţské Dejvické divadlo, které tuto hru hraje jiţ od roku 2000 vţdy s vyprodaným hledištěm. 13 Děj Bratrů Karamazových byl několikrát zfilmován. Poprvé to bylo v roce 1915 v Rusku, kde se reţie ujal Viktor Turianskij. V americkém provedení vznikl film Richarda Brookse v roce V novějších zpracováních se román objevil v Rusku v roce 2009 jako 10 BACHTIN, M. M. Dostojevskij, umělec: k poetice prózy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 41, Libor Dvořák: Záznam přednášky z 9. listopadu Kapitoly z překladatelské praxe aneb překlady ruské literatury pod lupou [online] vyd. [cit ]. Dostupné z: 12 Historie - archiv. Divadlo Husa na provázku [online] vyd. [cit ]. Dostupné z: 13 BRATŘI KARAMAZOVI - Repertoár. Dejvické divadlo [online]. [cit ]. Dostupné z: 12

13 seriál. 14 Román Bratři Karamazovi se však dočkal i českého provedení a to ve filmu Karamazovi z roku , které patří mezi jedno z nejnovějších. Reţie se ujal Petr Zelenka a do rolí obsadil převáţně ty stejné herce, kteří v tomto představení účinkují i v Dejvickém divadle. Ve filmové podobě se román objevil také například v německém, italském, francouzském nebo japonském zpracování. 14 Братья Карамазовы. КиноПоиск [online]. [cit ]. Dostupné z: FB 15 Karamazovi. Česká televize [online]. [cit ]. Dostupné z: 13

14 4. Hlavní postavy díla Kaţdý z hrdinů, a to nejen v díle Bratři Karamazovi, má v Dostojevského podání svou vlastní povahu i filozofii. Ţije si svůj vlastní ţivot bez ohledu na ty ostatní. Nejde zde o sobeckost, ale o individualitu jednotlivých postav. Dostojevskij se snaţí o sebeuvědomění, rozvoj a realizaci kaţdé osoby, která v dílech vystupuje. Dostojevskij se nedívá na to, čím je hrdina pro svět, ale zaměřuje se na význam světa pro hrdiny a na to, čím je hrdina sám pro sebe samým. 16 Všechny Dostojevského postavy jsou neobyčejně reálné a věrohodné. Kaţdá má svůj vlastní příběh, který nám pomalu poodkrývá. U všech hrdinů díla je nápadný vývoj, ať jiţ v psychice, chování či myšlení. U kaţdé postavy se projevuje v jiné míře, ale vnímavý čtenář jej můţe snadno pozorovat. Důleţité je, ţe vývoj postav není definitivní. Sám autor jako by tím dával prostor k realizaci nejen čtenáři, ale i samotným postavám. Otevírá se tak moţnost k zvrácení vývoje, k něčemu nečekanému, co postavu posune jiným směrem. U ţádného z hrdinů díla nelze odhadnout jejich osud. Často se nám naskytne nečekaný zvrat, který by čtenáře ani nenapadl. Jak jiţ bylo řečeno, Dostojevskij dává do hlavních postav kus sebe. S některými z nich jako by se ztotoţňoval a pomocí nich dával najevo své myšlenky a pocity. To, co proţívá, co jej trápí, jeho nejistoty, pochyby nebo i zkušenosti, to vše promítá ve svých postavách. Hlavní osoby děl ţijí ve výtvorech Dostojevského takovým chorobně intenzivním ţivotem, odráţejí tolik bolestných záţitků jeho samého, tak hluboký a intimní je charakter jejich ostrých sráţek mezi sebou a do té míry obnaţují čtenáři poslední hloubky lidské psychiky, ţe nelze věřiti, ţe by tyto obrazy byly jen vnuknutím spisovatelovým do cizí duše, a ne odrazem vlastního ohně zápasu v jeho duši. 17 Všichni, kdo v jeho románech vystupují, jsou z psychologické stránky dokonale promyšlení. Na tom si Dostojevskij zakládá. Chce, aby vše bylo dokonalé ve všech ohledech. A právě psychologická propracovanost je jedním z hlavních rysů většiny Dostojevského děl. Někdy by se aţ mohlo zdát, ţe hrdiny psychologicky aţ přehnaně rozebírá a mučí. Tento motiv lze pozorovat například u Dmitrije Karamazova nebo u Rodiona Romanoviče Raskolnikova z románu Zločin a trest. Tato vnitřní muka u hrdiny pak vedou k zlobě. Buď k sobě samému, nebo k ostatním. Příkladem můţe slouţit román Bratři 16 OURODOVÁ, H. Pojetí a význam soudu v románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazové. 1990, s DOSTOJEVSKIJ, F. M., VĚTRINSKIJ, Č. F. M. Dostojevskij ve vzpomínkách vrstevníků, dopisech a poznámkách. Praha: Kvasnička a Hampl, s

15 Karamazovi, kde se zloba objevuje v podstatě u všech hlavních hrdinů. U kaţdého však v jiné míře a v jiném intervalu. Nejnápadnější je zřejmě u Dmitrije Karamazova, u něhoţ pomalu přerůstá v odpor. Takový vnitřní rozruch ovšem u hrdiny můţe vést aţ k posunutí mravních hodnot. Následkem toho všeho můţe být například i vraţda, která je zápletkou obou výše zmiňovaných děl. Postavy v díle Bratři Karamazovi jsou velmi různorodé. Kaţdý člověk je jiný a v tomto románu to platí dvojnásob. Mnohé postavy jsou zaloţeny na odlišnostech, které se v celém průběhu neustále střetávají. Kaţdá z nich symbolizuje nějakou jedinečnou ţivotní sílu s myšlenkami a postoji k ţivotu. Находящаяся в центре романа семья Карамазовых и другие описанные в нем семьи представльют собой различные с социальной и психологической точек зрения варианты того общего типа семьи, который Достоевский, как мы уже знаем, охарактеризовал как тип случайного семейства. Во всех этих семьях нет благообразия, в них происходит скрытая или открытая борьба, усиливается взаимный к убийству отца. 18 Otec rodiny Fjodor Pavlovič Karamazov v románu ztělesňuje zvrhlost, krutost a chtíč po majetku a penězích. Nic mu není svaté a vše chce mít jen pro sebe. Jeho synové jsou naopak představitelé nové doby, ve které se projevují odlišné myšlenkové proudy. Nejstarší syn Dmitrij zosobňuje vášeň. Ze všech postav je nejvíc emočně zaloţený, coţ do pozadí utlačuje jeho racionální stránku chování. Pravým opakem je Ivan, který ztělesňuje racionalitu a emočně se mnoho neprojevuje. Odmítá jakékoliv boţstvo či víru v posmrtný ţivot. Tím se stává protikladem ke svému bratru Aljošovi, který je velmi duchovně zaloţen. Ctí Boha a vše s ním spojené. V románu je symbolem upřímné lásky a dobra. Jako poslední je tu Smerďakov. Ten je představitelem nízkého pudu pro přeţití. Je vychytralý a vše dělá pouze pro svůj prospěch. V díle se však setkáváme s mnohem více postavami a právě díky nim a jejich rozmanitosti povah je román tolik zajímavý. Motiv střetu různých povah je totiţ velmi častý i v reálném ţivotě, kde se potkávají lidé různých názorů a povah. Přesto ovšem spolu musí existovat a komunikovat, stejně jako hrdinové románu. 18 ФРИДЛЕНДЕР, Г. М. Реализм Достоевского. Ленинград: Наука, 1964, с

16 4.1 Ivan Fjodorovič Karamazov Ivan Fjodorovič Karamazov patří mezi nejvýraznější osobnosti celého díla. Nevyniká svým výrazným chováním, ale myšlenkami a názory. Své dětství Ivan strávil se svým bratrem Aljošou v cizí rodině, protoţe otec se o ně nestaral. Brzy se však osamostatnil a začal studovat. Jen stěţí si sám vydělal na ţivobytí, a proto začal psát do novin kratičké zprávy o pouličních příhodách. Po vystudování univerzity se chystal odjet do zahraničí. V té době vychází jeho článek, který vzbudil velký ohlas, ale tomu se budeme věnovat později. V té době je Ivanovi 23 let. Je to mladý, pohledný a vzdělaný člověk. A jak se vlastně ocitá v domě u svého otce? Jeho příjezd je záhadný a nevysvětlitelný. Najednou se objeví bez většího důvodu u otce, kterého neznal a nastěhuje se k němu. Později však vyjde najevo, ţe Ivan přijel, aby jednal v záleţitosti sporu svého otce a bratra Dmitrije, se kterým si jiţ dříve dopisoval. I přesto někteří jeho pobyt nechápou. Jedním z nich je i vzdělaný vzdálený příbuzný Petr Alexandrovič Miusov. Он горд, - говорил он нам тогда про него, - всегда добудет себе копейку, у него и теперь есть деньги на заграницу чего ж ему здесь надо? Всем ясно, что он приехал к отцу не за деньгами, потому что во всяком случае отец их не даст. Пить вино и развратничать он не любит, а между тем старик и обойтись без него не может, до того ужились! 19 Pravdou je, ţe se otec s Ivanem vzájemně tolerovali. Nebyl mezi nimi ţádný větší konflikt. Moţná i proto, ţe Ivan byl svou povahou nejvíce ze všech bratrů otci podobný. Byl rozváţný, klidný a ne příliš projevoval emoce. Občas byl vznětlivý, ale vţdy se choval a myslel racionálně. Právě on v této rodině zastupuje rozum. Je velmi vzdělaný a tomu odpovídají i jeho názory. Díky racionalitě podporuje vědu a snaţí se orientovat na Evropu, ve které vidí pokrok a moţnosti pro mladé lidi. Při debatách a rozhovorech mluví věcně a trefně, často tak v diskuzích poráţí své oponenty. Sám Ivan sebe vidí realisticky. Uvědomuje si své moţnosti a o ţivotě ani sobě si nedělá iluze. Jeho snem je však cestovat do Evropy s vidinou lepšího nového ţivota. Díky potlačené emocionalitě se Ivan chová zdrţenlivě a nepřístupně. Nedovede se uvolněně bavit, smát se, plakat nebo projevit lásku. Vţdy vystupuje sám za sebe a sebevědomě. Vše schovává jakoby pod skořápkou, a proto se můţe zdát, ţe se někdy chová povrchně a sobecky. А ты все свою канитель! Да я-то тут что? Сторож я, что ли, моему брату Дмитрию? раздражительно отрезал было Иван, но вдруг как-то горько 19 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части первая - вторая. Москва: Правда, с

17 улыбнулся... Но, черт возьми, не могу же я в самом деле оставаться тут у них сторожем? Дела кончил и еду. 20 S příchodem procesu bratra Dmitrije se začíná chovat lidštěji, za coţ však můţe i jeho nastupující nemoc Ivanův vztah k ostatním postavám Jak jiţ bylo řečeno, Ivan se chová velmi chladně a to je charakteristické i pro jeho vztahy k ostatním hrdinům románu. Svého otce Fjodora Karamazova bere jako cizího člověka. Nechová k němu ţádné city, protoţe ho v podstatě celý ţivot neznal. Bydlí s ním sice v jednom domě, ale tráví s ním málo času a chová se zde spíše jako na návštěvě. Ví totiţ, ţe se jiţ dlouho nezdrţí. Jeho stylem ţivota je znechucen a povaţuje jej za zhýralého prostopášníka. Snaţí se s ním však vyjít a akceptovat jej. Se svým bratrem Dmitrijem měl vztah snad ještě horší. I kdyţ přijel původně na jeho ţádost, byl mu nepříjemný jakýkoliv kontakt s ním. V díle autor popisuje jeho city k bratrovi takto: Он его решительно не любил и много-много что чувствовал к нему иногда сострадание, но и то смешанное с большим презрением, доходившим до гадливости. Митя весь, даже всею своею фигурой, был ему крайне несимпатичен. На любовь к нему Катерины Ивановны Иван смотрел с негодованием. С подсудимым Митей он однако же, увиделся тоже в первый день своего прибытия, и это свидание не только не ослабило в нем убеждения в его виновности, а даже усилило его. 21 Pravdou je, ţe byl Ivan celou dobu přesvědčen o jeho vině. V momentě, kdy se však dozvídá, ţe skutečným vrahem byl Smerďakov, začíná všemoţně bojovat za záchranu Dmitrije. Tím započal jeho plán na Míťův útěk. Další postavou, kterou Ivan nemohl vystát, byl Smerďakov. Bylo pro něj otravné, jak za ním dolízal, vyptával se jej a neustále mu podlézal. Sluha k němu vzhlíţí a obdivuje jej, a proto se neustále snaţí upoutávat jeho pozornost. Но главное, что раздражило наконец Ивана Федоровича окончательно и вселило в него такое отвращение, - была какая-то отвратительная и особая фамильярность, которую сильно стал выказывать к нему Смердяков, и чем дальше, тем больше... Иван Федорович, однако, и тут долго не понимал этой настоящей причины своего нараставшего отвращения и наконец 20 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части первая - вторая. Москва: Правда, с ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с

18 только лишь в самое последнее время успел догадаться в чем дело. 22 Určitě nejlepší vztah měl naopak se svým nejmladším bratrem Aljošou. V dětství spolu sice vyrůstali, ale nijak zvlášť se nekamarádili. Fungovali jako dvě naprosto odlišné jednotky. Jejich vztah se tedy začíná rýsovat aţ nyní, kdyţ Ivan přijel do města. Ze začátku se Ivan jakémukoliv kontaktu s ním vyhýbá, ovšem časem začíná v Aljošovi nacházet zalíbení a touţí ho lépe poznat. Ivan nikomu nevěří, ale jemu jako jedinému se svěřuje se svými myšlenkami a plány. Diskutují spolu o Míťovi a otci, ale hlavně na téma víry a náboţenství. Kaţdý totiţ stojí na jiném břehu. Aljoša zastupuje Boha, víru a posmrtný ţivot. Ivan naopak vědu, racionalitu a pochybnosti. I přes odlišné své názory se však dokáţou akceptovat a kupodivu i v mnohém shodnout. Co se týče ţen, byl Ivan zamilovaný do Kateřiny Ivanovny. O to víc jej však popuzovalo, ţe ona miluje jeho bratra Dmitrije. Ten ji jen vyuţíval a ona potom hledala útěchu u Ivana. V momentu, kdy je rozhodnut tuto lásku nechat být, se Dmitrij Kateřiny zcela vzdává. Ivan není emocionální typ člověka a tak tedy nelze očekávat, ţe by jí padl k nohám a vyznal lásku. Právě naopak. Svou lásku dlouho tají a zapírá. S příchodem bratrova soudního procesu a s nastupující Ivanovou nemocí se však vztah stává více důvěrný. Dokonce si začínají tykat, coţ v té době nebylo vůbec obvyklé. Приехав из Москвы, он первые же дни весь и бесповоротно отдался пламенной и безумной страсти своей к Катерине Ивановне. 23 Budoucnost jejich vztahu ovšem zůstává otevřena Ivanova ideologie a Velký inkvizitor Téma náboţenství je znatelné v celém románu. Je mu věnována dokonce celá šestá kniha, ve které je čtenář seznámen s myšlenkami a názory otce Zosimy. Právě on silně ovlivnil myšlení Aljoši, který k němu velmi vzhlíţí. Ale to zdaleka není vše. Ivan totiţ přichází s myšlenkami, které rozpoutaly jiţ mnoho diskuzí. A právě to byl autorův záměr. Dostojevskij, muţ věřící v Boha, se před svými ateistickými odpůrci chlubí nikoli svou vírou, nýbrţ nevírou. Přesněji řečeno mohutností své nevíry. Ivan Fjodorov, píše o Ivanu Karamazovovi, je člověk hluboký, nikoli moderní ateista na způsob těch, kteří svou nevírou pouze prokazují omezenost vlastního světového názoru a tupost svých tupoučkých 22 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части первая - вторая. Москва: Правда, с ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с

19 schopností. 24 Ivan je racionalista, a proto existenci Boha zcela popírá. Nikdo jej přece nikdy neviděl, tak proč věřit? Proto Ivan napíše Legendu o Velkém inkvizitorovi. Tato legenda je do románu vloţena a vystupuje jako text v textu, neboli intertext. Děj se odehrává v 16. století. V té době se lidé obávají kardinála, velkého inkvizitora, který bez milosti upaluje všechny kacíře. Vtom najednou sestoupí On. Lidé ho poznají. Ihned začne konat zázraky, slepý najednou vidí, mrtvá holčička vstane ze své rakve a ţije. Velebí jej a jdou za ním. Je tedy ihned zajat a uvězněn jako kacíř. Kardinál však za ním přijde do vězení a dlouho spolu mluví. Vysvětluje mu, jakou situaci svým příchodem způsobil a pokud jej nepopraví, tak kam aţ to můţe zajít. Mluví spolu o tom, čemu lidé věří, o buřičích, církvi a dalších věcech podstatných pro klidný chod společnosti. Nakonec jej kardinál pustí s podmínkou, ţe odejde a nechá lidi být. Čím víc Ivan nad touto otázkou přemýšlí, tím víc vyplývá, ţe má jisté pochybnosti. A právě ty měl i Dostojevskij. Ano, byl věřící a Boha uznával. I on však pociťoval v tomto ohledu určité nejistoty, které pouţil v myšlenkách Ivana. Darebáci mne dráţdili nevzdělanou a zpátečnickou vírou v Boha. Těmto ťulpasům se ani nezdálo o takové síle popírání Boha, jaká je v Inkvizitorovi a v předcházející kapitole; odpovědí na ni je celý román 25 Dostojevskij je plný otázek a smíšených pocitů. Víra se u něj střetává s neustálými pochybami. Vše se pak snaţí vloţit do svých děl a pomocí hrdinů, v tomto případě pomocí Ivana, chce dosáhnout odpovědí. Po celý svůj dospělý ţivot se Dostojevskij potýkal s problémem Krista jako jediné nevývratné autority. Někdy se při tom dostával do spolku s Velkým inkvizitorem, kterého jinak tolik nenáviděl. 26 V dopisu Konstantinu Kavelinovi, ruskému filozofu a historikovi, Dostojevskij píše: Inkvisitor uţ jen tím je nemravný, ţe v jeho srdci v jeho svědomí se mohla svésti idea o nutnosti upalovati lidi. 27 Ivan tedy v Legendě o Velkém inkvizitorovi popsal jakéhosi vyššího člověka, Krista, který koná zázraky a pomáhá lidem. Zároveň však v něm vyvolává plno otázek. Jednou z nich je utrpení dětí. Ivan Aljošovi vypráví několik příběhů, ve kterých trpí nevinné děti. Ivan zde ukazuje svou lidskou stránku a s dětmi soucítí. Nechápe, proč je zlo pácháno na nich, kdyţ jsou ještě malé a ničím se proti Bohu neprovinily. Jak tedy můţe Bůh něco takového dopustit? Neospravedlnitelné utrpení dětí nacházel Dostojevskij především v srbsko-tatarské válce 24 BURSOV, B. I. Dostojevskij a jeho svět. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978, s PAROLEK, R. F. M. Dostojevskij. 1. vyd. Praha: Orbis, 1963, s BURSOV, B. I. Dostojevskij a jeho svět. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978, s DOSTOJEVSKIJ, F. M., VĚTRINSKIJ, Č. F. M. Dostojevskij ve vzpomínkách vrstevníků, dopisech a poznámkách. Praha: Kvasnička a Hampl, s

20 v druhé polovině 70. let. Jeho zděšení z ubliţování dětem ze strany Turků se objevilo uţ aktuálně v Deníku spisovatelově. Všímá si ovšem i domácích mučitelů dětí sbírá zprávy o týrání dětí z ruských novin. Tyto zprávy pak pouţívá Ivan jako argument proti věčné harmonii. 28 Dostojevskij pouţil Ivana jako zprostředkovatele svých myšlenek. Pokládal jeho jménem otázky a hledal na ně odpovědi. Na rozdíl od Ivana však Dostojevskij v Boha věří, jen některým věcem plně nerozumí. Lidé v Bohu vidí jistotu a lásku. Proč se tedy stavět Bohu do opozice? Křesťanství Dostojevského je velice prosté: v jeho základu stojí Kristus jako ideál nedostiţně dobré, krásné a moudré bytosti. Rájem na zemi je láska k bliţnímu, pokora a konání dobra. Peklem je pak nemoţnost milovat. 29 Ivan se proti Bohu bouří. A tím se podobá Velkému inkvizitorovi. Je proti všemu a všem. Nikoho nepotřebuje. Svým pohrdavým přístupem k ostatním dává najevo, jak o ně nestojí a nepotřebuje je. Neuvědomuje si, jak tímto chováním ostatní zraňuje. Ivan Karamazov je stejně jako jeho Velký inkvizitor titánským bohoborcem. Stejně jako on pohrdá lidmi Inkvizitor se však na rozdíl od Ivana definitivně zřekl Krista Ivan však v hloubi srdce stále ještě chová ideu absolutního dobra. Kdyţ však vidí, jak mocné je ve světě zlo a jak slabý je člověk, vyhlašuje vzpouru proti Bohu a vrací Mu vstupenku. Tím se ocitá na rozcestí. 30 Stejně jako jeho otec i on v ţivotě popírá mnoho věcí. Svými názory se nijak netají a dokáţe o nich mluvit. Tvrdí, ţe vše na světě je dovoleno. Nejsou ţádné zákazy a hlavně ţádné morální předsudky. Ctnost, morálka či svědomí nemají smysl, kdyţ není nesmrtelnost. Existuje pouze teď a tady. Ţádný nekonečně šťastný ţivot v ráji. Kaţdý člověk je strůjcem svého osudu a nelze tedy spoléhat na pomoc vyšší moci. А все-таки говори: есть бог или нет? Только серьезно! Мне надо теперь серьезно. Нет, нету бога. Иван, а бессмертие есть, ну там какое-нибудь, ну хоть маленькое, малюсенькое? Нет и бессмертия. В последний раз и решительно: есть бог или нет? Я в последний раз! И в последний раз нет. 28 PETRŢELKA, J. Pojetí člověka v literárním díle Fjodora Michajloviče Dostojevského. 1995, s KAUTMAN, F. F. M. Dostojevskij: Věčný problém člověka. 2. vyd. Praha: Academica, 2004, s SOLOVJOV, V. S. Velký inkvizitor: nad textem F. M. Dostojevského. 1. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad- Roma, 2000, s

21 А кто же смеется над людьми, Иван? Черт, дольжно быть, - усмехнулся Иван Федорович. А черт есть? Нет, и черта нет. 31 Smerďakov všem Ivanovým myšlenkám se zájmem naslouchal. Chtěl být jako on, a proto mnohé jeho myšlenky pomalu přebíral za své. V momentě, kdy se Ivan dozví celou pravdu o vraţdě a uvědomí si svou spoluvinu, zhroutí se. A právě ten moment je největší zkouškou pro jeho víru. Neví, na jakou stranu se obrátit. Jestli říci pravdu, nebo ne. Dochází tedy k rozdvojení osobnosti v podobě čerta, který jej navštíví. У меня, Алеша, теперь бывают сны... но они не сны, а наяву: я хожу, говорю и вижу... а сплю. Но он тут сидел, он был, вот на этом диване... Он ужасно глуп, Алеша, ужасно глуп, - засмеялся вдруг Иван Neuvědomuje si, ţe čert je vlastně on. Ztělesňuje totiţ část jeho nitra, jeho niţší bytost. Mluví a pře se sám se sebou o své vlastní názory. Ty jeho nepřijímá. Nechápe, ţe i to jsou názory a myšlenky, které v sobě skrývá. Je to jeho noční můra, která jej pronásleduje víc a víc. Ivan chce věřit, ale potřebuje nějaký důkaz, který by jej přesvědčil. Nakonec svou účast na vraţdě neunese, i kdyţ je ze začátku rozhodnutý, ţe nic neřekne. Svým přiznáním však dokázal, ţe nad ním vyhrálo svědomí. Právě to svědomí, které popírá a nepovaţuje za důleţité. Jeho přiznání však nemělo valný úspěch. To jej velmi zasáhlo. Je zdrcen a bezradný, protoţe vše bylo zbytečné. Ihned po tomto uvědomění se nervově zhroutí. Jeho duševní porucha pak pro něj není zklamáním ve své osobě, ale vyvrácením jeho teorie člověk se nemůţe se svou racionální vůlí přenést přes mravní svědomí a nemůţe jen tak odmítnout boţí existenci. 33 Nejde přeci popřít něco, co v lidské mysli přebývá jiţ tak dlouho. Vţdyť víra v Boha je na světě uţ po staletí a nejde se tomu jen tak vzepřít. Ivan je pro svou sloţitost snad nejzajímavější postavou díla. Různorodost a názory, které se v něm ukrývají, ve čtenáři vzbuzují nutnost zamyšlení. Plní roli kontroverzní názorové postavy nejen dnes, ale hlavně ve své době, kdy byla kniha vydána. Zaujal dokonce i Tomáše Garrigue Masaryka. Ten se o Ivanu a kníţeti Myškinovi z románu Idiot zmiňuje 31 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части первая - вторая. Москва: Правда, с ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с. 33 PETRŢELKA, J. Pojetí člověka v literárním díle Fjodora Michajloviče Dostojevského. 1995, s

22 ve svých poznámkách nejvíce. Ivana zde srovnává s několika dalšími postavami Dostojevského. Do opozice jej staví k starci Zosimovi. Povaţuje je za naprosto odlišné povahy. Ivana vidí jako negaci, která pochybuje a brání se věřit. Starce Zosimu pak jako klad, který věří bezmezně. Zajímavé je srovnání Ivana s Koljou Krasotkinem. Jde o čtrnáctiletého chlapce, který se stýká s jeho bratrem Aljošou. Ti dva se v románu vůbec nepotkají. Přesto vidí Masaryk v Krasotkinovi dětskou obdobu Ivana. Obdobou Ivanova vývoje v letech chlapeckých jest Masarykovi Kolja Krasotkin, jejţ označuje slovy čtrnáctiletý Ivan. Koljovo úsilí zdáti se dospělým se jeví i v tom, jak se úmyslně stále obrací k Alѐšu oslovením Karamazov. 34 T. G. Masaryk se však věnuje postavě Ivana i nad rámec románu. Přirovnává jej k postavě Rodiona Romanoviče Raskolnikova z díla Zločin a trest. Tyto postavy jsou si opravdu podobné. Spojuje je motiv vraţdy. Raskolnikov je vrah a svou vinu si uvědomuje a přijímá. Ivan ve vraţdě svého otce také figuroval, ovšem na rozdíl od Raskolnikova, pouze nepřímo. Svého podílu si je však vědom. T. G. Masaryk svou domněnku podkládá takto: také Ivan uznává zásadu, ţe člověk vyvolený můţe rozhodovati o tom, kdo s ostatních lidí jest hoden ţivota Kdo svrhl Boha, sedá na jeho soudnou stolici, člověk učiní se bohem. Člověk-bůh pak dekretuje, ţe je mu všecko dovoleno, i proliti krev. Raskolnikov ve Vině a trestu prolévá krev, Ivan v Bratřích Karamazových hlásá totéţ Recepce Velkého inkvizitora v Rusku Myšlenka, kterou vloţil Dostojevskij do Velkého inkvizitora, byla mimořádná, a proto bylo jasné, ţe nezůstane bez povšimnutí. Rozporuplnost a kontroverznost tohoto tématu donutila k zamyšlení snad kaţdého čtenáře. Není tedy divu, ţe se Velkým inkvizitorem dále zabývá mnoho známých osobností, nejen ve svých pracích, ale i v korespondenci. Jedním z nich je i Vasilij Vasiljevič Rozanov. Tento ruský filosof, publicista a literát, se o Velkém inkvizitorovi trefně vyjadřuje takto: Namísto vnějších vazeb pojí román s Legendou vazba niterná právě Legenda je jakousi duší celého díla, které ji obklopuje jako variace své téma; je v ní uloţena spisovatelova ústřední myšlenka, bez níţ by nebyl napsán nejen tento román, ale i mnohá jeho další díla. 36 Jak se Rozanov správně vyslovil, myšlenky z Legendy se objevují v celém románu. Diskuze a myšlenkové pochody hrdinů probíhají 34 MASARYK, T. G. Studie o F. M. Dostojevském: (s rukopisnými poznámkami). Praha: Orbis, 1932, s MASARYK, T. G. Studie o F. M. Dostojevském: (s rukopisnými poznámkami). Praha: Orbis, 1932, s. 56, SOLOVJOV, V. S. Velký inkvizitor: nad textem F. M. Dostojevského. 1. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad- Roma, 2000, s

23 v podstatě neustále. Právě u Ivana jsou však znatelné v nejintenzivnější míře. Dalším, koho Legenda o Velkém inkvizitorovi zaujala, je Nikolaj Alexandrovič Berďajev, ruský křesťanský filosof a publicista. Ve své knize Nové náboţenské vědomí a společnost se mimo jiné zabývá také Dostojevským. Téma znamenité legendy je však daleko obsáhlejší; je universální, obsahuje celou jednu filosofii dějin a jsou v ní skryta nejhlubší proroctví o osudu lidstva. Z Velkého inkvizitora lze odvodit náboţenskou filosofii společnosti a můţeme z ní čerpat věčná ponaučení. Velký inkvizitor nám poodhalil nové náboţenské pravdy. 37 Síla myšlenek obsaţených ve Velkém inkvizitorovi je mohutná. Existuje mnoho názorů a ne vţdy se setkáváme s kladnými ohlasy. Pohledy čtenářů se liší, i kdyţ legenda donutí k zamyšlení kaţdého. Téma nenechalo chladného ani Semjona Ludvigoviče Franka. I tento ruský filosof vyjádřil svůj názor. Dostojevského Legenda o velkém inkvizitorovi, včleněná do děje románu Bratři Karamazovi, patří k oněm velkým symbolickým výtvorům ducha, jejichţ výklad zůstane, podobně jako výklad skutečnosti samotné, vţdy sporný a bude vţdy konec konců záviset na šíři a hloubce čtenářovy duchovní zkušenosti Ivanův podíl na vraždě Fakt, ţe Ivan je zcela nevědomky díky své filozofii jedním z vrahů, je čtenáři skryta doslova do poslední chvíle. Tímto odhalením však nastává velký zlom. Nebýt jeho návštěv u Smerďakova, asi by se o své spoluúčasti ani nedozvěděl. Ten mu celou pravdu vyloţil v podstatě náhodou, protoţe původně nic líčit nechtěl. Vše vzniklo jedním obrovským nedorozuměním. Ivan se k němu choval pohrdavě a vyhýbal se kontaktu s ním. Při všech jejich rozhovorech mluvil velmi stručně a s nezájmem. Smerďakov to však pochopil tak, ţe o věci nechce mluvit přímo, a snaţí se vše utajit. O nic takového ovšem ve skutečnosti nešlo. To Smerďakov si pouze vnuknul dojem, ţe mu Ivan něco naznačuje. Параллель между Иваном и Смердяковым позволяет Достоевскому установить, что при всем различии их культурного и нравственного уровня между горделивым индивидуалистом Иваном и тупым мещанином Смердяковым существует объективная социальная и психологическая общность, внутреннее сродсто душ. В этом 37 SOLOVJOV, V. S. Velký inkvizitor: nad textem F. M. Dostojevského. 1. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad- Roma, 2000, s SOLOVJOV, V. S. Velký inkvizitor: nad textem F. M. Dostojevského. 1. vyd. Velehrad: Refugium Velehrad- Roma, 2000, s

24 убеждается с ужасом и сам Иван. 39 Konal tedy s myšlenkou, ţe vše je na Ivanův popud. Kdyţ se potom sejdou u Smerďakova po vraţdě, tak Ivan je překvapen tím, co se dozvídá a Smerďakov zase tím, ţe nic netušil. Smerďakov jakoby se mu ideu vraţdy snaţil sám vnutit. Ivan nic takového rozhodně v plánu neměl. Cítil k otci odpor a rád ho neměl, ale jeho smrt si rozhodně nepřál. Do plánu však krásně zapadá i Míťa, který si otcovu smrt naopak přeje a nijak se tím netají. Ivan byl totiţ většinu času přesvědčen, ţe vrahem je právě jeho bratr Dmitrij. Smerďakov jej však vyvedl z omylu. Dalo by se říci, ţe aţ na základě vylíčení faktů od Smerďakova začíná Ivan znejišťovat a vybavuje si určité situace, které Smerďakov chápal jako náznaky a popud k vraţdě. Jedním z důleţitých momentů je Ivanův odjezd do Čermašně. Smerďakov to bere jako souhlas k vraţdě. Vše mu přeci naznačil v jejich minulém rozhovoru u branky. Ivan ovšem absolutně nemá o ničem ponětí. Aţ na základě Smerďakovi výpovědi si vše začíná dávat do souvislostí. Najednou si uvědomuje veškeré detaily jejich rozhovorů. Nad vším přemýšlí a klade si otázky. Proč nerozuměl jeho náznakům? Proč tedy odjel? Proč s ním vůbec kdy mluvil? Kdyţ se Ivan chystá na jejich poslední třetí setkání, uvaţuje, ţe jej zabije. Natolik v něm vzplanul vztek. Později je sám touto myšlenkou zděšen. Uvědomuje si, ţe jen tím, ţe jej tato myšlenka napadla, je opravdu vrah. Если б убил не Дмитрий, а Смердяков, то, конечно, я тогда с ним солидарен, ибо я подбивал его. Подбивал ли я его ещѐ не знаю. Но если только он убил, а не Дмитрий, то конечно, убийца и я. 40 Ivan začíná propadat panice. Nic takového si nechce připustit. Nepovaţuje se za vraha. Stále v něm převaţují pochyby a snaha vše vyvrátit. Věří, ţe vše je pouze sen. Bohuţel však není. Ivan začne Smerďakova napadat. Mohl si přeci vše vymyslet? Jak mohl vědět, kdy dostane záchvat? Trvá mu, neţ si dá vše do souvislostí. Později nedokáţe pochopit, jak mohl být tak hloupý, ţe mu vše došlo aţ na třetím setkání se Smerďakovem. Snaţí se jej zastrašit a vyhroţuje, ţe vše řekne. I to však Smerďakova nevyvede z míry a je stále klidný. Умны вы очень-с. Деньги вы любите, это я знаю-с, почет тоже любите, потому что очень горды, прелесть женскую чрезмерно любите, а пуще всего в покойном довольстве жить и чтобы никому не кланяться это пуще всего-с. Не захотите вы жизнь навеки испортить, такой стыд на суде принять. Вы, как Федор Павлович, наиболее-с, изо всех 39 ФРИДЛЕНДЕР, Г. М. Реализм Достоевского. Ленинград: Наука, 1964, с ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с

25 детей наиболее на него похожи вышли, с одною с ними душой-с. 41 Ivan netuší, ţe Smerďakov si chce sáhnout na ţivot. Kdyţ mu ovšem dává, jako důkaz, ukradené peníze plně si jiţ uvědomuje svou vinu a je odhodlán ke všemu se přiznat. A právě v této fázi v plné míře nastupuje jeho nemoc. Blouzní a má horečky. V den soudu je předvolán, aby vypovídal. Na chvíli zaváhá, protoţe Smerďakov se oběsil a tak ví, ţe je na vše sám. Jeho výpověď nemá kdo potvrdit. Obává se také, ţe mu nikdo neuvěří a bude pouze za blázna. Nezradí však své odhodlání, přizná se a jako doličný předmět předává peníze. Получил от Смердякова, от убийцы, вчера. Был у него пред тем, как он повесился. Убил отца он, а не брат. Он убил, а я его научил убить... Все желают смерти отца. Один гад съедает другую гадину Dle očekávání jej nikdo nebere váţně. Peníze, které dal jako důkaz, mohl vzít kdekoliv, a proto je veškerá jeho výpověď brána jako následek nemoci. Bylo pozdě na to, aby mohl Ivan soud nějak zvrátit. Neměl nic, čím by mohl ostatní nějak přesvědčit. Bratr je přece jen odsouzen. Pociťuje ohromnou zlobu a začínající soucit nad Dmitrijem. Aby očistil své svědomí a pomohl mu, tak začíná plánovat bratrův útěk. Tu myšlenku měl jiţ před soudem, kdy začíná shromaţďovat finanční prostředky. Okolnosti, které se potom udály, ho v tom jen utvrdily. Bratr je však zezačátku nejistý. V jeho očích je to ten, který věří v jeho vinu. А Иван-то, бежать то предложил, а сам ведь верит, что я убил! 43 Útěk dlouho odmítá, ale po rozmluvách s ostatními ho začíná přijímat. Dmitrij v Ivanovi spatřuje naději a dokonce začíná plánovat světlou budoucnost. Po procesu je Ivan těţce nemocný a několik dní leţí s horečkou v bezvědomí. Všichni pevně věří v jeho uzdravení. Na mysli mají ale i to, ţe by to nemusel přeţít. Další osud Ivana však zůstává otevřen. 41 ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с ДОСТОЕВСКИЙ, Ф. М. Братья Карамазовы: части третья - четвертая. Москва: Правда, с