Vývoj české literatury v letech

Transkript

1 1 Vývoj české literatury v letech Vývoj v letech Vývoj poezie U všech autorů nejrůznějších generací zazníval pocit radosti z osvobození naší vlasti spolu s pocity smutku nad oběťmi okupace a války: Jaroslav Seifert František Hrubín Vladimír Holan Ukázka: Přilba hlíny Chléb s ocelí, Jobova noc Rudoarmějci Dík Sovětskému svazu František Hrubín Jobova noc Na kraji pohrom, v srdci dálek se česká země ocitá, odlivem požárů a válek zapomenutá ulita, v níž hukot úzkosti je stlačen. V deštích tu úzkost pije z mračen, z modrého nebe stáčí jas a míchá zlaté víno s temným. Děvčátko pod chodidlem jemným stejně ji cítí v ten zlý čas, jako ji voják hledě stranou cítí pod botou okovanou. Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Obraze rámu prastarého, kolikrát vytrhli tě z něho, že odprýskaly barvy tvé až po tmu hrobů. A v den slavný znovu pro zraky žárlivé napjal tě rámař starodávný. Ach, Čechy krásné, Čechy mé! A v opuštěných domovech zimou se na zdích sráží dech, dech dávno mrtvých i těch živých, je vichr z krajin loupeživých tak vyvracet zná v kořenech, že ve světnicích rodných praská podlaha, po níž přešla láska, podlaha, kterou drhne vztek. Co rakví a co kolébek zvážila spravedlivou měrou! Kolébka rakev. Ale kterou nalezne lehčí tento věk?

2 2 Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Opánku tvrdě uchozený, v úvozu nebes pohozený, ty nejsi ztracen poprvé. Kolikrát vlast, když tma ji štvala, řeménky řek si rozvázala a bosa šlápla do krve! Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Především mladá generace básníků se začala sdružovat do skupin, kterým byly věnovány básnické večery pořádané od roku Uměleckou besedou: Skupina 42 Sdružovala literáty a výtvarníky, vedoucím skupiny byl Jindřich Chalupecký, k dalším členům patřili Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jiřina Hauková (manželka J. Chalupeckého ), Josef Kainar. Poezie těchto autorů byla inspirována životem ve velkoměstě a na periferii. Ohnice Název převzali ze stejnojmenné sbírky okupačního básníka Jiřího Ortena. Vedoucím skupiny byl Kamil Bednář, dalšími členy např. Ivan Diviš, Josef Hiršal, Miroslav Holub. Skupina se zabývala programem nahého člověka, tzn. že se v jejich poezii odrážel vnitřní svět člověka, pocity radosti, štěstí, ale i zmaru, smutku a zklamání. Skupina Rudého práva Byla to skupina levicově zaměřená, která se snažila navázat na předválečný program socialistického realismu. Vůdčí osobností a autorem programu byl redaktor několika komunistických periodik Jiří Hájek, z dalších členů to byl např. básník Ivan Skála. Skupina Mladé fronty Katoličtí básníci Hlásili se ke křesťanské a moderní poezii, svůj program vymezili ve Velikonočním almanachu poezie, který uspořádal básník Zdeněk Rotrekl. Z dalších členů např. Jan Zahradníček.

3 3 Vývoj prózy První vlna prozaických děl, která vycházela brzy po osvobození, v sobě nesla zážitky z války, vězení, koncentračních táborů. Vycházely dokumenty i beletrie (romány a povídky ), většinou reportážního charakteru. Julius Fučík - Reportáž psaná na oprátce Fučík byl zatčen roku 1943 za protifašistickou činnost a ilegální vydávání Rudého práva a uvězněn v Praze na Pankráci. Své zážitky a úvahy zde zapisoval na tzv. motáky, což byly malé kousíčky papíru smotané do ruliček, a tyto se pak díky některým dozorcům dostávaly ven a putovaly až k jeho ženě Gustě Fučíkové, která je pak po válce vydala pod souhrnným názvem Reportáž psaná na oprátce. Fučík se zde zmiňuje o svých spoluvězních, mezi nimiž byl i spisovatel Vladislav Vančura, objevují se zde dějové pasáže, např. výslechy, dále úvahy, komentáře. Ukázka: Cela 267 úryvky Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím. To znám. Kolikrát jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš jasně viděl následky zhoubné politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínali na kříž, před celou chodí němečtí hlídači a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit zrady. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlédne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi! Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to tu trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klozetem a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanizováni. Jako automat. Zmáčkni knoflík, to jest zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku a vězňové vyskočí, ať dělají co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem: Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung. Tak tedy: 267. To je naše cela. Ale na téhle cele automat nefunguje zcela přesně. Skáčou jen dva. Já zatím ležím na slamníku pod oknem, ležím na břiše, týden, čtrnáct dní, měsíc, šest neděl a znovu se rodím: už otáčím hlavou, už zvedám ruku, už se zvednu na loktech, už jsem se dokonce pokusil obrátit na záda... Rozhodně rychleji se to píše, než žije. Teď nastaly dny, kdy už jsem nemohl pochybovat, že žiju. Bolest, rodná sestra života, připomínala ho velmi zřetelně. I Pankrác už se dovídala, že jsem jakýmsi nedopatřením živ, a přicházely první pozdravy: silnými zdmi, které zněly ťukáním, i očima chodbařů, když rozdávali jídlo. Jen moje žena nevěděla o mně nic. Sama na cele, jen o poschodí níž a o čtyři kobky dál, žila v úzkostech a nadějích, až jí sousedka na ranní půlhodince pošeptala, že už je se mnou konec, že prý jsem na cele podlehl ranám z výslechu. Pak bloudila po dvoře a svět se s ní točil a ani necítila, jak jí dozorkyně pěstmi v obličeji poskytuje útěchu a snaží se ji zahnat do řady, která znamená regulérní vězeňský život. Co asi viděly její velké, dobré oči, když se pak bez pláče dívaly po bílých stěnách kobky? A druhého dne zase jiná zvěst, že ne, že jsem nebyl docela utlučen, že jsem však neunesl bolest a oběsil se v cele. A já se zatím hemžil na ubohém slamníku a každého večera a každého rána se úporně obracel na bok, abych mohl Gustině zazpívat písně, které měla ráda. Jak je mohla neslyšet, když jsem do nich vkládal tolik vroucnosti?

4 4 Dnes už ví, dnes už slyší, ačkoli je vzdálenější než tenkrát. A dnes už i dozorci vědí a zvykli si, že cela 267 zpívá, a už ani nehartusí za dveřmi, aby bylo ticho. Cela 267 zpívá. Zpíval jsem si celý život, nevím, proč bych měl přestat právě na konci, kdy se žije nejintenzivněji. A otecko Pešek? Ach, to je neobyčejný případ! Zpívá vášnivě rád. Nemá ani hudební sluch, ani hlas, ani hudební paměť, ale miluje zpěv takovou krásnou a oddanou láskou a nalézá v něm tolik radosti, že ani neslyším, kdy klouže z tóniny do tóniny a tvrdošíjně zpívá g, kde tvoje uši přímo touží po a. A tak zpíváme, když se vtírá stesk, zpíváme, když je veselý den, zpěvem provázíme kamaráda, který odchází a s nímž se snad už neshledáme, zpěvem vítáme dobré zprávy z bojiště na východě, zpíváme pro útěchu a zpíváme z radosti, tak, jak lidé zpívají odedávna a budou zpívat, dokud budou lidmi. Není života bez zpěvu, jako není života bez slunce. A my tady potřebujeme zpěv dvojnásob, protože slunce k nám nepřichází. Číslo 267 je cela severní, jen v letních měsících na několik okamžiků nakreslí zapadávající slunce na východní stěnu stín mříží a jak otecko stojí opřen o kavalec, dívá se na tu letmou sluneční návštěvu... a to je ten nejsmutnější pohled, jaký tady můžeš spatřit. Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků činí před lidskýma očima. A tak málo lidí žije na slunci. Bude. Ano, bude svítit a lidé budou žít v jeho paprscích. Je krásné vědět to. A přece bys tak rád věděl něco neskonale méně důležitého: bude svítit také pro nás ještě? Naše cela je cela severní. Jen někdy v létě, když se den vydaří, vídáme slunce zapadat. Ach, otecko, chtěl bych jednou přece vidět východ slunce. Jan Drda - Němá barikáda Tento sborník obsahuje 11 povídek s válečnou tematikou a patří k nejúspěšnějším knihám tohoto období. Hrdiny jsou zde obyčejní lidé, i děti. Objevují se však i prvky schematismu, tzn. že autor vidí svět černobíle. Vidí postavy zcela černé, tj. záporné, a postavy zcela bílé, tj. kladné, a mezi tím nic. Toto schematické černobílé vidění světa se v české literatuře naplno rozvinulo v 50. letech. Mezi nejznámější povídky tohoto souboru patří Vyšší princip a Pancéřová pěst. Vyšší princip Hlavní postavou povídky je profesor latiny na jednom pražském gymnáziu. Jelikož své proslovy k žákům vždy začínal větou: Z hlediska vyššího principu, získal již odedávna přezdívku Vyšší princip. Právě se schylovalo k latinské kompozici, když k němu do třídy vtrhlo gestapo a zatklo 3 studenty. Všichni tři pak byli zastřeleni za schvalování atentátu na říšského protektora Heydricha. Někdo je slyšel na plovárně, když se o tom bavili, a udal je. Vyšší princip dostal od ředitele gymnázia i učitelského sboru za úkol, aby předstoupil před svou třídu a odsoudil atentát i chování svých studentů. Vyšší princip před svou třídu skutečně předstoupil, ale nedokázal jim lhát. Vyšší princip V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžklou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce, opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak, jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel. Vyšší princip, říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.

5 5 Vyšší princip ehm mravnosti, jejž si musíte osvojiti, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů, pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha. Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovati první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání, a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu. Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět. Ó, Sparťané, já spěchám od Thermopyl! zašeptal septimán Ryšánek svému sousedu Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku. Bezúčelně namočil pero, a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou. Havelka Moučka Ryšánek pojďte se mnou, ozval se ředitelův hlas, vysílený rozrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil: Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici a tu z vyššího principu nepřítomnost právě těchto žáků Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně. Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku: Tak zas jedna kóna v suchu! Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, se rozběhl za ním, zjitřeně gestikuluje. V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení. Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval: Neslýchané Neslýchané! Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal: Vaši vaši spolužáci byli zatčeni Jaké absurdní nedorozumění moji moji žáci O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek. Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost. Češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a

6 6 napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet: To máte z té vaší masarykovštiny! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře! Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiší. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložný arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil: Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loyality panu státnímu tajemníku a panu ministrovi Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devotnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhví kolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl. Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize. Ale kdo to má prokristapána udělat? Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy: Samozřejmě profesor třídní! Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on. * Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII. Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná. Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti? Žáci, řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý kraj stupínku. Žáci, vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, profesorský sbor mne pověřil abych ehm včerejší smutnou událost uvedl na pravou míru Z hlediska vyššího principu mravního V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky: Z hlediska vyššího principu mravního vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem! Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou: Také já schvaluji atentát na Heydricha!

7 7 Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě. Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdvižernými hlavami, s očima planoucíma. Pancéřová pěst Příběh se odehrává v květnu 1945, tzn. na konci války, kdy se Praha ještě brání zbytku německých vojáků. Hlavní postavou je sedmnáctiletý chlapec Pepík Hošek. Ten se řízením osudu dostává k protitankové pancéřově pěsti a ocitá se na barikádě. Před ní se najednou objeví německý tank. Zbraně jeho spolubojovníků v tomto okamžiku selžou a Pepíkovi se podaří tento tank zničit. 2. Vývoj v letech Rok 1948 znamenal pro vývoj české literatury obrovský zlom. Moc komunistů v našem státě po skončení války stále narůstala, až došlo 25. února 1948 k převratu a komunisté zcela uchopili moc. Ihned po tomto únorovém vítězství přistoupili k budování totalitního politického systému, kde je veškerá moc soustředěna v rukou hrstky funkcionářů KSČ. A ti byli dálkově řízeni z Moskvy. Prezidentem se stal Klement Gottwald. Komunisté se ihned dali do úplné likvidace opozice, vrcholem byly politické procesy na počátku 50. let, kde byly vynášeny rozsudky smrti ( např. Milada Horáková ), doživotního či dlouhodobého vězení ( např. katoličtí intelektuálové ). A jaké následky to mělo pro vývoj literatury a kultury vůbec? Roku 1949 se konal sjezd KSČ, na kterém byl pro českou literaturu nastolen jednotný umělecký směr socialistický realismus. Byla zavedena velmi silná cenzura, tzn. že díla byla kontrolována, zda mohou být vydána, či nikoli. Spousta autorů, kteří se nechtěli podřídit, byla umlčována a vězněna ( hlavně katoličtí básníci ). Díky této situaci dochází k silné emigrační vlně ti, kteří se nechtějí ztotožnit s komunistickým režimem, odcházejí za hranice. Literaturu tedy můžeme rozdělit do 3 oblastí: literaturu oficiální, samizdatovou a exilovou. Oficiální tvorba Vývoj poezie Někteří básníci se ztotožnili s vítěznou politickou mocí KSČ a podle toho i tvořili. Patřil sem např. Vítězslav Nezval, který napsal poému Stalin. Ostatně napsat oslavnou báseň na Stalina bylo zcela běžné, ba dokonce samozřejmé i pro desítky dalších autorů. Ale někteří z dřívějších obdivovatelů komunismu byli touto dobou velmi brzy rozčarováni, např. František Halas píše sbírku A co?, ve které vyjadřuje obavu z totality, ta je navíc umocněna jednak jeho návštěvou SSSR, jednak srdeční chorobou, které roku 1949 podléhá.

8 8 Samozřejmě v opozici stáli i katoličtí básníci, kteří rozhodně nesdíleli optimismus svých vrstevníků, kteří zcela nekriticky přijali vládu komunistů. I Jaroslav Seifert, který na počátku své tvorby tíhnul k proletářskému umění, po 2. světové válce si uchovával zřetelný odstup od komunistického hnutí. Spolu s dalšími autory byl představitelem tzv. únikových témat, což byla témata nezávadná, nevadící cenzuře, a proto oficiálně vydávaná. Patřila sem např. milostná lyrika, přírodní lyrika, vzpomínky na rodiče, rodný kraj apod. Jaroslav Seifert sb. Maminka (získal za ni Státní cenu) Ineditní tvorba Ukázka ze sbírky Maminka (Večerní píseň) Když bylo dobře mamince, bylo i pěkně v našem bytě. Hmoždíř, který stál na skříňce, zatřpytil se a okamžitě skla oken, po nichž před chvilkou plakalo ještě bílé jíní, svítila opět po kuchyni, kde vonělo to vanilkou. Když zpívala, hned vesele spustili ptáci před okny nám. měla-li mráček na čele, odletěli hned ptáci jinam. Zmlkli jsme rázem, ztichl smích. I černé kotě, které tlapkou pohrávalo si se skořápkou, dívalo se jí po očích. V tomto období vzniká samizdatová edice Půlnoc, pod jejíž hlavičkou píší svá díla Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Bohumil Hrabal. Egon Bondy vlastním jménem Zbyněk Fišer - pseudonym používal na protest proti narůstajícímu antisemitismu v Sovětském svazu - byl doktorem filosofie, tedy více filosofem než spisovatelem - společně s Vodseďálkem vymysleli nový typ poezie, tzv. trapnou poezii ta měla za úkol především šokovat a provokovat, stála v opozici proti oficiálně vydávané poezii, kterou Bondy s Vodseďálkem neuznávali, zdála se jim trapná - některé jeho texty byly zhudebněny rockovou skupinou The Plastic People Of The Universe - je autorem sbírky trapné poezie Trhací kalendář Ukázka ze sbírky Trhací kalendář Ráno sedím na záchodě myšlenky mám v dobré shodě chce to jenom zatlačit Nic se ale nechce dít

9 9 Snad to mám dědičné v rodě nebo po spaní pohodě nechci zas začínat žít Nakláním se vpravo vlevo rukou masíruji střevo vztyčuji se nad zenit ale hovno tkví jak dřevo a nechce ani se slevou ze mě jít Sedím na hajzlu a tlačím Na svět přišel jsem a za čím? Vposled padá na kolena mi má hlava ubolená Vývoj prózy V próze můžeme vysledovat několik tematických okruhů: 1. budovatelský román 2. historická próza 3. téma války Budovatelský román Byl nejtypičtějším druhem poúnorové literatury, jeho funkce byla agitační. Hlavní postavou byl vždy kladný hrdina: dělník budovatel, rolník družstevník, profesionální funkcionář. Inspiraci čerpali naši autoři u spisovatelů sovětských. V rámci budovatelského románu můžeme vyčlenit tři témata: 1. romány s postavou dělníka a odehrávající se v továrně Hlavní postavou je dělník, který vynalézá zlepšovací návrhy, aby mohl plnit plán nad 100%, dělník, který nabádá k lepší práci své spolupracovníky, kteří ještě myslí postaru, dělník, který odhaluje a zneškodňuje špiony ze Západu, kteří nám chtějí ukrást nějakou technologii, nebo naopak poškodit naše stroje. Samozřejmě vždy vítězí dobro a pravda. 2. romány s postavou družstevníka a odehrávající se na vesnici Ožehavým tématem těchto děl byla kolektivizace vesnice, tzn. zakládání jednotných zemědělských družstev. Kladnou postavou byl mladý družstevník, který přesvědčoval staré vlastníky polí a dobytka tzv. kulaky, aby svůj majetek odevzdali družstvu. Častý byl tento spor mezi synem či dcerou a otcem. Mládí a družstvo zvítězilo, kulak pochopil, že se mýlil. 3. téma února 1948 a následné emigrace Bylo zapotřebí přesvědčit naše čtenáře, že emigrace je hloupost, že tady u nás to bude lepší než v zahraničí. Zápory budovatelského románu: 1. hlavní hrdina je papírový, neživý, působí vyumělkovaně 2. budování socialismu je zde pojímáno jako něco jednoduchého a kladného 3. konec je výhradně šťastný, což zvyšuje nepravděpodobnost příběhů 4. působí naivně, místy až hloupě

10 10 Téma války např. Norbert Frýd román Krabice živých - odehrává se v koncentračním táboře a právě ten je tou krabicí Karel Ptáčník román Ročník jednadvacet - všichni narozeni v tomto roce byli za války posláni na nucené práce do Německa - osou příběhu je láska mezi Čechem a Němkou