Archeologie v zahradě

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta Ústav zahradní a krajinářské architektury Archeologie v zahradě Bakalářská práce Zpracovala: Sejkorová Adéla Vedoucí bakalářské práce: doc. Dr. Ing. Dana Wilhelmová 2014

2

3

4 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci na téma Archeologie v zahradě vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu požité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. v Brně dne:... podpis

5 Obsah 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Podstata archeologie... 9 Definice archeologie... 9 Vývoj archeologie Datování Prezentace minulosti veřejnosti Budoucnost archeologie Archeologie v právních předpisech Role archeologie v objektech historického významu Význam archeologie v památkové péči Metody archeologického výzkumu Destruktivní metody Nedestruktivní metody Možnosti využití archeologie a jednotlivých metod archeologického výzkumu v objektech zahradního umění METODIKA A MATERIÁLY VÝSLEDKY Reprezentativní vzorky děl zahradního umění, při jejichž obnově bylo využito archeologického výzkumu Zahrada Müllerovy vily Malá Fürstenberská zahrada Palácové zahrady pod Pražským hradem Květná zahrada v Kroměříži Poznatky z teoretického a praktického studia užití archeologie v objektech zahradního umění. 66 5

6 6 DISKUSE ZÁVĚR SOUHRN A RESUMÉ SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

7 1 Úvod Co je důvodem toho, že se člověk zajímá o minulost svého druhu? Odpovědí je, že minulost člověka je to, co utvářelo současnost a bude ovlivňovat i budoucnost a ovlivňuje každého z nás, ač si to mnohdy neuvědomujeme. Historie je pro nás učitelem o prvních krocích člověka, o jeho vzestupech a pádech, poukazuje na jeho chyby i jeho vynalézavost a na vše čeho bylo lidstvo schopno. Každý člověk si většinou pamatuje svoji vlastní minulost a jeho poznání minulosti přesahuje i jeho vlastní život a to díky dochovaným nebo předávaným informacím o dějinách lidstva. Jsou však informace, které ne vždy byly známy nebo jsou stále před člověkem utajeny anebo byly už dávno zapomenuty. Zásadní či méně důležité informace o historii lidské rasy jsou ukryty všude kolem nás. Právě tyto informace pro nás sleduje a zjišťuje archeologie, která se zabývá studiem minulosti lidské společnosti. Archeologie pro nás může vzkřísit minulost, alespoň do určité míry. Poskytnout nám moudrosti našich předků, které mnohdy byly už dávno zapomenuty a další informace z kterých můžeme čerpat a učit se z nich. Díky archeologii mnohdy dokážeme vzkřísit minulost tak, že se stává hodnotnou a hmotnou součástí naší současnosti. Příkladem může být objev starověké Tróje. Do doby před 140 než její poklad nalezl amatérský německý archeolog Schlieman, byla považována Tróje za pouhou legendu a dnes ji zná skoro každý. Archeologie může studovat cokoliv, co je spojeno s člověkem, ať už to jsou zachovalé lidské výtvory nebo zbytky přírodního původu nezáměrně ovlivněných člověkem. Může také studovat projevy lidské činnosti v objektech zahradního umění od hluboké minulosti až po současnost. Tyto objekty zahradního umění nám mohou poskytnout pohled do historie této tvorby a poukázat na trendy a zásady tvorby v daném období či místě. Díky archeologii mohou být některé historické objekty zahradního umění obnoveny tak, že člověk může vstoupit do minulosti a nechat na sebe dýchnout dávné časy. 7

8 2 Cíl práce Cílem bakalářské práce bylo poznat podstatu archeologie jako vědního oboru a její roli při průzkumných pracích v objektech historického významu a dále její význam pro památkovou péči. Popsat a zdokumentovat metody archeologického průzkumu a specifikovat možnosti využití jednotlivých metod při archeologických průzkumech v objektech zahradního umění a následně zhodnotit jejich význam pro obnovu památek zahradního umění. K přiblížení problematice navštívit, popsat a vyhodnotit reprezentativní vzorky děl zahradního umění, při kterých bylo využito archeologického průzkumu. 8

9 3 Literární přehled 3.1 Podstata archeologie Definice archeologie Archeologie je věda, která se zabývá lidskou minulostí skrze výpověď hmotných a dalších nepísemných pramenů. Prameny archeologie jsou hlavně archeologické nálezy, které mohou být movité (nádoby, zbraně, šperky, lidské i zvířecí kosti atd.) nebo nemovité (zdi zaniklých staveb, valy, mohyly, jámy s odpadky, vrstvy a souvrství zeminy vzniklé lidskou činností atd.). Nejde pouze o věci člověkem vytvořené, což jsou artefakty, ale i o věci přírodního původu vzniklé v souvislosti s lidskou činností, které se nazývají ekofakty. Archeologie je také soubor metod, jimiž se tyto prameny získávají. Právě archeologie přináší údaje, které písemné prameny nemohou poskytnout, nebo jejich svědectví významně doplňují. Při zajišťování a vyhodnocování nálezů a informací archeologie spolupracuje s řadou dalších věd, zejména přírodních. Archeologie není časově omezena, zahrnuje dobu od nejstarších dokladů života či činnosti člověka až do budoucnosti. Zajímají ji jak tábořiště lovců starší doby kamenné, zaniklé vesnice či továrna, tak i dosud žijící venkovská usedlost. Archeologie není také omezena územně, zabývá se veškerým územím, které člověk, kdy obýval či využíval, ba i území, po kterém jen procházel. 11 Původ slova archeologie pochází z řeckého arkhaiologia, což znamená pojednání o starobylých věcech. Dnes archeologie znamená studium lidské minulosti z dochovaných stop. Běžným klamným přesvědčením široké veřejnosti je, že archeologové studují také dinosaury a kameny jako takové. Dinosauři a kamení, ale patří k paleontologům a geologům, a to z důvodu že dinosauři vyhynuli desítky milionů let před tím, než se vůbec první lidé vyvinuli. Lidská minulost je pro archeologii hlavním zájmem, protože skutečná archeologie začíná v bodě, kdy se objevují první rozeznatelné lidské artefakty. Zájmy archeologie začínají v době asi před 2,5 miliony let a končí v současnosti. Třebaže většina archeologů studuje vzdálenou minulost, stále více z nich se zabývá historickými obdobími a docela moderními fenomény, jako jsou například chatrče polárních výprav nebo nacistické bunkry či Berlínská zeď. 11 Archeologie - co a jak. [online] 9

10 Náplní archeologie může být takřka cokoliv, počínaje studiem hrubých oblázkových nástrojů, až po analýzu dat ze satelitních fotografií. Archeologové můžou volit mezi intenzivními vykopávkami nebo extenzivními povrchovými průzkumy, zabývat se klasifikací rozdílných typů předmětů nebo se může zabývat různými nejabstraktnějšími teoriemi. Můžou se také úplně vyhnout vykopávkám i průzkumu a věnovat se například experimentální archeologii, etnoarcheologii nebo výzkumu skalního umění. Z minulosti se však dochovává velice málo důkazů o tom, co se vlastně stalo a jen malá část z těchto pozůstatků je odhalena a tak archeologové čelí základnímu problému, jak správně tyto nálezy identifikovat a interpretovat. 1 Vývoj archeologie Lidé se o pozůstatky svých předchůdců zajímali pravděpodobně vždy. Nelze nikde dohledat, kdy to vše začalo. Je však zaznamenáno mnoho případů, kdy starobylé kultury shromažďovaly a uctívaly mnohem starší předměty, než byla jejich kultura. Příkladem z 5. století př. n. l. může být thrácká princezna, která měla ve svém hrobě na Balkáně uloženou sbírku sekyr z doby kamenné. Nejstarším nám známým archeologem byl babylonský král Nabonid. Tento král nechal v 6. století př. n. l. vykopat chrámovou podlahu až na kamenný základ, který byl položený před tisíci lety. V minulosti nebyli vždy archeologové tím co jsou dnes, například v Řecku v 1. století n. l. slovo archeolog označoval kategorii herců, kteří formou pantomimy reprodukovali starobylé legendy. Termín archeologie, jak ho známe dnes, obnovil v 17. století Jacques Spon, který byl lékařem a antikvářem v Lyonu. Od začátku 19. století se archeologie vyzdvihla z antikvářství v systematickou a vědeckou disciplínu, která se zabývá pozůstatky z minulosti. V druhé polovině 19. století archeologie vzkvétala a nešlo již pouze o lov pokladů, ale hlavně o hledání informací a odpovědí na specifické otázky. Ve 20. století se stala archeologie působivým vědním oborem přesahující do celé řady dalších oborů. Archeologie začala využívat znalostí mnoha odborníků geofyziků, leteckých fotografů, zoologů, botaniků, chemiků, genetiků a dalších vědců, kteří jsou schopni vytěžit informace z archeologického materiálu a sedimentů, které tento materiál obklopují. Během let se začali uplatňovat dva hlavní trendy: za prvé to bylo, že vykopávky zpomalili svoje tempo a zintenzivnila se preciznost práce. Každá vrstva výkopu byla důkladně odházena, odškrábána nebo smetena, místo toho, aby byla hrubě odkryta 1 BAHN,

11 krumpáči a motykami, jak tomu bylo v minulosti. Vše se proselo sítkem, tak aby neušel pozornosti žádný střípek informace, v kterém by mohla země skrývat poznatky o naší minulosti. Druhým trendem se stala snaha vytěžit mnohem více informací z každého nalezeného objektu a to hlavně díky rozvoji nových metod a vědeckých analýz. Postupně se díky archeologii dozvídáme mnohem více z mnohem menšího množství materiálu. 1 Datování Pokud se archeologové zaobírají minulostí, je pro ně důležité určit o jak staré období jde, nebo pokud to není možné určit období, stanovit co je starší a co mladší. Pokud archeologové získávali časové údaje, měli donedávna možnost pouze dvou způsobů určování chronologie. Prvním bylo datování relativní a tím druhým datování absolutní historické. Relativní datace je jednoduše řečeno řazení věcí, jako jsou například předměty, usazeniny, události a kultury do časového sledu. Historické datování naopak vychází z období, z něhož se dochovali písemné památky. Hlavním postupy relativní datace vycházejí ze stratigrafie, neboli studia toho, jakým způsobem dochází k ukládání vrstev nebo usazenin jedné na druhou. Existují chemické metody, pro určování stáří kostí, které se nacházejí v jedné vrstvě. Tato metoda je založena na tom, že v průběhu času se v pohřebených kostech zmenšuje koncentrace dusíkatých látek a kost pomalu absorbuje flór a uran. Další možným, ale neméně důležitým způsobem relativní datace v archeologii je typologie. Typologie znamená sestupňování předmětů do typů, sdílejících stejné vlastnosti. Tento systém se zakládá na dvou základních východiscích, jimiž jsou, že předměty z určitého časového období sdílejí podobný styl, který je rozpoznatelný, a že změna stylu je velice pozvolná. Bohužel ve skutečnosti mohou na jednou místě existovat vedle sebe rozdílné styly, individuální styly mohou přetrvat dlouhou dobu a změny stylu mohou nastat velice rychle. Další způsoby určování relativní chronologií byly založeny na posloupnosti klimatických fází doby ledové. Dnes však víme, že klima doby ledové bylo mnohem komplikovanější a proměnlivější, než se doposud předpokládalo. To vše víme díky detailním klimatickým informacím z ledového nitra Arktidy a Antarktidy. Pyl z usazenin poukazuje na sekvence změn v klimatu a vegetaci, tyto změny jsou ale místně omezeny. Vytváření relativní posloupnosti je v archeologii velmi důležité, ale to po čem archeologové prahnou mnohem více, jsou letopočty, jinak řečeno archeologická 1 BAHN,

12 data. Do počátku 20. století byla k dispozici pouze data vzniklá ze spojení archeologie s chronologiemi a kalendáři, vytvořenými starobylými civilizacemi. Dodnes hrají v tomto oboru velký význam. Ponecháme-li stranou historická období, archeologie si nevěděla rady, dokud jí přírodní vědy nedaly celou škálu způsobů, jak získat absolutní údaje z rozmanitého materiálu. Řádná chronologie byla největším darem, který archeologie dostala. Před 2 světovou válkou byly dostatečně zmapovány pouze dvě techniky, kterými byly varvy ze Skandinávie a letorosty z amerického jihozápadu. Varvy jsou jílové úložiště, které vznikají každoročně táním pevninských ledových příkrovů. Každý rok se tyto jílové úložiště liší tloušťkou, podle toho zda je teplý nebo studený rok. V teplém roku dochází ke zvýšenému tání a vzniká tlustší vrstva než v chladném roku. Měřením tloušťky následných sérií a jejich pozorováním s uspořádáním v ostatních oblastech je možno propojit sekvence dlouhé několik tisíc let. Pro druhou techniku měření ročních nárůstů letokruhů stromů platí to obdobné jako u předchozí techniky. Jedná se o měření sekvence tlustších a tenčích kruhů, zapříčiněný lokálními klimatickými fluktuacemi. Další možností určování absolutních údajů je radiokarbonová metoda. Právě metoda pozorování letokruhů má velký význam pro kontrolu, zjištěných radiokarbonovou metodou. Tato metoda zaznamenala v archeologii skutečnou revoluci. Princip datování radiokarbonem pracují s tím, že vzorky z archeologických nalezišť obsahují organický materiál jako je živočišné uhlí, semena a lidské nebo zvířecí kosti. Při této metodě se měří drobné stopy radioaktivního izotopu uhlíku 14 (C14), který přetrvává v organických sloučeninách. Organismy tento izotop uhlíku během života přijímají do sebe a po smrti o něj pomalu přicházejí. Naneštěstí je však tato metoda stále spolehlivá pouze pro vzorky, které nejsou starší než asi let. Radiokarbonová metoda vychází z předpokladu, že koncentrace uhlíku C14 byla v atmosféře vždy stejná, bohužel tento předpoklad se ukázal jako neplatný. Dnes víme, že se s postupem času koncentrace uhlíku C14 měnila, a to hlavně díky změnám v intenzitě zemského magnetického pole. Donedávna byl velký problém v určování dat na nalezišti, kde se nenacházel žádný organický materiál. Nyní se to však dá řešit díky moderní vědě, jež přináší nové metody. Draslíkovo-argonová metoda, která je použitelná ve vulkanických oblastech, může pomoci určit data díky stáří hornin. Další možností může být uranová metoda detekce hornin bohatých na uhličitan vápenatý. Termoluminescenční metoda pro stanovení stáří se používá nejčastěji pro keramiku i pro další anorganické materiály. 12

13 Metoda opticky vyvolané luminiscence, se dá použít k určení stáří sedimentů, obsahující archeologický materiál. Elektronová spinová rezonance může být použita ke stanovení lidských a zvířecích zubů z období daleko přesahujících rozsah měření pomocí radiokarbonové metody. Existuje spousta dalších datovacích metod, které jsou možné. 1 Prezentace minulosti veřejnosti Výsledným cílem archeologie by mělo být předání nálezů nikoliv jen studentům a kolegům, ale i laické veřejnosti. Právě veřejnost se velmi podílí na sponzorování práce archeologů a jejich platů. Prezentovat minulost laické veřejnosti je velká zodpovědnost, zvláště proto že to nelze učinit zcela objektivně. Archeologové samotnou volbou artefaktních témat a přístupů vysílají signály, které odrážejí jejich individuální předpoklady, víru nebo náboženství, politiku či světový názor. To vše má vliv na zázemí, výchovu, vzdělání, sociální postavení, zájmy, učitele, politické a náboženské sklony, spojenectví a konflikty. Tyto skutečnosti zbarvují podávanou verzi minulosti a skutečné důkazy jsou mnohdy až na druhém místě. Kdo vlastně definuje minulost, která je předkládána veřejnosti? V Evropě ve starších muzeích je na mnohých expozicích vidět dopad názorů a interpretací 19. století, zatímco v Číně je vidět vliv učení Marxe a Engelse. V nedávných letech bylo věnováno velké úsilí k odstranění těch nejhorších koloniálních, rasistických a sexistických předpokladů. Artefakty jsou spíše prezentovány v historickém kontextu nebo v didaktických expozicích, než jako samostatné objekty. V posledních letech se muzeální studia stala podstatnou disciplínou s vlastními pravidly. V dnešní době se důležitou součástí pro prezentování minulosti staly taková media, jakými jsou televizní produkce a video. 1 Budoucnost archeologie Archeologie jako obor, zabývající se záležitostmi minulosti je stále velice mladý. Mnoho teorií a základních postupů pochází teprve z nedávných dob. Do budoucna se dá očekávat, že postupně dospívající archeologie bude i nadále vzkvétat a prosperovat. Je možné, že k tomu dojde také díky novým a zásadním objevům. 1 BAHN,

14 Postupem času bude ubývat výkopových prací a oproti tomu budou častější výkopy záchranné a vyprošťovací, které se budou vyskytovat hojněji díky rostoucí intenzitě stavby silnic a domů, a proto většina hlavních objevů v budoucnosti bude náležet náhodným nálezům. Také díky doposud nepředstavitelným technikám, které zvýší naši schopnost nahlížet pod zem, aniž bychom v ní byli nuceni kopat, nastane úbytek tradičních vykopávek. Nemalý význam bude hrát i studium obřích zásob doposud vykopaného materiálu, který doposud nebyl analyzován ani publikován. Postupem času bude také třeba pokládat nové otázky týkající se již studovaného materiálu. Spíše než odkrývat další naleziště, se stane naléhavou otázkou jakým způsobem nadále konzervovat materiál již odkrytý. Právě konzervace materiálu se stane jednou z hlavních náplní celého oboru a k tomu nové technologie budou hrát v budoucí archeologii velký význam. 1 Archeologie v právních předpisech Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči Stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu ( 1 zákona č. 20/1987 Sb.). Archeologické výzkumy je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie věd České republiky, který se také vyjadřuje k ochraně archeologického dědictví v řízeních podle zvláštních právních předpisů ( 21 zákona č. 20/1987 Sb.). Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum ( 22 zákona č. 20/1987 Sb.). Archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. O archeologickém nálezu, který nebyl učiněn při provádění archeologických výzkumů, musí být učiněno oznámení Archeologickému 1 BAHN,

15 ústavu nebo nejbližšímu muzeu buď přímo, nebo prostřednictvím obce, v jejímž územním obvodu k archeologickému nálezu došlo. Archeologický nález i naleziště musí být ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem, nejméně však po dobu pěti pracovních dnů po učiněném oznámení ( 23 zákona č. 20/1987 Sb.). Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím státu nebo obce ( 23a zákona č. 20/1987 Sb.). 21 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu Stanoví režim pro plánování a provádění staveb. Stavební zákon pamatuje pouze na neočekávané archeologické nálezy. Dojde-li k nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo k archeologickým nálezům, je stavebník povinen neprodleně oznámit nález stavebnímu úřadu a orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody ( 175 zákona č. 183/200ů Sb.). Je-li archeologický nález mimořádně cenný, tak po jeho oznámení a pozastavení stavby, jej může Ministerstvo kultury ČR prohlásit za kulturní památku a stavební úřad pak může stavební povolení změnit nebo zrušit. Ochrana archeologického dědictví je veřejným zájmem. 22 Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy tzv. Maltská konvence (č. 99/2000 Sb. mezinárodních smluv). Úmluva je nejen naším mezinárodním závazkem, ale ve smyslu čl. 10 Ústavního zákona č. 395/2001 Sb. je součástí našeho právního řádu a v případě nesouladu se zákony ČR je jim nadřazena, tedy i zákonu 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Cílem Úmluvy je ochraňovat archeologické dědictví jako zdroj evropské kolektivní paměti a jako nástroj historického a vědeckého studia. Každý signatář Úmluvy se zavázal k plnění závazků, které by měli zajistit maximální ochranu a zachování archeologického dědictví a zajistit jeho vědecké studium poznání a tím poznání minulosti lidstva dostupné ve výsledcích studia nejenom odborníkům, ale i laické veřejnosti. Státy se podpisem zavazují k zavedení právního systému na ochranu archeologického dědictví, dále se zavazují, že zajistí smysluplnost archeologických 21 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. 22 Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. 15

16 výzkumů, zajistí fyzickou ochranu archeologického dědictví, zajistí integrovanou konzervaci archeologického dědictví, zajistí financování archeologického výzkumu a konzervaci nálezů, umožní sběr a šíření vědeckých informací, bude zvyšovat veřejnou informovanost, zabrání nezákonnému oběhu součástí archeologického dědictví, zajistí technickou a vědeckou pomoc v záležitostech archeologického dědictví. 23 Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, tzv. Granadská konvence (č. 73/2000 Sb. mezinárodních smluv). Smyslem a cílem Granadské konvence je ochrana architektonického dědictví, staveb a jejich pozůstatků, pro budoucí generace lidstva. Granadská konvence považuje za architektonické dědictví všechny budovy a konstrukce, také architektonické soubory a kombinovaná díla člověka a přírody, jež jsou pozoruhodná, mimo jiné, i svým archeologickým významem (výskytem nemovitých a movitých archeologických nálezů. Každá Strana přistoupivší ke Granadské konvenci se zavázala přijmout zákonná opatření na ochranu architektonického dědictví. Rovněž se zavázala, že bude předcházet znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků, dále přijmout integrovanou politiku konzervace, která stanoví ochranu architektonického dědictví jako základní cíl plánování územního rozvoje města a venkova. Každý stát by po přijetí této konvence, měl také vytvářet povědomí o hodnotě konzervace a ochrany architektonického dědictví. 24 Aténská charta. Ochrana a obnova historických památek (Atény 1931) Na kongresu v Aténách bylo přijatých sedm rezolucí nazvaných Carta del Restauro. Pro ochranu nemovitých archeologických nálezů, torzální architektury má zásadní význam čtvrtá Nálezy, které se nebudou okamžitě obnovovat, je nutné vzhledem k další ochraně znovu přikryt (zasypat) a šestá, platná pro celé kulturní, tedy i archeologické dědictví Historické památky musí být chráněny přísnou správou. 25 Benátská charta. Ochrana a obnova památek a památkových sídel (Benátky 1964) Benátská charta, prohlubující a rozšiřující zásady Aténské charty, přinesla základní zásady ochrany a obnovy, konzervace a restaurování památek (mezi ně neoddělitelně patří i archeologické dědictví) (Benátská charta 1964). Všeobecné a citované zásady Benátské charty platí i pro specielní případy zajišťování archeologického dědictví. Benátská charta zdůrazňuje, že základem každé 23 Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy 24 Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy 25 Aténská charta. Ochrana a obnova historických památek 16

17 ochrany památky (také archeologických nálezů prezentovaných na místě) je stálá soustavná údržba, kterou památky vyžadují. Památka (tedy i nemovitý archeologický nález; odhalená torzální architektura) je neoddělitelná od historie, jíž je svědkem a od prostředí, v němž je umístěna. Proto je přemístění celé památky nebo její části nepřípustné až na výjimečné případy. Obnovu a restaurování musí vždy předcházet i doprovázet archeologické výzkumy a historické průzkumy obnovovaných a restaurovaných památek (Benátská charta 1964). Archeologické nálezy v archeologických nalezištích by měli být zachovány na místě a natolik neporušené, jak je to jen možné. Archeologické výzkumy mají být vykonávané v souladu s vědeckými normami. Zabezpečena má být také údržba ruin a musí být přijata opatření potřebná k trvalé konzervaci a zachování architektonických článků a objevených objektů. 26 Florentská charta. Historické zahrady (Florencie 1982) Florentská charta zdůrazňuje, že jakékoli restaurování, a tím spíše jakoukoli restituci historické zahrady nelze zahájit bez vypracování důkladné studie vycházející z průzkumů a z archeologických výzkumů (tzv. zahradní archeologie, která odhalí nejenom původní cesty, záhony, místa, na kterých rostly jednotlivé dřeviny, a poskytne vzorky na jejich druhové určení, ale také poskytne podklady o zaniklých zděných stavbách, kašnách, altáncích, a dalších) a ze zhodnocení všech shromážděných dokumentů týkajících se dané zahrady a obdobných zahrad, aby byl po všech stránkách zajištěn vědecký charakter návrhu. 27 Washingtonská charta. Ochrana historických měst a městských souborů (Washington 1987) Text Washingtonské charty definuje principy, cíle a metody potřebné pro záchranu historických měst a městských celků. Plánování péče o historická města a městské celky by měly předcházet multidisciplinární studie. Plány péče a konzervace musejí řešit všechny související aspekty archeologické, historické, architektonické, technické, sociologické i ekonomické. Jednoznačně by se měli stanovit základní cíle plánu péče a stejně jasně je třeba formulovat i právní, správní a finanční opatření pro dosažení těchto cílů Benátská charta. Ochrana a obnova památek a památkových sídel 27 Florentská charta. Historické 28 Washingtonská charta. Ochrana historických měst a městských souborů 17

18 Charta ICOMOS o Ochraně a zabezpečení archeologického dědictví (Lausanne 1990) Archeologické dědictví představuje hlavní svědectví o lidské činnosti a lidském žití v minulosti. Proto je jeho ochrana a jeho pozorné řízení nezbytné. Charta z Lausanne definovala podmínky, cíle a zásady ochrany archeologických nálezů a nalezišť. Základním cílem uchování archeologického dědictví by mělo být zachování památek a sídel na místě (in situ) a zajištění adekvátní dlouhodobé ochrany. 29 Role archeologie v objektech historického významu Archeologie jako věda o poznání lidské minulosti a jejich pozůstatků nám přináší důležité informace o historických objektech. Každý historický objekt během časů procházel vývojem a díky tomuto vývoji poskytuje archeologům fyzický důkaz o změnách technologie, módy a sociálních vztahů v čase. Právě tyto poznatky jsou důležité pro poznání každého historického objektu a to z důvodu, že během času se některé informace vytrácejí anebo jsou skryty pod jinými vrstvami, ale díky archeologii mohou být znovu objeveny. Při restaurování historických objektů, by mělo samotnému restaurování předcházet vypracování důkladné studie vycházející z průzkumů a z archeologických výzkumů a ze zhodnocení všech shromážděných dokumentů týkajících se daných historických objektů, aby byl po všech stránkách zajištěn vědecký charakter návrhu. Význam archeologie v památkové péči Archeologické památky jsou konečným, jedinečným, neopakovatelným a nenahraditelným zdrojem poznání o kulturní minulosti území. Jejich největší hodnota je v autenticitě a šíři zakonzervovaných informaci. Archeologické kulturní bohatství a dědictví je nutné maximálně ochraňovat. 9 Archeologie je nedílnou součástí památkové péče, kdy dává nové podněty k cílené snaze ochrany památek a snaze společnosti o zachování vybraných částí movitého a nemovitého kulturního dědictví. Bez archeologických objevů bychom byli ochuzeni o značnou část kulturní minulosti území. 29 Charta ICOMOS o Ochraně a zabezpečení archeologického dědictví 9 Archeologická památková péče, [online]. 18

19 3.2 Metody archeologického výzkumu Archeologický výzkum Archeologický výzkum nejsou pouze jen vykopávky, je to vědecký výzkum, který se skládá z celé řady fází od heuristiky a prospekce až po publikace výsledků. Výzkum z pohledu archeologie může být badatelský nebo záchranný. Badatelský výzkum je podniknutý čistě už od počátku z vědeckého zájmu, kdežto záchranný výzkum probíhá na místě určeném k narušení nebo zničení stavbou či zemními pracemi. Archeologický výzkum prochází několika fázemi. Přípravná fáze je heuristika neboli metoda získávání, shromažďování a třídění historických pramenů a informací, studium literatury a archivů. Následuje terénní průzkum, jako jsou povrchové sběry, pozorování viditelných pozůstatků (letecký průzkum, geofyzikální apod.). Dále se pokračuje exkavacemi ( vykopávkami ), kdy cílem nejsou jen nálezy určené k vystavení, nýbrž získání maxima informací o životě v minulosti. Rozebírání terénních situací, jejich průběžná dokumentace s odebíráním movitých nálezů i částí nemovitých situací v in situ(na místě). Zpracování nálezů je další fází, kdy jsou nálezy opatrně očištěny, konzervovány a evidovány. Probíhají přírodovědecké rozbory, laboratorní dokumentace atd. Následuje fáze odborného a vědeckého vyhodnocení do této části patří i datování, odborné určení (kultura, způsob výroby nebo používání). Výsledkem komplexního vyhodnocení je více či méně úplný obraz života na daném území v minulosti. Konečnou fází je zveřejňování jako je nálezová zpráva, publikace, muzejní a terénní prezentace. 11 Archeologická metoda Archeologická metoda je postup, který archeolog používá při své práci k získání archeologických pramenů a k poznání lidské minulosti. V dřívější době byla archeologická metoda často intuitivní a probíhala pouze v myšlenkách archeologa. V současnosti se při ní uplatňuje velké množství standardizovaných metod a využívají se nejrůznější výpočetní techniky. 5 Metody výzkumu Archeologie zakládá svá tvrzení na základě archeologických pramenů. Pro jejich získávání užívá metody destruktivního nebo nedestruktivního archeologického 11 Archeologie - co a jak, [online]. 5 NEDOSTUPNÝ,

20 výzkumu. Destruktivní archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který je invazní a jeho hlavním nástrojem je výkop (odkryv), který zasahuje fyzickou podstatu nemovitého archeologického nálezu. Nedestruktivní archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který je zcela neinvazní a jeho součástí není výkop. Také se používá termín částečně destruktivní archeologický výzkum a je to výzkum, který je invazní, avšak jen minimálně narušuje fyzickou podstatu nemovitého archeologického nálezu. Jedná se zejména o povrchový sběr, mikrovrypy, vpichy, vrty, zjišťovací sondy, sondy registrující nemovitý archeologický nález a průzkum detektory kovů, a proto ho lze řadit k nedestruktivnímu výzkumu Destruktivní metody Destruktivní archeologický výzkum je výzkum, při němž je prováděna odborná destrukce archeologické lokality. V průběhu tohoto procesu jsou skutečné archeologické památky nahrazeny dokumentací. Výzkumem je archeologická lokalita zničena a nenávratně mizejí data, které nemohou být zachovány pro budoucí časy, kdy metody archeologického výzkumu a jeho metodologie budou modernější a dokonalejší. Nejsme schopni při tomto výzkumu vše zachytit, popsat a tak, vždy zůstane něco, co nebylo zachyceno a v důsledku této metody je to, co zůstane, mnohdy nenávratně zničeno, ač by nám to v budoucnu mohlo poskytnout další informace. Podle současných požadavků na smysluplnou destrukční prospekci musí výzkum přinášet prameny na řešení nějaké teoretické otázky. Archeologické prameny jsou vyčerpatelné a množství archeologických památek v terénu je omezené, a proto by destruktivní metody výzkumu měli být voleny jen v takových případech, kdy jiné metody nejsou možné. Zajišťování výzkumu touto metodou může proběhnout buď mechanicky, nebo ručně, jehož výsledkem archeologický odkryv a destruktivní prospekce Archeologický odkryv destruktivní prospekce Cílem archeologie při terénním odkryvu je odkrytí nemovitých objektů, vyzvednutí movitých předmětů a sledování jejich vzájemných vztahů a vztahů k archeologickému nalezišti (archaiabrno.org/home cs ). 17 Pravidla archeologického výzkumu, [online]. 20 Vzdělávání v moderních metodách archeologické praxe, [online]. 20

21 Základní vlastní terénní odkryv má své etapy. Počáteční etapou je geodetické zaměření, následuje skrývka porušené části nadloží, začištění zkoumané plochy a identifikace stratigrafických jednotek, základní evidence stratigrafických jednotek, dokumentace povrchu identifikovaných stratigrafických jednotek, vyzvednutí movitých archeologických nálezů a vzorků a předběžná evidence archeologických nálezů a vzorků a jejich přechodné uložení. Postupy odkryvu záleží od typu lokality, jinak se odvíjí velkoplošný výzkum lokality s objekty zachytitelnými na podloží, jinak na lokalitě se zachovanými nadložními vrstvami, jinak na městské parcele, jinak při výzkumu pozůstatků důlních hald apod. Exkavace (vykopávka) lokalit může probíhat několika metodami. Metodou sondáží, metodou velkoplošného odkryvu, arbitrární metodou odkryvu, stratigrafická metodou odkryvu. Metoda sondáží je založena na cíleném odkryvu plošně malé části lokality, tak aby sondy stratigrafickou situaci od povrchu až po geologické podloží. Metodou velkoplošného odkryvu je snaha provést plošný výzkum s možností ověřovat jeho průběh a správnost analýzy odkrývaných situací v konfrontaci se sondážním způsobem odkryvu. Arbitrární metoda odkryvu spočívá v odtěžení zkoumaného nadložního materiálu po daných mechanických vrstvách. Stratigrafická metoda odkryvu spočívá v odtěžení zkoumaného nadložního materiálu po přirozených stratigrafických jednotkách respektujících jejich hranice. 20 Obr. 1: Základové linie kostela sv. Marka v Přerově odkryté velkoplošnou skrývkou Obr. 2: Terénní zjišťovací sondáž ohrazení mezi Sazenou a Ledčicemi (okres Mělník) 20 Vzdělávání v moderních metodách archeologické praxe, [online]. 21

22 Obr. 3: Dokončení exkavace archeologických Obr. 4: Pavlov sídliště lovců, kde objektů v místě Janáčkova divadla v Brně odkryv zachytil centrální jámu sloužící k pečení masa, skupinu Nedestruktivní metody kotlíkový jamek a mamutí kosti Nedestruktivní archeologie je souborem technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledání a vyhodnocení archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu. Pojem nedestruktivní postup byl vytvořen v protikladu k terénním postupům destruktivním. Malá míra destrukce pramene není samozřejmě jediným specifikem nedestruktivních metod, je však nesporně jedním z jejich podstatných rysů. Žádný z nedestruktivních postupů při vhodné aplikaci archeologický pramen podstatněji neruší, a proto pramen může být zkoumán opakovaně a různými metodami. K nedestruktivním postupům počítáme nejen ty, při kterých nedochází k žádnému rušivému zásahu do terénu, ale i ty, které do archeologického pramene zasahují jen v přijatelné míře takzvané málo destruktivní postupy. V praxi to zpravidla znamená, že zásah do terénu je tak malý, že při něm nedochází k trvalé změně charakteru a k podstatnému omezení vypovídajících možností archeologického pramene. K takovým postupům můžeme například řadit povrchový sběr, vrty, mikrosondáž, vzorkovací sondáž a podobně. Cíle nedestruktivní archeologie lze chápat dvojím způsobem. Prvním z nich je pojetí užší, jemuž odpovídá vymezení nedestruktivní archeologie jako archeologického průzkumu (prospekce). V tomto pojetí jde především o samo vyhledání archeologických pramenů v krajině, jejichž další poznání je víceméně přenecháno postupům jiným. V poválečném období se ovšem stále častěji uplatňuje i pojetí širší, které nedestruktivní archeologii nechápe pouze jako pomocný krok před vlastním výzkumem, nýbrž jako výzkum svého druhu, sledující svébytné poznání archeologických pramenů. V tomto 22

23 obecnějším pojetí si nedestruktivní archeologie klade vlastní otázky a samostatně postupuje k jejich řešení. Nedestruktivní postupy umožňují rozpoznat archeologické prameny vyhledáváním na povrchu viditelných předmětů (artefaktů a ekofaktů) a antropogenních tvarů reliéfu (nemovitých artefaktů) nebo identifikací pramenů pomocí jejích ekofaktních vlastností (tj. vlastností, které jsou nezáměrným důsledkem aktivit člověka). Nedestruktivní postupy je možno členit podle různých hledisek. Za účelné považuje vymezit čtyři širší oblasti s celkem zhruba dvanácti základními druhy nedestruktivních metod (Tab. 1.). Tab. 1. Přehled hlavních metod nedestruktivního archeologického průzkumu a výzkumu (Kuna 2004). OBLASTU ZÁKLADNÍ DRUH HLAVNÍ METODY A TECHNIKY Dálkový průzkum Aplikace přírodovědných metod Povrchový průzkum Omezený zásah pod povrch terénu Analýza družicových snímků Prospekce kolmých leteckých snímků Prospekce z nízko letícího letounu Geofyzikální měření Detektory kovů Geochemická analýza Povrchový průzkum a výzkum antropogenních tvarů reliéfů Geobotanická indikace Povrchový sběr Vyhledávání vrstev Vzorkování vrstev Vyhledávání objektu Panchromatické snímky, digitální záznam (vícepásmový skener, radar) Panchromatické snímky, digitální záznam (vícepásmový skener, radar), laserové systémy, termovize Šikmé panchromatické snímky, video Geoelektrické metody, gravimetrie, magnetometrie, seismika, termometrie, aj. Užití během archeologických výkopů, cílený průzkum Fosfátová analýza, analýza kovů, lipidů, kyselosti půdy Vizuální průzkum, geodeticko-topografický výzkum, plošná nivelace Identifikace objektů, areálů a krajinného rámce vyhledávání nalezišť, analytické postupy Vpichy, vrty, mikrosondáž Mikrosondáž, vzorkovací sondáž Rýhování Význam nedestruktivní archeologie lze shrnout do několika bodů. Jedním z nich je především možnost získat relativně vyvážené informace o větších celcích archeologických pramenů, které nelze prozkoumat archeologickými výkopy. Velké 23

24 souvislé plochy krajiny dnes lze sledovat nejen leteckým snímkováním a povrchovými sběry, ale i jinak, jako například moderní geofyzikální technikou. Nedestruktivní metody se stávají základním východiskem výzkumu v sídelní a krajinné, respektive prostorové archeologii. Nedestruktivní archeologie provádí svá pozorování na povrchu nebo nad povrchem současné krajiny, případně jen malými sondami zasahuje pod povrch terénu. Pohled z povrchu má své výhody i nedostatky. K výhodám patří rychlejší postup a potenciálně větší prostorový rozsah výzkumu, k nevýhodám omezený přístup k archeologickým situacím, které jsou uloženy hlouběji pod povrchem terénu a které se na povrchu terénu nikdy neprojevovaly nebo již neprojevují. Aktuální povrch krajiny je výsledkem dlouhodobých procesů, při kterých mnoho archeologických pozůstatků zaniklo, bylo překryto dalšími vrstvami nebo bylo zarovnáno tak, že nezanechávají reliéfní stopu. Znalost těchto procesů je proto pro interpretaci dat získaných nedestruktivními technikami mimořádně důležitá Letecká prospekce a dálkový průzkum Letecká archeologie patří k nejdůležitějším způsobům získávání nových archeologických dat. Žádné další metody nepracují v prostoru tak velkém jako ona a neobjevují tolik nových archeologických lokalit a nových typů objektů. Letecká archeologie a dálkový průzkum budou v blízké budoucnosti stále více integrovány do poznání lidské minulosti a péče o kulturní dědictví. Je to patrné i z toho, jakému zájmu se těší tento obor v současné době. Snad v žádné jiné oblasti soudobé archeologie nejsme svědky tak intenzivní mezinárodní spolupráce. Letecká archeologie jsou vlastně činnosti spojené s interpretací obrazových pramenů, s vizuálním průzkumem krajiny a pořizováním dokumentačních snímků z výšky. Leteckou archeologii chápeme jako obor, který ve své náplni integruje dva aspekty a to průzkumný a dokumentační. Širší vymezení tohoto oboru předpokládá, že vedle vlastní prospekce archeologických objektů a komponent nás zajímají i ty kategorie kulturní krajiny, které není třeba hledat, protože jsou více či méně zachované a viditelné. Jsou to například historická jádra měst a vesnic, jejich plužiny, opevněná sídla, komunikace aj. V tomto pojetí je letecká archeologie nedílnou součástí krajinné archeologie. Poznatky získané jejími metodami jsou pro analýzu a rekonstrukci zaniklé krajiny v mnoha případech rozhodující, protože díky jejich velkému prostorovému 4 KUNA,

25 záběru lze s jejich pomocí hledat a rekonstruovat vazby mezi sídelními jednotkami, jejich hospodářským zázemím a okolním přírodním prostředím. Letecká archeologie má samozřejmě své meze, které je třeba při její aplikaci brát v úvahu. Je to především problém časového zařazení identifikovaných objektů. Od 90. let 20. století se v evropské archeologii stále častěji setkáváme i s aplikací dat dálkového průzkumu Země (DPZ). Dálkový průzkum Země je mezioborovou disciplínou, jejímž úkolem je získávat informace o Zemi pro rozličná odvětví vědy. Většinou je DPZ spojován s využitím družicových snímků, ale rychlý rozvoj digitálních technologií přinesl některé způsoby pořizování speciálních dat (termovize, radarové a laserové systémy) i na nosiče operující v menších výškách jako jsou například letadla. Letecká archeologie rovnoměrně přispívá do třech základních oblastí, které charakterizují náplň soudobé archeologie. První oblastí je tvorba pramenné základny. Letecký průzkum významně rozšiřuje heuristické možnosti archeologie. Druhou oblastí je řešení teoretických témat. Letecká archeologie není jen čistě prospekční metodou, předcházející terénnímu výzkumu, nýbrž autonomní disciplínou sledující svébytné poznání archeologických pramenů. Třetí oblastí je ochrana kulturního dědictví. Cílem letecko-archeologických projektů zaměřených na ochranu a dokumentaci památek je systematické monitorování zájmového území, vyhledávání a evidence dosud neznámých historických objektů a jejich dokumentace pomocí fotografie, případně filmu. Informace získané leteckou archeologií slouží primárně potřebám studia historické krajiny a pozůstatků aktivit člověka v ní. Za hlavní cíle letecké archeologie považujeme plošný průzkum krajiny z výšky, sledující identifikaci dosud neevidovaných archeologických památek buď částečně zachovaných, nebo nezachovaných v reliéfní podobě; dokumentaci kulturní krajiny; získávání informací z leteckých a družicových snímků, pořizovaných za jiným účelem, než je archeologická prospekce a studium historické krajiny; evidenci, uložení a odbornou analýzu získaných dat, jejich využití ve vědecké prácí a ochraně kulturního dědictví. 4 Vizuální průzkum z nízko letícího letadla a dokumentace památek Letecký archeologický průzkum (prospekce) z malých výšek je jednou ze dvou heuristických metod letecké archeologie (druhou je metoda interpretace kolmých 4 KUNA,

26 snímků a výstupů z DPZ). Je to činnost zaměřená na vyhledávání, identifikaci, evidenci a dokumentaci pohřebených a viditelných pozůstatků historické krajiny antropogenního i přirozeného původu. Kromě vlastního průzkumu řadíme do terénní složky letecké archeologie také dokumentační snímkování historické krajiny a památek (Kuna, 2004). S jistou nadsázkou lze říci, že prakticky každý umělý zásah do povrchu země zanechává stopy, které jsou buď trvale, nebo příležitostně detekovatelné. Skutečnost, že tyto stopy jsou mnohem lépe zjistitelné při pozorování z výšky než z pohledu země a že velký odstup od povrchu terénu zároveň umožňuje vyčlenit z nestrukturované změti různorodých interferencí na zemském povrchu jednotlivé složky (objekty, komponenty), vedla k oceňování významu leteckého průzkumu v archeologii. Příznaky, které indikují nemovité objekty, dělíme na přímé a nepřímé. První skupinu tvoří příznaky, které indikují existenci objektu prostřednictvím jeho destruovaných částí a/nebo výplně. K efektu zviditelnění objektů tímto způsobem dochází zpravidla z důvodu opakované orby a eroze. Přímé indikátory se projevují jednak odlišným zbarvením půdy nad objekty, tzv. půdní příznaky, jednak světelnými efekty kopírujícími reliéf terénu, tzv. stínové příznaky. Do druhé skupiny řadíme příznaky, které jsou výsledkem zviditelnění antropogenních objektů díky jejich ekofaktním vlastnostem (zejména obsahu živin a rozdílné teplotě výplní). Sem řadíme především příznaky porostové (vegetační) a dále například vyprahlost, sněžné a vlhkostní. Porostové (vegetační) příznaky Dosavadní praxe jednoznačně prokázala, že ze všech indikátorů podpovrchových objektů antropogenního i přirozeného původu mají největší význam porostové příznaky. Jejich vznik souvisí s tím, že podpovrchové objekty lokálně mění chemickou skladbu a strukturu podorniční vrstvy a/nebo podloží, a tím dochází ke změnám na vegetaci, která z této půdy vychází. Vegetační příznaky se nejlépe projevují na kulturních plodinách. Z nichž největší význam mají obiloviny. Zvláštním případem této skupiny indikátorů jsou tzv. vyprahlostní příznaky. Nazývaný efekt zviditelnění podpovrchových objektů na zatravněném povrchu, k němuž na rozdíl od kulturních plodin dochází jen v mimořádně suchých letech. 26

27 Obr. 5: Štůrovo na Slovensku šestiboká redutu zvýrazněná porostovými příznaky Půdní příznaky Půdní příznaky jsou druhým nejčastějším projevem objektů pohřbených pod povrchem země. Jejich princip spočívá v tom, že dlouhodobě prováděnou orbou dochází po určité době k zásahu do horních vrstev výplně zahloubených objektů. Tato výplň má obvykle nehomogenní složení, které je barevně odlišné od rostlého podloží, v němž jsou objekty uloženy. Obr. 6: Římská venkovská vila u Grivesnes (Francie), zviditelněná po hluboké orbě pomocí půdních příznaků 27

28 Obr. 7: Reding (Bavorsko). Půdorysně složitý vrcholně středověký hrad zachycený pomocí půdních příznaků Obr. 8: Hrušovany nad Jevišovkou (okr. Znojmo). Trojnásobný příkop pravěkého původu, zviditelnění pomocí půdních (A), resp. vegetačních (B) příznaků Stínové příznaky Efekt stínového příznaku je založen na zvýraznění i nepatrných reliéfních pozůstatků archeologických bodových a zejména liniových objektů, které jsou účinkem nízkého světla v ranních či podvečerních hodinách zvýrazněny pomocí stínu, které vrhají. Obr. 9: Camp Ring, Shropshire (Anglie). Hrádek a jeho přilehlá plužina zvýrazněné díky stínovým příznakům Srážkové (déšť, povodně, sníh) a teplotní indikátory Ačkoliv porostové, půdní a stínové příznaky vedou k odhalení naprosté většiny památek, existují i další možnosti, jimiž se existence pohřbených či destruovaných objektů archeologického zájmu projevuje. Někdy se půdorysy zahloubených objektů překvapivě dobře objevit působením vlhkostních příznaků. V neposlední řadě pomáhá odkrýt pohřbenou pravěkou krajinu sníh. V jistém smyslu jsou sněžné příznaky 28

29 založeny na podobném principu, který způsobuje zviditelnění objektů archeologického zájmu pomocí rostlinného odkryvu. Obr. 10: Středověká pevnost Ors (Francie). Zaplněné příkopy jsou zviditelněny díky podmáčení dlouhotrvajícími dešti (tzv. vlhkostní příznaků Obr. 11: Galweis (Bavorsko). Trojité pravěké hrazení je příkladem sněžného příznaku Obr. 12: Liběchov (Mělník). Zviditelnění starých mezních pásů pomocí sněhového efektu 29

30 Analýza snímků, spojená s klasifikací a interpretací zjištěných útvarů, je jednou z nejdůležitějších součástí letecké archeologie. Obr. 13: Plánek tzv. Keltských polí, zhotovený interpretací kolmého snímku z okolí jihoanglické neolitické památky Windmill Hill Základy šikmého snímkování krajiny Šikmé snímky se pořizují z letadla pohybujícího se ve výšce zhruba 300 metrů nad terénem. Šikmé letecké fotografie zobrazují vybranou část reálné krajiny, k jejímuž zachycení se pozorovatel rozhodl. Zobrazují povrch terénu tam, kde je umístěn předmět archeologického zájmu, a to z různých stran a vzdáleností, a jsou zpravidla dobrým zobrazením určité archeologické situace. Nejsou však kartograficky přesné, protože mají různé měřítko a úhel záběru. Obr. 14: Stonehenge v roce První série kolmých a šikmých leteckých snímků pravěké památky 30

31 Aplikace dat dálkového průzkumu země I když se v obecném povědomí spojuje dálkový průzkum Země (DPZ) s využitím družicových dat, je významnou součástí tohoto oboru také vertikální (fotogrammetrické) snímkování a interpretace fotografií pořizovaných z velkých výšek ze speciálně vybavených letadel. Podle toho, zda je snímací aparatura umístěna na leteckých nosičích či umělých družicích, se DPZ dělí na letecký a kosmický. 4 Obr. 15: Dosud neznámé egyptské pyramidy (VLEVO: celkový pohled NAHOŘE: detail.) odhalené pomocí infračervených družicových snímků. Jejich lokalizaci potvrdily předběžné vykopávky Geofyzikální metody prospekce Geofyzika náleží do širší skupiny přírodovědných oborů, které se zaměřují na studium Země. Hlavní náplní geofyziky je studium různých fyzikálních polí v zemském tělese a jeho okolí. Geofyzika v archeologii patří do široké skupiny aplikací užité geofyziky. Využívá některé metody užité geofyziky a jejím cílem je nedestruktivní identifikace objektů a situací archeologického významu. Podle fyzikálního principu, charakteru sledovaného fyzikálního pole a způsobu měření dělíme užitnou geofyziku na několik skupin základních geofyzikálních metod, jako jsou geoelektrické metody, gravimetrie, magnetometrie, radionuklidové metody, seismika a termometrie. Do širšího okruhu metod užité geofyziky pak zahrnujeme i další speciální geofyzikální postupy jako jsou například aerogeofyzikální měření, geofyzikální měření ve vrtech, petrofyzika. 4 KUNA,

32 Geoelektrické metody zahrnují několik principálně odlišných metod. Zabývají se sledováním elektrického pole Země a jeho lokálních nehomogenit prostřednictvím přirozených (střídavé) a umělých geoelektrických (stejnosměrné) polí. Stejnosměrné metody v archeologii jsou symetrické odporové profilování - SOP a vertikální elektrické sondování VES. Střídavé neboli elektromagnetické metody v archeologii jsou elektromagnetické profilování a radar. Obr. 16: Düren (Porýní). Identifikace pravoúhlého zděného objektu římské vily za pomoci geoelektrického odporového měření Obr. 17: Carnutum (Rakousko). Příklad rozlišení hloubek jednotlivých částí zdiva římské vily pomocí časových řezů radarem Gravimetrie sleduje tíhové pole Země a rozložení hmot s rozdílnými hustotami, a to jak v zemské kůře, tak v zemském nitru. Gravimetrie se zabývá sledováním tvarů a rozměrů Země. Magnetometrie, respektive soubor magnetometrických metod, se zabývá sledováním magnetického pole Země a regionálních i lokálních poruch geomagnetického pole. Hlavní oblasti uplatnění výsledků jsou proto studium vnitřní stavby Země. V archeologii patří magnetometrické metody k postupům, které lze ve velké míře využít při vyhledávání a studiu zahloubených objektů (jámy, příkopy, palisády, hroby a mnohé další zahloubené objekty) a objektů vypálených (pece, odpadní haldy po výrobě, ohniště, vypálené objekty. 32

33 Obr. 18: Egwejl (Bavorsko). Ohrazení z doby železné, zachycené včetně menších kůlových objektů podrobným magnetometrickým měřením Obr. 19: Obrubce (okr. Mladá Boleslav). Identifikace obvodového zdiva zaniklé tvrze magnetometrickým měřením Radionuklidové metody představují soubor několika principiálně odlišných metod. Sledují přirozenou radioaktivitu hornin (radiometrické metody) nebo využívají uměle vzbuzená pole jaderného záření (metody jaderné geofyziky). Při geofyzikálních měřeních v archeologii můžeme radiometrických metod využít velmi omezeně a to například při průzkumu některých výrobních objektů nebo exploatačních center. Geotermické metody sledují tepelné pole Země a jeho lokální poruchy. Při geofyzikálních měřeních v archeologii využíváme geotermická měření především při vyhledávání podpovrchově nehluboko uložených nezaplněných prostor (dutiny, hroby, krypty, sklepy atd.). Seismické metody sledují uměle vyvolané odražené nebo lomové elastické vlny v zemském tělese. V archeologii můžeme omezeně využít metody mělké refraktační seismiky a to například při průzkumu některých objektů s kamennou konstrukcí nebo některých objektů exploatačních center (šachty, štoly atd.). Aerogeofyzikální metody jsou využívány při leteckém geofyzikálním průzkumu s hlavním využitím pro geofyzikální mapování větších pevninských území, strukturní a ložiskovou geologii či v rámci dálkových průzkumů Země. Geofyzikální měření ve vrtech neboli karotáž jsou používána pro velmi přesné sledování fyzikálních vlastností hornin i tekutin zasažených vrtem a také ke zjištění technického stavu vrtu. 33

34 Petrofyzika je poměrně mladý vědní obor zabývající se výzkumem fyzikálních vlastností hornin, které jsou velmi závislé na mineralogickém složení. Z hlediska archeologie by výsledků petrofyziky mohlo být využíváno například při studiu provenience některých nerostných surovin nebo při průzkumech příčin charakteristických geofyzikálních výsledků nad archeologickými objekty v určitém regionu. Princip geofyzikálních metod je obecně založen na sledování změn určitých fyzikálních veličin v prostoru. V případě archeologie se pozornost soustřeďuje většinou jen na sledování několika prvních metrů pod zemským povrchem, a to s cílem vyhledat pozůstatky někdejší lidské činnosti. K základním a obecně platným podmínkám úspěšné aplikace geofyzikálních metod v archeologii jsou za prvé dostatečná odlišnost fyzikálních archeologických objektů od podloží, respektive od okolního prostředí a dalších archeologických situací. Za druhé dostatečná podpovrchové dochování antropogenních objektů a vrstev in situ a jejich dostatečná mocnost. Za třetí dostatečné rozměry i množství archeologických objektů, jejich vhodný tvar a orientace. Za čtvrté vhodný nebo alespoň přijatelný reliéf a jeho vegetační pokryv. Za páté absence (eventuálně možnost odlišení) mladších objektů a situací, než jsou ta geofyzikálním průzkumem sledované. Za šesté mocnost, typ a homogenita půdního horizontu a charakter půdních procesů na lokalitě. Za sedmé znalost geologické stavby území včetně geologických procesů a potenciálních zdrojů surovin v regionu. Za osmé znalost vodního režimu a hladiny spodní vody na lokalitě. Za deváté absence rušivých vlivů, vyplývajících z recentních objektů nebo aktivit, ať už nadzemních, nebo pod zemí. Za desáté stálost klimatických podmínek při vícedenním měření. Za jedenácté vhodná kombinace metod a technik, jejichž účinnost se při vzájemné spolupráci zvyšuje. Prvním krokem v přípravě geofyzikálního měření je formulace vlastního odborného úkolu. Geofyzikální průzkum může být použit za prvé jako ověřovací metoda. Tento typ průzkumu uplatňujeme zejména na lokalitách nově objevených jinými metodami. Za druhé jako cílený výzkum areálů aktivit. Takto pojatý průzkum je cíleně zaměřen na poznání určitého typu areálů v rámci otázek tematicky nebo regionálně formulovaného výzkumu, kde geofyzika vystupuje jako jedna z hlavních terénních metod. Za třetí jako součást předstihového výzkumu na ohrožených lokalitách. Včasná realizace geofyzikálního průzkumu s rychlými výstupy se může stát jedním z důležitých podkladů pro efektivní vedení následného archeologického odkryvu. Za čtvrté jako doplněk archeologického terénního výzkumu. Jde o poměrně 34

35 častou možnost, kdy geofyzika odpovídá na jednoznačný požadavek archeologů na dohledání určitého objektu, jeho pokračování mimo prozkoumanou plochu, stanovení plošného rozsahu konkrétních archeologických situací apod. Za páté jsou to metodicky zaměřená měření. Zvláštní typ geofyzikálního výzkumu vyvolaného primárně nikoliv archeologickým zájmem, nýbrž zájmem geofyzika. Může jít například o to, jakým způsobem se v geofyzikálních měřeních projevují určité typy archeologických objektů, aktivit nebo prostředí. Po geofyzikálním průzkumu vhodně zvolenou metodou a metodikou nastává zpracování zjištěných dat. Je také důležitý způsob jejich interpretace výsledků. V archeologii je běžné prezentovat výstupy geofyziky jako samostatné části archeologických publikací, je však žádoucí co nejužší integrace geofyzikálních dat s jinými rovinami archeologické práce. Komplexní zpracování výsledků geofyziky ve spolupráci s daty geografickými, geologickými, pedologickými, botanickými a dalšími nabízí nové pohledy na vývoj jednotlivých lokalit i celé krajiny. Geofyzikální metody se mohou používat k průzkumům zahloubených objektů, jako jsou sídlištní objekty, lineární ohrazení, fortifikace a další objekty v rámci hradišť, ploché kostrové hroby a pohřební areály, zahloubených objektů středověkých tvrzí, hradů a hrádků, vojenských táborů a ležení, zahloubených objektů v intravilánu obcí a měst nebo se mohou používat k průzkumům objektů s kamennou konstrukcí, jako jsou opevnění s kamennou konstrukcí, mohyly, zaniklé zděné objekty, sakrální a další uzavřené objekty, kamenná architektura hradů, zámků a měst. Dále se geofyzikální metody mohou používat k průzkumům objektů s vypálenými materiály, jako jsou areály na výrobu železa, zaniklé sklárny, jiné výrobní objekty, objekty s cihlovou konstrukcí, žárová pohřebiště nebo k průzkumům nezaplněných a vytěžených prostor jako jsou dutiny, hrobky, krypty, sklepy, těžební objekty. Geofyzikální metody mohou také provádět průzkumy stavu prostředí a podloží archeologických lokalit Průzkum detektory kovů Detektory kovů, označované také jako indukční hledače, jsou přístroje, které umožňují bezkontaktním způsobem identifikovat přítomnost kovového předmětu pod povrchem terénu. Metoda užití detektorů v archeologickém průzkumu se od nedestruktivních geofyzikálních postupů liší zejména tím, že její součástí je zpravidla destruktivní zásah do terénu. Provádět mapování a interpretaci anomálií naměřených 4 KUNA,

36 detektorem bez zásahu do terénu sice může mít někdy také smysl, ale jen v poměrně úzce vymezených případech. V množství předmětů, které se různými cestami za desetiletí a staletí nashromáždily v povrchové vrstvě zeminy, je i mnoho předmětů kovových. Ty lze rozdělit z pohledu archeologie do dvou základních skupin. K té první patří ty předměty, které nesouvisí s tématem archeologického výzkumu a které na archeologických lokalitách vystupují v roli rušivého prvku. Z velké většiny jde o novověké či zcela nedávné předměty nalézající se na povrchu terénu či mělce pod ním. Druhou kategorií kovových předmětů jsou předměty, které souvisejí s areálem aktivity, který je předmětem archeologického výzkumu. V případě těchto předmětů může jít o odpad (neužitečné zlomky artefaktů, zlomky suroviny a výrobní odpad v obytných, výrobních a dalších areálech), předměty ztracené (v různých areálech, větší koncentrace mohly vzniknout např. v areálech novověkých bojišť nebo podél komunikací), předměty opuštěné (celé artefakty, z různých důvodů zanechané) nebo záměrně uložené. Zvláštní kategorií uložených předmětů je výbava hrobů. Kromě těchto behaviorálních kategorií můžeme rozlišovat, zda jde o předměty či vrstvy v původním uložení (in situ), nebo o vrstvy a předměty druhotně přemístěné. Užití detektorů kovů lze v archeologii považovat za účinný, avšak také silně rizikový způsob získávání poznatků. Vyzvednutím jednotlivých předmětů bez rozsáhlejšího výkopu totiž vždy uniká informace o kontextu uložení předmětu, která může být v mnoha případech významnější než předmět sám. Kromě toho lze detektorem kovů a následným vyzvednutím artefaktů určitý typ komponenty nejen odborně vytěžit, ale zcela zničit. Před užitím detektoru v terénní práci je proto vždy nutné uvážit, zda jeho odborný přínos vyžaduje případnou ztrátu vzniklou narušením archeologického kontext. Použití detektoru kovu může mít v archeologii několikerý cíl. Celkem bezproblémovým případem je využití detektorů v průběhu archeologického výkopu. Detektory kovů zde mohou být nasazeny s cílem urychlit identifikaci kovových předmětů v odkryté archeologické situaci, zacílit průběh výkopu a umožnit šetrnější vyzdvižení předmětů, případně dohledat neregistrované artefakty na haldách vykopané nebo vytěženého materiálu. Detektory kovů by měly být také použity na všech archeologických výzkumech, kde je plánována mechanizovaná skrývky. Dříve než je povrchová vrstva odstraněna, měla by být systematicky prozkoumána detektory kovů a všechny případné nálezy by měly být přesně zaměřeny. Dalším jednoznačně přínosným 36

37 způsobem použití detektorů je i měření detektory pro potřeby geofyzikálního průzkumu. V tomto případě jsou detektory užívány jako doplněk jiných geofyzikálních přístrojů. Případem, při kterém je použití detektoru třeba všestranně zvažovat, je cílený archeologický průzkum, který prostřednictvím systematického vyhledávání a mapování kovových předmětů usiluje o poznání určité lokality (komponenty). Poslední možností aplikace detektorů je průzkum motivovaný záchranou archeologických informací. Ten může být zvažován například v případech, kdy je archeologická lokalita bezprostředně ohrožena přírodními procesy, zemědělstvím či výstavbou nebo je opakovaně vykrádána nelegálními uživateli detektorů kovů. 4 Obr. 20: Průzkum zaniklé komunikace v Chiddingstone (Anglie) detektorem kovů. Rozptyl kovových artefaktů naznačuje, že původní cesta probíhala východně od cesty dnešní Geochemická analýza Metody prospekční archeologické geochemie se opírají v podstatě o propracované agrochemické a půdoznalecké analýzy, vhodně modifikované a aplikované mimo oblast zemědělství. Předmětem zájmu je stratifikovaný půdní vzorek a jeho srovnání s okolím. Předmětem zájmu z hlediska archeologické prospekce jsou procesy probíhající v zemi, tj. odčerpávání biogenních prvků z půdy a jejich zpětné ukládání v půdě. Můžeme provádět fyzikální rozbor zemin a chemickou analýzu zemin či se zaměřit na půdní mikroorganismy a půdní vzduch. Z hlediska fyzikálního rozboru můžeme půdu na lokalitě lze zkoumat z hlediska její zrnitosti, konzistence, vlhkosti, 4 KUNA,

38 objemové hmotnosti, vodní kapacity, meze lepkavosti, stability půdních agregátů a barvy. Z hlediska chemické analýzy zemin nás při archeologické prospekci nejčastěji budou zajímat kvantitativní a kvalitativní stanovení aktivní půdní reakce a výměnná půdní reakce, vápenitost zemin, obsah železa a zejména obsah fosforu a další. Rozdíly v obsahu živin jsou i důvodem pro rozdílnou aktivitu půdních mikroorganismů, jejichž přičiněním se mění složení půdního vzduchu, zejména obsah oxidu uhličitého ve vzduchu. Půdní mikroorganismy a půdní vzduch mohou ovlivnit rozdíly ve fyzikálních vlastnostech půdy, v zásobách dostupných živin a zejména organických sloučenin dosud nerozložených mají za následek rozdíly v aktivitě půdních bakterií a hub, v jejich druhovém a početním zastoupení. V návaznosti na tuto aktivitu mikrobů, bývá ovlivněno i složení půdního vzduchu jako výsledek jejich života. Zvýšená mikrobiologická aktivita se projevuje zejména vzestupem obsahu oxidu uhličitého. Uvedené jevy nastolují otázku možnosti užití půdní mikrobiologie a bakteriologie jako prospekční metody na některé typy archeologických situací a řešení vztahů kvalitativních a kvantitativních diferencí v zastoupení půdních mikrobů v návaznosti na dochovaný zdroj jejich obživy, deponovaný do země v uplynulých dobách. Vlastní sběr a vyhodnocení vzorků tedy zpravidla provádí odborník, který je hlouběji seznámen s problematikou zemin, klasickou chemickou a moderní fyzikálně chemickou analýzou, přístrojovou technikou, zásadami bezpečnostní práce v laboratoři a s postupy matematicko-statického vyhodnocení dat. Specialista na chemickou analýzu zemin ovšem musí spolupracovat s archeologem, neboť pro správnou interpretaci dat je nezbytná znalost charakteru sídelních aktivit v tom kterém období. Chemické metody by neměly být nasazovány k řešení takových otázek, jako je vyhledání nepočetných objektů na velké ploše atd. Předností a velkou výhodou chemické prospekce však je, že za určitých podmínek je schopna prokazovat jevy, jejichž příčiny a vyvolavatele dnes již nemůžeme zjišťovat ani geofyzikálně, ani archeologicky. Zachování archeologických nálezů, zejména pak kostí, organických hmot a některých kovů, závisí na půdní reakci a vápenitosti zemin. Sledování těchto faktorů tedy rovněž patří k úkolům geochemie v archeologii. 4 4 KUNA,

39 Obr. 21: Düna, Osterode (Německo). Fosfátová analýza na ploše zaniklé středověké vesnice Obr. 22: Flögeln, Eekhöltjen (Dolní Sasko). Mapa fosfátových anomálií Povrchový výzkum reliéfních tvarů Vyhledávání a mapování terénních útvarů antropogenního původu patří mezi postupy, které se, spolu s povrchovým sběrem, obvykle řadí do rámce povrchového průzkumu. Tento tradiční pojem je ovšem třeba používat s výhradou, neboť je příliš široký a ne zcela výstižný. Přesnějším, byť ne příliš ohebným označením daného postupu je proto například termín povrchový výzkum antropogenních reliéfních tvarů. Povrchový průzkum či výzkum antropogenních tvarů reliéfu zahrnuje vyhledávání, zaměřování, třídění a interpretaci tvarů reliéfu, které jsou pozůstatkem někdejší lidské činnosti. Takový postup může v konkrétních situacích souviset i 39

40 s rozpoznáváním některých dalších vlastností povrchu terénu, například barevných efektů nebo přítomností botanických druhů, indikujících lidskou činnost. Pokud výzkum reliéfních tvarů zahrnuje i geodetické měření, můžeme hovořit o geodetickotopografickém průzkumu či výzkumu. Na rozdíl od povrchového sběru, který je vázán na odkrytou, zemědělsky využívanou krajinu, výzkum terénních tvarů je zpravidla možný jen v krajině dlouhodobě zalesněné nebo zatravněné, kde byly objekty ušetřeny destruktivního vlivu orby. Na oraných plochách se zachovají jen největší reliéfní tvary (valy, příkopy), a to jen v příhodných podmínkách a zpravidla ne trvale. Rozeznávání antropogenních objektů je závislé především na zkušenostech archeologa a na jeho schopnosti přímo terénu rozpoznat specifický reliéfní příznak. Při identifikaci antropogenního útvaru je zpravidla nutno zvažovat nejen tvar reliéfu, ale i prostorový kontext, povrchový vzhled, případné povrchové nálezy a další skutečnosti. Určité prvky analytického postupu se nicméně i v tomto typu terénní práce uplatnit mohou, a to například používáním formalizovaného popisu terénních tvarů nebo provedením podrobného geodetického plánu s možností rozeznat některé objekty nikoliv jen terénu, ale i dodatečně nad plánem, případně s využitím některých počítačových analytických metod. Běžný způsob klasifikace reliéfních tvarů v archeologii většinou vychází z komplexního posouzení zjištěných objektů a směřuje k funkční interpretaci. Celkový výčet hlavních druhů objektů a areálů, které jsou zachytitelné pomocí reliéfních tvarů, přináší tab Tab. 2. Výčet hlavních druhů objektů a areálů, zachytitelných pomocí reliéfních útvarů (Kuna 2004). AREÁL OBJEKT POPIS Pravěká a raně Opevnění Valy, příkopy vč. bran atd. středověká opevnění Vnitřní zástavby Cisterny, obytné budovy, kultovní stavby Pravěká a raně středověká pohřebiště Mohyla Konvexní, zpravidla kruhový útvar Shluk objektů (obytný objekt, hospodářské budovy, Usedlost Zaniklé středověké studna apod.); konvexní i konkávní tvary vesnice Rybník Hráz v místech (někdejší) vodoteče Mlýn Skupina objektů v souvislosti s vodním tokem, rybníkem 4 KUNA,

41 apod. Panský dvůr Zbytky mohutnější a členitější architektury, někdy ve Rezidenční sídla Tvrz Hrad strategické poloze, často doprovázené vsí, interpretace možná z celkového kontextu Mezní pás Liniový valový nebo schodovitý, hlinitý nebo kamenitý útvar, rozčleňují plužinu Zaniklé plužiny Záhon Konvexní liniový, 5-10 m široký a několik desítek až stovek m dlouhý útvar uvnitř plužiny, vzniklý orbou Terasa Umělá schodovitá úprava svahu, související s obděláváním polí Lom Větší vytěžený prostor, často doprovází zaniklé vsi či jiná sídla Sejp Halda prorýžovaného materiálu, vyskytuje se podél vodních toků, tvarem připomíná mohylu Kutací objekt Rýha nebo jáma, související s vyhledáváním ložiska Těžba surovin Šachtice (šachta) Hlubší kolmý či šikmý vytěžený prostor, umožňující přístup k hlubinnému ložisku Obval Skládá se ze šachtice (vkleslina) a odvalu (vyházená hlušina), souvisí s přípovrchovou těžbou Dědičná štola Štola zajišťující odvodnění hlubinného dolu Propadlina-pinka Sníženina vzniklá propadem vytěžených podpovrchových prostor Sklárna Tavící pece, chladící pece, haldy Kupovitý útvar, 2-4 m v průměru, zpravidla s vnitřní Dehtařská pec Zpracování surovin kamennou konstrukcí Milíř Okrouhlá plošina, někdy na okrajích zvýšená, 4-20 m v průměru Středověké obléhací tábory Větší útvary s valy a příkopy Vojenská zařízení Otevřená (linie s redany, lunetami apod.) uzavřené Novověká polní (reduta, půlreduta, hvězdicová reduta, reduta opevnění s půlbastiony a bastiony) Komunikace Cesta Úvozy, terasy Vývrat Mělká vkleslina, často doprovázená konvexním útvarem Kruhová až nepravidelná hromada kamenů vynešených z Falešné příznaky Snos kamenů pole (přírodní a moderní Jáma po vybuchlé antropogenní útvary) Nepravidelná kruhová vkleslina do cca 5 m v průměru bombě Vojenský okop Pro osoby nebo vozidla 41

42 Hranice lesní školky nebo parcely Liniový útvar, často nízký val a příkop Obr. 23: Hradiště Boudy (okr. Písek) Typické vrcholové hradiště s dvojitým kamenným valem. NAHOŘE: vrstevnicový plán. DOLE: trojrozměrný stínovaný model Obr. 24: Husband s Bosworth (Anglie). Středověké plužiny se záhony s různou šířkou, délkou a orientací Obr. 25: Milíře. A: Novodobé milíře v provincii Veluwe (Holandsko). B: Plánek milířiště (uhliště) u Olbramova (okr. Tachov) Obr. 26: Hradiště Věnec (okr. Prachatice). Vrstevnicový a objektový plán zhotovený při průzkumu povrchových reliktů 42

43 Geobotanická indikace Geobotanické terénní metody jsou v archeologickém výzkumu využívány zatím jen okrajově, ačkoliv vegetace nabízí řadu zajímavých a cenných průhledů do minulosti jednotlivých lokalit i celé krajiny. Obecným omezením geobotanických metod v archeologickém průzkumu je pouze indikační hodnota, která je dána skutečností, že k povrchovému pozorování využíváme živé rostliny, které archeologickou historii plochy odrážejí již jen zprostředkovaně. Aby mohla být geobotanická indikace vůbec využita, musí být splněno několik základních podmínek. Hledaná archeologická struktura by měla být co nejblíže současnému povrchu, pokud je vrstva nebo objekt překryt mocnějšími uloženinami, bude vegetace vázána především na půdní podmínky těchto vrstev. Geobotanické indikace lze rozdělit na přímé a nepřímé. Pomocí přímého pozorování lze za ideálních podmínek sledovat možný výskyt archeologických objektů a vrstev ve studovaném terénu. Nepřímá geobotanická indikace slouží ke stanovení míry antropického tlaku na přírodní prostředí, vypovídá o tomto přírodním prostředí a stanovuje přítomnost lidské činnosti v určitém historickém období prostřednictvím paleoekologických metod. Paleoekologické metody jsou dosti pracné, mohou však poskytnout mnoho cenných údajů o studovaném areálu a sledovanou plochu vůbec nepoškozují. Podmínkou je nalezení vhodného sedimentu v blízkém okolí archeologicky studované plochy. Nepřímé indikace, společně s geobotanickými mapami nám umožňují rekonstruovat krajinný rámec, ve kterém se archeologicky doložené lidské aktivity odehrávaly. U přímé geobotanické indikace je třeba zmínit několik obecnějších principů a to, že celkově existuje jen málo případů zcela jednoznačné přímé geobotanické indikace archeologických lokalit, je vždy nutné brát v úvahu i jiné zdroje informací. Geobotanická indikace tak často jen doplňuje to, co je mnohem zjevnější prostřednictvím příznaků jiného druhu, například tvaru reliéfu. Dalším principem je, že jde často spíše o indikace kvantitativního, nikoliv kvalitativního rázu. Čím dále jde přímá geobotanická indikace do minulosti, tím je indikace složitější a méně pravděpodobná. Indikace staveb zděných vápnitým stavebním materiálem (opuka) nebo alespoň za použití malty je výrazně snazší než jakýkoliv jiných reliktů. Úspěšnost geobotanické indikace je pravděpodobnější v chladnějších a vlhčích krajinách. 43

44 Specifickým případem je geobotanická indikace pomocí odlišného růstu a zbarvení plodin, kterou využívá letecká archeologie. Přímá geobotanická indikace může indikovat stavby a obytné komponenty, plošné situace a liniové prvky. Efektivní nedestruktivní metodou nepřímé geobotanické indikace je pylová analýza, kombinovaná s radiokarbonovým datováním vzorku. Princip metody spočívá v laboratorní separaci a v mikroskopickém určení pylových zrn ve vzorku, který se chronologicky a prostorově vztahuje ke studované archeologické ploše. 4 Obr. 27: Zachovalý ostrov přirozené bučiny na zbytcích hradu Tremšín (okr. Příbram) Povrchový sběr Obr. 28: Arnoštka (okr. Prachatice). Linie vzrostlých stromů indikuje původní trasu vimperské větve Zlaté stezky v prostoru západně od Bohumína Povrchový sběr zjišťuje a zkoumá stopy osídlení prostřednictvím zlomků movitých předmět, rozptýlených na povrchu terénu. Tak jako u jiných nedestruktivních metod je u povrchových sběrů cílem terénní práce buď pouhé objevení a základní vymezení sídelních komponent, nebo jejich podrobnější popis a poznání. Jako komponenty chápeme prostorové, chronologické a funkční celky, vzniklé kumulací artefaktů a ekofaktů v někdejších areálech aktivit. Povrchový sběr má oproti jiným nedestruktivním postupům tu výhodu, že přináší data, která jsou, alespoň do určité míry, datovatelná, a to běžným archeologickým postupem. Obecně lze říci, že předmětem povrchového sběru jsou všechny (movité) předměty na povrchu terénu, které obsahují určitou informaci o minulých sídelních aktivitách. Tento předpoklad znamená, že musí jít o předměty lidskou rukou vyrobené nebo uspořádané a zároveň alespoň rámcově datovatelné. Těmto nárokům obecně vyhovuje keramika, mazanice, a další výrobky z hlíny, kovu a kamenná industrie všech 4 KUNA,

45 druhů. Nejpočetnějším druhem předmětů shromažďovaných povrchovým sběrem je keramika. Česká archeologie donedávna přistupovala k povrchovým pramenům velmi skepticky. Povrchové sběry jsou sice nezbytnou fází terénní činnosti, sami o sobě však podávají informaci tak zkreslenou, že i výzkumy na ně navazující mohou zkreslení stěží odstranit. Výhrady vůči povrchovému sběru, jsou jistě oprávněné a je třeba je chápat jako kritiku empirického přístupu k povrchovým sběrům v kontrastu k jiným možnostem regionálního výzkumu. Uvedené problémy povrchových sběrů jsou ovšem běžně známé. Zavrhovat kvůli nim povrchové sběry jako metodu by bylo krátkozraké, protože jiné terénní metody jsou často příliš nákladné, a i kdyby byly uplatněny, budou rovněž zatíženy nějakou chybou. Vědomí o řadě problémů, spojených s charakterem povrchových dat, však musí vést k hlubšímu prozkoumání mechanismů, jakými ke zkreslení dat dochází, a k formulaci metod, které umožňují se některým heuristickým a interpretačním úskalím vyhnout. Na nalezených komponentách je potřeba provést analýzu a syntézu zjištěných dat. V případě povrchových nálezů znamená analýza především jejich chronologické a funkční zařazení a kvantifikaci nálezů podle referenčních jednotek, v nichž byly shromážděny. V rámci syntézy pak jde především o zachycení souvislostí mezi různými kategoriemi nálezů a o prostorové a časové vymezení komponent. 4 Obr. 29: Povrchové sběr v okolí hradiště Vladař (okr. Karlovy Vary) Obr. 30: Povrchové sběr v okolí hradiště Vladař (okr. Karlovy Vary) Vyhledávání a vzorkování vrstev Nemalá část archeologických lokalit je situována v prostředí, které neumožňuje provádět povrchový sběr. Jde například o plochy trvale zalesněné, zatravněné, ale i 4 KUNA,

46 plochy překryté akumulačními sedimenty. Kromě toho i tam, kde je povrchový sběr možný, nemusí vždy jako metoda dostačovat. Na rozdíl od ostatních nedestruktivních metod postupy z této skupiny na přítomnost podpovrchových vrstev a objektů neusuzují pouze z nepřímých příznaků, ale snaží se je zpozorovat přímo, byť pouze malými až miniatruními průhledy. Vrstvou rozumíme uloženinu na zemském povrchu, vzniklou geologickými, geomorfologickými, půdotvornými nebo antropogenními procesy a skládají se ze sedimentů, půdy, organických materiálů a případně pozůstatků lidských aktivit. V metodách archeologického průzkumu nás zajímají především ty vrstvy, které nesou určitou, ať přímou nebo nepřímou, informaci o činnosti člověka v minulosti. K takovým vrstvám můžeme především počítat vrstvy antropogenního původu in situ, čili kulturní vrstvy, které vznikly na povrchu areálů aktivit, a to kumulací odpadu, stavebních trosek a dalšího materiálu, a které dosud leží v místech, kde se vytvořily. Do těchto vrstev patří logicky i destrukce kamenných či zděných objektů a výplně objektů zahloubených. Za druhé, předmětem zájmu jsou i vrstvy obsahující pozůstatky lidské činnosti v přemístěném kontextu, a to například erozí, stavební činností nebo jinak. Třetím druhem uloženiny, který archeology přednostně zajímá, je vrstva vznikající na povrchu dnešních oraných polí. V místech sídelních komponent obsahuje vrstva ornice recentně destruovanou a promíchanou kulturní vrstvu, spojenou s dalším materiálem, nicméně převážně zůstávají v místě původního areálu. Artefakty v ornici jsou mnohonásobně přemístěny a promíchány. Metody vyhledávání a vzorkování vrstev mohou sledovat objevení určitých vrstev nebo získávání vzorku artefaktů či oba cíle zároveň. Po technické stránce můžeme tyto postupy třídit na vpichy, ruční vrty, geologické vrty, mikrosondáže, vzorkovací sondáže a zjišťovací sondáže. Obr. 31: Mikrovryp (mikrosonda) orientační vzorkování obsahu povrchové vrstvy 46