OHLÉDNUTÍ ZA PRVNÍMI DVĚMA LETY FUNGOVÁNÍ REORGANIZACE V ČESKÉ REPUBLICE... 2 OD ZMĚNY ÚPADKOVÉHO PRÁVA K JUDIKATUŘE... 4

Transkript

1 PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA Novinky z procesního práva Červen 2010 Obsah: OHLÉDNUTÍ ZA PRVNÍMI DVĚMA LETY FUNGOVÁNÍ REORGANIZACE V ČESKÉ REPUBLICE... 2 OD ZMĚNY ÚPADKOVÉHO PRÁVA K JUDIKATUŘE... 4 PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ V ČESKÉM PRÁVU... 7 Získaná ocenění za rok 2009 Právnická firma roku 2009 v kategoriích: - Největší právnická firma v ČR Telekomunikace a média Veřejné zakázky 1. místo mezi domácími právními firmami. 1.místo v počtu realizovaných fúzí a akvizic v České a Slovenské republice a střední a východní Evropě. 1.místo v počtu realizovaných fúzí a akvizic v České republice. Klienty nejlépe hodnocená advokátní kancelář v České republice. Tyto Právní novinky připravuje advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK zpravidla čtvrtletně nebo podle aktuální situace. Právní novinky shrnují informace o významných změnách v českých právních předpisech, které mohou být zajímavé pro české i zahraniční subjekty podnikající v České republice.

2 OHLÉDNUTÍ ZA PRVNÍMI DVĚMA LETY FUNGOVÁNÍ REORGANIZACE V ČESKÉ REPUBLICE Autor: JUDr. Ing. Ivan Barabáš, Advokát JUDr. Ing. Ivan Barabáš Před více než dvěma lety jsme své klienty informovali prostřednictvím speciálního vydání tohoto periodika o obsahu a očekávaných dopadech zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ( insolvenční zákon ), který nabyl účinnosti dne Vyjádřili jsme názor, že snad nejpodstatnější změnou, kterou insolvenční zákon přináší, mělo být zavedení reorganizace, tj. sanační formy řešení úpadku podnikatele, jež nahradila kritizovaný institut vyrovnání v původním zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ( zákon o konkursu a vyrovnání ). O tom, že s reorganizací byla od počátku spojena vysoká očekávání, svědčí i důvodová zpráva k návrhu insolvenčního zákona a četná vyjádření v odborném tisku. Zavedení reorganizace bylo prezentováno jako řešení nepoměru mezi likvidačním a sanačním principem, který byl charakteristický pro zákon o konkursu a vyrovnání. Od reorganizace se očekával i zásadní posun v řadě dalších ohledů, např. z pohledu aktivní role věřitelů a zvýšení míry uspokojení věřitelů v insolvenčních procesech. Od účinnosti insolvenčního zákona uplynuly již dva roky. I když je jistě příliš brzy na seriózní analýzu, může být zajímavé ohlednout se za prvními roky fungování reorganizace a zhodnotit dojmy z konkrétních případů, zejména těch úspěšných. Co naznačují dostupné údaje z insolvenčního rejstříku? Daří se reorganizací řešit dlouhodobý deficit českého insolvenčního práva spojený s nefunkčním institutem vyrovnání? Ze statistik ministerstva spravedlnosti vyplývá, že za dobu účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání bylo povoleno 45 vyrovnání, což představuje přibližně 0,2 % všech řízení podle dřívější právní úpravy. I když se prostřednictvím vyrovnání podařilo vyřešit úpadek některých velkých a známých dlužníků (například Vítkovice nebo LG Philips Display), odborná literatura se shoduje na tom, že podíl povolených vyrovnání dle zákona o konkursu a vyrovnání byl mimořádně nízký a celkově byla právní úprava vyrovnání vnímána negativně. Podíl obdobných nelikvidačních insolvenčních procesů se například ve Velké Británii dlouhodobě pohybuje kolem 10 % a ve Spojených státech amerických dokonce v průměru přesahuje 20 %. Neúspěch vyrovnání byl přisuzován celé řadě důvodů, nejčasněji vysokým požadavkům na schválení plánu vyrovnání a míru uspokojení věřitelů, omezenému vlivu věřitelů na vyrovnací řízení a velmi nízké úrovni právní jistoty spojené s tímto institutem. Ve vztahu k reorganizacím jsou veřejně dostupné agregované statistické údaje za roky 2008 a Podle těchto údajů bylo za dva roky účinnosti insolvenčního zákona podáno celkem cca insolvenčních návrhů. Po odečtení případů týkajících se oddlužení nepodnikatelských subjektů lze usuzovat, že přibližně insolvenčních návrhů se týkalo podnikatelů, kteří jsou obecně způsobilí podat návrh na povolení reorganizace. Z tohoto počtu podalo návrh na povolení reorganizace celkem 53 podnikatelů (tj. 0,57 %) a reorganizace byla (zatím) povolena v celkem 20 případech (tj. 0,21 %). V tomto kontextu je vhodné připomenout, že povolení reorganizace představuje pouze soudem aprobovanou pozvánku k jednacímu stolu, úspěch jednání o reorganizaci mezi dlužníkem a věřiteli představuje teprve schválení reorganizačního plánu. Dle informací v insolvenčním rejstříku ke dni tohoto příspěvku uspělo pouze 9 dlužníků (tj. 0,096 %), z čehož pouze jedinému dlužníku (tj. 0,01 %) se již podařilo reorganizační plán i splnit, to znamená reorganizaci fakticky i právně zcela úspěšně ukončit. Není pochyb o tom, že dovozovat závěry o neúspěchu reorganizace jako nového způsobu řešení úpadku v českém právu z výše uvedených dat by bylo předčasné a hrubě zavádějící, a nic podobného nemá autor v tomto krátkém příspěvku ani v úmyslu. Přesto se nelze ubránit určitému zklamání z počtu probíhajících reorganizací (či pokusů o reorganizaci), zejména s ohledem na probíhající finanční krizi, která by měla obecně přát upřednostnění sanačních způsobů řešení úpadku věřiteli před způsoby likvidačními, které předpokládají, že existuje na trhu někdo, kdo likvidovaná aktiva dlužníka koupí za přijatelnou cenu. 2/9

3 Rozpaky z dosavadního fungování jsou o to větší, že zdaleka ne všechny z devíti úspěšných případů jsou typické reorganizace, jak je popisují renomovaní autoři v odborné literatuře. Jediný případ ukončené reorganizace se týká menšího zemědělského obchodního družstva, které prostřednictvím reorganizace řešilo spíše časový problém s prodejem zemědělské úrody. Další případ dlužníka, jemuž byl schválen reorganizační plán, se týká obchodní společnosti se zvláštními licencemi v oblasti televizního vysílání, jež se prostřednictvím reorganizace brání sporným nárokům, které údajně podvodným jednáním nechal vzniknout dřívější management společnosti. Insolvenční návrh byl podán pro hrozící úpadek a reorganizace zde zřejmě slouží jako prostředek očištění společnosti od případných nároků, které dnes neznámí věřitelé spolupracující s bývalým managementem mohou v budoucnu účelově uplatnit. Jako poslední případ netypického reorganizačního plánu, který byl již schválen, je reorganizace velké obchodní společnosti podnikající v oblasti stavebnictví. Poněkud překvapivým je v tomto případě zejména způsob reorganizace, jímž je postupný rozprodej veškerých aktiv dlužníka s jeho následnou likvidací, což není úplně typická forma, neboť se nejedná o sanační řešení úpadku. Podrobná analýza příčin zatím nečekaně nízkého počtu povolených reorganizací jde nad rámec tohoto příspěvku. Velmi pravděpodobně se na existujícím stavu bude podílet komplex psychologických, právních a ekonomických důvodů. Z psychologického hlediska hraje zřejmě roli, že se jedná o nový a dosud nevyzkoušený institut. Hlavně v prvním roce aplikace insolvenčního zákona byla znát nedůvěra bank a dalších institucionálních věřitelů k využívání reorganizace jako způsobu řešení úpadku. Negativní roli nepochybně sehrává i vnímání insolvenčního řízení jako celku. V praxi se ukazuje, že již samotné zahájení insolvenčního řízení (které se zveřejňuje v insolvenčním rejstříku) představuje pro dlužníka velké reputační riziko a trh si jen pomalu zvyká, že rozhodnutí o úpadku nemusí vždy znamenat odpis pohledávky a ukončení obchodní činnosti dlužníka. Popularitu reorganizace ovlivňují i četná právní rizika a nedostatky, které nová právní úprava vykazuje. Mezi klíčová právní rizika reorganizace, jak je autor vnímá z dosavadní praxe, lze zařadit zejména neúměrnou délku řízení (průměrná délka řízení od zahájení do schválení reorganizačního plánu činí 11,5 měsíce), nejasná pravidla pro oceňování majetku dlužníka a hlasování věřitelů a nefunkčnost tzv. předpřipravené reorganizace. Fungování reorganizace v praxi komplikuje i riziko zneužití práva dlužníka popírat pohledávky věřitelů (s dopady do hlasovacích práv věřitelů, včetně těch zajištěných), nedotažená pravidla pro reorganizace podnikatelských seskupení, nejasný právní režim prodeje podniku v reorganizaci a diskvalifikace reorganizovaného dlužníka z veřejných zakázek. Z ekonomického hlediska se může do počtu reorganizací promítnout ekonomický cyklus, likvidita na trhu a celá řada dalších faktorů. Lze shrnout, že dostupné statistické údaje a zkušenosti s probíhajícími reorganizacemi nenasvědčují tomu, že by nová právní úprava znamenala očekávanou revoluci v českém insolvenčním právu. Naopak se zdá, že alespoň v prvních letech své existence se bude četnost reorganizací pohybovat spíše v úrovni popularity kritizovaného vyrovnání. Přesto již první schválené reorganizační plány naznačují, že se jedná o institut životaschopný a velmi flexibilní. Je proto možné, že si časem cestu ke svým adresátům najde, i když to vždy nebudou případy typických restrukturalizací velkých korporací, o kterých slýcháváme například ze Spojených států amerických, jejichž právní úprava byla české reorganizaci hlavní předlohou. 3/9

4 Červen 2010 OD ZMĚNY ÚPADKOVÉHO PRÁVA K JUDIKATUŘE Autor: Mgr. Jaroslav Hroza, Advokát Mgr. Jaroslav Hroza Od zásadní změny úpadkového práva v České republice provedené zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon ), uplynuly již dva roky; insolvenční zákon totiž nabyl účinnosti Za tuto dobu bylo přijato dalších dvanáct zákonů, které více či méně insolvenční zákon pozměnily. Cílem těchto novelizací bylo zejména odstranit některé legislativní nedostatky insolvenčního zákona, zohlednit změny jiných právních předpisů (např. zákoníku práce či občanského soudního řádu), ale i provedení věcných změn některých dílčích institutů, jejichž právní úprava nebyla v insolvenčním zákoně dostatečná či byla nevyhovující (to se týká např. započtení v insolvenčním řízení nebo možnosti navržení insolvenčního správce při tzv. předpřipravené reorganizaci). Co však chybělo při aplikaci nového insolvenčního zákona soudcům, insolvenčním správcům a advokátům při jejich práci, byla především relevantní judikatura, která by byla vodítkem pro to, jak postupovat v konkrétních situacích insolvenčním zákonem výslovně neupravených nebo upravených nejasně. Podotýkáme, že důležitost správné aplikace insolvenčního zákona vzrůstá i proto, že v roce 2009 bylo podáno přibližně 9000 insolvenčních návrhů (přesné údaje zatím nemáme k dispozici, nicméně předpokládaný nárůst oproti roku 2008 je cca 70 %). Proto bychom chtěli zmínit některá významná aktuální rozhodnutí vrchních soudů a Nejvyššího soudu publikovaná zejména v roce 2009 a uvést některé jejich zásadní právní závěry. Insolvenční návrh Soudy v praxi odmítnou či zamítnou více než polovinu insolvenčních návrhů. Svým usnesením sp. zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne se Nejvyšší soud vyjádřil k povinnosti navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek ( 103 odst. 2 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud dovodil, že povinnost insolvenčního navrhovatele není splněna tím, že ohledně těchto skutečností odkáže navrhovatel na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, avšak neuvede je v samotném textu návrhu; takový postup nelze tolerovat. Podle Nejvyššího soudu by jiný výklad narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. Tento závěr podpořil Nejvyšší soud rovněž argumentací, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné ( 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé ( 128 odst. 2 insolvenčního zákona). Insolvenční soud tedy insolvenční návrh, který bude např. ohledně plurality věřitelů pouze odkazovat na jejich výčet v příloze, odmítne jako nesrozumitelný anebo neurčitý ve smyslu 128 odst. 1 insolvenčního zákona, aniž by insolvenčního navrhovatele požádal o doplnění návrhu či jeho upřesnění. Odmítnutí insolvenčního návrhu ale nebrání dlužníku v podání nového insolvenčního návrhu, jak již Nejvyšší soud potvrdil svým usnesením sp. zn. 29 NSČR 3/2008 ze dne Dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle 128 odst. 1 insolvenčního zákona, může insolvenční navrhovatel vady insolvenčního návrhu odstranit. K odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží, jak uvedl Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne , sp. zn. 1 VSPH 5/ /9

5 Přihláška pohledávky V usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 25/2009 ) Nejvyšší soud potvrdil, že lhůta k podání přihlášky je v souladu s ustanovením 57 odst. 3 občanského soudního řádu lhůtou, k jejímuž zachování postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit insolvenčnímu soudu. V témže rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že nejde-li o známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska ( 430 insolvenčního zákona), nedoručuje insolvenční soud známým věřitelům dlužníka zvlášť (jinak než vyhláškou podle 71 a násl. insolvenčního zákona) ani vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení ani rozhodnutí o úpadku. Podle Nejvyššího soudu insolvenční zákon spočívá na principu, že insolvence (insolvenční řízení) je věcí veřejnou (jež se prosazuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku neprodleným elektronickým zobrazením obsahu insolvenčních spisů v tomto veřejně přístupném informačním systému veřejné správy); proto není věcně opodstatněný zvláštní postup vůči známým věřitelům dlužníka (zejména když by insolvenční soud vyrozumíval každého známého věřitele o zahájení insolvenčního řízení a lhůtě pro podání přihlášek) jinak než prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Tento závěr byl v soudní praxi již ustálen a obstál i v mezích ústavního přezkumu, když podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne , sp. zn. I. ÚS 2536/08. V usnesení sp. zn. 29 NSČR 27/2009 P5 13 ze dne Nejvyšší soud dále uzavřel, že (i) (ii) (iii) povinnost vyrozumět věřitele o zahájení insolvenčního řízení, o rozhodnutí o úpadku a o konečné (propadné) lhůtě k přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení jinak než ostatní věřitele jen proto, že šlo o známého dlužníkova věřitele, neměl ani insolvenční soud, ani insolvenční správce, neshledal opodstatněnou námitku věřitele, že lhůta 30 dnů stanovená v rozhodnutí o úpadku pro přihlášení pohledávek byla krátká, a to i s ohledem na fakt, že věřitelé mohli uplatnit své pohledávky přihláškou již dříve od zahájení insolvenčního řízení, a rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou z pohledu výše podaného výkladu též v souladu s obecným právním principem bdělým náležejí práva. Tímto svým rozhodnutím Nejvyšší soud mimo jiné naznačil, že každý věřitel je sám odpovědný za to, zda sleduje insolvenční rejstřík a svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásí či nikoliv. K přihlášce pohledávky se dále v usnesení sp. zn. 1 VSPH 103/2008-P ze dne vyjádřil rovněž Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že k přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost ve smyslu 185 ve spojení s 188 odst. 2 insolvenčního zákona, se nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně uplynula lhůta mu stanovená insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad této přihlášky. Skutečnost, že přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty, ale ještě před tím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží a že ji odmítá jako opožděnou, nemá na tento závěr žádný vliv. Právní mocí rozhodnutí soudu o odmítnutí přihlášky účast takového věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Oddlužení Nejvyšší soud se explicitně vyjádřil k problematice návrhu na povolení oddlužení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že o oddlužení žádaly též fyzické osoby, které měly závazky z podnikání. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 NSČR 3/2009 A 59 ze dne dovodil, že (i) (ii) dlužníkem, který není podnikatelem, se ve smyslu ustanovení 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání, a neexistenci závazků z podnikání však nelze vykládat restriktivně a soud by měl v každém specifickém případě posuzovat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo schvalování oddlužení, zda existuje rozumný důvod nepokládat za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Při tom by měl soud 5/9

6 vždy vzít v úvahu zejména to, kdy závazky dlužníka z podnikání vznikly a v jaké jsou výši v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, kdy dlužník podnikání ukončil a zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Nejvyšší soud svým rozhodnutím připustil oddlužení i v případě existence určitých závazků dlužníka z podnikání, avšak vždy pouze po zvážení všech okolností soudem tak, aby se nepřenášelo riziko podnikatelského nezdaru na obchodní partnery dlužníka a jeho zákazníky (kterým by postupem podle 389 a násl. insolvenčního zákona mohlo být vnuceno oddlužení bývalého podnikatele). Je nepochybné, že judikatura Nejvyššího soudu a vrchních soudů se bude i nadále dynamicky rozvíjet s tím, jak poroste počet zahájených insolvenčních řízení a agenda insolvenčních soudů. Protože znalost judikatury je důležitá zejména při aplikaci insolvenční zákona v praxi a má význam pro právní jistotu jak dlužníků, tak věřitelů, budeme o jejím vývoji i nadále v našich Litigation News informovat. 6/9

7 PŘEDBĚŽNÉ OPATŘENÍ V ČESKÉM PRÁVU Autor: Mgr. Jana Poddaná, Advokátní koncipient Předběžné opatření je nepostradatelným institutem českého práva, jehož úprava je obsažena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, konkrétně v 74 až 77a. Tato ustanovení byla dotčena novelou občanského soudního řádu účinnou od 20. července Záměrem tohoto článku není obsáhnout všechny oblasti využití tohoto institutu, ale spíše se soustředit na možnosti využití předběžných opatření v obchodně-právních vztazích. Mgr. Jana Poddaná Navrhovatel1 se může u soudu domáhat vydání předběžného opatření v případech, kdy je potřeba zatímně upravit poměry účastníků, nebo je-li obava, že by byl výkon soudního rozhodnutí ohrožen. V obchodní praxi se navrhovatel většinou domáhá, aby druhý účastník (žalovaný) nenakládal s určitými věcmi nebo právy, něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel (např. zákaz nakládat s prostředky na účtu anebo zákaz prodeje či jiné operace s nemovitostí). V návrhu na předběžné opatření je třeba prokázat existenci potřeby zatímně upravit poměry účastníků nebo skutečnost zakládající obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Ohledně samotného nároku však postačí, je-li osvědčen, tedy jeví-li se alespoň jako pravděpodobný; není požadováno prokázání nároku, které přichází na řadu až při projednávání žaloby. V případech, kdy má žalobce (navrhovatel) poměrně jasný nárok, ale nedoloží žádný důvod pro nařízení předběžného opatření, soud takový návrh zamítne. Příklad: Žalobce má proti žalovanému pohledávku a domáhá se toho, aby soud uložil žalovanému zákaz nakládání s jedinou nemovitostí, kterou vlastní, neboť by mohlo být v budoucnu ohroženo uspokojení pohledávky navrhovatele v důsledku předčasného prodeje této nemovitosti. Jestliže však žalobce přesvědčivě nedoloží, že takový předčasný prodej nemovitosti je připravován nebo že jinak hrozí, bude jeho návrh zamítnut. Jestliže v průběhu řízení dojde ke změně situace tak, že žalovaný začne činit kroky směřující k prodeji nemovitosti, lze návrh na nařízení předběžného opatření podat znovu; rozhodnutí o tomto návrhu však nijak nepředjímá výsledek sporu o samotnou pohledávku. Je třeba vzít na vědomí, že soud rozhoduje na základě předložených listinných důkazů, nevyzývá osobu, proti které návrh na nařízené předběžného opatření směřuje, aby se k němu vyjádřila, a rozhoduje o návrhu bez slyšení účastníků. Soudu je proto nezbytné předložit důkazy o tom, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že by byl výkon soudního rozhodnutí ohrožen. Dále je třeba předložit dokumenty osvědčující nárok samotný. Vyhoví-li soud návrhu na nařízení předběžného opatření, není podle znění zákona třeba, aby bylo jeho rozhodnutí odůvodněno (ačkoliv Ústavní soud České republiky s touto praxí nesouhlasí). Pokud soud návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhoví, musí být toto jeho zamítavé rozhodnutí odůvodněno vždy. 1 Pouze v případech uvedených v ustanovení 81 občanského soudního řádu může soud zahájit řízení o vydání předběžného opatření i bez návrhu. 7/9

8 Nařízené předběžné opatření s sebou nese potenciální riziko vzniku škody. Odpovědnost za škodu, která by vznikla předběžným opatřením, nese navrhovatel. K tomuto účelu je společně s návrhem na nařízení předběžného opatření skládána jistota. Právě výše jistoty byla zásadně dotčena poslední novelou občanského soudního řádu. Aktuální výše jistoty v obchodních věcech činí Kč (dříve Kč) a v ostatních věcech Kč (dříve Kč). Změna výše jistoty je zásadní a jejím cílem je mimo jiné i zvýšení dostupnosti předběžného opatření pro širší okruh účastníků. Složená jistota se navrhovateli vrací, byl-li návrh na nařízení předběžného opatření pravomocně zamítnut nebo odmítnut nebo bylo-li řízení pravomocně zastaveno. Jistota se rovněž vrací v případě, kdy bylo předběžné opatření nařízeno, avšak ve lhůtě šesti měsíců od jeho zániku nedošlo k podání žaloby na náhradu škody případně způsobené předběžným opatřením. Tuto žalobu může podat zejména ten účastník řízení, který byl celkově ve sporu úspěšný, ačkoli původně byl předběžným opatřením postižen. Zároveň není vyloučeno, aby žalobu na náhradu škody podala i jiná osoba dotčená předběžným opatřením. Právě případná odpovědnost za škodu či jinou újmu způsobenou předběžným opatřením by měla být významným nástrojem při řešení případů předběžných opatření, která byla navrhována bez skutečného opodstatnění. 8/9

9 Kontakt: HAVEL & HOLÁSEK s.r.o. Advokátní kancelář Týn 1049/3, Praha 1 Tel.: , Fax: Mgr. Josef Hlavička: josef.hlavicka@havelholasek.cz Účelem tohoto dokumentu a informací v něm obsažených je informovat obecně o vybraných významných legislativních změnách, nikoliv podat jejich vyčerpávající právní rozbor. Přestože přípravě tohoto dokumentu byla věnována maximální pozornost a péče, advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK doporučuje si před přijetím jakýchkoliv rozhodnutí na základě informací v tomto dokumentu vyžádat detailnější právní konzultaci HAVEL & HOLÁSEK s.r.o. Všechna práva vyhrazena. 9/9